V Česku se rýsuje další nadějný startup spojený s umělou inteligencí. A opět za ním stojí Michal Pěchouček, který byl u úspěšného exitu Cognitive Security před čtyřmi lety.

Projekt Blindspot Solutions, založený v roce 2014, zatím zůstával stranou publicity, ale teď o něm bude nepochybně slyšet. Padesátiprocentní podíl v něm kupuje technologická konzultační společnost Adastra Group. Hodnota transakce nebyla zveřejněna.

Čtěte také: Zní to divně. Forbes Next podcast o tom, jak Češi poznají poruchu dopředu

„Spojení s Blindspot Solutions je pro nás velký krok do budoucnosti a strategicky doplňuje naše portfolio služeb v oblasti digitalizace a informačního managementu,“ říká Pavel Kysela, generální ředitel Adastry ČR. Mezi její klienty se řadí velké firmy jako PPF, Ahold, ČSOB banka, Tipsport či Škoda Auto.

Vstupem do Blindspot Solutions se potvrzuje, že mezi investory je o startupy s know-how v umělé inteligenci velký zájem. Podle údajů databáze Crunchbase jen v první půlce letošního roku investoři nalili do AI startupů 3,6 miliardy dolarů, což je víc než za celý rok 2016. Největší část z této sumy náleží firmě Argo AI, v níž získal za miliardu dolarů podíl Ford. Touto investicí posílil svůj vývoj samořiditelných aut.

Umělá inteligence protne náš každodenní život na mnoha úrovních. Od operačních systémů chytrých telefonů přes domácí asistenty typu Amazon Echa či kyberbezpečnostní řešení až po zmíněné autonomní vozy.

Blindspot Solutions založil Pěchouček spolu se současným CEO Ondřejem Vaňkem a CTO Štěpánem Kopřivou. Zaměřují se na poskytování softwarových řešení a konzultační služby v logistice, auditorské branži či námořní dopravě a využívají k tomu metody strojového učení, za necelé čtyři roky své existence zrealizovaly desítky projektů.

Startup má nyní 25 zaměstnanců a podporuje jak kompatibilní kalifornské startupy, tak zavedené firmy u nás i v cizině. Spolupracuje například s německou společností TÜV SÜD, s americkým startupem LookingGlass, dánskou společností Logpoint či tuzemskými Socialbakers.

„Spojení s Adastrou nám dává možnost rozšířit a obohatit naše portfolio zákazníků o významné hráče, ale hlavně ještě více posiluje naše ambice vytvořit v rámci regionu unikátní pracoviště zaměřené na umělou inteligenci a strojové učení,“ říká Michal Pěchouček, jeden ze zakladatelů.

„Rádi bychom konkurovali světovým korporacím, které v Evropě vytvářejí stovky nových pozic zaměřených na strojové učení. Chceme, aby ti, kdo se chtějí na špičkové úrovni živit umělou inteligencí, nemuseli do Curychu nebo do Londýna, ale aby pracovali v pražském Blindspotu.“

Pěchouček je v oblasti umělé inteligence známé jméno. Při Fakultě elektrotechnické ČVUT založil Centrum umělé inteligence a spolu se špičkovými vědci z Česka i zahraničí v něm tvoří budoucnost. A jako jeden z mála českých akademiků se prosadil i v byznysové sféře.

Spolu s Martinem Rehákem (a investory) prodali startup Cognitive Security, který pomocí umělé inteligence detekoval a předjímal neznámé kyberbezpečnostní hrozby, nadnárodnímu gigantu Cisco.

„V roce 2008 bylo velmi těžké prodávat umělou inteligenci pro kyberbezpečnost. V roce 2018 se nedá prodat žádné kyberbezpečnostní řešení, které na sobě nemá značku AI Inside, je to úplně opačně,“ říkal Pěchouček ve velkém rozhovoru pro podzimní vydání magazínu Forbes Next, které je stále v prodeji.

Foto: David Turecký

Po deštivém létě doufají špindlerovští podnikatelé v pořádnou zimní horečku. Zatím to vypadá dobře, vleky se podle tamního šéfa Čeňka Jílka rozjedou už druhý víkend v prosinci. A investice, kterých jen letos bylo za 140 milionů, na sebe mohou začít vydělávat.

Čtěte také: Panoramata, kam se podíváš aneb 6 míst, kde si kromě lyží užijete i výhledy

Už pět let se Čeněk Jílek jako generální ředitel místního skiareálu snaží vyhovět náročně klientele v nejznámějším lyžařském středisku Špindlerův Mlýn a zároveň uspokojit potřeby svých neméně náročných šéfů, investorů do zdejších lanovek, ke kterým patří třeba slovenský finančník Igor Rattaj, lobbista Tomáš Hrdlička či exředitel ČEZ Martin Roman.

Čeněk Jílek nad plány vylepšeného skiareálu ve Špindlerově Mlýně.

Ti zdejší areál získali do pronájmu před pěti lety od sportovních svazů. Od té doby se tu hodně změnilo. Zhruba o čtvrtinu se zvýšila cena skipasu, o ceně klobás v horských bistrech ani nemluvě, na druhé straně zázemí areálu dostalo zcela novou, moderní tvář. Investoři za tuto dobu do areálu napumpovali asi 600 milionů korun, jen letos to bylo podle Jílka 140 milionů.

„Možná se to letos na první pohled moc nezdá, ale sešlo se několik menších věcí. Hlavní je lanovka na Mísečkách. Ta sice není nová (přesouvá se původní šestisedačková ze Svatého Petra), ale i tak její repasování a instalace stály zhruba polovinu z letošního z investičního rozpočtu,“ vyjmenovává Jílek, kterého si před lety přivedl do Špindlerova Mlýna Igor Rattaj ze slovenských Tater.

Zbytek podle Jílka spolkla hlavně výstavba nových a rekonstrukce původních restaurací, například té hlavní u dolní stanice lanovek ve Svatém Petru, ale také na Medvědíně, kupovala se nová rolba, rozšiřovala sjezdovka z Medvědína na Horní Mísečky.

Nová lanovka na Horních Mísečkách.

„Spodní restauraci, někdejší Erpet, jsme výrazně zvětšili. Kapacita se zvedla z 90 na 190 sedících lidí. Kvůli nedostatku zaměstnanců zavádíme automatizovaný systém výdeje jídel,“ rozpovídá se manažer.

„Celý interiér je nový. Vzhled také. Spolupracujeme s architektem Radimem Obloukem, který nám už dělal jiné zdejší komplexy. Chceme, aby budovy areálu měly jednotný styl,“ dodává Jílek. Oblouk dělá civilní horské budovy, na ‚beton a železo‘ areál ale využívá známé horské architekty z Trutnova, otce a syna Vokatých (spoluautoři O2 areny a dalších výrazných staveb nejen na horách).

Zejména od staronové lanovky na Mísečky si šéfové areálu slibují výrazné ulevení tradičně zahlcenému Medvědínu, kde fronty mnohdy odradily i mrazem ošlehané horaly. Lanovka totiž nahradí nepopulární kotvu Machytka, na které se příliš nelyžovalo, a poměrně velká sjezdovka na Mísečky tak nebyla plně využitá.

Lanovka bude mít přepravní kapacitu zhruba 1800 lidí za hodinu, zatímco původní vlek jen něco přes tisíc.

Lanovka na Mísečkách by měla být v provozu ještě před Vánocemi. „Stavíme v hrozně těžkých podmínkách. Stavební sezona je hrozně krátká, ale lanovka bude v provozu ještě letos,“ naznačuje úskalí, proč se některé projekty s již vyřízenými povoleními vlečou.

Nový multifunkční objekt na Medvědíně.

Jílek věří, že letošní zima vyváží hodně podprůměrné léto. „Ekonomicky to nebylo tak hrozné, ale určitě se projevilo deštivé počasí. Zatímco loni jsme měli v letní sezoně 14 deštivých dní, letos to bylo šílených 60,“ vyčísluje Jílek, který měl před příchodem do Špindlerova Mlýna na starosti půjčovny lyží Rattajovy skupiny Tatry Mountain Resorts.

Letní sezona je však z hlediska příjmu nadále jen zlomkem celoročního byznysu. Přestože se areál snaží přitáhnout do hor více lidí třeba na nové cyklostezky a dětská hřiště, na jejich provozu nedokáže vydělat zdaleka tolik jako na zimním ruchu, kdy lidé ve Špindlu neváhají za denní skipas zaplatit přes 800 korun.

Jílek ale upozorňuje, že přes mnohamilionové investice areál letos ponechal ceny na loňské úrovni. V hlavní sezoně to znamená denní skipas za 890 korun na pokladně, za 850 korun přes elektronický systém GoPass.

Jílek věří, že letošní zima bude úspěšná, předpověď počasí ale moc neřeší. „Moc si to neplánujeme. Ono to stejně vždycky dopadne jinak. My jsme pragmatici a snažíme se připravit na každou situaci,“ říká. Jílek paradoxně netouží po extra silné zimě a sněžení v nízkých polohách a přináší zkušenost z poslední zimy.

Vizualizace restaurace Stadion.

„Sněhu bylo všude dost, i na kopcích 800 metrů nad mořem. Ale pro nás to byly zabité týdny, protože lidé často vyjeli tam, kam to měli nejblíž, třeba hned za barák. Nám vlastně vyhovuje, když sněhu v Česku moc není. My si ho umíme vyrobit sami a díky naší poloze a klimatu býváme jedním z mála areálů, kde se sníh drží,“ přináší zajímavý paradox Jílek.

Ať už je sněhu hodně nebo málo, platí, že areál je výkonným strojem na peníze. Vždyť v účetním roce končícím říjnem 2016 společnost Melida, provozovatel areálu, utržila asi 370 milionů korun, to firmě stačilo na hrubý zisk EBITDA 120 milionů. Takovou marží se mohou pyšnit snad už jen unikátní IT firmy.

Aktuálně se navíc hraje o prodloužení nájemní smlouvy se sportovními svazy. Investoři z Melidy chtějí už nyní smlouvu protáhnout o dalších 15 až 20 let (ta současná jim končí za 15 let). Argumentují tím, že další chystané investice vyžadují delší časový horizont pro jejich návratnost. Už příští rok se má začít budovat přemostění mezi Pláněmi a Medvědínem, projekt si vyžádá dalších zhruba 600 milionů. Bez prodloužení smlouvy se ale dost možná propojovat nebude.

Načasování jednání mezi oběma stranami ale nebylo ideální. Šéf České unie sportu Miroslav Jansta, který má v celé věci hlavní slovo, měl totiž v létě, kdy se téma poprvé otvíralo, jiné starosti.

Byl společně s Miroslavem Peltou obviněn z dotačního podvodu a zároveň jej z dění vyřadily také zdravotní potíže. Nové kolo jednání se má rozeběhnout v lednu. „Máme určité požadavky, o kterých se bavíme, ale v lednu či únoru bychom to měli uzavřít,“ potvrzuje Jansta.

„Když jsem sem šla, musela jsem se smát,“ říká mi hned v úvodu rozhovoru sympatická blondýnka v zelenozlatých šatech, když zrovna naproti mně usedá do modrého křesla v kavárně v útrobách pražské Kotvy.

Čtěte také: Animátor z gymplu. Je mu šestnáct let a už radí manažerům s jejich projevem

Na roli, kdy má být zpovídána, totiž donedávna vůbec nebyla zvyklá. „Mám vždycky pocit, že melu blbosti,“ směje se. Není divu. Už více než osm let totiž hlavně otázky pokládá. Tou plavovláskou totiž je Lucie Špaková, kterou většina z nás zná z televizní obrazovky, kde v „primáckém“ pořadu Top Star zpovídá hvězdy českého showbyznysu. Už rok a půl má ale druhou, serióznější tvář.

V Česku totiž rozjela eventy s názvem Štroodl, na něž zve hosty z rozličných oborů, kteří jdou do hloubky předem zvoleného tématu a dělí se o své zkušenosti. A inspirují tím ostatní. Před publikum se jí zatím podařilo dostat 41 hostů, například zpěváky Tomáše Kluse a Dana Nekonečného, návrhářku Kamilu Vodochodskou nebo podnikatele Lubo Smida, Josefa Průšu či Stanislava Galíka.

Na posledním vánočním Štroodlu se jí ale podařil husarský kousek – na pódium vystoupila Marta Kubišová, která hovořila o tom, jak jí komunismus bránil dělat to, co milovala, ale i přes to mu nepodlehla a dokázala trnitou cestou projít vzpřímeně.

Zpěvačka Marta Kubišová s Lucií Špakovou

„Chtěla jsem vytvořit platformu pro moderního člověka 21. století, který chce poznat sám sebe,“ říká Lucie ke svému projektu, který má účastníky nasměrovat k sebepoznání a uvědomění si správných hodnot. Za rok a půl fungování se takto nechalo inspirovat více než 3000 návštěvníků.

„Chtěla jsem také něco interaktivnějšího, co mi v Česku chybělo. Vytvořit něco, kde lidé nebudou pouze pasivně poslouchat. Na mnoha podobných akcích jsem totiž dříve usínala,“ vzpomíná na dobu, kdy se snažila najít směr, kterým by se mohla vydat.

Třicetiletá rodačka z Jihlavy, která pochází z pěti sourozenců, má z pohledu běžného diváka bezstarostný a „zlatý“ život. Televizní angažmá jí zajistilo všeobecnou oblíbenost a samozřejmě i vstupenku mezi celebrity. Jenže rychlý mediální svět showbyznysu jí nedovoluje dostat se pořádně pod povrch, což jí bylo čím dál více líto.

