Chvíle napětí… A míč končí v síti, penalta proměněna! Jenže tuhle nikdo nekopal. Respektive kopal. Respektive jsme ji kopali my všichni, kteří jsme zvolili směr k levé tyči. Ostatní mají smůlu a nepostupují do dalšího kola.
Všechno je reálné – branka, brankář ve výstroji i fotbalový míč. Jediný a dost podstatný rozdíl oproti penaltě skutečné je v tom, že naše skupinka, toho času pasivních sportovců, jen prsty přejíždí po displejích svých chytrých telefonů. Míče jsme se ani nedotkli, to za nás udělal střílející robot.
Unikátní hra Live Penalty se ve středu dopoledne představila úzké skupince novinářů, avšak brzy si ji bude moci vyzkoušet každý. Počátkem roku vstoupí do ostrého provozu v Česku a na Slovensku, a na profesionálního brankáře si tak budete moci vystřelit doslova ze svého obýváku.
Za projektem, který ani ve světovém měřítku zatím nemá obdoby, stojí Pavel Kacerle, vývojářské studio STRV a produkční společnost first.FRAME Vojtěcha Friče. Jinými slovy tři mimořádné talenty z Česka. Kacerle se jako tvůrce vizuálních efektů podílel na filmech Iron Man, Avengers či Spider-Man. STRV Lubo Smida a spol. asi netřeba představovat a Frič produkoval například snímek Já, Olga Hepnarová.
„Celý svět se snaží o dokonalou virtuální realitu. My jsme ale od počátku nechtěli hráčům nasazovat brýle, které jim ji zprostředkují, nebo je nutit ke koupi různých specializovaných zařízení,“ vysvětluje strůjce a tvář hry Pavel Kacerle. Cílem je prý vytvořit co nejlepší propojení se skutečnými sportovními hvězdami, a to téměř v reálném čase, pro sportovní fanoušky po celém světě. „Věříme v dokonalost reality,“ dodává člen našeho výběru 30 pod 30 roku 2015.
Live Penalty za sebou mají účast v berlínském akcelerátoru leAD/Sport1, který Kacerlemu otevřel dveře k Bayernu Mnichov a dalším bundesligovým, ale třeba i brazilským týmům. „Reakce profesionálních celků jsou extrémně pozitivní,“ pochvaloval si při představení hry Kacerle.
Pavel Kacerle
Hra totiž rozhodně nepůsobí jako nadšenecká záležitost a po vyzkoušení můžeme potvrdit, že jde o špičkovou (a návykovou) práci s jednoduchým principem. Neomezený počet hráčů přetahuje prsty po obrazovce svých telefonů a soupeří o to, kam robot vystřelí. Pokud padne branka, ti, kteří zvolili oblast gólu, postupují dál, dokud nezůstane jeden na jednoho. Vítězný hráč bude před rozhodující penaltou dokonce na malou chvíli skrze telefon živě propojen s brankářem a bude moci předvést třeba „trash talk“ ve snaze gólmana rozhodit.
Ze studia s chytajícím brankářem poběží celou dobu živý přenos, který bude navíc moderovat zkušený sportovní komentátor. Hráči budou cestou bojovat o věcné ceny, přičemž účast ve hře je zdarma. Vize Live Penalty je tímto způsobem do Prahy přivést fotbalové legendy, ale také s celým ansámblem navštívit slavné stadiony a místa spojená s fotbalem.
Sám Kacerle si už nyní myslí také na oblasti mimo fotbal a nadšeně v souvislosti s dalším rozvojem projektu hovoří o hokeji nebo kriketu.
Vzhledem k tomu, jak vážně v mnoha zemích ke sportovnímu fandění přistupují, jak velké popularitě se fotbal a další sporty těší a jak mizivé možnosti interagovat s profesionály existují, může z Live Penalty vyrůst opravdu velká věc.
Konsolidace na trhu balených nápojů pokračuje. Skupina Kofola Jannise Samarase dnes oznámila, že podepsala smlouvu o koupi 100procentního podílu ve společnostech Karlovarská Korunní a Ondrášovka.
Zpráva přichází téměř přesně tři roky poté, co finančník Pavol Krúpa, toho času hlavní tvář skupiny Arca Capital, ke své Ondrášovce s konsolidací na mysli Korunní přikupoval. Kofola v tiskové zprávě uvádí, že jde o logický krok pro obě strany, kterým lze udržet konkurenceschopnost a zajistit další rozvoj.
K jedné z největších českých rodinných firem, která loni utržila lehce přes 7,1 miliardy korun, se tak připojí dvě minerální značky s celkovými tržbami 850 milionů korun. Nápojářský moloch už tak bude dýchat na záda Mattoni 1873, jež loňský hospodářský rok zakončila tržbami 8,8 miliardy.
Do portfolia skupiny Alessandra Pasqualeho totiž patří další silné značky jako Magnesia, Aquila nebo Poděbradka. Bývala to i Toma, ale právě Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Mattonce nařídil se Tomy zbavit. Tu od ní tak letos koupila česká Coca-Cola.
Jannis Samaras
V Kofole segment neslazených balených vod ze zvučných jmen doposud reprezentoval pouze Rajec. Letos v únoru Jannis Samaras v rozhovoru pro Forbes.cz zmiňoval, že zejména u vody očekává růst.
Cenu transakce se obě strany rozhodly nekomentovat. Obchod ještě musí posvětit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, a Arca i Kofola proto Forbesu odmítly poskytnout více informací. Rastislav Velič, který je zodpovědný za většinu aktivit Arca Capital, pouze uvedl, že šlo o dlouhodobější proces.
Stál uprostřed lesa, utopený pod cestou, nějakých pět kilometrů od středočeského Kácova. Na první pohled obyčejný malý srub, ovšem s nepřehlédnutelným nápisem na dveřích: „Vzhledem k opakovaným krádežím vybavení, které má leda tak citovou hodnotu, a nepochopitelnému poškozování cizí věci při dobývání se do chaty jsme se v ní rozhodli rozmístit pasti. Pokud se do nich chytíte, jedině dobře. Nám už je to jedno.“
Varování, kvůli kterému si tu lesní budku u Sázavy doteď pamatuju, vyjadřuje docela přesně pocity mnoha vlastníků podobných chat a chatiček, kteří si už skoro zvykli, že jarní sezona začíná sčítáním škod.
Nějaký půlrok poté mám ten nápis před očima zase. V holešovické zasedačce naproti mně sedí Jiří Horyna a Tomáš Čermák ze softwarové společnosti eMan a přímo přede mnou jejich bílá krabička, které říkají Minialarm. „Má to v sobě pohledový senzor, gyroskop, teploměr, mikrofon, čidlo vlhkosti a Bluetooth. Živí to čtyři tužkové baterie a zařízení díky nim dokáže fungovat bez starostí dva roky,“ představuje nový výrobek ředitel eManu Jiří Horyna.
Zakladatelé společnosti eMan a tvůrci Minialarmu Michal Košek, Tomáš Čermák, Jiří Horyna a Jan Horyna. Foto: eMan
Hlavní ideou patnáctičlenného týmu, který na novince vyšíval přes rok, bylo vyvinout levný alarm s cenou okolo dvou tisíc korun, který by si mohl dát člověk do bytu, garáže, hotelového pokoje, sklepa nebo právě hojně vykrádané chaty. Zkrátka tam, kde se klasický alarm za desítky tisíc montovat nevyplatí nebo to ani nejde, protože na dané místo nevede elektřina.
„Důležité pro nás bylo, aby vše bylo intuitivní. Zařízení na stránce jednoduše spárujete s mobilem, a jakmile přístroj zachytí v okolí nějaký pohyb, zvuk, případně ho někdo zezadu popadne, přijde vám okamžitě varování. Poté můžete zavolat na uložená čísla a incident ihned řešit,“ pokračuje Horyna, který má s alarmem velké plány.
Firma totiž dokonale zachytila trend rozvoje nízkoenergetických sítí, jako je NB-IoT nebo Sigfox. Ty nabízejí sice nižší přenosové rychlosti než klasické mobilní sítě, ale díky tomu jsou zase extrémně nenáročné na spotřebu energie připojovaných zařízení. Když k tomu připočteme výborné pokrytí signálem, jsou ideální pro napojení nejrůznějších čidel, senzorů a podobně.
Právě proto může Minialarm ležet na stole dva roky bez výměny baterií. Výrobek, jehož vývoj stál společnost eMan 18 milionů, má zatím provizorní design vzniklý na 3D tiskárně, vyrobeno je přes 200 kusů a čeká se na sériovou výrobu. Pro devět let fungující zakázkový softwarehouse eMan je Minialarm prvním počinem na poli hardwaru. Právě v dodávání kompletních řešení ale vidí pražská firma budoucnost.
Minialarm. Foto: eMan
„Celý ten segment bude procházet významným vývojem. Domácnosti se budou automatizovat a nejrůznější krabičky spolu budou komunikovat. Budoucnost chytré domácnosti bude řídit jeden centrální mozek, na který budou napojené nitky specializovaných softwarů a hardwarů, jež tu hlavu doplní. A právě tam se chceme dostat a podobná zařízení dodávat,“ vysvětluje Horyna.
Firma tak v současnosti navazuje spolupráci s důležitými výrobci zámků, oken a dalších nedílných součástí domácnosti, se kterými by v budoucnu vytvořila harmonický domácí ekosystém. S jedním je ale potřeba počítat. Chytrá domácnost s energeticky nenáročným alarmem na stole znamená i větší přehled o vašich aktivitách. „S tím alarmem jsme spárovaní doma všichni, a díky jednoduché notifikaci tedy hned víme, kdy kdo přišel domů. To už se mi vymstilo. Když jsem se vrátil z práce neplánovaně dřív, chtěl jsem si dát pohov, ale manželka mě hned zaúkolovala, abych vyzvedl děti.“
Zapomeňte na nejlépe vybavený superb se vším přepychem, co v Mladé Boleslavi dokážou nasoukat do auta. Dokonce ani Kodiaq RS s nejsilnějším dieselovým motorem od Škody je ze hry.
Nejdražší škodovka, kterou si momentálně můžete pořídit, nemá masážní sedadla, klimatizaci, navigaci, a dokonce ani rádio. Jmenuje se Fabia R5 Evo, její základní cena začíná na 4,9 milionu korun, ale většina zákazníků za ni včetně různých příplatků platí v průměru spíš 5,7 milionu.
Jak už asi tušíte, jde o rallye speciál, který má za sebou rekordní rok plný úspěchů. Škoda s ním letos vyhrála mezi výrobci i jezdci světový šampionát ve třídě továrních aut WRC 2 Pro a mistry světa se stala i mezi soukromými týmy v kategorii WRC 2, což je v hierarchii rallye soutěží druhá nejvyšší třída po šampionátu WRC. Stejné auto pak triumfovalo v barvách soukromých týmů i v národních šampionátech ve 23 zemích od Mexika až po Namibii včetně Česka.
„Předčilo to všechna naše očekávání. Po homologaci vylepšené verze Evo letos na jaře jsme počítali s tím, že se jen zúčastníme pár závodů, auto otestujeme, ale nakonec z toho byl titul,“ usmívá se Michal Hrabánek, šéf divize Škoda Motorsport, která má za sebou už 118 let dlouhou historii.
Co je pro něj ještě důležitější, Fabia R5 je ve své kategorii, ve které své rallye speciály vyrábí i Ford, Citroën, Hyundai a Peugeot, suverénním bestsellerem. Škoda jich od roku 2015, kdy začala závodní speciál odvozený od sériové fabie vyrábět, prodala už přes 320. Zhruba 40 z nich už připadá na novou verzi R5 Evo, kterou Škoda představila letos na jaře a kterou poznáte podle lehce jiné masky a drobných úprav pod kapotou.
Celkový počet prodaných vozů znamená vzhledem k jejich ceně nezanedbatelný obrat 1,8 miliardy korun. „Kdybychom neexistovali, Škoda by rozhodně nezkrachovala, na druhou stranu to nejsou zanedbatelné peníze,“ říká Hrabánek s tím, že jeho divize je v průměru schopna vyrobit šest až osm speciálů měsíčně a čekací doba se momentálně pohybuje kolem pěti měsíců. „Zájem je pořád velký, což jsme popravdě na začátku nečekali. Teď už je z toho skoro malosériová výroba,“ dodává se smíchem.
