Patří originální umění do galerie nebo do vašeho obýváku? Obojí. A dostat ho z výstavy k vám domů nikdy nebylo snazší. Může za to 28letý Ján Gajdušek, který ještě jako student pracoval v Museu Kampa a z Prahy sledoval úspěch online galerie Saatchiart.com – virtuálního tržiště výtvarných děl založeného kontroverzním britským sběratelem umění Charlesem Saatchim. Začal spřádat plány na projekt, který by podobně přibližoval originální a kvalitní umění u nás, a z jeho snahy vznikla před rokem online galerie ArtBanana.cz, která už chystá expanzi na Slovensko, do Polska i na německý trh.

Na silvestra 2014 se Gajdušek v Beskydech sešel s rodinným známým – se zakladatelem LeoExpressu Leošem Novotným mladším. Při procházení na nezasněžené sjezdovce si oba pánové notovali v názorech na zdánlivou nedostupnost hodnotného umění. „Dnešní umění je elitářské, což je dělá nedostupným lidem, kteří kolem sebe chtějí a mají mít krásné věci,“ komentuje Novotný. Po této debatě se rozhodli, že je potřeba lidi propojit s tou kvalitou, která není drahá.

Ján Gajdušek studuje umění a rozhodl se obchodovat s tím moderním.

Novotného Aakon Capital do rodícího se projektu investoval a ze silvestrovské procházky se zrodil projekt ArtBanana, který na internetu vytváří prostor jak pro galerie, tak jednotlivé umělce. V repertoáru má kurátorovaná díla, jejichž uměleckou hodnotu garantuje. Intuitivně si tu mohou vybrat i lidé, kteří umění vůbec nerozumí, a pořád budou mít jistotu, že jim na zdi visí kousek, který má hodnotu.

Při sestavování nabídky děl Gajdušek částečně vycházel ze svých kontaktů, které získal působením na české výstavní scéně. S myšlenkou zároveň začal obcházet kamenné galerie, kde naproti němu za stolem často seděli o dvě generace starší lidé a moc se na inovaci netvářili. Dnes ale ArtBanana některým galeriím, třeba pražské The Chemistry Gallery, supluje online obchod. ArtBananu také denně kontaktují umělci, student umění Gajdušek ale kvůli nastaveným standardům musí odmítat čtyři pětiny z nich. Na rozdíl od Saatchiart, kde prezentovaný umělec nemusí splňovat kritéria.

Čtěte také: Pablo Picasso Superstar. Proč právě jeho obraz zlomil aukční rekord?

Právě tento předvýběr je devízou online galerie. Prostředí, ve kterém nákup umění tradičně probíhá, totiž může laika děsit. „Galerista předpokládá, že tomu rozumíte, ale vy tomu nerozumíte, jen chcete něco hezkého v bytě. Lidé se stydí jít do galerie a navazovat tam rozhovory, když nemají umělecké vzdělání,“ popisuje Novotný. ArtBanana míří na masy a kultovním warholovským banánem v logu příhodně odkazuje na mistra pop-artu.

Ateliér Lucie Jindrák Skřivánkové, jejíž díla rovněž dostanete na ArtBanana.

Další způsob, kterým ArtBanana přibližuje umění lidem, je pohodlí při výběru. Uměníchtivý zákazník má pestrou nabídku naservírovanou na jednom virtuálním místě. „Přijde mi praktické, že se můžete probírat velkým množstvím děl a vybírat,“ říká Marina Votrubová, specialistka Art Bankingu v UniCredit Bank.

Jestli se trend uchytí, můžeme se těšit na rozmanitější české interiéry. „V době, kdy má půlka republiky doma červené londýnské doubledeckery nebo žluté newyorské taxíky na desaturovaném pozadí z Ikee, je tohle příjemné osvěžení za rozumnou cenu, které má potenciál oslovit širší veřejnost,“ hodnotí Martin Vlnas, ředitel webu FinMag.cz a Peníze.cz.

Úspěch projektu by pak podle Vlnase dokázal, že právě ony „autobusy a taxíky“ jsou jen projevem omezené nabídky, nikoliv poptávky. Díla na ArtBanana jsou cenově dostupné – v současnosti dvě až tři stovky děl z jejího seznamu stojí do pěti tisíc. Nejde přitom vždy o čerstvé, začínající umělce, kteří ještě nemají jméno. Mezi levnějšími díly jsou i grafiky nebo menší díla od zavedených jmen, jako v případě Jana Gemrota nebo Lucie Jindrák Skřivánkové.

A člověk nikdy neví, třeba budete mít štěstí a cena kousku, který si koupíte pro své potěšení, za pár let či dekád příjemně vystoupá.

Autorka: Daniela Ešnerová

V chodbě dílny Petra Otoupalíka visí na stěně zarámovaný duhový dres, jaký smějí oblékat jen cyklističtí mistři světa. Snad proto, aby bylo jasné, že tady vzniká něco s puncem světové kvality, s 26letou historií a s určením pro velmi specifický segment. Vznikají tu kola pro sálovou cyklistiku – kolovou a krasojízdu – a rodinná firma Otoupalik Bikes z Rozdrojovic u Brna má právě na takové stroje know-how.

Nebylo mu ani čtrnáct, když Otoupalík s kolovou, tím fotbalem na kolech a pod střechou, začínal. Světu zrovna vládli bratři Pospíšilové, dvacetinásobní mistři světa, a snad po jejich vzoru Otoupalík zatoužil mít taky na krku blyštivé zlato. „Byl jsem juniorský mistr republiky, vicemistr Evropy, pak jsem hrál 1. ligu… A pak jsem se oženil,“ rozesměje se. „Sport jsem si užil v mládí a dostal jsem se díky němu i do zahraničí, což tenkrát nebylo úplně běžné.“

A ten stejný sport je jemu i celé jeho rodině dnes obživou. Dcera má na starosti administrativu, syn pomalu vstřebává vědomosti ohledně konstrukce a společně produkují obrat zhruba 3,5 milionu ročně. Ročně tady vyrobí na 100 bicyklů, jeden každý v průměru za 35 tisíc.

„Doby, kdy jsme dělali 350 kol a navrch komponenty, jsou nenávratně pryč. Jednak se trh nasytil a naše kola taky vydrží,“ říká Otoupalík a vzápětí si uvědomí, že bytelností svého produktu jde vlastně proti vlastnímu zisku.

Petr Otoupalík ve svém království kol.

Zatímco hliníkové rámy od konkurence nedokážou dlouhodobě ustát nárazy míče a dopady na palubovku se stokilovým hráčem, ocel se značkou Czech made vydrží třeba deset let. „Stejně ale raději dbáme na kvalitu, nemůžeme prodávat něco, co se rozsype,“ říká šéf firmy ve svém království, kde na parapetech stojí poháry za vítězství a všude regály s rourami. „Nejlepší reklamou je, když závodníci ventilují dál svou spokojenost.“

Na každý rám padne tři a půl kila oceli, jíž jsou naplněna dvě patra této dílny. Ve stojanu teď odpočívá bílý bicykl s pro kolovou tak typickými řídítky, co trčí vzhůru a hráč s nimi umí pálit míče do brány. „To je starší model. Ale vlastně se toho na těch novějších tolik nezměnilo,“ vysvětluje zakladatel a majitel firmy a jeho mohutné ruce jsou důkazem, že to on tady ocel krotí. „Ročně jí naší dílnou proteče na půl tuny,“ počítá.

V roce 1989, kdy Otoupalík svou rámařskou kariéru začínal, byla o tento typ bicyklů nouze. Jediný tehdejší výrobce Favorit vyrobil pro kolovou třeba jen šest kol ročně a ta se dědila v oddílech podle kvality hráčů, až ten poslední dostal úplný vrak. Tehdy začal upravovat silniční rámy, kterých byl relativní dostatek.

„A pak jsem si řekl, že zkusím udělat kolo na kolovou sám, a ono to šlo,“ vzpomíná na roky, kdy ještě chodil do práce a po večerech kutil v dílně. „To jsem pracoval i 16 hodin denně a víkendy jsem neznal. Až mě definitivně vyhodili ze špitálu, tak jsem se kolům začal věnovat naplno.“

Vznikly první rámy, pak vidlice, náboje kol, pak nikdo nedělal odpovídající sedla pro krasojízdu, tak si Otoupalík navrhl vlastní, teď vyvíjí svůj ráfek. Jindy zase zákazník přišel s tím, že potřebuje míče na kolovou, tak je u Otoupalíků začali vyrábět taky. A víte jak? Míč se plní srnčí srstí, aby tolik neodskakoval.

„Jelení je delší, hrubší, a přestože ji zkoušeli drtit, mlít, nefungovalo to.“ Stejně jako nakonec nefungovala tato větev byznysu. „Utekli jsme od toho, protože jediný dodavatel srsti už pro nás nechtěl dělat. Byly s tím jen starosti a výdělek žádný. Ale dodnes mám na skladě žoky srsti a kilometry látky na míče.“

Duhový dres mistrů světa získalo duo Hasoň-Hrdlička na kolech Otoupalík.

To hlavní, co přetrvalo roky, jsou kola na míru, která dnes dodává do celého světa. Jako jeden z asi tří výrobců tohoto typu kol má odběratele od Austrálie přes Dubaj po Brazílii. „Teď se nám rozjel i cirkus, loni jsem dělali kolo pro Berouska,“ povídá Otoupalík a přidá příběh objednávky, co ho šokovala: „Nějaká čínská investiční společnost projevila zájem o naše singlespeed kola. Jaké množství? psali jsme jim. A oni že v prvním roce čtyři až šest tisíc kusů. Tak jsme se usmáli, že toto opravdu nedokážeme.“

Místo toho plánuje firma z Rozdrojovic dodávat dál kusovou kvalitu závodníkům a s nadějí bude vyhlížet světové šampionáty a další zlatá ocenění pro svá kola. Protože místa na stěnách pro další duhové dresy je v dílně ještě dost.

Sbírali jedno ocenění za druhým, stali se Nejrychleji rostoucí mladou technologickou firmou v Česku podle hodnocení společnosti Deloitte, ale teprve teď má jejich úspěch konkrétní podobu: Do společnosti Cleerio, dříve Geosense, investoval jednotky milionů eur venture kapitálový fond Sprintide Ventures, za kterým stojí skupina KKCG miliardáře Karla Komárka.

Cleerio, tehdy ještě pod původním názvem, znáte už z článku v předloňském zářijovém Forbesu. Firmu založili Ladislav Čapek a Jan Zvoník v roce 2009 jako webovou službu propojující mapy s daty, na které si jen dokážete vzpomenout. Takže vám ukáže, kde končí váš pozemek, kudy vedou inženýrské sítě, nebo kde stojí lampa, která se porouchala a je potřeba ji opravit. „Je to neskutečně populární obor. Skoro každé dva týdny mi volá nějaký investor z USA nebo Británie, jestli nechceme firmu prodat,“ směje se jednačtyřicetiletý Čapek.

Služby Geosense zpočátku využívaly hlavně obce a malá města, která díky nim získala přehled o svém majetku, jenže byznys Čapka a Zvoníka je dnes už někde jinde. Jeho systém využívá třeba Národní park Šumava, Akademie věd nebo americká těžařská společnost Legacy v Severní Dakotě. „Je to globální česká firma, která už něco dokázala, a teď by chtěla dokázat ještě víc. Češi jsou obecně šikovní, ale je tady pár oborů, ve kterých jsou historicky ještě lepší. A právě kartografie je jedním z nich. Nám se na tom líbí jejich odvaha, protože odvážných lidí v českém byznysu zase tolik není,“ vysvětluje investiční ředitel KKCG Michal Tománek.

Čtěte také: Kellner, Babiš, Vítek, Komárek a Tykač. Díky čemu se dostali mezi světové miliardáře?

Fond Sprintide Ventures, za který je Tománek v rámci skupiny zodpovědný, existuje dva roky a zaměřuje se na technologické startupy. V příštích třech letech do nich chce investovat 40-60 milionů eur a už teď podporuje čtveřici firem Geewa, Cloud4com, NejŘemeslníci.cz a právě Cleerio, které bylo zatím posledním startupem, do kterého fond vstoupil.

Dnes má 1400 platících zákazníků, jeho obrat loni meziročně vzrostl ze 14 na 20 milionů korun a roste v Česku i na Slovensku. Tohle všechno je ale pro ambiciózní startup málo – proto teď přichází na řadu expanze do Spojených států, která by měla Cleeriu pomoct do globální špičky. „Spočítali jsme si, že peníze, které dostaneme od KKCG, nám vydrží přibližně dva roky. Asi bychom pak plynule rostli dál, ale pokud máme být světovou jedničkou, asi bude spíš potřeba přitopit pod kotlem, a je možné, že za dva roky budeme pravděpodobně hledat dalšího investora,“ vypráví Čapek.

