Pamatujete dobu, kdy se hovořilo o pětiprocentním podílu e-commerce na českém maloobchodu? Tak za loňský rok už onen poměr činil téměř 13 procent a stále neztrácí na tempu.
Tuzemské e-shopy loni dosáhly obratu přesahujícího 155 miliard korun, což oproti roku 2018 představuje patnáctiprocentní nárůst. Tradičním tahákem, kterým si internetové obchody vylepšují výsledovky, byly Vánoce: letos Češi v předvánočním období utratili přes 52 miliard korun.
Vyplývá to z dat, která dala dohromady Asociace pro elektronickou komerci (APEK) ve spolupráci se srovnávacím portálem Heureka.
Rekord v rámci celého trhu tak nějak podle očekávání padl na Alze, která dokázala během jediného prosincového týdne prodat zboží téměř za 1,5 miliardy korun. V pondělí 16. prosince na největším českém e-shopu padl rekord denního obratu ve výši 263 milionů korun. Tentýž den byl rekordní i pro logistickou Zásilkovnu, která přepravila nevídaných 379 tisíc zásilek.
Podle šéfa APEK Jana Vetyšky bude tempo růstu následující rok definovat právě zejména doručování. „Zlepšení v takzvané poslední míli bude i v roce 2020 velkým úkolem pro dopravce z oblasti e-commerce,“ komentuje Vetyška výzvu, která je ostatně vlastní e-commerce subjektům všude na světě.
A zatímco třeba ve Spojených státech může gigantický Amazon ladit vlastní řešení, na tuzemském trhu můžeme očekávat zintenzivnění spolupráce mezi různými subjekty. Na obsluhování poslední míle se kromě standardních dopravců zaměřuje zejména DoDo Michala Menšíka, které mimochodem relativně nově převzalo i veškeré závozy Tesca.
„Last mile delivery“ od loňského podzimu řeší i Liftago Ondřeje Krátkého, které chce skrze svůj otevřený systém městskou dopravu optimalizovat a které má zároveň i dva tisíce potenciálních přepravců téměř permanentně v ulicích.
I přes stále nedokonalou dopravu nicméně stojí za zmínku, že je Česká republika relativně vyspělým trhem a za celosvětovým průměrem podílu e-commerce na maloobchodu (13,7 procenta) nijak nezaostává.
Investiční skupina Pale Fire Capital vstupuje na trh outsourcingu IT služeb. Uskupení internetových podnikatelů kolem Jana Barty finančně pomohlo realizovat manažerský odkup jedné z divizí společnosti Your Systems – na jejích základech vzniká entita TeamIT.
Tým, který je předmětem odkupu, má s IT outsourcingem zkušenosti již od roku 2009 a loni k zákazníkům, mezi které patří banky, pojišťovny nebo třeba vývojová centra nadnárodních korporací, dodal 140 IT specialistů.
Jan Barta na svém blogu uvedl, že by se s TeamIT chtěli do tří let dostat na 500 lidí a obratově vyrůst na 600 milionů korun.
Zázemí Pale Fire Capital také nové firmě umožní nastavit bezprecedentní podmínky ve vztahu ke svým programátorům kontraktorům, kterým bude jako první firma v oboru platit do tří dnů.
„K založení teamIT nás motivovala profesionalita manažerského týmu a sdílená vize moderní IT outsourcingové společnosti, propojující agilní a inspirativní prostředí startupových projektů se zkušeností enterprise korporací. Benefitovat budou jak dodavatelé, tak klienti teamIT,“ říká Dušan Šenkypl z Pale Fire Capital.
IT outsourcing se v posledních letech těší velké oblibě, protože programátory a další specialisty neváže k jednomu zaměstnavateli a jednomu projektu a zároveň pomáhá firmám vykrývat nárazové potřeby.
Největším tuzemským poskytovatelem těchto služeb je společnost Cool People Milana Čálka.
Výrobce balených nápojů Mattoni 1873 a online supermarket Košík.cz spojili síly a přišli s prvním zálohovým systémem na PET lahve. Zákazníci Košíku si budou moci koupit nápoje Mattoni ve speciálních lahvích vyrobených z 80 procent z recyklovaného plastu a tříkorunovou zálohu poté po vrácení kurýrovi získat zpět ve formě kreditů.
Obě firmy uvedly, že jde o pilotní proces, během něhož si ověří, zda je o něj mezi zákazníky zájem.
Zatímco třeba šéf Mattonky Alessandro Pasquale zálohám na PET lahve věří, s ministerstvem se na tomto tématu dlouhodobě nemohou shodnout. Nedávno jsme proto proti Pasqualemu postavili vedoucího zpětného odběru při ministerstvu životního prostředí Ladislava Trylče s tím, aby obě strany na stůl vyložily své argumenty.
Zálohy dávají smysl, říká Pasquale
Panuje shoda, že výrobní materiály je třeba mnohonásobně používat dle principů cirkulární ekonomiky. Cílem je omezit vytváření odpadu a zdroje využívat opakovaně. Nápojový průmysl má šanci stát se prvním plně cirkulárním odvětvím, a to při zachování všech výhod spotřebitelských balení, neb PET a hliník lze recyklovat prakticky donekonečna.
Současný systém tříděného sběru však nezajišťuje recyklaci a ani negarantuje dostatečný přísun kvalitního vytříděného materiálu pro výrobce nápojů, aby mohli uzavřít cirkulární smyčku „z lahve do lahve“. Ve veřejném prostoru se navíc často zaměňují termíny „sběr“ a „recyklace“.
Alessandro Pasquale s otcem Antoniem | Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Můžete se dočíst, že Česko je na špici evropské recyklace. Tak tomu ale není – sběr do barevných kontejnerů nelze zaměňovat s recyklací (tedy se znovupoužitím vytříděného materiálu do dalších výrobků), jež je mnohem náročnějším procesem. Skutečná recyklace je na mnohem nižší úrovni, než se v současnosti udává.
Ačkoli jsou Češi skutečně dobří „třídiči“, dosáhl současný systém tříděného sběru nápojových obalů svého maxima a již nedokáže vysbírat více. Do žlutých kontejnerů lidé vhodí „pouze“ 69 procent PET lahví uvedených na trh. Ty jsou v nich navíc často znečištěny a jejich recyklace ztížena. Ještě závažnější je skutečnost, že i takto vytříděné PET lahve mnohdy končí ve spalovně nebo na skládce. Nápojové plechovky se téměř nesbírají.
Centralizovaný, průmyslem řízený systém vratných záloh by byl efektivní cestou ke zvýšení sběru nápojových obalů, zajištění dostatku materiálu pro výrobu nových PET lahví a plechovek a omezení pohozených odpadků. Tak to již funguje v 10 evropských zemích (a brzy bude fungovat na Slovensku). Expertní studie i zkušenosti ze zahraničí potvrzují, že zavedení záloh v Česku dává smysl. Dle průzkumu společnosti KANTAR TNS je podporuje i 83 procent obyvatel. Bohužel, zodpovědné úřady, především ministerstvo životního prostředí, této věci nevěnují dostatek pozornosti.
Je dobrou praxí před rozhodnutím pečlivě zvážit všechny alternativy a získat si dostatek relevantních informací. České ministerstvo životního prostředí tak ale nepostupovalo a navzdory nutnosti dosáhnout evropského cíle 90procentního sběru plastových lahví se přiklonilo k intenzifikaci stávajícího systému tříděného sběru.
K rozhodnutí kupodivu nepotřebovalo žádnou fundovanou studii realisticky hodnotící tuto intenzifikaci, naopak založilo své rozhodnutí na neprofesionální a tendenční „studii“, která kriticky přistoupila jen k vratným zálohám a cestu intenzifikace pouze zmínila, bez náznaku jakékoli analýzy. Navíc se vůbec nevěnovala sběru a recyklaci plechovek, ačkoli podle stávajícího návrhu zavedení záloh dává smysl zahrnout současně i plechovky, z nichž se v ČR stává problém stále naléhavější.
Nápojové obaly mají možnost stát se nejvíce cirkulární komoditou a pomoci vyčistit českou přírodu. Státní úřady však zůstávají k volání průmyslu hluché a odmítají jakoukoli změnu.
Současný systém funguje, tvrdí Trylč
Problematika třídění a recyklace odpadů, včetně obalů, se v poslední době ve veřejných diskusích redukuje pouze na PET lahve, které ale tvoří jen část celého problému. ČR musí na základě již platné evropské směrnice o odpadech zvýšit recyklaci komunálního odpadu na 55 procent v roce 2025, 60 procent v roce 2030 a 65 procent v roce 2035.
V praxi to bude znamenat zvýšení míry recyklace komunálního odpadu o statisíce tun. Zálohový systém na PET lahve a plechovky může přispět ke zvýšení recyklace komunálního odpadu maximálně o 20 tisíc tun. Přitom je potřeba důsledně vyhodnotit efektivitu, účelnost a potenciální rizika každé zásadní změny nastaveného systému nakládání s komunálním odpadem.
Aktuální systém třídění komunálních (zejména plastových) odpadů je plně funkční a patří k nejlepším v rámci Evropy. Proto MŽP vyhodnocuje i variantu intenzifikace třídění komunálních odpadů díky zlepšování zavedených postupů třídění.
Při zavádění zálohového systému na PET a plechovky existuje negativní zkušenost ze zahraničí, kdy došlo k tomu, že zálohový systém některé spotřebitele od třídění odpadů odradil. V takovém případě by celková míra vytříděného odpadu naopak klesla. Zálohový systém (povinný) by vedle již funkčního (dobrovolného) systému na třídění plastů občanům přinesl nové povinnosti a obecně by pro ně bylo třídění odpadů složitější.
Některé PET lahve a plechovky by se nově odevzdávaly na jiných místech, než jsou klasické barevné kontejnery na ulici. Pro jiné PET lahve by to ale neplatilo. Například pro ty od mléka či sirupů, stejně jako pro plechovky od olejů nebo konzervy, které by nadále patřily do kontejnerů. Stejně tak by se do žlutých kontejnerů měl dále nosit odpad z PET obalů, které se používají například na kosmetiku.
Nutno ještě zdůraznit, že zálohovaná PET lahev bude pořád lahví na jedno použití. Po vrácení se „sešrotuje“ stejně jako lahev ze žlutého kontejneru a nebude se používat opakovaně jako například lahve od piva.
Přitom platí, že čím jsou systémy třídění odpadů jednodušší, tím jsou občané ochotnější je využívat. Už dnes lidé říkají, že netřídí odpady, protože nemají v domácnosti dostatek místa. Navíc PET lahve i plechovky se musí pro zálohování odevzdávat vcelku, nemohou se sešlápnout nebo zmačkat.
To by mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že lidé sice budou chodit vracet nápojové obaly do obchodů, ale přestanou třídit jiné odpady. ČR by pak mohla sice dosahovat vysoké míry sběru PET lahví, ale poklesla by celková míra třídění.
Další problém představuje fakt, že zálohový systém nijak nesníží zájem lidí, kteří si kupují nápoje „na cestu“ a záměrně nezamýšlejí obal vracet do obchodu. Dá se tedy očekávat, že výrobci nápojů půjdou poptávce vstříc a může dojít k přesunu určitých nápojů do nezálohovaných skleněných obalů na jedno použití.
Na životní prostředí má přitom právě nevratné sklo v porovnání s jinými materiály nejhorší dopad (vysoká spotřeba energie a vysoká produkce skleníkových plynů spojená s výrobou). Ten, kdo je dnes schopen vyhodit PET lahev do přírody nebo na ulici, přitom zcela jistě nebude mít problém udělat to samé s lahví z jiného materiálu.
MŽP má tedy za to, že zavedení zálohového systému by bylo v současné situaci nekoncepčním zásahem do stávajícího systému třídění odpadů. Už v současné době totiž vytřídíme 80 procent všech PET lahví uvedených na trh.
Samozřejmě jako MŽP zvažujeme možné způsoby, kterými třídění komunálního odpadu a jeho následnou recyklaci vylepšovat, a každé navržené řešení musíme následně podrobit kritickému pohledu tak, abychom nejen byli schopni plnit všechny evropské cíle v oblasti nakládání s odpady, ale hlavně abychom eliminovali dopad na životní prostředí.
Umělou inteligenci dnes najdete leckde, ale nově vám zvládne proklepnout i zdraví. Česká zdravotnická firma Batist Medical vyvinula speciální software, který umí diagnostikovat nemoci. Tenhle „virtuální lékař“ dokáže pomocí dotazníku stanovit diagnózu a navrhnout další postup.
„Cílem je ulehčit lékařům a celému zdravotnímu systému,“ říká majitel firmy Tomáš Mertlík. Ten si od svého projektu slibuje, že v budoucnu například nebudou muset rizikoví pacienti chodit do čekáren k obvodním lékařům a dostanou se rovnou na vyšetření na specializovaná oddělení.
Software funguje pod značkou Neos Virtuální lékař a běží v testovacím provozu pro zaměstnance Batistu. Firma, která se primárně zabývá výrobou a dodávkami zdravotnického materiálu do nemocnic a letos očekává obrat okolo 800 milionů korun, jej začíná nabízet ke komerčnímu využití.
