Měla strach, že ji noví spolužáci ve škole nepřijmou, že se jí budou posmívat. A byla z toho smutná. Bez čepice ani nechtěla vyjít z domu. Šestiletá Jana po ozařování hlavy přišla o všechny své vlasy, ale záchrana přišla celkem brzy. Díky Petře Valentové, která jí vyrobila paruku, a ona si tak mohla opět naplno užívat dětství.

„Prostřednictvím přírodních vlasů pomáhám i dál. Ve výrobě mám právě paruky pro tři uzdravené holčičky,“ říká Valentová, majitelka salonu Dlouhovláska, který na Facebooku sleduje 90 tisíc lidí a která věnovala už několik paruk na pomoc druhým.

Čtěte také: Doma, přitom jako ze salonu. Jak barevný startup obsazuje miliardový trh

Tyto dobročinné aktivity jsou nadstavbou jejího byznysu, ve kterém se měsíčně protočí milion korun, a zvyšují povědomí o značce. Vždyť jen video s malou Janou a jejím příběhem nových vlasů sdílelo na Facebooku 1226 lidí.

Šestiletá Jana s novými vlasy a majitelkou salonu Dlouhovláska Petrou Valentovou.

Dlouhovláska patří mezi největší kadeřnictví v Česku, která se specializují na prodlužování a výkup přírodních středoevropských vlasů, a dlouhovlasá majitelka firmy Čechy učí, že za ostříhání nemusejí platit, ale že za něj naopak můžou dostat zaplaceno. A to celkem slušně.

Za přírodní nebarvené dlouhé vlasy až deset tisíc korun, naopak za prodloužení a zahuštění 145 pramínky zaplatí klientka kolem 16 tisíc korun. Poté stačí zhruba jednou za tři měsíce přijít na opravu, tzn. posunutí spojů kvůli odrostům, a v momentě, kdy vlasy přerostou, zakoupit nové.

Čtěte také: Mistři s břitvou aneb Jak Gentlemen Brothers vedou restart pánského holičství

„Největšími klenoty v naší sbírce jsou pramínky od žen albínek nebo těch, co mají vlasy od přírody vlnité,“ vysvětluje devětadvacetiletá dlouhovláska, jejíž tým každý den ostříhá asi pět lidí, přičemž dost často se stává, že na výkup přijdou i muži. Od její firmy culíky nakupují taky různá kadeřnictví a salony, které se specializují na prodlužování. „Chválí si, že jsou kvalitní, jemné, lesklé a zdravé,“ říká Valentová.

Od roku 2012, co si udělala rekvalifikační kurz, se jí podařilo vybudovat sbírku vlasových culíků v hodnotě tří milionů korun. Ve dvou svých kadeřnictvích v pražských Stodůlkách a na Vinohradech jich má spoustu – kratší, blonďaté, kudrnaté. Stačí si vybrat odstín a kvalitu, která se co nejlépe hodí k vaší kštici, protože tento byznys je hlavně o kráse.

Před pěti lety, kdy začínala s prodlužováním, spousta lidí nevěděla o možnosti prodeje vlasů. „V té době tu byly pouze dvě firmy, které ale nabízely nízké ceny. To se mi podařilo změnit a teď Dlouhovláska patří mezi lídry v určování cen. Dlouhodobě garantuji svým klientům výkup za maximální cenu,“ říká plzeňská rodačka, jež se k této branži dostala vlastně náhodou.

Po základní škole si podala přihlášku na gymnázium, což byla logická volba, protože měla samé jedničky a nevěděla, čím se jednou bude živit. Vždy ji to táhlo k umění, nicméně nakonec vystudovala ekonomii a management na Západočeské univerzitě v Plzni. A dnes coby úspěšná podnikatelka řídí na dvě desítky zaměstnanců.

Začátky vlasového byznysu ale jednoduché nebyly. Protože nechtěla do žádného podnájmu, jezdila za svými klientkami domů a svůj první salon vybudovala ve sklepním bytě, který byl zároveň jejím domovem. Teprve až si získala pravidelné klienty, otevřela větší, reprezentativnější prostor.

„Kdybych po promoci s inženýrským diplomem v ruce nešla touhle nestandardní cestou, nikdy bych nezažila vděčnost všech těch dívek, kterým byly navráceny vlasy a tím i nová chuť do života,“ říká Valentová, která z jednoho culíku během pár let vybudovala milionový byznys.

Foto: Petra Víšková

Ty nejerotičtější voní po kokosu, nejhygieničtější po australském čajovníku, nejnevinnější po růžích a všechny jsou vlhčené silikonovým olejem. Řeč je o kondomech tradiční české značky Primeros, které právě teď přicházejí na trh v novém provedení, ze kterého už není cítit pryž.

„Chci rozvířit stojaté vody,“ popisuje jediný majitel akciové společnosti Primeros Prague Roman Kocián, jenž chce odlišit značku od konkurence, především britského Durexu, aktuálně největšího konkurenta na československém trhu.

Vzadu obal z roku 1909 a vpředu nový design balení King Size.

Nejpopulárnější české kondomy, po kterých sáhne třiačtyřicet procent české populace využívajících tuto ochranu, mají nové vůně, barvy a taky obal. To je velký rozdíl oproti roku 1909, kdy se v pražské Továrně na gumové zboží Primeros patřící pražskému židovskému obchodníkovi Gustavu Schwarzwaldovi vyráběl pouze jeden jediný model. Navíc s latexovým aroma.

Název nové kampaně, která vystupuje proti zobecňování a třídění lidí do škatulek, zní Sex Positive a Kocián s ní má v plánu expandovat do Itálie, Španělska a taky třeba na západní pobřeží Severní Ameriky. Protože dnes se jeho výrobky prodávají pouze v Česku, na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a Chorvatsku.

Majitel Primerosu Roman Kocián.

Primeros oslovil ve výběrovém řízení hned několik kreativních studií, aby se ujala nové vizuální podoby, ale největší úspěch měl návrh mladých designérů Matěje Chabery a Jakuba Korouše. „Líbilo se mi, jak se Jakubovi podařilo oživit tvář výrobce obuvi Botas, proto jsem se ho zeptal, jestli by nepomohl se značkou i nám,“ říká Kocián.

Nový koncept navazuje na vizuální podobu prvních krabiček značky a od konkurenčních obalů pánské ochrany se snaží odlišit tematickými ikonami – třeba na těch nevinných Innocent je znázorněné písmeno I se svatozáří a na těch vášnivých s vroubkováním je zase vytečkované písmeno P jako Passion.

Designéři Matěj Chabera (vlevo) a Jakub Korouš.

Od druhé světové války až do roku 2005 se kondomy vyráběly v Hrádku nad Nisou, poté se výroba přesunula do německého Sarstedtu a v Česku se kondomy pouze elektronicky testovaly, balily a distribuovaly. Letos se však do Německa přesouvá veškerá produkce včetně testování a balení.

Tyto velké změny nastaly s příchodem finanční skupiny J&T, která v roce 2001 koupila továrnu jako svoji první českou korporátní investici, přičemž část později prodala německému výrobci kondomů CPR. V té době byl členem představenstva Vulkanu (nyní Primeros Prague) i Roman Kocián, ale značce se začal aktivně věnovat až v roce 2005. O sedm let později pak Primeros odkoupil zpět od Němců a od té doby je jediným vlastníkem.

„Přesunutím výroby do sousedního Německa došlo ke zvýšení jejich spolehlivosti a rentability, díky nové technologii jsme zkrátka schopni toho vyrábět víc s menšími náklady. Ročně uvedeme na trh až 12 milionů kondomů, přičemž 80 procent se prodá v Česku a na Slovensku,“ říká Kocián, který se dříve věnoval private equity. 

„Lidé chtějí často slyšet nějaké příhody z natáčení, ale v podstatě ani žádné nejsou,“ usměje se podnikatel v kanceláři v pražských Vinohradech, kde si nejde nevšimnout výrazných tapet s erotickými obrázky s ještě původním logem. „Nový logotyp sice vychází z původního fontu, ale celkovou vizuální podobou se chceme spíše distancovat od té scharzwaldovské,“ dodá Kocián s tím, že značka Primeros cílí na mladé lidi ve věku 15 až 20 let, které by měla zaujmout nová kampaň a taky doprovodné propagační předměty, třeba trička „post coitum“.

To je výrazný posun oproti dobám socialismu, kdy značka Primeros neměla jasně vymezenou cílovou skupinu. „Chceme oslovit naše zákazníky přesně na začátku jejich sexuálního života, protože později se k nám budou vracet,“ myslí si Kocián.

Právě proto se firma snaží vystupovat hravě a nebojí se ani guerillové reklamy, jakou v minulosti byla ta s názvem I love my penis. A na mladé páry cílí i cenou. „Za německou kvalitu jednoho balení po třech kusech zaplatíte kolem 80 korun, což je méně než za konkurenční Durex, který se pohybuje v cenové relaci od 80 do 120 korun,“ srovnává bývalý finančník, jehož společnost hospodaří s obratem ve výši 67,5 milionu korun.

Během 12 let se Romanu Kociánovi podařilo zachránit upadající podnik na gumové zboží. Do portfolia zařadil erotické pomůcky a teď má v plánu taky oblečení. To proto, že chce kondomy představovat jako nositelnou módu „number 1“.

Foto: Michael Tomeš

Přišlo to náhle. Čtyřnásobný mistr republiky v běhu na osm set metrů Václav Staněk byl zrovna na atletickém soustředění v italském Melagu, když mu lékaři oznámili: Máš těžkou cukrovku. Deset dní ležel v nemocnici a vyrovnával se s tím, že už si nikdy znovu nezazávodí. Do letargie ale neupadl, naopak svou energii investoval novým směrem – do obuvi Vasky, se kterou teď míří do první kamenné prodejny.

Čtěte také: Býval elitním sportovcem, teď dalším radí, jak neprohýřit vydělané miliony

„Už od patnácti jsem chtěl podnikat a tím, že rodiče vlastní obuvnictví, jsem logicky začal u bot,“ vysvětluje student čtvrtého ročníku zlínského gymnázia, kterého zdravotní komplikace přiměly změnit životní styl. „Vyhrával jsem mistrovství a říkal jsem si, že můžu úplně všechno. No a najednou vám řeknou, že se sportem musíte skončit,“ vzpomíná Staněk na těžké období před dvěma lety, kdy se rozhodl, že bude po vzoru svého otce pokračovat v ševcovině.

Nejprve ale musel tátu o svém nápadu přesvědčit. „Ze začátku byl proti, protože jsem neměl promyšlený byznys model. Ale návrhy se mu líbily, a tak jsem se nakonec pustil do výroby,“ říká devatenáctiletý syn zlínského obuvníka Vladislava Staňka, jenž sám už 16 let vlastní továrnu na výrobu strojové pracovní obuvi Flexiko, která hospodaří s obratem okolo 25 milionů korun a která momentálně zaměstnává 15 lidí.

