Pracovní život se vrací do normálu také v říši PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Na její zaměstnance v Česku tak v pondělí tento týden, kdy se oficiálně obnovil běžný provoz, čekalo na stolech překvapení. Dopis od samotného hlavního akcionáře a krabička vitaminu D navíc.
„Dovolte mi, abych vás přivítal zpět v pracovním procesu a poděkoval, jak jste zvládli složitá karanténní opatření,“ píše Petr Kellner ve svém dopisu, který má Forbes k dispozici. A pokračuje: „Od tohoto týdne směřujeme k normálnímu provozu ve všech našich tuzemských společnostech. Rychlost, s jakou se dokážeme vrátit k běžnému provozu, bude jednou z věcí, které rozhodnou, jak silní z dnešní krize vyjdeme.“
Do skupiny PPF patří mimo jiné splátkový Home Credit, jehož výsledky jsou významně provázané s ekonomickým cyklem a který také schytal první velkou ránu v Číně už v lednu, tedy v době, kdy se v Evropě o koronaviru jen mluvilo. Stabilizačním prvkem skupiny jsou teď naopak telekomunikace, které v Česku představuje O2 a Cetin.
Pod PPF Telecom Group jsou ale shromážděny telekomunikační firmy napříč střední a východní Evropou (Telenor CEE) a skupině se tento měsíc podařilo prakticky během jednoho dne upsat čtyřleté dluhopisy za 500 milionů eur, což je v přepočtu 13,6 miliardy korun, s výnosem 3,6 procenta. Petr Kellner tak nelení a na dobu pokrizovou podstatně zlepšil svou finanční pozici.
Maximální nasazení teď přitom čeká také od svých pracovníků. „Není nouze o různé strašidelné scénáře. Neříkám, že to bude jednoduché, ale nemyslím si, že je důvod k nějaké panice. Problémy jsou od toho, aby se překonávaly, ne abychom se pod nimi hroutili. V PPF máme navíc výhodu, že jsme už v minulosti různé krize zažili, a proto víme, že krize je také příležitost. Příležitost dělat věci jinak, lépe, efektivněji. Za sebe vám slibuji nejen plné pracovní nasazení, ale také to, že budu při svém rozhodování myslet na odpovědnost, kterou cítím za zaměstnance PPF. Vás prosím o plné pracovní nasazení a optimismus,“ píše Kellner zaměstnancům.
Muž, jehož majetek letos Forbes odhaduje na 14,9 miliardy dolarů, což mu zajišťuje „Jágrovu“ 68. pozici v žebříčku nejbohatších lidí světa, přidal k dopisu balení vitaminu D a dovětek, že posílá vitaminy, než bude slunce v Česku svítit častěji. Osobní vzkaz, který se zatím v říši PPF příliš nenosil.
Otočíte kohoutkem, voda neteče. K tomu bych přirovnal pocit, který v polovině března panoval v mnoha odvětvích. Opatření proti šíření koronaviru znenadání uzavřela restaurace a hospody, v přímé návaznosti se pak ze dne na den propadl k nule prodej sudového piva. Pro větší pivovary přišla těžká chvíle. Menší, po zimě „vyhládlí“ výrobci ovšem nezřídka řešili otázky další existence.
Po úvodním tápání provozovatelé něco málo rozvezli a prodali v lahvích nebo malých sudech, něco „udali“ přes výdejní okénka. Pivo se ale také muselo vylévat, zvláště když někdo nabízí živá nepasterovaná piva, což je typické právě pro menší pivovary. Nastala zcela nová, nečekaná, obtížná situace.
Minipivovarům jsme proto nabídli pomoc. Na rozjezd jsme jim dali zdarma jednu dodávku základní suroviny pro výrobu piva – pivovarské násadní kvasnice. Následně jsme nabídli také kvalitní humnový slad z naší sladovny v Rajhradě u Brna, rovněž bezplatně.
Přátelsky zatlačit
do zad
Pojali jsme to jako přátelské zatlačení do zad při novém rozjezdu, jako impulz k restartu v době, kdy v pivovarech nebylo zrovna do tance. Bylo nutné začít se připravovat na hlavní sezonu. Nevědělo se, co bude dál, ale všichni jsme už doufali, že sevření bude povolovat a s příchodem teplejšího počasí budou mít pivovary možnost zase normálně fungovat.
Pro silnější firmy byla naše podpora milým gestem, pro řadu minipivovarů to byla hodnotná pomoc v nesnadné době. Zároveň jejich sládci dostali příležitost uvařit pivo ze stejných surovin, jako používá Rodinný pivovar Bernard.
Vyslechl jsem si, že
jsme blázni, když vědomě podporujeme vlastní konkurenci. Ano,
minipivovary jsou našimi konkurenty, ale také partnery. Jsou velmi
důležitým prvkem na trhu, díky nim zákazníci mohou vybírat
z úžasně pestré nabídky, snad každé město už má
vlastní pivo. Individualita a přístup minipivovarů zároveň
nutí velké pivovary, aby dbaly na kvalitu a pečovaly o zákazníky.
Jak se velcí bojí
malých
„Malí se vždycky
bojí velkých, ale stojí za úvahu, že velice velcí se skoro
vždycky bojí nepatrných,“ poznamenal kdysi Jan Werich. Přesně
takto se zalekl jeden z pivovarských gigantů, který v roce
2011 přestal minipivovarům dodávat kvasnice. Obratem jsme jim
pomohli a nabídli kvasnice od nás. Dnes jsme partnery pětiny
minipivovarů v ČR a několika v zahraničí.
Stanislav Bernard | Foto Bernard
V roce 1995 se mi
podařilo prosadit diferencovanou spotřební daň, pomohla malým
a středním průmyslovým pivovarům, následoval i boom
minipivovarů, kterých je dnes asi pět stovek. Naše současná
podpora je tedy logickým navázáním na to, s čím jsme
začali před mnoha lety.
A co znamená krize
pro restaurace a hospody? Doufám, že v konečném důsledku
přínos. Víme, že restaurace mají dlouhodobě problém
sehnat a zaplatit lidi, kteří mají zájem kvalitně pracovat.
Současná situace může být v mnoha ohledech ozdravná a
zrovna tento problém změnit k lepšímu.
V nouzi poznáš
pálenku
Krizi vždy považuji
za příležitost. Krize nás prověřuje a nezřídka dává možnost
vzniknout novým myšlenkám a věcem. Ne pohodlí, ale překážky
nás nutí vymýšlet, jak je překonat.
Ještě před několika měsíci náš pivovar jel naplno. Najednou jsme ale museli redukovat výrobu, počítat cash flow, krotit investice a nákupy a přemýšlet, jak nepřijít o zaměstnance. A pochopitelně jsme řešili, co provedeme s pivem, které by se dostalo na hranici trvanlivosti.
Byla to pro nás
novinka, tématem expirace jsme se dosud prakticky nemuseli zabývat.
Naše pivo velmi pečlivě ošetřujeme, i nepasterované vydrží
kvalitní dlouho přes datum trvanlivosti. Především ale nikdy
„nestihlo“ projít, protože ho naši zákazníci vypili.
Situace nás motivovala zkusit něco, o čem jsme dosud nepotřebovali přemýšlet. Zkusili jsme z piva udělat pálenku. Mnoho jsme od toho neočekávali, ale výsledek nás opravdu velmi mile překvapil. Nyní se těšíme na reakce zákazníků.
Nálada se zlepšuje,
do ulic se vrací život, z pomyslného suchého kohoutku už
zase teče pramenitá voda. To je dobře, ale rychle se
zapomíná, co máme právě za sebou. Mnozí už mají touhu něco
dohánět, jako by to mělo nějaký smysl. Za vhodnější považuji
krizi přijmout jako skutečnost. A v té hledat nové inspirace
a dobrá řešení.
Autor je spolumajitelem Rodinného pivovaru Bernard a.s.
V pondělí padá většina omezení spojených s ukončeným nouzovým stavem. Otevírají restaurace, hotely nebo také wellness, a proto přinášíme pohled do útrob několika vybraných byznysů. Jak se připravují na návrat k normálu? A bude to vlastně normál?
Známé pražské restaurace Kogo, za kterými stojí otec Jovo a syn Stefan Savičovi, se podobně jako většina tuzemských restaurací chystají na obnovení ostrého provozu. Tuzemské restaurace mohou v pondělí otevřít také vnitřní prostory, od 11. května mohly své zákazníky hostit jen na venkovních zahrádkách.
„My máme tu výhodu, že všechny naše pražské podniky mají zahrádky. Tudíž na postupný rozjezd jsme naskočili už v uplynulých dvou týdnech, přičemž zájem lidí nás mile překvapil. Z pohledu personálu jsme začínali s poměrně omezeným stavem, ale skoro každý den jsme museli posilovat, jak se zájem lidí zvedal,“ pochvaluje si Stefan Savič, šéf skupiny Kogo Group, kterou založil a dodnes vlastní jeho otec Jovo Savič, známý pražský šéfkuchař původem ze Sarajeva.
Od pondělí by se na plac mělo vrátit všech 80 zaměstnanců skupiny, do které patří vlajková restaurace ve Slovanském domě, podnik Polpo by Kogo v Quadriu na Národní třídě, španělské tapas bistro Gilda na Jiřího z Poděbrad a také mimopražské provozovny v golfovém areálu Albatross a ve Špindlerově Mlýně.
Samotné restaurace se přece jen kvůli vládním nařízením mírně promění. U každého vstupu musí být dezinfekce na ruce, po každém návštěvníkovi je třeba stůl důkladně vydezinfikovat, obsluha musí nosit roušky a rukavice. A hlavně usazení hosté uvnitř restaurace musí dodržovat minimální rozestupy. Rozložení stolů tedy bude vzdušnější. Podle Stefana Saviče se těmito úpravami sníží kapacita restaurací o 25 procent.
Také menu se zúžilo, ale na rozdíl od restaurací třeba na Malé Straně či na Staroměstském náměstí se kvůli chybějícím turistům ceny a nabídka neměnily. „U nás je to dané cenotvorbou a naším konceptem. Zakládáme si na kvalitních surovinách, naši zákazníci od nás očekávají určitou úroveň a v té nemůžeme polevit. Nepracujeme s vysokými maržemi a rozhodně nechceme šetřit na úkor kvality. Dominantní část surovin si dovážíme ze zahraničí, což nás zatížilo ještě více kvůli oslabené koruně vůči euru. Každopádně věříme, že naši zákazníci se k nám vrátí právě kvůli svým oblíbeným pokrmům, které dobře znají. Nemůžeme začít dělat něco jiného jen kvůli tomu, že z města zmizeli turisté,“ vysvětluje Savič.
Jovo a Stefan Savičovi | Foto Michael Tomeš
Což v případě Koga dává smysl. Přestože Savičovi mají své největší restaurace v úplném centru Prahy, například v nádvoří Slovanského domu schovaný podnik rozhodně není klasická turistická adresa. Naopak jde o restauraci vyhledávanou zejména tuzemskými podnikateli, manažery, expaty a politiky. K pravidelným strávníkům tu patří třeba miliardáři Marek Dospiva, Jiří Šimáně, Petr Otava či někdejší premiér Mirek Topolánek.
