Oblíbený lyžařský a vůbec sportovní resort Kopřivná, rozkládající se v Jeseníkách mezi Karlovou Studánkou a Malou Morávkou, má nového významného spolumajitele. Polovinu zastřešující a prosperující firmy – Ski areál Kopřivná – získal miliardář Petr Otava, vládce skupiny Metalimex.
Ten z regionu pochází a zároveň má v dojezdové vzdálenosti v řádu desítek minut své velké firmy, jako je Al Invest Břidličná, Strojmetal Bruntál, OKK či producent černouhelného multiprachu Coal Mill.
Na transakci, kterou lze vyčíst z obchodního rejstříku, jako první upozornil server MotejlekSkocdopole.com.
Petr Otava svou akvizici příliš komentovat nechce, pro Forbes se omezil na konstatování, že je pro něj rozvoj regionu dlouhodobě důležitý, a to i mimo jeho základní firmy, které areál tak jako tak využívaly.
Zároveň to může být lákadlo a vzkaz pro současné a budoucí zaměstnance. Do areálu vstoupila konkrétně Otavova zastřešující skupina MTX Group, druhou polovinu si ponechal původem právník Karel Ležatka.
Aktuálně jedou v Kopřivné naplno sněžná děla a vrcholí příprava na novou sezonu. Podle posledních čísel k dubnu 2018 firma dosáhla na obrat 97 milionů korun a provozní ziskovost EBITDA zhruba 30 milionů. Zimní sezona by měla být oficiálně zahájena 14. prosince.
Červené koberce, filmové hvězdy, šampaňské. Ale i cinefilové odhodlání prostát hodiny na mrazu, aby na plátně zhlédli opus, na který v běžné distribuci nejspíš nenarazí.
A potom také desítky nadšenců v zákulisí, kteří se po dlouhé noci vůbec nevyspí. To vše jsou filmové festivaly.
Dnes se jich po celém světě konají tisíce – jen v listopadu jich běžely paralelně desítky. Právě zajistit, aby vše na festivalu fungovalo, pomáhá firma Eventival.
Když Tomáš Prášek před dvaadvaceti lety převzal vedení guest servisu filmového festivalu v Karlových Varech, většina jeho práce probíhala pomocí excelových tabulek, šanonů a papírových krabic.
„Vyjma několika největších pracuje většina festivalů s omezenými rozpočty,“ vysvětluje o dvě dekády později.
„Pokud si jako ředitel máte vybrat, zda investujete do IT systému, nebo pozvete hvězdu navíc, většina se rozhodne pro druhou možnost. Zároveň není těžké sehnat dostatek dobrovolníků, kteří budou celou noc datlovat data z jedné excelové tabulky do druhé. Řada festivalů takto analogově funguje dodnes,“ usmívá se muž, který v šanonovém handicapu vycítil příležitost a rozhodl se technologické zázemí festivalů updatovat do 21. století.
Práškův profesní život změnilo setkání s programátorem Pavlem Kalendou, který začal v roce 1997 pro karlovarský festival vytvářet akreditační software.
Když si Prášek uvědomil, že možnosti sahají mnohem dál, začal růst systém, který postupně proměnil organizaci festivalů od dnes běžných maličkostí, jako je čárový kód na akreditační kartě, po propojení všech navazujících činností.
„Systém jsme nazvali DataKal a v roce 2000 jsme s ním pomohli rozjet festival v norském Bergenu,“ vzpomíná Prášek na start byznysu.
Legendární festivalová kočka na plakátu od studia Najbrt
K prvním zákazníkům patřil rychle rostoucí festival v korejském Busanu, indickém Goa, newyorské Tribece nebo v Římě. Klíčové pro rozvoj firmy byly osobní kontakty, které Prášek nasbíral ve Varech, ale i nasazení, s nímž každoročně několikrát obkroužil planetu.
„Pamatuji si, jak jsem šéfce guest servisu busanského festivalu ve čtyři ráno, když si na mě konečně našla čas, kreslil schéma systému na čtvrtku papíru v baru.“
Hned v druhém roce existence oslovili majitele společnosti investoři z Itálie a Irska. Prášek ale nechtěl ztratit kontrolu nad firmou.
„Buď bychom masivně investovali a vybudovali technologickou firmu typu SAP, s desítkami programátorů a lokálními zastoupeními. Ale to bychom museli cenu produktu zvednout natolik, že by se pro klienty v neziskovém sektoru stala nedostupnou. Museli bychom hledat zákazníky jinde, třeba v prostředí farmaceutických konferencí.“
A to se Práškovi nechtělo. „Velkou přidanou hodnotou lifestylového byznysu, který děláme, je právě atraktivita prostředí. Když svému programátorovi nabídnu cestu na festival do Cannes, kde vystupuje jako tvář produktu, je to jiné, než kdybych ho vyslal na přehlídku zemědělských strojů.“
V roce 2008 se nicméně vize zakladatelů DataKalu ohledně dalšího rozvoje firmy začaly rozcházet natolik, že se rozhodli spolupráci ukončit, a Prášek s novými partnery založil Eventival.
Společné prohlášení Práška a Kalendy o ukončení spolupráce | Repro DataKal
„Od začátku se Eventival odlišoval v tom, že jde o systém využívající cloudová úložiště, přičemž každý z festivalů si jej může konfigurovat pro vlastní potřeby,“ popisuje Prášek technologické vylepšení firmy.
S tehdejší pracovní i životní partnerkou Dawnou Cha, kterou potkal na festivalu v Jižní Koreji, Eventival vymysleli a rozkreslili v renovované stodole poblíž francouzského Fontainbleau, kam pak z Čech přivezli i jeho první programátory.
Za další desetiletku se podařilo vybudovat značku, která má dnes v prostředí filmových festivalů zcela výsadní pozici. Eventival dnes využívá 135 většinou velkých festivalů ve 45 zemích od Mexika po Filipíny.
Vzniká unikátní profesní databáze, odlišná třeba od mainstreamového IMDb.
Práškovi se navíc začal zhodnocovat entuziasmus, se kterým v minulosti upřednostňoval emoční rozhodnutí před krátkodobými ekonomickými výsledky. „Brzy prolomíme hranici půl milionu uživatelů. Díky nim přes Eventival proudí ohromné množství dat.“
A právě v datech vidí majitel Eventivalu příležitost pro další monetizaci a rozvoj svého byznysu. „Vzniká unikátní profesní databáze, odlišná třeba od mainstreamového IMDb či jiných konkurentů.“
Do systému jsou totiž zanášeny i samotné filmy – a často velmi specifické. „Producent nezávislého filipínského dokumentu nebude mít prostředky na masivní festivalovou propagaci,“ vysvětluje Prášek.
„Přes naši databázi ale dokáže efektivně oslovit stovky festivalů, které mohou jeho film uvést. Podobně, když bude chtít střihač z Argentiny najít práci v Číně, může pro to využít právě Eventival,“ pokračuje a netají se tím, že by chtěl z Eventivalu vybudovat profesní sociální síť, tedy jakýsi LinkedIn pro filmový průmysl. Množství dat vychází i ze skutečnosti, že se na začátku nesoustředili jen na bohaté evropské festivaly, jakkoli se to mohlo zdát ekonomicky výhodnější.
Práškova konkurenční výhoda spočívá ve výjimečné znalosti prostředí, kde vše stále stojí a padá na osobních vazbách. Jen málokdo má dnes takový přehled o tom, co ve festivalových soukolích funguje a co ne.
„V zásadě neexistuje dobrý festivalový ticketing systém. Rezervační systémy jako TicketMaster nebo GoOut nabízejí jen jednoduchý prodej lístků. Když ale přijde do sálu návštěvník s akreditací na krku, je problém. Nemluvě o tom, že na každém festivalu máte několik typů akreditací,“ uvádí Prášek konkrétní příklady.
Prášek se proto postupně pod značku Eventival snaží včlenit další produkty, často od externích dodavatelů: nedávno přibyla mobilní aplikace, výhledově uvažuje právě o rezervačním systému na vstupenky, který by byznys Eventivalu posunul i do ekonomicky atraktivnějšího segmentu B2C.
Design Eventivalu je od počátku dílem teplické firmy Pro-Idea – designér Sergey Petukhov stojí i za plánovaným faceliftem.
„Jakmile se staneme automatickou první volbou ve filmové branži, můžeme expandovat do jiných odvětví,“ přemýšlí Prášek, kterého nejvíce lákají festivaly hudební.
Opět je to emoční volba – k hudbě má blízko, začátkem milénia rozjížděl v Praze jeden z prvních festivalů hudebních filmů na světě, Music on Film – Film on Music (MOFFOM).
„Bohužel zrovna vypukla finanční krize, a tak jsme přišli o nasmlouvané sponzory a museli po pěti ročnících skončit,“ posteskne si.
Už teď však ke klientům Eventivalu patří největší reggae festival světa, Rototom Sunsplash. A jednou třeba dojde i na ty farmaceutické konference.
Ostatně, podnikatelovo jméno k tomu tak trochu vybízí…
Zdaleka nejvíc z aktuálních hrozeb české firmy ovlivňuje zpomalující německá ekonomika. Zároveň se ale šéfové tuzemských firem obávají, že v blížícím se roce 2020 bude ještě hůř. Vyplývá to z prvotní ochutnávky výsledků průzkumu PwC CEO Survey 2020, jehož partnerem je Forbes. Celý průzkum bude po uzavření zveřejněn na začátku února a zapojit se do hlasování lze ještě do 8. prosince zde.
Hrubý domácí produkt našich západních sousedů v průběhu roku několikrát balancoval na hraně technické recese a vzhledem k propojení obou ekonomik se to projevilo i u českých firem. V průzkumu PwC CEO Survey 2020 uvedlo celkem 45 procent ředitelů, že jejich firmu v roce 2019 zpomalování německé ekonomiky ovlivnilo „velmi negativně“ nebo „negativně“.
Ještě hůř ale podle oslovených ředitelů bude v nadcházejícím roce 2020. To se negativního (či velmi negativního) dopadu kolísající německé ekonomiky obává rovnou 76 procent oslovených ředitelů. „Česká a německá ekonomika jsou úzce provázané. S Německem realizujeme přibližně 29 procent zahraničního obchodu. Dopady německého zpomalování na českou ekonomiku jsou tedy bezprostřední,“ hodnotí hlavní výsledek průzkumu ekonom a partner PwC Česká republika Petr Kříž.
S odstupem za obavami z německé ekonomiky se v hitparádě aktuálních hrozeb umístila dvojice „celní války“ a „brexit“. Dopady celní války USA a Číny negativně či velmi negativně pocítilo 32 procent ředitelů českých firem, u odchodu Spojeného království z Evropské unie to bylo 31 procent.
I zde platí obava, že hůř teprve bude. V roce 2020 předpokládá negativní dopad celních válek na svou firmu 44 procent ředitelů českých firem. Negativního dopadu brexitu se potom obává v příštím roce 43 procent.
Jako velká hrozba oproti tomu už na ředitele nepůsobí hospodářské sankce vůči Rusku. Ty za negativní v roce 2019 považovalo 18 procent šéfů firem, v roce 2020 se jich obává 20 procent respondentů z řad generálních ředitelů českých společností.
Podrobněji se průzkum věnoval otázce vystoupení Spojeného
království z Evropské unie. Konkrétně tomu, jak už nejistota ohledně brexitu
ovlivnila byznys českých firem.
Třináct procent ředitelů uvedlo, že se kvůli brexitu snížila poptávka po jejich výrobcích nebo službách. Podle devíti procent ředitelů nejistota ovlivnila jejich dodavatele, osm procent firem muselo hledat klienty či odběratele na jiných trzích. Naopak pět procent ředitelů uvedlo, že pro ně brexit znamenal obchodní příležitost. Úplně nejčastěji – v 59 procentech – ovšem ředitelé uvádějí, že brexit jejich firmy zatím nepoznamenal nijak.
PwC Česká republika pořádá CEO Survey už pojedenácté. Cílem průzkumu je zjistit, jak vidí šéfové firem současnost a blízkou budoucnost svých firem i české nebo světové ekonomiky. Kromě otázek na aktuální hrozby odpovídají ředitelé i na dotazy ohledně predikce vývoje růstu svých firem a národní ekonomiky, na otázky ohledně trhu práce, technologií, kyberbezpečnosti a globálního oteplování. Letos zároveň průzkum ředitele vybízí k bilancování třiceti let svobody a podnikání.