Ostrá fabia, která samozřejmě není homologována na běžný silniční provoz, má pod kapotou přeplňovaný čtyřválec o výkonu 284 koní, který z nuly na 100 km/h zrychlí za 4,2 vteřiny a v závodním režimu spotřebuje v průměru 60 litrů benzinu na 100 kilometrů.
Podle pravidel třídy R5 musí mít část dílů stejnou jako sériový model, ze kterého vychází. V tomto případě je to třeba kapota, přední dveře, dveře od kufru nebo světlomety. S novou generací sériové fabie, která by měla přijít za dva roky, se dá očekávat i nová generace úspěšného speciálu.
Jednatřicetiletý Tomáš Turek v Praze relativně potichu staví startup Daytrip, který si letos sáhne na tržby přesahující 350 milionů korun. Čtvrtým rokem fungující a rychle rostoucí firma turistům nabízí přesuny mezi evropskými městy soukromými jízdami s lokálním řidičem, které jsou doplněny výkladem o daném místě.
„Startupové fungování je nahoru dolů. Buď jste úplně high, nebo máte chuť se vším seknout,“ říká CEO Daytripu v dalším dílu Forbes Byznys podcastu.
Proč opustit vlastní dobře fungující firmu pro startup? Kde získat praktické byznysové vzdělání? Proč si šéf startupu nemá s lidmi z korporace co říct? A jak z Česka oslovit americké zákazníky? Poslechněte si celý podcast.
Z jeho mouky se vyrábějí sušenky Opavia a BeBe Dobré ráno nebo pečou později rozpékané housky v supermarketech. Daniel Perner vede rodinný mlýn ve Svijanech, odkud denně odjíždějí dvě desítky plně naložených kamionů. Zároveň se snaží zachytit nastupující trendy. Vyvinul proto unikátní technologii, díky níž je schopen namlít celozrnnou mouku na hladko. Tak jako nikdo jiný.
V areálu Mlýna Perner, který při cestě po dálnici D10 nelze přehlédnout, neboť zastiňuje známější svijanský pivovar, se každý den semele 500 tun mouky. Než se s ní však řidiči vydají za zákazníky, čeká je ještě jeden nezbytný úkol: popadnout vapku a náklaďáky řádně umýt.
„Mou vizitkou není reklama na zimním stadionu, ale čisté auto,“ tvrdí sebevědomě Daniel Perner, jednatel a většinový vlastník mlýna.
Na trhu působí více než dvě dekády. Během nich udělal z rodinného mlýna jednoho z největších tuzemských výrobců mouky, jenž pronikl i do západních zemí. Své produkty dodává velkoodběratelům, jako jsou Mondelēz International (Opavia, BeBe Dobré ráno, Kolonáda), Dr. Oetker či výrobce mrazeného pečiva La Lorraine.
Právě Pernerův dlouholetý zákazník, americký producent cukrovinek Mondelēz, se na něj před lety obrátil s požadavkem, jestli by nezvládl namlít jemnou celozrnnou mouku. Nezvládl. Jako většina mlynářů na světě. Výzvy se ale s chutí chopil.
„Dnešní doba přináší velké změny ve výživě. Lidé mají více peněz a více se soustřeďují na to, aby jedli zdravě. A pokud tu je určité procento populace prahnoucí raději po celozrnné mouce, která má vyšší přidanou hodnotu, řekl jsem si, že mu ji dopřeju,“ vysvětluje šestačtyřicetiletý muž.
Klasická mlýnská technologie podle jeho slov není schopna hladkou celozrnnou mouku vyrobit. Po měsících hledání tak našel jiné zařízení, jež nechal speciálně upravit. Výsledkem je jedinečný stroj produkující výrobek, který minimálně v Česku nikdo jiný neumí.
„Celozrnnou mouku spousta lidí odmítá, protože pečivo z ní je tvrdé nebo se drolí. Výhoda naší hladké mouky tkví v tom, že se dobře zpracovává, správně kyne, má dobrý objem, a přitom je stále celozrnná,“ říká Perner, jehož novinka byla nedávno ministrem zemědělství oceněna jako inovativní potravinářský výrobek roku.
Nová technologie zároveň mlynáři otevřela dveře na maloobchodní trh. Pod značkou Pernerka momentálně nabízí 13 druhů mouk, mimo jiné třeba špaldovou, pohankovou nebo rýžovou, které je v posledních měsících možné zakoupit v řetězcích Lidl, Kaufland, Tesco nebo Albert. „Lidé zjistili, že ze speciálů se dají dělat dobré výrobky a je to způsob, jak jíst zdravěji.“
Mlýn na řece Jizerce, která od sebe odděluje Liberecký a Středočeský kraj, má historickou tradici. Založen byl v roce 1420 a od té doby jej vlastnila řada významných majitelů, například slavné šlechtické rody Valdštejnů, Šliků a Vartenberků či Michal Mácha, bratr romantického básníka Karla Hynka Máchy.
Do rodiny Pernerových se dostal v roce 1933, kdy jej koupil Danielův dědeček Bohumil. Ačkoli roku 1948 stavení znárodnili komunisté, tři roky po listopadové revoluci se v restituci – jen v zanedbaném stavu – vrátilo do rodinného majetku. A tehdy se Daniel musel přesměrovat na jinou životní cestu.
Vyučeného strojaře rodiče v osmnácti poslali na zkušenou do zahraničí, nejprve do Švýcarska, poté do Německa. Když po čtyřech letech přijel zpět s bohatými zkušenostmi v oboru, vedení mlýna převzal.
Nyní rodinný podnik disponuje plně automatizovanými technologiemi skoro za čtvrt miliardy korun. Ročně dosahuje tržeb přes 800 milionů, přičemž letos očekává zisk kolem 20 milionů. Podle Pernera je to dáno vysokými odpisy firmy, spojenými zejména s marketingovými výdaji.
Na propagaci společnost letos vydala přibližně 10 milionů korun. Značnou část z této sumy ukrojila reklama v novém televizním pořadu Peče celá země, který se na obrazovkách objeví počátkem roku 2020. „Přes milion lidí tak uvidí, jak se peče z Pernerky,“ vkládá do relace velké naděje mlynář, jenž ve firmě drží šedesátiprocentní podíl. Zbytek vlastní jeho rodiče.
Denně Daniel Perner usíná kolem deváté hodiny večerní a vstává před pátou ráno. Po probuzení si jde na hodinu zacvičit a pak na několik minut ponoří své tělo do studené vody. „To mě vždycky nakopne a můžu se vrhnout do práce,“ říká bývalý boxer, na jehož muskulatuře je dlouhodobá záliba ve sportování na první pohled patrná.
Ačkoli zaměstnává čtyři desítky lidí, nemá žádného obchodního zástupce. Nákup, prodej, marketing, ale i kontrola výroby, o to vše se stará sám. Je tak v neustálém zápřahu.
„Má kancelář z toho důvod ani není moc hezká. Nerad sedím za stolem, za ním nevydělávám, proto jsem raději v provozu,“ vysvětluje Perner.
Jen během vzájemného hodinového rozhovoru mu telefon zazvonil zhruba patnáctkrát. Pak ani nepřekvapí, že provoz své firmy řídí prostřednictvím žluté tlačítkové nokie. Moderní smartphony, zejména jejich baterie, by totiž takové vytížení nemusely dlouho vydržet.
Letos na podzim se prodejce tenisek Footshop vydal do čtyř českých regionálních měst, aby zde vylezl ze své online aury a ukázal se mimopražskému světu. V kontejnerech od české společnosti Koma Modular Stanislava Martince tak tenisková firma postupně objela Olomouc, Zlín, Brno a České Budějovice.
Celkem akce přilákala více než 3500 lidí a ukázala jednu z nejvíce kreativních cest, jak se online může prezentovat v offlinu.
„Primárním cílem bylo zvýšit povědomí o naší značce mimo hlavní město. Ne každý má totiž možnost nás navštívit osobně,“ říká zakladatel a šéf Footshopu Peter Hajduček, pohodlně opřený do křesla v pražském Vnitroblocku, kde se nachází jedna z poboček. Hbitě ale dodá, že si nastavili také poměrně exaktní cíle – například získat tisícovku nových mailových kontaktů, pět mediálních výstupů z každé zastávky a následující měsíc tam také o pětinu zvýšit měsíční tržby.
Udělat obyčejný pop-up každopádně Hajduček a spol. nemohli, to nějak nemají v DNA. Projekt, který příznačně nazvali Foot in the Hood, tak přivezl nejen tenisky, ale také party, vystoupení známých umělců, taneční workshopy, turnaje ve Fifě a Beat Saberu nebo tetovací session. Kontejnery obsahovaly jen několik desítek bot k prodeji, zatímco pobočky Footshopu jich běžně vystavují stovky, e-shop pak tisíce.
Myšlenka, s níž přišel event manager Footshopu Jan Seldoň, se ve firmě, která letos obratově míří na 800 milionů korun, rychle chytla. „Města jsme vybrali podle toho, odkud po Praze registrujeme nejvíce objednávek,“ doplňuje svého CEO Seldoň.
Největší výzvou prý byl čas. Idea se poprvé prezentovala na jaře, v červenci bylo vše finálně potvrzeno, partneři jako Reebok, Havana club či Zásilkovna domluveni a na konci září muselo být vše hotovo. „Vypadá to jako dost času, ale jen zajistit transport a povolení od měst trvá týdny,“ přemítá Seldoň, který byl celý říjen na cestě, protože objížděl všechny zastávky.
Ve Zlíně základna Footshopu vyrostla v areálu tamní univerzity, zatímco třeba v Brně teniskoví nadšenci obsadili parkoviště před hotelem Grand. Každý ze čtyř dnů v daném městě měl předem stanovený program, většinou od dopoledne až do večera. Úsměvné je, že třeba ve Zlíně jeden večer před kontejnerem skandovalo přes 700 lidí – ty přilákala show hudebního labelu Milion+ (jestli nevíte, oč jde, zeptejte se někoho z generace Z).
To, co začalo 1. října v Olomouci, skončilo 26. října v Českých Budějovicích. Tým Footshopu se vrátil do svých karlínských kanceláří a začal bilancovat. Některé cíle, jako třeba posílení databáze mailových adres, se podařilo splnit – Footshop nakonec připsal přes 1700 nových relevantních kontaktů. Také výstupů v regionálních médiích bylo nad očekávání více.
Na druhou stranu, třeba dodržet rozpočet se nepodařilo. „Nakonec jsme to asi o 200 tisíc korun přetáhli a celkem nás to vyšlo zhruba na milion,“ usmívá se Hajduček.
Oba se nicméně shodují na tom, že z hlediska brandingu se akce povedla stoprocentně. „Budoucnost retailu není čistě v online světě, stejně jako není v tom kamenném. Podle nás vypadá nějak takhle, a proto jsme to nejspíš nedělali naposledy,“ uzavírá Hajduček a přesouvá se na druhou stranu Vnitroblocku, kde má poradu se svým týmem.
Po ročních námluvách koupil Koh-i-noor Holding miliardáře Vlastislava Břízy a jeho synů majoritní podíl v západočeské společnosti GDK Blow Moulding Machines. Ta se od roku 1993 specializuje na výrobu vyfukovacích strojů pro následné zpracování plastů. Koh-i-nooru firma zapadá do jeho strojírenské divize Machinery, jež dodává především automobilovému průmyslu.
„Byla to zajímavá příležitost, jak dále rozvíjet naše strategické cíle. GDK je ekonomicky zdravě fungující firma, a nemáme tedy v plánu zásadním způsobem vstupovat do jejího řízení,“ uvedl šéf Koh-i-noor Machinery Robert Záboj, jenž je bratrancem synů patriarchy Vlastislava Břízy. Cena zveřejněna nebyla, v roce 2018 GDK utržilo 91 milionů korun a ziskovost EBITDA překročila 12 milionů.
Stroje, které v GDK vznikají, následně vyrábějí dutá plastová tělesa metodou takzvaného extruzního vyfukování. Jde o různé vyfukované lahve a kanystry, které se posléze používají v potravinářství, na balení kosmetiky či bytové chemie. V automobilovém průmyslu jsou typickými představiteli výrobků vzduchová potrubí nebo zásobníky provozních tekutin.
Pro Břízovy je strategickým cílem posílení centra excelence jejich společnosti Koh-i-noor Ponas, která se specializuje na konstrukci a výrobu vstřikovacích a výfukových forem pro lisování a montáž plastových dílů a výrobu výlisků použitím technologie vstřikování termoplastů. Hlavní náplní centra excelence alokovaného v Poličce je výzkum a zpracování plastů. Právě zkušenosti s vlastním vývojem a konstrukcí vyráběných strojů v GDK mají být přínosem pro obě společnosti.