Z jídelního lístku zmizely některé čerstvé ryby a ústřice, tedy pokrmy, které nelze dlouho skladovat a které jsou závislé na pravidelné poptávce. Savičovi totiž dobře vědí, že návrat k normálu ještě chvíli potrvá a lidé se budou vracet postupně.
„Očekáváme, že návrat k původní kondici a stabilitě bude trvat zhruba 12 měsíců,“ odhaduje Stefan Savič, který se do čela gastroskupiny postavil loni. Předtím sbíral zkušenosti a vzdělání na zahraničních univerzitách, třeba v Montrealu a Londýně, posléze přes dva roky pracoval v poradenské společnosti Deloitte.
Více turisticky orientovaná je restaurace Polpo v přízemí obchodního centra Quadrio na Národní třídě, v jehož okolí se nachází hned několik hotelů. Zde také Savič čeká citelnější propad příjmů, přestože i tady byla zahrádka v posledním týdnu pravidelně obsazená.
Kogo i přes prakticky dvouměsíční uzavírku nikoho nepropustilo, zaměstnanci byli většinou doma na částečné mzdě. Mladý šéf rodinného byznysu nicméně připouští, že se se zaměstnanci museli domluvit na korekci mezd.
„Vyčíslili jsme si ztrátu, která nám vznikla v důsledku této virové krize, a museli ji rozpustit do dlouhodobého horizontu nákladů, abychom vůbec přežili. Nešlo jen o mzdy, ale o nájmy, dodavatele. Musím říci, že všichni reagovali s pochopením. Jak naši lidé, tak také třeba majitelé Slovanského domu či Quadria,“ dodává Savič. Přesnou sumu, o kterou jejich podniky přišly za dva pandemické měsíce, komentovat nechce. Naznačil pouze, že na tržbách šlo o vyšší jednotky milionů korun.
„A nejde jen o ušlé tržby. Třeba v den státem nařízeného zavření restaurací jsme si přivezli suroviny z Itálie v hodnotě 20 tisíc eur. Většinu z toho jsme museli vyhodit,“ popisuje devětadvacetiletý manažer, který si podle svých slov během karantény příliš volna neužil. Společně s otcem, jenž běžně své podniky organizuje zpoza pultu kuchyně v bílé zástěře a kuchařské čepici, chodili do práce a snažili se udržet alespoň nějaké cash flow pomocí rozvozových služeb.
„S tátou jsme chodili vařit prakticky každý den. Když jsme získali objednávku za tři stovky, tak jsme si vítězně plácali. Po dni, kdy jsme utržili pět tisíc korun, jsme vyloženě slavili. Bylo to vlastně úsměvné, jak se vám rázem změní vnímání peněz. Najednou si člověk mnohem více váží každé stovky, kterou vám zákazník zaplatí,“ uzavírá povídání.
Na první pohled to vypadá jako malá linka na výrobu aut – až na to, že tady na ocelových podvozcích s kolečky nevyrůstají škodovky, ale sofistikovaná nemocniční lůžka.
Zbyněk Frolík pozoruje cvrkot kolem několika výrobních stanovišť, u kterých desítky pracovníků v rouškách šroubují kovové díly postelí a montují do nich motory, a spokojeně se usmívá. „Tahle postel míří do Kataru,“ vezme do ruky dokumentaci k jedné z postelí a luští čárový kód.
Jsme v průmyslové zóně na okraji Slaného, kde má jednu ze svých tří tuzemských fabrik společnost Linet, největší evropský výrobce nemocničních lůžek. Frolík, třetinový vlastník a 45. nejbohatší Čech, už sice firmu na denní bázi neřídí, jenže teď ho detaily zajímají víc než obvykle.
Linet totiž vlivem řádění koronaviru ve světě zažívá nejhektičtější období za 30 let své existence, a zatímco spousta tuzemských firem v posledních týdnech trpěla a bojovala o přežití, Frolíkova společnost patří naopak mezi ty, které během krize nestíhají a řeší úplně opačné starosti.
„Na co jsou ty nafouknuté pytle?“ ukazuje Frolík trochu rozladěně ve skladu na igelitové pytle navrchu postelí. Odpověď, že jde o ochranu proti poškození při převozu, ho zjevně moc neuspokojí. „To znamená, že kamiony jezdí z poloviny prázdné? Tohle zkontrolujte,“ zlobí se.
Výroba nemocničních postelí ve společnosti Linet | Foto Michael Tomeš
Linet teď jede na plný plyn, takže není prostor na chyby. Na začátku epidemie vzrostla poptávka po jeho postelích o 50 procent a od české firmy je najednou chtějí všude tam, kde epidemie udeřila nejsilněji – v Itálii, ve Španělsku, v Británii a velké zakázky přicházely i ze Saúdské Arábie.
„Normálně teď míváme slabší období, březen až září děláme 40 procent byznysu, mnohem silnější je u nás konec a začátek roku. Takže normálně bychom se teď zbavovali 150 agenturních zaměstnanců, ale místo toho jsme jich naopak 150 sháněli. Otočilo se to během 14 dní,“ říká Frolík. „Rozjet fabriku, aby vám za šest týdnů vyráběla o 50 procent víc, byl majstrštyk.“
Výroba nemocničních postelí ve společnosti Linet | Foto Michael Tomeš
Jen v závodě, ve kterém teď spolu stojíme, pracuje aktuálně 147 zaměstnanců, což je o 22 víc, než by jich tady běžně v květnu bylo. Z jedné směny se už provoz ve většině výroby zvedl na dvě směny a od začátku června se v Linetu přejde dokonce částečně na třísměnný provoz. Zrušena je i celozávodní dovolená, kterou si normálně zaměstnanci povinně vybírali v červenci…
„Doteď jsme měli rekordní měsíc loňský prosinec, kdy jsme vyrobili 13 tisíc lůžek. Červen nebo červenec to ale stoprocentně překonají,“ nepochybuje Zbyněk Frolík, jehož firma dnes zvýšila výrobu až na téměř 400 lůžek denně. Celkem jich letos vyrobí zřejmě víc než 120 tisíc.
Výroba nemocničních postelí ve společnosti Linet | Foto Michael Tomeš
Podobný nápor na výrobu prý za 30 let, co Linet existuje, ještě nezažil. Nezpůsobily ho ani předchozí epidemie SARS a MERS – místo viru mu paradoxně nejvíc „zavařil“ v roce 2006 tehdejší venezuelský diktátor Hugo Chávez, který si tehdy přes Kubu objednal z Linetu šest tisíc postelí.
„Jednou z našich předností je, že dokážeme dodat cokoli, komukoli, kdykoli, kamkoli, za jakoukoli cenu. Vždycky jsme byli pružní. Český člověk byl flexibilní, byl schopný pracovat přesčas, tím jsme rychle doháněli velkou konkurenci v zahraničí,“ přemýšlí Frolík.
V řeči peněz to teď znamená, že Linet za první kvartál, tedy tři měsíce od dubna do června (fiskální rok v Linetu začíná a končí v březnu), počítá s rekordním obratem 90 milionů eur, tedy téměř 2,5 miliardy korun, celkový obrat by se z loňských 287 milionů eur měl letos dostat určitě přes 320 milionů eur. Jinými slovy, Frolík věří, že letos prodá lůžka za víc než 8,6 miliardy korun.
Majitel společnosti Linet Zbyněk Frolík | Foto Michael Tomeš
„Normálně víme, co bude zhruba dalších šest týdnů. Teď máme práci naplánovanou až do 10. září, to jsem také nezažil,“ kroutí hlavou Frolík. „Otázkou je, co bude na podzim. Přijde druhá vlna? Nebudou už nemocnice dostatečně zásobené?“ pokládá si nahlas klíčové otázky.
Mezi ty přitom patří ještě jedna, se kterou nás Frolík také o hodinu dřív přivítal: Jak mám vlastně o úspěchu Linetu mluvit? Abyste pochopili, Frolík je ve schizofrenní situaci. Kdykoli se ve světě děje nějaká zdravotní kalamita, je to tragédie, ale pro Linet i obrovská byznysová příležitost.
„Ruce jsem si rozhodně nemnul. Považuji to za velký problém. Mám spoustu kamarádů mezi uznávanými lékaři a ti všichni se shodují v tom, že dopady koronaviru budou mnohem horší než jen udávaný počet zemřelých. Zastavení běžné péče způsobí v konečném důsledku víc lidského utrpení a škod než celý koronavirus dohromady,“ připomíná Frolík.
Majitel společnosti Linet Zbyněk Frolík | Foto Michael Tomeš
„Navíc tahle krize nakonec stejně dolehne dřív nebo později na všechny. U nás se to projeví tak, že státy a jejich vlády nebudou mít tolik peněz, začnou šetřit a na nové nemocniční vybavení nikdo mít nebude. Třeba už teď cítíme, že v Itálii by nakupovali dál, ale nemají peníze,“ dodává Frolík s tím, že právě kvůli nejisté situaci se chce začít víc a víc orientovat na pronájem lůžek.
Ten začíná být stále větším trendem – nedávno tak Linet získal obří zakázku na 10 let od britské společnosti Barts Health, která za pronájem lůžek zaplatí celkem 20 milionů liber.
Venku sice už roušky nebudete muset od pondělí nosit, ale tenhle symbol boje s covid-19 tady s námi ještě nějaký čas zůstane. Povinné budou dál v MHD, v obchodech a podobně a v zásobě budou pro případnou druhou vlnu nebo i pro běžná chřipková onemocnění.
A právě teď přichází malá vývojářská česká firma z Turnova s českým patentem na unikátní masku, která může všechny roušky nahradit. Průhledný respirátor vývojáře Petera Knoblocha testovali a testují známí čeští lékaři a ode dneška se dá za 1000 korun i koupit.
„Tohle je prostě ochrana s lidskou podobou. Přišlo mi šílené, že se lidi na ulici pod těmi rouškami a respirátory nepoznávají. Že vypadají buď jak banditi, nebo jako vojáci z druhé světové války. A tak jsme během necelých dvou měsíců vymysleli průhledný respirátor, který perfektně sedí, mnohonásobně naplňuje všechny normy a je v něm člověk poznat,“ vysvětluje motivaci Peter Knobloch.
Jeho turnovská firma 3Dtiskarna.cz se jinak věnuje stavbě prototypů, vývojem, vyrábí formy na přesné lití kovů a mimo jiné vyvinula a vyrobila i obdivovaný remake slavného motocyklu Bohmerland.
„Máme v tom ty nejlepší filtry H13, jsou o level výš než současné FFP3, je to celé schválně předimenzované, normu splňujeme dvaapůlkrát,“ říká Knobloch. Filtry HEPA jsou výměnné.
