Tohle spojení nabíjí. Největší česká síť stavebnin DEK koupila jedničku na trhu v distribuci elektroinstalačního materiálu – firmu Argos Elektro. Vít Kutnar, majoritní vlastník skupiny DEK, tak udělal dosud největší akvizici své byznysové kariéry. Po dokončení spojení bude DEK dosahovat ročních tržeb 14 miliard korun a bude působit v 91 pobočkách v Česku a na Slovensku.

„Většina našich zákazníků pravidelně nakupuje elektroinstalační materiál, proto jsme se rozhodli růst tímto směrem, abychom jim mohli nabídnout ucelený servis na jednom místě. Stavebniny DEK tak rozšíří nabídku o elektro sortiment a zároveň budeme nadále rozvíjet specializované prodejny s elektromateriálem pod značkou Argos Elektro,“ uvedl pro Forbes Vít Kutnar, s majetkem 3,1 miliardy padesátý nejbohatší Čech.

Při akvizici vycházel také z logiky, že elektroinstalační materiál tvoří stále větší položku při stavbách domů a nechtěl tedy zůstat v tomto byznysu stranou. Společnost Argos Elektro, jejíž tržby v roce 2015 dosáhly 2,3 miliardy korun, měla pět akcionářů, 13 poboček a obchodně je silná především na severní Moravě.

„Serióznost jednání, zachování značky Argos a silná vize rozvoje prodeje elektromateriálu byly pro naše akcionáře hlavní důvody, proč jsme se rozhodli pro spolupráci se skupinou DEK. Věřím, že společně dosavadní pozici Argosu nejen udržíme, ale také výrazně posílíme,“ uvedl Libor Nardelli, zástupce původních akcionářů, který ve firmě i nadále zůstává na pozici ředitele.

Obchod byl dokončen letos v lednu, cenu ani jedna strana komentovat nechtěla. Vzhledem k ziskovosti EBITDA kolem 70 milionů korun šlo pravděpodobně o řád stovek milionů. Zakladatelé DEK i Argos rozjeli své podnikání od nuly na počátku 90. let a postupně ho vybudovali do nejvýznamnějších firem ve svých oborech.

Průhledný panovník Karel IV. vyrobený z nerezových plátů, vysoký pět metrů a těžký 24 tun. To může být nová dominanta Smetanových sadů v Karlových Varech. Sochař Michal Gabriel uspěl se svým návrhem nového pomníku Karla Čtvrtého v soutěži, kterou vypsal karlovarský Rotary Club. Jeho vítězství bylo oznámeno ve čtvrtek večer.

„Velmi mě to těší a věřím, že teď začne cesta k její realizaci,“ uvedl Gabriel pro Forbes. Spoluautorem skulptury je Michael Gabriel, který se podílel na digitální podobě sochy a je taky autorem umístění sochy v centru města.

Socha je unikátní díky použité výrobní technologii, kterou sochař připravil společně s trutnovskou společností Kasper patřící do žebříčku největších rodinných firem, který Forbes každoročně sestavuje.

Za sochou Karla IV. bude stát technologie rodiny Kasperových.

Spočívá ve vrstvení nerezových plátů, jemuž předchází použití počítačových 3D technologií. Gabriel ve spolupráci s Kasperovými již několik soch ze skládaných ocelových plechů vytvořil, ale toto by mohla být největší realizace. Jezdecká socha panovníka v dlouhém plášti a s listinou v ruce je doplněná o svatováclavskou korunu, která je uzavřená v soklu sochy.

Technologie potom umožňuje, aby se hmota soklu z určitého úhlu pohledu zprůhlednila a mohla se v něm objevit právě vznášející se koruna panovníka. Deset milimetrů tlusté nerezové plechy, jichž má být 280, jsou totiž propojené čepy, které mezi sebou nechávají prostor a díky tomu vypadá dílo z každého úhlu trochu jinak.

„Může to být unikátní projekt sochy v této technologii, kterou jsme s panem Gabrielem společně vyvinuli. Nejnáročnější je konstrukční příprava ve 3D technologii a samozřejmě složení pět metrů vysoké sochy také není snadné. Ale s tím bychom si poradili,“ říká Jakub Kasper, jeden ze synů zakladatele skupiny Rudolfa Kaspera a výkonný šéf firmy Kasper Kovo.

Zjednodušeně řečeno je socha nejprve vymodelována klasickým způsobem, potom je ale kompletně naskenována do počítače a ten provede její detailní rozkreslení do jednotlivých nerezových plátů. Zatím vznikl jen 50 centimetrů vysoký model, Michal Gabriel je ale připraven vytvořit ještě jednu detailnější předlohu a ostatní záleží na financích. Cenu samotné sochy odhaduje na zhruba osm milionů korun.

Michal Gabriel

„Samozřejmě je zásadní, jak se k projektu Rotary klubu postaví případní donátoři a radnice,“ dodává Michal Gabriel, jenž se podílel například na výtvarném zpracování interiéru pavilonu Indonéské džungle v ZOO Praha a byl děkanem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.

Jaké to bylo, když jako náctiletý vybíral prvního zaměstnance, jak se vypořádal s krachem své první firmy Redboss a co teď dělá v rámci čínské skupiny Goodbaby International, kam loni zasedl do představenstva?

O to vše se v úterý večer ve Vencovského aule na půdě Vysoké školy ekonomické v Praze při příležitosti přednášky s názvem Řízení růstu podnikání podělil s veřejností jeden ze zakladatelů a bývalý dlouholetý šéf Socialbakers Jan Řežáb.

Čtěte také: Proč se Jan Řežáb staví na hlavu a jezdí na monokole

Ten také s pomocí originálních „slajdů“ v angličtině předvedl, jak před sedmi lety vypadala jeho investorská prezentace (tzv. pitch), když si se Socialbakers šel pro první dva miliony dolarů. Od té doby firma od soukromých investorů (včetně fondů jako Index Ventures nebo Early Bird Venture Capital) získala už 34 milionů dolarů.

„Pár otázek bylo, kdy Socialbakers budou profitabilní,“ zavzpomínal dnes třicetiletý Řežáb, který se před dvěma lety umístil v globálním žebříčku Forbes talentovaných mladých lidí 30 pod 30. A podle něj podobné firmy z oboru analýzy dat jako Zendesk, HubSpot nebo Salesforce ani negenerují zisk, namísto toho se věnují růstu.

To je případ i Socialbakers, kteří v prvních sedmi letech fungování žili jen z investorských peněz.  Teď se situace konečně obrací.

„Socialbakers jsou teď první dva kvartály profitabilní. Zatím to nekomunikujeme, ale vypadá to velmi dobře. Příští kvartál zisk sice být nemusí, ale už se vše stabilizuje,“ vysvětloval publiku složeného převážně ze studentů ekonomických oborů s tím, že v současnosti roční klientské subskripce Socialbakers přesahují 30 milionů dolarů (v přepočtu zhruba 800 milionů korun).

V roce 2015 přitom Socialbakers uzavřeli s příjmy přesahujícími 560 milionů korun.

Jan Řežáb na VŠE v Praze. Foto: xPORT Business Accelerator

Jan Řežáb je jeden ze čtyř spoluzakladatelů Socialbakers, který „pekaře“ dlouhá léta vedl. Předloni ale přenechal pozici CEO Robertu Langovi, který se v červenci loňského roku stal i předsedou představenstva firmy a Řežáb namísto toho usedl do dozorčí rady.

Sám pak přijal nabídku od čínské skupiny Goodbaby International, kde usedl do představenstva a patří mu role executive director a také šéfa pro digitální technologie. Aktivitám čínské společnosti věnuje 3 až 4 dny v týdnu, dva dny pak připadají na Socialbakers.

Číňané vlastní v Evropě vlastní například výrobce autosedaček a kočárků Cybex. Řežáb ale před studenty naznačil, že Goodbaby pracuje na sofistikovanějších věcech.

„Lidi se mě ptají: Co sakra děláš v kočárkové firmě? Nemohu o tom ještě úplně mluvit, ale kočárky to opravdu nejsou. Děláme na cool věcech,“ tajemně naznačil v závěru svého zhruba 1,5 hodinového vystoupení.

Už na základní škole dokázal najít chyby v odborném časopise o počítačích. V jednadvaceti spoluzaložil chráněnou vývojářskou dílnu, která dnes nese jméno Good Sailors. A pak to přišlo – lavina. NiconClub, OSS Alliance, Moredays, Disway, Good Sailors, Datasys nebo Pixbuf, poslední projekt, kterým teď žije. To je život Filipa Molčana, vývojáře, podnikatele a taky rangera.

Že vás hned napadne, kolik mu je, když toho stihl už tolik? „Pětatřicet. Ale občas ještě pořád musím ukazovat občanku, když si chci koupit pivo,“ směje se.

Čtěte také: Aplikace, které naučí vaše děti zacházet s penězi

Na jaderné a fyzikálně inženýrské fakultě ČVUT v Děčíně vydržel jenom dva roky, pak založil svou první firmu. „Námořníci“ existují už patnáct let a dnes mají 22 stálých zaměstnanců. „Kolegyně si vzala za manžela vozíčkáře, který byl dobrý programátor, takže do firmy nastoupil. A nám došlo, že vůbec není špatná cesta spojit byznys s pomocí hendikepovaným,“ říká.

Deset let fungovali jako běžná firma a jako o chráněné dílně o sobě mluví teprve posledních pár let. Několikrát za sebou získali ocenění Zaměstnavatel roku bez bariér a v poslední době slouží i jako akcelerátor nápadů. Pracují třeba na celosvětovém trip advisoru pro vozíčkáře Disway a díky této cestovatelské síti se Molčan dostal do žebříčku stovky inspirativních lidí střední Evropy, který vyhlašují Financial Times a Mezinárodní visegrádský fond.

Další větší projekt, který v obsáhlém portfoliu následoval, byl CzechGeeks s řadou softwarových aplikací. Ta nejvíce ambiciózní byla „kalendář“ Moredays.com, díky kterému bylo možné přehledně organizovat čas, úkoly i poznámky a který je dostal na zkušenou do centra světového startupového dění v Silicon Valley.