„Zájem projevily dvě významné české pojišťovny jako o službu pro své pojištěnce a ke snížení nákladů na zbytečná vyšetření a významná česká skupina provozující síť soukromých zdravotnických zařízení. Konkrétně je zatím bohužel jmenovat nemůžu,“ říká Mertlík. Systém už ale v pilotním provozu využívá i pojišťovna Allianz.
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra se k využívání umělé inteligence ve zdravotnictví staví vstřícně. „Je schopna správně strukturovat, třídit a vyhodnocovat velké množství dat a lze ji využít i k hodnocení nákladové efektivity,“ uvedla mluvčí ZP MV Hana Kadečková s tím, že samozřejmě ani umělá inteligence není všespasitelná a živý personál nenahradí.
Virtuální lékař od Batistu je založený na rozsáhlých databázích diagnóz, které byly uveřejněny v renomovaných světových žurnálech. Poté se systém začal učit z provedených diagnóz ověřených lékaři.
„Zpracoval miliony kombinací na základě symptomů pacienta a s každou novou diagnózou se učí dál,“ vysvětluje Mertlík, jehož firma z Červeného Kostelce na vývoji řešení spolupracovala s polským startupem Infermedica. Momentální úspěšnost systému je na 93 procentech.
Systém mají v budoucnu využívat jak přímo jednotlivci, tak lékaři, kde hlavně těm obvodním má složitější verze softwaru pomáhat při práci. „Nebo je možné ho využít i v call centrech, kam pacienti volají pro objednání vyšetření,“ říká Mertlík.
Sám však přiznává, že právě lékaři jsou zatím vůči umělé inteligenci spíš nedůvěřiví a obávají se, že se sníží jejich nepostradatelnost. „Nám jde o zkvalitnění, a především zefektivnění celého systému lékařské péče v moderní době. A lékař je v ní stále nenahraditelný,“ ujišťuje Mertlík, že obavy nejsou namístě.
Ve Slevomatu končí jedna éra: jeho dosavadní šéfka Marie Havlíčková odchází po šesti letech z vedení. Počínaje lednem ji nahrazuje Ladislav Veselý, který do firmy nastoupil jako provozní ředitel.
Za odchodem Havlíčkové z vedení stojí osobní důvody, jmenovitě již druhý očekávaný přírůstek do rodiny.
„Primárně se teď chci věnovat rodině. Se dvěma dětmi již není možné se naplno věnovat dětem a firmě zároveň. Jedno, nebo druhé bych musela šidit a to nechci,“ vysvětlila Havlíčková.
Veselý, který dříve působil jako šéf produktu v Seznamu či v Economii, sice ve Slevomatu pracuje teprve rok, za tu dobu nicméně podle Havlíčkové prokázal své kvality. „Potvrdil, že má strategické myšlení a vidí věci z dlouhodobého hlediska,“ říká odcházející šéfka.
Slevomat si pod vedením Havlíčkové opakovaně sáhl na rekordní tržby a zisk, majetkově skončil v rukou britské skupiny Secret Escapes a intenzivně pracoval (a stále pracuje) na změně vnímání Slevomatu mezi zákazníky.
Z původně slevového serveru, který již v roce 2010 zakládal internetový podnikatel Tomáš Čupr, se totiž transformoval do zážitkového portálu s důrazem na cestování.
Trvalo 25 let, než Jannis Samaras, hlavní postava a majoritní vlastník Kofoly, přibral do svého nápojového byznysu alkoholický segment. Jím vedená středoevropská skupina dnes oznámila, že koupila výrobce řemeslných ciderů a limonád F. H. Prager.
„F. H. Prager je skvělý startup, prostřednictvím kterého může Kofola vstoupit do zcela nové kategorie, ve které vidíme potenciál,“ uvedl Daniel Buryš, generální ředitel Kofoly ČeskoSlovensko.
„Akvizicí rozšiřujeme portfolio o nové značky řemeslných produktů z lokálně dostupných surovin, které nám chutnají, ale zároveň získáváme know-how výrobního procesu fermentace.“
Společnost F. H. Prager založili Ondřej Frunc a Cyril Holub a na trh dodává cidery pod zkrácenou značkou Prag Cider nebo Pragerovy limonády. Jde o malou firmu s deseti zaměstnanci, která staví na přírodních surovinách. Se silným majitelem v zádech dostane výraznou vzpruhu.
„V Kofole jsme našli dobrého partnera. Ceníme si jejího důrazu na lokálnost, čerstvé suroviny a poctivé produkty a věříme, že díky svým marketingovým kompetencím a distribučnímu modelu může naše značky posunout dál,“ říká Cyril Holub.
Kofola v poslední době vyhledává akviziční příležitosti mimo svůj hlavní limonádový proud. Loni koupila společnost Espresso, která na českém trhu prodává kávu pod značkou Café Reserva a zároveň distribuuje čaje Dilmah.
Kofola vlastní také bylinné čaje Leros a čerstvé džusy Ugo včetně konceptu salátových bister. Budoucnost vidí i v neochucených vodách a minerálkách. Dlouhodobě patří mezi největší české rodinné firmy s přesahem do pěti evropských trhů a se dvěma tisíci zaměstnanců.
Je to trochu skrytá perla českého realitního trhu. Na prodej
je totiž už docela dlouho pravá továrnická vila jednoho z hlavních kapitánů
průmyslu první republiky. Leží na okraji Ústí nad Labem, je obrovská, s rozlehlým
pozemkem a luxusním výhledem přes Labe na hrad Střekov.
Novobarokní palác z 20. let je přesně takový, jaký význam měl jeho vlastník. Nechal si ho postavit Heinrich Schicht, v pořadí třetí ředitel slavných Schichtových závodů, vyrábějících ještě slavnější mýdlo s jelenem. Příslušník třetí generace Schichtových do rozvoje firmy pořádně šlápl. V Ústí postavil novou margarinku, ztužovnu tuků i kotelnu s nejvyšším komínem v celém Rakousku-Uhersku, posléze i elektrárnu a strojovnu.
Za jeho éry byl podnik na vrcholu, jen v Ústí zaměstnával tři a půl tisíce lidí, denně přijímal pět tisíc objednávek a po světě měl na sto tisíc zákazníků. Ve výsledku šlo tedy o jednu z největších drogisticko-potravinářských firem v celé Evropě, která stála u zrodu nynějšího potravinářského obra – společnosti Unilever.
Interiér vily krátce po dokončení. Foto: Muzeum Ústí nad Labem
V rámci poválečného odsunu museli Schichtovi jako jedni z nejmocnějších československých Němců Ústí opustit, jejich firma byla obratem znárodněna a dostala jméno, pod kterým ji zná většina Čechů – Setuza. Samotná vila sloužila až do 90. let jako katedra vojenské přípravy Pedagogické fakulty, po sametové revoluci jako velmi oblíbené univerzitní koleje a od roku 2005 je prázdná a hledá nové využití.
Dvouapůlhektarový areál, který kromě památkově chráněné vily zahrnuje i dům správce, jenž je sám o sobě docela dostačující vilou, nabízela univerzita za 19 milionů korun. Bezúspěšně. Potomci Schichtových o své někdejší sídlo zájem neměli a žádného dalšího důvěryhodného kupce univerzita během 10 let nenašla.
Současný stav interiéru. Foto: Prazdnedomy.cz
V současné době se tak začíná psát nová etapa prodeje výjimečné stavby. Běží totiž proces předání vily a příslušenství do majetku státu a následný prodej skrze Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. „Byli jsme osloveni Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem s návrhem předání několika nemovitostí v Ústí nad Labem včetně Schichtovy vily do majetku státu. Nemovitosti jsme se rozhodli přijmout a čekáme na schválení ze strany ministerstva financí,“ potvrdil probíhající převod mluvčí ÚZSVM Radek Ležatka.
Pokud ministerstvo kývne, ÚZSVM nabídne vilu nejprve bezplatně veřejným institucím a v případě jejich nezájmu i v elektronické dražbě veřejnosti. Na jaké vyvolávací ceně prodejce začne, zatím jasné není. „Je hlavně škoda, že se pro vilu nenašlo smysluplné kulturní využití. Mohla z ní být třeba turistická atrakce, vždyť je to vila jednoho z největších průmyslníků českých industriálních dějin,“ posteskl si Martin Krsek, historik Muzea Ústí nad Labem a velký ústecký patriot.
Jasné je, že případný kupec získá skutečně neobyčejný dům s příběhem. Hned při vstupu člověka zaujme hala sahající do výše druhého poschodí s točitým schodištěm. Zajímavý je i hudební salonek, dochovaná ředitelská pracovna s množstvím vestavěných skříní, v patře poté ložnice a převlékárny a úplně pod střechou pokoje pro hosty s nejkrásnějším výhledem. Za zmínku stojí určitě i v jídelně umístěná ručně malovaná tapeta s orientálními motivy, kterou si podle všeho přivezla manželka průmyslníka Marta Schichtová ze své cesty kolem světa.
Schichtova vila dnes. Foto: Martin Krsek
Člověk ale také kupuje objekt, který byl ve své době jakýmsi kulturním centrem celého Ústí. Schichtovi byli zapálenými sběrateli a mecenáši umění, ve vile pořádali výstavy, koncerty a večírky, kterých se účastnili tuzemští i zahraniční umělci. No a v neposlední řadě sem za vlivným Heinrichem docházely i špičky prvorepublikového byznysu.
Opakovaně ho tu navštěvoval například uhlobaron Ignaz Petschek, jeden z nejmovitějších podnikatelů meziválečného Československa. Zkrátka i když Ústí nepatří zrovna k atraktivním lokalitám k bydlení, takováto nemovitost už za pozornost stojí.
Ani Strnad, ani Savov. Lounskou vagonku Legios, dnes nesoucí název Heavy Machinery Services, ovládnou trochu tajemní miliardáři z Ostravy, bratři Rudolf a Peter Šuškovi. Je to překvapivý obrat, neboť divokou insolvenci a také prozatímní provoz areálu měli doposud pevně v rukou zbrojaři Strnadové, kteří v rámci snahy o ovládnutí Legiosu rozpoutali masivní obchodní válku se společnostmi napojenými na kontroverzního podnikatele Františka Savova, původního majitele vagonky. Zdálo se, že Strnadovu rozjetou skupinu ČSG v tažení za lounskými vagony nemůže nic zastavit.
Omyl. V dražbě, která se konala koncem roku a jejíž výsledky správkyně Petra Hýsková zveřejnila v těchto dnech, je nakonec výrazně přeplatili ostravští podnikatelé stojící za společnostmi Traťová spojní společnost (TSS) a TSS Cargo. A to navíc stylem, který na první pohled vyrazí dech. Zatímco nabídka favorizovaných Strnadových zněla zhruba na 250 milionů korun, Šuškovi je mnohonásobně přeplatili, když za podnik nabídli 750 milionů. A to kolem prodeje ještě kroužil třeba někdejší ministr dopravy Vít Bárta, který na železnici také podniká, a řada dalších firem z oboru i mimo něj.
Překvapivý vývoj také ihned rozpoutal vlnu spekulací a teorií.
„Stálo nás to hodně sil a energie. A také peněz. Ale všechno má svou cenu. To, že nás někdo přeplatí několikanásobně, je věc, kterou neovlivníme. My jsme viděli cenu podniku v nějaké úrovni a podle toho jsme nabídli cenu,“ říká k výsledku prodeje viditelně zklamaný Michal Strnad.
„Ale nemůžeme mít všechno. Zároveň pro nás tento projekt neskončí ztrátou. I díky vysoké prodejní ceně nakonec věřitelé dostanou zajímavé uspokojení svých pohledávek,“ zamýšlí se už trochu smířlivě mladý průmyslník, který rozsáhlý holding převzal před dvěma lety po svém otci Jaroslavovi, jenž aktuálně zachraňuje části vítkovické průmyslové skupiny.
Strnad zároveň odmítá, že by se s Šuškovými znal a nějakým způsobem s nimi kooperoval v rámci této dražby. „Já ani otec jsme se s nimi nikdy nepotkali. Víme o nich, ale neznáme se,“ odmítá Michal Strnad jednu ze spekulací, podle které byly obě průmyslové skupiny předem domluvené na budoucí spolupráci.
Podle jiné teorie mohl Šuškovy ze svého londýnského exilu motivovat také František Savov, který se Strnadovými vede vyhrocené právní boje hned na několika bojištích. Zhatění jejich plánů v Lounech by pro něj mohlo být příjemným zadostiučiněním. Ani to se ale nezdá příliš pravděpodobné. Šuškovi a Savov se sice dobře znali, ale byli svého času na drahách spíše konkurenty, a hlavně postavení Savova v posledních dvou letech v českém byznysu výrazně oslabilo.
„Šuškovi jsou tvrdí obchodníci. Ale dělali vždycky na sebe. Navíc František je dnes špinavé zboží. Nemyslím, že má dnes kdokoli zájem s ním cokoli dělat. Dost lidí naštval,“ říká bývalý vysoce postavený manažer Českých drah, který všechny významné figury drážního byznysu v Česku dobře zná.
Ještě o víkendu se také čile spekulovalo o tom, že extrémně štědrá nabídka TSS může být jen provokací a snahou prodej lounského areálu zkomplikovat. Ať už v režii Savova, či přímo Šuškových, kteří sami podnikají v oboru opravárenství na železnici. Tuhle teorii však rychle „smázl“ fakt, že insolvenční správkyně obdržela celou sumu na účet během několika hodin.