V Česku se žije dobře. Víme to my, místní, a potvrzují to i zde pracující expati. V žebříčku kvality života, který je součástí každoroční studie Expat Index, Česko zaujalo sedmé místo před Finskem, Japonskem nebo Nizozemskem.
Z hlediska toho, jak dobře se zde expatům pracuje, jsme skončili na druhém místě ze 64 zemí, stejně jako v případě kariérních příležitostí. Skoro 70 procentům expatů se líbí jejich pracovní vyhlídky a téměř 85 procent z nich si pochvaluje stav ekonomiky. Výborně jsme na tom v rámci dostupnosti dětské péče i vzdělání a v rámci takzvaného Indexu rodinného života pak zaujímáme místo čtvrté.
V čem zaostáváme? Podle v Česku pracujících cizinců je to digitalizace (touché!), složitost relokačního procesu a vlídnost místních obyvatel. V magické sekci „friendliness“ jsme na 62. místě ze 64 zemí.
Tolik anonymní data z Expat Indexu. Dostali jsme možnost je porovnat s tím, co říkají konkrétní lidé v konkrétní tuzemské firmě. Náramně rozjetý startup Productboard, za nímž stojí Hubert Palán a Daniel Hejl, v Praze zaměstnává 21 expatů osmnácti různých národností a řada z těchto zaměstnanců prošla i jinými českými firmami, mezi nimi například Kiwi.com, Mews, Socialbakers či Gooddata.
V Productboardu si nedávno udělali interní průzkum stran kvality života v Česku a tohle z něj vyplynulo.
„Atmosféra v českých startupech je skvělá. Alespoň v porovnání s jižní Evropou nebo ostatními zeměmi bývalého východního bloku. Je tu spousta příležitostí,“ uvádí v kvalitativním dotazníku osmadvacetiletý Alexandre. Souhlasí s ním i jeho jmenovec a kolega Alex, který v Česku žije a pracuje už přes tři roky: „Pro startupy je to příznivé prostředí. Praha si začíná budovat pověst evropského technologického centra, které je srovnatelné s Londýnem či Berlínem,“ míní Alex.
Sedmatřicetiletý Jerome z Británie žije v Praze třetím rokem a oceňuje především posun na poli startupů. „Jsem tu krátce, přesto jsem mohl být svědkem značného vzrůstu startupového světa. Praha se rapidně rozvíjí a už dnes je silnou konkurencí jakéhokoli jiného velkého města,“ říká.
Ačkoli expati z Productboardu příznivě hodnotí celkovou kvalitu života, řada z nich zmínila také totožná negativa, mezi nimiž je pochopitelně situace na trhu s nemovitostmi. „Je to den ode dne horší, zejména pro nájemce. Jak rosteme, pravděpodobně budeme muset vymyslet relokační plán pro nově příchozí, tedy poskytnout jim například šestitýdenní ubytování, než si sami najdou v Praze bydlení. To by však mohl být pro některé zájemce o práci a život v Česku problém,“ říká Alex.
Několik respondentů také nepříliš kladně hodnotilo samotné Čechy. „Některé situace jsou obtížné, protože lidé – zejména ti, kteří pracují ve službách – umí být neochotní a nepříjemní. Jazyková bariéra je ale příliš velká, čeština je velmi těžký jazyk,“ tvrdí zaměstnanec Productboardu, který v Česku pracuje přes deset let a v dotazníku neuvedl jméno.
Po třech a půl letech života v Praze k Čechům také vůbec nepřilnula osmadvacetiletá Američanka Ashley: „Pokud se denně obklopíte pouze Čechy, do roka jste pryč. Pokud trávíte čas a pracujete s expaty, budete šťastnější,“ přiznává.
Celkově však přes dvacet zde žijících cizinců ohodnotilo své působení v Česku především kladně.
Když pomineme profil Andreje Babiše, který stejně Twitter osobně nespravuje, a vynecháme také firemní účty (byť jsou některé z nich v poslední době hodně aktivní), takhle vypadá přehled nejbohatších, nejvlivnějších a nejzajímavějších českých byznysmenů na Twitteru.
Branky, body, sekundy. To je svět majoritního vlastníka společnosti Livesport, která dodává rychlý výsledkový servis. Hájek na Twitteru přináší novinky ze své firmy, komentuje stav demokracie u nás a upozorňuje i na zajímavé čtení.
V rozhovoru pro Forbes jsem popsal začátky Livesportu a přiblížil plány do budoucna. Navíc jako vždy spousta inspirativního čtení ve @ForbesCesko 👍 https://t.co/E1KS2rs94o
Zakladatel startupů jako Slevomat či Rohlík.cz Čupr byl ještě donedávna na Twitteru hodně aktivní, řešil tam všechno možné od rozvážky potravin přes beer biky až po barrandovské komiky. V poslední době hodně ubral na aktivitě… Tomáši, jsi tam ještě?
Ucim se moderovat od nejlepsich. Musite si to ale pustit se zvukem a pozorne poslouchat! pic.twitter.com/rSXlX5eSmi
Miliardář, který se baví zejména programováním aplikace Windy, je na Twitteru tak trochu schovaný, stejně jako ve svém soukromém životě. Vystupuje pod profilem @ilblog a nabízí pohled jak do tvorby Windy, tak své oblíbené četby i do přátelství s Petrem Kellnerem.
Czechs are really crazy. My friend Petr just bouht himself a TV few days ago and whole Twitter community is chatting about this till now.
Abychom nezůstali jen u nové ekonomiky, tady je jeden tweetující miliardář z byznysu s realitami. Majitel společnosti Ekospol, jednoho z největších developerů u nás, na svém profilu komentuje nejen ceny nemovitostí a délku stavebního řízení, ale nechá vás nahlédnout i do své duše milovníka zvířat a majitele táborské zoo. To Dušan Kunovský z Central Group nebo Marcel Soural z Trigemy na modré síti nejsou tak osobní…
ČNB výrazným způsobem přispěla ke zhoršení dostupnosti bydlení. Po zbytečných restrikcích hypoték chce guvernér Rusnok zvýšit daň z druhé a další nemovitosti. Kdo by toto vyšší zdanění odnesl? Ano, domácnosti, které ČNB odsoudila k nájemnímu bydlení. https://t.co/J44e3Bhoxr
Hlavní český představitel čínské společnosti CITIC Europe je na Twitteru hodně aktivní. Nejvíc se pochopitelně vyjadřuje k fotbalové Slavii, sem tam se ale najdou i zajímavé postřehy k dalším čínským akvizicím v Česku nebo k politice „jedné Číny“.
Slavia dnes oficialne odstartovala projekt “Slavia bussines club”. Pro budoucnost klubu po akcionarich, managementu, A-tymu a fanouscich paty klicovy pilir Slavie. Spolu jsme silnejsi. pic.twitter.com/fESJsq5tP6
Pokud se chcete dozvědět něco o českých startupech a venture kapitálu, sledujte zakladatele Mall.cz a nyní investora v Reflex Capital na Twitteru či jeho blogu.
Aukro, Saunia, Favi… To je jen malý výčet aktivit Pale Fire Capital, který má Barta společně s parťáky z vyexitovaného projektu ePojištění.cz. Bartu hodně baví pohyb po kapitálových trzích, je to mistr shortování a o tom si můžete pěkně počíst na jeho blogu nebo twitterovém účtu. A občas tam narazíte i na zážitky z cestování, třeba z toho podzimního výletu do Afriky.
Still kicking after emergency landing in mombasa, kenya. Buying Tusker beers for all the survivors :) Taking a break from africa for a while…
Na osm set zaměstnanců si v úterý odpoledne ve velké kotlárenské expediční hale ve Vítkovicích vyslechlo, jakým směrem se bude ubírat osud kdysi největších strojíren v zemi. Hlavním mluvčím na pódiu nebyl Jan Světlík, jehož éra skončila ekonomickým pádem kdysi obřího holdingu, ale Martin Ulčák. Vlivný finančník a lobbista v rámci složité restrukturalizace ovládl sedm vítkovických společností z někdejší rozsáhlé skupiny.
Právě on, muž, který se jinak veřejné pozornosti vyhýbá, tamním lidem osobně představil novou korporátní identitu i vize, které pro místní výrobu nachystal. Skupina jeho vítkovických firem se nově bude organizovat pod novou značkou Witkowitz. Pod ní sice nechce stavět klasický holding, jako tomu bylo za Jana Světlíka, nicméně v oblasti marketingu by mělo všech sedm společností úzce spolupracovat.
Jde o společnosti Witkowitz Envi, Gearworks, Witkowitz Mechanika, Witkovitz Slovakia, Hammering, Hutní Montáže a Vítkovice energetické strojírenství. A nově vznikne také společnost Witkovitz, která by měla sloužit jako jakási servisní složka pro všechny zmíněné firmy a zastřešovat zejména rozvojovou strategii, personální politiku a marketing. Firmám také zajistí finanční a právní podporu.
Představení nových ředitelů společností Witkovitz
„Naše nová značka vyjadřuje sebevědomí, dovednost a rozlet,“ řekl mimo jiné Ulčák, který zároveň představil nové, vesměs mladé ředitele firem, kteří se už několik měsíců snaží jejich byznys oživit a nasměrovat na nové trhy i moderní technologie. Ještě před tím Ulčák zápasil řadu měsíců s bankami a dalšími věřiteli o zažehnání insolvenčního řízení, se kterým se skupina potýkala. To se mu nakonec povedlo. Teď se snaží firmy rozjet i byznysově.
„Jsme hrdí na zdejší strojírenskou tradici. Naši předchůdci vybudovali Vítkovicím skvělé jméno po celém světě. Ale tradice sama o sobě nedokáže změnit přítomnost. Zachránili jsme strojírenskou výrobu, pro mnohé pracovní místa, jedinečné know-how. Nyní musíme dokázat to, co generace před námi – vymýšlet, vyrábět a prodávat světové výrobky. To znamená klást důraz na vlastní konstrukci a inženýring. Chceme přitáhnout tvořivé lidi do nesmyslně ponižovaného těžkého průmyslu. Proto jsme se rozhodli dát našemu dílu symbol,“ dodal Martin Ulčák s poukazem na novou značku i logo, které Ulčák společně s manažery představil v působivé show. Autorem loga, které je složené z písmen V a W, je grafik Martin Dušek.
Aktuální ekonomické parametry firem komentovat nechtěl s tím, že celý příběh je na začátku. Podle některých informací Forbesu sám do zachránění tamní výroby investoval bezmála dvě miliardy korun.
Další společnosti z někdejší vítkovické skupiny zase oživuje někdejší zbrojař Jaroslav Strnad. U něj skončily zejména čistě strojírenské části jako Vítkovice Heavy Machinery či Vítkovice Doprava. U Martina Ulčáka jsou to pak zejména firmy, které souvisejí s energetikou.
Martin Ulčák patří k dlouholetým spojencům Jana Světlíka. Blízko má také třeba k uhlobaronovi ze Sokolovské uhelné Františku Štěpánkovi. Poslední šéf SSM patří už mnoho let mezi vlivné figury tuzemského byznysu, až doposud se však držel spíš v jeho zákulisí jako schopný vyjednavač s bankami a prostředník mezi různými skupinami. Jeho společnost E-Invest podniká v energetice, vlastní také obchodníka s energiemi T-Watt, kromě toho je společníkem v obřím distributorovi tabákových výrobků Geco. Letos poprvé ho Forbes zařadil do žebříčku nejmovitějších Čechů. Jeho majetek jsme ocenili konzervativně na 1,7 miliardy korun, což ho zařadilo na 94. příčku.
Spokojený zákazník rovná se úspěšná firma. Jako heslo to zná každý, v Česku to ale dlouho byl často jen prázdný pojem. V posledních letech se to ovšem začíná měnit a český trh se pomalu posouvá ke standardům běžným na rozvinutých trzích.
Svědčí o tom i výsledky průzkumu KPMG o zákaznické zkušenosti, jinými slovy o tom, jak jsou Češi spokojení se službami českých značek. „U 83 procent z nich se zákaznická zkušenost za poslední rok zlepšila,“ říká Tomáš Potměšil z KPMG. Firmy si prý uvědomují, že to je pro ně šance, jak se odlišit na trhu a jak nesázet v konkurenčním boji jen na cenu. Jedinou výjimkou, kde čeští zákazníci zlepšení nevidí, jsou telekomunikace.
