Na jedné straně mexické velvyslanectví, na druhé straně známá literární kavárna Rybka, pár desítek metrů přes ulici legendární hospoda U Fleků. To je nový revír Tomáše Němce, nenápadného, ale velmi aktivního investora, někdejšího majitele České gumárenské společnosti.

Ten aktuálně umísťuje na trh části ze svých 15 miliard, které z prodeje gumáren před dvěma lety utržil.

A právě v těchto končinách Němec vymyslel svou zatím největší realitní investici. Údajně za vyšší desítky milionů korun tu koupil starší a částečně chátrající komplex několika nemovitostí, které tvoří prakticky celý jeden břeh severní části ulice Křemencova.

Vymlácená okna, polorozpadlá fasáda a zároveň hřmění stavebních prací navíc naznačují, že další desítky milionů korun tu Němec ještě určitě utratí.

Pohled na jeden z domů v Křemencově ulici v centru Prahy, nově ve vlastnictví Tomáše Němce

O přesných plánech se ale vyznavač „low profilu“ Němec ani jeho lidé moc bavit nechtějí.

Tomáš Klápště, šéf Němcovy investiční společnosti Consillium, je nechtěl komentovat s tím, že projekt zatím stojí mimo Consillium. „Je to soukromá investice Tomáše Němce,“ uvedl bez dalších podrobností Klápště.

Ale ani Němec, který dnes hodně času tráví za oceánem ve Spojených státech, sdílnější není.

Budovy koupila Němcova společnost P8 Hostivař, kterou založil ještě v dobách ČGS a Mitasu. Ta doposud držela jen rezidentní projekty za několik desítek milionů v Hostivaři, do kterých Němec investoval už před více než pěti lety.

Teď ale přišla první skutečně významná realitní investice, zejména z pohledu velikosti samotných nemovitostí. Ty se totiž nacházejí na souhrnné ploše přes 2 tisíce metrů čtverečních, obyvatelná budova do ulice V Jirchářích má čtyři podlaží (včetně podkroví) a kombinuje nájemní byty, obchody a také kanceláře, uvnitř sídlí například showroom moderního designu BackYard či obchod s módou Saint Martins.

Tomáš Němec (Zdroj: Okin)

Stavební práce na vedlejší, dnes neobyvatelné budově by měly skončit už koncem letošního roku, v jejich rámci by mělo dojít k dobudování dvou podlaží a podkrovního patra tak, aby se prostřední část bloku vyrovnala co do výšky s okolními domy. V plánu jsou také stavební úpravy ve vnitrobloku, nový výtah i zakladač pro 18 automobilů.

Němec nemovitosti koupil zčásti od pražského podnikatele Martina Loudy a zčásti od italského developera a sběratele umění Francesca Augusta Razetta.

I přes nemluvnost investora se očekává, že z velké části půjde o bytový projekt, byť podle některých informací z trhu Němec počítá také s tím, že část budovy by mohla sloužit i jako sídlo jeho firem, včetně mateřského family officu Consillium. Ten má zatím kanceláře jen několik desítek metrů odsuď, v moderní kancelářské budově Quadrio na Národní třídě.

Pro Němce ale zdaleka nejde o první investici do nemovitostí. Kromě zmíněných hostivařských rezidencí je velký sportovní nadšenec a milovník hor například investorem v projektu nové Sokolské boudy na Černé hoře v Krkonoších.

Od založení vlastní investiční společnosti už stihl koupit novoměstského výrobce lyží Sporten, podíl ve výrobci zdravotnické techniky BioVendor a v technologicko-servisní společnosti Okin BPS.

Kromě toho historicky, tedy zatím mimo Consillium, drží desetinu ve společnosti Skiareál Špindlerův Mlýn, je většinovým majitelem obchodní firmy LevelSportKoncept, která v Česku zastupuje významné značky vybavení pro zimní sporty, a vlastní také polovinu společnosti Mofo CZ, která je distributorem značky Oakley v Česku a provozuje síť luxusních optik Opticlab.

Hvězdný investiční tým kolem Oldřicha Šlemra, někdejšího spolumajitele gumáren ČGS, opouští jeho výrazná tvář – Daniel Heler. Velezkušený bankéř a někdejší dlouholetý člen představenstva České spořitelny se podle některých spekulací vrací do bankovnictví.

Čtěte také: Horská jízda miliardáře Tomáše Němce začíná, kupuje výrobce lyží Sporten

„Daniel Heler má celou řadu svých vlastních aktivit a od začátku jsme byli domluveni tak, že jeho mise u R2G bude dočasná. Jako zkušený odborník měl za úkol nastartovat zejména část wealth managementu, tedy správy majetku Oldřicha Šlemra. To se mu povedlo výborně, dnes i díky němu už tato oblast funguje velmi samostatně,“ uvedl k tomu Jakub Dyba, investiční ředitel R2G.

Do nově vzniklého family officu R2G Heler nastoupil záhy po jeho založení v polovině roku 2016. V jeho rámci vedl tým „Value Creation“ a mimo jiné dohlížel na dluh a na financování napříč všemi aktivitami R2G. Před svým příchodem do týmu miliardáře Oldřicha Šlemra pracoval přes 20 let v bankovním sektoru.

Z toho posledních 15 let v České spořitelně, kde byl členem nejužšího vedení, členem představenstva a šéfem korporátního bankovnictví. Podle některých informací Heler brzy opět zamíří do služeb některé z velkých tuzemských bank. Spekuluje se například o Raiffeisenbank.

Sám zkušený finančník ale své budoucí plány komentovat nechce. „To víte více než já,“ reagoval bankéř na spekulace o svém angažmá v rakouském peněžním ústavu. „Mé další plány je zatím velmi předčasné komentovat. Každopádně práce pro pana Šlemra byla velmi zajímavá a byla to pro mne i příjemná změna,“ uvedl pro Forbes Heler.

Po významné akvizici společnosti Pegas Nonwovens, kde dnes R2G drží většinový podíl, a investicích do řady finančních produktů čeká Šlemrův tým podle Helera velké množství mravenčí práce, ve které už jeho služeb není tolik potřeba.

„Pokud ale přijdou další velké investiční příležitosti a pan Šlemr bude mít pocit, že v nich mohu pomoci, jsme domluvení, že se v nějaké formě znovu zapojím,“ naznačuje Heler.

Někdejší průmyslník a milovník moderního umění Oldřich Šlemr založil family office v červnu 2016, tedy krátce po dotažení rekordního prodeje gumárenské skupiny ČGS za bezmála 32 miliard. Do svého rodinného investičního fondu vložil přes 15 miliard korun, které z prodeje utržil (vlastnil 50 procent ČGS, druhá půlka patřila Tomáši Němcovi).

A obklopil se zvučnými jmény ze světa investic. Přetáhl velkou část transakčního týmu právnické kanceláře White & Case, z renomovaného investičního právníka a někdejšího partnera White & Case Michala Smreka udělal CEO svého family officu, šéfem investic se stal citovaný Jakub Dyba z poradenské společnosti Genesia, ze Švýcarska přivedl privátního bankéře UBS Marka Škrétu.

Od začátku se spolu se svým týmem zaměřuje na velké a dlouhodobé investice. Ucházel se například o středoevropské pivovary ze skupiny SabMiller. V alianci se švýcarskou rodinou Jacobsových podal druhou nejvyšší nabídku, ale Plzeňský Prazdroj a spol. nakonec získal japonský koncern Asahi za bezmála 200 miliard korun.

Loni dotáhl svůj první velký zářez, když získal většinový podíl v textilce Pegas Nonwovens. Vůbec první viditelnou akvizicí byl nákup Martinického paláce u Pražského hradu, kde R2G sídlí. Na investicích spolupracuje také s rodinami zakladatelů Avastu, tedy Eduarda Kučery a Pavla Baudiše.

Také jste si mysleli, že navrhovat nové produkty v daném oboru může jen odborník z daného oboru? Pražské multidisciplinární designérské studio Q Designers chce Česko přesvědčit o opaku.

„Multidisciplinární zní trochu tajemně, co?“ prohodí s úsměvem  28letý designér a zakladatel studia Jindřich Fialka.

Čtěte také: Vydělávat si jako veřejný nepřítel. Ten, který maže z internetu Game of Thrones

„Mnohem raději říkám, že jsme například navrhli úvěr pro Erste, Vánoce v krabičce pro KPMG nebo lustry z dopravních značek pro 3M. Zkrátka firmám pomáháme s vymýšlením nových produktů a služeb,“ říká muž, mezi jehož projekty najdete i květináče, interiér pro Skansku nebo peněženky z italské kůže, která zbývá při výrobě luxusního nábytku.

Abychom byli schopni Q Designers pochopit (úvěr a květináč?), musíme si nejprve vyjasnit, jak lidé typu Jindřicha Fialky chápou design.

„Nesmíte spadnout do pasti líbí-nelíbí. Estetika je jen zlomek skládanky. Roli hraje správně nastavený byznysmodel, marketing, strategie a tak dále. Design je proces, kterým to dáte dohromady, otestujete a vypustíte na trh. Proces, kterým vyřešíte nějaký problém,“ vysvětluje.

Sám se s prvním takovým problémem setkal v 17 letech, když zakládal svůj první byznys. Potřeboval si nechat vytisknout vizitky, pro což zvolil úspornou variantu – využil pomoci kamaráda, který pracoval v továrně na dopravní značky.

„Když z plotrů vyjely vizitky, kamarád ukázal prstem na obrovský koš, kde byly odřezky z výroby značek. Řekl, že když jsem ten kreativec, tak ať s tím něco udělám,“ vzpomíná.

Z materiálu, který by se za normálních okolností vyhodil, Fialka navrhl limitovanou edici šperků, a později ve spolupráci s designéry a se 3M dokonce závěsná světla, s nimiž se dostal na největší světovou výstavu Expo v Miláně.

Tento obrovský úspěch zastřešil tehdy vytvořenou značkou Contiqua. Se svým týmem následně navrhl také peněženky z kůže, jež zbývá při výrobě nábytku Wiesner-Hager. Ze dřeva, pro které již v klavírech Petrof nebylo místo, zase dal vzniknout náušnicím.

„V té době jsme byli pětadvacetiletí kluci, kteří měli své první produkty hned na největší výstavě světa. Pak už můžete skoro cokoli. My jsme chtěli dobýt svět s byznysem, který zpracovával průmyslový odpad skrze design.“

Brzy se však ukázalo, že Contiqua je škálovatelná pouze do určité míry. „Peněženka ze zbytků luxusní kůže je samozřejmě fajn a má krásný příběh. Na konci dne je to ale pořád jen peněženka a ten příběh zaujme pouze malý zlomek lidí.“

Díky prezenci na Expu měl Fialka v té době již silné jméno a spoustu kontaktů. Rozhodl se proto založit designérské studio, jež se bude věnovat čistě B2B segmentu.

Z ateliéru Q Designers tak postupně vyšly produkty jako XTND Board (první evropský elektrický longboard, pozn. red.), firemní předmět Vánoce v krabičce pro KPMG nebo květináče pro Plastkon, které díky unikátnímu tvaru šetří 25 procent nákladů na logistiku.

„Opravdový zlom přišel, když jsme navrhli investiční úvěr pro Erste. Od myšlenky na papíře až po uvedení na trh. To je něco, co před námi žádní čeští designéři nedělali, ale ve světě je to běžná praxe,“ popisuje nadšeně jeden z dosavadních vrcholů své práce.

„U nás je zatím zažitá představa, že nové věci může vymýšlet pouze někdo z oboru. A pak máte trh plný produktů a služeb, které navrhují třeba finanční experti a rozumí jim zase jen finanční experti.“ Fialkovou nemalou ambicí je pomocí Q Designers tuto osvětu v rámci Česka šířit.

„Chtěl bych, aby firmy začaly chápat souvislosti. Například že design eventu musí souviset s designem webové stránky a musí souviset s designem interiéru v kancelářích a musí souviset s tím, co říkají obchodníci na schůzkách. Dokud o tom firma uvažuje odděleně, byznys trpí,“ je přesvědčený.

Podle mladého podnikatele zůstává designérský proces stejný, ať už navrhujete hmotný produkt, nebo třeba zlepšení nějaké služby.

Posledním velkým projektem jeho studia byla služba Druhý život nábytku pro Ikeu. Jak název napovídá, jedná se o možnost prodat nábytek, který již nevyužíváte, přímo zpět švédskému prodejci. Q Designers zde navrhli kompletní podobu celého procesu.