Podle něj nic podobného ve světě zatím není. Jeho firma je v malovýrobě schopná vyrábět až 30 tisíc průhledných respirátorů za měsíc, v případě větší poptávky i násobně víc.
„Ale je tu i varianta, že prodáme licenci větším výrobcům, dokud to někdo z Číny neokopíruje. Ale nebude to mít tak jednoduché,“ myslí si Knobloch. V současné době testují respirátory například známí čeští lékaři Pavel Pafko či Jan Pirk a firma se chystá oslovit ministerstvo zdravotnictví.
Podle Knoblocha mají respirátory užití nejenom pro zdravotníky a všechny v první linii v boji s koronavirem pro případnou druhou vlnu, ale hodí se i pro alergiky či pro řemeslníky. „Hlavně, je v tom člověk poznat. Funguje to i pro Face ID na iPhonu, bude to fungovat snad i na letištích a podobně.“
Celá maska se dá používat mnohonásobně opakovaně, sterilizovat horkým vzduchem, dá se čistit v myčce a dají se k ní připojit i oční štíty. Knobloch věří, že se objeví nejenom v českých nemocnicích.
Letos už posedmé jsem dali ve Forbesu dohromady žebříček největších českých rodinných firem, v květnovém čísle jich najdete hned 150. A při té příležitosti jsme se jich taky zeptali, jak se jim daří úklid po výbuchu koronavirové krize a jak se na nich pandemická paralýza podepsala.
A jejich odpovědi nám potvrdily nejenom staré rčení, že rodina je základ státu, ale taky to, že rodinný byznys je pevným základem ekonomiky. Tihle podnikatelé to obratem nezabalí kvůli zadrhnuté ekonomice a nepošlou zbylé peníze k sobě domů. Doma jsou totiž tady, v Česku. A podle toho se taky chovají.
Z našeho průzkumu mezi největšími rodinnými firmami tak mimo jiné vyplynulo, že celých 84 procent z nich zatím vůbec nepropouštělo.
A naprostá většina z nich se k tomu ani nechystá. Chtějí v Česku podnikat dlouhodobě a vědí, že bez dobrých lidí by to šlo v krizi ještě hůř než v dobách konjunktury. „Současná situace je pro nás náročná, nikoli neřešitelná. Teď je doba, kdy musí Adélka své lidi podržet,“ říká šéf rodinné pekárny z Pelhřimova Roman Teisler. „Nepropouštíme. Jsme rodinná firma, nejsme žádná korporace, na tom si zakládáme. Lidé jsou naše největší hodnota,“ doplňuje ho Jan Kučera, šéf podniku Bohemia Cargo.
Přitom na některé firmy z našeho žebříčku krize dopadla velmi tvrdě – třetině z nich spadly během března a dubna meziročně tržby o 10 až 50 procent a celým 20 procentům firem se propadly dokonce víc než o polovinu. Někteří zaznamenali propad absolutní.
„Doteď jsme každoročně překonávali vlastní prodejní rekordy. Od poloviny března máme z vládního nařízení zavřeno, a propad tržeb v dubnu tak dělal 100 procent,“ vysvětluje David Vojtěch z Davo Car, majitel jednoho z největších autocenter u nás.
„Je potřeba dávat lidem práci i v době, kdy moc práce není. Jako rodina musíme vést firmu tak, aby zaměstnanci viděli, že zase bude lépe,“ dodává Libor Sedláček z vedení společnosti Gumex (na hlavním snímku).
Ne na všechny firmy v našem žebříčku dopadla koronakrize tak tvrdě. Že je rodinný byznys v Česku stabilní, ukazuje taky to, že 12 procent z nich meziročně tržby udrželo na stejné úrovni i během nouzového stavu, a celé pětině ze 150 největších rodinných firem tržby v březnu a dubnu dokonce vzrostly.
„Rosteme i v krizi, pracujeme a jedeme na plný výkon v mimořádných podmínkách. Co se teď děje, prověřilo loajalitu našich zaměstnanců ke společnosti. A je to pozitivní zkušenost,“ říká Jana Kremlová, která vede rodinnou oříškárnu Alika.
A velká část těch, které propad a těžkosti spojené s pandemií koronaviru zaznamenaly, přitom vidí budoucnost pozitivně. Dobrá polovina firem předpokládá, že se ve výrobě a v tržbách dostanou na normální hladinu někdy koncem tohoto roku. Většina rodinných podniků přitom vůbec nespoléhá na pomoc státu. „Zmatečnost kroků vlády nás přesvědčila, že si nejlépe vše zajistíme sami,“ říká Martina Kornfeilová z firmy Kornfeil.
„Nestěžujeme si, nepanikaříme, nespoléháme se na jakoukoli pomoc, i když nás tato situace postihne. My se ale snažíme covid-19 upracovat,“ poznamenává Pavel Sobotka ze strojírenského podniku Frentech Aerospace.
V pondělí padá většina omezení spojených s ukončeným nouzovým stavem. Otevírají restaurace, hotely nebo také wellness, a proto přinášíme pohled do útrob několika vybraných byznysů. Začali jsme restaurací Kogo, nyní pokračujeme wellness centrem Saunia. Jak se připravují na návrat k normálu? A bude to vlastně normál?
Už se to blíží, teplota stoupá. Sauny jsou vytopené nad 70 °C a připravené na první návštěvníky po 72 dnech, kdy byly kvůli pandemii koronaviru zavřené. V jakém režimu se od pondělí pojede? S omezeným počtem osob, rozestupy mezi návštěvníky a dalšími hygienickými opatřeními.
Naopak úvahy o tom, že by byly roušky povinné i při samotném saunování, se realitou nestaly. Roušky jsou podle vládního nařízení vyžadovány pouze při pohybu po saunovém světě, nikoli v saunové kabině nebo při relaxaci. Roušky si bude možné vypůjčit přímo v provozovně spolu s prostěradly a ručníky, které po použití projdou dezinfekcí vyvařením.
Dezinfikování saunového centra Saunia | Foto Saunia
„Díky přijatým opatřením vytvoříme ze sauny výrazně bezpečnější místo, než jsou například obchody nebo restaurace. Teploty od 70 do 100 stupňů Celsia jsou pro viry likvidační. Veškeré prostory saunového světa budou intenzivně dezinfikovány, včetně například jednotlivých skříněk ihned po použití,“ říká Jaroslav Zonyga, provozní ředitel společnosti Saunia.
Největší provozovatel saunových center u nás patří do vlny uvolnění, která z nařízení vlády dovoluje od 25. května otevřít mimo jiné i wellness zařízení, včetně bazénů a saun.
V každé pobočce Saunie je dodržování nařízení na zodpovědnosti každého manažera i návštěvníků. „Zaměstnanci jsou proškolení a budou se pohybovat mezi návštěvníky a kontrolovat dodržování opatření,“ popisuje Zonyga s tím, že firma poslala registrovaným návštěvníkům informační e-mail a pobočky jsou zároveň vybaveny informačními materiály.
„Spoléháme ale i na zodpovědnost návštěvníků jako takových – tím, že v prostoru sauny se dlouhodobě musí dodržovat celá řada striktních pravidel, neočekáváme, že by se ta nová začala hromadně porušovat,“ podotýká Zonyga.
Sauny jsou připravené na pondělní otevření. | Foto Saunia
Kapacita návštěvníků sauny je odvozena od objemu vzduchu (nyní čtyři metry krychlové oproti dvěma standardního hygienického předpisu), který musí být na jednoho návštěvníka. „Před vstupem do saunového světa se musí návštěvník registrovat a vyzvednout si čip ke skříňce, máme tedy okamžitý přehled, kolik návštěvníků aktuálně máme,“ přibližuje Zonyga.
Ten očekává od pondělí velký zájem klientů. „Přestože letní měsíce nepatří k našim nejsilnějším, rozhodně čekáme v meziročním srovnání skokový nárůst,“ říká Zonyga. „Pokud epidemie něco změnila, je to přemýšlení lidí o jejich zdraví a celkově prevenci v rámci zdravého životního stylu.“
V Saunii věří, že se mezi Čechy šíří povědomí o saunování a imunologických benefitech, které přináší. „Lidé budou léto brát jako klidové období, kdy se mohou otužit a připravit na podzim, který – ať chceme nebo ne – může přinést další epidemie,“ míní Zonyga.
Saunia má po Česku celkem 11 poboček – v Praze, Brně, Ostravě, Liberci a Hradci Králové. Firmu založili kamarádi a kolegové Bohumil Píše a Jan Holeček v roce 2010. Od loňského roku patří Saunia do investičního portfolia fondu Pale Fire Capital, za nímž stojí Jan Barta, Dušan Šenkypl a David Holý, tedy trojice bývalých vlastníků internetového srovnávače ePojištění.
V pondělí padá většina omezení spojených s ukončeným nouzovým stavem. Otevírají restaurace, hotely nebo také wellness, a proto přinášíme pohled do útrob několika vybraných byznysů. Začali jsme restaurací Kogo, pokračovali wellness centrem Saunia a nyní se podíváme na hotely. Jak se připravují na návrat k normálu? A bude to vlastně normál?
Více než dvouměsíční hibernace končí. Hoteliéři mohou opět naklepávat polštáře, aby v pondělí po nucené koronavirové odmlce otevřeli brány svých ubytovacích zařízení. Kvůli omezenému cestování se ale musí připravit na značný úbytek hostů.
Počítá s tím i společnost Pytloun Hotels, která v Liberci, Praze a Harrachově provozuje celkem 12 hotelů. „Neotevíráme všechny pobočky, konkrétně pražská zůstane zavřená, protože zatím nemáme tolik rezervací,“ říká majitel Lukáš Pytloun.
Obsazenost jeho hotelů se pro nadcházející dny pohybuje mezi 15 a 20 procenty. Budou tak fungovat v plné míře bez jakýchkoli omezení.
„Nevyplatí se nám to. Zhruba do půlky června budeme ztrátoví, ale bereme to jako marketing. Věříme, že když budeme mít otevřeno, nějaké rezervace nám do systému na poslední chvíli napadají,“ vysvětluje Pytloun rozhodnutí zahájit provoz hned první možný den, kdy se v rámci poslední rozvolňovací vlny otevírají také bazény, wellness centra či vnitřní prostory restaurací.
Oproti situaci před epidemií hosté na noclehu v Pytlounových hotelech ve většině termínů ušetří, a to přibližně 30 procent. Navíc na ně čekají vesměs pozitivní dílčí změny související se zvýšenými hygienickými nároky.
Například snídaně se nebudou podávat formou klasického bufetu, mezi stoly budou větší rozestupy a prodlouží se doba, kdy bude možné první denní pokrm konzumovat, aby se snížila koncentrace osob.
Hotel Imperial v Liberci | Foto Pytloun Grand Hotel Imperial
V této souvislosti mimo jiné na pokoji vznikly takzvané semafory, zařízení, která klienty informují, v jakých hodinách jsou jídelní prostory méně či více vytížené. A ti, kdo se nechtějí stravovat s ostatními, mohou využít room service zdarma.