Forbes se snažil s oběma bratry spojit, ale marně, stejně tak na dotazy nereagoval jejich právní zástupce a blízký spolupracovník Karel Ležatka. Ten pak zájem dále provozovat HMS pouze potvrdil v přípisu insolvenčnímu soudu.
Jaroslav a Michal Strnadovi
„Vzhledem k tomu, že klient (TSS) má zajištěn dostatek zakázkové náplně v segmentu výroby a oprav železničních kolejových vozidel, deklaruje tímto plnou připravenost dále rozvíjet technické výrobní a opravárenské kapacity, a zejména využít lidský potenciál k pokračování a prohloubení výroby (v Lounech),“ uvedl v dokumentu ostravský právník Karel Ležatka.
Bratři Šuškovi každopádně nejsou žádné malé ryby. V oboru železničního strojírenství, oprav a stavitelství se pohybují řadu let. Dnes pod hlavičkou Rail Investu ovládají několik firem, přičemž k nejvýznamnějším patří zmiňované TSS, TSS Cargo a Ostravské opravny a strojírny. Jejich kapitálovou sílu ukazuje nejen bleskově zaplacená kupní cena 750 milionů korun, ale i pohled na účetní závěrky zmiňovaných společností. Z nich mimo jiné vyplývá, že jen tyto tři firmy měly na konci roku 2018 na účtech 1,2 miliardy korun a jejich souhrnný zisk EBITDA přesahoval 700 milionů korun.
Oba muži se jinak veřejné pozornosti vyhýbají, rozhovory nedávají a některé jejich fotografie je možné dohledat pouze na webu jejich Nadace bratrů Šuškových, která se snaží pomáhat různě handicapovaným lidem.
Kromě toho se veřejnosti ostravská železniční skupina připomněla před třemi lety. Tehdy se TSS Cargo objevilo mezi firmami, které měla převzít čínská CEFC v rámci své nákupní horečky. Obchod, který měl firmu ocenit na šest miliard korun, tehdy s velkou slávou oznámil sám prezident Miloš Zeman. Avšak, podobně jako u jiných prezidentem oznámených obchodů s Číňany, ani k tomuto nakonec nedošlo.
Šuškovi však k politice měli blízko vždy. Ostatně to bylo v jejich zájmu. Vždyť jádrem jejich byznysu byly zakázky od státních Českých drah a ČD Cargo. Jejich společnosti zažívaly nejlepší časy za ředitelování Josefa Bazaly, dlouholetého šéfa ČD a později i ČD Cargo. Na trhu se také hovoří o tom, že měli blízko k severomoravským lidovcům, někdejšímu ministrovi dopravy Milanu Šimonovskému a Miroslavu Kalouskovi.
Dnes se ale přízni mocných příliš netěší. Se současným vedení ČD Cargo se soudí v několika případech a nové zakázky ze státních firem jsou jim dnes spíše zapovězeny. I proto jim může ovládnutí HMS dávat větší smysl než jiným. Vysoká suma může být vykládána jako prémie za dominantní postavení na trhu s opravami nákladních vagonů, které jim zlepší postavení vůči veřejným zadavatelům.
To si myslí i někteří experti na trhu, kteří ve vysoké nabídce vidí čistě pragmatický krok.
„Smysl to rozhodně dává. Určitě tím dojde k obrovské koncentraci opravárenských kapacit v Česku, kterou bude řešit antimonopolní úřad,“ myslí si dopravní a železniční expert Jan Sůra ze serveru Zdopravy.cz. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) to zatím nekomentuje, neboť návrh na spojení obou firem k němu ještě nedorazil.
Aktuální vydání magazínu
Mozek: budoucnost nejméně prozkoumané části lidského těla
Mezi spojence bratrů Šuškových se dnes údajně řadí například hradní mocipán Martin Nejedlý, což do jisté míry vysvětluje i jejich epizodní roli během čínské nákupní horečky. Avšak na Hradě to mají dobré i Strnadovi. Navíc přednedávnem se spekulovalo i o tom, že Strnadova ČSG by některou z firem bratrů Šuškových mohla koupit. To vše naznačuje, že barvitý příběh Legiosu zdaleka nekončí a může přinést ještě řadu překvapení.
V záplavě více než čtyř tisíc vystavovatelů na největším veletrhu spotřební elektroniky CES je i necelá desítka zástupců z Česka. V rozlehlém areálu Sands Expo v centru Las Vegas mají své stánky hned v několika sekcích. Kdo letos na CES vystavoval?
Stopskate: Elektronická brzda na inlajny
Že se na inline bruslích těžko brzdí, ví každý. Jaroslav Černý z Olomouce se s tím před třemi roky rozhodl něco udělat. Tak se zrodil prototyp patentované elektronické brzdy, která se přichycuje na druhé a třetí kolečko a ovládá se z ruky zařízením velkým jako dálkový ovladač k TV. Prostě zmáčknete tlačítko a zabrzdíte skoro na pětníku.
Na CES se Stopskate představil v rámci spuštění prodeje na americkém trhu. Cena této e-brzdy? Tři sta dolarů. Český startup ve Vegas zaujal a už navazuje kontakty s velkými výrobci jako FILA, Rollerblade, na domácí půdě spolupracuje s moravským výrobcem Tempish.
Miomove: Chytrá stélka do bot
Věděli jste, že byste při běhu měli dopadat na vnější střední část chodidla? „Většina lidí běhá přes paty a otřesy se pak přenášejí do celého těla,“ říká Barbora Malaníková, zakladatelka startupu Miomove, který nedávno vyhrál soutěž Vodafone Nápad roku 2019 se svou chytrou botou – i když jde vlastně o stélku do boty, která se nabíjí přes USB a díky tlakovým senzorům pro analýzu nášlapu pomáhá lidem zlepšovat techniku chůze a běhu.
Prototyp vyrobený z materiálu EVA (etylenvinylacetát) je odolný, prodyšný a nemá paměťový efekt. U stánku číslo 51514 mohou zájemci vidět propojení stélky s tabletem a vizualizaci tlakových bodů, které chodidlo vytváří. Miomove ve Vegas hledá partnera, tedy výrobce bot, do kterých by svou technologii mohl zabudovat. Podle Malaníkové už si s českým startupem byli popovídat zástupci Nike, Asics, a dokonce i Googlu.
Chytrá stélka Miomove na stánku veletrhu CES
Smart Guide: Kat Mydlář ukáže cestu
Platforma na průvodcovské aplikace má 150 tisíc uživatelů a obsahuje 370 destinací. Online verze je zdarma a za stažení se platí. Prý zatím nejvíce vydělal Istanbul a i Praha je dost oblíbená. Aplikace obsahuje informace o památkách, možnost koupit si lístky, nabízí komentované procházky a přidává rozšířenou realitu. Třeba na Staroměstském náměstí potkáte kata Mydláře, který s mečem v ruce zvědavému turistovi prozradí, že tady v roce 1621 popravil 27 českých pánů.
Zakladatel Jan Doležal sází na to, že podobně jako nemáte taxikářskou nebo hotelovou apku pro každé město zvlášť a vystačíte si s Uberem nebo Booking.com, Smart Guide by mohl být univerzální průvodcovskou aplikací pro všechny zajímavé destinace. Kromě toho rozvíjí spolupráci například s RegioJetem či Deutsche Bahn, pro které vyvinul aplikaci „vlakem na výlet“ s virtuální stevardkou.
Domotron: Opravdu chytrá domácnost
„To, že u vás doma vytáhnete rolety nebo ztlumíte topení přes mobil, není smart. To je remote,“ říká Alex Janušek. „Smart je, že se věci dějí automaticky, protože systém sám ví, co má dělat.“ A to je právě to, co dělá Domotron: správně se jmenuje „domácí automatizace“ a díky spoustě senzorů a řídicí jednotce dokáže naučit váš dům chovat se opravdu inteligentně.
Samozřejmě to není zadarmo, i u menšího domu počítejte se stovkami tisíc korun. Ovšem dostanete prý komfort a úsporu energií, na které nedosáhnete, ani když si pořídíte kupu samostatných chytrých zařízení. Domotron už od venture kapitálových investorů (zejména fondu českého miliardáře Tomáše Krska) dostal 1,8 milionu eur a chystá se na „áčkové“ investiční kolo, které by mělo přinést tři až čtyři miliony eur. S vlastním chytrým vypínačem Switch Pro navíc startup vyrazil na crowdfundingový portál Indiegogo a věří, že prorazí na americkém trhu.
24 Vision: Pozor, kontrola!
Devětadevadesát továren ze sta dnes na finální kontrolu kvality používá lidské zdroje. Mladá firma z Frýdku-Místku se to snaží změnit a ve Vegas vystavuje kontrolní systém založený na kamerovém snímání a umělé inteligenci, který už dobře znají například v nošovické fabrice Hyundai. Tam kontroluje hotové sedačky a palubní desky, jestli jsou správně smontované a není na nich nějaký defekt.
24 Vision je aktuálně součástí akcelerátoru Startup Yard a na radu tamních mentorů se začal soustřeďovat pouze na automobilový průmysl. „Tam je pro nás největší potenciál,“ přitakává Andrea Cvicková z týmu 24 Vision. Severomoravský startup se proto vedle Hyundai baví i se zástupci Škody Auto a fabriky PSA a má již navázanou spolupráci s jihlavským Boschem, kde kontroluje kvalitu čerpadel do motorů.
Pražský startup disponuje fotorealistickou skenovací technologií, která umí převést reálné objekty do virtuální podoby. A to v neuvěřitelném detailu, v němž poznáte i milimetrové defekty – třeba praskliny v kovových dílech. „Jsme schopní výrobcům ukázat chyby, o kterých ani netušili, že je jejich výrobky mají,“ říká Mikuláš Herskovič z Precisma, do kterého daly peníze české fondy Nation1 a Koopeo Ventures.
Své 3D skenování na veletrhu CES Precismo předvádí na příkladu naskenované bílé tenisky, kterou si můžete virtuálně prohlédnout ze všech stran a přiblížit tak, že poznáte textilní vzor na tkaničce. „Byli se za námi podívat lidé z Applu, Samsungu nebo Lockheed Martin, ale uvidíme, co z toho bude. Tady všichni hodně mluví,“ dodává Herskovič.
Integromat: Automat místo lidí
Pražská firma, která vznikla okolo trojice zakladatelů Tomáše Schela, Romana Bršlici a Pavla Durase, nabízí online automatizační platformu. Ta zjednodušeně řečeno automatizuje procesy, které se většinou dělají manuálně – propojuje aplikace jako Gmail, Dropbox, Facebook nebo Slack a převádí mezi nimi data.
Třeba vám tak každé ráno stáhne údaje z Google Analytics a transformuje je do zprávy na Slacku, kterou rozešle všem relevantním příjemcům. Tím dokáže ušetřit čas a prostředky zákazníkům, jako jsou Uber, Cisco nebo Adidas.
Vividbooks: Tak trochu jiná učebnice fyziky
Vítek Škop loni odevzdal na UMPRUM diplomovou práci, kterou nyní představuje i na CES. Jde o interaktivní učebnici fyziky pro iOS zařízení, využívající augmentovanou realitu k rozhýbání statických obrázků. Kresba parní lokomotivy na zdi tak najednou ožije, když na ni namíříte iPad. Nebo se touhle zábavnou formou můžete naučit Newtonovy a Archimedovy zákony či pochopit princip čtyřtaktního motoru.
Česká interaktivní učebnice fyziky s rozšířenou realitou. V létě to byla diplomka studenta UMPRUM Vítka Škopa, teď je to nadějný startup Vividbooks, o který se zajímá i Apple. pic.twitter.com/k4sGAQ7eEG
„Jde o to, aby to učení děti bavilo. Zejména u věcí, které je těžké vysvětlit na statickém obrázku,“ říká Škop, který v těchto dnech do Vividbooks nabírá pětimilionovou seed investici, díky níž doplní kompletní učebnici fyziky a chemie pro základní školy. Současná demoverze je zdarma, ale až bude hotovo, měla by se cena pohybovat v desítkách tisíc korun. U Škopova stánku se na CES zastavil nejen David Copperfield, ale i zástupci Amazonu a Applu, kteří byli z Vividbooks tak nadšení, že pozvali Škopa na příští týden do Cupertina.
Zástupci českého startupu Vividbooks (Vítek Škop je zcela vlevo) se na veletrhu CES potkali s kouzelníkem Davidem Copperfieldem.
Avast: Aby vám někdo nehacknul žárovku
Český technologický gigant, který začínal na antivirech, se rozkročil i do hardwaru. Nově začíná prodávat zařízení Omni, které chrání vše, co se dnes v domácnosti připojuje na internet. Instalovat antivirus na termostat nebo chytrou žárovku jde těžko, před čím dál vynalézavějšími útočníky je ale potřeba chránit i tato zařízení. Jak? Omni se připojí k routeru a vytvoří bezpečnostní štít na úrovni sítě.
Hardwarová ochrana za 100 dolarů je zatím dostupná jen v USA, ještě letos by se však měla dostat i na evropský trh. Avast ji vyrábí v Číně, ale prý si dal velmi záležet na tom, aby se v ní neobjevila žádná zadní vrátka. Na CES se svým prvním zařízením zabodoval: dostal za něj prestižní Innovation Award.
Recall: Kam jsem jen dal klíče?