„Náš model začaly využívat všechny české pobočky. Ikea už jej spustila i na Slovensku a dále plánuje Maďarsko. Z toho mám velkou radost – je to další z důkazů, že z naší malé země mohou přicházet skvělá řešení.“

Foto: Ondřej Kuchovský, archiv Q Designers

Útok na třetího nejbohatšího Čecha Radovana Vítka se stupňuje. Tajemní investoři z Marshallových ostrovů tvrdí, že v roce 2012 ovládali polovinu jeho realitní říše CPI. Teď se soudní cestou domáhají až 30 miliard korun.

Realitní dravec to označuje za nesmyslné vydírání ze strany odsouzených exmanažerů Mostecké uhelné společnosti (MUS) Marka Čmejly a Jiřího Diviše.

Čtěte také: Miliardář Vítek o koupi chuchelského závodiště: vánoční dárek pro Marušku

Společnost Investhold ve svém čtvrtečním prohlášení uvádí, že v letech 2008 až 2016 financovala aktivity Radovana Vítka a jeho skupiny CPI, a významně tak napomohla k tomu, že se z ní během několika let stala jedna z největších realitních firem v regionu střední Evropy.

V této době údajně odeslala na účty CPI přes osm miliard korun, čímž prý na přelomu let 2011 a 2012 zdvojnásobila hodnotu celé Vítkovy skupiny. Jinak řečeno, jmění samotného Radovana Vítka mělo podle jejich slov tehdy hodnotu 8,7 miliardy korun.

Stěžejní smluvní dokumentace týkající se vstupu do skupiny CPI byla podle Jiřího Reichla, který společnost Investhold mediálně zastupuje, uzavřena 30. 11. 2011 a k dofinancování investice došlo o rok později, tedy 22. listopadu 2012.

Skupina CPI v reakci uvedla, že Investholdu žádné finanční prostředky nedluží a s touto společností není v žádném smluvním vztahu. Podle mluvčího CPI Jana Buriana má vydaná tisková zpráva působit bombasticky, ale není v ní nic, co by mělo jakkoli právní základ.

V pozadí tajemné společnosti z Pacifiku stojí podle něj někdejší manažeři Mostecké uhelné společnosti a později také spolumajitelé plzeňské Škody Transportation Marek Čmejla a Jiří Diviš.

„Zpráva dokazuje pouze to, že Investhold žádnou pohledávku nemá a veškeré historické závazky byly vypořádány. A byly ukončeny mimo jiné i proto, že pánové Čmejla a Diviš nejsou důvěryhodní, byli pravomocně odsouzeni ve Švýcarsku za podvod či praní špinavých peněz v kauze privatizace Mostecké uhelné společnosti a jejich podnikatelské schopnosti jsou celkově pochybné,“ stojí v prohlášení Vítkovy skupiny CPI.

Jména investorů za společností Investhold však její mluvčí nechce komentovat, bez odpovědi to nechává také Marek Čmejla, který na dotazy magazínu Forbes nereagoval.

O tajemných investorech za CPI se v minulosti spekulovalo mnohokrát, Vítek to ale vždy odmítal a veřejně dostupné zdroje mu dávaly za pravdu. Podle Reichla byla ale transakce schválně postavená tak, aby změny v akcionářské struktuře nebyly vidět, a ve smlouvách za Radovana Vítka vystupovala jeho matka Milada Malá.

Polovina akcií CPI byla podle něj totiž složena do úschovy známé advokátní kanceláře Šachta & Partners. „Zároveň byla uzavřena smlouva o převodu akcií, která umožňovala skupině Investhold aktivovat jejich převod na určenou vlastní společnost oproti započtení pohledávky ve výši předchozí investice.

Radovan Vítek tak i nadále mohl vystupovat jako jediný akcionář. Rozhodování ve všech společnostech ze skupiny CPI však podléhalo společné kontrole obou partnerů,“ stojí v prohlášení společnosti Investhold.

Podle něj byly dále odpovídajícím způsobem upraveny stanovy jednotlivých společností. Milada Malá přitom i nadále zůstala formálním prostředníkem mezi skupinou Investhold a Radovanem Vítkem.

Advokátní kancelář Šachta & Partners byla s lidmi z Mostecké uhelné spojována v minulosti častokrát a jejich spolupráce je dohledatelná v řadě firem. Stejně tak spolupracovala například s lobbistou Ivo Rittigem.

Od roku 2016 mělo docházet k postupnému rozchodu investorů v CPI. Podle Reichla došlo k uzavření dohod, které měly vést k přeměně pozice Investholdu v pozici čistě věřitelskou a zároveň ke smírnému ukončení partnerství v CPI.

„Poté, co pan Vítek přes řadu urgencí a pro nás zcela nepochopitelně v uplynulých dvou letech neučinil nic, co by vedlo k naplnění těchto dohod, přistoupili naši právní zástupci k vymáhání formálních nároků vyplývajících z platných smluv,“ uvedl k aktuálnímu sporu mluvčí skupiny Investhold Jiří Reichl.

Ten už minulý týden oznámil, že podal koncem ledna civilní žalobu o určení nároku na částku až 30 miliard korun, který uplatňuje jak vůči paní Miladě Malé, jež dlouho vystupovala jako jediná majitelka CPI, tak přeneseně vůči skupině CPI PG, kde dnes přes 90 procent akcií drží přímo Radovan Vítek.

Vítek je ale typický investiční žralok, který už v minulosti ukázal, že má tvrdou hru rád, a nejednou i vůči svým společníkům, a že soudní spory ho spíše nabíjejí, než poškozují. Podle Buriana už spolu s právníky chystá „překvapivou a elegantní“ obranu. Detaily ale zatím nekomentuje, a to i proto, že přesné znění žaloby zatím CPI nezná, ale už teď jim připadá její konstrukce nelogická.

„Pokud měl Investhold, jak tvrdí, v úschově 50 procent akcií CPI, proč se nestal akcionářem? Tato konstrukce nedává žádný smysl. Nicméně z nevyzpytatelného postupu je zřejmé, že pánové Čmejla a Diviš chtějí vydírat,“ uvedl Burian s tím, že podnikaní CPI PG pokračuje a úspěšně pokračovat bude bez ohledu na tyto mediální výpady.

„Tímto bychom rádi rozptýlili případné obavy našich smluvních partnerů, investorů do dluhopisů a bank, se kterými spolupracujeme,“ uvedl.

Vítek je podle loňského žebříčku magazínu Forbes třetím nejbohatším Čechem s majetkem odhadovaným na 57 miliard korun. Současný spor však může Vítkovu pozici oslabit.

Kdo by neznal stravenky. Barevné papírové lístky, které jsou pro více než milion českých zaměstnanců každodenním společníkem u oběda v restauraci nebo na nákupech potravin.

A teď si představte situaci, kdy půjdete na oběd, ale při placení nebudete muset počítat hodnotu papírových stravenek – prostě jen přiložíte kartu k platebnímu terminálu a jejich hodnota se sama odečte.

Čtěte také: Jak mladý podnikatel kličkuje mezi designem, byznysem a udržitelností

A co víc, když si večer půjdete v rámci svého zaměstnaneckého benefitního programu zacvičit do fitness nebo zaplavat do bazénu, zaplatíte tou samou kartou. Ona už sama pozná, za co přesně jste utráceli, a kolik jste tak vyčerpali ze svých kreditů.

Přesně sem se snaží posunout současný trh dříve profesionální sportovec a dnes hlavně podnikatel Daniel Kriso.

Partner skupiny Neeco, šéf firmy SatisPoll a projektu Benefitka Daniel Kriso

„Zásadní přínos je ten, že to není papírová stravenka, se kterou se pojí mnoho negativních věcí. Ať už je to nákladná distribuce, administrativní náročnost nebo nedostatky v akceptační síti,“ říká Kriso, posazený do jednoho z křesel v prosklené konferenční místnosti v sídle firmy v pražském Karlíně.

„Benefitka je produkt 21. století,“ dodává k tomu s tím, že Benefitku může zaměstnanec díky spolupráci s MasterCard využít všude, kde jsou platební terminály. Další její výhoda oproti konkurenčním službám.

Daniel Kriso byl odjakživa podnikavý člověk. Zpočátku to vypadalo, že se bude věnovat hlavně sportu – je totiž mistrem české házenkářské ligy. A to dokonce dvojnásobným – poprvé s pražskou Duklou a podruhé v dresu Jičína.

„Dělal jsem tehdy obchodního zástupce nebo byl na nižších manažerských postech, tak se to časově dalo skloubit,“ vrací se vysoký urostlý muž do doby před 10 lety.

„Po pěti letech, kdy jsem dosáhl na určitou pozici a poté už byla možnost se posunout jen do vedení, jsem řekl ne. Byl boom mobilních aplikací a já se rozhodl, že začnu podnikat,“ vzpomíná.

Daniel Kriso se se svým týmem pustil do vývoje vlastní aplikace All In One, která fungovala podobně jako světově známý TripAdvisor. Po čase rozvoje potřeboval finanční injekci a vyjednávání jej zavedlo až k českému podnikateli a investorovi Davidu Pátkovi ze skupiny Neeco.

„Nakonec neinvestoval do aplikace, ale investoval do nás jako do týmu,“ říká s tím, že David Pátek je podnikatel s působností ve více než 160 zemích světa a pro své klienty potřeboval ve své skupině divizi, která by vyvíjela mobilní aplikace.

„Začali jsme nově vyvíjet naše interní HR systémy a postupně zjišťovali, jaké produkty na českém trhu chybí a jak velký prostor nabízí. Kolega pak přišel s nápadem, že by bylo skvělé vyvinout kartu, se kterou by bylo možné platit úplně všude,“ říká Daniel ke vzniku nápadu na kartu, která bude v elektronické podobě agregovat všechny benefity, jež zaměstnanec od zaměstnavatele dostává. Od stravenek až po kredity, které lze využít při volnočasových aktivitách.

Čtěte také: Vydělávat si jako veřejný nepřítel. Ten, který maže z internetu Game of Thrones

„Na trh jsme Benefitku uváděli v říjnu 2017. V tuto chvíli máme objednáno asi šest tisíc karet a jednáme s velkým množstvím potenciálních klientů,“ říká s tím, že kartu chce rozšířit nejen mezi velké korporace, ale i malé a střední firmy.

„Ostatní hráči věnují maximální péči především velkým firmám a na ty menší se tolik nezaměřují. Pokud postavíte firmu na tisíci nohou, je podle mě mnohem stabilnější, než když ji postavíte na sice silných, ale jen na pár,“ popisuje svou strategii Kriso.

S Benefitkou chce do tří let zabrat desetinu trhu. „Pokud je na benefitním trhu zhruba 40 miliard, chceme mít prodaný objem benefitů asi čtyři miliardy korun. Dnes máme podepsané kontrakty v hodnotě cca 150–200 milionů,“ vypočítává s tím, že miliardu v kontraktech by měla Benefitka pokořit ještě tento rok.

A Benefitku letos čeká i expanze na slovenský trh. Jestli půjde i do dalších zemí, to se teprve uvidí.

Foto: Jan Schejbal

V karlovarském Grandhotelu Pupp v tu chvíli pomalu nikdo ani nedýchal, bylo slyšet jen šustění obálky, ve které se skrývalo jedno jediné jméno. Když se po chvíli napětí ozvalo, v zaplněném sále prostoupil hrobovým tichem obrovský potlesk. Směřoval, stejně jako zraky všech diváků, k tehdy dvaadvacetileté tmavovlásce na pódiu.

Čtěte také: Kouzlo mistrů ševců. Jak si bývalá miss plní sen o ručně vyráběných botách

Na hrudi měla připnuté číslo 11 a ihned se rozplakala štěstím. Jsme v roce 2004 v Karlových varech a tou osobu byla studentka Jana Doleželová – právě se stala Miss České republiky.

Jana Doleželová

„Do miss jsem vstoupila s cílem vydělat si prostřednictvím modelingu na vlastní lékárnu a také cestovat,“ začíná mi Jana vysvětlovat svou motivaci pro účast v soutěži krásy. Sedíme v pražském obchodním centru Nový Smíchov a Jana Doleželová ani po 14 letech nepřestává přitahovat pozornost. Je to i díky jejím výrazně modrým šatům, ve kterých je mezi šedivými zimními outfity nepřehlédnutelná.

Dnes už Jana modeling dělá jen sporadicky. Namísto toho se vrhla do byznysu, kdy úspěšně rozjela a prodala lékárny v Praze. Dnes v rámci farmacie spolupracuje se skupinou Agel a je také ředitelkou vztahů s investory v investiční společnosti Jet Investment. A do toho moderuje a je maminkou ani ne roční dcery Veroniky.