Čtěte také: O botách z ruského pstruha a ševci, který u staré singrovky živí tradici

V zimě 2015 představil svou první kolekci „farmářek“ z různě barevné hovězí kůže z Otrokovic a o půl roku později s ní už slavil úspěchy. Podařilo se mu totiž vyhrát soutěž Rozjezdy pro mladé podnikatele a tím i cenu v hodnotě sedm set tisíc korun, které následně investoval do rozvoje společnosti.

Na nic si od rodičů nepůjčil a vše platil ze své kapsy. Nebýt ale výhry v podnikatelské soutěži a možnosti výroby bot v otcově firmě, zřejmě by se mu nepodařil tak rychlý rozjezd.

Čtěte také: Od indiánů k botám pro elitu. Příběh ševce Martina Lawarta

„Čím dál tím častěji potkávám kolemjdoucí ve Zlíně nosit mé boty,“ usměje se mladý byznysmen, jehož tým každý měsíc ušije na zakázku kolem 150 párů bot inspirovaných pracovní a bowlingovou obuví a taky klasickými pionýrkami. Zákazníci si na ně ale musí počkat, po objednávce zhruba 14 dní. Z ekonomických důvodů totiž nemá Staněk žádné skladem.

Všechny jsou šité ručně v rodinné továrně ve Lhotě nedaleko zlínské části města Malenovice. Dopoledne se zaměstnanci otcovy firmy věnují strojové výrobě pracovních bot Flexiko, odpoledne zase ručně šitým botám pod značkou Vasky.

„Jednou bych rád převzal otcovu firmu a zatím to vypadá celkem slibně. Je těžké udržet strojovou výrobu pracovních bot Flexiko v konkurenci levného dovozu,“ vysvětluje zlínský rodák důvod, proč chtěl prosadit vývoj vlastních modelů. „V momentě, kdy zakázky Vasky přerostou Flexiko, budeme přemýšlet o spojení obou podniků,“ dodá maturant, kterého čeká ještě studium na vysoké škole.

To mu ale nebrání v podnikání. Na počest Tomáše Bati chce třeba vytvořit limitovanou kolekci s nižší cenou, tak jako kdysi slavný zlínský rodák, když chtěl zlikvidovat konkurenci. Dnes si ale Vasky můžete na e-shopu nadesignovat podle vašeho stylu, a navíc si do nich můžete nechat vytisknout třeba monogram.

Václav Staněk sice u oválu a běhu nezůstal, zato vybudoval úspěšný obuvnický byznys, se kterým teď míří do první kamenné prodejny, do pražského Vnitroblocku. Sám už ale asi tuší, že tahle cesta je teprve na začátku a že cíl bude dál než těch 800 metrů, na kterých kdysi tolik exceloval.

Foto: Lucie Urban

Z výrobní linky lemované několika málo pracovníky vyjíždí s dokonale přesnou pravidelností hrnce. Jeden modrý, druhý zelený, další dva zlaté a poté několik černých. Nejsou to ale ledajaké hrnce. S nimi si totiž nejen uvaříte oblíbený guláš, ale můžete si i upéct třeba kuře nebo bábovku. A kdo by takovou bábovku od babičky z remosky někdy neochutnal? Jsme ve výrobní hale frenštátského podniku Remoska na úpatí beskydského Radhoště.

Čtěte také: Z atleta ševcem. Příběh mistra republiky, který šije farmářky jako Baťa

„Černá barva je opravdu univerzální, ale podle mě je barevnost v kuchyni důležitá a ženy na ni i reagují,“ začíná vysoký muž, který firmu v roce 2013 převzal a od té doby ji vede. Tím mužem je jedenašedesátiletý karvinský podnikatel Zdenek Sartoris, v byznysových kruzích známý spíše jako developer. Teď se však pohybuje ve zcela jiném segmentu.

„Chci se přičinit o to, aby Remoska byla globálním hráčem,“ říká Forbesu majitel firmy s roční produkcí kolem čtyřiceti tisíc kusů „divotvorných“ hrnců. „Nové výrobní technologie jsou dnes postaveny na celkovou produkci 80 až 100 tisíc kusů, podmínkou je však chod výroby na třísměnný provoz,“ vypočítává šéf podniku s dnes zhruba 25 zaměstnanci. „Toho bychom chtěli docílit během následujících dvou let.“ Za plánovaným růstem stojí nedávno zahájená expanze na nové trhy.

V listopadu začali dodávat do Itálie, během dvou měsíců by měli vstoupit na polský a maďarský trh. „Poté nás zajímají státy Blízkého východu jako SAE, Kuvajt, Katar, Saúdská Arábie, Omán, apod. Tam už jen ladíme obchodní podmínky a první kontejner bychom měli dodat do konce února,“ říká Sartoris, který osobně čile jedná i v Jihoafrické republice, kde je dohoda o distribuci na spadnutí.

„Kuře se přeci všude peče stejně, akorát z remosky je nejlepší,“ usmívá se Sartoris v kanceláři, v níž jsou vystaveny všechny modely remosek od jejího vzniku. Od začátku 50. let, kdy první elektrický pečící hrnec sestrojil elektrotechnik Oldřich Homuta, jich je sedm.

Majitel a šéf Remosky Zdenek Sartoris.

Remoska je dodnes pomocníkem mnoha našich rodičů nebo chalupářů. Remosky totiž byly takové škodovky mezi kuchyňskými spotřebiči – bezporuchové, a pokud už k poruše došlo, šly jednoduše a často i kutilsky opravit.

„I dnes se reklamuje jen sedm remosek z tisíce, což je strašně nízké číslo,“ potvrzuje Sartoris stabilně vysokou kvalitu. To s čím podnikatel dnes bojuje víc, je známost značky; starší generace Remosku zná dokonale, ta mladší už tápe. „Chceme se na mladé lidi marketingově zaměřit,“ odhaluje další plány.

Zájem severomoravského byznysmena nasměroval do frenštátského podniku před čtyřmi lety jeho dlouholetý kamarád a také člen managementu Remosky Ivo Svoboda. Tehdy byla celá firma na prodej. „Pro mě to tehdy byla jen investiční příležitost,“ vzpomíná. Podnik přebíral v dobré finanční kondici, bylo ale potřeba investovat do technologií.

Remosky tak dostaly například nový teflonový povrch, rozzářily se všemi barvami a výrobní linka byla zmodernizována natolik, že je nyní schopná navýšit produkci až o 150 procent. Dnes je největším odběratelem Česko se zhruba 30 tisíci prodanými kusy ročně, zbytek tvoří export do Velké Británie.

Tam už bylo od začátku tisíciletí prodáno zhruba 200 tisíc remosek, legendární značce na ostrovech vznikl dokonce i fanklub. Za rozmach remosky v Anglii může Milena Grenfell-Baines, dnes přezdívaná jako Lady Remoska.

Britka s českými kořeny, která ve strachu před genocidou opustila Československo v roce 1939 díky siru Nicholasi Wintonovi, chtěla před více než 15 lety koupit remosku pro své příbuzné, jenže ji v Anglii nemohla sehnat. A tak sama od sebe oslovila tehdejší majitele firmy a brzy se stala ambasadorkou propagující tento unikátní český produkt. Časem pak sama napsala kuchařku šitou na míru remoskám, což jen posílilo povědomí o značce.

Management frenštátského podniku ale s Británii nyní řeší menší problémy. Tamní distributor, firma Lakeland, totiž po úspěchu remosek zvedl jejich ceny v přepočtu nad pět tisíc korun (159 liber), čímž si sice zvýšila marže, prodeje ale poklesly.

„Do strategie distributora nemůžeme zasahovat, ale máme s ním v plánu brzké jednání. Chceme, aby Lakeland navýšil prodeje ze současných sedmi tisíc kusů ročně opět k 15 tisícům jako dříve,“ vysvětluje Sartoris s tím, že se shodou okolností ozval obchodní partner vlastnící v Británii maloobchodní řetězec. Ve hře je tedy i přímá distribuce.

Pár tisíc prodaných kusů navíc ale Remosku na cestě k vysněnému stotisícovému cíli nespasí. „V listopadu byl vyslán první kamion s remoskami do Itálie. A Itálie je taková Mekka kulinářství či gastronomie. Nyní tam zkoušíme reakci na remosku a samozřejmě se na tomto trhu chceme etablovat,“ vysvětluje. Následovat by měl zmíněný Blízký východ, Afrika, tabu pak nejsou ani státy Latinské Ameriky jako Brazílie nebo Peru. Pokud by se vše povedlo, Remoska by zdvojnásobila počet zaměstnanců na zhruba 50.

Kdysi státní podnik sice přežil nástup mikrovlnných trub a fritovacích hrnců, čemuž mnoho lidí nevěřilo, i tak ale musí sledovat nové trendy. „O některých moderních technologiích uvažujeme. Je možné, že půjdeme i do extrémů typu internet věcí, které Remoska nepotřebuje, ale trh, nebo spíše marketing, si je vyžaduje,“ říká Sartoris a dodává, že jeho firma si odjakživa zakládala na jednoduchosti.

„Zapnu vypínač, odejdu, vrátím se po hodině a půl k upečenému kuřeti a jím. Nic dalšího není třeba vymýšlet či nastavovat,“ vysvětluje. Jenže to podle jeho slov dnes neprodává. „Dnes je totiž zažitá představa, že čím více tlačítek, tím je produkt sofistikovanější.“ Zbrusu nový model by měl na trh přijít v příštím roce.

Čtěte také: Má obrovský potenciál a bude jen růst. 17 věcí, které byste měli vědět o Internetu věcí 

A i to je potvrzení toho, že Remoska už dávno není pro Sartorise jen investiční záležitostí. „Samozřejmě nemám žádný podíl na vzniku a oblíbenosti tohoto geniálního produktu, ale chtěl bych současnými kroky přispět k tomu, aby zde Remoska byla i za 60 let,“ říká Sartoris. „Vždycky jde o peníze, ale já i moje děti jsme už ve stavu, kdy jsme zabezpečeni. Jediné, co mě nyní zajímá je, jestli to dokážu. Tedy spíše, jestli to Remoska dokáže.“

Foto: Magda Martinková

Vlastně je to s hvězdnými manýry pořád dokola: Hlavně ať máme Hennessy, Moët a k tomu hromady kuřecího. Takový standard, nad kterým se už žádný hudební promotér nezastaví. Taky Anthony Jouet tohle slyšel už mockrát, protože dekádu pořádá koncerty světových hvězd – třeba Black Eyed Peas, Beyoncé, Leonarda Cohena nebo Kylie Minogue.

Tenhle Francouz projel půl světa, než se dostal do Prahy, kde jeho posledním projektem byl koncert americké hiphopové dvojice Rae Sremmurd. A jestliže už je ze své praxe zvyklý skoro na vše, tady malé překvapení přece jen zažil. K obvyklým požadavkům totiž přibyl ještě jeden dotaz: Chceme si koupit „sneakersky“, kam máme zajít?

Promotér Anthony Jouet. 