„Působíme ve velmi podobných oborech a věřím, že svými zkušenostmi přispějeme společnostem z holdingu Koh-i-noor k rozvoji, expanzi do dalších zemí, a především ve vývoji,“ uvedl k transakci Petr Kůsa, obchodní ředitel a spolumajitel GDK.
Kdybyste se s Karlem Divišem prošli po ulici a cvičně se ptali lidí, jestli ho znají, většina asi přitaká. Část možná dodá, že jim je povědomý z obrazovky, a zejména fandové do sportu dodají, že jde přece o někdejší nedílnou součást sportovní redakce České televize. Jenže tenhle člověk je už 19 let hlavně šéfem solidně vydělávající IT firmy. I když ho tak zná jen hrstka kolegů, přátel a nejbližších.
Kde se tohle nesourodé spojení vlastně vzalo? „Já měl vždycky blízko ke sportu. Od pěti do 18 let jsem hrál jako brankář fotbal. Dotáhli jsme to v mladším dorostu až do první ligy a opravdu dlouho jsem si tehdy myslel, že budu profesionálním fotbalistou. Tedy až do 18 let, kdy jsem prodělal vážný úraz hlavy. Shodou okolností tady v Holešovicích, na stadionu, který máme přímo pod okny. Nějaký borec z Tatry Smíchov mě tam tehdy tak kopnul do hlavy, že jsem dostal roční zákaz jakéhokoli sportování z obavy vzniku epileptických záchvatů. I když se nakonec naštěstí nic takového neobjevilo, s kariérou byl rázem konec,“ vzpomíná.
Zužitkoval tak alespoň své teoretické znalosti, v roce 1995 se přes maminku dostal na schůzku se sportovním komentátorem Pavlem Čapkem a po věcné fotbalové debatě si oba Českolipáci plácli. Tehdejší student pražského matfyzu a ekonomie na fakultě sociálních věd se tak rázem objevil před kamerou na dostizích, volejbalu, fotbalu nebo později za moderátorským stolečkem na Kavčích horách. Vedle svého externího úvazku v televizi navíc naplno rozjel i svoji paralelní kariéru. Ještě při škole dostal nabídku od kantorky, a aniž by to v ČT komukoli řekl, nastoupil na plný úvazek do České spořitelny coby analytik cenných papírů.
„Sledoval jsem tam mimo jiné americké IT firmy a viděl jsem, jak rostly. Říkal jsem si, že by v tom nebylo špatné dělat. Spojil jsem se tedy s kamarádem, který v IT pracoval, a v říjnu 2000 jsme založili firmu IDC-softwarehouse. Šlo o klasickou garážovku, nebo spíš kolejovku, protože kancelář jsme měli na pokoji,“ směje se.
Zprvu stálo podnikání na programování e-shopů a skládání počítačů z nakoupených komponentů. „Dalo se na tom udělat klidně 30 procent, což nebylo vůbec špatné. Pak nám ale na dveře zaklepala společnost Asiana, prodávající zájezdy a letenky, že by chtěla udělat online portál,“ zmiňuje Diviš zlomový okamžik. Kamarádi z koleje přibrali pár známých z matfyzu a za tři měsíce vytvořili doteď hojně používaný portál Letuška.cz, tehdy vůbec první online rozhraní na prodej letenek ve střední a východní Evropě.
Jelikož ale z prodeje letenek Divišova firma nic neměla a prodej vyvinutého softwaru konkurenčním firmám Asiana logicky odmítala, nastal rozkol. Firma IDC-softwarehouse si nicméně Letuškou udělala jméno a po pražských ajťácích záhy sáhl daleko zajímavější hráč – globální společnost Galileo, dnes Travelport. Tedy firma, která stojí ještě nad prodejci letenek. Spravuje totiž obří globální distribuční systém, který plní daty z letových řádů všech klasických aerolinek a své unikátní informace následně poskytuje přímým prodejcům.
„Pro Travelport jsme podobných větších či menších Letušek, tedy online prodejních letenkových portálů, vytvořili asi 800 v 25 zemích světa. A někde to mělo opravdu až nevídaný dopad. Třeba na Ukrajině se díky těmto portálům neskutečně zvedl počet prodaných letenek,“ říká Diviš.
Kloubit tehdy práci v rozjeté firmě a moderování v televizi šlo dost těžce. Ostatně nabitý denní program vypadal zhruba takto: „Ve čtyři jsem vstal a jel vysílat Studio 6, pak jsem metrem přejel do IDC, kde jsem vedl obchodní jednání a dělal běžnou manažerskou činnost. Sem tam jsem navíc odbíhal z práce na porady do ČT a následně se zase vracel nazpátek do firmy, kde jsem byl třeba do devíti.“ Jak sám říká, do sportovní redakce si chodil v zásadě čistit hlavu. „Občas mi také diváci psali, že ze mě čiší jakási pohoda a můj projev je nenucený a v klidu. Aby ne.“
Nicméně nic netrvá věčně. Z letenkového byznysu firma vystoupila na konci roku 2015, kdy se Travelport rozhodl vývoj dále neoutsourcovat, ale převzít pod svá křídla. Rok nato skončil Diviš i v ČT, protože se naplno pustil do hledání dalších podnikatelských výzev. Vedle IT infrastrukturálních projektů, ve kterých jede firma doteď, se snažila upíchnout i v cizině, přesněji v dalekém Kyrgyzstánu, kam prvně nahlédla za pomoci České rozvojové agentury.
„Sondovali jsme tamní situaci, co by tam šlo rozjet, a zjistili jsme, že je to pole neorané. Nejprve jsme se pokoušeli uspět s online systémem pro řízení trolejbusové dopravy a posléze se soustředili na vybudování datacentra, které v zemi úplně chybělo,“ popisuje Diviš exotickou obchodní štaci. I když firma našla lokálního partnera a domluvila se s kyrgyzským operátorem, nakonec pohořela na financování projektu.
Milion eur, jež byly na rozjetí slibné vize potřeba, zkrátka nikdo z českých investorů nedal. A to z prosté obavy, že pokud by se záměr zhatil, v kyrgyzské pustině by se po penězích jen zaprášilo. Diviš nicméně Kyrgyzstán z hlavy nepouští a stále věří, že se tam dá na cloudovém datacentru docela slušně vydělat.
Jeho současný byznys ale stojí na jiných pilířích. „Děláme administrátorské služby. Od složitých infrastrukturálních celků, kde konfigurujeme třeba 130 virtuálních serverů pro jeden velký e-shop, až po opravdu běžný uživatelský support. Vedle toho máme vlastní malé datové centrum. A rozvíjíme i svou softwarovou buňku, kde ale máme problém s lidskými zdroji. Sehnat dobrého programátora je o nervy. Hodně mladých jsou dneska ukázková kákáčka. Chtějí kilo a káru a ve výsledku nic neumí,“ postěžuje si Diviš.
I když vše není dokonalé, dokáže firma jen ve službách udělat obrat kolem milionu dolarů. A ještě jedna věc Karla Diviše těší. I když televize se už z časových důvodů vzdal, sportu nikoli. V dresu fotbalového týmu Real TOP Praha, složeného z osobností sportovní a kulturní scény, hraje přes léto týden co týden charitativní mače po celé republice. Tak třeba se někdy kruh uzavře a tým Real TOP sehraje duel i v Kyrgyzstánu – hned vedle zbrusu nového Divišova datacentra.
Meteority, mamutí kly či zkamenělý dinosauří trus. Malá, zvenku nenápadná dílna na okraji Liberce ukrývá suroviny, se kterými člověk do kontaktu běžně nepřijde. Její majitel Milan Pokorný z nich vyrábí luxusní nože a ty pak nacházejí zákazníky v USA, Mongolsku nebo Tanzanii. Oblíbily si je i stovky českých vojáků a policistů.
Rodák ze severočeské metropole k naostřené oceli přičichl poprvé před více než dvaceti lety. Tehdy mu bylo čerstvě osmnáct, když potkal svého pozdějšího mistra, česko-kanadského nožíře Buddyho Westona. Práce s noži na něj zapůsobila, a tak vstoupil k Westonovi do učení.
„Četl jsem jím dovezené americké časopisy, koukal mu pod ruce a pracoval s kvalitními materiály,“ líčí nyní čtyřicetiletý muž s plnovousem. „Vyhnul jsem se tak mnoha problémům, na které si člověk obvykle na začátku naběhne.“
V současnosti Milan Pokorný pod značkou MP zhotoví více než sto nožů ročně. A ne ledajakých.
Krásné designové kousky s ocelovou čepelí, často obohacené netypickým materiálem, si u něj objednávají převážně čeští zákazníci. Zbylou část klientely, zhruba pětinu, tvoří zájemci z různých koutů světa.
Všichni si přitom mohou vybrat, zdali si pořídí nůž zavírací, nebo upřednostní raději jeden ze dvou typů pevných.
Menší pevná „kudla“ ObsiKiri vyjde přibližně na pět tisíc korun, oproti tomu průměrná cena „zavíráků“, jimž se Pokorný věnuje především, se pohybuje mezi 30 a 50 tisíci.
Vůbec nejdražší Pokorného nůž dostal čepel z meteoritu a název New Horizons, inspirovaný stejnojmennou planetární sondou zkoumající Pluto. Jeho kupec musel z peněženky vytáhnout 85 tisíc.
Při výše zmíněných částkách tak nepřekvapí, že roční příjmy libereckého nožíře převyšují milion korun. A čistý zisk? Více než padesátiprocentní.
Oblibě mezi klienty se těší také druhý z jeho pevných nožů, Dafy. Vznikl před čtyřmi lety podle přezdívky, a hlavně návrhu vojenského průzkumníka a je určený k přežití.
„Dafy za mnou tehdy přišel s tím, že jede na misi do Afghánistánu a potřebuje kudlu, na kterou by se mohl spolehnout. Tak jsme si spolu sedli a vytvořili nůž, který jsme pojmenovali po něm,“ vzpomíná Milan Pokorný.
Foto Milan Pokorný
„Dafáč“, jak mu říká, byl původně vyrobený pro část vojáků ze 4. brigády rychlého nasazení. Nůž opatřený nepoškrábatelným DLC (diamond-like carbon) povlakováním, které najdete též na drahých hodinkách, ale časem zaujal další.
Momentálně ho vlastní na čtyři stovky příslušníků armády, policistů a survival nadšenců. Některým údajně zachránil život.
„Byl za mnou jeden majitel, že spadl pod led a díky dafáči se mu z něj podařilo vysekat,“ vypráví nožíř. „Jiný mi zase říkal, že se urval ze stráně. Zasekl se nožem do skály a brzdil čepelí, což jeho pád výrazně zmírnilo. Když pak dafáč přinesl ukázat, stopy brzdění na něm byly patrné.“
Vyrobit jeden nůž Pokornému zabere několik týdnů. Zakázek má však naplánováno na rok a půl dopředu. Jeho fascinace materiály připomíná fetiš, jak ostatně sám opakovaně zmiňuje.
Vedle meteoritů a koprolitů lze v jeho sbírce nalézt také zub megalodona, historicky největšího (již vyhynulého) žraloka, damascenskou ocel s příměsí železa z Titaniku, lano z ještědské lanovky nebo brilianty.
Všechny tyto suroviny v minulosti při výrobě svých nožů použil či se k tomu v budoucnu chystá. Vymyslel si také svou vlastní nerezovou ocel, kterou se společníkem Markem Procházkou vyvíjel rok.
„Řekl bych, že nikdo jiný na světě podobné bizáry nedělá,“ je si vědom. „Jenže já když dostanu nějaký nápad, straší mě to tak dlouho, dokud ho nezrealizuju.“
Vedle nadšení a píle má Milan Pokorný ještě jedno vodítko k úspěchu – audioknihy. Desítky audioknih. Každý rok si jich prý při práci poslechne přibližně osmdesát.
„Bez dobré audioknihy totiž nejsem schopný nůž udělat,“ dodává s nadsázkou.
Černé vlaky Sirius, které si nechala společnost Leo Express vyrobit za pět miliard v Číně, prý přijdou s takovou mírou komfortu, jaká bude pro Čechy něčím úplně novým. Detaily ovšem dopravce tají, jen prozrazuje, že půjde hlavně o nezvyklé rozmístění sedaček v prémiové třídě a více prostoru pro catering.