V průzkumu, do kterého se zapojilo přes pět tisíc lidí a celkem se hodnotilo bezmála dvě stě značek na českém trhu, zvítězila Air Bank, na druhém místě je sýrárna La Formaggeria Gran Moravia a třetí je další banka, Equa Bank. „V první pětici nejlépe hodnocených značek jsou hned tři banky, to je v mezinárodním srovnání unikátní,“ říká Jan Klimeš z KPMG.
Mladým bankám na českém trhu nahrává podle Jakuba Petřiny z Air Bank mimo jiné to, že lidé jsou s nimi přes aplikace v mobilech v častém kontaktu. „U nás máme průměrné použití apky jednou za dva dny, díky tomu se zvýšil kontakt klientů s bankou a to pomáhá zlepšení samotné zákaznické zkušenosti,“ říká Petřina.
Mezi top desítku značek, se kterými jsou lidé v Česku nejspokojenější, se dostal i nováček v celém hodnocení, Zásilkovna Simony Kijonkové. „Zásilkovna si je dobře vědoma své cílové skupiny, což je pro úspěch klíčové a její zákazníci oceňují, že mají přehled a vše jde hladce,“ vysvětluje Klimeš.
Pobočka Ovocného Světozoru v pražských Dejvicích. Foto: Ovocný Světozor
Obecně nejlepší zkušenosti mají lidé se službami v restauracích a v rychlém občerstvení, druhý je sektor zábavy a volného času, na třetím místě je maloobchod.
Desítka top značek podle toho, jak jsou s nimi zákazníci spokojení:
1. Air Bank 2. La Formaggeria Gran Moravia 3. Equa Bank 4. Zásilkovna 5. Fio banka 6. Ovocný Světozor 7. Manufaktura 8. Národní památkový ústav (státní hrady a zámky) 9. Benu 10. Dr. Max
V průzkumu lidé hodnotí celkem šest faktorů jako je třeba personalizace, přístup k řešení problémů nebo rozpor mezi očekáváním a skutečností. Největší dopad na celkové hodnocení má v Česku důvěryhodnost značky. „Češi automaticky počítají s tím, že budou platit víc, že bude ve službě nějaký háček,“ říká Potměšil. Pokud dostanou za svoje peníze skutečně to, co tomu podle nich odpovídá, jsou mile překvapeni. Postupně ovšem roste třeba i význam empatie.
„Firmy si uvědomují, že jejich úspěch stojí na zákaznické zkušenosti a český trh se celkově kultivuje. Důležitost zákaznické zkušenosti potvrzuje i poslední zahraniční trend, kdy jsou její výsledky důležitým ukazatelem při prodeji nebo koupi společnosti,“ upozorňuje Tomáš Potměšil.
Obvinění, zproštění obvinění a opětovné obvinění. Trable premiéra a čtvrtého nejbohatšího Čecha Andreje Babiše ohledně dotace na farmu Čapí hnízdo nekončí. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vrátil pražskému státnímu zastupitelství kauzu Čapí hnízdo. Chce, aby trestní stíhání pokračovalo u Andreje Babiše a Jany Mayerové. Další čtyři lidé z případu zůstávají zproštěni obvinění. Jde o členy Babišovy rodiny.
Andrej Babiš mohl slavit v půlce září, kdy trestní stíhání jeho i dalších v případu zastavilo pražské městské státní zastupitelství. To, že bylo toto rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem teď částečně zrušeno, pochopitelně neznamená, že bude premiér nakonec obžalován.
Navíc se do celé kauzy může vložit také prezident Miloš Zeman, který to už dříve avizoval s tím, že kdyby bylo pravomocně zastavené stíhání obnoveno, rozhodl by o takzvané abolici pro Babiše. Vyjádřit se má ve čtvrtek večer. Je otázkou, jak by se potom zachoval Andrej Babiš, který byl dříve k tomuto výroku prezidenta velmi opatrný. Každopádně by to znamenalo významně podanou pomocnou ruku z Hradu.
Aby adrenalinu pro Andreje Babiše nebylo v posledních dnech málo, Evropská komise doručila finální verzi auditu zkoumajícího jeho střet zájmů kvůli rozhodování v politice a zároveň nepřímému ovládání holdingu Agrofert přes svěřenské fondy. Audit střet zájmů potvrdil a Česku hrozí, že bude muset vracet dotace vyplacené Agrofertu po únoru 2017.
„Nemohu mít střet zájmů, vy jste udělali zákon proti Babišovi a Babiš podle něj postupoval. Tak o čem se bavíme. Je účelový zákon, který popírá má základní lidská práva vlastnit a angažovat se ve věcech veřejných a bojovat za české zájmy,“ uvedl ve středu Babiš na poslaneckém evropském výboru s tím, že poslanci nehájí zájmy České republiky. Ministerstvo pro místní rozvoj má šedesát dní na vypracování odpovědi od okamžiku, kdy mu bude doručen oficiální překlad.
Značka Jaromír Jágr funguje i ve 47 letech. Legendárního hokejisty začíná být v reklamním prostoru opět plno. Těsně před Vánocemi se vrátil do kampaní velkých značek, což má přímou souvislost s plněním kasy extraligového klubu, který Jágr vlastní.
Rytíři Kladno v dubnu postoupili do extraligy a pro klubové vedení nastalo těžké období: musí sestavit konkurenceschopný rozpočet a tím pádem tým, který by v nejvyšší hokejové soutěži obstál. A právě v tom hraje Jágr hlavní roli.
Takže až slavnou osmašedesátku budete v následujících týdnech vídat v reklamě na Huawei, Isotru nebo sportovní projekt Sazky, vězte, že honorář za ni mu nejde do kapsy, nýbrž na platy hráčů, zaměstnanců, dodavatelům…
Jaromír Jágr na Floridě v roce 2016. Foto: David Turecký
„Nedělám to kvůli sobě, ale kvůli klubu. Díky bohu, že máme sponzory, které ještě zajímám jako osoba a můžu jim dělat reklamu. Jinak by klub už asi nežil, co si budeme namlouvat,“ popisoval Jágr reklamní mechanismus ve tři roky starém rozhovoru pro Forbes.
Podle informací Forbesu se celkové příjmy od sponzorů, které jsou přímo navázané na Jágrovu tvář, pohybují okolo 20 milionů ročně. Staronovým přispěvatelem je Huawei, který spolupráci s Jágrem obnovuje po roce a půl.
„Prodloužení spolupráce bylo velmi přirozené. Ve chvíli, kdy se vybírala hlavní tvář pro lokální kampaň, bylo hned jasné, že motto kampaně bude výborně sedět Jaromírovi. Ztotožňuje se s hlavním sloganem kampaně ´Ty největší příběhy si píšeme sami´,“ říká mluvčí společnosti Huawei Gabriela Löbel o spotu, v němž Jágr temným hlasem říká: „Připrav se na kritiku, nepochopení, předsudky…“
Televizní spot, který měla na starosti agentura Havas Poland spolu s místními AdWood/Kindred, poběží v prosinci v televizi a na sociálních sítích. Zároveň je k němu připravena outdoorová kampaň.
Jágr do portfolia svých partnerů nově přibírá i opavskou firmu Isotra, kterou můžete znát třeba z dresu tamních ligových fotbalistů a možná ze svého paneláku. Isotra totiž v devadesátých letech a na přelomu století montovala po celé republice řetízkové žaluzie. Dnes u ní dominují venkovní žaluzie, rolety a markýzy a firma se blíží miliardovým tržbám.
„S Jaromírem jsme si lidsky sedli, oba za svým úspěchem vidíme tvrdou, dlouholetou práci. Jarda je světový fenomén a Isotra působí na světovém trhu. Máme stejné cíle být nejlepší a chceme rozvíjet dlouhodobou spolupráci,“ okomentoval Bohumír Blachut, jeden z majitelů, spolupráci Isotra – Jágr, která má zatím roční horizont.
Jágr se také nedávno stal ambasadorem projektu, který spojuje obchodní řetězec Kaufland s českým hokejem – konkrétně s marketingovou agenturou BPA, která drží práva na reprezentaci, extraligu i vyhlášení Zlaté hokejky. Mezi partnery kladenský klub také počítá firmy jako ČEZ, Nike, Nutrend, Invelt, Viadrus nebo kasina Rebuy Stars.
U Komárka je navíc spojení dvojnásobné. Kromě IT dodavatele Autocont, který patří pod jeho holding Aricoma, je s Jágrem řadu let spojená i loterijní společnost Sazka. A u ní nastal s postupem Kladna do extraligy malý zádrhel: regule soutěže totiž nedovolují klubům mít mezi sponzory přímého konkurenta titulárního partnera ligy, kterým je Tipsport.
Z tohoto důvodu se nová kampaň Sazky přesunula do Jágrovy osobní roviny, mimo kladenské sponzory, a zaměřila se více na mládežnický projekt Sport v okolí. Tím se loterijní gigant, na jehož ziscích dlouho stálo financování českého sportu, snaží rozhýbat děti a přitáhnout je ke sportu. Jágr proto v nedávno zveřejněných klipech hraje s dětmi florbal, cvičí na bradlech nebo s nimi zkouší balet.
„Sazka je s Jaromírem spojená už od roku 2012, kdy byla v insolvenci. Před rokem jsme se spolu domluvili, že budeme ve spolupráci, které si vážíme, pokračovat dál – a to pouze v oblasti naší podpory mládežnického sportu,“ říká mluvčí Sazky Václav Friedmann s tím, že peníze od loterijní společnosti šly na mládež Rytířů.
Jágr je ambasadorem projektů Sport v okolí či Sazka olympijský víceboj. Sazka s ním natočila několik klipů, které se na veřejnosti objeví příští rok, tedy v roce olympiády (v létě budou hry v Tokiu).
Aktuální smlouva o spolupráci mezi Jágrem a Sazkou je platná do jara příštího roku a je otázka, co bude dál. Vláda se totiž rozhodla loterijní činnost Sazky zdanit 35 % místo dosavadních 23 % a vedení společnosti se netají tím, že pokud návrh sněmovnou opravdu projde, bude to mít na její marketingové a dobročinné aktivity výrazný dopad.
„Je možné, že budeme muset dál snižovat náklady. Podpora sportu a dětí je DNA Sazky a je to to poslední místo, kde chceme škrtat. Proto doufám, že se to nestane, pořád počítáme s tím, že nový návrh neprojde a budeme dělat byznys jako dosud,“ dodává Friedmann.
Příchod (staro)nových partnerů ulevil kladenskému vedení při sestavování rozpočtu na letošní sezonu. „Dlouho jsme nevěděli, jestli se nám podaří postoupit do extraligy, a bylo tak těžké jednat s potenciálními partnery. I proto jsme na počátku šli do sezony, která nebyla partnersky ideálně pokryta. Postupem času se však situace stabilizovala, a to zejména díky našim novým sponzorům, kterým za to velmi děkujeme,“ říká mluvčí klubu Lukáš Jůdl s tím, že Rytíři věří, že do budoucna přibudou další sponzoři, díky nimž bude moci klub nakoupit další posily.
Každá sezona stojí spoustu peněz a ty je třeba někde sehnat.
Kladno spolu s Olomoucí patří v extralize ke klubům, které na hráčské platy vydávají úplně nejmenší finanční částku. „Každá sezona stojí spoustu peněz a ty je třeba někde sehnat. Poté, co padla Poldovka, nám moc velkých firem na Kladně nezbylo,“ prohlásil Jágr ve zmíněném rozhovoru pro Forbes. „Jsem moc rád za sponzory, které v klubu máme, protože jinak by tam už hokej nebyl.“
Slavný útočník řídí kladenský klub spolu se svým otcem – v eseróčku Hokej Kladno jsou vedení jako jediní jednatelé. Podle poslední výroční zprávy se firma v kolonce provozní zisk hospodaření dostala do lehkého půlmilionového minusu. Rok předtím v ní svítil naopak dvoumilionový zisk.
