Z devíti na 45 miliard za tři roky. To je zrychlení plzeňské Škody Transportation pod vládou skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Jde o objem získaných zakázek, které se v loňském roce zastavily na čísle 44,7 miliardy korun. Ještě v roce 2017, kdy PPF firmu zdecimovanou akcionářskými spory a dlouhým prodejem získala, se jen lehce přehouply přes devět miliard.
Na tradiční strojírně, která vyrábí tramvaje, vlaky či trolejbusy a poslední dva roky ji řídí Petr Brzezina, je tak dobře vidět síla Kellnerovy skupiny. Ať už jde o finanční zázemí, které Škodu stabilizovalo a učinilo ji věrohodnější v očích zákazníků, nebo o znalost místních trhů a výkonný lobbing.
„Loňský rok je pro nás mimořádný úspěch, z pohledu zakázek jsme se dostali na objem, který jsme původně čekali až v příštím či přespříštím roce. Potvrdili jsme, že jsme schopni vítězit a být konkurenční na evropském trhu. Zároveň je třeba dodat, že některé nové zakázky jsou charakteru dlouhodobého servisu a budou realizovány v horizontu deseti i více let,“ uvedl pro Forbes předseda představenstva a prezident skupiny Škoda Transportation Petr Brzezina.
Loni tak plzeňská Škoda zvítězila například v tendru na dodávku tramvají pro německý Bonn. Celkem tam má dodat 26 vozidel z platformy ForCity Smart a celková výše kontraktu může dosáhnout téměř čtyř miliard korun. První tramvaje se v Bonnu objeví v roce 2022. Škoda Vagonka uspěla zase v Lotyšsku, kam by měla dodat 32 jednopodlažních jednotek pro příměstskou dopravu, a ve společném konsorciu firmy slavily úspěch také u Českých drah.
„Letošek bude ve znamení realizace získaných zakázek, akcelerace investic a zvyšování technických a výrobních kapacit. Budeme investovat do výroby, technologií, nabírat také nové pracovníky a rovněž zvažujeme nové akvizice,“ říká k letošku Petr Brzezina. Podle něj se skupina drží vytyčené strategie odsouhlasené PPF, kterou je dostat se během následujících dvou let na pravidelné roční tržby kolem jedné miliardy eur. V přepočtu tedy 25 miliard korun. Čísla za loňský rok zatím nekomentoval.
Jeden z největších poskytovatelů pracovních prostor u nás se rozrůstá. Společnost Scott & Weber otevřela nový cowork a flexibilní kanceláře v pražském Karlíně. Zároveň uspěla v boji o lukrativní místa v nově se rodící budově The Flow Building na Václavském náměstí, když porazila populární WeWork.
V někdejším Květinovém domě na spojnici Václavského náměstí a Opletalovy ulice, kde bude mimo jiné první česká prodejna řetězce s levnou módou Primark, chce Scott & Weber zprovoznit kromě dalšího coworku také plně vybavené kanceláře doprovázené veškerým servisem.
Vizualizace Flow Building na Václavském náměstí | Repro Flow East
„Přítomnost ve Flow Building pro nás představuje milník, bude to náš vlajkový projekt,“ líčí Adam Zvada, ředitel Scott & Weber. Kanceláře firmy v srdci metropole by dle něj měly disponovat výjimečným designem, o nějž se postará uznávané architektonické studio Chapman Taylor. Zpřístupněny by měly být během letošního podzimu.
Vedle toho společnost, která díky této akvizici bude mít prostory v šesti pražských centrech o rozloze 13 600 metrů čtverečních, počátkem února otevřela v karlínské budově Praga Studios butikový coworking inspirovaný přírodou Urban Paradise.
Ještě v tomto roce by ráda získala další prostory v Praze 4 a v Brně. S plochou přes 19 tisíc metrů čtverečních, která by pojala celkem 2300 pracovníků, by se dost pravděpodobně stala českou jedničkou na poli flexibilních kanceláří a coworkingu.
Záleží však i na tom, jestli na tuzemském trhu nedojde ke spojení společností Regus, světového lídra v poskytování servisových kanceláří, a Spaces, které mají stejného majitele (IWG), ale prozatím vystupují samostatně.
Podle Lenky Hrudíkové ze společnosti CBRE, odbornice na coworking u nás, vynikají kanceláře Scott & Weber skvělou lokací, vybavením, designem a kvalitou služeb. „Evidujeme vysokou poptávku po jejich prostorách a máme mnoho klientů na čekací listině,“ tvrdí Hrudíková. „Klienti, které jsme zde umístili, jsou nadmíru spokojení.“
Zvýšit povědomí o své činnosti chce firma, jejíž roční obrat převyšuje 100 milionů korun, několika vzdělávacími akcemi se zaměřením na byznys a úspěch. Uskutečnit by se měly ve zmíněném Urban Paradise, kde by v nadcházejících týdnech měla přednášet řada lídrů z byznysového prostředí i známých tváří společenského života.
Od pohledu byste to na ně nehádali, ale Tomáš Rýdl a Veronika Mouchová za sebou mají několik let v prostředí pražského byznysu. Když je ale práce přestala naplňovat, rozhodli se kancelářský a podnikatelský život vyměnit za dům na vesnici se dvěma psy a koněm. A pustili se do výroby dřevěného nádobí.
Jejich ručně vyřezávané a vypalované misky se za tři roky od doby, kdy s výrobou naplno začali, staly pod značkou WOWO Design hitem. Proto se dnes dvojice, která až na občasnou pomoc kamaráda spoléhá ve všem sama na sebe, skoro nezastaví.
V začátcích společného podnikání ale ještě bydleli v dvoupokojovém bytě v Praze, a když chtěli vyrábět, museli jet za mimopražským kamarádem, u kterého měli malou brusku. Pustili se do šperků a začátky to byly vyloženě skromné.
„Prodali jsme přes Fler.cz třeba jeden prstýnek měsíčně,“ vzpomíná Tomáš. Když je po čase Praha definitivně omrzela, dal v práci výpověď a vzal si hypotéku na dům a dílnu. Pak už šlo všechno ráz na ráz a do několika měsíců začali s výrobou naplno.
Šperky už dnes prakticky nedělají. V nabídce je nahradili kuchyňskými prkýnky, lžícemi a miskami. Právě misky, které v malé dílně na zahradě plné dřevěného prachu na soustruhu vyřezává Tomáš, tvoří hlavní část jejich odbytu.
Kus dřeva, nejčastěji dubového, tam roztočí na dva tisíce otáček a začne z něj dlátem tvarovat požadovaný tvar. I když už mu zpod rukou vyšly tisíce misek, pořád to pro něj není samozřejmost a musí se soustředit. Navíc stačí do dřeva zarýt pod špatným úhlem a rozlomí se nebo mu dláto vyrazí z ruky. „Taky každé dřevo je jiné, má jiný věk a i se jinak chová,“ vysvětluje dlouhovlasý vousáč.
Veronika pak do hotových misek ručně vypaluje motivy, některé inspirované internetem, některé autorské. Velký zájem je o motivy na přání – s Tomášem odhadují, že tvoří až třetinu všech misek, které prodají.
Právě individuální zakázky jim pomohly dostat se do povědomí zákazníků. Někteří si misky objednávají i po desítkách kusů, třeba jako dárkový předmět pro firmy nebo na akce. To byl případ i blogerky Veroniky Šubrtové, známější pod jménem Weef, která si od dvojice objednala misky pro svoje svatební hosty a jejích 46 tisíc sledujících na Instagramu jim pak zajistilo slušnou reklamu.
„První rok to narostlo úplně raketově, od té doby pořád rosteme, každý měsíc prodáme o něco víc než ten předchozí,“ rekapituluje zájem Veronika a vede nás do místnosti plné vyřezaných misek v různé fázi výroby.
Většinu z nich prodají na e-shopu, ale pravidelně také jezdí na různé trhy, kde o sobě dávají vědět. „Jednou k nám na stánek na Dyzajnmarketu přišla taková drobounká blondýnka s překladatelkou a začala si vybírat misky. Říkali jsme si, že vypadá trochu jako Helen Hunt, ale mávli jsme nad tím rukou,“ vzpomíná Veronika.
„Nabrala si jich za pár tisíc, a jak jich bylo hodně a už to bylo na konci dne, neměli jsme ani tašku, do které bychom jí misky dali, takže si je musela naskládat do batohu. Večer doma na gauči najednou koukáme, že Helen Hunt sdílela Dyzajnmarket a že si odtamtud odnesla naše dřevěné misky!“
Kromě hollywoodské herečky se misky podívají do zahraničí většinou díky krajanům, kteří v cizině žijí. Žádné přímé kanály ale Veronika s Tomášem nechystají a jsou rádi, že stíhají poptávku v Česku. Například vánoční zásoby musejí chystat alespoň od léta a letos možná začnou ještě dřív.
Do velkého rozmachu se jim moc nechce. „My sami na to nemáme kapacitu,“ konstatuje Veronika. „Mohli bychom přijmout víc lidí, to s sebou ale nese povinnosti, které by nás zase připravily o svobodu, kvůli které jsme to všechno začali dělat,“ říká a Tomáš přikyvuje.
„Chtěli jsme pracovat podle sebe a mít možnost se třeba sebrat a celý den strávit v lese. Tak by byla hloupost se zabednit podnikáním a strávit celý den v dílně.“
Česká národní banka se minulý týden uchýlila ke kroku zvednout klíčové úrokové sazby. Spotřebitelské důsledky tohoto analytickou obcí neočekávaného kroku popsal pro Forbes ekonom Lukáš Kovanda – patrně povede ke zdražení hypoték a zlevnění elektroniky či dovolených.