„Navrhli jsme si ten vlak podle našich představ a výrobce nám vyšel vstříc. To by u žádného jiného velkého producenta nešlo,“ uvádí ředitel společnosti Peter Köhler jeden z důvodů, proč sáhl Leo Express zrovna po čínském výrobku.
Největší vlakový výrobce světa, čínská CRRC, vyrobila Leo Expressu celkem tři vlaky. „Zatím máme v Česku jeden, který prochází testováním na zkušebním okruhu ve Velimi, druhý má dorazit během několika týdnů a třetí na jaře. Plus máme opci na dalších 30 jednotek,“ říká Köhler.
Podle něj by mělo být schválení vlaků pro evropské koleje dotaženo v průběhu příštího roku. A nasazeny budou přednostně na českých, polských a slovenských kolejích.
Jestli budou čínské vlaky opravdu taková pecka, jak Leo Express slibuje, se ukáže časem. Nicméně nehledě na nové stroje se dítku Leoše Novotného mladšího začíná konečně trochu dařit. Po šesti letech strávených v červených číslech se totiž hospodaření firmy přehouplo do mírného provozního zisku a vypadá to, že černo-zlatá flotila Leo Expressu se pomalu rozjíždí. Radost z toho může mít například 47. nejbohatší Čech a někdejší vlastník potravinářského kolosu Hamé Leoš Novotný starší, který podnikání svého syna částečně dotoval.
Za 2,5milionový zisk vděčí dopravce mimo jiné vládě Andreje Babiše, která loni v březnu hned po volbách zavedla razantní, 75procentní slevy na jízdném pro studenty a důchodce. Slevy totiž zafungovaly jako slušná vábnička a nalákaly do vlaků a autobusů více cestujících. Konkrétně Leo Express napočítal během letošního půl roku 1,25 milionu pasažérů, tedy o půl milionu více než o rok dříve. Do konce roku by chtěl přepravit celkem dva miliony lidí.
Stejně jako ostatní dopravci Leo Express rozhodně neprodělal ani na státním doplatku za poskytnuté slevy. Naopak. U jeho nejdražších jízdenek za tisíc korun činil státní doplatek 750 korun, dopravce si tak mohl dovolit takovému cestujícímu zbytkovou cenu převést na věrnostní body, a jízdné mu tak zcela odpustit. Aby ne, i tak mu stát zaplatil více, než kolik by stály tři běžné jízdenky z Prahy do Ostravy před zavedením slev. Zároveň ale firma na trase nabízí jízdné za 99 korun, tedy nejnižší ze všech dopravců.
„Bylo to kvůli našemu dynamickému tarifu, který máme od počátku. Některé jízdenky tak mohou být dražší než u konkurence a je to na nich pak hodně vidět. Rozhodně nestavíme byznys na slevách. Z šesti miliard, které byly mezi dopravce rozděleny, jsme inkasovali nějaká dvě procenta. A sami jsme se rozhodli, že slevy zastropujeme a budeme vypočítávat z maximální ceny jízdenky 599 korun,“ řekl Forbesu ředitel společnosti Peter Köhler.
Dopravce dostane za každého pasažéra maximálně 450 korun. Společnost tak jen předešla státní restrikci, která od ledna maximální možný doplatek stanovuje na 389 korun.
Naprosto klíčovým milníkem je však pro firmu 15. prosinec, kdy začne poprvé v historii jezdit coby dotovaný přepravce. Na objednávku Pardubického kraje se Leo Express ujme trati z Ústí nad Orlicí přes Letohrad do Mlýnického dvora. A dráhy z Dolní Lipky do Hanušovic. „Nasadíme tu motorové jednotky Alstom Lint. Ten start bude hodně zajímavý a všichni jsme zvědaví, jestli zvedneme popularitu té trati a jestli do vlaků přivedeme více cestujících. V dálkové přepravě máme obsazenost nějakých 70 procent, tak uvidíme, jak to bude vypadat v dopravě regionální,“ říká Köhler.
Podobné očekávání má firma i ve Zlínském kraji, kde na několika tratích kooperuje s Arrivou. Do Pardubického kraje bude denně jezdit i spoj z Prahy, na víkendové vlaky bude navíc navazovat autobus do skiareálu Dolní Morava.
Pokud se Leo Expressu na Orlickoústecku zadaří, chtěl by výsledky použít jako referenci a zaútočit na daleko sytější sousto. „Zajímají nás příměstské linky okolo Prahy. Ty monitorujeme a chceme do nich jít. Je tam největší přepravní trh na elektrifikovaných tratích, na které se zaměřujeme. Zajímají nás například linky do Kladna nebo do Benešova,“ tvrdí Köhler.
Dostat se na pražské linky ale nebude nic snadného. Dominují tu České dráhy, které by však časem o část svých tratí mohly přijít. „Na pražských příměstských tratích se může do deseti let až čtvrtina tratí přesoutěžit. Do dvou let by měla najít stabilního provozovatele také jediná vnitropražská linka z Roztok do Hostivaře,“ vysvětluje mluvčí organizátora Pražské integrované dopravy Filip Drápal.
Další plány má Leo Express v zahraničí. Cílí především na Polsko. Po Krakově, kam černo-zlaté vlaky jezdí úspěšně už od léta 2018, vyrazí Leo Express za pár dní i do další jihopolské metropole – Vratislavi. První vlak z Prahy tam vyjede v pátek 20. prosince a cestu si zopakuje každý víkend. „Chceme rozhýbat přeshraniční mobilitu, protože dnes žádný přímý spoj z Prahy do Vratislavi nejezdí,“ říká výkonný ředitel společnosti Leo Express Peter Köhler.
Žádné expresní spojení ale nečekejte. Cesta do vcelku lákavého cíle vám zabere čtyři a půl hodiny a zejména polské putování bude dost o nervy. Vlak tu totiž bude zastavovat co pět minut doslova na každé mezi. Od českých hranic do Vratislavi má celkem 22 zastávek.
Vedle toho si Leo Express připravuje půdu i pro rozmach východním směrem. Nově získal povolení jezdit na dráze z Krakova do Medyky, tedy do městečka na polsko-ukrajinské hranici. A usiluje i o vstup na lukrativní trať spojující Krakov s Varšavou. „Varšavu vnímáme jako důležité město celého středoevropského regionu, kam se vyplatí jezdit. A protože s námi cestuje stále více Ukrajinců, sondujeme i možnost dotáhnout vlaky přímo na polsko-ukrajinské hranice,“ říká Köhler.
Dál už se černo-zlaté vlaky nedostanou kvůli širšímu rozchodu ukrajinských kolejí. Ani do Varšavy a do Medyky se ale české vlaky hned tak nepodívají. V případě klíčové spojky dvou největších polských měst jim musí dát nejprve svolení polský drážní úřad. Na hranice s Ukrajinou je vpustí až nový jízdní řád.
Kdybyste se s Karlem Divišem prošli po ulici a cvičně se ptali lidí, jestli ho znají, většina asi přitaká. Část možná dodá, že jim je povědomý z obrazovky, a zejména fandové do sportu dodají, že jde přece o někdejší nedílnou součást sportovní redakce České televize. Jenže tenhle člověk je už 19 let hlavně šéfem solidně vydělávající IT firmy. I když ho tak zná jen hrstka kolegů, přátel a nejbližších.
Kde se tohle nesourodé spojení vlastně vzalo? „Já měl vždycky blízko ke sportu. Od pěti do 18 let jsem hrál jako brankář fotbal. Dotáhli jsme to v mladším dorostu až do první ligy a opravdu dlouho jsem si tehdy myslel, že budu profesionálním fotbalistou. Tedy až do 18 let, kdy jsem prodělal vážný úraz hlavy. Shodou okolností tady v Holešovicích, na stadionu, který máme přímo pod okny. Nějaký borec z Tatry Smíchov mě tam tehdy tak kopnul do hlavy, že jsem dostal roční zákaz jakéhokoli sportování z obavy vzniku epileptických záchvatů. I když se nakonec naštěstí nic takového neobjevilo, s kariérou byl rázem konec,“ vzpomíná.
Zužitkoval tak alespoň své teoretické znalosti, v roce 1995 se přes maminku dostal na schůzku se sportovním komentátorem Pavlem Čapkem a po věcné fotbalové debatě si oba Českolipáci plácli. Tehdejší student pražského matfyzu a ekonomie na fakultě sociálních věd se tak rázem objevil před kamerou na dostizích, volejbalu, fotbalu nebo později za moderátorským stolečkem na Kavčích horách. Vedle svého externího úvazku v televizi navíc naplno rozjel i svoji paralelní kariéru. Ještě při škole dostal nabídku od kantorky, a aniž by to v ČT komukoli řekl, nastoupil na plný úvazek do České spořitelny coby analytik cenných papírů.
„Sledoval jsem tam mimo jiné americké IT firmy a viděl jsem, jak rostly. Říkal jsem si, že by v tom nebylo špatné dělat. Spojil jsem se tedy s kamarádem, který v IT pracoval, a v říjnu 2000 jsme založili firmu IDC-softwarehouse. Šlo o klasickou garážovku, nebo spíš kolejovku, protože kancelář jsme měli na pokoji,“ směje se.
Zprvu stálo podnikání na programování e-shopů a skládání počítačů z nakoupených komponentů. „Dalo se na tom udělat klidně 30 procent, což nebylo vůbec špatné. Pak nám ale na dveře zaklepala společnost Asiana, prodávající zájezdy a letenky, že by chtěla udělat online portál,“ zmiňuje Diviš zlomový okamžik. Kamarádi z koleje přibrali pár známých z matfyzu a za tři měsíce vytvořili doteď hojně používaný portál Letuška.cz, tehdy vůbec první online rozhraní na prodej letenek ve střední a východní Evropě.
Jelikož ale z prodeje letenek Divišova firma nic neměla a prodej vyvinutého softwaru konkurenčním firmám Asiana logicky odmítala, nastal rozkol. Firma IDC-softwarehouse si nicméně Letuškou udělala jméno a po pražských ajťácích záhy sáhl daleko zajímavější hráč – globální společnost Galileo, dnes Travelport. Tedy firma, která stojí ještě nad prodejci letenek. Spravuje totiž obří globální distribuční systém, který plní daty z letových řádů všech klasických aerolinek a své unikátní informace následně poskytuje přímým prodejcům.
„Pro Travelport jsme podobných větších či menších Letušek, tedy online prodejních letenkových portálů, vytvořili asi 800 v 25 zemích světa. A někde to mělo opravdu až nevídaný dopad. Třeba na Ukrajině se díky těmto portálům neskutečně zvedl počet prodaných letenek,“ říká Diviš.
Kloubit tehdy práci v rozjeté firmě a moderování v televizi šlo dost těžce. Ostatně nabitý denní program vypadal zhruba takto: „Ve čtyři jsem vstal a jel vysílat Studio 6, pak jsem metrem přejel do IDC, kde jsem vedl obchodní jednání a dělal běžnou manažerskou činnost. Sem tam jsem navíc odbíhal z práce na porady do ČT a následně se zase vracel nazpátek do firmy, kde jsem byl třeba do devíti.“ Jak sám říká, do sportovní redakce si chodil v zásadě čistit hlavu. „Občas mi také diváci psali, že ze mě čiší jakási pohoda a můj projev je nenucený a v klidu. Aby ne.“
Nicméně nic netrvá věčně. Z letenkového byznysu firma vystoupila na konci roku 2015, kdy se Travelport rozhodl vývoj dále neoutsourcovat, ale převzít pod svá křídla. Rok nato skončil Diviš i v ČT, protože se naplno pustil do hledání dalších podnikatelských výzev. Vedle IT infrastrukturálních projektů, ve kterých jede firma doteď, se snažila upíchnout i v cizině, přesněji v dalekém Kyrgyzstánu, kam prvně nahlédla za pomoci České rozvojové agentury.
„Sondovali jsme tamní situaci, co by tam šlo rozjet, a zjistili jsme, že je to pole neorané. Nejprve jsme se pokoušeli uspět s online systémem pro řízení trolejbusové dopravy a posléze se soustředili na vybudování datacentra, které v zemi úplně chybělo,“ popisuje Diviš exotickou obchodní štaci. I když firma našla lokálního partnera a domluvila se s kyrgyzským operátorem, nakonec pohořela na financování projektu.