Čtěte také: Už žádná psaníčka pod lavicí, americké školy zachvátila aplikace na tichou poštu offline

„Tříměsíční pobyt v Kalifornii mi přinesl tolik zkušeností jako deset let podnikání u nás,“ říká Molčan. „Nebojí se tam přemýšlet out of the box a dívat se na věci jinak. Firmy si mezi sebou mnohem víc pomáhají a dát si schůzku přímo se šéfem velké společnosti není žádný problém. Nikdo přece nemůže vědět, odkud přijde nový Mark Zuckerberg nebo Steve Jobs.“

Ještě před Czech Geeks Molčan rozjel dva menší projekty – jeden se týkal open source řešení ve veřejné správě, dalšímu coby vášnivý amatérský fotograf říká „Nikon epizoda“ – to vytvořil webovou platformu pro setkávání fotografů, kteří fotí právě aparáty japonské značky.

A odtud byl už jen kousek k aplikaci Pixbuf, kterou zaregistroval na začátku roku 2016 a pro kterou už získal několikamilionovou investici. „Je to digitální hub pro distribuci fotek, kam uživatel nahraje fotografie, zvolí si, kdy a na jaké služby je chce sdílet, a o zbytek už se postará software. Zároveň Pixbuf stahuje o fotografiích analytické informace a dává tak fotografům zpětnou vazbu, jaké fotografie a v jakých komunitách se líbí,“ říká zakladatel služby, která podporuje Facebook, Twitter, 500px, Flickr, Instagram, Pinterest, Tumblr nebo Blogger.

Právě na vylepšení fotografické analýzy by se „dobří námořníci“ chtěli teď soustředit. „Měli bychom být schopní říct třeba to, jak by měla vypadat fotografie, aby se líbila ženě z Prahy mezi dvacet a třiceti lety.“ Protože pro fotografy je dnes stále důležitější prezentovat svou práci na různých platformách, aby ji vidělo co nejvíc lidí. A Molčana, který sám hodně fotí, už zkrátka nebavilo trávit spoustu času uploadováním fotek na sociální a jiné sítě.

Raději ho věnuje focení v Českém Švýcarsku, kde bydlí a kde se taky stal dobrovolným strážcem parku – rangerem. Po dvou letech příprav už taky složil zkoušky, dostal uniformu i odznak a dnes si pochvaluje: „Je to důvod, jak se o víkendu dostat na celý den do lesa a užívat si čas na přemýšlení.“ Možná nad dalším IT projektem.

Ten bonmot už mezi vinaři zevšedněl, ale na Leoše Horáka tak nějak pořád pasuje. Každý vinař má mít tolik vinohradu, kolik stačí jeho žena obdělat, říká se a majitel Vinařství Horák se při tom nahlas rozesměje: „No to bychom moc nefungovali.“

Rodinné vinařství sice spravuje „jen“ dva hektary vlastních pozemků, ale i za pomoci subdodavatelů dnes on, syn a bratr produkují 60 tisíc lahví ročně. A ve čtyřech tisícovkách z nich teď bude to nejlepší víno světa. Bílé Hibernal výběr z hroznů 2016 dostalo zlatou medaili na soutěži Vinalies Internationales v Paříži.

Už loni to byla senzace, když vinař z moravské vísky Vrbice, které se pro raritní sklípky kopané v pískovcové skále říká Hobitín, získal nad Seinou trofej Lauréat Trophée mezi růžovými víny. „Říkali nám: Važte si toho, to se v republice ještě nikomu nepodařilo,“ vzpomíná Horák na překvapivé ocenění jeho Cabernetu Moravia a připomene: „Jde o nejprestižnější soutěž světa.“

A tak když posílal vzorky letos do 23. ročníku Vinalies, vlastně si od toho nic velkého nesliboval. Přece jen kategorie bílých vín byla tou nejobsazenější, v pelotonu bylo přes 1000 účastníků z víc než 40 zemí. Ale protože se soutěž koná na poměry vinařského roku velmi brzy, začátkem března, víno z Moravy vydělalo u degustátorů na své mladosti, svěžesti, aromatičnosti.

Přitom Vinařství Horák bylo v konkurenci obrů z tradičních vinařských zemí trpaslíkem. A současně mladíkem, protože teprve v roce 2004 si jeho majitel odnesl z úřadu dekret na živnost a z malého podniku doma na statku začal budovat velký byznys, který dnes dodává kvalitní přívlastková vína do pražských restaurací, tvořil speciální edici pro Jágr Team a po pařížské medaili mu na bílého laureáta chodí objednávky už i ze světa. Protože tohle víno má podle svého tvůrce potenciál. „Doma už deset let staré Hibernaly mám a vím, jak se takové archivované víno chová.“

Za hranicemi to nejspíš tolik nevyzní, ale v Česku každý hned pozná, že tohle víno bude po čertech dobré. Až přijde 10. dubna do prodeje, na cenovce bude napsáno 666,- „To číslo nás snad pronásleduje,“ kývne Horák. Když vyrobil cuvée 2012, jedno z prvních oceněných vín, a nalahvoval je, šarže obsahovala 666 lahví. „A teď zase ta satanská cena. Ani jsem si to neuvědomil, nastavil jsem ji na 550 korun, ale bez daně. Nejdřív jsem se zhrozil, ale teď už nebudu ubírat ani přidávat.“

Otec Leoš a syn Lukáš ve svém království

Příběh vinného triumfu má však poněkud nezvyklé kořeny. Horák se sice narodil v centru vinného regionu a doma vinařil jeho děda i otec, on se ale rozhodl pro zemědělskou školu a když doma viděl krávy, králíky i slepice, chtěl se stát zootechnikem. „Protože před revolucí se nevinařilo, existovalo jen několik státních statků, družstev a podnikatelská sféra neexistovala,“ připomíná realitu minulého režimu. „Stát limitoval i počet arů na rodinu a každá směla vlastnit jen 500 keřů.“

Po revoluci se však soukromé podnikání uvolnilo a z původně „nucených“ prací ve vinohradu se Leoš Horák poté, co rodinné víno sám ochutnal, do nového oboru zamiloval. Nejdřív začal pracovat ve velkém vinařství Baloun ve Velkých Pavlovicích, kde se stal sklepmistrem, a po sedmnácti letech, které pro něj byly vysokou vinařskou, se nadobro vydal na vlastní dráhu.

Tvrdou, občas klikatou, ale dnes už taky vítěznou. A o své životní křižovatce teď šampion z Paříže říká: „Víno už mi voní víc než ty krávy.“

Nohy se vám boří do čerstvě napadaného sněhu. Každý krok začíná být těžší a těžší. S tváří promrzlou od štiplavého větru cítíte, jak vám do kopce postupně docházejí síly.

Za horizontem konečně spatříte střechu horské chaty, která má být vaším útočištěm. Zdálky ale vypadá opuštěně. Z komína se totiž nekouří, neslyšíte ani burácení dieselového agregátu potřebného pro výrobu elektřiny.

Čtěte také: Tesla na dvou kolech. Moravská firma z vepřína dobývá svět elektromotocyklů

S napětím sestupujete ze strmého svahu Vysokých Tater k chatě U Zeleného plesa, známé také jako Brnčalova chata. Ta je jedním z míst po celém světě, kde se setkáte s ostrovním systémem od české firmy FitCraft Energy.

Tato horská bouda se tak už při výrobě elektrické energie nemusí spoléhat jen na hlučné a neekologické motorové agregáty jako většina tatranských chat.

Martin Dorazil

„V našich zeměpisných šířkách ostrovní fotovoltaické systémy bohužel nedokážou zajistit stoprocentní pokrytí potřeby elektrické energie během celého roku,“ začíná vysvětlovat v teple podnikového showroomu firmy FitCraft Energy její poloviční vlastník, jednatel a vedoucí vývoje Martin Dorazil.

FitCraft Energy v podstatě navazuje na snahy podnikatele Elona Muska, který se snaží pomocí firem SolarX a Tesla vytvořit jakýsi ekosystém pro decentralizovanou výrobu energie.

Domácnosti nebo firmy získají přes fotovoltaiku energii ze slunce, následně ji uloží do baterií, ze kterých ji pak čerpají v době nízkého slunečního svitu nebo v noci. A ještě si z ní mohou nabít elektromobil zaparkovaný v garáži.

FitCraft Energy se sídlem a výrobou ve Valašském Meziříčí se původně zaměřovala na fotovoltaické elektrárny, časem ale chtěla jít dál. „Vadilo nám, že fotovoltaické panely nestačí k tomu, aby si lidé dokázali energii i uchovat pro budoucí spotřebu,“ říká Dorazil.

A proto se firma vrhla do segmentu velkokapacitních baterií, které můžete nabíjet zadarmo ze slunce, vody či větru či hybridně pomocí agregátorů nebo přímo ze sítě. Zajistit stoprocentní energetickou soběstačnost z obnovitelných zdrojů se ale daří v klimaticky přívětivějších oblastech, jako je Peru nebo Nepál, systémy české firmy ale zná i britská královská rodina.

„V Británii jsou tyto systémy relativně oblíbené a často používané. Lidé jsou tam zvyklí využívat podobné zdroje,“ popisuje vystudovaný elektrotechnik.

FitCraft Energy loni na podzim začala na trh dodávat kromě průmyslových baterií i menší řešení určené právě pro domácnosti. „Efektivně začít vyrábět systémy takového typu umožnil až nástup lithiových technologií u akumulátorů,“ říká Dorazil s tím, že rozvoji těchto technologií pomohl zejména nástup elektromobility.

Designové SaveBoxy, které se podobně jako Powerwall od Tesly připevní na zeď, vyjdou i s celou fotovoltaikou na 300 tisíc korun. Jde o investici, která se ale vrátí během několika let.

FitCraft Energy zatím instalovala vyšší desítky takových systémů na rodinné domy, zhruba 50 objednávek má jen pro druhé čtvrtletí. Obecně ale boom instalací očekává s příchodem jara a z dlouhodobého hlediska by pak rozvoj měly nakopnout klesající ceny technologií.

„Dnes jsme ve stavu, jako když začínala fotovoltaika v roce 2006,“ připodobňuje Dorazil situaci s tím, že světová konkurence zatím není početná. „Chceme jít na Slovensko i do jiných evropských zemí,“ nastiňuje budoucí expanzní plány firmy s 15 zaměstnanci a stovkou distributorů.

Čtěte také: Mít svůj sen. Česká firma se inspirovala Teslou, teď se může stát jejím sousedem

Bývalý zvukař chce ale například využít i znalosti festivalového prostředí a nahradit na (nejen) venkovních akcích používané dieselové agregáty „zelenější“ technologií.

