Český byznys Archives

Křestní jméno nejdražšího fotbalisty, který kdy odcházel z české ligy do zahraničí, zůstane nejspíš v blízké budoucnosti stejné. Příjmení se však od léta možná změní: Tomáše Rosického může z první příčky sesadit Tomáš Souček, pokud klapne podle plánu jeho přestup ze Slavie do londýnského West Hamu.

Částka za Součka může být vyšší než 504 milionů korun, které německý Dortmund vyplatil Spartě za Rosického v lednu 2001. Podmínkou je, aby se West Ham se Součkovou pomocí zachránil v anglické Premier League, kde se aktuálně drží na poslední nesestupové pozici jen díky lepšímu skóre. V případě záchrany by se Součkovo hostování změnilo v přestup a suma za něj by překonala bezmála dvacet let starý Rosického rekord.

Jiný Rosického historický počin Souček určitě nepřekoná: ten, kterým se sparťanský záložník zapsal do přestupových dějin prestižní zahraniční soutěže. Dortmund totiž koupí Rosického nevytvořil pouze český, ale zároveň i německý rekord – v tamější soutěži do té doby nikdo nezaplatil za jediného fotbalistu víc. „Nejdražší nohy bundesligy. Nákupem Rosického prorazil Dortmund nadzvukovou hranici,“ komentoval to deník Bild.

Zatímco v Německu už Rosický v seznamu nejdražších hráčů nefiguruje, na stejném seznamu v Česku mu stále patří nejvyšší pozice. V turbulentním a globálním fotbalovém prostředí, kde ceny hráčů nominálně neustále rostou a zásadní vliv na ně nemají ani ekonomické krize, je to unikátní. Skoro podezřelé.

Tomáš Rosický po pěti letech v Dortmundu přestoupil do londýnského Arsenalu.

Co tedy stojí za tak dlouhou dobou trvání Rosického rekordu? „Mohl bych mluvit obšírně, ale jedno je základní: Tomášova výjimečná kvalita,“ má jasno Viktor Kolář, šéf fotbalové sekce agentury Sport Invest.

S Kolářovými slovy jde obtížně polemizovat. Charakterizovat Rosického slovy, že byl geniálním fotbalistou, není přehnané. Dokonalý přehled, režisérské schopnosti a originální nápady, které byl schopen na hřišti realizovat s dynamikou a ve velké rychlosti, z něj udělaly na trhu extrémně žádané „zboží“. A to ve velmi mladém věku, do Dortmundu odcházel v devatenácti.

K nadání se přidaly i další pozitivní faktory. „Ještě před odchodem do Německa se Tomáš se Spartou ukázal v Lize mistrů, kde dával krásné góly,“ připomíná Kolář. Rosický se navíc už coby teenager začal prosazovat v reprezentaci, zapadl do tehdejší skvělé generace, jejíž vrchol následně přišel při tažení do semifinále mistrovství Evropy 2004. Mužstvo se ukázalo rovněž na světovém šampionátu 2006, od tohoto okamžiku se národní tým na světové klání neprobojoval.

Rosického „vousatý“ rekord je ale i důkazem toho, že český fotbal v pozdějších letech zaspal a stagnace způsobila nízkou produkci talentů, o něž by se za hranicemi strhla rvačka. V současnosti se zejména díky projektu mládežnických akademií začíná patrně blýskat na lepší časy.

Přesto Kolář upozorňuje: „Vychovat další Rosické – hráče s podobnou typologií – bude v našich zeměpisných šířkách velmi řídkou záležitostí. Cit pro míč, hravost a jakási radost z fotbalu, kterou v sobě Tomáš měl, náleží spíš hráčům z Balkánu. Tady jsou tyto vlastnosti mimořádné a v jednom hráči se mohou sejít klidně jednou za desítky let.“

Pakliže Souček v létě stávající rekord zlomí, zapíše se do fotbalových kronik, namístě je však v této souvislosti Kolářův postřeh: „Kdyby přestupoval Tomáš Rosický dnes, jde si lehce představit, že by cena za něj byla v porovnání s rokem 2001 dvojnásobná.“

Nejdražší fotbalista české historie Pavel Nedvěd. Foto: Jiří Turek a Jana Jabůrková

Vůbec nejdražším českým fotbalistou je Pavel Nedvěd, který stál v létě 2001 více než 1,5 miliardy korun, ten ale nepřestupoval z Česka, šlo o transfer z Lazia Řím do Juventusu Turín. Za Nedvědem je útočník Patrik Schick, za kterého AS Řím vyplatil Sampdorii Janov v roce 2017 částku 1,1 miliardy. V celkovém pořadí drží Rosický třetí místo – vzhledem k tomu, že přestupoval z české ligy, ukazuje i tato skutečnost na jeho kvality.

Za Rosickým vypadá žebříček nejdražších nohou z Česka, s nímž může za pár měsíců výrazně zahýbat Souček, takto: 2. Alex Král (Slavia Praha – Spartak Moskva, 310 milionů); 3. Bořek Dočkal (Sparta Praha – Henan, 230 milionů); 4. Nicolae Stanciu (Sparta Praha – Al Ahlí, 200 milionů); 5. Milan Baroš (Baník Ostrava – Liverpool FC, 189 milionů).

The post Nejdražší nohy z Česka. Zlomí Souček dvacet let starý rekord Rosického? appeared first on Forbes.

Čtyři dny poté, co se objevily nové detaily o tom, jak Avast nakládá s daty 100 milionů svých uživatelů, firma oznámila úmysl skončit s poskytováním dat své dceřiné společnosti Jumpshot.

„Zahájili jsme proces jejího uzavření. Všechny produkty Avastu budou dál fungovat stejným způsobem a uživatelé nezaznamenají žádnou změnu,“ uvedla společnost v prohlášení.

Společná investigace amerických serverů Motherboard a PCmag v pondělí vynesla na světlo podrobnosti o tom, jak lze anonymizovaná data o 100 milionech uživatelů Avastu prostřednictvím komparace s jinými databázemi vysledovat na konkrétního uživatele.

„Mrzí nás, že tento krok bude mít dopad na zaměstnance společnosti Jumpshot, velmi si vážíme jejich práce a přispění. Budeme se snažit udělat celý proces pro ně co nejsnazší,“ říká šéf Avastu Ondřej Vlček. Agentura Reuters napsala, že tento krok se dotkne stovek pracovních míst.

Avast koupil nadpoloviční podíl ve firmě Jumpshot, která je původem z Texasu, v roce 2013. Jejich symbióza v podstatě vypadala tak, že Avast shromažďoval data o svých uživatelích, aby dokázal správně identifikovat kyberbezpečnostní hrozby. Vždy tvrdil, že data následně očeše o konkrétní informace (například jméno uživatele), uloží je v anonymizovaném formátu a sdílí s Jumpshotem, který je zpracovává a prodává dál firmám jako Home Depot, Google, Microsoft, Pepsi nebo McKinsey.

Šéf Avastu Ondřej Vlček. Foto: Barbora Mráčková

Když se zpráva o praktikách Avastu a Jumpshotu poprvé objevila loni v prosinci, Vlček uklidňoval uživatele i investory tím, že není důvod se znepokojovat. Že Avast v žádném případě nedovolí žádným zadavatelům reklamy ani jiným třetím stranám, aby skrz antivirovou společnost mohli zacílit reklamu na konkrétního jedince nebo udělat něco, co by obcházelo zabezpečení soukromí jednotlivých uživatelů.

Prodej uživatelských dat představuje zhruba pět procent příjmů Avastu. Investoři jsou však po skandálech typu Cambridge Analytica citlivější vůči porušování soukromí uživatelů, takže po nové zprávě Motherboardu a PCmagu akcie na londýnské burze reagovaly výrazným poklesem.

Zatímco ještě v pondělí byly akcie Avastu na 552 pencích, dnes ráno – ještě před vydáním zprávy o zavření Jumpshotu – se obchodovaly za 428 pencí. Dá se ovšem očekávat, že zase půjdou vzhůru. Finanční výsledky společnosti totiž pravidelně překonávají očekávání investorů.

The post Avast se rozhodl zavřít divizi Jumpshot, která prodávala data uživatelů appeared first on Forbes.

Tenisovou kariéru ukončil sotva před třemi měsíci, ale už teď má o další práci postaráno. Nejlepší český tenista posledních dvou dekád Tomáš Berdych investoval do tuzemské značky Festka, která vyrábí exkluzivní cyklistická kola, a chystá se i aktivně ovlivňovat její chod.

Čtyřiatřicetiletou bývalou světovou čtyřku přivedla k Festce láska k cyklistice. „Poznal jsem partu lidí kolem Festky, když stavěli kolo pro mě. Mají velmi dobré jméno, unikátní produkt a zákazníky po celém světě. Vnímám, jak cyklistický byznys roste,“ vysvětluje důvod své investice.

Berdych ve Festce nahradil miliardáře a spolumajitele Škody Transportation Michala Koreckého, společně s ním pak do cyklistické značky vstoupili ještě Lukáš Šebesta, který má zkušenosti ze zbrojařského byznysu, a spoluzakladatel filmové produkční firmy Unit+Sofa Fady Salamé.

Zmíněná trojice společně ovládá společnost Scalatore, která ve Festce drží 75 procent, zbylý minoritní podíl pak zůstal někdejším zakladatelům Festky Michaelu Mourečkovi a Ondřeji Novotnému.

„Poslední dobou se náš pohled na směřování Festky s předchozím partnerem rozcházel, tak jsme se na podzim dohodli na rozchodu. Zároveň jsme chtěli do firmy přivést někoho, kdo přinese zkušenosti, bude se na rozvoji Festky aktivně podílet a posune ji dál,“ vysvětluje Moureček.

Novým CEO společnosti se stal Šebesta, Berdych a Salamé, který pochází z Libanonu, ale posledních 20 let žije v Česku, by pak měli do chodu firmy zasahovat jako jeho poradci.

Kolik Berdych za svůj podíl 22,5 procenta zaplatil, není jasné, během kariéry si ale jen na prize money vydělal přes 650 milionů korun hrubého, takže jeho palebná síla není vůbec špatná.

„Celková výše mé investice ještě není jasná, momentálně pracujeme na nové strategii a ta si jistě vyžádá ještě další investice,“ popisuje Berdych. „Zatím se rozkoukávám, ale postupně mě dění ve Festce pohlcuje víc a víc. Jasnou pozici nemám, nechávám tomu volný průběh,“ dodává.

Festka v posledních třech letech vyrábí a prodává necelých 200 kol ročně a generuje obrat lehce pod 20 milionů korun, s příchodem nových investorů se pak chce zaměřit ještě víc na stavbu exkluzivních kol. Loni například postavila speciální kolo na míru s názvem Porcelain, které je s cenou 830 tisíc korun pravděpodobně vůbec nejdražší sériově vyráběné kolo na světě.

„Festka se vrátí ke svým kořenům. Od letošního roku se v maximální míře soustředíme na stavbu těch nejexkluzivnějších kol pro náročné zákazníky. Kvalita a exkluzivita budou preferovány před objemem,“ říká Moureček, který k Festce dovedl i hollywoodského herce Orlanda Blooma. Ten si kolo od pražského výrobce oblíbil během natáčení v Česku a dodnes na něm jezdí.

„Připravujeme řadu partnerství a budeme víc v kontaktu s našimi zákazníky. Máme úžasné komunity našich fanoušků po celém světě a je na čase začít s nimi pracovat,“ popisuje Moureček s tím, že novou filozofii chce odkrýt v rámci světové Road show, která začne v březnu v Miami.

A v sedle u toho s ním bude nově i Tomáš Berdych.

The post Berdych se pustil do cyklistiky. Bývalý tenista investuje do české značky Festka appeared first on Forbes.

Spodní strana střenky, čepel, vnitřní ústrojí, horní zinková střenka, bouchnutí lisu a legendární nůž rybička je na světě. Už přes 200 let ten samý postup montáže i stále stejné místo výroby – městečko Mikulášovice ve Šluknovském výběžku. Zapadlý kout Česka, který se s rolí Zapadákova nikdy nehodlal smířit.

Za Rakouska-Uherska byl tehdejší Nixdorf s osmi tisíci obyvateli největší vesnicí monarchie a současně její nožířskou velmocí. Po poválečném odsunu německého obyvatelstva, a tím pádem i většiny zaměstnanců, komunisté zdejší rozdrobenou výrobu spojili pod nově vzniklou značku Mikov (Mikulášovická kovovýroba) a ta drží dodnes.