„Práce na Primě je kreativní, ale neumožňuje mi, abych se tam zcela vyjádřila. Formát Top Staru má své mantinely,“ říká moderátorka, která se vydala na svou novou cestu – do hloubky lidských osudů.

Lucie první akci uspořádala v roce 2016 v menší kavárně, kam přišlo 70 lidí. „Šedesát pět z nich bylo mých dobrých přátel, ostatní jsem neznala,“ usmívá se a hned nato upjie ze svého oblíbeného proteinového shaku. Na poslední akci do Lucerny už přišlo přes 300 lidí. „Tam jsem znala jen pět z nich,“ říká s tím, že nejčastěji chodí lidé mezi 25 a 35 lety, často mladí a střední podnikatelé.

„Byla bych ráda, aby tito lidé ve svých 45 letech – až budou třeba milionáři – nemuseli řešit díru sami v sobě, ale aby měli spokojenou rodinu a harmonii v životě a nemuseli mít rozpadlé vztahy nebo být na antidepresivech. Aby znali sami sebe, dokázali s úspěchem pracovat a věděli, že jsou v životě i důležitější hodnoty,“ vysvětluje moderátorka, která odjakživa chtěla být psycholožkou nebo válečnou reportérkou.

Štroodl má různé formáty. Ten největší, kterých Lucie pořádá do roka až 12, probíhá pokaždé jinak. Základem je přednáška spíkrů a následné dotazy publika. Poté následují buď workshopy, nebo networking.

„Třeba jsem lidem řekla, ať jdou do vedlejší místnosti na panáka. A oni mohli buď na bar, nebo panáka skákat jako v dětství. Všichni šli skákat, což bylo fajn sledovat. Snažíme se tak lidi přimět, aby si vzpomněli na to, jak to bylo super, když nebyli svázaní pravidly a konvencemi,“ popisuje koncept akce, která zájemce vyjde zhruba na 500 korun.

Lucie Špaková, jak ji známe z televizních obrazovek.

Lucie celou dramaturgii realizuje sama – od nápadu na téma přes výběr hostů po samotnou organizaci eventu. Připravit jednu akci Štroodlu je pro jednu osobu časově náročné, protože to vyžaduje dlouhodobější interakci s pozvanými hosty, aby jejich příběhy odhalily správnou hloubku.

Další věcí jsou finance. Lucie akce dotovala sama ze svého platu, nyní se ale domluvila na podpoře s partnery, jako je Korunní, Doller, Blacktag digital, Marianne nebo Prima Cool. I na tom je vidět, že televize problém s jejím novým koníčkem nemá.

„Bylo potřeba vylézt z garáže a dát tomu jinou formu. Byznys jen na víře totiž neutáhnete,“ říká k tomu moderátorka, která s byznysem neměla nikdy co do činění, i když její rodiče byli podnikatelé.

Čtěte také: Perfekcionismus je cesta k vyhoření. 7 rad od ženy, která se to rozhodla změnit

„Mám v hlavě koncept pořadu, ve kterém bych mohla jít s hosty více do hloubky,“ nezapře v sobě svou profesi a celá se při tom rozzáří. „Chci, aby se lidé nebáli poznat sami sebe,“ říká.

Lucie ostatním ukazuje, kterých hodnot se mají držet a jakým směrem by se měli v budoucnu vydat. Sama v tom má jasno.

„Nechci se srovnávat s Oprah (americká moderátorka Oprah Winfrey, pozn. redakce), ale líbí se mi její způsob moderace a to, jaká je osobnost. V Česku moc takových lidí není. Je tu prostor a tam v budoucnu vidím sama sebe jako Lucii Špakovou,“ uzavírá naše setkání.

Třetinový podíl za zhruba třicet milionů korun získal v českém startupu Actijoy majitel společnosti Vafo Praha Pavel Bouška. Actijoy vyvíjí chytrý obojek a misku pro psy, které ve spojení s aplikací v mobilním telefonu umějí monitorovat zdraví a pohyb zvířat.

Čtěte také: Obojek, kabelky i pamlskovník. Jak dvě Češky slaďují psy a jejich majitelky

Na trh chce vstoupit příští rok v březnu a primárně se zaměří na USA. „Mám rád vytváření nových věcí a vidím velkou synergii mezi chytrou technologií používanou k monitorování života psů a jejich zdravou výživou. A taky se mi líbí ambiciózní plány, které značka má,“ uvedl Pavel Bouška pro Forbes.

Jeho firma Vafo Praha vyrábí žrádlo pro zvířata pod značkami Brit nebo Carnilove a tento měsíc koupila ještě německou značku Christopherus.

Actijoy, který založili životní partneři Jana Rosenfelderová a Robert Hašek, získal financování na zhruba rok a půl, přičemž peníze by měly stačit také na výrobu první série chytrého kompletu. Předběžná cena je stanovena na 250 dolarů, v přepočtu tedy 5,5 tisíce korun.

Bouška, jehož majetek pro letošek odhadujeme na 5,5 miliardy korun, tak jejich nápad ocenil na zhruba 90 milionů korun. Jeho cílem je, aby v branži, která se týká „pet food“ a souvisejících oborů, dostával na stůl zajímavé investiční příležitosti dnes už z celého světa.

Celý příběh značky Actijoy a jejích zakladatelů najdete v novém prosincovém čísle Forbesu.

Foto: Jiří Turek a Jana Jabůrková

Začalo to u krátkých textových zpráv, končí to u dnes oblíbené virtuální reality. Příběh ostravské firmy PresentiGO je názorným odrazem toho, jaké technologie jsme využívali před deseti lety a kam se během jedné dekády posunuly.

Český startup, který pomocí své světově unikátní platformy založené na klasickém PowerPointu šetří až třetinu času obchodníkům, se nyní dostal do dalšího levelu – virtuálního.

Čtěte také: Sen, nebo skutečnost aneb Bude někdy virtuální realita lepší než realita?

Letos si v něm připsal velký zářez, když se společně s agenturou Fallon Praha a Adastrou podílel na realizaci škodováckého svatostánku na zářijovém autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se prezentovala studie futuristické Škody Vision E se vším všudy. I s virtuální jízdou, která se v mnohém vymykala současným prezentacím. Vytvoření jejího obsahu bylo právě úkolem pro ostravskou firmu.

„Tahle zakázka pro Škodovku byla pro nás zakázkou snů,“ říká mi Jan Tkáč, jeden ze dvou zakladatelů PresentiGO, které už dokázalo přilákat investory z Rockaway Capital Jakuba Havrlanta.

Mladoboleslavské automobilce na konceptu Škoda Vision E odjakživa hodně záleží a jeho prezentaci celému světu nechtěla zanedbat.

„Nechtěli jen obyčejnou VR. Chtěli VR, která bude propojovat virtuální realitu a skutečnou realitu. Nejde ale o rozšířenou realitu. V tomto případě cítíte kus reálně, ale vidíte virtuálně,“ snaží se Honza přiblížit hlavní odlišnosti od klasické virtuální reality, se kterou se dnes setkáváme v rámci všemožných prezentací a her.

Návštěvníci tak kromě virtuální projížďky díky haptickým rukavicím cítili otřesy volantu během jízdy nebo dotyk tlačítek, to když si chtěli prostě jen ztlumit rádiopřehrávač na palubní desce, věrné virtuální napodobenině reálného dashboardu.

Reálnou simulaci jízdy je možné zhlédnout na záznamu jednoho člověka ve VR.

Honza Tkáč firmu založil se svým kolegou Adamem Mrštíkem před pěti lety. Už pět let předtím ale začal pracovat na podobných obchodních nástrojích; to vše, aby zefektivnil práci obchodních zástupců při prezentaci produktů, v té době hlavně pomocí esemesek.

Od systému pro sběr dat pomocí krátkých textových zpráv se postupně dostali k PowerPointu, kterému naimplementovali několik vrstev navíc. Jednak vizuální vrstvu, díky které si mohou potenciální kupci produkty prohlížet v interaktivním 3D modelu a storytellingu, a pak také analytickou vrstvu, která monitoruje efektivitu využívání prezentací a produktivitu obchodních zástupců.

„Nechceme obchodníky kontrolovat, chceme zlepšovat jejich výsledky,“ říká Honza. „A ukázalo se, že klientům šetří naše platforma ve výsledku až 30 procent jejich času,“ vypočítává přínosy.

Zakladatelé ostravského startupu PresentiGO Jan Tkáč (vlevo) a Adam Mrštík.

PresentiGO před lety chtělo dobýt i zámořský trh, nakonec z toho ale z mnoha důvodů sešlo a firma se začala soustřeďovat na rozvoj své platformy mezi tuzemskými zákazníky. Povedlo se jí to, mezi klienty dnes patří třeba UPC, Foxconn, E.ON, Linet nebo Vítkovické železárny.

Honza s Adamem si ale začali časem hrát s virtuální realitou a v rámci ní koketovat i s mladoboleslavskou automobilkou. A letos v létě se několikaměsíční námluvy přeměnily v konkrétní zakázku.

Kvůli ní musel Honza odložit svou dlouho plánovanou dovolenou, stejně jako celý – zhruba 20členný – tým PresentiGO. Na realizaci celé zakázky totiž měli jen dva měsíce. Od softwaru po hardware, a ještě k tomu připravit virtuální scenerii, kterou se ve Vision E jeho nadšenci prohánějí, to vše se muselo stihnout.

Výsledkem bylo, že se návštěvník autosalonu mohl z garáže svého pomyslného domu projet ve Škodě Vision E po pobřeží zalitém ranním sluncem, přes panoramatické sklo sledovat hejno letících ptáků nad hlavou, až se komplexem tunelů dostal do Vision City. K tvorbě grafiky využili software Houdini, který s oblibou pro své efekty používají i filmaři.

„V prvních dvou třetinách vývoje šlo vše na jedničku, ale když jsme nechali počítač upgradovat u jiné firmy na dvě grafické karty, kde každá snímá jedno oko, přestal nám fungovat volant,“ vrací se k prvnímu zádrhelu, který ale celý tým dlouhou dobu ne a ne vyřešit.

Postupem času přišli na to, že pracovník třetí firmy pro implementaci karet připojil k počítači klávesnici Logitechu a tím do stroje nahrál ovladače, které způsobily nefunkčnost volantu. „Taková drobnost, a zabralo nám to strašně času,“ říká Honza dnes už s úsměvem.

Celá prezentace se totiž nakonec i přes dílčí menší problémy povedla na jedničku. V kokpitech se během autoshow vystřídalo přes 2000 návštěvníků a Škodovka je dnes využívá i na dalších akcích. „Jako malá firma z Ostravy jsme se vcelku dobře zapsali a to chceme zúročit,“ říká s nadsázkou Honza a zároveň už s vážností přiznává, že jsou se Škodou Auto ve spojení kvůli další zakázce.

„Ale vše funguje přes tendry, takže nikdo nemá nic jisté,“ hodnotí střízlivě situaci.

Čtěte také: V e-shopu jako před zrcadlem. Češi vyvíjí první virtuální kabinku na světě

PresentiGO by se ale spíše než marketingových prezentací chtělo držet těch obchodních, odkud vzešlo. Jestli se mu to po letošním úspěchu v oblasti virtuální reality podaří, je otázkou. Tenhle startup ale bude zajímavé sledovat, má totiž zasazeno hodně semínek, ze kterých může vyrůst strom globálního významu.

„Jingle bells, jingle bells…,“ rozléhá se lámaná angličtina chodbami prvorepublikové vinohradské vilky. Rytmus udržuje pravidelnými údery na bubínek Texasan Jeie. Ten přijel do Česka před dvěma lety a právě nyní učí české děti zábavnou formou a vsedě na koberci anglická slovíčka.

Čtěte také: Tohle je Cera. Český startup, který mění britské zdravotnictví

Potkali se v developerské firmě, a když z ní Tomáš odcházel, ozvala se Lucie, jestli by s ní nechtěl podnikat ve vzdělávání. A tak to v roce 2009 rozjeli padesát na padesát – on jako byznysmen a ona jako vystudovaná pedagožka.

„Nic jsem tehdy o vzdělávání nevěděl, ale šel jsem do toho, protože jsem školu nikdy neměl rád a chtěl jsem prorazit s novým přístupem,“ říká Tomáš Trnka, kterému na základní škole vadilo třeba to, že ho učitelka vytahala za uši za to, že se moc ptá.

S Lucií se tak rozhodli vydat tou nejtěžší cestou: vytvořit svůj systém vzdělávání a postavit ho na „selském rozumu“. V reálu mělo jít o průsečík mezi alternativními školkami typu Montessori a na výkon zaměřenými anglickými školami.

Od počáteční myšlenky k získání akreditace uběhly necelé dva roky a v září 2009 otevírali první školku v Dejvicích. A měli tehdy více učitelek než dětí.

„Zájem byl, ale rodiče čekali, jestli jsme to trochu nepřepískli. Když pak ale viděli, že jedeme dál i se třemi dětmi, začali nám důvěřovat,“ vzpomíná ředitel školky, kde vás průměrné školné vyjde na 12 000 měsíčně a do které chodí děti od půl roku do sedmi let a učí je jak čeští, tak zahraniční učitelé a učitelky.

Po prvotních statisícových měsíčních ztrátách se tahle důvěra za devět let proměnila v roční obrat 35 milionů a více než 200 dětských klientů.

V roce 2013 otevřeli Tomáš a Lucie druhou pobočku své školky na Vinohradech a příští rok budou otevírat mezinárodní Základní školu Square v Nuslích, do které investují okolo 10 milionů a roční školné vyjde na 130 000 korun.