Logiku to má minimálně z pohledu hluku naftových motorů, které jsou při jakémkoliv koncertu nežádoucí, a agregáty tak musí být ukryty v bezpečné vzdálenosti od pódia. I z toho důvodu mezi zákazníky moravské firmy patří také Český rozhlas, který baterie využívá zatím u dvou přenosových vozů.

„Možnosti využití našich baterií jsou velké jak u domácností, tak v průmyslu. Zjednodušeně cílíme hlavně tam, kde se používají mobilní konvenční zdroje energie, ale také v oblasti průmyslové akumulace a domácího použití,“ uzavírá Dorazil.

Dlouhé roky to byla ruina, které jste si asi při cestě po nejvytíženější české dálnici všimli. Hned za Brnem, u Popůvek, se tyčila velká a prázdná kostra motorestu, při jehož stavbě někomu došly peníze. Teprve předloni se našel investor, který ve vybydlených zdech udělal hotel – a taky gastronomické překvapení roku pro náročné řidiče. To se jmenuje Signature a vzniklo jako restaurace, která chce dobrým jídlem a skvělým kafem ukojit i náročné gastroturisty.

Přiznejme si to – dálnice D1, kterou ročně projede přes 18 milionů aut, není úplný festival příležitostí se dobře najíst, vydechnout si od kamionů předjíždějících se v kopci nebo vyřídit dlouhý e-mail od šéfa, který tu odpověď potřebuje teď, prostě teď. A tak na gastropoušti D1, mezi třemi McDonaldy, jedním slušným motorestem a desítkou benzinek se stejně gumovými bagetami je najednou Signature na 182. kilometru něco jako oáza pro foodies na cestách.

Foto: Daniel Truhlář

„Pečeme si vlastní chleba i bagety, pekařka vstává každé ráno ve 4.40. A děláme si i svoje jogurty, sami si udíme lososa,“ popisuje Lumír Sendrei, jeden ze dvou zakladatelů Signature, čím se tohle místo liší od všech jiných, kde se na dálnici můžete zastavit na svačinu. A popravdě – v motorestech podél dopravní tepny asi taky nebudete sedět na židli od Vitry a dívat se na stěny porostlé mechem, subtilní italské lustry a další detaily, které ze Signature dělají i celkem fajn designový zážitek.

Výhled sice není dechberoucí – zatímco z jednoho velkoformátového okna se díváte na zelené kopečky za šedivou linkou dálnice, za druhým se v rychlosti 130 km/h jen míhají auta – ale vlastně odpovídá tomu, na koho Signature míří. Tedy na řidiče dopravní tepny, která spojuje Polsko a Ostravu s Vídní a z druhé strany Prahu s Brnem a Bratislavou.

Jiří Lešikar a Lumír Sendrei, otcové projektu Signature. Foto: Tomáš Škoda

„Všem těm manažerům na cestách a byznysmenům, co jedou na schůzku přes půl Česka, chceme nabídnout krásné místo ke klidné schůzce na půli cesty. Neděláme tu takový ten fine dining, kde nepoznáte jednotlivé suroviny na talíři, ale moderní poctivé jídlo ze skvělých surovin,“ říká Jiří Lešikar, druhý z otců Signature, který dřív vedl oblíbené pražské podniky Soho a Zdenek’s Oyster Bar.

Čtěte také: Desatero opravdu dobré restaurace. Jak ji poznáte a jak se v ní chovat?

Ve svém brněnském Signature teď ale ukazuje, jak je designová restaurace proměnlivá a jak architekt do sloupů a stěn zabudoval dřevěné panely, kterými lze interiér rozdělit na menší salonky. „Na stropě je projektor, z mechové stěny vyjíždí plátno, takže se tu dají dělat i schůzky s prezentací a konference,“ vysvětluje Lešikar.

Mají tu bohaté snídaně od sedmi ráno, rychlou wi-fi, dovážejí si kafe ze Sicílie a čaj z Keni i z Gruzie – a Lumír Sendrei se smíchem říká, že se tu neurazí, ani když si budete chtít jen posedět u nealko drinku a sednout si s notebookem do jejich pohodlné lounge, protože potřebujete v klidu pracovat a nechcete u toho jíst zrovna hamburger z fastfoodu.

Foto: Tomáš Škoda

Ale když už se v Signature zastavíte, vřele doporučujeme ochutnat i něco z menu, které tu vymyslel a vaří šéfkuchař Pavel Veltruský (který pracoval i pro Julii Roberts a vařil v tříhvězdičkové michelinské restauraci Waterside Inn v Anglii).

Tady v Signature zaplatíte zhruba jako v lepší restauraci v Praze, poměr cena/výkon tu mají dobrý a hlavní chody doplňuje sympaticky široká nabídka „malých jídel“, různých studených a teplých předkrmů a polévek na zahnání menšího než vlčího hladu.

Foto: Tomáš Škoda

Před týdnem jsme jako první mohli ochutnat nové jarní menu a tatarák ze stařeného hovězího s křepelčím vajíčkem. Byl skvělý. Stejně jako štika nebo foie gras s medvědím česnekem a českými jarními houbami kačenkami. A pokud si můžete dovolit ten luxus, že za vás řídí někdo jiný – dejte si i šampaňské, které tomuhle podniku sluší – mají tu sbírku 160 labelů Champagne, možná největší na Moravě.

Začátkem dubna jsme vydali knihu Na volné noze – podnikejte jako profesionálové od Roberta Vlacha, která mě překvapivě hluboce zasáhla. Jsem si skoro jistý, že může české podnikání posunout o kousek blíže Západu. Tedy pokud tam pořád ještě chceme patřit.

Pojem „na volné noze“ jsem poprvé slyšel někdy v osmdesátých letech. Ptal jsem se tehdy rodičů kvůli domácí úloze z občanské nauky na jejich povolání. Tátova odpověď byla celkem srozumitelná: inženýr strojař a zaměstnanec Výzkumného ústavu. Vymýšlí elektrické stroje!

Zato s máminou podivnou odpovědí jsem měl trošku potíže: že je malířka a ilustrátorka, to jsem věděl dávno a byl na to patřičně pyšný – ale že by měla jednu nohu volnou? Toho jsem si nikdy nevšiml… Z mé odpovědi každopádně měli mí spolužáci pozdvižení – něco tak divného se přece hned tak neslyší.

Naopak komunistický režim měl z „volnonožců“ a vůbec z individualit všeho druhu spíše hrůzu: jen těžce je totiž dostával pod kontrolu, jen obtížně na ně uplatňoval své pokusy o zestádnění.

Být na volné noze (neboli mít svobodné podnikání) z pohledu režimu tak znamenalo něco jako pracovat i nepracovat, žít i nežít zároveň. Režim se proto snažil počet volnonožců omezit na minimum. A přestože tohle schizma přinášelo i jisté výhody, lidé svobodných povolání byli prostě apriori podezřelí.

Sám jsem s podnikáním začal těsně po převratu, a to na vysoké škole – ovšem v režimu s.r.o. a mezi společníky jsem byl největší ucho. Když jsme o deset let později naše vydavatelství Computer Press úspěšně prodali jako firmu se stovkami zaměstnanců, táhlo mě to do ústraní – a stal jsem se na pár let volnonožcem (tak na tři prsty z pěti té volné nohy).

A popravdě, experiment jsem musel vzdát: vůbec jsem nezvládal libůstky klientů, nepravidelnost příjmů (a to jsem byl přitom zajištěn!) a cítil se poněkud opuštěný. Stručně: později jsem opět začal podnikat v režimu s.r.o. (zkratku proto chápu spíše jako Sdílení Rizik i Odměn).

Když jsem nedávno četl a editoval zmíněnou knihu, byla to pro mě nejen zábava, ale taky obrovská reflexe sahající od oné domácí úlohy z občanky až po mé dnešní podnikání. Došlo mi, že:

• podnikání na volné noze (freelancing) je mnohem všudypřítomnější, než si myslíte; statistiky Českého statistického úřadu evidují jen některé formy podnikání (živnost/OSVČ apod.), ale reálných legálních způsobů práce na volné noze je mnohem více (např. jednorázové smlouvy o dílo ap.) – takže ve výsledku existuje mnohem více lidí, kteří například i při zaměstnání podnikají; co definuje volnonožce, je spíše způsob jeho práce, přístup ke klientovi a sebeprezentace (na jméno, ne na firmu)
• velice mě zaujalo oborové složení českých freelancerů:

Robert Vlach to zjistil díky svému rozsáhlému výzkumu, který provedl krátce před psaním knihy; na výsledcích výzkumu stojí část jeho argumentace a část nejzajímavějších momentů knihy