Samozřejmostí je, že zaměstnanci budou nosit roušky. Zároveň Lukáš Pytloun ve všech svých hotelech zavedl automatické recepce.
„Zákazník, který se nebude chtít fyzicky potkat s personálem hotelu, už nebude muset provádět check-in a check-out na klasické recepci, ale může je provést skrze aplikaci nebo pomocí automatického kiosku v lobby hotelu. Je to velmi jednoduché a intuitivní,“ říká Lukáš Pytloun.
Veškeré výše zmíněné změny by přitom podle něj neměly být jednorázové, ale měly by se v jeho firmě stát hotelovým standardem. Přesto majitel a zakladatel sítě Pytloun Hotels očekává, že návštěvnost jím vlastněných podniků by se na předkrizová čísla měla vrátit až v září příštího roku.
Ostatně z tohoto důvodu některé hotely, zejména ty nejvyšší kategorie v turistických lokalitách, v pondělí ještě neotevřou. Bez zahraničních klientů by byl jejich provoz ekonomicky nevýhodný.
Například řetězec Hilton Hotels & Resorts, který v Praze provozuje dvě pobočky, plánuje jejich opětovné zprovoznění na 1. července. Zaměřit se přitom chce na českou klientelu – rodiny s dětmi a páry, pro něž chystá zvýhodněné balíčky.
Podobně je na tom i Emblem Hotel v centru metropole. Původně měl otevřít počátkem června, neboť v něm probíhají opravy ve wellness centru. Ředitelka Helena Valtrová však nyní zvažuje, že by s uvedením ubytovacího zařízení do chodu počkala až do července, kdy je vyšší pravděpodobnost návštěvy cizinců.
„Spoléhat se na to, že mi tržby zachrání čeští turisté, je iluzorní, tím spíše v červnu,“ říká ze své zahrady, kde momentálně střádá pro a proti a hledá ideální východisko ze situace. Její rozhodnutí by měly ovlivnit i další kroky vlády ohledně příspěvku na nájem a případného pokračování kurzarbeitu, jehož prostřednictvím stát přispívá na mzdy zaměstnanců.
Dříve, i když stále o dva týdny později, než by mohl, tedy 8. června, otevře karlovarský Grandhotel Pupp. Budova na konci lázeňské kolonády momentálně prochází rekonstrukcí, jež by do objektu měla vrátit atmosféru první republiky. Naopak další ikonická stavba, Hotel Imperial, čnící nad západočeským městem pár stovek metrů opodál, propustil své zaměstnance a letos nejspíš neotevře vůbec.
Od pondělí dochází k dalšímu rozvolnění opatření souvisejících s nemocí covid-19. Opět se otevřou mimo jiné vnitřní prostory restaurací, ale i ubytovacích zařízení. O zkušenostech z posledních dvou měsíců v době paralýzy byznysu, o státní pomoci, ale také o možnostech vytvoření „vaty“ pro ubytovací zařízení s retaurací se rozepsal majitel sítě hotelů Amenity Resorts Michal Šnobr.
Letošní zimu a jaro si člověk podnikající v maloobchodu a cestovním ruchu bude pamatovat dlouho. Pro mne to byly dva zásahy jedním koronavirem. JRC Czech, maloobchodní prodejce videoher a s tím souvisejícího hardwaru s téměř 50 kamennými obchody ve velkých OC v Česku a na Slovensku.
Vedle toho Amenity Resorts, provozující tři hotelové resorty s mnoha dalšími aktivitami včetně gastroprovozů a čtvrtý, který se rekonstruuje. Lipno nad Vltavou, Špindlerův Mlýn, Nová Bystřice – Česká Kanada a Deštné v Orlických horách. Dohromady za obě společnosti přes 200 zaměstnanců.
Amenity Resort Špindlerův Mlýn
Začátek si pamatuji přesně. Ve čtvrtek 12. března jsem se byl podívat ve skiareálu Deštné. Počasí bylo bídné, sníh už většinou jen na sjezdovkách, ale stále se jezdilo. V neděli se areál oficiálně zavíral a právě tímto víkendem to vše vypuklo. Hned bylo jasné, že je to průšvih. Na druhou stranu, v ten okamžik jsem stále věřil, že se pojedu podívat na úvodní zápas Česka se Švédskem na mistrovství světa v hokeji do Švýcarska. A to jsem se šeredně spletl.
Oba příběhy měly jedno společné. Veškeré provozy se zavřely a obě společnosti zůstaly přes noc fakticky bez příjmů. Prodej videoher se sice částečně posunul na e-shop, kde nastaly „Vánoce“, ale v kontextu celku to samozřejmě nebylo dostačující.
Resorty Amenity zely hned prázdnotou a téměř okamžitě začaly klientům vracet zálohy na budoucí pobyty. Důsledky byly totožné a okamžitě vyvstaly otázky: Jak to přežít? Jak budeme platit nájmy a mzdy zaměstnancům? Jak uhradíme obchodní závazky? Jaké máme rezervy?
Lámání chleba čekejme na konci letních prázdnin.
Jaké má mít rezervy podnikatel, který výdělky ze 100 procent reinvestuje do dalšího rozvoje? A nejen to. Investuje do rozvoje i svůj další volný kapitál. Pro Amenity se tak stal výhodou konec vždy důležité zimní sezony, pro JRC Czech nedávný konec vánoční sezony. To asi pomohlo s likviditou mnohým.
Zjednodušeně řečeno, na začátek bylo z čeho brát, ale současně začalo nekonečné a mnohdy nervózní čekání na pomoc od státu. Zvláště když jako jedno z prvních opatření na pomoc ekonomice vyhlásilo ministerstvo financí zrušení „Účtenkovky“.
Na druhou stranu si člověk hned na začátku uvědomil, že se bude muset postarat sám o sebe a nespoléhat na stát. Pro mne se stala oporou diverzifikovaná kapitálová síla veškerých mých aktivit a zcela minimální zadlužení.
Nikdo netušil, jak dlouho „uzemnění“ ekonomické aktivity může trvat. Na začátku jsem čekal od státu hlavně rychlou pomoc s likviditou, která následně otevře možnosti k promyšlené a strukturované pomoci jednotlivým sektorům ekonomiky. Ničeho z toho jsme se ale nedočkali. Hned na konci března tak přišlo první rozhodování. Propouštět, nebo ne?
Dnes mohu konstatovat, že jsme zatím obstáli. Nepropouštěli jsme. Nakonec nejvíce pomohl Antivirus – podpora mezd ze strany ministerstva práce a sociálních věcí –, i když na první příspěvek na mzdy jsme v případě Amenity čekali měsíc od žádosti a mezitím jsme vyplatili v květnu další plné mzdy za duben.
Pomohl finančním úřadem schválený odklad platby DPH za březen na konec roku. Co naprosto selhalo, byly COVID úvěry. Dodnes nerozumím tomu, jak mohl úvěr za tak potupných podmínek někdo podepsat. Nebo byly různé podmínky?
Celé mi to přišlo jako nikoli cílená a rychlá pomoc s likviditou, ale skutečné vydírání oslabených subjektů ze strany státu. Ze strany vlády a příslušného ministerstva úplné selhání v nastavení základních parametrů pomoci dnes potvrzuje nový a mnohem nadějnější COVID III, když na jeho předchůdce COVID I, COVID II, ale i COVID Praha se má raději zapomenout.
Amenity Resort Špindlerův Mlýn
Tak či onak, nyní už je jasné, že máme za sebou koronavirové prázdniny, ale hlavní dějství hry o záchranu teprve začíná. Až nyní, po otevření prodejen v obchodních centrech, hotelů, gastroprovozů a resortů, se ukáže, jaká je naděje. Lámání chleba čekejme na konci letních prázdnin. Stále věřím, že se politici ve vládě vzpamatují a pochopí, že tenhle průšvih není ani o 100, ani o 200, ani o 300 miliardách korun deficitu rozpočtu.
Má-li se ekonomika zvednout a nemotat se v kruhu krize, je nutné na druhou stranu houpačky naložit tolik závaží, kolik je potřeba, bez ohledu na konkrétní číslo. Musí to být maximálně efektivní, rychlé a průzračně jasné. To je přesně to, co zatím dost vázlo.
Stal se mistrem světa, vyhrál prestižní americké X Games a jako první český freestyle motokrosař dostal státní vyznamenání. Libor Podmol své jméno vryl i do paměti těch, kteří se o sport příliš nezajímají. A svou značku dokáže vytěžit také byznysově.
Má prosperující e-shop s vlastním oblečením, limitovanou edici primek a za sebou silné partnery. Nedávno spustil online kondiční program a vymyslel motivační show, s níž chce dobýt české multifunkční haly.
Zatímco jeho méně úspěšní kolegové z branže v době koronavirové strádají, neboť nemohou objíždět závody a vydělávat, Podmol si těžkou hlavu nedělá. Více než skákání na motorce jej již nějakou dobu živí vedlejší aktivity. A to i díky velké fanouškovské základně, kterou si za léta předvádění bláznivých triků vybudoval.
I proto si po loňském hrozivém pádu, při němž si zlomil obě nohy, které mu lékaři posléze zpevnili 39 šrouby, může dovolit závodní kariéru ukončit. Létat na motorce už bude pouze na exhibicích.
„Jsem kluk podnikavá, nemůžu se spoléhat na to, že mi závodění a partneři na něj navázaní zůstanou věčně,“ líčí brzy šestatřicetiletý jezdec. „Buduju brand kolem toho, co dělám a umím, a pozvolna se dostávám tam, kam jsem chtěl, když jsem byl mladší. Tedy abych jezdil víceméně pro zábavu,“ říká.
Tenhle plán začal Podmol realizovat před šesti lety, kdy se na start profesionálních závodů poprvé postavil i jeho o 12 let mladší bratr Filip. Libor chtěl podpořit rodinnou značku, a tak vytvořil trička a čepice s logem PB, tedy Podmol Brothers.
Navázal tím na krátkou zkušenost z konce první desetiletky 21. století, kdy vlastnil skateshop 50Rocks. „Jsem zkrátka prodavač triček,“ usmívá se starší z bratrské dvojice.
Postupně se kolekce Podmol Brothers rozrostla o další druhy oblečení, jako například podkolenky, kraťasy či bundy, ale také třeba o jezdecké přilby, balanční desky nebo ruční maséry, jejichž prodeje loni vygenerovaly pětimilionový obrat.
Vedle toho rodák z Ostravy napsal dvě knihy (prodaly se tisíce výtisků), píše třetí a pracuje na dokumentárním filmu, který by se poté měl objevit v kinech. Rovněž si plácl s hodinářskou firmou Prim a vytvořili limitovanou edici náramkových orlojů za 15 tisíc.
Ze 100 kusů se jich dosud prodalo více než čtyři pětiny. Podmolovi z jejich prodejů náleží polovina, k čemuž si může přičíst ještě počáteční – šesticifernou – finanční odměnu.
