Zdravotnické potřeby byste si asi nespojovali s tmavou garáží na okraji města. A přece to v ní všechno začalo. I když ne tak docela. Jak říká Viktor Pokorný, spoluzakladatel a majitel firmy Invira, která se specializuje na prodej, pronájem a servis zdravotní techniky, nápad na tenhle byznys vznikl – jak už to tak někdy bývá – v hospodě.

Čtěte také: Moravské zelí na Zélandu. Odjel na druhý konec světa a objevil díru na trhu 

„S mým celoživotním kamarádem Radimem Čechem jsme si u piva stěžovali, jak je těžké objednat si domů v podstatě jakoukoliv větší zdravotnickou pomůcku,“ vysvětluje Pokorný.

„Oba jsme v té době, před šesti lety, měli prarodiče v ne příliš dobrém zdravotním stavu a sehnat do domácnosti třeba jen elektronické lůžko nebo vozík, což jsou úplně elementární věci, se rovnalo nákupu raketoplánu v NASA,“ říká s lehkou nadsázkou.

„Znamenalo to domluvit si schůzku se zástupcem některého z velkovýrobců a ten se vždycky tvářil, že pokud si od něj nekoupíte celou nemocnici, tak ho vůbec nezajímáte,“ dodává ještě.

Pokornému s Čechem se ale představa, že by s tím nešlo nic udělat nelíbila a od hospodského tlachání přešli do akce. Za vlastní peníze si každý koupili jednu polohovací postel a rozhodli se otevřít půjčovnu.

„Chtěli jsme velkým firmám ukázat, že to jde a že se dá lidem takhle jednoduše pomoct. Jedno lůžko tehdy stálo asi dvaadvacet tisíc korun, a to byly naše vstupní náklady. Výrobci, od kterých jsme si postele objednali, byli sice nejprve trochu překvapení a museli jsme je dost ukecávat, ale nakonec se to povedlo,“ směje se Viktor Pokorný dnes.

A potvrzuje tím mimochodem pravidlo, že nejlepší byznys je takový, který se rozjede organicky. Dvě postele přestaly za čas stačit, takže z půjčovného a došetřených peněz kamarádi koupili další a ve volném pokoji bytu Radima Čecha vyrostla provizorní kancelář.

„Jenomže potom nám přestalo stačit už i to, takže jsme si museli pronajmout garáž, ve které jsme měli sklad,“ objasňuje Pokorný. „Protože jsme neměli zákazníky ani kam pozvat, abychom jim zboží ukázali, snažili jsme se jim vždycky poslat fotky mailem a pak jim produkt smontovat až u nich,“ popisuje.

„Jenže jeden pán tehdy tvrdošíjně trval na tom, že chce lůžko nejdřív vidět, takže nezbývalo nic jiného, než ho před jeho očima dát dohromady v té garáži,“ pokračuje Pokorný ve vzpomínání. „Když to viděla jeho maminka, pro kterou mělo být určeno, povzdychla si, že čekala, že ji syn vezme do nějaké opravdické prodejny.“

Podobných zážitků měla začínající firma ještě několik a postupně se z nich stal jeden z impulzů k dalšímu posunu. „Měli jsme tehdy velké dilema,“ svěřuje se Pokorný. „Z poptávky po půjčení zdravotnických pomůcek se totiž přirozeně vyvinula poptávka po jejich koupi. A my jsme vůbec nebyli přesvědčení, že to chceme dělat. Prodej pro nás totiž znamenal, že budeme vydělávat na nemoci jiných lidí.“

To, co Čecha a Pokorného nakonec přesvědčilo, byli paradoxně sami klienti. „Měli jsme od nich pozitivní zpětnou vazbu. Než jsme začali podnikat, prakticky nikde se nesetkali s tím, že by jim výrobek někdo přivezl domů, nainstaloval a ukázal, jak se používá. Pro nás to byla samozřejmost, protože na začátku jsme na tom byli stejně.“

Nad rámec pouhého prodeje a dovozu se Invira snaží působit dodnes. V garáži už byste ji hledali marně. V Ostravě má skladové haly a centrálu o zhruba šesti stech metrech čtverečních s prostorným dvorem, kam si můžou zákazníci přijet techniku prohlédnout a hlavně vyzkoušet. Zdaleka už nejde jen o polohovací postele jako na začátku, ale také o elektrické a invalidní vozíky, zvedáky na schody, jídelní stolky nebo chodítka.

„Samozřejmě počítáme taky s tím, že i když u nás člověk usoudí, že mu daná pomůcka vyhovuje, za hodinu zkoušení všechny její vlastnosti nemá šanci poznat a spousta věcí vyplyne na povrch až u něj doma. Proto klientům produkt na měsíc pronajmeme a když mu nevyhovuje, vymění jej za jiný.“

Někomu navíc krátkodobá výpůjčka stačí, protože si třeba zlomí nohu, ale za měsíc už je zdravý. I na to mají Pokorný s Čechem řešení. „Když si pak od nás zákazník produkt skutečně koupí, půjčovné za první měsíc mu z celkové částky jednoduše odečteme,“ vysvětluje Pokorný, jak se snaží klientům usnadnit situaci.

Díky technickému vzdělání obou majitelů si navíc Invira může dovolit již použité zdravotnické potřeby repasovat. „Vykoupíme je, opravíme a pak je znovu pronajmeme s výraznou slevou nebo za symbolickou částku lidem, kteří by si je jinak nemohli dovolit,“ vysvětlují mladí podnikatelé

I když z původní několikatisícové investice Invira dostala na roční obrat 22 milionů korun a firma začala vyvážet do Evropy i dál na východ, cíle Radima Čecha a Viktora Pokorného neleží v dalším růstu, ale spíš v původní výrobě.

„V horizontu několika následujících let bychom chtěli začít produkovat vlastní inteligentní polohovací postele. Momentálně máme prototyp, který jsme vyvinuli na základě vlastních zkušeností a zpětné vazby zákazníků. Celou dobu co podnikáme, jsme měli štěstí na lidi kolem,“ myslí si Pokorný, „takže je na čase začít něco trochu vracet zpátky.“

Podívejte se, jak roste čisté jmění mužů z našeho žebříčku. Vybrali jsme ty, u nichž jsme odhad jejich čistého jmění meziročně nejvíce navýšili. Za tím jsou jak lepší výsledky jejich firem (například Home Credit Petra Kellnera), tak vyšší cena nebo chcete-li náš méně konzervativní přístup k ocenění samotných společností, které miliardáři ovládají (případ Agrofertu Andreje Babiše).

Jmění nejúspěšnějších českých podnikatelů v žebříčku Forbesu poprvé v historii překonalo hranici jednoho bilionu korun. Přesně 1039,5 miliardy korun. V ročníku 2017 najdete 11 nových jmen, nové fotografie a aktuální příběhy.

Jsou to dvě křivky, které nabraly za posledních pět let směr připomínající ostrý start byznys jetu spěchajícího finančníka. Jen výš a nahoru. První značí hodnotu evropských firem obchodovaných na burze, druhá cenu privátních společností, které prošly za tuto dobu změnou majitele.

Ve výsledku znamenají, že ceny firem rostou, a tím bohatnou také jejich vlastníci. „Od roku 2011 se multiplikátory určující hodnotu společností u evropských veřejně obchodovaných firem zvýšily o 45 procent. Trh je na výšinách, které jsme ani neočekávali a pro majitele nyní nastává ten správný okamžik, kdy je vhodné zvážit, zda chtějí pokračovat ve svém podnikání. Ceny jsou vysoko,“ říká výkonný ředitel Patria Corporate Finance Marek Rehberger, který se svými kolegy z poradenské části Patrie připravil o situaci celou analýzu.

Patria Corporate Finance by pochopitelně ráda při prodejích/nákupech asistovala, což ale neznamená, že téma není aktuální.

Multiplikátory na zisk měřený přes EBITDA (zjednodušeně provozní zisk plus odpisy) jsou u firem na burze výše než před krizovým rokem 2008 a u privátních transakcí označovaných jako M&A se těsně blíží předkrizovým hodnotám.

Vidět je to také na aktuálním žebříčku českých miliardářů, který každoročně zveřejňuje Forbes. Část z nich bohatla právě díky tomu, že se zvýšila cena jimi ovládaných společností.

Zobrazit celý žebříček »

Zatímco ale nejbohatší Češi oceňování firem dobře rozumí, především menší soukromé společnosti ho občas podceňují. „Je to důležité například při vyplácení jednoho ze společníků, který se rozhodne jít třeba do penze a často dostane za svůj podíl jen zlomek toho, čemu odpovídá skutečná hodnota firmy,“ doplnil při prezentaci Jiří Coufal z korporátního bankovnictví ČSOB.

Multiplikátory u veřejně obchodovaných společnosti tak vzrostly z úrovně 7x v roce 2011 až na úroveň mírně přesahující 10x. A u privátních transakcí M&A se posunuly z osmi na devět.

Příklad? Pokud má firma ziskovost EBITDA ve výši 500 milionů korun, tak by za ni její majitel mohl před šesti lety dostat 3,5 miliardy korun (500 milionů Kč krát multiplikátor 7), zatímco aktuálně je její cena přibližně 5 miliard korun.

Pokud odhlédneme od jejího případného zadlužení či naopak volné hotovosti, které se odečítají, respektive přičítají. Nutno také dodat, že multiplikátory se výrazně liší podle odvětví, v němž firmy podnikají a stejně tak nemohou být brány jako definitivní návod, za kolik firmu prodat.

Skutečnou cenu vždy nakonec určí až poptávka kupujících. Jsou ale jedním z prověřených vodítek, které hodnotu společnosti napoví. Vyplatí se tedy uvažovat teď opravdu o prodeji firmy? A co žene valuace nahoru?

„Ekonomice se rekordně daří, firmy i jednotlivci mají přebytky hotovosti a hledají způsoby, jak je investovat. Peníze jsou navíc velmi levné a averze k riziku je rekordně nízká. Ve finále to znamená, že jsou někteří kupující ochotni platit za firmy čím dál víc,“ vyjmenovává základní faktory, které ženou valuace nahoru, Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance.

Na druhou stranu se začínají ukazovat také faktory, které mohou do budoucna jejich ceny opět ohrozit. „V Česku je velký tlak na růst mezd, což bude snižovat marže firem a tedy i jejich hospodářské výsledky a začínají také růst úroky, tedy se dá předpokládat zdražování peněz. A pokud jde o averzi k riziku – ta může z historických minim jen vzrůst,“ dodává Bureš.

