Byl to pozdně jarní den, který se neměl ničím lišit od těch ostatních, jaké plynou v poklidné jihomoravské obci. Slunce rozpalovalo střechy a zápraží, na kterém se vyhřívaly kočky, usedlíci byli tak jako každý všední den v práci nebo obhospodařovali svá pole a vinice.

V zapadlé ulici na kraji obce lemované nízkými rodinnými domky se ale zničehonic vynořilo deset černých limuzín a policejních aut, načež posádka jednoho z vozů svižně vyskočila a namířila si to přímo do garáže jednoho z rodinných domů. „Tady to opravdu být nemůže,“ vyřkl po chvíli velitel celé akce.

Tou jihomoravskou obcí jsou Hustopeče, tím domem s garáží sídlo firmy Hustopečská mandlárna Kateřiny Kopové, bývalé ředitelky mateřské školky, která se před pěti lety vrhla jako úplný elév do byznysu s alkoholem.

Čtěte také: Příběh paštik se slovenským know-how, které oslnily i labužníky z Francie

Začala vyrábět pravou mandlovici, kvůli které se v Hustopečích odehrály i ony manévry. Věhlas originálního destilátu se totiž donesl až k první dámě, která ji chtěla během návštěvy svého chotě v Jihomoravském kraji ochutnat.

„V naší garáži, kde máme menší sklad, opravdu nebyly vhodné prostory k takovému setkání. Naštěstí přálo počasí, a tak jsme připravili stůl s posezením a občerstvením pod širým nebem přímo v unikátním mandloňovém sadu,“ začíná vyprávět 38letá energická žena, která dnes ročně na trh dodá 20 tisíc litrů nasládlého destilátu.

Málokdo dnes ví, že na jihu Moravy se nachází ojedinělý mandloňový sad ve střední a východní Evropě.

„Po druhé světové válce se k nám dováželo 300 vagonů mandlí ročně. V 50. letech jsme ale chtěli být ve všem soběstační, proto byly hustopečské svahy vytipovány jako nejteplejší oblast v Československu, hodně podobné íránským svahům. Tehdy tu začala taková mandlová mánie,“ vypráví Kateřina s tím, že na okolních svazích bylo v té době vysázeno zhruba 50 tisíc mandloní.

Mandlovice se v Hustopečích vyráběla odnepaměti, jak ale bývá na Moravě zvykem, pocházela z domácích kotlů. A Kateřina se na jedné ze slavností z hecu zavázala, že výrobu zlegalizuje. „Chtěla jsem, aby město mělo svou značku a bylo pyšné na to, že má svou vlastní mandlovici, která je opravdu ta nejlepší,“ vzpomíná.

Zakladatelka Hustopečské mandlárny Kateřina Kopová . Foto: Alena Oršoničová

Nestorem hustopečské mandlovice se stal jeden ze starousedlíků Rudolf Poslušný, od kterého Kateřina získala originální recepturu. Větší oříšek byl – a dodnes je – úřední šiml. První várka mandlového destilátu totiž byla hotová zrovna v době, kdy kvůli metanolové aféře začala dočasná prohibice, která navíc přinesla přísnější normy.

„O alkohol jsem se nebála, ten se nezkazí a přinejhorším bychom jej rozdali. Dostala jsem se ale do situace, kdy jsem najednou měla složit pětimilionovou kauci. V té době jsme s kamarádkami nedělaly ve svém volném čase nic jiného, než že jsme v garáži lepily etikety na flašky. A proto když jsem jela z úřadu, rozbrečela jsem se,“ vypráví.

V té době ještě dělala ředitelku mateřské školky v sousedních Starovicích, i tak se ale rozhodla, že se nevzdá. Vyplatilo se. Hustopečská mandlárna dnes vyrobí přes 40 tisíc půllitrových lahví originální mandlovice, která bez jakéhokoliv marketingu při ceně zhruba 350 korun za půllitr samovolně pronikla do všech koutů Česka.

„Naši mandlovici teď prodávají lidé, kteří ji sami ochutnali a chutná jim, což je pro mě zadostiučinění,“ říká Kateřina nad šálkem mandlové kávy, která také spolu například s paštikou s mandlovicí nebo mandlovou kosmetikou patří do portfolia hustopečské mandlárny.

Hlavním artiklem je ale pořád destilát ve třech provedeních – klasická, kávová a višňová mandlovice, která je spíše likérem. Mandloňový výtažek, jenž je základem destilátu, ale nepochází z jihomoravských svahů, nýbrž ze Španělska. „Tolik mandlí tu nemáme, a navíc jsem zastáncem toho, že než abych zdejší mandle sbírala pro sebe, je lepší, když fungují jako osvěta,“ vypráví už v kopcích nad obcí, kudy vede turisticky oblíbená mandloňová stezka.

Z rozhledny, která jí kraluje, se pak můžete pokochat výhledem nejen po mandloních a meruňkách, které jižní Moravě dominují. Když se otočíte, dohlédnete i na Pálavské vrchy, pod kterými se leskne vodní plocha novomlýnské nádrže.

Mandloňové a meruňkové sady nad Hustopečemi. Foto: Antonie Fiedlerová

Sady patří obci, Kateřina si ale loni splnila svůj sen a pořídila si pozemek hned vedle obecních sadů, kde nyní rostou její první vlastní mandloně. „Z toho mám opravdu obrovskou radost,“ říká, zrovna když její hektarový pozemek míjíme.

Čtěte také: Příběh prémiových kytar z Moravy, na nichž své hity brnká Suzanne Vega

Hustopečská mandlárna už na ročních tržbách překonala 10 milionů korun a čeká ji další rozvoj. Kateřina se svým bratrem a dvěma zaměstnankyněmi nyní připravují nové prostory přímo v centru Hustopečí, kde bude nejen sklad a kanceláře, ale také prodejna s kavárnou.

„Takže všichni, kdo tudy pojedou do vinařských obcí, pojedou kolem nás,“ usmívá se podnikatelka. „Nechci utlačovat místní vinaře s mandlovicí, ale mandlovice s vínem jde pěkně dohromady,“ dodává hned vzápětí.

A z toho, jak jí kvete byznys pod rukama, má upřímnou radost. „Jsem laik a amatér, vše dělám dle svých pocitů. Mandlovici tak mám opravdu vybojovanou. Kdybych se ale do toho měla pustit znovu, už bych na to neměla odvahu,“ posteskne si v závěru našeho setkání nad tím, jak je v dnešní době naivní hledat na úřadech lidský přístup, který úplně vymazala změť paragrafů.

Úvodní foto: Alena Oršoničová

Na ten den si pořád pamatuje velmi dobře – bylo 4. srpna 2016. Nalil si panáka, otevřel počítač a čekal, kdy už se objeví první objednávka.

Jeho nový projekt Donuter se právě rozbíhal a první dvě hodiny o něj nikdo nejevil zájem. A tak vzal do ruky telefon a zavolal na portál Dámejídlo, jehož prostřednictvím donuty ten den prvně nabízel, proč se nic neděje. Zapneme vám prémiovou pozici, uslyšel.

A pak se to rozjelo. První objednávka. Druhá, třetí, pátá a pak se spustila vlna. Fotky donutů od nového výrobce začali lidé hromadně sdílet na sociálních sítích, na Facebooku i Instagramu denně přibývaly tisícovky fanoušků. Jen první den se prodalo 200 donutů. „Zasekával se mi telefon, jak mi neustále hlásil nové fanoušky,“ říká strůjce projektu, který vystupuje pod pseudonymem Honza Donuter.

Obě svalnaté paže má potetované, kancelář vyzdobenou hrnky, legem či plakáty se Star Wars tematikou a na sobě triko s logem Supermana. Spíše než byznysmena v gastronomii připomíná komiksového fanouška. Ačkoliv – proč by se to vlastně mělo vylučovat?

„Celý život jsem se trochu potácel. Předloni kolem Vánoc jsem se dostal do životní fáze, kdy jsem tady něco prodal a chtěl odjet někam pryč, třeba do Tibetu. Ale pak jsem si řekl, že je dobrá ekonomická doba něco zkusit,“ líčí 33letý muž. „Když jsem byznys rozjížděl, vytyčil jsem si několik obchodních prvků, které by měl splňovat. Mám rád superhrdiny, počítačové hry a miluju jídlo. Chtěl jsem, aby to bylo zábavné, barevné a ať toho můžu co nejvíc dělat sám.“

Vylučovací metodou došel k výslednému produktu – donutům. „Jsou hezké, když se vyfotí, vypadají sexy a teorie za nimi je jednoduchá,“ říká s připomínkou, že jeho studium skončilo maturitou na gymnáziu a vzdělání v gastronomii nemá. Při rozjezdu mu ale chyběly suroviny, protože ty české ho neuspokojovaly. A tak začal na internetu hledat v Americe.

„Volal jsem jim, říkal, že jsem Honza z Čech a chtěl bych dělat donuty. Koukali na mě jako na blázna, ale byl jsem poměrně neurvalej a vytrvalej. Až jsem se dovolal někomu, kdo byl ochotný se se mnou bavit více než minutu,“ přibližuje.

Čtěte také: Kam za exotikou v Praze? Tohle je 10 vyhlášených asijských podniků

Přes internet si koupil balík surovin, z kterých připravil vzorky. Ty poté ukázal zástupci firmy, který dorazil do Čech a… dohodli se. Klíčové ingredience mu tak dováží firma ze zahraničí a donuty vyrábí společnost v Čechách. Během startovní fáze mu pomohl partner, který do projektu vložil své úspory; splatila se mnohonásobně už během prvního měsíce.

Ač Honza nestudoval příslušný obor, trendy pochopitelně sleduje. A tak věděl, čemu se chce vyhnout. „Přišlo mi, že všechny brandy jsou na jedno brdo. Černobílé, černošedivé. S naším grafikem Tomášem Vachudou jsme chtěli jít proti všemu, aby to bylo zapamatovatelné, barevné, srandovní.“

Do nálady lidí se evidentně trefili. Ačkoliv v Česku probíhá donutový boom, o žádném výrobci není slyšet tak jako o Donuterovi, který má v logu hrdinu podobného Supermanovi. „Pořád se točí nové superhrdinské filmy a daří se jim, což nám mimoděk dělá dobrou reklamu,“ míní Honza. Na Facebooku i Instagramu má dohromady asi 30 tisíc fanoušků a marketing a správa sociálních sítí mu nyní zabírají většinu času.

Zájem o donuty, které šlo zprvu pořídit jen přes internet, motivoval Honzu k otevření malého stánku na pražském Zličíně a koncem loňského roku i prodejny na Žižkově. V rámci stylizace brandu a své komiksové vášně ji toužil udělat celou ve stylu vesmírné lodě. „Snažil jsem se architektce vnutit myšlenku, že šlápnu na zem a rozsvítí se světla, v prodejně budou lasery. A ona řekla: Jasně, ale za pět milionů,“ vykládal Honza.

Takovou sumu si tehdy dovolit nemohl, prvky z vesmírné lodě se mu však do prodejny přece jen povedlo dostat. Průzory symbolizují výhled do vesmíru, za tmy se pak celý obchod efektně nasvítí. I tato investice se mu vyplatila, zájem o donuty totiž neutichá. Denně se jich prodá zhruba jeden až dva tisíce, občas ale čísla vyletí nahoru. Jako třeba letos na Valentýna.

Čtěte také: Toto je 8 míst v Praze a Brně, kde si vychutnáte tu nejlepší zmrzlinu a gelato

„Udělali jsme speciální krabičky, věci se srdíčky, zvláštní donuty s názvem Lover Boy Bros. Rozjeli jsme k tomu kampaň. Ten den se prodalo 3500 donutů. Značná část aut z Dámejídlo tehdy jezdila jen pro nás a v prodejně se stála fronta až ven,“ líčí Honza.