Banky zároveň přicházejí s výhodnějším úročením na spořicích účtech, protože se jim u ČNB více zhodnotí vlastní vklady. Po AirBank, která reagovala jako první, se přidaly i Česká spořitelna či Equa bank.
Ze sazeb, které vstoupily v platnost 7. února a způsobily, že se dokonce naše měna krátce dostala pod hranici 25 korun za euro, každopádně vůbec nejsou nadšení čeští exportéři.
„Samozřejmě se mi to nelíbí, protože velká většina našich nákladů je v eurech,“ říká majitel Lasvitu Leon Jakimič, jehož sklářská firma vyváží 94 procent veškeré produkce za hranice. „Už abychom zavedli euro, tohle by odpadlo,“ dodává.
Leon Jakimič | Foto Jana Jabůrková, Jiří Turek
Podobně to cítí i Zbyněk Frolík z Linetu. „Nejsme z toho nadšení. Nedostatek lidí na trhu práce a tlak státu na růst mezd, přirozené a státem vyvolané posilování koruny zvyšováním úrokových sazeb, nemastný vývoj ekonomiky Německa… To jsou všechno faktory omezující ziskovost firem v nejméně vhodnou dobu,“ zamýšlí se.
Podle Frolíka lze konstatovat, že pracovní síla vyjádřená v eurech se za poslední dva roky zdražila téměř o 25 procent, což se prý těžko kompenzuje zvýšením produktivity práce, která v průmyslu naopak stagnuje. „Dobré časy pro nás i český průmysl už byly,“ konstatuje podnikatel.
Majitel Juty Jiří Hlavatý dodává, že zvýšení úrokových sazeb očekával. Prudké zvyšování mezd muselo nutně vyvolat zvýšení cen ve většině oblastí. „Toto se snažím vysvětlovat našim zaměstnancům, s tím musí počítat každý,“ podotýká Hlavatý s tím, že zvýšení sazeb vnímá jako opatrný krok, který nebude mít vliv na růst či zpomalení ekonomiky.
Cesta za novým sídlem Kofoly v Dolní oblasti Vítkovice má další milník. Revitalizace budovy takzvaných Nových koupelen, přes které havíři vstupovali do dolu Hlubina, bude podpořena z fondů Evropské unie. Stavba by se tak měla se zhruba dvouletým zpožděním konečně rozjet.
„Naskytla se nám výjimečná příležitost stát se součástí Dolní oblasti Vítkovice, která se v posledních letech proměnila v jedinečné vzdělávací, společenské a kulturní centrum,“ uvedl René Musila z Kofoly.
„Právě zde jsme zakoupili budovu Nových koupelen, které bychom rádi vdechli nový život,“ dodal provozní ředitel a spolumajitel skupiny, jež dnes sídlí v Porubě.
Součástí připravovaného projektu bude interaktivní návštěvnická stezka, která představí historii značky i společnosti Kofola.
„Vzhledem k tomu, že jde o přestavbu památkově chráněné budovy, jejíž revitalizace nese značné náklady, těší nás, že se nám podařilo na realizaci projektu získat dotaci Integrovaného regionálního operačního programu MMR ČR. Rádi bychom s realizací začali v první polovině roku 2020,“ doplnil Musila.
Nové koupelny by se tak mohly stát další turistickou destinací v rámci Dolních Vítkovic. Dokončení prací je odhadováno do roku 2022. Kofola patří mezi největší české rodinné firmy, hlavní slovo a majetkový podíl v ní má Jannis Samaras.
Za prvních devět měsíců loňského roku utržila 4,8 miliardy korun, což je meziroční růst o necelá čtyři procenta. Ziskovost EBITDA se za stejnou dobu pohybovala nad 800 miliony korun, chladnějšímu létu navzdory.
Budova Nových koupelen před několika lety | Foto Jakub Kotzot
Každoročně nižší sněhové nadílky a rostoucí teploty se odrážehí i v byznysovém prostředí. Zatímco provozovatelům skiareálů radost nedělají, podnikatelé a firmy, pro něž zima obvykle představuje útlum, z nich těží. Pro toto období netypické počasí nahrává například hráčům v oblasti mikromobility.
Zatímco před pár lety představoval únor vrchol lyžařské sezony a lyže, hůlky či sjezdové boty v kýženém provedení nebyly mnohdy k dostání, nyní jsou jimi regály v obchodech přeplněné. Ve snaze pozvednout nižší tržby prodejci dokonce spustili slevy a lyžařské zboží pozvolna nahrazují cyklistickým vybavením.
Nelze se divit. Teploty nad nulou, mráz nikde, vozovky sjízdné. Milovníkům jízdy na kole tak nic nebrání, aby se své zálibě věnovali i v zimních měsících. Nasvědčuje tomu i lednová výzva cyklistického spolku AutoMat s názvem Do práce na kole, do níž se zapojilo přes 2700 lidí – o 73 procent více než loni.
Netýká se to však jen klasických bicyklů. V ulicích Prahy se nadále prohánějí i u obyvatel nepopulární pivní kola. Turistická atrakce, jež si vysloužila pozornost tím, že brzdí dopravu v metropoli a její alkoholem posilnění účastníci narušují veřejný pořádek.
To vše navzdory tomu, že magistrát dlouhodobě usiluje o jejich zákaz v širším centru města. Stane se tak ale (podle všeho definitivně) až na jaře.
Foto Original Beer Bike
„Některé věci trvají déle, než bychom si přáli,“ povzdechl si koncem roku pražský náměstek pro dopravu Adam Scheinherr. „Nejdůležitější je, že je za námi poslední turistická sezona s pivními koly,“ dodal optimisticky. Provozovatelé alkoturismu však budou železo kout, dokud je ještě žhavé.
A pak tu máme elektrické koloběžky, které na tom s oblíbeností u místních nejsou o moc lépe. V době, kdy města hledají cesty k ekologické dopravě, by mohly koloběžky představovat smysluplný dopravní prostředek, ale narážejí na bezohlednost lidí, kteří je užívají.
Parkování uprostřed chodníků, jízda v opilosti nebo nepřiměřená rychlost vyvolávají rok a půl vášně, které nejednou vyústily v destrukci zelených koloběžek Lime. Místo toho, aby se jejich počty redukovaly, k nim ovšem i v důsledku přívětivého počasí přibyly (a ještě přibudou) další.
První stroje už po hlavním městě rozmístila česká společnost Revolt. Následovat by ji brzy měl i estonský startup Scoot911. Jestli budou i tyto značky překážet a povalovat se všude po centru, čeká Prahu vskutku pestré jaro.
Richard Valtr založil startup Mews, o němž se společně s Productboardem Huberta Palána mluví jako o dvou nejnadějnějších českých startupech současnosti. Mews vytváří komplexní rezervační systémy pro hotely, které už používá přes 1200 ubytovacích zařízení po celém světě.
„Chceme zlepšit zákaznickou zkušenost ve všech hotelech, kde jsme. Zaměstnanec hotelu dnes nemá stát na recepci, ale už před vaším příjezdem přemýšlet, jak se vám zaryje do mozku,“ říká Richard Valtr v dalším dílu Forbes Byznys podcastu.
Proč Richard Valtr není CEO vlastního startupu? Proč chce, aby se Mews pokoušel zabít sám sebe? A k čemu je v byznysu studium filozofie? Poslechněte si celý podcast.
Fotbalová Slavia zažívá co do sportovních úspěchů, vlastnické a ekonomické stability zlatou éru. Už před začátkem jarní části ligy se zdá, že obhajoba titulu bude spíše formalita, neboť tabulku vede o 16 bodů před druhou Plzní. Navíc už víc než dva roky hraje na svém vlastním stadionu. Ale právě otázka Edenu není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.
V případě vlastnictví nejmodernější a největší fotbalové arény v Česku totiž klub nadále dohání dědictví složitých právních vztahů ne tak vzdálené minulosti, jejíž obsazení připomínalo spíše moderní gangsterku. Vlastnictví stadionu bylo dlouhá léta zahaleno tajemstvím, figurovala v něm jména jako Petr Sisák či Vladimír Kroužecký. Financování výstavby dodnes řeší policie v rámci kauzy podvodné makléřské společnosti Key Investments, přičemž ještě před čtyřmi lety vázly za budovou dluhy za tři čtvrtě miliardy.
Čínský majitel Slavie, skupina CEFC, v roce 2017 s velkou slávou stadion koupil od miliardáře Karla Pražáka. Muž s historickými vazbami na PPF se kolem stadionu pohyboval v různě viditelné pozici dlouhá léta. Byl například za oponou kralování Václava Slavíčka, poměrně neznámého advokáta, který několik let vystupoval jako jediný majitel stadionu.
Pražák později zahájil rozsáhlý úklid za stavbou (nejen za ní, podobně postupoval i v případě ústecké Spolchemie, která měla s Edenem podobné podnikatelské obsazení), začal vykupovat dluhy, dohodl se s bankami a problematický projekt postupně zcela ovládl a oddlužil. Avšak méně už se veřejně ví, že areál Tvrdíkovým Číňanům neprodal celý. Sportovní areál má tak dodnes fakticky čtyři vlastníky.