Navíc se začínají ozývat investoři, podle nichž už jsou firmy příliš drahé a odrazuje to tak poptávku po nich. „Nám by se líbila krize. Mohli bychom totiž levněji nakupovat a tím i lépe zhodnocovat peníze,“ uvedl nedávno pro Forbes finančník Igor Fait, jenž šéfuje investiční společnosti Jet Investments.

„Je vidět, že hlavně private equity investoři se z trhu spíše stahují, v Česku je ale nahrazují takzvané family office, tedy investoři s vlastními penězi, kteří stále hledají nové příležitosti, kde nakupovat,“ říká k vývoji na trhu Marek Rehberger z Patria Corporate Finance.

Naráží tak především na nákupní apetit miliardářů Tomáše Němce a Oldřicha Šlemra, kteří po prodeji gumárenské ČGS založili vlastní investiční firmy. Každý zvlášť je přitom schopen aktivovat minimálně 30 miliard korun, protože mají pochopitelně otevřené dveře do všech úvěrujících institucí, které rádi k jejich penězům přihodí další.

Tak, co? Je podle vás nejlepší doba firmu prodat, nebo věříte tomu, že jejich ceny ještě porostou? Třeba díky tomu, že se růst ekonomiky ještě nevyčerpal. Finančníci mají každopdáně jasno.

„Ta doba je teď. Je třeba si připustit, že další ekonomický vrchol, kdy prodejní ceny firem opět dosáhnou vysokých hodnot, může přijít až za mnoho let,“ říká Executive Director Patria Corporate Finance Petr Dědeček.

Máte staré křeslo po babičce a je vám ho líto vyhodit? Nebo sháníte starý a zároveň funkční nábytek? Pak právě vás by mohl zajímat neziskový projekt Z pokoje do pokoje, který se snaží starému nábytku vdechnout nový život. Stojí za ním trio mladých žen Zuzana Kuberová, Bára Kocandová a Tereza Korbelová a razí jednoduché heslo: „Co se jednomu nehodí, druhý jako když najde.“

S nápadem založit Z pokoje do pokoje přišla před dvěma lety personalistka v IT firmě Zuzana Kuberová. Koncept obchodu postaveného na tzv. re-use modelu, ji nadchnul před lety ve Švédsku, kde studovala.

Čtěte také: Postele, co nešly sehnat. Jak se z hospodské ideje stal milionový byznys

„Funguje to v podstatě jako služba veřejnosti. Staráme se o starý nábytek, který už lidé nechtějí a neví co s ním. Pošlou nám fotku a my si pro něj zdarma přijedeme, přičemž svozy děláme asi jednou za tři týdny,“ popisuje Zuzana Kuberová, jak projekt, který tento měsíc slaví první rok existence, funguje.

„Pak ho opravíme a prodáváme, což nám akorát pokryje náklady na provoz. Vlastně zajišťujeme koloběh věcí, které by neměly zmizet v nenávratnu, protože mají svoji hodnotu. A oslovila mě i ekologická stránka celé věci,“ dodává.

Stejně jako Zuzana ani architektka Tereza a vystudovaná estetička Bára se nikdy čalounictví a truhlářství profesně nevěnovaly. Kvůli záchraně už nechtěných věcí se to ale naučily, stejně jako pracovat se dřevem nebo řídit dodávku.

Čtěte také: Český včelař s velkými plány. Včely do měst, med do celého světa

Retro nábytek a jeho opravování je pro ně především srdcová záležitost, nicméně i tak už v současné době dostávají více nábytku, než stíhají opečovat. Za rok ho svépomocí opravily 600 kusů a více než polovinu jich zase dál prodaly. Cenu stanovují od předpokládané hodnoty prodávané věci a podle času a práce, které věnovaly renovaci.

„Je pro nás podstatné, aby byly naše věci dostupné široké veřejnosti, ale zároveň nechceme, aby bylo naše re-use centrum vnímané jako pouhé odkladiště toho, co už někdo nechce,“ vysvětluje Bára.

Z pokoje do pokoje je zatím neživí a všechny se vedle čalounění věnují ještě svému zaměstnání. A skloubit tohle všechno dohromady je to nejtěžší.

A aby toho nebylo málo, tak kromě toho, že si samy nábytek svážejí a opravují, také pořádají renovační kurzy. V dílně a obchodě jsou tak nakonec třikrát do týdne. „Tento rok nás grantem podpořilo město Praha i ministerstvo životního prostředí, protože se vlastně staráme o prevenci vzniku odpadu. To nám hodně pomáhá, než se více rozjedeme a uvolníme si ruce od našich dalších prací,“ vysvětluje Zuzana.

Prostory na Florenci, kde nábytek uskladňují, opravují a prodávají, jim zapůjčil právě magistrát Prahy. Z vybydleného a prázdného domu s pomocí dobrovolníků během několika měsíců vytvořily osobitý obchod, kde si ve dvou místnostech, které vypadají jako babiččin obývák, prohlédnete a koupíte opravené stoly, křesla, lampy nebo komody.

Nepostradatelnou součástí celého projektu je také zmíněná dílna, ve které si u jednoho z pěti stolů můžete sami opravit, co potřebujete, nebo si třeba vyzkoušíte renovační workshop.

„Chceme ukázat, že si nábytek dokáže opravit každý a nemusí jej vyhazovat. I my jsme amatéři a všechno jsme se to naučily za pochodu,“ říká architektka Tereza, která se k Báře a Zuzaně přidala jako poslední, když narazila na jejich projekt na Facebooku. „Nechtěla jsem jen sedět 12 hodin za počítačem v ateliéru. Navíc je to taková příjemná terapie, během které nemyslíte na nic jiného,“ říká dnes.

Bára a Zuzana se potkaly v jedné pražské divadelní kavárně, kde před pěti lety pracovaly. Tam si začaly o záchraně nábytku povídat a definitivně se pro projekt rozhodly v únoru 2016, když dostaly možnost zkušebního měsíčního pronájmu bývalých prostor knihovny na pražské Letné.

Sedák od židle teď už umí přečalounit za dvě hodiny a se smíchem vzpomínají na své začátky. „Podívaly jsme se, jak židli nebo křeslo dělali ti před námi, a snažily jsme se je napodobit. Třeba tento týden se nám vrátilo na přečalounění křeslo, které jsme před rokem opravily a daly jedné pražské kavárně. Když jsme ho otočily, tak jsme se hodně nasmály, protože to bylo opravdu hrozné. Bály jsme se, aby křeslo v kavárenském procesu vydrželo, a proto jsme do něj přibily asi milion hřebíků,“ popisuje se smíchem Zuzana.

V jejich sbírce převládá nábytek z šedesátých a sedmdesátých let, protože ten z pozdějších let je kvůli dřevotřískovému nebo papundeklovému materiálu neopravitelný.

Všechny tři si navíc uvědomují, že si lidé v Praze stále více váží starých věcí, a nábytek jim proto může časem docházet. „Lidé už nevyhazují křesla k popelnici jako před 15 lety. Proto bychom do budoucna rády rozšířily svozy nábytku i do okolí Prahy,“ nastiňuje Tereza plány do budoucna.

„Kdybych tušil, jak je výroba rukavic složitá, nikdy bych se do toho nepustil,“ říká Tomáš Kopečný, ředitel reklamní agentury Scholz & Friends, který se před třemi lety impulzivně rozhodl koupit práva na kdysi věhlasnou rukavičkářskou značku Engelmüller.

Dnes nabízí 25 modelů řidičských, společenských a zimních rukavic, jejichž průměrná cena je 170 eur, a už příští rok plánuje otevřít flagship store v centru Prahy. Docela dobrý výsledek na někoho, kdo ještě nedávno o šití rukavic nevěděl vůbec nic.

Čtěte také: Zimní byznys bez zimy. Jak se čeští mistři čepic perou s oteplováním

„Celé to začalo, když jsem ve starém výtisku časopisu Automobil, který ve 20. letech minulého století vydával pražský Autoklub, nalistoval celostránkový inzerát firmy Engelmüller,“ vzpomíná Kopečný, jak se ke značce, která u nás za první republiky patřila mezi ty vůbec nejváženější, dostal.

Pro ty, co se v prvorepublikové módě tolik neorientují – Engelmüller se zaměřovala především na kožený sortiment pro motoristy, ale prodávala i klasické rukavice a doplňky, které ve své době nosili lidé jako letecký akrobat František Šťastný, závodní řidička Eliška Junková, herečka Lída Baarová i monacký pilot formule 1 Louis Chiron.

A něco podobného by Konečný rád zopakoval i v současnosti.

„Začal jsem pátrat, co se s ní stalo. Zjistil jsem, že jako mnohé jiné po druhé světové válce a následným státním vyvlastněním za komunismu zanikla. Chtěl jsem jí proto vrátit zpět zašlou slávu a oživit rukavičkářské řemeslo, ve kterém kdysi Čechy patřily mezi nejvyhlášenější země Evropy,“ vysvětluje nadšeně.

Tomáš Kopečný

A tak se Tomáš Kopečný vedle vedení reklamky ponořil i do studia rukavic. Začal sbírat různé typy pánských i dámských modelů, zkoušel rozdílné kůže, nitě a patentky. Pak se mu podařilo sehnat originální rukavice Engelmüller a záhy také kontakt na pana Šefránka, rukavičkáře, který se řemeslo vyučil za první republiky. Když spojil síly i s návrhářkou Janou Rollovou, která pracovala pro luxusní značky jako Bentley či Ermenegildo Zegna, byl tým kompletní.

„Ušití kvalitní rukavice vyžaduje více než 80 samostatných úkonů, takže to vůbec není jen tak. Taky trvalo sehnat kvalitní dodavatele. Kůže i hedvábná podšívka putují z Itálie, další komponenty pak z Paříže a to všechno se ušije v dílně v Dobříši,“ popisuje proces výroby. Finální výrobek má na vnitřní straně vyražené sériové číslo a především označení Made in Česko.

Historie těchto rukavic sahá do roku 1865, kdy Ferdinand Engelmüller otevřel první obchod na Václavském náměstí. Jeho preciznost a smysl pro detail si záhy získaly věhlas po celé rakousko-uherské monarchii a své obchody rozšířil do všech hlavních měst říše.

Byl to ale až jeho syn Emil, který značku doslova nastartoval. Byl totiž entuziastickým řidičem a značku uvedl na motoristickém veletrhu v Praze. Doplňky vhodné pro motoristy sklidily neuvěřitelný úspěch, a jak rostla poptávka po autech, rostl i zájem o unikátní rukavice. A právě nadšení pro motorismus pojí dohromady skrz století Emila Engelmüllera i Tomáše Kopečného.