Letos si desetinásobný medailista z mistrovství světa poprvé v životě pronajal celou sportovní arénu. V Karlových Varech chtěl počátkem května uspořádat motivační show, v níž své dovednosti a kariérní cestu měli přiblížit přední čeští zástupci extrémních sportů. Z akce za bezmála dva miliony korun ale kvůli epidemii sešlo, přeložena byla na září. Prozatím.
„Pochopitelně za tím byl byznysový záměr. Jednak bych dal práci všem klukům z mého týmu a kolem mě, ale také bych na tom pár míčků vydělal, kdybychom arénu zaplnili,“ netají se Podmol s tím, že původní plán byl v konání podobných akcí pokračovat, kdyby se premiéra vyvedla. A zájem o karlovarskou akci byl, než prodej vstupenek pozastavila vládní opatření.
Nejnověji nejúspěšnější tuzemský freestyle motokrosař spustil online workoutový kurz PodmolGetFit. Jde o roční program obsahující návodná videa z oblasti cvičení, jógy, fyzioterapie nebo vyvážené stravy, který má účastníky za tři tisíce korun dostat do kondice.
Mimo to Libor Podmol vlastní pozemky, jejichž hodnotu, která v poslední letech výrazně vzrostla, odhaduje na desítky milionů korun. Aktuálně proto rozmýšlí, jak s nimi naložit.
„Tohle je něco, co by v budoucnu mohlo generovat finance natolik, aby vše ostatní, co dělám, mohla být skutečně jen ta zábava,“ tvrdí. „Zároveň si umím představit, že kdybych dokázal vydělat balík, tak bych ty kačky investoval do výroby vlastních silničních motorek. Takový byznys by mě bavil,“ dodává.
O dost blíže má ale ještě jeden sen – odjet a dokončit slavný motoristický závod Rallye Dakar. Splnit si jej může už za pár měsíců. Poté, co mu loni cestu na něj zhatilo zmíněné zranění, je před ním druhý pokus.
Transsibiřská magistrála měří přes devět tisíc kilometrů, železnicí spojuje Moskvu s Dálným východem, dojet se po ní dá až do Číny a prochází osmi časovými pásmy. Martin Habina už tohle všechno velmi dobře ví, i když jeho byznys nemá s vlaky jinak nic společného.
Jeho firma Epico, kterou spoluvlastní, patří mezi klíčové evropské hráče na trhu s příslušenstvím k mobilním telefonům a počítačům – loni prodala powerbanky, nabíječky, rozbočovače nebo kryty na mobily za 185 milionů korun už ve 20 zemích Evropy.
Jde o extrémně rychle rostoucí byznys, který má ale jednu slabinu. Všichni výrobci mobilního příslušenství včetně českého Epica totiž vyrábějí svoje zboží kompletně v Číně. A když ho kvůli ochromené letecké dopravě z Číny jen tak nedostanete, nemáte zboží, ale problém.
Habina se svým společníkem Romanem Nováčkem ho nakonec vyřešili originálním způsobem: zboží ze svých čínských skladů začali posílat do Prahy vlakem a u železniční dopravy chtějí zůstat, i když letadla znovu vzlétnou. Přestože cesta trvá pětkrát déle.
Spolumajitelé Epica Martin Habina (vlevo) a Roman Nováček
„I když se to málo ví, polovina nákladu po světě cestuje v běžných dopravních letadlech spolu s cestujícími. A to se v polovině března ze dne na den vypnulo a zbyly jen cargo společnosti jako DHL nebo UPS, které si najednou mohly říct za přepravu jakoukoli cenu,“ popisuje Habina.
Jeden kilogram nákladu, který stál před krizí na trase Čína–Česko 80 korun, najednou Epico vyšel čtyřikrát dráž, takže byznysová matematika přestala vycházet. „Bezdrátová nabíječka má zhruba 250 gramů, což znamená, že jen její doprava by stála 80 korun,“ krčí rameny Habina.
Vlakem vyjde kilogram zboží na 35 korun.
Naopak vlak je výrazně levnější, takže jeden kilogram vyjde Epico na 35 korun. Zboží ale z jihočínského Kuang-čou, kde se vyrábí, putuje do Prahy 30 až 35 dní – nejprve do Pekingu, odtud po transsibiřské magistrále do Moskvy a dál přes Ukrajinu a Slovensko až do Česka.
Kvůli výrazně delší cestě (letadlem to trvá zhruba šest dní) bylo ale potřeba výrazně změnit fungování celé firmy a přizpůsobit se nové realitě. Ta byla pro Epico zvlášť tvrdá, protože na něj krize dolehla hned z několika stran. Kromě zavřených obchodů v Evropě, kde firma dodává příslušenství například pro síť Apple prodejen iStyle nebo iWant, ji totiž ochromily ještě zavřené továrny v Číně.
Ty se měly původně po oslavách čínského Nového roku rozjet první týden v únoru, jenže kvůli epidemii, která se mezitím začala šířit z Wu-chanu, nakonec obnovily výrobu až koncem února – a to ještě zhruba na 30 procent. Na plný výkon se podle Habiny vrátily až v polovině dubna.
„V Česku jel v té době byznys pořád normálně, ale výroba stála. Někteří naši zákazníci už začali být nervózní, takže jsme v jednu chvíli zvažovali, jestli nepřesunout alespoň výrobu krytů na mobily do Turecka. Nakonec k tomu nedošlo, protože v polovině března se i retail v Česku zavřel, a to nám paradoxně pomohlo. Získali jsme čas, a proto jsme mohli i přepnout na železniční dopravu,“ popisuje Habina.
Neobešlo se to ale beze ztrát: Epicu se propadl obrat o 70 procent, Habina s Nováčkem museli propustit část lidí, optimalizovat náklady a odložili výstavbu nového skladu v Česku. Nakonec však krizi ustáli a ani v jednom z měsíců nouzového stavu se nepropadli do ztráty.
„Kdysi jsme si počítali, že bychom ustáli propad tržeb o 50 procent. Teď jsme si vyzkoušeli, že dočasně zvládneme i 70 procent. Zisk samozřejmě spadl, ale nestěžuji si. Jsou lidé, kteří budovali firmu 15 let a teď jsou na nule. To není náš případ,“ říká smířlivě Habina (velkou story o Epicu si můžete přečíst ve Forbesu z loňského června).
Konkrétní finanční dopad na svůj byznys, kterým na globálním trhu konkurují americkým firmám Belkin, Spigen nebo Satechi, ještě neumí odhadnout. „Letos jsme si plánovali obrat 228 milionů, ale vzhledem k ochlazení ekonomiky spíš počítáme se 150 miliony. Sice půjde o výrazný propad oproti plánům, ale meziroční pokles zůstane kolem 20 procent,“ říká.
Přesunout výrobu do Česka by nešlo hlavně finančně.
Epico patří mezi evropské firmy, které jsou životně závislé na výrobě v Číně, a ani zkušenost s koronavirem na tom zřejmě nic nezmění – přesunout výrobu sofistikovaného příslušenství k mobilním telefonům a počítačům do Česka by nešlo. Jak technologicky, tak hlavně finančně.
„Držíme zhruba tříměsíční skladové zásoby, takže kdyby se Čína zastavila na dva měsíce, zvládneme to. A Čína si delší pauzu dovolit nemůže,“ říká Habina. „Kdyby přišla druhá vlna epidemie, větší strach mám spíš o byznys v Evropě, který by dostal další ránu.“
Co se po krizi naopak změní určitě a nevratně, je doprava. U vlaků chce totiž Habina zůstat natrvalo. Minulý týden ostatně vypravil z Číny náklad po železnici už popatnácté, a týdně tak vlakem putuje do Česka 1,5 tuny výrobků za miliony korun.
„Dodáváme příslušenství i pro mobilní operátory, kteří ho někdy potřebují rychleji, takže kvůli nim budeme vždy něco přepravovat letecky, ale pochopili jsme, že budoucnost je v železnici. Myslím, že leteckou dopravu čeká revoluce a celkově spíš ještě podraží. Takže zhruba 85 procent naší dopravy obstará vlak,“ vypočítává Habina.
„Je výrazně levnější, a hlavně násobně ekologičtější.“
Jakkoli zažívají podniky v oblasti ubytování výjimečně krušné období, sektor nezahálí. Důkazem je i nová spolupráce česko-francouzské společnosti easyBNB, zabývající se zprostředkováním krátkodobých pronájmů, a hotelového gigantu Marriott International.
Luxusní pražské byty z katalogu portálu sdíleného bydlení Airbnb, o které se easyBNB staralo, se tak začaly nabízet i na platformě Homes & Villas by Marriott International.
Síť hotelů Marriott po světě spravuje 6900 hotelů, ale loni se pustila i na pole krátkodobých pronájmů. Tím však podobnost s klasickým Airbnb končí. Nabídka ubytování je veskrze luxusní, od vil na Azurovém pobřeží po sruby v Aspenu, a ceny v řádech tisícovek eur za noc tak nejsou ničím neobvyklým.
Luxus si jako poznávací značku stanovilo i easyBNB. Na rozdíl od ostatních firem, které majitelům spravují nemovitosti ke krátkodobému pronájmu, se zaměřilo především na ubytování vyšší třídy. V Praze tak nabízí třeba penthouse s vířivkou a saunou.
Spolupráce s hotelovým gigantem s sebou nesla i určité podmínky. „Ze strany Marriottu proběhla dlouhodobá náročná kontrola všech apartmánů, které si vybrali,“ popisuje přípravu na spolupráci Magdalena Tarantová z easyBNB. „Ve všech bytech se byli podívat a prověřovali, jestli služby, které poskytujeme, dosahují jejich standardů.“
Spolupráce hotelů se soukromými poskytovateli ubytování podle Tarantové v nadcházejících měsících ještě poroste.
„Lidé dnes raději přijdou do soukromého apartmánu, kde si jen vyzvednou klíče, než do obrovského hotelu, kde je spousta lidí a hosté z toho mají kvůli koronaviru větší strach. Proto hoteliéři začínají sázet na ubytování v soukromí.“
V okolí libeňské O2 areny vzniká nové kancelářské a kongresové centrum, kde se nikoli náhodou pojí světy hned několika tuzemských miliardářů a investičních skupin. Aktuálně například skupina Kaprain investora Karla Pražáka spouští druhou etapu výstavby administrativního komplexu Harfa Business Center, moderní kancelářské budovy z dílny architekta Petra Koláře.
Ten je také autorem oválného hotelu, který hned vedle staví Pražákův byznysový souputník Petr Kellner, respektive jeho společnost Bestsport.
Budova Harfa Business Center, která už dnes nabírá své obrysy, se nachází v místě někdejšího parkoviště pro kamiony a autobusy vedle libeňské haly směrem k ulici Ocelářská. A její výstavba Pražáka podle neoficiálních informací přijde bezmála na miliardu korun.