• volnonožci jsou naprosto zásadní součástí naší podnikatelské kultury a svou činností se hlásí k myšlence svobody a liberalismu
• práce nezávislých profesionálů patří mnohdy k tomu nejlepšímu, co v oblasti služeb a podnikání vůbec v ČR od revoluce vzniklo (nepříliš pyšný český patriot ve mně trošku povyrostl); celkově jsem se ujistil, že freelancing je svým způsobem hrdinství
• pozor: jde „o život“ – neboť zatímco název firmy špatné pověsti si můžete změnit nebo ji zavřít, poškozené jméno vaší osoby vám zůstane na krku napořád; Robert v knize vysvětluje, jaký je rozdíl mezi dobrým jménem a osobním brandem a proč a jak zejména na jméně pracovat
• nikdy mi nedošlo, a přijde mi nesmírně důležité to oddělovat, že podnikání na volné noze má tři roviny: odbornost, podnikání a administrativu; odbornost je to, co víte a umíte o svém oboru, to je vaše specializace; spousta odborníků však neumí podnikat (a naopak: spousta podnikatelů oboru svého podnikání dokonale nerozumí); bez administrativy a tedy korektního vztahu s úřady se neobejdete – Robert doporučuje nedělat si vše svépomocí, najmutí profesionála – jiného freelancera (kterých je už opravdu hodně) se vyplatí; a teprve zvládnutím všech tří rovin se sami můžete stát vyhledávaným profíkem
• líbí se mi také argumentace kolem otázky, kolik by měl mít profesionál odborností (předmětů činnosti); Robert přesvědčivě ukazuje, že nejvýše dvě, ale spíše jednu – jednak se to lépe dlouhodobě zvládá a hlavně: trh má rád experty
• jako lifehackera mě zaujalo autorovo pojetí osobních biorytmů coby základu plánování pracovní zátěže a osobní produktivity; stručně: identifikujte své pravidelné silné chvíle během dní a přizpůsobte tělesnému harmonogramu dlouhodobě svůj program i kontakt s klienty; sám s podobným konceptem již delší dobu úspěšně experimentuji
• kapitoly o péči o klienty, o cenotvorbě a o vyjednávání mě téměř rozplakaly; vlastně: byl jsem rudý až za ušima; způsob, jak jsem dřív sjednával zakázku, mi připadá v kontextu toho, co Robert Vlach radí, naprosto žalostný; klíčové poznatky: problém je málokdy v zákazníkovi, mnohem častěji je na vině špatné řízení zakázky; nebo: nezávislý profesionál by měl mít se svou cenou intimní vztah (musí jí věřit, pečovat o ni, dotýkat se jí a sledovat, jak se drobné změny v naceňování projevují v reakcích zákazníků) apod.!
• tím, že se Robert Vlach stal jako autor součástí našeho širšího týmu, měl možnost nahlédnout do procesů v naší malé firmě; ukázalo se naštěstí, že jsme docela kompatibilní, byť Robert je poněkud rychlejší – jeho nápady, zejména z oblasti marketingu, jsou pro náš tým velkou školou; dobrá zpráva je, že marketingu věnuje celou velkou kapitolu; co jsem si odnesl? marketing freelancerů vypadá a funguje úplně jinak, než ten firemní; základem je reputace, ujasněné jádro podnikání, odbornost, kvalita a spolehlivost; pro naši firmu si odnáším poučení: kašli na umělé budování „brandu“ a dělej stále lépe to, co umíš;
• při čtení knihy jsem se postupně propadl do stavu, kdy jsem jakoby napjatě čekal, co dalšího se bude dít – kniha samozřejmě není v pravém slova smyslu příběhem, ale má neviditelný příběhový oblouk, završený vrcholnou pointou v podobě úvahy o tom, jak se může nezávislý profesionál dále rozvíjet a růst; tato část patří podle mě k tomu nejsilnějšímu a nejoptimističtějšímu, co o podnikání bylo napsáno; ale spoilerovat nebudu.

Závěrem vezměte prosím v potaz, že jako vydavatel této knihy mohu být při posuzování jejích kvalit neobjektivní. Určitě se najdou oponenti některých myšlenek či doporučení. V tomto kontextu ale musím přiznat, že jsem zatím žádnou jinou takto dobrou a propracovanou původní knihu o českém podnikatelském prostředí nečetl a že ji považuji za jedno z nejlepších děl v oblasti osobního rozvoje, které u nás od českého autora vyšlo. Pokud máte tipy na podobné knihy, a to i zahraniční, dejte mi vědět!

Světelné instalace pro prestižní světové destinace od luxusních hotelů a kasin až po operu. Exkluzivní kolekce svítidel a dalších objektů ze skla navržené věhlasnými uměleckými osobnostmi. Řada ocenění. A v hlavních rolích světlo, sklo a krása, krása, krása.

To všechno je sklářská společnost Lasvit z Nového Boru, kterou založil Leon Jakimič a jež právě dnes slaví deset let od svého vzniku.

Čtěte také: Zemřel Leo Jakimič, sportovec a spoluzakladatel sklářské firmy Lasvit

Leon Jakimič Lasvit založil v roce 2007 s vizí propojit dlouhou tradici českého sklářství s moderním designem a uměním a předvést je světu v podobě, která těžko hledá konkurenci.

„To, za čím si v Lasvitu stojíme, je bohemian perfection. Česká bohémská kreativita a zároveň perfekcionismus a dokonalost. Zní to jako oxymóron – těžko může být člověk bohém a perfekcionista. Ale ten rozpor se mi právě líbí,“ říká.

Dnes má jeho společnost 15 zastoupení po celém světě a sám Jakimič už skoro 16 let žije s rodinou v Hongkongu. Přesto je Lasvit podle něj stále česká firma a vždycky bude.

Jejím uměleckým ředitelem je slavný český designér Maxim Velčovský a firma za dobu své existence spolupracovala (či stále spolupracuje) s plejádou hvězdných jmen z oblasti designu, architektury a umění, a to jak v Česku, tak i v zahraničí – seznam by byl dlouhý, za všechny jmenujme Zahu Hadid, Evu Jiřičnou, Daniela Libeskinda, Bořka Šípka, Reného Roubíčka či Franka Gehryho.

K letošním desátým narozeninám si Lasvit kromě nedávného úspěchu na milánském Design Weeku, kde byl opětovně oceněn mezi nejlepšími vystavovateli, nadělil ještě jeden dárek – největší projekt, jaký společnost dosud vytvořila, v ceně čtvrt miliardy korun.

Na ostrov Saipan patřící do souostroví Mariany v západní části Tichého oceánu v těchto týdnech míří lodě s obrovskými kontejnery naplněnými komponenty, z nichž v následujících několika měsících vznikne zatím největší projekt Lasvitu – dva císařští čínští draci, kteří budou měřit 80 metrů a vážit 40 tun.

To nejlepší na celém úspěšném příběhu Lasvitu ovšem je jeho práci vidět.

Než se vypravíte do světa obdivovat křehkou krásu na vlastní oči, připravili jsme pro vás přehled nejvýznamnějších milníků v historii novoborské firmy:

<

>

2016 Lasvit otevírá první prodejní showroom mimo Českou republiku v New Yorku (ten český je v pražských Holešovicích). V Miláně představuj v napolenském křídle Palazzo Serbelloni v rámci své výstavy Via Lucis deset nových kolekcí včetně umělecké plastiky Memento Mori Maxima Velčovského. V Palazzo Serbelloni Lasvit také restauroval dobová svítidla, která objednal Napolen Bonaparte v Čechách v 90. letech 18. století. Na druhé straně světa – v Bangkoku – vznikla instalace Neurons (na obrázku), vytvořená pro Mahidol University Bangkok – Orchestra Hall. Ta patří podle slov ředitele Lasvitu mezi jeho top projekty jako „nádherný způsob použití dynamického nasvícení, které reaguje na hudbu“.

Úvěrová skupina Profi Credit miliardáře Davida Berana se rozhodla začít nabízet úvěry na filipínském trhu. Po Home Creditu je to už druhá velká splátková firma s českými kořeny na Filipínách.

„Převzali jsme tam splátkovou společnost Flexi Finance a od května začínáme naplno,“ uvedl pro Forbes David Chour, výkonný ředitel skupiny Profireal Group, která značku Profi Credit zastřešuje.

Čtěte také: Křetínský mezi nejbohatšími lidmi světa. Takhle jsme ocenili jeho majetek

Filipínská firma by měla být zisková do tří let a do roku 2021 plánuje Profi Credit na Filipínách rozpůjčovat zhruba pět miliard korun. Pro skupinu je to také poprvé, co jde do takzvaného splátkového prodeje, kdy si lidé berou úvěr přímo na zboží v obchodě.

Celý Profireal, který teď podniká v Česku, na Slovensku, v Polsku, v Rusku a v Bulharsku, totiž jinak poskytuje pouze neúčelové úvěry.

Co Čechy v jihovýchodní Asii tolik láká? Podle Davida Choura jsou to stabilní rostoucí ekonomika (v posledních šesti letech jde jen nahoru), stabilní měna (peso), křesťanství (nejsou problémy s úvěrovým byznysem), silný vliv USA (a tedy láska k nakupování) a relativně malá konkurence.

Nebankovní úvěrování nemá v zemi příliš velkou tradici a lídrem trhu je teď právě Home Credit ze skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Profi Credit zatím hodlá celou investici financovat z vlastních zdrojů.

Úvěrové skupině Davida Berana, jehož Forbes pro letošek řadí na 12. místo v žebříčku nejbohatších Čechů, loni klesla ziskovost. Jestliže ještě v roce 2015 vydělala (i díky jednorázovým položkám) přes 30 milionů eur čistého, za loňský rok David Chour očekává zisk jen v řádu stovek tisíc eur.

Podle něj za tím stojí tvrdší regulace především na slovenském a českém trhu a větší odpisy kvůli přípravě na účetní standardy IFRS 9. Stále přísnější legislativa na poskytování nebankovních úvěrů v Evropě je také jedním z důvodů, proč se velké splátkové skupiny vydávají na nové trhy v Asii.

Story o firmě Profi Credit, jejím hospodaření a dalších plánech najdete v květnovém čísle časopisu Forbes, který jde do prodeje ve čtvrtek 4. května.

Na každé zdi visí hodiny, protože tady jde o minuty. Být nejlepší totiž znamená být nejrychlejší. Takže desítky „pickerů“ sprintují s modrými taškami přes rameno spletí uliček a kompletují objednávky, které právě dorazily. A přesně vědí, kam sáhnout, protože vše tady má svůj řád. A místo. I když tu leží půl milionu položek zboží pro děti a matky od více než 200 dodavatelů.

Měsíčně v e-shopu Feedo vyřídí na 40 tisíc nákupů. Tohle číslo společně s půlmiliardovým obratem dělá ze společnosti jedničku na českém trhu. Tedy alespoň co se týče online prodeje zboží pro děti do tří let.

A je tu opravdu snad vše, co byste si jako rodiče dokázali představit – autosedačky, kočárky, hračky, kosmetika, doplňky stravy, příkrmy, ale taky obrovské regály s kojeneckým mlékem a plenami.

Zakladatelé Feedo Matúš Karaffa (vlevo) a Martin Molčan

Ostatně „plínkami“ taky celý tento byznysový příběh začal. „Když se mi narodil syn, byl jsem líný chodit každý týden do obchodu pro balíky plen a napadlo mě, že by si i jiné rodiny přály dětské zboží doručovat domů,“ vysvětluje čtyřicetiletý podnikatel Martin Molčan, který společně s bratrancem Matúšem Karaffou investoval veškeré své ušetřené peníze, několik set tisíc, do vývoje e-shopu.

„To je strašná blbost, to nemůže fungovat,“ pochybovala tehdy Veronika Molčanová, manželka slovenského podnikatele. Jenže on měl už dávno spočítané, že denně dítě spotřebuje minimálně deset plen, a tudíž balíky mizí strašně rychle. Navíc jsou těžké a drahé a nikde se nedají koupit online. To bylo před sedmi lety. Teď každý den vyjedou ze skladu Feedo v pražské Hostivaři jen s plenami tři plné kamiony. Kromě českých měst míří na Slovensko a od roku 2014 taky do Polska.