Na úplném začátku měl ale Tomáš Trnka klasické obavy z rozjíždění vlastního byznysu, opustit development bylo pro něj přece jen jako odchod ze zlaté klece.

„Dělal jsem něco, co jsem uměl, a i kdybych investoval polovinu energie, pořád bych mohl opakovat ty samé formule a mít hezký příjem,“ říká. Přesto se na počátku finanční krize rozhodl odejít a začít se věnovat něčemu, co má podle jeho slov hlubší smysl.

Když stoupáme do úplně posledního patra vinohradské vilky, které je určené předškolákům, již se tady připravují na základní školu, míjíme na schodech malého Tondu se svým asistentem.

„My tady nejsme proti inkluzi. Téma je v kurzu posledních pár let, ale my ho u nás žijeme od počátku a víme, že funguje. Tonda se k dětem připojuje jen občas, když mu to dělá dobře a kdy to funguje i pro tým,“ říká Tomáš Trnka a přibližuje tak filozofii školky i důvod, proč chtěl, aby fungovali v budovách s více místnostmi, ve kterých se budou cítit dobře i introvertní děti.

Co se tak Tomáši Trnkovi nelíbí, to mění. Když přesvědčil úředníky, aby rekolaudovali původně bytové vily jako školky, nebo sousedy v Dejvicích, že kamerunské kozy na zahradě jsou dobrý nápad, stejně tak dokázal zachránit nejstarší českou poštovnu. Tu chtěla dát původní majitelka na skládku, Tomáš Trnka ji ale s kamarády společně rozebral a ze Sněžky převezl na Javorovou skálu a tam zase postavil.

To bylo právě v době, kdy otvíral mateřskou školu, a teď se bude historie opakovat. S otevřením základní školy se totiž bude poštovna stěhovat zase. Na horu, ze které bude shlížet na údolí Český Merán. A metafora? „Tak jsem se naučil, že si nikdy nemáš myslet, že máš hotovo,“ směje se.

Nejprve to byl černý kůň dostihu, ale pak se z něj stal favorit. Třetí nejbohatší Čech a realitní magnát Radovan Vítek spolu se svou rodinou v úterý ovládl dostihové závodiště ve Velké Chuchli.

Po zhruba ročním vyjednávání získal podíl ve výši 93,6 procenta ve společnosti Turf Holding, která zastřešuje firmu Turf Praha, jež je vlastníkem klíčových aktiv na chuchelském závodišti. Kromě symbolické tribuny jí patří také část pozemků pod závodní drahou nebo sázková kancelář TOTO CZ, jež vystupuje pod značkou Betino.

„Je to takový vánoční dárek pro Marušku,“ uvedl Radovan Vítek pro Forbes.

Na mysli má svou manželku Marii Vítkovou, která má v plánu závodiště dále rozvíjet, byť část lidí spojených s dostihy má obavy, aby nakonec závodiště nenahradila nějaká forma developmentu.

Marie Vítková to odmítá. „Tradici dostihů jednoznačně zachováme. Během příštího roku představíme novou vizi chuchelského závodiště, ze kterého chceme vybudovat velký a moderní jezdecký areál, který by se plně vyrovnal podobným areálům ve světě,“ uvedla v oficiálním prohlášení.

Součástí by mělo být také například vybudování parkurového areálu uprostřed dostihového závodiště nebo revitalizace tribuny. Koupě areálu v pražské Chuchli je privátní investicí manželů Vítkových, kteří mají ke koním dlouhodobě velmi blízko. Obě jejich dcery závodně jezdí, Anna Marie Vítková dokonce vyhrála ve své kategorii MČR pony 2017.

Na straně prodávajících stálo několik akcionářů, kteří mají blízko ke koním a v posledních letech chuchelské dostihy drželi nad vodou. Mezi největší akcionáře patřil Jan Vedral, šéf a zakladatel investiční společnosti Conseq.

Ani jedna strana zaplacenou částku nezveřejnila, na trhu se hovoří o sumě kolem 170 milionů korun. Vítkovy a jejich právníky teď bude pravděpodobně čekat vyjednávání s novým ministrem zemědělství, protože větší část pozemků pod závodištěm stále patří státu. Přesně řečeno státnímu podniku Dostihové závodiště Praha, toho času v likvidaci.

Již dříve Marie Vítková nabídla za tyto pozemky 90 milionů korun. Vítkovi v dnešním prohlášení již naznačili, že chystané stamilionové investice do závodiště mohou být podmíněné dořešením právě této otázky spojené s prodejem pozemků, které dnes patří státu.

Z Brna až na konec světa. A pak ještě na nejrozvinutější úvěrový trh vůbec. Začínáte číst rozhovor o tom, jak skupina Home Credit, v níž vlastní majoritu nejbohatší Čech Petr Kellner a řídí ji s menšinovým podílem miliardář Jiří Šmejc, zakotvila na americkém trhu a co tam chystá letos.

Čtěte také: Nejpodivnější obchod roku. Petr Kellner kupuje plzeňskou Škodu

Největší český zaměstnavatel ve světě, jenž se specializuje na půjčky, v USA prorazil po boku čtvrtého největšího mobilního operátora Sprint. Spolu s ním nejprve začal řídit úvěrový proces na prodej telefonů a loni v říjnu společně vydali první kreditní kartu. Přes ni chce Home Credit rozpůjčovat miliardu dolarů a postupně se dostat mezi top 10 největších vydavatelů kreditek na americkém trhu z hlediska jejich počtu.

„Ukázali jsme, že naše know-how, hlavně u lidí bez historie splácení, funguje. V Asii jsme se naučili neupínat na zažitá schémata řízení rizika a přenesli jsme to do USA,“ říká pro Forbes Pavel Vyhnálek, regionální výkonný ředitel Skupiny HC zodpovědný za USA, Rusko a Indonésii.

Pavel Vyhnálek

Jak může Home Credit s českými kořeny přinést v půjčkách něco navíc na americký trh?

No, my jsme dokázali našemu partnerovi přidat 20 procent nových zákazníků v segmentu „near prime“ a „subprime“, což je řekněme největší masa lidí. Aniž bychom zvýšili rizikovost jeho portfolia, tedy aniž bychom půjčovali lidem, u nichž významně hrozí nesplácení.

Ano, USA jsou, co se týká půjčování fyzickým osobám, nejrozvinutějším světovým trhem a většina HDP země jede na spotřebě. Jenže díky tomu tam také detailně fungují úvěrové registry a existuje, řekněme, koeficient spolehlivosti dlužníka. A nejpoužívanější je takzvané FICO Score (řídí se jím největší americké banky a poskytovatelé úvěrů, pozn. red.), jehož si je každý Američan dobře vědom.

Společnost vlastně rozděluje podle toho, co si kdo může dovolit, a lidé si tak své kreditní skóre také dobře hlídají. Ale zároveň je v USA spousta lidí, kteří žádné skóre nemají.

To jsou ti nejchudší?

Tak to nemusí být. Nemají úvěrové ohodnocení třeba jen proto, že si zatím nepůjčili, nebo proto, že zatím nevydělávají. Prostě nemají historii splácení. A to je přitom segment lidí, který my obsluhovat umíme. Díky našemu know-how, díky tomu, že máme zkušenosti z Asie, kde nemá kreditní historii prakticky nikdo.

Takže jsme začali potenciální nové klienty našeho partnera vyhodnocovat podle vlastních kritérií, do nichž jsme samozřejmě zapracovali všechny dostupné informace z amerického trhu, jichž jsou na rozdíl třeba od Indonésie opravdu tisíce. Díky tomu může náš schvalovací model fungovat v USA ještě lépe. U lidí, které úvěrujeme, tak máme řádově lepší představu o jejich schopnosti splácet, než nabízí všeobecně rozšířené FICO Score.

Zobrazit celý žebříček »

Říkáte, že jste přinesli 20 procent nových zákazníků pro Sprint – kolik je to lidí?

Kolem 300 tisíc klientů ročně. To už pozná i čtvrtý největší operátor. Zákazníci samozřejmě zařízení koupené na půjčku oproti prodejní ceně o něco přeplatí. My jsme původně počítali s tím, že tento výnos bude pokrývat zvýšené riziko, že část lidí úvěr nakonec nesplatí. Jenže se ukázalo, že se riziko nezvedlo, a to přeplacení je tak vlastně dodatečným výnosem pro operátora. Další velké plus pro jeho hospodaření, a tedy i cenu akcií.

To vypadá logicky a vlastně i jednoduše. Jak to, že to na americkém trhu nikdo jiný neumí?

Když to trochu přeženu, my jsme nebyli líní. Nejde o to, že by tamní konkurence něco podobného neuměla. Ale tamní největší hráči jsou natolik velcí a mají tak obrovské úvěrové knihy, že jim vlastně zatím nestojí za to pilovat své procesy k větší dokonalosti. Mohlo by to pro ně znamenat pár procent výnosů navíc, ale zároveň vyšší riziko a náklady.

Vám to za riziko stálo?

My jsme v USA vše rozjížděli v šesti lidech, teprve později jsme najali zhruba 40 amerických kolegů. Ten tým za osm měsíců od podpisu smlouvy o spolupráci přesvědčil partnera o změně prodejního procesu, plně s ním integroval naše know-how a systémy a nově vytrénoval celou jeho obchodní síť.

Mnozí říkají, že jsme dokázali neuvěřitelné. A to je také zásadní rozdíl Home Creditu oproti tradiční korporaci. Naši akcionáři (Petr Kellner a Jiří Šmejc, pozn. red.) umějí rychle vyhodnotit riziko, a pokud jsou o věci přesvědčeni, jsou schopni ho také nést. Vezměte si, že jsme v USA začínali někdy před třemi čtyřmi lety, kdy se nám nedařilo v Rusku. Když jsme za této situace doma přednesli plán, jak bychom mohli proniknout na nejrozvinutější úvěrový trh na světě, moc lidí tomu ve firmě nevěřilo. Akcionáři ale ano.

Co plánujete na americkém trhu dál?

Kreditní karty. Rozjeli jsme je loni v říjnu a nesou značku našeho partnera a zároveň logo Home Creditu. To nám dává velkou marketingovou sílu na začátek. A zatímco řízení rizika při nákupu nových telefonů děláme pro partnera jen za určitý poplatek, a jsme tak vlastně jeho servisní organizace, úvěry z kreditních karet už poskytuje přímo Home Credit. Takže jsme se v byznysovém řetězci posunuli významně nahoru.

Máme s kreditní kartou navíc spojený zákaznický věrnostní program, který je první svého druhu na americkém trhu. Spojuje benefity s telekomunikačním operátorem. Kdo má naši kreditku, může mít třeba levnější volání. A věřte, že o „bill za mobil“, o ten se Američané starají určitě víc než o to, jak splácejí bankám. (smích)

Jak se vám daří kreditní karty aktivovat?

Přes 70 procent kreditek je aktivováno hned první den. A navíc jsou peníze z nich utráceny v prodejnách našeho partnera. Ne za nákup mobilů, ty jedou v běžném úvěrovém procesu, ale za doplňky a příslušenství. Sluchátka, obaly, kryty. A tam jsou samozřejmě podstatně větší marže než na iPhonu.

Kolik jste jich zatím vydali a jaké jsou plány na rok 2018?

Aktuálně vydáváme zhruba 200 karet denně, nabízí nás 1600 obchodů našeho partnera a náběh je zatím nad naším očekáváním. Na konci roku jsme měli vydaných celkem zhruba 10 tisíc karet a všechny finanční ukazatele jsou lepší, než jsme předpokládali v obchodním plánu. Letos chceme významně růst, ale detailnější být nemohu kvůli burze.

Uvažujete také o oslovení dalších Američanů mimo klientskou bázi operátora Sprint?

Zatím s ním máme exkluzivitu, byť skončí letos v polovině dubna. Pak bychom mohli oslovit další firmy mimo telekomunikace. Pokud bychom se rozhodli vydávat karty s kterýmkoli významným obchodním řetězcem na americkém trhu, nikdo nám v tom bránit nebude. Ale upřímně – není to prioritou. Spíše se chceme soustředit na co nejlepší rozšíření byznysu s nynějším partnerem. Ten sám prodává více než 10 milionů zařízení ročně, takže ta příležitost je obrovská a budeme se na ni absolutně soustřeďovat.

S vaším partnerem máte na vydávání kreditních karet společný podnik, v němž máte mírnou majoritu. To je cesta do budoucna?

Pravděpodobně ano. My máme v rukou řízení naší společné firmy, dodáváme know-how a celý její byznys konsolidujeme do skupiny HC. Dnes pracuje v americkém Home Creditu 130 lidí, ve srovnání s ostatními zeměmi tedy velmi málo, a vše jedeme co nejvíce online. Nemáme prodejce na prodejnách, nemáme call centra, vše si najímáme zvenčí. Celý nákup i obsluhu kreditní karty si může klient udělat v mobilní aplikaci a my odměňujeme prodejce a lidi v call centrech za to, že už k nim zákazník nikdy příště nezavolá a bude svou službu obsluhovat jen přes mobilní aplikaci.

Kolik lidí v USA na svůj prodej školíte?

Průměrné prodejní místo má sedm lidí a celkem je jich 1600. To mluvím jen o vlastních obchodech partnera. Pak má ještě dealery, kteří prodávají pod jeho značkou, a to jsou další tři tisíce obchodů. U nich začneme s prodejem až letos. A to nepočítám další prodejní kanály jako online či telesales. Proto říkám, že se máme soustřeďovat hlavně na jednu věc.

Jak jste se do USA vlastně dostali?

Pracoval jsem jako generální ředitel Asie, rozjížděl jsem náš byznys kromě Indie a Filipín také v Indonésii. A tam jsem se spřátelil s majitelem místního největšího prodejce mobilů.