Žádná idylka to ale rozhodně nebyla. Po sametové revoluci se fabrika složená z několika pobočných závodů opět rozdrobila, rozkradli ji tuneláři, párkrát byla de facto na zavření a po zbytek doby víceméně stagnovala. Teď to ale konečně vypadá, že se karta začíná obracet a Mikov se vrací na scénu. Už tři roky ho přitom tahá z průšvihu člověk, který k němu nemůže mít blíž.

„Narodil jsem se v Mikulášovicích a moji rodiče, brácha, prarodiče, vlastně kdokoli, na koho se v rodině podívám, v té fabrice pracovali,“ řekne na úvod Karel Ježek. Když se doptáváme blíž, ukáže se, že jeho otec ve fabrice dokonce v 70. letech řediteloval a děda z matčiny strany pamatuje ještě staré německé časy. Tohle prostě nevymyslíte.

Ředitel Mikovu Karel Ježek. Foto: Michael Tomeš

Karel Ježek chtěl přitom po vysoké v 80. letech všechno, jen ne návrat domů a do Mikovu. „Nicméně přišla vojna, moje žena otěhotněla a já hledal byt, což byl tehdy dost problém. Takže jsem se musel chtě nechtě vrátit do Mikulášovic a zůstal jsem tady v továrně na různých pozicích až do roku 1993, kdy se fabrika privatizovala,“ povídá.

Na scénu se Ježek už coby zkušený obchodník vrátil v roce 2003, kdy koupil někdejší mikovský pobočný závod v Lipové u Šluknova. Fabriku produkující připínáčky, kancelářské spony a další nezbytnosti byrokratického státu postavil pod značkou RON na nohy a po očku sledoval trápení vedlejšího Mikovu.

Šanci na velký návrat do domovské fabriky dostal před třemi lety, kdy se ji bývalý majitel rozhodl prodat. „V srdci mě to sem táhlo, ale na druhou stranu jsem viděl hrůzný stav, v jakém továrna byla. Byla jakžtakž na nule, ale bez rozvoje, investic a koncepce. Šetřilo se na mzdách, všechno se dělalo jen tak, aby se to úplně nerozpadlo,“ vzpomíná ředitel. Nicméně volání domova bylo silnější než čistě pragmatické úvahy, a proto netrvalo dlouho a Karel Ježek stál na dvoře kdysi slavné nožířské fabriky jako její majitel.

Uvnitř továrny Mikov. Foto: Michael Tomeš

„Mimochodem, ten vjezd, kterým jste sem přijeli, byl úplně rozbitý. Jezdilo se zadem přes mostek, který týden nato, co jsem přišel, spadnul,“ líčí první momenty po návratu majitel a člověku skoro cukají koutky, jak se mu v hlavě rozehrává děj komedie z podnikatelského prostředí.

„Tak například když jsem poprvé vešel do dnešní zasedačky, byla do metrové výšky zanesena haldami plesnivého papíru. Když jsem to nechal vyklidit, objevili jsme krásný starý kachlový krb. Minulí majitelé o něm vůbec nevěděli,“ směje se.

Podobný šok nastal v jedné z dnešních výrobních hal, která byla zcela nepochopitelně rozdělena příčkami na 32 malých místností. „Nazývejme to pravými jmény, byly to zašívárny. Jedna pro šéfa, druhá pro asistentku, aby mu nekoukala do počítače. Všechno špinavé, plesnivé, hrůza,“ pokračuje ředitel.

Kromě kompletního úklidu a renovace zašlých prostor spustil i personální průvan. „Ze středního a vyššího managementu tu nezbyl skoro nikdo. Výrazně jsme naopak rozšířili obchodní oddělení, z jednoho člověka, který dělal úplně všechno, jich máme sedm. Ale dostat jsem lidi byl obrovský problém. Často za mnou šli jen díky tomu, že mě znali. Věděli, že moje druhá fabrika jede a že mě jako Mikulášovickému záleží na tom, aby továrna v mém městě fungovala,“ líčí Ježek prvotní obtíže. Z nichž některé byly skutečně bizarní.

V továrně byla třeba nepochopitelná zima, protože se tu léta vytápělo jen část dne elektrickými přímotopy. Jednoduše proto, že kotelna se rozbila a na opravu nebylo. V prochladlých prostorách pak fungovaly špatně velmi přesné brusky, které potřebují alespoň pokojovou teplotu. Jeden z prvních úkolů byl tedy ten úplně základní – zatopit.

Teď už Mikov topí pod kotlem docela slušně. Hlavně díky obchodnímu oddělení, hladu českých zákazníků po kvalitních nožích i tuzemské provenienci se čísla produkce a prodejů rok od roku výrazně zvedají. „Loni jsme nožířskou výrobu oproti roku 2018 zvedli o 49 procent. A rok předtím to bylo to samé. Takže máme nyní minimálně o 100 procent vyšší produkci nožů než v době mých předchůdců,“ říká s potěšením Ježek.

A co je nejlepší, drtivá většina produkce okamžitě mizí v rukách zákazníků. „Ani bych to neměl říkat, že v dodávkách některých výrobků máme až tříměsíční skluzy. Ta poptávka je obrovská a prostor pro expanzi stále velký,“ míní Ježek. Podle něj je směřování Mikovu jasné, žádné velké produkce průměrných nožů, ale menší objemy s důrazem na kvalitu. „Chceme dělat limitované série s velkým podílem ruční práce. Vše postavené na kvalitě a tradici. Navíc prodáváme příběh Mikulášovic a naší fabriky s více než 200letou tradicí,“ říká Ježek.

A jak povídá, tak se i děje. Prémiový nůž ke 100 letům republiky se například vyprodal za dvě hodiny. A to stál přes tři tisíce. Úspěch má nová řada kuchyňských nožů, prodávají se kapesní nože s podpisem designérského studia Olgoj Chorchoj. A pak samozřejmě rybičky – fenomén českého nožířského průmyslu. Za komunismu se jich prodávalo až 300 tisíc měsíčně, což se rovná dnešní roční produkci. I ta se však od nástupu nového šéfa ztrojnásobila. Mikov chrlí rybičky v mnoha provedeních.

Zaujala například limitovaná edice vzešlá ze spolupráce se světovým lídrem ve výrobě kávových kapslí a kávovarů Nespresso. Hliníková minimalistická rybička opět v designu Olgoj Chorchoj byla vyprodaná během chvíle. Postupně se tak její cena z původních 500 korun vydrápala v internetových aukcích k pěti tisícům. A přesně tohle Mikov chce, vyrábět prémiové výrobky, které budou cílem sběratelů a nožířských fajnšmekrů. Případně i lidí hledajících dobrou investici. Pro ně je v pestrém portfoliu zboží i zlatá rybička s čepelí z damascenské oceli. Cena tomu odpovídá, 211 tisíc korun.

Od Mikovu navíc začíná nakupovat i armáda, se kterou fabrika z pohraničí dokonce ladí podobu výsledných produktů, aby odpovídaly účelům vojenských jednotek, které je dostanou. Do vývoje nožů jsou už také pevně zapojeni designéři, zapracovalo se na atraktivnějších obalech a firma hodlá v dohledné době otevřít i svůj showroom v centru Prahy.

Celý Mikov nyní dosahuje obratu 10 milionů korun za měsíc, přičemž nožířská výroba tvoří polovinu. Zbytek zmíněné sponky, připínáčky a spol. „Další sortiment, který vyrábíme, jsou spony pro nábytkářský průmysl. A aby toho nebylo málo, minulý rok jsme přikoupili i další tradiční značku Narex, vyrábějící šroubováky a dláta,“ povídá Ježek.

Když má zmínit plány do budoucna, nijak se nežinýruje. „Oproti dnešku minimálně o 100 procent vyšší obrat, stavebně dokončit výrobní areál, chci přikoupit nové technologie. A chceme sem dostat mladé kluky, kteří se už teď pro nás učí v různých učilištích. Jde nám o ty s přidanou hodnotou, kteří nám navrhnou nože po konstrukční stránce,“ vyjmenovává Ježek. Je to zkrátka docela hezký příběh fabriky z těžce zkoušeného regionu, která byla zralá na poslední knokaut, ale se svým osudem se odmítla smířit. Z Mikulášovic se prostě opět jako v minulosti ozvalo: My nejsme takový Zapadákov, jak si myslíte.

Nabízí se tak jedna otázka. Co by řekl úsilí Karla Ježka jeho otec, který fabrice vcelku úspěšně šéfoval v komunistické éře? „To vám povím úplně přesně. Řekl by mi jen to, co je špatně. On měl totiž takovou zásadu. Zbytečně se nezdržovat pochlebováním a jít rovnou k tomu podstatnému, co je potřeba změnit. Mám to trochu po něm,“ usmívá se Ježek a vedle sedící mluvčí podniku jen přikyvuje.

The post Pod odpadky jsme našli i ztracený krb. Nožířskou fabriku Mikov tahá z průšvihu místní patriot appeared first on Forbes.

Po golfu se majitel stavebně-realitní skupiny D+D Real Petr Dědek, podle našeho žebříčku 65. nejbohatší Čech s majetkem 3,5 miliardy korun, zahleděl také do hokeje. Není to pro něj nový obor – poté, co před lety pozvedl provinční klub ve svém rodném Vrchlabí, se aktuálně pokusí zachránit českou hokejovou baštu v Pardubicích.

Slavný klub, který vychoval takové hvězdy, jako je Vladimír Martinec, Dominik Hašek či Milan Hejduk, je ale v posledních letech v těžkých problémech a letos mu reálně hrozí sestup. V nejvyšší soutěži se přitom klub drží nepřetržitě od roku 1950.

Dědek, jenž kontroluje skupinu firem s mnohamiliardovým majetkem a logistickými areály v Pardubicích, Kosmonosech a Brodcích, chce klub převzít od města, které veřejně vyhlásilo záměr jeho část prodat soukromému investorovi. Jasno by mělo být po této sezoně. Dědek se však už nyní podílí na záchraně klubu jako marketingový partner.

Své schopnosti Dědek v minulosti ukázal už v případě golfu, ve kterém patří k nejvýraznějším tuzemským tvářím a donátorům. Do Česka přivedl nejslavnější golfovou tour PGA a každý rok pořádá D+D Real Czech Masters, vedle toho vybudoval jednu z největších promotérských golfových firem v Evropě Relmost a před časem koupil stanici Golf Channel, která vysílá v Česku a na Slovensku.

Kdysi jste říkal, že k hokeji, přesněji řečeno k vlastnictví klubu, se už nevrátíte. Bylo to po vašem konci ve Vrchlabí, které jste tehdy vytáhl až do druhé nejvyšší soutěže. Co vás teď přimělo uvažovat o návratu v Pardubicích?

Na konci roku mě kamarád Ondřej Heřman, dlouholetý šéf pardubického klubu, vyzvedl ve Špindlu a vytáhl mě na zápas v Pardubicích. Dynamo hostilo Vítkovice. Byl to zvláštní pocit. Osm tisíc lidí přišlo na poslední tým v tabulce. Dobře si vzpomínám, když jsme sem chodili na boje o titul. Bylo to hodně jiné. Pro Pardubice nedůstojné. Bavili jsme se o tom, co by se pro hokej v Pardubicích dalo udělat. Město zrovna v tu dobu vypsalo výběrové řízení na prodej části klubu. Pěkně se to sešlo.

Takže jste se rozhodl pro vstup do klubu?

Projevili jsme zájem klubu pomoct. Ale chceme se bavit ještě s městem o podmínkách, protože ty, které jsou dnes na papíře, jsou podle nás nereálné. Navýšení kapitálu za minoritní podíl a velmi omezenou kontrolu nad klubem je pro každého rozumného investora nepřijatelné. Věřím, že o tom město přesvědčíme. V tuhle chvíli je ale zásadní klub udržet v extralize. Sestup by byla katastrofa. Pro všechny. Proto jsme se v prvním kroku dohodli na tom, jak tuto hrozbu odvrátit.

Dnes tedy klubu pomáháte jako partner. Kolik vás to letos bude stát?

Zatím jsem dodal asi dva miliony korun, které by měly posloužit na posílení kádru. Město pak Ondřeje Heřmana jmenovalo členem představenstva. Všichni společně chceme pomoct zachránit nejvyšší soutěž.

A vaše představa je jaká? Z veřejných zdrojů vyplývá, že město v klubu utopí desítky milionů korun ročně. Vy byste se bez města obešel úplně?

Určitě ne. Bez města se to reálně dělat nedá. V zásadě chceme městu nabídnout rozdělení úloh – my budeme dělat hokej, město se postará o zázemí. Stadion je města, na tom se nic měnit ani nemůže. Dotace na mládež i na první tým v nějaké míře také. To je prostě fakt. I proto si město v klubu musí ponechat podíl. Každopádně by v novém modelu město na hokej platilo méně než dnes. Navíc by mělo jasnou a pevně danou sumu, kolik ho hokej ročně stojí. Mohlo by s tím dlouhodobě plánovat. Dnes takovou jistotu nemá a musí klub různě nárazově dotovat, složitě mu půjčovat a podobně.