Masivní počáteční úspěch překvapil i jeho samotného, určitě mu však prospělo načasování: v Česku byl s donuty mezi prvními. „Lidi je znali, ale neměli je. Pak pomohla taky líbivost toho brandu. A je to pěkný typ dezertu. Je to sice jeden typ produktu, ale máme 17 druhů, každý chutná jinak. A dá se jíst všude,“ vypočítává příčiny povedeného rozjezdu.

Ve firmě nyní pracuje osm lidí – a její šéf přemítá, co dál. Expanze ho láká, jenže zároveň chce udržet úroveň, což tuší, že nebude jednoduché. „Jsem příznivcem toho, že se má držet kvalita a zážitek z nakupování. Pořád proto řešíme, co dál. Jestli expandovat, kam, jestli dělat jen donuty a tak dále.“ To už jsou však příjemné starosti. Lepší než před rokem, kdy otevřel počítač a jen čekal.

Velká donášková bitva nekončí. Původně plánované spojení online supermarketů Košík.cz a Koloniál.cz, o němž jsme psali v červencovém Forbesu, padlo – ale už se rýsují nová partnerství.

Velké změny se aktuálně dějí u Košík.cz, tedy trojky na trhu. Jakub Šulta, zakladatel e-shopu, pod tlakem investorů skončil v pozici CEO: ze dne na den mu byl zablokován přístup do kanceláře a k firemním účtům a v rámci změn ve vlastnické struktuře přišel i o svůj minoritní podíl.

Mezi podílníky už nepatří ani investor Pavel Bouška, jinak majitel výrobce zvířecích krmiv Brit. Veškeré podíly i pohledávky akcionářů vykoupil Josef Koller, a stal se tak jediným vlastníkem Košík.cz. Koller, jenž zbohatl na prodeji společnosti Auto Kelly, dosud ve firmě působil jako majoritní podílník s investicí okolo 100 milionů korun.

„Josef Koller se rozhodl společnost okamžitě finančně podpořit a má v plánu ji dále rozvíjet,“ potvrdil Forbesu zdroj obeznámený s děním ve společnosti. Aktuální finanční investice je pro Košík.cz životně důležitá kvůli výplatě mezd zaměstnancům a zaplacení faktur dodavatelům, z nichž někteří už údajně hrozili insolvenčním návrhem.

Čtěte také: Na donáškovém trhu se rozjíždí konsolidace, Košík a Koloniál se spojují

Bouška podle informací Forbesu svůj podíl prodal Kollerovi s významným diskontem. „Jako menšinový akcionář jsem měl po celou dobu velmi omezenou možnost ovlivňovat provoz společnosti, a proto i s ohledem na jiné příležitosti, kterým se chci věnovat, jsem se rozhodl podíl v Košíku prodat,“ říká Bouška.

Nestabilní a místy nepřehledná situace na trhu s e-shopy, které vám nákup donesou až domů, ale bude ještě pokračovat. Odstartovaly námluvy mezi Košík.cz a lídrem trhu Rohlík.cz, ovšem ani zde není nic jistého. Trochu stranou půtek a na poslední chvíli změněných dohod je iTesco, internetová služba nadnárodního řetězce Tesco.

A otázkou je, co pro Koloniál.cz vymyslí tým okolo Jakuba Havrlanta, aby nejmenšího hráče vymanil z nelichotivé pozice čtvrtého vzadu. Z předchozích vyjádření vyplývá, že jednou z cest bude důsledná integrace do mateřské nákupní galerie Mall.cz.

Začalo to diplomovou prací o strojích, které pečují o dokonale střižený trávník golfových hřišť. Končí to (zatím) u vytvoření kompletně českých luxusních sekaček, které ve světě těžko hledají konkurenci.

„Nemáme se s kým srovnávat. Vytvořili jsme totiž zbrusu novou poloprofesionální kategorii vřetenových sekaček,“ říká v malém firemním showroomu v pražském Braníku Tomáš Šena, duchovní otec a zakladatel firmy Swardman. „Jsme Rolls-Royce mezi sekačkami,“ hrdě dodává.

Čtěte také: Když se příroda prolne s domem. Muž, který proniká do zahrad miliardářů

Z pohledu ceny rozhodně ano. První česká vřetenová sekačka na benzinový pohon totiž vyjde na vyšší desítky tisíc korun. O jejich kvalitě pak svědčí stovky dodaných kusů do 15 zemí světa včetně Spojených států. K zákazníkům tak patří třeba i bývalý trenér Sparty Zdeněk Ščasný nebo i mentální kouč německé Borussie Dortmund.

Tomáš Šena měl od mládí snahu pěstovat dokonalý trávník už doma na zahradě. Naplno se k trávníkům dostal při svých studiích na České zemědělské univerzitě v Praze a u zeleného koberce už zůstal.

„Snažil jsem se své znalosti ohledně péče o trávníky golfových hřišť transformovat do zahrad, abych vytvořil návod, jak se jednoduše starat o trávník, a aby bylo dosaženo nadprůměrného výsledku, který v Česku nebyl v té době příliš vidět,“ vrací se doby před více než deseti lety.

Zakladatel firmy Swardman Tomáš Šena.

Byl v tom neúnavný. Se zákazníky trávil celé dny a posekal s nimi lány travnatých porostů. Demonstroval jim, že pro jejich zahrady jsou nejlepší vřetenové sekačky. „Rotační sekačky stéblo trávy potrhají, vřetenové naopak mají čistý řez. Ten se tak rychle zacelí a tráva může svou energii vložit do svého růstu a zhutnění,“ popisuje, jak docílit efektu anglického trávníku na vaší zahradě.

Vůně čerstvě posekané trávy a hodiny strávené na zahradách našich chalup nebo prarodičů. To jsou nejčastější vzpomínky na vřetenové sekačky, které Češi mají. Jenže všechny tyto stroje byly na manuální pohon a svou kvalitou nevyhovovaly potřebám náročnějších zákazníků.

Vlastně tu pro ně vůbec neexistoval vhodný produkt. Byly dvě možnosti – buď si pořídit manuální sekačku za pár tisíc, nebo profesionální stroj hodný fotbalových stadionů za stovky tisíc. Pro domácnost s běžnou zahradou ekonomický nesmysl.

Tomáš tedy začal na popud svých klientů importovat sekačky značky Atco z Velké Británie – kolébky péče o trávníky. Zanedlouho ale přišel její krach, a tak se rozhodl, že se do výroby vřetenových strojů pustí sám. Najal si konstruktéra Marka Votroubka a před třemi lety spatřila světlo světa první benzinová vřetenová sekačka české výroby.

„Když vám řeknu, ať si vybavíte kvalitní spotřebič – ať už jde o kávovar, myčku nebo ledničku –, vždy si dokážete na něco vzpomenout, ale u sekaček se lidi neshodnou, neexistuje jednoznačná značka, která by převyšovala průměr. A to je naše ambice, abychom touto značkou byli my,“ říká zakladatel firmy, jejímž spoluvlastníkem je i Petr Krogman, který byl dříve známý hlavně jako vlastník biofarem Biopark. „Dnes už si ale se všemi raději povídá o trávníku,“ usmívá se Tomáš.

Zajímavostí je, že Petr patřil k zákazníkům Tomáše. Ten, když neustále posouval termín dodání české sekačky od Swardmana, se rozhodl, že podnik investuje a výrobu tak uspíší.

Po třech letech fungování má Swardman 30 zaměstnanců, přičemž polovina z nich je v nové továrně v Losiné u Plzně, odkud ročně vyjíždějí stovky sekaček nejen k českým a slovenským, ale i německým, francouzským nebo švýcarským zákazníkům.

<

>

Firma v současnosti při letošním plánovaném obratu kolem 20 milionů korun polovinu své produkce dodává do zahraničí, cílem je ale tento poměr zvýšit na více než 80 procent ve prospěch zahraničních trhů. „Toho chceme dosáhnout do dvou let,“ říká v showroomu, kde nás na chvíli přerušuje jeden z návštěvníků. „Budete vyrábět i akumulátorovou sekačku?“ ptá se.

Dostává kladnou odpověď, na takové sekačce totiž už Swardman také pod taktovkou Marka Votroubka pracuje. „Chceme vytvořit takovou akumulátorovou sekačku, která bude naprosto srovnatelná s benzinovými. Musí vydržet minimálně hodinu v chodu, jinak to moc nemá smysl,“ říká Tomáš.

Čtěte také: Příběh s chutí mandloní. Jak ředitelka školky dala Česku originální alkohol

Benefitem plug-in sekaček jsou pak jejich méně náročný servis a hlavně tichost. „Nechceme zbytečně dráždit sousedy zákazníků,“ usmívá se.

Akusekačka od Swardmanu by mohla být na trhu už od příštího jara. V plánu je ale výroba i větších benzinových strojů pro sportovní kluby, a pokud se trochu zasníme, uvidíme naše zahrady, po kterých se prohánějí autonomní sekačky. I to je vize Swardmana.

„Půjde o řešení pro zákazníky, kteří chtějí mít dokonalý trávník, ale nechtějí se o něj starat či mu věnovat čas,“ uzavírá Tomáš naše povídání.

Dvojka na trhu s českou módou, značka Pietro Filipi, kterou v roce 1993 založil Petr Hendrych, je po čtyřech letech opět na prodej. „Je to pravda, Pietro Filipi hledá pro svůj potenciál další investici. Víc to teď ale nemůžu komentovat,“ potvrzuje informaci Forbesu sám Hendrych.

Jedním z hlavních důvodů, proč se dvaapadesátiletý podnikatel snaží zbavit části (případně celé) firmy, jsou finanční potíže, do kterých se Pietro Filipi v posledních dvou letech dostal. Loňský obrat se totiž firmě meziročně propadl z 543 milionů korun na 478 milionů a zisk EBITDA poprvé klesl do záporných čísel – loni prodělala před zdaněním, úroky a odpisy 1,3 milionu.

Čtěte také: Vlastní butik a značka v sedmadvaceti. Mladého návrháře inspiruje Paul Smith

Hendrych, který v Pietro Filipi drží podíl 77,4 procenta, se firmu snaží prodat od května. Ve zprávě pro investory, kterou má Forbes k dispozici, se píše, že „akcionáři jsou ochotni jednat o jakékoliv formě spolupráce od základní investice přes odprodání majoritního podílu, až po úplné převzetí“. Součástí plánu je každopádně i to, že se sám Hendrych stáhne víc do pozadí.

Když přitom v roce 2013 odkoupil od fondu Genesis Capital s pomocí investora Radima Jaska a šedesátimilionového úvěru od České spořitelny zpátky majoritní podíl, plánoval, že znovu naplno převezme kontrolu nad svojí značkou, se kterou měl v plánu dobýt svět.

„Společnost Pietro Filipi si nakoupila své vlastní akcie akvizičním úvěrem, já jako Petr Hendrych toto dozajišťuji svým nemovitým majetkem. Tím, že jsem to zajistil svým privátním majetkem, dávám najevo, že tomu skutečně věřím, na buben bych fakt přijít nechtěl,“ říkal tehdy Hendrych.

Zakladatel značky Pietro Filipi Petr Hendrych.

Jenže značce se zřejmě nedařilo tak, jak si Hendrych představoval. O dva roky později přesunul více kompetencí na management firmy, který se byznys pokusil znovu nastartovat, místo toho ale přišel i mimo jiné kvůli problémům s kvalitou oděvů propad tržeb i zisku.

„Něco jsme v roce 2015 změnili a to se projeví až se zpožděním. Společnost potenciál má, výsledky nám už zase začínají nabíhat,“ říká Hendrych s tím, už v letošním roce by EBITDA měla být zase v mírném zisku. Do tří let pak Pietro Filipi plánuje vyrůst na zisk 46 milionů korun.