„Investice a lékárny – to jsou linie, které bych chtěla dlouhodobě držet. V rámci showbyznysu se věnuji moderování, ovšem beru to spíše jako svoji zábavu, nejsem na této práci ekonomicky závislá,“ říká.

Jana chtěla být lékárnicí od  útlého věku. Farmacii začala studovat už na střední škole a jejím velkým snem bylo otevřít si vlastní lékárnu. Nejsnadnější cestu, jak na ni vydělat peníze, viděla v modelingu. Do Miss se přihlásila dokonce dvakrát – jelikož poprvé jí byla předložena nevýhodná smlouva, a tak ze soutěže odstoupila. Podruhé už se vše povedlo, a Jana dokonce vyhrála. A vydělala si na svou první lékárnu.

„Ještě předtím jsem ale hodně utratila za svou velkou vášeň – cestování,“ usmívá se sympatická černovláska.

„První lékárnu jsem otevřela v roce 2008 v Palladiu, další o pět let později v Quadriu,“ začíná vypočítávat. Zatímco té v Palladiu se velmi dařilo, ta v Quadriu v tržbách a v zisku pokulhávala.

„Pro vstup do Quadria mě přesvědčil příslib, že vedle nás bude pošta a další zajímavé obchody. Jenže nakonec tam pošta nebyla a třetina jednotek v našem patře zela prázdnotou. Měli jsme lékárnu tam, kde nebyli návštěvníci,“ vysvětluje důvody.

Lékárny provozovala se svým obchodním partnerem, spolupráce se ale po osmi letech otočila do vyčerpávajících právních sporů.

„Pro ženu, která chce založit rodinu, je podnikání s obchodním společníkem reálné jen ve chvíli, kdy mezi nimi panuje naprostá důvěra a loajalita, jinak by mohlo špatně dopadnout,“ vysvětluje, proč se nakonec rozhodla podíly v lékárnách prodat.

Svůj podíl lékárny v Palladiu prodala za 6,5násobek investované částky, která se před 10 lety nepohybovala v řádek desetitisíců ani statisíců. „Na tak lukrativním místě byla moje investice vyšší. Když vezmu v úvahu průběžné dividendy, zhodnocení bylo velmi dobré. Navíc akcie jsem držela více než pět let.“

Díky úspěšnému zhodnocení se dnes věnuje i investicím do nemovitostí k pronájmu. Farmacie se ale nevzdala. Naopak, působí na pozici produktové manažerky marketingu v rámci skupiny Agel, která byla také jedním z potenciálních zájemců o koupi lékárny bývalé miss.

„Nezapadala jim do jejich konceptu lékáren ve zdravotnických zařízeních, ale nabídli mi trvalou spolupráci. Podílím se mimo jiné na populárně-naučných akcích pro veřejnost, v jejichž rámci poskytuji poradenství,“ říká Jana s tím, že v současné době má kvůli novorozené dceři pauzu až do letošního prosince, kdy se spolupráce naplno obnoví.

Kromě toho také letos zasedne v porotě prvního ročníku ankety Lékárník roku.

Není to ale tak, že by si jen užívala slasti a strasti mateřské dovolené. „Již tři roky pracuji pro brněnskou investiční společnost Jet Investment, která spravuje fond Jet 1 v objemu 3,3 miliardy korun a letos se chystá otevřít druhý fond kvalifikovaných investorů v objemu až pět miliard korun,“ říká. „Výhodou je, že tuto práci vykonávám především z domova prostřednictvím mailu, čili se mohu věnovat dceři.“

V roli ředitelky pro vztahy s investory se stará o 100 investorů. A v tomto roce jich díky Jet 2 přibude dalších cca 100. Součástí její činnosti je také otevírání dveří k některým novým investorům z okruhu svých kontaktů.

Na lékárny ale nezanevřela. Jana má stále vynikající přehled o tom, jak současný lékárenský trh funguje. A není to žádná procházka růžovým sadem.

„Nejenže se snižují marže, ale snižuje se i cena léků, ze které se marže počítají. A trh válcují řetězce, které dosahují na výhodné nákupní ceny. Pokud tedy nejste lékárna přímo ve zdravotnickém zařízení či u metra, téměř nemáte šanci,“ popisuje.

I tak ji farmacie stále láká. Dokonce natolik, že uvažuje o své další lékárně. „Mám kamaráda, který už přes 20 let vlastní kliniku s více než 10 ordinacemi a bude ji ještě rozšiřovat. A ta klinika nemá lékárnu. Je v Praze a je na dobrém místě z hlediska infrastruktury,“ říká bez uvedení dalších detailů. To kvůli konkurenci.

To je ale plán, který nabude aktuálnosti až za tři roky. Teď si Jana chce užívat hlavně své dcery.

„Přehlídky mi nechybí. Focení mi ale chybí i vzhledem k tomu, že ráda cestuji. Navštívila jsem cca 45 zemí. Teď si jezdím akorát tak doma prstem po mapě. Těším se, až bude dcera větší, třeba se pak podíváme někam spolu,“ říká s úsměvem.

Foto: archiv Jany Doleželové

Již tento týden v úterý, kolem desáté hodiny večer, bude známé jméno nového nejlepšího podnikatele roku Česka. Na pražském Žofíně bude vyhlášen vítěz již dvanáctého ročníku prestižní soutěže EY Podnikatel roku, v níž vybírají vítězové z minulých let.

Šéfem poroty je tak loňský nejúspěšnější účastník Petr Chmela, šéf kuchyňské skupiny Tescoma. „Je to skvělá celosvětová soutěž, která mě obohatila o mnoho nových zajímavých přátel, kteří opravdu hodně dokázali,“ uvedl Chmela pro Forbes.

Čtěte také: Muž, co dostal Tescomu do celého světa. Petr Chmela je EY Podnikatelem roku

Hlasování bylo letos navíc hodně těsné. „V letošním roce jsme zažili historicky nejdramatičtější zasedání hlavní poroty soutěže, která se v závěru rozhodovala mezi dvěma kandidáty. Letošní celostátní vítěz svého soupeře v hlasování poroty porazil o jediný hlas,“ uvedla Magdalena Souček, vedoucí partnerka EY v Česku a v části regionu střední a východní Evropy. Tipnete si, kdo se stane novým podnikatelem roku? A mezi kým došlo na to nejtěsnější hlasování?

Tady jsou vítězové z jednotlivých krajů:

Praha

• Simona Kijonková, majitelka a jednatelka Zásilkovny

Žena, která dokázala po Česku rozjet službu doručování nákupů z e-shopů do kamenných obchodů a obchůdků, prostě míst, kde si balík můžete vyzvednout, kdy chcete, a nemusíte čekat na doručovatele.

Středočeský kraj

• Alexandra Kala, majitelka firmy Profimed

Za ještě zářivější úsměv. Alexandra Kala vybudovala firmu, která patří mezi největší dodavatele a specialisty na pomůcky ústní hygieny v Česku. Loni její firma oslavila 20 let na trhu.

Jihomoravský kraj

• Oliver Dlouhý, šéf a spolumajitel Kiwi.com

Určitě jste jeho služby zkusili, než jste vyrazili na letiště. Z Kiwi.com se velmi rychle stal jeden z největších světových vyhledávačů letenek. Jde o jeden z nejlepších českých startupů vůbec, obrat počítá v miliardách korun a zákazníky má po celém světě. Nejen v domácím Brně.

Moravskoslezský kraj

• Bohumír Blachut a Erich Stavař, majitelé rodinné firmy Isotra

Přední výrobce stínicí techniky v Česku i ve světě. Nejprve kývli na nabídku montovat silikonová těsnění do oken a dveří rodinných domů. Tam se poprvé setkali s poptávkou po žaluziích, na které se tehdy čekalo klidně dva roky, a bylo jasno.

S nulovým kapitálem, ale zato s chutí něco vytvořit tak v roce 1992 v moravskoslezských Bolaticích vznikla Isotra (z anglického isolation + trade, izolace + obchod). Letos by měla mít obrat 750 milionů a do tří let plánují miliardu. Manželka Bohumíra (Boba) Blachuta o něm říká, že je to Steve Jobs v žaluziích. Má prý nejlepší vlohy chytit nové trendy.

Zlínský kraj

• Stanislav Martinec, majitel firmy Koma Modular

Zapomeňte na stavební buňky. Dnešní modulární domy získávají designové ceny a lze z nich postavit školy, komerční budovy i bytové domy. Nebo třeba pavilon na Expu 2015 v Miláně. To všechno zvládá společnost Koma Modular Stanislava Martince, která za poslední čtvrtstoletí vyrobila už 60 tisíc modulů.

Olomoucký kraj

• Jiří Žák, majitel firmy Farmak

Společnost vyvíjí a vyrábí léčivé látky, které již nejsou patentově chráněné, takzvaná generika. Nejedná se však o pouhé „kopie“ léků. Výrobce generik musí ze zákona najít způsob, jak stejnou látku vyrobit odlišnou syntetickou cestou. Farmak je dnes rodinnou firmou s obratem kolem 600 milionů korun, která úspěšně čelí konkurenci z Indie i Číny.

Ústecký kraj

• Martin Hausenblas, majitel společnosti Adler International, spoluzakladatel Liftaga

Muž, který chce změnit Ústecko v nové Silicon Valley. Ideálně tam přivést továrnu Tesly. Peníze vydělává hlavně přes firmu Adler, která je jedním z velkých výrobců a dovozců reklamního textilu. Hausenblas stál také u založení služby Liftago.

Vysočina

• Lubomír Stoklásek, majitel Agrostroje Pelhřimov

Těžká váha mezi továrníky a muž z žebříčku nejbohatších Čechů Forbesu. Lubomír Stoklásek začínal po revoluci se 175 tisíci Kčs, když prodal svou chalupu. Nejprve obchodoval s cennými papíry a továrníkem se stal až kolem roku 1997, kdy převzal krachující Agrostroj Pelhřimov. Dnes je z této fabriky jedna z největších na výrobu zemědělských strojů a subdodávek pro nákladní vozy v Evropě.

Jihočeský kraj

• Mario Vlček, majitel firmy Moira CZ

Tento podnikatel se vám dostane až na tělo. Založil totiž inovativního českého výrobce funkčního prádla Moira. A pokouší se také o oživení historického centra Strakonic. Mario Vlček je aktivní sportovec a firmu začal od nuly. Kupoval odepsané stroje za cenu železa a vyvíjel při tom vlastní know-how. Dnes jeho tržby míří ke 100 milionům korun a vlastní také značkové obchody.

Pardubický kraj

• Jaromír a Jan Hvížďalovi, majitelé JHV – Engineering

Otec a syn, kteří řídí a vlastní specialistu na vývoj a výrobu automatizovaných výrobních a montážních linek. Jinak řečeno, bez nich by česká ekonomika tak dobře nešlapala. Jaromír Hvížďala firmu zakládal v roce 1999 s pěti zaměstnanci, dnes jich má 200 a její linky najdete i v USA či Mexiku. Obrat míří k půlmiliardě korun.

Zrovna maluju plameňáky na čepice, ozve se do telefonu. Mluví Petra Plemlová, původně učitelka z mateřské školy, která před pěti lety začala doma v obýváku šít vybavení pro děti.

Čtěte také: Můžou za to děti. Jak Češka prorazila s nosicími bundami až u protinožců

Dneska má firmu s ročním obratem skoro 40 milionů korun a rychle roste dál. Její Unuodesign prodává látky s vlastními pestrými potisky, šije funkční dětské oblečení na ven i moderní látkové pleny. Spousta rodičů nedá na její produkty dopustit, a letos navíc na vyhlašování soutěže EY Podnikatel roku získala cenu za nejlepší podnikatelský příběh.

„Jsme fantastická země pro podnikání,“ říká překvapivě Plemlová. Nadávat na to, co člověk nezmění, totiž podle ní nemá smysl. „Zvládla jsem začít se čtyřmi dětmi doma na koleni a bez zkušeností, tak to s tím podnikáním asi nebude tak těžké, ne?“ směje se.

Sama si navrhuje potisky látek i to, jak bude oblečení vypadat. S českou ruční výrobou se jí přitom daří konkurovat i levnému zboží z Asie.

Její velkou výhodou jsou totiž různé praktické vychytávky, na které přišla během své práce ve školce: kalhoty například nemají knoflíky nebo zipy, aby si je děti zvládly oblékat samy. Jednoduchý nápad, který funguje a který (spolu s kvalitou a českou výrobou) přitahuje stále víc zákazníků.