„Nikdy bych nešel do něčeho, k čemu nemám hlubší osobní vztah. S mým tatínkem jsme sbírali a opravovali veterány a i můj dědeček byl vášnivým motoristou. Ten dokonce pamatuje Engelmüllerův krám ještě v plné slávě. Jako malému klukovi mi vyprávěl, že byly ve výlohách funkční modely aut. Znělo mi to jako ráj,“ vzpomíná Tomáš Kopečný.

„Jméno Engelmüller bylo tehdy synonymem pokroku, výrobky nosili lidé, kteří byli průkopníci své doby,“ dodává nadšený majitel značky. Podobnou klientelu chce oslovit i dnes.

Své cílové zákazníky si už značka rozhodně našla a prodeje se pohybují v objemu stovek párů měsíčně. Prakticky všechny produkty jdou ale na export. „Lidi s našimi rukavicemi můžete potkat nejen v Evropě, ale například v Japonsku, USA, Jižní Africe. Nejvíc jsem ale byl překvapený, když si je jeden pán objednal z Austrálie. Tam se většinou rukavice moc nenosí,“ vypráví Tomáš Kopečný.

Kromě pražského flagship storu proto plánuje vybudovat i sérii touch pointů, tedy míst, kde si zákazníci budou moci rukavice vyzkoušet, objednat a do 76 hodin vyzvednout. První plánuje značka otevřít v Paříži a Berlíně.

„Zároveň taky vyvíjíme aplikaci, díky které nám zákazník pouze pošle fotografii své ruky a my mu ušijeme rukavice na míru,“ prozrazuje plány do budoucna Kopečný. Jeho sen je mít ty nejlepší rukavice na trhu, které předčí i značky jako Dunhill či Hermès. Rozhodně k tomu má docela dobře nastartováno.

Rodinná investiční společnost Tomáše Němce Consillium má další zářez. Získala třetinu v nově vzniklé společnosti Okin PBS ze skupiny Okin Group.

Jak Němec, milovník hor, lyží a výrobních firem dospěl ke skupině, která firmám běžně zajišťuje chod recepce, úklid, nebo informační systémy? „Je to hlavně IT a já rozhodně nemám nic proti IT. Je to hodně zajímavý obor, navíc je to rozjetá firma s globálními ambicemi,“ uvedl Tomáš Němec pro Forbes.

Čtěte také: Bývalý gumárník Němec se vrací na hory, postaví boudu na Černé hoře

Němcův záběr je už dnes poměrně široký: rozpíná se od nemovitostí, obchodu se sportovním zbožím, výrobou lyží až po medicínské technologie.

A když se letos jediný vládce Okin Group Michal Jelínek po více než deseti letech v byznysu s facility managementem, jak se službám pro firmy říká, rozhodl zásadním způsobem překopat dosavadní podnikání, spojil síly právě s bývalým gumárenským magnátem.

Jelínek totiž svou skupinu s obratem přes 1,5 miliardy rozdělil na dvě části. Pod hlavičkou Okin Facility zůstal původní byznys, tedy technické služby, správa nemovitostí, úklid, či zabezpečení.

Do zmiňované společnosti Okin BPS (Business Process Services), která je právním nástupcem původní společnosti Okin Group, pak přesunul „chytřejší“ byznys, tedy technologická řešení pro nejrůznější procesy ve firmách. Právě tyto služby Okinu v posledních letech rostly nejvíce a s nimi se také nejvíce prosazoval v zahraničí. Jen BPS má dnes obrat přes miliardu korun.

„Okin BPS výborně zapadá do akviziční vize Consillia. Kombinuje v sobě zaměření na B2B zákazníky, silně proexportní orientaci a vzdělané zaměstnance,“ přidává Tomáš Klápště, Němcův hlavní investiční stratég. Firma je poskytovatelem služeb v oblasti outsourcingu podnikových procesů a to zejména v oblasti správy telekomunikačních sítí a technologií. „Její zaměstnanci jsou kvalifikací a zkušenostmi na světové úrovni ve svém oboru,“ pochvaluje si Klápště.

Firma služby nabízí v pěti jazycích a uživatelskou podporu pak dokonce v 11. Firma sebe samu na webu popisuje jako nejrychleji rostoucí českou servisní společnost na globálním trhu. V další expanzi jí má pomoct právě kapitálově silný společník, jedenáctý nejbohatší český podnikatel podle letošního žebříčku Forbes.

„Firmu jsem vybudoval od nuly vlastními silami, ale jednou dojdete do bodu, kdy už jí vlastními silami dál skokově neposunete. My máme firmu, která má velké ambice, pro jejich naplnění jsme ale potřebovali kapitál a zároveň partnera, který odpovídá našim hodnotám. Obojí jsme v Tomáši Němcovi a jeho týmu nalezli,“ glosuje nové spojení Michal Jelínek s tím, že teď firmu čeká období velké mezinárodní expanze.

„Vzhledem k tomu, že se jedná o spojení dvou rodin, máme velmi podobnou filosofii jak dále firmu rozvíjet. Rolí Consillia je pomoci společnosti Okin BPS v dalším rozvoji jak organicky tak prostřednictvím akvizic,“ dodává Klápště.

Čtěte také: Horská jízda miliardáře Tomáše Němce začíná, kupuje výrobce lyží Sporten

Tomáš Němec jako někdejší majitel České gumárenské společnosti aktuálně na trh umisťuje části z 15 miliard korun, které utržil z prodeje obřích gumáren před dvěma lety. Jeho firma
ConsilTech v nově vzniklé společnosti získala 30 procent, o případném navýšení podílu zatím Němec a spol. prý neuvažují. Cenu obchodu ani jedna ze stran nechce komentovat, ale podle odhadů z trhu šlo o nižší stovky milionů korun.

Od založení vlastní investiční společnosti Němec už stihl koupit novoměstského výrobce lyží Sporten a podíl ve výrobci zdravotnické techniky BioVendor.

Němec je také investorem v projektu nové Sokolské boudy na Černé hoře v Krkonoších, drží desetinu ve společnosti Skiareál Špindlerův Mlýn a je většinovým majitelem obchodní firmy LevelSportKoncept, která v Česku zastupuje významné značky vybavení pro zimní sporty.

Tenhle příběh začal, když Lucie Dráždilová adoptovala psa z útulku a chtěla se s ním zúčastnit soutěže, v níž se kromě disciplíny hodnotilo i to, co má na sobě.

Jenže Lucie, která si na styling celkem potrpí, tehdy nemohla najít nic, co by odpovídalo jejím představám. „Ke své hrůze jsem zjistila, že na trhu s potřebami pro psy nejsou žádné pěkné doplňky,“ vysvětluje dnes, kdy spolu se svou spolužačkou z vysoké Eliškou Griffiths vlastní e-shop Demeven, který designové doplňky pro psy – které Lucie s Eliškou samy šijí – prodává.

Čtěte také: Od reklamky k rukavičkám. Jak Čech oživil věhlas prvorepublikové značky

„Když jsem ve svém pátrání po nějakém pěkném obojku před lety neuspěla, tak jsem se jednoduše rozhodla, že si ho ušiju sama a podle svých představ,“ vzpomíná Lucie na začátky Demeven. A když svůj výtvor ukázala spolužákům, byli nadšení. Mezi ně patřila i Eliška, která si jeden z prvních obojků koupila.

Nebyla ale jediná, kdo měl zájem a Lucie vycítila příležitost a časem se pustila do budování e-shopu. Poměrně záhy si ale uvědomila, že ve dvou by se to táhlo lépe, a tak oslovila Elišku, jestli by se k ní nechtěla přidat. „Souhlasila, a tak se to rozjelo. I když jsme na začátku neuměly ani jedna pořádně šít,“ směje se Lucie dnes, kdy už šít umí poměrně slušně.

Demeven je v současnosti pro obě zaměstnáním na plný úvazek a kromě nich uživí i tři další švadleny, které jim s šitím pomáhají. Na počátku studia přitom měly jak Lucie tak Eliška kariérní ambice v oboru.

„Zkusily jsme práci v korporátních společnostech a zjistily jsme, že to není nic pro nás. Chyběl nám proces tvoření,” shodují se obě. A tak momentálně tvoří módní šátky, obojky, svítící postroje, identifikační známky, pelíšky a venčící kabelky pro pejsky a jejich majitelky.

Lucie Dražilová a Eliška Griffits

Inspirací je pro ně to, co jim na trhu chybí a co potřebují. A snaží se o to, aby byly jejich výrobky praktické i líbivé. Žádaným zbožím jsou třeba jejich venčící kabelky, které se dají sladit s psím obojkem. „Kabelka vypadá obyčejně ale je v nich otvor na tahání pytlíku a vzadu je zabudovaný pamlskovník, který se dá vytáhnout a vyprat odděleně od kabelky,“ vysvětluje Eliška, že jejich taška řeší základní dva problémy, které, pokud máte psa, dobře znáte – nevzhledné pytlíky po kapsách a rozdrobené smrdící pamlsky tamtéž.

Za dobu, co Demeven funguje, si už Lucie s Eliškou vybudovaly poměrně slušnou základnu věrných zákaznic, jen na Facebooku mají přes 7 000 followerů. S kritikou se setkávají většinou jen kvůli ceně – ta u obojků startuje na 400 Kč, u kabelek na 1700 Kč – jsou za ní ale většinou lidé, kteří jejich produkty nemají vyzkoušené.

Čtěte také: Kouzlo mistrů ševců. Jak si bývalá miss plní sen o ručně vyráběných botách

V těchto případech se už několikrát stalo, že se za ně postavily jejich stálé zákaznice. „Pokud někdo na webových stránkách nebo na sociálních sítí kritizuje naše výrobky nebo cenu, tak se nás pokaždé začne někdo jiný bránit,“ říká Lucie.

Rozšiřování Demeven je v počátcích. Mimo republiku mají obchodního partnera v Německu a pracují na rozšíření i na Slovensku. Na psích soutěžích, kam chodí téměř každý druhý víkend, sbírají ještě vzdálenější konexe. Mají kontakty do Kolumbie, Lucemburska a Finska. I tak chtějí pokračovat pouze v ruční výrobě.

“Nechceme vyrábět v čínské fabrice, chceme si udržet koncept evropské ruční výroby a kvality.”

