Miliarda dolarů, český pas. Tohle je pět mužů, kteří patří mezi skoro dvě tisícovky nejbohatších lidí světa, již mají na kontě v přepočtu minimálně onu magickou miliardu dolarů. Sledujeme je neustále a připravili jsme pro vás přehled toho nejdůležitějšího, co jim může přinést nový rok, i toho, jak se jim dařilo loni. Zkrátka toho nejdůležitějšího, co byste o nich měli vědět. A sledujeme také muže, který se do jejich elitního klubu možná brzy zařadí…

• Petr Kellner,  220 mld. Kč

Aby se Petr Kellner cítil komfortně a měl možnost kdykoli na trhu udeřit, potřebuje miliardu. Eur a v „cashi“. Tak alespoň hovoří česká akviziční luka a háje o investičním apetitu nejbohatšího Čecha, který loni provedl v Evropě nevídaný telekomunikační gambit s rozdělením svého největšího tuzemského aktiva – O2 – na operátora O2 Czech Republic a infrastrukturní část Cetin. Zároveň v obou firmách proběhla (probíhá) tvrdá restrukturalizace, která má za cíl dostat z obou to nejlepší, co umí. Včetně výkonů finančních.

Teď se dokončuje vytěsnění minoritních akcionářů z Cetinu, což logicky znamená stažení firmy z vedlejšího trhu pražské burzy a Kellnerovi muži a ženy (a hlavně Jiří Šmejc) také udělají vše pro to, aby vrátili ruský Home Credit do černých čísel (možná se to podařilo už na konci loňského roku). Ten se pravděpodobně už v letošním prvním čtvrtletí svým významem poprvé posune až za čínský trh, který na rozdíl od ruského, kde stále úřaduje klesající ekonomika, slibně roste.

Co bude dále? S palebnou investiční silou PK lze čekat velké dealy hlavně v oblasti infrastruktury. O německá hnědouhelná aktiva Vattenfall se zajímá spolu s EPH vedeným Danielem Křetínským. Založili proto společný podnik s podíly 50 na 50. Z hlediska konání věcí lepších a nadčasových je nutné sledovat postup v biotechnologickém Sotiu, které dělá další klinické testy ohledně léčby rakoviny. Není vyloučeno, že se letos rozeběhne stavba nové školy Open Gate v pražských Dejvicích.

• Andrej Babiš, 64 mld. Kč

Andrej Babiš se učí, jak být kromě ostříleného byznysmena také ostříleným politikem. I když se tématu Agrofert na veřejnosti maximálně vyhýbá, svou firmu pečlivě sleduje a všechna její důležitá rozhodnutí pochopitelně posvěcuje. Skupinu mezitím operativně řídí hlavně osmička jejích nejvyšších manažerů v čele se Zbyňkem Průšou (chemie), Josefem Mrázem (centrála) a Petrem Cingrem (hnojiva, paliva). Agrofert loni v pololetí mírně meziročně narostl, na druhou stranu Andrej Babiš neudělal žádnou opravdu velkou akvizici.

O jeho soukromé peníze se mu stará Jozef Janov ve fondu Hartenberg, který koupil za zhruba miliardu korun polského výrobce zdravé výživy Good Food. Naopak nakonec nezískal potravinářské Hamé, byť se o něm jako o vítězi dlouho spekulovalo. Letošek bude ve znamení dalších investic Agrofertu do slovenského Dusla a české Lovochemie. A bude také o vyšetřování dotací na oblíbené místo ministra financí – multifunkční objekt Čapí hnízdo u Olbramovic. Policie začala prošetřovat, zda farma získala oprávněně 50 milionů dotací z evropských fondů na podporu cestovního ruchu, které jsou určeny jen malým firmám. To Agrofert při nejlepší vůli není.

• Radovan Vítek, 47 mld. Kč

Muž, který hodil zpátečku. Rozprášil své pražské developerské oddělení, odstěhoval se do Británie a vrací se ke kořenům – tedy ke kupování nemovitostí a vybíraní nájemného. Důvod? Prý se mu zdá, že se realitní trh začíná přehřívat, a příliš v jeho další růst aktuálně nevěří. „Chci primárně firmu, která vybírá nájemné, a nechci stavět pomníky. Obecně je teď na trhu vše dost drahé, a kupujeme proto jen menší projekty. Je to jako v roce 2007 s tím rozdílem, že jsou nízké sazby,“ uvedl loni v listopadu pro Forbes. Naposledy se podobně stáhl v roce 2005, tedy dva roky před vypuknutím finanční krize odstartované toxickými balíčky plnými nesplatitelných hypoték.

Na druhou stranu sám největší český realitní magnát připouští, že občas jedná hodně impulzivně. Ještě před rokem a půl vážně uvažoval o tom, že svou skupinu CPI PG uvede na burzu a bude ji přes development nových projektů dál mohutně zvětšovat. Rok 2016 tak pro něj může přinést prakticky cokoliv. Na jednom si však Vítkovi muži obzvláště trvají – zabrzdění developmentu prý nijak nesouvisí s financemi.

„Prostě se chováme jako dobří hospodáři, v dobrých časech splácíme a ve výhledu na trh jsme hodně konzervativní,“ říká výkonný ředitel CPI PG Zdeněk Havelka. Skupina, v níž Vítek vlastní 90 procent akcií, za první tři čtvrtletí loňského roku vydělala 69 milionů eur čistého (v přepočtu 1,8 miliardy Kč) a čistá hodnota jejích aktiv (NAV) se mírně snížila na 1,7 miliardy eur.

• Karel Komárek, 41 mld. Kč

Ani klesající cena ropy nemohla Karlu Komárkovi zkazit rok 2015. Dobrých zpráv v něm bylo totiž rozhodně víc: jak v osobním životě – podruhé se oženil, vzal si dlouholetou partnerku Štěpánku -, tak i pracovně. Hodně totiž posílila druhá noha jeho finanční skupiny KKCG, tedy loterijní byznys. Sazka, pár let nazpět stojící před krachem, generuje zisk EBITDA přes miliardu korun a čím dál víc se ukazuje jako prozíravá investice. Okolo ní čtvrtý nejbohatší Čech, jehož jmění jsme letos spočítali na 41 miliard korun, staví silnou mezinárodní skupinu, do níž od letošního roku patří i menšinový podíl v rakouském Casinos Austria.

O ještě větší díl bojuje Komárek spolu s dalším miliardářem Jiřím Šmejcem, s nímž vložili loterijní aktiva do společného holdingu. Dá se čekat, že i letos ho budou rozšiřovat, i když při tom budou muset překonávat překážky: řecká vláda prosazuje omezení videoterminálů (což by se dotklo i tamního loterijního kolosu OPAP, v němž má Komárek 15% podíl) a v Rakousku stojí proti navýšení podílu v Casinos Austria místní obr Novomatic.

I když se to Karla Komárka přímo netýká, letos mezi členy rodiny vstoupí soudy. Otec Karel Komárek starší se totiž začne soudit s vlastní dcerou Jitkou kvůli způsobu, jakým ho připravila o majetkový podíl v bohumínském výrobci dvojkolí Bonatrans.

• Pavel Tykač,  31 mld. Kč

Pavla Tykače můžete potkat u pražského Palladia, na badmintonu v Průhonicích nebo u ženevského jezera, kde buduje další (a po švýcarském způsobu klidný) domov. Jeho život se točí mezi velkou rodinou, evropskou energetikou a oportunistickými investicemi. Jako když loni vydělal několik set milionů korun na rozdělení O2 na dvě firmy. Nakoupil akcie staré O2 těsně před jejím rozdělením, kdy byly ceny velmi nízko. A vydělal na následném růstu obou akcií „nových“ firem. „Prostě vidí často věci jasněji a v souvislostech,“ říkají jeho blízcí a velký zisk se dá zase udělat díky velkým penězům, které umí rychle aktivovat.

Letos sice ČEZ Tykačovi neprodal hnědouhelnou elektrárnu Počerady, takže dál běží dlouhodobý kontrakt mezi ním a ČEZ na dodávky uhlí, ale zase Tykačovi nepřibyla starost o její modernizaci a provozování. Na druhou stranu elektrárny a hnědé uhlí ho lákají stále, před Vánoci podal nezávaznou nabídku na německá aktiva Vattenfall. To ostatně udělal i ČEZ a duo Kellner-Křetínský. Lze tak očekávat zajímavou přetahovanou českých „tycoonů“ těsně za hranicemi. A těsně před Vánoci se stala ještě jedna významná věc. Osobně pro Pavla Tykače asi nejvýznamnější. Vrchní státní zastupitelství v Praze definitivně zastavilo jeho stíhání v kauze CS Fondů.

• Divoká karta – Daniel Křetínský, 13,2 mld. Kč

Muž, který umí dělat velké dealy, stejně jako velké dluhy. Daniel Křetínský teď finišuje obchod, který ho může katapultovat mezi české dolarové miliardáře. O infrastrukturní část jeho EPH, tedy Energetického a průmyslového holdingu, o nějž se dělí s Patrikem Tkáčem z J&T (kde také vyrostl), mají zájem velké zahraniční fondy. Ve vzduchu létají cifry 40 až 50 miliard korun, které by mohly za třetinu EPH zaplatit. Pokud by skutečně přistály účtech, bude to znamenat, že se Danielu Křetínskému otevírá cesta do světového seznamu Forbesu těch nejbohatších. Dokud se tak nestane, zůstáváme konzervativní a přejeme benjamínovi českých korunových miliardářů, jakož i našim čtenářům, mnoho proměněných šancí v novém roce!

Více si o padesátce nejbohatších Čechů přečtěte v našem speciálu:

Spoluautorem článku je Michael Mareš.

První, čeho si všimnete, je zvláštní citrusová vůně, která se tady vznáší ve vzduchu. Může za ni vlastní kolínská, kterou si v holičství Thomas‘s Barber Shop nechali vyrobit na míru.

Druhá věc, kterou nejde přehlédnout, je hořící vata namotaná na konci speciální špejle v ruce holiče u nejvzdálenějšího ze tří křesel. V příští půlminutě s ní naučenými pohyby nažene horký vzduch od plamene k uchu zákazníka, což mladého muže v křesle připraví o, ehm, chloupky v uších.

„Měl jsem tady pána s desetiletým synem, který z toho byl tak unešený, že když přišli příště znovu, museli jsme mu ty chloupky také vypálit, i když samozřejmě žádné ještě neměl. Ale chtěl to prostě zažít,“ směje se Tomáš Kožíšek, majitel pražské sítě holičství Thomas‘s Barber Shop.

Pravda, sedmačtyřicetiletý holič sám žádnou kšticí na hlavě neoplývá, jenže vlasy (a vousy) jsou i tak jeho život. Vyučený kadeřník pomáhal v Česku rozjet německou síť kadeřnických salonů Klier, sám dvě desetiletí stříhal (hlavně ženy), ale celou tu dobu v sobě živil jeden velký sen.

Vrátit do hry klasická mužská holičství, kde vás nejen ostříhají, ale také oholí hezky postaru břitvou, a ještě si odsud odnesete zážitek. Kožíšek se dočkal na podzim 2010, kdy v Praze jako první takové holičství otevřel – a pojmenoval ho, jak jinak, Thomas‘s Barber Shop. Tedy Tomášovo holičství.

Sám už ale bere nůžky a břitvu do rukou jen výjimečně. Protože nestíhá. Dnes řídí tři pobočky, které ročně hospodaří s obratem mezi čtyřmi a pěti miliony, je v zisku, zaměstnává 17 holičů a před Vánocemi měl takový frmol, že už musel odmítat i své kamarády, u kterých to přitom celé začalo.

„Stříhal jsem tehdy v dámském kadeřnictví, ale chodili se tam ke mně ostříhat i kamarádi. Tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou otevřít si čistě pánské holičství,“ vzpomíná Kožíšek. „Fungují tady unisexová kadeřnictví, jenže tam jsou chlapi spíš trpění. Primárně je to služba pro ženy,“ dodává.

Jeho příběh přesně zapadá mezi ty, které máme ve Forbesu nejradši – příběhy lidí, kteří si šli za svým snem a rozjeli byznys, o němž byli všichni přesvědčeni, že nemůže uspět. To nepůjde. Neblbni. Na to si Češi nezvyknou, říkali známí Kožíškovi. Jenže on to nevzdal.

„Já jim na to odpovídal: Tak fajn, buď to Čechy naučíme, nebo sem holt budou chodit jen ti mí kamarádi. Měl jsem to spočítané tak, že i to by na uživení mělo stačit,“ vzpomíná Kožíšek. „Říkal jsem si, že kadeřník by měl být mladý, ale padesátiletý holič bude naopak vypadat dobře.“

Zaplatit za ostříhání a oholení devět stovek a k tomu si dát skleničku whisky nebo doutník sice není úplně pro každého, i tak měl ale Kožíšek od začátku plno. V rozjezdu mu hodně pomohla pozvánka do televizní Show Jana Krause, hlavně se mu ale podařilo najít díru na trhu.

„Už ze své podstaty jsme elitáři, chceme se nějak odlišit od ostatních a právě tohle holičství nabízí. I tak obyčejnou věc, jako je stříhání a holení, si můžete užít a může to pro vás být zážitek,“ říká.

Vysvětlovat vám, čtenářům Forbes.cz, co všechno vás čeká v holičtství, která následně po Kožíškově vzoru začala růst jako houby po dešti, by bylo jako nosit dříví do lesa, ale jen pro pořádek – kromě stříhání, holení a opálení chloupků vám tady udělají peeling obličeje, namasírují vám hlavu a krk nebo vám prsty a nehty ošetří parafinovým zábalem.