Českobudějovická firma léta vyrábí a prodává příslušenství k mobilům, ale teď k nabíječkám, obalům a powerbankám pod značkou Fixed přidává i čistě vlastní produkty. Například Smile, což je GPS hlídač (tracker) s pohybovým senzorem. Přes bluetooth se spáruje s vaším mobilním telefonem a nabízí dosah 20 až 30 metrů. Když si Smile, který je o něco málo větší než víčko PET lahve, přiděláte třeba na klíče, v mobilní aplikaci snadno zjistíte, kde ho váš telefon naposledy „viděl“.
Hlídací gadget stojí 999 korun a dostanete k němu i ručně šitou peněženku (vyrábí se v Prostějově) se speciální kapsičkou právě na tracker. Recall vyvinul i další chytré produkty: například zámek na otisk prstu nebo tracker Buddy, který přes speciální úzkopásmovou síť (NB-IoT) může sledovat třeba pohyb auta.
Oliver Dlouhý: Jediný český spíkr
Mezi panelisty a vystupujícími na letošní konferenci CES byl jediný Čech: Oliver Dlouhý, zakladatel Kiwi.com. V panelu nazvaném Smart Tourism mluvil o tom, že v budoucnu se bude cestovat přes předplatné, podobně jako dnes na hudbu používáme Spotify nebo Netflix na filmy a seriály, a poté vyrazil na hamburger do populárního fastfoodového řetězce In-n-Out Burger oslavit své 32. narozeniny.
Ve Vegas se mezi návštěvníky veletrhu objevilo i několik dalších tváří z české technologické scény, například 3D tiskař Josef Průša se svým týmem nebo zakladatelé STRV Lubo Smid a David Semerád.
Tak schválně, kolik znáte v Praze tržnic? Holešovickou, o té není sporu. Vinohradskou možná i díky tomu, že se podle ní jmenuje zastávka tramvaje. A sem tam se v médiích objeví i vietnamská Sapa na jihu města.
Ale víte, že poměrně velká tržnice se ukrývá i v samotném centru, hned vedle Václavského náměstí? Jestli ne, nic si z toho nedělejte. Ona totiž dlouhá léta jako tržnice vůbec nevypadala.
Když člověk do zdobného domu v Rytířské ulici vešel, spatřil totální architektonický chaos. Prostor rozdělený mnoha příčkami, obchody všeho druhu, nepřeberné množství nevkusných poutačů a jako největší lákadlo supermarket Albert. To vše se teď má změnit.
Magistrát na podzim prostor vyklidil a letos se pustí do nákladné přestavby. „Počítali jsme, že nás oprava přijde zhruba na 300 milionů korun, ale už teď je jasné, že skutečná cena bude asi o 100 milionů vyšší,“ popsal cenovou rozvahu pražský radní pro správu majetku Jan Chabr.
Záměr je jasný, prostor vyčistit a vrátit ho co nejvíce do podoby, jakou měl před necitlivou vestavbou. „Mnoho návštěvníků Prahy dnes netuší, že v nejužším centru města se nachází takto rozlehlá tržnice. Z našeho pohledu jde o zajímavý a cenný prostor, který si zaslouží pozornost,“ říká Marek Vácha, mluvčí Institutu plánování a rozvoje hlavního města.
Samotné město se do provozování tržnice nehrne a hodlá prostor svěřit vhodnému nájemci, který by se měl areálu ujmout v roce 2022 po skončení opravy.
Jedna z představ, jak by mohla tržnice po přestavbě vypadat. Repro: SGL PROJEKT
Množství zájemců město až zaskočilo. V pražské Staroměstské tržnici totiž vidí příležitost nejen místní hráči, ale i řada zahraničních společností, které mají s provozováním tržnic letité zkušenosti.
„Bylo tu hodně zahraničních subjektů, které spravují například tržnice v Barceloně, provozovatelé lisabonské tržnice, londýnské tržnice. O prostor se zajímali i majitelé restauračních komplexů Manifesto a už dlouho o něj usiluje i skupina kolem pana Kobzy a provozovatele tržnice v Bratislavě. Těch subjektů, které se do toho budou chtít přihlásit, je opravdu celá řada,“ vyjmenovává zájemce radní Chabr.
Horní pasáže Staroměstské tržnice po vyklizení | Foto Centrum architektury a městského plánování
Právě Kobza, známý proměnou Krymské ulice, piany v ulicích nebo zpřístupněnou střechou Lucerny, se o tržnici zajímá nejdéle. Jako spojence si vybral svého kamaráda Gabora Bindicse, který proměnil tržnici v Bratislavě, a společně by rádi podobně osvěžili i tu pražskou.
„Chtěli bychom, aby to byl proměnlivý prostor, kde by hrálo gastro jen jednu z rolí. Jednou by to byla tančírna tanga, podruhé veletrh malých knižních nakladatelství, pak třeba něco pro děti a samozřejmě dvakrát týdně farmáři. Bylo by fajn, kdyby to nebylo celé jenom o jídle,“ řekl Forbesu Kobza.
Tím ostatně trochu kopíruje představy města. „Nemělo by to být jen místo, kam si půjdete nakoupit rajčata a jablka nebo pečivo. Chceme, aby se tu konaly i kulturní a společenské akce a člověk si odsud odnášel jakýsi komplexní zážitek,“ míní radní Chabr.
Kobza a spol. ale budou mít těžké soupeře. Už provozovatelé Manifesta nejsou zrovna lehké váhy – za oblíbeným restauračním podnikem pod širým nebem stojí i peníze investiční skupiny Rockaway Capital Jakuba Havrlanta, spolumajitele Mall.cz. Samotný koncept vymyslela neziskovka zaměřující se na proměnu městského prostředí reSite v čele s architektem Martinem Barrym.
Olej do ohně navíc přilijí i provozovatelé zahraničních tržnic, pro které je ta v centru Prahy velmi chutným soustem. Výběrové řízení hodlá město vypsat ještě letos a předběžně počítá s tím, že měsíční nájem za prostory tržnice bude v řádech statisíců korun. S jistotou lze ale tvrdit, že samotní Pražané mohou jen vydělat. Ať už bude areál provozovat kdokoli ze zmíněných zájemců, výsledek nemůže být horší než stav, ve kterém byla budova dosud.
Nejmilosrdnější pohled na karlovarský hotel Thermal se naskytne z rozhledny Diana, která se nad lázeňským městem tyčí. Z ptačí perspektivy je šestnáctipodlažní brutalistní budova, která byla slavnostně uvedena do provozu v sezoně 1977, nepřehlédnutelnou dominantou.
Mnohem problematičtější je pohled zblízka, natožpak přímo z útrob hotelu, „epicentra“ tradičního filmového festivalu. Takový pohled odhalí závažné nedostatky – proto byla spuštěna největší rekonstrukce stavby od časů jejího otevření.
Při použití jisté umělecké licence je hotel Thermal 16 pater problémů. Zkusme si je projít s vážností i nadsázkou.
1. Rekonstrukce
Hotel je do března uzavřen, dělníci aktuálně rekonstruují šest pater a vyměňují zastaralé technologie. Část modernizace však musí být dodělána brzy, protože 19. ledna začne ve Varech olympiáda dětí a mládeže – a jejím hlavním domem bude právě Thermal.
2. Peníze
Loni v srpnu oznámila ministryně financí Alena Schillerová (ANO), že celková rekonstrukce bude stát 580 milionů korun. Kompletní dokončení je plánováno na 1. června 2021.
3. Vlastník
Thermal je v rukou státu. Nikdy tomu nebylo jinak, byť zejména v 90. letech minulého století byl ve hře prodej soukromému majiteli. Sešlo z toho, hotel má akciová společnost Thermal-F, patřící stoprocentně ministerstvu financí, které také poskytuje peníze na rekonstrukci.
4. Provoz
Provoz hotelu je enormně drahý a představuje zátěž. Za energie bylo dosud ročně vydáváno 30 milionů korun, stávající rekonstrukce by tyto náklady měla snížit o polovinu.
5. Bezpečnost
Hasiči označují Thermal za jednu z nejrizikovějších staveb ve městě – i tuhle hrozbu má rekonstrukce do značné míry eliminovat.
6. Požár
Bod související coby varovné memento s předchozím. V červenci 2017 totiž nebylo horko zdaleka jen v hotelové sauně: v ní vznikl požár, který se rozšířil do hotelového podzemí a budova musela být evakuována. Vyčíslená škoda činila osm milionů korun, ale lidem se naštěstí nic vážného nepřihodilo.
7. Bazén
Venkovní bazén důmyslně zabudovaný do hotelového areálu je poznávacím znamením Thermalu – poznávacím znamením dnešního bídného stavu. Bazén je nefunkční a budí podobně tísnivý dojem jako otevřená jizva. Na „zacelení“ pracuje stát společně s firmou Saunia.
Ta loni uzavřela se společností Thermal-F smlouvu na provoz bazénového a saunového komplexu s nájmem milion korun za měsíc. Náklady na zprovoznění bazénu, který by měl být unikátně plněn teplou vřídelní vodou, jsou odhadovány v rozmezí 110 až 120 milionů a ponese je stát.
Foto Jim Killock
8. Pokoje
Vzorové pokoje nesou čísla 1418 a 1420, zbývající by se k nim měly přiblížit, aby odpovídaly čtyřhvězdičkovému standardu. Připravováno je i luxusní apartmá.
9. Mattoni už není!
Celkem spolehlivý recept: jestliže člověku dojde při rozhovoru s karlovarským patriotem téma, trapné ticho zažene debatou o Thermalu. I po více než 40 letech od vzniku budí umístění hotelu kontroverze: aby mohla být rozsáhlá stavba realizována, bylo na tehdejší Chebské třídě zbouráno zhruba 30 převážně secesních domů. K zemi šla mimo jiné i Mattoniho vila.
10. Výstavba
Základní kámen hotelu byl položen v červnu 1968, ale stavba se kvůli nedostatku financí a průsaku podzemní vody protáhla na dlouhých devět let.
Thermal v roce 1976 | Foto Fortepan
11. Architektonický styl
Dílo architektů Věry a Vladimíra Machoninových je dalším námětem nekonečných diskusí, které nemohou přinést jednoznačný závěr. Záleží na vkusu a jisté je, že brutalismus nekonvenuje každému.
Když vyhrotíme příměr, blízká lázeňská kolonáda budí dojem načančaného dortu, zatímco Thermal je soustavou krabic stojících na stole vedle dortu. Je na každém, aby určil, zda spolu takové „zátiší“ souzní.
12. Spor s vnoučaty
Těžko říct, zda ve Varech, ale v dějinách architektury má brutalismus své místo. A pakliže byl v jeho stylu postaven Thermal, odpovídá logice, aby byly brutalistní rysy zachovány. Vnoučata architektů Machoninových se přitom obávají, že dojde k opaku, a své obavy prezentují na webu respektmadam.cz.
„Ač souhlasíme, že je objekt nutné rekonstruovat a nějakým způsobem provozovat, veškeré kroky ze strany státu jsou neprůhledné a nerespektují architektonickou hodnotu budovy,“ stojí v jednom z jejich prohlášení.
13. Vandalismus
Zejména vypuštěný bazén se stal opakovaně terčem vandalů, a to i přesto, že je k němu v současnosti zakázán přístup.
14. Rudý festival
Jiří Bartoška a Eva Zaoralová odvádějí skvělou práci a i díky nim je dnes Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary prestižní událostí, kde nechybí hvězdy na rudém koberci.
Za normalizace ale patřila k festivalu rudá ideologie. Soutěžily tu sice kvalitní snímky, ale společně s nimi byl promítán socialistický balast, což se projevilo v citelném úbytku diváků. Festival se navíc povinně střídal s filmovou přehlídkou v Moskvě.
Svým způsobem je to vlastně v pořádku, skandály ke správném festivalu patří. Ze zdejších afér a flámů by šlo udělat speciální (a velmi bulvární) seznam, vypíchněme tedy za všechny, jak v roce 1998 režisér Jiří Menzel veřejně zbičoval producenta Jiřího Sirotka proutkem. Důvodem byl spor o zfilmování adaptace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále.
16. Koncert
Uznáváme: s tímhle koncertem leckdo žádný problém mít nebude, ale měl by se opravdu konat zrovna v Thermalu? Řeč je o akustickém vystoupení Daniela Landy, které tu proběhne již 17. ledna, a i proto musí být část rekonstrukce hotova v příštích dnech.
Lze ale konstatovat, že oprava ikonického hotelu by byla těžkým soustem i pro kouzelníka Žita s celou armádou vycvičených kohoutů…
Jméno Bootiq vám možná nic neřekne – jde o relativně málo známou tuzemskou vývojářskou skupinu, která však dodává řešení pro klienty jako T-Mobile, Mall.cz či DPD. Ke 400milionovému obratu a růstu o stovky procent jí pomohly akvizice – na kontě má od roku 2017 už tři a o čtvrté se právě jedná.
„Pokud jde jen o čísla, v horizontu několika let se investice bude logicky zdát jako rozumnější řešení. Pokud je ale ve hře budování jména a pozice na trhu, nákup je strategicky – a nakonec i finančně – daleko výhodnější,“ popisuje důvody akvizičního apetitu CEO Marcel Červený.