Foto: Demeven

Nejspíš ji vůbec nepotřebujete a dost možná je i mnohem dražší než boty, kvůli kterým byste si ji mohli pořídit. Ale to nevadí. Protože chcete něco výjimečného, něco, co nikdo jiný nemá, a něco, co vám bude každý den dělat radost. Tak proč si ji neudělat právě s tímhle kouskem.

Řeč je o pravděpodobně nejdražší lžíci na boty, jakou momentálně můžete v Česku koupit. Ano, čtete správně. Je vyrobena z karbonu a vysokopevnostního betonu od české značky Gravelli, a pokud se podaří rozjet sériovou výrobu, bude stát pravděpodobně kolem 30 tisíc korun.

Čtěte také: Dveře do výroby. Designová cestovka ukazuje, jak věci vznikají 

„Občas k nám přijde někdo, kdo si u nás koupí umyvadlo nebo stůl z betonu, zalíbí se mu to a pak říká: No jo, to je dobrý, ale nemáte tady ještě něco výjimečnějšího?“ vypráví spoluzakladatel Gravelli Ladislav Eberl, jak po stolech, lehátkách nebo špercích došlo i na lžíci z betonu.

Spolumajitelé Gravelli Ladislav Eberl (vlevo) a Jiří Peters.

Eberl s Jiřím Petersem, druhou polovinou Gravelli, se proslavili například zvlněným lehátkem z třícentimetrového betonu, který pruží a nepraskne, ani když na něm dospělý člověk začne poskakovat. Jenže na lžíci od bot působí při obouvání ještě větší síly, takže beton zní v tomto případě jako sci-fi.

Ovšem ne pro Gravelli. „Pořád se snažíme vyvíjet beton tak, aby byl ještě pevnější, ale nechceme to dělat jen tak pro nic za nic, takže hledáme nějaké kreativní nápady, kde by se takový beton dal využít. A tahle lžíce je přesně ten typ výrobku, na kterém můžeme ukázat, co dovedeme,“ říká.

Eberla a Peterse na tenhle nápad přivedli bratři Lukáš a Michal Hladíkovi, kteří pro Gravelli vyrábějí formy z laminátu. Od něj se přesunuli ke karbonu, se kterým se postupně naučili pracovat tak, že z něj vyvíjejí vlastní karbonové bezpilotní letouny pro armádu. A teď i lžíci na boty.

Tu tvoří dvě vrstvy karbonu, který je vytvarovaný stejnou metodou, jakou využívá pro svoje supersporty Könnigseg. Mezi tím je pak zhruba milimetr tenká vrstva nejpevnějšího betonu, jaký kdy v Gravelli namíchali. Nepraskne ani se nerozdrolí. To všechno pak váží pouhých 40 gramů.

„Chceme postupně vytvořit kolekci highendových produktů, u kterých svoje schopnosti při práci s betonem propojujeme s dovednostmi dalších řemeslníků. Tak ve spolupráci s kovářem Antonem Vadovičem vznikly nože s betonovou rukojetí, pro Dalibora Farného jsme vyrobili betonový podstavec pro jeho digitronové hodiny. A dalším produktem je tahle lžíce,“ popisuje Eberl.

K němu ještě designér Tomáš Vacek z betonu vymodeloval kus umělé skály, v níž je magnet, díky kterému (a díky kovovému prachu, který je zalitý do betonu uvnitř lžíce) funguje jako originální držák na zeď.

Unikátní výtvor měl původně stát kolem 60 tisíc, ale pokud se Gravelli podaří bez komplikací rozjet malou sériovou výrobu, do které se právě pouští, měla by se cena pohybovat v rozmezí 25–35 tisíc.

„Je nám jasné, že svět nečeká na to, až někdo udělá karbonovou lžíci na boty, ale pro nás je to důležité, protože se tím učíme nové technologie. A také máme hračku pro velké kluky, kteří jsou zvyklí mít kolo z karbonu a teď z něj můžou mít i lžíci na boty,“ dodává s úsměvem Eberl.

Firma, která Eberla a Peterse také vynesla do žebříčku 30 pod 30 a letos v lednu i na obálku Forbesu, prožívá v posledních měsících bouřlivý rozvoj. Z firmy se stáhnul miliardář Vít Kutnar, který svůj 40procentní podíl prodal Václavu Dejčmarovi, Gravelli také výrazně rozšířilo výrobní kapacity, rozjelo maloobchodní prodej v Německu a rozrostlo se už na 18 zaměstnanců.

Žaluzie, to bylo po revoluci žádané a nedostatkové zboží. Pokud jste byli mezi těmi, kdo si v 90. letech nechali zastínit okna úzkými lamelami, je docela velká šance, že jste pomohli jedné nenápadné firmě z Opavy vyrůst. Je to klasický příběh, který máme ve Forbesu rádi: o píli, rodině a inovacích, od začátků v garáži až k (téměř) miliardovým tržbám a práci pro pět set lidí.

Čtěte také: Od reklamky k rukavičkám. Jak Čech oživil věhlas prvorepublikové značky

Ta firma se jmenuje ISOTRA a její kořeny sahají do raného kapitalismu. Dva švagři Erich Stavař a Bohumír „Bob“ Blachut tehdy prodali knížky z kuponové privatizace a s utrženými 12 tisíci korunami se pustili do podnikání.

Jezdili po rodinných domech a bytech a montovali okenní těsnění. Práce rychle přibývalo a zákazníci se často ptali, zdali dělají také žaluzie. Tehdy byl po nich takový hlad, že si lidé na pořadníku pobyli i dva roky.

Zleva: Erich Stavař, Lýdie Blachutová a Bob Blachut.

Tak se v roce 1992 zrodil nápad a posléze i firma – její jméno vzniklo odvozením od anglických slov Isolation (izolace) a Trade (obchod). Začínalo se u Blachutů doma ve vyklizené garáži, až po roce výroba přesídlila do prostor bývalého JZD v Bolaticích.

„Večer, když jsme všichni padli únavou, jsme si říkali: Tak tohle je to podnikání? No to potěš,“ vzpomíná Lýdie Blachutová, manželka Boba, která se posléze zapojila do práce ve firmě. Zakladatelé totiž do práce zapřáhli i své rodiny a přátele a až další rok nabrali první zaměstnance.

Byznys letěl kupředu jako splašený. Už v roce 1994, tedy dva roky od založení, měla ISOTRA skoro padesátku zaměstnanců a obrat 25 milionů korun.

„Já jsem obchodník a Bob strojař. Nejlepší, jakého znám. Dohromady nám to klapalo od začátku,“ popisuje základní vazbu firmy Erich Stavař. S Blachutem si pořídili vstřikovací lisy a vybavili nástrojárnu tak, že si mohli začít vyrábět vlastní komponenty stínicí techniky.

„Měli jsme stará ojetá auta, děti dostaly kola po předcích. Naše rodiny žily velice skromně a na dovolenou nebylo,“ popisuje Blachutová. „Nebyli doma manželé ani peníze. Dávali jsme si plat 4000 korun a jinak jsme všechny vydělané finanční prostředky investovali zpět do firmy.“

Velký zlom přišel v roce 2000: tehdy začali vyrábět řetízkové žaluzie, na danou dobu velkou novinku. Sice s ní nebyli na trhu první, ale měli k žaluziím vlastní ovládací systém. S ním zabodovali nejen na prestižním oborovém veletrhu ve Stuttgartu, ale hlavně u zákazníků. Tehdy ve zlatých časech dělali žaluzie, a zejména ty řetízkové, až na 50 tisíc oken měsíčně.

„Manžel je Steve Jobs v žaluziích,“ komentuje to se smíchem Blachutová, která sama prošla ve firmě několik pozic. „On sám s tím označením samozřejmě nesouhlasí, ale je to fakt neuvěřitelný technický nadšenec, skoro až šílenec.“

V roce 2001 tržby poprvé překročily hranici 100 milionů a od té doby rostou – až na krátké období hospodářské krize, kdy se propadly o 20 procent a propuštěno bylo skoro 150 lidí – a letos by měly dosáhnout 750 milionů. Isotra spolu s vsetínskými firmami Climax a Stín Kovo nyní patří mezi tři největší výrobce stínicí techniky u nás. A to platí i do velikosti výrobní plochy – opavská fabrika se rozkládá na ploše přesahující 50 tisíc metrů čtverečních.

Erich Stavař a Lýdie Blachutová.

Dnes už ISOTRA nedělá jen interiérové žaluzie, její portfolio se postupně rozšířilo o venkovní žaluzie (dnes dominují) a dále venkovní a vnitřní rolety, screenové rolety, markýzy, sítě proti hmyzu, plisse a japonské stěny.

Podle vlastních výpočtů za svou existenci ISOTRA zastínila celkem asi 9,2 milionu oken. „Šli jsme z nuly, z garáže. Celé to bylo jen o píli, dřině, entuziasmu… a samozřejmě skvělých lidech ve firmě. Jsme hrdí, kam jsme to dotáhli. O tom se nám ani nezdálo,“ dodává Stavař.

Výrobky opavské společnosti už putovaly do desítek zemí světa: kromě Evropy i do Ruska, Japonska, Jižní Koreje, Maroka, Saúdské Arábie či Austrálie. V Česku její stínicí techniku můžete najít kromě tisíců soukromých domů či bytů například i ve velkých administrativních komplexech, jako je budova Delta na pražské Brumlovce nebo v projektech Rustonka a Aviatica, dále v laserovém centru v Dolních Břežanech nebo biomedicínském centru Akademie věd.

Firmě patří šest patentů a 26 užitných vzorů a obecně hodně sází na vlastní inovace – podle Stavaře jde o jedinou firmu, která si sama vyrábí technologie pro výrobu žaluzií, komponenty a zejména hotové výrobky. Blachut loni přišel s novou technologií řetězové žaluzie Titan, která k ovládání žaluzie využívá řetězový systém umístěný ve vodicích lištách žaluzie. Lamely jsou z hliníkového plechu a ve spodní uzavřené poloze jsou tzv. uzamčeny. Investice do válcovací tratě pro Titan, kterou si sami vyrobili, je vyšla na sedm milionů korun.

„Troufám si říci, že jsme jediná firma na světě v oboru stínicí techniky, která umí vyvinout nový výrobek na zakázku, navrhnout design, vyrobit k němu jednotlivé komponenty, otestovat a certifikovat nový produkt, nastavit technologické procesy, vyvinout nové strojní zařízení a dodat takto kompletní technologii,“ říká Blachut s tím, že v současné době se svým vývojovým týmem pracuje na „nejlepší a nejproduktivnější výrobní lince v oboru“. Ta by měla vyhovovat i trendům Průmyslu 4.0, tedy digitalizaci a automatizaci. Co to přesně bude u žaluzií a rolet znamenat, to zatím nechce Blachut prozradit.