Čtěte také: Bomma má nové šéfy. Po Olgoj Chorchoj ji přebírají vítězové Czech Grand Design

Aby toho dosáhl, neobejde se ale bez okamžité investice, která čeká na nového (spolu)majitele – na provoz žádají současní akcionáři 20 milionů, dalších 24 milionů pak v příštích dvou letech bude potřeba na investice do komunikace se zákazníky.

Částka, za kterou je Pietro Filipi k mání, není známá, podle Hendrycha už probíhají jednání s konkrétním investorem, k dohodě ale zatím nedošlo. „Počítám, že by vše mohlo být dotažené do konce října,“ odhaduje podnikatel.

Nemovitost připomínající větší rodinnou vilu na kraji města působí nenápadným dojmem. Dříve sloužila přilehlému zahradnictví, dnes v ní ale žádná semena pro pěstování květin už nenajdete.

Když se jejími útrobami procházíte, připadáte si spíš jako v nějaké alchymistické dílně. V jedné z rozlehlých místností jsou totiž galvanické vany s různými chemickými roztoky, vedle pak zlaté laminátové desky a v další „prapodivné“ testovací stroje.

Čtěte také: Od street artu ke skladům. Vzdal se barev a teď zaplňuje brownfieldy

„Tohle stojí půl milionu a umožňuje to unikátní výrobu zlatých plošných spojů,“ říká prošedivělý muž držící v ruce malou lahvičku, která v sobě ale skrývá roztok s koncentrovaným zlatem. Tím mužem je Jaromír Šimka, jeden ze středočeských výrobců tištěných plošných spojů a zakladatel firmy Printed.

Jeho byznys v době všudypřítomných technologických novinek a startupů možná nezní příliš sexy, sexy ale rozhodně jsou klienti Printedu, ke kterým patří například italská automobilka Lamborghini nebo Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN). Jeho světoznámý hadronový urychlovač částic se tak může pyšnit „tišťáky“ z Česka.

Zakladatel rodinné firmy Printed Jaromír Šimka.

Dnes sedmašedesátiletý Jaromír Šimka přitom k oboru neměl původně žádný vztah a do plošných spojů se vrhl jako samouk. Původní profesí strojvedoucí ještě před revolucí, kdy mu hrozilo kvůli vyhřezlé plotýnce i ochrnutí dolních končetin, hledal činnost, kterou by eventuálně mohl dělat i v případě naplnění toho nejčernějšího scénáře.

V té době žil v České Lípě a v sousedním Novém Boru byla továrna právě na výrobu plošných spojů, kde pracoval jeho spolužák z devítiletky. „Požádal, jestli by mi nemohl poskytnout nějaké polotovary, že bych si zkusil sám osázet třeba regulátory teploty do akvárií,“ vzpomíná.

Spolužák mu poradil, ať se vzdá osazování plošných spojů a raději se věnuje přímo jejich výrobě. „Tak jsem šel do knihovny, půjčil jsem si knihu ‚Urob si sám‘, z té jsem se postupně naučil, jak se mají plošné spoje dělat,“ vzal si Jaromír Šimka jeho rady k srdci.

Na výrobu plošných spojů ale časem zapomněl. Jen do té doby, než na dveře jeho pracoviště v České Lípě zaťukal zástupce z tehdejší Tesly Kolín. Potřeboval „tišťáky“ a Jaromíru Šimkovi tak zajistil první velkou zakázku.

„Jel jsem do Bratislavy pro základní materiál a pak jsem zapřáhl svou rodinu, která ve svém volném čase nedělala nic jiného, než provrtávala destičky,“ vzpomíná na první podnikatelskou zkušenost. „Vše jsme dodali a z Kolína nám nazpět přišlo tolik peněz, kolik jsme pohromadě v životě neviděli.“

A od té doby se u Šimků rozjela mašinerie. Hlava rodiny z kůlny vybudovala amatérskou dílnu s vrtačkárnou, chemickým provozem i tiskem, kde první spoje firmy Printed začaly vznikat.

„Sbírali jsme inzeráty, a když někdo rušil výrobu plošných spojů, jeli jsme tam a nabídli jsme jim, že vše zlikvidujeme. Takže oni nám platili za likvidaci chemikálií a všech věcí, kterou my jsme využívali v naší výrobě a nemuseli ji tak kupovat,“ popisuje svou tehdejší strategii.

S profesionální výrobou se Šimka setkal až o dva roky později – v roce 1994. To když pražská INOVA hledala nájemce do svých výrobních prostor vybavených moderními stroji. Šimka to přijal, po pár letech ale INOVA razantně zvýšila cenu za pronájem, a tak se vydal hledat nové prostory pro svou výrobu, které našel ve středočeském Mělníku.

Původně šlo jen o třípatrovou nemovitost, kde je dnes pouze výroba, dříve tam rodina Šimkových ale i bydlela. Dnes už sedíme v altánku za dalším rodinným domem, který přikoupila a na který navíc navazují zahrada i vinice – další vášeň Jaromíra.

Dnes má Printed kolem 1000 zákazníků a ročně vyrobí s 20 zaměstnanci plošné spoje za téměř 30 milionů korun, přičemž třetina produkce míří do zahraničí, zejména do Německa. K rozmachu firmy kromě německých klientů, od kterých dříve proudily marky, dnes eura, pomohla i zmíněná spolupráce s CERN.

„Nejdřív volali do našeho konkurenta, dotyčný tam ale vůbec netušil, co to CERN je. Tak jej odbyl s tím, že nemá čas. A tak zavolali nám, a já když slyšel CERN, postavil jsem se doslova do pozoru,“ usmívá se sedmašedesátiletý podnikatel.

Čtěte také: Jak připravit sebe, firmu a blízké na předání rodinného podniku

Konkurenční výhodou Printed je jeho technologická vyspělost. „Když se projdete naší výrobou, najdete stroje, které nejsou sériově vyráběné, ale vyvinuté námi společně s našimi dodavateli. Používaná technologie je zcela unikátní, vyrábíme plošné spoje s galvanicky zlaceným povrchem. Náklady na výrobu jsou vyšší, ale výsledkem je nejkvalitnější plošný spoj,“ říká hrdě otec tří dcer, které už se se svými choti zapojily do chodu podniku a připravují se na jeho převzetí.

„Výroba plošných spojů co do plochy klesá. Pro porovnání si stačí vzpomenout na barevné, 70 kilogramů těžké TV přijímače s plochou desek jeden metr čtvereční. Dnes daleko dokonalejší TV váží pár gramů. Obsahuje však chytré součástky, ovšem i chytrá součástka musí být přidělána na ‚destičku‘ a to celé i s ovladači musí být zamontováno do přístroje,“ vysvětluje Jaromír Šimka.

„Kolikrát je dnes plocha plošného spoje menší než před lety, tak tolikrát je tišťák složitější. O to je složitější technologie potřebná k jeho výrobě, kterou musíte mít. Ale potřeba ‚prkénka‘, na které budou stále složitější součástky přidělány, ta potrvá,“ nebojí se o budoucnost rodinného byznysu.

Foto: Martin Šimral

Ještě žádný film do té doby nedokoukal. Tenhle byl první – Dior a já. Vydržel až do posledního záběru, bez jediného slova. Pak jedenáctiletý autista Matěj vstal, sebral jeden ze svých výkresů a omotal ho kolem krejčovské panny – dekorace své matky, která má odjakživa místo v koutu obývacího pokoje.

„Ten pán byl trochu jako já, viď, mami?“ vyptával se u toho, když Michaela Hošková brala do ruky špendlíky a pomáhala jednoduchou papírovou sukni spínat.

Jeden z nejznámějších návrhářů módního domu Dior Raf Simons trpěl úzkostmi a záchvaty paniky. Byl nejraději sám, lidé ho znervózňovali. A Matěj se mu v lecčems podobá. Už od narození bylo jasné, že s ním není všechno v pořádku.

„Spal jen hodinu denně, neustále brečel, měl bolesti, nereagoval na podněty,“ vzpomíná Hošková. „Bylo to zničující.“ Dlouho nebylo jasné, co s chlapcem je. Co ale jasné bylo, že ambiciózní podnikatelka a milovnice módy už se do práce nevrátí a bude s ním muset zůstat doma.

Před třemi lety jí doktoři definitivně sdělili synovu diagnózu: Aspergerův syndrom. „Nikdy se z toho nevyléčí, nikdy nepřijde úleva,“ uvědomila si v tu chvíli. Jenže pak spolu sledovali film Dior a já a přišla naděje.

„Postava návrháře ho zaujala. Viděl, že má problémy jít na molo, mluvit. Fascinovalo ho, že člověk, který má zábrany, dokáže velké věci,“ líčí Hošková.

Když pak přikládal jeden ze svých nákresů mapy metra na krejčovskou pannu, uvědomila si Hošková, že by o takovou sukni sama stála. A dostala nápad. Tak vznikl projekt Maappi. Matěj kreslí mapy, jeho matka návrhy posílá na tisk látky a nechává šít designové kousky. Povlečení, polštáře, batohy.

Loni už měly Maappi přehlídku v rámci pražského Fashion Weeku, povlečení s unikátním designem se objevilo v nabídce Zootu. O byznys však tehdy ještě primárně nešlo – hlavním cílem bylo zvýšit povědomí o Aspergerově syndromu a zajistit jednou pro Matěje uplatnění a obživu. „Přece nebudeme jenom fňukat, jakou máme smůlu, a čekat na zázraky,“ krčí rameny Hošková.

„Všichni se lidi s podobnou nemocí bojí zaměstnávat. Takhle by mohl mít jednou vlastní kancelář, kde bude moci vymýšlet vlastní věci,“ doufá Hošková. „Ale nejen on – firma by měla zaměstnávat i jinak handicapované lidi. Spousta autistů má výjimečný talent, o kterém ani netušíme.“

Hošková věří, že Maappi mají potenciál ze současné podoby ještě růst. Rozhodla se proto najít investory a projektu se začít věnovat naplno. „Oslovují nás investoři z Čech i ze zahraničí,“ popisuje první úspěchy. A ani zákazníky neomezují hranice. „Oblečení s Matějovým designem chtějí lidé z Anglie, na Slovensku, v Německu.“ Jeden londýnský hotel si řekl o povlečení na postele s designem mapy tamního metra.

Složitého marketingu ani není potřeba. Stačí dát na Instagram fotku, kde je Hošková v sukni s motivem mapy, a hned se začínají hlásit zájemci. „Přitom já si tuhle původně nechala ušít jen pro sebe,“ ukazuje.

Matěj podle lékařů neměl nikdy mluvit nebo fungovat mezi normálními dětmi. S matčinou péčí a s šikovným asistentem ale překonal všechny prognózy. Mluví a chodí do běžné základní školy. Přesto není jeho boj s nemocí jednoduchý. Bere léky na úzkosti i deprese.

Ale navzdory všem překážkám sní o budoucnosti. Jednou by rád sám projektoval trasu pražského, pařížského nebo londýnského metra. „Ve svých návrzích je často předělává, protože v reálných mapách vidí chyby,“ směje se Hošková.

Kromě módy ho baví architektura, užitý design a jednou by chtěl navrhnout taky vlastní tramvaj nebo metro. Ale už dnes je na dobré cestě, aby se díky němu mluvilo o Aspergerově syndromu i v jiných souvislostech než těch negativních.

Sedm let po svém založení směřuje Slevomat do zahraničních rukou. První ze slevových portálů v Česku kupuje britská skupina Secret Escapes, a to společně s agregátorem slev Skrz.cz a slovenským portálem Zlavomat.sk, přičemž ve všech zmíněných firmách získává stoprocentní podíl.

Za kolik Britové Slevomat od dosavadních vlastníků – investičních skupin Miton, Enern a In-Bridge – koupili, není oficiálně známo, podle informací Forbesu jde o cenu lehce přesahující 1,5 miliardy korun. Po prodeji Mall.cz a Invia jde o historicky největší transakci v českém e-commerce.