Stejně jako to dělají v nejstarším anglickém holičství Truefitt & Hill, které funguje od roku 1805 a které bylo Kožíškovou inspirací. „Byl jsem se tam v roce 2009 podívat a tehdy jsem věděl, že přesně tohle je můj sen. Chtěl jsem mít taky takovou oficínu, kam přijdou chlapi, přečtou si noviny, dají si panáka, zakouříme si a já je u toho ostříhám,“ popisuje Kožíšek.

V jeho holičstvích pracují výhradně muži, a i když sem ženy vstup zakázaný nemají, jak se kolem nových českých holičství vžilo, ženy tady zásadně nestříhají. Paradox je, že od mužů holičů si tady zákazníci nechají udělat i peeling nebo parafinový zábal, tedy procedury, o kterých by nás, tvrdé chlapy, normálně ani nenapadlo přemýšlet. „Normální chlap ke kosmetičce nepůjde, ale když mu to nabídnete v holičství, je mu to příjemné,“ směje se Kožíšek.

Důvodů, proč se svým nápadem slaví tak velký úspěch, je víc. Od detailů, jako je typ břitvy nebo mytí hlavy „napřed“ (nezakláníte se, ale předkláníte, aby vám holič mohl smýt kousky vlasů i z čela), až po to, čemu Kožíšek říká „mít rád lidi“. „Zásadní je atmosféra, kterou tvoří lidé, kteří tam pracují. Musí mít vztah k lidem. Stříhat a holit kluka naučím, ale tohle ne. To musí mít v sobě. Pořád je to docela hodně intimní služba, vezměte si, kolika lidem normálně dovolíte sahat na svoji tvář,“ tvrdí Kožíšek.

Jeho podnikatelský úspěch je až idylicky klidný. První zvrat v něm přišel až před rokem a půl, kdy se na scéně objevila první vážnější konkurence. Dnes je jen po Praze už přes deset holičství a největší z nich je síť Gentlemen Brothers, která je také Kožíškovou největší konkurencí.

„Trápil jsem se tím, byl jsem nervózní, jak se to na nás projeví. Ale pak jsem viděl, že nijak neklesáme – naopak jsme dál rostli, takže jsem se zase uklidnil,“ vypráví holič, který opět naučil české muže nebát se břitvy.

Jen tím to ale nekončí. Kožíšek si pohrává s myšlenkou otevřít další holičství, protože jak sám říká, zakázníků stále přibývá a vrchol poptávky je prý ještě daleko. Tohle holičství by se ale mělo od těch prvních tří trochu lišit. Jen o tom Kožíšek zatím nechce víc mluvit. „Ještě na tom pracuju. Mám v hlavě jeden nápad. Pořád to bude holičství, jen to bude vypadat trochu jinak,“ dodává.

Foto: Lucie Macháčková

Chvíli váháte, v jaké továrně vlastně jste. Na strojích závodu v Novém Městě na Moravě se tisknou dekory stylových běžek norské firmy Åsnes s tváří známého polárníka Fridtjofa Nansena a dobrodružky Cecilie Skog. O kus dál vyjíždí nová kolekce barevných lyží s logem Roxy. A to není zdaleka všechno. Vedle sebe tu leží nejznámější světové značky, jako jsou Rossignol, Karhu, Grown, Alpina, Faction a další.

Nenechte se mýlit. Pořád jsme v Česku. Produkce Sportenu – největšího tuzemského výrobce lyží –, která v době své největší slávy čítala ročně až 350 tisíc párů běžeckých a sjezdových lyží a snowboardů (nyní 115 tisíc), totiž z 90 procent putuje na zahraniční trh. Přesto se chce tahle firma stále více prosadit s vlastní značkou, ačkoliv snadné to mít nebude.

„Češi se bohužel dívají na Sporten skrz prsty. Jednou jsem se potkal s lyžařem, který mi řekl, že by si naše lyže nikdy nekoupil. Musel jsem se smát, ty jeho jsme totiž vyrobili my pro jednu nejmenovanou značku,“ říká generální ředitel Ján Hudák. Tyto firmy je pak prodávají až třikrát dráž.

„Už za socialismu lidé preferovali zahraniční výrobky. Mysleli si, že jsou lepší než ty české,“ vysvětluje Hudák, který příští rok ve firmě s více než stoletou tradicí a ročním obratem 160 milionů korun oslaví 45 let. Začínal jako pracovník elektroúdržby a teď stojí v jejím čele. „Sporten je moje dítě. Věnuju mu všechno, bohužel na úkor času, kdy bych mohl být se svou rodinou,“ zamýšlí se minoritní akcionář, který po revoluci zachránil společnost před krachem.

Tehdy byla firma vlastněná fondy a fyzickými osobami – postupně dosáhl na cca 75procentní podíl Ladislav Adamec (syn stejnojmenného komunistického premiéra), po 9,5 procenta pak Anna Vojnarová a Ján Hudák, který si tenhle podíl udržel až do současnosti. Zbytek dnes vlastní finančník Grzegorz Hóta. Historie známé české značky je ale mnohem barvitější a v podstatě ilustruje porevoluční podnikatelské zmatky.

V letech 1988–89 došlo k nasycení tuzemské poptávky po lyžích a vedení Sportenu nevěnovalo novoměstskému závodu tehdy ještě s názvem Artis dostatečnou péči, a proto se zaměstnanci v čele s Jánem Hudákem a Annou Vojnarovou rozhodli osamostatnit.

Rok po revoluci tak vznikl závod Moravia Sport a v roce 1991 Sport Euro Nova, zkráceně Sporten, který se ale zpočátku potýkal s neochotou bank poskytnout podniku půjčku. Následovala spolupráce s americkým partnerem, která kvůli neplnění závazků z jeho strany časem skončila, a celý majetek Sportenu skončil v kuponové privatizaci. Přes všechny potíže se nicméně podařilo novoměstské značce už v roce 1996 vyrobit 310 tisíc párů lyží a snowboardů.

Dnes se v tovární hale na Vysočině vyrábí zhruba čtyři procenta světové produkce všech lyží a i přes nezvykle teplé zimy a dlouhodobě klesající prodeje v téhle branži se Sporten dívá do budoucna s optimismem. Důkazem je i fakt, že přednedávnem usilovalo vedení Sportenu o spojení se slovinským výrobcem lyží – Elánem. Samozřejmě také proto, aby získalo větší trh. Nejednalo se o klasický prodej, ale nákup pohledávek. Státní firma je totiž zadlužená. „Neoficiálně se říká, že ji koupila americká banka Merrill Lynch a my bychom měli dostat vyrozumění. Zatím se tak ale nestalo,“ vysvětluje Hudák situaci kolem konkurenční firmy.

Ta jeho má naopak našlápnuto dobře – je zcela bez dluhů a stále více se orientuje na vysoce kvalitní lyže s vyšší přidanou hodnotou, jimiž se snaží odlišit od výrobců v Rusku a Číně, kde podle Hudáka vzniká nejvíce lowendových lyží putujících i do Evropy.

Třeba vůbec nejexkluzivnější lyže, jaké se kdy v Novém Městě vyrobily, stály 68 tisíc korun. Objednala si je ekologická značka Grown za účelem protekce a konzervace doposud nedotčené přírody Špicberk, odkud pocházel přivezený materiál. Bočnice jsou z akátového dřeva, vrchní plocha z arktické břízy, materiál loga ze shozených sobích parohů a skluznice je doplněna antracitem a je plně recyklovatelná. Jmenují se příznačně Artic Change a 10 procent z prodeje jde na ochranu arktického prostředí Špicberk.

Tím ale „lyžařské vychytávky“ Sportenu nekončí. Firma ročně vyrobí kolem padesátky nových forem a připraví stovku designů, přičemž výroba se v průměru dělí půl napůl mezi běžky a sjezdovky. Mezi novinky patří třeba dětské lyže s protiskluzem. „Často se stává, že lyže dětem dvakrát podklouzne a pak musíte čekat minimálně na další sezonu, aby na hrůzostrašný zážitek zapomněly. Proto jsme vymysleli lyžičky se šupinami, které nejsou tak rychlé a mají volnou patu, takže není problém v nich vystoupat na kopec,“ popisuje ředitel Sportenu.

Český výrobce přidal letos ještě jednu specialitu – lyže pro myslivce a freewalkery. Mají název Hunter (v překladu lovec), jsou kratší, a navíc široké, abyste se při procházkách nepropadali do sněhu. Na skluznici mají tulení pás, který slouží jako protismyk a který si při jízdě z kopce můžete jednoduše sundat.

„Já sám se už nemůžu dočkat, až si vyzkouším nové modely. Nechal jsem si vyrobit své vlastní speciálně upravené lyže ve zlatém provedení. Takové u nás nekoupíte, ale můžete si nechat vyrobit svůj vlastní model na míru,“ říká Hudák. Počítejte ale s tím, že si připlatíte minimálně jednou tolik.

Autor: Dominika Bártová s přispěním Jaroslava Maška

Jídlo zdarma, fotbálek, ping-pong, posilovna, knihovna, golfový simulátor, místnost pro kutily, nahrávací studio… Nové kanceláře na pražské Pankráci, do kterých se na přelomu roku nastěhovali zaměstnanci Avastu, se blíží standardu nablýskaných „officů“ technologických firem v Silicon Valley.

Slavnostní otevření nového sídla antivirové společnosti, na které přijede i slavný šachista Garry Kasparov, je naplánované na čtvrtek 21. ledna. Aktuálně se dolaďují poslední detaily, umisťují se navigační nápisy a dokončuje instalace nábytku. Forbes dostal příležitost se do něj podívat a představit ho s předstihem.

Čtěte také: Socialbakers, Unilever nebo Amazon? Které firmy mají v Česku ty nejlepší kanceláře?

„Přerostli jsme naše předchozí sídlo na Budějovické, takže jsme hledali něco většího. A tohle je skvělá budova,“ říká generální ředitel Avastu Vince Steckler o novém kancelářském věžáku nazvaném Enterprise Office Center, který Erste Group vybudovala hned vedle magistrály, kousek od stanice metra linky C.

Avast tu zabírá sedm pater – na celkem 15 tisících metrech čtverečních pracuje 550 lidí, ale maximální kapacita dovoluje pojmout až tisíc zaměstnanců. „Budeme volné místo postupně zaplňovat, jen letos plánujeme přijmout dalších 100 lidí,“ říká provozní ředitel Ondřej Vlček a dodává, že Avast má v budově osmiletý nájem.

Čtěte také: Tvoje židle je i moje. Nahlédněte do nových kanceláří českého Microsoftu

A takhle nové kanceláře Avastu vypadají:

• Velkoryse pojatá jídelna, která má otevřeno od osmi ráno do šesti do večera (i po šesté večer si ale mohou zaměstnanci skočit pro nějaký ten sendvič atd.), se nachází v rohu sedmého patra. První den provozu tu strávníci spotřebovali 550 porcí jídla, druhý 620 a třetí už 640. Jídlo a servis je v režii Perfect Canteen Filipa Sajlera.

• Avast nabízí svým zaměstnancům jídlo zdarma, což je hlavní pracovní benefit. „Stravenky jsme zrušili,“ směje se Steckler. Podle jeho slov stojí měsíční provoz jídelny 1,5 milionu korun. Snídaně a obědy zdarma mají k dispozici i zaměstnanci českého Googlu, kteří mohou zároveň využít nabídku občerstvení a nápojů v tzv. mikrokuchyňkách.

• Jídelna je propojená s kavárnou a nabízí jak sezení pro jednotlivce, tak velké dlouhé stoly pro celé pracovní týmy. „Chtěli jsme, aby se lidé při jídle potkávali a měli možnost se pobavit o všem možném – i o práci,“ dodává Steckler. Zaměstnanci sem chodí i na snídani. „Nikdy předtím jsem neviděl v osm ráno tolik lidí v práci,“ usmívá se Vlček.

• Před jídelnu nechal Avast umístit váhu a vylepil QR kód odkazující na mobilní aplikaci, v níž můžete svoji váhu dlouhodobě zaznamenávat a sledovat. Kdo chce, ten může pozorovat, co s jeho kilogramy jídlo zdarma dělá.

• Kila navíc můžete vycvičit v poměrně slušně zařízené posilovně.

• Dále je tu ping-pong…

• … fotbálky (u nichž zapózovali zleva Vincent Steckler a Ondřej Vlček)…

• … a také relaxační zóna, kde si po obědě můžete dát dvacet.

• Načerpat inspiraci je možné i ve firemní knihovně. Hned vedle ní se také připravuje golfový simulátor odpaliště. Mezi pracovní benefity patří i jazykové kurzy pro zaměstnance, placené výlety na konference či takzvaný Silicon Valley program (skupina zaměstnanců z různých oddělení jede na 4 až 6 týdnů do Kalifornie podle předem stanoveného projektu).

Čtěte také: Chcete být šťastnější v práci? Tohle je 5 tipů od strážce štěstí v Avastu

• Avast usiluje o vytvoření oficiální firemní školky (tu má v Česku pro své zaměstnance například Seznam). Do té doby, než se to podaří, funguje aspoň herní místnost, ve které se o zábavu dětí stará iniciativa Avast Mums.