Po čtvrtstoletí v byznysu si oba zakladatelé občas chtějí udělat radost. Bob Blachut, jenž v mládí chtěl být vojenským pilotem, si pořídil ultralight helikoptéru a Stavař si při pracovním pobytu v Brazílii dopřál jogging po pláži Copacabana. Ale to neznamená, že by zakladatelé a majitelé opavského výrobce plánovali zvolnit. Naopak.

„Do tří let chceme mít obrat miliardu,“ říká Stavař. „To by mohlo vyjít.“

Foto: Michael Tomeš, archiv

Je poledne, u stolu s červenobílým kostkovaným ubrusem sedí stará paní a před sebou má šest očíslovaných zavařovaček s vývarem. Každý má trochu jiný odstín zlatavě hnědé, to je ale vše, co o nich doposud ví. Úkol má jasný – každý z nich ochutnat a zjistit, který je nejpoctivější.

Čtěte také: Obojek, kabelky i pamlskovník. Jak dvě Češky slaďují psy a jejich majitelky

„Když jsme ladili receptury, rozhodli jsme se je otestovat na těch největších kriticích a profesionálech v oboru, tedy na našich babičkách,“ začíná vyprávět Jakub Gruber, designér a jeden ze tří zakladatelů firmy Konečně vývar.

Jemu, firemnímu konzultantovi Jaroslavu Váchovi a softwarovému specialistovi Janu Váchovi totiž před třemi lety chyběla na trhu tak běžná věc, jako je právě vývar, základ každé kuchyně. Zejména té české, omáčkové.

„Vyváženou recepturu zeleniny a bylinek jsme našli právě díky babičkám,“ usmívá se Jakub, který dnes se svými kolegy vývarem zaváží maloobchodní sítě jako Globus, Sklizeno a Náš Grunt nebo e-shopy Rohlík.cz a Košík.cz, exportují i na Slovensko a měsíčně otočí přes deset tisíc sklenic. A chuť zákazníků dál roste.

Jakub Gruber, Jaroslav Vácha a Jan Vácha

Kluky od počítače ale dříve ke gastronomii nepoutalo nic víc než obyčejná radost z „kuchtění“ a občasné sledování televizních show s Gordonem Ramsaym. „Nápad vařit vývary začal při surfování ve Francii. Byl to spíš vtip, u kterého jsme se všichni zasmáli,“ vzpomíná Jakub Gruber. Další den se k němu ale překvapivě vrátili a už se smáli méně.

„Poslední den dovolené jsme byli myšlenkou tak pohlcení, že jsme koupili hlavu mořského ďasa a udělali z ní oficiálně první Konečně vývar.“

Po návratu neuběhlo ani pár dní a sháněli receptury a zjišťovali si, jak sklenici pasterovat, aby měla obstojnou trvanlivost. Rozhodující faktor, proč s projektem začít, bylo neodbytné přesvědčení, že čerstvé vývary budou jednoho dne součástí běžné nabídky v obchodech, ale že se zatím ještě nikdo neodvážil postavit se kostkám. „Tak jsme to vzali do vlastních rukou a ono to vyšlo,“ říká Jakub Gruber.

Je to tak. Na fotce je 50 hodin práce v kuchyni. A jeden připletený kocour. #obcastahnemepresnoc #catphotobomb #konecnevyvar #vyvarovapyramida #jmenujeseHumphrey

A post shared by Konečně vývar (@konecnevyvar) on Jun 7, 2017 at 11:41am PDT

Klíčem k úspěchu se pak stala kampaň na sociálních sítích. „Větší prodejci, o které jsme samozřejmě měli od začátku zájem, nám na naše první e-maily vůbec neodepisovali,“ vzpomíná Jakub Gruber dnes už s úsměvem na rtech. Spolupráci s nimi de facto nastartoval hlavně Facebook.

„Ve své kampani jsme se vydali cestou osvěty – snažili jsme se vysvětlit benefity poctivého složení, inspirovat pomocí receptů a odkrýt výrobu vývaru, která není bez práce a nákladů. To se ukázalo jako správná cesta. Ve chvíli, kdy se fanoušci počítali na tisíce, nás prodejci začali oslovovat sami.“

Připínací vývarové zeny se množí. A vzbuzují zvědavost. #noveplacky #vyvaristhenewcaj #avyvardomamas? #obcastahnupresnoc #konecnevyvar #tochcesnosit

A post shared by Konečně vývar (@konecnevyvar) on Jun 26, 2017 at 12:42pm PDT

Podnikat by ale nezvládli bez investora. „Sami jsme dokázali uvařit jen nějakých osm set sklenic týdně. To byl náš strop. Víc jsme toho do dvousetlitrových hrnců nedostali,“ vzpomíná Jaroslav Vácha na začátky v pronajaté kuchyni restaurace, kde po zavíračce vařili první sklenice zeleninového a kuřecího vývaru.

Čtěte také: Postele, co nešly sehnat. Jak se z hospodské ideje stal milionový byznys

Na konferenci Star It zaujal jejich neotřelý nápad Petra Borkovce, zakladatele společnosti Partners, který se v posledních letech kromě finančního poradenství vrhl se svým fondem BIG do segmentu zdravé výživy (např. řetězec My Food, Sklizeno), slovo dalo slovo a Konečně vývar si brzy mohl dovolit větší kuchyň a díky tomu zvýšit počet vyrobených sklenic. A také se soustředit na nové produkty jako hovězí vývar, demi glace a hotové polévky – marockou a fazolovou.

Kluci nyní plánují přijít s novou řadou polévek inspirovaných tradiční českou kuchyní. „Zákazníci se můžou těšit na bramboračku, česnečku, vývar s masem a zeleninou, čočkovku, gulášovku, kulajdu a hráškovou polévku. Vše bez chemie. A také plánujeme řadu bio vývarů,“ dodává Jakub Gruber.

A rada na závěr? „Běžte do toho hned se vší vervou a naivitou. Uvědomte si, že nápad je jen pět procent úspěšného projektu, zbytek je práce. Nepřestávejte hledat příležitosti. Buďte připraveni na neúspěch, ale především – buďte připraveni na úspěch.“

Skupina nadšených cyklistů, kteří pod názvem Festka Society brázdí trasy okolo Prahy, se v posledních týdnech rozrostla o jednoho slavného člena. Hollywoodský herec Orlando Bloom si oblíbil kola od vinohradského výrobce a během svého pobytu v metropoli pravidelně vyráží na dlouhé vyjížďky na špičkovém bicyklu, jehož cena stoupá až ke 300 tisícům korun.

Čtěte také: Betonová lžíce na boty za 30 tisíc. Příběh nejbláznivějšího nápadu Gravelli

Bloom, známý z filmů jako Pán prstenů nebo Piráti z Karibiku, momentálně v Praze natáčí pro Amazon mysteriózní seriál Carnival Row. Na jeho instagramovém profilu (a také v českém bulváru) se během říjnových a listopadových týdnů objevilo několik záběrů, jak si vychutnává pivo v Lokále v centru Prahy, jezdí po metropoli elektrickým sporťákem BMW i8, obdivuje Kinterovu výstavu v Rudolfinu nebo sleduje zápas fotbalové Slavie.

Ze všech kratochvílí, kterými zaplňuje svůj volný čas mimo barrandovské studio, ale suverénně nejvíce času věnuje jízdě na festce. Na vyjížďky s jejím týmem se už vydal více než desetkrát, někdy to bylo i třikrát během jednoho týdne. A rýsuje se možnost, že z toho vznikne užší spolupráce…

Hollywodská star Orlando Bloom (vlevo) na projížďce se spoluzakladatelem Festky Michaelem Mourečkem.

Jak se vlastně Orlando Bloom k Festce dostal? „Jeden z členů Festka Society je jeho kamarád. Když Orlando dorazil do Prahy, navrhnul mu, že ideální vyplnění volného času a socializace je silniční cyklistika právě kolem Festky. Tak se u nás objevil a my jsme z něj udělali cyklistu,“ popisuje Michael Moureček, jeden ze zakladatelů značky.

Bloom na jízdy, které ve svižném tempu míří povětšinou na jih a západ od metropole, vyráží v černé kombinéze, ladící helmě, tmavých brýlích a v sedle zcela nového modelu. „Zkoušel různá naše kola, ale nejvíce mu sedí novinka Festka Scalatore, kterou budeme představovat příští týden,“ dodává Moureček.

Byl to právě on, kdo spolu s kamarádem Ondřejem Novotným Festku v roce 2011 založil. Časem do vlastnické struktury přibrali ještě investora Michala Koreckého, jinak miliardáře a spolumajitele plzeňského výrobce Škoda Transportation.

Festka má v branži vynikající jméno a hodně fanoušků. V rozlehlé dílně ve vinohradské ulici Jana Masaryka vyrábí mimořádná a řemeslně dokonalá kola, postavená z moderních materiálů (především z karbonu a titanu), a to zákazníkům na míru.

Cena těchto bicyklů běžně šplhá do stovek tisíc korun podle vybavení. Mimochodem, zejména díky rámům z navíjeného karbonu jsou tato kola tak lehká (okolo 5 kg), že je unesete na prstu jedné ruky a kvůli nízké hmotnosti by je ani nepustili do pelotonu Tour de France.

Není divu, že si je Orlando Bloom zamiloval. „Právě jsem se vrátil z vyjížďky, ujeli jsme skoro sto kilometrů. Jen jsem se o to chtěl s vámi podělit, protože jsem z toho docela vyžvejklej,“ svěřil se herec v instagramovém videu, jehož poslední záběr ukazuje, že vyjížďka trvala něco málo přes tři a půl hodiny. „Prostě normální sobota.“

#workout #wednesday still SO chuffed I had to share my ride from last #saturday gonna go after the tonnext time

Příspěvek sdílený Orlando Bloom (@orlandobloom), Lis 8, 2017 v 1:13 PST

„Orlando neměl problém těch sto kilometrů dát, i v dost nepříjemném počasí. Je dobrej, drží tempo a ve sjezdu patří k nejrychlejším. Kdybych to neviděl, tak tomu nevěřím,“ usmívá se Moureček, když komentuje výkon hollywoodské hvězdy. „Orlando je překvapivě normální a i po Praze chodí celkem normálně.“

#mansbestfriend

Příspěvek sdílený Orlando Bloom (@orlandobloom), Lis 3, 2017 v 3:25 PDT

Moureček připouští, že se z Bloomových vyjížděk s Festka Society může zrodit i těsnější spolupráce. Podle jeho slov je možné, že se herec stane ambasadorem značky. Jasno by mělo být během následujících týdnů.