Dostat se na vyrovnané příjmy a náklady je v prostředí českého hokeje vzývaná meta. Vlastnictví klubu v tuzemských podmínkách totiž rozhodně není věc, na které by majitel dokázal zbohatnout nebo dlouhodobě vydělávat. Čas od času se některý z klubů dostane do velkých finančních problémů, a pokud je z vlastní kapsy nedokáže vykrýt vlastník, přichází kolaps, což bylo naposledy vidět v případě Chomutova. Teď se podobný scénář přiblížil i v Pardubicích.
Kladno navíc dlouhodobě zápasí s tím, že má malý a stařičký stadion a kvůli místní kupní síle a tradici drží ceny vstupenek nízko. Třeba na nadcházející zápas s Mladou Boleslaví se cenové rozpětí lístků drží mezi 140 a 250 korunami. Vzhledem k nízkým příjmům ze vstupného a merchandisingu je tak klubový rozpočet vedle dotací od radnice životně závislý na tom, co dokáže vygenerovat stále populární značka Jágr.
Spoluzakladatel a hlavní tvář značky Mana Jakub Krejčík popochází po pódiu a začíná pěkně od píky. Se svými věrnými prý začal dělat jídlo v prášku (Mana Powder), aby omezil stále rostoucí koncentrace metanu a oxidu uhličitého v ovzduší. Jeho velkým producentem jsou totiž miliardy zvířat chovaných na maso.
Dalším milníkem prý pro firmu bylo, když vedle prášku vyvinula nutričně vyvážené nápoje (Mana Drink), které byly pro koncového zákazníka přece jen snesitelnější. „A teď to, k čemu jsme celou tu dobu směřovali. Představuji vám,“ tlačítkem posune prezentaci a na plátně se zjeví burger. „Říkáme mu Mana Burger,“ dodá s úsměvem.
Česká firma stvořila ikonický produkt všech masožravců, jenom úplně bez masa. Navíc ve složení, které jak už je u Many známo, dodá člověku všechny živiny najednou, takže teoreticky nemusí jíst nic jiného než tyhle burgery. „Vyvinuli jsme burger, který má skvělou chuť a strukturu jako skutečné maso, jeho výroba je výrazně šetrnější k životnímu prostředí a energetická náročnost je o polovinu nižší než u výroby hovězího. Ale hlavně jsme dokázali vyvinout rostlinný burger, který je kompletní po nutriční stránce a obsahuje ideální poměr všech živin, které člověk podle vědeckých doporučení potřebuje. Jsme přesvědčeni, že je to v současnosti nejzdravější rostlinný burger na světě,“ říká Krejčík.
Rostlinný Mana Burger na grilu. Foto: Mana
Takže teď přeskočíme všechny další specifikace nové pochutiny a řeknu vám prostě, jestli je možné se s radostí v srdci i na jazyku živit jen tímto pokrmem. Jako zarytý masožravec můžu říct, že nová náhražka chutná překvapivě dobře. Jako maso to není, ale v ústech poznáte, že tvůrci ze společnosti Heaven Labs, která Manu vyvíjí, zapracovali na struktuře, jež je opravdu mletému hovězímu podobná.
Jinak řečeno, s okurkou, houskou a veganským čedarem se to fakt dá. Ovšem jíst tohle jídlo v jednom kuse? Případně prokládat ho tekutou Manou? No, asi nejsem cílová skupina.
I když tvůrci to u běžných strávníků rozhodně nevzdávají. Necílí jenom na vegany, kteří se tak nějak nabízí, ale prakticky na všechny. „My jsme vytvořili produkt, který má uspokojit ty, kteří milují maso. Ty, kteří ho milují za to, co je v něm tak lákavé. My to naprosto respektujeme, jsme s nimi na jedné lodi a věříme, že jsme jim to naším burgerem doručili,“ tvrdí Krejčík.
Nový burger vyvíjela firma tři roky a za jeho přípravu utratila miliony korun. Burger si Mana kompletně vyrábí ve vlastním výrobním závodě v Uhříněvsi, kde zaměstnává vlastní odborníky z potravinářství a biochemie. Rostlinný ekvivalent masa obsahuje směs pěti rostlinných bílkovin (hrachové, rýžové, konopné, mungové a řasové bílkoviny), má vysoký obsah vlákniny i omega-3 z mořských řas, obsahuje nenasycené oleje, 14 vitaminů a 24 minerálních látek.
Rostlinný Mana Burger. Foto: Mana
Naopak má nízký obsah soli, jejíž vysoké množství je některým rostlinným burgerům vyčítáno. Potravina je také bez přidaného glutamátu, bez lepku a jakéhokoliv jiného alergenu. Proto také nebyla použita sója, která je u bezmasých výrobků běžnou ingrediencí.
Středou počínaje spouští Mana objednávky nového burgeru na svém webu. První zákazníci v Česku a v Německu by měli zmražené burgery dostat už v březnu. V závěsu budou i zákazníci z USA, kde před měsícem otevřela Mana pobočku a spustila e-shop. Burgery by se měly ale postupně objevovat i v obchodech a restauracích. Než firma začne svůj burger doručovat, dokončí modernizaci a rozšíření výrobní linky, která bude nově schopna vyprodukovat až dvěstěpadesátkrát více než současný stroj, a pomůže tak firmě lépe uspokojit očekávanou poptávku v roce 2020.
Zároveň s tím společnost buduje ve svém sídle v Uhříněvsi nové zázemí a laboratoře pro své výzkumné a vývojové oddělení, kde vznikají všechny nové produkty Many. Jedná se o investice v řádu deseti milionů korun. Celkem Heaven Labs od svého začátku investoval do nových výrobních technologií a modernizace zázemí více než 55 milionů korun. Od prvních krůčků, kdy Krejčík vyráběl práškové pokrmy ve tchánově garáži a balil je do pytlíků z IKEA, tedy docela slušný skok.
Mana urazila od svého vzniku opravdu velký kus cesty. Poté, co byla v prvních dvou letech k dostání pouze ve vlastním e-shopu, začal její práškovou verzi v roce 2017 prodávat světový e-commerce gigant Amazon. Od roku 2018 už mohou hotový drink Mana koupit zákazníci v běžných hypermarketech, trafikách, na čerpacích stanicích či v potravinách se zdravou výživou. Celkem se jedná o více než tisíc prodejních míst.
Celkem tak už Krejčíkova firma prodala více než 11 milionů porcí jídla do celého světa. Po skromných začátcích, kdy v roce 2014 utržila Mana 23 milionů korun, tak strmě roste i její obrat. V roce 2017 již činil 87 milionů, a loni dokonce 151 milionů korun. Letos Krejčík očekává tržby okolo 200 milionů.
Jak s tržbami zahýbe nový burger, se Krejčík prý nechá překvapit a žádné předpoklady dopředu neříká. Nicméně na tvářích kluků z Many je vidět, že i v souvislosti se vstupem na americký trh by to mohla být slušná jízda.
Investiční skupina Jet Investment, jejíž hlavní postavou je Igor Fait, prodala největšího evropského výrobce výkovků a podsestav pro železnici MSV Metal Studénka. Na straně kupujících stála skupina Moravia Steel Tomáše Chrenka. Firma je přímým pokračovatelem slavné Vagonky Studénka, která byla založena v roce 1901.
„Prodej MSV Metal Studénka strategickému partnerovi je úspěšným vyústěním našeho restrukturalizačního úsilí a vstupu do projektu před sedmi lety. Od našeho vstupu jsme zdvojnásobili zisk i tržby celé skupiny,“ uvedl Marek Malík, partner brněnské Jet Investment.
Spolu s moravskoslezskou MSV Metal Studénka se prodal také závod Kuznia Ostrów Wielkopolski, který česká firma jako svého konkurenta koupila před dvěma lety. Tomáš Chrenek tak získal byznysově navazující konglomerát s tržbami přes jednu miliardu korun.
Provozní ziskovost EBITDA letos míří ke 200 milionům. Kupní cena se po odečtení dluhů mohla pohybovat na dostřel jedné miliardy, ani jedna strana ji zatím neuvedla.
Konkrétně prodával investiční fond Jet 1, do něhož měli přístup kvalifikovaní investoři. V současnosti spravuje Jet Investment prostřednictvím fondu Jet 1 další významné společnosti ve čtyřech platformách: PBS INDUSTRY Group, HOECKLE POLDI Group, FIBERPREG Group a PAYMENT4U Group. Prostřednictvím investičního fondu Jet 2 spravuje majoritní podíl ve společnosti TEDOM, výrobci kogeneračních jednotek.
Tomáš Chrenek a Igor Fait patří mezi stovku nejbohatších českých byznysmenů podle aktuálního žebříčku Forbesu.
Když Zdeněk Radil před čtyřmi lety v Šanghaji podepisoval smlouvu o prodeji skupiny Lobkowicz, kterou vybudoval ze sedmi regionálních pivovarů, byl na vrcholu své byznysové kariéry. Z něj ale následoval rychlý sešup.
Dnes je čtyřiačtyřicetiletý podnikatel ve vyhnanství, zřejmě v Gruzii, a česká policie po něm vyhlásila pátrání. Snaží se ho vyslechnout v případu, na kterém pracuje odbor hospodářské kriminality v Praze a Ostravě. Na Radila totiž míří hned několik trestních oznámení – od současných majitelů pivovarů (čínského holdingu CITIC Europe) i od těch minulých (investoři Martin Burda a Grzegorz Hóta).
„Zdeněk Radil se podle našeho názoru dopustil při řízení skupiny Lobkowicz Group porušení řady zákonů ČR. Proto na něj skupina podala několik trestních oznámení,“ potvrdil Forbesu Jaroslav Tvrdík, člen dozorčí rady CITIC Europe a jediný Čech ve vedení firmy.
Policie i Číňané nyní sbírají důkazy proti Radilovi: podle zjištění Forbesu se totiž při řízení skupiny Lobkowicz dopustil hned několika významných přešlapů a podvodů – ohýbal hospodářské výsledky, falšoval podpisy ostatních jednatelů a zakryl několik podrozvahových závazků.
Na koupi skupiny Lobkowicz se spálili Číňané i J&T banka, která měla ve společné firmě Lapasan, přes niž pivovary ovládala, roli minoritního podílníka. Vystoupila z ní v létě roku 2017 a údajně při tom odepsala 50 milionů korun.
Za Radilem zůstala řada individuálních věřitelů z českého byznysu. Nejprve si půjčil desítky milionů na to, aby si zajistil předkupní právo na převzetí pivovarů od Burdy s Hótou. Roztočil tím finanční spirálu s půjčkami a směnkami s obřími úroky – jeho celkové dluhy se vyšplhaly do stovek milionů korun.
Do insolvenčního řízení se přihlásila řada lidí, dokonce i jeho bývalá manželka. Jejich nezletilé děti se navíc musí potýkat s exekutory, jelikož na ně Radil nechal přepsat část svého majetku, včetně rodinného domu v Záběhlicích.
Pivovarská skupina Lobkowicz vznikla v roce 2007, kdy ji založil Radil spolu s Burdou a Hótou a držel v ní minoritní podíl. Postupně se do ní zařadily značky jako Rychtář, Ježek, Klášter nebo Platan. Pivovary Lobkowicz v roce 2014 vstoupily na burzu a o dva roky později je z ní noví čínští majitelé stáhli. Podle údajů Českého svazu pivovarů a sladoven mají dnes podíl na českém trhu 4,6 procenta a podle ročního výstavu piva jim patří pátá příčka na trhu.
Celý příběh Zdeňka Radila a jeho působení v Pivovarech Lobkowicz čtěte v prosincovém vydání magazínu Forbes, které je právě v prodeji v každé dobré trafice i v našem e-shopu.
Josef Dušátko je duchem trhovec. Upovídaný, usměvavý, pohotový a akční. Ostatně jestli chodíte na pražské farmářské trhy, dost možná ho znáte, protože tu své květiny často sám prodával.
I dnes si z ředitelské sesle do terénu rád odskočí. Trhy má prostě rád. „Člověka to neuvěřitelně nabíjí. Vstanete ve čtyři hodiny, ale díky lidem a té atmosféře tam jste celý den čilý,“ popisuje hlava firmy, lakonicky nazvané Kytky od Pepy.