Ale k těm třem kamionům se rodinný podnik nedostal jen tak. Ze začátku byl problém téměř vše. „Já jsem nějaký Molčan, v pokoji mám sklad a chtěl bych od vás brát zboží,“ popisuje tehdejší obchodní strategii Feedo jeho zakladatel. „Všichni se mi vysmáli,“ dodá. A tak začal chodit do DM drogerie, protože ji měl od svého pražského podnájmu nejblíž, a tam vždy zboží nakoupil. Když ho zrovna neměli, zajel do nejbližšího obchodu Tesco. Paradoxně dělal to, co nikdy sám dělat nechtěl.

Společně s manželkou a bratrancem rozváželi balíky osobním autem nebo na motorce a skoro dva roky trvalo, než si vůbec mohli dovolit dát na zboží nějakou marži. Jenže postupně se jim začaly hromadit objednávky a podnikání už nešlo dělat jen tak, doma na koleni. Navíc Molčan měl do té doby ještě při e-shopu práci na plný úvazek v marketingovém oddělení jedné plzeňské firmy a Karaffa dokončoval vysokou školu.

Čtěte také: Pro všechny rodiče: tohle je matrace, která uspí vaše děti jako v kočárku

Rozhodli se, že sklad Feedo přestěhují z pronajatého bytu do skladu v Braníku, přiberou zaměstnance (aktuálně jich mají kolem 170) a začnou znovu postupně oslovovat dodavatele, kteří jim v začátku hodně pomohli třeba tím, že posunuli splatnost faktur. Jedním z prvních byl Procter & Gamble.

A pak už to šlo rychle včetně velkých změn – přestěhování do většího skladu v Hostivaři, odstupem společníka Matúše Karaffy, kterého k 13. dubnu nahradil Antonín Štětina, nynější finanční ředitel, a to hlavní – prodej Feedo německé konkurenci Windeln.de.

„Firmu to ale nijak nepoznamenalo, nadále fungujeme stejně jako předtím. Investor nám do řízení podniku nijak nezasahuje,“ popisuje Molčan, který po velkých změnách v roce 2015 stále zůstává ve vedení společnosti.

A přestože na začátku neměl žádné zkušenosti s IT prostředím a o oblasti e-commerce měl jen mlhavé představy, Feedo dostal během sedmi let společně s partnery mezi špičku tohoto segmentu.

Nyní jeho plány směřují směrem na východ. To aby Feedo jednou „nakrmilo“ Ukrajinu, Maďarsko, a Rumunsko a dále konkurovalo kamenným prodejnám, které v Česku stále ještě tvoří 85 procent trhu s rychloobrátkovým zbožím.

Hoteliér Nah-dja Tien je ze tří čtvrtin Holanďan, z jedné Číňan a už 15 let žije v Praze, kde otevřel čtyři hotely – Moods, Fusion, Icon Hotel & Lounge a apartmány MOOo, přičemž poslední dva jmenované se hned pět měsíců po otevření dostaly na první místo nejlepšího hodnocení Tripadvisoru. Hotel Icon navíc získal v roce 2006 dort od Booking.com za nejlepší hotel v Česku. V současné době působí osmačtyřicetiletý Tien jako generální manažer hotelu Mosaic House, který se mu podařilo částečně zrekonstruovat. To když z hotelové lobby vytvořil společenský prostor pro coworking, koncerty, bufetové snídaně, obědy a večeře ve stylu „Together Tastes Better“, kdy návštěvníci mohou sdílet objednané pokrmy. Pro Forbes píše, kudy vede cesta k úspěchu v jeho branži.

Jak se mi podařilo vypracovat mezi špičku českých hoteliérů? V první řadě díky zkušenostem, které jsem získal v zahraničí. V roce 1992 jsem byl u otevření pařížského Disneylandu, kde jsem začínal jako barman, a vypracoval jsem se až na asistenta F&B manažera. Komplex měl tisíc pokojů a restaurace disponovala 750 místy. Nikdo na tak velký provoz nebyl zvyklý, a protože jsme měli přísného šéfa, kolikrát nám bylo i do breku. Ale byla to škola života.

A pak už to šlo rychle. Dokončil jsem vysokou hotelovou školu v Holandsku a otevřel hotel Renaissance v Bruselu. Poté jsem se díky pracovní nabídce od kamaráda přestěhoval do Prahy, abych mu pomohl s rozjezdem Andel’s Hotel a přicházely další nabídky. A protože jsem v Česku založil rodinu, asi tu už zestárnu.

hoteliér Nah-Dja Tien

Toto jsou mé tips & tricks na úspěch:

Buduji přátelský tým

To je krédo všech hotelů, které jsem řídil. Aby se u nás hosté cítili co nejlépe a rádi se vraceli. Takže například když jsme nabírali zaměstnance do hotelu Icon, místo „bellboys“ jsme hledali „bellgirls“, protože jsou zkrátka otevřenější a usměvavější než muži.

Navíc jsme do novin umístili celkem netradiční inzerát, že hledáme pouze takové zaměstnance, kteří nemají žádné zkušenosti z hotelů. Proč? Protože jsme chtěli vše dělat jinak než ostatní. Což se také promítalo do firemního oblečení; místo nepohodlných uniforem jsme zvolili na míru šité oblečení od Dieselu. Triko a džíny, přesně takové oblečení, ve kterém se zaměstnanci cítili nejpohodlněji.

To nejdůležitější je kvalitní spánek

Praha je nádherné město se spoustou památek. Co tedy nejvíce ocení turisté po celodenním chození? Odpočinek. Proto jsme v hotelu Icon investovali do nejlepších postelí na světě od firmy Hästens. Kupovali jsme jich 65 a jedna nás vyšla na minimálně 80 tisíc korun. Ale pro nás bylo nejdůležitější, aby se host dobře vyspal. Ostatně to je taky to hlavní, k čemu hotel slouží.

Po odpočinku dobrá snídaně

Hosté ocení i to, že mohou vstát z postele, kdykoliv se jim zachce, aniž by se báli, že přijdou o snídani. V Iconu jsme podávali snídaně od rána až do 11 hodiny večerní. Takže je stihli i ti, kteří předchozí večer propařili.

Své hosty rozmazluji…

Zapamatuji si jejich jméno, co mají rádi, a to jim poté nabídnu při jejich další návštěvě. Pijí rádi jasmínový čaj nebo milují tulipány? Připravím jim je do pokoje jako pozornost podniku, jsou nadšení.

… a při odhlašování jim dám svou vizitku

Aby mi mohli příště zavolat, že chtějí zase přijet. Je to vždy příjemnější než „bookovat“ hotel přes internet.

Hotel by měl být vybavený moderními technologiemi…

V roce 2006, kdy jsme otevírali Icon, se téměř ve všech hotelích v Praze platilo za wi-fi. Tak jsme ji zákazníkům nabídli zdarma. Byli nadšení. A taky jsme byli jedni z prvních, kdo začal využívat mobilní aplikaci pro check-in a check-out. Abych ji mohl plně využívat i já, musel jsem si tehdy dojet koupit iPhone do USA, protože u nás se ještě neprodával.

… a designově přitažlivý

Nejen aby interiér vypadal hezky na fotkách na sociálních sítích, ale aby nabízel něco netradičního, originálního, co jiní nemají, třeba změnu barvy interiéru podle nálady nebo „posty“ na dveře, kdy si na papír na dveřích napíšete, co byste si přáli ráno k snídani. Přesně tento systém objednávek vymyslelo studio Vrtiška Žák pro hotel Moods. Do hotelu Fusion jsme zase začlenili instalaci od Davida Černého.

Chci zelený turismus

V Mosaic House jsme právě dosáhli milníku 10 milionů litrů ušetřené vody od roku 2010. Jako první v republice a druzí na světě jsme představili systém čištění odpadních vod s tepelnou rekuperací. Tento systém umožňuje provádět tepelnou rekuperaci a současně filtrovat odpadní vodu ze sprch a umyvadel k pozdějšímu využití na úklid, splachování toalet a zalévání zeleně.

Čtěte také: Ledový hotel aneb Mrazivá dovolená za polárním kruhem, kde studí slunce

Hotel je jako hardware a software

Hardware je vybavení a software jsou lidé. Příjemní lidé, kteří v hotelu pracují, ale i ti, kteří v něm bydlí. Jeden bez druhého nemůže fungovat.

Zatím je tu prázdno. Je totiž deset ráno a pražská restaurace Monarch se teprve připravuje na polední frmol. Ale už teď to tu voní po mase, po pečené kachně a smažených řízcích. Trochu změna oproti chuťovkám tapas, které se tu servírovaly ještě před měsícem, že? Podle majitele restaurace Martina Nejedlého byl ale tento přechod nezbytný.

„Původně jsme tu měli španělský gastrobar, ale myslím, že jsme tím předběhli dobu. Navíc jsme usoudili, že se české jídlo v centru Prahy, kde je spousta turistů, bude přece jen prodávat lépe,“ myslí si Nejedlý, spoluzakladatel a nynější minoritní vlastník společnosti Fincentrum poskytující finanční poradenství.

Čtěte také: Kam na byznys snídani. Toto je 10 vyhlášených podniků v Praze

„Česká kuchyně se navíc bude více hodit k českému pivu a destilátům, které vyrábíme ve spolupráci se zámeckou palírnou v Blatné,“ vysvětluje změnu konceptu své restaurace.

Martin Nejedlý v restauraci Monarch.

Nebýt prodeje finanční společnosti v roce 2013, v níž držel 73,3 procenta, tak by v Praze nejspíš nevznikl Monarch a ani jeho další dvě restaurace – Grand Cru v Lodecké ulici a karlínské lahůdkářství Mercato. Do všech těchto podniků investoval Nejedlý několik desítek milionů korun a taky svůj čas. Tedy přesněji řečeno polovinu svého pracovního času, protože tu druhou stále ještě věnuje Fincentru a komunikaci s klíčovými lidmi.

Proč takovýto posun do oblasti, která je na míle vzdálená finančnímu poradenství, spoření, úvěrům a excelovým tabulkám? No možná nejde o takovou dálku, jak to na první pohled vypadá. Nejedlý se totiž už před 20 lety začal zajímat o investování do vína.