Milion eur, jež byly na rozjetí slibné vize potřeba, zkrátka nikdo z českých investorů nedal. A to z prosté obavy, že pokud by se záměr zhatil, v kyrgyzské pustině by se po penězích jen zaprášilo. Diviš nicméně Kyrgyzstán z hlavy nepouští a stále věří, že se tam dá na cloudovém datacentru docela slušně vydělat.
Jeho současný byznys ale stojí na jiných pilířích. „Děláme administrátorské služby. Od složitých infrastrukturálních celků, kde konfigurujeme třeba 130 virtuálních serverů pro jeden velký e-shop, až po opravdu běžný uživatelský support. Vedle toho máme vlastní malé datové centrum. A rozvíjíme i svou softwarovou buňku, kde ale máme problém s lidskými zdroji. Sehnat dobrého programátora je o nervy. Hodně mladých jsou dneska ukázková kákáčka. Chtějí kilo a káru a ve výsledku nic neumí,“ postěžuje si Diviš.
I když vše není dokonalé, dokáže firma jen ve službách udělat obrat kolem milionu dolarů. A ještě jedna věc Karla Diviše těší. I když televize se už z časových důvodů vzdal, sportu nikoli. V dresu fotbalového týmu Real TOP Praha, složeného z osobností sportovní a kulturní scény, hraje přes léto týden co týden charitativní mače po celé republice. Tak třeba se někdy kruh uzavře a tým Real TOP sehraje duel i v Kyrgyzstánu – hned vedle zbrusu nového Divišova datacentra.
Je čtvrtek 19. prosince a v kancelářích Forbesu, zmítaných vidinou zítřejší uzávěrky, to žije. Musí to žít, jinak by v lednu nebylo co číst. Nebo bychom neměli Vánoce. Bůh ví, co je horší.
Když však dnes napíšete e-mail do celé řady firem, často už vám obratem přijde automatická odpověď typu, cituji: Hello, I’m off for Christmas break, will be back on January 6th. If your inquiry is urgent, please resend with [URGENT] in the subject.
I v případě, že se někde do práce podívají ještě zítra, stále to vychází na grandiózních 16 dní volna – pokud tedy nepatříte mezi ty, koho zpátky do práce nahánějí už mezi svátky.
Jak na sváteční pauzu reaguje český byznys?
Šéfka českého Googlu Taťána le Moigne na dotaz, zda se v Googlu ještě pracuje, poslala fotku z hor. Žádné plošné nastavení ve firmě nezavedla. „U nás se nevyžaduje ani nezakazuje nic. Googleři si berou volno, jak chtějí a potřebují,“ napsala.
V tuzemské pobočce nadnárodní softwarové společnosti SAP údajně sílí tlak na to, aby šlo vedení příkladem a na svátky vypnulo. Žádné e-maily a žádné telefony (pokud tedy zrovna nejste v oddělení prodejů, kde je příhodné na příjmu zůstávat). Lidé by si prý měli odpočinout, aby pak mohli „podávat ty nejlepší výkony a prospívat v práci i životě“. Němci, no…
Podobně se na to dívají v potravinářském molochu Mars, kde se online prezence během svátků neočekává.
Na dotaz, zda se v českém Googlu ještě pracuje, poslala šéfka Taťána le Moigne fotku z hor.
Co na to reklamka? „U nás končíme tento pátek a začínáme 6. ledna. Doufáme, že lidé nebudou číst e-maily a zvedat telefony, ale nikdo nikomu nic nezakazuje,“ říká Jan Binar, šéf agentury McCann.
„Postupně se to u nás v kancelářích vylidňuje,“ komentuje aktuální dění CEO STRV Lubo Smid. „Já dotahuju ještě hodně dealů, takže pracuji do pondělí, ale pak si dám týden a půl pauzu,“ dodal Smid, toho času opět na cestách.
Koupelnářský gigant Siko dle slov svého ředitele Tomáše Valy nekončí nikdy. „Máme mezi svátky inventury, prodejny jedou kromě státních svátků skoro neustále,“ tvrdí Vala.
Sám je nicméně velkým odpůrcem mailových a zprávových notifikací u sebe i u kolegů, a o to více přes Vánoce. „Abych mohl pracovat na sto procent, musím také odpočívat,“ říká muž, který bude v práci v pondělí i v pátek, ale během tří vánočních dnů se bude snažit práci neřešit.
Ani v Brně nebude podle všeho úplná nuda. Zakladatel Y Softu Václav Muchna říká, si firma mezi svátky zachovává ordering, logistiku a podporu, jinak je ale vypnutá. „Nemáme žádné nařízení, ale faktem je, že si většina lidí vybírá dovolenou, které máme šest týdnů ročně,“ vypočítává Muchna.
V e-commerce se každopádně nad ideou dlouhých svátků mohou akorát pousmát. „Volno už dnes? Naopak, minimálně stovku lidí z kanceláře jsem poslal do skladu,“ rozhazuje rukama šéf Alzy Tomáš Havryluk. „Ten největší zápřah nás teprve čeká.“
No a pak jsou tu ještě startupy, kde na rozjímání samozřejmě není prostor. „Lidi budou online,“ hlásí Forbesu zakladatel Twista Michal Šmída. „Musíme makat!“
Největší tuzemský e-shop, který letos směřuje k obratu 30 miliard korun, spouští novou kategorii, i když ne zcela nákupní.
Pod názvem Souhvězdí pomoci na Alze naleznete dobročinné projekty, na něž lze přispět nezávisle na nákupu. Vložíte do košíku, vyberete násobek stokoruny, zaplatíte a je to. Idea je navíc do budoucna taková, že by zákazníkům bylo nabídnuto přispět formou zaokrouhlení nákupu – kdo by přece řešil stovku při nákupu televize třeba za 17 900 korun?
„Za tímto projektem se skrývá ambice pomoci potřebným tím, kde je Alza jako e-commerce platforma silná. Chceme umožnit, aby prostředky mezi těmi, kteří je mají, a těmi, kteří je potřebují, tekly co nejsnáze a bez zbytečných ztrát,“ uvedl se spuštěním projektu Tomáš Havryluk, který by chtěl výhledově zalistovat tolik dobročinných projektů, kolik jen bude možné, a vytvořit tak největší CSR platformu v zemi.
Alza měsíčně zaznamená i 20 milionů návštěv, což jsou čísla, na něž pochopitelně weby neziskových organizací nikdy nemohou dosáhnout ani dohromady. Kromě návštěvnosti nabízí i potřebnou infrastrukturu a zpracování plateb.
Snaha zachytit velké množství zákazníků ve chvíli, kdy mají otevřené peněženky, je stále více viditelná. Dnes je běžné, že si k nákupu jízdenky nebo letenky přihodíte pár drobných na „vymazání své uhlíkové stopy“, stejně jako se vás napříkald McDonald’s u samoobslužných terminálů před platbou pravidelně ptá, jestli chcete přihodit 25 korun pro jeho nadační fond.
Seamless dobročinnost bez bariér skýtá nepochybně značný charitativní potenciál – jeden by i řekl, že je to jediná cesta, jak zasáhnout opravdové masy, včetně lidí, kteří z mnoha důvodů pravidelně nepomáhají.
To si ostatně před šesti lety uvědomil i Amazon, když začal s programem AmazonSmile. Ten funguje na principu automatického příspěvku: půl procenta z každého nákupu jde vámi vybrané nadaci a v Americe lze takto přispět milionu různých subjektů.
Vtip je pochopitelně v tom, že abyste pomáhali, musíte nakupovat. A čím více nakoupíte, tím více pomůžete. Přístup Alzy je v tomto ohledu přímočařejší a bude zajímavé sledovat, jestli se jím inspirují i další velcí hráči našeho e-commerce trhu.
Dva vysportovaní chlápci se zpocenými těly kolem sebe poskakují a vyměňují si údery. Jejich funění, jež se nese celým sálem, chvílemi přebíjí jen hlasité skandování diváků. Těžko věřit, že v takto bouřlivé atmosféře se bijí dva lidé, jejichž pracovní uniformou je oblek. Vítejte v Manažerské extralize boxu.
Právníci, bankéři, finanční poradci, manažeři, ale i soudce Nejvyššího správního soudu Tomáš Rychlý. Ti všichni jednou začas vymění uhlazené prostředí za ring obehnaný 16 provazy. Sundají formální oblečení, navléknou boxerské rukavice a vydají se vstříc potu a endorfinům.
A také nekompromisním pokynům z úst o generaci mladších trenérů: „Ruce nahoru!“ „Dejchej!“ „Jdi na bradu!“
Nápad na uspořádání boxerských duelů pro manažery se zrodil před 11 lety v hlavách bratrů Jana a Petra Saglenových. Coby majitelé agentury pořádající kongresy a semináře pro zdravotnický personál tehdy přemýšleli, co by pro své klienty mohli vymyslet.
„Brácha zmínil, že na německé televizní stanici RTL viděl boxerský zápas manažera z O2 a Vodafonu, kteří zaplnili arénu. Zalíbilo se nám to. Řekli jsme si proto, že pozveme naše zákazníky, zaplatíme jim na čtyři měsíce trenéry a budeme s nimi dvakrát týdně chodit do tělocvičny,“ vzpomíná Jan Saglena.
Jenže to nestačilo. Zhruba v polovině tréninkového období si bratři usmysleli, že by na závěr mohli uspořádat galavečer. A tak si pronajali holešovickou Tipsport arénu, kam se na šestnáctku jejich nejlepších boxujících klientů přišlo podívat přes 500 diváků. Zájem byl takový, že o rok později založili oficiální soutěž – Manažerskou extraligu boxu (MEB).
V současnosti sdružuje 326 mužů i žen různého věku z celé republiky, které podle Sagleny spojuje jediné: „Touha vyzkoušet si, jaké to je, stát v ringu.“
Manažerští rváči a rváčky jsou ostrému duelu mezi provazy ochotni ledacos obětovat. Načas upozadí firmu i rodinu, aby těch pár minut rychlých pohybů a tvrdých úderů vydrželi. Na oplátku se jim dostane pořádného odreagování a zlepšení fyzické kondice.
Součástí ligy bílých límečků, jak se MEB někdy přezdívá, je od jejího spuštění také Daniel Táborský, někdejší český reprezentant v amatérském boxu a pětinásobný mistr republiky.
Nejprve pomáhal se stavěním ringu, prodával propagační předměty nebo dělal ochranku. V roce 2016 byl však ze zdravotních důvodů nucen boxerskou kariéru ukončit, a tak se dal na dráhu trenéra, jehož svěřenci pravidelně startují v MEB.
Zároveň se vypracoval na pozici ředitele extraligy. Pětadvacetiletý rodák z Prahy tak má na starosti její sportovní stránku.
„Nejde o výdělečnou činnost, takže pro mě je to ryze srdeční záležitost. A taky velká zkušenost, protože se chci organizaci podobných akcí sám věnovat,“ líčí.
Právě Táborský trénuje zmíněného soudce Tomáše Rychlého a pod palcem má rovněž řadu advokátů. „Kdysi mi řekli jednu věc, a to že advokáti buď chlastají, nebo boxují. Jsou pod neustálým tlakem, a tak se pochopitelně potřebují vybít,“ říká mladík.
I přestože jsou jeho žáci mnohdy o 20 let starší, nemají prý problém naslouchat mu a řídit se jeho pokyny. Podle Dana Táborského je to tím, že si uvědomují, co je třeba pro dosažení úspěchu. A je jedno, jestli se zrovna jedná o podnikání, či pěstní souboj.
„Většina musí pořád rozhodovat, být vůdčí osobností, tak si dost možná i užijí, že se na chvíli nechají seřvat od mladého kluka,“ dodává s tím, že zpočátku pro něj tato role byla nepřirozená, ale časem si zvykl.
MEB ročně uspořádá tři čtyři galavečery – záleží na poptávce. Jistotou je, že závěrečná prosincová show se tradičně koná v místě penězům zaslíbeném, ve velkém sále České národní banky v Praze.
„Přišlo nám to jako super symbol, když se manažeři, finančníci a bankéři utkají přímo v ČNB. Má to šťávu,“ odůvodňuje neotřelý výběr místa Jan Saglena. Vedle centrální banky zaplňují kravaťáci boxerskými duely též konferenční střediska v Poděbradech, Nymburku či na pražské Olšance.
Cestu na galavečer má umetenou každý člověk starší 18 let, který projde zdravotní prohlídkou. Jediným omezením je, že nesmí být aktivním závodníkem a mít na svém kontě více než pět zápasů v jakémkoli úpolovém sportu.