Byla to jen úsměvná epizoda velkého dne produkční agentury Fource Entertainment, kterou Jouet spoluvlastní. A která se ve svém byznysu potýká tak trochu s náhodou. „Pořádání koncertů je risk. Díky know-how a zkušenostem umíme řadu věcí předpokládat, některé z nich ale neovlivníme. Třeba počasí, nemoc nebo náhlý odchod člena kapely,“ říká v Česku žijící Francouz pár minut před vystoupením ve Velkém sále pražské Lucerny. Žádná nervozita, spíš očekávání, jak se tato akce vydaří.

Třiatřicetiletý Jouet měl ale tentokrát štěstí, vstupenky byly vyprodané během pár týdnů a vše šlo podle plánu. „O Rae Sremmurd jsme nemuseli dlouho přemýšlet. Po jejich prvním koncertu v menším Lucerna Music Baru byla poptávka tak vysoká, že Velký sál Lucerny byl logický krok,“ vysvětluje Francouz. 

Za minulý rok se svým čtyřčlenným týmem uspořádal na 70 koncertů a letos má v plánu toto číslo překonat. Žánry pro něj nejsou určující. Naopak, jde mu hlavně o kvalitu, aktuálnost a v neposlední řadě taky o to, jestli bude akce zisková.

„Když budeme pořádat koncerty třeba v Chapeau Rouge, pak neuděláme nikdy velké peníze. To ale neplatí o Lucerně, kde můžete na vstupenkách vydělat až půl druhého milionu korun,“ říká Jouet a dodává, že přesně takový obnos utržili na posledním koncertě bratrů Rae Sremmurd, jejichž hity se umisťují na vrcholu nejprestižnějšího žebříčku prodejnosti singlů v USA.

Čtěte také: Šéf českého rapu. Vydělává miliony, i když za hudbu nikdo platit nechce

I když se za hodinové vystoupení jedná o poměrně velké peníze, agentuře Fource zbude jen zlomek. Většinu peněz získá interpret, který si ale podle Joueta u nás nevydělá tolik, co na Západě.

„Proto americké hudební hvězdy v prvním cyklu jezdí turné kvůli lepší nabídce do evropských zemí typu A, kam patří třeba Anglie, Německo, Nizozemsko, a teprve ve druhém cyklu do zemí B, kde je Česko, Polsko, Maďarsko a další země na Východě,“ vysvětluje hudební podnikatel.

Bratři Swae Lee a Slim Jxmmi aka Rae Sremmurd.

K produkci se dostal, když mu bylo dvaadvacet. V okolí rodné vesnice Montjean sur Loire ve Francii pořádal menší festivaly, do toho fungoval jako agent vlastní kapely, v níž hrál na saxofon. Po magisterském studiu odjel na stáž do Toronta, kde pracoval pro nezávislého promotéra.

Čtěte také: Šampion muziky. Objevuje hvězdy a kromě hal s nimi rozeznívá i táboráky

Tam se mu podařilo dostat do největší produkční agentury Live Nation, přes kterou následně doputoval až do Čech. A protože tady chtěl být pánem svého času, založil si společně s kolegou Jakubem Šmídem vlastní agenturu, která aktuálně hospodaří s obratem 70 milionů korun.

Vyprodaný sál pražské Lucerny na koncertě Rae Sremmurd.

„V hudebním byznysu máme dobrou image. O tom ostatně svědčí nabídky, jež máme od agentů, kteří zastupují hvězdy v jednotlivých regionech,“ chlubí se Jouet.

Do Anthonyho Joueta byste nejspíš neřekli, že nesnil o práci s celebritami, když ho posloucháte, jak svou prací žije a jak s nadšením vypráví o zážitcích z koncertů. Třeba i o tom, jak hvězdným bratrům Rae Sremmurd musel poradit, kam v Praze pro tenisky s fajfkou.

Ta mapa na vás prostě musí udělat dojem, tedy spíš místa na ní vyznačená a rozesetá po celém světě. Všude tam teprve pětadvacetiletý Václav Stržínek roztáčí svůj byznys: Rusko, Egypt, Kanada… nebo taky Británie a tamní filmové ateliéry hollywoodského studia Warner Bros.

Právě odtud se před rokem do dílny ve Vyškově, kde to voní dřevem a historií, ozvali filmaři a chtěli po Václavovi to, co on umí nejlépe – vyrobit autentické dřevěné vrtule pro repliky historických letounů do možná příštího filmového trháku.

Čtěte také: Vůně dubu. Aston Martin se v Londýně pyšní podlahou z karlštejnské truhlárny

Byly tři a pohánět mají letouny Fokker, legendární stíhačky první světové války. „Samozřejmě, velmi lukrativní zakázka,“ kývne mladý podnikatel, ale hned odpovídá na nevyřčenou otázku. “ Detaily kolem filmu bohužel nemohu sdělit.“

Vrata stodoly za domem, kde vše začalo, vedou do světa aviatických pionýrů, kdy pilotova šála vlála z kokpitu a o nadzvukovém Concordu ještě nikdo ani nesnil.

Hoblík, cidlina, šablony a výkresy, nalevo dřevěné letecké křídlo, napravo na vyplétaných kolech stojí kus trupu historického letounu s rozdělaným motorem a kapotáží. A k tomu všemu aroma jasanu, dubu i mahagonu. Nasáváte vůni dřeva a pak vás z té snové cesty do historie cosi vyruší.

„Slyšíte? Odmala mi nad hlavou létala letadla, to probudilo můj zájem o to, co teď dělám,“ reaguje mladý letecký konstruktér na burácení motoru zdáli. To byl impulz, aby pod jeho rukama před šesti lety začaly vznikat první kusy vrtulí, které se dávno rozletěly i za hranice Česka.

Mapa: Kam všude už dolétly dřevěné vrtule Václava Stržínka. Zdroj: www.drevenevrtule.cz

Stojíme teď dva kilometry od vyškovského letiště, kdysi vojenského, na které už dnes se svými stroji dosedají jen členové místního aeroklubu. „Poprvé jsem sám letadlo pilotoval, když mi bylo sedmnáct,“ říká majitel licence k pilotování kluzáků a dvoumístných motorových letadel.

Václav Stržínek

„První vrtuli jsem vyrobil ve svých 19 letech. Získal jsem její nákres, přepočítal do zmenšeného měřítka, ve stodole jsem si připravil materiál a nástroje a dva týdny jsem si hrál s dlátem a šmirglpapírem, až jsem dosáhl pomocí šablon a dobrého oka uspokojivého tvaru,“ vzpomíná  Václav.

Pětadvacetiletý konstruktér loni vyrobil už přes dvě stovky vrtulí, jejichž ceny se pohybují od 1500 korun za ty nejmenší až po téměř 20 tisíc korun za ty s průměrem dosahujícím tří metrů.

Čtěte také: Inspiroval se Baťou a jeho dřevo s křídly teď létá z Beskyd do světa

První vrtuli s průměrem 125 centimetrů, poloviční repliku vrtule na slavný britský letoun Sopwith Camel, věnoval svém dědovi, bývalému letci. Druhou už prodal za 1500 korun svému kamarádovi.

S první vrtulí bojoval dva týdny, dnes už je umí do dvou dnů. A už je nevytváří ve stodole na kraji města, přestěhoval se do vyškovského průmyslového areálu.

Vrtule od Václava Stržínka budí zájem i v zahraničí. Zde model Hélice Éclair ve francouzském leteckém muzeu Thiepval Aviation Museum.

„Pohybuju se na pomezí techniky a také trochu umění. Ztvárňuji i historické vrtule konkrétních letadel od počátků do zlaté éry letectví, která se vyznačovala opravdovými designérskými skvosty. Každá vrtule je založena na zdlouhavém shánění materiálů a podkladů, které jsou často neúplné, a na vlastních výpočtech. Jsou to přesné repliky originálů, přičemž zákazník si ji může nechat vyšperkovat kovových unášečem, mosazným kováním, patinou a tak dále. A přesně v tom je má jedinečnost oproti ostatním sériovým výrobcům,“ vysvětluje konkurenční výhodu nad pár dalšími firmami, které se ve světě výrobě dřevěných vrtulí věnují.

A zákazníci na tuhle výjimečnost slyší, přicházejí sami – ať už chtějí dřevěné vrtule pro svá letadla nebo jako umělecké ztvárnění symbolu aviatiky, kterým si vyzdobí dům.

Nová letadla dřevěné vrtule už běžně nepoužívají, dnes jde hlavně o otázku vkusu. Československo jich ale bylo plné, byť bohatá letecká historie není v tomto směru příliš probádána.

„Nikdo dodnes nezmapoval, kde se které vrtule vyráběly, jaké měly tvary, z jakého materiálu byly vyrobeny apod. Vedle výroby tak sbírám staré výkresy a postupně vytvářím komplexní databázi, aby má práce měla význam i pro ostatní,“ popisuje Stržínek další rozměr svého snažení.

Ve stodole na kraji Vyškova sice už vrtule nevznikají, je zde ale zaparkované dvoumístné letadlo Pietenpol Aircamper z roku 1929. „Vrtule mi nestačily a tak jsem se rozhodl pustit se do stavby historického dvoumístného letounu, a to se vším všudy.“

Václav Stržínek ve skeletu vlastnoručně sestrojeného letadla Pietenpol Aircamper.

Václav totiž využil přátelství a dosavadní spolupráce se zkušeným učitelem stavby letadel Janem Koutníčkem, a výsledkem je dnes již monumentálně stojící a do detailu zpracovaný vlastnoručně sestrojený letoun, jehož zálet plánuje na jaro 2017.

„Je to hlavně na parádu a také proto, abych se mohl oprostit od všech těch pozemských starostí,“ říká mimo jiné i všestranný sportovec a milovník vytrvalostních závodů. Jeho zábavu ale zase brzy vystřídá práce.

Václavovou letošní misí totiž je rozšíření působení v západní Evropě, vylepšení technologií výroby a zásah většího spektra zákazníků. Protože příští rok se přece připomíná konec 1. světové války a nejen filmařům by se elegantní kus dřeva z Vyškova mohl náramně hodit.

Když Dalibor Dědek mluví na veřejnosti, nerad používá mikrofon. Je totiž zvyklý hovořit hodně nahlas a jeho další zesílení už by nemuselo být pro okolí příjemné. „Už chápete, proč máme v logu ukřičeného panáčka,“ říkal dnes v pražském Mánesu muž, jehož Forbes řadí mezi 60 nejbohatších Čechů a zároveň patří mezi nejcivilnější tuzemské miliardáře.

Řídí Škodu Yeti a obědvá v Eurestu. Teď ale potřebuje, aby byl jeho hlas slyšet co nejvíc. Ideálně až daleko v zahraničí. Představil totiž více než stamilionovou investici do nové divize podnikání své skupiny Jablotron, která nese název Jablotron Living Technology.