Co přesně to znamená? Vy už máte nějakou představu o případném rozpočtu klubu?

Myslím, že abychom mohli hrát střed tabulky a výš, je nezbytný rozpočet přes 100 milionů korun. Třeba třetinu z toho by mohlo krýt město, o zbytek bychom se postarali my a partneři. Ale to zatím jen spekuluji.

Podnikatel Petr Dědek, majitel skupiny D+D Real.

Jak chcete město a politiky přesvědčit?

Myslím, že ve městě, kde zároveň naše skupina velmi úspěšně podniká, máme dobré jméno. Osobně se u hokeje pohybuji 15 let. Vrchlabí byl velmi úspěšný projekt, přestože jsem z něj nakonec odešel poněkud zklamán. Znám osobně snad všechny majitele extraligových klubů, kromě Vrchlabí jsem se angažoval ve vedení klubu v Hradci Králové a Mladé Boleslavi. V rámci našich sportovních aktivit, které se dnes pojí hlavně s golfem, máme zkušenosti se sportovním marketingem i televizními právy (patří mu Golf Channel, pozn. red.). Věřím, že město uvěří naší vizi a vybere si nás.

Máte k Pardubicím nějaký osobní vztah?

Podnikáme tu, máme zde velký logistický areál. Ale hlavně jde o klub s ohromnou tradicí, hokejové město, které má hrát o titul, ne o záchranu. Má ze všech klubů, možná společně s Kometou, nejvěrnější a největší fanouškovskou základnu, která si zaslouží úspěchy. Klub vychoval mnoho hokejových legend. Za chvíli oslaví 100 let. Představte si oslavu s Haškem, Martincem, Šťastným během zápasu druhé nejvyšší soutěže. Hodně smutná představa, ne? Já bych naopak výročí klubu rád oslavil bojem o titul. Máme na to dva roky.

Je v tom pro vás nějaká byznysová logika, nebo jde spíše o emoci a lásku k hokeji? Nabízejí se nějaké synergie s tím, co děláte teď?

V první řadě vás to musí skutečně bavit, musíte k hokeji mít nějaký vztah. Ale zároveň v tom určitě vidím celou řadu synergií, které nám dávají i obchodní smysl. Nám, ale i našim obchodním partnerům (D+D Real pronajímá sklady velkým firmám, největším zákazníkem je Škoda Auto, pozn. red.). A jak už jsem řekl, máme celou řadu aktivit, které souvisí se sportem. Hokej a nejslavnější hokejové město do toho skvěle zapadají.

Kolik jste do hokeje připraven investovat peněz?

Těžko teď říct. Ale myslím, že z mých zdrojů budou stačit miliony korun. Další peníze ale budu schopen pro klub sehnat díky svým obchodním vztahům.

The post Miliardář Dědek oživuje hokejové Pardubice. Nejdřív záchrana, pak bitva o titul appeared first on Forbes.

Vojenská technika z Česka v Asii letí. Důkazem je aktuální obchod průmyslovo-zbrojní skupiny Czechoslovak Group mladého miliardáře Michala Strnada. Ten dodá indonéské armádě minimálně 23 obrněnců Pandur druhé generace v hodnotě několika miliard korun. Pro skupinu CSG je to už několikátý významný obchod v regionu za poslední dobu.

V současné době společnost Excalibur Army, klíčová část CSG, dodává asijské ostrovní zemi složité systémy speciálních plovoucích mostních vozidel. I v tomto případě jde o obchod v přepočtu za jednotky miliardy korun. Současný obchod s pandury je výsledkem dlouhotrvajících jednání, ve kterých, jak už tak bývá zvykem, sehrála svou roli i diplomacie a také vazby na tamní firmy. Během vyjednávání se Strnad mohl opřít o podporu Ministerstva obrany ČR a odboru průmyslové spolupráce. Na dodávkách ozbrojených vozidel se bude podílet i státní indonéská společnost Pt. Pindad.

„Nejnovější zakázka na dodávku vozidel Pandur II do Indonésie je dalším významným obchodním úspěchem společností holdingu CSG. Je o to větší, že indonéské ozbrojené síly modernizaci své výzbroje pořízením moderních vozidel na podvozku 8 x 8 řešily několik let a pečlivě vybíraly mezi různými nabídkami a typy vozidel,“ říká k tomu Michal Strnad, dle Forbesu 28. nejbohatší český podnikatel s odhadovanou hodnotou majetku 7,6 miliardy korun. Sedmadvacetiletý Strnad rozsáhlý holding o desítkách firem a s obratem přes 11 miliard korun před dvěma lety převzal po svém otci Jaroslavovi. Ten se přesunul do Vítkovic, kde se podílí na restrukturalizaci tamních strojíren z někdejší skupiny Jana Světlíka.

Dle čerstvě uzavřeného obchodu získá indonéská armáda v letech 2021 a 2022 více než dvě desítky plovoucích kolových bojových vozidel Pandur II 8 x 8, která budou osazena bojovou věží vybavenou kanonem ráže 30 milimetrů od společnosti Ares. O dodávku se ze skupiny Czechoslovak Group budou starat společnosti Excalibur Army a Tatra Defence Vehicle, která výrobu v americké licenci zajišťuje.

Strnadovy společnosti mají v teritoriu jihovýchodní Asie na svém kontě už několik úspěšných projektů. Vedle aktuálního kontraktu na speciální mostní a logistická vozidla společnost v minulých letech do Indonésie dodala například raketometné systémy RM-70 Vampire. Šternberská firma Excalibur Army nadále do Indonésie dodává také raketovou techniku, náhradní díly pro pozemní vozidla a zabezpečuje i servisní služby pro indonéskou armádu a námořní pěchotu.

Pandur II je víceúčelový kolový obrněný transportér vyvinutý rakouskou firmou Steyr-Daimler-Puch, dnes součástí amerického zbrojního konglomerátu General Dynamics, se kterým CSG úzce spolupracuje. V Česku nechvalně proslul zejména v souvislosti s korupční kauzou za vlády premiéra Mirka Topolánka. Za korupci byl v této věci odsouzen tehdejší premiérův spolupracovník, lobbista Marek Dalík. Česká armáda vlastní přes 100 těchto strojů.

The post Zbrojař Strnad uspěl v Asii. Indonésii dodá desítky pandurů appeared first on Forbes.

Suchý únor právě začíná a možná se do něj zapojí i šéfové největších českých firem. Důvod mají, přes rok se totiž alkoholu moc nevyhýbají. Dvanáct procent z nich připouští, že pije denně, 38 procent třikrát týdně. Vyplývá to z ankety Forbesu, která byla součástí pravidelného velkého průzkumu mezi šéfy CEO Survey 2020, jejž pořádá poradenská PwC. Forbes je letos jeho partnerem.

„Jasný, suchý únor držím,“ říká Vlastislav Bříza mladší z holdingu Koh-i-noor s úsměvem. Vít Kutnar, majitel největších českých stavebnin DEK, je s předsevzetím opatrnější. „Na to bohužel nemám dostatečně silnou vůli. Teď v únoru mám moc akcí, kde se to špatně dodržuje,“ směje se.

Jak často pijete alkohol?
Denně	12 %
Třikrát týdně	38 %
Jedenkrát týdně	33 %
Jen jednou dvakrát do měsíce	10 %
Nepiji alkohol	7 %

Zcela bez alkoholu se celoročně podle ankety drží jen sedm procent českých šéfů, jen jednou či dvakrát do měsíce pije desetina. Pochopitelně to koresponduje s obecně kladným vztahem Čechů k alkoholu a samozřejmě je fakt, že i v nejvyšších funkcích funguje jako odbourávač stresu a zároveň řekněme společenský akcelerátor.

„Víno piju často, žádné zapírání. Třikrát týdně to bude určitě. Myslím, že pomáhá tříbit myšlenky i v nejvyšším byznysu,“ uvedl pro Forbes řídící partner PwC Jiří Möser. Celý rozhovor s ním si můžete přečíst v únorovém čísle Forbesu, které bude na stáncích ve čtvrtek 6. února. V polovině příštího týdne bude PwC publikovat také kompletní CEO Survey 2020.

Držíte suchý únor?

Vlastislav Bříza mladší, Koh-i-noor: Jasně, držím!

Vít Kutnar, stavebniny DEK: Na to bohužel nemám dostatečně silnou vůli. Teď v únoru mám moc akcí, kde se to špatně dodržuje.

Jan Hummel, Fruitisimo: Fruitisimo je partnerem akce, ale já to nedržím a ani nemůžu. Budu muset zapít narození našeho dítěte. Obecně jsem spíš odpůrce těchto organizovaných a stádních akcí, takže když mám pocit, že je alkoholu příliš, odepřu si ho kdykoli během roku.

The post Váš šéf pije. Polovina z nich třikrát týdně nebo častěji, říká průzkum v Česku appeared first on Forbes.

Pyšní se přívlastkem nejstarší barbershop na světě a může si s Hrabalem říct: Holil jsem anglického krále. Pánské holičství Truefitt & Hill totiž v Londýně otevíralo už roku 1805 a nedlouho poté začalo oficiálně pečovat o vlasy a vousy britské královské rodiny. Od víkendu najdete pobočku tohoto legendárního barbershopu i v Praze.

Pro českou metropoli je to pocta: Truefitt & Hill má po světě celkem 43 barbershopů od Chicaga přes Šanghaj až po Sydney, ale ten na pražské Vinohradské třídě je první v kontinentální Evropě. A po brexitu i jediný v Evropské unii.

Za tuzemskou pobočkou slavné značky stojí bratři Tomáš a Petr Kuckovi a Šárka Kucková, manželka druhého jmenovaného. Trojice není v branži žádným nováčkem, naopak – v Praze, Brně a Liberci má pod značkami Gentlemen Brothers a Jiné Holičství celkem šest barbershopů, jejichž loňské tržby se pohybovaly okolo 50 milionů korun.

„Hned jak jsme na značku Truefitt & Hill narazili, zamilovali jsme se do ní. Dobře známe její tradici i kvalitní produkty, takže když nám její majitelé nabídli v roce 2018 franšízu, věděli jsme, že do toho jdeme,“ říká Šárka Kucková.

Mezi manžely Kuckovými stojí David Olds, zástupce Truefitt & Hill, který má na starosti „kalibraci“ franšíz po světě.

Rozběhlo se hledání správného místa v hlavním městě. Joanna Broughton, majitelka značky, původně trvala na Praze 1, ale nakonec se nechala přesvědčit, že nejlepší místo bude již vyzkoušený prostor nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad – tam, kde začínala i značka Gentlemen Brothers.

Z Londýna přišel manuál na to, jak barbershop zařídit (povinností je třeba modrý koberec, dřevěné dekorace, luxusní japonská křesla Belmont či chladnička i nahřívačka ručníků u každého z nich) i jak vyškolit personál. Na školení přijel osobně dohlédnout David Olds, mistr s břitvou, který se stará o správné nastavení franšíz po světě.

A byl tu i první dva dny během otevření. „Když vejdu dovnitř, cítím se jako v Londýně,“ ukazuje Olds ke dveřím podniku na Vinohradské třídě s respektem. „Uvnitř opravdu nepoznáte rozdíl oproti původnímu podniku Truefitt & Hill.“

Olds byl v Praze na otevření nového barbershopu od středy do neděle a jeho vlast mezitím stihla vystoupit z Evropské unie. Jemu se ale o brexitu příliš mluvit nechce, firemní pravidla totiž zakazují, respektive přísně nedoporučují, vést se zákazníky hovory o politice a náboženství.

Během téměř dvouhodinového stříhání a holení mi však Olds s chutí odvyprávěl historii legendární značky. Je to příběh táhnoucí se přes tři staletí. Zakladatelé William Francis Truefitt a Edwin Hill měli nejprve dva podniky v jednom: vyráběli vlasovou a pleťovou kosmetiku – údajně začali jako první na světě prodávat vlastní rtěnku – a zároveň paruky, což byla věc, která na přelomu 18. a 19. století ve vyšších vrstvách frčela.

Později se jejich podnik přeorientoval na klasické pánské holičství a mezi klienty během 20. století patřili i Winston Churchill, Frank Sinatra nebo John Wayne. A samozřejmě spousta členů královské rodiny.