A pokračuje: „„Přemýšleli jsme, jak být zajímaví pro takového investora. Zákazníci v Česku nikoho nezajímají. Evropa už je lepší, ale hlavně chtějí slyšet, jaké máme zákazníky v Americe. Priorita je dostat se na americký trh. Když se to podaří, všichni si řeknou: Něco na nich asi bude.“

Webová služba Cleerio propojuje mapy s daty.

Přesně to si nakonec řekl i Komárek, i když jednání o investici KKCG se táhla několik měsíců. Loni dostala Čapkova firma výměnou za pět procent „několik stovek tisíc eur“, letos zkraje roku pak byla dotažena hlavní investice v řádu jednotek milionů eur, která má podíl KKCG navýšit až na 30 procent.

Desítky milionů korun, které Čapek se Zvoníkem získají, mají usnadnit americkou expanzi. „Bez těch peněz by to šlo, ale my se pohybujeme v IT byznysu a tam musí být člověk jednička na trhu, jinak pořád tahá za kratší konec. Před investicí nám třeba jednoho programátora přetáhl Oracle, protože mu nabídl daleko víc než my, což by se teď už nestalo. Tomu je jinak bez investice těžké konkurovat. Druhý důvod je, že pokud chcete dělat byznys v Americe, nejde to bez zázemí. A to jsem tam pět let žil. Ale stejně si tam potřebujete najmout lidi, a to bychom bez té investice nezvládli,“ říká Čapek.

S ambiciózním plánem ostatně souvisí i přejmenování společnosti. Geosense už totiž na americkém trhu působí, navíc ve stejném oboru, takže Čapek se Zvoníkem raději ustoupili a firmu přejmenovali na Cleerio. A když to půjde dobře, vstoupí jejich firma pod stejným názvem za šest let jako veřejně obchodovatelná firma na burzu. Přesně takový plán teď oba podnikatelé nosí v hlavě.

Dávno předtím, než se stalo názvem streetstylového brandu, žilo heslo Life is Porno coby hláška party kamarádů. Aby svou soudržnost stvrdili, nechali si ta tři slova všichni vytetovat pod trenýrky. Těch pár kamarádů žilo a tvořilo v holešovické Porno Ville, kde se sdružovali umělci a streetartisti, a z jejich společné snahy vznikla značka, jejíž název dnes uvidíte hlavně na oblečení pro mladou generaci. Aktivit má však LiP mnohem víc, protože život je… Však vy víte co.

Mít na sobě oblečení s nápisem I love porno mohlo budit rozruch, zvlášť v době vzniku značky v roce 2012, kdy lidi nebyli ještě na podobné provokativní slogany zvyklí. Ostatně městský úřad, kam se partička mladých umělců nahrnula, odmítl značku do obchodního rejstříku registrovat s odůvodněním, že „se příčí dobrým mravům“. Papírově tak fungují jako Forbidden s.r.o. A mít na sobě cosi zakázaného, to je přece lákadlo.

Ručně pomalované kšiltovky z limitovaných edicí, na které si dnes brousí zuby podstatně víc lidí, než na kolik se nakonec dostane, si nejdřív umělci malovali pro sebe. Jenže čepice byly natolik chytlavé, že jejich okolí začaly bavit, a to šířilo povědomí o značce dál, až vyrostla do dnešních dimenzí. A mimo hranice pokrývek hlavy. Po každé nové kolekci se většinou zapráší pár minut poté, co se objeví online. Slušný úspěch kluků, kteří se nejdřív chtěli jen tak bavit.

Každý z nich dělá to své: David Kačírek se věnuje malbě a Radek Karko natáčí videa, ale oba se momentálně věnují hlavně filmové produkci pod hlavičkou společnosti LIP Production. Jádro firmy tvoří Jozef Dian, jehož parketou je street art, a Martin Hrnčiar, který je hlavou značky. „Každý z nich má jinou schopnost, jiné myšlení a možná i jinou motivaci, ale dohromady mají jeden cíl – být svými pány a bez zábran vyjádřit, co a jak to cítí,“ tvrdí vodní slalomář Vavřinec Hradilek, asi nejznámější tvář značky.

Čtěte také: Konec levného oblečení? Příběh ženy, která chce změnit módu k lepšímu

Ta obchodnická patří Hrnčiarovi, který má pro takovou roli předpoklady. Do podnikání byl nastartovaný od mládí a nemohl se dočkat osmnáctin, po kterých si konečně mohl pořídit živnostenský list pro rozjezd svého prvního projektu – internetového skateshopu. Později při studiu vysoké školy pracoval jako promotér pro Red Bull, kde měl na práci kreativní projekty, a začal stoupat po kariérním žebříčku, až se dostal do momentu, kdy se musel rozhodnout: buď pokračovat v úspěšně rozjeté dráze, nebo to risknout a začít budovat něco vlastního.

U „rudého býka“ měl Hrnčiar sice jistotu a parádní plat, ale něco mu přece jen práce nabídnout nemohla. „Štvalo mě, že jsem byl vázaný na něco, co jsem nevybudoval. Jen jsem prodával svoje nápady,“ vzpomíná, a tak se rozhodl vyměnit vysoký standard pětihvězdičkových hotelů za nejistotu a vzrušení podnikání. „Ze světa vysokých budgetů jsem se dostal do světa no budgetů,“ říká. „V tom je krása startupů – udělat velkou věc svým stylem za pět korun.“

Ta velká věc vyrostla přímo pod rukama jeho a jeho kolegů a mohla by být ještě větší, jenže filozofií značky není nakrmit poptávku a počítat zisky. „To nejpodstatnější není mít uspokojený odbyt, to má krátkodobý efekt,“ varuje Hrnčiar. „Nechceme dělat masový produkt. Takhle nás to baví.“ A uvědomělý je i v tom, kdo bude brand reprezentovat.

Oblečení s drzým heslem je zatím k dostání ve Varšavě, kde sídlí Central Store, obchod s podobnou filozofii jako LiP. Při nedávné návštěvě New Yorku se byli společníci podívat v desítkách obchodů se streetwearem, ale sítem prošlo jen pár obchodů. „Nechceme viset na věšáku s ostatními značkami,“ má Hrnčiar jasno, že v tak limitovaném množství by se export do USA nevyplatil. „Ten správný čas ještě nenastal,“ říká. „Zároveň ale věřím a myslím si, že přijde.“

A proč taky ne? Vždyť nechat se unášet proudem se značce pokaždé vyplatilo a z někdejšího pramínku je dnes velká řeka plná oddaných fanoušků. Pro ně LiP tento pátek otevírá v pražských Holešovicích základnu Forbidden Spot. Nový domov značky bude fungovat jako místo setkávání, eventů i jako hub pro umělce, sportovce a vyznavače „porního“ přístupu k životu.

„V první řadě je to kreativní prostor pro naši komunitu. Bude tam obchod, galerie našich umělců a „tasting ateliér“ šéfkuchařů projektu Forbidden Taste, takže lidi si tu budou moct dát jídlo i drink,“ zve Hrnčiar do budoucího sídla. „Protože Life is Porno chce komunitě dát taky něco zpět.“

Autorka: Daniela Ešnerová

Jakoby během jediného roku vyhráli 16 nejvýznamnější světových filmových cen, a z toho čtyři Oscary. Tak si teď připadá Petr Chmela, spolumajitel zlínské Tescomy, a jeho tým.

„V letošním roce slaví naše vlastní design centrum ve Zlíně přesně patnáct let od svého založení. Trochu jsme doufali, že bychom to mohli oslavit nějakou významnou světovou cenou pro některý z našich nových výrobků. Ale že zrovna letos posbírají naše novinky 16 světových cen a z toho hned čtyři prestižní ceny Red Dot Design Award, to nečekal asi nikdo z nás,“ raduje se Petr Chmela, jeden ze dvou majitelů zlínské Tescomy.

Ve světové konkurenci uspěla například jedna z letošních novinek, elektrický mlýnek na pepř a na sůl z kolekce Vitamino nebo set lahví na pití Purity – lahev na Red Dot Awards vyhrála dokonce jednu z hlavních kategorií. Dalšími oceněnými výrobky na téhle soutěži pak byly „zdravé“ dózy do ledničky z řady Purity a taky tvořítko na led myDrink. Kromě soutěže Red Dot ale Tescoma bodovala i German Design Award, Good Design a dalších.

Ladislav Škoda

Za oceněnými výrobky stojí kromě jiných i šéfdesignér Tescomy Ladislav Škoda, jehož jméno dnes platí za špičku v oboru. Sám Škoda přitom do spotřebního užitého designu mimochodem nikdy jít nechtěl. „Lákaly mě spíš dopravní prostředky, třeba motorky nebo auta, jako asi každého začínajícího designéra,“ líčí hlava současného design týmu firmy. „Postupem času jsem ale zjistil, jak obrovské jsou v kuchyňském designu možnosti. Co všechno je tu možné vymyslet. A jak fantastické je vymyslet něco, co bude používat každý,“ líčí Škoda, jehož tým dnes vymýšlí a uvádí na trh desítky, spíše však stovky novinek ročně.

Čtěte také: Tescoma investovala 33 milionů do nové logistiky ve Zlíně, nejrychleji roste v Číně

Tescoma má dnes v portfoliu sortiment více než čtyř tisíc položek ze všech myslitelných materiálů, od skla, nejrůznějších druhů odolných plastů, dřeva či nerezu až po nejmodernější typy silikonu a dalších materiálů. Současná nabídka koneckonců obsahuje prakticky všechno, co si v okolí vaší kuchyně, jídelny, domácího baru či spíže dovedete představit: od uchovávání potravin, přes vaření, pečení, zdobení a další úpravu jídla až po potřeby pro stolování doma i venku. Stovky nápadů, které ve Zlíně vznikly, si Tescoma dokonce dala světově patentovat.

„My světový design nekopírujeme, jsme jeho tvůrcem,“ říká k tomu pyšně jeden ze zakladatelů společnosti Petr Chmela. Když přitom před lety s Jiřím Vaculíkem Tescomu zakládali, doufali prostě, inspirováni porevolučním nadšením, že do Česka přinesou podobně dobrý design a kvalitní výrobky, které obdivovali při svých prvních cestách „na západ“ – a kterého se v porevolučním Československu zoufale nedostávalo.

Petr Chmela

Dnes má česká Tescoma obrat přes dvě miliardy korun a své kuchyňské výrobky a domácí potřeby vyváží do víc než 110 zemí světa. „Že budeme světu v designu, nápadech a patentech nejen konkurovat, ale dokonce nad ním vítězit, to nás ale ve snu nenapadlo,“ líčí Petr Chmela, který Tescomu reprezentuje i navenek – Vaculík se v téhle dvojici striktně drží v pozadí.

Petr Chmela se ostatně médiím vyhýbal léta také – první velký rozhovor po mnoha letech poskytl zkraje roku 2013 právě Forbesu, na obálce byl tehdy coby „Baťa v hrnci“ s odkazem na jeden ze svých velkých vzorů, Tomáše Baťu, jehož filosofií se snaží řídit v životě i v podnikání. „Velkou publicitu pořád nemám rád,“ popisuje nám ve své pražské kanceláři, kterou si před časem zřídil ve zrekonstruovaných prostorách budovy Mánes.

A i tady je vidět, jak je na výrobky své značky pyšný – zatímco někteří šéfové velkých firem si své pracovny zdobí dresy oblíbených sportovců nebo fotkami s politiky, Chmela má ve své kanceláři vystavené hrnce, konvičky, barevné lahve na pití a desítky dalších výrobků, které mu teď dělají radost světovými úspěchy.

Jak dlouhá je miliarda? Stačí, když budete skrolovat, a dozvíte se, co bylo 10 největších transakcí loňského roku, a porovnáte je s tím, o čem se mluví.

Znají se odjakživa. Nejdřív se bavili skládáním lega, pak třeba sestavením vznášedla a ve škole chtěli dělat víc, než se po nich chtělo. A tak zkonstruovali robota, který vám na přání přinese pivo. S ním pak Petr Bubeníček a Marek Votroubek, tehdy osmnáctiletí studenti gymnázia v Litomyšli, reprezentovali Českou republiku na světové vědecké soutěži středoškoláků Intel ISEF v americkém Renu… A vyhráli. Pět let nato založili startup 3Doid a teď vlastní největší 3D fotobanku na světě.

Dnes je jim pětadvacet a jejich trojrozměrné fotky vystavují všechny významné české internetové obchody. Snímá je robot, který už nenosí pivo, ale s foťákem krouží kolem produktu a zabírá ho ze všech úhlů. Výsledná trojrozměrná fotografie neboli 3Doid zákazníkovi ukáže produkt v plné parádě.

Petr Bubeníček a Marek Votroubek naučili roboty fotit.