Miliardář Karel Pražák. Foto: David Turecký
V první řadě je vlastníkem pozemků pod stadionem, stejně jako všech sportovních ploch v sousedství, spolek Sportovní klub Slavia Praha, se kterým má vlastník stadionu podepsanou dlouhodobou smlouvu. S tím se nic dělat nedá.
Pro Slavii jsou ale mnohem zajímavější části samotné budovy stadionu. Číňanům nepatří například severní část stadionu, kde se dnes nachází hotel Iris. Vlastníkem budovy je společnost Raiffeisen – Leasing. Karel Pražák stadion prodával i s opcí na odkup tohoto prostoru, který ale CITIC ještě nevyužil. Opce údajně končí letos.
Jiné vlastníky má také jižní část budovy, kterou vlastní společnost Eden Jižní roh. Ta je pohrobkem ze sféry neprůhledné kyperské společnosti Kingwater Holdings, která byla spojována s Václavem Slavíčkem i Petrem Sisákem. Dnes Eden Jižní roh kontroluje finančník Karel Pražák, podíl v něm má také stavební společnost Strabag.
Jde o poměrně lukrativní stavbu, kde se nachází 35 zkolaudovaných bytů, které zatím zejí prázdnotou. K tomu je uvnitř asi tisíc metrů čtverečních nebytové plochy. Svého času zde měl najít své zázemí sousední vršovický klub Bohemians. Z toho ale nakonec sešlo. Hodnota této části Edenu se může podle odhadů z trhu pohybovat ve stovkách milionů korun.
Pražák, podle žebříčku Forbesu 61. nejbohatší český byznysmen s majetkem 3,7 miliardy korun, zatím vyčkává. V tomto projektu je podle všeho spíše pasivním investorem. Ale podle některých informací z trhu je připraven Slavii tuto část stadionu odprodat. Ta správná nabídka ale zatím zjevně nepřišla. Sám miliardář však případná jednání se Slavií a čínskými majiteli komentovat pro Forbes nechtěl.
Pro klub sice nejde o kostlivce, který by mu komplikoval sportovní život, neboť hlavní části stadionu – hřiště, sportovní zázemí a ochozy – patří stejnému majiteli jako klub, dnes tedy čínské společnosti CITIC Europe Holdings, rozdrobené vlastnictví však může být problém pro budoucí plány a investice.
Slavia v zimní přestávce pustila Tomáše Součka do anglického West Hamu. Foto: Profimedia
Pro vedení klubu je to téma, které intenzivně řeší, ačkoli se o tom veřejně bavit nechce. Mluvčí Slavie Michal Býček jen odkázal na zástupce CITIC s tím, že je to téma spíše pro majitele.
„Nezlobte se, ale my to nyní komentovat nechceme,“ uvedl bez podrobností klubový boss Jaroslav Tvrdík. Slavia během zimní přestávky do zázemí klubu poměrně masivně investovala. Vybudovala nový sportovní bar a restauraci s otevřeným výhledem na stadion, novou tvář získal fanshop a také některé části sportovního zázemí.
Vydavatelství Mladá fronta, poslední z významných držav podnikatele Františka Savova, kolabuje. Samo vedení firmy, která vydává například ekonomicky týdeník Euro, na sebe podalo insolvenční návrh. A rádo by Mladou frontu pod pohledem soudu reorganizovalo.
Stalo se tak po několikatýdenním tlaku, který na Mladou frontu vyvinulo několik menších věřitelů. Podle informací Forbesu dění ve vydavatelství souvisí s masivní obchodní válkou, kterou proti Františku Savovovi loni vyvolala rodina zbrojařů Jaroslava a Michala Strnadových.
V rámci ní už Savov přišel o kontrolu nad lounskou vagonkou Legios Loco, logistickou společností Skyport či dealerem automobilů Car Star. Boj probíhá také o advokátní společnost UniLegal. Mladá fronta je tak pokračováním tohoto příběhu, přestože skupina Czechoslovak Group (CSG), vedená Michalem Strnadem, svou účast odmítá.
„Od loňského listopadu čelíme šikanóznímu insolvenčnímu návrhu společnosti Bazcom. Přestože jsme spornou pohledávku uhradili, abychom zabránili dalším nezvratným škodám na reputaci a obchodních vztazích společnosti. To, že se v den zpětvzetí insolvenčního návrhu společností Bazcom objevil další insolvenční navrhovatel, společnost BIZPOINT, vůči níž žádné závazky neevidujeme, vyvolává důvodné pochybnosti ohledně skutečného záměru osob stojících za těmito subjekty,“ uvedl dnes generální ředitel vydavatelství Mladá fronta Jan Mašek.
Podle něj jde o cílený tlak mířící na likvidaci společnosti, který vyústil v to, že úvěrující banka firmě minulý týden zesplatnila provozní kontokorent, zablokovala bankovní účty a někteří významní klienti v důsledku podaného insolvenčního návrhu váhají se splatností jejích faktur.
František Savov. Foto: Archiv Františka Savova
„Náš jediný akcionář navíc zatím nedokázal dodržet závazek, že bude financovat provozní ztrátu, kterou se nám v posledních dvou letech dařilo výrazně snižovat. Nemáme v tuto chvíli ze zákona jinou možnost než požádat o ochranu před věřiteli a podat insolvenční návrh. Doufáme, že situaci bude možné vyřešit reorganizací, která umožní zachování pracovních míst a provozu společnosti,“ dodal Jan Mašek.
V následujících týdnech se bude hrát o to, kdo insolvenci ovládne. A zda management firmy dostane šanci na reorganizaci, nebo firma skončí v konkurzu. Zároveň je veřejným tajemstvím, že Strnadovým by se vlastní média docela líbila.
Zbrojně-průmyslová skupina Czechoslovak Group, kterou ovládá nejmladší český miliardář Michal Strnad, kupuje výrobce munice ve španělské Granadě. Společnost FMG (Fábrica de Municiones de Granada) přebírá od firmy GDELS Santa Bárbara Sistemas z amerického konglomerátu General Dynamics.
Velikostí nejde zdaleka o největší akvizici za poslední roky. Tamní výroba v posledních letech spíše stagnovala, fabrika zaměstnává 60 kmenových a 90 agenturních zaměstnanců. Hodnota obchodu dosahovala nižších stovek milionů korun, jak uvedla sama CSG.
Svým významem a symbolikou jde však o průlom. Obchod před několika dny schválili španělští ministři, dotažen by měl být do konce měsíce.
„Je to naše první investice v západní Evropě, navíc do strategického podniku se souhlasem španělské vlády. Jedná se o další milník v expanzi naší skupiny,“ pochvaluje si Michal Strnad, šéf a majitel Czechoslovak Group.
Zajímavé je to i s ohledem na fakt, že zejména zakladatel CSG Jaroslav Strnad, který skupinu před dvěma lety synu Michalovi předal, často zápasil s nálepkou muže těžícího zejména z historických vazeb na Rusko.
I proto, že hlavním obchodním artiklem CSG byla modernizovaná sovětská technika, je Strnad senior oblíbencem prezidenta Miloše Zemana. A svou roli hrál také Strnadův slovenský společník s ruskými kořeny Alexej Beljajev.
Otec Jaroslav a syn Michal | Foto Jana Jabůrková, Jiří Turek
V posledních letech to však vypadá, že skupina mnohem více těží z přízně amerických bezpečnostních kruhů – španělský obchod je toho jen důkazem a Strnadovi si díky němu vylepší postavení u zákazníků ze zemí NATO.
Španělského výrobce převezme slovenská MSM Group, která je součástí CSG a která se zaměřuje především na aktivity spojené s výrobou munice. Produkce španělské společnosti FMG doplní stávající nabídku Strnadovy skupiny zejména o typy a ráže používané ve státech Severoatlantické aliance. Společnost dnes dodává především Španělsku, Portugalsku, Itálii a dalším státům NATO, ale zákazníky má také v Latinské Americe.
Foto SBS / Infodefensa
Pro CSG je výhodné i to, že MSM Group ve svých podnicích – slovenském ZVS a srbském IMK 14. Oktobar – vyrábí těla munice a jejich kovové komponenty, které španělský podnik dosud nakupoval od externích dodavatelů. FMG naopak vyrábí střelný prach, který může MSM využívat ve své výrobě malorážové munice. Strnad tak bude schopen obsloužit celý výrobní řetězec prakticky sám.
Američané se španělské muničky zbavili proto, že se chtějí primárně soustřeďovat na výrobu, prodej a servis armádních vozidel. „Dohoda s MSM Group zajišťuje budoucnost prostřednictvím nových produktových řad určených pro domácí a mezinárodní trhy. MSM záleží na úspěchu podniku a přinese FMG mnoho výhod,“ uvedl k obchodu Antonio Bueno, generální ředitel GDELS-SBS a viceprezident pro pásová vozidla a střelivo GDELS.
Podle některých historických výkladů jde o nejstarší nepřetržitě fungující muničku v Evropě – výroba střelného prachu a zbraní v městečku El Fargue u Grenady je doložena již od konce 14. století a založili ji ještě Arabové. Dnes se tradiční fabrika mimo jiné zaměřuje na licenční výrobu supermoderní naváděné munice Spike či Meteor.
Právě obchodní aliance s americkým zbrojařským gigantem General Dynamics (dnes jedna z pěti největších zbrojních společností světa) je aktuálně pro Strnadovu zbrojařsko-průmyslovou skupinu životně důležitá. Výsledkem je třeba licenční výroba obrněnců Pandur, společně také realizují některé velké zakázky v Asii.