A čile mu roste i byznys. Stánky na trzích před pěti lety doplnil kamennými obchody, které otevírá na stále zajímavějších místech. Vedle toho připravuje pietní věnce pro ministerstvo obrany, chystá květinovou výzdobu na vyhlášení filmových cen Český lev a stále častěji na jeho květinové služby sázejí i svatebčané.
Kytky od Pepy se od malého rodinného květinářství, kterým byly ještě před nějakými šesti lety, svižně posunuly do segmentu malých firem a minulý rok vytočily obrat 60 milionů korun. Se 70 zaměstnanci, osmi pobočkami a dalšími třemi v plánu už se s Pepou zkrátka musí počítat.
Kdyby přitom Dušátko zůstal u svého původního oboru, žádný byznys by mu nevykvetl. Vystudovaný geodet se ale nijak netají tím, že dobrým zeměměřičem stejně nikdy nebyl, takže když přišla po vojně nabídka brigádničit ve velkoobchodě s květinami, rád po ní sáhl.
Mezi růžemi a chryzantémami poznal svoji manželku a vyzkoušel opravdu kdeco. Vázal věnce, prodával, pracoval ve velkoobchodě a nakonec jednu brněnskou velkoobchodní pobočku odkoupil a vedl.
„Byl to největší omyl v mém životě. Byl jsem strašně důvěřivý, vůbec jsem neodhadl tamní trh a po několika letech strádání jsem úplně katastrofálně zkrachoval. Ztratil jsem spoustu peněz, zadlužil se a v roce 2000 začínal úplně od píky,“ vzpomíná na krušné časy.
Z Moravy přesídlil do Čech a krach nekrach – opět zkusil květiny.
„Rozváželi jsme je po květinářstvích a ty, které jsme neprodali, jsme následně udali na trzích,“ vypráví Dušátko o svém restartu.
„Kvůli malé české květinové produkci se tehdy moc neprodávaly řezané kytky, takže jsme obchodovali hlavně s těmi hrnkovými, jako jsou chryzantémy, hyacinty, vánoční kaktusy a podobně,“ vyjmenovává. Práce, při které byl v dennodenním kontaktu ať už s prodavači, nebo se zákazníky, ho zase nakopla a svůj květinový kolotoč opět roztočil.
„Postupem času jsme si nasmlouvali s pěstiteli, aby začali řezané kytky pěstovat přímo pro nás, a rozjeli jejich prodej. Hned na začátku jsme si řekli, že budeme prodávat jen čerstvé kytky, které člověku vydrží ve váze týden i čtrnáct dní.“
Zároveň se Kytky od Pepy soustřeďují na sezonní květiny a vážou z toho, co zrovna mají.
„Tím pádem můžeme držet cenu relativně nízko a opravdu hezkou velkou kytici uvážeme za nějaké tři stovky,“ zmiňuje květinář hlavní filozofii svého podnikání.
Se svými stánky se navíc přesně trefil do boomu farmářských trhů v Praze, kde si ho lidé poprvé pořádně všimli. Ocenili čerstvost, vkusnou vazbu a nízkou cenu a malá květinová firmička v roce 2014 otevřela svoji první kamennou pobočku v pražské Bílé labuti.
„Pokusili jsme se tam přesunout to, co známe z trhů. To znamená dobře zásobený obchod, a hlavně povídavé prodavačky a prodavače, kteří se jen profesionálně neculí, ale nebojí se zapříst hovor o běžných věcech. Jen tak si uděláte ze svých zákazníků známé a oni se k vám pak rádi vracejí,“ říká Dušátko, který je předobrazem přesně takového povídavého obchodníka.
I tak byl první rok v obchoďáku dost krušný – dokud nepřišel 2. leden 2015.
„Doteď nevím, co se stalo, ale najednou to cvaklo a my měli rázem stabilně trojnásobné tržby. Asi nějaký novoroční zázrak,“ směje se. I když firma následně Bílou labuť po neshodách s majitelem opustila, kamenných prodejen se nevzdala. Navíc si jí všimli i opravdu velcí hráči.
„Oslovili nás z obchodního centra na Andělu. Byl jsem úplně vyvalený, ta smlouva měla snad 80 stran, nájem byl obrovský, ale já jsem si řekl, že to riskneme. No a teď je z té pobočky naše vůbec nejziskovější,“ vzpomíná Dušátko na navazování kontaktů s majitelem objektu Zlatý Anděl.
Ten spravuje skupina CPI Property Group, ovládaná druhým nejbohatším Čechem Radovanem Vítkem. A nezůstalo jen u ní – Kytek od Pepy si všimla i Penta a nabídla nejprve prostory na Masarykově nádraží, které rekonstruuje, a nabídku posléze rozšířila na místo ve svém nedalekém sídle v administrativním komplexu Florentinum.
Kdyby bylo na velkých hráčích, Kytky od Pepy by rázem vyrašily ve všech jimi vlastněných obchoďácích po republice. Dušátko ale trochu šlape na brzdu. Mimo Prahu vkročil pouze do Liberce, chystá otevřít pobočku v Českých Budějovicích a na nádraží v Kolíně a v Čestlicích.
Brno, kde se před lety spálil, ale také Olomouc a Ostravu prozatím odmítl.
„Vnitřně jsem si dal nějaký stop stav. Po tom krachu jsem opatrnější, vyhýbám se úvěrům, leasingům a cítím velkou zodpovědnost za všechny naše zaměstnance. Rozhodl jsem se, že se budu šířit maximálně cestou franšíz. A jenom v Čechách, kde to zvládneme objezdit.“
Rozšíření květinového byznysu by už vyžadovalo logistické centrum a Dušátkovou ambicí není být opravdu všude. Zároveň nevylučuje, že by přijal investora s nějakou opravdu zajímavou nabídkou. Tady a teď chce ale rozvíjet to, co má.
Osvědčily se mu například rozvozy květin zdarma, kterých si všiml na dovolené v New Yorku. Jinak se ale drží principů, které mu přinesly úspěch, a chce si v obchodech udržet především ty povídavé zaměstnance.
„V Liberci se nám to teď úplně nedaří, takže půjdou holky na školení do Prahy. Ono to v nich je, to já poznám,“ říká Dušátko dobrácky. Po našem společném rozhovoru lze potvrdit, že holky z Liberce se toho stejně nejvíc naučí přímo od něj.
Hotel InterContinental bude od příštího roku Fairmont. Luxusní řetězec jej bude provozovat nejméně příštích 25 let. Kanaďan Chris Cahill, který značku Fairmont celosvětově řídí v rámci skupiny Accor, nám v rozhovoru vysvětlil, proč se rozhodli do Prahy vstoupit a jak se jim jednalo s českými miliardáři, kteří budovu vlastní.
Proč jste si vybrali pro vstup na český trh právě hotel InterContinental?
Když se podíváte na značku Fairmont na globální úrovni, všechny naše budovy mají velmi osobitý charakter a jde vždy o velmi prominentní místa. Podívejte se na hotel Plaza v New Yorku nebo Savoy v Londýně, Fairmont Peace Hotel v Šanghaji… Stejně tak v Praze nenajdete asi prominentnější hotel než tento. Zajímal nás už dříve. Ale až po nedávné změně majitele se nám otevřela atraktivní možnost hotel provozovat.
Opouštíte přitom značku InterContinental, která je přece jen symbolem této budovy…
Prozatím dostane hotel jméno Golden Prague Hotel managed by Fairmont. Zatím. Ale máme velké plány s renovací a úpravami hotelu, tak aby splnil naše představy. Po jejich naplnění se název změní na Fairmont Golden Prague Hotel.
Co všechno kromě názvu chcete změnit? Jaké hlavní plány s hotelem máte?
Jedna z věcí, které Fairmont umí velmi dobře, je zachování lokálního rázu hotelu, abychom dokázali oslovit místní klientelu. Myslím tím zejména v oblasti nejrůznějších služeb, v oblasti kvalitního jídla a pití. To všechno budujeme s ohledem na místní prostředí.
I pro zahraniční hosty je důležité, aby místo mělo lokální charakter. Proto přece do Prahy cestují. Máme společně s majiteli budovy velké plány v okolí hotelu, vzniká projekt na využití sousední plazy. Majitelé jsou v tomto ohledu velmi aktivní, je z nich cítit velká vášeň pro danou lokalitu. To je skvělý předpoklad pro naši spolupráci.
Takže budete s R2G spolupracovat i na chystaném projektu v okolí hotelu?
Určitě ano. Jako luxusní hotelová značka máme velké zázemí odborníků na design, na technická řešení podobných projektů a další. Ty bychom určitě rádi zapojili do diskuse s poradci pracujícími pro majitele. Společně se budeme bavit o tom, jak tento krásný hotel, který představuje zavazující kulturní odkaz, rozvíjet. Máme spoustu vizí a určitě zabere nějaký čas je realizovat. Bude to dlouhý proces.
V podobných budovách není snadné provádět velké změny a modernizovat je. Máte s podobnými případy zkušenosti?
Náš první hotel pochází z roku 1888. Máme mnoho hotelů, které jsou více než 100 let staré. Aktuálně prochází renovací třeba hotel Fairmont Royal York v Torontu. Památkově chráněný hotel se 1400 pokoji. Plaza v New Yorku je památkově chráněná budova, Savoy v Londýně také.
Většina našich hotelů jsou historické budovy, jde o nedílnou součást toho, kdo jsme a co děláme. Vždy ale pracujeme v souladu s památkáři, neničíme, nepřestavujeme, ale zachováváme krásná historická místa.
Vstupní hala Fairmont Royal Yorku v Torontu
Jak se vám jednalo s českými majiteli hotelu? Přece jen jsou to tři výrazné figury českého byznysu, jedni z nejbohatších Čechů…
Fairmont se pohybuje v nejvyšší kategorii hotelového byznysu, a tedy i v nejvyšší kategorii velkých unikátních nemovitostí. To znamená, že běžně jednáme s bohatými podnikateli a jejich rodinami. Naopak málokdy jednáme s korporátními entitami. V tomto ohledu to pro nás není nic nového. Myslím, že díky tomu dobře rozumíme jejich představám. Bylo pro nás snazší najít společnou řeč. Rychle jsme se navzájem poznali a pochopili.
Proč si tedy myslíte, že z těch 11 nabídek si pánové vybrali právě Fairmont?
To je otázka spíše na ně. Mohl bych tu spekulovat, ale když se podíváte na naše portfolio hotelů, je evidentní, že tento hotel do něj přesně pasuje. Podívejte se na Fairmont v Monte Carlu, tamní ikonu, nebo na náš hotel v Hamburku. Tato budova v Praze je přesně ono. Svým místem, historií, svou pozicí na trhu, stylem.
Praha je po mnoho let velmi populární destinací. A to jak pro turisty, tak také pro samotné hotelové operátory. Je to místo se zajímavou byznysovou perspektivou, a jsem proto moc rád, že tu můžeme provozovat ten nejlepší hotel na nejlepším místě v centru města.
Souvisí váš vstup do Prahy s nějakou novou globální strategií skupiny?
Aktuálně rosteme zejména v Asii a na Blízkém východě – v Evropě v současnosti není úplně snadné najít ta správná místa a vhodné nemovitosti. Zejména v naší, nejvyšší kategorii. Zde se díváme jen na skutečně výjimečné příležitosti. Což je právě případ InterContinentalu. Nešlo odolat!
Exkluzivní trojrozhovor s majiteli InterContinentalu, českými miliardáři Oldřichem Šlemrem, Pavlem Baudišem a Eduardem Kučerou, čtěte v prosincovém vydání magazínu Forbes.
Nové průmyslové zakázky v Německu se v říjnu meziročně snížily o více než pět procent. Pokles výroby aut a recese tamního průmyslu pokračují – a spolu s tím zpomaluje také český autoland.
Šéfové zdejších firem takový pokles neviděli od krizového léta 2008. Snad z toho nakonec bude jen malé zhoupnutí, ale na českou ekonomiku se chystá důležitější věc: přechod na elektrickou budoucnost.
Vzhledem k aktuálnímu vývoji v ekonomice mimořádně otevíráme long read ze zářijového čísla Forbesu.
ZAČALO TO V ČERVNU. Jan Tichý dostal jako každou středu na stůl plán objednávek s výhledem na další tři měsíce.