Zákazníky 3Doidu jsou e-shopy, jimž takové fotografie zvyšují atraktivitu, ale z novinky těží hlavně zákazníci – zatímco obyčejná marketingová fotografie dokáže být při správně zvoleném úhlu a osvětlení milosrdná, 3Doid předvede realitu pravdivěji. Nakupující chce produkt vidět a trojrozměrné prohlížení snižuje faktor „zajíce v pytli“, tedy běžnou součást dnešního internetového nakupování.

Čtěte také: Roboti už jdou. Cisco dává nahlédnout do toho, jak vypadá práce budoucnosti

Své přístroje sestavovali Bubeníček s Votroubkem za minimální náklady a zopakovali tak svoji vítěznou formuli z dob soutěže Intel ISEF, kdy dokázali ze součástek ze sběrny zahrát, jak sami říkají, „za málo peněz hodně muziky“. Materiály, které k sestavení přístroje potřebovali, se na trhu podle Votroubkova odhadu dají sehnat v řádech desetitisíců, nižší náklady v porovnání s obdobnou konkurencí však dohnali časem, prací a chytrými řešeními. Technologie trojrozměrného focení není novinkou, hodnota 3Doida spočívá mimo jeho levné výroby také ve vysoké automatizaci, která vede také k dalšímu snížení nákladů.

Roboti fotografové jsou výrobní tajemství a to si mladí podnikatelé chrání – lidé, kteří s přístroji operují, musejí nejdříve podepsat smlouvu s klauzulí mlčenlivosti. V současnosti existují jen tři kusy robotů, kteří fotí trojrozměrně v ostravské pobočce, protože nabízet služby je pro ně výhodnější, než kdyby prodávali přímo své trojrozměrně fotící přístroje. Denně jeden zvládne nafotit 30-50 produktů, svým největším odběratelům nabízejí jeden 3Doid za 4 eura. Ateliéry a černé skřínky, ve kterých jsou skryti roboti, jsou v Ostravě, dále má 3Doid pobočku v Brně a sídlo firmy v Londýně.

Dnes, tedy víc než rok od založení společnosti, se zákazníky jako heureka.cz nebo datart.cz a rozjednanými spoluprácemi s alza.cz nebo mall.cz mladí podnikatelé český trh pomalu přerůstají a právě sídlo ve Velké Británii zvolili už s myšlenkou na mezinárodní působení. Sídlo v Londýně pro zahraniční klienty prý lépe zní a je znakem, že nápadu věřili jak podnikatelé, tak i jejich investor – akcelerátor Opifer.

Se zájmem o služby 3Doid už se ozvaly e-shopy a srovnávače cen ze sousedních zemích, jednání probíhají třeba s britským e-shopem John Lewis, německým Otto, rakouským MediaMarkta a ozval se i polský srovnávač Ceneo. Zatím se zaměřují na černou elektroniku, ale do budoucna nevylučují rozšíření záběru; třeba o oblečení, které je při online nakupování problematické. Celkově zatím prodali přes 15 tisíc fotografií, největším odběratelem je český internetový srovnávač cen Heureka, který také nabízí největší množství elektroniky.

Čtěte také: Čtěte robotům pohádky na dobrou noc, můžete si tak zachránit život

Votroubek přerušil vysokou školu kvůli podnikání. „Aby nás nikdo nepředběhl,“ říká. Bubeníček dokončuje magisterské studium na ČVUT a v červnu ho čekají státnice. Velkou část úspěchu přisuzují svému vítězství v soutěži, do níž se teď každý rok hlásí jejich následovníci z Gymnázia Aloise Jiráska v Litomyšli. „Od té doby, co jsme vyhráli, se tam rozjela obrovská propagace a děti viděly, že kluci z Horní Dolní, kteří neměli finanční podporu a měli jenom vlastní hlavu a motivaci, se byli schopní dostat až do Států a tam vyhrát,“ říká Votroubek.

„Já si také myslím, že to nejdůležitější není nějaký dar – jasně, geny jsou určitě výhodou, ale je to hlavně o pílí a o tom, pořád makat,“ souhlasí Bubeníček, který má mimo snů o robotech ještě jeden – rád by se jednou přesunul za katedru. Protože právě na středoškolském profesorovi podle něj záleží, jestli dokáže nadchnout a správně nasměrovat studenty v době, kdy rozhodují o své budoucnosti. A o tom, jestli třeba i oni vymyslí něco, co bude jednou chtít celý svět.

Autorka: Daniela Ešnerová

Ty dva světy snad nemůžou být kontrastnější. Spojuje je sice hlad po inovacích a lidi, co se chtějí v technologiích učit a posouvat, také velikostí populace kolem 8,5 milionu lidí jsou si New York a čínský Šen-čen docela blízko. Tím však nejspíš veškerá podobnost dvou národů a jejich mentalit končí. Tedy možná až na jeden prvek. Má anglický název, obsahuje české know-how a celé to výše popsané propojuje. Softwarová firma Usertech.

V deltě Perlové řeky to teď tepe. Šen-čen je jedno z nejrychleji rostoucích měst světa a jako symbol by mohl sloužit Ping An International Finance Centre, mrakodrap o 115 patrech, který se, až ho letos dokončí, stane třetí nejvyšší budovou planety. „Nové, obrovské město plné oceli,“ mluví zakladatel a CEO Usertechu Jan Beránek o dojmech ze zhruba šesti cest do gigapole na jihu Čínské lidové republiky.

Čtěte také: Hackněte svůj život. 5 tipů, jak si zjednodušit každý den

Jeho firma vyrostla na tvorbě webů, mobilních aplikacích a spol., ale dnes je jádrem její činnosti stavění startupů na zakázku a hledání inovací s cílem vymýšlet je technologicky jednoduše a zároveň levně. Dělají to od založení firmy v roce 2009 v Praze, dělají to za Atlantikem, kam se firma rozhodla upínat své síly nejvíc, a rok a měsíc taky pod rudou vlajkou. Zajímalo by vás srovnání podnikání v zemi neomezených možností proti podmínkám v zemi, která má poněkud kontroverzní pověst?

Jan Beránek, zakladatel a CEO softwarové firmy Usertech.

„Ale to bude trošku nefér,“ říká Beránek, protože se Spojenými státy má delší zkušenosti a už si našel modus operandi po americku. Jenže Čína je země velkého potenciálu, což pochopil i nejbohatší Čech Petr Kellner a rozjel tam svůj byznys s půjčováním peněz Home Credit. V „oflajnovém“ režimu už je firma jedničkou v zemi a s desítkami tisíc zaměstnanců největším zahraničním zaměstnavatelem, Usertech teď pro ni staví on-line prezentaci a prodejní kanály. Toto má být nový a významný zdroj příjmů.

„V Šen-čenu to vypadá líp než v New Yorku,“ srovnává Beránek a už jsme zase u protikladů. „Je tam zeleno, klid, ticho a neuvidíte jediného policajta, zatímco v Americe to pořád houká nebo někdo na někoho řve. Když jste na ulici, nepřijdete si, že jste v nějakém opresivním režimu. A když se bavíte s lidmi, oni říkají: A proč by mě mělo něco štvát? Mám práci, spolupracuju s mezinárodními firmami a na co potřebuju Google, YouTube nebo Facebook, když mám Youku, Wechat, Baidu. A když mám problém, strana se o mě postará. V Šen-čenu je hezky, naopak New York není město na žití. To je město na byznys.“

Čtěte také: Číňané budují města duchů. Jaká je čeká budoucnost?

Město s řekou Hudson je protipólem Číny. „Čína by hrozně chtěla, ale ještě neví co a jak, a teď se to učí. New York přesně ví, co chce, má nejlepší nápady na světě a chce je realizovat, ale všemu předchází hromady balastu.“ Přesně takové pocity míval Beránek ze všech pracovních meetingů, když tu ještě před érou Usertechu fungoval s jinou svou firmou.

To je úžasné, to je skvělé, pojďme hned spolupracovat, říkali mu. V Číně, když se dostanete do tohoto momentu, je velká šance, že se váš projekt uskuteční, i když zatím nemáte podepsanou smlouvu. V Americe jste ani nezačali. „Když se na tohle připravíte, předcházíte zklamání,“ tvrdí 27letý manažer. „Už jsem si tím prošel a pochopil jsem kulturu, vím, kolik co stojí, jak komunikovat. Musíte dát vědět, že jste ten partner, se kterým chtějí dělat.“

Takový moment nastal loni, kdy Beránek vyrazil za oceán poptat se, jestli někoho zajímá to, co v Praze umějí, že tu za poslední tři roky vzniklo patnáct úspěšných startupů, že je tu nadšení. A po diskuzi s Hatchery, což je inkubátor, který sériově vyrábí startupy a prodává je, uslyšel: „Co děláte, dává smysl, chceme v Praze postavit technologické centrum.“ Z Beránka následně Hatchery udělalo Chief Product Officera pro Česko, kde se bude vyvíjet, ale trh bude v Americe. „Musíme nabrat nové lidi, naučit se nový režim práce přes časová pásma a na jinou mentalitu než Čína,“ těší se šéf Usertechu.

Už víte, kam pojedete na dovolenou? A jak dobře to místo znáte, víte, co tam můžete čekat? Pokud už deset let nejezdíte na stejnou pláž v Chorvatsku, tohle je otázka, kterou byste si měli položit. Aspoň si to myslí Robert A. Pierug, jenž na této myšlence postavil novou sociální síť, kde si cestovatelé povídají mezi sebou i s domorodci.

Jmenuje se Faceholiday a je to v podstatě Facebook pro cestování – tedy sociální síť pro lidi, kteří se chystají vyrazit na dovolenou a dopředu chtějí od místních zjistit, na co se mají připravit.

„Naším cílem je, aby uživatel poznal destinaci dřív, než do ní vycestuje,“ říká Pierug s tím, že cestovní kanceláře nedávají o daných místech adekvátní reference. Jsou prý příliš „načančané“ a často vůbec neodpovídají realitě. „Přímé spojení s lidmi z daného místa a s cestovateli je nejlepší doporučení na světě,“ dodává.

Rozhraní Faceholiday.

Podle jeho slov je informací na internetu o cestovních destinacích dost, ale ne na jednom místě a chybí tam možnost komunikace s místními. A právě tuhle mezeru chce podnikatel, který Faceholiday popisuje jako globální sociální síť otevřenější než Facebook, zaplnit.

Faceholiday odstartoval teprve loni a už má podle Pieruga v Česku 40 tisíc aktivních uživatelů, ve světě dalších 20 tisíc. Byznys model má postavený na bannerové reklamě a propojení s nabídkou cestovních kanceláří. Z těch českých tu své zájezdy inzerují například Čedok, Fischer či Alexandria a Pierug si bere provizi z prodeje. „V Česku nabízíme přes šest tisíc zájezdů. Zatím jsme jich od ledna prodali pár desítek, ale čekám, že se to před sezonou rozjede,“ doufá.

Robert A. Pierug.

Jak vlastně Faceholiday funguje? Na stránky se přihlásíte přes svůj facebookový účet (nebo případně přes ruskou síť Vkontakte) a pak můžete brouzdat ve vytoužených destinacích – jednotlivé země mají svou vlnu (místo zdi) a cestovatelé na ni přidávají obrázky, zážitky, komentují, lajkují. Třídění obsahu probíhá podobně jako u jiných sociálních sítí přes tzv. country tagy.

Šestadvacetiletý Pierug, jehož babička je z Dánska a tatínek z Polska, vyrůstal v severních Čechách a s podnikáním začínal před sedmi lety, poté co se svojí ideou tvorby reklam na Facebooku neuspěl u svého tehdejšího zaměstnavatele Centrum Holdings. Takže v době, kdy jen málo lidí vědělo, co to Facebook je, se rozhodl vytvářet a prodávat aplikace pro tuto sociální síť. „Sociální marketing byl v roce 2008 úplně v plenkách, málokdo tomu věřil. Otevírali jsme firmám oči, byli jsme první v Česku,“ vzpomíná Pierug.

Mezi klienty jeho firmy Facegroup SE patřily například Central Group, Pet Center nebo pražský hotel Hilton a výdělky se počítaly v milionech korun. Úspěšně rozběhnutý byznys ovšem dostal „ránu z boku“, jak to dnes Pierug popisuje. „Neměli jsme štěstí na investory. Partneři nám ukradli platformu a sebrali know-how, všechen software… Bylo to dost nepříjemné, zbortilo se to jak domeček z karet,“ říká, ale jméno andělského investora prozradit nechce v obavě z právní odvety.

Po nedobrovolném konci podnikání sebral vydělané peníze a vyrazil do světa. „Každému bych doporučil více cestovat a poznávat jiná místa. Duševně vás to obohatí,“ říká s tím, že nejvíc se mu líbilo na Kubě („Protože tam lidé vydělávají 400 korun měsíčně, žijí na příděly a jsou šťastní.“) a v Barceloně („Protože tam Gaudí odvedl skvělou práci, líbí se mi i mentalita lidí a siesty.“).