Královský dekret, který výsadní postavení Truefitt & Hill uznává, poprvé vydal už Jiří III. (panoval v letech 1761–1820). A privilegium trvá dodnes – poslední dekret pochází od prince Philipa, manžela královny Alžběty II.

Po mnoho let se londýnský barbershop Truefitt & Hill nacházel na Bond Street, v roce 1994 se však přesunul do neméně prestižní St. James Street. A dodnes se tam udržují některé tradice, jako třeba zákaz mobilních telefonů a žádná podkresová hudba. „Pánové si k nám chodí vychutnat svou chvilku klidu uprostřed rušného velkoměsta a nezřídka nám v křesle i usnou,“ říká David Olds.

Tradicí je samozřejmě i perfektní a po stovky let vylepšovaná služba, která se nyní díky Kuckovým objevila i v Praze. Vyzkoušel jsem si celou proceduru na vlastní vousy a vlasy a samozřejmě začíná sklenkou prosecca, nebo klidně i něčeho ostřejšího.

U holení se startuje změkčujícím olejíčkem do vousů, zábalem v horkém ručníku (roztáhne póry a vousy narovná), načež následuje pěna, štětka a břitva, jako jsem to kdysi vídával u svého dědy. Jsem si ale celkem jistý, že on na chatě na Vysočině nepoužíval štětku z jezevčích štětin za 2499 korun a skoro stejně drahou shavettu.

Olds pokračuje horkým zábalem, zklidňujícím balzámem, studeným zábalem (já vím, na zatažení pórů, ale au!) a krémem. A střih?

Precizní, zásadně vždy po směru ( „po srsti“) a s důrazem na zaholení kontur a upravení obočí a chloupků v uších. Mimochodem, jejich opalování, v posledních letech velký hit českých barbershopů, se v Truefitt & Hill nevede. Tahle tradice patří spíš do tureckého lazebnictví, nikoli do uhlazené londýnské školy.

Na závěr frikce neboli vlasové tonikum, pochopitelně vlastní výroby Truefitt & Hill. Barber ho šikovnými prsty vmasíruje až ke kořínkům a po pár vteřinách cítím, jak se probouzí má vlasová pokožka pod nebujnou kšticí. „To je na regeneraci a osvěžení vlasů,“ podotýká Olds a podává mi jako voňavou tečku ručník lehce napuštěný limetkovou vodou. „Náš signature závěr.“

Zakladatelé Gentleman Brothers Tomáš, Šárka a Petr Kuckovi. V Praze nově otevřeli také barbershop Truefitt & Hill. Foto: David Váňa.

Vás ale na závěr jistě zajímá ceník: v Česku jde pochopitelně o nejdražší barbershop, takže stříhání máte za 790 korun a tradiční holení břitvou za 690 korun, což by ve stále bohatnoucí Praze neměla být překážka.

„První čtyři dny máme už úplně plné,“ hlásil spokojeně v sobotu, tedy v den slavnostního otevření, Petr Kucek. Jemu a jeho kolegům ale práce se značkou Truefitt & Hill rozhodně nekončí. Podle kontraktu s londýnskou centrálou by měli do roka otevřít pobočku i v Bratislavě.

The post V Praze otevřel pobočku nejstarší barbershop na světě Truefitt & Hill. Je jediný v EU appeared first on Forbes.

Nebýt bývalého vztahu s moderátorkou Gábinou Partyšovou, nikdo by o něm asi nevěděl. Podnikatel Daniel Farnbauer si rád drží „low profile“ – snaží se na sebe nepoutat větší pozornost.

Alespoň to o něm říká řada lidí z byznysu. Kromě bulvárních zkazek skrze jeho bývalou manželku o Farnbauerovi příliš zpráv nekoluje. Přitom jde o člověka, který aktuálně hraje prim v nemovitostních obchodech na nejlukrativnějších místech v Praze.

Třiačtyřicetiletý majitel společnosti FID Group koupil během krátké doby dvě budovy v samém srdci Prahy a stálo ho to přes miliardu: konkrétně 1,2 miliardy korun.

První budovou je Albatros na rohu ulic Na Perštýně a Národní. Prodej před týdnem potvrdila skupina PSN miliardáře Václava Skaly s tím, že Farnbauer budovu koupil na konci loňského roku. Za dům, v němž dříve sídlila Česká spořitelna a nedávno v něm vznikl moderní coworkingový prostor Spaces, zaplatil Farnbauer podle zdroje z realitního trhu 750 milionů korun.

Sotva 100 metrů od Albatrosu pak získal také prvorepublikový palác ve Spálené ulici 51, který leží přímo naproti obchodně-administrativnímu centru Quadrio. Tenhle nákup měl podle našich informací cenovku kolem půl miliardy.

Oba domy jsou ve strategické lokalitě, o kterou je stále větší zájem a do budoucna se od ní očekává slušná výnosnost. Místo vykvetlo s vybudováním zmíněného Quadria a také s nejnovější stavbou Drn na Národní třídě, kde fungují mimo jiné open spacy světové značky WeWork.

Okolí téhle zlaté „křižovatky“ čeká ještě další vzkříšení v podobě rekonstrukce historického obchodního domu Máj, který před rokem koupila od řetězce Tesco společnost Amádeus Real kontroverzního českého podnikatele Václava Klána.

Daniel Farnbauer není na nemovitostním trhu žádným nováčkem. Jeho jméno je spojené s nákupem Slovanského domu, který jeho FID Group kupovala v roce 2015 spolu se skupinou ruských investorů. Za palác v pražské ulici Na Příkopě tehdy společně zaplatili zhruba dvě miliardy korun. Podnikateli patří také dům č. 26 v Dlouhé ulici, kde se loni na podzim otevřel stylový klub s fusion kuchyní Moon.

Do FID Group spadá hned několik firem, které se věnují investicím do nemovitostí nebo jejich správě a pronájmu. Na trhu kolují spekulace, že Farnbauer investuje v Česku peníze z ruských zdrojů.

Podle dalších zdrojů jde ještě o „historické“ peníze, které vydělal jeho otec zkraje 90. let obchodem s textilem a dalším zbožím mezi Ruskem a tehdejší ČSFR.

The post Realitní magnát, kterého jste neznali. Daniel Farnbauer utratil přes miliardu za budovy v centru Prahy appeared first on Forbes.

Nejmenovaní tuzemští ekonomové si z toho udělali základ své mediální agendy – už několikátý rok po sobě v rozhovorech opakují, že ten následující přijde krize. Je to zkrátka takový kolorit.

Pravda, ekonomika se pořád pohybuje v cyklech a objevují se důkazy, že například pro Česko tolik důležitému automobilovému průmyslu dochází dech. A asi je to po 10 letech růstu logické.

Ve zcela jiném segmentu nicméně pozorujeme čísla naopak rekordní: jsou to české internetové firmy, které se v těchto dnech jedna po druhé chlubí skvělými loňskými výsledky.

Tak třeba Slevomat. Ten meziročně vyrostl o 18 procent na 2,5 miliardy korun obratu, a změna od slevového k zážitkovému a inspirativnímu portálu tak zjevně probíhá dobře. Letos si firma chce podle svého šéfa Ladislava Veselého udržet dvacetiprocentní tempo a přiblížit se hranici tří miliard. A krize?

„Zásadní změny v e-commerce nepozorujeme, dosavadní tempo útrat domácností se drží na stejné úrovni,“ podotýká Veselý. Podobně to vidí například CEO Heureky Tomáš Braverman, podle kterého zpomalení v oboru též patrné není.

„Obliba nakupování naopak každoročně roste a na online trh vstupují i velcí hráči, kteří dříve patřili spíše do offline segmentu, například prodejci drogerie nebo oblečení,“ vypočítává Braverman.

Nové výšiny našlo co do obratu také nábytkářské Bonami – konkrétně šlo za loňský rok o 1,4 miliardy korun, tedy meziročně bezmála o třetinový nárůst. Šéf Bonami Pavel Vopařil nicméně ochlazení celkového retailu očekává.

„Náš segment jde v omezování na řadu spíš dříve než později, ale na druhou stranu věříme, že ten trh je tak velký, abychom měli kam růst,“ říká s tím, že letos chce firma vyrůst opět o třetinu. „Hodně sázíme na vstup do kamenného světa,“ dodává.

Alza loni utržila 29,3 miliardy a v podobném, téměř pětinovém, tempu to nepochybně bude chtít udržet i letos. Notino atakovalo hranici 10 miliard a rekordními tržbami se pochlubila lékárenská skupina Pilulka bratří Kasů, která vyrostla o 24 procent a utržila bezmála 2,5 miliardy korun.

„Nepolevujeme, růst plánujeme minimálně stejný jako letos,“ hlásí za Pilulku Petr Kasa. „Krize se nebojíme.“

Podobně bojovně naladěný je i Rohlík Tomáše Čupra, jehož obrat loni překročil čtyři miliardy korun a který rychle buduje silnou pozici na novém trhu v Maďarsku. V honbě za dalším růstem vydává i novou várku dluhopisů, jejichž výnos použije na akvizici velkoobchodní části Sklizena.

Náramný rok za sebou mají též firmy, jejichž byznys je na objemy a sentiment e-commerce přímo navázán. Zásilkovna, respektive skupina Packeta manželů Kijonkových, poprvé překročila v tržbách miliardu korun, když šedesátiprocentní růst přetavila v bezmála 1,3 miliardy, a letos plánuje překročit miliardy dvě.

„Zpomalení ekonomiky v e-commerce zatím nevnímáme. Odvětví stále roste a stále se potýkáme s nízkou nezaměstnaností,“ komentuje situaci Simona Kijonková. „Letos plánuji realizovat více než 70 projektů. Už máme entitu v USA, projekt tam plánujeme začít budovat již v první polovině roku a od druhého čtvrtletí máme entitu v Dubaji pro Střední východ,“ popisuje situaci podnikatelka.

Dovážkový startup DoDo Michala Menšíka je na tom zatím o řád níž, loni utržil 250 milionů. Úctyhodné je však v tomto případě 300procentní tempo meziročního růstu a fakt, že DoDo ke konci loňského roku převzalo kompletní potravinový rozvoz Tesca. Část dodávek také zajišťuje pro Rohlík a Košík, a tak má v portfoliu, kromě Mallu či Datartu, všechny relevantní hráče v oboru rozvozu potravin.

„Letos přes 500 milionů,“ nastiňuje Menšík plány s tím, že ovšem kolem sebe pozoruje firmy, které omezují nábor, nebo dokonce propouštějí.

Celkově v roce 2019 vzrostla česká e-commerce o 15 procent a Asociace pro elektronickou komerci (APEK) očekává i letos růst v rozmezí 10 až 15 procent.

The post Jaká krize? Českým internetovým firmám se daří jako nikdy dříve appeared first on Forbes.

Provozovatelé skiareálů to vidí jasně: letošní sezonu už nic nezachrání. Navzdory současné sněhové nadílce ji s předstihem označují za ztracenou, byť přesnou výši ztrát budou znát až na jaře.

„U nás půjde o ztrátu v řádech milionů,“ prozrazuje Michal Hošek, provozovatel krkonošského areálu Herlíkovice. „Zasáhne to do budoucích investic, oprav a celkového zvelebování areálu.“

Víceméně stejný chorál se line ze všech lyžařských středisek v Čechách a na Moravě. Rozdíl je pouze v odhadech finančního minusu, jenž pochopitelně závisí na velikosti a významu konkrétního areálu.

Naprosto totožné (a absolutně nepřekvapivé) jsou příčiny bídného stavu: celkový nedostatek přírodního sněhu a výkyvy počasí, které velkou měrou komplikují výrobu toho technického. „Uděláme umělý sníh, což je pracné a finančně náročné, zasněžíme jím svah a následně přijde obleva, takže všechno zase odtaje,“ konstatuje Antonín Tovaryš, majitel beskydského střediska U Sachovy studánky v Horní Bečvě.

Dominik Peza ze Ski Annaberg v Jeseníkách přitakává a doplňuje: „Přitom u nás dnes tvoří umělý sníh 98 procent sněhu, který na kopci leží.“

Tento týden začal sice na horách sníh padat, avšak provozovatelům to zvedlo náladu jen lehce, k optimismu mají daleko. „Utekla nám doba kolem Vánoc či prodloužený víkend po pololetním vysvědčení a tohle už se dohnat nedá,“ tvrdí Antonín Tovaryš z Beskyd.

„Ze sezony zbývá už jen pět týdnů a něco, což je málo na to, aby se zachránila,“ souhlasí Marian Kohoutek, provozní ze Sedloňova v Orlických horách.