„U září bylo minus 10 procent. Takový propad jsem určitě osm devět let neviděl. Objednávky se obvykle hýbou plus minus o jedno procento. Tak jsme se zase všichni dali do pozoru,“ říká šéf společnosti Saar Gummi Czech, která dělá těsnění do rámů dveří a kufrů pro každé čtvrté auto vyrobené v Evropě.
Jan Tichý šlápl na brzdu s najímáním nových lidí (čtyři z pěti středisek na Náchodsku omezila nabírání, věc před půlrokem ještě nepředstavitelná), nechal odejít zhruba dvě desítky řekněme problematických zaměstnanců z celkové tisícovky a od září přechází u čtvrtiny linek na nižší výrobu.
To znamená, že čtyři ze 14 výrobních pásů hučících přes chodbu od jeho kanceláře pojedou jen od pondělí do pátku namísto obvyklého systému 24/7, tedy nonstop produkce.
„Na jednu stranu je to vlastně úleva. Dělat v autoprůmyslu s tak napnutými kapacitami není zdravé ani bezpečné, kdyby třeba shořela jedna linka, bude to velký problém. Na druhou stranu je fakt, že se na trh vrátila velká nervozita. Nikdo neví, co bude, do hlav šéfů automobilek nevidíme a předpokládám, že oni sami váhají, zda ještě chvíli vydržet, nebo už výrobu omezit,“ zamýšlí se matador českého autoprůmyslu.
Tichým vedená Saar Gummi loni dosáhla na rekordní obrat čtyř miliard a za 300 milionů korun postavila novou halu.
„Trochu mi to připomíná nástup krize 2008. Jen jsme ji tehdy vůbec nečekali a bylo to hrozně rychlé. Na podzim jsme tenkrát přišli o 40 procent výroby,“ dodává.
Podobně vidí situaci Kvido Štěpánek, majitel plastikářské firmy Isolit Bravo, která se podílí například na výrobě světel, nebo majitel zpracovatele ocelových plechů pro autoprůmysl, firmy Rosso Steel, Josef Šmíd. Jeho společnost hlásí dvanáctiprocentní pokles výroby za druhé čtvrtletí a zhruba 10 procent dolů v létě s tím, že tento trend pokračuje.
„Houpe se to, houpe. V září a říjnu vidím pokles kolem desetiny,“ potvrzuje Kvido Štěpánek s tím, že na zaměstnanost zatím sahat nemusel.
ZPOMALENÍAUTOPRŮMYSLU, který dělá kolem devíti procent celého českého HDP a zaměstnává a ovlivňuje zhruba 400 tisíc lidí, je tedy jasné. Teď jen šéfové na něj přímo či nepřímo napojených firem řeší, jak velké a dlouhé bude. Všem straší v hlavě finanční krize roku 2008 a následné zaseknutí reálné ekonomiky v dalších letech.
Také je všem podezřelé to, jak dlouho už aktuální hospodářský růst trvá. Recese proto tak trochu přivolává sama sebe už jen tím, že ji šéfové firem a zákazníci pořád čekají.
Německá ekonomika, která je také velmi závislá na autoprůmyslu a jeho exportu, přičemž do bavoráků, mercedesů či audin přispívají i čeští dodavatelé, ve druhém čtvrtletí mezikvartálně už poklesla. Zatím o kosmetických 0,1 procenta, ale spíše se bude ještě zhoršovat.
Foto BMW Werk Leipzig
„Německý automobilový průmysl již měsíce není schopen nabrat dech, předstihové indikátory vytrvale ukazují na zhoršující se vnímání ekonomické situace samotnými Němci a nadále hrozí, že se nákaza přesune z již zasaženého zpracovatelského sektoru i do služeb, které dosud odolávaly,“ říká analytik Raiffeisenbank Vít Hradil.
Připomíná, že zatímco obchodní válka USA vs. Čína už běží, Donald Trump také hrozil, že může zavést dovozní cla na evropská (v americkém vnímání rozuměj německá) auta. „Od dokončení tohoto plánu poté dočasně upustil, ale chce se k němu vrátit v průběhu podzimu,“ dodává Hradil.
„Trh s novými auty je náchylný na nálady, a jelikož se o tom, že přichází další krize, čím dál častěji hovoří, nejistotu to umocňuje,“ vysvětluje výkonný ředitel Sdružení automobilového průmyslu Zdeněk Petzl a poukazuje na důležitý detail: 70 procent nových aut nakupují firmy, přičemž hlavně nadnárodní koncerny bývají hodně opatrné a při prvním náznaku hospodářského zaškobrtnutí investice do obnovy služebních flotil preventivně omezují.
TOLIK MALÉ OKÉNKO velké globální ekonomiky, jež pochopitelně stojí minimálně za částí tříprocentního poklesu prodejů nových aut v Evropě v prvním pololetí. Pak jsou tady ale i další faktory.
Za prvé, automobilky se loni těžce praly s novými testy měření emisí s názvem WLTP. To mělo za následek, že část své produkce nemohly prodávat. Mají tak zásoby aut, jež letos postupně dávají na trh, a to může znamenat potřebu nižší letošní výroby.
Zadruhé byl loňský rok v mnoha ohledech rekordní. Registrace nových aut v Evropě se loni zastavily na rekordním čísle 15 158 874 kusů a historicky nejvyšší výroby dosáhl i český autoprůmysl. V Česku vyjelo 1,43 milionu nových vozů, přičemž růst produkce trval už pět let v řadě. Je tak z čeho ubírat.
„Pokles výroby a spotřeby materiálu v automotivu nesporně nastal, nastal ale z rekordních úrovní roku 2018. Pokud bychom srovnali stávající stav s rokem 2017, jsme na přibližně stejné úrovni,“ vysvětluje Josef Šmíd, majitel ocelářské skupiny Rosso Steel, která patří mezi 130 největších rodinných firem podle Forbesu.
Zatřetí, a tady jsme zpátky u celoevropského trendu, který navíc bude mít zásadní dopad na českou ekonomiku, se na trhu už začíná projevovat nástup elektromobility.
Bohatší Němci opravdu začínají řešit, jestli počkat na příchod levnějších a užitnějších elektromobilů.
„Z české kotliny to tak možná nevypadá, ale bohatší Němci žijící ve velkých městech opravdu začínají řešit, jaké další auto si mají pořídit. Zda ještě koupit spalovací motor, nebo počkat na příchod levnějších a užitnějších elektromobilů. Mají obavy například z toho, že se s dieselem časem nedostanou do centra.
Podobné to mají šéfové firemních flotil, což je mimochodem také jediné použití, jak se teď elektromobil může vyplatit. Musí být stále v pohybu,“ říká Jan Tichý ze Saar Gummi.
Josef Šmíd z Rosso Steel k tomu dodává: „V důsledku přehnaných plánů některých politiků o budoucích počtech elektromobilů nebo sdílení aut jsou zákazníci trochu v nejistotě, kam budeme směřovat.“
Nejistota se tak rozprostírá před celým českým autolandem, který spěje ke křižovatce. Buď se mu podaří zahnout na silnici vedoucí k elektrické budoucnosti a výrobkům s vyšší přidanou hodnotou, nebo zůstane v kouřící realitě.
To je nakonec větší výzva než současné ochlazení výroby, které má zatím po přehřátém roce 2018 spíš podobu nutné korekce. „Průměrná firma musí unést desetiprocentní pokles odbytu, jinak není zdravá. Výrobce výfuků bych teď ale v portfoliu mít nechtěl,“ komentuje situaci Zdeněk Šmejkal, partner v investiční skupině M. L. Moran, jenž má podíl v žirovnickém výrobci reflektorů.
Jasně, doba spalovacích motorů ještě desítky let potrvá. I šéf Škody Auto Bernhard Maier předpovídá, že i při optimistických scénářích zavádění elektroaut budou za šest let pořád ještě tři čtvrtiny trhu nových vozů jezdit na benzin, naftu či CNG.
Zároveň většina českých dodavatelů autoprůmyslu produkuje výrobky, které budou potřebovat auta s jakýmkoli pohonem – skla, těsnění, čidla či světla. V jejich produkci mimochodem patří Česko k lídrům světa nejen přepočteno podle počtu obyvatel, ale i v absolutních číslech. Společně se Slovenskem se tady vyrobí třetina všech reflektorů potřebných pro evropskou produkci.
Na druhou stranu šéfové firem dobře vědí, že musejí nástup nově se otevírajícího auto-elektro průmyslu zachytit, aby se udrželi ve hře. A nejde jen o to, že by musel výrobce svíček obratem začít dělat elektromotory.
„Český autoprůmysl se na měnící se prostředí musí adaptovat, klíčová bude schopnost inovovat,“ říká trochu ohraně šéf Sdružení automobilového průmyslu Zdeněk Petzl. V praxi to ale znamená, že se budou pro elektrickou realitu stále více cenit například úspory hmotnosti.
Klíčová bude schopnost inovovat.
Kdo bude umět dělat lehčí těsnění, brzdy nebo osvětlení spotřebovávající v autě méně elektřiny, bude ve výhodě. A to už znamená vývoj, větší přidanou hodnotu a v případě úspěchu ve výsledku také vyšší platy a tolik vzývané přibližování životní úrovně Západu, které v posledních letech drhne. Dobrá, chcete příklad?
V JEDNÉ Z TOVÁRNÍCH hal táborského Brisku to vypadá spíš jako v laboratoři. Podlaha je pokrytá antistatickou vrstvou, u vstupu je automatický ohradník, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný, za ním jsou rozeseté robotické linky, každá navíc schovaná za prosklenou vitrínou kvůli prachu.
Lidí na obsluhu je potřeba jen pár, přitom tady ročně vznikne více než pět milionů snímačů, které v moderních autech řídí vstřikování paliva nebo pomáhají brzdovému systému ABS.
„Dodáváme i do dvanáctiválcového bentley,“ chlubí se ředitel firemní sekce autoelektroniky Jiří Šustr. „Jenže naším klientem je také německý výrobce elektromobilů Streetscooter, který patří Deutsche Post. Výroba snímačů nám každoročně roste dvouciferným tempem,“ zdůrazňuje Šustr.
Jen málokterá tuzemská fabrika tak věrně ilustruje výzvy, kterým čelí zdejší autoprůmysl, jako právě táborský Brisk. A zároveň ukazuje, jak důležité pro přežití je umět se přizpůsobit a mít správnou vizi.
„Když se na nás někdo podívá povrchně, musí si říct, že tu za pár let nebudeme,“ směje se majitel Brisku, třiasedmdesátiletý veterán zdejšího autoprůmyslu Mojmír Čapka.
To, čím se jeho firma proslavila – před rokem 1989 pod značkou PAL – a co dodnes tvoří 60 procent jejího obratu, jsou totiž motorové svíčky. Tedy sortiment, který v době, kdy největší automobilky neustále hovoří o přechodu na elektromobily, má zdánlivě pochmurnou budoucnost.
„Jenže tak to není, máme o byznys vystaráno na 20 let dopředu. Na světě je 1,5 miliardy aut na benzin či naftu, a i kdyby se ihned přestala další vyrábět, pořád na ně budou potřeba náhradní součástky včetně našich svíček,“ říká přesvědčivě Čapka s tím, že i dnes je z těch zhruba 50 milionů svíček, které vyváží do celého světa, naprostá většina určená pro tzv. after-market.
„Elektrická budoucnost jen tak nepřijde, spalovací motory se ještě budou dlouho vyrábět. Ale stejně se na ni připravujeme,“ připomíná. Už v roce 1995, když do táborské fabriky přišel do funkce předsedy představenstva, přemýšlel o tom, jak továrně pomoct se rozkročit.
A jelikož její zaměstnanci měli z minulosti zkušenosti s výrobou zařízení na diagnostiku a tyto stroje i nadále servisovali, vycítil šanci a zavelel k rozšíření produkce o senzory. Tedy součástky, jichž jsou čím dál chytřejší auta dnes plná, a jiné to nebude ani u elektromobilů. Dnes činí produkce snímačů 40 procent tržeb Brisku.
„Dokázali bychom vyrobit pro zákazníky v podstatě jakýkoli snímač,“ zdůrazňuje majitelův syn Filip Čapka, který ve společnosti působí jako místopředseda představenstva. A zatímco cena jedné svíčky se nejčastěji pohybuje od pár centů po zhruba pět eur, u snímačů je rozpětí, a tedy i potenciál, podstatně širší – od centů po desítky eur.