Doplní tak vznikající blok, jehož součástí jsou kromě zmiňovaného hotelu také již stojící kancelářské věže na hranici ulice Českomoravská.
Ty postavil také Karel Pražák, avšak ve spolupráci se známým pražským developerem izraelského původu Tamirem Wintersteinem, kterému kolem arény historicky patřily pozemky a který u arény postavil také obchodní a kancelářské centrum Harfa.
Byl to právě Winterstein, kdo zde chystal komplexní development už za éry Sazky a jejího šéfa Aleše Hušáka. Společně zde pracovali s rozvojem území nazvaného Zelený ostrov. Právě na něj současní investoři z velké části navazují.
Oba stojící objekty u Českomoravské prakticky ze 100 procent obsadily firmy, které patří do sféry Petra Kellnera a Andreje Babiše. Jedna ze skleněných věží se totiž rozhodnutím Babišova fondu Hartenberg proměnila v jednu z největších soukromých klinik v Praze. Ve druhé zase našel domov Kellnerův telekomunikační obr CETIN.
V nově vznikající budově, kterou Pražák tentokrát staví sám, vytvoří dalších více než 30 tisíc metrů čtverečních kanceláří, a to v 10 nadzemních a dvou podzemních podlažích. Kromě kanceláří zde bude přes 1500 metrů čtverečních maloobchodních ploch a téměř 300 parkovacích míst.
„Pražské Vysočany a bezprostřední okolí O2 areny patří mezi nejatraktivnější byznysové lokality v Praze. Sousední obchodní centrum Harfa nabízí veškerou potřebnou občanskou vybavenost a díky O2 areně a nedávno dokončenému O2 universu tu máme kulturní a kongresové zázemí na té nejvyšší světové úrovni,“ vysvětluje Petr Vosmík, ředitel Kaprain Realty Trade.
„Skvělá je i dopravní dostupnost. Ke stanici metra Českomoravská je to jen pár kroků, v docházkové vzdálenosti je i tramvajová trať a vlakové nádraží Libeň,“ dodává.
Projekt, pod kterým jsou podepsaní osvědčení architekti českých miliardářů Petr Kolář a Aleš Lapka ze studia ADR, bude dle současných plánů dokončen ve čtvrtém čtvrtletí příštího roku. Kolář dlouhodobě spolupracuje s Petrem Kellnerem, Karlem Pražákem a Jiřím Šmejcem, rezidenční projekty navrhoval také pro Marka Dospivu, Petra Otavu a mnoho dalších českých byznysmenů.
Stavební práce zajistí společnost Syner Petra Syrovátky, dalšího známého a obchodního spojence Petra Kellnera a Karla Pražáka. Samotná stavba má také klást důraz na ekologii. Architekti v devátém a desátém podlaží navrhli například prostorné terasy zavlažované takzvanou šedou vodou, zelené střechy a atrium se vzrostlými stromy.
„Na energetickou šetrnost výstavby i následného provozu budovy klademe velký důraz,“ vysvětluje Vosmík. Na úrovni druhého patra vznikne nová piazzetta, která budovu bezbariérově propojí s okolní zástavbou i ulicí Českomoravská.
Hotel, který vzniká mezi oběma kancelářskými areály a O2 arenou, staví majitel O2 areny, společnost Bestsport. Má sloužit jako přirozený doplněk kongresového centra O2 universum, které Bestsport otevřel loni. Projekt takzvané „malé haly“ má do O2 areny přilákat nejrůznější byznysové konference, firemní večírky a sjezdy. A hotel má jejich účastníkům nabídnout ubytování v těsné blízkosti.
Hotel by měl zahájit provoz v roce 2021.
Hotel, který si Bestsport bude provozovat sám, bude mít 300 pokojů a několik menších kongresových sálů. Kvalitou bude zařazen mezi čtyřhvězdičková zařízení a první hosty by měl ubytovat ve druhé polovině příštího roku.
Kellnerovi ale patří ještě další pozemky v okolí O2 areny: jeho Bestsport drží dlouhý pás země od vznikající kancelářské budovy Harfa Business Center až směrem k ulici Ocelářská. Podle zástupců PPF ale další výstavba v těchto místech zatím v plánu není.
Malé firmy s ručením omezeným, které poškodila pandemie a s ní spojená opatření, se dočkaly. Od čtvrtka si konečně budou moct zažádat o státní podporu. Stejně jako OSVČ jim náleží denní příspěvek 500 korun. Ve středu to napodruhé schválila Poslanecká sněmovna.
Poslanci o příspěvku pro malá eseróčka hlasovali znovu, neboť jim vládní návrh se zamítavým postojem vrátili v polovině května senátoři. Ti sice nebyli proti samotné podpoře podnikatelů, nelíbilo se jim však, že částečným zdrojem peněz pro kompenzační bonus měly být obecní a krajské rozpočty. Samosprávy by tím přišly o miliardy korun.
Výpadek příjmů chce vláda obcím a krajům nahradit dotacemi na investice.
Horní komora parlamentu proto navrhovala, aby podpora šla výhradně ze státní kasy. To ovšem Sněmovna po bezmála devítihodinové bouřlivé diskusi, která začala již v úterý odpoledne a pokračovala ve středu ráno, přehlasovala. Vláda chce výpadek příjmů obcím a krajům nahradit dotacemi na investice.
Podle ministryně financí Aleny Schillerové by žádost o podporu měla být stejná jako v případě OSVČ. Postačí vyplnit formulář na stránkách finanční správy a podepsat čestné prohlášení. Zájemci o příspěvek ovšem musí splnit následující podmínky: nevykonávat současně jiné zaměstnání, nečerpat podporu jako OSVČ, nepobírat na sebe peníze z programu Antivirus a nemít společnost v úpadku či likvidaci.
Žádost o kompenzační bonus 500 korun denně lze podávat zpětně za období od 12. března do 8. června. Celkem si tak malé firmy s ručením omezeným mohou přijít až na 44 500 korun.
Peníze začne finanční správa vyplácet záhy poté, co zákon podepíše prezident. Stát by se tak mohlo ještě tento týden.
Na počátku nebylo slovo, nýbrž gauč. Gauč, který chtěl Miroslav Michalko kdysi jako soukromá osoba poslat prostřednictvím České pošty z Chebu do Brna. Zjistil však, že to vůbec není jednoduché – a jeho rozladění stálo za genezí nápadu na založení společnosti Zaslat.cz.
Nápad realizoval společně s vývojářem Stanislavem Sumbalem a firma zabývající se online přepravou zásilek dnes funguje už šestým rokem. Loni vykázala obrat 50 milionů korun a letošek bude pravděpodobně výrazně lepší, poněvadž v době koronakrize objem přepravy razantně vzrostl.
Už loni přitom do Zaslat.cz vstoupil investicí 800 tisíc eur strategický partner, telekomunikační společnost GloCell z Jižní Afriky, takže brněnská firma začala své služby nabízet i tam. Nově působí také na Slovensku a chtěla by proniknout do dalších zemí Evropy.
„Notoricky známé problémy s Českou poštou byly jedním z hnacích motorů při budování firmy,“ přiznává Michalko. „V porovnání s jinými národními dopravci si přitom naše pošta vede podle mě ještě celkem dobře. Naši firmu ale stavíme především na pozitivním uživatelském prožitku, který patří do nové, digitální doby.“
Pozitivní uživatelský prožitek v praxi znamená: žádné trmácení se s balíkem na pobočku, žádné fronty, žádné lístky o nedoručení. Pomocí jednoduchého formuláře si na webu internetové přepravní služby stačí navolit požadavky a vše bude doručeno od dveří odesílatele ke dveřím adresáta.
„Do odvětví, jemuž se věnujeme, chceme přinést stejný standard, jako má kupříkladu online supermarket Rohlík,“ přibližuje Michalko. „Česká pošta nám navíc loni nahrála do karet, když změnila cenu balíku dle rozměrů místo váhy. U lehkých, ale objemných zásilek máme naprostou cenovou výhodu.“
Michalkovu byznysu pomohla i krize a masivní přesun lidí na internet. „V Česku náš provoz vyrostl o více než 100 procent a ani nyní zájem neopadá. Nazval bych to 10 týdnů nekončící vánoční špičky. V dubnu 2019 jsme odbavili 20 tisíc zásilek za měsíc, letos se dubnová čísla blíží k 50 tisícům. A posílání zásilek do zahraničí vzrostlo o 190 procent.“
Společnost rovněž v době nouzového stavu propojila lidi, kteří uměli šít roušky, s těmi, kdo je potřebovali – a zdarma je přepravovala. Přes jihoafrického partnera se pak Zaslat.cz ocitlo v lednu na kontinentu, který nebyl původně v plánu.
Byznys v Africe se zajímavě rozjíždí.
„V Africe jsme zprvu naráželi na kulturní rozdíly nebo třeba byrokracii, ale poměrně rychle jsme začali dobře fungovat. V tu chvíli přišla pandemie a místní nařízení znělo, že lze přepravovat jen nezbytné zboží. Nicméně se ukázalo, že i tak je to pro nás dobrá příležitost.“
Dobrá příležitost? „Jelikož z Evropy máme dřívější zkušenosti se situací okolo koronaviru, obracejí se na nás místní dopravci o rady ohledně nastavení procesů,“ vysvětluje Michalko. „Díky tomu se nám podařilo navázat dobré kontakty. Byznys se v Africe zajímavě rozjíždí, po těchto inovacích je tam hlad.“
Zatímco Miroslav Michalko měl před lety problém doručit poštou po republice gauč, nyní mohou díky jeho společnosti nejen čeští zákazníci poslat balík, aniž by se z vlastního gauče museli hnout.
Ve světě se v posledních letech výrazně zvyšuje poptávka po krevních derivátech, tedy po lécích vyrobených z krevní plazmy. Z cenné tekutiny se daří získávat nové a nové bílkoviny, a přidávají se tak další choroby, u kterých ji lze efektivně použít k léčbě.
Nejnověji se největší zpracovatelé sdružili do aliance Covid-19, podporované i Nadací Melindy a Billa Gatesových, která vyvíjí lék na covid-19 z plazmy uzdravených pacientů, jež obsahuje protilátky.
Ve většině světa jsou odběry plazmy regulovány či plně kontrolovány státem. Jen v pěti zemích legislativa umožňuje, aby plazmu odebírala i privátní sféra: v USA, Německu, Rakousku, Maďarsku a Česku. Česká republika tak patří k nejvýznamnějším producentům této strategické suroviny, ročně na mezinárodní trh dodá až 750 tisíc litrů plazmy. Dvě třetiny objemu odeberou soukromá plazmaferetická centra.
K nejvýznamnějším hráčům v českém plazmabyznysu patří Milan Malý. Vlastní podíl v síti Moje Plazma, působící hlavně na severní Moravě, a je výhradním majitelem pražské UNICAplasmy, kterou založil před 12 lety.