Čtěte také: Bolestná cesta úspěchu, kterou skrývá rondon nejlepšího kuchaře světa

Začalo to v Dijonu, kde jeho bratr studoval gymnázium, a pokaždé, když přijel domů z cest, s sebou přivezl lahev dobrého vína. „Zajímalo mne, co vlastně piju, a proto jsem se o vinařství začal zajímat víc. Koupil jsem si encyklopedii a začalo mě to bavit,“ vypráví dvaačtyřicetiletý podnikatel s tím, že se už v této oblasti považuje za odborníka.

Konfitované kachní stehno pečené na dřevěném uhlí se sladkým zelím a lokše.   

Martin Nejedlý založil společně s Lukášem Nádvorníkem značku Premier Wines & Spirits, která je aktuálně jedním z největších distributorů vína a prémiových destilátů v Česku. S rostoucím portfoliem převážně francouzských vín se začali dívat po prostorách na podporu prodeje. „Když zákazníci víno ochutnají a bude jim chutnat, je velká pravděpodobnost, že si ho koupí i domů,“ popisuje Nejedlý.

To místo našli před třemi lety kousek od Petrského náměstí v barokním domě s dvorkem, který předělali na bar a luxusní restauraci s francouzskou kuchyní s názvem Grand Cru, která je zaměřená na párování vína s jídlem. Ve vinném lístku najdete až 1500 druhů vín, přičemž od každého tu schovávají minimálně tři lahve.

S odchodem francouzského šéfkuchaře se ale menu podniku změnilo a v současné době nabízí moderní českou kuchyni z převážně lokálních surovin. Stojí za ním Jan Punčochář (zlatý kuchař roku), jenž dříve vařil v Le Terroir, která se objevovala i v michelinských doporučeních.

Jan Volšička, šéfkuchař restaurace Monarch.

A ten samý šéfkuchař teď pomáhal i s přípravou nového konceptu v restauraci Monarch, kde španělského šéfkuchaře Miguela vystřídal Jan Volšička. Úkolem šéfkuchařů je nalákat do restaurace více turistů, ale taky českých zákazníků, kteří se sem budou rádi vracet.

To je ostatně i cílem Martina Nejedlého, jehož snem je mimo jiné vybojovat za Grand Cru michelinskou hvězdu a z Monarchu udělat menší řetězec s pobočkami v Černošicích nebo v Řevnicích, kde bydlí jeho bratr s rodinou a rodiče.

Stalo se to před čtyřmi lety. Karel Holas, frontman skupiny Čechomor, mrkl na Gerryho Leonarda a řekl: „Pojď, něco ti ukážu.“

Kytarista a producent Leonard během své kariéry spolupracoval s Daviem Bowiem, taky se Suzanne Vega a tenkrát pomáhal Čechomorům produkovat jejich album Místečko. Byl zrovna v Brně, když ho Holas chytil za rukáv. „Ukážu ti světové kytary z Česka,“ slíbil mu a vedl ho do značkového dealerství společnosti Furch Guitars.

A protože irský muzikant v té době shodou okolností už delší čas hledal nějaký špičkový nástroj pro Suzanne Vega, zvuk akordů, které se linuly z kytar se značkou Made in Česko, ho omámil. „Z obchodu nám potom Karel volal, že Gerry našel perfektní nástroj,“ chlubí se Petr Furch, ředitel společnosti, která vyrábí kytary z exkluzivních dřevin v bývalém mlýně ve Velkých Němčicích.

Od této doby si známá americká zpěvačka pořídila hned několik kousků s logem F. Třeba speciální model Grand Nylon, který kombinuje ergonomické vlastnosti westernové kytary a zvuk klasické kytary. Taky model OM 25 ze smrku Sitka z Aljašky a indického palisandru, jejž zdobí perleťové lístky na hlavě a hmatníku nástroje. A na nich teď brnká hity jako Luka nebo Tom’s Diner.

Hudebníků, kteří na svých koncertech nechávají rozehrát dřevo z Moravy, je ale mnohem víc. Třeba David Knopfler z Dire Straits, taky David Koller, Glen Hansard nebo Věra Martinová.

Petr Furch (vpravo) převzal vedení firmy od svého otce Františka před šesti lety.

Historie moravských kytar sahá do roku 1981, kdy muzikant František Furch postavil svoji první kytaru v malé garážové „firmě“. Protože byl vyučeným zámečníkem, přes den chodil standardně do práce a po večerech vyráběl kytary. V té době sice komunistický režim zakazoval soukromé podnikání, ale nadšení z tvorby a zájem hudebníků Furcha přiměly podnikat v ilegalitě.

Čtěte také: Kytarové vychytávky nadaného Čecha oslnily Metalliku i Smashing Pumpkins

Po revoluci začal své sny realizovat naplno a už beze strachu. Pronajal si malou dílnu o velikosti 20 metrů čtverečních a zaměstnal taky svého prvního zaměstnance. A protože poptávka v Česku rostla, bylo třeba zvýšit výrobní kapacity dílny a nabrat další lidi. Do chodu firmy se následně přidala manželka a děti.

Na začátku milénia František Furch představil dvě modelové řady, jež se prodávají dodnes. Moderní Série Milliennium a Série Vintage, která navazuje na tradiční design kytar. V následujících letech se výroba přestěhovala do zrekonstruovaných prostor historického mlýna ze 16. století ve Velkých Němčicích, kde funguje doteď. Už šestatřicet let.

Aktuálně Furchovi zaměstnávají okolo 60 lidí a své výrobky vyvážejí do celého světa. Jen 10 procent produkce zůstává v Česku, to ostatní jde na export, přičemž 50 procent kytar se prodá v Evropě. Díky CNC frézám (počítačem řízeným obráběcím strojům, které vyřezávají krky kytar) a efektní ruční práci zvládnou ve Velkých Němčicích vyrobit až 500 kousků měsíčně.

Mezi nimi jsou taky kytary na zakázku s intarziemi, vyrobené z luxusních dřevin, kam patří třeba exotické ziricote, palisandr nebo cocobolo. Cena takových skvostů se pohybuje kolem sta tisíc korun. „Není to ale tak, že čím dražší kytara, tím lepší zvuk. Všechny dřeviny jsou z pohledu herních schopností dobré. Někdy dokonce ty levnější, jako je třeba mahagon, jsou pro hudebníka z estetického hlediska lepší,“ vysvětluje v moravské továrně Jiří Macháček, manažer kvality, který u Furchů pracuje už 19 let a kterému pod rukama projde každičký kus.

A důkazem toho jsou i profíci, jako třeba právě Suzanne Vega, která si oblíbila starší verzi standardní řady, jež se cenově pohybuje kolem 50 tisíc korun. U Furch Guitars se dá ale pořídit hudební nástroj už od 15 tisíc korun.

„Od osmdesátých let se vzhled nijak nezměnil, ale z technického hlediska se kytary výrazně posunuly. Nejen díky vývoji strojů, ale taky materiálů. Třeba lak je tvrdší než dříve, a tudíž zvuk rezonuje lépe,“ popisuje Macháček v lakovně, kde odpočívají nástroje s vysokým leskem, saténově matné a ty s tenkou vrstvou laku s takzvaným „open pore“ zakončením, které zachovává strukturu dřeva.

U nás v Česku firma konkurenci nemá, ale v Americe bojuje se značkami Taylor Guitar a Martin Guitar, které jsou však o něco dražší než ty z Moravy. „Je to dané tím, že tady máme levnější pracovní sílu. Kvalitou jsou ale ty naše srovnatelné,“ říká dvaatřicetiletý Petr Furch, jehož společnost dosáhla v minulém roce obratu 75 milionů korun se ziskem kolem 7 milionů.

Oba dva – otec i syn – neustále experimentují s novým designem a konstrukčními prvky, které by posunuly akustické vlastnosti nástroje. Jejich snem je totiž být jedničkou na trhu a mají k tomu dobře našlápnuto. Vždyť i Suzanne Vega v tom má docela jasno.

Zakladatel a šéf společnosti GORDIC Jaromír Řezáč začínal v raných devadesátých letech tak, že naprogramoval pro svou ženu Hanu účetní systém, aby jí usnadnil práci. Dnes má jeho společnost roční obrat přesahující půl miliardy korun a její software používá více než 6 tisíc organizací. Přitom se stále jedná o ryze českou firmu s dnes již 170 zaměstnanci.

Manželka a oba synové, které zakladatel připravuje na vedení firmy a pokračování svého odkazu, jsou součástí vrcholného managementu. Na čem Jaromír Řezáč, mimo jiné vášnivý metalista a držitel kapitánského průkazu, postavil úspěch firmy, která se objevila v letošním žebříčku Forbes 100 největších českých rodinných firem?

Při budování firmy je nejdůležitější lidský potenciál. To je to, co každé firmě dokáže vytvořit největší hodnotu. A proto si dodnes osobně vybírám kolegy, kteří k nám mají nastoupit. Opravdu každého, než jej přijmeme, chci finálně vidět. Někteří mí kolegové totiž mají jiné oči a uši než já, a tak se stává, že hodnotí více technickou stránku věci. To samozřejmě není špatně, pro mě je ale důležitá i stránka lidská.

Když se naše firma začala rychle rozrůstat, musel jsem si sednout a vnitřně si uspořádat, jaké lidi ve firmě potřebujeme, jací by mi byli osobně nejbližší. Moji dva synové by o tom mohli vyprávět. Marka a Michala jsme vychovávali podle stejných hodnot, které jsem promítl i do společnosti. Dnes jsou její organickou součástí a věřím, že přeberou kromě firmy i mou životní filozofii.

Z mých myšlenek a hodnot vzniklo nejdříve desatero – firemní kodex, který dodnes visí na bronzové desce v mé kanceláři. Desatero jsem časem kvůli lepší srozumitelnosti redukoval do šestera. Jedna polovina se týká morálně volních vlastností člověka, další pak jeho odbornosti.

Jaromír Řezáč

Slušnost a pokora jsou základ

Slušnost k sobě navzájem. To je vlastnost, která je pro mě nejdůležitější a zároveň recept na zdravé pracovní prostředí. Se slušností souvisí i ohleduplnost a přiměřená pokora. Každý by si měl uvědomit a stále si říkat: „Vždy je někdo chytřejší, schopnější, hezčí, bohatší nebo rychlejší než já.“ Určitá míra pokory musí existovat, ale nesmí eliminovat hrdost.

Pěstujme loajalitu a hrdost

Hrdost totiž není opakem pokory, mohou jít ruku v ruce. Osobně jsem hrdý na to, co jsem vybudoval, na naši firmu. A požaduji to i po ostatních. Proto, když už zaměstnanec do Gordicu nastoupí, měl by na to být hrdý, a tím pádem i loajální. Kromě hrdosti na firmu jsem hrdý i na to, že jsem Čech.