Rodinného výrobce přesných plastových výlisků pro autoprůmysl – brněnskou společnost LPS – koupil velkoprůmyslník Vlastislav Bříza.

Muž z první padesátky nejbohatších Čechů a majoritní vlastník holdingu Koh-i-noor, do nějž patří také slavné českobudějovické tužky, tak opět rozšířil svou divizi Koh-i-noor Machinery.

Ta se zaměřuje na vývoj a výrobu nástrojů a forem pro lisování a montáže plastových dílů, společně s výrobou vstřikovaných dílců. Společnost LPS, která zaměstnává zhruba 120 lidí a má tržby kolem 160 milionů korun, se tak přejmenovala na Koh-i-noor LPS. Firma pamatuje i lepší časy, ještě před šesti lety byly její tržby dvojnásobné.

„Plánujeme synergie s našimi dalšími firmami v divizi, je to naše čtvrtá akvizice do Machinery,“ uvedl Vlastislav Bříza pro Forbes s tím, že LPS tak přibude ke společnostem Ponas, Ronas a Formex, které by letos v tržbách poprvé měly překonat jednu miliardu korun a celkem už zaměstnávají kolem 900 pracovníků.

Majoritu v LPS vlastnila Jana Snášelová, vdova po zakladateli Lubomíru Snášelovi, jenž firmu začal budovat už v roce 1992.

Koh-i-noor holding měl loni rekordní rok, tržby přesáhly 4,1 miliardy korun a ziskovost 600 milionů.

Dohromady zaměstnává více než 2400 lidí a na jeho řízení se podílejí také synové David Bříza a Vlastislav Bříza mladší spolu s Břízovým synovcem Robertem Zábojem. Ten má na starosti právě divizi Koh-i-noor Machinery.

Je to čtvrt roku, co jsme psali o tom, že dvojka na českém trhu s módou Pietro Filipi, kterou založil podnikatel Petr Hendrych před 24 lety, je na prodej. A dnes už je jasné, kdo se stane novým vlastníkem. Bude jím třicetiletý investor Michal Mička, v poslední době známý svým venture fondem Incomming Ventures.

Současnou akvizici provádí ale se svým dalším vehiklem, společností C2H private equity investující do zaběhlých společností.

A právě tato firma koupila 80 procent české módní značky. Hodnotu investice nesdělila, omezila se jen na vyjádření, že celá transakce je ve „výši několika desítek milionů korun“, které by měly Pietru Filipi zajistit konkurenceschopnost nejen na českém trhu.

Michal Mička, nový CEO Pietro Filipi

„Chceme posunout především kvalitu produktů a také technologie. Až upevníme postavení na českém trhu a vybudujeme kvalitní online zázemí, rádi bychom rozšířili naše zastoupení na zahraničních trzích,“ říká Michal Mička, zakladatel společnosti C2H, který se v české módní firmě zároveň posouvá do pozice CEO.

Jedním z hlavních důvodů, proč se dvaapadesátiletý podnikatel Petr Hendrych snažil prodat část nebo celou firmu, byly finanční potíže, do kterých se Pietro Filipi v posledních dvou letech dostal. Loňský obrat se totiž firmě meziročně propadl z 543 milionů korun na 478 milionů a zisk EBITDA poprvé klesl do záporných čísel – loni firma prodělala před zdaněním, úroky a odpisy 1,3 milionu.

Nový majitel se chce soustředit na proměnu Pietro Filipi v moderní a technologickou společnost připravenou reagovat na potřeby trhu nejen v offlinu, ale především v online světě. Mička plánuje stabilizovat prostředí uvnitř společnosti a přitáhnout do firmy ty nejlepší lidi z oboru.

Petr Hendrych, zakladatel Pietro Filipi

„My jsme se rozhodli jít cestou evoluce, ne revoluce. I z toho důvodu ve společnosti i nadále zůstává Petr Hendrych, jehož zkušenosti pro nás budou velmi důležité,“ dodává Mička.

Michal Mička je jako investor rozkročen na třech nohách. V posledních dvou letech buduje fond Incomming ventures se zaměřením na investice v oblasti e-commerce. C2H Private Equity pak primárně investuje do zaběhnutých firem a třetí odnož C2H Real Estate investuje do nemovitostí.

Před 13 lety musela propouštět stovky zaměstnanců a firma, kterou založil před více než 150 lety její prapradědeček, málem zkrachovala. Teď ale Zuzana Ceralová Petrofová řeší opačný problém.

Čtěte také: Mistři klavírníci. Umění opravovat piána se u Rendlů dědí už přes sto let

Hradecký výrobce klavírů Petrof, kterého řídí a spoluvlastní, totiž roste tak rychle, že ho brzdí jenom nedostatek lidí. „Poptávka je z celého světa tak velká, že bychom mohli vyrábět mnohem víc, ale chybí nám zaměstnanci. Hledáme je, kde se dá, ale marně,“ krčí rameny Ceralová Petrofová.

Zuzana Ceralová Petrofová

Její firma by se i proto letos měla se svým obratem pohybovat kolem 230 milionů korun a v Hradci by se mělo vyrobit kolem 1700 kusů hudebních nástrojů. Drtivá většina z nich (94 procent) zamíří do zahraničí, nejvíc do Asie (55 procent), kde najdete i nejdůležitější trh – tedy Čínu.

Důkaz, že se Petrofu daří nejvíc v jeho novodobé historii, teď můžete koneckonců vidět sami na vlastní oči. Dnes večer se totiž na okraji Hradce slavnostně otevře Petrof Gallery, obchodní a kulturní centrum, které vyrostlo přímo v areálu továrny v jedné z někdejších výrobních hal.

<

>

Petrof do něj přesunul svůj nablýskaný showroom, vznikla tady i kavárna s výstavním prostorem a hlavně koncertní sál s kapacitou až 500 hostů, kde by se měly pravidelně pořádat koncerty. Unikátní projekt přišel firmu na téměř 70 milionů korun a pro Ceralovou Petrofovou je to splněný sen.

„Doufám, že by nás prapraděda pochválil,“ usměje se spolumajitelka slavné značky uprostřed místnosti, kde stojí největší koncertní klavír z nejvyšší řady Antonín Petrof, který vyjde na 4,3 milionu korun. „Jsme hodně zaměření na export, takže k nám často jezdí klienti ze zahraničí, a nám došlo, že vlastně nemáme žádné reprezentativní prostory, kde je přivítat,“ vypráví.

Nápad vdechnout nový život hale, která v Petrofu sloužila naposledy jako sklad, dostala někdy před pěti lety. Samotná stavba a rekonstrukce pak zabraly poslední dva roky.

„Chceme se víc otevřít veřejnosti. Spousta Hradečáků k nám chodí, můžou si projít výrobu, ale vždycky nám na závěr takové prohlídky chyběla nějaká krásná tečka. A tu už teď máme,“ usmívá se Ceralová Petrofová. „Nechceme konkurovat filharmonii nebo divadlům, ale podobně středně velký koncertní sál v Hradci chyběl, takže věřím, že si na svůj provoz vydělá,“ dodává.

Buch. Buch. Buch. Ozývají se rány na dveře. Kdo je způsobuje, to není těžké uhodnout. Německé gestapo.

Zbývá pár sekund. Co mohou objevit? No jistě, zakázané letáky. Rychle je musíme schovat. Ale kam? Hned je spálit? Ne, to by mohlo být moc nápadné. Raději pod květináč, tam budou v bezpečí. Snad…

Podobná dilemata musí řešit hráči výukového titulu Attentat 1942, který pojednává o atentátu na Reinharda Heydricha a následných událostech. Rychlá rozhodnutí, zpovídání pamětníků i prohlížení archivních materiálů, to jsou pilíře, na nichž je hratelnost postavená.

Vít Šišler, autor výukových her.

Ovšem herní zážitek není to jediné, o co u Attentatu 1942 jde. Za projektem stojí lidé z Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, kteří chtěli stvořit interaktivní pomůcku jako neotřelý doplněk do výuky. Pro české školy byla k dispozici pod názvem Československo 38–89: Atentát již před dvěma lety, nyní se ve vylepšené verzi dostává do světa. Na portálu Steam ji lze koupit za 11 dolarů (zhruba 250 korun).

„Výukovou verzi hry si stáhlo cca 15–20 procent českých učitelů dějepisu. Ohlasy z praxe máme velice dobré, učitelé oceňují, že hra studenty motivuje k aktivnímu zájmu o historii. Studenti nám zase píší, že si díky hře dovedou dané období lépe představit, a oceňují, že hra ukazuje nedávné dějiny z různých úhlů pohledu,“ říká Vít Šisler, hlavní designér projektu.

Důkazů, že spolu s týmem odvedl dobrou práci, má víc: výhry v různých zahraničních soutěžích, ale i slova chvály od legendy v průmyslu: „Vynikající práce. Tak se budou děti jednou učit,“ prohlásil John Romero, autor proslulé videohry DOOM.

Výukové hry fungují ve světě už dlouho. Používají se ve školách, ale i v armádě či v psychoterapii. Můžete se jejich prostřednictvím učit jazyky, zvládat krizové situace, bojovat se šikanou nebo zvládat strach z létání.

Postupně se začínají objevovat i v Česku – a právě Šisler na tom má velkou zásluhu. Hry ho zajímaly od dětství. Už tehdy toužil nejen po roli konzumenta, ale i tvůrce. Dva velké projekty si vysnil během studií na gymnáziu, avšak ambiciózní vize nezvládl dotáhnout do konce. K vývoji se tak vrátil až později, během studií arabistiky a informační vědy na Filozofické fakultě UK. Pro akademika s vášní pro hry byla tvorba výukových titulů logickým krokem.

Jeho první takovou hrou byla strategie Evropa 2045, která vyšla před více než čtyřmi lety a pro učitele je zdarma. Zaobírá se politickými, ekonomickými a sociálními otázkami současného světa a nutí hráče přemítat, jak by se mohla (a měla) situace ubírat dále. A také činit rozhodnutí, jejichž důsledky se za kratší či delší dobu projeví.