Čtěte také: Dalibor Dědek v žebříčku 60 nejbohatších Čechů

Po Alarmech, které jsou pro Jablotron zásadním byznysem, se chce rozšířit do dalších technologií spojených s domy a chytrým bydlením. Jako první začal s vlastní rekuperační jednotkou pro pasivní a nízkoenergetické domy, tedy zařízením, které umí velmi levně topit a chladit a zároveň hlídá vlhkost a obsah CO₂ ve vzduchu.

„Jednotka Futura běží na bázi mezinárodního patentu a využívá fyzikálních principů, které konkurence dosud přehlíží,“ říká Dědek, jenž se mezinárodně proslavil v roce 2003 po reportáži CNN jako „vynálezce mobilu pro důchodce“, když na trh uvedl běžný stolní telefon s vlastní SIM kartou.

Rekuperační jednotka Jablotronu.

Dnes představil rekuperační jednotku, která má podle certifikovaných laboratoří výrazně nižší spotřebu elektřiny než konkurenční přístroje. „Zatímco běžné větrací jednotky mají při vnější teplotě -12° C příkon větší než 1 kW, naše vystačí jen s 80 W. Nepotřebuje totiž předehřev vzduchu a nezamrzá,“ dodává s tím, že zároveň vzduch proudící do interiéru nepřichází o svou vlhkost. Používá patent holandské firmy Level, licencovaný pro použití v rekuperaci, což zatím nikdo jiný na světě nedělá.

U řízení klimatu v domě se ale Jablotron zastavit nechce. „Je to pro nás první krok, ale už pracujeme na dalších řešeních v oblasti vytápění, odpadních vod a vůbec chytrého řízení domácnosti,“ uvedl dnes Dědek pro Forbes.

Zatímco do rekuperační jednotky investoval už 60 milionů korun a začíná se vyrábět v Holešově, další desítky milionů jdou například na přípravu vlastních kotlů. Vše by nakonec mělo fungovat jako jeden ucelený systém, jehož podstatnou součástí bude instalovaný alarm. Jeho čidla totiž budou umět například odhadnout, že jde člověk směrem do koupelny, a čerpadla pak protočí teplou vodu přímo ke kohoutku. Nebo spustí naplno odvětrávání toalety, pokud se vydáte jinam.

O podrobnostech zatím Dalibor Dědek hovořit nechce, teď je na řadě první krok – rekuperační jednotka, která byla vyvíjena a především zkoušena ve vlastních R&D laboratořích dva roky. Zatím jich v Česku funguje přes 50, stojí 80 tisíc korun pro domy s plochou kolem 350 m² a firma slibuje také představení její menší verze. Jablotron, jenž má tržby přesahující 2,5 miliardy korun ročně a měsíčně zapojí 1200 alarmů, chce pro její prodeje využít hlavně tří tisíc partnerů, kteří pro něj montují zabezpečovací techniku.

A hodně si slibuje také od zahraničí, kde je silný hlavně na německy mluvících trzích. „Dobré reakce na rekuperaci jsou ale také ze severských států, kde se teploty kolem minus deseti v zimě pohybují běžněji, a úspora elektřiny je tedy ještě výraznější,“ dodává Jan Průša, projektový manažer Jablotronu.

Čtěte také: Dalibor Dědek přibral do Jablotronu partnera

Devětapadesátiletý Dalibor Dědek vlastní v holdingu šedesátiprocentní podíl a loni se vzdal výkonného řízení ve prospěch svého mladšího společníka Miroslava Jarolíma. Spolu teď budují vertikální byznys kolem bydlení. K alarmům postupně přidali online hlídání objektů přes zabezpečovací službu Kruh a nově míří do dalších částí domu.

Dědek sám pak investuje desítky milionů korun do zdravotnictví, sociální péče a přírody v Jizerských horách. Dnes navíc oficiálně potvrdil, že se do komunální ani státní politiky nechystá, byť to dlouho zvažoval, a že raději bude dál působit ve svém regionu.

„Musel bych dělat příliš kompromisů s lidmi, kteří často nejsou nejchytřejší, takže myslím, že budu prospěšnější, když se budu věnovat Jablotronu a bude z něj pozitivní firma na špičce svého oboru,“ dodal.

Foto: Jiří Turek

Někdejší spolumajitel České gumárenské společnosti (ČGS) Tomáš Němec je po necelém roce opět panem továrníkem. Místo gum pro kombajny a traktory ale bude vyrábět lyže, tedy zboží, se kterým už dnes obchoduje a ke kterému má jako horal a někdejší vrcholový lyžař blízko. Koupil Sporten, tradičního tuzemského výrobce z Nového Města na Moravě.

Informaci Forbesu potvrdil sám Němec. „Lyže mě zajímají a Sporten je pěkná firma. To je tak všechno, co k tomu mohu říct,“ uvedl bez dalších detailů.

Změnu majitele potvrdil i někdejší spolumajitel firmy a dlouholetý ředitel Sportenu Ján Hudák. „Na hodnocení je brzy, ale věříme, že si sedneme a že to firmu zase posune dál. Pan Němec je nadšený sportovec, takže předpoklady k tomu určitě má,“ říká k tomu Hudák.

Jako nový majitel firmy vystupuje společnost ConsilTech, která spadá pod Němcův nový family office Consillium. Němcovi společnost prodal další průmyslový podnikatel Grzegorz Hóta, který dnes například reorganizuje jihlavský Motorpal.

Čtěte také: Zimní příběh lyží Sporten: doma podceňovaná značka, ve světě špička

Sporten je výrobce lyží pro sjezdové i klasické lyžování s více než stoletou tradicí. Lyže vyrábí pod svou značkou, ale i pro další evropské výrobce. V roce 2015 měla firma tržby kolem 200 milionů korun a čistý zisk byl bezmála 18 milionů. Zaměstnává 150 lidí.

Cenu obchodu ani jedna ze stran nechce komentovat, ale podle odhadů mohlo jít o nižší stovky milionů korun.

Němec se o horský byznys dlouhodobě zajímá. Někdejší vrcholový lyžař hodně času tráví ve své stylové horské chalupě ve Špindlerově Mlýně, vlastní desetinu místního Skiareálu Špindlerův Mlýn, umrtvené společnosti, která nejslavnější areál pronajímá firmě Melida. Ještě jako spolumajiteli ČGS mu patřila společnost Snowhill, provozovatel pěti menších lyžařských středisek v Česku.

Krom toho je většinovým majitelem obchodní firmy LevelSportKoncept, která v Česku zastupuje přední značky vybavení pro zimní sporty – například hůlky Leki, lyže Kästle či technické oblečení Kjus.

Nedávno Forbes přinesl zprávu o tom, že Němec je investorem v projektu nové Sokolské boudy na Černé hoře v Krkonoších. Pro projekt za stovky milionů korun se spojil s místním horským podnikatelem Richardem Kirnigem a developerem Martinem Kulíkem.

Čtěte také: Bývalý gumárník Němec se vrací na hory, postaví boudu na Černé hoře

Jako kovaný průmyslník se o výrobu lyží zajímal už v minulosti. Kroužil například kolem známé slovinské značky Elan. I nyní se na trhu hovoří o tom, že ovládnutí Sportenu je jen jakýsi předvoj před další expanzí v oboru. Němec se prý zajímá o rakouské a německé výrobce a jeho údajným záměrem je vybudovat v oboru velkou výrobní skupinu. Ostatně kapitálové zdroje na to má.

Obří gumárenskou skupinu ČGS, do které patří výrobce průmyslových pneumatik Mitas či značky Rubena a Savatech, Němec se společníkem Oldřichem Šlemrem loni prodali švédské společnosti Trelleborg za zhruba 32 miliard korun.

Od té doby se oba továrníci ve výslužbě vydali na cestu vlastních investičních projektů. Oldřich Šlemr už v létě založil rodinnou investiční společnost R2G, se kterou se ucházel například o Plzeňský Prazdroj a další středoevropské pivovary ze skupiny SABMiller. Němec zatím novou firemní strukturu nepředstavil, nicméně na trhu je známým faktem, že od nového roku do jeho služeb přešli investiční manažeři z poradenské společnosti Patria Corporate Finance Tomáš Klápště a Ondřej Palát.

Kavárny Jana Hawelky byste tam, kde jsou, nejspíš nehledali. Rodák z Mostu má rád dobrou kávu a před osmi lety se rozhodl, že ji nabídne i lidem v severních Čechách.

Jeho kavárenská síť Lagarto má dnes v Mostě, Chomutově, Teplicích a Kadani pět provozoven a zástupy zákazníků. A to i přesto, že jim účtuje v podstatě pražské ceny. „Fungujeme převážně v obchodních centrech a s tamním nájmem nemůžete dělat charitu,“ usmívá se mladý podnikatel.

Že se z dnes devětadvacetiletého Hawelky stal kavárník, byla přitom náhoda. Při studiích na děčínské Dopravní fakultě ČVUT chodíval do školy kolem zkrachovalého baru. „A říkal jsem si: Ty jo, bylo by super mít kavárnu,“ vzpomíná. Byl rok 2008 a tehdy jednadvacetiletý student měl o restauračním byznysu svéráznou představu.

Čtěte také: Sopka v Praze. V Popocafepetlu jste asi byli a pili, ale jeho příběh neznáte

„Všechno bylo fajn, lidi utráceli. Měl jsem pocit, že kavárny frčí a hlavně ty v obchodních centrech. Byl to pro mě takový symbol snadno vydělaných peněz,“ směje se.

A tak se rozhodl, že si v mosteckém obchodním centru Central kavárnu otevře taky.  Dal dohromady, jak zhruba by si svůj podnik představoval a na internetu si našel mail, na který to všechno poslal. „A ve stylu „dnes přijdu, zítra mám“ jsem čekal na odpověď.“

Ta sice záhy přišla, ale ne taková, jakou Hawelka čekal. Vedení ho odmítlo s tím, že mu není jasný koncept jeho podniku a že postrádá reference. „Mrzelo mě to,“ vzpomíná podnikatel, „ale byla to pro mě zároveň i výzva, zkusit to znovu a pořádně.“

Rok pak ladil, co by vlastně chtěl. Jeho původní představy přitom byly dnešnímu Lagartu hodně vzdálené. „Chtěl jsem to, co bylo všude, ten můj symbol úspěchu. To znamená kafe Lavazza a dělat piccola – klasiku, kterou měl každý a kterou lidi kupovali,“ vysvětluje.

Pak ale zasáhla náhoda – Hawelkova spolužačka ho upozornila na pražskou pražírnu La Bohème Café a upozorňovala ho tak dlouho, až se budoucí kavárník jel do Prahy podívat. Tam se seznámil s majitelem Charlesem  Fleerem a ten ho „přesvědčil, že to, jak kafe v Čechách děláme, je vlastně úplně blbě,“ říká Hawelka. Ve spolupráci s La Bohème Café vzniklo menu, které se bez větších změn udrželo dodnes.  Jeho základní motto zní zhruba:  Espresso je espresso, preso je americano, latte není do sklenice.