Čerstvý čtyřicátník a absolvent plzeňských práv dnes na tu dobu vzpomíná s úsměvem. Po pár letech ve vysoké advokacii měl prý odhodlání pustit se do čehokoli, jen nesedět 40 hodin týdně v kanceláři za stolem. A přestože původně na práva zamířil ze vzdoru proti několikagenerační rodinné lékařské tradici, osud si jej bizarním způsobem našel.
„Máti šéfovala americké firmě, která dodávala vybavení pro transfuzní stanice, a u rodinného oběda se debata stočila na plánované otevření prvního soukromého odběrného centra v Česku,“ vzpomíná podnikatel. Záměr propočítal a rozhodl se. „Měl jsem tehdy ve skříni pár obleků na míru a na zápěstí super hodinky, ale moje úspory byly minus 40 tisíc korun. Otevřít takové centrum není levná záležitost, takže jsem zadlužil celé širší rodině střechu nad hlavou.“
Vstupní investice spolkla nižší desítky milionů korun a UNICAplasma otevřela na jaře 2009 coby první centrum v Praze a druhé v zemi. Dnes pod síť spadá pět z třiatřiceti privátních plazmaferetických center po celé republice s devítimístním obratem. Malý založil Sdružení pro plazmaferézu v ČR, jemuž zároveň předsedá, a sedí rovněž v boardu mezinárodní Plasma Protein Therapeutics Association (PPTA).
Milan Malý | Foto archiv Milana Malého
Aktivní angažmá ve veřejné debatě o významu a etice jeho byznysu patří k jedné z jeho klíčových aktivit. Plazma coby obchodní komodita představuje pro část odborné i laické veřejnosti citlivé téma.
Podle Malého to má kořeny ještě v 60. letech minulého století. „Tehdy se krevní složky sháněly v rovníkové Africe a byl to opravdu špinavý byznys,“ připouští. V 80. a 90. letech obor poškodila řada skandálů s krevní plazmou infikovanou HIV či žloutenkou typu C.
„Za posledních 30 let se bezpečnostní standardy zpřísnily natolik, že nákaza pacienta přes plazmový derivát je dnes zkrátka vyloučená,“ tvrdí Malý. „Použít lze pouze plazmu od kvalifikovaného dárce, tedy až po druhém odběru,“ vysvětluje Malý.
Minimální lhůtu mezi odběry stanovuje česká legislativa na 14 dnů, po které je plazma uložena v karanténě. Další, až 60denní povinnou karanténu prodělá u zpracovatele. Tím se vyloučí riziko nákazy i v případě, že by dárce prodělával infekční nemoc v inkubační době, kdy ještě nemá příznaky.
Odborníky rozděluje i názor na to, zda dárcům za odběry platit, či přesněji, jak zní slovo zákona, nabízet finanční kompenzaci. „Část dárců před finanční kompenzací upřednostní den volna nebo daňový odečet. Navíc jsme si uvnitř oboru nastavili přísné standardy, které znemožňují přijímat socioekonomicky kritické dárce, například takové, kteří bydlí v ubytovně nebo mají trvalé bydliště na městském úřadě,“ argumentuje Malý, jak lze efektivně zabránit zneužívání dárců v ekonomické nouzi.
Výhradně bezpříspěvkové dárcovství by podle Malého přineslo jediný efekt – nedostatek plazmy pro potřebná léčiva. Za pravdu mu dávají statistiky farmaceutických společností. Až 80 procent krevní plazmy, kterou zpracují, pochází z privátních center. Většina zemí, kde je plazmová politika tvrdě regulována, se podle Malého chová značně pokrytecky.
Milan Malý | Foto archiv Milana Malého
„Jednou ze zemí, které aktivně bojují za bezpříspěvkové dárcovství, je Kanada. Současně si 90 procent krevních derivátů dováží z USA, od placených dárců,“ vysvětluje Malý.
Ani Evropa není soběstačná v produkci plazmy na výrobu léků a víc než polovinu zpracovávaného objemu farmaceutické firmy dovážejí ze Spojených států. „Dostatek léčiv z plazmy za dostupné ceny je na českém trhu jenom proto, že jsme tak velcí producenti plazmy,“ míní Milan Malý. Nejvyšší možnou cenu, za kterou může výrobce lék dodávat na trh, stanovuje v Česku Státní ústav pro kontrolu léčiv.
Vypočítává se jako průměr tří nejnižších cen daného léčivého přípravku ve třech zemích tzv. referenčního koše, zahrnujícího 18 zemí Evropské unie. Do spekulací, zda jsou u nás léky podfinancované a zda jsou farmaceutické společnosti ochotny akceptovat nižší marže z prodejů svých léků v České republice právě a jenom kvůli plazmě, která od nás proudí, se však odmítá pouštět.
Pomocí krevních derivátů se léčí pacienti s poruchami srážlivosti krve, s oslabeným imunitním systémem, lidé s popáleninami či po dopravních nehodách. Podle dat PPTA je například na roční léčbu vrozené imunitní dysfunkce potřeba plazma od 130 dárců, ale třeba u léčiv na hemofilii typu A téměř od desetinásobku, 1200 dárců.
Zpracovatelé platí plazmasferetickým centrům od 90 do 120 eur za litr. Při současném kurzu tedy 2400 až 3200 korun. Malého společnosti UNICAplasma a Moje Plazma loni zvládly 60 tisíc odběrů, což značí obrat 125 milionů korun. Doba, kdy řada investorů s volnými prostředky své peníze euforicky vkládala do plazmabyznysu, však podle Malého už pominula.
Změnil se i marketing. Tradičně se dárci rekrutují z valné části z řad studentů, plazmasferetická centra ve Spojených státech často vznikají poblíž studentských kampusů. „Proto vzrůstá význam marketingu a jeho zaměření, které se dnes snaží pokrýt všechny sociální skupiny.“
Podle dostupných dat Společnosti pro transfuzní lékářství se však oslovit zájemce daří: v roce 2018 jich bylo v Česku registrovaných 120 tisíc, přičemž poslední roky tento počet roste.
Při přístrojovém odběru se z krve odděluje tekutá nažloutlá plazma, zatímco červené a bílé krvinky a krevní destičky se vracejí dárci zpět. Plazma by se v těle měla obnovit již za 48 hodin po odběru. Rada Evropy však doporučuje darovat plazmu maximálně jednou týdně, a česká legislativa je dokonce ještě přísnější – umožňuje odběr jednou za 14 dní. V USA je možné darovat plazmu častěji, což je důvodem, proč se právě odtud dováží téměř polovina krevní plazmy pro potřeby EU.
Až miliardu korun chce mladý investor František Bostl, zakladatel skupiny Starteepo, napumpovat do českých malých a středních podniků. Plánuje tím pomoct perspektivním českým firmám, které dnes trpí výpadkem peněz kvůli virové krizi (a samozřejmě na tom i vydělat). Člen našeho letošního výběru 30 pod 30 pro tyto účely spouští v pořadí už svůj druhý fond s názvem CZEGG Ventures.
„Koronavirus tvrdě zasáhl české firmy napříč všemi sektory a bohužel i z mnohých kapitálově silných firem vysál rozvojové zdroje. CZEGG Ventures tak má zájem tyto firmy podpořit. Především tradiční výrobní podniky by měl zajímat jejich další růst a inovace, na které budou potřebovat jednorázový kapitál,“ glosuje základní myšlenku Bostl, ekonom, který nabral zkušenosti v brokerských firmách Cyrrus či Colosseum.
Fond by měl začít fungovat 1. června a jeho cílem budou akcie a dluhopisy českých malých a středních podniků rodinného typu. Pro své investice bude využívat stávající tržní platformy pražské burzy, jako je akciový trh Start či dluhopisový Free Market.
„Trh je nyní příležitostí nejen pro nás, ale především pro podniky, kterým chceme pomoci těchto příležitostí využít,“ říká zakladatel Bostl. „Stát nás všechny každý den přesvědčuje, že si podnikatelé musí pomoct sami. A my tu jsme pro některé z nich.“
Nově vznikající fond nemá podle slov svého zakladatele firmy řídit. Chce být spíše pasivním investorem, který přinese kapitál a bude těžit z dlouhodobé pozice ve formách dividendy nebo úroku z dluhopisů. Vždy tedy bude investovat jen do výše minoritní akciové pozice. Fond tak bude většinou investovat do firem, kde se neočekává v dlouhodobém horizontu úplný exit zakladatelů.
„Chceme za partnery schopné manažery. Otce zakladatele, kteří se svojí firmou stále dýchají,“ doplnil. Ideálním cílem má být výrobní firma s obratem od 100 milionů korun a historií alespoň 10 let, kdy v rodině zůstává majorita.
Fond vzniká za podpory Burzy cenných papírů Praha. Ze spolupráce vyplývá i povinnost firem v portfoliu fondu vstoupit na některou z jejích tržních platforem. V tom Bostl ale vidí velkou výhodu.
„Burza tak dodá firmám i nefinanční benefity. Především transparentnost, kdy zainvestovaná firma bude muset splňovat minimální požadavky na reporting a bude muset být informačně otevřená. To ocení nejen fond, ale i obchodní partneři v zahraničí, kde je vstup na burzu často brán jako meta v podnikání nejvyšší,“ myslí si.
Cílem Bostla a jeho týmu je dané podniky najít, připravit transakci a s fondem se postarat o 20 až 50 procent vydávané emise akcií či dluhopisů. „Očekáváme, že budeme sami investovat do jednoho emitenta 25 až 50 milionů korun. Cílem tak je podpořit postupně 20 až 30 firem jednou miliardou korun z našeho fondu. Burza samotná ale těmto firmám může přinést násobně více kapitálu. V poměru k nám až pětinásobně,“ vypočítává mladý investor, podle kterého bude fond cílit na čistý roční výnos sedm až osm procent a minimální investice do něj startuje na částce milion korun.
Investoři by do fondu měli vstupovat s horizontem minimálně pět let. „Prvních 100 milionů korun máme přislíbeno od investorů z našeho okolí. Já sám jsem investorem s pořadovým číslem jedna a letos chceme dosáhnout 200 milionů korun ve správě,“ uvedl Bostl. Mezi první investory patří například Jaroslav Palát, spolumajitel zlínského výrobce bot Prabos. Ten do fondu investuje v první fázi více než 20 milionů korun.
Bostl založil poradenskou a investiční skupinu Starteepo v roce 2017, v roce 2018 vznikl první investiční fond New Age Fund, typově první etický fond na trhu. Zaměřuje se například na firmy z oblasti elektromobility, ekologie a obnovitelných zdrojů.
Na první pohled vypadá situace v Karlových Varech poněkud pochmurně. Ospalá atmosféra, liduprázdné ulice, zavřené obchody s luxusním oblečením na kolonádě. Nikde žádné plakáty lákající na tradiční filmový festival a v restauracích jen pár místních. Lázeňské město se probouzí do reality po karanténě, která mu přinesla řadu problémů.