Zásadně jsme mu zvýšili prodeje a jeho obchodním partnerem je také Masajoši Son, šéf japonské Softbank (podle Forbesu nejbohatší Japonec a přes Softbank také spolumajitel amerického operátora Sprint, pozn. red.). Přes něj jsem se seznámil s majitelem největší distribuční firmy mobilních telefonů v Jižní Americe a druhým největším distributorem v USA, který zrovna v té době přemýšlel, jak zvýšit ziskovost svého byznysu.

Pro něj bylo logickou volbou poskytnout svým obchodním partnerům mobily společně s jejich financováním pro koncové zákazníky. A byl to právě on, kdo mě po čase pozval do Miami s tím, že se něco děje na americkém telekomunikačním trhu.

Co se dělo?

Trh opouštěly cenové pobídky na mobily od operátorů a nastupovalo jiné financování jejich nákupů. Tedy něco, co už v Evropě bylo a co jsme znali. A tento americký distributor nás představil našemu aktuálnímu partnerovi, který o změně uvažoval. Když jsme za ním poprvé přijeli na Středozápad, evidentně si myslel, že jsme podivíni z Východu. Ale nakonec jsme vyhráli výběrové řízení, ve kterém jsme porazili největší americké finanční instituce.

Přesvědčili jsme ho, že svému byznysu rozumíme, a začali jsme pro něj vyvíjet nový proces prodeje a schvalování úvěrů. Pro vyspělé matematické modelování jsme použili všechna dostupná big data, a splnit při tom všechna regulatorní omezení, to je fakt oříšek. Sám to vnímám i tak, že Home Credit všem občasným kritikům ukázal, že umí uspět i na naprosto rozvinutém konkurenčním trhu, bez „politické podpory“.

Co může úspěch v USA znamenat pro celý Home Credit? Z hlediska objemu je to ve srovnání s Asií stále kapka v moři.

Amerika určitě nebude nikdy větší než Čína nebo potenciálně Indie a ani to není naším cílem. Ale bude to miliardový byznys v dolarech. To není málo. Navíc máme šanci dostat se mezi top 10 vydavatelů kreditních karet z hlediska jejich počtu v USA. A nakonec to může být významná věc také pro ocenění samotného Home Creditu. Pokud ukážete, že umíte uspět se svým modelem i na tak vyspělém trhu, obratem zvýšíte hodnotu celé skupiny.

Foto: Jan Schejbal

Do světa českých plastových kelímků, „toitoiek“, rockové hudby a nejistých zisků vtrhl slovenský miliardář Igor Rattaj. A to ve velkém stylu. Z Aerodrome festivalu dělá největší tuzemskou akci svého druhu a branži, kde kralují hlavně podnikající hudební nadšenci, chce uchopit jako zajímavý byznys.

„Kupovat elektrárny nebo banky, to už dávno dělají jiní. Proto hledám byznys tam, kde ho jiní zatím moc nevidí. Ideální jsou oblasti takzvaných srdcařů. Tam většinou bývá prostor dělat věci efektivněji,“ vysvětluje Rattaj, že hudební festivaly rozhodně nejsou typickou potravou pro klasické finanční investory a proč je místní podnikatelská špička s výjimkou různých produktových partnerství spíše ignorovala.

Čtěte také: Více lyžování za loňské ceny, a navíc méně front, slibuje šéf Špindlu Jílek

Igor Rattaj už ale dávno není ten klasický finančník, který svého času v Praze rozjížděl J&T Banku. Někdejší vrcholový lyžař a stále aktivní ochotnický herec se dnes hlavně baví. Ideální zábavou pro něj však zůstává ta, která zároveň slušně vydělává. A přesně to by chtěl i od hudebních festivalů.

Igor Rattaj ve svém oblíbeném prostředí – na horách.

„Je to jako s těmi horami. I zde mi chybí čistě byznysový přístup. V Tatrách to bylo úplně stejné. A tak jsme založili skupinu Tatry Mountain Resorts (TMR). A já myslím, že i festivaly a hudební produkce obecně se dají dělat ve velkém s velmi zajímavými ekonomickými výsledky,“ zamýšlí se byznysmen, který právě (2. ledna) oslavil 47. narozeniny.

Už loni vstoupil do českého Aerodrome festivalu. Ozkoušel si jej ještě jako jednodenní akci v Praze, která coby hlavní hvězdu přivezla skupinu Linkin Park. Mezitím investoval do firem zajišťujících samotnou hudební produkci, a to doma i v zahraničí. Ovládl slovenskou společnost zajišťující osvětlení a zvukovou aparaturu Rental Live a ve Švédsku také významného hráče Live Production Group Scandinavia.

A pro letošek přifoukl samotný Aerodrome festival na třídenní akci v areálu bývalého letiště v Panenském Týnci severozápadně od Prahy. Tam se několik let odehrával podobně ambiciózní Open Air Festival, který však v roce 2014 zkrachoval.

Rattaj a jeho tým už představili značnou část line-upu, kde nechybí hvězdy jako žánrově neuchopitelní Nine Inch Nails, američtí rappeři Macklemore a Wiz Khalifa, numetalová klasika Limp Bizkit a další. Celkový rozpočet festivalu na program se má podle Rattaje pohybovat kolem 90 milionů korun. K takovému číslu se ze současných akcí blíží snad jen multižánrové Colours of Ostrava. Například rozpočet Rock for People se pohybuje kolem 50 milionů.

Loni na Rattajově festivalu vystoupil i dnes už zesnulý Chester Bennington z Linkin Park.

„Chtěli jsme třeba Pearl Jam, kteří jedou evropskou tour. Tam ale těžko přetlačíte vliv LiveNation, které jim pořádá turné. To počítá s vlastním pražským koncertem. Chceme se ale ucházet o ta největší jména a vytvořit velký festival i na regionální úrovni,“ popisuje Rattaj s tím, že o dalších zvučných jménech pro letošní ročník se stále jedná.

Zkušení festivaloví matadoři ale Rattajovi vzkazují, že tak snadné to rozhodně mít nebude. „Je to sázka, že tři roky budete zkoušet dělat festival za velké peníze, dost možná ho budete dotovat, a budete doufat, že si najde své místo na trhu a nakonec i naučí lidi platit za podobné akce vyšší vstupné. Nástup pana Rattaje pozorně sledujeme a osobně mu fandím. Každý, kdo může posunout vnímání festivalů v Česku obecně, je vítán,“ říká třeba Oldřich Bajer, internetový podnikatel a investor do tradičního rockového festivalu Rock for People.

Zároveň ale dodává, že současná matematika bývá neúprosná. „Vezměte si, kdo jsou ekonomicky nejúspěšnější festivaly v Česku. Většinou ty zaměřené na českou hudbu, viz Votvírák. Za ta léta dobře vidíme, jak rostou ceny světových kapel a jak těžké je si na ně vydělat ve zdejším prostředí. Navíc jde o několik týdnů v roce, kdy se přetahujete o kapely s velkými evropskými festivaly, kde lístek stojí i 200 eur,“ dodává spoluzakladatel internetové společnosti Centrum a dnes například spolumajitel internetového obchodu s módou Zoot.cz.

Právě cena vstupenky může být jedním z hlavních úskalí. Rattaj doufá, že za kvalitní program dokáže větší masu přimět zaplatit vyšší cenu. Třídenní vstupné Aerodromu začíná totiž na 3490 korunách, to je na české poměry docela dost. Vstupenku na Rock for People dnes koupíte za 1750 korun, na místě v době festivalu zaplatíte 2200 korun. Lístky na zmiňované Colours of Ostrava se aktuálně prodávají za 2590 korun, na místě cena vzroste na 3100 korun.

Rattaj ale vidí klíč k úspěchu jinde – chce pospojovat všechny články řetězce, které festivalový byznys tvoří. To znamená, že kromě samotného festivalu buduje skupinu firem zajišťujících technické zázemí pro podobné akce. Aktuálně také chystá akvizici firmy, která mu na klíč vyvine elektronický systém na prodej vstupenek. Právě to má být pro celý obchodní model klíčové.

„Opět je to jako na horách. Proč by mi měl někdo pod lanovkou prodávat párky, když to můžu dělat sám. Když dokážu ovládnout celý řetězec, dokážu lépe pracovat s celkovou marží,“ dodává.

A dalším krokem podle něj bude také konsolidace trhu festivalů jako takového. On sám by rád ovládl další hudební festivaly, a to nejen v Česku a na Slovensku, a vytvořil skupinu akcí, které by se vzájemně doplňovaly a dokázaly využívat sílu společného ticketingu, marketingu i obchodní politiky směrem ke globálním umělcům.

„Musíte být tak velcí, třeba právě z hlediska distribuce vstupenek, že už vás ani ty velké hudební skupiny a jejich agentury nemohou obejít. To je cíl. A pak to začne být skutečně zajímavé,“ říká Rattaj s tím, že investici do veřejných akcí vnímá jako projekt na několik let. Kromě festivalů chce v Česku a na Slovensku pořádat i samostatné koncerty významných světových umělců.

Jeho hlavní byznys nicméně stále leží jinde. Je největším akcionářem skupiny Tatry Mountain Resorts, která podniká hlavně na Slovensku a v Polsku, v Česku se angažuje ve Špindlerově Mlýně a od letošní zimy také na libereckém Ještědu.

Rattajovi kromě toho patří také mediální fotobanka Profimedia, společnost provozující větrné tunely Hurricane Factory, firmy zabývající se skladováním a obchodováním pohonných hmot, investuje do nemovitostí. Historicky patří do základního jádra skupiny J&T, společně se zakladateli Patrikem Tkáčem a Ivanem Jakabovičem tvořili ještě s Peterem Korbačkou jakousi základní osu skupiny. Jako partner J&T se investičně podílel na celé řadě významných obchodů, a to včetně EPH. Díky tomu se jeho majetek odhaduje na nižší jednotky miliard korun.

 Foto: Aerodrome festival, Musicserver (úvodní)

Bylo to loni v srpnu. Ivo Lukačovič na poradě nejvyššího vedení rozhodl, že se Seznam pustí do zatím největšího dobrodružství od chvíle, kdy ho on sám v půlce 90. let spustil z pokojíčku u svých rodičů.

Seznam, český internetový hegemon, v pátek startuje vlastní televizní vysílání. Žádný internetový stream, ale plnotučnou stanici v celoplošném pokrytí. Bude nabízet – nebo to aspoň tvrdí – kvalitní informace a zábavu. Takže kdo se těší na Šídla, Hoška, Mádla, Rubeše či Tondu Blaníka na dosah televizního ovladače, ať zvedne ruku. Já.

Čtěte také: Seznam chce dobýt televizi. Tady je plán, jak se do ní dostat levně a snadno

Jenže pro samotný Seznam to nebude taková legrace. Z internetového katalogu po vzoru Yahoo! (kdo z vás ho ještě zná?) se postupně zrodil internetový obr, kde Češi mají e-mailovou schránku, hledají v mapách a firmách, vybírají auta a byty, čtou a sledují zprávy nebo taky Kazmovy ptákoviny. Prakticky všechno, na co Seznam sáhl, se podařilo. A je v tom u nás jednička.

Komentátor Jindřich Šídlo, jedna z hlavních tváří Seznam TV.

Jenže televizní vysílání, to je jiná liga. Tady už se vyjednává o multiplexech, jsou tu legislativní rámce a normy, je tu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a měření sledovanosti, jsou tu jiné reklamní budgety a oproti internetu nepoměrně silnější konkurence.

I když se do ničeho odvážnějšího Seznam za dobu své existence nepustil, není důvod si myslet, že by tady neuspěl. Lukačovičova společnost má takový obchodní i uživatelský výtlak, že nepochybně rozkročení na televizní trh ustojí, i když to je a nějakou dobu bude po výrobní stránce trošku punk.

Seznam loni své finanční výsledky nezveřejnil (škoda, prý byly rekordní ), ale podle všeho překročily 3,5 miliardy korun na tržbách a 1,3 miliardy na provozním zisku.

A počet Čechů, kteří jeho služby využívají? Téměř čtyři miliony reálných uživatelů každý den. Seznamu se na českém internetu skoro nedá vyhnout – takže stále platí statistika, že 9 z 10 Čechů minimálně jednou za měsíc nějakou službu Seznamu využije.

Čtrnáctý nejbohatší Čech, jehož jmění odhadujeme na 15 miliard korun, videu věří. A to hodně. „Domnívám se, že lidí, kteří konzumují obsah v podobě videa, bude čím dál víc. Nastane doba, kdy lidé nebudou schopní konzumovat obsah v podobě textu. Budou tak málo číst, že je čtení bude unavovat. Mozek je sval jako každý jiný, a když ho netrénujete, tak vás jeho používání bolí,“ říkal Lukačovič v loňském rozhovoru pro Forbes.

Velký rozhovor se zakladatelem Seznamu Ivo Lukačovičem jsme přinesli v loňském lednovém čísle 01/2017. Objednat si jej můžete na mailu publisher@forbes.cz.

V něm také tvrdil, že když Seznam postaví kvalitní videoserver, bude zase v něčem první a největší. Tehdy měl za sebou rozjezd internetového projektu Seznam Zprávy a říkal: „Videoreklama na internetu je mnohem účinnější než reklama v televizi. V ní mentálně reklamní blok odblokujete nebo rovnou přepnete.“

Čtěte také: Lukačovič: Na svůj nový projekt jsem pyšnější než na Seznam

Jenže „aktivní“ internetoví konzumenti jsou jedna věc a televizní „pasivní“ druhá. Seznam chce mít všechny Čechy, takže nezbývalo nic jiného než jim skrz televizní obrazovku vyrazit naproti. Když už jednou videoobsah vyrábí pro internet, tak proč by ho k vám nemohl poslat i přes anténu, že?