Když byl Hawelka se svým konceptem hotov, spojil se v roce 2010 znovu s agenturou, která zařizovala pronájem v mosteckém obchodním centru a věřil, že tentokrát už to vyjde. Nevyšlo. Stále chyběly reference. Zklamání ale netrvalo dlouho, agentura potřebovala obsadit uvolněné místo v obchodním centru Chomutovka a nabídla ho právě Hawelkovi. A i když to nebyla nablýskaná nová budova plná utrácejících zákazníků, ale zrekonstruovaný starý Prior, kývnul.

Čtěte také: Cloumák od protinožců. Tato káva je 80krát silnější než espreso

Chomutov bral jako další výzvu. V severních Čechách prý platí, že kdo se uchytí v tomto městě, má velkou šanci, že to zvládne i jinde v regionu. „Lidi jsou tam nejkonzervativnější a těžcí zákazníci a dali nám to pořádně sežrat, naši kávu vůbec nepřijali,“ přiznává Hawelka s tím, že po několika měsících to chtěl vzdát.

A do toho se znovu ozvala agentura: Máme pro vás místo v Mostě. „A já rychle kalkukoval, jestli investovat do firmy, kde jsme nepochopení, anebo to nechat být.“ Nakonec nabídku přijal, od prvního dne začal vydělávat a pak se strhly davy; po roce fungování šly obraty nahoru i v Chomutově. A protože Hawelka vždy chtěl kavárenský řetězec, následovalo Lagarto v Kadani, Teplicích, jedno další v Mostě a vlastní výrobna dortů Cake Factory.

Pak se ale rozjetý byznys zasekl, respektive na něj dopadla rychlá expanze a zákaz kouření ve všech provozovnách a Hawelka se potácel na hraně existenční únosnosti. Z krize se ale dostal, loni obrat 50 milionů i vytoužený zisk. A tak Hawelka rozjel vlastní výrobnu zmrzliny, začal spolupracovat s cukrářkou Lucií Průšovou a letos na jaře by rád připojil i pekárnu.

A má další sen. Rád by se stal Tomášem Karpíškem severu a stejně jako majitel sítě Ambiente by chtěl vybudovat firmu, která bude soběstačná. „Tak abychom si dokázali udělat všechno sami a od dodavatelů k nám chodily jen suroviny,“ říká.

Dodnes na to vzpomíná. Šlo o jeho první komerční návrh zahrady a okolí domu zámožného zákazníka v pražských Klánovicích. Od svého dodavatele se nechal přesvědčit, že nejlepší materiál pro vydláždění parkovací plochy jsou zvonivé cihly. Prý přežijí všechno.

Čtěte také: Když Čech hýčká Čecha. Šéfem nebeské restaurace s bleskovým výtahem

„Nebylo tomu tak. Po každé zimě jich několik prasklo a já měl ve smlouvě, že po deset následujících let budu poskytovat bezplatný záruční servis,“ vzpomíná Ferdinand Leffler na svou první zakázku.

„Měnit dlažbu jsem tam jezdil každé jaro, ale už je to za mnou. S majitelem jsme si už na úspěšné završení dali pivko,“ usmívá se vybaven do života touto zkušeností.

Pokud nemáte čas číst, pusťte si příběh Ferdinanda Lefflera přímo do uší:

Ferdinand Leffler je majitelem českého ateliéru Flera, který sdružuje 25 zahradních architektů.

„Nejsme ale zahradníci. Neumíme to, co dělají oni, a oni zase neumějí to, co děláme my,“ upozorňuje hned v úvodu muž stojící za ateliérem, jehož služby už využily dvě desítky miliardářů z žebříčku nejbohatších Čechů Forbes (jejichž jména ale Leffler nesmí sdělit), ale také třeba celebrity typu Aňa Geislerová.

Projekty ale má i v Kanadě nebo na Zanzibaru a při tom všem generuje roční obrat v řádech nižších desítek milionů korun.

Ferdinand Leffler

Těžiště působení je ale v Česku, nejčastěji v Praze a jejím okolí. Zahradní architektura se ale dnes čím dál častěji dostává i do odlehlejších oblastí spjatých s přírodou a venkovem. V současnosti se například chystá podílet na realizaci netradičního rezidenčního projektu zasazeného do bývalého vojenského prostoru v Ralsku pro „pana Karlína“ – Serge Borensteina.

„Půjde o ekopark s velmi sympatickým víkendovým bydlením zasazeným do lesa, přičemž důraz se tam bude klást například na farming,“ přibližuje Leffler.

Osmatřicetiletý zahradní architekt původně studoval krajinné inženýrství a aplikovanou ekologii na ČZU v Praze. „Bylo to ale jen o razítkách, jestli se někde může pokácet a následně vysadit strom. A já vždy tíhl k práci, která je i o lidech a má hmatatelnější výsledek,“ říká. Dal si tedy roční studijní pauzu a vyrazil nejdříve do Velké Británie, kde si vydělal na svůj sen – minibus VW Transporter, který pořídil už ve Spojených státech. A ty pak se svou přítelkyní projel křížem krážem.

FOTOGALERIE: Výběr projektů od atelieru Flera

<

>

Soukromá zahrada v pražských Střešovicích

„S deseti dolary na den v kapse jsem jezdil po Spojených státech a vyhledával jsem kvalitní zahradní architekturu,“ vzpomíná na hledání počáteční inspirace. Ve svém camperu projel skalnaté hory i široké prérie, přespával v něm a hledal přivýdělky. Byl kameníkem, pokrývačem, malířem, knihovníkem, umývačem, ale i zahradníkem a zahradním architektem. „Byla to super škola,“ dodává k tomu.

Když se vracel do Česka, věděl, že zahradní architektura je to, co chce v životě opravdu dělat. A navíc chtěl povznést její zdejší kulturu. „Později v mé diplomové práci jsem se začal pídit po tom, co vlastně zahradní architektura v Česku je. A nacházel jsem samé jehličnánky, skalky a podobné těžké věci charakteristické pro sbírkové zahrady,“ vrací se do doby před 13 lety.

Zahradní architektura ale není o flóře, jako spíše o tzv. hardscapingu, tedy o dokonalé symbióze přírody s chodníky, schůdky, altánky, terasami, zídkami, bazény atd. „Z venkovních prostorů se stávají nová obytná zákoutí. Jde o širší obor. Kromě botaniky, sociologie, psychologie vstupují ale i technické prvky,“ říká Leffler, u kterého si rodinnou zahradu s rozlohou kolem tisíce metrů čtverečních pořídíte za zhruba 150 tisíc korun.

Ferdinand je zastáncem využívání přírodních materiálů, těm umělým se ale při správném zasazení do kontextu také nebrání. Spíše mu vadí, že se ze zahrad vytrácí přirozený koloběh života.

„Zahrada vám přináší moment stárnutí. Jde o japonský princip wabi-sabi, který je založený na vnímání věcí tak, jak jsou a jak stárnou,“ vysvětluje a ukazuje na kytku ve své kanceláří, která už je povadlá. „Vidíte to, nechám ji tu i zítra, i když pod ní budou opadané lístečky. Patří to k její fázi života. Vše zahrnuje zrod, ale i umírání. A na to často zapomínáme,“ říká se vší vážností.

Ferdinand Leffler chce ale českou zahradní architektonickou kulturu pozvednout nejen prostřednictvím Flery, ale i širšího působení na veřejnost. Přednáší, v plánu je vydání knížky a od jara ho také začneme vídat na televizních obrazovkách v pořadu České televize Ferdinandovy zahrady.

Byznys ale nehodí stranou. Naopak, chystá se na projekty ve Vídni a otisk své práce by mohl zanechat i v New Yorku. Ale o tom až někdy příště.

Zrovna se prodíral administrativou spojenou se vznikem nové firmy, kterou plánoval založit po sabatikonu, své tříleté plavbě na plachetnici kolem světa. Když se Petr Menclík vrátil do Česka, chtěl se opět věnovat oboru informačních technologií, který vystudoval a následně v něm podnikal.

Svou novou firmu ale založit nestihl. Při procházení lejster mu totiž zavolal známý z investiční skupiny Redwood Capital, který pro něj měl nabídku stát se jednatelem a šéfem nově vznikající společnosti Dotykačka.

Čtěte také: Příběh pana Septima aneb Od vodních staveb až k pokladním systémům

„Zaznamenali příležitost spojenou se zákonem o evidenci elektronických tržeb (EET). Otevřelo se zde celé nové odvětví, což se neděje často,“ říká pro Forbes Menclík, šéf dodavatele elektronických pokladních systémů.

Nestíháte číst? Pusťte si příběh Dotykačky do uší:

Ten dostal jasný úkol – vybudovat firmu, která se stane lídrem na trhu a která dle platné legislativy odbaví vůbec první účtenku s kódem FIK (fiskální identifikační kód). A to se povedlo.

Dotykačka je po první vlně EET se zhruba pěti tisíci instalacemi druhým nejúspěšnějším dodavatelem softwaru i hardwaru potřebného k posílání elektronických účtenek finanční správě hned za operátorem O2.

Zákon o EET, z něhož vyplývá povinnost živnostníků evidovat elektronické účtenky u finanční správy, vytvořil nové příležitosti pro výrobce softwaru i hardwaru elektronických kas. Redwood Capital se chtěl nejdříve vydat cestou spolupráce s chorvatskými firmami, které mají s EET už své zkušenosti.

„Ale rychle se ukázalo, že dohoda s chorvatskými subjekty není v daném čase a z pohledu rizik možná,“ říká Menclík. Fond tak na českém trhu začal hledat produkt, který by alespoň ve svém základu řešil problematiku EET. Nalezl jej na brněnské přehradě.

Petr Menclík

„Šlo o skupinu tří lidí z Brna, kteří měli stánky a měli problém s tím, že je šidili zaměstnanci.“ Prvotní verze Dotykačky tak vznikla v podstatě kvůli prodeji zmrzliny.

Investiční skupina se s původními tvůrci aplikace dohodla na jejím odkupu a pak už vše následovalo v rychlém sledu. Vývoj, výroba hardwaru, logistika i marketing – to vše se muselo stihnout během pouhých 12 měsíců. Největší problém byl přitom s dodavateli hardwaru.

„Začali jsme hledat partnery a zjistili jsme, že jsou na nás strašně pomalí. Tak jsme se sebrali, odjeli jsme do Číny a rozjeli jsme výrobu tam,“ říká Menclík, který do Číny pravidelně létá se svými kolegy kontrolovat kvalitu produkce.

Vše zvládli v termínu, tj. prosince loňského roku. V první vlně EET si Dotykačka ukousla zhruba deset procent trhu s tím, že mezi její typické zákazníky patří malé a střední provozovny. A desetinu trhu chtějí držet i po druhé vlně, která započne 1. března.

„Firma byla od začátku postavena na to, aby byla schopna prodat desetitisíce pokladen,“ říká Menclík s tím, že očekává, že se v obou zmíněných vlnách rozdá dohromady 200 tisíc licencí. Na ty si však brousí zuby dalších několik desítek menších konkurentů.