„Klíčové jsou inovace, dáváme na ně 90 milionů ročně. Technický vývoj u snímačů i svíček je naše přidaná hodnota,“ říká Mojmír Čapka. A tím jsme zpět u produktivity, finančního výkonu firem, a tedy stavu celé české ekonomiky.
Foto Zdeněk Fiedler
JAK TO TEDY BUDE s českým autoprůmyslem dál? V krátkodobém výhledu zpomalí. Snad jen v řádu procent, v rámci obvyklého cyklického zpomalení ekonomiky.
Ministerstvo financí v srpnu snížilo odhad jejího růstu na příští rok, stále ale čeká její zvýšení o 2,2 procenta. Takové odhady bývají občas úsměvné, stačí připomenout, že v srpnu 2008 stejné ministerstvo čekalo, že v roce 2009 poroste ekonomika o 4,8 procenta. Nakonec o stejnou cifru klesla.
Na druhou stranu, opakování tak hluboké krize teď nikdo nevyhlíží a hlavním zaklínadlem je přitom podstatně lepší kondice bank než před 11 lety, kdy načas kvůli vzájemné nedůvěře prakticky zastavily financování reálného byznysu.
Zároveň ovšem platí také známá poučka, že ekonomiku nejvíce rozkýve nějaká neočekávaná událost, chcete-li černá labuť. A tu z logiky věci nikdo nepředpoví.
Navíc pro část českých firem by „stačilo“, kdyby nastal divoký brexit. Je dobré si připomenout, že Británie představuje přes 60 milionů bohatých zákazníků a jen Škoda Auto tam ročně prodává více než 70 tisíc aut. Delší časový výhled nechme podle stylu Forbesu na byznysmenech z oboru.
„V posledních 10 letech jsme zažili velmi dlouhou fázi růstu a nyní jsme asi na vrcholu. Už zhruba před rokem a půl jsme proto vypracovali podrobný program, který má do roku 2025 zlepšit náš výsledek o necelých pět miliard eur,“ uvedl v aktuálním velkém rozhovoru pro Forbes Bernhard Maier.
Neopomněl však zmínit, že Škodovka má zatím vytíženost výroby na 119 procent a nestíhá na trh dodávat tolik, kolik by chtěla.
„Autoprůmysl čeká pět těžších transformačních let. Musí si zvyknout na elektromobilitu, vyšší náklady pravděpodobně zaplatí kupující, a vůbec se zase ukáže, které firmy mají na trhu zůstat a které skončí. A popravdě, skutečně bude české ekonomice tak vadit, pokud zmizí společnosti bez produktivity, které dávají lidem 18 tisíc hrubého?“ ptá se Jan Tichý ze Saar Gummi.
Jím vedená továrna dělá provozní ziskovost přes 20 procent a průměrný dělnický plat dává kolem 35 tisíc. „Nakonec se to elektro ale zase všichni naučíme,“ dodává.
„Naučíme se nový byznys řídit a evropské automobilky budou zase lepší. A my s nimi.“
Na počátku všeho byl výškový rozdíl – mezi mužem a ženou, které dělilo několik centimetrů. Žena byla vyšší. A muž nechtěl na svatebních fotkách vypadat vedle nevěsty menší, tak si uřízl z klapek podpatek a nalepil ho na své společenské boty.
To bylo před 15 lety. Muž byl strýcem Víta Do Phama, kterému se strýcova historka připomněla, když potkal svou současnou manželku Daju. Pravda, měřila sice o tři centimetry méně, ale do společnosti si ráda nazouvala lodičky s vysokým podpatkem.
Aby spolu byli výškově vyrovnaní, i Viet „Vít“ Do Pham si chtěl přidat o pár centimetrů víc. Strýcův nápad ale vylepšil, aby nebylo poznat, jak si kutilsky vypomohl: místo nalepeného podpatku zvenku si boty vypolstroval zevnitř několika vložkami.
A jak se z řešení problému stalo podnikání? Viet „Víťa“ Do Pham je čerstvě vystudovaný právník, který předtím nikdy nepodnikal a vše se učí za chodu, stejně jako jeho žena Daja Do Pham. Ta však vystudovala marketing a pracovala chvíli i pro známou obuvnickou firmu Baťa.
Oba se chtěli pustit do podnikání a společně vytvořit něco vlastního. A tak propojili svou lásku k módě a designu s neotřelým řešením výškového rozdílu na společenských akcích.
„Chtěli jsme podnikat v něčem, co bude mít přidanou hodnotu a bude třeba i dalším lidem pomáhat s jejich problémem,“ vysvětluje Daja Do Pham. A její manžel hned dodává: „Zároveň jsme věděli, že mnoho mužů má vyšší partnerky a naše boty jim mohou zvednout nejenom výšku, ale i sebevědomí.“
Protože mladý právník a podnikatel pochází z Vietnamu, nechal prvních 200 párů bot vyrobit právě ve své rodné zemi. Netušil tehdy, jaké chyby se dopouští.
„Vietnamci dokážou slíbit úplně všechno – řekli mi, že všechno bude hotové, že to do dvou týdnů vyrobí a pošlou do ČR. Já jim důvěřoval,“ povzdechne si dnes.
„Zaplatili jsme objednávku, ale když jsem odjížděl, tak z toho nebyla ani polovina hotová a zbytek říkali, že nám dopošlou,“ vysvětluje mladý právník.
Po návratu do Česka a spuštění e-shopu se objevil další zádrhel. „Zjistili jsme, že nám vyrobili úplně jiné boty, z jiného materiálu a na boty našili znaky,“ dodává Daja Do Pham. A tak jim nezbylo než boty uschovat ve skladu a popřemýšlet, jak v obuvnickém podnikání postupovat dál.
Protože Daja pochází ze Slezska, spojili své know-how s továrnou v Polsku s padesátiletou tradicí, zajišťující výrobní kvalitu i zodpovědný přístup.
Výsledkem jsou dophamsky, jak jim manželský pár láskyplně říká, které pořídíte v e-shopu nebo si je rovnou můžete zkusit v jejich showroomu v Praze 1. Boty se cenově pohybují okolo tří tisíc a mezi nejčastější zákazníky patří Češi, Slováci a Vietnamci, oborově pak lékaři, právníci, bankéři nebo podnikatelé.
Zvenčí vypadají normálně, vevnitř je skrytý klín a zadní dílec je oproti společenským botám vyšší.
A objevili se také zcela výjimeční zákazníci. „Psal mi jeden patnáctiletý kluk, který chtěl naše boty, ale že jsou drahé, že si to nemůže dovolit zaplatit z vlastního, jestli mu nedáme slevu,“ vzpomíná Do Pham.
„No jasně, že mu dáme slevu. Mě potěšilo, že se zeptal.“
V showroomu v ulici Na Příkopě jsou na dřevěných polínkách vyskládány všechny druhy dophamsek. Základní černé a hnědé i ty atypické. V designu se manželé inspirovali italskou a britskou gentlemanskou módou.
Boty zvenčí vypadají úplně normálně, ale vevnitř mají skrytý klín. A rozdíl oproti běžným společenským botám je v zadním dílci, který je o něco vyšší.
„Máme aktuálně boty od pěti do sedmi centimetrů a nechceme to zvyšovat dál, i když máme poptávku od některých zákazníků, kteří by uvítali ještě víc. Ale nemyslíme si, že by to pak bylo úplně pohodlné,“ shodují se manželé.
Zvyšující boty neboli takzvané „elevator shoes“ už jsou známy například v Americe nebo ve Španělsku, v Česku je to ale stále horká novinka. A podle toho to vypadá i na sociálních sítích dophamsek, kde se kromě již spokojených zákazníků a jejich referencí objevuje i dost nenávistných komentářů od lidí, kteří produkt nepotřebují a baví je označovat své méně vzrostlé známé.
Dobře tu ale funguje heslo „negativní reklama je taky reklama“, protože právě toto ironické označování generuje manželskému páru další objednávky. Kam plánují Do Phamovi dorůst podnikatelsky?
„Chtěli bychom časem otevřít větší prodejnu v Praze a Bratislavě. A mým cílem je také vrátit se s našimi botami jednoho dne do Vietnamu a ukázat těm, kteří nás podvedli, že díky nim jsme to dotáhli takhle daleko,“ říká mladý podnikatel.
Jednoho dne se možná zaměří také na zvyšující boty pro ženy. Poptávku od Češek i Vietnamek žijících v Česku mají už teď.
Helena Neumanová vyloví z pečlivě utěsněné krabice otýpku levandule a vsype do hmoždíře hrst květů. I po vysušení drží sytě fialový odstín a line se z nich omamná vůně. „Bylinky by se měly distribuovat pouze v obalech, které je chrání před světlem. Jinak všechny jejich benefity spolehlivě zničíte.“
Vysoká blondýna aromatickému keři zjevně propadla – o léčivých účincích levandule dokáže vyprávět dlouho a s nadšením, které vás nemůže nestrhnout.
Fotogenickou rostlinu pěstuje už třetím rokem na necelých čtyřech hektarech na hranici brdských lesů, a je tak největší producentkou levandule v biokvalitě v Česku. A má s ní velké plány.
Zatím ve sklepení v pražských Holešovicích s několika kolegy ručně míchá z drobounkých kvítků kořenicí nebo čajové směsi a balí je do krabiček v akvarelových odstínech. Po nocích peče sušenky a vaří levandulové limonády.
„Chtěli jsme vytvořit produkty pro každodenní využití v kuchyni. Aby léčivé účinky levandule byly dostupné všem,“ vysvětluje lakonicky. Její cesta za levandulí začala před lety, když s kamarádkou Milenou Krčálovou pořádaly farmářské slavnosti pro Asociaci českého zemědělství. Právě od asociace získaly první pozemky darem, další přikoupily na hypotéku.
„Šly jsme do kronik a objevily, že v Chodouni se už od Keltů pěstovaly bylinky a mezi nimi i levandule,“ říká žena, kterou k bylinkám v dětství přivedla babička. Naplno se však do přírodního léčitelství zamilovala, když žila ve Venezuele.
Že chtějí nejvyšší biostandardy, se s partnerkou domluvily hned. „Zdraví a péče o tělo a mysl se dnes skloňují ve všech pádech. Věříme, že máme v rukou zlato. I když ty ruce si to pěkně oddřely,“ předvádí dlouhé prsty.
Dosáhnout na biocertifikaci znamenalo ručně odplevelit 30 tisíc sazenic, které na farmě vysázely. „Levanduli v biokvalitě nebylo možné nikde v Evropě sehnat, i Francouzi mají jen malá pole pro vlastní potřebu. Musely jsme nakoupit sazenice z ekologického zemědělství a za tři roky přechodného období vypěstovat z konvenční levandule bio.“
I když pomáhaly rodiny a později i brigádníci, Neumanová s Krčálovou si na polích samy odpracovaly stovky hodin. A u toho zrálo rozhodnutí, že se nechtějí pustit do výroby kosmetiky, ale do potravinářského segmentu.
Věříme, že máme v rukou zlato. I když ty ruce si to pěkně oddřely.
Samy ze sklizně z Levandulového údolí v současnosti vyrábějí základní řadu čajů, dochucovadel a limonád. Ve spolupráci s dalšími partnery připravují zhruba desítku dalších produktů: s Rupou vyvinuly řadu organických raw tyčinek, levandulové zdravé snídaně vyrábějí v Mesaverde a začátkem příštího roku uvedou na trh levandulové pivo a energy drink z levandule ve spolupráci s Pivovarem Svijany.
Zájem o biolevanduli je podle slov obou podnikatelek značný, zejména ze zahraničí. Na skandinávský trh vyvážejí sušenou zmrzlinu s příchutí levandule a jeden kanadský producent želé bonbonů pro zklidnění kojenců by prý stál o celou jejich sklizeň.
„Jenomže my chceme uspokojit i další poptávky,“ vysvětluje Neumanová. Ty přicházejí z USA, z Ruska, z Emirátů. „Výluh z levandule potlačuje plynatost, nadýmání, pomáhá při kolikách ve střevech. Proto bychom do budoucna rády rozšířily záběr i na farmaceutické produkty,“ plánuje další růst podnikání, které loni vytočilo obrat 12 milionů korun.