A ano, čekáte to správně: její firma vznikla vlastně náhodou. Moc jí nefungovalo manželství a Plemlová viděla, že se bude muset spolehnout sama na sebe. Jako malá se doma naučila různé ruční práce, chodila na grafiku, nápadů měla spoustu a nebála se pracovat rukama.

Nakoupila tedy látky a začala šít nejdřív pro své děti. Z velkých rolí jí ale zůstávaly zbytky látek, které začala prodávat dál. Takhle nenápadně a mimochodem začal její první „byznys“. Firmě se postupně začalo dařit, brzy ale přišel tvrdý pád: manžel Plemlové totiž psychicky onemocněl a zničil byt, ve kterém byly i látky určené na prodej.

Možná je to klišé, že si má člověk na všem špatném hledat to dobré, ale v tomhle příběhu to funguje stoprocentně.

Plemlové z velkých rolí zbyly jen kousky nezničené látky a tehdy přišel spásný nápad: ušít z nich moderní látkové pleny. Povedlo se! A firma se začala zase stavět na nohy. Vedle plen a obnoveného prodeje látek začala Plemlová postupně ve velkém vyrábět i dětské oblečení na ven a strhla se lavina.

Zboží se chytlo – dnes si se jménem Unuodesign většina zasvěcených spojí právě užitečné softshellové kalhoty a bundy -, zakázek přibývalo a mladá podnikatelka na to už sama nestačila. „Musela jsem utéct z Prahy, nebylo tam možné najít zaměstnance. Odešla jsem do Tábora a byl to super krok,“ říká Plemlová s tím, že v Praze by se jí nepodařilo vytvořit tak úspěšnou firmu.

Dnes zaměstnává kolem 30 lidí, a jestli půjde všechno podle plánu, na konci roku jich bude zhruba o 20 víc. Loni měl její Unuodesign obrat 38 milionů korun a letos by se měl dostat k 50 milionům korun.

„Všechno, co k podnikání potřebuju, jsem se naučila na YouTube,“ směje se s tím, že firma dosud rostla „sama“. Letos poprvé začíná Plemlová investovat do marketingu. „Víc než reklama funguje počasí. Mám radost, když je venku hnusně. To se prodává nejlíp,“ říká.

Stále víc jdou na odbyt šité výrobky, různé kalhoty, bundy a doplňky pro děti, přitom tohle byla původně jen okrajová záležitost. Gros byznysu Unua bylo v navrhování, výrobě a prodeji vlastních látek. „Původně doplňkový segment ale loni narostl o 400 procent a jede dál,“ říká Plemlová.

Rozšiřuje taky prodej vlastních i dovážených látek. „Rozjíždíme i velkoobchod. Řekla jsem si, že když už ty látky prodáváme, tak proč to neudělat rovnou ve větším,“ popisuje Plemlová. Do karet jí hraje to, že v Česku v poslední době přibývá drobných firem, které šijí oblečení nebo látkové doplňky do domácnosti.

Nyní míří Plemlová se svým Unuodesignem do zahraničí. „Původně jsem nechtěla vyvážet, ale už teď za námi hodně přicházejí zahraniční zákazníci sami, tak to začneme podporovat,“ říká.

Prodává už do Belgie, Itálie, Slovinska a nyní se chce zaměřit na trhy, jako je třeba Bulharsko nebo Rumunsko. Zvažuje proto spojení své firmy s nějakým investorem nebo skupinou, která má mezinárodní zkušenosti. „Získávání cizích trhů je lepší ledoborcem než párátkem,“ směje se.

Letos chce rozšířit i nabídku a začne vyrábět například batohy nebo podložky do kočárků. „Všechno je černobílé, jsme pořád nejšedivější zemí v Evropě, přitom děti potřebují barvy. Tak to musíme trochu rozsvítit,“ říká Plemlová.

Že by jí došly nápady, se nebojí. „Můj diář nápadů má asi pět tisíc řádek. Vystačím si s nimi nejmíň 50 let!“ A kromě toho vede i nadaci, jež sbírá použité zboží, které následně míří k matkám samoživitelkám v nelehké situaci.

E-shop Mixit.cz, kde si můžete namíchat müsli podle vlastní chuti, založili v roce 2010 kamarádi z vysoké Tomáš Huber a Martin Wallner. Od té doby ho stoprocentně řídí a vlastní a ze sklepa, kde začínali, se přesunuli do dvou průmyslových hal. Poslední fiskální rok uzavřeli s obratem takřka 130 milionů korun. Pro Forbes.cz popsali, jak se jim to bez investora i velkých zkušeností povedlo. 

Devět let podnikání nám ukázalo, že bez štěstí to nejde a že intuice je víc než byznysplán. Díky nim se nám podařilo postavit firmu, která i přes dost přešlapů a počátečních chyb funguje, osmý rok roste a letos bychom se měli přehoupnout obratem přes 170 milionů a meziročně vyrůst o více než 30 procent.

Čtěte také: Z korporace do neziskovky. Jak bývalý manažer vrací život do zapomenuté vsi

A kupodivu za sebou nemáme skoro nic, čeho bychom litovali (až na nepovedený pokus expandovat do Kanady). Že se sem tam něco pokazí? A komu ne?

Takhle jsme to my, dva studenti internetovým podnikáním nepolíbení, zvládli. Někdo se nad naším příběhem bude smát, někoho třeba inspiruje. To už posuďte sami, každopádně toto jsou nejdůležitější momenty ve vývoji Mixitu.

Byznysplán vs. intuice 0:100

Naše myšlenka byla od první chvíle jasná. Chceme web, kde si návštěvník zvolí z vloček, sušeného ovoce a oříšků svůj mix a my mu jej co nejlevněji a nejrychleji dopravíme domů, aby si mohl zanedlouho objednat znovu. Chtěli jsme vydělat, koupit si třeba ojeté auto a stačit nám mělo 100 tisíc korun, které jsme měli v kapse.

Nakoupili jsme tedy od každé suroviny pytel, dali o sobě vědět na Facebooku mezi kamarády a čekali, až přijdou první objednávky. Ty překvapivě dorazily a my mixovali, balili zásilky a chodili s nimi na poštu.

Když pytle začaly docházet, zjistili jsme, že na další není hotovost, nedejbože aby si po roce dřiny grafik či programátor (se kterými jsme dodnes) nesměle poslali fakturu. Tehdy jsme si uvědomili, o čem to cash flow v praxi je a že budeme muset vyrabovat nejen veškeré své úspory, ale obrátit se i na rodinu.

Místo toho, aby nás někdy i 16 hodin práce denně živilo, jsme peníze do firmy přinášeli další skoro dva roky. Ze 100 tisíc byl rychle investovaný milion a více.

Hlavně udržet náskok

Co se marketingu týče, neměli jsme ponětí, jak ho uchopit. Nicméně jsme byli ve správnou chvíli na správném místě, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé u nás nikdo nezkusil prodávat custom-made potraviny přes internet. Média o nás chtěla psát, aniž bychom se o to snažili, a my až zpětně pochopili, že to je to „PR“.

Mocným pomocníkem byl v té době Facebook. Monetizace mu byla tehdy ještě cizí, a tak jsme mohli svůj příběh a novinky šířit stejně volně jako běžný uživatel. Dnes by to bylo bez statisícových rozpočtů takřka nemožné. Spojení mediálního zájmu a tehdejší přirozené facebookové virality nám zajistilo velký náskok před přímou konkurencí, která na sebe nechala čekat jen pár měsíců.

Startup bez investora

Velkým tématem prvních pár let byl cizí kapitál a investoři. Chybějící zkušenosti i financování svépomocí jsme  zpočátku vnímali jako brzdu v rozletu a myšlenka přijmout mezi sebe zkušeného matadora lákala.

Nabídky přicházely poměrně brzy po spuštění webu, nejvíc jsme ale o sobě dali vědět v pořadu Den D České televize, kde jsme si ale paradoxně uvědomili, že svůj byznys milujeme příliš na to, abychom si do něj nechali mluvit.

Mixit nás živí a živí i stovku lidí, kteří jsou ochotni v sezonních špičkách obětovat mnoho přesčasů hlavně pro to, aby se i ten poslední tubus dostal pod vánoční stromeček, ať už je to v Česku, na Slovensku nebo v Polsku. A to je to, proč to děláme. Své rozhodnutí nechat si podnikání jen pro sebe a být svými pány si s odstupem času nemůžeme vynachválit.

Ze všeho toho stresu z mnohých vyjednávání zbyla jen úsměvná historka, kdy se nám po Dnu D ozval e-mailem i Ruda z Ostravy a svým svébytným jazykem nabídl své jméno a peníze za (ne)přiměřený podíl.

Když je půjčka od banky důkazem úspěchu

Průlomem v našem rozletu bylo období, kdy se s námi začaly bavit banky, respektive jedna z nich, o možnosti financování úvěrem. Neměli jsme ještě ani tři účetní závěrky, firma neměla čím ručit a dva kluci čerstvě po škole působili lehce nedůvěryhodně.

Ve vyjednávání nám hodně pomohl fakt, že se v té době vypsal dotační program na inovační technologie a my měli příslib částečného spolufinancování z fondů EU. Díky tomu jsme byli schopni si pořídit unikátní zakázkovou výrobní linku.

Banka nakonec i přes naše odmítání ručit rodinným majetkem přistoupila na velmi nestandardní podmínky, díky dosavadním slibným číslům nás podpořila a my si bezproblémovým splácením rychle získali kredit na další možné úvěry a leasingy.

Nutno podotknout, že zbylých pět oslovených bank se nám vysmálo mezi dveřmi.

Patos nakonec: bez nich by to bylo od začátku ztracené

To nejdůležitější, co nás posouvá dál, jsou ale lidé. Náš grafik, programátor či první brigádníci, kteří byli u samotných začátků. Kteří nenadávali, když v naší první provozovně byla v zimě zima a v létě horko. Kteří zvládali uklidnit desítky nervózních zákazníků, když jsme byli ve zpoždění s dodávkami.

Jsou to i samotní zákazníci, kteří nám fandí, doporučují nás dále a mají pochopení, když se nám něco nepovede. A je to i spousta lidí v okolí, kteří nám pomáhají najít další příležitosti pro naše produkty. Všech si vážíme. Bez nich by to zkrátka nešlo.

Revoluci v objevování nerostných surovin, jako je ropa nebo plyn, přinášejí světu vědci z Brna. A to nejenom na pevnině, ale také pod mořem nebo třeba i na Měsíci.

Čtěte také: Zakladatel Mixitu: Z nuly na 100 milionů bez investora. Jde to, ale dře to

Vše díky technologii DMT (Density Mapping Technology – v překladu technologie mapování hustoty), za kterou stojí se svým týmem ve startupu Geo Applications profesor Viliam Vatrt, oceněný již před sedmi lety titulem Česká hlava.

Profesor Viliam Vatrt

Pro své bádání, jak zefektivnit a zlevnit hledání světových ložisek nerostného bohatství, nyní získává investici od venture kapitálového fondu Opifer a startupového inkubátoru UP21 v souhrnné výši 11 milionů korun.

„Líbí se nám revoluční potenciál technologie Geo Applications,“ říká k tomu partner Opiferu Petr Heyduk, který do Geo Applications poprvé investoval už v roce 2015.

„Současné náklady na průzkumy a testovací vrty při hledání ložisek nerostného bohatství jsou astronomické. Metodologie Geo Applications značným způsobem zvýší pravděpodobnost jejich hledání, a to doslova od stolu,“ doplňuje jej šéf nového investora, tedy inkubátoru UP21, Vítek Šubert.

„Výsledkem bude více úspěšných vrtů, které stojí desítky milionů korun, a značné snížení nákladů pro těžební společnosti,“ dodává.

Šéf UP21 Vítek Šubert

V Brně tak de facto vzniká globální mapa, něco jako Google Earth, ale pro účely zmapovat vše pod povrchem země.

Profesor Viliam Vatrt je v oboru uznávanou kapacitou. Už v roce 2011 byl oceněn titulem Česká hlava za objev výškové konstanty W₀, jejímž prostřednictvím se určuje nadmořská výška. Na jejím určení pracoval se svými kolegy od roku 1993 a díky využití mnoha milionů údajů z družic se ji povedlo vypočítat na setinu milimetru přesně. Od té doby se mu často přezdívá Newton z Dobrušky.

Novou veličinu v roce 2012 později přijaly jako výškový systém Spojené státy či Kanada a vedle rychlosti světla nebo Newtonových gravitačních zákonů se stala také součástí světového souboru astronomických konstant.