„Teď se láme chleba,“ říká k tomu Menclík, který zároveň očekává, že dojde k postupné konsolidaci trhu. Na trhu je totiž hodně firem, které jen jednorázově prodávají software či hardware bez jakékoliv další podpory či servisu, tedy bez budoucích příjmů.

Dotykačka na to jde opačně, bez závazku, za férový měsíční poplatek. „Tak je firma motivovaná dodávat stále perfektní službu, zákazník nic neriskuje a zároveň na něj nepošleme exekutora. Když už náš produkt nebude chtít používat, prostě přestane platit.“

V provozním zisku by společnost měla být letos v létě. Její ambice ale rozhodně nekončí u hranic České republiky. „V Evropě bude fiskalizace čekat většinu států. Další na řadě je Polsko a pak můžeme pokračovat dále,“ vypočítává Menclík. Zajímavostí ale je, že Dotykačku dnes znají i v jihovýchodní Asii.

Její produkt pod mezinárodním názvem Touchpo je totiž volně ke stažení v Google Play a jako pokladní systém usnadňuje tamním živnostníkům provoz.

Celkem jich aplikaci vyzkoušelo už více než 50 tisíc. Dělají to dobrovolně, legislativa je k tomu netlačí. „Bez podpory jsme se rozhodli nabídnout tam náš produkt zdarma,“ vysvětluje Menclík s tím, že časem se počítá s monetizací i této uživatelské báze.

Jiří Hlavatý nesnáší, když lidé říkají, že pracují pro něj. „Stále jim opakuji, že děláme spolu. Kdybych sledoval jen svůj prospěch, nikdy by se mnou ti správní lidé nepracovali,“ říká jediný majitel textilky Juta, která vyrábí všechno možné jen ne textil, jak ho znáte.

Jejím základním výrobním programem jsou paropropustné fólie, které se používají ve stavebnictví hlavně do střech, a vůbec dělá vše, čemu se říká netkané textilie. Třeba polypropylenové síťoviny, provazy, ale také umělé fotbalové trávníky.

Ať už dělají zaměstnanci Juty „pro nebo s“ Hlavatým, každopádně opět dokázali, že s osmašedesátiletým živelným manažerem v čele umějí růst. Juta ze Dvora Králové má za sebou nejlepší rok v historii, loni utržila podle předběžných výsledků 7,5 miliardy korun a EBITDA, tedy zisk před odečtením daní a odpisů, dosáhl 945 milionů korun. Což je také rekordní číslo.

„Letos se ale musíme soustředit na konsolidaci,“ uvedl Jiří Hlavatý, jinak také nestranický senátor za ANO, pro Forbes.

Sám jde v nasazení příkladem, obvykle chodí do firmy na několik hodin i v sobotu a v neděli. Jeho zaujetí pro spolupracovníky, jimž už několik let nabízí také bezúročné firemní půjčky, zároveň neznamená, že by je příliš chválil nebo plácal po zádech. „Razím heslo: Pochval se sám, to zvyšuje sebevědomí,“ dodává s úsměvem, který podle jeho blízkých často neukazuje.

Juta kromě rekordních výsledků podle svého zvyku také mohutně investuje a letos na podzim dokončí novou výrobní halu s rozlohou 10 tisíc metrů čtverečních. Vyrábět se v ní bude síťovina například na velké balíky slámy a investice dosáhne zhruba 400 milionů korun. Přesune se do ní výrobní program z desítky let staré fabriky, která je určena k demolici. „A časem místo ní může vyrůst zase něco nového, nějaké naše rozšíření,“ míní neúnavný Hlavatý.

Privátní investiční skupina Bohemia Industry miliardáře Tomáše Krska, majitele Škody Transportation, podepsala smlouvu o koupi poloviny rodinné firmy Papcel, která na střední Moravě vyrábí velké papírenské stroje na export.

„Zapadá to do naší strategie, Papcel je průmyslová firma s velkým potenciálem růstu. Vyrábí pro zahraniční trhy a umí využít synergie velké odbornosti a specializace českých strojařů a relativně levné pracovní síly. V tom se podobá byznysu Tomáše Krska, i proto mu investice dávala smysl,“ okomentoval pro Forbes transakci Jan Mynář z Bohemia Industry, který měl deal na starosti.

Papcel své složité papírenské linky, které mají i 150 metrů a přes dvě stě tisíc součástek, prodává do světa – silný je ve východní Evropě, ale také na Blízkém Východě a v Asii. „Hledali jsme partnera, který zajistí zdroje pro další rozvoj a pomůže vyplatit část akcionářů. Teď se chystáme vstoupit na trh Severní Ameriky a vyrábět papírenské stroje největších velikostí,“ říká David Dostál, šéf a dosavadní majoritní vlastník Papcelu.

Litovelský podnik, který má necelé tři stovky zaměstnanců v Česku a další stovku v zahraničí, teď bude jako Papcel Group z poloviny vlastněný fondem Bohemia Industry a z poloviny dosavadním většinovým majitelem firmy Dostálem. Ten podnik převzal po otci a vedl posledních dvacet let.

Za tu dobu Papcel expandoval i do Ruska a Indie, kde má dceřiné firmy, a koupil francouzského konkurenta ABP.

„Papcel hledal partnera s kapitálem. I proto, že chystají další akvizici v zahraničí, v západní Evropě,“ dodal Mynář. Fond Bohemia Industry, kde má Krsek za partnery právě Mynáře a ještě investorku Kateřinu Zychovou, se na české a slovenské společnosti s globální ambicí zaměřuje dlouhodobě.

Investice do Papcelu by se tak měla odrazit v jeho dalším růstu a v posilování pozice na světovém trhu výrobců papírenských technologií, kde teď Papcel patří do pětky největších firem.

Hodnotu transakce nechtěla ani jedna strana komentovat, ale podle informací Forbesu se jednalo o částku v řádech vyšších stovek milionů korun. To by odpovídalo i standardu trhu, kde se podobné podniky prodávají do desetinásobku EBITDA (zisk před úroky, daněmi a odpisy). Papcel přitom předloni utržil přes miliardu a zisk EBITDA se dlouhodobě pohybuje okolo 100 milionů korun.

Jan Hummel a Tomáš Lichtenberg si po více než 13 letech rozdělili své podnikání. Hummel (na snímku vlevo) se stal majoritním vlastníkem franšízové sítě fresh barů Fruitisimo, kterou společně založili v roce 2003 po návratu ze studentské cesty do USA, Lichtenberg je jediným majitelem služby Giftisimo, jež se specializuje na balení dárků.

„Tomáš se rozhodl plně věnovat Giftisimu, a tak se naše cesty rozcházejí. Celou dobu byl dobrým parťákem, na kterého jsem se mohl spolehnout, a díky našemu společnému úsilí se nám podařilo vybudovat skvělou firmu,“ uvedl k tomu Jan Hummel, který zůstává výkonným šéfem Fruitisima, jež má už 51 poboček a letos se soustředí na expanzi hlavně v Maďarsku.

Hummel a Lichtenberg vlastnili Fruitisimo rovným dílem až do loňského roku, kdy přibrali dva investory – Leoše Navrátila a Josefa Soukala, jimž přenechali třicetiprocentní podíl výměnou za peníze určené na expanzi. Ti ve vlastnické struktuře zůstali a nové rozložení podílů nad skupinou Fruitisimo, jež zahrnuje také značku bister Home Office, je tedy 60 % Hummel a zbytek Navrátil (mírně větších 23,3 %) se Soukalem.

Čtěte také: Majitelé džusového Fruitisima rozjíždějí síť bister Home Office

Tržby Fruitisima loni dosáhly 235 milionů korun, firma se rozrostla o 16 nových prodejen a letos má v plánu otevřít 30 dalších poboček. Prodeje by měly poprvé přesáhnout hranici 300 milionů Kč. Vedle toho je Giftisimo menší a také sezonnější byznys, který jede hlavně před Vánoci. Hummel tak připouští, že svému bývalému parťákovi musel doplatit rozdílnou cenu podílů, ale konkrétní sumu uvádět nechce.

„Občas je čas na změnu. A je fakt, že jsme v poslední době viděli řízení firmy každý trochu jinak,“ říká k rozdělení byznysů Tomáš Lichtenberg, jenž se teď koncentruje na Giftisimo. To není jen balení dárků, ale také například prodej a výroba exkluzivních přání. To je přitom segment, s nímž by chtěl Lichtenberg prorazit také v zahraničí a nedávno ho představoval na veletrhu v Británii.

„Tam každý člověk předá zhruba šest přání ročně. U nás to není v průměru ani jedno,“ doplňuje Lichtenberg důvody, proč západní Evropě věří. Giftisimo má teď v Česku a na Slovensku osm stálých prodejních míst, ale před svátky se dočasně otevírají další desítky.

A jaké jsou plány Fruitisima? „Směřování se nijak nemění. Budeme expandovat do nových lokalit, zajímají nás nejen nákupní centra, ale také například nemocnice či benzinové stanice a budeme pokračovat v expanzi do nových zemí,“ říká Jan Hummel s tím, že Fruitisimo už spolupracuje se značkou Shell a v březnu chce naostro spustit po Praze také rozvoz džusů objednaných přes vlastní e-shop. Díky značce Home Office se chce zaměřit také na poskytování malých cateringových služeb pro kanceláře. „Naším cílem je stát se největším řetězcem juice barů v Evropě,“ dodává.

Vysoký růst vlastní firmy je snem snad každého podnikatele. Ovšem, pokud se vymyká kontrole, vůbec nemusí jít o příjemnou záležitost. Své o tom ví Petr Mahdalíček, zakladatel a majitel firmy Simplity mrštně se pohybující na poli velkých dat hlavně u bankovních institucí.

„Loni jsme museli provést restrukturalizaci. Zastavili jsme přibírání nových obchodních aktivit, abychom firmu mohli připravit na další růst,“ vypráví původem stavař, který se ale celou svou kariéru pohybuje v IT a dnes se se svou firmou, která loni vygenerovala téměř stomilionový obrat, pomáhá bankám vyznat v jejich datech. Přitom svou kariéru začínal v Povodí Labe.

Čtěte také: Data plná příběhů. Jak český „šelmostroj“ mění řízení velkých firem

„Hledali člověka, který je schopen vrtat se v databázích a datech. Vzali mě bez jakýchkoliv zkušeností, protože za 11,5 tisíc korun měsíčně to nikdo kvalifikovaný dělat nechtěl,“ vrací se do doby před 16 lety.

Státní podnik mu nakonec dal zkušenosti, které potřeboval. Během dvou let se naučil a pochopil práci s daty i databázemi, a proto se rozhodl, že zkusí své štěstí i za hranicemi. Ostatně, vždy jej to tam táhlo. V roce 2003 se objevila příležitost jít pracovat do německé divize amerického giganta Oracle, které se logicky chopil.

Cesta do zahraničí

V té době také začal studovat informatiku, ale nakonec ji ve druhém ročníku vysoké školy opustil, jelikož „teorie se příliš neprolínala s praxí“. Z Oraclu šel zpět do Česka do Accenture a poté se přesunul opět k našim sousedům, tentokrát ale do Rakouska. Tam už jako freelancer spolupracoval s bankovní skupinou Erste, což, aniž by to v tu dobu věděl, významně ovlivnilo jeho budoucnost.