Čtěte také: Zakladatel Slevomatu Čupr: Jak jsem vydělal svůj první milion

„Máme radost, že se nám podařilo jako partnera získat právě globálního hráče Secret Escapes, což je, myslím, i pro týmy ve všech firmách velká příležitost. Slevomat je díky týmu Marie Chytilové skvěle vedená a finančně zdravá firma se silným tržním postavením, takže o něj byl dlouhodobě velký zájem,“ okomentoval prodej Tomáš Matějček, partner investiční skupiny Miton.

Marie Chytilová, CEO Slevomatu

Secret Escapes není v Česku příliš známé jméno, ale ve světě jde o jednoho z předních internetových prodejců luxusních dovolených. Svým 42 milionům členů nabízí slevy ve vybraných čtyř- a pětihvězdičkových hotelech. Skupina operuje na 21 trzích v Evropě, Severní Americe a Asii a má v zádech kapitál od významných fondů jako Google Ventures nebo Index Ventures.

„Prodej Secret Escapes je pro nás nejlepší možná varianta, která mohla nastat,“ prohlásila Chytilová pro Forbes. „Jsme inspirativní portál nabízející zážitkové cestování, což krásně rezonuje se strategií nového vlastníka. Pro nás je to super příležitost podívat se na nové trhy a sdílet technologické i marketingové znalosti.“

Čtěte také: Posilujte, bude se vám líp pracovat i žít, radí šéfka Slevomatu

Slevomat založil v roce 2010 Tomáš Čupr. Poté do firmy vstoupily investiční skupiny Miton (v době prodeje měl většinový podíl 55,5 %), Enern (36 %, společně s Tomášem Čuprem) a In-Bridge (8,5 %).

„Je to fantastický úspěch pro všechny akcionáře a management firmy. Málokdy se stane, že se sejde tolik kvalitních lidí nad jednou firmou a vybudují tak skvělý příběh. Myslím, že ze všech stran všechno krásně zapadlo do sebe,“ říká k transakci Tomáš Čupr. „To, že se na takové transakci můžeme podílet, je zejména zásluha současného managementu firmy.“

Zakladatel Slevomatu Tomáš Čupr. Foto: Jiří Turek

Slevomat má denní návštěvnost mezi 200 až 300 tisíci uživateli a loni zprostředkoval zážitky a služby za téměř dvě miliardy korun.

„Věděli jsme, že tu existuje obrovský potenciál pro podnikání v oblasti cestování. Akvizice Slevomatu nám pomůže urychlit růst v regionu,“ uvedl Alex Saint, spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Secret Escapes.

Začalo to čajem o páté, protože jak taky v Británii jinak, že? V hlavní roli ale bylo šampaňské, tenis a Jan Kaplický. A navrch sklo s podpisem značky Lasvit. Z těchto ingrediencí vznikla dohoda o tom, že Češi dodají pro slavný All England Club, organizátora grandslamového Wimbledonu, 50 kusů chladicích nádob na šampaňské coby dar pro jeho významné členy a mecenáše ke 150. výročí klubu.

Ten byl založen 23. července 1868 coby klub kroketu, teprve sedm let poté se na trávnících objevili i první tenisté. A před čtyřmi lety tam kromě Petry Kvitové a spol. dorazilo ještě cosi s českým rodokmenem. To něco zahájilo ceněnou spolupráci sklářů z Nového Boru s dost možná nejslavnějším tenisovým klubem světa.

Čtěte také: Bohemian Perfection. Sklářští mágové Lasvitu okouzlují svět už celou dekádu

„Jednou jsem tam byl pozván na networkingovou akci a u oběda jsem náhodou seděl vedle Richarda Lewise, výkonného ředitele All England Clubu,“ vzpomíná Pavel Krajčík, ředitel obchodu Lasvitu pro Evropu, pod něhož spadá právě i londýnská pobočka. A protože Lasvit vyrábí trofeje pro jeden exhibiční turnaj v Londýně a snad i proto, že majitel firmy Leon Jakimič je vášnivý tenista (vždyť s tenisovým stipendiem studoval v Kalifornii), Lewise debata zaujala.

Pavel Krajčík

„A prý ať za ním někdy přijedu, že mě provede a ukáže kurty,“ říká Krajčík. Zprvu to bral spíš jako zdvořilostní frázi, přesto řediteli mailem na nabídku odpověděl a za pár týdnů měli schůzku na SW19. „Měl jsem z toho respekt, protože je to vážená instituce. Ale bylo to fantastické. Richard mi všechno ukázal, představil mě předsedovi představenstva Philipu Brookovi a že si mám s nimi dát čaj.“

Právě nad šálkem se rozjela debata o tom, jak by jeden mohl být zajímavý pro druhého. A protože se v All England Clubu právě renovoval privátní klub, první společný česko-britský byznys měl podobu zakázkového svítidla. „Bylo menší, tedy nic, co by zachránilo obrat, ale velmi prestižní záležitost,“ potvrdí Krajčík.

Čtěte také: Klenot v poušti za miliardy. Palazzo Versace se chlubí českým sklem

Od té doby vznikaly na míru vyráběné vázy coby dar na rozloučenou pro odcházející členy představenstva. A nedávno se Krajčík s Lewisem potkali znovu a vznikl nový nápad. „Bavili jsme se o nových věcech, kam Lasvit míří, a mimo jiné jsem mu ukazoval Champagne cooler od Kaplického,“ přemítá Krajčík. „Hodně se mu zalíbil. Nejdřív že jich budou chtít 20, 30 a pak že si jich vezmou 50. Že to bude skvělý dar pro partnery ke 150. výročí klubu v příštím roce.“

Spojení s šampaňským nemohla být logičtější volba, vždyť právě ono je spolu s jahodami se šlehačkou tak typickou specialitou v ochozech Wimbledonu. Navíc když jedním z partnerů turnaje je vinařství Lanson z Remeše.

Nádoba na led a lahev francouzských bublinek vychází z návrhu muže, jehož jméno v Británii, kde strávil významnou část života, dodnes rezonuje. A taky muže, který tvrdil, že „elegance je priorita“. Jan Kaplický měl své motto nejspíš na paměti i tehdy, kdy na chvíli opustil architekturu a nechal se unést sklem. Tak vznikl návrh s jeho typickým podpisem a špetkou futurismu. „Nádoby teď dáváme postupně do výroby,“ říká Krajčík.

To aby se v nich příští rok mohlo chladit šampaňské k oslavě tenisového výročí.

Tomáš Čupr, inspirován americkým Grouponem, rozjel v roce 2010 první slevový portál v Česku a o sedm let a spousty práce později ho společně s investory ze skupin Miton, Enern a In-Bridge prodali britskému Secret Escapes za více než 1,5 miliardy korun. Jak se to seběhlo? Přečtěte si svědectví pěti přímých účastníků jednoho z nejpovedenějších tuzemských internetových příběhů.

Pamatuju si to jako dneska. Šel jsem v Sheffieldu po Wostenholm Road okolo prádelny (v angličtině laundromat) a v hlavě se mi okamžitě spojila dvě slova: „sleva“ a „automat“. Zrazovali mě od toho, že to prý zní moc komunisticky, ale z dnešního pohledu to byla zlatá volba. Slovo „slevomat“ se ujalo a je v podstatě synonymem pro všechny slevové portály. V Anglii jsem pracoval v oříškárně, tiskárně, brokerské firmě, dělal jsem v internetovém marketingu, ale chtěl jsem se vrátit do Čech a rozjet něco svého. A na webu jsem četl, jak je Groupon v Americe skvělý, tak jsem si řekl, proč to také není u nás.

Na tenhle byznysový model jsme se dívali pár měsíců předtím, než ho launchnul Tomáš, a popravdě jsme si nebyli úplně jistí… V malém to nevycházelo, a i když to tak dneska už nevypadá, na to, že budete mít třeba půl milionu uživatelů, jste si tehdy musel docela popustit uzdu fantazii.

Poprvé jsem se s Tomášem (a několika dalšími geeky) potkala v kupé ve vlaku na 1. vsetínský Barcamp. Zaujal ho můj nápad na jednu aplikaci, pro kterou jsem na Barcamp jela hledat programátora, a tak jsme se seznámili a plácli si na spolupráci. Zásadní schůzka proběhla 27. února v Café Louvre na Národní třídě, kde jsme měli nad dortem probírat další fázi vývoje mé aplikace, ale Tomáš mi místo toho ukázal Groupon a řekl o nápadu spustit Slevomat. Dala jsem výpověď v Bezrealitky.cz a udělala krok do neznáma.

Když jsme s Romanou, Petrem Bartošem a Martinem Kormanem projekt rozjížděli, byl jsem ještě jednou nohou v Anglii a druhou v Česku, věčně na telefonu a připojený internetu. Petr programoval, Romana obcházela dodavatele a já řešil strategii i úplné drobnosti, třeba jak bude vypadat logo. Spustili jsme to 12. dubna 2010 o půlnoci. Pamatuju si to přesně, protože jsem seděl ještě v Chesterfieldu v bývalé práci.

Bylo to jen pár hodin před konkurencí z Vykupto.cz, která se rozhodla si před spuštěním trošku odpočinout, a od té doby už Slevomat vždycky byl no. 1. ;)

Kontaktovali jsme Tomáše přes Romanu s tím, že chceme spojit síly. Byl focusovaný, ochotný za tou věcí jít, rychle se rozhodoval a skvěle exekuoval i z neúplných informací. Na naše poměry se někdy choval trochu impulzivně :), ale hlavně se strašně rychle učil, což u founderů považuji za klíčové. Je to zcela jistě top tech founder v regionu.

Někdy v roce 2011 jsme si o Slevomatu začal povídat s Tomem Matějčkem. Moje pocity? Směs vzrušení a obav. Slevomat vykazoval rysy výborně odstartovaného projektu s velkým potenciálem růstu: jasný koncept, rychlý růst, špičková exekuce… Přišlo nám, že když se to povede, bude to velký. Zakladatel měl nekonečnou energii a byl trošku divoký. První schůzka s ním byla jako jít na rande.

Na začátku to nešlo tak snadno – fungovalo to tak, že se slevový kupon aktivoval, až když si ho koupilo určité množství lidí. Úplně první sleva bylo Mamma Coffee ve Vodičkově ulici a na tuhle nabídku jsme nastavili cíl 100 prodaných kuponů. To bylo poměrně ambiciózní, takže jsem jich 73 musel koupit… Nemohl jsem přece dopustit, aby se první nabídka neaktivovala.

Obavy, jestli Slevomat dokáže nabrat potřebný objem, rychle zmizely. Hodně nám pomohl i vstup do Skrz.cz, kde jsme spojili síly s Petrem Kováčikem, který tou dobou se svým společníkem provozoval konkurenční agregátor a s internetovým podnikáním a konkrétně arbitráží měl už poměrně velké zkušenosti.

Víte, co Slevomat opravdu postavilo na nohy? Taková nenápadná nabídka – víkendový pobyt v Hotelu Dvořák v Českém Krumlově. To byla naše první nabídka s obratem milion korun. Pro nás, kteří jsme měli startovací kapitál 300 tisíc korun, šlo o obrovské peníze.

Tou dobou už se na trhu naplno rozhořela „slevomatí“ horečka. Kdo uměl programovat, spustil si svůj vlastní portál, takže jich v jednu chvíli bylo přes 300, včetně několika našich obchodních partnerů, kteří u nás zakusili úspěšnou kampaň.

Slevomat měl dobrý benchmark v Grouponu, s kterým také běžely docela dlouhé námluvy, ale nakonec to nevyšlo. Nezvládl mezinárodní expanzi a z premianta americké tech scény se stal nechtěným dítětem. To samozřejmě zasáhlo do všeobecného sentimentu, ale Slevomat byl vždy velmi dobrá firma a už ve třetím roce se přehoupl do profitu.