A právě výšková konstanta doplněná o další data se stala základem pro současnou metodu DMT, nad kterou brněnský tým bádá už třetím rokem. Výsledkem je mapa hustotních anomálií podloží, přičemž pomocí dat DMT je možné odvozovat přítomnost nerostného bohatství nejen pod povrchem Země, ale také na jiných planetách. A navíc dokáže odhalit třeba i vodní zdroje.

Vizualizace dat DMT:

„Věříme, že máme velkou šanci se díky unikátní technologii výpočtu, která využívá satelitních dat, prosadit v celosvětovém měřítku,“ říká Marek Goldbach, ředitel úseku explorations v Geo Applications.

První krok už startup učinil – loni začal technologii DMZ testovat v komerčních podmínkách a letos vstoupil na globální trh, když jeho technologii testovali partneři jako například Faerská geologická služba či PetroSeychelles.

Aby člověk postavil fungující kavárnu, jsou potřeba tři věci: zajímavé místo, lidi před pultem i za pultem a dobré kafe.

Pražskému podnikateli a majiteli oblíbené pražské kavárny Ema Kamilu Skrbkovi, který se ještě před pár lety věnoval rodinným nemovitostem a správě a pronájmu domů, se podařilo najít všechno. I tak ale říká, že provozovat kavárnu je opravdu fuška a že by to vlastně ani nikomu nedoporučoval.

Kamil Skrbek

Přesto dřinu v podobě otevření a zajetí kavárny dobrovolně podstupuje už potřetí. Potkáváme se v jeho třetím podniku nesoucím název Alf & Bet, který se nachází v pražské Libni, v jedné z bočních ulic nedaleko křižovatky Palmovka.

Už třetí měsíc tady ve strohých, a přitom ozdobných prostorách bývalé továrny na knoflíky funguje espresso bar a řemeslná pekárna v jednom. „Představili jsme tady úplnou novinku, pečeme svůj vlastní chleba,“ říká Skrbek a ukazuje na velkou pec z dílny moravské firmy Kornfeil, která je jednou z dominant prostoru.

S kafem se tu Skrbek rozhodl navázat na úspěch, který se mu povedl s předchozím podnikem. Letos tomu bude pět let, co s podtitulem „rychlá káva na stojáka“ otevřel svůj první espresso bar nesousí název Ema – v pražské ulici Na Florenci. Ta dnes patří k jedné z nejnavštěvovanějších moderních kaváren v Praze.

Denně tu obslouží až 700 zákazníků a na kafe, mezi kterým vede cappuccino, sem chodí byznysmeni v kravatách, studenti i matky s kočárky.

Prostory nové Skrbkovy kavárny a pekárny Alf & Bet.

Právě Ema umožnila Kamilu Skrbkovi a jeho týmu pustit se do dalšího projektu. Náklady na její otevření, jež činily tři miliony korun, totiž provoz splatil dříve, než bylo v plánu – po čtyřech letech. Skrbek dnes předpokládá, že tahle kavárna pomůže financovat svou sestru na Palmovce, jejíž rozjezd spolkl sedm milionů korun.

Chtěl Praze dopřát světové trendy

Spojit v Libni už vyzkoušený espresso bar a pekárnu není Skrbkův původní nápad. „Kdybych měl říct, co bylo prvotní inspirací pro moje podniky, byly to kávové bary v Londýně, kde žije můj bratr,“ vysvětluje.

Proč vsadil na tuhle kombinaci? Kafe se bude pít dál. A majitel kaváren předvídá, že ve velkých městech bude stále větší zájem o čerstvý chléb, který nepochází z průmyslové mašinerie.

Že se umí chytit trendu ve správnou dobu, už pražský podnikatel potvrdil, když do Prahy přivezl pultový prodej kávy, který zákazníci znají z mezinárodních řetězců, ale na pult vystavil na rozdíl od Starbucksu a dalších velkých hráčů třeba čerstvé sendviče nebo domácí koláče. Kavárna Ema pro svoji originalitu v roce 2014 vyhrála titul Kavárna roku v anketě Czech Bar Awards.

Skrbek také konkurenci ukazuje, že kavárna sluší zcela netradičním prostorům. Pražská Libeň ani bývalá tovární hala, kde sídlí Alf & Bet, možná nezní na první dobrou tak atraktivně, ale za tyhle interiéry by se nestyděl Londýn ani Berlín. Města, která se dnes považují za evropské Mekky novodobého stylu pití kávy.

Podnikatel záměrně sází na lokality, které se teprve probouzejí. Platí to i o Emě. Ta sice vznikla v nenápadné budově Akademie věd a ve zdánlivě zašlé lokalitě naproti Masarykovu nádraží, ovšem v nejlepší možnou dobu. Hned za rok otevřela o kus dál investiční skupina Penta velké byznyscentrum Florentinum a okolím dnes denně proudí stovky lidí.

Ještě dobrou restauraci

Končit sesterským podnikem Emy Skrbek neplánuje. Naopak své espresso bary by po Praze rád rozšiřoval. V oboru má dnes zjevně renomé. Přiznává, že tomu tak ale nebylo vždy.

V portfoliu má ještě jeden podnik, který otvíral dříve než Emu, ale mnohem déle ho zajížděl – Café Lounge na pražském Újezdě. I proto je asi opatrnější, když se ptám, zda by se do takového typu podnikání pouštěl znovu.

Lounge vznikl v roce 2009 jako lobby bar pro hosty domu, v němž se nachází. Postupně přerostl do restaurace s kuchyní v podzemí a kavárny. Tahle investice se prý podnikateli vracela podstatně déle než u Emy.

Dnes ale přesto přemýšlí i o rozmnožení, či spíš o dělení tohoto podniku. „Z Lounge bych chtěl přesunout tu podzemní kuchyni a rád bych udělal dobrou restauraci,“ naznačuje, co se mu honí hlavou do budoucna.

Autor fotografií: Pavel Šinagl 

Zatím je tu prudký svah, křoví, sem tam strom. Křivolaká plocha nad úrovní cesty kolem lanovek ve Svatém Petru se jeví jako neprodejný nepoužitelný pozemek. Omyl. Právě zde má totiž vyrůst nejluxusnější hotel na českých horách.

Čtěte také: Tykač sponzorem češtiny na Oxfordu, univerzitě věnoval desítky milionů

Stavět ho tu chce Michal Korecký, tuzemský miliardář a někdejší spolumajitel Škody Transportation. Korecký koupil pozemek od města za 50 milionů korun na příznačně znějící společnost Hotel Saint Peter.

Podle informací Forbesu je do stavby připraven investovat více než půl miliardy korun. Sám Korecký na dotazy nereagoval, ale investiční záměr Forbesu potvrdilo několik osob z okolí místního lyžařského areálu.

Jde o pás půdy mezi lanovkou na černou sjezdovku a silnicí do Svatého Petra o ploše 2800 metrů čtverečních. Přes složitý terén jde o lukrativní pozemek hned u sjezdovek. Navíc má jít o ubytování v té nejvyšší, pětihvězdičkové kategorii.

Hotel s pěti hvězdami za názvem aktuálně ve Špindlu chybí. Detailnější informace o projektu zatím známé nejsou.

Za firmou Hotel Saint Peter formálně stojí kyperská společnost Profelis Aurata a jako jednatelé vystupují právníci Jiří Brož a Lukáš Sedlatý, kteří se už v minulosti u projektů bývalých akcionářů Škody angažovali.

Prodej pozemku potvrdili zástupci města, stejně jako informaci, že by zde měl vzniknout hotel.

„Pozemek patřil městu, prodej schválilo zastupitelstvo a byl realizován standardní veřejnou soutěží,“ uvedla tajemnice místní radnice Eva Klouček Filipová. Stavební úřad zase potvrdil, že se stavbou hotelu počítá platný územní plán, investor je podle úřadu ve fázi příprav, avšak o stavební povolení dosud nepožádal.

Jisté je zatím to, že Koreckého investice nadělala paseku ve vztazích v Melidě, společnosti, která provozuje místní vleky a lanovky. Za ní stojí hned několik významných byznysmenů, například Slovák Igor Rattaj, lobbista Tomáš Hrdlička, exšéf ČEZ Martin Roman, ale podíl v ní drží i sám Korecký. A původně měla pozemek kupovat právě Melida, která městu podle neoficiálních informací nabídla 36 milionů.

Korecký ale nabídku Melidy přebil. Svou nabídkou tak šel vlastně částečně sám proti sobě a svým společníkům.

Navíc Melida sama provozuje nedaleko hotel Lenka, tříhvězdičkové zařízení v komplexu budov, které zároveň slouží i jako zázemí pro skiareál. Od Koreckého pozemku je doslova, co by sněhovou koulí dohodil.

Ostatním akcionářům tak vadí, že je Korecký obešel, o svém záměru jim neřekl předem, a také to, že sám chystá Melidě přímou hotelovou konkurenci hned v srdci jejího areálu.

Podle hlasů z okolí se ještě rýsují tahanice o inženýrské sítě a okolní infrastrukturu. Stavba se totiž údajně neobejde bez dohody s Melidou. Její šéf Čeněk Jílek ale emoce chladí.

„Myslím, že se hrany obrousily. Je pravda, že jsme o pozemek také měli zájem, ale za výrazně nižší cenu. Navíc ze Slovenska víme, jak náročný hotelový byznys je, takže se do něj za každou cenu nehrneme. A to, že se najde někdo, kdo tu chce postavit takto luxusní zařízení, je dobře pro celý Špindl. Areálu to může jen pomoct,“ říká Jílek.

Společnost Melida, která se v těchto dnech se sportovními svazy dohodla na prodloužení nájmu místního areálu, sama chystá rozsáhlý development v okolí svatopetrských sjezdovek. Podle čerstvé dohody firma bude místní areál provozovat dalších bezmála 40 let.

„Od zmiňovaného pozemku dál směrem do údolí Svatého Petra chceme navázat vlastními projekty. Zmizí velké a nevzhledné budovy zázemí, garáže pro rolby. Ty na ′Manhattanu′ nemají co dělat. Sami tam v delším časovém horizontu chceme vybudovat novou zónu s pěkným ubytováním, s wellness a dalšími prvky, které ke světovému středisku patří,“ naznačuje Jílek záměr pro příštích několik let. Jen do této části by firma mohla napumpovat přes půl miliardy korun.

Kolik jste dnes už vypili kávy? Dva tři šálky a stále se cítíte utlumení a bez energie? Tak si zkuste dát panáka. Ne alkoholického – to by vás šéf asi nepochválil -, ale nealko panáka, který vám bude chutnat, a ještě vám zbystří mysl.

Ten panák se jmenuje Samurai shot, je čistě z čajového extraktu a i přes své exotické pojmenování vznikl v Česku. Stojí za ním totiž první Evropan přijatý do Mezinárodní asociace čaje (World Tea Union) Jaromír Horák, kterého zasvěcení mohou znát i jakožto zakladatele festivalu Čajomír fest, který letos oslaví už svůj desátý ročník.

Samurai shot. Jaromír Horák (vlevo) se svým kolegou Martinem Solničkou. Foto: Jan Schejbal

„Čaj má přidanou hodnotu v tom, že je funkční. Má v sobě thein, který dokáže člověka povzbudit jinak než káva. Působí dobře na soustředění, takže jej doporučujeme při řízení vozu, v práci nebo obecně, když člověk potřebuje zbystřit mysl,“ začíná popisovat charakteristiky produktu, který je na trhu dva roky a už si jej oblíbil například Oto Klempíř ze skupiny J.A.R. nebo předseda „pirátů“ Ivan Bartoš.

„Z historie je podobný koncentrát známý například z Ruska ze samovaru, v Egyptě je také ředěný extrakt s mátou. Nikdo ale nevyrábí prémiové extrakty, které by se daly pít napřímo,“ vyzdvihuje Jaromír a hned nato si se mnou a se svým kolegou Martinem Solničkou, se kterým firmu založil, připíjí prvním, silně hořkým a nakopávacím bitter green Samurai shotem.

„Je výhoda, že to co my nedělá nikdo jiný. Ale zároveň i nevýhoda, protože to nikdo nezná,“ doplňuje Martin. Ví, o čem mluví, ve firmě má na starosti zejména marketingové aktivity a rozvoj.

Jaromír se do světa čajů dostal před 15 lety, když dělal kulisáka v divadle Archa, a tehdy i přestal pít a kouřit. Proto hledal alternativu a zakoukal se do čajoven, které jej už nepustily.