Peníze v tomto směru nejsou problém – viz výše zmíněný provozní zisk. Na Seznamu všechno funguje díky reklamě a Seznam Zprávy i samotný televizní projekt nejsou výjimkou. První už si na sebe vydělává a o druhém Pavel Zima, místopředseda představenstva, dnes prohlásil, že není důvod k obavám, že by tomu nebylo zanedlouho stejně. Už teď má v zádech velké inzerenty jako Česká spořitelna, Pilsner Urquell či KKCG.

Role Lukačoviče v tomto projektu je každopádně dost okrajová. On sám v rozhovoru pro Forbes tvrdil, že zprávy vůbec nesleduje a v centrále Seznamu se vyskytuje jednou začas. Baví se svými startupovými projekty a snowkitingem a lidé znalí situace se shodují, že od toho srpnového rozhodnutí televizní projekt neřešil.

Ani nemusí. Tahle firma šlape i bez něho. Tak ať závada není na vašem přijímači.

Když chtěla Bára Baronová před šesti lety vydat svou první knihu o neprovdaných českých ženách, nakladatelství jí řekla, že její projekt je na to, aby se prodával, příliš ambiciózní. A ona? Rozhodla se vydat ji sama, protože nemá ráda, když někdo říká, že něco nejde.

Tehdy si jednatřicetiletá Bára, která o vydávání knih nic nevěděla, řekla, že to tak nenechá a půjde do toho sama. Založila si malé artové nakladatelství a pojmenovala ho wo-men, protože se chtěla orientovat i na témata s genderovým zaměřením.

Čtěte také: Byznys po asijsku. Jak se Čech snaží prorazit s kavárnou v Hanoji

Dnes jsou knihy z dílny jejího nakladatelství v muzeích po celém světě, včetně toho Metropolitního v New Yorku, Brooklynského nebo muzea v Chicagu, a také v soukromých sbírkách například v Japonsku, Kanadě, Švýcarsku, Belgii, Francii, Švédsku nebo v Jihoafrické republice.

Kniha Kde domov můj Jindřicha Štreita, jejímž tématem byli lidé bez domova.

Letos bude mít na kontě už deset vydaných knih a taky několik ocenění. V roce 2016 dostala cenu Magnesia Litera v kategorii Nakladatelský čin, další knihy získaly ocenění Nejkrásnější kniha roku v Praze nebo mezinárodní ocenění ve Vídni, Bratislavě, Londýně nebo Arles.

Změny se v jejím životě začaly dít, když si při práci v marketingové firmě uvědomila, že ji to vlastně nebaví a že by se radši věnovala dokumentování toho, co se kolem ní děje.

Před deseti lety proto dala v reklamce výpověď a začala přemýšlet o dokumentární knize o neprovdaných českých ženách Slečny.

„Chodit do práce pro mě byla ztráta času, potřebovala jsem být efektivnější. A tak jsem se začala živit jako copywriterka na volné noze.“

Na první knize Slečny spolupracovala s fotografkou Ditou Pepe, kniha se ručně barvila růžovou barvou a ručně kompletovala. Práce na ní trvala celkem tři roky, a když ji žádné nakladatelství nechtělo vydat, vydala si ji sama tehdy ještě na živnostenský list svého přítele.

První kniha Slečny Báry Baronové a fotografky Dity Pepe

Na podporu jejího vydání taky rozjela první crowdfundingovou kampaň v Česku. „První knihy vznikaly z mých vlastních úspor, díky crowdfundingovým kampaním a zbytek mi půjčil partner. U dalších knih jsme spolupracovali třeba s galeriemi a až u páté knihy jsem si zažádala o první grant,“ přibližuje Bára a dodává, že granty jí pomáhají snížit prodejní cenu knihy.

Nakladatelství wo-men se tak z původního prostředku na vydání první Bářiny knihy za několik let etablovalo v uznávané nakladatelství, má na kontě knihy samotné Báry i například fotografa Jindřicha Štreita a své knihy definuje jako umělecké objekty, které vycházejí jen v omezeném počtu kusů.

Přesto si Bára po vydání první knihy řekla, že stačí. A to si pak nakonec říkala u každého dalšího projektu. Kvůli extrémně náročnému vydání poslední knihy Černé roky Libuše Jarcovjákové dokonce přemýšlela, že nakladatelství prodá.

Kniha Intimita Báry Baronové a Dity Pepe, za kterou získaly v roce 2016 cenu Magnesia Litera. 

„Pak jsem ale narazila na knihu Bibliodiversity, což je manifest nezávislé australské nakladatelky, a uvědomila jsem si, že vydávat nemainstreamové knihy je moje společenská povinnost, protože tak můžu dávat hlas těm, kteří k tomu většinou nemají prostor.“

Z toho důvodu nerada mluví o obratu, protože vydělávat peníze není jejím primárním cílem. Práce v nakladatelství Báru neživí a vše, co knihy vydělají, okamžitě investuje do dalších projektů.

Můžete si ale udělat představu sami: „Průměrně vydáme dvě knihy ročně. Každá z nich vyjde v omezeném počtu nákladů do dvou tisíc, přičemž ke každé vznikají limitované edice od dvaceti do padesáti kusů. Výrobní náklady se u každé knihy liší, od 200 do 800 tisíc,“ říká Bára, která se tento rok chystá vydat další tři knihy.

Práci jeho týmu potkáváte denně, jenom o tom nevíte. Reklamy s detektivem od Raiffeisenbank, kreslené kelímky v McDonald’s, reklamu na Kingswood, Milku, Starobrno, KFC a mnoho dalších projektů má na svědomí Vladimír Strejček.

Stačilo ale málo a nadaný kreslíř, který držel fix v ruce ještě dříve, než uměl mluvit, mohl zůstat veřejnosti neznámý.

Čtěte také: Od logistiky k softwaru. Co je nového u druhého Čecha v US výběru 30 pod 30

V době svých začátků se totiž ještě jako student VŠ živil svépomocí, jenže zakázky se ne a ne hrnout. A tak musel radikálně snížit náklady, což třeba znamenalo odstěhovat se na vesnici za Prahu. „Potřeboval jsem každou korunu,“ vzpomíná na studentská léta dnes už rozvalený na černobílém gauči v pražské kanceláři svého studia DRAWetc., které dnes generuje 15milionové roční tržby. A právě tady vznikají ilustrace pro české i světové firmy.

K tomu ale vedla trnitá cesta. Vše se začalo k lepšímu obracet, až když jej, schovaného kdesi na vesnici, oslovil jeho známý s otázkou, jestli by neměl čas přes víkend nakreslit pár storyboardů.

„Tehdy, v roce 1998, se dalo vydělat grafikou od sedmi do dvanácti tisíc korun měsíčně. Jedno storyboardové okno bylo za 500 korun,“ vzpomíná.

Vladimír jich za jeden víkend nakreslil 30, a za dva dny si tak vydělal tolik, co jindy za celý měsíc. A přitom se nemohl zbavit myšlenky, proč právě on? Vždyť jen on sám znal spoustu lidí, kteří denně kreslí, kreslí dobře, ale nemají práci. „Jak to, že o nich trh neví?“ pomyslel si. A pak mu to došlo: „Zadavatelé a ilustrátoři se vlastně neumí vzájemně kontaktovat.“

A to byl první z důvodů, proč Vladimír založil ilustrátorské studio (nebo jak on sám říká arteliér) DRAWetc., udělal jednoduchý leták s názvem Storyboard and Illustration Fullservice a roznesl ho po agenturách.

„Sice jsem byl jeden člověk, ale na letácích jsem používal množné číslo. Když jsem je roznášel, předstíral jsem, že jsem messenger. Což se hodilo i vzhledem k úspoře nákladů,“ směje se. Téhož roku, na podzim 2002, už ve studiu fungovalo několik umělců najednou.

A pak přišel zlom v podobě první zajímavé zakázky. „Zavolal mi hlavní velitel česko-německé koprodukce k hollywoodskému filmu Hra snů. Zjistil jsem, že chce storyboardy k celému filmu, a vysolil mi na ruku 150 000 korun zálohu. Dal jsem dohromady čtyřčlenný tým, koupil první tiskárnu, první stoly. Začali jsme fungovat jako opravdové studio,“ říká a zahledí se na protější stěnu kanceláře, která je obsypána plakáty s jeho ilustracemi.

Vladimír ale ze své povahy nikdy nic neplánoval, na nic neměl rozpočet, chtěl prostě nějak přežít. A to praktikoval i ve svém novém byznysu. „Grafika je práce, která se nedá dělat navždy, obzvlášť když máš punkovej životní styl. Můj ‚plán‘ byl šikovně a svižně improvizovat, dělat všechno s dobrým úmyslem. To mi vycházelo skoro deset let.“
V roce 2010 mělo studio do té doby nejvyšší obrat, přes 10 milionů korun, a největší klienty, ale přišla krize. Roky nesystematické práce s penězi a „ono se to nějak udělá“ se vrátily jako bumerang.

„Byl to punk jak funkční, tak procesní. Nedovedl jsem to ukočírovat,“ říká umělec, který stojí i za designérskou módní značkou Urban Legend.

Studiu se totiž zdvojnásobil počet zakázek, práce se začala odevzdávat pozdě a Vladimír přiznává, že občas se svým týmem šel na obchodní schůzku rovnou z baru. Do roku 2010 to nikdo neřešil, konkurence na poli ilustrace prakticky neexistovala. Mezitím ale vyrostla scéna freelancerů, začaly se rojit nové umělecké studijní obory, firmy začaly mít na výběr. Ilustrace se začala brát vážně a profesionalizovat se.

„Některé věci víš dlouho, ale dlouho spoléháš na to, že to nějak dáš. Uvědomil jsem si, že svoje lidi už nikam dál neposunu. Hned následovala myšlenka, že potřebuju do studia někoho, kdo není můj kámoš, kdo se na to podívá z úplně jiné perspektivy.“

Čtěte také: Když kvůli MBA ručíte domem. Příběh ekonomky, která dobyla Wall Street

A tak do studia přišla Natálie Sahulová, která pracovala přes 13 let ve velkých reklamních agenturách pro klienty jako Škoda Auto, O2, GE Money Bank. Se studiem samotným byla ve spojení přes 10 let.

„Natálie je efektivnější, než kdybych platil tři levnější lidi. Měl jsem štěstí. Natálie nás všechny a všechno ve studiu srovnala do latě,“ pochvaluje si.

„Řekli jsme si, co budeme dělat a jak a proč to budeme dělat. Teď jsme o tři roky dál, studio je totálně profesionalizované, oddlužené a můžeme se soustředit na budoucnost. Představovat trhu nové produkty, jako jsou např. augmented reality postery. Ale to nejdůležitější je, že neustále celý obor ilustrace posouváme a cíleně hledáme jeho uplatnění v rámci nových technologií,“ dodává k tomu Natálie.

Vladimír falešnou skromností netrpí. Ví, že spoustu inovací v ČR zavedlo jeho studio. Třeba RAW-art battly, jak analogové (kreslí se normálně), tak digitální, nebo realtime sketchnoting, kdy se v rámci přednášky promítá přímo za přednášejícím ilustrovaný spolukomentář z pera kreslíře.

„Tak jak se měníme my, mění se i trh, a opačně. My chceme dělat na velkých projektech pro velké značky a trh zase chce ilustrace.“

Teď, když je DRAWetc. v dobré kondici, se Vladimír chce více věnovat sobě. Brzy se tak můžeme dočkat jeho další, tentokrát už osobitější tvorby.

„Zavřu se do ateliéru a budu tvořit sám za sebe, za Vladimíra Strejčka. Mám pocit, že to dlužím jak sobě, tak některým lidem, které jsem v životě, hlavně na škole, potkal,“ předesílá na závěr.

Foto: Jan Schejbal

Měla to být obyčejná vyjížďka s malým synem ve vozíku za kolem, jakých Pavel Černý tehdy v lesích na Vysočině absolvoval desítky. Až na to, že tahle skončila překlopeným vozíkem, jednou modřinou, a hlavně podnikatelským nápadem, který mu navždycky změnil život.

Čtěte také: Od mořského ďasa až k demi glace. Jak tři Češi vyhlásili válku bujonové kostce

„Když se nám narodil syn, pořídili jsme si za kolo dětský vozík, jenže jsme zjistili, že má spoustu much. Jedním kolečkem jedete ve výmolu, drhnete o zem, vozík je nakloněný a jednou jsme ho i převrhli. Tehdy jsem začal přemýšlet, jak to udělat líp,“ vzpomíná na příhodu z roku 2011 Černý.

Tak se zrodil nápad, který ho nakonec dovedl k restartu kariéry a který ho dnes i živí – unikátní dětský vozík za kolo Kolofogo, se kterým nemá Černý ani ve světě téměř konkurenci.

Vyrábí ho ve vesničce Proseč kousek od Litomyšle, stojí podle výbavy 35 tisíc korun a víc, vyváží ho do Německa, Rakouska nebo Švýcarska a oproti klasickým vozíkům za kolo, které nejspíš znáte, nemá vzadu dvě kolečka, ale jen jedno, má špičkové odpružení, kotoučovou brzdu, a hlavně se nepřipojuje k ose zadního kola vašeho bicyklu, ale pod sedlo, což má spoustu výhod.