Prošli jsme si i pár slepých uliček, třeba prodej zboží. Ale jinak firma pořád rostla, nabrala sebevědomí a hodně lidí si myslelo, že už máme vyhráno. Strašně těžko jsem jim vysvětloval, že je třeba pořád sprintovat. V roce 2013 jsem proto z managementu odešel. Zpětně vím, že jsem to lidsky nedělal vůbec dobře. Prostě jsem přepínal strunu. Neznal jsem jiný způsob než to drtit a ždímat, což si samozřejmě vzalo daň na mezilidských vztazích.

Tomáš tehdy a Tomáš dnes… to jsou dva jiní Tomášové. Dnes je o šest let zkušenější a obouchaný byznys životem. Co se ale nezměnilo, je jeho ohromná výdrž, odolnost vůči tlakům, neústupnost, nevzdávání se i v nejtěžších chvílích… Když se zakousne, tak drží a nepustí. A to je kvalita, která byla zdrojem naší velké důvěry.

Já jsem přišla do Slevomatu v dubnu 2012 a na začátku jsem měla na starost schvalování nabídek dodavatelů pro region Morava. Začínala jsem odspodu, pak jsem šla do Prahy a v únoru 2014, když mi bylo 27 let, jsem se dostala na pozici CEO.

Marie po mně přebrala právě obchod v Praze. Svých 30 měsíců ve Slevomatu bych shrnula slovem „hukot“. Do té doby jsem nikdy nic tak intenzivního, na čem bych tak ráda pracovala a tolik se toho za pochodu naučila, nezažila. Zpočátku byla na Slevomatu jedna nabídka denně, která se spouštěla vždy o půlnoci, každý den kromě víkendu. To byly jediné noci, kdy jsem zhruba dva roky mohla jít spát před půlnocí.

Maruška je odchovaná ve firmě, úspěšně vedla módu, extrémně talentovaná a tvrdě pracující… Po odchodu Tomáše Čupra a Petera Irikovského jsme s ní našli klid, že firma se může dynamicky rozvíjet, ale zároveň udrží focus v klíčových prioritách, má velký talent a jsem si jist, že ještě dokáže velké věci.

V době, kdy jsem Slevomat přebírala, chyběla jasná vize. Prodávali jsme módu, home decor, prostě v sektorech s obrovskou konkurencí. Byli jsme silní v lokálních zážitcích a inspiraci, tak jsme se s akcionáři rozhodli zaměřit se na to, co nám jde nejlépe. Zlepšila se tím i atmosféra ve firmě, která nebyla úplně optimální. Někteří lidé byli už po čtyřech letech vyhořelí. Začala jsem je postupně vyměňovat a chytli jsme nový vítr.

Zájemci o Slevomat se objevovali v podstatě neustále. Neformální námluvy běžely v zásadě permanentně, ale loni v létě jsme se rozhodli firmu definitivně nasměrovat do exitu, protože chceme dělat už jen mezinárodní věci s velkým potenciálem na evropské úrovni.

S odstupem je jasné, že Slevomat prospěl s vyznamenáním. A z investorského pohledu to byla skvělá investice. Je to jeden z učebnicových příkladů, jak od úplného startu na zelené louce vznikne internetová firma, získá významné místo na trhu, zvládne přechod k profesionálnímu managementu – děkujeme, Maruško :-) – a majitelé předají štafetový kolík strategickému majiteli. Dítě vyrostlo, je čas pustit ho do světa.

Když jsme prodej oznamovali zaměstnancům, všichni byli nadšení a hrdí, tleskali a za pět minut už měli vyrobené nové logo i se Secret Escapes. To je pro nás fantastický kupující, protože s ním můžeme rozvíjet naši strategii a sdílet know-how. S čistě finančním investorem by to bylo jiné.

Slevomat je fantastický úspěch pro všechny akcionáře a management firmy. Málokdy se stane, že se sejde tolik kvalitních lidí nad jednou firmou a vybudují tak skvělý příběh. Myslím, že ze všech stran všechno krásně zapadlo do sebe.

Jako dispečer ve společnosti DoDo musíte být připraveni na leccos. Třeba i na to, že zazvoní telefon a ozve se: „Dobrý den, mohli byste, prosím, doručit karamelový popcorn z kina psovi?“

Služba DoDo funguje jako osobní asistent. Může za vás dojít nakoupit, vyzvednout léky, poslat dopis. Občas ale musí splnit i o dost bizarnější požadavky. Jeden z nich byl na přepravu leteckého paliva, po bujarých nocích zase přibývají objednávky postkoitální antikoncepce.

Čtěte také: Jahody, smetana a šampaňské chlazené v českém skle. Lasvit oslnil Wimbledon

„Naši pracovníci mezi sebou dokonce soutěží, kdo zpracovával větší šílenost,“ usmívá se Michal Menšík, který DoDo řídí. Firmu založila v prosinci 2015 finanční skupina KKCG, a když ji Menšík o rok později odkoupil, jeho vize byla jasná: splnit jakékoliv přání, které si zákazník vymyslí, a B2B partnerům pomoci posunout jejich doručovací služby a zákaznickou péči na úplně jiný level. Vstupní investici této akvizice pokryl díky startupovému fondu e-commerce akcelerátoru INVEO.

Projekt rostl rychle. Jeho řízení se nyní věnuje osm lidí, dalších deset jsou vyškolení dispečeři a zhruba stovka pracuje jako kurýři – číslo se mění podle sezony. „Větší boom čekáme na Vánoce, na které se už teď připravujeme výraznými investicemi do infrastruktury,“ řekl Menšík.

Způsob používání služby bývá u zákazníků podobný. Nejprve ji testují na objednávkách jídla, poté si troufnou i na náročnější přání. „Postupně totiž zjistí, že rozsah toho, co pro ně děláme, je téměř neomezený, takže tomu svá přání přizpůsobují a zároveň se učí optimalizovat svůj čas,“ přibližuje Menšík. Dle jeho slov se více než 60 procent zákazníků vrací pravidelně.

I díky tomu se provoz DoDo, projektu inspirovaného zahraničním startupem Magic, pořád zvětšuje. V počátcích přijímali dispečeři pár desítek objednávek denně, nyní už jsou to vyšší stovky, přičemž průměrná cena za doručení je mezi 130 až 160 korunami.

Měsíční obrat firmy se pohybuje v řádech jednotek milionů. A služba už zaujala i velké společnosti, díky čemuž mohlo DoDo uprostřed léta oznámit dohodu s velkoobchodem Mall.cz, doručuje i pro řeznictví Naše maso, logisticky pomáhá i třeba prodejnám s elektronikou Datart.

Čtěte také: Třináctiletý český autista kreslí mapy, po nichž touží i zahraniční investoři

Nejobvyklejší požadavky bývají na doručovací služby. I proto, že DoDo se snaží fungovat lépe než tradiční přepravci. Kurýři jsou s klientem neustále v kontaktu, a tak se dokážou flexibilně přizpůsobit jeho potřebám – nevadí jim, když na poslední chvíli třeba změní místo dodání, nebo zatouží po dovozu i na méně obvyklá místa: do parku, do hospody, na nádraží…

„Naše nejrychlejší doručení proběhlo v pouhých devíti minutách – během nich jsme stihli vyzvednout od zákazníka mobil a doručit ho do servisu,“ chlubí se Menšík.

Všechny zakázky se však netýkají jen doručování, pochopitelně. DoDo oslovili i lidé pokoušející se dostat ze zamčeného bytu, klient toužící po dvou thajských masérkách na konferenci či zákazník přející si vyřídit pochůzky na vietnamské ambasádě.

„Díky našemu osobnímu přístupu k zákazníkům se nám podařilo trefit se do mezery na trhu, který je jinak v oblasti logistiky výrazně saturován,“ prohlašuje Menšík. A hodlá firmu dál rozvíjet. Chystá se mobilní aplikace a především rozšíření služeb do dalších českých měst, Plzně a Brna. Třeba si na ni vzpomenete, až budete také potřebovat zámečnickou výpomoc – či klidně jen doručení oběda.

Tma. Ležíte na rovné desce. Na podlaze, možná na stole. Nevíte to jistě, protože vám někdo zavázal oči páskou a ruce máte přivázané tak těsně, že s nimi skoro nejde pohnout. Kousek od vás se ozývají naléhavé hlasy vašich přátel. Nedostanou se k vám, jsou za mříží. Víte, že nemáte moc času. Musíte se dostat pryč. Rychle.

Tohle není scéna z děsivé noční můry. Tohle je zážitek, za který se platí. Únikové hry jsou fenoménem, který se rozrůstá po celém světě, a Češi mu během pár let zcela propadli. Pořadatelé při nich zavřou skupinu lidí na určený časový úsek do místnosti plné hádanek, šifer a schovaných předmětů, které jim pomohou vyřešit záhadu a najít cestu ven.

Cena jedné hry se pohybuje kolem 15 stovek, podle velikosti skupiny. Je možné si vybrat z nejrůznějších témat – středověk, fantasy, laboratoř šíleného vědce…

A zatímco ještě v roce 2014 byste si všechny únikovky v Praze stihli zahrát během jednoho odpoledne, o tři roky později se nabídka her pohybuje kolem stovky. „V roce 2014 přišlo zhruba tisíc hráčů, letos překonáme hranici 40 tisíc,“ popisuje šílenství kolem zážitkových her Tomáš Kučva, zakladatel společnosti The Chamber, která patří mezi největší provozovatele v Praze. Celková poptávka na trhu je podle něj padesátkrát vyšší než před třemi lety.

Obliba roste postupně v celém světě, ale v Česku nasadila nevídanou rychlost. „Tady zažívá až raketový boom,“ kýve Petr Hučík, zakladatel Solve Prague – serveru, který hry v Praze mapuje a sestavuje žebříček těch nejlepších.

Podle něj stojí za tímhle úspěchem nostalgie po dětských hrách. „Myslím, že si každý rád zavzpomíná na dětství s bojovkami na táborech,“ říká. Výhodou je podle něj i to, že únikové hry jsou pro každého. Nezáleží na věku ani pohlaví.

To Kučva je přesvědčen, že pro únikovky mají Češi přímo přirozené predispozice. „Celý trend únikového hraní přišel z východu, kde jsou v současné době také nejvyspělejší trhy. Západní země nás dohání, ale vývoj tam byl lehce latentní,“ popisuje Kučva. Vysvětluje si to tím, že zatímco Čecha princip únikové hry okamžitě zaujme již z letmého popisu, na západě se lidé musí přesvědčit, že jde o zábavnou aktivitu.

K masovému rozšíření v Česku pomohl i fakt, že se část nabídky her přesunula na slevové servery. Lidé si navykli dávat poukázky jako dárky blízkým a přátelům k Vánocům. „Podzim a konec kalendářního roku pro nás bývá nejzajímavějším obdobím,“ potvrzuje Libor Šupich z Escape Rooms Prague. Společnost založil v září 2015, ale už teď patří mezi nejlépe hodnocené únikovky v Praze.

Jeho hry si vybírají velké skupiny a firmy pro teambuildingy. Jsou pro ně totiž ušité na míru. „Třeba hru Kód semtex máme postavenou dvakrát, zrcadlově vedle sebe a nabízíme možnost sehrát duel. Identickou únikovku si mohou zahrát proti sobě v jednom okamžiku dvě skupiny,“ popisuje Šupich.

Velkým lákadlem únikovek je moment překvapení – zároveň je ale taky pořádným břemenem. Vyrazit na stejnou hru podruhé už nemá cenu, v tu chvíli se pointa vytrácí. To vytváří potíž – klienti se vracejí jen tehdy, když se v nabídce objeví nová hra. Zato se na ně dá spolehnout. „Často se třeba stane, že zákazníkovi se únikovka tak líbí, že si zahrají hned tu další, a někdy dokonce neplánovaně dojde na všechna tři naše témata,“ směje se Šupich.