Postupně se začal stávat odborníkem, rozjel cateringovou firmu, školu čaje i zmíněný festival a na základě toho všeho se dostal i do zmiňované mezinárodní asociace, které vládnou čajové mocnosti, jako je Čína nebo Vietnam.

Na běžném retailovém trhu mu ale chyběl kvalitní nealko drink na čajovém základu. Proto s pomocí crowdfundingu uvařil z prémiových čajů první várku. „Co se uvařilo, to se prodalo,“ vzpomíná s úsměvem na předloňské léto, kdy se rozhodl pokračovat dále, a následné prodejně úspěšné Vánoce ho s kolegou přesvědčily o tom, ve snažení setrvat.

Dnes Samurai shot naleznete ve třech základních příchutích a sedmi speciálech prodávaných v řetězcích, jako je Makro, Sklizeno nebo Oxalis, a dále v desítkách menších obchodů s čaji nebo zdravou výživou. V nabídce jsou ale další nápoje, jako je například Samurai lim-ča (limonáda z pravého čaje) nebo čajový energy drink v plechovce.

Martin k tomu dodává, že loni Samurai shot otočil až 20 tisíc lahví extraktu. „První rok jsme měli obrat milion korun, loni už to bylo 2,5 milionu a stále rosteme,“ doplňuje jej Jaromír.

Cílová skupina pro tento drink je velmi široká. Jak oba zakladatelé říkají, je to od teenagerů až po seniory. „Občas si nás pletou se sirupy. Ale to je zcela jiná kategorie, sirupy mají kolem 60 procent cukru a my máme maximálně kolem 17 procent,“  vysvětluje Jaromír a pobízí mě k dalšímu, tentokráte sladšímu sweet flower panáku.

Ke vzrůstající oblibě nového drinku také přispívá vzrůstající počet abstinentů v Česku. „Nacházíme skupinu lidí, kteří odcházejí od Coca-Coly nebo Kofoly nebo od samotného alkoholu a hledají další alternativy,“ potvrzuje Jaromír. Ale jen o abstinenci to není. S alkoholem se dá kombinovat také například v různých koktejlech (k nimž u každého balení Samurai shotu neleznete recept) nebo prostě ve spojení s tvrdším alkoholem.

„Vymetači“ večírků si v tomto segmentu vzpomenou zejména na energy drinky s vodkou. A právě tady vidí oba pánové svůj potenciál. „Energy drinky s vodkou jsou největším evergreenem všech party, z pohledu zdraví je to opravdu šílené. Ale všichni to pijí a zatím se nenašla žádná jiná alternativa – tedy přírodní energetická složka s alkoholem,“ říká Jaromír a přiťukne si se mnou už třetím nealko panákem a já už se i jako milovník čaje cítím opravdu dost povzbuzený.

„Ideální je dát si jednoho dva panáky, to cítíte opravdu rychlé nabuzení. Není potřeba a není ani vhodné vypít celou lahev,“ vysvětluje hned nato Martin s tím, že jejich pití není na žízeň, jde hlavně o funkčnost. A tu z mého pohledu splňuje beze zbytku.

Jaromír s Martinem nyní chtějí nejdříve stabilizovat výrobu v Česku, už ale pokukují i po zahraničí. K jejich drinku se dostanete i na Slovensku a v Polsku a některé lahve Samurai shotu se dostaly do Španělska a Ruska i za Atlantský oceán, do Mexika nebo i Brazílie. K silné expanzi by ale byl potřeba partner.

„Naše cesta ale není vytvořit produkt a pak jej prodat třeba Coca-Cole, Samurai shot nás baví a máme s ním dlouhodobé plány,“ shodují se na závěr našeho setkání.

Foto: Jan Schejbal

V malém městečku Strážov v Pošumaví stojí mezi rodinnými domky zašedlá budova bývalé školky. Dětské výskání tu vystřídaly hučící stroje a ve vzduchu se mísí pach lepidla s kůží. Z ní tady vyrábějí brašny, bahoty nebo peněženky.

Čtěte také: Kouzlo mistrů ševců. Jak si bývalá miss plní sen o ručně vyráběných botách

V téhle malé manufaktuře nedaleko hranic s Německem šijí pro znovuzrozenou českou značku Kozak. Ta kdysi patřila k největším výrobcům kožené galanterie mezi zeměmi socialistického bloku, po revoluci jí zlomila vaz levnější konkurence z Asie.

Před časem nabrala druhý dech díky filmovému producentovi Danielu Strejcovi, který stál například za seriály Vyšehrad nebo Lajna.

Daniel Strejc a „jeho ženy“ ve strážovské manufaktuře. Vlevo nová manažerka Kozaku Sandra Gellrichová, vpravo přítelkyně Helena Jiskrová.

„Naše batohy se snadno dají přeměnit v tašku přes rameno,“ ukazuje Strejc jednoduchý trik ve strážovské dílně, kam si přijel vyzvednout novou várku zboží. Zatáhne za poutko batohu a ze dvou ramenních popruhů je záhy jeden dlouhý.

K restartu Kozaku ho vedla spíš nostalgie než plán vydělat velké peníze. V nedalekém okresním městě Klatovy, kde část fabrik Kozaku stávala, se před 40 lety narodil a na tenhle kraj nedá dopustit. „Mám tady chalupu po babičce, kam často jezdím a kde mám i trvalé bydliště, přestože teď žiju v Praze,“ vysvětluje.

Dá se říct, že na chalupě u babičky, kde trávil jako kluk letní prázdniny, to vlastně všechno začalo. Ženské z babiččiny i okolních vesnic dostávaly z klatovské fabriky práci domů, šily bačkory nebo kabelky a malý Daniel to všechno vnímal.

„Vybavuju si, jak voněla kůže a lepidlo, jak paní, co šila bačkory, do nich vycvakávala díry na švy. Tohle vnímáte jako malé dítě a říkáte si, ten Kozak, to musí být něco!“ vzpomíná na doby, kdy podnik v sedmi závodech zaměstnával téměř tři tisíce lidí, jen v tom klatovském jich pracovalo kolem sedmi set.

I proto si kožené batohy, peněženky, kabelky nebo tašky nechává šít v tomhle regionu. Chce dávat práci místní švadlenám, které bývalý Kozak vesměs ještě pamatují.

Peníze z filmu jako vstupní kapitál

Nápad postavit značku opět na nohy, byť bez obřích továren a v novém designu, přišel v době přemítání, co s vydělanými penězi z filmu Padesátka, který produkoval. Nechal si udělat průzkum povědomí o značce a zjistil, že pokud se do toho chce pustit, musí jednat rychle. Za pár let by si na ni málokdo vzpomněl, lidem pod třicet už prakticky nic neříkala.

Strejc se často vrací do rodných Klatov. Na fotce v centru západočeského města. 

Po několikaměsíčním jednání se mu podařilo získat ochrannou známku, prozatím na 10 let. Oslovil přední české designéry a pustil se do první kolekce, na níž se podílela i jeho přítelkyně, grafická designérka Helena Jiskrová. Ta navrhla dámské psaníčko a vytvořila i nové logo Kozaku.

S prvním zbožím začali objíždět designové výstavy. Na jedné z nich si je vyhlédl internetový prodejce Zoot. S ním si loni v létě plácli a od té doby jsou v jednom kole. „Ocitli jsme se v situaci, na kterou jsme nebyli vůbec připraveni. Máme prakticky neustále vyprodáno,“ vypráví Strejc, který kdysi utnul studium práv těsně před koncem, aby je vyměnil za vysněnou produkci na FAMU.

Postupně a lidsky

Přiznává, že i kvůli jiným pracovním povinnostem se ke Kozaku v poslední době choval trochu macešsky. S tím teď má být konec. Dohled nad značkou nedávno předal přítelkyni a najal manažerku, která se má o chod firmy plnohodnotně starat.

„Seznámili jsme se s ní při natáčení seriálu. Dali jsme šanci člověku, který možná občas půjde stylem pokus-omyl, ale nám to takhle dává smysl. Jdeme takovým postupně lidským směrem,“ říká Strejc.

Drobná pohledná blondýnka, jejíž jméno je Sandra Gellrichová, působí na první pohled trochu nesměle, ale v životě už se musela poprat s větší výzvou. S vážnou nemocí, která jí od základů změnila život a s níž už třikrát svedla boj. V Kozaku pro ni bude úkolem číslo jedna zajištění pravidelných dodávek pro Zoot a zařazování nových výrobků do nabídky.

Pro letošek jsou v plánu další druhy batohů či pánský messenger, na příští rok školní taška, kterou Kozak kdysi vyráběl. Do léta má vzniknout vlastní e-shop, na kterém se začalo pracovat už předloni a kde má být dostupný veškerý sortiment. Část z nabídky, včetně bot, bude Kozak šít na zakázku. V plánu je i expanze do zahraničí. Konkrétní jednání probíhají v Jižní Koreji a v Rusku, uvažuje se o Dubaji.

Strejc odhaduje, že do vzkříšení značky dosud investoval 1,2 milionu korun. Za uplynulých 12 měsíců utržil půl milionu. O značku se podle něj začali zajímat investoři, od kterých dostal už 10 nabídek. Všechny ale odmítl.

„Kozak je teď v situaci, kdy už uživí jednoho člověka, a pozvolna roste dál. Bavilo by mě, kdybych firmu za 10 let vedl a kdyby to bylo prostředí kamarádů, kde je to hezky lidsky nastavené,“ vysvětluje svoje důvody. Sám teď vrhá hodně energie do práce pro internetovou televizi Stream, kde má od loňského prosince na starosti tvorbu seriálů.

Fotografie: Jan Schejbal

Tohle je příběh o tom, jak se jeden podnikatel kvůli svému byznysu stal veganem a brzy ho začalo štvát, že mu jeho stravování komplikuje život, a proto si v Brně otevřel vlastní bistro. A způsobil tím malou revoluci.

Čtěte také: Vítejte v kavárně, kde chtějí zákazníky naučit, aby si povídali

Forky’s, jak se podnik jmenuje, je v provozu dva roky a jeho majitel Luboš Vidlička si už zvykl na měsíční obrat kolem milionu korun. A aby toho nebylo málo, nedávno dokonce spustili i provoz franšízy v Praze a Trnavě. Vidličkovy plány tím rozhodně nekončí. Ale nejdřív k tomu, jak to všechno začalo.

Luboš Vidlička s manželkou Klárou.

Luboš Vidlička se před pěti lety stal spoluvlastníkem Hotelu Termal Mušov v oblasti jihomoravské Pálavy a společně s manželkou se rozhodli v tamní restauraci změnit jídelní lístek a nastavit nabídku jídla tak, aby byla lokální, farmářská a sezonní.

Začali proto objíždět místní farmáře, ty běžné i ty bio, a poprvé si pořádně uvědomili, jak tam život zvířat vypadá, jak probíhá odvoz na porážku i jak to funguje na jatkách.

„Tehdy se v nás něco změnilo a rozhodli jsme se, že zkusíme žít jinak,“ vzpomíná Vidlička na to, jak se z něj a jeho ženy začali stávat vegani. Kvůli svému novému životnímu stylu se ale brzy začali cítit tak trochu sociálně vyloučení. Když chtěli jít s přáteli na pivo nebo na večeři, v běžných hospodách na jídelním lístku nenašli nic, co si mohli dát taky.

Své blízké by v té době ale do veganské restaurace nedostali. „Tenkrát jich bylo jako šafránu a vesměs byly punkerské a undergroundové… Tehdy jsme si uvědomili, že v takové formě veganství nemůže expandovat mezi hodně lidí,“ říká Vidlička, který se to rozhodl změnit.

Brněnské bistro…

A tak se zrodil nápad na otevření bistra Forky’s, které si říká „100procentně rostlinné“ a kde cílovým zákazníkem překvapivě není vegan, ale běžně se stravující člověk, zvyklý na nedělní řízky s bramborovým salátem od tchyně. Konvenčním hostům se tady zkrátka rozhodli ukázat, že to jde i jinak. A ono to funguje.

Forky’s má dnes stabilně narváno, denně se sem přijde najíst 250 až 300 lidí. V čem vězí tajemství úspěchu veganské restaurace, kam se rád přijde najíst i zarytý masožravec?

„Možná je to nabídkou jídla, které je opakem toho, co si obvykle můžete dát v poledne v hospodě jako meníčko, aapo kterém máte největší chuť si jít lehnout, a ne se znova posadit za počítač a být produktivní. Naše jídla vás neumrtví, naopak vám vážně dodají energii, jsou výživná, mají nízký glykemický index a většinou vás zasytí na velmi dlouhou dobu,“ říká Vidlička.