„Spousta lidí si v počasí, které dosud po většinu zimy bylo, ani nevzpomene na lyžování. Ve srovnání se zimou s dobrými podmínkami se nám návštěvnost snížila o 30 až 50 procent a o stejná procenta logicky klesnou i tržby,“ přidává se Michal Hošek z Herlíkovic.

Najít na úpadkové sezoně cokoli pozitivního je těžké. Snaží se o to Jiří Falout, mluvčí Skiareálu Lipno: „Alespoň nás to donutí k ještě výraznějšímu přemýšlení, jak posílit zasněžovaní, jak v tomto ohledu maximálně využít těch několika málo mrazivých dnů, a také k uvažování o možných dalších aktivitách mimo sjezdovky.“

I na Lipně ovšem litují, že jim nepříznivé podmínky nedovolily vyzkoušet nově vybudovanou trať a lanovku. Jesenickému Annabergu zase nepovedená zimní sezona nepomůže v plánované padesátimilionové investici do výstavby lanovky.

Na menší areály může mít současná absence sněhu ještě drtivější dopady. Příkladem je Jedlová v Lužických horách, kde si provozovatelé pronajímají plochu na sjezdovky od státních lesů, ročně je to stojí stovky tisíc korun. Z důvodů ochrany přírody přitom v Jedlové nemohou vyrábět umělý sníh, takže tuto sezonu vůbec neotevřeli, a pokud povolení technicky zasněžovat nedostanou ani příští rok, jsou rozhodnuti areál pro zimní sporty definitivně zavřít.

The post Lyžařská sezona je ztracená. Provozovatelé skiareálů počítají škody appeared first on Forbes.

Na tomhle obchodu by nebylo nic divného. Tedy pokud by mě u vchodu nevítala velká obrazovka s personalizovaným pozdravem.

Nebylo by na něm nic divného, kdybych nebyl u kávovarů vyzván, ať na ně namířím svým chytrým telefonem. Pomocí rozšířené reality se dozvídám produktové informace, což, pravda, tak zajímavé není. Rázem se ovšem spouští mobilní hra, kdy se mám kapslemi trefovat do jednotlivých kávovarů. Daří se a na konci získávám slevu na nákup.

Pokračuji dále k sekci s oblečením. Zkusím si tričko a zrcadlo mi hlásí, že to vypadá skvěle. Prý jestli bych ale raději nechtěl sáhnout po velikosti M. Fér poznámka. A zatímco si vybírám věci, na obchodním „backendu“ běží vše hladce a systematicky.

Nikdo za zaměstnanců neprouplouvá mezi mezi uličkami jen tak, všichni přesně vědí, co a kdy mají dělat. Regály jsou vybavené hmotnostními čidly a automaticky dávají vědět, kdy na nich leží nedostatek zboží. Chytrý kamerový systém pak pozná, že toho pilsneru je nejen málo, ale je i ledabyle vystavený.

O chybě jsou pomocí interní komunikační platformy informováni pracovníci a zamíří tam ten, jenž je nejblíž a jako první v aplikaci stiskne tlačítko „Jdu tam“. To samé se děje v případě, když se nakupující, kterou systém označil jako ženu ve věku zhruba 31 let, rozhlíží kolem a evidentně potřebuje poradit. „Jdu tam.“

Fronta se poté u pokladen téměř nestihne vytvořit, neb zas a znovu zasahuje chytrý kamerový systém, který předpoví její vznik.

No a protože je to celé obaleno posvátným omnichannelem, při nákupu v kávovém e-shopu mi doporučí nikoli náhodnou, ale komplementární položku k mému offline nákupu. K dispozici je pochopitelně chatbot, a pokud by na mé záludné otázky nestačil, spojím se během sekundy v reálném čase s lidským protějškem.

Zhruba tak vypadá zhmotněná vize retailu, kterou Microsoft ve spolupráci s celou řadou tuzemských startupů a technologických firem představil na letošním Retail Summitu.

Je tam Feedyou, tvořící snad ty nejlepší chatboty v Česku, a Mluvii s celou komunikační platformou, ať už psanou, mluvenou, či pomocí videa. Karlínská Adastra přišla s kamerovým řešením, které pozná pohlaví a odhadne i věk, zatímco Motionlab vytvoří personalizovaná videa. Shelfmonitor v reálném čase sleduje vytíženost regálů a Ydistri obchodníkům radí, kam špatně prodejné zboží přesunout, aby se konečně prodalo.

Vesměs všichni zapojení podnikatelé potvrzují, že jejich řešení už v menším či větším rozsahu využívají reální klienti. Tak hurá do boje s Amazon Go.

The post Tady došlo pivo a ta fronta je moc velká. Jak vypadá obchod budoucnosti? appeared first on Forbes.

Čeští šéfové sázejí stále více na automatizaci. Podle průzkumu PwC CEO Survey 2020, jehož je Forbes partnerem, se letos chystá alespoň jednoho člověka ve firmě nahradit strojem téměř polovina z oslovených ředitelů (47 procent). Jedenáct procent respondentů se dokonce chystá zautomatizovat více než desetinu pracovních pozic ve společnosti.

V pořadí jedenáctého průzkumu v Česku se zúčastnilo téměř 200 nejvyšších šéfů a majitelů českých firem a PwC ho vytváří také na globální úrovni. V Česku k automatizaci kromě obecné modernizace byznysu přispívá také nedostatek pracovníků na trhu a následný tlak na růst mezd. Oboje pak brzdí produktivitu, které naopak automatizace svědčí.

Zároveň je ale ze srovnání českého a globálního průzkumu vidět, že čeští šéfové příliš neřeší budoucnost svých současných zaměstnanců a jejich školení k novým technologickým dovednostem, které budou v dohledné době potřebovat. Definování potřeb v pětiletém výhledu ani samotné zaškolování (digitální upskilling) neřeší devět procent českých šéfů. Naproti tomu šéfové ve světě řeší budoucnost a znalosti svých zaměstnanců podstatně více.

„Jsem přesvědčen, že zvyšující se rychlost a rozsah změn okolního prostředí si jistě brzy vynutí pozornost k upskillingu i u zbývající části našich firem. Kdo bude chtít přežít a být úspěšný i v budoucnu, bude muset míru těchto externích změn překonat i interně. To je obrovská příležitost, kterou by si nikdo neměl nechat ujít,“ komentuje problematiku upskillingu partner PwC ČR Jiří Zouhar.

Co se týká obvyklého výhledu šéfů na domácí ekonomiku, jsou CEOs opatrnější než loni. To, že český hrubý domácí produkt v roce 2020 poroste, předpokládá jen 45 procent ředitelů českých firem. Loni to bylo 52 procent. Naopak přímo pokles ekonomiky předpovídá 30 procent ředitelů, což je oproti loňskému roku téměř dvojnásobný počet.

„Je asi rozumné pro letošek očekávat mírné zpomalení růstu ekonomiky. Na recesi ale nesázím, alespoň pokud nepřijde do ekonomiky nějaký velký impulz zvenčí. Druhá věc je, že konjunktura už trvá poměrně dlouho a šéfové, stejně jako ostatní lidé, se prostě ptají, kdy už ten pokles přijde,“ komentuje výsledky řídící partner PwC ČR Jiří Moser.

Jiří Moser (řídící partner PwC) a Petr Šimůnek (šéfredaktor Forbes)

Zajímavé ale je, že zatímco české ekonomice jako celku šéfové příliš nevěří, sebevědomí ohledně vlastních společností jim nechybí. Celých 80 procent respondentů totiž letos předpokládá růst výnosů firem, které řídí. To je přitom číslo, které historicky patří spíš do konjunkturálních let. Vždy když v průzkumu tato hodnota vyšla nad 75 procent, rostla poté v tomto roce ekonomika podle údajů ČSÚ alespoň o 2,5 procenta. A naopak: pokud v růst svých firem věřilo méně než 60 procent oslovených šéfů, české HDP klesalo.

„Skeptický přístup k růstu české ekonomiky v kombinaci s vysokým sebevědomím ohledně vlastní firmy nemusí být paradox. I když někteří ředitelé už zaznamenali pokles potvrzených objednávek, zároveň se často na ochlazení svým způsobem ‚těší‘, a navíc věří, že právě jejich firma je dobře připravena. Očekávají totiž třeba, že se uvolní současný tlak na potřebu dalších a dalších zaměstnanců a na zvyšování mezd. Zároveň některé firmy v uplynulých letech v obavě z přílišného posílení koruny podnikly kroky ke zvýšení svých marží. Ať už snížením vlastních nákladů, nebo zvýšením cen v eurech. Nyní tak zkrátka cítí, nebo možná spíše věří, že jejich firmu ani nepříznivé vnější podmínky neohrozí,“ interpretuje výsledky průzkumu partnerka PwC ČR Olga Cilečková.

The post Polovina českých šéfů chce letos nahrazovat zaměstnance stroji appeared first on Forbes.

Ze všech letošních 30 pod 30 je jasně nejbohatší: kontroluje největší firmu s největšími tržbami, ziskem i nejvíce zaměstnanci. A zřejmě je také tím nejkontroverznějším příslušníkem letošní mladé sestavy.

Michal Strnad, sedmadvacetiletý majitel industriální skupiny Czechoslovak Group, přišel k obrovskému majetku trochu překvapivou rošádou uvnitř rodiny, když na něj firmu před dvěma lety převedl otec Jaroslav.

Navíc se pohybuje v branži politicky i společensky citlivé. Ovládá největší zbrojní kolos v regionu, který dodává tanky, obrněné vozy, radary i munici do různých částí světa – včetně problematického vývozu do zemí pod embargem, který však Czechoslovak Group popírá.

Michal Strnad rozhodně není typický selfmade, zároveň ani žádný bílý kůň. V rodinném byznysu se pohybuje odmalička – prošel si firmou doslova od skladu až po ředitelskou kancelář.

Výkonným šéfem rozsáhlého holdingu se stal ve 22 letech, majitelem a nejmladším českým miliardářem v šestadvaceti. Mezitím firma dramaticky narostla a roste dál, přestože jí k tomu pomáhá i nemalé zadlužení.

Zde jsou některé z jeho pohledů na byznys i na život:

O převzetí zbrojně-průmyslové skupiny CSG

„Asi to není jako převzít po otci pekárnu. Na druhou stranu se v tomto oboru pohybuju odmalička, mám ho rád, práce mě hrozně baví a to je základ. Navíc mám kolem sebe zkušenější kabrňáky, kteří mi pomáhají.“

O svých začátcích ve firmě

„Od 12 let jsem prázdniny trávil ve skladu, kde dělala vedoucí moje babička. Vstávalo se v pět ráno každý den. Když jsem byl starší, to už byla společnost Excalibur, nakoukl jsem do obchodu od marketingu přes IT až po samotnou výrobu. Táta mě začal brát na stále důležitější jednání. Zkušenosti jsem načerpával postupně a stále je načerpávám.“

O statusu nejmladšího miliardáře

„Vždycky jsem bral, že je to rodinná firma, a vůbec neřešil, jestli je podíl napsaný na mě, nebo na tátu. To, že se teď o mně více píše a jsem vidět, beru jako součást práce. Snažím se to moc neřešit.“

O vzdělání

„Později jsem studoval VŠE a bakaláře mám z České zemědělské univerzity. Ale byla to spíše taková nutnost, táhlo mě to do byznysu. Kdybych se měl dnes rozhodovat, vysokou školu v Česku bych asi nestudoval, snad jedině v zahraničí.“

O tom, jak se ve 22 letech stal ředitelem holdingu s osmi tisíci zaměstnanci

„Táta už to dělat nechtěl, chvíli jsme tam měli externího člověka, ale i lidé z okolí nám říkali, že by to měl dělat někdo z rodiny. Aby zaměstnanci cítili, že je to pořád rodinná firma, že jsme u toho a že na skupinu dohlížíme. A tak do toho zasvětil mě. Já do té doby dělal obchod, takže jsem k tomu měl blízko. Hodně mi pomohli lidé z vedení, kteří skupinu budovali už s otcem. S nimi jsem musel navázat vztah a získat jejich důvěru.“

Jak pracuje

„Snažím se věci učit, načítat, abych byl pro manažery firem rovnocenným partnerem. Ale v praxi je vedení firem maximálně autonomní, hlavní díl zodpovědnosti leží na ředitelích jednotlivých společností. My už pak spíše řídíme společné synergie a nějakou celkovou strategii skupiny. Když je ale vyloženě potřeba, řeším situaci v dané firmě detailně.“

O otci Jaroslavovi, zakladateli CSG

„Máme hodně přátelský vztah, jsme spíše parťáci než otec se synem, což je dané i tím, že mě měl v 19 letech, máme k sobě blízko.“

Jak s otcem spolupracují

„Pořád má autoritu, to je jasné. Ale po počáteční fázi, kdy měl tendence mi do toho mluvit, dnes už řeší hlavně svoje věci ve Vítkovicích. Zajímá se, jak se máme, někdy pomůže vztahově, když je potřeba, ale do řízení nezasahuje.“

Odpovědi pocházejí z loňského rozhovoru pro Forbes (5/2019).