„Spokojený klient jedné hry je takřka automaticky klient i všech ostatních her dané značky,“ potvrzuje loajálnost fanoušků Kučva z The Chamber. I proto jeho tým na záhady vyvíjí stále další tajemné příběhy. Začínali na jednom, dnes už jich mají v nabídce 11 a další jsou ve výstavbě.

S velkým rozšířením firem, které hry organizují, jsou fanoušci obezřetnější, komu svěří peníze a na několik desítek minut i sebe samotného. „Klienti jsou kvalifikovanější a začíná převažovat orientace na kvalitu, nikoli na cenu,“ popisuje Kučva.

Pomoci s výběrem jim má třeba už zmíněná Solve Prague, kterou spravuje pětičlenný tým nadšených fanoušků her a recenzentů. „Od počátku nás šokoval rozdíl v kvalitě jednotlivých únikových her v Praze. Po první odehrané únikovce, která se nám moc líbila, jsme hned narazili na velmi špatnou únikovou hru,“ popisuje zakladatel Petr Hučík.

Místo hry tenkrát ani nemohl najít, telefon ve firmě nikdo nebral. Nakonec se jim podařilo sehnat organizátorku, která je zamkla do prázdné místnosti a řekla jim, že mají hodinu, než se vrátí. „Příběh nedával smysl a úkoly byly ve formě: najdi papírky, poskládej papírky, všimni si, že papírky dávají dohromady nějaký smysl, a otevři další zámek,“ vzpomíná.

Špatný zážitek byl pro ně klíčovým momentem. Hned po něm si řekli, že by bylo potřeba založit stránky hodnotící únikové hry. „Šlo nám čistě o to, varovat ostatní před špatnými hrami a naopak podpořit únikovky, které nás nadchly,“ vzpomíná.

Po jejich službách je poptávka. Až taková, že jim provozování porovnávače únikových her začalo vydělávat. „Jsme v zisku, ale výraznou část těchto peněz investujeme do propagace našeho portálu, propagace her novým potenciálním hráčům a také pořádání soutěží o vstupenky zdarma,“ popisuje. V současnosti zvažuje rozšíření činnosti za hranice Prahy a vybudování komunity fanoušků únikovek.

A které hry doporučují vyzkoušet? V jejich žebříčku se na prvním místě drží The Chamber a hra Útěk ze žaláře, na druhém místě The Padlock, v níž hráči řeší tajemnou vraždu na Žižkově. Trojici nejúspěšnějších uzavírá Coderoom a únikovka inspirovaná počítačovou hrou Fallout – hráči se nacházejí v krytu, z celého světa je jedna velká radioaktivní poušť. Jen oni mohou přijít na to, jak zbavit planetu radioaktivity.

Fotografie: The Chamber Escape Game

Zdeněk Rinth, výkonný šéf a jediný vlastník společnosti Kara Trutnov, se rozhodl, že je načase řešit budoucnost značky, s níž spojil svůj život. Ve svých šestašedesáti letech proto začal hledat nového majoritního vlastníka.

Čtěte také: Začínal po večerech na zrezivělém stroji. Dnes šije pro hasiče i vojáky

„Hodně přemýšlím o budoucnosti firmy. Chci, aby nepřešlapovala na místě a pohnula se dál. Kara potřebuje novou krev,“ uvedl ve velkém rozhovoru pro zářijový Forbes, který právě vychází.

V Kaře, do níž poprvé nastoupil před 43 lety, chce dál zůstat v pozici minoritního majitele a minimálně zpočátku také výkonného ředitele.

Prodejní proces, který má na starosti poradenská EY, by podle něj mohl být dokončen v prvním pololetí příštího roku. Zájemců je prý zatím dost, byť jména uvádět nechce.

„Pro mě je důležité, co může dát nový majitel firmě za vizi do budoucna. Ať už jde o nové okolní trhy, lepší marketing nebo elektronizaci. Tu značku jsem znovu vybudoval z nuly a nechci, aby ji někdo zkazil,“ říká Rinth.

Kara má dnes 47 obchodů, stabilní tržby kolem 400 milionů korun ročně a ziskovost měřenou přes EBITDA zhruba 40 milionů.

Vše o tom, jak Zdeněk Rinth značku vytáhl z krachu a zapomnění, jak funguje (relativně malý) svět kůží a kožešin a jak s tím vším souvisí Uruguay, se dočtete v novém čísle Forbesu.

Úvodní foto: Jiří Turek a Jana Jabůrková

Finančník Igor Fait oslavil dvacetileté výročí své skupiny Jet Investment ve velkém stylu. V pátek večer na slavnostní party v brněnské Fait Gallery, kde mimo jiné vystupoval také Cirk La Putyka, oficiálně oznámil poslední a za posledních sedm let také největší akvizici.

Fond Jet 1, v němž je největším akcionářem, a který Jet Investment spravuje, koupil mladoboleslavského výrobce plastových a karbonových dílů v autoprůmyslu Benet Automotive. „Je to dynamická firma, která zapadá do naší investiční strategie a přinese synergické efekty do celého portfolia našeho fondu,“ uvedl Igor Fait pro Forbes.

Čtěte také: Kožešinová Kara je na prodej, majitel Zdeněk Rinth hledá partnera

Naváže totiž úzkou spolupráci se společností Fiberpreg, která mu bude dodávat vstupní výrobní materiály pro karbonové díly takzvaný prepreg. „Dokončujeme tak celý vertikální řetězec námi vlastněných firem – od výroby vlákna, technických a kompozitních tkanin v Kordárně a ve Fiberpregu až po hotové výrobky v Benetu,“ dodal Fait.

Společnost Benet kromě výroby plastových a karbonových dílů také úzce spolupracuje s automobilkami ze skupiny VW a například v Mladé Boleslavi dokonce montuje své lakované díly na nové vozy Škoda, pokud si je zákazník přeje na míru upravit.

Zaměstnává přibližně 650 lidí a vybudoval ji Josef Zajíček, který také společně se švýcarskou společností BA Group stál na straně prodávajících. Firma letos očekává tržby mírně nad jednou miliardou korun a ziskovost měřeno přes EBITDA kolem 100 milionů. Cenu akvizice ani jedna strana nekomentovala.

Investiční rámec fondu Jet 1, který je 3,2 miliardy korun, je tak téměř naplněn. Kromě nově získaného Benetu do něj patří také například Strojírny Poldi, firmy z energetiky PBS Industry či Bronswerk Heat Transfer, dřevozpracující Less & Timber, nebo výrobce dílů pro nákladní železniční vagony MSV Metal Studénka.

Tuto oblast mimochodem Jet 1 letos doplnil ještě o největší polskou kovárnu pro železnici Kuznia Ostrow Wielkopolski, čímž získal lepší přístup na polský trh a může diverzifikovat výrobu

„Očekávám, že do konce letoška zavoláme všechny přislíbené peníze od investorů a tím investiční kapacitu prvního fondu naplníme,“ říká Igor Fait s tím, že celkem budou tržby firem ve fondu letos kolem šesti miliard korun a EBITDA se očekává blízko 700 milionům. Stranou pak stojí ještě skupina Kordárna, kterou Jet Investment spoluvlastní napřímo.

Pro investory, kteří nestihli investovat s fondem Jet 1, měl Fait na páteční večer připravenu ještě jednu novinku: otevření dalšího fondu s názvem Jet 2. Ten by měl začít upisovat finance na přelomu druhého a třetího čtvrtletí příštího roku, měl by být větší než starší bratr (ten má zatím výnos před odečtením případné odměny správce na úrovni 16 %) a jeho záměrem je získat na nákupy firem až 5,5 miliardy korun.

„Budeme se držet toho, co umíme, tedy průmyslu a služeb,“ komentuje budoucí plány Igor Fait. Očekává, že do fondu nakoupí 8 až 10 firem, maximální doba jeho trvání bude 10 let od úpisu peněz a brněnští finančníci plánují výnosnost kolem 15 procent.

Aby svému počínání dodali Fait a jeho další tři partneři z Jet Investment větší váhu, budou do fondu sami investovat a chtějí se na něm podílet až pětinovým vkladem.

„Slavíme sice dvacet let, ale máme pořád spoustu energie do práce. Podařilo se nám dobře investovat v našem regionu a plánujeme posílit na Západě. A v hlavě nosíme další velké obchody,“ dodal Igor Fait pro Forbes.

Radovan Vítek, třetí nejbohatší Čech a vládce realitní skupiny CPI Property Group, pokračuje v uklízení a leštění svého byznysu. Po několikaměsíčním snažení získala jeho CPI PG investiční rating od agentury Moody’s.

To v praxi znamená, že se realitní říše Radovana Vítka bude moci levněji financovat a získá také širší okruh potenciálních investorů do jejích dluhopisů.

„Naší skupině to umožní přístup na mezinárodní kapitálové trhy a dále posílí naše pozice na lokálních trzích. Tento úspěch lze v neposlední řadě připsat i důsledné práci týmu našich zkušených manažerů se silnou podporou majoritního akcionáře,“ uvedl k tomu Martin Němeček, výkonný ředitel skupiny CPI PG.

Nové bondy, které CPI vydá až do výše 1,24 miliardy eur, budou podle skupiny vůbec poprvé zacíleny na evropské trhy a institucionální investory. Eurodluhopisový program bude kotovaný na burze v Dublinu a podílet se na něm budou Deutsche Bank, SG CIG, UniCredit a UBS Investment Bank.

„Získání ratingu nás opravdu potěšilo, je to další krok v rozvoji firmy a jsme také jedna z mála firem, které se to v českém prostředí podařilo,“ uvedl Martin Němeček pro Forbes.

Loni se to podařilo také například telekomunikační společnosti Cetin z portfolia PPF Petra Kellnera. Moody’s ohodnotila CPI PG a její dluhopisový program investičním stupněm Baa3 se stabilním výhledem.

Přibližně polovina kapitálu získaného z eurových dluhopisů má jít na refinancování starších dluhů, další části zamíří na investice do stávajícího portfolia (rekonstrukce a modernizace především nákupních center) a zbývající budou použity na nové akvizice. Velikost výnosu se stanoví ke konci září, kdy proběhne první nabídka těch dluhopisů v Londýně.

Tenhle podnikatel si nedal zrovna snadný úkol. Petr Malý chce ukázat, že kromě piva máme v Česku ještě jeden národní klenot, na který můžeme být patřičně hrdí – med. A tvrdí, že včelařit může každý a všude, třeba mladá generace ve městech.

Trochu medu má Malý přimíchanou v krvi. Je příslušníkem už třetí generace, která se včelařením zabývá. Jeho dědeček, Stanislav Kodoň, byl dlouholetý tajemník Československého svazu včelařů a inovátor českého včelařství. Do Dolních Břežan na kraji Prahy si pro med jezdili a jezdí zákazníci z celé republiky.

Příspěvek sdílený Urban Beekeepers Prague (@rent_a_bee), Čen 15, 2017 v 8:19 PDT

Petr Malý a jeho včely.

Je to sice malý rodinný podnik, ale Malý v něm beze zbytku naplňuje představu podnikatele, který piluje svůj výrobek k dokonalosti a k tomu se nebojí smělých vizí. „Není to o velkém množství, ale je to vynikajícím produktu,“ říká o svém medu pyšně. „Myslím, že je to ten správný přístup a tajemství úspěchu malého byznysu – kvalita by měla zvítězila nad kvantitou.“

Ve včelaření navíc vidí trend, který by mohl oslovit mladou generaci a to i ve zmíněných městech. Na sociálních sítích se proto společně se svou nevlastní dcerou snaží včelaření popularizovat a propagovat. A jde to.

Jejich instagramový profil @rent_a_bee sledují tisícovky fanoušků z celého světa. Malý si tu píše s kolegy z New Yorku, Paříže, Berlínu, Amsterdamu či Sydney. Díky tomu zjistil, že se Česko nemá za co stydět. Ba naopak.