Dalším důvodem, který za popularitou Forky’s stojí, by mohlo být i to, že se tu cíleně vyhýbají pojmu vegan, protože k němu stále příliš velká část české společnosti má spíš nedůvěru. „A to, co je „100procentně rostlinné“, nevystraší masožravce tak moc jako to, co je veganské,“ směje se Luboš Vidlička.

… a to pražské.

Obě nedávno otevřené franšízy v Praze a Trnavě jsou podle něj v podstatě od začátku v zisku a na číslech téměř stejných jako brněnská pobočka teď, po dvou letech provozu. „To nás překvapilo. Nevěděli jsme o tom, že Forky’s je evidentně – především mezi mladými lidmi – už dávno známou značkou,“ říká Vidlička a odkazuje na facebookové stránky nových poboček. „Lidé nám psali, jak nám fandí a že nás znají už z Brna.“

V tuto chvíli se v domovském Brně chystají na velkou expanzi a posunutí celého konceptu ještě dále.

Současné prostory už nestačí, proto se bistro na jaře přestěhuje o pár metrů dále, do prostor legendární kavárny Savoy. V přízemí plánují kromě bistra takového, jak funguje teď, i kavárenskou část a lahůdkářství s vlastní pekárnou.

Připravovat tam budou sendviče, bagety, svačiny s sebou, tapas a více dezertů a sladkého pečiva. Otevřeno nově bude už od rána, kdy se budou podávat snídaně a následně obědy. V horní části bude noční provoz s barem, kde se bude rozlévat alkohol a pravidelně by tu měl hrát i dýdžej. A kdo bude mít hlad, donese si zespoda jídlo. A bude tu i místo na workshopy vaření.

Ve stávajících prostorách vznikne obchod, kde bude možné nakoupit kompletní sortiment veganských potravin, ať už z dovozu nebo vlastní výroby, drogerii a eticky vyráběnou módu.

Luboš Vidlička tak pokračuje ve svém plánu nenápadné a pozvolné změny životního stylu co nejvíce Čechů a Slováků.

Čtvrtý nejbohatší Čech a realitní dravec Radovan Vítek dal svým lidem zelenou k prezentaci své skupiny CPI Property Group ve velkém stylu.

Zatímco v Lucembursku probíhalo představenstvo schvalující rekordní hospodářské výsledky za loňský rok, v pražském butikovém hotelu Buddha-Bar dnes šéf dceřiné CPI Hotels Jan Kratina představoval novinky z oblasti hoteliérství.

Neopomněl při tom zdůraznit, že firma už je z hlediska osmi tisíc lůžek, na nichž loni přespalo 1,5 milionu lidí, největším hotelovým řetězcem v Česku. Za ní jsou pravděpodobně Orea Hotels Petra Lukeše a EuroAgentur, kterou vybudoval a následně prodal významný český hoteliér Viliam Sivek. Ten dříve vedl hokejovou Spartu a v 80. letech slavný hotel Pyramida na Břevnově.

Podle Kratiny CPI Hotels do tří let postaví nový hotel Clarion v Brně, začne s rozšířením Clarionu v Českých Budějovicích, vybuduje luxusní hotel v Českém Krumlově a přivede také do Česka americkou značku Comfort Hotels, která bude znamenat nabídnutí levnější alternativy v jejím portfoliu 29 hotelů.

Vizualizace nového hotelu Clarion, který do tří let vyroste v Brně. 

Další hotely pak vlastní Vítkova CPI Property Group (CPI PG) napřímo v Itálii, na ostrově Hvar, kde je největším hotelovým ubytovatelem, a také v Budapešti. Během tří let by měly být ve skupině investovány do hoteliérství zhruba dvě miliardy korun, a počet přenocujících by se tak měl zvýšit ke dvěma milionům ročně.

Zdroje na investice by být měly. Skupina CPI PG zveřejnila předběžný neauditovaný odhad hospodářských výsledků, podle nichž za rok 2017 její čistý zisk přesáhl 660 milionů eur (v přepočtu téměř 17 miliard korun) a čistá hodnota aktiv se zvýšila na 3,9 miliardy eur.

Toto číslo lze interpretovat jako ohodnocení firmy očištěné o dluhy a promluvilo do něj především přecenění realitního portfolia v Berlíně směrem nahoru na základě znaleckého posudku. Zároveň loni klesla míra zadlužení na 45 procent. Oficiální čísla by měla být vydána ve čtvrtek večer, ale neočekává se zásadní změna.

Radovan Vítek ve skupině vlastní podíl ve výši 81 procent (91 % hlasovacích práv) a hojné a pozitivní byznysové časy, při nichž se ekonomický boom ve střední Evropě propisuje i do cen realit, mu může kazit jen žaloba na jeho matku Miladu Malou ve výši 30 miliard korun.

Tu podala skupina Investhold, která tvrdí, že do CPI investovala 9,1 miliardy korun, jež měla nepřímo zajištěné právě přes Miladu Malou polovinou Vítkovy skupiny. Dosud z nich prý ale neviděla zpátky ani korunu.

Investhold, za nímž zřejmě stojí vyšetřovaní miliardáři Marek Čmejla a Jiří Diviš, nešetří ve svém mediálním útoku zajímavými detaily. Ty mohou potvrzovat, že časté spekulace z trhu o tom, že Radovan Vítek má za sebou skryté investory, jsou (nebo alespoň byly) pravdivé.

Podle nich tak například vzájemně odsouhlasené ocenění skupiny CPI bylo ještě před čtyřmi lety jen zhruba 26 miliard korun. Mezitím došlo k získání portfolia německých nemovitostí po bývalém Orcu, přesto je to významný rozdíl oproti aktuální čisté hodnotě aktiv ve výši 3,9 miliardy eur, tedy v přepočtu téměř rovné stovce miliard korun.

Prakticky čtyřnásobný. Dnešní vedení CPI PG všechny nároky Investholdu odmítá, stejně jako jeho výroky.

„Znovu prohlašujeme, že skupině Investhold žádné finanční prostředky nedlužíme a s tou společností nejsme ve smluvním vztahu. Ve zprávě je hrubě zkreslená realita i zřejmé nesmysly. Nikdo rozumný si nemůže myslet, že by pan Vítek prodal polovinu CPI za 8 miliard korun, když bylo jasné, že její hodnota neustále poroste,“ uvedl již dříve mluvčí CPI PG Jan Burian.

Sám Radovan Vítek to označuje za bouři ve sklenici vody a přes zimu v Česku obvykle moc nepobývá. Pravděpodobně tak bude chybět i příští neděli na zahájení nové dostihové sezony ve Velké Chuchli, která se letos poprvé pojede pod taktovkou rodiny Vítkových, a spolu se svou paní Marií se na dostizích ukáže až v květnu.

Vítkovi na přelomu roku získali klíčové firmy, jež závodiště provozují a spoluvlastní. Vrcholem zahajovacího odpoledne tak bude hlavně 91. ročník Gomba handicapu, tradičního otevíracího dostihu pro čtyřleté a starší sprintery.

Přísnou moderní stavbu ze dřeva, skla a oceli byste mezi poli a stodolami hledali jen těžko. Přesto právě na takovém místě, v Čejkovicích na Hodonínsku, stojí a je jedním z hlavních hráčů ve výrobě biočajů a biokoření u nás i v Evropě. Sídlí v ní rakousko-česká firma Sonnentor.

Čtěte také: Příběh paštik se slovenským know-how, které oslnily i labužníky z Francie

Vznik tohoto voňavého byznysu na kraji vinařské obce se začal psát v devadesátých letech na první konferenci o ekologickém zemědělství v České republice.

Čejkovické sídlo firmy.

Čerstvě dostudovaný a do ekologie zapálený agronom Tomáš Mitáček se tam seznámil s Johannesem Gutmannem, Rakušanem, který na konci osmdesátých let Sonnentor vymyslel a ve své rodné vesnici ve třech lidech rozjel.

Mitáčkovi se jeho koncept podnikání líbil, a jelikož si do noty padli i lidsky, dohodli se, že to v Česku zkusí taky, a založili tu první dceřinou společnost firmy, která v posledních letech svými projekty, slavnostmi a exkurzemi pro veřejnost získává i obrovský návštěvnický úspěch.

Dnes jsou český a rakouský Sonnentor právně dvěma společnosti, které fungují na principu joint venture. Česká větev loni vykázala obrat přes čtvrt miliardy korun, rakouská zhruba tři čtvrtě. Rakouská se specializuje na výrobu sypaných čajů a koření, zatímco v Čejkovicích se točí stroje na výrobu těch porcovaných.

Tomáš Mitáček.

„Trhům se nijak zvlášť nepřizpůsobujeme. Náš marketing a produkty oslovují lidi po celém světě, jak jsou. Jediné, co děláme, jsou jazykové mutace,“ upřesňuje Mitáček a doplňuje, že oba Sonnentory zaměstnávají přes 480 lidí, z toho ten český 130, a spolupracují s více než dvěma stovkami certifikovaných biopěstitelů z různých zemí.

Své produkty společně dodávají do 50 zemí světa včetně Nového Zélandu, Japonska a Austrálie. Hlavní odbyt ale zajišťuje Evropa, a zejména země, které slyší na značku bio i ekologické zemědělství, na němž si Sonnentor zakládá.

Kromě toho se také chovají trvale udržitelně, používají recyklovatelné a kompostovatelné obalové materiály, mají 10 procent energií z vlastní autonomní FVE, bezodpadové zpracování surovin a zbytkovou biomasou vytápějí své výrobní prostory. O včelích úlech na zelené střeše nemluvě. „Jinak bychom to dělat nechtěli,“ říká Mitáček.

Že se chce věnovat ekologickému zemědělství, věděl ostatně už na vysoké. „Když mi Gutmann nabídl, abych se s ním spojil, neváhal jsem ani minutu,“ vzpomíná na rok 1992, ve kterém společně založili český Sonnentor.

„Ekologické zemědělství u nás bylo tou dobou na začátku, všichni se mi smáli. Byl jsem pro zemědělce i obchodníky tvrdohlavý a naivní kluk,“ popisuje a s tím, že své první bioprodukty tehdy museli přes rakouský Sonnentor, který byl napojený na západní trh, exportovat. Od té doby se ale jejich produkty naučili kupovat i Češi. „Těší mne, že jsem mohl být u zrodu ekologického zemědělství v Česku,“ říká dnes spokojeně Mitáček.

Jakou filozofii v Sonnentoru vyznávají, poznáte z jeho výrobků na první pohled. Firma pod vedením rakouských designérů totiž vsadila na sluníčkový koncept, a tak čajové krabičky zdobí kromě pestrých kreseb i názvy Polštářová bitva, Sloní síla nebo Ups!. Posledně jmenovaný doprovází kresba Marilyn Monroe se známou větrem zvednutou sukní, což má asociovat, že po jeho vypití všechny vaše potíže taky odvane vítr.

Prodejna Sonnentoru v pražské Jindřišské ulici.

Právě v tomhle přístupu, který prostupuje skutečně celou firmou, vidí Mitáček klíč ke svému a Gutmannovu úspěchu. „Snažíme se jednoduše být citliví k životnímu prostředí a uctiví k zákazníkům a dodavatelům. Etika je u nás na prvním místě,“ zdůrazňuje.

A platí to, i když to stojí něco navíc.

Sonnentor všechny suroviny nakupuje od certifikovaných biododavatelů a stojí si za tím, že chce znát původ každého listu či květu, který zpracovává. A to má samozřejmě své náklady. To ale Mitáčkovi nevadí. „Součástí strategie zpracování biopotravin je cesta k absolutní transparentnosti toku surovin. Ročně nás tato evidence stojí okolo 1 procenta z obratu, děláme to dobrovolně jako službu zákazníkům,“ říká s úsměvem.

Dvaatřicetiletá Klára Šmakalová nemohla před lety sehnat sukni, která by se jí líbila. A tak si ji jednoduše ušila. Barevnou, do áčka, prostě jinou, než jaké byly běžně k dostání v obchodech.

A jak už to tak bývá, sukně se zalíbila i jejím kamarádkám. A jelikož to Kláru, tehdy ještě pečlivou studentku pražské Právnické fakulty, bavilo, souhlasila, že pro ně ušije další.

Čtěte také: Nejlepší je, když je hnusně. Učitelka ze školky šije pro děti a našla díru na trhu 

Zakázek postupně přibývalo, o sukně mělo zájem čím dál víc žen a drobná dívka, která šití pořád brala jako koníček, až po pár letech s údivem zjistila, že vlastně velice úspěšně podniká.