Tušíte správně, že v tu chvíli dostal nápad na vlastní sociální síť na cestování. Pomohl mu s ní Ondřej Kavka s penězi vydělanými na finančním poradenství OVB, svůj minoritní podíl dostali i Daniel Modrý, exprogramátor Seznamu, a manažerka komunikace Júlia Zajacová.

Celkem má Faceholiday podle Pieruga 30 spolupracovníků a loni na sebe poprvé výrazněji upozornil na domácí startupové scéně, když se dostal mezi finalisty soutěže UPC Ignite pro začínající firmy. Její šéf Lukáš Svěcený uvedl, že prostor pro originální nápad na specializovanou sociální síť na trhu je. „Uživatelům přinese platformu pro hledání informací o cestování a ušetří čas a peníze, firmám zase nabídne zajímavý prostor pro marketing. Díky snadné škálovatelnosti nic nebrání růstu mimo Česko a pak už se bavíme o potenciálu v řádu jednotek miliard korun,“ myslí si Svěcený.

Pierug věří, že na svoji ideu brzy získá investice v řádu jednotek milionů dolarů. Mluví o investorech z Polska, těm českým už nápad leží na stole. „Líbí se jim potenciál, který v tom je. Travel je perspektivní obor, navíc spojený s IT.“

Jestli vás teď napadl třeba TripAdvisor, který měsíčně navštíví 350 milionů unikátních uživatelů, tak vězte, že ten Pierug za přímou konkurenci nepovažuje, protože není o přímé komunikaci. Naopak s Faceholiday má velké plány: „Lidé se chtějí přirozeně pochlubit, kde byli. Chtěli bychom se stát největším kompasem světa v cestovním průmyslu. Naším cílem je mít v příštím roce jeden milion aktivních uživatelů a do osmi let 300 milionů,“ říká Pierug. A byznysově? Po prvních dvou letech v červených číslech je ve třetím roce cíl obrat 400 milionů korun.

Tou dobou by měl být vyřešený i problém, který tenhle startup má se svým názvem. Stejně jako u analytických Socialbakers (dříve Facebakers) na něj tlačí Zuckerbergova společnost, aby se vzdal předpony „Face“ ve jméně. „Sami si nás všimli. Jsme v jednání přímo s centrálou,“ říká Pierug. „Uvidíme, jak to dopadne. Spíš bychom byli rádi, kdybychom se domluvili na spolupráci.“

Narodila se do vinařské rodiny, vystudovala vinohradnictví a vinařství a v roce 2007 získala titul Královna vín České republiky. Markétu Bílkovou vinná réva provází celý život. Aby také ne, když pochází z naší největší vinařské obce Velké Bílovice, kde má sklípek snad každá druhá rodina. Společně s matkou Věrou a bratrem Františkem před deseti lety založila Vinařství Bílkovi, které ročně vyprodukuje desítky tisíc lahví červeného, růžového, bílého a nově také šumivého vína Frizzante. A které sbírá medaile.

Velkobílovická vína sklízejí úspěchy. Letos třináct vinařství z této moravské obce získalo ocenění v mezinárodní soutěži Vinum Juvenale v Brně. A podnik rodiny Bílkových si odnesl hned čtyři medaile: zlatou za Chardonnay Pinot (pozdní sběr, polosladké) a tři stříbrné za Pinot Gris (Rulandské šedé, pozdní sběr, polosuché), Neuburské (kabinet – suché) a za Frankovku rosé (moravské zemské, polosuché).

„Nejlepší z našich vinic je ale samozřejmě Markéta Cuveé, které jsem vytvořila podle mé chuti,“ vychvaluje osmaadvacetiletá vinařka víno s jejím křestním jménem v názvu a letošního Šampiona červených vín z výstavy ve Zlíně. To vzniklo tzv. kupáží (scelováním) odrůd Neronet a Dornfelder a autorka se k němu musela propít, aby vytvořila tu správnou kombinaci.

„Spousta lidí k nám jezdí jen pro tohle tzv. víno od královny,“ usměje se modrooká blondýnka, kterou znají široko daleko. Nevidí se totiž často, aby křehká dívka řídila traktor s vlečkou a v holinkách se prodírala vinicemi.

Čtěte také: Ubytujte se a vychutnávejte. 5 nejlepších vinných hotelů ve Francii

„Jako malá jsem samozřejmě do vinic chodit nechtěla, ale postupem času jsem si tu práci zamilovala. Každý rok je totiž jiný a to se také promítne do chuti vína, která je každoročním překvapením,“ říká rodačka z Velkých Bílovic, kde si nejde nevšimnout spousty malých i větších ukazatelů se jmény rodinných vinařství.

Jedno vlastní také Zemánkovi, kteří mají v plánu společně s rodinou Bílkových už za dva měsíce vytvořit bílé cuveé. A to z jednoho prostého důvodu – Markéta Bílková se totiž v tu dobu stane paní Zemánkovou.

Zatímco v oblasti Pálavy se nejvíc daří Ryzlinku vlašskému kvůli vápencové půdě, podle Bílkové jsou nejlepší vína z velkobílovických sklepů ta červená zrající v dubových sudech a růžová vylisovaná z hroznů Frankovky a rakouské odrůdy Zweigeltrebe. A sezona růžového, tzv. bazénovek, které se hodí pro teplejší jarní a letní měsíce, právě teď startuje.

Čtěte také: Staňte se expertem na víno. Nejlepší český sommelier radí, jak na to

Taková vína jsou osvěžující, mají méně alkoholu, ovocný nádech a je možné je podávat s ledem. Vyrábí se podobným způsobem jako vína červená, tedy z modrých hroznů, nikoliv smícháním bílého a červeného vína. Na rozdíl od červených vín je však mošt uvolněný z hroznů v kratším kontaktu se šlupičkami hroznu, ve kterých je obsažené barvivo. Protože čím déle je mošt namáčen, tím je jeho barva tmavší.

Pokud zrovna nejste odborníkem na rosé, podívejte se na těchto pár tipů Markéty Bílkové a při výběru nemůžete udělat chybu. Protože toto jsou rady přímo od královny.

1. Vína nakupujte nejlépe přímo u vinaře. Zkuste například Rosé Horák – Cabernet Moravie (pozdní sběr, polosuché 2015), Vinařství Zemánek – Zweigeltrebe rosé (moravské zemské, polosladké 2015), Malý vinař – Zweigeltrebe rosé (kabinet, polosladké 2015), Vino Hort – Merlot MI 2015 rosé (pozdní sběr, suché) nebo naši Frankovku rosé (polosuché 2015)

2. Vybírejte spíše vína z Čech a Moravy, u kterých znáte původ. U těch, kde je na etiketě uvedeno „vyrobeno v EU“, nezjistíte místo výroby.

3. Barva může být dle odrůdy a technologického zpracování vinaře různá – od lososové, přes cibulovou až po malinovou. S postupem času víno tmavne a může se kazit, oxidovat, proto je lepší kupovat víno s malinovými tóny. Růžová vína by neměla být starší než dva roky, nejsou totiž určena k archivaci tzn. že s věkem ztrácí svěžest a vůně.

4. Na etiketě můžete nalézt údaje o jakosti vína – moravské zemské, kabinetní a pozdní sběr, které bývá dražší. Tato označení ale většinou nemají vliv na kvalitu. Po otevření ve skleničce protočte, zkontrolujte barvu, přičichněte a pokud ucítíte jahody ve smetaně, lesní jahody nebo maliny, víte, že jste vybrali správně.

5. Rosé vína by měla mít nižší obsah alkoholu, nejlépe od 10 – 11 procent, a ideální teplota pro konzumaci je od 8 do 10 stupňů.

Alza, Rohlík, Košík, Exiteria (MT-Nábytek.cz), Bonami, CountryLife, Notino (dříve Parfums.cz)… Tyhle e-shopy jistě znáte. A ony zase moc dobře znají firmu 108 AGENCY. Tu zase asi neznáte vy, že? Přitom i ona je nedílnou součástí jejich růstu. Stojí za ní velký fanda současných českých streetartových umělců Jakub Holec. I on měl ke grafice, graffiti nebo street artu blízko, nakonec však pronajímá sklady, výrobní haly a kancelářské prostory nejen českým, ale i světovým značkám. A je v tom dobrý. Jeden z „nej“ na českém trhu.

„E-commerce má dneska opravdu velkou poptávku, jde o plochy v řádech statisíců metrů čtverečních. A my máme skoro všechny velké české hráče,“ začíná přibližovat současný hlad po pronájmu průmyslových nemovitostí v Česku, v tomto případě zejména skladů.

Jeho konzultačně-realitní firma 108 AGENCY, které vdechl život před osmi lety a dnes se jí pod rukama ročně protočí pozemky a nemovitosti za miliardy korun, hledá firmám vhodné prostory pro zintenzivnění tepu jejich podnikání. Prostě ty obří plechové krabice lemované manipulačními rampami a ohraničené parkovacími plochami, které nejčastěji míjíte kolem dálnic a hlavních silničních tahů, nebo v areálech bývalých průmyslových prostorů (tzv. brownfieldů).

Čtěte také: Byznys, co má říz. Příběh od kovadliny, kde zvoní mramorové čepele

V tom jeho firma dokázala vyrůst v jedničku na trhu průmyslových nemovitostí, když předstihla mezinárodní společnosti typu JLL, CBRE nebo Colliers.

„V posledních dvou letech jsme v průmyslových nemovitostech lídrem trhu. Letos jsme měli rekordní rok, prodali jsme skoro milion metrů čtverečních průmyslových pozemků a zrealizovali prodej nebo pronájem bezmála půl milionu metrů komerčních ploch,“ vypočítává Holec s tím, že v současnosti jeho tým řeší například zájem čínských firem typu 4PX, dceřiné firmy Alibaby, která zde chce stavět logistické centrum obsluhující západoevropské trhy.

„Zkušenosti máme ale i s Autokelly, Bentelerem, Grammerem, Aholdem, Lidlem,“ vypočítává Jakub, u kterého nechybělo málo a místo byznysmena mohl být umělcem.

Dnes pětatřicetiletý otec dvou dětí své dospívání prožil ve středočeském Mělníku, který v té době zasáhla vlna hip hopu a s ním spojeným graffiti. I Kuba na ní začal čile surfovat. Navíc měl vždy blízko i k pražské scéně, kde se narodil a v teenagerovských letech poznal dnešní známé výtvarníky a umělce Pastu Onera nebo Honzu Kalába (v jehož ateliéru vznikaly přiložené fotografie), se kterými se dodnes vídá a udržuje s nimi přátelský vztah.

Jakub Holec se ve svých teenagerovských letech věnoval graffiti a obecně street artu.

„Kdybych nerozjel byznys, myslím, že bych se street artem uživil. Teď už se snažím scénu a kluky podporovat jen jako konzument jejich děl,“ říká Jakub v sídle své firmy na pražském Žižkově, jejíž zdi opravdu zdobí obrazy nejen zmíněných umělců, ale i jeho vlastní. „To ale málokdo ví,“ směje se.

Jakub chtěl jít původně studovat architekturu. Jak sám říká, právě kvůli graffiti se ale nedostal přes přijímačky, a tak nastoupil na ČVUT, kde vystudoval obor podnikání a řízení ve stavebnictví. Po škole se připojil k české pobočce realitně-poradenské společnosti King Sturge, kterou později zcela pohltil její konkurent JLL. A právě tam poprvé přičichl k tomu, jak se točí peníze v oblasti pronájmu výrobních hal, skladů a kanceláří nebo obchodních prodejen. Po dvou letech ale firmu opustil.

Čtěte také: Milionový Hip Hop Kemp. Jak vznikl hudební byznys pro pět set tisíc lidí

„Neumožnila mi realizovat se,“ vrací se k odchodu. „Nesmyslem třeba bylo, když mi tvrdili, že nemají 20 tisíc na prezentaci nemovitostí na internetu, kde jsem viděl potenciál,“ vysvětluje důvody, proč v roce 2009 šel podnikat na vlastní pěst.

Jenže v té době do Česka v plné síle vstoupila ekonomická krize, která přinesla propad průmyslové aktivity a tvrdě dopadla i na developerské skupiny. Komukoliv se Jakub svěřil se svým záměrem rozjet vlastní byznys zrovna v tomto oboru, ťukal si na čelo.

„Firmu jsem nakonec založil v nejlepším možném roce. Hráči na trhu se totiž nastalé situace zalekli, škrtali, rozdávali výpovědi a krize nakonec rozbořila zavedené obchodní vztahy,“ vysvětluje. „V té době z Česka odcházelo mnoho expatů zpět do Anglie nebo Spojených států a pro nově dosazené české manažery bylo příjemnější domlouvat obchod v rodném jazyce,“ zamýšlí se nad důvodem, proč jej první klienti, které zpočátku obvolával, neodmítli.

Jakub Holec ve své současné roli jako šéf realitně-kozultační firmy 108 AGENCY.