„Došlo mi, že klasické vozíky pocházejí ze Spojených států nebo z Kanady, kde jsou široké a prázdné silnice, jenže v Česku je to na silnici s vozíkem nebezpečnější. Přitom konstrukce se používá pořád stejná. Takže jsem chtěl bikery s dětmi vyhnat ze silnic do terénu a vyrobit vozík, který bude mít větší průchodnost a světlou výšku, abyste se s ním bez problémů dostali i do lesa,“ říká Černý.

Čtyřiačtyřicetiletý podnikatel přitom v té době ještě pracoval jako novinář v zahraniční redakci Lidových novin a o podnikání nic nevěděl. Jenže už dlouho mu v hlavě ležela myšlenka dělat něco, co by ho víc naplňovalo, a tak zariskoval, v práci dal výpověď a vydal se za svým snem.

Se svým vozíkem postoupil v roce 2012 do finále soutěže Vodafone Nápad roku, jenže tehdy mu ještě stále chyběl funkční prototyp. S ním mu pomohla designérka Eva Navrátilová, Češka, která žije v Nizozemsku, kde s manželem vyrábějí takzvaný velomobil, kolo, ve kterém při šlapání téměř ležíte a kolem vás je ochranná skořepina. Zbývalo už jen najít někoho, kdo by vozíky vyráběl.

A vlastně ještě něco – sehnat na to peníze. „Znal jsem se s developerem Richardem Morávkem, který mimo jiné stavěl obchodní centrum Šantovka v Olomouci. Můj nápad se mu líbil, a i když ho tahle branže moc nezajímá, investoval do toho, a navíc mi dal volnou ruku,“ říká Černý.

První vozík vyrobil v roce 2013 v soukromé kovodílně, kterou objevil v Horní Branné u Jilemnice. Hned si objednal dalších šest kusů a zároveň se modlil, aby o ně byl zájem.

Nakonec mu pomohla trochu náhoda – v té době potřeboval prodat tehdy už přebytečný vozík od německé značky Tout Terrain, což je dodnes jeho jediná konkurence na světě, a z Německa, kde je těchto vozíků na trhu nedostatek, se mu i dlouho poté stále ozývali další zájemci.

„Odepisoval jsem jim, že ten Singletrailer od Tout Terrainu jsem už prodal, ale že sám v Česku vyrábím vozík, který má stejné parametry, tak jestli nemají zájem. Několik Němců si ho objednalo, a protože s ním byli spokojení, začali nás propagovat a objednávky se jen hrnuly,“ vzpomíná.

Víc než marketing proto Černý hned od začátku řešil problém, jak vyrobit tolik vozíků, aby stihl uspokojit poptávku. Tím spíš, že v jilemnické kovodílně nebyly jeho zakázky prioritou, takže se dodací lhůty neustále prodlužovaly. V té chvíli si uvědomil, že nastal čas pro zásadní změnu.

Celou výrobu i s jilemnickým mistrem Martinem Carvou přestěhoval do Proseče, kde měl chalupu a praděda jeho manželky tady kdysi vybudoval malou továrnu na dýmky. Zchátralou fabriku dal Černý s pomocí peněz od Morávka dohromady, sehnal pár základních strojů a konečně mohl výrobu rozjet ve velkém.

„Dneska už stíháme vyrábět a dodávat ve lhůtách, které jsou přijatelné. Na nové kolo si klidně šest měsíců počkáte, ale na vozík ne. My ho dnes umíme vyrobit do 14 dnů,“ uvažuje Černý.

Devadesát procent dílů si vyrábí sám, jen brzdu, kolečka a tlumiče nakupuje. Za čtyři roky vyrobil a prodal zhruba 150 vozíků, jeho byznys zatím spolykal čtyři miliony, ale zlom má přijít až letos – Černý plánuje jen letos vyrobit 150 vozíků, obrat by měl překročit pět milionů korun a Kolofogo by se mělo poprvé dostat do zisku.

Jeho vozík se dá složit, takže se vejde do kufru auta, po nasazení dalších kol se dá používat jako kočárek, a pokud vás napadne, jestli v něm vaše dítě nebude v terénu trpět, můžete být v klidu.

„Řešili jsme to i s fyzioterapeutem. Používáme pětibodový bezpečnostní pás, odpružení obstarává tlumič, který se dá jemně nastavit, takže až pojedete po kořenech, dítě to ani nepozná a usne. Ale samozřejmě všem říkáme, ať jsou soudní a nezapomínají, že za sebou vezou dítě,“ usmívá se Černý.

Sedm let od svého životního rozhodnutí rozhodně nelituje. „Je to senzační pocit, taky ohromná nejistota jako každé podnikání, ale začal jsem mít práci zase rád. Co udělám, z toho můžu skládat účty jenom sám sobě. Navíc po mně něco zůstává, děláme lidem radost,“ říká spokojeně Černý.

Jeho recept na podnikatelský úspěch je přitom jednoduchý. „Klíčové je dát dohromady lidi, kteří něco umí lépe než vy, a přesvědčit je, aby to dělali tak, jak chcete vy. U mě se vlastně tyhle nitky jenom sbíhají a já nedělám nic jiného, než že je spojuju dohromady,“ dodává s úsměvem.

Foto: Michael Tomeš

Adrenalin mu nikdy nebyl cizí. Ještě před několika lety se proháněl v až 300kilometrových rychlostech po závodních okruzích, usedl dokonce i do slavné formule 1.

Čtěte také: Letecké palivo či popcorn pro psa. Když kurýři soutěží o nejšílenější objednávku

Pak kokpit vyměnil za kuchyni; v roli šéfkuchaře řídil přípravu pokrmů v pražské restauraci School. A teď zkusil Jan Charouz zase zcela jiné dobrodružství – ve spolupráci s přepravcem Leo Express rozjel carsharingovou službu SmileCar.

„Všechno má něco do sebe. Ve formuli zažíváte největší stres před startem, ale momentem zavření kšiltu u helmy to z vás všechno spadne. V kuchyni je zase problém v koordinaci více úkolů najednou, přičemž každý z nich musíte odvést na 100 procent. A v byznysu je to naopak. Rozhodnutí mají dlouhodobý efekt a jejich správnost často zjistíte až po delší době,“ popisuje Charouz.

Rutina ho ubíjí, i proto během 30 let života už stihl tolik různých profesí. Mimo jiné se stal door to door manažerem u dopravce Leo Express – a spolu s jeho ředitelem Peterem Köhlerem pracoval na konceptu návazné dopravy na vlaky a autobusy. Tehdy se zrodil nápad zapojit zákazníky a začít využívat jejich auta.

„Běžné auto lidé používají čtyři procenta času a po zbylý čas vůz stojí někde na parkovišti či v garáži a den za dnem stárne. Auta jsou jednou z největších a zároveň nejhorších investic, a přesto se jich v Česku ročně prodá přes čtvrt milionu. My jsme vytvořili skvělou platformu, kde tyto ‘špatné investice’ mohou naopak vydělávat peníze,“ líčí.

Princip služby je jednoduchý, stačí si do telefonu stáhnout aplikaci SmileCar, přes kterou pak můžete vlastní auto nabízet ke krátkodobému pronájmu nebo se po nějakém sami poohlédnout. Vybírat lze dle všech možných filtrů, ať už podle vaší polohy, nebo podle velikosti a vlastností auta. Zároveň platí, že jak majitelům aut, tak pronajímatelům se dá udělovat hodnocení, což také volbu o něco usnadňuje.

Vzato dle genů, byl Charouzův projekt k úspěchu předurčen. Vždyť otcem šéfa SmileCar je Antonín Charouz, známý podnikatel (nejen) v automobilovém odvětví.

Ve velký úspěch synova projektu však příliš nevěřil. „Já ho naprosto chápu, celý život je zvyklý na určitý model podnikání a najednou přijde úplně nový koncept, kde firma nevlastní žádnou fyzickou komoditu, a ještě k tomu se vše odehrává online přes aplikaci,“ říká mladý Charouz, který si přivydělává i komentováním formule 1 v televizi. „Na druhou stranu – když jsem potřeboval do nějaké firmy pomoci otevřít dveře, vždycky mi otec pomohl.“

Obavy měl ale pochopitelně i on. Budou na takový projekt lidé v Česku slyšet? Budou ochotni půjčovat svá auta cizím lidem? Nemáme ještě rok počkat? Počáteční nejistotu se mu ale brzy povedlo rozptýlit. Po devíti měsících fungování vyrostlo SmileCar do pozice největšího peer-to-peer (tedy sdílení mezi lidmi navzájem) carsharingu v Česku.

Nyní je u něj zaregistrováno téměř 500 aut, jejich majitelům se vyplatily téměř tři miliony korun a ujelo se přes 750 tisíc kilometrů. „Tedy zhruba stejná vzdálenost jako na Měsíc a zpátky,“ podotýká Charouz. „Samotné nás zaskočilo, jak populární může komunitní carsharing být.“

Co do počtu aut by se SmileCar mělo stát brzy největší autopůjčovnou v Česku. „Cítíme ale, že jsme teprve na začátku a potenciál je obrovský,“ tvrdí Charouz.

O vlastním byznysu snil vždycky, jen dlouho nemohl najít obor, který by ho na 100 procent naplňoval. Nyní se zdá, že se mu to povedlo. „Vyhrávat závody a jezdit s formulí 1 byl bezesporu fantastický pocit, ale dělalo to radost jen mně a taková radost je dost pomíjivá. Dobrý byznys dokáže udělat radost mnohem víc lidem – a hlavně je to něco, co za sebou můžu zanechat.“

Stáhli jste si na internetu jeden díl Game of Thrones nebo Girls a další už nemůžete?

Nebo jste možná byli jedni z těch, kteří si stáhli titulky k akčňáku Expendables a trochu vás zarazilo, když z ničeho nic Sylvester Stallone říká Arnoldovi, že ho nejvíc štve, když lidi kradou na netu, a nakonec titulky po půlhodině končí upozorněním, že existují i cesty, jak se na film podívat legálně?

Čtěte také: Stream Circle. Český nápad, který mění způsob sledování televize

Tak za tímhle vším stojí osmadvacetiletý Radim Horák a jeho společnost Weemaz 2.0, která se u nás jako jediná stará o odstraňování nelegálně sdílených filmů a seriálů.

A i když stojí na straně pomyslného dobra a zákona, za svou kariéru už naštval ne zrovna malý počet lidí a ve schránce mu přistálo pár výhrůžných dopisů.

Už před sedmi lety se jeho prvním klientem stala Nova, dnes mezi ně patří HBO, Falcon, Prima, Česká televize nebo Bohemia MP a jen od začátku ledna se už tak Radim Horák postaral o smazání 100 tisíc příspěvků z Uložto.cz, YouTube a dalších serverů.

K téhle práci by se ale nikdy nedostal, kdyby ho v jednadvaceti nevyhodili z vysoké školy, protože neudělal zkoušku.

„Hledal jsem tehdy práci a dostal jsem se na Novu, kde se zrovna rozjížděla placená videodatabáze Voyo. Pomáhal jsem ji spouštět a už tehdy jsme řešili, že jsou například všechny díly seriálu Ulice nelegálně na internetu a že tím přicházíme o peníze,“ říká.

Protože ho vždycky bavilo právo, prostudoval si to autorské a Nově nabídl, že pro ni bude nelegální příspěvky mazat. „Tehdy jsem se rozhodl vrátit do školy, přišlo mi to jako ideální kombinace – měl jsem čas, rozuměl jsem tomu a znal jsem ty, se kterými jsem měl spolupracovat.“

Začátky byly podle jeho slov dost punkové, vše dělal manuálně, zaměřoval se jen na Uložto.cz a další klient se mu ozval až po prvním roce.

Jednalo se o distributora filmů Hollywood Classic Entertainment, kterého zajímalo, jak je možné, že některé věci Novy ze serveru mizí.

„V ten moment mi došlo, že je tady asi víc lidí a společností, kteří by o tohle měli zájem. Začal jsem tak psát e-maily a za pár dní už jsem měl jako dalšího klienta Falcon. S Českou televizí i HBO to trvalo déle, jednali jsme spolu víc než rok,“ říká mladý majitel firmy, která dnes živí tři lidi.

Ve skutečnosti ale Radim Horák a jeho tým nemažou odkazy přímo z daných webových stránek. „Po těch letech máme už dost zautomatizované postupy a několikrát za den prohledáváme všechny servery a následně jim nahlašujeme nelegální odkazy, které musí smazat,“ vysvětluje antipirát, který například pro HBO právě sleduje 23 titulů.

Nahlášené příspěvky musí webové stránky ze zákona odstranit „neprodleně“, což znamená, že to některé udělají do 24 hodin a jiné končí u soudu, když na výzvu opakovaně nereagují. Z toho důvodu tak už kvůli Weemazu a soudnímu rozhodnutí skončily například tři české streamovací weby.

„I když děláš něco, co je ze zákona správné a dané, jsi pro ostatní vlastně neskutečný podrazák, který zastupuje někoho, kdo jim ubližuje,“ zamýšlí se nad svou prací Horák, jehož falešné titulky k filmu Expendables si za dva týdny na Uložto.cz stáhlo 11 000 lidí.

„Vím, že jsem těmi titulky hodně lidí naštval, ale myslím, že tohle záškodnictví funguje nejlíp, protože si lidé uvědomí, že by se k filmu měli dostat legálně a že tak připravují tvůrce o peníze.“

I když by chtěl, expanzi do zahraničí zatím neplánuje. Důvodem jsou jiné zákony i to, že nelegální stahování není například v Německu tak rozšířené jako u nás.