Nejsou to však jen obchody General Dynamics, co ukazuje na proamerickou obchodní orientaci mladého miliardáře. Od loňského roku skupina CSG spolupracuje také s další významnou americkou zbrojní společností Raytheon, pro kterou například cvičí piloty bojových vrtulníků.
To je otázka, kterou si kladou stovky lidí, kteří na kampani Kickstarteru podpořili hodinky obrozené české značky Chronotechna z nejčernějšího dostupného odstínu černé barvy. Nyní ovšem mnohdy nemají slibovaný produkt a často ani reakci na rozhořčené zprávy.
Přitom to byl příběh jako z Forbesu… No, on je z Forbesu.
O plánech podnikatele Pavla Šicha vzkřísit kdysi slavnou tuzemskou značku vyrábějící hlavně budíky a hodiny jsme psali v roce 2018. Šichův projekt sliboval zhruba za 10 tisíc korun nezvykle vypadající hodinky se švýcarským mechanickým strojkem a ciferníkem z nejčernější černé.
„Premisa byla dostat kvalitní produkt na zápěstí lidí, kteří by si normálně takové hodinky nekoupili, protože by pro ně byly moc drahé,“ říkal onehdá Šich, který na svůj projekt vybral na Kickstarteru skoro 380 tisíc eur (téměř 10 milionů korun) od 878 lidí.
Kampaň na populární crowdfundingové platformě odstartovala v říjnu roku 2018 a v prosinci téhož roku byl plánovaný začátek výroby. V únoru loňského roku měla probíhat finální kontrola a v březnu 2019 měly hodinky Chronotechna dorazit k podporovatelům.
Když se ovšem dnes podíváte na profil projektu na Kickstarteru, naleznete tam téměř jen negativní komentáře. Lidé si stěžují, že jim hodinky nedorazily vůbec, jiní řeší nedostatečnou kvalitu, chybějící logo nebo třeba to, že slibovaná nejčernější černá zase tak černá není. Někteří podporovatelé dokonce vyhrožují právními kroky nebo se domáhají vrácení peněz. Pár takových se nám jich sešlo i v redakční e-mailové schránce.
Podle Pavla Šicha dorazilo k podporovatelům přes 550 kusů hodinek, lehce přes 250 kusů zbývá k dodání a řeší se 50 reklamací.
„Jsem podporovatel číslo 316 a nerozumím tomu, že pokud jste dodali 550 kusů, tak proč nemám žádné informace ohledně dodání toho mého,“ stěžuje si nicméně jeden z uživatelů Kickstarteru. „Už mi došla trpělivost, společnost vybrala řádově několik milionů, nereaguje na urgence. Podle mého názoru se jedná o podvod. Navrhuji kontaktovat kriminální policii a podat trestní oznámení. Kdo se přidá?“ vyzývá další.
Pavel Šich tvrdí, že s podporovateli na pravidelné bázi komunikuje pomocí měsíčních updatů, které skutečně na stránce projektu jsou. V posledním – lednovém – sdílí s podporovateli dvě fotografie ze švýcarského La Chaux-de-Fondes, kde se hodinky podle všeho vyrábějí. Údajně je na snímcích zachycena várka, která byla k majitelům odeslána na konci ledna.
„Problém je v tom, že lidé nic pořádně nečtou. A asi i v představě, že podporou projektu na Kickstarteru si kupují hotovou věc, a ne fakt, že podporují startupový projekt se všemi jeho porodními bolestmi,“ sdělil Forbesu Pavel Šich s tím, že se problémy Chronotechně nevyhnuly. Šlo prý zejména o zjištění, že některé ciferníky (podle Šicha 10 až 15 procent) měly uprostřed šedivý flek.
Podnikatel, který má na svém Twitteru v biu uvedeno „mixing business with geekiness“, tvrdí, že proto veškerou odeslanou produkci stáhli, rozbalili a na vlastní náklady předělali. Nyní je podle Šicha kompletně hotovo a zboží se převáží do Evropské unie. „Ping-pong s celníky je snad již hotov a vše bude odesíláno během února. Něco možná ještě v březnu, uvidíme, jak rychle to půjde.“
Otázkou nicméně je, zda se mu termín podaří dodržet. Už v jednom updatu, který je starý osm měsíců, totiž uváděl, že „všechny objednávky budou vyřízeny během tří týdnů, do konce července“.
Namístě je také se zamyslet, zda vůbec lze za 10 tisíc korun vyrobit a doručit luxusní švýcarský produkt ve slibované kvalitě a ještě na tom vydělat.
„Finální čísla nekomentujeme a nezveřejňujeme, jsme privátní firma,“ uvedl k tomu diplomaticky Šich. Na dotaz, zda těm, kteří o to žádají, poskytne peníze zpět, podnikatel reagoval podmínkami Kickstarteru: „Refund se řeší dle pravidel Kickstarteru, pokud na něj vzniká nárok.“
Chronotechna s veškerými dostupnými informacemi nepůsobí jako podvod, ale spíše jako příliš ambiciózní projekt, na nějž jeho strůjce zkrátka nestačil a v němž ve velkém podcenil komunikaci s podporovateli.
Mimochodem, na instagramovém profilu má Chronotechna 168 sledujících a poslední příspěvek z loňského července. Na Twitteru je pro změnu sledujících 16 a poslední příspěvek z podzimu 2018. Kolem a kolem to tak zatím na velkou renesanci legendární značky nevypadá.
Z Jana Kapolky měl být architekt. Jenže po pár letech na vysoké zjistil, že mu stavařina a architektura nakonec nejsou zas tak blízké. A udělal velkou změnu. Před pěti lety, když mu bylo 23, rozjel se svým bratrem Michalem bistro s mexickým jídlem Los Capolitos. A dnes ví, že to byl správný krok.
I když začátek byl pomalejší, než čekali. První bistro ve Frýdku-Místku se totiž rozjíždělo ztěžka.
„Museli jsme přesvědčit lidi, že nabízíme plnohodnotné jídlo, nikdo tam moc mexickou kuchyni neznal,“ vzpomíná Jan Kapolka. Přesto asi po roce a půl otevřeli na popud kolegyně Pavly Ožana další pobočku v Ostravě. A pak už to jelo. Rychle se uchytila a měla prý tak dobrý ohlas, že to pro bratry Kapolkovy bylo jasné znamení, že jejich nápad funguje.
„Začala nás oslovovat obchodní centra a my si řekli, že to zkusíme,“ říká mladší z bratrů Jan Kapolka. Otevřeli proto (i prostřednictvím franšíz) další bistra v Ostravě-Porubě, Opavě a na konci loňského roku i v Olomouci. Dnes už mají bister s mexickým kloboukem v logu pět a v květnu se otevře šestý podnik, tentokrát v Brně.
Sázka zrovna na mexickou kuchyni přitom nebyla náhodná. „Naše sestra žije dlouho v Coloradu v USA a už na střední jsem tam hodně jezdil a pracoval tam v různých gastropodnicích,“ vypráví Jan Kapolka s tím, že i jeho bratr Michal žil jeden čas v USA a že oběma mexická kuchyně hodně zachutnala. Když pak před pěti lety otevíralo ve Frýdku-Místku obchodní centrum Frýda, přišel Michal s nápadem, že by mohli s Janem otevřít vlastní podnik.
Bratři Michal a Jan Kapolkovi. Foto: Tomáš Jambor
Starší Michal, který se celý život pohybuje v oblasti IT a jako manažer z velkých mezinárodních firem měl uspořené nějaké peníze, v tom viděl možnost zajímavé investice. A mladší Jan zrovna v té době skončil se studiem architektury, které ho nenaplňovalo tolik, jak si původně představoval.
„Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel, vlastní mexické bistro mi přišlo jako skvělý nápad,“ vzpomíná Jan. Ten má od začátku na starosti provoz dnes už sítě podniků, zatímco Michal byl spíše v roli investora a dnes se stará vedle svého zaměstnání v IT o rozšiřování franšízy.
„Jasně, od stavárny a architektury je k jídlu docela daleko, ale měl jsem zkušenosti z USA a hodně nám v rozjezdu pomohl například s recepturami i švagr Scooter, který je Američan a má svoji restauraci. Hodně nám pomohla i spolumajitelka ostravské pobočky, skvělá kolegyně Pavla Ožana,“ usmívá se Jan Kapolka.
Sám přitom měl s podnikáním zkušenosti už před rozjezdem bister. Začal podnikat v 18 letech a vytvořil vlastní značku streetového oblečení a doplňků 420 Apparel, která vznikala v Česku a kterou cílil hlavně mezi skateboardovou a snowboardovou komunitu. Po otevření Los Capolitos značku prodal svému kamarádovi, časem se dostala „k ledu“, ale dnes oba přátelé zvažují, že se možná dají zase dohromady a značku vytáhnou opět vzhůru.
V Los Capolitos si všechno připravují sami. Foto: Tomáš Jambor
Dnes pracuje pro Los Capolitos, které mělo loni obrat přes 20 milionů a letos cílí zhruba na dvojnásobek, na 80 lidí včetně brigádníků a mladá firma si zakládá na tom, že si všechno vaří a připravují sami. Pomocí franšíz se chtějí Kapolkovi se svou značkou dostat i do dalších větších měst. „Jednáme o pobočkách v Čechách, chtěli bychom do všech univerzitních měst, například do Hradce Králové, Pardubic, Liberce a také do Zlína,“ dává Jan Kapolka příklady lokalit, na které se chtějí zaměřit. Jednají i o pobočkách na Slovensku.