Pokud tyto podmínky splní, stačí už jen vyplnit přihlášku na webu a zaplatit roční členský poplatek tisíc korun. Na další dva tisíce vyjde zápasová licence. Organizátoři se přitom snaží vyjít vstříc úplně všem. Kdo se zúčastní více než tří duelů, může následně vyzvat mistra extraligy a utkat se s ním o titulový pás.
Oproti klasickému amatérskému boxu jsou kola v tom manažerském o minutu kratší. Závodníci tak v ringu stráví třikrát dvě minuty. Pořadatelé mimo jiné usilují o co největší bezpečnost boxerů. Do ringu se tu jde povinně s helmami s lícnicemi a chráničem brady a navlékají se šestnáctiuncové rukavice, které jsou větší a měkčí.
„Speciálně zápas posuzují i rozhodčí. Když vidí na jedné straně převahu, raději duel ukončí dříve technickým KO,“ popisuje Saglena.
Jedním z těch, kteří se pravidelně objevují v ringu pod hlavičkou MEB, je Ondřej Krumphansl, manažer obchodu v IT společnosti Comparex CZ. Za pět let, co má status člena asociace, absolvoval sedm zápasů, z toho šest vítězně. Opakovaně získal titul mistra MEB a je i jeho aktuálním držitelem.
„Box jako doplňkový sport doporučuji úplně všem. Na první pohled vypadá děsivě, ale je to disciplína gentlemanů, která probíhá dle pravidel. Zvu na box i své zákazníky, s nimiž obchoduji, aby si procvičili a prokrvili tělo,“ říká muž v boxerské komunitě známý jako „Krumpáč“.
Box podle něj dokáže z lidí na manažerských postech nejen vyplavit stres, ale také je připravit na složité situace v profesním životě. Jako často se objevující překážku vidí absenci sebevědomí, odvahy a neochotu vzít na sebe zodpovědnost.
„Já svým podřízeným říkám: Dělejte rozhodnutí, klidně pět denně. Nebojte se toho. Zjistíte, že se strašně posouváte. A v boxu se musíte rozhodovat neustále.“
Ačkoli zájem ze strany veřejnosti o Manažerskou extraligu roste, podle jejího šéfa Jana Sagleny se nejedná o výnosný byznys. Ročně musí se svými spolupracovníky sehnat zhruba půl milionu korun (130 tisíc na galavečer), a když se tak stane, v týmu zavládne spokojenost a přemlouvání sponzorů končí.
„Většinou skončíme na nule. Kdybychom se shánění peněz věnovali více, tak bychom našli další sponzory a vybrali větší částky, ale naším cílem není zisk,“ opakuje Saglena s tím, že každý z organizátorů provozuje svůj vlastní byznys.
„Líbí se nám, že můžeme dělat lidem radost a sdílet jejich nadšení. Ať už nemocným dětem, které podporujeme, nebo padesátiletým manažerům, kteří se rozhodnou vystoupit z komfortní zóny.“
Pochází z Kavkazu, v Evropě jsou jejím největším producentem Dánové, kteří ji ve velkém pěstují v severním Polsku, a končí v obývacích pokojích v Německu, Velké Británii, Francii, Rakousku nebo České republice. Kdo? Jedle ceněná pro své lesklé jehličí, pravidelnost i trvanlivost.
Kavkazská jedle je vpravdě globální strom. A v poslední době naprostý hegemon na trhu s vánočními stromky. Z 1,3 milionu stromků, které se podle odhadů v Česku před Štědrým dnem prodají, tvoří kavkazské jedle 75 procent.
Daleko za nimi se s 15 procenty podílu na trhu krčí někdejší český vánoční lídr, smrk pichlavý, a zejména za komunismu oblíbená borovice paběrkuje s pěti procenty.
Letos je dominance jedle ještě patrnější. „Na trhu jí je přebytek, protože vyrostly stromy, které Dánové vysadili před 10 lety na obřích polských plantážích,“ vysvětluje František Valdman, místopředseda českého Sdružení pěstitelů vánočních stromků.
„Dánové si vytipovali místa poblíž moře u německých hranic, kde panuje příznivé klima a spadne dostatek srážek. Stromy jim navíc na jaře nemrznou. Pustili se do toho opravdu ve velkém – byli jsme se podívat na jedné z plantáží o výměře dva tisíce hektarů, což je trojnásobek plochy, na které hospodaří všichni námi zaštítění pěstitelé.“
Všech 56 sdružených českých stromkařů hospodaří na souhrnné ploše 621 hektarů. Pěstitelé v Polsku nad nimi dominují i díky tomu, že mohou na své plantáže čerpat dotace.
Díky obrovské polské produkci takřka ideálního vánočního stromu klesá jeho cena a zejména velké obchodní řetězce ho nabízejí od 300 korun. Největší nábytkářský dům IKEA pak dokonce ve výsledku za 250 korun. Zákazník tu sice zprvu zaplatí za jedli 499 korun, ale řetězec mu v lednu polovinu vrátí na zákaznickou kartu.
Češi se liší od Rakušanů, kteří preferují vlastní dřeviny.
Ceny za jedli u menších pěstitelů se pohybují od pětistovky výš. „Ve výsledku to znamená, že 80 procent u nás prodaných jedlí pochází z dovozu. Věděli jsme, že to přijde, a teď to prožíváme naplno,“ dodává Valdman. Podle něj je smůla, že jdou čeští zákazníci čistě po ceně a původ stromku v zásadě neřeší. Liší se tím od Rakušanů, kteří tradičně preferují vlastní dřeviny.
Jaké dopady má dominance jedlí z Polska na tržby českých pěstitelů, známé není, protože stromkaři ekonomické výsledky tradičně nezveřejňují. Lze se ale dovtípit, že lehké časy zrovna nemají – už jen kvůli tomu, že zákazníci prahnou po stromku, který se v našich podmínkách nepěstuje zrovna snadno.
„Na hodně místech se vůbec nechytne, třeba okolo Prahy nebo v Polabí nemáte šanci. Jde to na Šumavě, na Vysočině nebo v Jizerských horách. Tam ale zase bojujete s mrazy. Ty dokážou přes zimu, ale hlavně na jaře populaci stromků zdecimovat. Stačí, aby bylo chvíli teplejší počasí, vyrašily pupeny a náhle přišel mráz,“ popisuje časté riziko Valdman a s probíhající klimatickou změnou jsou právě takové výkyvy čím dál běžnější.
„Nedá se proti tomu nijak bránit, prostě doufáte, že mrazy v nevhodnou dobu nepřijdou,“ dodává Radek Calta, pěstitel stromků z Plzeňska. Další pohromou je pro české stromkaře i stále sílící sucho, na které jsou zase citlivé borovice, jimž naopak mráz tolik nevadí.
Zatímco Evropa řeší stromkový boom a cenovou stagnaci či spíše pokles, v USA mají úplně opačné problémy. Ceny vánočních stromků tu setrvale rostou. Stromek se v Americe prodává v průměru za 80 dolarů, tedy bezmála za dva tisíce korun.
I za oceánem sahají kořeny dnešních cen 10 let do minulosti. Uprostřed ekonomické krize v roce 2009, kdy měli Američané hlouběji do kapsy, totiž jejich hlad po stromcích opadl, ceny šly dolů a řada pěstitelů z tradičních oblastí, jako je Oregon, Severní Karolína anebo Michigan, skončila nebo vysadila méně nových stromků.
Zbytek dokonalo počasí a klimatická krize, přinášející v posledních letech výrazná sucha. I přesto je v USA stromků dostatek a byznys se nijak nezpomalil. Vždyť loni utratili Američané celkem za 33 milionů živých stromků více než dvě miliardy dolarů.
„Miluju Vánoce. Škoda že jsou jenom jednou v roce,“ rozplývá se energický jednačtyřicetiletý podnikatel Zdeněk Ševčík a u toho skládá mosazný svícínek. Když se do něj zasadí zapálené svíčky, horký vzduch rozpohybuje malý kolotoč s korálky, které začnou narážet do zvonků.
„Cink, cink, cink,“ rozezní se po chvilce a každému, kdo měl takový svícínek v dětství doma, musí znít cinkání povědomě a nostalgicky.
Právě na téhle nostalgii už se Ševčíkovi podařilo vydělat pár milionů. Před pěti lety totiž obnovil původní výrobu tradičního zvonícího stromku – české obdoby andělského zvonění – a v retro obalu ho znovu dostal na pulty.
Loni jeho stromek zacinkal v osmi tisícovkách nových domácností, letos by se chtěl dostat nejmíň do 12 tisíc.
Po stovkách si je u něj objednávají firmy jako Seznam, Kofola či Allianz, které je před Vánocemi posílají svým obchodním partnerům a zákazníkům. O cinkající stromečky si píší také krajané z Ameriky, Kanady, Španělska či Itálie.
„Tradice, dekorace, vše, co k tomu patří, to mě vždycky bralo,“ vypráví Ševčík a navléká korálky představující vánoční ozdoby na stromku do pružin. „Takže když jsem jednou o svátcích narazil na Aukru na staré andělské zvonění, okamžitě jsem ho musel mít,“ vzpomíná.
Ani se ho nepokoušel vydražit, rovnou zaplatil dost nadsazenou cenu a těšil se, jak svícínek ukáže vlastním dcerám. Zklamalo ho, když doma rozbalil očouzené a zašlé kousky plechu, které ani moc nedržely pohromadě.
Vypravil se s nimi za svým kamarádem, majitelem kovovýroby, s úmyslem ho přesvědčit, aby mu vyrobil nové zvonění. „To přece nemůže být nic těžkého,“ znělo mu cestou v hlavě. Ještě netušil, jak daleko je od pravdy.
„Kamarád mi totiž rovnou řekl, že tohle nezvládne. Ať prý seženu původní raznice, pak by to možná šlo,“ vrací se Ševčík zpět do roku 2012. Většina lidí by to v tomhle bodě asi vzdala – on se naopak rozhodl, že když se má vypravit pro nástroje, pustí se do toho naplno.
Dojel až do staré továrny na Slovensku a všechny díly nutné pro výrobu odkoupil. Půjčenou dodávkou pak ve volném čase převážel zpátky několikatunové raznice a v hlavě spřádal podnikatelské plány.
„Nedokázal jsem si ještě vůbec představit náklady, které to bude vyžadovat. Jen jsem z toho měl upřímnou radost,“ vzpomíná.
Malý plechový stromeček byl pro něj něco, čím si po práci spravoval náladu. Přestože se jeho výroba pořád víc komplikovala a zaměstnávala víc a víc lidí.
Jenže když už máte původní raznice, přece se jich jen tak nevzdáte. Tedy alespoň Zdeněk Ševčík se jich nevzdal. Skončil v práci, dva roky obnovoval staré nástroje a pak se rozhodl, že práci rozdělí do menších rodinných dílen, a zachová tak původní českou výrobu.
Válcovna plechů ve Velkém Šenově mu dodává materiál, ve dvou menších dílnách ho lisují a zaměstnanci chráněné dílny v Rožmitále pod Třemšínem pak stromeček skládají dohromady. Skleněné korálky pocházejí z Jablonce, svíčky od podnikatelky z východních Čech.
Přesto mu občas někdo vynadá, že stromeček stál za komunistů 35 Kčs, tak jak si může dovolit prodávat ho za 790 korun. „Dal jsem si tu práci a spočítal to v poměru k dnešním platům,“ usmívá se Ševčík. „Vychází to stejně.“
Je hrdý na to, že žádnou součástku nenechává vozit z Číny, i když by pak cenu mohl výrazně snížit. Ale z retro obalu, který mu navrhoval výtvarník Pavel Fuksa, by pak musel zmizet nápis „Originální, původní a ryze český“.
A toho se podnikatel, milovník českých tradic a Vánoc za nic nevzdá.
Celý příběh si můžete přečíst v prosincovém čísle časopisu Forbes, které je právě na stáncích.
Když malý Elon Musk chodil do školy v jihoafrickém Bryanstonu, býval třídním otloukánkem. Spolužáci jej šikanovali tak krutě, až musel ze školy odejít. Dnes by příštímu miliardáři mohla pomoct česká aplikace FaceUp, která se snaží odhalovat šikanu na školách.
Po třech letech provozu je do online platformy zaregistrováno 1727 českých a slovenských škol, ale najdete tu také školy z Polska, Mexika, Spojených států nebo právě Jihoafrické republiky.