Vývojáři, kteří během tří let obratově vzrostli o 800 procent, několikanásobně zvýšili počet svých zaměstnanců a dosahují ziskovosti EBITDA v řádech vyšších desítek milionů korun, těží ze zázemí investiční skupiny InTeFi (vlastník Luxoru nebo Euromedií), jejíž jsou součástí.
„K financování využíváme zčásti bankovní financování a zčásti vlastní zdroje z mateřského holdingu,“ podotýká Červený. Akvizice se pak pohybují v řádech vyšších desítek a nižších stovek milionů. Naposledy šlo letos v létě o renomovanou pražskou digitální agenturu Blueberry.
O tom, jak Bootiq nakupuje firmy a jak k celému procesu přistupuje, se pro Forbes.cz blíže rozepsal CEO Marcel Červený.
Marcel Červený
Kapitálové fondy se na problém často dívají optikou čísel a předpovědí budoucího růstu. U nás se na zhodnocení samozřejmě díváme také, ale primárně jde o vybudování české, kvalitní a dlouhodobé IT firmy. Pojetí návratnosti máme tedy nastavené daleko dál než investiční fond. Navíc akvizicí nám přibude další kompetence, kterou bychom sami získávali jen těžko – a to může být pro získání zakázek od velkých firem rozhodující.
Pokud se rozhodnete pro koupi firmy, měli byste ji předem co nejlépe poznat. Jejich výběrem se u nás zabývá zpravidla užší vedení. Po náhledu do rejstříku firem a úvodní rešerši přichází na řadu další sbližování, seznámení s týmem a získání přehledu o financích. Pro akvizici je třeba mít mnohem detailnější vhled do firmy, než jaký mají obvykle investiční fondy. A je pro nás nezbytné, abychom si kulturně rozuměli. Bez toho bychom se zdráhali do akvizice vůbec pustit.
Předem počítejte s tím, že jde o proces, který zabere minimálně šest měsíců. A to ještě hovoříme o společnostech menších rozměrů a o scénáři, kdy je účetnictví v naprostém pořádku. Proces se může protáhnout i na 12 měsíců – nejde totiž jen o masivní nabírání lidí, celý proces zahrnuje i jejich zapojení, zaučování a následnou stabilizaci. Nové týmy potřebují svůj čas.
Za odměnu ovšem získáte výhodu, že kupujete něco, co je postavené, funkční a zapadá do portfolia firmy. Díky tomu je rychlejší i její rozvoj a s tím jde ruku v ruce také zvyšování finančních příjmů.
Všechny firmy, které jsme si vybrali pro akvizici, byly na trhu etablované 10 až 15 let. První cesta při jejich výběru tedy vedla do rejstříku firem, kde lze základní informace o společnosti zjistit. S firmami, které poctivě vznikly, jsou na trhu jen pár let a mají kvalitní a inovativní produkt, se moc často nesetkáváme. Neznamená to tedy, že bychom se o ně nezajímali, musíme však vědět, proč vznikly a co je jejich klíčová hodnota.
Rozhodně a promyšleně budujeme IT společnost; konsolidujeme hlavně proto, abychom sobě a firmám zajistili společně budoucí růst. Kupované společnosti si totiž obvykle nemohou růst z nějakého důvodu dovolit, ať už je to kvůli eliminaci rizik, limitům majitele, financím, nebo řízením rizika. Proto sdružujeme ty, jež si přejí růst a šířit své služby společně s námi. Pro nás to znamená přizpůsobení globalizaci z pohledu efektivity firmy.
Teprve po akvizici začíná největší díl celé práce. Nechat firmu vyčleněnou a v původní podobě, řídit ji jen pomocí KPI? Nebo ji celou pohltit a rozmělnit v sobě? Pro nás je stěžejní nově akvírovanou firmu napojit na klíčové procesy, její interní však nechat nezměněné. Jsou totiž zpravidla přizpůsobené lokálnímu prostředí, kde se pobočka nachází. Tato cesta také zajistí, aby se lidé i nadále cítili komfortně a dokázali s klidem pracovat na projektech, kterým se věnovali doposud, i na těch nových, jež díky spolupráci získají.
Netrváme na tom, že všichni musí mít stejnou firemní kulturu, dodržovat dress code a používat stejná služební auta. Klíčem ke spolupráci je trpělivost, pochopení a kontinuita. Umíme pracovat dlouhodobě a využíváme své zkušenosti z řízení offsite poboček na offsite řízení firem. A funguje to. Pomáhají nám v tom jak manažerské a projektové metody, tak nástroje typu Atlassianu či Polycomu a další.
První opravdovou akvizici jsme zažili v roce 2017, záhy následovaly dvě další a byly úspěšné. Nyní jsme v závěru čtvrté: aktuálně probíhá jednání na Slovensku, abychom dokázali dobře zajišťovat a podporovat tamní trh. Naše pobočka se tím rozšíří přibližně na 80 lidí z původních 22. Všechny provedené akvizice se povedly a pokaždé splnily naše očekávání – a jsme přesvědčení, že zejména díky tomu, že jsme každé části akvizičního procesu vždy věnovali dostatek času a pozornosti.
Frýdecko-místecká Marlenka, firma na medové dorty podnikatele Gevorga Avetisjana, do nového roku vstupuje ve velkém. Rozjela rozsáhlou rekonstrukci zákaznického centra, které v novém bude mít dvojnásobnou kapacitu. Loni se přitom na to, jak v Marlence pečou medové zákusky, přijelo podívat na 20 tisíc lidí. „Kromě toho teď investujeme dohromady 400 milionů korun do skladů, nových kanceláří, a hlavně – nové automatické linky na dorty,“ vyjmenovává Avetisjan.
Jen sama linka Marlenku přijde na astronomických 250 milionů korun. Je dlouhá několik desítek metrů a dorty od začátku až do konce vyrábí úplně sama – z jedné strany do stroje proudí potrubní poštou všechny potřebné suroviny a z druhé vyjíždějí čtverce upečeného těsta, které robotické rameno skládá na sebe a prokládá je medovým krémem. Dorty chrlí jeden za druhým – doslova na běžícím pásu.
Nová automatická linka na dorty. Foto: Marlenka
Na konci linky hotové a zabalené dorty plynule bere robotické rameno a monotónně je skládá na palety, které putují do automatizovaného 40 metrů vysokého skladu. („Je nejvyšší v republice!“ upozorňuje hned Avetisjan.) Fabrika jede na třísměnný provoz a vybavená japonskými roboty místy připomíná spíš dobře šlapající automobilku než rodinnou pekárnu sladkostí.
Nová automatická linka je v Marlence už druhá v pořadí. Když před několika lety Avetisjan poprvé přešel z ruční výroby medových dortů na automatiku, stálo ho to hodně peněz a ještě víc nervů. První automatickou dortovou linku tehdy s nizozemskou strojírenskou firmou dávali dohromady přes dva roky a ve zkušebním provozu ji pak v Marlence zajížděli několik dlouhých měsíců. „Přišla na 170 milionů a problémy kolem jejího rozjezdu mě tenkrát dostaly i do špitálu,“ dodává Avetisjan.
Navzdory dlouhým porodním bolestem ale tahle automatická linka na medové dorty, dlouho jediná svého druhu na světě, slouží dodnes skvěle – každou minutu vyplivne ze svých útrob 16 dortů. A kvůli rostoucí produkci se Avetisjan rozhodl, že jí pořídí sourozence. „Na nové lince se budou péct dorty, starou překonfigurujeme a bude vyrábět ostatní zákusky. Doteď jsme měli jednu pec a u ní často fronty, to bylo potřeba vyřešit,“ říká.
Nová linka za čtvrt miliardy, kterou tentokrát vyráběli společně Švédové, Britivé a Nizozemci, pomůže výrobu zefektivnit. Zatím jede ve zkušebním provozu, naplno by se do výroby měla zapojit v březnu.
Nová automatická linka na dorty. Foto: Marlenka
Avetisjan medové dorty a další zákusky z Frýdku-Místku prodává do 45 zemí světa, v roce 2018 za to utržil 590 milionů (a vydělal 190 milionů provozního zisku před zdaněním, úroky a odpisy). Česko přitom pro Marlenku ani není hlavní odbytiště, na export jde 70 procent dortů – a i když Evropa v tabulkách vývozu vede, významný podíl jich míří za oceán, důležitým trhem je také Blízký východ.
V Asii je Marlenka čím dál silnější. Loni se jí podařilo výrazně prosadit i v Jižní Koreji, kam první dorty prodali v létě. „Hned vzápětí následovaly větší objednávky, až je teď Korea jedním z našich největších odbytišť na Dálném východě,“ říká Avetisjan. Do Vánoc tak z Česka do Koreje odjelo 15 lodních kontejnerů.
Obchodní řetězce vzaly vážně antiplastová nařízení Evropské unie a postupně směřují k vymýcení igelitových tašek z nabídky. Část z nich tašky zpoplatnila a místo mikrotenových sáčků, které často po jediném použití končí v koši, nabízí alternativy.
Z trendu profituje i česká firma Frusack dvou zakladatelek Hany Fořtové a Terezy Dvořákové, které Forbes dlouhodobě sleduje. Duo podnikatelek se dohodlo se společností Albert, jedním z největších řetězců v Česku, že nově bude nabízet jejich kompostovatelné sáčky vyrobené ze speciálního vlákna ve více než 300 prodejnách.
V Albertu budou dostupná balení Frusack po dvou kusech. S nasbíranymi body je zákazníci mohou zakoupit s výraznou slevou a bez bodů pak za standardní doporučenou cenu 210 korun.
„Máme velkou radost. Vnímáme to jako krok, kterým chce Albert ukázat, že podporuje české produkty, a zároveň chce motivovat svoje zákazníky ke snížení jednorázového odpadu,“ uvedla jedna ze zakladatelek značky Hana Fořtová.
Není to poprvé, co se Frusack spojil s velkým hráčem. V průběhu roku 2019 se objevil v kampani Unileveru O kousek lepší Česko a Slovensko ve spojení se značkou zmrzlin Míša, na podzim v pilotní spolupráci s globální značkou udržitelného funkčního oblečení Icebreaker.
Frusack se snaží ukazovat, že je vedle nadužívaných mikroteňáků vhodnou alternativou při nákupu ovoce či rohlíků. Jeho zakladatelky zdůrazňují, že dbají na etickou a ekologickou výrobu. „Všechny naše produkty jsou vyráběny v České republice za férových podmínek pro dodavatele a bez zbytečných emisí z dopravy,“ rozvádí spoluzakladatelka Frusacku Tereza Dvořáková.
U Česka ale zůstat nemusí. Firma už kvůli rostoucí poptávce navýšila výrobu – dílna, u níž nyní sáčky šijí, jich zvládne vyrobit 200 tisíc za měsíc. Frusack má ale rozjednanou spolupráci s prodejci a řetězci v dalších zemích Evropy a také v USA. Proto podnikatelky obhlížejí další dílny v Rumunsku i v Srbsku, které by zabezpečily výrobu při dalším rozšíření prodejů.
Internetový cirkus, který pomohl vzniknout nejpoužívanějším službám českého internetu jako Slevomat, Rohlík nebo Heureka, se relativně potichu vydává na neprobádanou cestu. Díky jednomu ze svých partnerů Václavu Štruplovi buduje něco, co lze nazvat terapeutickou větví.
V pondělí 13. ledna totiž v Praze otevřela své brány první psychedelická klinika Psyon a investičně ji podpořil právě Miton. Nově otevřená instituce v současné chvíli nabízí psychoterapeutické konzultace zaměřené na zlepšení celé řady potíží – od psychických až ke vztahovým.
V budoucnu by se nicméně ráda ubírala směrem tzv. psychedeliky, asistované psychoterapie, což velmi zjednodušeně znamená, že by pacientům podávala psychedelické látky, a to s cílem pomoci s depresemi a traumaty. Česká legislativa toto zatím neumožňuje.
Tým Psyonu s Václavem Štruplem. Foto: Psyon
Miton v Psyonu drží patnáctiprocentní podíl, avšak zdůrazňuje, že to není standardní finanční sázka na slibný projekt.
„Pomáháme jak finančně, tak po byznysové stránce. Nejde o klasickou investici s důrazem na finanční návratnost, ale o náš příspěvek k výzkumu. Věřím, že psychedelika mohou sehrát důležitou roli v boji s mnoha druhy duševních obtíží, jejichž zvyšující se výskyt v posledních letech je v západním světě alarmující,“ říká Václav Štrupl, který se sám o psychologii, změněné stavy vědomí a samozřejmě psychedelika zajímá dlouhá léta.
Zároveň zdůrazňuje, že ačkoli má hledání takto zaměřených projektů na starosti, zbytek Mitonu jeho aktivity plně podporuje. „V důležitost onoho výzkumu věří celý tým,“ podotýká.
Záměr nové tuzemské kliniky chválí i investor ze zcela jiného prostředí, spoluzakladatel RSJ a strůjce galerie DOX Václav Dejčmar.
„Tým Psyonu je kvalitní a bude připraven, jakmile se změní legislativa, která umožní psychedelika v asistované terapii oficiálně používat. Mitonu evidentně nejde o byznys, ale spíše o pomoc dobré věci včetně budoucího lobbingu na změnu zákona,“ říká pro Forbes.cz Dejčmar s tím, že drží palce všem aktivitám vedoucím k propagaci prospěšných efektů psychedelik na společnost i jednotlivce.