Avast se při budování svého nového sídla nechal inspirovat v Silicon Valley. Sestavil z vybraných zaměstnanců pracovní skupinu, která objela všechny centrály důležitých technologických firem v Kalifornii. „Nejvíce se našim lidem líbilo sídlo Dropboxu,“ říká Steckler. Dropbox má v San Franciscu přímo naproti baseballovému stadionu dvě rozhlehlá patra v kancelářské budově a nutno dodat, že se jim kanceláře Avastu opravdu v lecčems podobají.

Novému sídlu začali zaměstnanci Avastu přezdívat „párek“ kvůli štíhlému podlouhlému tvaru. Nabízí výhled na městské panorama po celém svém perimetru. Prostor je vyřešený jako open space, v němž nikdo nemá svoji „soukromou“ kancelář – ani generální ředitel Steckler.

• Všech sedm pater Avastu v budově kromě výtahu spojuje i jedno centrální schodiště (vpravo).

• Zaměstnanci mají možnost u svého stolu při práci i stát. Tzv. standing stations (desks) jsou v technologických firmách Silicon Valley už pár let běžnou záležitostí. A například v centrále Facebooku v Menlo Parku si zaměstnanci dokonce můžou dát laptop na stolek umístěný nad běžícím pásem a při práci tak chodit.

• Jaký platí Avast v budově Enterprise nájem? To je tajemství, ovšem Steckler přiznává, že ani vnitřní zařízení sedmi pater nebylo pro vysoce profitabilní Avast žádnou velkou zátěží. „Bylo to méně než jedno procento našeho zisku EBITDA,“ přibližuje Steckler. Pro představu: za rok 2014 (čísla za loňský rok budou teprve zveřejněna) měl Avast zisk před započtením daní, úroků a odpisů 154 milionů dolarů, v přepočtu 3,7 miliardy korun!

• Jedna ze zasedacích místností v novém sídle.

• Řešení interiéru mělo na starosti studio Vrtiška Žák, kreativní duo několikrát oceněné na Czech Grand Design, které má za sebou práci na přestavbě vinohradského sídla KKCG nebo designovém hotelu MOODs v Petrské čtvrti v Praze. „Chtěli jsme prostor uzpůsobit tak, aby se v něm lidé co nejvíce potkávali,“ odkazuje Vladimír Žák na společné prostory a schodiště propojující všechna patra Avastu v budově.

• Jedna z posledních věcí, které Žák s Vrtiškou dolaďovali před slavnostním otevřením, bylo vytvoření „kancelářského golfu“, tedy 18 krátkých jamek vyvrtaných do podlahy na každém patře. „Bude to hlavně o putování. Říkáme tomu brainstorming v pohybu – při poradě nemusíte sedět. Můžete hrát minigolf, přitom diskutovat a projít tak celou budovu,“ dodává Žák.

• Nové kanceláře Avastu stojí přímo nad magistrálou a nabízejí výhled 360 stupňů. Je vidět na Pražský hrad i žižkovskou věž (na snímku v dálce).

Foto: Michael Tomeš

Tržby a zisky 15 největších a nejzajímavějších českých firem. Porovnejte, kolik a jak rychle vydělají.

Mladoboleslavská automobilka a největší česká firma Škoda Auto zveřejnila studii VisionS, která ukazuje designový jazyk, jehož se bude držet její nové SUV, jež přijede na trh letos. Očekávaný model bude větší než Škoda Yeti, a pokud by se držel rozměrů VisionS (což je pravděpodobné), může mít tři řady sedadel a délku 4,70 metru.

To je mimochodem o téměř půl metru víc, než má na délku yeti, a 22 centimetrů navíc oproti jinému v ČR vyráběnému SUV – Hyundai Tucson. Sériová výroba začne během letoška, studii bude možné naživo spatřit poprvé na březnovém autosalonu v Ženevě.

Podle nového šéfa Škoda Auto Bernharda Maiera navíc nezůstane jen u yetiho a většího SUV modelu. Maier, který dal českému Forbesu svůj první rozhovor po nástupu do funkce, uvedl, že další vozy v segmentu SUV budou následovat. „Loni v prosinci jsme se s naším strategickým partnerem v Číně dohodli na rozšíření tamější SUV nabídky o dva nové modely. Půjde o větší automobil SUV stylu coupé a o zvlášť emotivní menší crossover,“ řekl Maier pro Forbes. Celý rozhovor vyjde v únorovém čísle, které dostanou předplatitelé zítra, od čtvrtka bude ve volném prodeji.

Zda půjde „SUV coupé“ a menší crossover koupit také v Česku, to se teprve uvidí. „Modelovou SUV ofenzivu teprve startujeme. Na jaké jednotlivé trhy budou nové modely směřovat, zatím nebylo oficiálně rozhodnuto,“ dodal Maier. Segment SUV celosvětově roste, pro automobilky je stále atraktivnější, a Škoda tak nechce zůstat stranou. Automobilka loni prodala rekordních 1 055 500 vozů, teď vytváří strategii pro svůj byznys do roku 2025 a stále více chce sázet také na emoce a odvážný design.

Prvním příkladem je aktuální generace superbu, který má být podle Maiera také první škodovkou, která získá elektrický pohon. „Kromě elektromotoru bude disponovat i konvenčním pohonem, a jeho dojezd proto nebude tak závislý na dostupnosti veřejné nabíjecí stanice. Tento vůz představíme ještě v tomto desetiletí,“ uvedl Maier pro Forbes.

Více čtěte v únorovém čísle časopisu Forbes, které bude ve volném prodeji od čtvrtka.

Nejžhavější český startup současnosti chce z webu vzlétnout do oblak. Český vyhledávač letenek Skypicker plánuje vlastní aerolinku, aby tak zužitkoval svá data – denně u něj lidé z celého světa provedou 50 milionů vyhledávání letů. Ve velkém rozhovoru pro únorový Forbes, který vychází ve čtvrtek, to řekl zakladatel a šéf Skypickeru Oliver Dlouhý.

„Víme, kam lidé chtějí létat, a také víme, jaká je na daných trasách nabídka. Takže nám dává smysl začít některé z nich létat sami. Vidíme, kde spoje chybí nebo naopak kde jsou předražené,“ řekl Dlouhý.

Podle jeho slov by si Skypicker na začátku pronajal letadla i s posádkou. „Na tom se dá nový byznys model otestovat, je to v podstatě bez rizika a nemusíte mít ani žádné speciální licence. Kdyby všechno správně fungovalo, tak si pak můžeme vyřídit vlastní leasing, pořídit si posádku a založit značku aerolinek,“ dodal Dlouhý.

Čtěte také: Skypicker prošel Tomkovým investičním trojúhelníkem a dostal 25 milionů korun

Plány Skypickeru jsou aktuálně ve stadiu analýzy možných tras. Zatím prý nejlépe vycházejí spojení v jihovýchodní Asii, především na Bali, v Indonésii a Malajsii. „Asi bychom nevytvářeli spojení tam a zpátky, protože na to nejsou dost frekventovaná, ale spíš bychom vybrali několik měst a létali mezi nimi postupně, jakoby dokolečka,“ přibližuje Dlouhý. „Jednou týdně se tak letadlo bohatě zaplní.“

Kdy by mělo vzlétnout první letadlo Skypickeru, zatím není jisté. „Jsme teprve na začátku a nevíme, kdy vyčerpáme náš stávající byznys model, takže nechci říkat, kdy vylétne naše první letadlo,“ tvrdí Dlouhý.

Čtěte také: Lepší Česko: Jak ho vidí Roman Vaněk, Oliver Dlouhý a spol. 

Skypicker patří mezi rychle rostoucí mladé firmy, v Brně zaměstnává přes 300 lidí a aktuálně prodává letenky za necelých 20 milionů korun za den. Jak říká Dlouhý v rozhovoru pro únorový Forbes, letos by měly příjmy překročit hranici pěti miliard korun, v optimistické variantě výhledu pro rok 2016 dokonce deset miliard.

Foto: Jiří Turek, Jana Jabůrková

Maminka Martina Horského pracuje jako zdravotní sestra u praktického lékaře, takže řešila klasický problém čekáren u doktora: kdo přišel dřív, kdo předbíhá, kdo přišel jen pro recept… A Martina díky tomu napadlo navrhnout elektronickou recepční, která by jednoduše zjistila, kdo, kdy a proč přišel. Zařízení, které vypadá jako malá stříbrná krabička, dostalo název Evipa – EVIdence PAcientů.

Jak tenhle systém na evidenci příchozích pacientů funguje? Při příchodu do čekárny pacient vloží kartičku zdravotní pojišťovny nebo jiný rozměrově podobný doklad do zařízení. Sestra nebo doktor tak okamžitě vědí o příchodu nového pacienta. „Je to jednoduchá myšlenka, která pracuje s předpokladem, že každý člověk s sebou u doktora má kartičku zdravotní pojišťovny,“ říká Horský.

Je mu 26 let, má diplom z biomedicínského inženýrství z brněnského VUT a my jsme jeho nápad ocenili zařazením do letošního výběru 30 pod 30, který mapuje talentované Čechy pod 30 let.

Cena Evipy, kterou vyrábí Horského firma Medingo, začíná na 49 000 Kč. Zařízení si dosud pořídilo více než 50 doktorů, takže s ním podle Horského odhadů přijde každý týden do styku více než 15 tisíc pacientů. „Sestřičky nemají lehkou práci. V čekárně panuje často neutěšená situace. Díky Evipě přesně vidí, kdo tam je, jak dlouho čeká a z jakého důvodu přišel. Všichni pacienti se řadí do aplikace, která vypadá jako ICQ,“ popisuje Horský s tím, že neví o žádné konkurenci, která by se univerzálností a zpracováním Evipě blížila.

Její vývoj trval dva roky a podle Horského byl ve znamení nízkonákladovosti. „Co jsme mohli, udělali jsme si sami. Mnohdy jsme se museli naučit i úplně neznámým věcem, protože nechat si je vyřešit externě pro nás nebylo finančně dostupné,“ říká s tím, že v poslední fázi vývoje mu podal pomocnou ruku jeho otec. „Můj táta po představení finální verze systému navrhl, že do projektu vstoupí a finančně nás podpoří. Poskytl nám základní kapitál na rozjezd firmy. Hrozně nám to pomohlo, peníze jsme použili na první výrobu a mohli tak skutečně začít naše podnikání.“

První „elektronické recepční“ začal Horský prodávat ve svém blízkém okolí, z jižní Moravy se pak byznys rozšířil po celé republice. Za poslední rok překonal obrat čtyři miliony korun a v plánu je i brzký vstup na slovenský trh. Relativně vysoká cena prý není překážkou. „Za cenou si stojíme, protože používáme kvalitní komponenty a systém je navržen velmi robustně,“ dodává Horský.

Původně byla Evipa jeho one-man show, ale dnes už má dva společníky a na projektu pracuje 10 lidí. Hlavně neříkejte startup, protože tohle označení Horský nemá rád. „Neříkáme si startup, ale mladá firma. Proč? Startupy totiž žijí z peněz ostatních – my máme vlastní.“

Projel půlku světa, živil se jako vrcholový manažer, ale taky se koukal do hlavně samopalu v Nikaragui. Teď má Jan Kašpar největší českou firmu na korkové špunty – a kromě toho i pár tipů, jak můžete ohromit kolegy na příštím večírku. Jasně, určitě už víte, jak noblesně držet sklenici vína (za patku), jak ocenit jeho barvu, jiskrnost a vůni, a dost možná umíte desítky minut vyprávět o poslední návštěvě vinic v Bordeaux. Ale co korek, který všechno to tekuté štěstí drží v lahvi? „To je podobná věda jako samotná výroba a degustace vína,“ směje se Kašpar.

Základy asi znáte. Korek z jednoho kusu, vyřezaný z kůry korkového dubu, je lepší než slepená drť slisovaná do stejného tvaru. A pod tím prvním najdete mnohem lepší víno než pod tím druhým. Zbytek můžete okoukat od Kašpara, který ve svojí firmě Cork Janosa na okraji Zlína letos vyrobí 70 milionů špuntů a korku docela rozumí.

Když otevírá dveře do výroby, slabě to zavoní spálenou bábovkou. „To je úpravou korku a taky kvůli laseru, vypalujeme s ním nápisy a značky vinařství,“ vysvětluje Kašpar. A bere do ruky hrst zátek, které padají ze stroje. „Čichem hned poznáte, jestli je korek v pořádku, jestli třeba během přepravy z Portugalska nezvlhnul,“ říká, když do hromádky v dlaních noří obličej.

Tuhle firmu má už 14 let a cesta k ní byla celkem divoká. Revoluci strávil Kašpar v JZD Slušovice, ostrůvku skorokapitalismu v socialistickém Československu. Na začátku devadesátých let se mu podařilo dostat na půlroční stáž do centrály Marks & Spencer v Londýně. „Byl jsem jeden z prvních lidí z východu, kdo tam vkročil, dívali se tam na mě jako na exota,“ vzpomíná. A konec devadesátých let ho zastihl ve Střední Americe. „Nikaragua je úžasná země, kam jsem se několikrát vracel, ale dokáže být dost krutá. Zažil jsem tam hurikán Mitch i partyzánské boje, párkrát tam šlo do tuhého,“ popisuje Kašpar. Vedle toho roky pracoval v exportu moravského vína a na přelomu tisíciletí šéfoval exportu Vetropacku, velké švýcarské sklárny.