Optimismus tmelí kolektiv

V každé firmě je přirozeně se měnící prostředí – někdy se něco zlepší, někdy naopak zhorší. Je ale potřeba, aby si člověk udržel pozitivní vnímání světa. To je další důležitý parametr, protože ve firmě opravdu nepotřebuji bubáka, který bude svým negativismem kazit kolektiv a pracovní morálku.

I v těžké chvíli se člověk musí umět zasmát, nesmí být neustále ve stresu. Pouze s optimismem chci věci rozvíjet dál a věřit v lepší budoucnost je zároveň i velkou motivací uspět. Víra v budoucnost a v úspěch stojí i za naším novým rozvojovým směrem, kterým je Internet věcí.

Mužský klan Gordicu (zleva doprava): Michal, Jaromír a Marek Řezáčovi

Mějme rádi svoji práci

Při sestavování „desatera“ jsem hledal jednoslovná vyjádření, a proto jsem zvolil „angažovanost“. Jinak bych tento bod nazval „mít rád svoji práci“. A ještě bych k tomu přidal i připravenost podstupovat určitou míru rizika. Kdo neriskuje, nic nezíská. A při budování firmy je mnoho okamžiků, kdy potřebujete něco risknout.

I samotný začátek Gordicu byl vlastně jeden velký risk. V 90. letech se nebylo od koho učit. O kybernetice se v podstatě nedalo mluvit a člověk, pokud chtěl uspět, musel být sám sobě vizionářem.

Možná i díky odvaze se nám podařilo postavit se zahraniční konkurenci velikosti firem IBM, která měla nabroušené zuby ke vstupu na nově otevřený trh. Vsadili jsme na kartu být spolehlivým partnerem pro českou veřejnou správu a to se nám vyplatilo.

Buďme odpovědní

Pokud něco dělám, pak s maximální pečlivostí a odpovědností. Záměrně odpovědnost zmiňuji až za angažovaností, protože nejzodpovědnější je ve svém důsledku ten, kdo neriskuje. Od svých lidí vyžaduju maximální odpovědnost za výsledky práce a na druhou stranu vnímám, že to obzvláště v našem byznysu není tak jednoduché. S každou novou verzí softwaru přirozeně přichází i mnohá nová rizika.

Vzdělávejme se a pracujme na sobě

Odbornost nejvíce souvisí se systematickým vzděláváním. Každý, kdo chce být dobrý v teorii, musí si umět vybírat školy a následné kurzy. Pak je tu ale praktická odbornost, která souvisí s odhodláním na sobě pracovat. Osobně zaměstnancům nabízím různá školení, ale měli by to být zejména oni sami, kdo by měl hledat praktická témata a příležitosti, jak se vzdělávat. Pomohou tím firmě, ale zejména sami sobě.

Jak to vše shrnout? Je důležité mít ideu, následovat ji a přitom se nebát překážek. Pokud toto člověk splňuje a ještě je odborně připravený, pak už k úspěchu chybí jen to štěstí. Všude totiž platí, že člověk se na cestě k úspěchu občas musí vyskytnout ve správný čas na správném místě.

Foto: Jan Schejbal

„Takhle jsem si tenkrát to podnikání nepředstavoval,“ říká Tomáš Babinec ve své pražské kanceláři a kolem sebe má vyskládané barevné konzervy s paštikami, sádlem a dalšími masnými výrobky. „Před čtyřmi lety jsem objednal půl tuny vepřového masa, že vyrobím poctivé paštiky. První směna trvala 18 hodin a za tu dobu jsem udělal 300 konzerv. Byl jsem totálně vyčerpaný, do toho jsem nastydl a u lékaře dostal antibiotika,“ líčí slovenský podnikatel první zkušenost s výrobou.

Ale nevzdal se, a teď každý měsíc vyrobí 5 tisíc „Čongrád“, které prodává v obchodní síti Sklizeno, objevuje se s nimi na víkendových farmářských trzích a spolupracuje s Karpíškovým řeznictví Naše maso.

Taky se ptáte, proč vlastně Čongrády? Protože všechny paštiky jsou vyrobené podle receptury Štefana Čongrády, slovenského dědečka Zuzany Babincové, manželky Tomáše.

Zakladatelé značky Čongrády Tomáš a Zuzana Babincovi

A protože se dobrá pověst českých paštik už rozkřikla, v říjnu minulého roku dostali Babincovi nabídku od nákupčího na mezinárodním potravinářském veletrhu Sial v Paříži, jestli by nechtěli do země dovážet kontejnery paštik. „Kontejnery?“ rozesmáli se a odmítli.

Právě ve Francii si totiž uvědomili, že spíš než na kvantitu, která by jim sice přinesla větší zisk, se chtějí po vzoru italských lahůdkářů zaměřit na kvalitu. Tedy vyrábět prémiové zboží, které nekoupíte v diskontu za pár korun (Čongrády se cenově pohybují kolem stokoruny).

Na začátku podnikání měl Babinec velké oči. Chtěl koupit farmu poblíž Prahy a produkovat vlastní bio paštiky, které by následně vyvážel do zahraničí, hlavně do Německa, kde je o kvalitní konzervované výrobky zájem. Podnik rozjížděl tenkrát společně s manželkou v Mníšku pod Brdy, kde si pronajali první výrobní prostory.

Myslel si, že to půjde stejně hladce, jako když s dědou Štefanem Čongrádyou brigádničil o víkendech na vesnické zabijačce. „První vystřízlivění přišlo s fakturou za pronájem prostorů. Zjistil jsem, že se nám to vůbec nevyplatilo. Maso z českého domácího chovu bylo drahé a prostory taky. A nemluvě o investovaném času,“ líčí jednatřicetiletý Slovák.

Štefan Čongrády, jehož příjmení podnik nese, byl vesnickým řezníkem. Nikdy neměl své vlastní řeznictví, ale byl velkým gurmánem. Ve všední dny se živil jako šofér autobusu a o víkendech pravidelně pořádal zabijačky v Chtelnici kousek od Trnavy, které dělal i pro své sousedy.

„Brzy mu umřela maminka, a protože byl nejstarším z dětí, musel se postarat o celou rodinu a tedy i domácnost,“ vypráví Zuzana. „S dědečkem jsme žili společně s rodiči a se sestrou, dokud jsme neodešly na školu, a dostaly jsme se do fáze, kdy jsme už maso nemohly ani vidět. Doma ho byla spousta,“ směje se Zuzana, která se díky manželově nadšení z jídla a podnikání k masu opět vrátila. 

Štefan Čongrády (uprostřed) na zabijačce v Chtelnici, rok 1979

S Tomášem se poznali před deseti lety na Slovensku a kvůli práci se přestěhovali do Prahy. Ona je vystudovaná stavební inženýrka, on pracuje ještě v grafické firmě, protože peníze z prodeje Čongrád investují zpět do firmy. 

Čtěte také: Pro zmrzlinu opustila šestimístný plat od Bona a rozjela sladkou success story

„K výrobě přistupujeme tak, jako kdybychom to dělali pro sebe – bez chemických konzervantů, bez lepku a z lokálních surovin. A hlavně nám to musí šmakovat,“ říká Tomáš, který sám každou várku ochutnává. Pečlivě si vybírají i dodavatele masa a zeleniny. Vepřové odebírají z bio farmy u Karlštejna a z Kralovic u Plzně, zeleninu mají od farmářů a kořenící směsi si vyrábějí sami na provozovně v Lubenci, kde pro ně pracují dva zaměstnanci.

Nejpopulárnější paštika je ta „Bůčková“, protože je jemná. Tu si oblíbily hlavně ženy, zatímco muži kupují zase vepřovku a hovězí maso. Populární, hlavně tedy u gurmánů, je husí paštika se sečuánským pepřem a brandy. V jejich nabídce najdete ale taky třeba lunch meat, škvarky nebo nově sádlo s medvědím česnekem a oříšky.

„Často nám zákazníci říkají, že Májka chutná trochu jinak. Jasně, že chutná! My se přece nechceme srovnávat s Hamé,“ říká Slovenka, která společně s manželem sní o vlastním pražském lahůdkářství, kde by ke snídani podávali čerstvý chleba s paštikou nebo trnavskou pomazánkou a k obědu grilované klobásky z vlastní zabijačky. Do té doby se ale budou soustředit na rozšiřování sortimentu, aby jednou produkovali úplně vše, co kdysi Štefan Čongrády ve svém domě v Chtelnici, tedy taky čalamády, křen nebo nakládané okurky.

Foto: Michael Tomeš

Pokud chcete nový vůz Tesla, už pro něj nemusíte do Vídně. A navíc už nemusíte čekat ani dlouhé týdny, měsíce, či dokonce rok. Stačí pouhý jeden den od objednání.

Alza totiž v úterý spustila na svém e-shopu prodej elektromobilů a jako první v nabídce se objevily hned dva modely americké automobilky Tesla – modely S verze 75D za 2 999 999 korun a X verze 100D za 3 499 999 korun.

Největší internetový prodejce v Česku pak slibuje do dnešního dne věc nevídanou – svou teslu budete mít druhý den od objednání v garáži.

„Od začátku jsme chtěli, aby pořízení elektromobilu bylo pro lidi stejně snadné, jako by si kupovali mobilní telefon,“ uvedl manažer projektu elektromobility za Alza.cz Jaromír Řánek s tím, že vozy jsou rovněž od dnešního dne vystaveny v Alza showroomu v Holešovicích. Lidé mohou také zdarma využít zkušební jízdy teslou po Praze.

Poté, co si teslu na e-shopu vložíte do košíku a objednáte, budete telefonicky kontaktováni ohledně způsobu dopravy a také platby, která se typicky bude uskutečňovat převodem na účet.

Modely od americké automobilky Tesla se v Česku nedají objednat, Alza se tak stala jejich vůbec prvním prodejcem.

Bonusem pro zákazníky Alzy bude rovněž možnost zdarma dobíjet i na nově zřízené nabíjecí stanici v showroomu v Praze 7. Navíc mohou klienti s elektromobilem Tesla pořízeným na Alza.cz doživotně zdarma využívat i kterýkoliv z nabíjecích stojanů SuperCharger. Těch je nyní v provozu více než 5600 po celém světě.