V 50. a 60. letech zažíval výzkum psychedelických látek boom, který utnulo až jejich zcela nekontrolované rozšíření mezi běžnou populaci. V 90. letech na něj řada vědců navázala a například list Psychology Today nyní uvádí, že v případě podávání psychedelik v řádně monitorovaném prostředí prokázaly klinické testy jejich bezpečnost a u pacientů též řadu pozitivních výsledků.
Velká naděje prý svítá zejména na poli léčby závislých na alkoholu či nikotonu a také v případě různých úzkostných stavů.
Václav Štrupl
Za zmínku stojí, že přední česká investiční skupina též bez větší pozornosti a opět na Štruplův popud finančně podpořila britský projekt Wavepaths, který ve spolupráci se jmény jako Jon Hopkins či Brian Eno zkoumá léčivý potenciál zvuku. Wavepaths chce vytvořit léčivá místa a mobilní aplikaci, kde bude umělá inteligence generovat hudbu a zvuky na míru konkrétní osobě, a zprostředkovávat tak lidem jakousi terapii.
Otec projektu, neurovědec Mendel Kaelen, dokonce tvrdí, že samotná hudba (bez užití psychedelických látek jako takových) vás může dostat na psychedelický „trip“. První Wavepaths místo by se mělo otevřít letos v Londýně.
Asi každý už někdy slyšel něco o tom, že trhy se chovají lépe, když jsou informace veřejné. Týmu řídícímu naši zemi „jako firmu“ to zjevně neříká vůbec nic.
V úterý 14. ledna se Ministerstvo dopravy pochlubilo, že vybralo dodavatele e-shopu na dálniční známky, a že to celé nebude stát více než 401 milionů korun. V tiskové zprávě pak ministerstvo hrdě uvádí, že díky tomuto digitalizačnímu kroku se oproti klasické fyzické distribuci ušetří až 120 milionů korun ročně.
Spíše než střípek v digitalizaci naší země, který lze nepochybně ocenit, mě ale zaujala cena řešení a fakt, že se to celé upeklo bez výběrového řízení. Pro začátek jsem napsal šéfovi vývojářské firmy STRV Lubo Smidovi, který okamžitě reagoval. „Udělali bychom to za čtyři miliony, ale řeknu čtyřicet, aby to bylo fancy a aby sis to mohl objednat přes Siri,“ vtipkoval.
Ale teď vážně. Odhadovat přesnou cenu by nebylo fér, protože zkrátka nemáme k dispozici kompletní zadání, a nejsme přesně schopni dohlédnout komplexnost celého projektu. Státní fond pro dopravu a infrastrukturu (SFDI) údajně oslovil pětici relevantních firem, které navíc splňovaly „požadovanou úroveň prověrky ve stupni utajení Důvěrné“. Cenovou nabídku nakonec předložily firmy dvě a SFDI si vybral tu levnější (!).
Jakmile na celou věc trefně upozornil veřejně prospěšný projekt Hlídač státu, který po ministerstvu požadoval zadávací dokumentaci, plnou nabídku firmy a kdo všechno byl osloven a proč, dostalo se mu následující reakce:
„Za nejvýše 400 mil. Kč firma vytvoří celý IT systém. Tedy nejen e-shop, ale také uživatelský portál, mobilní aplikaci, call centrum, evidenci zaplacených poplatků, registr osvobozených automobilů, kompletní účetnictví, clearing, reporting a zabezpečení. Cena dále zahrnuje také rozvoj IT systému, konzultační služby a další činnosti v rámci součinnosti a podpory. Dále také na čtyři roky provoz a technickou podporu systému, a to včetně podpory řidičům po uvedení do provozu – tedy samotný provoz call centra a další navazující činnosti.”
I s tímto „protiargumentem“ na mysli si poté profesionálové z oboru stále dovolují cenu rozporovat. Konkrétně rozporovat řády! „Nemyslitelně šílené, velká krádež,“ reagoval zakladatel e-commerce skupiny Inveo Michal Menšík s tím, že odhaduje cenu maximálně v rozmezí 70–100 milionů.
Šéf platformy Shoptet Miroslav Uďan na můj dotaz reagoval nanejvýš úsměvně. „Mně to nepřijde šílené. Pokud tedy ten e-shop bude léčit rakovinu a tisknout létající jednorožce.“
Buď si někdo přihrál malou domů, nebo je monumentálně nekompetentní.
Podle Uďana bude samotný internetový obchod, který je maloproduktový a relativně jednoduchý, otázka dvou až tří milionů korun. „Chápu, že ty ostatní věci kolem mají větší hodnotu, ale určitě ne 398 milionů. My tak velké kumulované náklady neměli za deset let provozu,“ konstatuje.
Než jsem stihl poskládat myšlenky dohromady, rozpoutala se na LinkedInu debata, do níž se zapojili šéfové Alzy, Actumu nebo Etnetery. V zásadě všichni pak mají s cenou opravdu problém a několik z nich dokonce vyjádřilo ambici celou věc „řešit“.
Než povolaní dojdou ke konsenzu, budu skromně doufat, že ta samá armáda, která glorifikovala například zavedení elektronické evidence tržeb, se nyní bude pečlivě pídit po podrobnostech nákladů na nové řešení dálničních známek. V současnou chvíli to totiž vypadá, že si někdo buď přihrál malou domů, nebo je monumentálně nekompetentní. Bůh ví, co je horší.
Na druhou stranu – jestli je náš stát řízen jako firma, tak zjevně jako ta, která by bez dotací pravděpodobně byla ve ztrátě…
„Já o tom takhle nepřemýšlím,“ krčí rameny Hubert Palán na Skypu, když odpovídá na otázku, jaký je to pocit, vyraisovat od investorů 45 milionů dolarů. Zatímco pro něj v San Francisku je to další krok v rozvoji firmy, pro českou startupovou komunitu jde o velký milník.
Palánův Productboard, který usnadňuje práci produktovým manažerům, právě v Series B získal v přepočtu přes jednu miliardu korun, což je vůbec nejvyšší částka, pro jakou si kdy tuzemský startup během jediného kola došel. Valuace Productboardu se tím dostala na 350 milionů dolarů (téměř osm miliard korun).
Celý úspěch je umocněn tím, že vedoucím investorem je fond Sequoia – naprostá špička oboru, která do žádné tuzemské firmy dříve neinvestovala a mezi jejímiž investicemi najdeme WhatsApp, Airbnb nebo LinkedIn.
V investici do Productboardu se k ní připojili Bessemer Venture Partners i dosavadní investoři, kde najdeme i českou trojici Credo, Reflex a Rockaway. Připomeňme, že minulé investiční kolo vedl neméně renomovaný fond Kleiner Perkins, tudíž lze konstatovat, že Productboard má podporu těch nejrespektovanějších hráčů v Silicon Valley.
Productboard se od začátku loňského roku rozrostl ze 46 na 116 lidí a používán je už ve více než 2500 firmách, včetně velkých společností a nadnárodních korporací. Mezi klienty je vedle Microsoftu a Zendesku třeba i český Avast.
„Dnešní firmy potřebují implementovat systém, který dokáže nejen zaznamenat a konsolidovat požadavky na produktový vývoj, ale který zároveň propojí zákazníka s produktovým týmem a sjednotí očekávání a možnosti obou stran do jedné strategické, daty podložené road mapy,“ komentuje investici partner fondu Sequoia Andrew Reed.
„Právě takový systém Productboard vyvíjí a my jsme nadšení, že můžeme být u toho.“
To samé ze své pozice tvrdí Palán, když zdůrazňuje, že zájem investorů o Productboard pohání fakt, že jde podobně jako kdysi u CRM systémů o zcela novou kategorii, u jejíhož zrodu chtějí investoři být.
Spoluzakladatelé Productboardu Hubert Palán (vpravo) a Daniel Hejl
Podle Palána jde za poslední léta o ohromnou změnu přístupu. „Když jsem raisoval první peníze, chápal mě jen šéf produktu Dropboxu a pár dalších lidí. Dnes se kolem produktu naopak točí vše. Investoři nám poslední dobou každý den kempovali ve firmě, snažili se mě oslovit a přimět k tomu, aby si z nás mohli taky ukrojit kousíček,“ vypráví s úsměvem.
Jedním ze zákazníků Productboardu je i hvězdný rumunský startup UiPath, který platí za nejrychleji rostoucí enterprise softwarovou firmu světa posledních dvou let a na jehož příkladu Palán popisuje, proč je Productboard pro firmy čím dál zásadnější.
CEO UiPathu totiž tvrdí, že o každém z tisíců zaměstnanců přemýšlí jako o malém produktovém manažerovi, který má příležitost pochopit, co zákazníci potřebují, a týmovou prací to poté pomoci vytvořit a dodat na trh.
„Když ostatní firmy sledují, jak z UiPathu během 20 měsíců vytvořili multimiliardovou firmu, začne je to nesmírně tlačit. Všichni si dnes zkrátka uvědomují, že není čas postávat, hrát si se spreadsheetem, něco spustit, a když se to nepovede, stáhnout to a v klidu opravit,“ vysvětluje Palán.
„Jakmile vypustíte něco špatného na trhu, kde ale příležitost je, okamžitě to někdo udělá lépe a zabije vás. Stačí vzpomenout, jak Slack pohřbil HipChat, a takových případů je celá řada,“ dodává.
Čerstvým kapitálem chce firma zrychlit růst a nakopnout marketing. „Musíme být více vidět, musíme dělat eventy a špičkový obsah, sdílet příběhy těch firem, kterým pomáháme. Tyhle věci na globální úrovni zkrátka něco stojí,“ vypočítává Palán s tím, že v neposlední řadě peníze padnou na posílení obchodu a pravděpodobně i otevření nových poboček.
Měli nakročeno k zajímavým profesním kariérám. Zaměstnání v bankovnictví, potažmo gastronomii, je však po letech nenaplňovala, jak by si představovali. Bílé límečky převlékli za zástěry a dnes v nich Jan Knechtl a Tomáš Formánek vyrábějí lahodné paštiky, se kterými loni uchvátili na „potravinářských Oscarech“ v Londýně.
Jak už tomu nezřídka bývá, celý příběh začal v hospodě. Psal se červenec 2017, když se šéfkuchař Tomáš a ředitel bankovní pobočky Jan sešli znavení prací u piva. Prvně jmenovaný tehdy svému kamarádovi přinesl ochutnat domácí paštiku. A Honzovi zachutnala natolik, že mu vnukla myšlenku.
„Byla tak skvělá, že jsem Tomášovi řekl: Pojďme dělat prémiové masné produkty do skleniček,“ líčí nedávno pětatřicetiletý Jan.
Následovalo pár společných schůzek, po nichž bylo jasno. Honza, z bankovnictví zvyklý na analytické uvažování a posuzování všech možných rizik, protentokrát udělal výjimku a do výroby paštik se s kolegou vrhl naplno.
„Řekl jsem si, že bude jednou lepší litovat toho, že to nevyšlo, než toho, že jsme to nevyzkoušeli,“ vysvětluje rozhodnutí výrazně změnit životní cestu. Po několikaměsíčním ladění produktů a čekání na schválení od veterinární správy se v prosinci 2017 objevily na trhu první paštiky s nálepkou Melememaso.
Dnes tuhle značku najdete na 12 produktech: třeba na husí paštice, zvěřinové, weissbier s pšeničným pivem, ale také na rilletttes neboli trhaném masu – kachním a vepřovém. Sezonně je pak doplňují speciality jako lanýžová nebo šnečí paštika.
„Když už jsme se do toho pustili, chtěli jsme, aby každá paštika byla osobitá a byly v ní přiznané suroviny. Neděláme proto jednu základní hmotu, do níž bychom jen přidali danou příchuť,“ říká Jan Knechtl.
Podle slov jeho parťáka Tomáše postupují jinak než ostatní paštikáři. Samozřejmostí je, že využívají suroviny výhradně od tuzemských dodavatelů. Potěší ale i milovníky alkoholu, neboť do každého produktu přidávají dle chuti například pivo, červené víno, ale i gin či brandy. Ke každé paštice je tak vhodná konzumace jiného druhu nápoje.
„Nejprve dáme játra na plech s bylinkami, podlijeme je alkoholem, přidáme k nim tuk a krátce zapečeme. Játra se tak s tukem propojí. Až poté je rozemeleme a doplníme o další ingredience,“ přibližuje čtyřiatřicetiletý Tomáš Formánek, který prošel praxí v řadě známých pražských restaurací.
V malé dvoupatrové výrobně na pražském Chodově loni Tomáš s Honzou vyhotovili 30 tisíc paštik, za které utržili přibližně tři miliony korun. Oproti předloňskému roku tak zaznamenali padesátiprocentní nárůst.
Dost pravděpodobně by se jejich tržby ale pohybovaly ještě ve vyšších číslech, kdyby z kapacitních důvodů neodmítli zakázky, které jim v roce 2018 udělaly polovinu více než dvoumilionového obratu.
Strmějšímu růstu bránila též skutečnost, že se dvojice soustředila především na Prahu a její okolí. Paštiky si totiž žádají chlazenou dopravu, kterou není snadné zajistit pro objednávky malého množství.