První modely sukní, se kterými Klára Šmakalová začínala.

Dnes majitelka značky Akari prohlašuje, že už odmalička dělala něco ráda rukama a že si vlastně vždycky říkala, že by byla spokojený řemeslník. Přesto by ji ale nikdy nenapadlo, že by začala podnikat. A hlavně, nikdy to ani nechtěla.

„Už odmalička jsem se třeba vyžívala v balení dárků nebo vyrábění různých krabiček a všichni si ze mě dělali srandu,“ říká Klára, která se po osmi letech na prestižním pražském gymnáziu rozhodla jít na práva, „protože se očekávalo, že půjdete na vysokou“, a sukně šila v rámci čištění hlavy od biflování zákonů.

K úspěchu jí tehdy nejvíc pomohla módní platforma Fler, která se zrovna rozjížděla a ona na ní získala své první oficiální fanynky.

„Tehdy chodily první zákaznice zkoušet sukně k nám do bytu, takže můj přítel, dnes už manžel, musel vždy klepat, když šel z práce,“ říká majitelka značky, která na e-shopu prodá měsíčně kolem padesátky sukní, přičemž cena jedné je přibližně dva tisíce korun.

Když v obýváku Klára šila a prodávala už třetím rokem, přišel Klářin partner a zeptal se jí, jestli si uvědomuje, že už podniká na full time.

„Pořád jsem si myslela, že je to milý koníček a že úplně nevím, co budu dělat. A když mi tohle řekl, bylo pro mě nejtěžší vzít na sebe tu zodpovědnost,“ říká – kromě jiného – taky maminka čtyřletého Alberta a nedávno narozené Anabely.

Do té doby jí totiž bylo jedno, jestli prodá 30 sukní měsíčně, protože když to nepůjde, tak to nechá být. Před sebou totiž pořád měla vidinu kariéry právničky. Kterou se mimochodem vydala i její starší sestra.

„V tu chvíli se ale ve mně něco zlomilo a já jsem si uvědomila, že to nechci,“ říká Klára s odstupem. Školy nakonec po dvou pokusech složit státnice nechala a naplno se vrhla do sukňového byznysu.

Z obýváku se přesunula do ateliéru, založila vlastní e-shop, najala si první švadleny a do nejbližšího týmu přibrala další dvě. Dnes o své znače tvrdí, že stojí hlavně na dobrém a blízkém vztahu ze zákaznicemi, který si z obýváku přenesla až do svého kamenného obchodu na Letné, jejž otevřela v září minulého roku.

„To je podle mě to hlavní. A také to, že je podnikání pro mě pořád koníček, jen tak se to dá zvládat s dětmi, a proto to celé funguje,“ říká s úsměvem a s tím, že k práci jí denně stačí čtyři hodiny, kdy má syna ve školce a čas na to, stoprocentně se soustředit.

Klesající tržby, zavírání prodejen a poslední tři roky i obří ztráta. Společnosti Baťa se sice na globální úrovni daří, ale paradoxně v Česku, kde před 124 lety vznikla, má za sebou těžké období. Teď se jí však blýská na lepší časy – loni poprvé od roku 2014 skončila v Česku v zisku.

Baťa přesná čísla hospodaření neuvádí a účetní závěrku českého byznysu za minulý rok ještě nezveřejnil, ale pro Forbes potvrdil kladný výsledek šéf firmy v Česku a na Slovensku Michael Wyatt. „Byl to skvělý rok, v obou zemích jsme skončili výrazně nad plánem,“ říká Wyatt.

Čtěte také: Z atleta ševcem. Příběh mistra republiky, který šije farmářky jako Baťa

Baťa se v Česku potýkal s poklesem prodeje bot už delší dobu. Ještě před 10 lety prodal v tuzemsku boty za 2,66 miliardy korun, předloni to přitom bylo už jen 1,48 miliardy. V zisku byl naposledy v roce 2013, kdy vydělal 7,5 milionu. O rok později už ale prodělal 190 milionů, a přestože se ztráta postupně snižovala, ještě předloni dosáhla částky 66,7 milionu.

„Vyměnili jsme evropský management a udělali jsme na evropské úrovni pár rozhodnutí, která nefungovala na lokální úrovni. Češi mají k nákupu bot hodně odlišný přístup než Italové, takže když se Bata snažil na globální úrovni svůj byznys sjednotit, moc to nefungovalo,“ říká Wyatt.

Sjednocení se týkalo například jednotných kolekcí nebo marketingu, což si dnes už český Baťa zase řeší s větší svobodou. Další důvod, proč se podařilo zvrátit ztrátový trend, byly osekané náklady a zároveň větší investice do marketingu. „Najali jsme nového marketingového ředitele a vrátili jsme se s reklamami do televizí. Byl to trochu risk, ale vyplatilo se to,“ vypočítává klíčové změny.

Pětatřicetiletý Jihoafričan je v Česku od poloviny loňského roku. Vystudovaný designér začal pro Batu (kromě Česka a Slovenska Baťa nikde jinde ve světě nepoužívá háček) pracovat v roce 2010, původně jako obyčejný obchoďák, postupně si prošel několika pozicemi, až mu v roce 2014 vedení firmy nabídlo, jestli by nechtěl řídit byznys v Austrálii a na Novém Zélandu.

Wyatt kývl, přestože oba trhy na tom byly špatně – Bata tam byl každý rok ve ztrátě. Wyattovi se povedlo během tří let firmu vytáhnout do černých čísel, a protože se osvědčil, dostal loni nabídku pokusit se o to samé i v Česku a na Slovensku. „Šel jsem znovu za manželkou, abych zjistil, co ona na to. A víte co? Byla nadšená, i když jsme ani jeden o Česku vůbec nic nevěděli,“ usmívá se.

Mimochodem, to, že Wyattův předchůdce byl Čech, je spíš výjimka – i českému trhu častěji šéfovali cizinci. „Neustále rotujeme, tohle je strategie Bati na celém světě. Řeknou vám: O. K., svůj lokální trh už znáš skvěle, tak je čas se posunout dál. Každé tři čtyři roky vás někam přesunou. Získáváte zkušenosti, zlepšujete se, protože máte přehled o globálním byznysu,“ říká Wyatt.

V Česku ale narazil na něco, s čím nikde jinde na světě Bata nebojuje. Na historii. Slavnou značku znají téměř všichni Češi, ale spousta z nich ji má zafixovanou jako relikt minulosti a výrobce laciné obuvi. Tohle se teď Wyatt snaží změnit.  Zlepšuje se to, ale Baťa má před sebou stále jestě kus cesty.

„Češi jsou na Baťu hrdí, ale myslím, že od něj čekají víc. Mohli bychom klidně dělat levné boty, které bychom vyráběli v Číně, ale to není něco, na co byste mohli být hrdí. Proto máme v Česku továrnu, protože zákazníci dnes víc vnímají, odkud pocházejí produkty, které kupují,“ říká Wyatt.

Ze stejného důvodu chce letos zlepšit i zákaznický zážitek v obchodech. Těch má Baťa v Česku 64 (o čtyři méně než v roce 2016). „Z průzkumů vyplývá, že Baťu zná 99 procent Čechů, ale většinou ho vnímají jako historickou značku. Jenže boty nekupujete kvůli historii. Takže naší výzvou je tuhle image oprášit,“ plánuje Wyatt. „Nechceme, aby zákazník přišel do obchodu a řekl: Wow, podívejte, jak jsou to levné boty. My chce, aby přišel a řekl: Wow, to je neuvěřitelné, že tyhle krásné boty jsou za tak dobrou cenu a jsou od Bati,“ dodává jihoafrický šéf.

Čeští vývojáři ze spolku CZ.NIC,  jenž spravuje českou webovou doménu .cz, spustili na crowdfundingovém webu Indiegogo novou kampaň. Vybírají peníze a zároveň testují zájem o wi-fi router odolný hackerům, který je ve fázi prototypu. Od svého úspěšného, stejně chytrého a staršího bratříčka Turris Omnia se liší minimálně ve dvou věcech: je levnější a designově hezčí.

A zdá se, že i tentokrát to bude trefa do černého, po dvou dnech měli na kontě 70 tisíc dolarů.

Ondřej Filip se o byznys normálně až tak moc nestará. Jako šéf sdružení CZ.NIC se nejčastěji věnuje koordinaci výzkumných týmů, osvětě nebo dohledu nad bezpečností na internetu.

Před pár lety ovšem s kolegy vyvinuli za finanční podpory amerického multimediálního kolosu Comcast chytrý wi-fi router Turris Omnia a ten z českých ajťáků udělal obchodníky.

Ondřej Filip (uprostřed) s týmem

Na crowfundingovém serveru Indiegogo na jeho výrobu posbírali přes 1,2 milionu dolarů, tedy zhruba 25 milionů korun (což mnohonásobně překonalo částku, pro kterou si na internet šli).

Zařízení, které se díky sdílení informací s jinými routery umí samo „opravovat“ a čelit tak novým virům a hackerům, si dosud pořídilo na devět tisíc lidí.

Před loňskými Vánocemi jej na své reklamní poutače umístil například e-shop Alza.cz. Ondřej Filip a spol. v tom příběhu nyní pokračují – na Indiegogo spustili novou kampaň na nový router. Je levnější, hezčí a funguje jako skládačka.

„Dělali jsme na něm přes rok. Vše máme připravené, chceme si ověřit, že o něj bude zájem,“ vysvětluje mluvčí CZ.NIC Vilém Sládek, proč zkouší vývojáři routeru vybírat peníze na internetu, když za prodej předchozího modelu utržili desítky milionů.

Podle prvních reakcí se ukazuje, že s odbytem problém nebude ani tentokrát – cíl na Indiegogo je 250 tisíc dolarů, ale po dvou dnech už jsou čeští experti na čtvrtině a před sebou mají ještě celý měsíc.

Ceny zařízení oscilují od 99 dolarů za nejjednodušší verzi routeru pro domácnosti až po 400 dolarů za krabičku, která funguje i jako vzdálené datové úložiště. Jednotlivé moduly jsou černé a pojaté v minimalistickém designovém duchu.

Ti, kdo si na Indiegogo svým příspěvkem nějaký router Turris MOX předplatí, jej dostanou až za pár měsíců, zatím je vyrobených jen pár zkušebních kusů. A když kampaň dopadne dobře, začne CZ.NIC podobně jako v případě Turrisu Omnia vyrábět nový model u subdodavatelů ve velké sérii. Do prodeje by mohl jít už v závěru roku, aby se stihla vánoční sezona.

Základní idea projektu Turris MOX je, že si jej zájemce složí tak, jak bude potřebovat, k dispozici je několik základních balíčků. Zatímco původní Turris Omnia byl určen spíše počítačovým nadšencům a firmám, tento model se hodí i do domácností.

Na rozdíl od svého předchůdce by se tak mohl prodávat po desítkách tisíc kusů. Že to v CZ.NIC myslí s komercializací vážně, dosvědčuje i fakt, že před rokem kvůli projektu MOX najali jednu z nejznámějších postav českého internetu Patrika Zandla. Ten dostal za úkol na vývoj routeru a vše kolem něj dohlédnout.

Tentokrát vsadili i na originální marketing. Kvůli kampani na Indiegogo natočili videoklip, kde se modulární router snaží připodobnit k sendviči. Kuchaře, který ve snímku dobrotu chystá, hraje přímo Ondřej Filip, šéf CZ.NIC a bývalý člen rady Českého telekomunikačního úřadu.

Ten původní ideu, která vzniku routerů Turris předcházela, popsal před časem v rozhovoru pro Hospodářské noviny:

„Základem Turrisu je, že každý router průběžně sbírá informace o tom, co přichází do jeho sítě, a odesílá je do centrály. Jakmile se objeví nějaký útok, technici se o něm hned dozvědí a začnou ho řešit. A poté upozorní všechny routery zapojené v tomto systému.“ Vývoj původního Turrisu spolykal dvě desítky milionů, jeho komerční úspěch byl i tak pro jeho autory překvapením.

Bezpečnost je pro Filipa, který Česko reprezentuje i v mezinárodních organizacích sledujících provoz na webu, klíčové téma. Hlavně s nástupem čím dál většího množství domácích zařízení připojených k internetu, hovoří se o tzv. internetu věcí.

Lidé si pořizují chytré hodinky, termostaty, či dokonce ledničky připojené k síti. To ovšem představuje velká rizika pro zabezpečení domácích wi-fi sítí.