A pak, jak říká, mu „nezbylo nic jiného než podnikat“. Ředitel sklárny nečekaně zemřel a po sérii změn se Kašpar rozhodl odejít. „Nejsem ten typ, co by se přihlásil na úřad práce,“ krčí rameny a vysvětluje, proč se nechal zlanařit od portugalského známého, aby spolu ve Zlíně založili firmu na korkové zátky. Napřed v ní měl český podnikatel jen 20% podíl, ale postupně se jeho společník dostal do finančních problémů, a tak od něj Kašpar zbytek odkoupil.

Teď si firmu řídí sám a z Portugalska bere jen korkový polotovar na výrobu špuntů. Ten leží v několika úhledných řadách pytlů ve skladu a Kašparovi zaměstnanci ho ořezávají, tvarují, upravují a impregnují, než jsou hotové špunty nachystané na přepravu – k českým a moravským vinařům (Cork Janosa drží přes polovinu tuzemského trhu), ale taky na Slovensko, do Polska, Maďarska nebo Rakouska.

Kašpar jim nabízí plný servis. „Všechno od nejlevnějších špuntů z korkové drti až po mercedesy mezi korkem. Nejkvalitnější korky z masy, speciální francouzské korky z mikrogranulátu, ale i umělé zátky a šroubovací víčka na mladá vína. Kromě toho děláme i korky na šampaňská vína, ale spolupracujeme třeba taky s Bernardem na pivních zátkách nebo s výrobci ciderů,“ dodává Kašpar. Ročně za to jeho firma utrží nižší desítky milionů korun a je pravidelně v zisku.

„Kolik přesně? To pardon, to já nehlídám,“ směje se. To prý ví účetní, Kašpar si jen každý měsíc prochází, kolik vydal a kolik utržil, aby viděl, kde má jeho podnikání ještě mezery. Ale ta černá corvetta s červenými kotoučovými brzdami, kterou má zaparkovanou v garáži (a dokáže o ní vyprávět skoro tak dlouho jako o korku), říká, že se byznysu nevede špatně.

A jak to je s tou korkovou alchymií, co všechno můžete od Kašpara odkoukat a dá se podle korku poznat dobré víno?

Dali jsme pro vás dohromady pět věcí, které byste měli o korku vědět, než vůbec otevřete tu skvělou archivní lahev, co vám leží ve sklepě:

Nebuďte překvapení, když ani jedno z nejlépe hodnocených vín na Wine Spectator, archivní Chevalier-Montrachet La Cabotte z vinařství Bouchard Pere & Fils, nebude uzavřené celokorkem z korkové masy. Ten je sice pořád ještě tím nejkvalitnějším, co příroda nabízí, ale technologie už jí šlapou na paty a někdy ji i předhání. Proto i tak exkluzivní vinařství, jako je Bouchard Pere & Fils (ale třeba i Moët Chandon ve svojí nejvyšší řadě šampaňských), přecházejí na francouzské zátky DIAM, které mají patentovanou technologii korkového mikrogranulátu. „Za specifické teploty a tlaku je najemno mletý korek spojený elastickým pojivem, k tomu obsahuje i mikroskopické plastové kapsle se vzduchem,“ vysvětluje Kašpar.

Na první pohled můžou zátky z mikrogranulátu laikovi připomínat korky ze slepené drti, ale podle Kašpara by to bylo jako srovnávat trabant s mercedesem. „Drť je slepená lepidlem a tvrdne, zátka potom nemůže tak dokonale přilnout k hrdlu lahve. Korek z mikrogranulí je proti tomu elastický. A taky asi desetkrát dražší,“ dodává Kašpar. Korky z drti se používají jen na ty nejlevnější vína.

Určitě už jste narazili na korky „s dvojploškou“ – uprostřed je drť a na obou koncích disk z korkové masy. „Češi mají pocit, že to je něco lepšího. Dokonce ho některá vinařství používají i na archivování vína, ačkoliv k tomu není vhodný,“ krčí rameny Kašpar.

I když korky z mikrogranulátu nabízí srovnatelné vlastnosti, celá řada tradičních vinařství svoje exkluzivní vína pořád korkuje masou. Je elastická, víno pod ní nejlépe zraje a srdce staromilce plesá. „Je ale složité dohlédnout na to, aby byl korek dobře ošetřený proti trichloranisolu, TCA. To je látka, která víno znehodnotí, způsobuje pachuť po korku,“ vysvětluje Kašpar. A to je problém všech korků, kromě těch z mikrogranulátu. „Jen DIAM má technologii, která korek stoprocentně vyčistí od TCA. Taky přijde na 35 milionů eur,“ dodává.

Kromě různých korků se vína zátkují ještě plastem nebo šroubovacím uzávěrem. Podle Kašpara to jsou přijatelné varianty a stále oblíbenější, ale jen pro mladá vína. „Pokud víno neleží déle než rok, je uzávěr dobré jednoduché řešení.“ K archivaci se ale nehodí – stejně jako plast, kterému vadí výkyvy teplot a po několika letech degraduje.

Autor fotografií: Michael Tomeš

Vidíte? Odtud je nejlepší výhled na Áčko v celém Brně, míří Ondřej Kratěna ukazovákem přes koleje „šaliny“ a plot výstaviště k ústřední budově veletržního areálu. Stojíme na horní palubě budovy, ve které i za jeho přičinění z pozice technického ředitele vzniká něco, co využívá 22 milionů lidí na celém světě a díky čemu si i vy dokážete bez obtíží vytvořit webovou stránku, která bude bavit nebo díky které můžete oslovit nové zákazníky. Značka Webnode, původně technologický start-up vyrostl v uznávaného giganta a míří ještě dál.

Proč mají na zdech ty obrázky sov? dumám, když vplujeme do moderního sídla, které se stalo medailistou v soutěži Kancl roku. Kratěna toho ví hodně, ale toto ne a krčí rameny. „Neptejte se,“ směje se. Snad mají být ty sovy symbolem moudrosti nebo know-how, na němž úspěch Webnodu stojí. Jeho prostřednictvím si dnes může webovou stránku založit úplně každý a s minimálním vynaložením času i peněz či bez hlubších znalostí jedniček a nul binárního světa. „A o to nám hlavně jde,“ kývne CTO firmy, v níž už strávil tucet let. „Pro spoustu lidí náš produkt není. Není pro vývojáře, pro designová studia, tam nejsme silní, nikdy nebudeme a ani nechceme být. Jsme pro lidi a razíme heslo: Do it yourself. Snadno a rychle.“

Cílovou skupinou společnosti jsou ti, co už mají nějakou zkušenost s programátorem, s nímž řešili tvorbu svého webu v minulosti, a nechtějí něco podobného absolvovat znovu. Raději si večer na dvě hodiny sednou k počítači a podle sebe vytvoří stránku, která možná nebude stoprocentní, ale bude fungovat. „Náš typický zákazník je elektrikář, instalatér, který přijde večer unavený po práci domů, uspí děti a pak v našem programu vytvoří web, kterým dá světu vědět, co dělá a že to dělá dobře,“ popisuje Kratěna. „Nenutíme vás přemýšlet a nesmíme vás naštvat nebo vás stavět před volby, jestli má být tlačítko zelené nebo modré. Když takové rozhodování podstoupíte desetkrát, raději web nevytvoříte. Podle takových zákazníků jsme náš produkt ladili. Aby byli spokojení.“

Technický ředitel Ondřej Kratěna pracuje pro Webnode 12 let.

Cesta do tohoto stádia však trvala roky a přinesla drobné úspěchy i velké neúspěchy. Sám Kratěna od třinácti let tvořil webové stránky pro své okolí, ale v prvním ročníku informatiky na Masarykově univerzitě (což je ostatně typický background vývojářů a designérů firmy) se chtěl posunout dál. Narazil přitom na Víta Vrbu, zakladatele a dnes hlavního šéfa Webnodu, a společně s dalšími kolegy vyvinuli Morphea, redakční systém pro velké firmy. Nakonec ale zjistili, že ho neumějí prodat a že je ani nebaví pouštět se do bitev s názvem výběrové řízení.

Štěstím bylo, že v té době nastala internetová revoluce, co změnila systém fungování webů, a oni, zkušení programátoři si řekli: Tady je příležitost, udělejme systém, ve kterém zvládne web vytvořit každý. A tehdy odstartovala kapitola pokusů a omylů. „Protože než vznikla první veřejná verze Webnode, vytvořili jsme tři, které neprošly uživatelskými testy. Lidi program nechápali intuitivně, byl složitý,“ vzpomíná Kratěna. „Tak jsme ho zahodili a teprve s tím poslední jsme v roce 2008 vyšli na trh.“

V přibližně stejnou dobu se ve světě narodily čtyři obdobné platformy, přesto ta brněnská slibně rostla. Snad i díky tomu, co je poznávacím znamením dnešního Webnodu – multikulturnost. Jeho zakladatelé totiž pochopili, že úspěch nepřijde z Česka, ale že za ním musejí do světa a tam že můžou komunikovat jedině jazykem vlastním jednotlivým zákazníkům. Proto má Webnode na 25 jazykových mutací. „S Němci nemůžeme komunikovat anglicky, v Brazílii zase nefunguje portugalská portugalština ale jen ta brazilská. Pro každý trh jsme chtěli mít rodilého člověka, který zná trh, kulturu…“ vysvětluje direktor a otevírá dveře do jedné z kanceláří customer care, kde právě cizinci pracují. V jedné sedí Seveřané a budují marketing, jinde další národnosti blízké si mentalitou pracují na marketingu a akvizicích. „Třeba Portugalci sedí sami, protože jsou hodně hluční. Pořád si povídají.“

Právě mix devatenácti národností přináší Webnodu drobný náskok před konkurencí, protože díky němu firma rozumí zvláštnostem jednotlivých trhů. „Ale to jsme si museli vyšlapat,“ připomene technický ředitel a zavzpomíná, jak kdysi se světem komunikovali prostřednictvím translate.google. Cizince loví, když do Česka přijdou studovat, přetahují je od nadnárodních IT firem nebo přes inzeráty v jejich rodné zemi.

„Nejdřív s nimi strávíme hromadu času a ptáme se na všechno možné: Třeba jak a kam se u vás chodíte ostříhat? Telefonujete u toho? Chodíte tam bez objednání? Platí se kartou nebo v hotovosti? Dostanete účtenku? Každá země má hromadu specifik, která bylo potřeba zjistit, a to nám mnohdy umožnilo být na trhu s něčím novým, co nás o malý kousek posunulo.“

Chapadla Webnodu dnes sahají od Brazílie přes Španělsko po Turecko a loni přibylo na pět milionů zákazníků. Ovšem jen tři procenta z nich jsou platící, tedy takoví, co svůj web užívají třeba jako blog a ne k byznysu. U těch druhých už je služba zpoplatněná a právě ti přispěli k tomu, že firma si loni na tržbách přišla na stovky milionů a provozní zisk v desítkách milionů korun.

A nová podoba platformy, ještě uživatelsky přívětivější a návodnější, kterou Webnode do světa vypustil před pár dny a která reaguje na nové technologie i menší kapacitu uživatelů internetu vstřebávat informace, má přinést další růst. „To je nový Webnode,“ pochlubí se Kratěna za devadesátku zaměstnanců firmy. „V tomto jsme hodně daleko. A budeme ještě dál.“

Tak už víte, proč mají na stěnách ve Webnodu ty namalované sovy? Protože tato firma to s internetem umí vážně chytře.

Voda šplíchá na všechny strany a děti v řadě za sebou krájí pažemi vodu. V Rychnově a v Praze, v Litomyšli i Ostravě, na osmi místech republiky, v deseti různých bazénech. Sports Team pořádá další plavecký trénink a Jiří Jedlička, zakladatel a šéf projektu, počítá: „Od září jsme uspořádali 1800 tréninkových jednotek.“ Bývalý olympionik a Plavec roku 2007 se po skončení kariéry rozhodl předávat další generaci své know-how, aktuálně pod jeho značkou plave na sedm stovek dětí a v plánech má jeden ambiciózní bod – vychovat v Česku olympijského medailistu. Jen to chce čas. A taky trochu peněz navíc.

On sám startoval pod pěti kruhy v Pekingu, ale přestože sezony 2007 a 2008 byly jeho nejsilnější, doplaval v nich do finále mistrovství Evropy a pro start na čínské olympiádě splnil přísnější nominační limit, ta nejdůležitější soutěž mu nakonec nevyšla – na obou svých tratích skončil v rozplavbách. Závodníkovi z Pardubic bylo jednadvacet a pochyboval, že má smysl dál pokračovat. „Neviděl jsem světlo na konci tunelu. A než něco dělat napůl, tak to raději dělat nebudu.“ Po osmiměsíční pauze, během níž si čistil hlavu a hledal novou motivaci, odjel do oblíbené Austrálie ještě jednou zkusit vyšlapat cestu k vrcholu.