Zpočátku cílili Honza s Tomášem výhradně na bary, vinotéky a restaurace, které nemají vlastní kuchyni. Jen v hlavním městě jde o desítky podniků, mezi nimiž figuruje také vinárna Bokovka ze sítě Ambiente. Později pronikli i do farmářských obchůdků a ve druhé půlce loňského roku spustili vlastní e-shop.
Zájem o jejich produkty vyvolal mimo jiné i loňský úspěch na prestižních Great Taste Awards ve Velké Británii, tedy na soutěži, která je v gastronomii přirovnávána k filmovým Oscarům. V její porotě sedávají špičky oboru, často držitelé michelinských hvězd, jako například šéfkuchař Gordon Ramsay. Ti mezi 13 tisíci přihlášených výrobků hledají ty chuťově výjimečné.
Ocenění z Londýna si v září přivezly hned čtyři produkty Melememaso. Kvalitu kachní paštiky s calvadosem porotci ohodnotili jednou hvězdou, o jednu více udělili zvěřinové a lanýžové paštice. Nejvíce ovšem zaujala husí paštika Bordeaux, která dosáhla na nejvyšší možnou cenu, tedy tři hvězdy.
V blízké budoucnosti by se Honza s Tomášem vedle zajištění lepší logistiky rovněž rádi přesunuli do rozměrnějších prostor. Jejich cílem je stabilizovat podnik a nadále růst. Uvědomují si ale, že jejich paštiky jsou závislé na ruční výrobě, a tak nelze předpokládat, že by pod tíhou poptávky pořídili výkonné stroje a do svého byznysu razantně šlápli.
Tomáš Formánek na farmářských trzích na pražské náplavce
Jan Knechtl se svou pýchou
„Kdybych chtěl být bohatý, měl bych větší šanci, když jsem byl v bance. Jako paštikář asi nikdy nebudu jezdit v luxusním autě, ale když někdo řekne, že máme nejlepší paštiku, udělá mi to větší radost,“ tvrdí Jan Knechtl.
Mnohem větší výzvou tak pro něj a Tomáše je, aby označení paštikář, které oba hrdě nosí na svých kožených zástěrách, nebylo nejen v zahraničí vnímáno negativně.
Vzhledem k mimořádné investici do českého startupu Productboard odemykáme profilový článek, který jsme o něm přinesli ve vydání Forbesu 06/2019.
Na sanfranciské Market Street a v jejím blízkém okolí sídlí spousta jednorožců – tedy startupů, jejichž hodnota přesáhla miliardu dolarů. Uber, Twitter, Airbnb, Square… Mezi giganty technologického světa se skrývá i jedno hříbě, kterému by také mohl zanedlouho na čele vyrůst roh. Jmenuje se Productboard, má české zakladatele a je rozkročené mezi kalifornské a pražské kanceláře.
Na hlavní tepně v San Francisku mu patří kus druhého patra v nenápadném věžáku s číslem popisným 731. Obnažená cihlová zeď, designový open space a nepřehlédnutelná energie třicátníků se stříbrnými MacBooky dávají kancelářím mladé firmy ten správný startupový nádech.
Českých jednorožců na světě moc není. Když nepočítáme antivirové AVG a Avast, které se přes miliardu dolarů přehouply až 20 let po svém vzniku, tak konkrétně žádný. Valuace brněnského prodejce letenek Kiwi.com, jenž měl ke statusu unicorna nejlépe našlápnuto, se podle údajů z loňského prodeje majoritního podílu zastavila ani ne na třetině.
Productboard pět let po svém vzniku patří bezpochyby mezi nejnadějnější a nejlépe zainvestované české startupy. Investoři v čele s hvězdnými zahraničními fondy Sequoia Capital, Kleiner Perkins a Index Ventures do něj nalili už přes 60 milionů dolarů a v rámci čerstvě oznámeného investičního kola B posunuli valuaci Productboardu na 350 milionů dolarů, tedy téměř osm miliard korun.
Na co tak velké peníze vsadili? Na speciální software, který usnadňuje produktovým manažerům řízení vývoje a pomáhá jim dělat správná rozhodnutí. Napovídá, jaký produkt by měli začít dělat či jaký by měli změnit, zprostředkuje na jednom místě zpětnou vazbu od zákazníků i přání a stížnosti zevnitř firmy.
„Jinými slovy, umožňuje firmám pochopit, kde mají problém, a připravit se na další rozvoj. Podobně jako architekt potřebuje software, aby navrhl lepší dům, potřebuje ho i produktový manažer,“ vysvětluje Hubert Palán, jeden ze dvou zakladatelů.
Umožňujeme firmám pochopit, kde mají problém, a připravit se na další rozvoj.
Pravda, nezní to moc sexy. Nejsou to sdílené elektrokoloběžky nebo seznamovací apka, ovšem jde o nástroj, který v takto přesném zaměření dosud na trhu chyběl – a v tom je jeho hlavní sex-appeal.
Produktoví manažeři totiž svou práci nešikovně připravovali v excelových tabulkách, myšlenkových mapách, PowerPointu nebo v programech typu Trella a Asany, které se ovšem na produktové plánování příliš nehodí – jsou totiž „exekuční“, tedy vytvořené na zvyšování efektivity, nikoli určování priorit. „Pomůžou ti firmu zrychlit, ale neřeknou ti, že se blížíš k hraně útesu a měl bys zatočit doprava,“ nabízí příměr Palán.
Ačkoli to tak možná na první pohled nevypadá, džob „produkťáků“ je poměrně důležitý. Právě oni dělají průzkum trhu, analyzují zpětnou vazbu zákazníků a na základě toho všeho rozhodují, jaké vlastnosti by měl produkt – ať už to jsou dětské pleny, nebo počítačový program – mít.
Produktová strategie už se přes Productboard řídí ve více než dvou tisících firem, od startupů typu rumunského jednorožce UiPath po velké firmy jako Avast, Dell, Microsoft, Zendesk, herní gigant Unity nebo řetězec hotelů Marriott.
Hubert Palán a Dan Hejl (vlevo), zakladatelé Productboardu
Jak to vlastně funguje? Příkladem může být výroba nového mobilního telefonu. Jednotlivá oddělení výrobce, od toho vývojového přes obchodní až po zákaznickou péči, můžou mít zcela protichůdné požadavky. Jeden by chtěl, aby byl telefon lehčí, druhý s vyšší výdrží baterky, třetí s rychlejším procesorem kvůli hraní her. Productboard dokáže všechny požadavky, přání i stížnosti dostat na jedno místo a pomoct rozhodnout, co je to hlavní.
Proto se mezi klasické klienty Productboardu řadí technologické a softwarové firmy, které mají minimálně vyšší desítky zaměstnanců, nabízejí složitější produkt a záleží jim na komunikaci s uživateli. „Mezi naše zákazníky patří i tradiční velké firmy, do kterých byste to neřekli, jelikož vyrábějí kartáčky nebo baterky,“ říká Palán.
„Obecně je důležité, že firmy přemýšlejí, jak digitalizovat svůj vztah se zákazníkem – k tomu je Productboard jako dělaný.“ Daniel Hejl, druhý ze zakladatelů, ho doplňuje s tím, že Productboard je pro ně nejužitečnější jako nástroj na stanovení priorit. „Přece nechcete věnovat hodně úsilí a času něčemu, co pak nikdo nebude používat, že?“
Přece nechcete věnovat hodně úsilí a času něčemu, co pak nikdo nebude používat, že?
Productboard, jak je u startupů v Silicon Valley zvykem, je skoupý na čísla popisující vlastní finanční výkonnost. Je ovšem zřejmé, že tržby mladé firmy se pohybují v jednotkách milionů dolarů. „Co se týče finančních i nefinančních ukazatelů, mají zdravou kondici, která může být vzorem ostatním startupům,“ neodkrývá karty ani Viktor Fischer z fondu Rockaway Ventures, který z českých investorů drží v Productboardu největší pozici.
Jediné, co Palán o tržbách prozradí, je to, že za rok 2018 vzrostly třiapůlkrát. A dodává, že jak se software vylepšuje a rozšiřuje, přibývají mezi klienty větší a větší firmy.
Cílem je, aby se z něho stal symbol dominantního nástroje pro produktové manažery, stejně jako je Zendesk pro zákaznickou podporu, Salesforce pro vnitrofiremní a obchodní systémy či Workday pro HR oddělení.
Ilja Fushman, partner v investičním fondu Kleiner Perkins a bývalý šéf produktu Dropboxu, tvrdí, že k tomu má Productboard všechny předpoklady. Podle jeho slov se produktový management rychle stává mozkem každého byznysu a v budoucnu bude každá firma technologickou firmou s funkcí produktového manažera. „Productboard je speciální, protože se může stát kategorií sám o sobě a umožnit každé společnosti efektivně budovat své produkty,“ prohlásil Fushman pro Forbes.
Investor Ondřej Bartoš z Credo Ventures v tomhle směru připomíná, že klíč k úspěchu Productboardu spočívá v tom, že oba jeho zakladatelé měli dlouholeté zkušenosti z oboru a všimli si, že moderní, a zejména digitální firmy začínají mít na produktový management nové požadavky, které stávající nástroje nestíhají plnit. „Productboard tak vznikl z hluboké potřeby na trhu. A to je něco, co je stále ještě v našich končinách spíš výjimkou,“ podotýká Bartoš.
Když si Productboard v počítači otevřete, hned zjistíte, že uživatelské rozhraní programu vypadá jednoduše a přívětivě. Pod kapotou ale běhají algoritmy o milionech řádků kódu.
Základem programu je tzv. user impact score, jež ukazuje uživatelům prioritizaci vývoje, tedy vyhodnocení důležitosti jednotlivých úkolů. V jednoduchém grafu je na horizontální ose vidět vynaložené úsilí a na vertikální jeho dopad. Manažerům to nejenom pomůže naplánovat, kdo, kdy a s jakými prostředky bude na čem pracovat, ale dává jim to do ruky i argumentaci proč.
Půlka rodiny je ze Slovenska, druhá z Moravy, ale Hubert Palán vyrůstal s rodiči v prvním patře činžáku v pražských Nuslích. Jako malý byl zvyklý domů lézt oknem a hrát si s veškerou elektronikou, která mu přišla pod ruku. V sedmi letech si na dveře dětského pokoje nainstaloval jednoduchý alarm ze zvonku, ploché baterky, spínače a drátů.
Na ČVUT získal inženýrský titul jako softwarový inženýr se specializací na databázové systémy, což se mu hodilo hned při první práci po vysoké: jako analytik společnosti Accenture pomáhal tuzemským bankám vyznat se v jejich datech. Po čtyřech letech se odtud vrátil do školy. V kalifornském Berkeley si udělal titul MBA a dostal se blízko epicentru technologických inovací.
I když mu tam nevyšel rozjezd dvou vlastních startupů, v Silicon Valley už zůstal – nastoupil do firmy GoodData zakladatele Romana Staňka (byl na obálce Forbesu v roce 2014), která zákazníkům, zpravidla korporacím, pomáhá se zpracováním a analýzou big dat. Během tří let se tu vypracoval na pozici viceprezidenta a Staňkovu pravou ruku.
Jenže zároveň ve firmě viděl, jaké má vnitřní problémy. Jak ji tíží široký záběr vlastního produktu a s tím související provozní trable. Když se totiž začínající softwarová firma snaží jít rovnou po velkých klientech, potřebuje rozsáhlé obchodní oddělení a kupu lidí na implementaci u zákazníka. Oboje je drahé a namáhavé.
Vybaven takovou zkušeností se Palán rozhodl, že vlastní firmu bude stavět jinak – okolo jednoduchého produktu, který si nejdříve přirozeně najde své (menší) zákazníky, a až když se rozjede, přidává další funkce a začíná být atraktivní i pro větší klienty. Pomalejší cesta odspodu, kterou si prošly i Dropbox nebo Slack, se ukázala jako správná.
Pořád jsem se ptal, kde je ten kamarád, než mi došlo, že žádný není.
Palán ještě jako viceprezident společnosti GoodData šel v roce 2012 na Startup Weekend do smíchovského Node5 dělat porotce a Hejl byl se svým týmem jedním z účastníků startupové soutěže. Zdánlivě nepodstatná událost získala na významu o rok později, když se Palán rozhodl postavit na vlastní nohy a hledal k sobě někoho, s kým podnikání rozjede. Aby nepřišel o místo v GoodData, napsal na Facebook, že „jeden kamarád“ hledá někoho na inženýrskou práci v novém startupu.
A ozval se mu právě Hejl, který měl tehdy jako absolvent VŠE za sebou práci pro Allianz nebo vývojářskou společnost Top Monks. „Pořád jsem se ptal, kde je ten kamarád, než mi došlo, že žádný není.”
Po pár měsících dal Palán výpověď a v listopadu 2013 spolu rozjeli Productboard. (Mimochodem, Staněk s ním po jeho odchodu zpřetrhal vazby – smazal ho z Facebooku i LinkedInu, neodpovídá na e-maily. Podle výpovědi několika lidí, kteří pro Staňka dříve dělali, to je jeho standardní postup.)
Začátky nemělo duo Palán & Hejl vůbec jednoduché. A nejen proto, že až se čtrnáctou verzí svého softwaru byli spokojeni natolik, aby ji v beta režimu nechali testovat první uživatele. Problém byl i s vlastními zdroji.