Autoři aplikace plánují masivní expanzi, která nabídne šanci vyřešit trápení statisíců dětí po celém světě. Programově cílí na mlčící většinu, která šikaně ve třídách často jen přihlíží.
Česká verze platformy FaceUp se proto jmenuje Nenech to být (NNTB) a umožňuje žákům pomocí jednoduchého formuláře anonymně upozornit na to, že se ve škole šikanuje.
Škola, která upozornění obdrží, má k dispozici psychology z týmu NNTB nebo přístup k databázi metodických pomůcek pomáhajících šikanu řešit. Sympatický příběh o úsilí měnit svět k lepšímu je o to působivější, že za ním nenajdete zavedený globální think-thank, ale teenagery z Brna.
Jan Sláma, David Špunař a Pavel Ihm se potkali na tamním víceletém gymnáziu s rozšířenou výukou programování. Když jim bylo čtrnáct, vytvořili se spolužákem první aplikaci: Taháky do kapsy.
„Fungovala na principu jednoduché RSS čtečky, jelikož nic jiného jsme tehdy nedokázali naprogramovat. Doufali jsme alespoň ve stovku instalací,“ usmívají se dnes dvacetiletí podnikatelé při vzpomínce na školní začátky. Aplikaci s jasnou přidanou hodnotou si však stáhly stovky tisíc studentů.
Sláma se Špunarem tehdy poprvé objevili principy marketingu. „Jeden den řádově poskočila stahovanost, jelikož o nás napsal známý bloger,“ vzpomínají na to, jak následně domlouvali první spolupráce s influencery i výrobci tahákových gadgetů.
„Měsíční obrat jsme měli 1500 korun, ale bylo to lepší než brigádovat v McDonaldu.“ Kluci se navíc rychle učili. Aplikaci Present List, která pomáhala s výběrem vánočních dárků, už Honza odprodal řádově za stovky tisíc korun.
Ještě ze školních lavic založili agenturu Wapps, která klientům nabízela marketingový servis i technologické služby. Klukům bylo šestnáct, ale k jejich zákazníkům už patřila třeba česká Toyota. Oba se nechali soudně zplnoletnit a hlavy jim přetékaly vizemi společných projektů. Ideálně revolučních, které změní svět.
„K prvním nápadům patřila online kuchařka, která by zcela změnila způsob našeho fungování v kuchyni. Chtěli jsme zapojit umělou inteligenci monitorující obsah lednice… Jenže to ztroskotalo na tom, že nikdo z nás nevařil a vlastně jsme moc netušili, jak lidé v kuchyni fungují,“ říká Sláma.
Místo toho se pustili do problému, který se jich reálně dotýkal. Jako mnoho jiných spolužáků na základní škole často bezradně přihlíželi šikaně, neschopni jakkoli zasáhnout. Po vstupních rešerších navíc zjistili, že v boji proti šikaně chybí inovace.
„Ve většině škol funguje jako schránka důvěry krabička naproti ředitelně, na nejfrekventovanější chodbě. Je naprosto nereálné, že by tam někdo z dětí šel,“ konstatuje Špunař.
Kluci oslovili brněnskou pedagogicko-psychologickou poradnu a Linku bezpečí a společně koncept platformy představili na ministerstvu školství. „Měli jsme štěstí, že resort tehdy vedla Kateřina Valachová, která se tématu sama intenzivně věnovala. Takže jsme se dostali přímo k ministryni,“ vzpomíná Sláma.
Nenech to být získalo ministerskou záštitu a Sláma sám entuziasticky objel většinu českých měst nad 25 tisíc obyvatel. S launchem aplikace se taky rozjela kampaň zacílená přímo na děti. „Naším cílem bylo získat alespoň stovku škol během prvního roku. Splnili jsme jej do dvou týdnů,“ přizvukuje Špunař.
Podařený výkop projekt nastřelil k prvnímu investorovi. Nebyl jím nikdo jiný než Jiří Hlavenka, kterého proslavila investice do vyhledávače letenek Kiwi.com a posléze i řady dalších perspektivních projektů. Zkušený investor kluky podpořil v řádu nižších jednotek milionů a připnul jim globální křídla a chuť dobýt Silicon Valley.
Jejich americké tažení kopíruje podobné příběhy o ambiciózních technologických nadšencích. Pár měsíců přespávali po gaučích u známých, živili se čínskými polévkami a denně absolvovali tři čtyři schůzky s potenciálními partnery.
„Když přijedou sedmnáctiletí kluci, že bojují proti šikaně, nikdo jim nedá negativní zpětnou vazbu. Všechno bylo awesome, ale zdvořilostní nadšení se skoro nikdy nepřeklopilo v reálný byznys,“ postesknou si dnes mladíci nad svou tehdejší naivitou.
Zaoceánská zkušenost je však opět mnohému naučila. Pochopili, že pro zahraniční expanzi bude klíčové najít lokální zástupce. Hned první pokus byl trefou do černého. „Jeli jsme na technologickou konferenci do Singapuru, kde všichni prezentovali umělou inteligenci, roboty. S tématem šikany jsme proto vyčnívali a zákonitě poutali pozornost.“
Jako výhoda se nakonec ukázal i zastrčený stánek. „Byli jsme hned u záchodků, takže kolem procházeli všichni,“ culí se David Špunař s tím, že u jejich stánku se zastavil i reportér BBC nebo šéf asijského marketingového oddělení Facebooku. Z konference si odnesli stovky kontaktů a několik licenčních smluv na zastoupení ve světě.
Český název platformy Nenech to být v mezinárodní verzi změnili na FaceUp a poněkud punkové sociální podnikání zastřešil vznik společnosti FaceUp Technology, v níž dnes Sláma drží 35,7 procenta a Špunař necelých 23 procent. Vedle střední Evropy je momentálně nejrychleji rostoucím regionem Afrika.
„Pomohla nám mediální odezva, když se do projektu registrovala škola, ze které kvůli šikaně odešel Musk,“ srší nadšením mladíci, jejichž příslušnost k českému Silicon Valley občas prozradí uklouznutí k hantecu. Následně je oslovilo Ministerstvo školství Zimbabwe, aktuálně vyjednávají podmínky fungování platformy v Keni či Nigérii. Nejen pro tyto země teď hledají vlastní country managery.
Letos získala FaceUp Technology další investici od vzdělávací společnosti Scio, s níž vytvořila rozšířenou, placenou verzi české NNTB, a dál rozvíjí i zahraniční edice. Za tři roky se jen v Česku shromáždilo více než čtyři tisíce upozornění na šikanu, sexuální obtěžování, vylučování z kolektivu, hrozící sebevraždy či sebepoškozování.
Zajímavá jsou i první data z mezinárodního srovnání. „Zatímco u nás školy v průměru řeší několik případů ročně, třeba ve zmíněné JAR jsou to desítky oznámení každý měsíc.“
Jako jistá slabina projektu se může zdát chybějící dosah na to, jak školy s hlášeními naloží. „Šikana je pro školy velmi citlivé téma a tlak na nějakou formu kontroly by mohl způsobit, že by nechtěly produkt používat,“ míní Sláma.
Zakladatelé FaceUp Technology proto investují energii do preventivních aktivit zacílených na studenty, zejména ve spolupráci s influencery. Jejich instagramový účet sleduje 10 tisíc dětí.
Za tři roky se jen v Česku shromáždilo více než čtyři tisíce upozornění.
„Snažíme se děti motivovat, aby se nebály vystoupit z řady a ve škole i v životě upozorňovat na bezpráví. Potěší nás, když nám dítě nebo rodiče napíšou, že jsme jim pomohli vyřešit komplikovanou situaci.“
Pro nadcházející rok je cílem firmu finančně stabilizovat. Sláma se Špunarem očekávají, že už letos by se mohli dostat do černých čísel. Současně plánují svůj záběr rozšířit i mimo školy a věnovat se tématům šikany ve sportovních klubech nebo mobbingu v korporacích.
„Od začátku nás oslovovali firemní zákazníci, že by podobnou aplikaci ocenili, ale zatím jsme se tomuto prostředí vyhýbali, jelikož jej neznáme. Naší výhodou u NNTB a FaceUpu bylo, že je děláme pro děcka o pět let mladší,“ říká Sláma.
Ten má pro letošek i osobní cíl – konečně odmaturovat. Zda mu na něj při všech byznysových plánech zbude čas, se teprve ukáže.
Desátá léta 21. století. Zní to divně, že? Každopádně v nich jdeme do finále. Zbývá posledních pár hodin. V ekonomice je symbolizovalo vzpamatování se z největší krize uplynulých 90 let, která vybuchla na podzim 2008. Recovery provázel rekordní růst cen akcií po celém světě. Evropa sice kvůli dluhům jižního křídla pokulhávala v reálném růstu za Spojenými státy, nakonec se ale také rozjela.
Ve finále se bohatlo. Ve velkém. Jsme na tom lépe než před 10 lety. A mezitím plynul běžný život. Věci, které penězi neovlivníte. Jak tohle všechno dopadlo na desítku nejbohatších Čechů?
Nejbohatší Čech si v roce 2010 pořídil dosud největší soukromé letadlo na „českém nebi“, Boeing 737-700 BBJ, do svých služeb angažoval Vladimíra Mlynáře a obstaral si první povolení k vydávání úvěrů v Číně. Vše mu dosud funguje. Home Credit narostl v Číně na největšího poskytovatele nebankovních úvěrů, a skupina PPF má tak zájem o co nejlepší vztahy s nejlidnatější zemí světa. Kellnerovi miliardářští souputníci popisují jeho asijské dobrodružství jako funkci chamtivosti a rizika. Do Číny vložil obrovské množství peněz a energie a musí věřit, že trhy nebo politika jeho investici nezhatí. Letos se mohl částečně vyvázat přes uvedení společnosti Home Credit na burzu, nakonec ale z IPO v Hongkongu sešlo.
Vedle toho za uplynulou dekádu vybudoval velkou telekomunikační skupinu pod PPF, investuje do zdravotnictví, vrátil se do televize Nova a dal jeden rozhovor. Stalo se v dubnu 2012 pro MF DNES a měl titulek: Korupce je teď u nás horší než v Rusku. Část jeho spolupracovníků z něj dodnes bolí hlava. V Česku tehdy vládl Petr Nečas (ODS) s asistencí TOP 09 a pochybných Věcí veřejných. Zatímco Petr Kellner zůstal u konstatování a opět se odmlčel, Andrej Babiš v této atmosféře vyrazil do politiky.
Příklad růstu desetiletí. Jestliže na počátku roku 2010 byl Radovan Vítek developer středního kalibru se spoustou více či méně skrytých společníků, aktuálně oficiálně vlastní 90 procent skupiny CPI PG s čistou hodnotou aktiv 4,7 miliardy eur. Ta má nemovitosti po celé střední Evropě, záseky na Západě a také investiční rating, díky němuž jí peníze přes dluhopisy svěřují největší světoví investoři. Nebyl by to Radovan Vítek, kdyby za tímto růstem nestála divoká jízda na hraně. Jeho zlatým vejcem jsou dnes nemovitosti v Berlíně, které jsou pozůstatkem nepřátelského ovládnutí developerské skupiny Orco a jejích dcer.
Kvůli této akci se s jejími bývalými podílníky soudí Vítek v Lucembursku a žaloba na něj míří také z New Yorku. Ve finále by tak mohl přijít o desítky miliard korun. Ve Forbesu spíše sázíme na mimosoudní vyrovnání s řádově nižší cifrou. Přesto dáváme na jeho majetek výrazný diskont. Sluší se připomenout, že Vítek stál v uplynulé dekádě na začátku „akce Sazka“, při níž Petr Kellner a Karel Komárek nakonec vyhnali Aleše Hušáka z největší české loterie, a dokončil také mediálně výživný rozvod se svou první manželkou Evou.
Tohle bylo výživných 10 let plných rozvodů i svateb, osobních i byznysových. Začalo se v roce 2010 zostra: Komárek se rozvedl se svou první manželkou Lenkou, která si od soudu údajně odnesla téměř miliardu korun. Tou dobou se rodák z Hodonína rozešel i se svou rodinou: společný podnik, který měl spolu se svým otcem a sestrou Jitkou, se rozdělil a Komárkovi mladšímu připadly Moravské naftové doly a také 10 miliard korun jednorázových dividend. Léta zjitřených vztahů s otcem se okolo roku 2015 uklidnila a dnes jsou z nich opět spojenci.