Naopak Praze se nejspíš (prozatím) vyhnou. „Leda by se objevil větší investor, který by byl schopný otevřít a provozovat ideálně tři až pět poboček najednou,“ dodává mladší z bratrů Kapolkových.
Suchý únor je právě v polovině a všude kolem se to hemží statusy, jak kdo dodržuje svůj závazek vystříhat se alkoholu a jak těžké nebo naopak na pohodu to pro něj je. V nepicí bublině by se snadno mohlo zdát, že české hospody a bary zejí prázdnotou a distributoři alkoholu smutně sledují klesající křivky prodejů.
Ale jsme v Česku a tady se prostě pije, únor neúnor. Na rozdíl třeba od Londýna, kde stále populárnější Dry January minimálně prvních 14 dní návštěvností barů a pubů zahýbal směrem dolů, jak Forbesu potvrdil barman Robin Kolek z populárního londýnského baru Termini (byť je to nejspíš i zásluha dozvuku dobrých předsevzetí z konce roku), Čechy chuť na drinky od začátku roku moc nepřešla.
Alespoň to tak až na jednu výjimku vypadá z pohledu šéfbarmana, majitele obchodu s alkoholem, majitele sítě potravin, majitele barů a mistra výčepního, kterých jsme se zeptali, jak začátek roku, a hlavně suchý únor ovlivnily jejich byznys.
Vítězslav Cirok
šéfbarman pražského baru L’Fleur
S klidným svědomím můžu říct, že nás se suchý únor nedotkl vůbec. Může na to mít určitý vliv i to, že L’Fleur je bar dlouhodobě vyhledávaný turisty, kteří tvoří až 70 procent našich klientů, ale každopádně i když obvykle míváme z pohledu výsledků slabší únor než leden, letos je to přesně obráceně. A v porovnání s loňským únorem máme zatím dokonce o 30 procent lepší výsledky než ve stejnou dobu minulý rok. Nedá se ani říct, že by zatím vzrostl prodej nealko drinků, ten je u nás spíš pod meziročním průměrem.
Radovan Blažek
majitel Alkohol.cz
Od roku 2014 jsme nezaznamenali v únoru pokles odbytu a nejinak je tomu i letos. Rosteme meziměsíčně i meziročně. Do určité míry tomu určitě na začátku roku napomáhají segmentové výprodeje a v únoru také Valentýn – máme službu prodeje individualizovaných lahví a na Valentýna jejich prodej výrazně roste. Z pohledu byznysu tedy pro nás suchý únor neexistuje. A co se mého osobního názoru týče, suchý únor považuji za extrém a souhlasím s názorem odborníků, že každý extrémní výkyv škodí. Byť samozřejmě nemám na mysli ty, kteří mají problém s alkoholismem a rozhodnou se nepít, ale normální, zdravé konzumenty alkoholu.
Pavel Flosman
spolumajitel maloobchodní společnosti Flosman
V našich prodejnách jsme zatím žádný pokles prodejů alkoholu nezjistili. Zákazníci v jižních Čechách zřejmě nic takového neřeší.
Jan Vlachynský
spolumajitel brněnských podniků Bar, který neexistuje, Super Panda Circus a Čtyři pokoje
Já sám suchý únor podporuju, protože věřím, že je dobré připomínat, že alkohol je tvrdá droga a že je úplně normální nepít, když nechcete. Takže bych vlastně měl mít radost, že v našich barech se tahle akce v posledních letech určitě projevuje. V ostatních měsících ve všech podnicích stále průběžně rosteme, ale v lednu a únoru v posledních zhruba třech letech vnímáme pravidelný pokles.
Vycházíme tomuhle trendu ale vstříc – sami jsme se do kampaně zapojili a přizpůsobujeme tomuhle trendu i naši nabídku. Dokonce by mě bavilo, kdyby Super Panda Circus jako nejexperimentálnější z našich barů kompletně přešel na nealko, ale s tím zatím nesouhlasí moji kolegové.
Lukáš Svoboda
mistr výčepní restaurací Lokál
Leden byl meziročně lepší a spotřeba piva v našich osmi Lokálech podle prozatímních údajů neklesá ani v únoru. Nedá se říct, že by lidé pili víc, než je běžné, ale neklesá počet hostů, spíš naopak. Možná za to může i teplejší počasí, které pití piva přeje, a to, že Lokály hojně navštěvují turisté ze zahraničí. Letos ale neodpadli ani hosté, kteří touhle dobou jezdívají na dovolené a lyže, takže návštěvnost našich podniků a spotřeba vypitého piva rostou. Navíc jsou před námi zabijačky a s nimi spojené speciální akce, takže se dá očekávat, že celý únor bude meziročně ještě lepší než ten loňský.
Jen co Petr Huta otevře ráno oči, ještě rozespalým pohledem prolétne dílnu. Prostor, kde na pár stovkách metrů čtverečních ve vesničce Calliano vyrábí custom-made lyže pro lyžařské fajnšmekry, totiž nedávno přestavěl na loft – do haly vestavěl patro s nevelkou garsonkou –, aby to měl blíž ke strojům.
Padesátník Huta už několik dekád vlastníma rukama vyrábí lyže. Ale ne ledajaké lyže. Z jeho dílny vycházejí kousky, které vám sednou podobně jako perfektně ušitý oblek od zkušeného krejčího. A proti konvenčním výrobkům z obchodu taky něco stojí. Cena jednoho páru nesoucího značku Grooves se pohybuje mezi 1800 a 2300 eury.
Petr Huta se svými lyžemi Grooves
Co za to zákazník dostane? „Výroba lyže začíná vždy na svahu,“ líčí Huta zpěvavou češtinou se silným italským akcentem. Před každou objednávkou si nejprve s klientem vyrazí na sjezdovku, zalyžovat si. S sebou vezme několik párů různých lyží a s příštím zákazníkem zkoušejí a testují, co mu sedne nejvíc. „Pozoruji jeho nebo její styl, pohybové návyky či zlozvyky, držení těla. Ale hlavně si to užíváme. Žádný stres,“ hlaholí Huta, který svůj životní styl zjevně miluje.
Až poté přijdou na řadu zákazníkovy preference a očekávání, které se Huta snaží korigovat a doporučit takové konstrukční řešení a geometrii lyže, které danému lyžaři dokonale padnou. Zohledňuje hmotnost, věk, způsob jízdy, oblíbený terén. „Ale přání klienta samozřejmě respektuji.“
Vedle lyží staví Huta i snowboardy. Pokaždé sendvičovou metodou, kterou považuje za optimální konstrukci. Experimentuje, pouští se do hry s těžištěm, posouvá vázání oproti zaběhlým zvyklostem. A hodně o všem přemýšlí. On sám preferuje kratší, hodně vykrojené lyže. Díky vlastnímu know-how však, podle jeho slov, dokáže garantovat nezvykle vysokou stabilitu i při rychlých sjezdech. Lyže vám samozřejmě udělá podle přání měkčí nebo naopak tvrdší.
A dodává, že jeho lyže zrají jako víno (kterému prý ani po letech života v Itálii příliš nerozumí). „Čím starší lyže, tím lepší, jsou totiž zajeté,“ zní Petrovo krédo. Po čase zákazníkům na přání vymění skluznici, obnoví ocelové hrany a klidně pozmění i design lyží. „Moje lyže vám klidně vydrží na celý život,“ tvrdí srdečný Moravák od jezera Garda.
Lyže Grooves vám klidně vydrží na celý život.
Do italské mekky adrenalinových sportovců, zejména surfařů, paraglidistů a dalších vyznavačů divokých větrů, Hutu život zavál před 20 lety. Ale postupně. Rodilý Brňan a vyučený dřevo- i kovomodelář utekl ze socialistické vlasti před povinnou vojenskou službou v roce 1985. Hned při první pracovní nabídce v Německu přičichl k výrobě lyží, o nichž do té doby nic moc nevěděl.
Později se usadil u italského jezera Chiemsee. K vodě ho lákal windsurfing, který si zamiloval ještě jako kluk na přehradě v Mošově. Nicméně musel se nějak živit. Chytil se u firmy Plank, vyrábějící lyže, a jeho dráha začala od vody směřovat stále více na sníh. Přes kanadskou a německou odbočku se nakonec stočila k Lago di Garda.
Tam nejprve vyráběl pro známé značky prototypy windsurfových prken. Jenže byl začátek 90. let a na scénu nastupoval snowboarding. A surfařská parta z Riva del Garda sdružená pod firmou Tropical tenhle boom chytla za pačesy. K výrobě windsurfových plováků a karbonových cyklistických rámů přibyly snowboardy a Petr Huta byl u toho.
Po čase se Petr seznámil s Antoniem Marangonim, podílníkem firmy, která jen pár desítek kilometrů od jezera kdysi vyráběla lyže docela známé značky Roy Ski. Svého času zaměstnávala 150 lidí, pak ji však majitelé přivedli ke krachu a výrobu přesunuli do Jižní Koreje. Licenci, značku i finanční kapitál ovšem Marangoni stále držel. Ale byl tu háček. V případě obnovení výroby už nemohl pod stejnou značkou vyrábět lyže. O snowboardech se ale ve smlouvě nemluvilo.