„Ve výuce ji použilo několik tisíc žáků a studentů a máme na ni velmi dobré ohlasy, byť hra je z dnešního hlediska už technologicky notně zastaralá. Před dvěma lety jsme s kolegy z matfyzu publikovali výsledky dlouhodobého výzkumu, který zjišťoval výukový efekt Evropy 2045 v porovnání s klasickou výukou,“ vysvětluje.

Hra vyšla z výzkumu velmi dobře, bodovala zejména v retenci, kde se testovalo, kolik si toho studenti z experimentu pamatují po jednom měsíci. Právě v tom se výukové hry ukazují jako silné médium: poznatky z nich zůstanou v jejich uživatelích dlouho.

I proto už 39letý akademik spolu s kolegy chystá další tituly. Pro projekt Československo 38–89 vyjdou dvě pokračování, jedno se bude zabývat poválečným uspořádáním země (to už je pro školy k dispozici) a druhé pokryje období od 50. let až po normalizaci. I nové hry budou stát na příbězích těch, kteří dané události zažili.

„Chceme tím ukázat, že historie není něco vzdáleného, o čem se píše v knihách, ale že stále žije v lidech kolem nás. Chtěli jsme, aby se studenti po zahrání hry začali sami ptát, nejen učitelů, ale třeba i ve svých rodinách, a pátrat po vlastních příbězích,“ říká Šisler.

Že je život plný nečekaných zvratů, by mohl osmadvacetiletý Jan Klusoň tesat do kamene. Nejdříve si užíval „nezřízeného“ života, poté málem přišel o zrak a musel podstoupit i odstranění nádoru hlavy. To byl jeho životní zlom.

Dnes pomáhá spojovat talenty a firmy na kariérním portálu Proudly, který má po dvou letech fungování tým o 20 členech a generuje téměř 20milionový roční obrat.

„Můj otec mi vždy říkal, že když nejde o život, tak nejde o nic. Dnes už mu rozumím a řídím se podle toho,“ říká hned v úvodu setkání pohodlně uvelebený ve svém křesle.

Čtěte také: Řízná jako pivo. Příběh ženy, kterou uhranul svět za pípou

Příběh Jana Klusoně totiž rozhodně není jen o úspěchu. Tomu předcházelo – a to doslova – tvrdé vystřízlivění a dlouhá kocovina. „Na začátku vysoké školy to byl jeden velký večírek, který neměl konce. Jenže najednou byla na účtu nula. Z našetřených peněz od rodičů na studium jsem neměl ani na zaplacení nájmu.“

Sice byl v té době na dně, ale Honzova hrdost mu nedovolila říct si o pomoc rodičům, kteří by ho určitě nenechali bez střechy nad hlavou. Vymyslel „lowcostové“ řešení:

„Když nebylo místo u kamarádů, spal jsem v autě a chodil se ráno sprchovat do školní posilovny. Neměl jsem peníze ani na jídlo. Tak jsem v pondělí nakoupil půl kila nejlevnějšího salámu Junior a zbytek týdne jsem už dokupoval pouze čerstvé rohlíky. Řešení za pětistovku měsíčně,“ vypočítává.

Stále se ale potácel sem a tam a nevěděl, jakým směrem se má vydat. Kýžený odraz ode dna přišel paradoxně až se zdravotními problémy a následnou rekonvalescencí. Ve třetím ročníku studia informačních technologií mu lékaři diagnostikovali zánět sítnice, který byl bohužel extrémně blízko centra vidění. Doktoři mu řekli, že s největší pravděpodobností přestane vidět. Teprve v tuto chvíli si Jan začal opravdu vážit svého života a každodenních maličkostí – které vidí…

Jeho oko se nakonec zázrakem podařilo zachránit. Součástí léčby byla ale chemoterapeutika a silné dávky kortikosteroidů, jejichž vedlejším efektem je nespavost. A díky tomu začal hodně číst a během jednoho semestru splnil dvakrát více předmětů, než jeho alma mater běžně doporučovala.

Čtěte také: Když dřevo víří vzduch. Jak si vrtulí z Vyškova všimli filmaři z Hollywoodu

„Měl jsem v té době hodně zvláštní pocity. Přišel jsem na test, který měl trvat hodinu, a já jej napsal na 100 procent za deset minut. Zbylých 50 minut jsem si ale nedokázal kvůli nespavosti vzpomenout na svoje jméno,“ přibližuje Jan své tehdejší stavy.

Kamarádi ve škole ho po jeho návratu nemohli poznat. Z kluka, který vymetal večírky, se ze dne na den stal zcela jiný člověk plný cílevědomosti a zodpovědnosti. V té době si také uvědomil, že IT a programování není pro něj to pravé ořechové. Sebral proto odvahu, ukončil bakalářská studia a i za cenu propadnutí veškerých kreditů šel místo toho studovat nový obor multimédií na VŠE.

Se svým druhým studijním pokusem už Honza naložil zcela jinak. Od začátku začal pracovat v grafické a multimediální laboratoři a založil při VŠE Marketing club, který funguje dodnes. Jenže osud mu zasadil další ránu.

Na začátku druhého roku studia multimédií mu cestu opět zkřížilo zdraví – pěticentimetrový nádor v hlavě. Jan měl ale podruhé velké štěstí. I když zákrok nebyl vůbec jednoduchý, podařilo se lékařům nádor z hlavy odstranit bez trvalých následků.

Když se pak vrátil do školy, začal okamžitě obesílat inzeráty na marketingové pozice ve všech možných firmách. „Paradoxně mě nikam z těch desítek pohovorů nevzali. Ale díky mým aktivitám na škole si mě sami vybrali zakladatelé Studenta media, abych jim vedl kariérní portál pro studenty Unijobs,“ vzpomíná Jan na svoji první pracovní příležitost.

Místo juniorní pozice tak Jan dostal k řízení celý projekt. Unijobs vedl jeden rok, poté přišel za majiteli s tím, že dále už v této podobě firmu vést nechce. Požadoval změnu byznys modelu. Z původní inzerátové nabídky práce pro studenty udělal multimediální kariérní showroom, na kterém se pracovní nabídka zobrazuje díky pokročilým technologiím v té nejreálnější podobě.

A tak vznikl kariérní a dnes už milionový portál Proudly, kde dnes kromě menších společností inzerují i velké nadnárodní korporace.

„Přestali jsme mluvit o přátelském kolektivu a příjemném pracovním prostředí, ale začali jsme je ukazovat. Věříme, že je to způsob komunikace, který je nejen užitečnější a autentičtější, ale také se na něj snadno zvyká, a cesta zpět k uniformním inzerátům už není možná,“ uzavírá Honza svůj dosavadní příběh.

Když vejdete do malé místnosti ve vnitrobloku kampusu Univerzity Karlovy v pražské Hybernské ulici, nevíte, na co se dívat nejdřív. Žebřík, kufry, krosny, vrtačky, deskové hry, kytara nebo třeba přepravka pro kočku. Tu sem zrovna přinesla paní ze sousedního domu.

Věci tady nevoní novotou, ale o vetešnictví také nejde. Stojíme v první české knihovně, kde paradoxně knihy nejsou tím hlavním artiklem. Natož prodejním. Vítejte v Library of Things Prague – v půjčovně věcí, které už ostatním leží doma ladem, ale je jim líto je jen tak vyhodit.

Čtěte také: Z pokoje do pokoje. Jak se tři holky rozhodly zachraňovat starý nábytek. 

Podobné knihovny už znají v Americe, Nizozemsku, Itálii, ve Slovinsku, Velké Británii nebo v sousedním Rakousku a Německu. Například knihovna Share v britském Frome začala v roce 2015 a dnes už v ní můžete najít až 1500 předmětů. Ta česká vznikla letos v červenci díky partě pěti lidí, která se dala dohromady přes facebookový příspěvek třiadvacetiletého Petra Žabky.

Tým pražské Library of Things

„Na svém profilu jsem sdílel video o trendu vznikání knihoven a napsal jsem: „Kdo do toho půjde se mnou?“ Během pár hodin se mi ozvali další čtyři lidi. Vtipné je, že jsme se navzájem neznali, protože to byli přátelé mých přátel,“ popisuje Petr Žabka, který se živí jako konzultant.

Za projektem, který má motto „Proč věci  kupovat, když si je můžeš půjčit“, stojí kromě Petra také grafik a ilustrátor Tomáš Zahrádka, architektka Nora Behová, ekonomka Lucie Ptáčníková a průvodkyně ve Scio škole Lenka Chocholoušková.

„Nejdříve jsme se museli potkat, abychom se vůbec seznámili a řekli si, kdo co umí. Protože jsme každý z jiného oboru, skvěle jsme si sedli a úkoly si rozdělili přirozeně,“ říká sedmadvacetiletý Tomáš, který se jako grafik stará o grafiku a web projektu a knihovna je podle něj řešením, jak si nekupovat věci, které potřebujete jednou za rok, nebo jak se zbavit věcí, které už nepotřebujete.

„Když jsem ještě bydlel u rodičů a měl pokoj s bráchou, pořád mi nadával, že čtu dlouho do noci. Proto jsem si řekl, že se naučím číst poslepu, abych nemusel svítit. Koupil jsem si Malého prince v Braillově písmu, ale ukázalo se, že je to sakra těžké,“ směje se Tomáš. Možná nepřekvapí, že Malý princ je teď součástí knihovny.

V současné chvíli najdete v pražské Library of Things přes 80 předmětů, které si za 30 až 200 korun můžete na týden půjčit každé úterý, čtvrtek a neděli od pěti do sedmi večer, přičemž si všechny předměty můžete prohlédnout a zarezervovat i přes internet.

„V červenci jsme měli v den otvíračky asi 25 věcí, které jsme dostali od lidí i různých firem. Za čtyři měsíce jich máme přes 80 a doufáme, že jich bude čím dál víc,“ říká Petr Žabka, který by časem rád dohnal právě britskou knihovnu Share.

Celý projekt odstartovali s 35 tisíci od programu SmartUp Nadace O2 a akcelerátoru Social Impact Award, dodnes ale není výdělečný „Když jsme začínali, měl jsem představu, že si v této době už vyděláme na zaměstnance, který bude mít čas se o knihovnu starat naplno. To se nestalo,“ říká Petr s tím, že primárně o peníze jeho týmu nejde.

Knihovna všem přináší jiné benefity, které se nedají vyčíslit. „Díky prezentacím o knihovně se například učím mluvit na veřejnosti nebo jsem se naučil vrtat poličky,“ směje se Tomáš a na závěr dodává, že se už nyní těší na spolupráci s dalšími dobrovolníky, kteří se k pětičlenné partičce začali sami hlásit.