„Začínáme tak teď mířit i jinými směry, které jsou tomuto odvětví podobné. Například jsme dělali kontrolu licencí pro mediální skupinu AMC, zda je ti, kdo je od ní kupují, používají podle dané smlouvy. A to mě baví, protože je to zase něco, co u nás nikdo jiný nedělá.“

Malý světlem zalitý prostor a velmi tlumená podmanivá hudba. Na jedné straně Frank Lloyd Wright, o polici nad ním David Bowie. Z druhé strany je pozoruje Quentin Tarantino a na konci místnosti se schovává bible italské kuchyně nebo bestseller reklamního mága Paula Ardena.

Od pokladního pultu se kromě pozdravu neozve jediné slovo. Nechci s ničím pomoct ani nehledám nic konkrétního. Trápí mě jen, že nevím, kterou knihu otevřít dříve.

Zhruba tak může probíhat návštěva Book Therapy, jedinečného knihkupectví na pražských Vinohradech, za nímž stojí manželé Jiří a Petra Caudrovi. On pracuje jako šéf globálního marketingu v Zootu, ona je majitelkou eventové agentury Select Agency.

K Book Therapy je přitom přivedla naprostá náhoda, když hledali prostor pro svůj první projekt – originální české suvenýry značky Lípa (psali jsme zde). „Místo nás okouzlilo natolik, že jsme začali vymýšlet, co bychom v něm mohli otevřít,“ vzpomíná Caudr.

Během pár dní tak přišli na knihkupectví. „Mělo být malé, ale zároveň prostorné, zařízené v minimalistickém designu a plné světla. Každou knihu jsme chtěli osobně vybrat, dát jí náležitý prostor a knihy prezentovat úplně jiným stylem než klasická knihkupectví,“ vysvětluje.

Čtěte také: Unikátní vozík z Vysočiny. Proč se vyplatí dát výpověď a začít podnikat

Caudrovi hodně sázejí na kurátorský výběr a od počátku věděli, že ke kamenné prodejně nechtějí e-shop, kterým by se údajně celá sofistikovaná idea narušila.

Jejich představa by se tak možná na první pohled dala považovat za solidní návod na to, jak se svým byznysem neuspět snadno a rychle. Přece jen žijeme v časech, kdy kamenné retaily čelí nemalému tlaku ze stran e-shopů.

„Nezní to jako vítězná strategie, ale věřili jsme tomu. Knihy jako forma offline terapie, takový koncept nám v dnešní době dával smysl. Z cest po západní Evropě víme, že snad v každé metropoli takový podnik funguje. Neviděli jsme důvod, proč by to v Praze mělo být jinak.“

Majitel onoho prostoru, který při procházce náhodou objevili, si přál, aby se budoucí nájemce pokusil okolí místa trochu pozvednout, čímž si s párem padl do noty. Domluvili se tedy poměrně rychle a pustili se do díla.

„Žádný výzkum, žádné ověřování záměru, žádné analýzy. Pouze jednoduchý business case se základními čísly, abychom nebyli překvapeni,“ popisuje Caudr a dodává, že vstupní investice se pohybovala v řádech stovek tisíců.

Po měsíci na konci listopadu roku 2016 Book Therapy otevřeli.

A i přes skvělou lokalitu v srdci Vinohrad, kde je po levé straně vyhlášené burger bistro a po pravé straně ikonická japonská kavárna, na náhodné kolemjdoucí spoléhat nemohli a nechtěli.

„Už naše otevření bylo kombinací silné kampaně na sociálních sítích. Na začátku se jednalo hlavně o Facebook a přesné cílení,“ popisuje marketingovou strategii Caudr a doplňuje, že následně začali více budovat Instagram a posilovat svou pozici na Tripadvisoru.

Celoroční nejen digitální práce nakonec přinesla své ovoce. „Tržby před Vánocemi byly skvělé, udělali jsme rekordní obrat, což nám pomohlo dostat se po roce k break-even. Mnozí lidé zvyklí kupovat na Vánoce knihy zamířili k nám,“ pochvaluje si.

Pro část čtenářů zkrátka představuje Book Therapy lepší alternativu než klasická knihkupectví, která Caudr přirovnává spíše ke skladům. Podle něj jsou nepřehledná a plná „plevelu“. „Dobré tituly tam samozřejmě najdete, ale musíte se hodně snažit a investovat nemálo svého času. Lidé u nás oceňují právě ten předvýběr.“

Již během úspěšné předvánoční doby Caudrovi trochu bilancovali a uvědomili si, že na značce, v jejímž názvu je „terapie“, mohou vystavět celou řadu produktů. Nikde není napsáno, že by knihkupectví muselo pouze prodávat knihy.

Ještě před koncem roku tak přišli s novým nápadem – VIP terapií.

„Když si ji objednáte, tak vás po zavíračce pustíme do obchodu, nachystáme lahev kvalitního vína a necháme vás po počátečním představení a navigaci na 3,5 hodiny samotné mezi knihami,“ popisuje Caudr s tím, že odezva je prý skvělá.

Prodej funguje přes Airbnb experiences (zážitky, které ve svém městě organizují Airbnb hostitelé, pozn. red.), což celou věc otevírá zahraniční klientele.

V podobném duchu plánuje pár svůj byznys rozvíjet i v rámci B2B. „V hlavě, ale už i na papíře se nám rýsuje představa, v níž teambuilding neznamená stolní tenis a grilování. Přeneseme renesanci knih i do firem.“

Ačkoli je projekt pořád relativně na začátku, nebojí se Caudr tvrdit, že obdobný přístup k retailu je aplikovatelný na celou řadu byznysů.

„Můžete takto prodávat parfémy, oblečení, ale i potraviny. V některých případech se již tak děje. V 21. století není zbraní kamenných obchodů množství v regálech, ale zážitek, který si zákazník odnáší.“

Hned dvě ženy z našeho žebříčku Nejvlivnější ženy Česka se v úterý  odpoledne dočkaly prestižního ocenění v soutěži EY Podnikatel roku. Majitelka a zakladatelka přepravní společnosti Zásilkovna Simona Kijonková se stala vítězkou a držitelkou titulu EY Podnikatel roku 2017 Hlavního města Prahy. A majitelka a jednatelka společnosti Profimed Alexandra Kala dnes získala ocenění EY Podnikatel roku 2017 Středočeského kraje.

Obě dámy, které se shodou okolností sešly na obálce Forbesu v listopadu 2016, převzaly prestižní ocenění v prostorách rezidence primátorky v Praze na Mariánském náměstí. V Praze a ve Středočeském kraji byl regionální vítěz vyhlášen už potřinácté.

„Získat regionální titul v Praze a ve Středočeském kraji bylo letos velice těžké, protože porota vybírala z mnoha silných podnikatelských příběhů. Všichni letošní přihlášení by si trofej pro vítěze zasloužili. Vyhrát však může v každém kraji pouze jeden. Jsem si jistá, že držitelky titulů, paní Simona i paní Alexandra, budou inspirací pro další ženy, aby se do podnikání pustily. A to mě velice těší,“ říká Magdalena Souček, vedoucí partnerka EY v České republice a v části regionu střední a jihovýchodní Evropy.

Pražská vítězka Simona Kijonková začala o podnikání snít prý už ve 14 letech – až o řadu let později, v roce 2010, objevila díru na trhu s logistikou. Zjistila, že firmy poptávají služby, které logistický trh tehdy neposkytoval.

Dnes je její Zásilkovna propojena s více než 18 tisíci internetovými obchody: cokoli si koupíte, můžete si často již druhý den vyzvednout, aniž byste se museli spoléhat na kurýrní či poštovní služby. Stačí si zásilku vyzvednout na nejbližším výdejním místě – třeba ve večerce ve vaší ulici. Výdejních míst už má Zásilkovna po Česku víc než 1400. A jestliže v roce 2016 se obrat firmy pohyboval na hranici 200 milionů, za loňský rok to bylo už více než dvojnásobek, přes 430 milionů korun.

Vítězka Středočeského kraje Alexandra Kala, jejíž firma Profimed patří mezi největší dodavatele a specialisty na pomůcky ústní hygieny v ČR, zase využívá koncept, který je celosvětově unikátní. Firmu, která na český trh přinesla nejmodernější pomůcky ústní hygieny z celého světa, založila v 21 letech.

Dnes je její Profimed zavedená firma se sítí 17 prodejen po celé České republice, se sortimentem čítajícím víc než 2000 položek a tržbami na hranici 300 milionů korun, které stále rostou. Profimed úzce spolupracuje se stomatology (tak ostatně Alexandra před lety začínala – objížděla stomatologické kongresy, veletrhy a zubní semináře a u malého stánku představovala produkty zubařům).

Pečlivě vyškolený personál dnes kromě produktů samotných zákazníkovi nabízí i odborné poradenství v oblasti prevence a péče o zuby, Profimed spolupracuje s univerzitami i zdravotními pojišťovnami, nabízí třeba i preventivní programy v mateřských školách.

Rok nebylo o Angelcamu téměř slyšet, ale nyní se ukazuje, že pod povrchem jednoho z nejzajímavějších českých startupů bylo mimořádně živo.

Čtěte také: Profil dobré vůle. Česká aplikace dělá z dobročinnosti módní záležitost

Tým okolo zakladatele Petra Ocáska zapracoval na svém bezpečnostním řešení pro chytré kamery a také nabral několik zajímavých osobností mezi své investory a poradce. Celkem už Angelcam získal tři miliony dolarů, tedy zhruba 65 milionů korun. Ty používá na rozšíření týmu, nakopnutí prodejů i pokračující práci na vývoji produktu.

Zakladatel Angelcamu Petr Ocásek

Mezi investory Angelcamu nově patří Martin Rozhoň (zakladatel sítě e-shopů Vivantis), Oliver Dlouhý (šéf Kiwi.com), investor Michal Illich a také dvojice Jan Gerner – Vladimír Komár (finančníci známí zejména díky prodeji televize Nova na začátku tisíciletí). Do tzv. advisory boardu se navíc zařadil i Jan Řežáb, zakladatel Socialbakers.

„V průměru děláme investici každých 10 měsíců,“ říká k tomu Ocásek. Angelcam, dříve známý pod jménem Click2Stream, zajišťuje komplexní služby kolem IT bezpečnostních kamer. Tento obor se v angličtině jmenuje „cloud based video management system“. „Zjednodušeně řečeno pomáháme zákazníkům mít pocit jistoty, že lidé a věci, které milují, jsou O. K.,“ podotýká Ocásek s troškou americké reklamštiny.

Počet kamer připojených k internetu celosvětově roste – je jich více než 400 milionů – a s postupným zlevňováním a rozvojem internetu věcí se dá v nejbližších letech čekat další boom. A z toho by měl čerpat i Angelcam. Ten má aktuálně přes 16 tisíc zákazníků ve více než 170 zemích, mezi nimi je například hotelový řetězec Hilton nebo vládní úřady na Gibraltaru, v Česku zase Madeta či Česká televize. Podle Ocáska měl loni tržby 750 tisíc dolarů (16,5 milionu korun), pro letošek je v plánu třikrát víc.

Angelcam k analýze obrazu z kamer využívá umělou inteligenci. S její pomocí detekuje, co se na kamerovém záznamu děje, a říká to s nějakou pravděpodobností. Pak jsou potřeba lidské oči, které dané tvrzení potvrdí, nebo vyvrátí. Ocásek tomu říká „decentralizovaná bezpečnost“.

On sám si v prosinci dal třítýdenní pracovní detox na Bali, naučil se potápět, cvičil jógu a vyčistil si hlavu. Jak říká, pro Angelcam to byl takový kurz MBA – management by absence. „Fungovalo to až nad očekávání dobře,“ podotýká Ocásek, který stál u zrodu StartupYardu a inkubátoru Node5 a nadále si v nich udržuje minoritní podíl.

Teď už je naplno zpět v pracovním procesu a pokračuje ve své misi, o které mluvil pro podzimní vydání Forbes Next (koupit ho můžete zde). Chce vytvořit „síť andělů“, kteří by díky propojení přes cloud verifikovali to, co umělá inteligence z kamer vyhodnotila jako potenciálně nebezpečnou událost – může to být leccos, od pádu dítěte do bazénu až po jízdu auta na dálnici v protisměru. Z lidí zapojených do tohoto ověřovacího procesu by se tak v podstatě stali strážní andělé.

Angelcam na cestě k síti andělů stojí před velkým krokem: vydáním nového softwaru na ověřování událostí zachycených kamerou. V Česku už takovou službu nabízí ve spolupráci s bezpečnostním centrem Jablotronu. Je v tom teoreticky velký byznys: výjezdy kvůli alarmům se totiž v 90 procentech případů ukazují jako zbytečné. A ověření přes kamery by jim mohlo z velké části zabránit, ne-li úplně.

Když Ocásek mluví o tom, že trh je připravený na chytré kamery, má po ruce statistiky, kde by právě služby Angelcamu mohly najít využití. „V USA se každých 44 vteřin ukradne jedno auto. V Británii se každých 90 minut ukradne kolo. V Česku se stane 120 požárů denně, 30 prasknutí vodovodních trubek a tak dále.“

Aktuálně se baví o spolupráci s pojišťovnami, které podle jeho slov budou hlavním motorem této změny. Hodně se v ní budou angažovat i mobilní operátoři, kteří intenzivně pracují na vybudování M2M, tedy machine-to-machine, sítě, která nebude přenášet volání a selfie fotky, ale pouze vzájemnou komunikaci zařízení napojených na internet. V takzvaném internetu věcí budou právě chytré kamery jedním z hlavních prvků.

A Ocásek chce být u toho. „Tenhle rok bude zlomový,“ věří.