Pro Erste v Rakousku, a později též v Rumunsku, kam byl následně převelen, několik let ladil architekturu jejích bankovních IT systémů. „Po pár letech jsem si uvědomil, že jako freelancer toho sice umím hodně dokázat, ale s vlastní firmou by toho šlo dokázat ještě víc. A dostal jsem taky velkou chuť začít věci dělat jinak,“ vysvětluje, proč se v roce 2010 rozhodl založit Simplity.

Vyplatilo se. Firma se předloni stala nejrychleji rostoucí technologickou firmou střední a východní Evropy v žebříčku Deloitte Technology Fast 50, sám Mahdalíček byl pak taky oceněn společností EY jako začínající podnikatel roku 2014.

„Navrhujeme a stavíme datové mrakodrapy, děláme stavební dozor při jejich realizaci a následně provádíme jejich údržbu. Samotné cihly ale zatím nepálíme,“ použil před dvěma lety příměr v odpovědi na otázku Forbes, jak by svůj vcelku dost abstraktní byznys co nejjednodušeji popsal.

Simplity dnes už ale pálí i ty cihly, v tomto případě tedy programuje vlastní software. „Fungujeme už jako dodavatel end-to-end řešení,“ potvrzuje sedmatřicetiletý podnikatel. Nástroje české společnosti pomáhají firmám zorientovat se ve svých datech a zjistit, které faktory (vnitřní či vnější) stály za současným stavem (např. růst prodejů firmy).

„Dnes v oblasti velkých dat není problém s analytikou, ale je čím dál větší problém si uvědomit, odkud data přicházejí, co znamenají a přiřadit jim tak správný význam,“ říká Mahdalíček. To, že firmy podobné služby opravdu potřebují, dokazuje i růst firmy. „Letos máme plány obrovského rozvoje, na lidech chceme trojnásobně vyrůst a na příjmech ještě víc,“ vypočítává.

Expanze do USA

Simplity, která se za dobu své existence usadila kvůli nedostatku lidí zejména ve východní Evropě, by na to měla být připravená. Loňský rok totiž zbrzdila rozvoj svých obchodních aktivit, soustředila se na stabilizaci a na vývoj svého produktu, s kterým chce nyní prorazit ve Spojených státech.

„Musíme to ale udělat na první dobrou. Mám pocit, že druhou šanci už nedostaneme,“ říká majitel Simplity, která už v USA velkého zákazníka má, a to operátora Sprint. „Razantně vstoupit tam ale chceme až v polovině roku.“ Podle Mahdalíčka by pak ke kredibilitě firmy před americkými zákazníky pomohl i investor v podobě některého z větších venture kapitálových fondů.

Čtěte také: Smysly internetu. Nový operátor v Česku sází na chytrou budoucnost

Simplity měl loňské příjmy kolem 3,5 milionu eur ( v přepočtu zhruba 95 milionů korun), letos by už měly vyrůst trojnásobně. „Loni 80 procent investic šlo do stabilizace a do produktu a přitom jsme růst příjmů měli na 40 procentech. Takže věřím, že se naše píle vyplatí,“ vysvětluje Mahdalíček. K růstu by pak měl přispět i první asijský klient, kterým je United Overseas Bank. „Je to menší asijská banka, ale i tak je větší než Erste Group a RaiffeisenGroup dohromady,“ srovnává.

Hledání talentů

Možná se taky zeptáte, kde Simplity v rámci svého růstu sežene tolik lidí. V posledních několika letech je jich totiž na trhu nedostatek a firmy se o ně přetahují. Vlastně i kvůli tomu česká firma vstupuje do USA až letos. Dříve plánovaný americký nájezd byla nucena kvůli nedostatku personálu odložit. „Když chcete dělat věci pořádně, potřebujete schopné lidi.“

I proto vznikla dceřiná firma Iconity, která má za cíl Simplity shánět vhodné zaměstnance. „Zjistili jsme ale, že nábor talentů nefunguje dobře, pokud jde o interní proces,“ vysvětluje Mahdalíček.

Iconity ale nakonec nebude dělat nábory jen pro Simplity, protože ne každý se do firmy dostane. Personální služby nabídne i třetím stranám a letos se z České republiky rozšíří do Rakouska a Rumunska, následovat pak bude celoevropská expanze. „I díky Iconity jsme dnes velmi pozitivně naladěni,“ libuje si Mahdalíček.

Zřejmě každému přednímu šéfkuchaři v Česku při zmínce o regionu Mělnicko jako první naskočí chřest, který se v této polabské oblasti vyznačuje prvotřídní kvalitou. Do jejich mysli se ale pomalu začíná vkrádat i zcela nový fenomén, kterým jsou microgreens, neboli mikrobylinky.

Miniaturní bylinky a zelenina se totiž čím dál častěji stávají součástí vysoké gastronomie v těch nejlepších českých restauracích.

Čtěte také: Když se příroda prolne s domem. Muž, který proniká do zahrad miliardářů

„Mikrobylinka je rostlinka vyklíčená z jednoho semínka, distribuuje se ve stadiu prvních pravých lístků. Oproti běžným bylinkám je dražší, má ale znatelně výraznější chuť a nutriční hodnoty,“ začíná mi popisovat hlavní výhody devětatřicetiletý Jakub Svoboda v Mělníku.

A právě v tomto královském městě Jakub pod značkou Svoboda Microgreens pěstuje a distribuuje týdně tisíce mikrobylinek přímo na kuchyňské pulty top českých šéfkuchařů, mezi nimiž nechybí taková jména jako michelinský šéfkuchař Roman Paulus s Pavlem Býčkem, Riccardo Lucque, David Šašek či Miroslav Kalina z Kalina Cuisine & Vins, porotce z Masterchefa.

Ostatně všem třem porotcům, Markovi Raditschovi z Kampagroup i Markovi Fichtnerovi z Augustine restaurantu, Jakub microgreens také dodává.

Podívejte se na pokrmy od známých šéfkuchařů, kteří využívají mikrobylinky:

<

>

Šéfkuchař Marek Šada z restaurace Mlýnec a Bellevue

Svoboda měl k restauračnímu byznysu odmala blízko díky rodičům. Po dokončení střední hotelové školy a mnoha zkušenostech v předních pražských restauracích se přesunul zpět do rodného města pomáhat rodině, i když ho to táhlo jinam.

„Když jsem ve svých 20 letech začínal v Kampa Park, byla to nejlepší restaurace v Praze, kde se scházeli nejlepší kuchaři nejen z metropole, ale z celé republiky,“ říká. „Chtěl jsem proto vymyslet něco, čemu se můžu věnovat, bude mě to bavit a zároveň to přispěje gastronomické scéně u nás,“ říká.

Jednoho dne díky sledování módních světových trendů v gastronomii objevil mikrobylinky. A od té chvíle se v podstatě nezastavil. Neváhal, nastudoval a nakoupil vše potřebné a mohl začít experimentovat.

Foto: Petr Luňák

Vzhledem k reprodukčnímu cyklu mikrobylinek mu vyladění podmínek pro všech dnes asi 20 nabízených druhů trvalo zhruba rok. Měl ale výhodu, že mu známí šéfkuchaři poskytli zpětnou vazbu.

„Když vše bylo připravené, začal jsem oslovovat nové šéfkuchaře a postupně se vše rozkřiklo,“ říká Jakub. Dnes, bez jakékoliv reklamy, dodává zhruba dvaceti luxusním restauracím po celé Praze. Patří mezi ně mimo jiné Manu risto, Zátiší group, Aromi, Hergetova cihelna, Zdenek’s Oyster Bar, Sabores Tapas & Vinos, Cottocrudo, Pastař nebo Bistrøt104.

Čtěte také: Jak se naškrobená gastronomie proměnila v bistrologii plnou volnosti

Mikrobylinky, které se objevují v té nejluxusnější české gastronomii, pěstuje v pěstírně o rozloze asi 40 metrů čtverečních. Už brzy jej ale čeká stěhování do mnohonásobně větších prostor, protože poptávka silně přesahuje nabídku.

Proto je jasné, že s nastupujícím jarem bude v Mělníku potřebovat posilu. Už dva roky totiž neměl volno. Dřív mu se vším pomáhala žena Alexandra, po narození syna Toníka před pěti měsíci se ale této úlohy musel dočasně zhostit Jakubův táta.

Svoboda Microgreens aneb Alexandra, Toník a Jakub. Foto: Petr Luňák

„Nejde mi o velké rozšiřování byznysu, jde mi hlavně o kvalitu. Mikrobylinky používají především kuchaři, kteří jim rozumí a restaurace, kde má jídlo hlavu a patu. Štve mě, když je někdo používá vysloveně blbě,“ uzavírá Svoboda.

Petr Cichoň, jediný majitel skupiny Crocodille, pod niž patří také bagetový řetězec Bageterie Boulevard, zavelel k velké domácí a zahraniční ofenzivě. Na konci tohoto měsíce otevře druhou pobočku Boulevardu v Německu (po Drážďanech přišel na řadu Berlín), na tuzemském trhu chce letos rozvinout koncept „drive thru“ a zároveň bude investovat přes 50 milionů korun do modernizace loni získané továrny v Rusku. Celkem by v horizontu dvou let mělo vzniknout 12 nových Bageterií Boulevard (BB).

„Prioritou letošního roku je výstavba výroby a budování distribuce v Rusku,“ uvedl Cichoň pro Forbes. Takzvaný „chleb zavod“, tedy průmyslová pekárna postavená v 70. letech, stojí ve městě Taldom nedaleko Moskvy, do konkurzu spadla před dvěma lety a Češi letos plánují vynaložit 2 až 3 miliony eur na její přebudování.

„Je velmi podobná naší výrobě v Žiželicích a nabízí značné možnosti budoucího rozšíření,“ doplňuje Cichoň s tím, že závod se stane centrem jeho expanze na ruský trh, kam zatím jen dováží balené bagety obvykle pod svou značkou Fresh Deli. Zároveň začala také příprava otevření první Bageterie Boulevard v Moskvě.

Petr Cichoň

V Česku by letos poprvé mělo jít koupit bagetu bez nutnosti vystoupit z auta, firma totiž plánuje otevřít další „drive thru“ bageterie. „Hlavní rozvoj tady očekáváme v souvislosti s růstem formátu drive. Letos by to měly být jedna či dvě dálniční odpočívky a až tři nové příměstské jednotky především v rámci nákupních center,“ říká šéf nejpropracovanějšího českého fastfoodového konceptu, který není nikdy spokojen a stále ho žene dopředu touha zlepšovat se a růst.