Zavřené hranice uškodí stovce hotelů ve městě, i vyhlášený Imperial přerušil provoz. Tržby ve službách bez cizinců a festivalu výrazně poklesnou. Z lokality, která bývá počátkem července středem pozornosti, se může stát město duchů.
Místo filmů hudba
Avšak místní se nehodlají vzdát bez boje. Podnikatelé Martin Špalek s Alexandrem Pluhovským rozjíždějí iniciativu Vary Konečně Jinak. V rámci své agentury In Travel chtějí ukázat klientům krásu lázeňských stezek a dalších zajímavých cílů v okolí, pro zájemce chystají taneční víkendy s Janem Onderem ze StarDance či jógové víkendy, baristické kurzy, cyklovýlety s průvodcem i kurzy vaření.
Především však ve spolupráci s městem připravují hudební dramaturgii na celé léto, v jejímž rámci chtějí oživit lázeňské ulice, a přilákat tak turisty z Česka.
„Každý den od července do konce srpna bude připraveno hudební vystoupení,“ přibližuje Josef Dlohoš, ředitel Infocentra Karlovy Vary. V rámci lázeňského centra budou fungovat tři pódia – první menší a rodinné v Dvořákových sadech, hlavní u Thermalu a třetí na Mlýnské kolonádě, kde zahrají symfonici z Karlovarského symfonického orchestru.
„Projekt by měl povzbudit cestovní ruch a vrátit hotelům práci. Spolupracujeme s desítkou hotelů a brali bychom jako úspěch, kdyby se povedlo ubytovat 100 pokojů týdně,“ líčí Martin Špalek.
Zároveň doufá, že iniciativa pomůže vylepšit pověst města. „Je naším cílem z něj strhnout nálepku místa, kde se akorát procházejí Rusové v teplácích,“ tvrdí. V tom jim zřejmě pomohou i okolnosti.
„Třeba kolonáda je nyní plná předražených obchodů s oblečením, přitom si tam pomalu nemáte kde koupit rohlík. Záleží na majitelích budov, co s tím udělají. Ale přál bych si, aby koronavirus způsobil, že se to místo trochu pročistí a vrátí se do něj galerie, kavárny a normální obchody,“ prohlašuje Špalek.
Zabavení dětí jako bonus
Vedení města zase přišlo s iniciativou Vary Voucher, v jejímž rámci nabízí 10 milionů korun rozdělených do tří druhů příspěvků na letní dovolené. Tisícovku na kratší pobyty, 2500 korun na alespoň čtyři noci wellness pobytu a pět tisíc korun na lázeňský pobyt trvající minimálně týden. Stačí se zaregistrovat na webu.
Dalším lákadlem pro české turisty by mělo být zajištění zábavy pro děti v příměstských táborech zdarma.
„Když jedete s dětmi na dovolenou, tak tam také fungují animační programy, co vám zabaví potomky,“ vysvětluje plán Dlohoš. „Návštěvníkům nabídneme, ať si užijí svoje dospělé aktivity, a my se jim mezitím postaráme zadarmo o děti a nabídneme jim třeba sportovní či umělecký program,“ popisuje.
Záplata filmového festivalu
A ani o filmy návštěvníci Varů nepřijdou. Dokonce se můžou jako každý rok vydat do ikonického hotelu Thermal, neboť tam (a v kině Čas) se bude od 3. do 11. července odehrávat přehlídka Tady Vary.
Ta uvede 16 snímků, které mělo programové oddělení MFF KV vybrané na festival, čímž v době nejistoty a odkladů plánovaných českých i zahraničních filmů nabídne zajímavou alternativu. Promítat se budou každý den dva.
Sluší se doplnit, že přehlídka se odehraje v kinech po celé republice, ale kde jinde bude mít takovou atmosféru jako ve Varech? Až se usadíte do Velkého sálu v Thermalu, budete mít pocit, jako by se žádný festival nezrušil.
Nejvýraznější postava nové vlny tuzemského školství Ondřej Kania, respektive jeho American Academy, spouští nový projekt – globální online střední školu, která má oslovit studenty po celém světě.
Cílit bude zejména na studenty, kteří musí mít na svých školách z nějakého důvodu individuální plány nebo jejichž rodiny se často přemisťují, což ústí v nutnost fyzického přezkušování několikrát do roka. Kaniova vzdělávací skupina, jejíž školy American Academy si díky koronakrizi samy přechod na online výuku vyzkoušely, chce studentům zkrátka nabídnout plnohodnotné fulltime studium online.
„Spustit globální online školu mě napadlo zhruba dva týdny po uzavření škol, kdy jsem začal velice intenzivně přemýšlet nad tím, jak využít současné situace a kde hledat nové příležitosti pro rozvoj celé skupiny,“ přemítá sedmadvacetiletý podnikatel a pochvaluje si, že jeho byznys už dávno není one-man show. Měl tak prostor koncepci American Academy Online celou vymyslet, zatímco se zbytek týmu staral o přechod na virtuální výuku ze zákona zavřených škol.
Když koncept ředitelům škol a managementu skupiny odprezentoval, všichni se shodli, že tomu dají měsíc na vyzkoušenou. Jako trh, kde by po takovém produktu mohla být největší poptávka, identifikovali Indii, kde nakonec spustili online kampaň. Necelých 25 tisíc korun investovaných do reklamy přineslo několik desítek relevantních zájemců, s nimiž už je Kaniova skupina v kontaktu.
Do toho se, bez jakékoli lokální propagace, začali ozývat čeští i slovenští studenti, kteří si programu všimli na webu. „Jedná se o náš první globální projekt a jsme naprosto nadšeni z toho, jaký generuje zájem z řad studentů a rodičů,“ pochvaluje si Kania.
V prvním roce by na online střední školu, jejíž školné vyjde na 4500 eur, mělo nastoupit maximálně 25 studentů, aby se jim učitelé (z řad současného sboru American Academy) mohli věnovat nanejvýš individuálně a skupina mohla celý koncept ještě vyladit.
Ve složení výuky se každopádně objeví předměty jako algebra, programování, e-sport či globální podnikání a výsledkem bude, stejně jako u Kaniových kamenných škol, tzv. high-school diploma, tedy americká obdoba tuzemské maturity.
Je to zhruba měsíc, co boj s rakovinou prohrál vlivný finančník a podnikatel v energetice a strojírenství Martin Ulčák. Hned několik složitých byznysových projektů tím přišlo o svého stratéga a investora. Patří mezi ně i komplikovaná restrukturalizace firem z někdejšího strojírenského holdingu Vítkovice Jana Světlíka. V jejím rámci se aktuálně definitivně rozcházejí cesty Ulčákových pokračovatelů s někdejším zbrojařským magnátem Jaroslavem Strnadem.
Ulčák se Strnadem začali na záchraně vítkovického impéria spolupracovat před více než dvěma lety, kdy do kolabující skupiny nalili peníze (hovoří se až o několika miliardách korun), dokázali se domluvit s bankami a rozdělili si sféry svého zájmu. Současné vypořádání není reakcí na Ulčákův předčasný skon, naopak odpovídá plánu, který si oba miliardáři vytyčili na samém počátku spolupráce.
V těchto dnech došlo k uzavření poslední dohody o vypořádání vzájemných vztahů mezi Ulčákovou skupinou E-Invest a CE Industries Jaroslava Strnada. Podle ní Strnad získává majetek bývalé vítkovické mostárny a E-Invest stoprocentní podíly ve společnostech Noen, výrobci důlních rypadel, Vítkovické energetické strojírenství a Vítkovické strojírny, kde zůstává bývalá vítkovická kotlárna. Součástí dohody je i vypořádání vzájemných finančních závazků, které ale ani jedna ze stran nechce blíže komentovat.
Jaroslav Strnad před dvěma lety předal zbrojní holding CSG synu Michalovi a sám se vrhl na záchranu Vítkovic. | Foto Jana Jabůrková a Jiří Turek
„Když majitel skupiny Jaroslav Strnad přijal v roce 2018 strategické rozhodnutí angažovat se jako investor v části vítkovického strojírenství, skupina E-Invest byla logický partner z důvodu své znalosti prostředí a vítkovických firem. Spolupráce obou skupin byla od počátku oběma stranami vnímána jako dočasná. Podstatu dnešní dohody projednali majitelé obou skupin, Jaroslav Strnad a Martin Ulčák, již na podzim roku 2019,“ vysvětluje Tomáš Schmied, jeden z hlavních Strnadových manažerů ve Vítkovicích a člen představenstva jeho společnosti CE Power Industries.
Většina firem, které oba podnikatelé drželi společně, tak končí u skupiny Martina Ulčáka. Naproti tomu Jaroslav Strnad touto dohodou získává hlavně zajímavý areál mostárny Vítkovických strojíren. „Areál mostárny představuje zajímavou realitní investici. O jeho prostory je zájem, v současné době tam působí osm nájemců, kteří synergicky spolupracují, a máme více než 90procentní zaplněnost,“ potvrzuje Tomáš Schmied.
Důležitou firmou, která podle všeho zamíří do tábora Jaroslava Strnada, je dříve největší strojírenská část celého holdingu, Vítkovice Heavy Machinery. Zde vypořádání oddálila probíhající insolvence, do které společnost před časem opět poslal právě Strnad v rámci obtížné restrukturalizace. Během ní nelze nakládat s akciemi, a tak mezi majiteli nadále zůstávají společně Strnad, Ulčák a zřejmě i Jan Světlík. Strnad také už dříve získal společnost Vítkovice Doprava.
V prosinci Ulčák představoval ve Vítkovicích ředitele firem a novou značku Witkowitz. | Foto Witkowitz
Naproti tomu Martin Ulčák na konci loňského roku představil novou značku Witkowitz, pod kterou zavěsil společnosti Witkowitz Envi, Gearworks, Witkowitz Mechanika, Witkowitz Slovakia, Hammering, Hutní Montáže a Vítkovice energetické strojírenství. K nim tak teď přibudou další vítkovické společnosti.
„Z naší strany se jedná o přirozený krok k dotváření logické a přehledné struktury skupiny Witkowitz. Pro obchodní partnery je to jasná zpráva o tom, že se firmy skupiny Witkowitz soustředí na náročnou průmyslovou výrobu, jejíž významnou součástí je i oblast energetiky. Zde poskytujeme například řešení ekologizace výroby či údržbu energetických zdrojů, včetně těch jaderných. Vzájemně se doplňující a podporující know-how a dovednosti jednotlivých společností skupiny Witkowitz nám umožňují naplňovat očekávání zákazníků,“ uvedl Karel Křivan, mediální zástupce skupiny Witkowitz.
Situaci jednotlivých firem v Ostravě tak bezesporu ovlivní i dědické řízení, které po smrti činorodého networkera Martina Ulčáka pozůstalé a obchodní partnery čeká. S ohledem na nespočet Ulčákových mnohdy ne úplně transparentních obchodních a vlastnických vztahů půjde o proces na mnoho měsíců. Zástupci E-Investu se k němu zatím vyjadřovat nechtějí.