Huta se tak s Marangonim, jehož rodina zbohatla v gumárenství, pustil do ambiciózního projektu a značka Roy vstala z popela. Nešlo o žádnou masovku, ale na prknech Roy se vyhrávalo. Na olympiádě v Naganu si dojela pro stříbrnou medaili. Jenže Huta se s majitelem nepohodl a po dvou letech tak zase začínal znovu, tentokrát už sám.
Petr Huta ročně vyrábí zhruba 50 párů lyží Grooves.
V sousedním městečku si pronajal dílnu. Měl trochu našetřeno, koupil tedy nějaké vybavení a to, na které prostředky scházely – například hlavní lis na výrobu snowboardů –, si postavil. Na vlastním pracoval tři dny v týdnu a na zbývající čtyři dny se nechal zaměstnat ve firmě vyrábějící tovární dveře. Tvrdý, ale pro Hutu férový kapitalismus.
Snowboardy i lyže na míru pod značkou Grooves si postupně našly své zákazníky. Ti se k Petru Hutovi rádi vracejí a doporučují jej dál. Ročně tento rázovitý řemeslník prý zvládne vyrobit kolem 50 párů. „Ale jsou i slabší sezony, kdy jich postavím stěží polovinu,“ připouští a z rukávu přitom sype barvité historky o lyžovačkách s italskými prominenty.
O rozšíření výroby zatím neuvažuje. Má rád, když všechny procesy procházejí jeho rukama, i to, že za každým snowboardem či párem lyží je osobní vztah se zákazníkem, který prý často přeroste do přátelství. Novým výzvám se ovšem Huta nevyhýbá.
Nedávno se spojil s italským svazem tělesně postižených (FISIP) a pro vozíčkáře staví monoski. Už přemýšlí o jiném usazení skořepiny, o tuhosti i středové šířce lyže, která je ale pravidly limitována na 65 milimetrů. Pokud se dohodne s FISIP, chtěl by sortiment rozšířit na produkty pro lyžaře s jednou nohou nebo o produktovou řadu pro zrakově postižené, která by měla zahrnovat i oblečení vybavené senzory, jež by nevidícím lyžařům umožnily jízdu bez vodiče. „To už ale nezvládnu sám, budu potřebovat investora,“ přemítá Huta s tím, že snad nějakého brzy najde mezi svými solventními zákazníky.
V pondělí vyrazila na unikátní misi ke Slunci sonda Evropské kosmické agentury a toto vesmírné dobrodružství se odvíjí i díky přístrojům a komponentům z Česka. Jedním z dodavatelů součástek je i firma Startech z Rosic u Brna, jejíž historie se začala psát ve vyhořelé stodole.
Dědeček současného jednatele a spoluvlastníka firmy Jana
Šildbergera měl možná skrz děravou střechu vyhořelé stodoly
výhled na hvězdy. Ani v nejtroufalejším snu ho ale nemohlo
napadnout, že dílna, kterou v odkoupené ruině hospodářského
stavení zakládal, jednou své výrobky mezi hvězdy skutečně
vyšle.
„Lituji, že se toho děda nedožil,“ přiznává Jan Šildberger, vzápětí však s úsměvem dodává: „Občas se nám něco v byznysu povede až překvapivě dobře, takže děda nejspíš někde tam nahoře točí kolečky a pomáhá.“
Sídlo firmy Startech v Rosicích. Foto: Startech
„Někde tam nahoře“ je nyní i sonda Solar Orbiter. Zatím má za sebou jen nepatrný úsek nesmírně dlouhé pouti, k jejímuž úspěchu se Startech snažil přispět.
Čím přesně se snažil? Právě tím, že umí dělat přesně. „V případě sluneční sondy jsme ale zase tak moc přesní být nemuseli, šlo o setiny milimetru,“ pronese Jan Šildberger lakonicky. A v reakci na údivem zvednuté obočí posluchače konstatování o přesnosti upřesňuje: „Jiní naši zákazníci, především ti z elektronové mikroskopie, vyžadují přesnost na tisíciny milimetru.“
Zatímco v roce 1946 si Miroslav Šildberger zařídil ve stodole
skromnou zámečnickou dílnu, jeho vnuk Jan dnes řídí 172
zaměstnanců ve fabrice na CNC obrábění čili na obrábění
vyžadující naprostou rozměrovou „akurátnost“.
Startech se také zaměřuje na kusovou a malosériovou výrobu – i 10 kusů už je považováno za sérii. Právě díky úzké profilaci se výrobky z Rosic dostaly do kosmické beztíže. Nejprve ale do vzduchu, neboť z továrny nedaleko Brna putovaly (a stále putují) komponenty do airbusů.
Nabídku podílet se na sluneční odysee lze v nadsázce označit jako „přihrávku na moravském hřišti“: spřátelená firma Maxmechanik z Rožnova pod Radhoštěm požádala v roce 2015 Startech o spolupráci, neboť sama nebyla schopna požadovanou zakázku pro Solar Orbiter vyrobit.
V Rosicích si zprvu z levného duralu vyrobili zkušební vzorky pro vlastní potřebu, posléze zhotovili vzorky ze speciálního hliníku ze Spojených států určené již přímo pro testy sondy. V roce 2017 odtud vzešly originály pro sluneční let: kolem 10 specifických položek, v podstatě držáků různých zařízení. Od některých stačilo udělat jediný kus, některých bylo potřeba o něco málo víc.
Jedna ze součástek sondy Solar Orbiter. Foto: Startech
Jan Šildberger tvrdí: „Šlo o zakázku, na níž jsme prodělali. Stalo se nám kupříkladu, že jsme měřicí sondou nabourali do obráběného materiálu, a zatímco obyčejně se poničí samotná sonda, tady byl materiál tak tenkostěnný – neboť každý gram je při kosmickém letu velmi důležitý –, že se zničil on a museli jsme z Ameriky objednat další zhruba za 50 tisíc. Celková ztráta byla v řádech desetitisíců, ale z hlediska velké prestiže nám i tak určitě stálo za to do projektu jít.“
Ztráta v řádech desetitisíců navíc nebyla fatální, loňské
tržby firmy činily 250 milionů. O profitu, který víceméně
trvale vykazuje, svědčí mimo jiné skutečnost, že se společnost
stěhovala: z Říčan u Brna, kde ji pod názvem STŠ Strojírna
Šildberger založil dědeček současného jednatele, do sousedních
Rosic.
Stísněné prostory v Říčanech přestaly stačit, v Rosicích třetím rokem funguje nově postavená hala, která byla jen za loňský rok vybavena obráběcími stroji z Japonska za 30 milionů.
„Komunisté dědečkovi firmu vzali, a ještě ho šikanovali, dělali u něj domovní prohlídky nebo ho o půlnoci převezli k výslechu a po něm ho nechali jít ze služebny pěšky v zimě domů, takže je v lásce rozhodně neměl,“ líčí Jan Šildberger. „Když mu dílnu v roce 1990 v restituci vrátili, bylo vlastně jasné, že musíme začít podnikat. Otec měl sice dobré zaměstnání, ale věděl, že musí jít do podnikání s dědou, že jiná možnost není.“
Zakladatel firmy zemřel v roce 1995, poté ji vedl syn Miloš, dnes je v čele vnuk Jan (s otcem drží 45 procent podniku, majoritní podíl patří holdingové společnosti Ferrostyle). Rudá hvězda komunismu je pryč, Startech se vydal vstříc mnohem užitečnější hvězdě – Slunci. Povězte, není tohle happy end?
Jakmile otevřete dveře administrativní budovy porcelánky v Dubí, pohltí vás neuvěřitelné retro. Interiér recepce, nábytek, svítidla i cedulky. Všechno je vyvedeno v předrevolučním designu, ovšem stále plně funkční i v době tuhého kapitalismu. Jasný odkaz současnosti ostatně najdete hned vedle recepce.
Na digitálním panelu visícím ze stropu tu nepřetržitě běhají ekonomické výsledky firmy. Zisk, ztráta, veškeré údaje, které byste jinak dohledávali v účetních závěrkách, vám tu vedení servíruje hned na uvítanou u vstupu.
„To už máme dlouho. Jen ať zaměstnanci vidí, jak se nám díky nim vede. A když dělají blbě, hlásíme do rozhlasu, jak nedostatečně plní plán,“ říká tak nějak samozřejmě ředitel firmy Český porcelán Vladimír Feix. Jestli se teď ošíváte a řeči o plnění plánu vám evokují dobu minulou, vězte, že porcelánka v Dubí to tak má.
Místy je to tu vážně retro k pohledání, ale ve výsledku se jedná o moderní firmu, jež na trhu bez problémů obstojí. Je totiž úplně stejná jako její šéf.
Vladimír Feix vede Český porcelán už 50 let. Foto: Michael Tomeš
Považte sami, Vladimír Feix tady šéfuje od roku 1970, letos to bude tedy 50 let! Déle sloužícího ředitele firmy byste v Česku hledali stěží. A k tomu si ještě připočtěte, že vitální senior je s nadpoloviční většinou akcií i faktickým majitelem akciové společnosti Český porcelán. Ta se svými 270 zaměstnanci ročně vytočí obrat 140 milionů korun.
Zkrátka když se po sametové revoluci všude střídaly stráže, staré kádry odcházely a nahrazovali je přijatelnější šéfové, v Dubí nikdo na nic takového ani nepomyslel. Dokonce i privatizace tady v Podkrušnohoří proběhla až překvapivě klidně a řízeně.