The post Každé prázdniny jsem trávil ve skladu, říká zbrojař a nejmladší miliardář Strnad appeared first on Forbes.

Startup, o kterém jste nikdy neslyšeli, pohybující se na poli, kterému drtivá většina lidí absolutně nerozumí. A taky startup, který si připisuje největší seed investici, jaká kdy na území Česka padla.

Česko-slovenský Deepnote právě získal v raném investičním kole 3,8 milionu dolarů (zhruba 86 milionů korun) od Index Ventures, kde působí nejlepší investor Evropy, Čech Jan Hammer. Část investice pochází také od amerického fondu Accel.

Už loni do Deepnotu bez větší pozornosti investovali čeští Credo Ventures a startup také úspěšně prošel prestižním akcelerátorem Y Combinator.

Nenápadná desetičlenná parta, sedící v kancelářích na Václavském náměstí, chce se světem datové analýzy udělat to, co znamenaly Google dokumenty pro Microsoft Word – vytvořit nástroj pro spolupráci.

„Vytváříme jeden z prvních kolaborativních nástrojů pro datové analytiky a inženýry. Umožňujeme jim spolupracovat s kolegy na pokročilých datových analýzách v reálném čase, což dosud žádný rozšířený nástroj nedokázal,“ popisuje Deepnote jeho zakladatel a CEO, Slovák Jakub Jurových.

Mezi jeho kolegy jsou lidé, kteří dříve pracovali ve firmách jako Google, Skyscanner nebo Palantir. Čím je k sobě přilákal? Sám pomohl jako technický ředitel dříve vybudovat jiný tajnůstkářský startup – Operam. Ten americkým filmovým studiím pomáhá lépe cílit online reklamu a jde o veleúspěšný projekt, který má „na kontě“ i několik Oscarových snímků.

I přesto (nebo právě proto) se rozhodl své působení v něm ukončit, ponechat si podíl a pustit se do budování Deepnotu.

„Trh Operamu je sice zajímavý, ale pořád jde o reklamu, a to není v dlouhodobém hledisku moje vášeň. Zároveň už funguje skvěle a starají se o něj moc šikovní lidé, takže se s klidným srdcem můžu věnovat něčemu mnohem více technologickému, což mě baví nejvíc,“ vypočítává Jurových, který byl v roce 2018 zařazen do slovenského výběru 30 pod 30.

Šestadvacetiletý absolvent Masarykovy univerzity v Brně a University of Cambridge se výzkumu tvořícímu základ Deepnotu věnoval už v době studií.

„Během působení v Operamu jsem okolo sebe viděl, že stejné problémy, jaké jsem řešil na Cambridgi, začínají řešit i komerční organizace. Najednou byla správná doba,“ vzpomíná.

„Je třeba si uvědomit, že velmi mnoho lidem ve velmi mnoho firmách by usnadnilo život, kdyby si dokázali vytvořit vlastní automatizované datové analýzy nebo minimálně porozumět tomu, co s nimi dělají jejich kolegové. Náš nástroj tak v konečném důsledku není jen pro datové analytiky, ale i pro marketingové oddělení, pro lidi spravující sociální sítě a tak dále,“ vypočítává Jurových.

S tím souhlasí i Bryan Offutt z Index Ventures, podle kterého musí být porozumění priorita celých firem či organizací. „Deepnote jim všem umožní tvořit, spolupracovat a sdílet výstupy s ostatními odděleními, čímž od základů mění to, jak přemýšlíme o datové vědě. Ta už díky Deepnotu nebude výsadou několika málo jedinců,“ říká.

Deepnote společně s oznámením nové investice spustil betaverzi, kterou už používá například ředitel výzkumu v Googlu, a Jurových si pochvaluje, že odezva mezi velkými firmami je skvělá. „Když vidím, z jakých firemních e-mailových adres nám chodí žádosti o betu, je to pro mě důkaz, že jsme se trefili,“ dodává.

Pozoruhodné je, že když pro Deepnote raisoval peníze, neměl k dispozici ani prezentaci, pouze ukázal demo produktu. Podobně „snadno“ se ostatně rok starý startup dostal loni v létě i do Y Combinatoru, což je pro většinu mladých firem zcela nedosažitelné.

Strůjci slavného akcelerátoru o tom, co Jurových a spol. vytvářejí, věděli a sami startup vybídli, ať se do příštího kola určitě přihlásí. „Šlo o very easy conversation,“ usmívá se Jurových, který v běžné řeči řekne snad více slov anglicky než slovensky.

Spuštění komerční verze Deepnotu je v plánu na druhou polovinu letošního roku a Jakub Jurových už teď hledá další desítku lidí, kteří by současný komorní tým měli posílit.

„Deepnote by se měl stát tím hlavním nástrojem pro datovou analytiku. A měla by to být ta první věc, co otevřou studenti datové analýzy na školách. Na tom teď budeme intenzivně pracovat.“

The post Pro investory neměl ani prezentaci. Teď se svým startupem získává 86 milionů korun appeared first on Forbes.

Skupina CPI Property Group (CPI PG) druhého nejbohatšího Čecha Radovana Vítka nakoupila za poslední týden 29,4 procenta akcií ve společnosti Globalworth, a stala se tak jejím největším akcionářem. Firma vlastní především kancelářské nemovitosti v Polsku a v Rumunsku. Vzhledem k tomu, že se akcie Globalworth obchodují na londýnské burze, lze odhadnout, že CPI PG zaplatila za podíl zhruba 16 miliard korun. Nakupovala na volném trhu i od zakladatele firmy, Řeka Ioannise Papalekase. „Chceme dělat velké obchody a jsme v Globalworth strategický investor,“ vysvětluje aktuální nákup generální ředitel CPI PG Martin Němeček v rozhovoru pro Forbes.

Šéf CPI PG Martin Němeček. Foceno na Hvaru, kde Radovan Vítek rekonstruoval nejstarší místní hotel, a vznikl tak první pětihvězdičkový hotel na ostrově Palace Elisabeth (vlevo). Foto: Matej Slávik

Proč jste koupili akcie Globalworth?
Je to způsob rychlé expanze. Nejde nám o akcie, ale o nemovitosti, které Globalworth vlastní. Věříme v jejich potenciál a růst hodnoty v budoucnu. Budeme dlouhodobý strategický investor s detailním zájmem o byznys firmy. Chceme se nejdříve ve firmě rozkoukat, nasát atmosféru a určitě budeme ve svých krocích velmi obezřetní.

Proč jste téměř třetinový podíl kupovali postupně? V posledním týdnu skoro nebyl den, abyste neohlásili další zvýšení vaší pozice.
Není to nic neobvyklého, k dispozici bylo několik balíků akcií a šli jsme postupně. Část jsme koupili přes trh, velkou část potom od zakladatele a CEO Globalworth Ioannise Papalekase. Se zvyšováním naší pozice nám pomáhala jedna anglická makléřská firma, jinak jsme celý obchod připravili a procesovali v rámci CPI. Nepotřebovali jsme žádného poradce.

Jak jste se dostali k Ioannisu Papalekasovi?
Z minulého působení v Deutsche Bank ho zná náš finanční ředitel David Greenbaum. Byla to tedy zčásti náhoda, zčásti dobrý networking. Bavili jsme se s ním o tom, že my chceme expandovat a nakupovat a on je zase v životní fázi, kdy chce řekněme materializovat své podnikatelské úsilí za poslední roky a možná si trochu odpočinout. Globalworth založil a vybudoval z něj silného hráče v Polsku a v Rumunsku.

Co jsou nejcennější nemovitosti v rámci Globalworth?
V zásadě má aktiva v rumunské Bukurešti, kde developovali kancelářské budovy, a potom firma expandovala do Polska, kde nakupovala už postavené projekty. Dohromady má aktiva oceněná zhruba na 2,8 miliardy eur. Pro nás je tak získání podílu v Globalworth možnost, jak si ještě více sáhnout na polský trh a získat tam větší důležitost, byť tam přes CPI také vlastníme budovy. Rumunsko nám spadlo do klína trochu jako příležitost etablovat se na tomto rostoucím, i když samozřejmě rizikovějším, trhu.

Takže polskému trhu věříte, je to pro vás směr?
Ano, do Polska jezdíme často a začneme více cestovat také do Rumunska. Tam je nakonec také vyšší návratnost investic.

Kdo je druhý největší akcionář v Globalworth po CPI?
Jihoafrická investiční skupina Growthpoint, stabilní a důvěryhodná firma, která investuje peníze z JAR. Vstoupili jsme s nimi do jednání, budou následovat osobní schůzky, jsou spíše pasivní investor, zatímco my chceme být aktivnější. Ale nechceme v Globalworth dělat nějakou revoluci, je to dobře řízená firma a chceme jí více pomoci. Rozhodně ji nechceme nějak zásadně měnit či úplně ovládnout.

Můžete ale jmenovat své členy představenstva.
Ano, ale to je dané akciovým podílem. My můžeme mít čtyři členy představenstva, což stále není majorita.

Jak jste nákup financovali?
Z vlastních zdrojů, které jsme získali předchozím vydáváním dluhopisů. Ať už jde o zelené dluhopisy, librové dluhopisy, nebo singapurské cenné papíry. Nepotřebovali jsme žádný bankovní úvěr. Šlo to z prostředků, které jsme měli na účtu, a také proto mohla být akvizice tak rychlá.

Zůstává Česko pro CPI z hlediska aktiv stále nejdůležitějším trhem?
Ano, ale očekávám, že za loňský rok poprvé klesne Česko z hlediska ohodnoceného portfolia pod 50 procent. Což je zajímavé vzhledem k tomu, že tady firma historicky vznikla. Druhé je Německo a Polsko zůstává třetí. Globalworth samozřejmě do CPI nijak nekonsolidujeme, byť je to strategická investice. Při naší velikosti potřebujeme dělat velké obchody, abychom mohli růst rychle a efektivně. A Globalworth to perfektně splňuje.

The post Proč druhý nejbohatší Čech utratil přes 15 miliard za reality v Polsku a Rumunsku appeared first on Forbes.

Farma ve vyprahlé poušti, ze které každý den sklidíte přes 2,5 tuny křupavého salátu, šťavnatých ředkviček nebo voňavých bylinek. Utopie? Nikoli. V Dubaji se právě dokončuje společný projekt technologické firmy Crop One Holdings a Emirates Flight Catering, o němž se mluví jako o budoucnosti udržitelné gastronomie.

Jak lze čekat, není to běžná farma. Lány skoro za miliardu korun tady doslova rostou až do nebe. Zelenina se v nich totiž pěstuje v regálech nad sebou. Laboratorně a kontrolovaně: ve speciálním hydroponickém roztoku místo půdy a pod svitem LED zářivek místo slunce. Farma by měla vyprodukovat 50 milionů porcí pro návštěvníky světové výstavy Expo, která začíná v říjnu, a do budoucna taky pro pasažéry aerolinek Emirates.

„Oproti pěstování na poli ušetříte na vertikální farmě 80 až 90 procent vody. Navíc můžete využít jakékoli uzavřené prostory, klidně pod zemí,“ shrnul pro americký Forbes hlavní výhody farmaření na výšku Paul Gauthier, rostlinný fyziolog z Princetonu. V Perském zálivu, kde jsou orná půda i voda luxusem a až 85 procent potravin se dováží, je proto biotechnologické farmaření nadějí, jak se dobrat potravinové soběstačnosti.

Investice do zemědělských biotechnologií dnes patří k žhavým trendům. Do vertikálních farem investuje vedle arabských šejků taky švédský kolos IKEA, světoznámý šéfkuchař David Chang, vlastní pěstírny mají firmy Fujitsu nebo Panasonic. Podle studie MarketWatch by měl do dvou let globální „vertikální“ trh došplhat na hodnotu 5,8 miliardy dolarů. A tak zatímco ještě před 10 lety fungovala jediná komerční vertikální farma v Japonsku, nyní jich po světě rostou desítky – od newyorského Manhattanu po moravskou Břeclav.

Rostlinný fyziolog Paul Gauthier. Foto: Princeton University

Právě na Moravě, mezi opuštěnými stěnami fabriky na výrobu žlutého fosforu, farmaří „technozemědělci“ z chemičky Fosta. Proti více než tisícovce vertikálních hektarů v Dubaji je jejich biofarma Feel Greens, která na 60 metrech čtverečních vyprodukuje 300 salátů týdně, drobným hráčem. Ve středoevropském regionu je ovšem firma Ivana Baťky, kterou Forbes představil před víc než rokem ve Forbesu Next, lídrem trhu i vývoje.