Firmu 108 AGENCY (číslovka 108 je složeninou umístění iniciál zakladatele firmy v abecedě) zakládal zcela sám a k jejím prvním klientům patřily Husqvarna, Benteler nebo Plzeňský Prazdroj. A jelikož je Česká republika stále významným dopravním hubem a stále také hlavně evropskou montovnou, od založení firmy šel počet zaměstnanců i celý byznys „stoosmičky“ vzhůru.

Dnes má celý tým 25 členů, kteří s Jakubem díky své aktivitě mimo jiné zamezují růstu nezaměstnanosti v regionech. Třeba jako před čtyřmi lety na Žatecku, když z tamní průmyslové zóny Triangl odcházel japonský Panasonic LCD a vyprazdňoval stroji naplněné haly při obavách tamních obyvatel a politiků, že se v době dozvuků recese jen těžko znovu zaplní. A právě tehdy Jakub přivedl na Žatecko německého automotive dodavatele Grammer a pronajal mu rovnou celých 36 tisíc metrů čtverečních, čímž mohl celou výrobu sestěhovat pod jednu střechu a přivést do kraje investice i pracovní místa.

Nebylo to ale tak jednoduché. Nejdříve bylo potřeba zajistit prodej budov Panasonicu investorovi CTP Invest, od kterého je poté mohl dlouhodobě pronajmout Grammeru. „Stále to beru jako svůj majstrštyk – skloubit takto tři firmy dohromady a všechnu administrativu kolem, navíc ve velmi krátkém čase,“ vzpomíná Jakub na tento úspěšný tříměsíční projekt. Od té doby podobné dealy opakuje 108 AGENCY každým rokem.

Firma se ale už několik let nesoustředí jen na pronájem průmyslových prostor. Postupem času se začala logicky dívat i na kanceláře, skoupila portály Skladuj.cz, Najdikanceláře.cz nebo Investuj.cz a vrhla se i do správy budov a poradenství v oblasti investičních nemovitostních transakcích a pozemků.

Během doby se odhodlala i k expanzi na slovenský trh a díky kombinaci zmíněných faktorů se firmě za poslední dva roky téměř zdvojnásobily výnosy. „Vlastně každý rok od založení zdvojnásobujeme výnosy oproti roku předešlému,“ říká Jakub s tím, že ty loňské se budou pohybovat ve vyšších desítkách milionů korun.

Pražská firma se do budoucna chce udržet na pozici lídra v oblasti pronájmu průmyslových nemovitostí a prim chce hrát i v segmentu kanceláří, ačkoliv je tento trh dost saturovaný. Čeká ji ale jeden z dalších milníků. Jakub rozjel firmu sám bez investorů v zádech a nyní se s ní dostává do další etapy.

„Jsme nyní v přerodu ze startupu do firmy s fungujícími manažerskou strukturou,“ vysvětluje nastávající trojnásobný otec, který si zároveň uvědomuje, že nejlépe proinvestovaný čas je ten s rodinou.  I proto zrovna najíždí na svůj tzv. zimní režim, během kterého tráví mnoho prodloužených víkendů na horách se svými ratolestmi. A v létě si také dopřává relax, letos třeba osmitýdenní rodinnou dovolenou. „Děti jsou zatím v předškolním věku, a tak je plánování dovolené jednoduché,“ komentuje Jakub.

I když se zpočátku snažil i v době relaxace všechny problémy spojené s byznysem řešit na dálku, časem přišel na to, že když se neozve někomu obratem zpět, problém se nakonec stejně vyřeší i bez něj.

„Práce je nekonečná, a tak v ní každý může trávit nekonečně mnoho času. Mně ale pauzy od práce opravdu naučily, že nikdo není v práci tak nepostradatelný, jak si o sobě myslí,“ dodává na závěr.

„Když musím, neudělám nic. Když nemusím, zvládnu všechno, co si zamanu.“ Vladimír Brož aka Vladimir 518 se pro věc, která ho baví, klidně upracuje k smrti. Důkazem je jeho hudební a knižní vydavatelství BiggBoss, které před deseti lety založil a které ročně utrží kolem 12 milionů korun. A to i přesto, že spousta lidí nechce za hudbu platit.

„Radši jsem žil ve svých dvaceti ze tří tisíc korun měsíčně, než abych pracoval pod někým,“ vzpomíná jeden z nejdéle působících raperů na české scéně a člen skupiny PSH, jenž hiphopové impérium ovládá aktuálně ze 40 procent.

Nejvíce prostředků „velkému šéfovi“ generují koncerty, kterých v minulém roce odehrál 180. Právě díky nim se může skupina PSH a vedení labelu BiggBoss věnovat nevýdělečným projektům, mezi které patří paradoxně i produkce některých desek, které jsou komerčně méně ambiciózní. Label totiž zastupuje mnoho různorodých interpretů, třeba WWW, Maniak, James Cole, LA4, Lazer Viking, Karaoke Tundra a další.

„Alba PSH a má sólová se prodávají celkem dobře. Třeba Gorila vs. Architekt nebo Idiot se prodalo od každého čtyři tisíce kusů a to je v dnešní době úspěch,“ myslí si Brož, který je známý taky jako ilustrátor, komiksový výtvarník, autor scénografií a sprejer.

Debutové album Repertoár vydali Peneři Strýčka Homeboye v roce 2001, tenkrát ještě ve složení Orion, Vladimir 518 a DJ Richard, kterého v roce 2003 vystřídal DJ Mike Trafik. Alba se prodalo dvanáct tisíc kusů. „Rozhodli jsme se, že budeme věci dělat po svém, nezávisle, že nám nikdo nebude diktovat podmínky. Všichni kolem nás se snažili dostat do major labelů a to jsme nechtěli, i když jsme dostali spoustu finančně zajímavých nabídek,“ vzpomíná na začátky hudební tvorby Vladimír Brož, kterému se společně s týmem podařilo udržet nezávislé vydavatelství v chodu 20 let.

Deset let pod názvem Terrorist Label, což, jak sám popisuje, byla spíš taková punková platforma, protože se všechno dělalo načerno. Sklad měli ve sklepě a papíry rozházené po několika bytech. Právě proto si v roce 2006 řekl, že pokračovat v takovémto chodu už nemá smysl, a založil BiggBoss, volné sdružení kreativních osobností, jehož právní platforma je akciová společnost a momentálně zastřešuje projekty až 50 lidí. Přičemž každá oblast – oblečení (merchandise), hudba, knihy a webové stránky – má svůj tým.

„Spousta labelů kolem skomírá, až jim nakonec dojde dech úplně. My jsme tu pořád a to považuji za svůj největší úspěch,“ říká Brož, jehož vydavatelství je schopné zprodukovat turné všech labelových interpretů, včetně produkce, techniky, stavby, barů i samotné propagace. A to v Česku v rámci rapu podle něj není téměř nikdo schopný pokořit. 

I přesto, že je vydavatelství nezávislé a bez cenzury, se pro některé větší projekty spojuje s velkými značkami, jako jsou Red Bull, Jägermeister nebo Budvar. „Na tak malém trhu, jakým je Česko, za sebou v některých případech potřebuješ mít nějakého partnera, jinak se neuplatníš. Nejsme kluci, kteří mají hudbu jen jako víkendovou zábavu,“ vysvětluje Vladimir 518, který si prý do tvorby nenechá nijak zasahovat. „Rapuju o tom, co prožívám, o světě kolem a nenechám se ničím a nikým svazovat. Představa, že bych obsah BiggBoss projektů s někým konzultoval, je absurdní. Obsah naší tvorby je nedotknutelný a podléhá pouze a jenom našemu svědomí,“ dodá ve své kanceláři v pražské Meet Factory, která je zaplněná knihami. A to se u raperů moc nevidí. 

Jeho publikace jsou úspěšné. Hlavně knihy o městských subkulturách Kmeny a Kmeny 0, které se vyprodaly. Minulý měsíc představil Vladimir 518 třetí, poslední díl s názvem Kmeny 90, odkazující na dekádu velkých změn od roku 1989 do roku 2000. Od každého se vytisklo v souhrnu deset tisíc kusů.

„Záměrně pouštíme knihy na trh postupně, nechceme ho zahltit. Neradi bychom, aby se naše publikace jednoho dne povalovaly ve výprodejových regálech,“ hodnotí Brož, který se pomalu, ale jistě chystá na rapový odpočinek, proto rozvíjí projekty, kterým se bude moct věnovat i v padesáti, a psaní knih je jedna z těch věcí, ve kterých vidí svou budoucnost. 

„Objíždět kluby nejde donekonečna. Už mi není osmnáct, ale osmatřicet a musím o věcech přemýšlet jinak než v pubertě,“ říká hudebník, jenž se právě teď balí na Zanzibar. Na ostrovy na východoafrickém pobřeží, o kterých bude psát knihu. Na měsíční pracovní dovolenou si bere jen foťák, notebook, zápisník a pero. Nic víc prý ke tvorbě nepotřebuje. A protože je workoholik, chystá se tu napsat i svoji třetí sólovou desku.

I když uměleckou tvorbu nenazývá prací, ale životem, který chce žít a se kterým nejde přestat nebo zvolnit. Chce to tempo vydržet, dokud to jen půjde. Kromě toho, že je pořád duší „sígr“, je taky intelektuálem, který dotahuje projekty do konce. Ví totiž, že uspěje jen ten, který si dělá věci po svém.

Foto: Michael Tomeš

Už se z toho stal trend: majetní Češi si jeden po druhém otevírají vlastní resort v zámoří. Jiří Šmejc má soukromý ostrov Velaa na Maledivách, Jiří Kejval s Josefem Balážem v divočině kanadského východního pobřeží otevřeli svůj projekt Red Head a Václav Dejčmar a Karlem Janečkem finišují s tím svým na Zanzibaru.

Tak trochu v jejich stínu, nenápadně, během listopadu zprovoznil svůj resort i Ivo Ulich.

Bývalý fotbalový reprezentant a majitel firmy M&T vyrábějící designové dveřní a okenní kliky se zaměřil na Seychely, konkrétně na západní část hlavního ostrova Mahé. Nejedná se o nic obrovského – jde o dvě vily Queen a King a resort pojmenovaný jako Palm Royal Luxury Villas; první se třemi ložnicemi a kapacitou šest lidí, druhá je trošku větší: čtyři ložnice a vejde se do ní osm návštěvníků.

„Je to pro lidi, kteří nevyhledávají hotelové resorty,“ říká Ulich s tím, že první ohlasy jsou výborné a kalendář na rok 2017 se začal rychle plnit. Má radost, protože seychelský resort pro něj nebyla malá investice. S pořízením pozemků, hotelové licence, samotné výstavby i zařízení vše vyšlo na zhruba 100 milionů korun.

Ivo Ulich 

„Původní rozpočet byl zhruba třetinový, ale jak už to bývá, postupně nabobtnal. Mohl jsem jít s investicí dolů, ale rozhodl jsem se, že to radši udělám pořádně, luxusně,“ dodává Ulich s tím, že jeho miniresort nabízí například infinity bazén, venkovní kuchyni, vlastní zahradu či terasy s výhledem na oceán.

Čtěte také: Inspirace na luxusní zimní dovolenou. Pět resortů, kam jezdí nejbohatší Češi

Hodně si dal záležet především na servisu, zaměstnává osm lidí na plný úvazek včetně šéfkuchaře. A právě v tomhle ohledu nemá na Seychelách moc konkurenci. „Takový servis jako my tam nabízejí asi ještě dvě vily. V hotelových resortech, jako jsou Kempinski nebo Four Seasons, jsou dvakrát až třikrát vyšší ceny než u nás, a to nenabízí all inclusive servis,“ říká Ulich. Pronájem vily na týden u něj vyjde od 19 tisíc eur, tedy lehce přes půl milionu korun.

Obě vily má v nabídce například Exclusive Tours, český operátor pro luxusní dovolené, najdete je ovšem i na „lidovějších“ platformách typu Booking.com či TripAdvisoru (Ulich ovšem připouští, že časem by je odsud mohl stáhnout). Cesta přes Dubaj či Abú Dhabí na Mahé zabere komerční linkou zhruba deset hodin plus čas na přestup v Emirátech. Při nejlepší konstelaci se to dá z Prahy zvládnout i za 12 hodin.

„Když to srovnám třeba s Maledivami, tak Seychely jsou pestřejší, s rozmanitější přírodou. Jsou tam hory, džungle, krásné výhledy, čajové plantáže, rumové destilerky. Prostě větší vyžití. Týden je na Seychely málo,“ myslí si Ulich.

Od zrodu myšlenky na vlastní projekt na Seychelách po otevření uběhlo zhruba deset let, přičemž sedm let zabrala příprava, zbytek výstavba a administrativa. Ulich na to nebyl sám, pomáhali mu jeho dlouholetí obchodní partneři (přáli si zůstat v anonymitě), ovšem i tak to pro něj poslední tři roky byl pořádný zápřah.