Loni celá skupina Crocodille, tedy včetně balených baget a sendvičů, zvýšila své tržby o 5,3 procenta a obrat se včetně franšízových provozoven a zahraničních dceřiných firem vyšplhal na 1,3 miliardy korun. Skupina zaměstnávající přes 1000 lidí stojící na dvou nohách, tedy balených bagetách a řetězci Boulevard, exportuje balené bagety pod značkami Crocodille, York a Deli nejen po střední Evropě, ale také do Španělska, už zmíněného Ruska nebo na Blízký východ.

A zatímco export stále roste, český trh se v posledních letech spíše trápil. „Loni to ale bylo lepší. Tuzemský trh s balenými bagetami se po několikaletém propadu lehce zotavil a i letos očekáváme pokračování tohoto trendu,“ komentuje Cichoň příklon lidí k trendu „fresh“.

Oba byznysy – tedy balené a čerstvé bagety – se každopádně v jeho systému doplňují, a kde se zabydlí balené zboží, obvykle nastupuje Boulevard. Loni takto otevřela první pobočka BB v Dubaji, Cichoňův velký cíl je Čína.

Nad jeho křeslem v kanceláři visí obraz Sněžky a hned vedle něj… no jistě, vlajky, přes 270 vlajek států z celého světa. Sotva hledat patřičnější výzdobu. „Tohle je můj obor přes třicet let,“ říká 59letý František Münzberg, šéf firmy Tyla, českého giganta ve výrobě vlajek.

Spoustu z nich bez námahy pozná a není divu. Začínal sice v dobách, kdy byla poptávka vzhledem k vládě komunistů značně omezenější, ale to už se nyní pochopitelně změnilo – a s tím i záběr Münzbergovy společnosti. Zakázky má na vlajky států z celého světa, ale i na stolní vlaječky, tzv. beach vlajky či plní různá individuální přání.

Pokud nemáte příliš komplikovanou žádost, vyhoví vám dokonce okamžitě: „Věděli jsme, že s vlajkami nebudeme jediní na trhu. Ale chtěli jsme, aby u nás zákazník přišel a v drtivé většině si vlajku hned odnesl; jinde si musíte vlajky objednat,“ říká. „Myslím, že v Praze něco takového nikdo nenabízí.“

Abyste se s prací firmy Tyla setkali, ani u ní nemusíte nakupovat. Je totiž slušná pravděpodobnost, že už jste na jejich výrobky narazili. Stačí vyrazit na fotbalový zápas české reprezentace nebo se třeba projít po nádvořích Pražského hradu. Vlajky na nich pochází právě z Münzbergovy dílny – i standarta vlající nad Hradem.

Ano, ta standarta, kterou 19. září 2015 recesistická skupina Ztohoven vyměnila za rudé trenky. Dva dny poté dorazila do Tyly objednávka na dvě nové standarty. „Měli jsme je hotové, protože počítáme s tím, že se ta vlající občas poničí,“ přibližuje Münzberg a pak se pousměje: „Ale ty trenky jsme nešili.“

Zakázek z nejvyšších míst české politiky má vůbec dost: když přijede zahraniční delegace, právě Tyla „dozdobuje“ jejich uvítání patřičnými doplňky. Tak jako třeba při loňské návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze.

Mezi klienty Tyly patří i ministerstvo zahraničí nebo průmyslu, Armáda České republiky, Česká fotbalová asociace, Česká unie sportu nebo Autoklub České republiky. Kromě dobré vybavenosti a rychlosti produkce si Münzbergova firma udělala jméno i svou spolehlivostí – u vyráběných vlajek si pečlivě kontrolují barvy i správné rozložení stran.

Sedmičlenná společnost sídlí v nenápadných kancelářích na pražském Újezdu. Naproti obchodu je dílna, kde zvládnou splnit takřka cokoliv, co si zákazníci vymyslí. A že se klienti ve svých fantaziích skutečně často nekrotí.

„Jeden pán chtěl třeba vlajku v kosočtvercovém tvaru s třepením okolo, na kterou dal všechno, co má rád: zvířata, hory, vodu, ženy…“ vzpomíná Münzberg. Před sledovanými sportovními záležitostmi zase stoupá poptávka po všelijak popsaných českých vlajkách. „Biatlonistka Gábina Koukalová nám udělala dobrý kšeft,“ směje se.

Za rok vyrobí zhruba šest tisíc vlajek a obrat firmy se tak stabilně pohybuje kolem šesti sedmi milionů korun. Kromě finančních zisků však Münzberga – i po tolika letech v oboru – těší, když někde na veřejnosti zahlédne viset vlajky vyrobené v jeho firmě.

„Koho by to netěšilo,“ prohlásí. „Dokud děláme dobrou práci a lidé ji po nás dál chtějí, tak jsem spokojený.“

Mělo to být české KFC. Jen trochu méně fastfoodové a více restaurační. Nakonec se to ale nepovedlo. Rok a půl po otevření konceptu NaGrilu, který se specializoval na grilovaná kuřata a čerstvě připravované doplňky kolem, ho skupina Kofola zase zavřela.

„Finančně to nevycházelo a rozhodli jsme se, že nebudeme tříštit síly a budeme se věnovat naplno našemu řetězci Ugo, který naopak dobře roste,“ uvedl pro Forbes Jannis Samaras, šéf a spolumajitel Kofoly. S restaurací, která měla být základem nového řetězce ve stylu „fast casual“, který staví na sice rychlém, ale kvalitním jídle, měla přitom Kofola smělé plány. Připravovala několik velikostí jednotky, chtěla se z Prahy rozšířit do dalších tuzemských měst a nevylučovala ani možnost jít například do Polska.

„Ekonomické výsledky konceptu v současné chvíli neodpovídají našemu ambicióznímu očekávání. Jeho další rozvoj by si vyžadoval naši stoprocentní pozornost, kterou mu ale s ohledem na plnou koncentraci na síť Ugo, v níž vidíme velký potenciál, nejsme schopni věnovat,“ doplnila mluvčí Kofoly Jaroslava Musilová.

Ugo, které vyrostlo jako síť fresh barů, se stále více pouští do takzvaných Ugo Salaterií, které k čerstvým šťávám přidávají širší nabídku jídel. „Připravujeme jej do formy franšíz, investujeme do otevírání nových poboček a rozšiřujeme distribuční místa pro naši paskalizovanou šťávu v lahvičkách. Také testujeme pilotní koncept Ugo Freshbaru pro motoristy,“ říká Musilová. Jediná restaurace NaGrilu, která byla v pražské Jindřišské ulici, zavřela na konci února.

Kofole, s jejímiž akciemi se obchoduje na pražské burze, loni za prvních devět měsíců roku mírně klesly tržby na 5,42 miliardy korun (-2,4 %) a čistý zisk byl 329 milionů korun. Za stejné období v roce 2015 dosáhl 457 milionů.

Skupina horší ziskovost přikládá zhoršenému výkonu v Polsku a tomu, že získaná slovinská značka Radenska stále vynakládá dodatečné náklady na expanzi, které se mají projevit v tržbách v následujících obdobích. Vedle toho Ugo bary navýšily tržby meziročně o 60 procent a rostou porovnatelně i díky novým provozovnám.

Před třemi lety Miroslav Michalko uvažoval o koupi gauče z bazaru, ale v ten moment mu došlo, že vlastně neexistuje žádná jednoduchá a cenově dostupná možnost, jak ho dopravit z Aše až k sobě do Brna. Oslovil proto svého kamaráda z kolejí a vývojáře Stanislava Sumbala a založili spolu srovnávač přepravních služeb Zaslat.cz. Ten minulý rok zprostředkoval přepravu 74 tisíc balíků a je tak jedničkou mezi tuzemskými internetovými přepravními službami.

Devítičlenný tým Zaslat.cz sídlí v Brně a jeho dosud nejkurióznější zásilkou byl třítunový tiskařský lis. „Nejdůležitější je, aby majitel zásilku dobře zabalil a aby vypustil všechny kapaliny. Neustále mě udivuje, že existují lidé, kteří pošlou láhev vína tak, že ji postaví do krabice,“ směje se ředitel přepravního startupu a dodává, že vedle běžných balíků a expresních dopisů využívají zákazníci jeho služeb stále častěji právě pro přepravu nadrozměrných zásilek.

Zaslat.cz funguje v přepravních službách na stejném principu jako portál kiwi.com v letenkách a Michalko říká, že by nikdy nevěřil, kolik Čechů bude učit posílat věci přes internet. „Jde hlavně o starší ročníky, které nikdy neplatily přes platební bránu. Byli zvyklí přijít na poštu, ale teď všechno zařídí přes internet a balík jim dovezou nebo odvezou přímo z domu,“ popisuje Michalko situaci, se kterou v začátcích podnikání vůbec nepočítal.

Čtěte také: Chatka, pionýr a brambory. Český Uber pro věci může nahradit stěhováky

Od svého vzniku v roce 2014 už využilo služby asi 25 tisíc zákazníků a firma se každý měsíc pyšní růstem o 15 procent. „Jsem rád, že už někteří přepravci pochopili, že tady nejsme od toho, abychom jim brali marži, ale že rozšiřujeme jejich vlastní služby a že jim přinášíme zákazníky, kteří by pro jejich vlastní obchodní model nebyli dostatečně výnosní,“ vysvětluje Michalko.

Nejlepším relaxem a současně zdrojem inspirace pro vedení týmu je pro Michalka jachting. „V kritických situacích nemá cenu na posádku jenom řvát, musíte se na sebe vzájemně spolehnout, i když hlavní zodpovědnost je vždy na vás,“ říká lodivod brněnské společnosti. „Líbí se mi filozofie toho být kapitánem na lodi v nevyzpytatelných vodách.“

Nejčerstvější novinkou jeho týmu je spuštění mobilní aplikace Zaslat.cz, kterou si během prvních deseti dnů stáhlo přes 1200 uživatelů a má výtečné hodnocení 4,8. Aplikace umožňuje objednání zásilky, platbu dobírkou, fakturou nebo přes bránu GoPay, ale taky třeba volbu připojištění či možnost sledovat pohyb balíků pomocí notifikací v telefonu.

„Pro firemní zákazníky jsme taky spustili přístup do API tak, aby se urychlilo propojení mezi eshopy a Zaslat.cz. Objednání přepravy, tisk štítků a sledování zásilky je teď možné přímo z administrace daného eshopu bez ohledu na konkrétního přepravce,“ vysvětluje Michalko, který stále odmítá vstup investora. Důvodem je i to, že s vlastními penězi člověk musí svá rozhodnutí více rozmýšlet a právě to Michalka baví.

V současné době vyvíjí další vychytávku, díky které balík kdykoliv předáte přepravci na dané pobočce nebo si osobně balík vyzvednete na výdejním místě. „Největší výhoda klasické pošty je, že si můžete balík vyzvednout na jejich pobočce. Vyvíjíme tak integraci, díky které si zákazník bude moci vybrat přepravce podle polohy jeho nejbližšího výdejního místa. Zákazník tak na mapě vyznačí, kde bydlí, pracuje nebo se jen zrovna nachází a systém mu vybere nejvhodnějšího přepravce. V přepravních službách obecně panují negativní emoce a to chceme změnit,“ plánuje Michalko.