Když tým Productboardu čítal čtyři lidi, posunul Palán pojem home office na úplně jiný level. Ze svého bytu v Oaklandu vystěhoval manželku a zřídil tam improvizovanou kancelář. Jeho paní si domů chodila každé ráno jen pro nové oblečení, jinak bydlela v pronajatém holobytu o pár bloků dál, v němž nebylo nic kromě jedné matrace.
Rok a půl neměl Palán s manželkou, tou dobou studentkou na vysoké škole, žádný příjem a utratili všechny svoje naspořené peníze. Dohromady čtyři miliony korun. To už začala o úspěchu podnikatelské mise svého syna pochybovat i Palánova matka, která jinak jako bývalá manažerka HP a Olympusu rozuměla tomu, na čem pracuje, a jeho odvaze fandila.
Sám Palán si čím dál palčivěji uvědomoval vlastní rozpolcenost. Žil v konstantní nejistotě, jestli jde správnou cestou, a jeho pochybnost ještě umocňovala setkání s produktovými manažery z technologických firem v Silicon Valley. Jednou mu během jediného dne řekl člověk z Googlu, že to, co dělá, je blbost, a naopak manažer Amazonu se rozplýval, jaká je to pecka.
Není divu, že Palánova nálada létala nahoru dolů, což pěkně ukazuje i záznam, který si vedl v Excelu. Do souboru pojmenovaného Mood Meter si třikrát denně číslem zapisoval, jak se cítí. Jedničky, které znamenaly „velký špatný“, a desítky, které hlásaly „změníme svět“, se tam střídaly v rychlém sledu.
Oba zakladatelé stáhli životní náklady na naprosté minimum, které definovala nuzná startupová strava plná smaženého tofu a nudlí. Když už to vypadalo, že s Productboardem dojeli na konec ranveje a stále se neodlepili od země, objevila se záchrana. S první finanční injekcí, která přišla na jaře 2015 od Rockaway Ventures, fondu Jakuba Havrlanta, se situace začala obracet k lepšímu.
„Poučení z toho bylo jasné: Všechno trvá minimálně dvakrát déle, než to na začátku vypadá,“ zdůrazňuje Hejl. I on tehdy „spálil“ milion korun z vlastní kapsy. Dnes už si oba mohou dopřát k obědu něco lepšího.
Poučení z toho bylo jasné: Všechno trvá minimálně dvakrát déle, než to na začátku vypadá.
Palán pro naše polední setkání v San Francisku vybral fusion asijskou restauraci Hakkasan, která patří k těm nejlepším ve městě (a také je v podstatě přes ulici od kanceláří Productboardu v Market Street). Poručil si kuřecí hot & sour polévku a karamelizovaný biobůček s rýží, čerstvým pórkem a Jidášovým uchem.
Mezi sousty mi pak vyprávěl o tom, jak se s Hejlem výborně doplňují jako CEO a CTO, tedy generální a technický ředitel. Zatímco prvnímu je 41 let, sídlí v Kalifornii a vede byznys a nábor lidí, druhý je o 10 let mladší a má v Praze na starosti technickou stránku startupu.
„Já jsem zkušenější a takový ráznější, on je klidná síla, která je pojistkou proti roztržitosti,“ popisuje Palán, jenž se ve druhém letošním kvartálu snaží plnit předsevzetí chodit na méně než 10 procent schůzek a mítinků pozdě. Jeho nedochvilnost je u investorů důvodem k rýpnutí, jinak Palána houfně chválí. Fischer z Rockaway Ventures u něho vyzdvihuje silné produktové myšlení plus obchodnický talent a u Hejla technické zkušenosti i dovednosti.
„I v jiných startupech z portfolia nebo na trhu vidíme, že jakmile jde o komplementární dvojici, prostě to funguje a nemůže pak být řeč o slabých stránkách, protože se oba zakladatelé navzájem vykryjí,“ podotýká Fischer.
A Ondřej Fryc, jehož Reflex Capital doplňuje trio českých investorů, dodává: „Hubert je inteligentní a zkušený obchodník. Také žije dlouho v Silicon Valley, takže ví, jak to tam chodí, ale zároveň neztratil nic z české pragmatičnosti. A to je výjimečné.“
Hubert je inteligentní a zkušený obchodník.
Osmnáct milionů dolarů, které Productboard na jaře 2019 dostal v tzv. Serii A, šlo především na rozšíření týmu zaměstnanců. Ten nyní čítá okolo 100 lidí, z nichž převážná část sedí v Praze. Kromě peněz ale mohou Palán s Hejlem využít i velké know-how a rozsáhlou síť kontaktů, které mají zejména jejich zahraniční investoři.
Vždyť Kleiner Perkins patří mezi nejúspěšnější fondy Silicon Valley a v portfoliu má takové hvězdy jako Amazon, Airbnb nebo Google. Pozadu není ani britsko-americký Index Ventures, mezi jehož investice patří například Dropbox, Skype či Transferwise. A Sequioa je absolutní světová špička s investicemi typu Apple, WhatsApp, Cisco nebo LinkedIn.
Jan Hammer, jeden z partnerů Index Ventures, v nedávném rozhovoru pro Forbes chválil Productboard jako dobrý příklad firmy, která z malé země rovnou míří na globální trh. „Hubert je jeden z nejlepších zakladatelů, má velké ambice, velký trh a super produkt,“ říká Hammer, který je spolu s Fushmanem a oběma zakladateli členem čtyřčlenného představenstva firmy. A Palán si nemůže přínos svých investorů vynachválit: „Čím víc lidí má zájem na tvém úspěchu, tím větší je tvoje šance na úspěch.“
V rohu pražských kanceláří Productboardu, které v coworkingovém prostoru Hubhub na rohu ulic Panská a Na Příkopě zabírají dvě patra, je lednička plná tradičního a docela drahého startupového pití: Club Maté, Yerba Maté, Kombucha, Seicha Matcha, Samurai Shot… „Jsme bohatší než běžný český startup, takže si můžeme dovolit hledat nejlepší lidi a vytvořit pro ně špičkové prostředí,“ říká Daniel Hejl, klasicky oblečený do své pracovní uniformy: džín a obyčejného černého trička.
Productboard si zakládá na tom, že jeho zaměstnanci jsou dobře zaplaceni (podle Hejla si programátoři a jiné softwarové profese průměrně přijdou na více než 100 tisíc měsíčně), motivováni (skrz zaměstnanecké opce) a také informováni.
Na každotýdenních all hands mítincích vedení sděluje prakticky vše okolo firmy, včetně probíhajících jednání s investory. Otevřenost a pozitivní atmosféru pomáhají budovat i dvě celofiremní vlákna ve Slacku. Jedno se jmenuje Oxygen a posílají se tam informace o nových zákaznících a o tom, kolik budou platit. Druhý má název Love a sdílí se v něm pozitivní zpětná vazba od klientů.
Most mezi Prahou a San Franciskem zajišťuje velká obrazovka, která online spojuje české a americké kanceláře. Takovéhle rozkročení mezi Českem a Silicon Valley není koneckonců nic neobvyklého, u nás takhle fungují například zmiňovaná GoodData či startup Apiary, který před dvěma lety koupil Oracle.
Náklady na jednoho člověka jsou v Praze poloviční oproti Kalifornii.
V San Francisku a okolí totiž není pro začínající české firmy reálné vybudovat vývojářský tým kvůli vysokým nárokům na živobytí, a tedy na mzdy. „Náklady na jednoho člověka jsou v Praze poloviční oproti Kalifornii,“ vypočítává Hejl. Na druhou stranu je prakticky nutné mít v USA představitele firmy a obchodní oddělení.
Proto se Palán neplánuje vrátit do Prahy. Stačí mu videohovory a to, že jednou za měsíc či dva do Česka přiletí. Navíc každý rok bere celou firmu na týdenní teambuilding, předloni to byla Sicílie, loni Barcelona.
„Je třeba, aby se všichni dobře znali a uvědomili si, že hrají za stejný tým. Přece jenom sedíme na dvou kontinentech, přes devět časových pásem, a zaměstnáváme 15 národností,“ vysvětluje Palán, jenž se ve volném čase snaží věnovat rodině. Má tříletého syna Huberta, který je pátým nositelem téhož jména v řadě – tahle rodinná tradice, předávaná z otce na syna, započala už v roce 1846 a trvá dodnes.
Když americký Forbes loni sestavoval svůj tradiční žebříček Cloud100, který mapuje nejúspěšnější cloudové firmy světa, zařadil Productboard mezi vycházející hvězdy. Byl to další důkaz toho, že tahle jízda je rozjetá velmi dobře. Jenže Palán i sbor investorů jsou si dobře vědomi, že je čeká ještě hodně práce.
„Výzev, které jsou před Productboardem, je spousta. Rozhodně víc, než kolik jich zatím překonali,“ zůstává na zemi Bartoš z Credo Ventures. A pár úskalí rovnou vyjmenovává: „Jak využít tržního momenta a dodat produkt zákazníkům, kteří ho chtějí a potřebují. Jak rychle a efektivně zvětšovat tým. Jak udržet produkt technologicky i uživatelsky na špici. Jak se z toho nezbláznit…“
Výzev, které jsou před Productboardem, je spousta. Rozhodně víc, než kolik jich zatím překonali.
Ondřej Fryc přitakává, že zdaleka není vyhráno. „Nemám obavy o poptávku po jejich řešení, nemám ani obavy o přísun dalších peněz, ale škálování jakékoli firmy přináší výzvy. Když to nepokazíme, jednorožec z toho bude.“
V to Palán pevně věří. Valuaci přesahující miliardu dolarů považuje za reálně dosažitelnou. Jedním dechem ovšem dodává, že to není jeho primární motivace. Tou je podle jeho slov snaha mít dokonalý produkt, což popisuje japonským slovem „shokunin“. Slovník ho definuje jako „řemeslník“, ale jeho hlubší smysl je jiný – znamená zvládnout svou práci nejen technicky dokonale, ale i pro blaho ostatních.
Palán se proto pustil do mise, která zní až pateticky vznešeně. „Věřím, že většina lidí chce dělat dobré věci,“ říká. „A já jim chci dát možnost dělat lepší práci.“
V těsném sousedství pražské O2 areny začátkem ledna otevřelo jedno z největších klinických center v Praze. Ačkoli to zde ještě v polovině prosince vypadalo jako při předvánočním zavážení obchodního centra, plánovaný ostrý start v pondělí 6. ledna majitelé stihli.
Jen za první týden lékaři v proskleném věžáku provedli více než 150 operací, zejména v oblasti gynekologie a ortopedie.
V největším zařízení svého druhu, kde na 10 podlažích a 11 tisících metrech čtverečních našlo práci přes 300 lidí, se usídlilo hned několik klinik od plastické chirurgie nebo revmatologie až po centrum reprodukční medicíny. Budovu ozařuje modrý nápis Iscare, což je jedna z největších klinik na umělé oplodnění v Česku a největší nájemce libeňské kliniky.
Zdaleka však není nájemcem jediným – slovenský investor Jozef Janov sem totiž sestěhoval hned několik zdravotnických firem z holdingu FutureLife, který již déle než pět let buduje akvizicemi.
„Sestěhovali jsme sem firmy z několika míst v Praze. Iscare zabere 3500 metrů čtverečních, GynCentrum 2500 metrů čtverečních, další prostory má Vidia-Diagnostika, nové sály, lůžkové části,“ vyjmenovává Janov, šéf skupiny Hartenberg Capital, která za zdravotnickým holdingem FutureLife stojí a která hospodaří s miliardami premiéra Andreje Babiše, respektive s penězi jeho svěřenského fondu.
„Oproti tomu, co jsme měli dříve, jde o navýšení kapacity o 30 procent. Máme tu nájemní smlouvu na 11 let. Abychom takový barák uživili, museli jsme rozšířit svůj záběr. Bohužel jsme sem nedostali porodnici a neonatologii, taky by nám sem zapadla třeba kardiologie. Pojišťovny nám ale daly jasně najevo, že další porodnici v Praze nepřijmou, že to ani nemáme zkoušet.“
Projekt přitom svedl dohromady hned několik pražských miliardářů. V okolí libeňské arény měl v minulosti velké developerské plány již někdejší šéf Sazky Aleš Hušák ve spolupráci s pražským developerem izraelského původu Tamirem Wintersteinem. Ten zde vlastnil řadu pozemků a postavil nedaleko obchodní a kancelářské centrum Harfa.
Časy se však mění – éra Hušáka pominula, a tak Winterstein před časem pro své libeňské projekty vyměnil spojence. Komplex skleněných budov s ním postavil Karel Pražák, miliardář historicky svázaný se skupinou PPF Petra Kellnera, které pro změnu už několik let patří sousední O2 arena.
Ostatně do druhé věže nové kancelářské budovy se přestěhovala ze Žižkova telekomunikační společnost CETIN, která dnes patří mezi klíčové společnosti PPF. Fakticky pod jednou střechou se tu ocitají firmy navázané na českého premiéra Andreje Babiše i nejbohatšího Čecha Petra Kellnera.
Pražáka a Wintersteina stála výstavba věže, v níž klinické centrum sídlí, zhruba 500 milionů. „Nás vyšlo zařízení a lékařské vybavení na dalších 100 milionů,“ dodává Janov.
„Myslím, že to může být vzorem pro veřejné investice ve zdravotnictví. Kdyby to stavěl státní subjekt, jsem přesvědčený, že by cena byla výrazně vyšší.“