„Vyrábíme poctivý a velmi kvalitní produkt, ale není o něm ve světě moc slyšet. Českému medu chybí značka, branding,“ stýská si.

Příspěvek sdílený Urban Beekeepers Prague (@rent_a_bee), Čen 7, 2017 v 9:32 PDT

Česko je přitom čtvrtou nejzavčelenější zemí na světě a podle Malého má pro chov včel ideální geografické i klimatické podmínky. „Odráží se to na vysoké kvalitě medu,“ vysvětluje.

Naší národní specialitou je podle něj především med medovicový (honeydew honey), považovaný za unikátní a cennou specialitu. Řada lidí ale ani netuší, že existuje. „Snažíme se vyplnit tuhle mezeru, propagovat český výrobek ve světě a vytvořit mu dobrou pověst,“ říká.

Svoji teorii hodlá otestovat v prestižní soutěži v rámci National Honey Show, která se koná každý podzim ve Velké Británii. Věří si a k tomu jedná o možnostech dovážení českého medu do zahraničí.

Stále vidíte včelaře jako postaršího samotáře na venkově? S tím souvisí další úkol, který si Malý dal. Chce lidem dokázat, že kvůli včelaření se nemusíte vzdát městského pohodlí. „Chceme ukázat, že včelaření může být inspirující, ekologicky udržitelné a ekonomicky výnosné pro každého,“ vzkazuje a dodává, že ideálním místem pro včelařské úly jsou i městské střechy.

Příspěvek sdílený Urban Beekeepers Prague (@rent_a_bee), Zář 4, 2017 v 8:23 PDT

Městské včelaření je například v Praze sice nenápadným, ale už nějakou dobu přítomným faktem. Svoje úly má ruzyňské letiště, Národní divadlo i řada předních českých hotelů. Podle oficiální statistiky Českého včelařského svazu je v Praze na pět stovek včelařů. A pražské medy jsou také vítězi ceny Med roku za rok 2016 i 2015 v kategorii Květový med. Zabodoval ten z Petřína i z Vidoule.

„I když se to nezdá, med od městských včel bývá dokonce čistší než ten venkovský,“ tvrdí Malý. Poukazuje na to, že podle studií mají městské včely výrazně lepší podmínky pro přežití v zimě, produkují víc medu a jsou celkově zdravější než ty venkovské. Ve městě totiž medonosný hmyz neohrožují pesticidy jako v zemědělské krajině.

Malý by v Česku rád prorazil ještě s jednou praxí – pronajímáním včel. To se dnes běžně děje třeba ve Spojených státech a jde o to, že městští včelaři svá včelstva pronajímají zemědělcům, kteří je využijí na opylování plodin. To pro urbánní včelaře samozřejmě znamená obrovskou ekonomickou příležitost a z příležitostných úlů na střechách by se díky tomu mohl stát mnohem zajímavější byznys.

Z tašky mu vypadne metr, který nosí pořád u sebe. Jeho klienty jsou totiž lidé jako dirigent Walter Attanasi nebo bubeník Bo Valbjorn z dánského orchestru Prinsens Musikkorps, kterému bral míry přímo na pražském letišti před jeho odletem do Dánska.

„Na koncertním kostýmu pro Waltera Attasiho pracuji celé prázdniny a za tu dobu jsem se s ním potkal dvakrát, proto musím brát míry při prvním setkání,“ říká Roman Humlíček, krejčí, který po 16 letech odešel od firmy Blažek, aby pracoval už jen pod svým jménem v kuřimském suterénním ateliéru.

Čtěte také: Na plný plyn. Co se mohou podnikatelé naučit od závodního autoprůmyslu? 

Tam mezi vzorky látek a svých prací, u štendru a kávovaru tvoří oblečení i pro klienty s devítimístným kontem. Nebo za nimi přijíždí sám, a to jim pak pro změnu často špendlí obleky přímo při jednání.

Roman Humlíček.

Do firmy Blažek nastoupil v roce 1999 a dostal za úkol změnit styl pánského oblékání tak, aby osmdesátky z šatníků už navždy zmizely. Vedle klasické kolekce proto Humlíček vytvořil takovou, která ukazovala nové trendy. Ta se ale zpočátku neujala, zákazníkům se nelíbilo, že je moc přiléhavá, zdála se jim nepohodlná a „pro mladé“. Tento názor zlomila až kampaň s Leošem Marešem a Roman Humlíček přidal svou trošku k vybudování jména Blažek.

Čtěte také: Jak nás kompromis při výběru manažera stál 30 milionů korun 

Pro firmu nakonec vytvořil 30 kolekcí, ale po 16 letech úspěchu a jistoty se ji rozhodl opustit. „Měl jsem skvělé spolupracovníky, ale čím dál více jsem cítil určitou izolaci. Návrhář nic u psacího stolu nevymyslí, inspirace je všude kolem vás a já chtěl s kolekcí pracovat a vnímat ji i po svém předání, a to jsem nemohl,“ říká Humlíček, který své první kalhoty ušil, když mu bylo osm, z novin v dílně svého dědečka na Českomoravské vrchovině, kterou později zdědil.

Odejít ze zavedeného podniku pro něj podle jeho slov bylo jako odejít z rodné do cizí země. „Neznáte tam vůbec nikoho a je to vzrušení, ale také samota. Hledáte nějaké spojence a spojenectví, hledáte někoho ze své rodné země, s kým byste si popovídali. Po nějakém čase se ale začnete rozkoukávat.“

Na začátku měl samozřejmě představy a plány, které mu nevyšly. „Lepší je počítat s padesáti procenty toho, co si vysníte nebo naplánujete. Samozřejmě ale, že tu redukci na padesát procent uděláte až zpětně,“ směje se Roman Humlíček a dodává, že od začátku usiloval o to, aby mohl fungovat bez investora, a proto sám sebe postavil do role krejčího.

Ročně dnes ušije více než 100 obleků, košil a nepočítaně džín na míru. Ty se ostatně staly jeho neplánovaným hitem. „Jednou přišel zákazník, který chtěl džíny k saku, a od té doby dostávám od čím dál více lidí zprávy typu – objednávám džíny, stejný materiál, stejné provedení, nic neměnit!“ Roman Humlíček si návrhy a střihy dělá sám, konečnou realizaci mají na starosti krejčí u nás nebo na jihu Evropy.

Největší překážku pro Humlíčka představují stále čas a peníze. „Má práce je součást mého života a mé rodiny, a protože mě baví, tak jsem ochotný pracovat více než osm hodin denně. Nesmí to ale být jen o práci, nicméně když mi někdo zavolá, tak nemůžu říct, že mám víkend nebo příští týden jiné plány,“ říká. „Takhle obětovaný řas vám ale pak nahradí to, že máte jen pozitivní, nebo velmi pozitivní zpětnou vazbu,“ doplňuje krejčí.

A co byla vůbec hlavní věc, kterou si musel Roman Humlíček ujasnit, když se rozhodl z velké firmy odejít? „Vlastně to, co chci dělat do konce života.“

Malá zapadlá vesnice kousek od Bělehradu, uprostřed dva domy a cesta plná výmolů. Jinak nic. V jednom z domů plně vybavená restaurace, kde ale není ani noha, z druhého se ozývají tepavé zvuky a tlumené hlasy, kterým není rozumět.

Právě tady se šijí boty pro Češku Gabrielu Dlouhou, missku, modelku a manželku bývalého tenisového reprezentanta, která se rozhodla rozjet svůj vlastní byznys.

Čtěte také: ▶ Forbes Things in Process: Jak vzniká vinylová deska v GZ Media

Boty ji odmalička fascinovaly, jako každá žena si je ráda a často prohlížela skrz pražské výlohy: „Obzvlášť  červené latexové kozačky nad kolena,“ směje se. S manželem pak hodně cestovala po světě a pokukovala, co se ve světě nosí. Když se ale vrátila do Česka, najednou zjistila, že má problém sehnat boty podle svých představ.

Během dvou let, kdy byla doma s dítětem, často mluvila o nápadu mít vlastní obchod. Občas si ještě odskočila na přehlídku, ale už ji to nebavilo tak jako dřív a zároveň nechtěla trávit tolik času bez dcery. A tak se od nápadu dostala k jeho realizaci.

Na internetu začala hledat někoho, kdo by jí dovedl dodávat ručně vyráběné boty z kůže. Primárně chtěla všechny dodavatele lokální, aby je měla kdykoliv „po ruce“.

Když to nevyšlo, obrátila se se svým plánem na západní firmy. Ty měly zájem spolupracovat pouze za podmínek, které nedokázala splnit. „Tak jsem si řekla, že si ty boty můžu vyrábět sama!“

Gábina si uvědomila, že nemusí nakupovat hotové boty, byť kvalitní, ale že si může sehnat zkušené řemeslníky a designéry, konkrétní lidi, kteří budou boty ručně šít tak, jak ona chce. Evropské firmy po předchozích nezdarech odpískala a svoje pátrání přesunula na Balkán. Z vlastní zkušenosti věděla, že minimálně kůže tam mají vysoce kvalitní.

Pak se všechno odehrálo jako lusknutím prstů. Během tří dnů sehnala rodinu řemeslníků, kteří vyrábějí boty po generace, i designérku, jež chápala její smysl pro dekorace.

„Jedu do Srbska, pohlídej dítě!“ řekla manželovi, sedla do auta a jela. Uprostřed Bělehradu se sešla s designérkou, lámanou angličtinou si potvrdily, že je všechno na správné cestě, a vydaly se do vesnice, kde nebylo prakticky nic kromě dvou velkých budov. Jedna z nich restaurace, druhá – dílna na výrobu bot.

Mnoho lidí ji odrazovalo, ale: „Moje peníze, můj risk,“ odpovídá stejně jako kdysi Gábina a pokračuje vyprávěním, že cesta na srbský venkov po zdejších silnicích byla vlastně docela divočina: „Na strach jsem neměla čas. Už nebylo kam couvnout.“ Po půl roce spolupráce se srbskými kolegy hodnotí svoje rozhodnutí s neskrývaným nadšením.

„Co se u Srbů řekne, to platí. Neexistuje žádné potom nebo zítra, zkrátka je vždycky všechno tak, jak se domluvilo,“ pochvaluje si.

<

>

Když teď hrdá majitelka obchodu s botami vlastní značky celý příběh líčí, často mimoděk spojí prsty k sobě do tvaru srdce. Možná je to náhoda, nicméně co se týče bot, dokáže Gabriela vyprávět hodiny a hodiny: „Tohle jsou letní kozačky, ty u nás jinde neseženete!“

Vypráví, že každá část boty prošla rukama reálných lidí, které osobně poznala, a to je jeden z důvodů, proč jsou tak kvalitní a také proč nejlevnější sandálky koupíte za 3800 korun. Většina jejích bot jsou originály.

„Klientka má dva páry stejných bot, ale pokaždé prý k sobě spáruje různou levou a pravou, aniž by si toho hned všimla.“

Čtěte také: Bota pro Prahu. Jak Manolo Blahnik ušil střevíc s leskem křišťálu

Ačkoliv svůj obchod otevřela teprve před půl rokem a počáteční investice se pohybovaly v řádu stovek tisíc korun, hodnotí Gabriela rozjezd podnikání na vlastní pěst se střízlivým optimismem:

„Obchod si na sebe vydělá. Zaplatila jsem z výdělků i novou zimní kolekci, která už je na cestě do Prahy, ale počáteční investice se mi ještě nevrátila.“

Jejím cílem je, aby si její jméno lidé spojovali s kvalitními botami, za kterými je skutečný příběh a skuteční lidé.

Foto: Gabbi

Líbí se vám v e-shopu brýle, kabelka nebo třeba kalhoty, ale než odkliknete nákup, tak byste si je radši vyzkoušeli? Žádný problém. Díky českému projektu Virtooal, který vyvíjí virtuální zrcadlo pro e-shopy.