„Dostal jsem nabídku od Henryho Vágnera, Čechoaustralana, který plaval na olympiádě v Tokiu, že můžu bydlet u něj a trénovat se světovým rekordmanem Brentem Rickardem,“ vzpomíná Jedlička, jak tenkrát do vody skákal ve skupině plné olympijských medailistů. „Tam jsem si uvědomil, že v současných podmínkách budeme v Česku těžko konkurovat světovému plavání, že svět je o velký kus dál.“

Pro projekt s cílem posunout české plavání vpřed se prsařský specialista definitivně rozhodl v roce 2011, kdy odplaval svůj poslední závod života. „Mou primární motivací bylo pomoct plavání a aby naši členové reprezentovali na velkých evropských nebo světových akcích.“ Na dálku, ještě od protinožců zakládal první oddíl ve Skutči a vytyčil si plán mít do konce první pětiletky existence tisíc členů. „Teď je to něco kolem sedmi set,“ říká. „Ale počet dětí, které u nás za tu dobu plavaly nebo jsme je to naučili, se pohybuje v řádu tisíců.“

A těm všem chtěl Jedlička předat kus zkušeností z druhé konce planety. „Poznal jsem poměry tady i v cizině a mám představu, jak by trénování mělo vypadat,“ tvrdí a jak se píše na stránkách jeho projektu, poskytuje komplexní služby v oblastech rekreačního, výkonnostního a vrcholového plavání. Coby bývalého reprezentanta však Jedličku nejvíc žene ta poslední složka. V Ostravě pod vedením Dominika Bartoše, prvního Čecha, který 1500 metrů v krátkém bazénu zaplaval pod 15 minut, vzniká závodní skupina. Tam se začínají objevovat talenty a už i výsledky. „Ale pět let je na vychování velkého plavce krátká doba, proto ještě nemáme dospělé medailisty z mistrovství republiky,“ připomíná Jedlička. „O tom se můžeme bavit za dalších pět let.“

Během nich by chtěl autor myšlenky ještě víc rozvířit vodu v bazénech, přestože konkurence jeho projekt nevidí úplně ráda. Snad proto, že chce plavání dělat jinak. „Musíme mít cíle,“ vybízí šéf společnosti Sports Team, která za loňský rok vykázala obrat 3,7 milionu. „Bez růstu, ať výkonnostního, členského nebo ekonomického nemůžeme fungovat a budeme stagnovat. Což se teď částečně děje. Mým cílem bylo každý rok otevírat oddíl v dalším novém městě – první rok bylo jedno, další rok dvě, pak pět, ale poslední dvě sezony se nepodařilo rozjet žádné. Územní růst je pomalejší, než bychom si představovali, z hlediska členského a výkonnostního naštěstí rosteme. A to je perfektní.“

Každá generace českého plavání měla nějakou hvězdu a i Jedlička jednou takovou býval. Třeba teď právě jeho přičiněním v Česku zraje nový talent, nebo snad i olympijský vítěz. „Byl bych rád, aby to bylo co nejdříve,“ sní bývalý reprezentant. „Byl bych samozřejmě rád, kdyby to byl člen našeho týmu. A když nebude, nevadí, hlavně ať Česká republika nějakého svého medailistu z her už brzy má.“

„Před pár lety mi jeden pán řekl, že bych se měla začít líčit a nosit šperky. Že bych se měla stát ženou. Tak jsem mu dala za pravdu a začala se sebou něco dělat,“ vypráví spolumajitelka šperkařství Mooyyy Chiara Obšivačová, která ještě donedávna nenosila na těle žádné ozdoby, protože jí to přišlo nepraktické. Teď se paradoxně šperkařinou živí.

A vzala si do hlavy, že lásku k vzácným kamenům a meditačním indickým semenům probudí i v ostatních.

Chiara Obšivačová a její náhrdelníky.

Na začátku stála inspirace polodrahokamy. To bylo ještě v době, kdy vedla obchod s minerály v centru Prahy. „Tam se mi poprvé stalo, že jsem z těchto předmětů cítila nějakou sílu. Stála jsem před ametystovými geodami a úplně na mě sálala energie,“ líčí šestatřicetiletá podnikatelka, která se před dvěma lety rozhodla, že bude vyrábět originální šperky s pozitivními spirituálními účinky. Ty má například hinduistické semínko Rudraksha z posvátného stromu, který roste v Indii nebo na Srí Lance, a jež má prý pozitivní vliv na toho, kdo ho nosí.

Cílem Chiary Obšivačové je ale vyrábět moderní a hlavně opravdové šperky. Opravdovost zdůrazňuje proto, že český trh je podle ní přesycený syntetickými kameny, které někteří klenotníci sice vydávají za pravé, ale které na člověka nemají žádný vliv. „Já chci dělat poctivý byznys, chci prodávat pravé kameny, stříbro a také zlato,“ říká. Proto se v roce 2014 rozjela po burzách, aby zjistila, jestli jsou polodrahokamy opravdu tak drahé, jak se říká. A ono tomu tak kupodivu nebylo.

A výsledek? Spočítala si, že na rozjezd šperkařství bude potřebovat minimálně tři miliony korun – na nákup materiálů, zaplacení skic, dílny a lidí. Vypracovala byznys plán a začala shánět investora. První, kdo ji napadl, byl majitel Resortu Svatá Kateřina Petr Zempliner, pro kterého v roce 2007 hotelový komplex jako event manažerka otvírala. Odprezentovala mu svůj podnikatelský záměr a on byl nadšený.

„Rozjeli jsme se do Mnichova na burzu a tam jsme bezhlavě nakupovali. Byli jsme fascinováni, úplně jsme tam ulítli. Nechali jsme tam několik set tisíc,“ popisuje začátky. „No ale pak jsme si řekli – co s těma všema kamenama budeme dělat, když nemáme nikoho, kdo by nám z nich něco vyrobil?“ říká podnikatelka, které se nakonec podařilo navázat spolupráci se třemi profesionálními designérkami – Lucií Koldovou, Annou Steinerovou a Mirkou Talavaškovou. Velmi náročné bylo ale sehnat zlatníka.

Anna Steinerová, jedna z designérek Mooyyy, v akci.

„Nikdy jsem si nemyslela, že bude takový problém sehnat šperkaře. Žila jsem v domnění, že budou rádi, když jim dám práci. Opak byl pravdou,“ popisuje Obšivačová nepříjemnou zkušenost, kdy za ní všech 13 zlatnických firem, které oslovila, zavřelo dveře. „Řekli mi, že nikdy neseženu nikoho, kdo mi mé představy zrealizuje. Nechtěli totiž tvořit podle něčí předlohy,“ dodává.

Představa o krásných špercích s příběhem se začala rozplývat s prvně vyrobenou zakázkou. „Nakonec jsme sehnali jednu firmu, ale mně se jejich práce vůbec nelíbila. Až jsem si řekla, že to Češi prostě asi neumějí,“ popisuje zakladatelka Mooyyy. Nakonec se jí podařilo ke spolupráci přesvědčit Annu Steinerovou, která vystudovala ateliér K.O.V. na VŠUP v Praze.

S Mooyyy spolupracuje i Lucie Koldová.

„Měla jsem krásné skici, materiál i prostory na výrobu, ale neměla jsem nikoho, kdo by mi odlil věci ze stříbra. Až mě nakonec Anička před půl rokem odkázala na zlatnického rytce Petra Polívku, že mě ale nejspíš nevezme,“ vypráví Obšivačová. A měla pravdu, rytecký mistr ji odmítl. „Řekla jsem si, že se nenechám odbýt, vlezla jsem mu do dílny a tak dlouho jsem ho přemlouvala ke spolupráci, až s ním teď čekám dítě,“ usměje se šperkařka, která je ve čtvrtém měsíci.

„Z Mooyyy jsme tím udělali rodinnou firmu,“ říká pobaveně. „Petr mi hodně pomáhá. Po večerech diskutujeme o nových nápadech a technologiích. Společnými silami se nám navíc podařilo snížit náklady na výrobu už jen tím, že přítel má za svou mnohaletou zkušenost se šperky dobré kontakty s dodavateli,“ vypráví a dodává, že se jí s partnerem podařilo namíchat stříbro, které, jak sama říká, žije.

„Někteří prodejci své výrobky rhodiují, aby šperk vydržel stejný léta. Já mám ale ráda, když časem získá patinu. Neumím se ke šperkům chovat vůbec. A úplně nesnáším ty extrémně drahé. Štve mě, že se s nimi nemohu koupat, spát a musím s nimi zacházet nějak nadstandardně,“ popisuje Obšivačová a dodává, že její kolekce jsou dostupné pro každého.

E-shop Mooyyy spustila se svým týmem teprve před čtyřmi měsíci, v době, kdy vystavovala na Designbloku. Nebyla s ním úplně spokojená, ale s příchodem první výstavy se už musela začít nějak propagovat. „Bylo to narychlo, ale nakonec se nám během prvních dvou měsíců podařilo prodat 500 kusů šperků. Před Vánocemi jsme všichni pracovali od rána do večera, abychom stihli vyřídit všechny objednávky,“ popisuje. A práce se vyplatila, značka Mooyyy si na Designbloku vysloužila nominaci za nejlepší kolekci šperků v Cenách šéfredaktorů. A hlavně, o její značce se dozvěděli lidé.

Jejím snem je nyní prosadit se v zahraničí, proto plánuje účast na pařížském festivalu Bijorhca, která je sice drahá, ale prý by se jí to mělo vrátit. Příští rok plánuje zkustit přeprodávat své výrobky také v galeriích v Miláně a New Yorku. U nás by to měla být podle plánů investora Pařížská ulice. „Mám spočítané, že při tomhle nasazení by se mi investice měla vrátit do dvou let,“ uvádí.

Můj šperk – moje vášeň. „Tak vznikl název Mooyyy. Chci v ženách probudit touhu nosit autorské šperky a nejen bezduché cetky, které nic neznamenají,“ přeje si nastávající maminka.

Autor fotografií: Michael Tomeš

Od mala rád si rád hrál s kamerou a neustále hledal způsoby, jakými by mohl své natáčení zdokonalit. Pak asi před pěti lety narazil Jakub Sejkora na YouTube na video, které zachycovalo americké mini vrtulníky na dálkové ovládání vhodné pro natáčení z výšek. Taky chtěl takový. Jenže, co uděláte, když u nás žádný neseženete a ty zahraniční jsou příliš drahé?

Dvaadvacetiletý rodák z Jablonce se tehdy společně se svým otcem a konstruktérem Lukášem Kostkou rozhodl pro vlastní výrobu šestivrtulových multikoptér. A teď to vypadá na byznys se slibnou budoucností – během pěti měsíců jich jejich firma Flydeo prodala už 60, i přesto, že jeden stojí stejně jako nová Škoda Fabia, tj. 300 tisíc korun.

Tým Flydeo – zleva Jan Sejkora, Lukáš Kostka a vzadu Jakub Sejkora.

Na jaře minulého roku vyhrála Flydeo Nápad roku, soutěž, která podporuje zajímavé podnikatelské nápady nebo startující projekty, a představila se na největším leteckém veletrhu v německém Friedrichshafenu, kde získala první objednávky od zahraničních klientů. U nás drony jejich výroby tak populární nejsou. Doposud tu prodaly pouze dva.

Podle Sejkory si české firmy multikoptéry zatím jen oťukávají. „Proto je nezbytné lidi vzdělávat a vysvětlovat jim, co vše je s nimi možné dělat,“ říká.

„Do vývoje jsme investovali vlastní naspořené peníze. Byly to miliony korun, protože samotná konstrukce strojů je dost náročná. Ale pořád jsme levnější než zahraniční konkurence,” tvrdí Jakub Sejkora, jehož firma nabízí klientům i leteckou instruktáž. Techniku ovládání na dálku si prý každý osvojí během pár hodin.

Dron Flydeo v akci.

Aktuálně má Flydeo ve své nabídce jeden šestivrtulový dron. Na přelomu března a dubna se ale chystá představit nový osmivrtulový model s nosností až 25 kilo. Ten aktuální unese kilo pouze pět a s těmi dokáže letět přibližně půl hodiny, s lehkou pozorovací kamerou je však schopný až 70minutového letu.

„Musíme vyvíjet stále nové věci, protože nechceme, aby nás převálcovala konkurence,“ popisuje Sejkora a vysvětluje, že u nás mají pouze jednoho teoretického konkurenta, který se zabývá výrobou multikoptér pro obdobné použití. Zatímco ve světě jich je minimálně dvacet. Flydeo se liší hlavně tím, že jeho vývoj a výroba probíhá převážně v České republice.

A k čemu všemu jsou tyto drony u nás i ve světě užitečné? „Nejvíce je využívají fotografové a filmaři, kteří si na ně mohou zavěsit kamery. Dále je využívají bezpečnostní agentury k monitoringu budov, produktovodů a elektráren, záchranáři při hledání pohřešovaných osob pomocí zabudované termokamery, své velké využití ale drony najdou také v zemědělství,“ popisuje mladý podnikatel a dodává, že o většinou drahé příslušenství pro natáčení se nemusí pilot bát.

Je libo fotka z ptačí perspektivy?

Drony Flydeo mají totiž speciální padák, který se při poruše otevře a přístroj dopraví v bezpečí na zem. „V tom je naše další výhoda oproti konkurenci. Má ho totiž jen pár firem,“ říká a upřesňuje, že téměř všechny součástky jsou vyrobené v Česku kvůli zajištění potřebné kvality.

Největší brzdou pro novou firmu byla a je legislativa, která používání dronů upravuje. „Společnosti o drony mají zájem, ale jakmile nahlédnou hlouběji do problému spojených s legislativou, většinou couvnou a raději najmou specializovanou firmu pro pořízení záběrů, než aby dron kupovali,“ říká Sejkora a dovysvětluje, že tyto firmy potřebují povolení k létání od Úřadu pro civilní letectví – získání licence pro dron i pilota, povolení k leteckým pracem a také platné pojištění.