Čtěte také: Radovan Vítek ovládl luxusní hotely na Hvaru

„Jsem šťastný, že se to konečně podařilo dotáhnout, bylo to složité především po administrativní stránce, jelikož byrokracie na Seychelách je určitě horší než u nás,“ tvrdí o resortu, v němž budou žít dvě želvy, pes hlídač Argo a dveře v něm pochopitelně otvírají Ulichovy kliky.

A tím se dostáváme k předehře celého příběhu, bez něhož by vily na Seychelách nikdy nemohly vzniknout. Dnes dvaačtyřicetiletý Ulich býval fotbalovým záložníkem, jedním z nejšikovnějších ve své generaci. Nejvíce se proslavil angažmá ve Slavii a bundesligovém Mönchengladbachu, v národním týmu nasbíral osm startů a vstřelil jeden gól. Kariéru uzavřel na dnešní poměry velmi brzo – ve 33 letech. To aby se mohl naplno věnovat byznysu, který mezitím rozjel spolu s bratry.

K výrobě dveřních a okenních klik rodinu nasměroval prostřední bratr Roman, jenž na konci 90. let pracoval v krachující česko-polské firmě, po níž zůstaly zásoby. S Ivem je odkoupili a převzali síť klientů i distribuční kanály. Jenže kvalita ani logistika (kliky se vozily z Turecka a v Česku se jen balily) se bratrům Ulichovým nezdály, tak se rozhodli, že si kliky raději budou vyrábět sami. Dnes mají těžiště výroby v rodných východních Čechách, konkrétně v Dobrušce, kde je i sídlo firmy.

Na postup museli přijít sami, protože výroba klik v Česku nemá velkou tradici – kromě místních kováren tu žádná velká fabrika na výrobu designových dveřních a okenních klik nikdy nebyla. Ulichům se to povedlo, z M&T se rychle stala zavedená značka a rodinná firma je od roku 2001 v plusu. S jejími klikami se otvírají dveře třeba v sídlech PPF či Agrofertu, v Tančícím domě či ve zmíněném resortu Jiřího Šmejce na Maledivách.

Rok 2016 se klikaři Ulichovi, který sází především na kvalitní zpracování a propracovaný design (spolupracuje například s Barborou Škorpilovou a za sadu klik Minimal/Maximal dostal prestižní ocenění Red Dot), hodně vydařil. Z předběžných čísel mu vyplývá třetinový nárůst tržeb na zhruba 100 milionů korun, což představuje nějakých 120 tisíc prodaných klik plus příslušenství, z nichž 15 procent míří do zahraničí.

Jelikož se odhaduje, že se v Česku ročně prodá milion dveří, Ulichova firma si drží zhruba desetiprocentní podíl na trhu. „Přece jenom už jsme na něm dvě dekády, za tu dobu už jsme si udělali nějaké jméno,“ dodává Ulich. „V Evropě patříme mezi zavedené výrobní firmy. A ono jich vlastně zase tolik není, kvalitních jich napočítáte možná deset a rodinných na prstech jedné ruky.“

O podnikatelském příběhu Ivo Ulicha jsme psali ve Forbesu 8/2013. Toto vydání, stejně jako všechna starší čísla si můžete objednat na forbes@send.cz.

Předloňský podzim, Jan Marvan u svého počítače a najednou se to na něj začalo z obrazovky sypat. Už jsi to viděl? psali mu známí. Co jestli jsem viděl? divil se, než si rozklikl tu fotku na Instagramu. Cristiano Ronaldo, nejlépe placený fotbalista planety, se zrovna šklebil v domácí posilovně a v ruce svíral kobru. Vlastně Cobru, posilovací gumové lano, které Marvan a jeho tým pod značkou Gun-ex vyvinuli a které dnes dodávají do poloviny světa.

„Tak to je ona,“ říká Marvan, když ve fitku v nejvyšší budově Česka v Brně rozepíná černý desetikilový balíček a z něj vytahuje dva gumové hady. Karabinou je spojí za betonovým sloupem a pak rozehraje dynamické divadlo, které si své diváky našlo v USA, Koreji, Jihoafrické republice i třeba v Portoriku.

„Zrovna tam je cítit ohromná energie,“ libuje si CEO brněnské firmy nad karibskou fitness horečkou. „Jsou tam stovky trenérů, a když se pořádá outdoorová akce, na pláži je DJ a cvičí tam třeba 200 lidí.“

Jan Marvan přišel s nápadem na posilovací lana v roce 2003.

V sále v AZ Tower jsme teď ale sami a ten, který s myšlenkou na inovativní posilovací prostředek před lety přišel, ukazuje, na kolik způsobů se dá využít. „Je to velmi intenzivní,“ říká Marvan, když s lany v rukou vlní a krouží a mohutně u toho dýchá, protože toto posilování je vážně makačka. „Máme dva typy lan, těžší a lehčí, ale s tímhle těžším si já nezacvičím, to už je dřina.“

Pak si nasadí pás na boky a rozběhne se po palubovce. Když 5,5metrové lano natáhne možná na deset metrů z maximálně možných 12, začne podkluzovat. Takový je odpor Cobry, bestselleru ze dílny Gun-exu, kterou při trénincích startů nebo výbušnosti používají třeba právě fotbalisté.

Cristiano Ronaldo s českou kobrou.

Jestli si ale myslíte, že do Madridu k Ronaldovi a spol. nejdřív z Moravy putovala zásilka s „všimným“ a prosbou „Tady máte Gun-ex, vyfoťte se s ním, nám to v byznysu pomůže“, tak takto to opravdu nebylo. Protože pokud nejste aerolinka z Emirátů nebo oděvní firma se třemi pruhy v logu, do struktur Bílého baletu se jen tak nedostanete. Anebo vás to bude stát neskutečné množství peněz.

„Občas se dějou záhadné věci,“ říká Marvan o téhle španělské fotbalové kapitole. O tom, že jejich lana používá možná nejlepší tým světa, se totiž dozvěděl až poté, co se s nimi hráči pochlubili na sociálních sítích. A to, že si je Real koupil, bylo pro Gun-ex tou nejlepší zprávou. Znamenalo to jediné – že totiž elastická lodní lana se značkou Made in Česko jsou smysluplná.

„Rozhodně bych to ale obchodně nepřeceňoval,“ říká Marvan o madridské stopě. „Ono často menší věci mají na byznys větší dopad.“

Tak třeba když se o Gun-exu začne mluvit mezi judisty poté, co lana vytáhne zlatý olympionik Lukáš Krpálek. Když se dostanou mezi hráče NBA, NHL nebo do bojových sportů. Případně když kobra vleze mezi žraloky neboli když s ní začne posilovat největší jihoafrický ragbyový tým Sharks. „To mělo na komunitu ragby daleko větší dopad než v případě Realu mezi fotbalisty.“

Druhým silným trhem vedle vrcholového sportu jsou armády. Když vojenské jednotky vyrážejí na mise, sotva si s sebou můžou vozit půltunové posilovací stroje, ale s Cobrou jsou mobilní a na své dočasné základně si pak snadno vystaví outdoorovou tréninkovou zónu.

Třetím a možná nejperspektivnějším odvětvím je fitness, protože právě v posilovnách jsou Cobry alternativou ke všem činkám. „Je to metabolický trénink, zapojíte při něm celé tělo a ještě i po něm spalujete moře kalorií. Je krátký, což se do dnešní uhoněné doby hodí. A je to prostředek k tomu, cítit se dobře, vypnout hlavu a vypadat líp.“

Myšlenka na něco nového a dosud neobjeveného se zrodila v roce 2003. To ještě Marvan závodil na horských kolech, ale začal uvažovat, co dál, protože cyklistikou se mohli živit jen ti nejlepší. A protože vedle kola studoval chemickou fakultu, kde mimo jiné probírali i vlastnosti gumy, řekl si: Do laboratoře mě to netáhne, navíc chci zůstat u sportu. Vymyslím něco pro lepší kondiční přípravu.

Jednoduchá myšlenka, ale těžká realizace. Tou dobou už znal posilování s lodními lany a taky znal jejich nepraktičnost při transportu, velkou váhu a nízkou životnost. Tak se pustil do vývoje něčeho lepšího, co na trhu zatím nebylo.

Najít správný materiál pro lana (brazilský kaučuk), odolný obal (Cordura, na jejíž výrobu má licenci jen omezený počet firem na světě) a celé to spojit dohromady trvalo dlouho. Teprve po 30 různých pokusech od hokejistů, kterým dávali prototypy k testům, uslyšeli: Ono je to dobré, nezničili jsme to, neprasklo to. „To byl odraz na trh.“

Vymysleli celý tréninkový systém, bez nějž je lano jen lanem, taky mobilní aplikaci, abyste mohli cvičit i sami bez trenérů. V roce 2011 začali s prodejem a rok později už šlápli do mezinárodního obchodu, který teď táhne úspěchy značky. Maloobchodně lana stojí od 200 do 500 eur a už se jich prodaly desítky tisíc kusů.

A jak už víme, česká kobra teď leží i v jedné soukromé posilovně v Madridu. Možná že tak trochu i díky ní je teď dirigent Bílého baletu v čele nejlepších fotbalistů planety.

V podlouhlé dvoupatrové budově hned vedle vlakového nádraží v pražských Vysočanech jedou programátoři a servery na plný výkon. Když je potřeba, tak nejen ve všední dny, ale i o víkendech nebo v noci. Jsou uzavřeni v místnosti v režimu „red zone“, což znamená, že do ní mají vstup pouze povolané osoby. Nikdo jiný se tam z bezpečnostních důvodů nedostane.

Útroby budovy jsou totiž jedním ze dvou míst na světě, kde začal vznikat zbrusu nový celně-deklarační informační systém Finska. Tím druhým místem jsou prostory samotné finské celní správy (Tulli).

Čtěte také: Hlas místo PIN. Fonetičtí mistři z Brna rozpoznají řeč každého na světě

Tendr na vybudování nového IT systému do roku 2020 v hodnotě necelých 600 milionů korun (22 milionů eur), který by mohl finskou celní správu posunout na pozici světové jedničky, totiž vyhrála česká firma vyvíjející  zakázkové informační systémy Solitea Business Solutions (SBS) patřící do holdingu Solitea. Ten vlastní brněnský podnikatel Martin Cígler s expartnerem slovenské finanční skupiny J&T Martinem Fedorem (nyní Sandberg Capital).

„Tomuto úspěchu předcházela naše více než dvacetiletá praxe a zkušenosti,“ začíná pro Forbes vysvětlovat Petr Franc, šéf SBS.

CEO Solitea Business Solutions Petr Franc.

Česká firma totiž těží ze svých zkušeností, které získala během tuzemské elektronizace celní správy. „Málo se ví, že Česká republika je dnes v oblasti elektronizace celních agend na evropské špičce,“ vypichuje Franc s tím, že podobně jsou na tom třeba v Německu. Finové ale chtějí jít ještě dál.

„Finsko je dnes dle kritérií Světové banky čtvrtou nejlepší celní správou na světě a netají se tím, že chce být světovou jedničkou, kterou je dnes Singapur. A my jim k tomu můžeme pomoci. O to větší výzva to pro nás je,“ nastiňuje prestiž zakázky, na které se bude podílet s finskou firmou Fujitsu Finland a pomůže jí také česká společnost Transoft.

Čtěte také: Data plná příběhů. Jak český „šelmostroj“ mění řízení velkých firem

Finská celní správa je dnes sice elektronizovaná, takže celní úředník má například už v době příjezdu kamionu do přístavu, kde bude překládat kontejner se zbožím na nákladní lodě, jasnou představu o tom, co v kamionu je, případně ho systém sám upozorní na možné nesrovnalosti – to když třeba kamion stejné spediční firmy tentokráte veze jiný druh zboží nebo po jiné trase, než obvykle. I o tom systém dokáže automaticky celníka informovat.

Členské země EU ale musí nejpozději do roku 2020 své systémy významně upravit tak, aby odpovídaly nové celní legislativě. Finové se rozhodli tohoto momentu využít a nahradit stávající systém složený z řady dílčích aplikací novým komplexním systémem. A pro tento náročný úkol si vybrali za partnera SBS.

„Naše knowhow je nejvíce zajímavé  hlubokou věcnou znalostí celní problematiky než v tom, že umíme psát software,“ říká Franc, jehož firma v tendru zvítězila i nad skandinávským IT obrem Tieto.

Českou firmu do Finska dovedly její dřívější zahraniční zkušenosti. Podílela se na elektronizaci celních procesů například v Turecku nebo v Srbsku. „Náhoda tomu chtěla, že jsme se v rámci diskuzí o potenciální spolupráci  s finskými experty na jednom zahraničním projektu dozvěděli o tom, že se Finsko chystá vypsat zmíněný tendr, do kterého jsme se nakonec přihlásili,“ vysvětluje okolnosti spojené s identifikováním obchodní příležitosti šéf SBS.