„Pozvali si mě na ministerstvo průmyslu s tím, že jsem člověk, kterého vytipovali, aby privatizoval český porcelán, jejž tehdy brali za naprosto strategický sektor. Banka mi na to půjčila peníze a já to poté splácel. Takhle jednoduše to proběhlo,“ vzpomíná Feix.
V Česku totiž asi není větší odborník na výrobu porcelánu než právě on. Nejenže Feix dubské porcelánce 50 let šéfuje, ale jako modelář sem nastoupil už v roce 1947. Přičemž zdejší největší umění, výrobu tradičního cibuláku s modrým či zeleným podglazurovým potiskem, se učil ještě od původních německých mistrů.
Porcelánka s 270 zaměstnanci vytočí obrat 140 milionů ročně. Foto: Michael Tomeš
Porcelánka s 270 zaměstnanci vytočí obrat 140 milionů ročně. Foto: Michael Tomeš
Porcelánka s 270 zaměstnanci vytočí obrat 140 milionů ročně. Foto: Michael Tomeš
Porcelánka s 270 zaměstnanci vytočí obrat 140 milionů ročně. Foto: Michael Tomeš
„Pocházím z Horky u Chrudimi, ale táta vyrostl a prožil podstatnou část života v Sudetech nedaleko Lovosic. Neustále mi o tom kraji vyprávěl, a když byla po válce šance, aby se do své domoviny vrátil, neváhal ani chvíli,“ rozpovídá se Feix.
„Přijeli jsme tehdy v roce 1947 do Teplic, kde jsem zíral na to, jak z bytů odsunutých Němců zrovna vynášejí nábytek a vybavení. Bylo to celé zvláštní, ale mě tehdy nejvíc zaujala zdejší tramvaj. Jezdila z Teplic do Dubí a já si řekl, že s ní musím jezdit do práce. Byl to jeden z důvodů, proč jsem nastoupil zrovna do porcelánky,“ vysvětluje své tehdejší pohnutky ředitel.
„Ohlásil jsem se v továrně, která vypadala všelijak. Poslední dva roky války se tam opravovaly tanky a po porcelánu nebylo ani památky. Naštěstí se tehdy vrátil předválečný výrobní náměstek Josef Šimek, kterého Sudeťáci vyhnali za hranice. Díky němu se podařilo na výrobu navázat a zase se to rozjelo,“ povídá Feix.
„Mě se ujal velezkušený Alfred Stelmacher, bývalý německý vlastník porcelánky v Novosedlicích. Neodsunuli ho, protože byl svými znalostmi až příliš cenný. Choval se ke mně strašně hezky, všechno mi vysvětloval, bral mě k sobě do rodiny a jen díky němu jsem poznal, že není Němec jako Němec,“ vzpomíná Feix. Coby mladík byl totiž tehdy vůči Němcům jako drtivá většina Čechů silně zaujatý.
Na vrcholu své slávy v 70. a 80. letech zaměstnávala porcelánka 400 lidí. Foto: Michael Tomeš
V nenávisti ho ještě posiloval jeho otec, voják z povolání, který nedokázal překousnout, že se musel na začátku války vzdát okupantům bez jediného výstřelu. K tomu si mladý Vladimír nesl ještě jednu bolestnou osobní vzpomínku: „Na Chrudimsku jsme bydleli poblíž nešťastné vesnice Ležáky. Ten den, kdy tam esesáci skoro všechny postříleli, mě poslala maminka do obchodu pro chleba. Když jsem šel zpět, potkal jsem autobus plný ležáckých dětí, které zoufale škrábaly na sklo. Nikdy na ten okamžik nezapomenu, bylo to hrozné.“
Paradoxem osudu mu nakonec právě Němec po válce výrazně pomohl. Díky Stelmacherovi se stal brzy mistrem ve výrobě cibuláku, o kterém dokáže povídat hodiny. „Víte, proč je ten potisk jen modrý a zelený?“ vyhrkne na nás. A obratem odpoví: „No protože to jsou jediné dvě barvy, které vydrží žár 1400 stupňů Celsia. Cibulák se totiž zdobí ještě před nanesením glazury, a ne potom jako ostatní druhy porcelánu. Proto ten dekor nezničíte, nemůžete ho poškrábat a nic se mu nestane.“
I díky této vlastnosti se cibulák brzy stal vlajkovou lodí dubského podniku, který jím zásobil téměř všechny tuzemské domácnosti. Tisíce československých hospodyněk prahly po kompletním cibulákovém servisu s talíři, mísami, konvičkami a dalšími nezbytnostmi, přičemž dubská porcelánka skoro nestíhala vyrábět.
Na vrcholu své slávy v 70. a 80. letech zaměstnávala 400 lidí a ročně chrlila zboží za 250 milionů korun. Kromě Československa se stali tradičními odběrateli i Japonci a Korejci. V roce 1970 Feix dostoupal přes všemožné nižší funkce až k ředitelské sesli, při zaměstnání vystudoval střední i vysokou školu, až byl na konci 80. let převelen na tehdejší generální ředitelství veškerých českých porcelánek a keramiček do Karlových Varů.
Hned po revoluci směřoval cibulák Českého porcelánu i na rakouský trh. Foto: Michael Tomeš
„Odmítli mě jmenovat generálním ředitelem, protože prý měli v Plzeňském kraji dostatek svých soudruhů. Nakonec to vyřešili šalamounsky, kdy šéfem jmenovali nějakého vyučeného elektrikáře,“ směje se Feix. „Byl to Moravák, a co si pamatuju, tak strašně chlastal. Vždycky si mě zavolal, že něco potřebuje, a už ode dveří se mi lepily boty k podlaze, jak byla politá becherovkou,“ dodává.
Hned po revoluci se vrátil do Dubí, kde začal horečně shánět obchodní zástupce a hledat nové příležitosti k exportu. Vedle dvou asijských zemí tak cibulák záhy směřoval i na rakouský trh. I díky kontinuálnímu vedení jedním šéfem dokázala firma uspět i na otevřeném neregulovaném trhu a daří se jí dodnes. I když, upřímně řečeno, zrovna teď se nachází na docela nepřehledné křižovatce. Potýká se totiž s výrazným poklesem zájmu o tradiční cibulák, který mladé generaci připadá zastaralý.
„Tady vidíte celý servis s konvičkami a podobně. Šest mělkých talířů, šest hlubokých talířů, čajová konev, kávová konev, čajová cukřenka, mléčenka. To všechno u těch mladých lidí mizí. Cibulák jde u nich všeobecné dolů na celém světě. Porcelánka v Míšni, jež má prakticky stejný sortiment jako my, musela propustit 40 procent zaměstnanců, a to je to podnik vlastněný saským státem. My takový luxus nemáme, musíme zaujmout mladé, jinak nemáme šanci,“ říká Feix.
Ve svých sedmaosmdesáti stojí tedy před nelehkým úkolem a je na něm vidět, že svůj věk tak nějak nemá čas řešit. „Asi mi pomáhá i to, že jsem neustále v zápřahu a nesedím doma v křesle,“ říká a na předání žezla jednomu ze dvou synů, případně vnukovi, které postupně ve fabrice zaměstnal, se zatím evidentně nechystá. Ostatně jak říká, v diáři už má vyznačenou schůzku s designéry, se kterými prostě musí vymyslet, jak z cibuláku opět udělat prodejní bombu.
„Peníze má kdekdo, takže cílem je myslím strategické partnerství v pravém smyslu slova,“ říkal loni Forbesu zakladatel a spolumajitel Linetu Zbyněk Frolík k možnému vstupu investora do firmy. A ačkoli z toho nakonec sešlo, společnost ze Slaného rozhodně nepřešlapuje na místě.
Linet nově uzavřel spolupráci s americkým výrobcem zdravotnického vybavení Sizewise, díky které chce akcelerovat svůj růst na zaoceánském trhu. Sizewise je na domácím trhu etablovanou firmou se čtyřmi výrobními závody a 65 pobočkami – to je distribuční síť, kterou Linet s novou dohodou v zádech využije.
Výsledkem spolupráce bude i konkrétní výrobek: nemocniční lůžko od Linetu zkombinované s matrací právě od Sizewise. Management obou firem podotkl, že výsledný produkt bude možné zákazníkům i pronajímat.
„Ke společnému postupu se zde spojily dvě velmi úspěšné společnosti. Sizewise má stabilní bázi loajálních zákazníků, vybudovanou funkční distribuční síť a zkušenosti právě se zápůjčkami,“ komentuje spolupráci v tiskové zprávě CEO Linetu Tomáš Kolář.
Podle něj dohoda není fúzí ani partnerstvím, ale primárně jde o sdílení inovací, ze kterého má profitovat zákazník. Linet drží pozici největšího evropského dodavatele zdravotnických lůžek a chce dále posilovat – především se dostat na tržby 500 milionů dolarů, tedy zhruba 11 miliard korun.
Ve fiskálním roce, který skončil loni v březnu, firma na úrovni skupiny utržila přes sedm miliard.
Český Lasvit po téměř třech letech práce dokončil monumentální dílo, dvojici velkých draků v hotelu Imperial Pacific na ostrově Saipan.
Každý ze dvou dvacetitunových draků, kteří se v souladu s čínskou mytologií perou o perlu, měří 32 metrů. Jejich těla jsou složená z tisíců šupin a blyští se na nich 2,5 milionu křišťálů.
„Posunuli jsme hranice toho, co lze ze skla a kovu vyrobit,“ prohlásil k projektu zakladatel Lasvitu Leon Jakimič. „Zhruba rok trvalo plánování, rok výroba a půl roku logistika a montáž. Dost náročné,“ dodal pro Forbes.cz s tím, že doufá, že by draci mohli inspirovat další klienty.