Na novinářské dotazy dnes v Břeclavi reagují lehce nevrle. Výzkumný tým z Feel Greens má plné ruce práce s finišem projektu aeroponického pěstění. Což znamená, že třeba brambory levitují ve vzduchu a volně visící kořeny získávají živiny z rozprašovačů. „Metoda je mnohem produktivnější než pěstění v hydroponickém roztoku, přičemž sklizeň má zároveň vyšší kvalitu. Technologicky je ovšem extrémně náročná,“ říká Jiří Urban, který má ve Fostě farmu Feel Greens na starosti.

Kořenový sytém je nejcitlivější částí rostlin, a jelikož u většiny z nich bývá bezpečně ukryt ve stabilním prostředí pod zemí, zajistit kořenům stejné podmínky při aeroponickém pěstění je nelehký oříšek. „Klíčoví hráči v oboru si svoje know-how pečlivě střeží, mnohdy si technologie ani nepatentují, aby nedošlo k úniku informací,“ tvrdí Urban s tím, že třeba kultivační místnosti americké vertikální farmy Aerofarms jsou střeženější než bankovní trezory.

„Novou kultivační místnost pro aeroponii bychom chtěli uvést do provozu ještě letos, rozšíření farmy o nový objekt je otázkou dvou tří let,“ načrtává plány Urban s tím, že bližší detaily Fosta představí brzy.

Podle expertů jsou zatím biotechnologie v zárodku a přes všechny naděje spojené s vertikálními farmami i značný zájem investorů zatím nejde o obor s rychlými výnosy. Kapitálové i provozní náklady biotechnologického farmaření jsou vysoké a například zmíněná AeroFarms „začala generovat nevelké zisky až po devíti letech provozu,“ řekl americkému Forbesu investiční poradce Erik Kobayashi-Solomon s tím, že hlavními zásobiteli supermarketů se v dohledné době vertikální farmy podle něj nejspíš nestanou.

Hydroponicky vypěstované bylinky. Foto: Herba Fabrica

Současně ale parafrázuje osmdesátkovou předpověď Billa Gatese, že v budoucnu by každá domácnost mohla mít vlastní hydroponický zeleninový plot. Touto cestou jde i pražský startup Herba Fabrica. Studenti Českého zemědělského učení Karolína Pumprová, Matyáš Smutný a Michal Bílek hospodaří ve sklepě v pražských Holešovicích na 15 čtverečních metrech a bylinky vypěstované hydroponicky na své vertikální mikrofarmě zatím dodávají několika blízkým restauracím, třeba módní a oceňované Eatery. V roce 2018 ovšem za svůj koncept, který si zatím investují z vlastních úspor, obdrželi Social Impact Award a do budoucna by bylinkovou továrnu rádi překlopili ve funkční byznys.

The post Zelenina z továrny. Vertikální farmy rostou v Dubaji, v Břeclavi i v Praze appeared first on Forbes.

Na sever Čech v uplynulých dnech dorazila sněhová spása. Ve stopách tamních lesů se tak i letos budou v neděli prohánět tisíce lyžařů. Slavné Jizerské 50 se zúčastní také výrazné tváře českého byznysu. Forbes přináší výběr některých z nich.

Martin Kasa, zakladatel Pilulka.cz
Přihlášku na Jizerskou 50 vyplňoval šestkrát, v roce 2014 se ale slavný závod nekonal, takže se na start postaví „teprve“ popáté. Léta hrával volejbal, s běžeckým lyžováním začal až po třicítce, „na stará kolena“, jak říká.

„Když je člověk v přírodě a sportuje, umožňuje mu to myslet na jiné věci než na práci a starosti doma,“ líčí muž, jenž si v Jizerských horách, kde má mimo jiné chalupu, pochvaluje hlavně atmosféru.

Zdeněk Tůma, exguvernér ČNB
To rodák z jižních Čech, který dříve šéfoval ČNB a nyní dozorčí radě ČSOB, má chatu na Šumavě. Objíždí tak spíše tamní závody, jako například Šumavský skimaraton či Kašperskou třicítku. Jizerské 50 se vášnivý lyžař, který před dvěma týdny jel i slavnou italskou Marcialongu, účastní nárazově.

„Závody jsou pro mě hobby, ale i motivace, aby se člověk hýbal v mezidobí, protože chcete-li běžet 50 kilometrů a netrpět, je dobré, když se předtím pohybujete.“

Pavel Cyráni, člen představenstva ČEZ
Jizerskou 50, jejímž titulárním partnerem ČEZ je, jede potřetí. V dětství tíhl více ke sjezdovému lyžování, k běžkám jej přivedla před lety až manželka.

„Závodem se chci zejména odreagovat, zažít příjemnou atmosféru, ale také si vyzkoušet, jak se má kondice zlepšila, nebo zhoršila,“ říká s tím, že soutěžit bude zejména se svým časem z předchozích ročníků.

Jiří Kejval, šéf ČOV a Techo
Pravidelně se nejznámějšího lyžařského závodu u nás účastní také šéf českých olympioniků a nábytkářské firmy Techo.

„V létě vesluju, v zimě jezdím na běžkách,“ přibližuje. Sportem si dle svých slov udržuje tělesnou kondici. „Kontroluji si tím, jestli ještě nepatřím do starého železa,“ dodává. Letos však nedělní Jizerskou 50 z pracovních důvodů vyměnil za start v páteční Bedřichovské 30.

The post Byznysmeni na běžkách. Podívejte se, kdo letos pojede Jizerskou padesátku appeared first on Forbes.

V mládí se potkávali jako soupeři, každý střežil branku na jedné straně fotbalového hřiště. Ačkoli přes zelené trávníky do světa neprorazili, vášeň k chytání míče ovlivnila jejich životy. Teď jsou Petr Hlaváček a Lukáš Godula parťáci v úspěšné firmě, jejíž rukavice obléká tuzemská elita. A poznávají je i velkokluby.

„Rukavice zpravidla vyvíjejí lidé, kteří nikdy nechytali. My máme výhodu, že než dáme do prodeje nový model, uděláme několik vzorků, bereme je na tréninky, chováme se k nim jako čuňata, pereme je na 40 stupňů, a tím je důkladně otestujeme,“ líčí shodně brankáři se zkušeností ze třetí české ligy.

Myšlenka na vytvoření vlastních rukavic se téměř před čtyřmi lety zrodila v hlavě Petra. Podle svých slov si nebyl schopný vybrat žádný z produktů nabízených v obchodech.

„Přišlo mi, že vše v obchodě byl průměr mezi designem a vlastnostmi. Rukavice, které byly z kvalitních materiálů, pak stály čtyři tisíce, což mi přijde postavené na hlavu, když zničíte minimálně pět párů za sezonu,“ říká čtyřiatřicetiletý muž, jenž tehdy opravoval mobily a provozoval pestrou škálu e-shopů.

View this post on Instagram

A post shared by Lasty16 (@jan.lastuvka16) on Jan 19, 2020 at 8:23am PST

Vrhl se proto do vývoje vlastních rukavic. Věnoval tomu „spoustu času a spoustu peněz“, než vytvořil takové, které mu vyhovovaly. Ve chvíli, kdy se rozmýšlel, že by na výrobě brankářských rukavic postavil svůj další byznys, si u něho Lukáš nechal spravit telefon. A tak v červnu 2016 započala jejich společná cesta.

Zanedlouho se na trhu objevily první rukavice značky BU1, jež vznikla z hesla „Buď úspěšný“. Dvojice je nejprve prodávala mezi fotbalovými kamarády, počátkem roku 2017 pak založila „eseróčko“ s e-shopem.

Loni Petr s Lukášem prodali 20 tisíc párů rukavic, které nosí gólmani v 53 zemích světa včetně Kuby, Brazílie či Indonésie. Tržby 8,7 milionu korun znamenaly pro firmu sídlící v centru Opavy meziroční nárůst 38 procent, oproti roku 2017 dokonce 317 procent.

Recept na úspěch?

„Nešetříme na kvalitě materiálu. Známé zavedené značky řeší futuristické designy, ale ubírají na materiálu, kvůli čemuž jejich rukavice tolik nevydrží – loupe se pěna, praskají ve švech,“ přibližuje pětadvacetiletý Lukáš.

Kromě většinové klientely z amatérského fotbalu se mezi jejich zákazníky řadí také mnoho profesionálů. „Bučka“ nosí zhruba polovina prvoligových brankářů, třeba někdejší reprezentant Jan Laštůvka z Baníku Ostrava, slávista Přemysl Kovář nebo olomoucký Miloš Buchta. V předních anglických ligách firmě dělají reklamu Marek Štěch s Tomášem Holým, ve Skotsku Václav Hladký se Zdeňkem Zlámalem.

Rukavicemi s opavským rukopisem ovšem disponují už i akademie věhlasných klubů – Barcelony v Budapešti a Juventusu v Los Angeles, jehož spolumajitelem je legenda turínského celku Alessandro Del Piero.

„Během kariéry jsem měl spoustu rukavic, ale takové, jako dělají kluci, už se moc nevidí. Pěna, co mají, je opravdu kvalitní, takže balon při chytání pěkně lepí,“ přibližuje Laštůvka.

Jeho slova potvrzuje i Kovář a dodává: „Kluci rukavice udělají podle vašeho pocitu tak, abyste se v bráně cítili co nejkomfortněji. Jdou správnou cestou, protože jejich produkty jsou na srovnatelné úrovni se světovými značkami.“

S rukavicemi BU1 chytá i Přemysl Kovář z pražské Slavie. Foto: archiv Přemysla Kováře

Petr s Lukášem běžně nabízejí k prodeji brankářské rukavice ve 30 různých kombinacích (pět střihů, deset barevných modelů). Kromě celolatexových i z neoprenu nebo lycry.

Jako jediní na světě jsou ovšem schopni udělat zákazníkovi také rukavice na míru – od materiálu přes střih až po design. Například bývalý slovenský reprezentant Dušan Kuciak si je nechal vyhotovit podle obrazu, který má na zdi svého obývacího pokoje.

Profesionální brankáři vyzdvihují ještě jednu výhodu BU1. Rukavice této značky jsou totiž dělány ve stejné kvalitě i pro malé fotbalisty. Na trhu nepříliš běžná záležitost. Zatímco dospělácké začínají na částce 1490 korun, ty dětské už na 790 korunách.

V aktuálním roce chtějí Petr s Lukášem dostat své rukavice více do světa. Prioritou je Německo, kde Lukáš aktuálně chytá ve čtvrté lize, a zejména USA. „Když jsem viděl, kolik lidí v Americe hraje fotbal, kolik tam proteče peněz a v jakém stavu tam tenhle sport je, vidím v tom velkou příležitost,“ říká Petr po třítýdenní návštěvě Los Angeles.

Jestli rodáci ze Slezska tuto šanci s „bučkami“ chytí, nebo jim proklouzne mezi prsty, ukáže čas.

The post Buď úspěšný! S českými rukavicemi chytají i brankáři Barcelony a Juventusu appeared first on Forbes.

V době, kdy na televizní obrazovce kralovala hitparáda Medúza s telefonickou soutěží a začínajícími moderátory Richardem Krajčem a Alešem Juchelkou, chodil do druhé třídy jablonecké základní školy a rozmanitý život žahavců, stejně jako známý hudební televizní pořad ho nechávaly úplně v klidu.

Zhruba o 20 let později ale právě medúzy změnily mladému podnikateli Vojtěchu Pluhařovi život. Loni v listopadu totiž otevřel v pražském nákupním centru Arkády Pankrác projekt, který v Česku a vlastně ani v Evropě nemá obdoby – postavil jedno z největších medúzárií na světě s 10 tisíci medúzami různých druhů, tvarů i velikostí, které mohou návštěvníci sledovat ve 38 akváriích.

Svět medúz Pluhař otevřel loni v listopadu.

Budovu na střeše obchodního centra postavil vlastními silami, vložil do toho všechny své naspořené peníze, větší část vykryl půjčkou od banky, proti které zastavil byt, v němž žije s přítelkyní a malým synkem, a rozjel svůj životní projekt. I proto jsme jej letos zařadili do našeho žebříčku mladých talentů 30 pod 30.