Aktuální trojka a čtyřka na trhu s donáškou potravin vytvářejí společný podnik. Důvodem je snaha být silnější na trhu, který sice rychle roste a má pravděpodobně skvělou budoucnost, zároveň na něm ovšem investoři zatím přicházejí o peníze. Košík.cz a Koloniál.cz proto spojují své síly.

Detaily obchodu firmy ještě oficiálně neoznámily, jednou z variant bylo vytvoření společného podniku 50 : 50 s tím, že financování by převzala strana Mall Group v čele s Jakubem Havrlantem, která dosud ovládala Koloniál.cz.

Z nového spojení by mohla být naopak zachována jen značka Košík.cz, kterou buduje Jakub Šulta s investory Josefem Kollerem (dříve Auto Kelly) a Pavlem Bouškou (majitel firmy Vafo Praha, která vyrábí také krmivo pro psy značky Brit). Vedle toho za Jakubem Havrlantem stojí peníze českých a slovenských miliardářů – Petra Kellnera, Daniela Křetínského a Patrika Tkáče.

Investory do e-shopů s potravinami stál doposud jejich rozvoj a provoz stovky milionů korun a všichni hráči na trhu – tedy Rohlík, Tesco, Košík i Koloniál – na něm měsíčně pálí až 10 milionů korun. Někdo víc, někdo míň, ale do zisku nedokázal svůj byznys otočit nikdo.

Úspěch je funkcí velikosti – a to jak samotného obchodu, tak průměrné útraty zákazníka a především ceny za dopravu. Proto probíhá snaha o spojování. Obzvlášť za situace, kdy letos plánuje otevřít vlastní e-shop diskontní řetězec Lidl, zatím sice jen pro spotřební zboží, ale nikdo z hráčů na trhu si není jistý, zda časem nezačne také s donáškou potravin.

Češi každý rok utratí za potraviny téměř 500 miliard korun, byť nákupy přes internet z toho zatím tvoří jen necelá dvě procenta. Investoři sázejí na to, že se tento poměr výrazně změní ve prospěch onlinu, a teď bojují o podíl na současném, a tedy i budoucím trhu. A to stojí hodně peněz. Určitě více, než si zpočátku uvědomovali.

Velkou analýzu trhu s donáškou potravin čtěte v novém Forbesu, který vychází tento týden!

„První živé brouky jsme doopravdy ochutnali, když jsme jeli přesvědčit našeho současného kuchaře, aby do toho šel s námi,“ usmívá se Daniel Vach. „Zkoušel nás, tak jsme mu potřebovali ukázat, že to myslíme vážně.“

Můžete si říkat, co chcete, ale pokud jste Evropan, není pojídání brouků zrovna sexy představa. Takže nápad, že z toho uděláte kvetoucí byznys, který zároveň lidi přinutí přemýšlet nad gastronomií ekologičtěji, nevypadá, jako bomba. Jenže co když se najednou objeví dva kluci a budou tvrdit, že byste měli kupovat jejich mouku a produkty ze cvrčků, protože jsou zdravější a zároveň mají pozitivní dopad na životní prostředí?

Radek Hušek & Daniel Vach 

Když zakladatelé značky SENS Radek Hušek a Daniel Vach vyprávějí o tom, jak by mělo jejich podnikání zlepšit svět, jsou absolutně odhodlaní. Jakkoliv je to ohraná fráze. Gastronomii, která využívá hmyz a produkty z něj, mají nastudovanou do posledního detailu. Ani na chvíli nedají šanci zapochybovat, že je jen otázka času, než se začnou brouci v nějaké větší či menší podobě objevovat na našem jídelníčku stále častěji.

Čtěte také: Nejlepší restaurace na světě servíruje brouky. Je na čase zařadit je do našeho jídelníčku?

„Hlavně bych chtěl předeslat, že neobjevujeme Ameriku,“ upozorňuje Hušek. „Vždyť hmyz lidi konzumují už tisíce let. Nám jde o to, prolomit všeobecný stereotyp a strach, že jíst brouky automaticky znamená ukusovat jim hlavičky a tykadla.“

Za konzumací hmyzu je toho totiž víc – třeba ekologické i ekonomické výhody. V porovnání s dobytkem spotřebují cvrčci na vyprodukování stejného množství proteinů dvanáctkrát méně potravy, patnáctkrát méně půdy, dvatisícekrát méně vody a vyprodukují stokrát méně skleníkových plynů. Proč o tomhle nikdo neví? říkal si Vach, když si tato data nastudoval. A jak bych se do toho mohl zapojit?

Shodou okolností v té době pracoval pro Radka Huška, kterému vedl jeho online byznys. Základ financí do startu obstaral prodej Huškovy předchozí firmy a následná kampaň na Kickstarteru, která vyšla nad očekávání. Vydělala zhruba 400 tisíc korun a otevřela majitelům dveře do světa.

Čtěte také: Tak trochu jiná farma aneb Jak se „ajťáci“ stali pěstiteli cvrčků

Po ní dostali několik nabídek k budoucí spolupráci a vybrali si startupový fond UP21 Karla Janečka, který kromě investice pomáhá začínajícím talentům v průběhu projektu, ať už jde o nastavení byznys plánu, zprostředkování kontaktů a konzultací s odborníky, tak i třeba s hledáním vhodného pracovního prostoru.

A že byl pozvolný rozjezd dobrý krok, potvrzuje současná situace. SENS byla vybrána do prestižní celosvětové startupové kampaně The Chivas Venture, kterou slavná značka každoročně pořádá pro třicet nejzajímavějších sociálně prospěšných podniků z celého světa. Odměna pro vítěze? 750 tisíc dolarů. Kampaň pořád neskončila, a tak je budoucnost SENS zajímavě otevřená. „Pokud bychom Chivas Venture skutečně vyhráli, investujeme prize money do dalšího rozvoje,“ říká Vach.

Současné produktové portfolio SENS zatím tvoří proteinové a energetické tyčinky. Základ je nejméně 20 gramů vysoce kvalitních bílkovin, nízký obsah sacharidů a pouze přírodní suroviny. Na výběr dávají příchutě arašídové máslo a skořici, ananas a kokos nebo třeba tmavou čokoládu. Podle toho, jestli chcete spíš lehčí zákusek nebo plnohodnotnou svačinu.

„Preference strávníků ale nezměníte jenom cvrččí moukou,“ uvědomuje si Hušek. „Tyčinky jsou začátek. V ideálním případě máme za cíl vytvořit něco jako nové Nestlé, jen s opravdovou výživovou hodnotu a ze surovin, které dávají smysl.“ Takže už je jasné, proč tihle dva revolucionáři svou cvrččí myšlenku pojmenovali SENS?

Jednu z neprogresivnějších sklářských firem v Česku oživí mladá krev. Sklářská značka Bomma se po několika letech rozhodla pro změnu uměleckého vedení firmy a novými art direktory se stávají Václav Mlynář a Jakub Pollág ze studia deFORM. Dvojice, která se letos stala i absolutními vítězi soutěže Czech Grand Design, se kvůli této nové výzvě vrací zpět do Prahy z Londýna, kde dlouhodobě působí.

Duo deFORM vystřídá na pozici art direktorů studio Olgoj Chorchoj, které v Bomma fungovalo od jejího vzniku. V rámci kreativního vedení značky tak dochází přímo ke generační výměně: Jakub Pollág i Václav Mlynář studovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Produktového designu, který vedou právě Michal Froněk a Jan Němeček ze studia Olgoj Chorchoj. Žáci tak nyní nahradí své učitele.

„Cítili jsme, že Bomma potřebuje nový impuls a intenzivní péči designérů, kteří se za značku a sklárnu postaví, vnímají její možnosti, obrovský potenciál a budou jí věnovat většinu svého času a úsilí. Jsem si jista, že Bomma se díky Jakubovi a Václavovi ještě více vyprofiluje a utvrdí už tak silnou pozici na světovém trhu,“ uvedla brand manažerka firmy Eva Kozarová. „Zároveň mě těší, že v Olgoj Chorchoj naše rozhodnutí chápou a Bommu zcela neopouští. Stáli u samotných začátků sklárny a budou i dál se značkou spjati na bázi externí spolupráce.“

Talent z Londýna

Jakub Pollág a Václav Mlynář

Po studiu na pražské VŠUP nastoupili oba designéři na Royal College of Arts v Londýně. Studium na této elitní umělecké škole je posunulo na světovou úroveň. Studio deFORM patří v současnosti mezi nejprogresivnější české designéry: v portfoliu mají spolupráci se značkami Lasvit, Hem či TON i se světovými giganty Nike či Heineken. Se značkou Bomma designéry pojí právě úspěch v letošním ročníku cen Czech Grand Design: Bomma byla oceněna jako Výrobce roku a studio deFORM získalo titul Designéři roku a stali se rovněž absolutními vítězi soutěže.

Pollág s Mlynářem považují nabídku vést firmu Bomma za vrchol své dosavadní práce. Studio deFORM založili v roce 2011 s vizí pracovat na zajímavých projektech, které budou výzvou. „A vést kreativní směřování firmy Bomma je výzvou zatím největší,“ srovnává Pollág. „Po čtyřech letech působení v Anglii, kde jsme kromě standardní práce pro klienty pracovali i na technologickém startupu KOSKI, se teď vracíme zpátky do Čech, abychom se mohli plně koncentrovat na spolupráci s Bommou. To, že Bomma má obrovský potenciál, víme už teď, a pevně věříme, že ho dokážeme s celým týmem zužitkovat.“

S nástupem nových kreativních ředitelů se nyní Bomma rozhodla definitivně opustit segment nápojového skla a plně se zaměřit na svítidla a větší dekorativní objekty, v čemž sklárna vyniká a díky čemuž si vydobyla své světové postavení.

Značka Bomma je divizí firmy Bohemia Machine, dnes již světového lídra na poli vývoje a výroby sofistikovaných sklářských brusičských strojů. Sklárna Bomma otevřená v roce 2012 ve Světlé nad Sázavou disponuje nejen technologickým zázemím, ale taky výjimečně kvalitním křišťálem.

Spolu se sklárnou vznikla i značka Bomma, která zkombinovala vlastní technologické know-how a tradiční sklářské řemeslo s moderním pojetím designu nápojového skla. Z lokálního výrobce křišťálu se záhy stala světově uznávanou společností; má za sebou spolupráci se značkami Chanel, Dior, Aston Martin i úspěchy v oblasti designu (Poliform, Minotti, Vitra, ceny RedDot, Czech Grand Design).