Doposud se smějí bezpilotní letouny legálně využívat minimálně 150 metrů od obydlených oblastí a létat mohou jen v dohledové vzdálenosti od pilota. Jsou tu i výjimky pro komerční účely, ale k těm je třeba získat další povolení. „Nejdříve jsme si mysleli, že je potřebovat nebudeme, že drony budeme jen vyrábět a prodávat, ale máme takových požadavků, abychom něco oblétali ať už s termokamerou, nebo profesionální filmovou kamerou, že jsme se tomu stejně nevyhnuli,” říká Sejkora. Zároveň dodává, že pro celý tento proces poskytují klientům 150stránkovou příručku – Jak postupovat při registraci.

Sám si natáčení s multikoptérou vyzkoušel například u videoklipu Zázrak od Paulie Garanda & Kenny Rougha, kde byly bezpilotní letouny Flydeo použité.

I přesto, že Jakuba Sejkoru práce na rozvoji firmy baví, rád by se opět vrátil ke svému koníčku – filmování. Tentokrát ale již na vyšší úrovni. „Snažím se dostat do oblasti profesionálního filmu. Nedávno jsem se vrátil z Los Angeles, kde jsem nasbíral důležité a cenné kontakty. Jsou tam natáčecí studia, se kterými jsme jednali a mohu říct, že spolupráce je na spadnutí,“ těší se na potencionální filmování s profíky v Hollywoodu.

„Vůbec bych se nebránil tomu se do L.A. třeba i přestěhovat,“ usměje se Sejkora, jehož snem je natáčet s drony filmové trháky. Tím ale nezavrhuje práci ve Flydeu. Obě tyto činnosti se prý dají skloubit dohromady a lze se jim věnovat současně. Flydeo je navíc jeho srdcová záležitost a těžko by ho prý úplně opustil.

Navíc, jak už vás asi napadlo, svou zálibu i byznys by Sejkora rád skloubil dohromady. Stotřicet centrimetrů dlouhé multikoptéry mají totiž oproti klasickým helikoptérám při natáčení několik výhod – dostanou se do míst, kam ty velké ne, nevíří prach a jejich provoz je levnější. „Jedna z mála nevýhod je rychlost. Multikoptéry dokáží letět maximální rychlostí 70 km/h, zatímco helikoptéra může letět i více než 300km/h,“ popisuje funkce letecké techniky při natáčení Jakub, který se společně s otcem ve svém volném čase věnuje závodění v minikárách.

Když Sejkorovým nevyjdou drony…

A jak jdou tyto dvě věci dohromady? Asi nijak, ale jedno je jisté, k oběma je potřeba kvalitní vybavení, které si vlastnoručně vyrábí ve své dílně. Možná proto se Sejkorům podařilo už několikrát vyhrát Mistrovství Evropy v minikárách. Chtějí mít totiž vše pod kontrolou a v Jablonci nad Nisou.

Byznys Milana Luštince je pěkná jízda. I když hlavně v začátcích připomínal spíš jízdu v boulích. Nahoru, dolů, skočit – a nespadnout. I na tuhle specialitu Luštinec vyrábí špičkové lyže, závodí se s nimi i na olympiádě, ale aby se majitel firmy z pomezí Krkonoš a Vraních hor dostal tak daleko, musel hodně bojovat.

„Pojďte sem, pojďte se podívat,“ táhne mě Luštinec přes schody do zádveří. „A podívejte se na ty kopce,“ ukazuje mi zpoza zárubní zelené svahy kolem Žacléře, kde svoje lyže značky Lusti vyrábí. „Chápete to? Chápete?“ Nechápu. Dokud mě neotočí o devadesát stupňů a neukáže mi, proč tu vlastně jsem. „Teď se podívejte tady. Každý den posíláme kurýrem přibližně čtyřicet balíků lyží. Přitom na kopcích nic není, žádný sníh. Chápete to?“

Dlouhé balíky obalené černou fólií čekají seřazené za dveřmi a Luštinec vysvětluje, že nikdy neměl tolik objednávek – když zároveň není sníh. „A jak nasněží, ta čísla se násobí. A to neplatí jenom o Česku, pomůže, i když napadne metr sněhu ve Francii, to nám hned přistane nějaká objednávka na prašanky,“ říká. Třeba ty s Krakonošem, které mají v designu i sojku, a jsou poctou místu, kde se všechny lyže Lusti vyrábí.

Tohle není firma, která by dělala obrovské série – má asi 40 zaměstnanců a ročně pošle do světa kolem šesti tisíc lyží Lusti. Všechny jsou ručně vyráběné a často jde o závodní speciály, třeba skialpové lyže, které patří mezi nejlehčí na světě (615 gramů) nebo kousky na rychlostní lyžování, které jedou až 250 kilometrů za hodinu.

Čtěte také: Zimní příběh lyží Sporten: Doma podceňovaná značka, ve světě špička

Kdybyste ale do Luštincovy dílny vešli před víc než dvaceti lety, v době kdy začínal, asi byste mu takovou budoucnost neprorokovali. „Já se všechno učil stylem pokus-omyl. Začínal jsem tím, že jsem si vyrobil vlastní snowboard. Dnes už to zní trochu neuvěřitelně, ale tehdy se tu nedalo nic takového koupit, ani nikdo nevěděl, jak se to vyrábí. Tak jsem to prostě zkoušel,“ popisuje. Lepil různě dlouhé dýhy dřeva na sebe, vyrobit první kousek mu trvalo měsíc. „A při první jízdě praskl,“ směje se dneska Luštinec.

V té době se ještě živil jako opravář důlních strojů – což byla hodně drsná, špinavá a nebezpečná práce. „Deset let jsem fáral do dolů, tam jsem spravoval těžkou techniku. Jsem jenom vyučený, ale technologie, stroje, vymýšlení nových věcí a zlepšováků, to mě vždycky bavilo,“ říká Luštinec. Jenže v roce 1992 důl v Žacléři zavřeli a on zůstal bez práce.

„Tehdy mě napadlo, že bych se třeba mohl výrobou snowboardů živit. Od toho prvního pokusu už uběhlo dost času a mezitím jsem se vypracoval a vyráběl jsem i pro známé,“ vzpomíná. A tak začal podnikat. Zrovna dostavěl dům, a tak ho rovnou zastavil a půjčil si u banky. „Našel jsem společníka a rozjeli jsme to, to bylo v září. A v březnu jsme byli bez peněz.“ Společník odešel a Luštincovi zbyl jen dluh. „Tehdy jsem byl na pokraji bankrotu. No, vlastně už za tou hranou, jen jsem si to nechtěl přiznat,“ říká.

Ale věci se začaly obracet k lepšímu – ozval se mu jeden Rakušan, že by potřeboval vyrobit sto snowboardů – a domluvili si schůzku v hotelu. „Bylo to večer v osm, čekal jsem do půlnoci, pak už jsme se zvedl, že to nemá cenu. Tehdy nebyly mobily, nebylo jak se s ním spojit. A vypadalo to, že se na mě vykašlal,“ vzpomíná Luštinec. Byl to moment jak z levného hollywoodského filmu – při dochodu se s Rakušanem potkal, sedli si, jednali do tří do rána – a plácli si. „To byla přelomová zakázka – ale já na ni neměl peníze. A tak jsem musel ještě do banky, na rovinu jsem jim řekl, že mi buď můžou půjčit ještě 150 tisíc, a mít šanci, že jim všechno včetně předchozího dluhu splatím, anebo se jim asi už peníze nevrátí.“

Banka mu uvěřila, Luštinec začal s Rakušanem spolupracovat – a dohodli se i na investici. Galus Industries, což je firma, která značku Lusti vyrábí, vlastní Luštinec z poloviny, zbytek je rakouský kapitál. „Ale já jsem jediný jednatel, celou si ji řídím sám. To byla moje podmínka,“ dodává Luštinec.

Výměnou za investici vyráběl do rakouských sportovních řetězců levné lyže a snowboardy pod cizími značkami. „Ale mně to po pár letech začalo vadit. Chtěl jsem dělat skvělé věci, jak nejlíp umím, ne jen dobré a levné,“ vysvětluje. Začal lyžemi pro dcery, které závodily, později je vyráběl i pro známé. Jednoduché jednobarevné ručně dělané lyže s neošizenou konstrukcí. „Začalo se jim říkal lušťovky. Pak mi došlo, že bych chtěl vyrábět hlavně svoje lyže, aby byly nejlepší, ne nejlevnější. A aby měly svoji značku. A tak vzniklo Lusti.“

Napřed dělal dvacet, třicet párů ročně – hodně se soustředil na výzkum a vývoj, na testování. Lusti byla jen taková vedlejší kolej k levné výrobě do Rakouska. Pak ale přišla krize a velké zakázky přestaly chodit, a dneska už Luštincova vlastní značka dělá většinu produkce žacléřské fabriky, která ročně utrží kolem dvaceti milionů korun.

A Lusti se daří dobře – tohle jsou lyže na kterých jezdí polská a od příštího roku i česká horská služby, závodila na nich Nikola Sudová a na lyžích z Žacléře se vítězí i ve světovém poháru ve skibobu. „Hodně se věnujeme okrajovým disciplínám,“ vysvětluje Luštinec. Ty totiž velké značky trochu opomíjejí, a tak je tam prostor prosadit se i pro menší firmu z Bohem zapomenutých Vraních hor.

Když procházíme fabrikou, voní tu dřevo a lepidlo. To je taky srdce každé lyže, která odsud odejde. Jádro mají buď ze smrkového nebo z odlehčeného dřeva, z obou stran jsou nalepené další vrstvy, od grafitové skluznice po designovou fólii. Uvnitř je kromě dřeva taky karbon, sklolaminát, titanal (slitinila hliníkového duralu a titanu) – těch vrstev je tam i dvanáct. Každou z nich tu v dílnách upravili do potřebného profilu a tvaru.

Je odpoledne a už ztichlou výrobou se line dramatická a heroická hudba. Něco jako z Pána prstenů. „Lidé chodí na ráno a na odpolední a noční už tu zůstávají jen lepiči lyží. Jeden je fanda do filmové hudby,“ vysvětluje Luštinec. A ukazuje, jak podstata výroby lyže spočívá v tom, že se na sebe lepí v podstatě neslepitelné věci. „Takže k tomu slouží speciální lisy, do kterých se vloží ze všech těch vrstev udělaný sendvič. Lis mu dá výsledný tvar a aktivuje lepidlo,“ ukazuje. A jen tak mimochodem dodá, že tyhle lisy vyráběl sám. „Neměl jsem na začátku peníze, abych si koupil lisy za miliony,“ krčí rameny.

Bez mučení taky přiznává, že víc než denní chod firmy a byznys samotný ho baví vymýšlet nové věci a inovace. A tak letos, kdy slaví padesátiny, se rozhodl rozjet ještě jeden projekt. Novou značku L50.

„Už jsme párkrát slyšeli, že naše lyže jsou skvělé, ale pro někoho prostě moc levné,“ směje se Luštinec. A ukazuje prototyp lyže, která má tuhle mezeru vyplnit. „Dole grafit, nahoře titanal, karbon a mahagon, uprostřed ta nejlepší závodní lyže, co vyrábíme,“ popisuje Luštinec vrstvu po vrstvě svého nového mazlíčka. Vyjde v limitované edici 50 párů a přijde na 50 tisíc – a dost párů už je zabraných.

„Teď už jsme si s výrobou poradili, ale že to bude tak pracné, tak neskutečně náročné dát tuhle lyži dohromady – i s našimi zkušenostmi – to mě teda nenapadlo,“ přiznává s vydechnutím Luštinec. A ukazuje, jak každý detail ladili, dokud nebyl úplně dokonalý. Rýhy vyfrézované do titanalu, které stály hodně tisíc a hodně nervů, karbon, obložení z vzácného dřeva. Lak, který se povedl až na několikátý pokus.

„Teď jsme ve stadiu, kdy nás ta lyže přišla na víc než padesát tisíc,“ rozesměje se, nakažlivě a na celé kolo. A potvrzuje to, co se o něm v oboru povídá. Že tenhle rtuťovitý chlapík každou výzvu bere jen jako bouli v závodu, jako můstek, který mu pomůže odrazit se dál.

Autor fotografií: Matěj Slávik

Vinylové desky si u něj objednávají Madonna, Lady Gaga i U2. Teď by měli přijít gratulovat. Zdeněk Pelc, majitel společnosti GZ Media, jedničky na světovém trhu ve výrobě vinylových desek, v úterý večer vyhrál šestnáctý ročník prestižní soutěže EY Podnikatel roku. A v červnu pojede Českou republiku reprezentovat do Monte Carla.

Zdeněk Pelc má produkt, který každý zná, a co víc: poslední roky ze své fabriky ve středočeské Loděnici u Berouna bez nadsázky mění celý globální hudební trh. V loňském roce tu vyrobili 18,5 milionu vinylových desek. Letos to má být ještě o třetinu víc, přes 24 milionů kusů.

Největší výrobci vinylů (odhady na začátku roku 2015).

Pelc přitom podniká v branži, nad níž počátkem devadesátých let všichni zlomili hůl. Zatímco se celý svět opájel blýskavou novinkou – cédéčky, jejichž digitální záznam zvuku považoval za dokonalý, Pelc přemýšlel. Ještě v osmdesátých letech ve firmě vyrobili 14 milionů desek, najednou to bylo sotva dvě stě nebo čtyři sta tisíc kusů. Všichni ostatní vyhazovali lisy na gramodesky do šrotu. Pelc ne. Pelc je uklidil do skladu – třeba se ještě budou hodit, třeba na náhradní díly.