Plzeňská Škoda získala po 15 letech jasného vlastníka. Skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera oznámila, že koupila 100 % Škody Transportation, což je poslední velký pohrobek neprůhledné privatizace firem z let 2002 a 2003 se značkou Škoda.

O společnost, nad níž se vždy vznášel stín jejího bývalého šéfa a později předsedy představenstva ČEZ a člena dozorčí rady Českých drah Martina Romana, v posledních měsících měli přitom zájem především čínští investoři CRRC. Teprve nedávno se objevila informace o tom, že by ji mohl převzít šéf a majitel EPH Daniel Křetínský.

To, co nejprve vypadalo jako zvyšování tlaku na čínskou stranu ze strany majitelů Škody Transportation, ať už kvůli ceně či dlouhému váhání Číňanů, se nakonec přetavilo ve vstup Petra Kellnera. Od něj tedy poputují peníze především k dosavadním prokazatelným hlavním postavám plzeňské firmy, jimiž jsou Tomáš Krsek, Michal Korecký, Jiří Diviš a Marek Čmejla s rodinami.

Čtěte víc: Nadace Kellnerových píše Babišovi: Neříkejte nepravdy o naší charitě!

Znamená to, že se finančník Petr Kellner, jenž se po roce 2000 od strojírenství a klasického průmyslu s výjimkou energetiky držel striktně stranou, stane továrníkem? Navíc ve firmě, jejíž byznys je hodně navázán na polostátní společnosti (rozuměj železnice a dopravní podniky) nejen v Česku, ale po celé Evropě? Vyloučené to samozřejmě není.

Jeho majetek stále roste, investičních příležitostí, jako je Škoda Transportation, není mnoho a fabrika, byť její byznys klesá a potřebuje teď více zakázek i financování, může mít pod PPF, která umí byznys také v Rusku a v Asii, dobrou budoucnost.

Stejně tak ale může být o dalším osudu plzeňské Škody rozhodnuto jinak. Opatrným Číňanům s akciemi na burze nemusel úplně vyhovovat obchod s dost neprůhlednou stranou (nebo příliš zohledňovali tento fakt v ceně).

Čtěte víc: Světoví miliardáři zchudli, Kellner se vrátil do stovky nejbohatších

Stačí si připomenout, že Diviš s Čmejlou byli nepravomocně odsouzeni ve Švýcarsku za jinou privatizaci – Mosteckou uhelnou společnost (MUS) – a obžaloba padla také v Česku. Z toho by mohly hrozit do budoucna problémy, protože firma Appian, která ovládla MUS, privatizovala později také Škodu. Skupina PPF může být odvážnější. Už jen díky tomu, že pochází z Česka a příběh Škody Transportation podstatně lépe zná. A po naleštění firmy může přistoupit k tomu, že plzeňskou strojírnu pošle zase dál.

Psát teď rovnou, že do rukou čínské CRRC, která je nepřímo navázána na čínskou vládu, a získala by tak firmu od bezpečného partnera, by bylo hodně odvážné a předčasné. Ale je dobré si připomenout, že nejvýznamnější část majetku Petra Kellnera leží právě v Číně a nese značku tamního Home Creditu. Pro něj potřebuje enormní množství peněz na další půjčování a jeho budoucnost potřebuje na tamním trhu co nejvíce ochraňovat.

Vždy se mu tak může hodit mít v rukou aktivum, o které tamní investoři evidentně stojí. Může to být cukr i bič do příštích jednání a dealů, které budou mít opět více společného s tím, v čem je nejbohatší Čech doma: s financemi a splátkovým byznysem.

Znáte všechny ty příběhy o podnikatelském snu, které začínají momentem pravdy a je třeba si je vybojovat navzdory všemu a všem?

Tak přesně tenhle příběh na Rehanu Ježkovou, majitelku po celém světě úspěšné firmy Angel Wings,… nesedí. Dnes šestatřicetiletá podnikatelka si sice taky prošla zapeklitou cestou, ale všechno bylo trochu jinak.

Čtěte také: Jak na kariéru a děti: zapojte rodinu, najděte chůvu a nedejte na okolí

„Začala jsem podnikat až díky synovi a dceři,“ říká Ježková, která prorazila se speciálními bundami na nošení dětí v šátku nebo nosítku. „Úplně přesně si pamatuju ten moment před sedmi lety, kdy jsem se svým nápadem přišla před nastoupenou rodinu,“ směje se.

Její nevlastní táta šéfuje velké firmě, máma už několik let podniká a bratr je spoluzakladatelem brněnského IT gigantu Y Soft. Takže to nebyla ta nejshovívavější porota.

Oblečení Ježkové má velké plus – kromě toho, že je funkční, i dobře vypadá.

„A já jim začala nadšeně popisovat, že asi začnu spolupracovat s jednou táborskou textilní firmou, že hledají nové nápady a rozšiřují produkty.“ Té firmě se líbilo, že Ježková už roky dělá lektorku nošení dětí v šátku a pro sebe si šije oblečení, které k tomu potřebuje.

„Tehdy se v Česku dal sehnat jen jeden typ bundy z dovozu, byla praktická, ale ohavná,“ vzpomíná atraktivní tmavovláska. „A tak jsem do té textilky šla na schůzku s obrovským nadšením, že by tu někdo vyráběl něco jiného.“ Dala jim komplet všechno své know-how, co maminky a miminka u takové bundy potřebují, a oni ušili prototyp.

S tím prototypem potom Ježková předstoupila před rodinnou radu a začala jí popisovat, kolik zná lidí, kteří by takovou bundu chtěli. Že na ni čekají jako na smilování.

„Táta se mě zeptal, co z toho budu mít, a já mu říkám, že nic. Tedy tu bundu, přece! Budu ji moct nosit,“ rozesměje se i po letech Ježková. Otec jí v tu chvíli vysvětlil, že má unikátní know-how, klientelu i díru na trhu. „A pak se mě zeptal: A ty to všechno odevzdáš na zlatém podnosu někomu jinému? Tos asi spadla z nebe!“

To byl její moment pravdy, který jí otevřel oči. „Došlo mi, jak jsem byla hloupá. A že bych tu příležitost měla za pačesy chytnout já,“ vysvětluje. Do textilky se tedy vrátila už s úplně jiným návrhem – nosicí bundy budou její značka a pod její firmou, oni je pro ni budou šít. „Plácli jsme si a já po hlavě skočila do podnikání.“

Byznys dělala Ježková intuitivně a moc nekalkulovala. Zájem o její bundy byl velký, komunita nosících matek je v Česku totiž poměrně široká. „Práce jsem měla ažaž. A k tomu dvě malinké děti. Dneska si říkám, jak to, že mě to nepoložilo, když jsem chodila spát ve tři ráno a vstávala v šest. Ale příroda to tak nastavila, dokud fungovaly takové ty mateřské a kojicí hormony, zvládala jsem žít i beze spánku,“ přemítá.

Jenže s koncem mateřské přišla i první větší krize, v byznysu i osobním životě. Ježkové se rozpadlo manželství a najednou se z ní stala matka samoživitelka, takže si poprvé musela pořádně spočítat, kolik jí podnikání dává a kolik ji stojí.

„A výsledek byl děsivý, zjistila jsem, že sebe a dvě děti neuživím. Bundy se sice prodávaly, ale já na nich nevydělávala. Nakupovala jsem moc draho, prodávala moc levně. Došlo mi, že se musím začít míň spoléhat na intuici a víc na data,“ popisuje zpětně.

A tak se začala pořádně finančně vzdělávat, řešit kalkulace, změnila dodavatele. Najala také první zaměstnance, aby mohla část práce delegovat a byla výkonnější, a potom taky postupně rozjela vlastní šicí dílnu.

Pro Angel Wings byly všechny tyhle změny impulzem k růstu – dnes má firma už 17 zaměstnanců a roční obrat přes 15 milionů korun. „Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že nebudu dělat všechno sama, to nabralo rychlé obrátky. Z roku 2015 na 2016 nám tržby meziročně stouply o 100 procent,“ říká k tomu Ježková.

K raketovému vzestupu jí pomohly i první krůčky v zahraničí. „Ale i v tom jsem byla dost naivní,“ říká. Napřed s firmou vstoupila do Německa a představovala si, že sousední trhy otestuje postupně. „Jenže to rozjelo lavinu. Hned vzápětí se začali ozývat Švýcaři, pak zbytek Evropy. Ona expanze vypadá sexy, ale mít mnohonásobně větší poptávku, než jste schopni uspokojit, je taky velký průšvih.“

Dnes Angel Wings každý měsíc ušije tisíc kusů nosicího oblečení a doplňků, tržby firmy jdou z poloviny z Česka a z druhé půlky ze světa. „Nejsilnější zahraniční trh je pro nás Švýcarsko, hned potom Skandinávie. Ale prodáváme i do Kanady a naše bundy nosí taky v Austrálii a na Novém Zélandu,“ vyjmenovává Ježková.

Kromě nových nápadů, kterých má pořád plnou hlavu, teď proto majitelku Angel Wings hodně zaměstnává snaha vybalancovat zdravý růst – aby se firma nepřepálila.

Představte si, že na ruce nosíte náramek, který vznikl stejným způsobem jako speciální efekty v Games of Thrones nebo nových Star Wars.

Ne, není to sci-fi. Za nápadem spojit jemnou šperkařskou práci a 3D technologii, kterou využívají velká filmová studia, stojí česká značka Blueberries, konkrétně šperkařka Markéta Richterová a její partner a designér Zbyněk Krulich.

„Začalo to náramkem Star, který jsme poprvé navrhli v roce 2006. Protože ale tehdy ještě 3D tisk nebyl rozšířený, museli jsme počkat dalších šest let, až bude technologie dostupná a my ho budeme moct doopravdy vyrobit. Je pravda, že to čekání bylo celkem o nervy,“ vzpomínají na společné začátky, kdy se rozhodli spojit šperk a novou technologii, aby mohli vyrábět kousky, které běžné metody nedovolují.

Markéta Richterová a Zbyněk Krulich

Že se jejich trpělivost vyplatila, ukazuje ocenění Czech Grand Design Award za nejlepší šperk v roce 2012, tedy ve stejný rok, kdy značku rozjeli, stejně tak jako zvučná jména jejich zákaznic.

Náušnice Poly z poslední kolekce Infinity 

Vedle pražského showroomu v ulici V Jirchářích můžete Blueberries v nejbližší době vidět i na Lemarketu od 8. do 10. 12 2017 v Galerii Mánes.