Podívejte se, jak dosud nejnáročnější projekt Lasvitu vznikal.
Dílo za 250 milionů korun je trefným důkazem toho, jak se novoborská firma snaží kombinovat tradiční řemeslo s moderními technologiemi.
„Každý má doma klasickou plochou televizní obrazovku. Dračí šupiny jsou podobné, jen je tato plocha zakroucená a opisuje tvar dračích těl o rozměru 700 metrů čtverečních,“ popisuje vedoucí výzkumu a vývoje Pavel Sedlák.
Luxusní kasinový hotel, kde si lze draky prohlédnout, buduje na ostrově v Tichomoří čínská investiční společnost Imperial Pacific, kotovaná na hongkongské burze.
Výstavba se však dlouhodobě, kvůli právním i přírodním potížím, potýká s problémy – provoz tamního kasina, které otevřelo brány už v roce 2017, přerušilo předloňské řádění tajfunu.
I proto Lasvit sestrojil draky tak, aby vydrželi otřesy o síle až sedmi stupňů Richterovy škály. Podle posledních zpráv by celý areál měl být kompletně hotový příští rok.
Adam Vodička je součástí nové brněnské vlny. Spolu s Janem Vlachynským a Andrejem Vališem stál u zrodu baru Slast či zážitkového Super Panda Cirkus a je také duchovním otcem hotelu Anybody. V něm jde o všechno možné, jen ne o spaní.
V pokojích inspirovaných filmy ze 60. let si můžete zahrát interaktivní příběhy, a především prožít s partnerem své vlastní story. Server Amazing Places hotel Anybody loni vyhlásil nejlepším hotelem v Česku a Adam Vodička teď uvažuje, jak ho pomocí franšízy rozšířit dál do světa. Nebo alespoň za hranice Brna.
Věděli jste, že Česká republika je čtvrtým největším vývozcem lyží na světě? Objem českého exportu se rovná téměř 49,5 milionu eur ročně. O milion tak překonáváme alpskou Itálii. Před námi se drží Německo a nad druhou Francií dominuje Rakousko s exportem v hodnotě 297,1 milionu eur ročně.
Podívali jsme se proto zblízka na několika klíčových českých výrobců, na ambice zajímavých nováčků i na to, jak se jejich byznysových jízd dotkly teplé zimní sezony z posledních let. Všichni shodně konstatují, že zejména díky exportu se jim lyže zatím na skladech nekupí. „Pokud ale i příští sezona bude stejně špatná jako letošní, mohli bychom to pocítit,“ obává se Milan Luštinec, který stojí za značkou Lusti.
„Podle dat Evropského lyžařského svazu poslední tři roky byznys rostl, i když loňská sezona už nedosáhla úrovně před krizí 2010,“ přitaká Vladimír Dušánek z Kästle CZ s tím, že větší firmy mají obvykle dostatečné kapitálové zázemí, aby výkyvy ustály.
Většina českých výrobců navíc cílí hlavně na prémiový segment. „Trh se selektuje. Celkové objemy prodejů dlouhodobě klesají, ale na druhou stranu přibývá zákazníků, kteří jsou ochotni za kvalitní vybavení utratit mnohem víc peněz,“ tvrdí Lukáš Schröder z LTB Snowboards, která vedle závodních snowboardů dělá i lyže.
Kästle
Miliardář Tomáš Němec koupil značku Kästle před dvěma lety. Foto: Kästle
Před dvěma lety rozšířil miliardář a bývalý závodní sjezdař Tomáš Němec svoji lyžařskou skupinu, když k tuzemskému výrobci lyží Sporten přikoupil slavnou rakouskou značku lyží Kästle. Ikonický alpský brand teď dává jméno celé skupině.
V závodě v Novém Městě na Moravě vyrábějí ročně 115 tisíc párů lyží, aktuálně především běžky. Vedle značek Sporten a Kästle, pod kterou běžecké lyžování vracejí po 30 letech, reinkarnovali i českou klasiku Artis a přidali prémiový rakouský brand Differences.
Vlastní produktové portfolio skupiny ale tvoří jen třetinu zdejší produkce, většinu výroby pokrývají subdodávky pro jiné výrobce. A hlavně export. „V našem závodě se v průběhu let vyráběly snad všechny velké značky kromě Fischeru, aktuálně je to třeba Salomon či Alpina,“ říká výkonný ředitel společnosti Vladimír Dušánek.
„Naše výroba je momentálně spíš přetížená,“ odpovídá na dotaz, jak na běžecké lyžovaní, citlivější na nedostatek sněhu, dopadají teplejší zimy. Proto společnost do dvou let plánuje masivní investici do rozšíření závodu, která by měla do pěti let zvednout produkci skoro na dvojnásobek. Pracují taky na konceptu vlastních bot.
Lusti
Výrobce Lusti vyrábí lyže pro český trh. Foto: Lusti
Jediný z význačnějších českých výrobců, který dělá lyže hlavně pro český trh. Netypické je i to, že v bohem zapomenutých Vraních horách vyrábějí zejména pod vlastní značkou, zakázky tvoří jen asi 10 procent 40milionového ročního obratu.
Na lyžích Lusti jezdí polská i česká horská služba, vítězí ve Světovém poháru ve skibobu, závodila na nich Nikola Sudová. Majitel Milan Luštinec prý aktuálně zápasí hlavně s kvalitou zaměstnanců, kteří na trhu zoufale chybějí.
LTB
Firma Lukáše Schrödera z Velké Chuchle patří k nejstarším snowboardovým značkám na světě, na trhu funguje už 35 let. Ročně vyprodukuje prkna a lyže za 10 milionů, které vyhledávají hlavně profesionálové. „Máme v portfoliu exkluzivní modely, které mají nanejvýš 100 zákazníků na světě a kromě nás je dokáže vyrobit jen jeden výrobce,“ tvrdí Schröder.
Až 70 procent produkce LTB proto směřuje do zahraničí. „V posledních letech nám významně roste objem zakázkové výroby pro jiné značky,“ konstatuje. V LTB hodně sázejí na vývoj nových technologií, které se zatím neuplatňují průmyslově: „Třeba hi-tech prkna a lyže s lněnou konstrukcí místo skleněných vláken, které mají výrazně nižší uhlíkovou stopu a přitom podobné vlastnosti.“ Experimentují také s recyklací materiálů. „Je to budoucnost odvětví, ale budeme si na ni muset ještě pár let počkat, zákazník k tak uvědomělému přístupu zatím nedorostl,“ míní Schröder.
Staki Controls
Když David Rubek před pár lety potkal na svahu sportovního nadšence Dušana Peterku, který svištěl po sjezdovce s lyžemi vylepšenými podivnými plechovými patkami, tušil, že mu do života vjela zajímavá příležitost. Na vývoj a rozjezd nové značky lyží se speciální koncovkou, která lyžařům zajistí bezpečnější jízdu, vybral v roce 2018 skoro milion korun na Kickstarteru.
„Zatím se věnujeme patentovému řízení a testování produktu,“ říká Rubek s tím, že ani ne metrové lyže se snadno ovládají, patka pak funguje jako stabilizační kotva, která jezdce ve chvíli, kdy ztrácí jistotu, hodí zpátky do optimálního postoje. Jsou tak vhodné nejen pro děti a začátečníky, ale i pro lidi s omezeními pohybového ústrojí nebo s roztroušenou sklerózou.
Rubekova společnost Progress Ski je teď zapůjčuje pacientským sdružením v Česku i v cizině a usiluje o status rehabilitační pomůcky, na kterou by českým klientům přispívala pojišťovna. Lyže Staki Controls se zatím vyrábějí v Kästle CZ a na letošní sezonu se podnikatel zásobil 400 páry. Už v příštím roce by ale chtěl produkci zdvojnásobit.
Egoe
Ve firmě Egoe hledají vlastní konstrukční i designové řešení. Foto: Egoe
Stylový kousek , který má závodní lyži přiblížit rekreačním jezdcům. Tak definuje svoji značku Egoe Radek Hegmon, šéf společnosti MmCité. Ta se prosadila venkovním mobiliářem, své podnikání poté rozšířila o autovestavby a před dvěma sezonami přidala divizi lyžařského vybavení.
„Začali jsme s lyžařskými stojany a postupně přidali i lyže, hůlky a doplňky, které v sobě spojují kvalitu a nezaměnitelný design,“ říká Hegmon. Krok do neznáma to ale prý určitě nebyl, většina klíčových lidí ve firmě v minulosti závodně lyžovala. V Egoe tak hledají vlastní konstrukční i designové řešení a soustředit se chtějí hodně na dětské lyže.
Celé portfolio vyrábějí v Žacléři, v továrně Lusti. „Do vývoje jsme investovali jednotky milionů a zatím jsme prodali stovky párů. Lyže tvoří zhruba procento našeho obratu. Příliš to ale navyšovat nemíníme a zcela určitě nechceme být masovkou,“ tvrdí Hegmon, který díky stávající exportní síti MmCité své lyže vyváží třeba do Koreje.
Mimochodem, víte, jaké jsou v Česku nejoblíbenější zimní radovánky? Podle průzkumu Nielsen Admosphere je to sáňkování a bobování, kterým se alespoň občas věnuje 47 procent dotázaných (proti 36 procentům lyžařů). Tak o sáňkách zas někdy příště a užijte si hory!