A vida. Když na přelomu tisíciletí dýdžejové po celém světě sháněli někoho, kdo by jim zase vyrobil poctivou kvalitní vinylovou desku, nikdo to už neuměl. A tak Zdeněk Pelc své stroje znovu vytáhl. V roce 2005 už vyrobil čtyři miliony vinylů. A loni už víc než čtyřnásobek. Nejen DJs a znalci klasické hudby, ale i popové hvězdy se totiž začali k vinylům zase ve velkém vracet. A zákazníci za vinyly rádi platí.

Dnes má jeho GZ Media obrat přes 2,2 miliardy korun, provozní zisk přes půl miliardy a kromě vinylů a jejich obalů vyrábí třeba i luxusní retailové boxy, zabývá se polygrafií, v jihočeské Soběslavi před rokem otevřeli další výrobní závod, v němž vyrábějí zakázky pro švédský nábytkářský gigant Ikea. V současnosti odtud do modrožlutých obchoďáků po celé Evropě míří třeba dekorativní boxy a zásuvky do interiéru, šanony, úložné krabice a další zboží.

„I to je důvod, proč jsme pana Pelce vybrali jako letošního podnikatele roku. Expanduje na americký trh, stále zlepšuje své výsledky a zachoval sídlo firmy v Česku. Je to prostě dobrý příklad nejen pro ostatní podnikatele,“ říká Vlastislav Bříza, EY Podnikatel roku 2015, majitel holdingu Koh-i-noor. Bříza byl jako loňský vítěz šéfem poroty, která o Pelcově vítězství rozhodla.

Zdeněk Pelc totiž míří ještě mnohem dál. U Toronta postavil na zelené louce novou fabriku na výrobu vinylů, po další se poohlíží na jihu USA. Poptávka po jeho zboží tam už nyní přesahuje výrobní kapacity. „S Amerikou může jít letošní výroba až ke 30 milionům kusů,“ je říká Pelc v rozhovoru, který poskytl březnovému Forbesu. Na obálku se novopečený podnikatel roku vrací po třech letech. A v ještě lepší formě. Nový Forbes vychází ve čtvrtek 3. března.

„Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem…“ Znáte ten příběh? O Janu Tleskačovi a jeho páchnoucím mistrovi s přezdívkou M, o partě Rychlých šípů, kteří se žlutým špendlíkem v klopě pronikali do zakázaných Stínadel a ve zrušeném kostele svatého Jakuba pátrali po ztraceném deníku? Radek Micopulos tohle všechno taky hltal a jednoho dne se rozhodl, že se pokusí zaprášený příběh oživit. Že bude vyrábět to, po čem Vontové tak prahli a co v sobě ukrývá velké tajemství.

Dvanáct ostnů trčí na všechny strany, pět je otvorů v kovové kleci. A ježek uvnitř zvoní. Jen jeden způsob je ten správný, jeden umí otevřít záhadu hlavolamu, jak ji před skoro půl stoletím popsal Jaroslav Foglar v knize, kterou zná snad každý kluk. „… posuneme ježka do poloviny výšky klece… A pak, když už je ježek venku, dá se rozšroubovat a uvnitř je všechno. Všechno!“

„Hodně lidí si myslí, že toto je jediný pravý návod, ale já tvrdím, že šlo spíš o autorovu fantazii,“ namítá majitel firmičky Rademic puzzles, která se právě na výrobu záhadného hlavolamu a jeho variant specializuje. „Popsat tak dopodrobna princip ježka není možné, u každého záleží na jeho ostnech, jak jsou usazené, jak jsou dlouhé…“

Nová záhada hlavolamu se ve Dvoře Králové nad Labem začala psát v roce 2005. Micopulos se tehdy učil vytvářet webové stránky a hledal pro ně nějaké téma. „Napadlo mě to, co mě fascinovalo od mládí – ježek v kleci,“ vypráví teď, kdy už z jeho dílny vyšlo na 2000 kusů toho pichlavého skvostu. Jenže tenkrát o ježkovi věděl maximálně to, co si přečetl u Foglara, a až později zjistil, že jeho historie je delší. Možná až nečekaně dlouhá.

Když Micopulos založil svůj web jezcivkleci.cz, začali se mu ozývat sběratelé s novými a dalšími informacemi a on pronikal pořád hlouběji do historie. „Dlouhou dobu se za datum vzniku uváděl rok 1896. Byl to patent na ježka v kleci, který ale byl tvarově úplně odlišný,“ říká Micopulos, sám experimentátor s tvary, který za svého ježka Gen dostal cenu Hlavolam roku. „Začal jsem přes databáze a za pomoci archivářů pátrat v amerických knihovnách a dostal jsem se až na článek z roku 1886. Už tehdy ježek na Divokém západě existoval.“

Jeho renesance v Česku však měla teprve přijít. V roce 2009 zakládal Micopulos coby bokovku k zaměstnání internetový obchod, pro nějž hlavolamy zpočátku nakupoval, ale brzy pochopil, že levná produkce z Asie fajnšmekry nemůže uspokojit. „Trh zaplavili ježci vyrábění v Číně, jejichž kvalita byla nevalná. Každý kus byl jiný.“ A jako nástrojář se rozhodl, že vytvoří hlavolam po svém a takový, jak opravdu vypadal. Tak vznikl nejvěrnější model Original, jehož klec je soustružena a frézována z jednoho kusu duralu, nerezi i mosazi a samotný ježek v sobě ukrývá tajemství, které mělo Tleskačovi přinést slávu – plán létajícího kola.

„Plánek poprvé ztvárnil Milan Teslevič, kreslíř Rychlých šípů,“ připomíná Micopulos. „Poprosil jsem ho, aby mi ho nakreslil, protože kromě filmu nebyl plán nikde k vidění.“ Do dutiny uvnitř ježka teď skládá nákres ve formátu A5, který měl Tleskač vyvedený na hedvábném papíře, ale v moderní podobě už se tiskne na průklepový papír. „Je tenký a zároveň pevný,“ říká konstruktér. „Ale byl to taky oříšek, vymyslet, jak plánek dovnitř poskládat.“

Finální produkt, jakkoliv precizní a na pohled atraktivní, se nemůže věhlasem ani výdělky rovnat jiným hlavolamům, třeba Rubikově kostce. Jde o velmi specifický artikl v kusových sériích, který přináší roční obrat v řádech statisíců a který má coby sběratelský předmět odbyt převážně jen v České republice. „Ale ozývají se mi i emigranti z Austrálie, z Kanady. Jejich nostalgie je silná,“ kývne Micopulos.

Zakázku už dostal i od Škody Auto, která chtěla ježka na míru v bílo-zelené, vytvořil i tenisového ježka pro finále FedCupu, pravidelnými odběrateli jsou taky junáci nebo skauti. „Neboli nadšenci, kterým ježek v kleci ještě něco říká. To hlavní ale je, že dělám radost lidem, kteří ježka znali a teď mají takového, jakého si vysnili. To je pro mě ten největší výdělek.“

Možná ještě jedna věc by vás mohla zajímat – to, jestli by Micopulos při volbě Velkého Vonta preferoval Losnu, nebo Mažňáka. Víte koho? „Třeba Bahňáka.“

Zakladatelé úspěšné džusové a zmrzlinové sítě Fruitisimo Jan Hummel a Tomáš Lichtenberg už nejsou ve svém byznysu sami. Po 13 letech přibrali partnery, kteří získali 30 procent ve skupině, která dnes zastřešuje kromě ovocných barů Fruitisimo také značku Home Office. Ta se zaměřuje na saláty a lehká denní jídla v rychle se rozmáhajícím konceptu fast casual, který kombinuje rysy fastfoodu, tedy rychlou obsluhu, s vařením z čerstvých surovin. „Spolupráci s investory chceme využít pro další růst prodejen. Stále vidíme potenciál v České republice a také v zahraničí,“ uvedl Jan Hummel.

Novými spolumajiteli Fruitisima se stali investoři středního kalibru Leoš Navrátil a Josef Soukal, kteří investují také do akcií, komodit, půdy a mají několik realitních projektů. Do segmentu gastro a retail se ale přes Fruitisimo dostávají poprvé. „Vnímáme ho jako mladou firmu s velkým potenciálem. Díky finančnímu zázemí, které firmě přinášíme, bude moci rychleji růst a rozvíjet se,“ uvedl Leoš Navrátil.

Sumu, za kterou třicetiprocentní podíl získali, nechtěla ani jedna strana komentovat. Fruitisimo loni utržilo téměř 200 milionů korun, což je meziročně o 32 procent více, je ziskové a za jeho třetinu tak mohli Hummel s Lichtenbergem inkasovat nižší desítky milionů korun.

„Vše vracíme do firmy a máme v plánu letos otevřít první pobočku v Maďarsku. Bude v budapešťském obchodním centru Allee. Věříme, že se nám každý další rok podaří uvést Fruitisimo na nový zahraniční trh,“ říká Jan Hummel, který předpokládá, že celkem letos vznikne 14 nových ovocných barů Fruitisimo, 10 bistro-kaváren Home Office a přemýšlí o tom, že představí ještě jeden úplně nový gastronomický koncept. Zatím působí skupina kromě ČR jen na Slovensku.

Fruitisimo je druhá největší síť s čerstvými džusy na tuzemském trhu, aktuálně má 52 poboček a část z nich provozují franšízanti. Těsným lídrem trhu je značka UGO (co do počtu barů je zhruba o desetinu větší), kterou ovládá Kofola, jež k ní loni přikoupila konkurenční síť Mangaloo. Její brand zmizel.

Jak nečekaně může odstartovat zajímavý byznys… „Přijela jsem s rodinou do hotelu, kde jsme měli strávit rodinnou dovolenou,“ vypráví Lenka Tréglová, spoluautorka knihy Antistresové omalovánky pro dospělé, které už se v Česku prodalo na 40 tisíc kusů. „Můj muž vytahal tašky z auta a na posteli vedle nich usnul. Já se šla uklidnit do restaurace kávou a na stole ležely omalovánky některého z dětských hostů. Vymalovala jsem krtečka s lízátkem a zjistila, jaký mají úžasný relaxační účinek.“ Je to deset let, co idea vytvořit omalovánky pro dospělé vznikla, a když se k ní Tréglová vrátila, překvapila ji jejich zahraniční popularita.

Omalovánky pro dospělé najdete na Amazonu v desítce nejprodávanějších knih, u nás jsou za loňský rok v desítce nejprodávanějších knih v kategorii populárně naučná literatura. Za hranicemi jsou oblíbené knihy od jejich průkopnice a skotské ilustrátorky Johanny Basford, u nás vede kniha od výtvarnice Jolany Daňkové s fejetony Tréglové, která byla za dva týdny od vydání vyprodaná. Prvního dílu se už dělá sedmý dotisk a mezi zákazníky převažují ženy – studentky nebo matky na rodičovské.

Jako první přišlo v Česku s vydáváním zahraničních i českých omalovánek nakladatelství Grada. „Loni jsme omalovánek proti stresu prodali celkem 115 tisíc kusů,“ pochlubí se Zuzana Lebdušková z Grady s tím, že o něco větší zájem máme o nám kulturně bližší české omalovánky, ale ani těm zahraničním se nevede zle. Zatímco Antistresové omalovánky jsou v prodejích naučných knih na třetím místě, ty od Johanny Basford jsou sedmé a deváté.

Knihy Antistresové omalovánky se prodalo na 40 tisíc kusů.

Omalovánky vycházejí z arteterapie a z teorie o levé a pravé mozkové hemisféře. „Levá hemisféra je zodpovědná za logické, analytické, numerické, racionální a verbální uvažování, zatímco pravá hemisféra je sídlo intuice, představivosti, tvořivosti a neverbálního vyjadřování. Většinu času ale používáme jen levou půlku a ta pravá odpočívá, krní a my žijeme nevyrovnaně. Díky omalovánkám posílíte kreativitu a uvolníte racionálno, jednoduše si odpočinete a naučíte se nedělat věci jen pro nějaký účel nebo zisk,“ vysvětluje jejich autorka.

Tvorba jednoho obrazu trvá Daňkové zhruba dvě hodiny a zapojit do ní musí nejen své výtvarné vzdělání. „Za studií jsem si prošla i kurzem psychologie umění a při kreslení těchto omalovánek je nutné přemýšlet nad několika věcmi. Například aby ten, kdo vymalovává, mohl použít jakýkoliv nástroj. Neměl by se nad jeho výběrem stresovat a mohl si vybrat jak pastelku, tak fixu, aby mohl šrafovat, stínovat či rozmazávat,“ vysvětluje výtvarnice. Znamená to mimo jiné, že mezery mezi linkami nesmějí být ani moc velké, ani moc malé, a i když jde v první řadě o bezmyšlenkovité čmárání pastelkami, tak každý, kdo se do něj pustí, by měl mít i možnost kreativního vyjádření. Tedy do obrázku si dokreslit i něco vlastního. „Tahle možnost ale nesmí být příliš veliká a viditelná, aby ten, kdo to nezvládne, nezískal pocit, že tam něco chybí a že musí nějak prostor vyplnit,“ doplňuje Daňková.

Čtěte také: 12 tipů, jak se zbavit stresu v práci dřív, než vám zkazí život

Podle Candema Hendrickse, výkonného ředitele PCG Publishing Group, která prodala přes milion kusů omalovánkových titulů, není mánie, kterou teď kolem omalovánek pozorujeme, rozhodně žádný krátkodobý boom. „Upřímně jsme v roce 2015 hodně zadržovali dech a čekali, až tahle bublina splaskne, ale už je rok 2016 a žádný z našich ukazatelů nenaznačuje zpomalení. Naše data naopak naznačují silný růst, a to až do konce roku,“ řekl Hendricks americkému Forbesu.