„Když jsem byl ve školce a asi i na základce, měli jsme doma akvárko s rybičkami a mě vlastně bavilo se o ně starat. Chvíli jsem i chtěl být akvaristou, ale to se během dospívání mnohokrát změnilo. Ale o medúzách jsem toho moc nevěděl, ani jsem netušil, že se dají chovat v akváriu,“ vypráví Pluhař a zároveň ukazuje působivou medúzí 360° projekci v hlavním prostoru svého mořského království, do kterého ústí také tobogan pro děti i dospělé. Právě na děti ale mladý podnikatel hodně cílí. Ty pobíhají po sále a chytají virtuální medúzy na zdech jako smyslů zbavené.

„Kdyby jejich maminky věděly, že celý příběh projekce vlastně symbolizuje sexuální život medúz, asi by se divily,“ směje se od pohledu svéráz, který málokdy chodí oblečený jinak než ve sportovním tričku a teplákách.

Přestože mu ještě nebylo 30 let, není to zdaleka jeho první podnikatelský počin. Své první projekty vymýšlel už na střední škole, kterou – jak hrdě přizná – nedodělal. „Studoval jsem v Liberci propagační výtvarnictví a grafiku, ale moc jsem tam nechodil. Brzy jsem začal pracovat,“ popisuje svou poměrně krátkou zkušenost se vzdělávacími institucemi.

Pluhař se specializuje na marketing obchodních center.

Táhlo ho to k marketingu, ve kterém se pohybuje prakticky od puberty. Zejména k marketingu pro obchodní centra. Kromě klasických kampaní byly a jsou jeho specializací hlavně eventy. V nich kombinoval věci, které měl a stále má rád. Hudbu a kola.

Spojil se zejména s německým developerem ECE, kterému patří Arkády Pankrác a další obchodní centra po Evropě, a vytvořil akci „DownMall“, tedy sjezdy horských kol uprostřed obchodních center. Se svým konceptem procestoval řadu center v několika zemích.

„Praha, Liberec, ale třeba taky Frankfurt, Berlín, Essen, Ulm, Štětín, Sofie, Budapešť, Bratislava. Tam všude jsem si díky této akci vyzkoušel práci v obchodních centrech. Byl to event s desetiletou historií. Dostali jsme za to i nějaká ocenění,“ vyjmenovává.

Pak následoval třeba Gravity Festival. To byl zase housový hudební festival a kde jinde než v obchoďáku. Konkrétně v Arkádách a v Olympii Brno – tři roky, pokaždé vyprodáno, přes pět tisíc lidí. S nadsázkou se dá říci, že málokdo umí do obchodních center dostat tolik lidí jako on.

„Narval jsem obchodní centra po okraj lidmi, kteří za to navíc byli ochotni platit i několik set korun. Většinou je to opačně, obchodní centra by dala kdovíco za to, aby do nich lidé přišli,“ říká pyšně.

I díky této poměrně úspěšné historii markeťáka a promotéra v obchodních centrech přišla zhruba před třemi lety zajímavá nabídka. Vedení pankráckého obchodního centra se zamýšlelo, jak využít pozemek na střeše obchodního komplexu. Arkády v té době procházely restrukturalizací, jejich majitel měnil složení nájemců a různými způsoby se snažil obchodní centrum oživit. A Vojtěch dostal možnost přinést svůj vlastní projekt.

„Na kino to bylo malé a nikdo moc netušil, co s tím. A tak jsem přemýšlel a googloval, až jsem narazil na medúzu. Přišlo mi to super, vizuálně hodně silné. Oslovil jsem jednoho experta, chovatele a obchodníka Viléma Vedrala, který dokáže v zajetí množit medúzy. Říká se, že na světě to umí asi 11 lidí. Když jsem mu říkal o svém nápadu, myslel si, že mluví s nějakým bláznem,“ vzpomíná na začátky projektu.

Jak říká, myšlenka byla jednoduchá. Rozmnožit medúzy všech možných druhů a narvat jimi obchoďák. Když se povedlo přesvědčit chovatele, musel nadchnout také vedení Arkád. „Musel jsem je přesvědčit i o tom, že to zvládnu sám postavit, vyřídit všechna povolení, a musel jsem to celé zafinancovat,“ popisuje.

O přesném rozpočtu mluvit nechce, ale náklady na stavbu a následné zařízení dosáhly vyšších desítek milionů. Nějaké peníze z dřívějšího podnikání sice měl, ty ale rozhodně nestačily. Takže kromě chovatele medúz a vedení centra musel zároveň přesvědčit i svoji banku.

„Naštěstí mám dobrého osobního bankéře. Zná moji podnikatelskou minulost, zná moje příjmy. Do toho ručím bytem, ve které s rodinou žiju. V legraci doma říkám, že když se něco pokazí, půjdeme bydlet sem, mezi akvária. Ostatně Pankrác teď jede,“ vtipkuje.

Ve 38 akváriích zde žije na 10 tisíc medúz.

Od první myšlenky, že to budou medúzy, až po loňské otevření to trvalo asi dva a půl roku. Výsledkem je největší medúzárium v Evropě a možná jediné svého druhu na světě. Většinou totiž bývají medúzária atrakcemi v přímořských letoviscích nebo součástmi velkých vodních světů.

„Samotná stavba byla velká škola. Vyřizování stavebního povolení. Různé provozní průšvihy. Navíc stavíte na střeše, nejhorším místě na světě. Všechno sem dostanete jen jeřábem nebo v noci přes obchodní centrum. To všechno hrozně komplikuje,“ popisuje samotnou stavbu.

Do toho se musel naučit technologii akvárií. Sám si vyrábí slanou vodu, na kterou jsou medúzy extrémně citlivé, a potravu (medúzy se většinou živí jinými medúzami). S rozmnožováním mu pomáhá zmiňovaný obchodní partner Vilém Vedral. V samotné firmě má Pluhař 90 procent, desetina připadá na jeho kamaráda a spolupracovníka Ondřeje Pastrňáka, který se stará hlavně o papíry, peníze a provoz.

„Dělá věci, které mi moc nejdou. Já vymýšlím nápady, dělám marketing, na který má nějaké názory. Jsem hodně zatížený na sociální sítě, Facebook, Instagram, to je to, co mě baví,“ říká Vojtěch Pluhař, když už usedá ve stylovém bistru, které je také součástí jeho Světa medúz. V něm se spojil s šéfkuchařem Tomášem Jiskrou, který vařil třeba v restauracích Gordona Ramsayho. Společně vytvořili menu „Dětství na talíři“.

„Když jsem mu řekl, že bych od něj chtěl věci jako krupicovou kaši nebo brambory s tvarohem, koukal na mě podobně jako pan Vedral na naší první schůzce. I jeho jsem nakonec přesvědčil. Nechtěl jsem tu mít bistro jako v každém dětském parku, kde si děti dají smažené nugety a párek v rohlíku. Chci, aby se tu dobře najedly,“ říká. Ostatně ceny ukazují, že o žádný fastfood nejde, u hlavních jídel se totiž ceny pohybují od 135 do 215 korun.

Také to na sociálních sítích občas schytá za vysoké vstupné (dospělý za 260 korun), drahé jídlo a relativně krátký čas, za který se celá expozice dá projít, na druhé straně přes 70 tisíc návštěvníků za dva měsíce a vícehodinové fronty během víkendu ukazují, že Svět medúz rezonuje.

Vojtěch Pluhař u největšího akvária Světa medúz

„Všechno postupně vychytáváme. Myslím, že se nám to už daří. Cílem není nahrnout do medúzária najednou stovky lidí. Pouštíme je postupně, aby si z toho lidé odnesli nějaký smysluplný zážitek. Proto ty fronty,“ říká s tím, že tak vysokou návštěvnost nečekali ani v nejoptimističtějších scénářích.

Už teď ho přitom lákají další obchodní centra, aby u nich žahavý úspěch zopakoval. „Určitě mám ambici stavět další. Ale určitě ne v Praze a asi ani v Česku. Musí to být unikátní, spádová oblast je velká. Spíše v zahraničí. Začínáme se bavit, nabízí se třeba Německo, ale do té doby to chceme k dokonalosti vychytat tady,“ uzavírá povídání mladý podnikatel.

The post Žahavý úspěch. Vojtěch Pluhař ze 30 pod 30 provozuje největší medúzárium v Evropě appeared first on Forbes.

Trenér Trpišovský odmítl dvě nabídky ze západní Evropy. Po Slavii naopak plánuje pauzu

Z fotbalové tribuny do byznysu. Jak bývalý vůdce fanoušků Slavie obchoduje se Spartou

Používáte Avast? Firma sbírá a prodává data o vašem pohybu na webu

Orlando Bloom ❤ Festka. Jak se slavný herec prohání v Praze na kole z karbonu

Palác ústeckého Bati je na prodej. Schichtovu vilu zkusí nově prodat stát

Začínal s použitou troubou v dětském pokoji, teď za Prahou peče nejlepší české müsli

Šok z tragické nehody ukončil jeho hasičskou kariéru. Teď šije z hadic pásky a batohy

Kdysi jste říkal, že k hokeji, přesněji řečeno k vlastnictví klubu, se už nevrátíte. Bylo to po vašem konci ve Vrchlabí, které jste tehdy vytáhl až do druhé nejvyšší soutěže. Co vás teď přimělo uvažovat o návratu v Pardubicích?

Takže jste se rozhodl pro vstup do klubu?

Jágr a jeho zlatí draci. Číňané se v Kladně učí hrát hokej

Dnes tedy klubu pomáháte jako partner. Kolik vás to letos bude stát?

A vaše představa je jaká? Z veřejných zdrojů vyplývá, že město v klubu utopí desítky milionů korun ročně. Vy byste se bez města obešel úplně?

Co přesně to znamená? Vy už máte nějakou představu o případném rozpočtu klubu?

Jak chcete město a politiky přesvědčit?

Máte k Pardubicím nějaký osobní vztah?

Tohle jsou nejlepší golfová hřiště v Česku. Koho na nich potkáte?

Je v tom pro vás nějaká byznysová logika, nebo jde spíše o emoci a lásku k hokeji? Nabízejí se nějaké synergie s tím, co děláte teď?

Kolik jste do hokeje připraven investovat peněz?

Střelivo na další cíle. Strnadova skupina CSG vydává dluhopisy za 1,5 miliardy

Šéfujete? Přidejte se do ředitelského průzkumu PwC a Forbesu o byznysu, štěstí i pití alkoholu

Držíte suchý únor?

Mistři s břitvou aneb Jak Gentlemen Brothers vedou restart pánského holičství

Forbes Royal: Největší opora Alžběty II. aneb Jak je důležité míti Filipa

Sto miliard vizí a problémů. WeWork ukazuje, že i hvězdný investor se mýlí

U konce s dechem. Německo zpomaluje a s ním i český autoprůmysl. Co bude dál?

Alza hlásí rekordní rok a tržby 29,3 miliardy. Nesmíme se bát, říká Havryluk

Růst o stovky procent a méně aut ve městech. Jak Michal Menšík staví DoDo

Skipasy jako letenky. Špindlerův Mlýn už má novinky na zimu

Lyžování v Česku? Tohle jsou horské chaty a roubenky, kde byste se měli ubytovat

Vezmu zboží a jdu. Vyzkoušeli jsme nakupování v Amazon Go

Váš šéf pije. Polovina z nich třikrát týdně nebo častěji, říká průzkum v Česku

Tahle země je pro mladý. Poznejte nejtalentovanější Čechy ve výběru 30 pod 30

O převzetí zbrojně-průmyslové skupiny CSG

O svých začátcích ve firmě

O statusu nejmladšího miliardáře

O vzdělání

O tom, jak se ve 22 letech stal ředitelem holdingu s osmi tisíci zaměstnanci

Jak pracuje

O otci Jaroslavovi, zakladateli CSG

Rodina Strnadových. Největší český rodinný podnik s nejmladším českým miliardářem

Jak s otcem spolupracují

Productboard hlásí největší investici české startupové historie, získal přes miliardu

Hammer time! Nejúspěšnějším investorem Evropy je opět Čech

Zemědělství v éře robofarmářů. Bude nám AI trhat i jahody?

Zelený sen. Ve Valencii vzniká ekologická čtvrť budoucnosti

Investor Kasa: Jak jsem si protrpěl Jizerskou padesátku. A proč příště pojedu znovu

Z fotbalisty módní ikonou? Záložník Sýkora to zkouší s oděvní značkou

Její kadeře nezkrotila žádná čelenka. Vymyslela vlastní, s níž proráží do světa

Z fotbalové tribuny do byznysu. Jak bývalý vůdce fanoušků Slavie obchoduje se Spartou

Zasaďte chilli a pište na papír. Tohle jsou lifehacky letošních 30 pod 30

Tahle země je pro mladý. Poznejte nejtalentovanější Čechy ve výběru 30 pod 30