Foto: Jan Schejbal

Založit, rozjet a následně prodat startup někdy až za miliardy korun během několika málo let je snem každého začínajícího podnikatele. Někdy je to ale běh na dlouhou trať, a to pořádně trnitou. Své o tom ví ústecká dvojice Jiří Dušek a Jan Svoboda, kteří podnikají už téměř devět let. Mají za sebou i expanzi do Spojených států, teď se ale snaží zaujmout v Česku.

Čtěte také: Aby milovaní lidé a věci byli O. K. Česká síť andělů nabírá investory

Jejich software XDENT, kterým od samého počátku chtějí modernizovat správu ordinace, usnadnit administrativu lékařům a zlepšit komunikaci s pacienty a který během poslední dekády vykrystalizoval z jejich dvou předchozích projektů smsDiary a Bookappo, dnes v Česku využívá více než 2500 lékařů na 450 klinikách.

Pacient se tak může u svého doktora online objednat, lékař pak má v elektronické podobě k dispozici zdravotní kartu pacienta, v jeho souhrnném profilu zjistí nejenom jeho disciplínu v docházkách na kontroly, ale také třeba to, zda nedluží peníze. Software pomáhá lékaři s chodem ordinace i z finančního hlediska.

„Rosteme přibližně o 20 klinik měsíčně, v současnosti máme téměř 25 procent trhu,“ říká mi spoluzakladatel XDENT Jiří Dušek v jedné ze zasedaček pražského sdíleného prostoru WorkLounge. Situace na trhu nyní hraje do karet – k elektronizaci nutí doktory a obecně všechny živnostníky nejen moderní doba, ale také legislativa v podobě například EET.

Spoluzakladatelé XDENT Jiří Dušek (vlevo) a Jan Svoboda

Jirka s Honzou ale na české scéně patří k matadorům v oblasti rezervačních technologií. Začínali na projektu smsDiary, který nebyl ničím jiným než rezervačním systémem s SMS přípomínkami schůzek. Po příchodu chytrých zařízení se obrátili k aplikacím, když vytvořili projekt Bookappo, se kterým se dokonce vrhli do Spojených států.

„Najednou konkurenti, kteří začínali ve dvou třech lidech jako my, dostali investici ve výši 50 milionů dolarů a už se s nimi nedalo soutěžit. Rozhodně ne na dálku,“ vrací se Jirka do doby před pěti lety, kdy začalo být čím dál jasnější, že osud Bookappa jako globálního hráče je zpečetěn.

Jirka s Honzou tak svou aplikaci stáhli zpět do Česka, když v té době se na ně čím dál častěji obraceli samotní doktoři s prosbou, ať v tuzemsku vytvoří moderní online systém pro objednávání pacientů a správu ordinací. Vybaveni zkušenostmi z amerického trhu se pustili do práce. Představu měli jasnou.

„Náš cíl byl jednoduchý: všechny softwary, které lékař do té doby musel využívat, agregovat pod sebe, aby měl lékař vše na jednom místě a dokázal z toho následně těžit,“ vysvětluje Jiří. To se psal rok 2014 a právě tehdy vznikl třetí projekt této dvojice.

I když z předchozích projektů měli zkušenosti se všemi živnostníky, XDENT – jak sám název napovídá – je určený hlavně pro zubaře. Ti za základní využívání softwaru platí měsíční licenci ve výši 1000 korun, další funkcionality jako SMS notifikace, systém EET nebo analytické moduly hodnotící například finanční výkony každého lékaře se připlácí.

„Minutová kalkulace dokáže lékaře nejlépe porovnat a lékař sám ví, jak je rentabilní,“ říká k tomu Jirka.

XDENT se pohybuje v oboru, který se vyznačuje vyšším věkem klientů i samotných doktorů. Jen v Česku je více než 3000 lékařů starších 60 let. Míra využívání informačních technologií staršími lidmi je nízká, což si ústecká firma uvědomuje, ale neřeší. Sází na nastupující generaci. Oslovuje proto mladé lékaře, často ještě na vysokých školách.

„Lékaři už dnes ale často chápou, že moderní technologie jdou správným směrem. Dnes opravdu vše může běžet elektronicky. Klíčová je pro ně digitalizace zdravotní dokumentace, elektronické formuláře s biometrickým podpisem pacienta a možnost sdílet zabezpečeně informace mezi lékařem a pacientem.“

Roční tržby XDENT se v současnosti pohybují nad 10 miliony korun a nutno podotknout, že kluci startup rozjeli z vlastních zdrojů. V současné době se ale o ústeckou firmu začínají zajímat i investoři. A to i z toho důvodu, že se během prvního čtvrtletí chystá otevřít nové obory – veterináře, laboranty a kadeřníky.

„Každý obor specializace bude mít vlastní brand a vše se klientovi potká v jeho vlastní klientské zóně iklient.cz,“ předpovídá Jirka budoucí podobu softwaru.

Pokud se tedy český software rozšíří mezi lidi, a hlavně do co nejvíce oborů, pak nám k objednávání a rezervacím kdekoli bude stačit jen jedna aplikace a pár kliků. A když se tato zkouška v české „laboratoři“ podaří, ústecká firma by se opět ráda podívala za hranice. To je ale zatím hudba budoucnosti, jelikož potenciál v naší kotlině vidí veliký.

Foto: Jan Schejbal

Nejznámější fyzioterapeut v Česku rozšířil své Centrum pohybové medicíny o novou kliniku. Profesor Pavel Kolář, u kterého se léčí miliardáři, špičkoví sportovci, ale i běžní občané, přidal k chodovskému centru nově i to v Jinonicích v areálu Waltrovka.

Čtěte také: Ordinace 2.0. Příběh Čechů, kteří vyzrávají na čekárny plné pacientů

Úterní slavnostní otevření kliniky CPM dalo dohromady pozoruhodnou směsici osobností: v družném hovoru se tu proplétali miliardář Marek Dospiva, generální ředitel ČT Petr Dvořák, šéf ČEZ Daniel Beneš, spolumajitel Tipsportu Vratislav Randa, dále mocní lidé sportovního světa Pelta, Kaderka, Varhaník či Černošek, herci Bartoška, Eben a Janžurová, sportovci Krpálek, Kvitová, Plíšková, Synek, Neumannová, Špotáková, Knapková…

Pavel Kolář při slavnostním otevření CPM Waltrovka v hovoru s Kateřinou Neumannovou.

To jen ukazuje, jaký dopad do společnosti má práce Pavla Koláře. Zkraje týdne mu bylo 54 let, avšak při proslovu na improvizovaném pódiu, které vyrostlo u zdi moderně zařízené tělocvičny ve třetím patře kliniky, narozeninové dary odmítal. Místo toho dal jeden on sám hostům – desetiminutovou přednášku o pohybové kultuře, která shrnula, v čem se CPM liší od běžného zařízení.

Čtěte také: Rady Pavla Koláře: Jak rozhýbat vaše děti

Kolářova výjimečnost tkví v tom, že u každého pacienta se nesnaží jen vyléčit následek (místo bolesti), ale hledá příčinu pohybových obtíží. Ty mají často neurologický, metabolický, hormonální nebo onkologický kontext, takže do hry vstupuje jeho odbornost z mnoha dalších lékařských odvětví, která daleko přesahují hranice fyzioterapie.

Zdroj: CPM

A samozřejmě má perfektní znalost pohybových vzorců těla, což si u něj léta ověřují Jágr, Kellner, Djokovič, čeští prezidenti a mnozí další. Kolář kousek svého know-how poodhalil při slavnostním otevření kliniky. Pustil hostům zpomalené záběry tenisového podání Federera a Murrayho – na prvním ukázal dokonale zvládnutý pohyb, který nezatěžuje tělo, u druhého bodovým laserem kroužil po vytočených kyčlích a kolenech.

„Na operaci kyčle už byl a do roka do dvou půjde i na meniskus. To je důvod, proč on nebude hrát do 35 let, zatímco Federer ano. Podívejte se na Federerův postoj, jak v něm nejsou žádné patologické síly,“ popisoval směrem do sálu, v němž všichni VIP pozorně naslouchali.

Na slavnostní otevření dorazil i Jiří Bartoška.

Každý z nich u Koláře už byl jako pacient. Nebo bude. To je také důvod, proč může CPM fungovat na byznysové bázi. Platilo to už na Chodově, platí to i ve Waltrovce. „Je to pokračování a rozšíření koncepce, kterou jsme započali před pár lety,“ říká Kolář o investici, která ještě není přesně spočítaná, každopádně se pohybuje ve vyšších desítkách milionů korun.

CPM je finančně náročný projekt. Na přístroje si Kolář musí sehnat sponzory (například ultrazvuk zakoupil Petr Kellner) a ročně si musí vydělat kolem 40 milionů korun na platy, energie a další položky – třeba nájem.

Čtěte také: Bratři, kteří znají české miliardáře nejlíp. To jsou Pavel & Petr Kolářové

A tady se dostáváme ke dvěma z TOP 10 nejbohatších Čechů. Zatímco na Chodově Kolář platí nájem Andreji Babišovi, ve Waltrovce posílá peníze Marku Dospivovi.

„Pavel Kolář je náš rodinný přítel a podle mě nejhodnotnější člověk v této republice,“ prohlásil Babiš pro Forbes v létě 2012. Jenže pak naplno vstoupil do politiky a vztahy s Kolářem prudce ochladly. Dlouho se mluvilo o tom, že Kolář chce z Chodova odejít, nakonec ale zůstal. „Stěhování by bylo moc komplikované, navíc řadu klientů máme z jižní části Prahy a dost zaměstnanců dojíždí ze směru od Benešova,“ podotkl Kolář.

A pak je tu ještě jeden nevyřčený důvod. Babiš totiž CPM snížil nájemné, jež se předtím podle informací Forbesu pohybovalo v podobných relacích jako v Pařížské ulici.

Jaké má Kolář s Babišem vztahy dnes? „Neutrální,“ prohlásil slavný fyzioterapeut bez známky emocí.

Pavel Kolář se svým dlouholetým klientem, bývalým desetibojařem a současným atletickým trenérem Tomášem Dvořákem.

Co se týče nájmu, vyšel Dospiva podle svých slov Kolářovi vstříc. „Má zde běžné tržní nájemné. Každopádně jsem moc rád, že tady je. Moc si ho vážíme,“ řekl spolumajitel investiční skupiny Penta pro Forbes na úterním otevření.

CPM ve Waltrovce zabírá čtyři patra v jedné z budov, které připomínají staré tovární časy této lokality – bývala tu fabrika na letecké motory a automobily. Však tu také zůstal původní skelet budovy a dole ve vstupní hale i originální hodiny, které odměřovaly dělníkům šichtu.

Teď okolo nich chodí pacienti k jednomu z nejprominentnějších fyzioterapeutů v Česku. Vedle VIP sportovců, herců a byznysmenů má prý možnost se v CPM nechat léčit každý. „Přetlak je velký, ale nejsme klinika jen pro celebrity. Možnost sem přijít má každý člověk z ulice,“ tvrdí Kolář s tím, že čekací doba pro „nonVIP“ je zhruba tři týdny. Upřímně – člověk z ulice se přímo ke Kolářovi nedostane. On sám jen konzultuje výjimečné případy a i u mnoha VIP klientů provede pouze vstupní vyšetření a pak se pacientovi věnuje někdo z jeho 75 zaměstnanců.

To je i případ Vratislava Randy. Spolumajitel sázkové kanceláře Tipsport do CPM dochází kvůli bolavé kyčli. „Dostávám od fyzioterapeuta do těla, ale stojí to za to. Funguje to,“ říká Randa, který je tak jedním z 18 tisíc pacientů, kteří v CPM za dobu jeho existence aspoň jednou byli. „Poptávka je nadále obrovská, každý rok přibude zhruba 3700 jmen,“ vypočítává Kamila Votrubová, obchodně výkonná ředitelka.

CPM je podle všeho nejlépe vybavené pracoviště svého druhu ve střední Evropě. Je tu i několik drahých a výjimečných přístrojů. Například dynamická magnetická rezonance (vyjde na 20 milionů korun) či Alter G, což je antigravitační stroj, v němž pacient „ztratí“ až 80 procent své tělesné váhy, a může tak posilovat třeba nohy po úrazu nebo operaci.

Společné foto Pavla Koláře s plejádou českých sportovců.

Vnitřek kliniky, která ve Waltrovce zabírá 2500 metrů čtverečních (dvakrát tolik co Chodov), je vyvedený v 50 odstínech bílé a působí uklidňujícím dojmem. Rozlehlá čekárna CPM nevypadá jako ta u vašeho doktora, tahle je designově vymóděná a s občerstvením. (Mají tu i vyvolávací systém s pořadovými čísly jako na poště.)

Klinika běží od prosince ve zkušebním provozu a každý den sem přijde zhruba 200 pacientů, respektive zákazníků. Velkou část vyšetření a procedur totiž zdravotní pojišťovny neproplácejí. To platí i o komplexní vstupní zdravotní prohlídce, která zahrnuje třeba 3D analýzu páteře, kineziologický rozbor či laboratorní vyšetření a stojí 7500 korun.

Kolář na slavnostním otevření několikrát zopakoval svůj oblíbený příměr, že když týden kape na jedno místo, nic se neděje, maximálně se musí vytřít. Ale když takhle kape rok dva na jedno místo, i do betonu se vymele díra. A tak je to i se špatnými pohybovými návyky, které huntují naše těla. Takže pokud byste chtěli opravit svůj golfový odpal nebo tenisový servis do pohybu, který se pro vás nestane časovanou bombou, vězte, že hodina strávená s fyzioterapeutem vás vyjde na 1200 korun. Soudě podle zástupu oddaných Kolářových fanoušků to ale můžou být nejlépe investované peníze v životě.

Foto: CPM