To samé se nedá říct o vztazích se sestrou – tam stále probíhají soudní spory kvůli způsobu, jakým otce připravila o podíl v bohumínské firmě Bonatrans. Byznysově na sebe Komárek mladší upozornil hned zkraje dekády miliardářským rozstřelem s Petrem Kellnerem o loterijní společnost Sazka a posléze o O2 arenu. Komárek okolo Sazky postupně vybudoval nejsilnější loterijní skupinu Evropy, rozpínající se od Itálie po Řecko. Tři roky ji budoval spolu s Jiřím Šmejcem, letos se však dohodli na tom, že bude lepší, když každý půjde svou cestou.
Loterie, stále ještě ropa a plyn a také sílící IT noha – to vše je nyní impérium KKCG, jehož valuace dělá z Komárka na konci dekády třetího nejbohatšího Čecha. Pro pořádek, Karel Komárek se předloni opět oženil, se svou paní Štěpánkou má dvě děti. Zatím má tak v potomcích klasickou miliardářskou čtyřku, tedy celkem čtyři děti, jako většina z nejbohatších Čechů.
Největší proměna života ze všech miliardářů. Jestliže byl před 10 lety Andrej Babiš vlivný zákulisní hráč s vazbami především na ČSSD, dobrovolně přešel do první linie. V roce 2011 založil iniciativu Akce nespokojených občanů, z níž později vzniklo hnutí ANO. V roce 2013 s ním získal druhé místo ve volbách za ČSSD a v lednu 2014 usedl do křesla ministra financí. Koncentroval tak ve své osobě ekonomickou a politickou moc, která nemá v novodobé historii Česka obdoby. Příliš podobných příkladů nelze najít ani ve světě. Ostatně i když Andrej Babiš chudne kvůli horším výsledkům Agrofertu, pořád je bohatší než Donald Trump.
Z jeho původně avizované pravicové politiky se stala populistická strana, která podle preferencí stále oslovuje nejvíce voličů. Andreji Babišovi se nedá upřít pracovitost a nasazení, zároveň ho stále provází střet zájmů a dohání kauza Čapí hnízdo. Premiér má pravděpodobně pravdu, že pokud by se nevydal na politickou dráhu, nikoho by zneužitá padesátimilionová dotace pro malé firmy příliš nezajímala. On si ale vybral jinou cestu.
Nejmladší tuzemský dolarový miliardář neztrácí čas. Za uplynulé desetiletí stihl vybudovat obří energetické impérium EPH, které ročně vygeneruje 180 miliard korun, přepravuje ruský plyn do Evropy, vlastní elektrárny, uhelné doly a energetickou infrastrukturu v osmi zemích Evropy a zaměstnává 25 tisíc lidí. Kromě toho se dokázal dostat mezi 800 nejbohatších lidí na planetě, naštvat svými investicemi do médií půlku Francie, razantně vykročit mimo svět energetiky, kde si poslední rok dělá zálusk na ovládnutí německého retailového gigantu Metro AG, a nakonec si ještě za svoji partnerku vybrat dceru nejbohatšího Čecha Petra Kellnera Annu.
Vzdělaný miliardář nezvládl vlastně jen dvě věci. A obě shodou okolností musí těšit nezadané fanynky Slavie – Křetínský je stále svobodný a fotbalová Sparta, kterou vlastní, se za posledních 10 let ani jednou nepodívala do prestižní Ligy mistrů. A jak se zdá, přinejmenším to druhé se nejspíš hned tak nezmění.
Všechno důležité v Avastu se v této dekádě dělo v sudých letech. Jen se podívejte.
2010: První investor ve firmě – čtvrtinový podíl přebírá Summit Partners.
2012: Zakladatelé na poslední chvíli odpískají dlouho připravovaný vstup na Wall Street, zájem institucionálních investorů před IPO jim přijde nedostatečný.
2014: Do Avastu vstupuje druhý investor – britský fond CVC firmu oceňuje na miliardu dolarů.
2016: Avast kupuje blízkého konkurenta AVG a stahuje ho z burzy.
2018: Avast vstupuje na londýnskou burzu, poslední dva body jsou do velké míry díky angažmá CVC.
Pavel Baudiš s Eduardem Kučerou, kteří Avast založili v roce 1989, tuto dekádu prožili v podstatě mimo exekutivní management. Funkci CEO od roku 2009 plnil protřelý profesionál Vince Steckler a od letošního léta dlouholetý souputník zakladatelů Ondřej Vlček. Baudiš s Kučerou měli dlouho zrcadlově stejné podíly, to se však v roce 2014 změnilo, což se ukázalo během IPO.
Právě detaily z prospektu, konkrétně tedy počet kusů prodaných i držených akcií, vynesly loni Baudiše do klubu dolarových miliardářů a díky rostoucí ceně akcií tento milník brzy čeká i Kučeru. A osobní život? Z obou zakladatelů se stali dědečkové, kteří si umějí udělat radost. Ať už veteránem Lotus, obrazem za 20 milionů korun, nebo obsazením (zafinancováním honoráře) oblíbeného Harveyho Keitela do Marhoulova filmu Nabarvené ptáče.
Z finančníka se stal uhlobaron, který vybojoval válku o ceny uhlí a o své místo na trhu s Martinem Romanem a také trochu s Danielem Křetínským. Definitivně se tak etabloval jako jeden z nejvýznamnějších hráčů v energetickém mixu Česka. Pavel Tykač se teď rozhlíží po investicích do energetiky také v zahraničí, je významným vlastníkem realit a umí zapáleně hovořit o počasí, uhelných elektrárnách a vlivu obojího na výrobu elektřiny v Evropě.
Z jeho života navždy zmizela značka padlých CS Fondů, protože na sklonku roku 2016 bylo jeho trestní stíhání v kauze definitivně zastaveno. Se svou druhou paní Ivanou podporují projekt Obědy dětem i bydlení pro matky samoživitelky.
Od agresivního lovce k opatrnému budovateli. Tak lze shrnout vývoj Marka Dospivy, spolumajitele investiční skupiny Penta Investments, během uplynulé dekády. Tu rámuje epická bitva o loterii Sazka, která by se dala označit za poslední velký aktivistický nájezd českého miliardáře. Dospiva ale v Sazce narazil, zvolil špatné spojence a Sazku nakonec ovládla silnější aliance skupin PPF a KKCG. Od té doby Dospiva sází na jistější projekty. Investuje miliardy do růstu klíčových firem Penty – zejména lékárenského řetězce Dr. Max a herní skupiny Fortuna, a zalíbilo se mu stavět lukrativní kancelářské projekty a s miliardovým ziskem je prodávat. To se mu povedlo v případě Florentina i Waltrovky.
Zopakovat by to chtěl s projekty na Masarykově nádraží a Žižkově. Tento opatrnější přístup mu letos zajistil postup do vybrané společnosti světových dolarových miliardářů. A zatímco jeho slovenského společníka Jaroslava Haščáka opakovaně drtí kauza odposlechů Gorila, k jeho největším starostem svého času patřil rozvod se ženou Eliškou, se kterou má dvě dcery, opakující se debaty o zdanění hazardu v Česku nebo aktuální problémy leteckého výrobce Aero Vodochody.
Desetiletka osamostatňování a velkého asijského dobrodružství. To byl život Jiřího Šmejce, který je menšinovým podílníkem v Home Creditu, ale po boku Petra Kellnera táhne osobně jeho rozvoj po celém světě. Nejvíce v Číně, jihovýchodní Asii a v posledních letech také v Indii a v USA. Šmejc před lety vyměnil podíl v PPF za cash a část akcií Home Creditu a přes svou vlastní skupinu Emma Capital pak pronikal také do evropských loterií spolu s Karlem Komárkem.
S ním se letos v dobrém rozešel. Na víkendové zastávky při přeletech mezi Evropou a Asií vybudoval luxusní resort na Maledivách s názvem Velaa, jehož čtvrtinu před dvěma lety prodal Danielu Křetínskému, kterému se na ostrově také líbí. Jiří Šmejc patří mezi nejhloubavější české miliardáře. I proto ho pojí dlouholeté nejbližší spojenectví s Petrem Kellnerem.
Do první desítky už nepatří, ale před 10 lety ho americký Forbes (česká edice ještě nevycházela) řadil na druhé místo mezi nejbohatšími Čechy s majetkem odhadovaným na 1,2 miliardy dolarů. Bylo to výsledkem předchozího uvedení akcií černouhelné OKD na burzu. Bakalova hvězda už ale začala pohasínat. Akcie klesaly, majitelé firmě nepomáhali a nájemníci tisíců bytů na severu Čech, které Bakala & spol. získali spolu s OKD, se marně dožadovali jejich koupě.
Miliardář se začal ze země raději postupně stahovat. Dnes už mu z významnějších majetků patří v Česku jen vydavatelství Economia. Stejně tak se ztrácí dobrá pověst bohatého filantropa, který vybudoval Knihovnu Václava Havla. Zdeněk Bakala si letos připomněl výročí listopadu 1989 v texaském La Grange s českými rodáky, do České republiky nejezdí.
Zážitky. Jana Kellnerová jich během svých cest po světě posbírala tolik, že hledala způsob, jak je uchovat. Její představě nevyhovoval žádný produkt, a tak si vymyslela vlastní.
Pětiletý deník Tam & zpět, v němž pomocí otázek nahlížíte do minulosti a sledujete svůj rozvoj, vytvořila původně pouze pro sebe. Nyní jej mají doma desetitisíce pisatelů a pisatelek nejen z Česka.
„Přemýšlela jsem nad vytvořením jednoduchého způsobu, který zachytí střípky všedního dne a přetvoří je ve výjimečné vzpomínky,“ přibližuje osmadvacetiletá Brňanka. „Chtěla jsem vytvořit něco osobního, co lidem připomene, jaké štěstí je v životě potkalo a jaké zkoušky je den za dnem, rok za rokem posunuly o krok dál.“
Myšlenka na deník nabízející otázku na každý den v roce, ke které se člověk po dobu pěti let vrací, se v hlavě Jany Kellnerové zrodila v roce 2015. Než však ve svém životě našla prostor na její realizaci a produkt dosáhl požadované kvality, uběhly více než dva roky.
„Nejvíce času jsem věnovala vymýšlení a seskupování otázek. Sepsala jsem je a potom je jednu po druhé probírala se životními kouči, aby zahrnovaly všechny aspekty našeho života. Otázky v deníku nejsou vnucující, jsou vždy otevřené, hravé se střídají s těmi hlubšími a můžeme díky nim zaznamenat posun v našich životech,“ popisuje Kellnerová.
Vznikly tak otázky týkající se například rodiny, práce, školy, koníčků, osobního rozvoje, ale i takové, nad nimiž se prý člověk v životě běžně nezamýšlí. „Každou odpovědí si člověk nejen uvědomí, jak se věci na jeho životní cestě neustále mění, ale také zjistí, že i ten nejmenší sen je cílem,“ tvrdí vystudovaná chemička a technoložka potravin.
V oboru nikdy nepůsobila a už v listopadu 2017 rozjela deníkové podnikání s tisícovkou výtisků. Věnovala se mu ve volném čase po večerech, zatímco přes den plnila úkoly zaměstnankyně korporátu. Zájem o její jedinečný zápisník byl ale takový, že od počátku následujícího roku se do jeho tvorby vrhla naplno.
Deníku nadepsaného Tam & zpět, vycházejícího momentálně v osmi barevných provedeních a dvou velikostech, od té doby prodala 25 tisíc kusů. S ohledem na to, že v Česku je za bestseller považována publikace zakoupená desettisíckrát, jde za tak krátké období o úctyhodný počin. Žadatelů navíc stále přibývá.
„Za prvních deset měsíců roku 2019 evidujeme oproti předchozímu roku čtyřnásobný nárůst,“ pochvaluje si Kellnerová. Loni za své deníky utržila přes tři a půl milionu. Letos tak očekává sumu ještě větší.
Ačkoli se soustřeďuje primárně na tuzemský trh, prorazit zkouší i v zahraničí. Svůj zápisník už přeložila do slovenštiny a plánuje jej vydat i v dalších jazycích. Zároveň si pohrává s nápadem na vytvoření nového produktu.
„Ať už to bude cokoli, ráda bych zůstala u podobného principu – tedy jít vstříc budoucnosti a vracet se v myšlenkách zpět do minulosti.“