Čtěte také: Kouzlo mistrů ševců. Jak si bývalá miss plní sen o ručně vyráběných botách

Při nákupu obličejových doplňků už teď stačí, když se vyfotíte a svoji fotku nahrajete. Virtooal ale jako první na světě přichází také s alfa verzí technologie virtuální zkušební kabinky, která dokáže simulovat typ a velikost postavy a díky které si budete moci vyzkoušet i oblečení. Aplikaci startupu Virtooal se díky tomu chystá vedle malých a středních e-shopů z celého světa brzy spustit i největší multisegmentový e-shop u nás.

Zakladatel Virtooal Ondřej Bagin se pohybuje v módním průmyslu od roku 2002. Jeho prvním úspěchem byl projekt virtuálního vizážisty, díky kterému získal kontrakty se společnostmi jako Rossman nebo L’Oréal. Když viděl, jaké je o jeho služby zájem, rozhodl se vytvořit technologii virtuálního zrcadla.

Čtěte také: Petr Kováčik (Skrz.cz): Jak jsme během pár let vybudoval stamilionový startup

S programátorem Peterem Soósym ji vyvíjel od roku 2008, dostupná ale byla jen pro konkrétní firmy z módního a beauty odvětví. Před dvěma lety ale Baginovi došlo, co má v rukou a rozhodl se být průkopníkem v online zkušebních kabinkách.

Virtuální zrcadlo ani virtuální zkušební kabinka samozřejmě nikdy úplně nenahradí reálné zrcadlo ani možnost vzít si oblečení na sebe, oba projekty dokáží  s výběrem produktu výrazně pomoct a e-shopům tak ušetří náklady za vrácené zboží a výrazně zvýší konverzní poměr.

Tvůrce virtuálního zrcadla Ondřej Bagin.

Když tak v roce 2016 bývalý generální ředitel Mall.cz Vít Endler hledal projekt, do kterého by investoval a pomohl mu se svými zkušenostmi v e-commerce a narazil na projekt Ondřeje Bagina, bylo mu jasné, že dál hledat nemusí.

Čtěte také: Koho zaměstnat ve startupu? Do týmu vyberte stěžovatele i naivky

„Ondřejův startup na mě doslova zasvítil, protože řeší jeden z velkých problémů e-commerce, a to jsou vratky zboží, které dělají v případě fashion až padesát procent z prodaného zboží. Navíc pomáhá zákazníkovi s výběrem zboží. Třetí věc byla, že jde o rozšíření e-commerce byznysu, který je pro mě obecně zajímavý a sexy, a který výrazně roste,“ vysvětluje Endler, proč se do projektu přidal.

Dodává ale, že důležitá je pro něj i vzájemná chemie, aby spolupráce fungovala i po lidské stránce. „Nechtěl jsem jen investovat finančně, chtěl jsem přiložit ruce k dílu a taky to, aby nás projekt společně bavil,“ vysvětluje.

Vít Endler a Ondřej Bagin v současné době intenzivně pracují na tom, aby jako jedni z prvních na světě zákazníkům nabídli virtuální zrcadlo celé postavy. Když návštěvník e-shopu nahraje vlastní fotku, zadá výšku, váhu a typ postavy, Virtooal mu vymodeluje postavu s tváří uživatele, na které si bude moci vyzkoušet jakékoliv oblečení.

V současnosti testují prvotní verzi, která dokáže simulovat typ postavy a její velikost tak, aby byla téměř k nerozeznání od postavy skutečného uživatele.

Vít Endler.

„Jeden z důvodů, proč měly e-shopy naše zrcadlo nabízet, je jednoduše ten, že nákupy v kamenných obchodech jsou zábava. A my chceme tento prvek zábavy převézt i do onlinu. Tak abyste si mohli vytvořit outfit a mohli ho poslat známým třeba přes Facebook a oni – nejčastěji asi kámošky – vám řeknou, že tyhle boty ne. Je to blízká budoucnost a my věříme, že budeme první,“ říká Ondřej Bagin.

Do konce roku s Endlerem plánují uvést beta verzi své zkušební kabinky, najít investora, který jim pomůže v rychlejším technologickém vývoji a rozšíření služby hlavně na trzích v USA a v Asii. Tento rok plánují dosáhnout obratu v řádu 3  až 4 milionů korun a příští rok ho chtějí 5-6x zvýšit.

„Zatím jsme startup a v e-commerce je odhad dlouhodobého směřování lehká loterie. Investujeme ale hodně energie, peněz, už jsme pokryli náklady a realita je o něco lepší než naše plány. Aktuálně máme něco, co téměř žádný e-shop nemá a máme i dobrý plán, jak vybudovat globální společnost. Pro další fázi ale potřebujeme parťáka, který nám pomůže nejen finančně, ale hlavně svými kontakty, abychom mohli růst na americkém a asijském trhu,“ říká Endler.

Jmění nejúspěšnějších českých podnikatelů v žebříčku Forbesu poprvé v historii překonalo hranici jednoho bilionu korun. Přesně 1039,5 miliardy korun. V ročníku 2017 najdete 11 nových jmen z celkových 70 a poprvé jsme také zmapovali top 10 tuzemských miliardářů, kteří dávají nejvíce na filantropii.

Celý žebříček nejbohatších Čechů najdete v našem speciálu.

Zobrazit celý žebříček »

Nejbohatším Čechem zůstává Petr Kellner (310 mld. Kč), jehož jmění rostlo díky úspěšnému rozvoji splátkového byznysu skupiny Home Credit v Asii, především v Číně. Odhad jmění jsme zvýšili také u bývalého ministra financí a muže aktuálně běžícího o premiérský post – Andreje Babiše (88 mld. Kč).

Jeho zemědělsko-potravinářský Agrofert je sice aktuálně zaparkovaný ve dvou svěřeneckých fondech, Babiš ale zůstává jediným příjemcem z nich plynoucích benefitů, proto ho dále řadíme mezi tuzemské miliardáře. Třetím nejbohatším Čechem je realitní magnát Radovan Vítek (57 mld. Kč), který letos jen těsně předběhl Karla Komárka (55 mld. Kč), jemuž se daří rozvíjet loterijní skupinu Sazka Group napříč evropským trhem.

Dále už se desítka nejbohatších meziročně hodně proměnila. Především do ní přibyli zakladatelé softwarové firmy Avast Eduard Kučera a Pavel Baudiš, jejichž jmění odhadujeme na 21 miliard korun díky významnému nárůstu ziskovosti měřeno přes ukazatel EBITDA.

Meziročně si polepšil také Daniel Křetínský, který letos navíc poprvé vstoupil do žebříčku světových miliardářů Forbesu, tedy lidí, jejichž jmění je více než jedna miliarda dolarů. Nahoru šel díky vyšší ziskovosti i vládce skupiny Penta Investments Marek Dospiva (20,7 mld. Kč), naopak bývalého uhlobarona Zdeňka Bakalu kvůli neprůhlednosti jeho aktuálních investic diskontujeme na 18 miliard korun.

Deset nejbohatších Čechů 2017

Pro letošek Forbes na svůj žebříček nejúspěšnějších byznysmenů zařadil 11 nováčků. Mezi nimi například dlouholetého investora a hlavního vlastníka brněnské skupiny Jet Investments, která se specializuje na kupování, spravování a prodávání průmyslových firem (jednou z investic je Kordárna či Strojírny Poldi) a zároveň mecenáše moderního umění Igora Faita (2,5 mld. Kč).

Nechybí také ústecký podnikatel Aleš Graf (2,9 mld. Kč), jenž začínal s obchodem se spotřební elektronikou a dnes kontroluje Centropol, druhého největšího alternativního dodavatele energií v Česku. Mezi dalšími nováčky je Pavel Hubáček (7 mld. Kč), který dávno přerostl rodnou Hanou a dnes buduje banku Creditas, krom toho jeho skupina Unicapital investuje do energetiky, nemovitostí, zemědělství a zdravotnictví.

Jak odhad majetku nejbohatších Čechů Forbes počítá? Díváme se do otevřených zdrojů, jako jsou výroční zprávy a dokumenty v obchodním rejstříku, sledujeme tržby, ziskovost přes EBITDA a samozřejmě také odečítáme dluhy či přičítáme volné peníze.

Sledujeme také to, jak se oboru daří v celosvětovém kontextu, jak se vyvíjejí tržby a ziskovost dané firmy v čase a jaké nové investice a tím i svou budoucnost chystá. Pokud je vše prokazatelné, můžeme přičítat také významné soukromé investice do nemovitostí, akcií, drahých kovů, či dokonce letadel.

Vedle toho sledujeme proběhlé transakce na trhu a ocenění podobných společností na burzách, čímž se dostáváme k multiplikátorům, jejichž úlohou je oceňovat hodnotu firem. A ty v posledních letech rostou s tím, jak jsou levné peníze, nízké úroky a tím pádem méně zajímavých investičních alternativ. I proto například letos Agrofert Andreje Babiše ceníme výše než před rokem, ačkoli jeho provozní výsledky velmi mírně poklesly.

Renáta Kellnerová o charitě

Forbes letos poprvé také připravil žebříček největších filantropů mezi českými miliardáři za rok 2016. Ptali jsme se, kolik peněz buď napřímo, či přes své nadace v daném roce na filantropii věnovali. Nejbohatší Češi přitom v poslední době svou charitativní činnost profesionalizují a zakládají rodinné nadace. Tu svou právě připravuje například čtvrtý nejbohatší Čech Karel Komárek. Jejím cílem bude podpořit stávající projekty (do nich patří i snaha rozhýbat české děti) a také najít nové téma, kam by Komárkova filantropie směřovala. Jedna možnost už se rýsuje: z průzkumu totiž Komárkovým lidem vyšlo, že jednou z nejpalčivějších věcí, které Čechy trápí, je národní identita, respektive pocit, že nikam nepatří.

Nejvíce peněz loni na filantropii rozdělil Andrej Babiš přes Nadaci Agrofertu, a to 112 milionů korun (suma je včetně 50 milionů, o něž její rozpočet navýšil po začátku kauzy Čapí hnízdo), druhým největším filantropem je Petr Kellner, který se dlouhodobě zaměřuje na zlepšování českého vzdělávání. Filantropickým skokanem roku 2016 se stal Martin Vohánka, který padesátimilionovým vkladem založil Nadaci BLÍŽKSOBĚ, jež se chce zaměřovat na podporu aktivní občanské společnosti. Martin Vohánka je jinak majoritní vlastník firmu W.A.G. payment solutions, která provozuje platební řešení Eurowag používané řidiči po celé Evropě, a v žebříčku nejbohatších Forbesu mu patří 39. místo.

Aktuální říjnové číslo se tématu 70 nejbohatších Čechů věnuje na 120 stranách a mimo jiné přináší tři velké rozhovory s tuzemskými miliardáři a s Renátou Kellnerovou, manželkou nejbohatšího Čecha o filantropii. „Pro nás je zásadní znát nejen účel, ale i cestu, kudy se pomoc dostane k obdarovanému. Je pro nás zásadní podporovat konkrétní projekty, které známe, víme, co, pro a jak,“ uvedla Renáta Kellnerová pro Forbes. První velký rozhovor poskytl zbrojař a majitel značek, jako jsou Tatra, Prim či Avia, Jaroslav Strnad, na titulní straně je největší tuzemský developer Dušan Kunovský, zakladatel firmy Central Group, a nechybí ani aktuální Andrej Babiš nebo příběh nejdražších kanceláří v Česku, které na Národní třídě právě dokončuje miliardář Petr Němec. Číslo je ve volném prodeji od pátku 6. října.

TOP 10 českých filantropů

Pozn.: Jde o miliardáře, kteří byli ochotni se o svou filantropii v roce 2016 podělit.