„Svými parametry plánovaný systém předčí dosud realizované projekty. Český systém je sice srovnatelný, ale ten jsme realizovali v násobně delším časovém horizontu,“ říká Franc s tím, že ve Finsku musí být vše hotovo během pouhých čtyř let. Tím to ale neskončí. Minimálně do roku 2025 by pak SBS měla poskytovat podporu.

Česká firma tedy tendrem prošla úspěšně a finální smlouvu s Finy podepsala 14. prosince. „Už druhý den jsme začali pracovat. Rok 2020 je sice daleko, ale Finové to berou vážně a ví, že práce nás čeká hodně,“ připomíná Franc na české podmínky možná dost nezvyklou věc.

Na projektu se bude podílet několik desítek specialistů. Klíčoví experti SBS dokonce museli v rámci výběrového řízení projít kvalifikačními pohovory u Finů. České firmě podle spolumajitele holdingu Martina Cíglera pomohlo kromě zkušeností i to, že Češi jsou ve světě obecně známí svou kvalitou.

„Češi jsou vnímání jako kvalitní zdroj IT služeb, což vychází i z historie. Už v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) jsme dělali software, zatímco Slováci tanky, Poláci pěstovali zeleninu, Bulhaři dělali disky a podobně,“ vysvětluje. „V Česku nyní máme například nejvíce výrobců ERP systémů (podnikové informační systémy) na jednoho obyvatele,“ dodává Cígler.

Spolumajitel a předseda představenstva holdingu Solitea Martin Cígler.

Před SBS nyní stojí velká výzva. Pokud uspěje, nejenže by mohla Finsko postrčit o pár příček výše v žebříčku kvality světových celních správ, ale samotnou firmu by to posunulo do TOP 5 evropských firem v rámci tvorby podobných IT systémů. A to by přineslo další obchodní příležitosti.

Čtěte také: Cloud, který nikdo jiný nemá. Chlouba miliardové firmy z píseckých kasáren

„Výběrové řízení na elektronizaci celních agend právě probíhá v Albánii, připravuje se v Černé Hoře, ale zajímavá z našeho pohledu je ve střednědobém horizontu například i Ukrajina. V případě úspěšné implementace ve Finsku bychom chtěli naše aktivity dále rozšířit do dalších skandinávských zemí,“ říká Petr Franc.

Holding Solitea, který vznikl před dvěma a půl lety spojením firem Cígler Software a Vema a od té doby nakoupil další entity, má v plánu být ve svém oboru jedničkou na českém trhu. V letošním finančním roce končícím posledním červnem by měla skupina poprvé na tržbách překonat miliardu korun.

„Loňský rok skončil těsně nad 900 miliony, letos jsem počítal s miliardou i bez finské zakázky,“ říká Cígler s tím, že poměr tržeb ze zahraničí by měl poprvé vzrůst nad 50 procent.

Solitea s dohromady více než 600 zaměstnanci však naráží na limity růstu zejména v oblasti lidských zdrojů. Podle Cíglera ale začíná přitahovat talenty. „Děláme věci, na které by si jinde nesáhly. Takže začínáme pociťovat takový ten syndrom Googlu, což mě moc těší.“

Růst chce nejen organicky, ale i prostřednictvím akvizic. „Rádi bychom napomohli konsolidaci českého trhu, dá se tedy letos očekávat určitá akvizice. A rád bych dokončil i zahraniční akvizice,“ předesílá Cígler jeden z plánů holdingu pro letošní rok.

Realitní skupina CPI PG, kterou ovládá miliardář Radovan Vítek, zásadně posiluje v retailové části. Od dvou realitních fondů řízených CBRE Global Investors kupuje 11 velkých obchodních center v Česku, v Maďarsku, v Polsku a v Rumunsku.

Patří mezi ně také například obchodní centrum Olympia Plzeň, obchodní centrum Nisa v Liberci a velké retailové projekty Ogrody v polském Elblagu či Polus v Budapešti. Součástí je také administrativní komplex Zlatý Anděl na Praze 5 a dva maďarské obchody Intersparu.

Cena, kterou CPI PG odmítlo komentovat, se podle informací z trhu pohybuje kolem 650 milionů eur, což je v přepočtu 17,5 miliardy korun.

V hotovosti bude uhrazena zhruba třetina, zbylé dvě třetiny připadají na převzetí dluhů projektů. Celkem získá skupina 265 tisíc metrů čtverečních nových pronajímatelných ploch.

Olympia Plzeň

Radovan Vítek, jenž v CPI PG kontroluje přibližně 90% podíl, tak udělal zatím svou historicky největší akvizici. Posvětit ji bude muset ještě český a maďarský antimonopolní úřad.

„Tato transakce, která může být v našem regionu pro letošek ta vůbec největší, znamená další milník pro CPI Property Group a ukazuje, že umíme dělat výjimečné obchody i na současném velmi konkurenčním trhu,“ uvedl výkonný ředitel CPI PG Martin Němeček.

Podle šéfa akvizic skupiny Tomáše Salajky se tak ve skupině více než zdvojnásobí obchodní plochy k pronájmu a CPI PG jich bude spravovat už 430 tisíc metrů čtverečních, což obnáší dohromady 20 obchodních center.

Čtěte také: Finsko chce nejlepší celní správu na světě. Strůjci úspěchu mají být Češi

Loni přitom Radovan Vítek zavelel k dočasnému stop stavu na development a nové obchody s tím, že ceny realit jsou hodně vysoko. „Tento obchod byl ale hodně oportunistický. Dokázali jsme, že umíme převzít a ocenit celé nabízené portfolio v jednom balíku, a to byla naše konkurenční výhoda,“ řekl Martin Němeček pro Forbes.

Skupina se v posledních měsících koncentruje na velké projekty a před Vánocemi prodala například portfolio kanceláří v menších českých městech s tím, že se chce věnovat hlavně pražskému a brněnskému kancelářskému trhu.

Petr Kříž, dosavadní šéf fúzí a akvizic poradenské společnosti EY v Česku, opouští své místo. Po téměř 20 letech v korporátním světě přejde do týmu Pavla Boušky, majitele společnosti Vafo Praha, která je tuzemským lídrem v oboru výroby krmiv pro psy a kočky a rychle expanduje také v zahraničí. Pětačtyřicetiletý Petr Kříž by se měl stát členem představenstva firmy odpovědným za fúze, akvizice a korporátní financování.

„Po mnoha a mnoha letech v EY jsem se rozhodl, že je čas zkusit zase něco jiného. Vafo je jasnou jedničkou oboru na českém trhu a přitom je z pohledu růstového potenciálu ve světovém měřítku ještě úplně na začátku. To mě láká. Je to správný obor, správná chvíle a hlavně Pavel je ten správný člověk,“ uvedl dnes Kříž pro Forbes.

Kromě vyhledávání akvizičních cílů a přípravy investic pro Vafo Praha, které na trhu prodává krmivo pod značkami Brit, Carnilove či Let’s Bite a jehož ziskovost měřeno přes EBITDA se v posledních dvou letech pohybuje nad 400 miliony korun ročně, se bude Kříž starat také o soukromé investice Pavla Boušky. Ten nedávno investoval do obchodu Košík.cz, otevřel coworkingové centrum „pro startupisty ve věku 40+“ s názvem Opero a má podíl také ve výhradním dovozci sportovní značky Under Armour do ČR – ve firmě BaGo Sport.

„S Petrem se známe několik let, podle mě je nejlepší akviziční poradce v Česku, má podnikatelského ducha a jsme si blízcí lidsky. Takže se na naši spolupráci velmi těším,“ říká Bouška, jehož Forbes pro letošek řadí na 43. místo mezi nejbohatšími Čechy.

Pavel Bouška

Petr Kříž se podle něj stane klíčovým člověkem pro strategickou a investiční část jeho holdingu a zároveň Bouška dodává, že investicím stojícím mimo Vafo chce dát jasnou a profesionální strukturu. Není tedy vyloučeno, že vznikne určitá obdoba investičního fondu či „family office“, v níž může mít svůj podíl i Kříž.

„Může to znít divně, ale my jsme se celou dobu bavili o tom, co všechno spolu můžeme dělat, ale nikdy o podmínkách. Věděli jsme oba, že na těch se dohodneme vždycky,“ doplňuje muž, jenž po absolvování pražské VŠE nastoupil v srpnu 1997 do poradenské společnosti Arthur Andersen, kterou vedla dnešní nejvyšší šéfka EY Magdalena Souček.

Měl za sebou podnikání na vysoké (malé knihkupectví a videopůjčovna s kamarádem), na hlavě culíka a na očích lenonky. Vášeň pro zajímavé brýle mu zůstala, vlasy mu Magdalena Souček tehdy důrazně doporučila zkrátit a dnes Kříž říká, že je za to velmi rád.

A pravděpodobně si je už nenechá narůst ani po boku zarostlého Pavla Boušky ve své další profesní etapě. „Jedinou věc, kterou jsem zatím Pavlovi zapomněl říct je, že jsem těžký alergik na zvířecí srst. Takže to bude výzva se vším všudy,“ směje se Petr Kříž. Z tohoto pohledu může být klidný, čtyřicetiletý vládce Britu teď žádného psa nemá, ale do nově budovaného sídla firmy v Chrášťanech zvířata přístup mít budou. Zaměstnanci centrály jsou zvyklí si do práce vodit několik border kolií i jednoho vlkodava.

V hale číslo osm je snad všechno: Lalique, Missoni, Fendi, Ritz… A mezi těmi všemi luxusními brandy a tím nejlepším z interiérového designu se leskne taky jedná česká firma. Sklárna Moser, která na pařížském veletrhu Maison & Objet oslavuje 160leté výročí existence. 

„Chtěli jsme připravit něco, co v Moseru ještě nebylo. Sklárna si prošla zajímavým vývojem, a proto jsme se rozhodli inspirovat těmi nejkrásnějšími a nejúspěšnějšími díly, které ve sklářské huti v Karlových Varech vznikla,“ říká kreativní ředitel firmy Lukáš Jabůrek na výroční výstavě v Paříži.

Lukáš Jabůrek a Filip Houdek, autoři prvního lustru od Moseru

Ve velkém výstavním prostoru největšího pařížského designového veletrhu tak najdete třeba sto let starou kolekci nápojového skla Splendid, historizující vázy s malovanými dekory zdobené zlatem a žaludy, modré secesní lampy, emailové kalíšky, zlaté vázy ve stylu art deco, minimalistické vázy ze čtyřicátých let nebo masivní broušené vázy s nápaditými průhledy.

To, na co je ale třiatřicetiletý designér nejvíce pyšný, je dvě stě kilogramů těžký křišťálový lustr Ludwig složený ze 133 broušených skleněných komponentů a ramen z 24karátového zlata. Zkrátka první lustr Made in Moser, na jehož výrobě se podílelo kolem čtyřiceti lidí a který se bude prodávat za necelých sedm milionů korun.

Skleničky Flowers inspirované obdobím secese

Světelnou kolekci nazvanou podle zakladatele firmy doplňují dva menší lustry s leptaným dekorem tzv. oroplastikou. „První světelná instalace ukazuje, co všechno v naší sklárně umíme. Při navrhování jsem použil zlacený ráfek podle Lea Mosera z roku 1930 a taky klasický moserovský brus. Je to prostě Rolls-Royce mezi lustry,“ chlubí se designér firmy, který pro sklárnu během pěti let vytvořil i deset kusů stolních lamp různých velikostí, barev a tvarů.

Ty se v Moseru vyráběly do roku 1915, poté byla výroba přerušena a o sto let později ji sklárna zase obnovila. Na pařížské výstavě byly představeny dvě nové lampy. Decentní modrá Julia, jež nese název podle druhé manželky zakladatele Ludwiga Mosera, a secesní lampa Emily, která tvarem odpovídá té původní ze zákresové knihy Moser, přičemž rostlinný motiv kosatců navrhl a vyryl mistr rytec Milan Holubek.

Kolekce Julia od designéra Body Horáka

Právě posun v oblasti interiérového designu a svítidel bude určovat budoucnost nejstarší české sklárny, která by měla být v budoucnu konkurencí dalším českým velikánům v oblasti osvětlení.

Inspiraci k vytvoření nové kolekce podle starých návrhů hledal Jabůrek v archivech a zákresových knihách. „Občas na mne padla deprese, protože jsem se přistihl, že vymýšlím něco, co už někdo předtím vymyslel třeba v nápojovém sklu,“ říká šéf kreativního oddělení. „Tu historickou patinu jsem z rukou nemohl smýt ještě hodně dlouho,“ dodá a zadívá se na své ruce, bez kterých by nevznikla žádná z věcí kolem.

Na Maison & Objet se česká sklárna prezentuje už od roku 2003 a za tu dobu tu sklárna nasbírala spoustu kontaktů. O tom taky tento veletrh je. Nejvíce sběratelů moderního umění má Moser v Evropě a USA. Klasická díla – rytiny, výrazně dekorované sklo, jsou zase vyhledávána klienty z Asie a Blízkého Východu. Nápojové sklo Moser najdete třeba v Buckinghamském paláci, na českých velvyslanectvích i Pražském hradě. 