Ne všichni však omalovánkám fandí. Britský list Guardian se zajímal o názory skutečných terapeutů a oslovil Donnu Betts, předsedkyni American Art Therapy Association. Ta uvedla, že na svých terapiích by omalovánky nikdy nepoužila a ani by o tom neuvažovala: „Je tady rozdíl mezi vymalováváním a opravdovou tvorbou umění. Je to jako rozdíl mezi posloucháním hudby a učením se hrát na hudební nástroj. Poslouchat hudbu je něco jednoduchého, co může každý, ale hrát na nástroj vyžaduje celou sadu jiných dovedností.“

I přesto vypadá budoucnost protistresových omalovánek slibně. Grada chystá už třetí díl těch Antistresových, a navíc se nakladatelství rozhodlo posunout laťku ještě o něco výš. Dalším autorem, který se do jejich tvorby zapojil, je Ondřej Šefců, ředitel Národního památkového ústavu. Ten momentálně tvoří omalovánky pojmenované Vymaluj středověk. „Každý motiv, který v těchto omalovánkách najdete, vzniká podle skutečné středověké předlohy,“ říká Lebdušková. Vystínovat si tak budete moct třeba tvář Karla IV. nebo to, jak se leskne svatováclavská koruna. A kdoví, jak moc se při tom uvolníte.

Autor: Klára Elšíková

Tyrkysovou hladinu Karibského moře u pobřeží mexického Cancúnu prořízne karbonové prkno a surfař s helmou na hlavě a speciálním joystickem v ruce vykrojí elegantní oblouk kolem bójky.

V patách má pět soupeřů, voda stříká na všechny strany, dvoutaktní motory uvnitř surfů se divoce překřikují a do cíle zbývá ještě pár desítek metrů. Diváci na pláži tají dech. Stihne to?

Řekli byste, že podobnou podívanou zažijete jen při závodech formule 1 nebo motorek v MotoGP. Jenže tenhle světový šampionát se jmenuje Motosurf GP a jezdí se na jetsurfech, speciálních prknech s motorem, za kterými stojí brněnská firma MSR Engines a její majitel Martin Šula.

Díky Martinu Šulovi nemusejí surfaři čekat na vlny.

Stejný muž vymyslel i samotný seriál závodů, který se letos pojede už počtvrté. Začíná se v květnu v Mexiku, následuje Paříž, Bratislava, Praha, čínský Šen-čen a šampionát vyvrcholí v listopadu v Dubaji. Z Šulova bláznivého nápadu se tak stává globální sport, jehož popularita strmě roste.

„Na prvním závodě nás bylo devět. A letos už je do šampionátu přihlášeno 55 jezdců,“ usmívá se čtyřicetiletý konstruktér, který se závodů sám účastní. „Jsem na ty závody pyšný. Víc než na samotné prkno. Různých technologických produktů vzniká i v Česku hodně, ale nových sportů moc ne. A Motosurf GP je jediný globální sport, který vznikl v Česku,“ říká Šula.

Jen pro připomenutí: jetsurf je prkno, které je na rozdíl od běžného surfu kratší, celé je vyrobené z lehkého karbonu a uvnitř je uložen spalovací motor, takže se na něm můžete prohánět klidně na rybníku. Vlny nejsou potřeba, i bez nich tohle prkno jezdí rychlostí až 60 km/h. Není to ale levná záležitost. Nejlevnější model dnes vyjde na 7,5 tisíce eur, tedy přes 200 tisíc korun. Ten nejdražší a nejvýkonnější, který je vhodný i na závody, pak stojí 12,5 tisíce eur.

„Dostali jsme se do bodu, kdy začínáme mít pomalu saturovanou kategorii hodně bohatých klientů. Proto se teď snažíme cenu surfů tlačit dolů, aby byly dostupnější pro víc lidí. Chceme z toho vytvořit něco, jako je dnes skútr na silnici,“ říká Šula, který za posledních pět let prodal kolem 2,5 tisíce jetsurfů.

O Šulově příběhu jsme ve Forbesu psali už v srpnu 2014, jenže od té doby se hodně změnilo. Celá výroba jetsurfů se z provizorních podmínek v areálu brněnské Univerzity obrany minulý měsíc přesunula do nové továrny u brněnského Masarykova okruhu, měsíční produkce surfů se z 50 zvedla už na 120 a logicky se zvedly i tržby – z původních 60 milionů korun na loňských 150 milionů.

„Loni se nám podařilo surfy homologovat pro americký trh, také jsme otevřeli svůj první obchod ve Spojených státech na Floridě. Teď by měly následovat další v Texasu a Santa Monice v Kalifornii, takže už máme i vlastní americké zaměstnance,“ směje se Šula.

Nová brněnská továrna Jetsurfu. Devadesát procent součástek je vlastní výroby.

A kromě nich mu za poslední dva roky přibylo i několik zajímavých zákazníků. Na jeho jetsurfech jezdil už dřív třeba zpěvák a herec Justin Timberlake, ruský prezident Vladimir Putin, miliardář Roman Abramovič nebo šéf formule 1 Bernie Ecclestone. K nim teď přibyl i pilot formule 1 Lewis Hamilton, brazilská fotbalová hvězda Neymar nebo majitel Red Bullu Dietrich Mateschitz.

Právě on Šulovi otevřel dveře k Neymarovi. „Dlouho jsem se snažil k Mateschitzovi dostat a nakonec se mi to povedlo. Objednal si u nás pro sebe čtyři prkna, ale hlavně si teď Red Bull u nás nechává vyrábět jetsurfy pro sportovce, které sponzoruje. Mezi nimi i Neymara, kterého zrovna teď v Brazílii naši lidé učí na prkně jezdit,“ říká Šula na adresu fotbalisty, který válí v dresu Barcelony.

A tím, jak roste počet lidí, kteří na prknech s motorem umí jezdit, roste i zájem o Motosurf GP. Původně propagační akce, kterými chtěl Šula svůj vynález dostat do povědomí na různých místech světa, se postupně proměnily v regulérní sport s vlastními pravidly, která vycházejí z motokárových závodů.

„Snažíme se vytvořit globální motorsport, který má tu výhodu, že je ze všech motorsportů finančně nejméně nákladný. Můžete jezdit mistrovství světa a přitom vás to moc nestojí. Jasně, jetsurf není úplně nejlevnější, ale na rozdíl třeba od motokáry nebo motorky si ho jednoduše s sebou vezmete do letadla a můžete s ním letět kamkoliv,“ připomíná Šula, že jeho prkna váží kolem 17 kilogramů.

„Když jsme s tím začínali, spousta lidí si klepala na čelo. Říkali mi, že je to blbost, ale já věřil, že z toho jde regulérní sport vytvořit. Nikdy nebudeme z pohledu diváků tak atraktivní jako třeba Red Bull Air Race, ale zase jsme sport vyloženě pro závodníky. Létat v sérii Air Race může jen pár pilotů na světě, ale naše závody může teoreticky jezdit kdokoliv,“ dodává Šula.

Jeho cílem je teď dotáhnout seriál závodů k finanční soběstačnosti – Motosurf GP vyjde ročně na zhruba devět milionů korun, které zatím sponzoři pokryjí jen z jedné třetiny. Zbytek platí Šula z vlastní kapsy. Mimo jiné i proto, že deseti nejlepším jezdcům hradí kompletní náklady na sezonu.

„Chtěl bych, aby v budoucnu vznikly národní šampionáty, ze kterých by se pak závodníci kvalifikovali do mistrovství světa,“ plánuje Šula. Pomoct by mu v tom mohly i dvě novinky, které letos chystá. Dva letošní závody by měla odvysílat poprvé i soukromá televize Red Bull TV, a na trh se navíc dostane dosud nejvýkonnější model jetsurfu, o kterém Šula tvrdí, že je po pěti letech vývoje konečně skutečným závodním speciálem, se kterým je spokojený.

„Z nuly na 60 km/h zrychlí za 2,8 vteřiny, takže je opravdu hodně rychlý,“ dodává nadšeně Šula.

Pokud ho chcete vidět na jeho vynálezu v akci i v Česku, počkejte si na začátek srpna. To se totiž v Praze na Vltavě odehraje show jménem Motosurf GP.

O příběhu Martina Šuly a o tom, jak vymyslel svůj jetsurf, jsme psali ve Forbesu v srpnu 2014. Pokud máte o toto starší číslo zájem, můžete si ho objednat na forbes@send.cz.

Pamatujete tu scénu z filmu Účastníci zájezdu, jak cestující nevracejí řidičům autobusu kávové podšálky? Firma Nicknack zažívá něco podobného se svými půllitry z plastu, do nichž se na hudebních festivalech nebo třeba v zoo čepuje pivo. Šéfové společnosti se ale na takové hříšníky vůbec nezlobí, naopak – je to pro ně důkaz toho, že jejich nápady se lidem líbí. A mimochodem i celkem vydělávají. Loni jen v rámci festivalů poslal Nicknack do terénu celkem 575 tisíc plastových kelímků a nevrátilo se jich přes 158 tisíc.

Je léto, horko, hudba duní. Jste na Colours of Ostrava, právě dohrála kapela a vy si jdete dát jedno točené. To vám ale místo do klasického kelímku načepují do vratného, za který zaplatíte zálohu 50 korun. Proč? Protože dvěma bratrům a jejich kamarádovi se už nelíbila záplava jednorázových kelímků, a tak začali vyrábět své vlastní, unikátní a hlavně zpoplatněné, díky čemuž neskončily loni na skládkách skoro tři miliony kelímků, které by dohromady zabraly plochu o rozloze 64 fotbalových hřišť.

O ekologičnost českých festivalů a akcí se Martin Hanák, jeho bratr Michal a Petr Dojmazov starají od roku 2011. Od té doby dosáhl jejich podnik obratu 18 milionů a na cestě růstu plánuje překročit i hranice. Martin Hanák původně vystudoval fakultu sportovních studií a se svými společníky chtěl vytvořit firmu, která se o kelímky postará od A do Z. To znamená, že vám kelímky prodá nebo pronajme, doveze, a až do nich načepujete pivo, tak je zpět i odveze a pečlivě umyje, usuší a uskladní třeba pro další ročník festivalu.

Martin Hanák rozjel byznys s plastovými půllitry.

Nicknack tým pracoval na 120 procent často až do ranních hodin, protože taková podle něj byla cesta k úspěchu. A ten se taky dostavil. Minulý rok se jejich produkt objevil na 40 letních festivalech a akcích, jakými byly Colours of Ostrava, slovenská Pohoda, Masters of Rock, Trutnoff, taky na turné kapely Kryštof, v ZOO Dvůr Králové a Lešné nebo na hokeji v Liberci a Pardubicích. Kelímky si nicméně můžete objednat i na vaši soukromou party, protože Nicknack tým dokáže dodat sadu od 100 kusů.

A co když bude po konzumaci kelímek lidem v ruce na obtíž? To byla vedle ekologičnosti důležitá otázka, na kterou se Martin Hanák a jeho kolegové při vývoji ptali. Navrhli kvůli tomu originální klip, díky kterému kelímek zavěsíte na opasek, poutko či sukni. Navíc klipy, respektive kelímky do sebe můžete zaháknout, od baru si jich tak odnesete až deset současně. „Nicknack je stoprocentním českým produktem, který je zapsán jako užitný průmyslový vzor pro celou Evropskou unii,“ připomíná Martin Hanák.

Čtěte také: 7 způsobů, jak pivo chytře využít jinak než k pití

Dalším specifikem kelímků je jejich autentická grafika, kterou firma vytváří každému klientovi na míru. „Já osobně mám slabost pro kelímek festivalu Pohoda. Většinou je na něm vyobrazen program daného ročníku a já mám doma na poličce vystavené už tři. Pak taky zbožňuji ty ze zoologických zahrad s motivy zvířat,“ svěřuje se šéf firmy. Díky jedinečné grafice se z kelímků často stává suvenýr, který účastníci „zapomenou“ vrátit.

„Ale byl to risk,“ vzpomíná Hanák na budování podniku od úplné nuly, kterému se však dnes tak daří a který vede pětice společníků. „Opouštěli jsme dobře placená zaměstnání, kariéry v korporacích a sportovních klubech. Protože se jednalo o vývoj a výrobu nového produktu, bylo těžké najít a přesvědčit dodavatele. Museli jsme zajistit finance ze soukromých zdrojů a zadlužit sebe i rodiny.“

Kelímek Nicknack má však dnes našlápnuto do budoucnosti. Hanák a jeho kolegové už jednají s maďarským festivalem Sziget, rozjíždějí spolupráci v Polsku a poptávka přišla už i z Anglie, balkánských zemí, Ukrajiny, Izraele nebo Turecka. „Chtěli bychom pokrýt všechny tuzemské zoologické zahrady, motocyklovou GP v Brně, Kometu Brno, Spartu Praha, Viktorii Plzeň i O2 arenu a zaměřit se na zahraničí. Co se týká konkrétního produktu, chceme uvést kelímek pro teplé nápoje,“ plánuje Martin Hanák, který si stále užívá ten opojný pocit, když vidí tisíce lidí s kelímkem, za kterým stojí on a jeho společníci.

Autorka: Klára Elšíková