S počtem zákazníků firma se čtyřistamilionovým obratem problém nemá. Movitých zájemců je mnoho. To, s čím se už dlouhodobě potýká, je nedostatek kvalifikované pracovní síly a tudíž i neschopnost pokrýt veškeré zakázky. „Moser je spíš takový ateliér. Nejsme schopni toho umění vyprodukovat tolik a spousta kusů jsou limitované série,“ vysvětluje Jabůrek, jenž už osm let vede tým brusičů, rytců a výtvarníků.

Nové posily proto hledá už na středních odborných školách a učilištích. V roce 2011 vyhlásila firma poprvé soutěž pro mladé talenty Cenu Ludwiga Mosera, která podporuje tvorbu mladých sklářských výtvarníků. Vítězné návrhy se ve sklárně za účasti studentů realizují a představují na mezinárodních přehlídkách designu a v případě, že má některý z těchto talentovaných lidí zájem o práci ve společnosti, tak ji většinou i získá.

Čtěte také: Klenot v poušti za miliardy. Palazzo Versace se chlubí českým sklem

Příběh nejznámější české sklárny začal v roce 1857. Tehdy založil čtyřiadvacetiletý Ludwig Moser v Karlových Varech ryteckou dílnu a prodejní galerii. O šestnáct let později se ryté sklo Moser poprvé prezentovalo na Světové výstavě ve Vídni, kde bylo oceněno Medailí za zásluhy, a úspěch firma sklidila i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde zakladatel sklárny představil secesní vázu s hluboce rytými rostlinnými motivy. Dnes tato historie znovu ožívá na Maison & Objet.

Tady a teď se rýsuje nová moderní etapa moserovského stylu, který zasahuje do všech oblastí interiéru, přičemž si zachovává svoji image luxusního skla pro movité klienty i šlechtu.

Tesla a Adler Czech. Dvě zcela rozdílně známé a diametrálně orientované firmy. První je americká, která je průkopníkem světového rozvoje elektromobility, druhá česká, která zaplavuje světový trh reklamním textilem. Obě přesto minimálně jedna věc spojuje – touha po energetické soběstačnosti.

Tesla, kterou vede americký podnikatel Elon Musk, si tento sen plní v aktuálně dostavované nevadské továrně Gigafactory, jež se má díky solární panelům a velkokapacitním bateriím umožňujícím skladování elektřiny stát samostatným energetickým ostrůvkem v poušti.

Čtěte také: Tesla chce stavět Gigafactory v Evropě. Česko dává smysl díky zásobám lithia

Adler Czech má podobné plány. Česká firma se sídlem v Ústí nad Labem a logistickým centrem v Ostravě by se ráda stala energeticky nezávislou firmou, jejíž provozy bude kompletně pohánět energie získaná ze slunce. A už k tomu podnikla i první kroky – na střechu svého ústeckého sídla instalovala první fotovoltaickou elektrárnu, která se má stát jedním ze základů budoucí energeticky soběstačné firmy.

„Nerad tyto věci vykřikuji do světa, protože dnes to v rámci CSR (Corporate Social Responsibility – Společenská odpovědnost firem) vykřikuje kde kdo, ale jen málokdy to opravdu přemění v realitu,“ začíná pro Forbes opatrně vysvětlovat šéf firmy Radek Veselý.

Osazování střechy sídla Adler Czech solárními panely.

Jenže Adler se v tomto ohledu od většiny firem opravdu liší. Zárukou budiž i to, že zakladatelem a spolumajitelem je ústecký podnikatel a zastupitel Martin Hausenblas, který je dnes možná více vidět ve spojení se svým dalším projektem – mobilní aplikací pro online objednávání taxi Liftago.

Čtěte také: Zakladatel Liftaga Martin Hausenblas: Jak jsem vydělal svůj první milion

Ta s sebou nese také ekologický přínos – optimalizací jízd taxíků (zákazník si přes mobilní aplikaci vybírá většinou nejbližší vůz od místa, kde se nachází) snižuje dojezdové časy a tím i množství výfukových zplodin ve městě. A sám Hausenblas se také řadí k velkým fanouškům právě podnikatele Elona Muska a k jednomu z prvních vlastníků automobilu s nulovými emisemi Tesla v České republice.

Martin Hausenblas

„Adler se dlouhodobě snaží fungovat odpovědně,“ tvrdí Veselý. Jeho firma už proto několik let využívá systémy, které zefektivňují provoz jejích budov a zároveň tím mimo jiné snižují ekologickou zátěž.

Ústecká firma se zhruba 800milionovým ročním obratem například implementovala nový systém nakládání s odpady, který spočívá v recyklaci a prodeji již nepotřebného materiálu nebo měří online spotřebu energií (elektřina, plyn), aby zabránila případným únikům, což ve výsledku prospěje nejen životnímu prostředí, ale povede i k finančním úsporám podniku.

„Nejen, že nás to zahřeje u srdíčka, ale má to pro nás i finanční efekt,“ potvrzuje Veselý.

Orientace firmy je nyní nejlépe zřetelná u zmíněného nového sídla zkolaudovaného loni v únoru, které se nachází u polí na okraji Ústí nad Labem. Novými technologiemi je prošpikovaná, čehož si možná na první pohled nevšimnete. Od prosince už ale je v tomto směru nápadnější.

„Nová administrativní budova byla naprojektovaná s velmi nízkou energetickou náročností a už dnes má například tepelné výměníky pro potřeby rekuperace a od konce roku je nově osazena solárními panely,“ popisuje Veselý.

Osazování střechy sídla Adler Czech solárními panely.

Nové solární panely pokryly v podstatě celou plochu vodorovné střechy a dohromady nyní disponují výkonem 37  kWp, který by teoreticky měl pokrýt třetinu její celkové energetické spotřeby. „Nyní vše testujeme a monitorujeme spotřebu v průběhu dne, abychom mohli v budoucnu zajistit hladký provoz i tehdy, pokud slunce příliš nesvítí,“ vysvětluje Veselý.

Čtěte také: Letiště na solární pohon? Nejnovější otevřeli v Jihoafrické republice

Jenže k zajištění hladkého soběstačného provozu bude do budoucna potřeba ještě jeden systém. Konkrétně baterií, do kterých se bude ukládat elektřina pocházející ze slunce. Možná si správně představíte úložné baterie Powerwall od Tesly, ti znalejší pak třeba SaveBox HOME od českého výrobce Fitcraft energy. „Dnes nám podobné baterie ještě nedávají finanční smysl. Věříme ale, že se současným boomem už brzy budou ekonomicky zajímavé,“ říká šéf Adleru.

A tady se oklikou dostáváme opět k velké vášni zakladatele firmy Martina Hausenblase, kterou jsou elektrovozy. Solární panely a úložné baterie by totiž v budoucnu neměly jen zajistit energetickou soběstačnost firmy, ale také nabíjet její vozový park.

„V současné době se v rámci našeho firemního vozového parku snažíme využívat také elektrovozy,“ potvrzuje Veselý s tím, že Adler v průběhu ledna pořídí již druhý elektromobil. Opět ale jedním dechem dodává, že pro plány Adleru současné ceny elektrovozů, ale zejména jejich dojezdy, zatím nedávají ekonomický smysl. „Věříme ale, že do pár let bude tohle vše realizovatelné,“ říká Veselý.

A pokud tento pilotní projekt firmy se zhruba 200 zaměstnanci bude úspěšný, podobné novinky čekají i jeho sklad v Ostravě, kde vše vzhledem k větší energetické náročnosti skladu dává větší ekonomický smysl. „Snažíme se být připraveni na budoucnost, jelikož podle nás to opravdu budoucnost bude,“ dodává Veselý.

Kromě energeticky soběstačných provozů mohou mít Adler a Tesla ale společnou i další věc – místo jejich působení. Druhá plánovaná továrna amerického výrobce vozů s označením Gigafactory 2 má vzniknout v Evropě a Česko by vůbec nemuselo být bez šancí, jak jsme nedávno informovali.

A právě Hausenblas je jedním z těch, kteří začali o zájem Tesly bojovat. Jako zastupitel ústeckého magistrátu se začal zasazovat o to, aby evropská továrna Tesly opravdu zakotvila v Česku, a to nedaleko sídla Adler Czech, tedy na kraji Ústí nad Labem. Minulý pátek tak na magistrátu s přičiněním Hausenblase a na pozvání primátorky Věry Nechybové usedli k jednomu stolu zástupci státu, kraje i samotného města včetně představitelů univerzit (UJEP, ČVUT) nebo technologického parku Nupharo.

Gigafactory v Ústí nad Labem. Sen, nebo blízká realita? Zdroj: FB Martin Hausenblas

„Shodli jsme se společně na tom, že se budeme ucházet se vší rozhodností o přitažení Gigafactory Tesla Motors do Ústí nad Labem. Máme totiž zcela mimořádné podmínky. Zdroj lithia, vhodný brownfield, v sousedství letiště, inženýrské sítě, strategickou polohu mezi Prahou a Drážďany, D8, plánovanou zastávku vysokorychlostní trati v centru města, dvě univerzity a lidský potenciál, sousedství krajského města i blízkost dalších zákazníků z řad automobilek,“ uvedl Hausenblas po pátečním jednání prostřednictvím svého facebookového profilu.

Kdyby zde nakonec Gigafactory vyrostla, podle odborníků se nedá čekat, že by v našich podmínkách mohla být stejně jako ta americká energeticky soběstačná. I tak by ale díky zdejší přítomností mohla více ovlivnit české prostředí a svým přístupem inspirovat nejen Adler, ale i další české firmy.

Druhou nejsilnější komerční televizi v Česku FTV Prima ovládne miliardář Ivan Zach. Potvrdily se tak dlouhodobé spekulace, které na konci roku přinesl časopis Forbes. Současný spolumajitel vyplatí švédskou mediální skupinu MTG a pomůže mu v tom finančník Vladimír Komár.

Prodej české televizní dvojky oznámil ve středu švédský vlastník, jako veřejně obchodovaná společnost tak učinil před otevřením švédské burzy. Transakce, při níž se Švédové zbaví svého polovičního podílu, Primu ocenil na 237 milionů eur, tedy asi 6,4 miliardy korun.

Novým majitelem poloviny Primy bude společnost Denemo Media, jak poprvé uvedl server iHned.cz. V ní bude 75 procent vlastnit podnikatel slovenského původu Vladimír Komár a zbylou čtvrtinu získá právě skupina GES Ivana Zacha. Zach tak bude v přepočtu vlastnit ve skupině Prima 62,5 procenta, zbytek připadne Komárovi.

Ten své angažmá v televizi pro Forbes potvrdil. „Ano, je to pravda, ale detaily komentovat nemohu. Do úplného uzavření obchodu, které může trvat i dva měsíce, máme podepsané mlčenlivosti,“ uvedl Komár, mimo jiné majitel kosmetické společnosti Dermacol.

Vladimír Komár vlastní i společnost Dermacol, kde je jeho žena Věra ředitelkou.

Komár se se Zachem dobře zná. Společně patřili v druhé polovině 90. let mezi velmi agilní mladé brokery, kteří kupovali pohledávky, cenné papíry i celé firmy, a to často za asistence IPB. Když Zach ovládl Primu, Komár společně se svým někdejším spolužákem Jiřím Šmejcem drželi podíl v konkurenční TV Nova. Pro Komára tak rozhodně nejde o vstup do neznámého oboru.

Navíc donedávna vlastnil technologickou společnost Mediaresearch, která v Česku provozuje měření televizní sledovanosti. Firmu ale z velké části prodal výzkumné globální společnosti Nielsen, dnes firma nese jméno Nielsen Admosphere a Komár v ní drží jen malý podíl. Nyní se očekává, že se z firmy stáhne úplně.

Kromě Mediaresearch Komár před několika měsíci prodal také výrobce minerálních vod Karlovarská Korunní investiční skupině Arca Capital, údajně za zhruba čtvrt miliardy korun. Vystudovaný matematik tedy zkoncentroval dostatek volných zdrojů na svůj působivý mediální comeback.

V Primě bude sekundovat tajemnému miliardáři Ivanu Zachovi, kterého Forbes s majetkem 4,7 miliardy korun zařadil na 38. místo žebříčku nejmovitějších Čechů.

Přesto, že o přátelství mezi Komárem a Zachem se na trhu ví, informacemi o jeho vstupu do Primy zdroje na trhu šetřily. Vědělo se, že Zach pro svůj životní obchod shání partnera, ale mnohem častěji padala jména jako Andrej Babiš, Martin Roman, Jiří Šmejc či skupina PPF Petra Kellnera. Zach nakonec zvolil přece jen o něco skromnějšího, avšak mnohem pragmatičtějšího spojence, navíc s dlouhodobou zkušeností v oboru.