Teď ale potřebuje investice, a proto Neumanová skrze svou společnost Tři věže vydala korporátní dluhopisy. „Nutná je linka na levandulové limonády, protože výrobu ve stávajících podmínkách už nezvládáme. Z výnosů dluhopisů chceme nejdřív vybudovat ekologickou manufakturu přímo v Chodouni a do dvou tří let levandulové lázně postavené na aromaterapii, bylinkových koupelích a dietním poradenství.“
Podnikatelky mají v kapitálovém fondu společnosti zhruba 30 milionů ve fundusu, který shromáždily během let pořádání farmářských slavností a následně i firemních eventů a také při provozu zábavního parku pro dospělé v Praze.
Park jim navíc poskytl praktické zkušenosti a povědomí o tom, jak se lidé bavit chtějí. „Nebudeme cílit na luxusní klientelu, ale spíše na střední třídu. Na rodiny, které chtějí o víkendu aktivně relaxovat, nebo na školní exkurze,“ říká s osvětovým nadšením žena, která netají rozmáchlé ambice.
Z tuzemské biolevandule chce vybudovat zvučný brand, jakým je třeba české sklo. „Aby se mi už nestalo, že mi čínský partner nabídne exkluzivní podmínky, ale jen v případě, že budeme naši levanduli vydávat za francouzskou.“
Meteority, mamutí kly či zkamenělý dinosauří trus. Malá, zvenku nenápadná dílna na okraji Liberce ukrývá suroviny, se kterými člověk do kontaktu běžně nepřijde. Její majitel Milan Pokorný z nich vyrábí luxusní nože a ty pak nacházejí zákazníky v USA, Mongolsku nebo Tanzanii. Oblíbily si je i stovky českých vojáků a policistů.
Rodák ze severočeské metropole k naostřené oceli přičichl poprvé před více než dvaceti lety. Tehdy mu bylo čerstvě osmnáct, když potkal svého pozdějšího mistra, česko-kanadského nožíře Buddyho Westona. Práce s noži na něj zapůsobila, a tak vstoupil k Westonovi do učení.
„Četl jsem jím dovezené americké časopisy, koukal mu pod ruce a pracoval s kvalitními materiály,“ líčí nyní čtyřicetiletý muž s plnovousem. „Vyhnul jsem se tak mnoha problémům, na které si člověk obvykle na začátku naběhne.“
V současnosti Milan Pokorný pod značkou MP zhotoví více než sto nožů ročně. A ne ledajakých.
Krásné designové kousky s ocelovou čepelí, často obohacené netypickým materiálem, si u něj objednávají převážně čeští zákazníci. Zbylou část klientely, zhruba pětinu, tvoří zájemci z různých koutů světa.
Všichni si přitom mohou vybrat, zdali si pořídí nůž zavírací, nebo upřednostní raději jeden ze dvou typů pevných.
Menší pevná „kudla“ ObsiKiri vyjde přibližně na pět tisíc korun, oproti tomu průměrná cena „zavíráků“, jimž se Pokorný věnuje především, se pohybuje mezi 30 a 50 tisíci.
Vůbec nejdražší Pokorného nůž dostal čepel z meteoritu a název New Horizons, inspirovaný stejnojmennou planetární sondou zkoumající Pluto. Jeho kupec musel z peněženky vytáhnout 85 tisíc.
Při výše zmíněných částkách tak nepřekvapí, že roční příjmy libereckého nožíře převyšují milion korun. A čistý zisk? Více než padesátiprocentní.
Oblibě mezi klienty se těší také druhý z jeho pevných nožů, Dafy. Vznikl před čtyřmi lety podle přezdívky, a hlavně návrhu vojenského průzkumníka a je určený k přežití.
„Dafy za mnou tehdy přišel s tím, že jede na misi do Afghánistánu a potřebuje kudlu, na kterou by se mohl spolehnout. Tak jsme si spolu sedli a vytvořili nůž, který jsme pojmenovali po něm,“ vzpomíná Milan Pokorný.
Foto Milan Pokorný
„Dafáč“, jak mu říká, byl původně vyrobený pro část vojáků ze 4. brigády rychlého nasazení. Nůž opatřený nepoškrábatelným DLC (diamond-like carbon) povlakováním, které najdete též na drahých hodinkách, ale časem zaujal další.
Momentálně ho vlastní na čtyři stovky příslušníků armády, policistů a survival nadšenců. Některým údajně zachránil život.
„Byl za mnou jeden majitel, že spadl pod led a díky dafáči se mu z něj podařilo vysekat,“ vypráví nožíř. „Jiný mi zase říkal, že se urval ze stráně. Zasekl se nožem do skály a brzdil čepelí, což jeho pád výrazně zmírnilo. Když pak dafáč přinesl ukázat, stopy brzdění na něm byly patrné.“
Vyrobit jeden nůž Pokornému zabere několik týdnů. Zakázek má však naplánováno na rok a půl dopředu. Jeho fascinace materiály připomíná fetiš, jak ostatně sám opakovaně zmiňuje.
Vedle meteoritů a koprolitů lze v jeho sbírce nalézt také zub megalodona, historicky největšího (již vyhynulého) žraloka, damascenskou ocel s příměsí železa z Titaniku, lano z ještědské lanovky nebo brilianty.
Všechny tyto suroviny v minulosti při výrobě svých nožů použil či se k tomu v budoucnu chystá. Vymyslel si také svou vlastní nerezovou ocel, kterou se společníkem Markem Procházkou vyvíjel rok.
„Řekl bych, že nikdo jiný na světě podobné bizáry nedělá,“ je si vědom. „Jenže já když dostanu nějaký nápad, straší mě to tak dlouho, dokud ho nezrealizuju.“
Vedle nadšení a píle má Milan Pokorný ještě jedno vodítko k úspěchu – audioknihy. Desítky audioknih. Každý rok si jich prý při práci poslechne přibližně osmdesát.
„Bez dobré audioknihy totiž nejsem schopný nůž udělat,“ dodává s nadsázkou.
Černé vlaky Sirius, které si nechala společnost Leo Express vyrobit za pět miliard v Číně, prý přijdou s takovou mírou komfortu, jaká bude pro Čechy něčím úplně novým. Detaily ovšem dopravce tají, jen prozrazuje, že půjde hlavně o nezvyklé rozmístění sedaček v prémiové třídě a více prostoru pro catering.
„Navrhli jsme si ten vlak podle našich představ a výrobce nám vyšel vstříc. To by u žádného jiného velkého producenta nešlo,“ uvádí ředitel společnosti Peter Köhler jeden z důvodů, proč sáhl Leo Express zrovna po čínském výrobku.
Největší vlakový výrobce světa, čínská CRRC, vyrobila Leo Expressu celkem tři vlaky. „Zatím máme v Česku jeden, který prochází testováním na zkušebním okruhu ve Velimi, druhý má dorazit během několika týdnů a třetí na jaře. Plus máme opci na dalších 30 jednotek,“ říká Köhler.
Podle něj by mělo být schválení vlaků pro evropské koleje dotaženo v průběhu příštího roku. A nasazeny budou přednostně na českých, polských a slovenských kolejích.
Jestli budou čínské vlaky opravdu taková pecka, jak Leo Express slibuje, se ukáže časem. Nicméně nehledě na nové stroje se dítku Leoše Novotného mladšího začíná konečně trochu dařit. Po šesti letech strávených v červených číslech se totiž hospodaření firmy přehouplo do mírného provozního zisku a vypadá to, že černo-zlatá flotila Leo Expressu se pomalu rozjíždí. Radost z toho může mít například 47. nejbohatší Čech a někdejší vlastník potravinářského kolosu Hamé Leoš Novotný starší, který podnikání svého syna částečně dotoval.
Za 2,5milionový zisk vděčí dopravce mimo jiné vládě Andreje Babiše, která loni v březnu hned po volbách zavedla razantní, 75procentní slevy na jízdném pro studenty a důchodce. Slevy totiž zafungovaly jako slušná vábnička a nalákaly do vlaků a autobusů více cestujících. Konkrétně Leo Express napočítal během letošního půl roku 1,25 milionu pasažérů, tedy o půl milionu více než o rok dříve. Do konce roku by chtěl přepravit celkem dva miliony lidí.
Stejně jako ostatní dopravci Leo Express rozhodně neprodělal ani na státním doplatku za poskytnuté slevy. Naopak. U jeho nejdražších jízdenek za tisíc korun činil státní doplatek 750 korun, dopravce si tak mohl dovolit takovému cestujícímu zbytkovou cenu převést na věrnostní body, a jízdné mu tak zcela odpustit. Aby ne, i tak mu stát zaplatil více, než kolik by stály tři běžné jízdenky z Prahy do Ostravy před zavedením slev.
„Bylo to kvůli našemu dynamickému tarifu, který máme od počátku. Některé jízdenky tak mohou být dražší než u konkurence a je to na nich pak hodně vidět. Rozhodně nestavíme byznys na slevách. Z šesti miliard, které byly mezi dopravce rozděleny, jsme inkasovali nějaká dvě procenta. A sami jsme se rozhodli, že slevy zastropujeme a budeme vypočítávat z maximální ceny jízdenky 599 korun,“ řekl Forbesu ředitel společnosti Peter Köhler.
Dopravce dostane za každého pasažéra maximálně 450 korun. Společnost tak jen předešla státní restrikci, která od ledna maximální možný doplatek stanovuje na 389 korun.
Naprosto klíčovým milníkem je však pro firmu 15. prosinec, kdy začne poprvé v historii jezdit coby dotovaný přepravce. Na objednávku Pardubického kraje se Leo Express ujme trati z Ústí nad Orlicí přes Letohrad do Štítů. A dráhy z Dolní Lipky do Hanušovic. „Nasadíme tu motorové jednotky Alstom Lint. Ten start bude hodně zajímavý a všichni jsme zvědaví, jestli zvedneme popularitu té trati a jestli do vlaků přivedeme více cestujících. V dálkové přepravě máme obsazenost nějakých 70 procent, tak uvidíme, jak to bude vypadat v dopravě regionální,“ říká Köhler.
Podobné očekávání má firma i ve Zlínském kraji, kde na několika tratích kooperuje s Arrivou. V souvislosti se svými tratěmi v Pardubickém kraji zkusí Leo Express i jednu specialitu: přímé víkendové spoje z Prahy až do Lichkova na česko-polské hranici. Jeden večerní páteční a dva sobotní ranní vlaky mají přepravit cestující do skiareálu Dolní Morava.
Pokud se Leo Expressu na Orlickoústecku zadaří, chtěl by výsledky použít jako referenci a zaútočit na daleko sytější sousto. „Zajímají nás příměstské linky okolo Prahy. Ty monitorujeme a chceme do nich jít. Je tam největší přepravní trh na elektrifikovaných tratích, na které se zaměřujeme. Zajímají nás například linky do Kladna nebo do Benešova,“ tvrdí Köhler.
Dostat se na pražské linky ale nebude nic snadného. Dominují tu České dráhy, které by však časem o část svých tratí mohly přijít. „Na pražských příměstských tratích se může do deseti let až čtvrtina tratí přesoutěžit. Do dvou let by měla najít stabilního provozovatele také jediná vnitropražská linka z Roztok do Hostivaře,“ vysvětluje mluvčí organizátora Pražské integrované dopravy Filip Drápal.
Další plány má Leo Express v zahraničí. Cílí především na Polsko. Po Krakově, kam černo-zlaté vlaky jezdí úspěšně už od léta 2018, vyrazí Leo Express za pár dní i do další jihopolské metropole – Vratislavi. První vlak z Prahy tam vyjede v pátek 20. prosince a cestu si zopakuje každý víkend. „Chceme rozhýbat přeshraniční mobilitu, protože dnes žádný přímý spoj z Prahy do Vratislavi nejezdí,“ říká výkonný ředitel společnosti Leo Express Peter Köhler.
Žádné expresní spojení ale nečekejte. Cesta do vcelku lákavého cíle vám zabere čtyři a půl hodiny a zejména polské putování bude dost o nervy. Vlak tu totiž bude zastavovat co pět minut doslova na každé mezi. Od českých hranic do Vratislavi má celkem 22 zastávek.
Vedle toho si Leo Express připravuje půdu i pro rozmach východním směrem. Nově získal povolení jezdit na dráze z Krakova do Medyky, tedy do městečka na polsko-ukrajinské hranici. A usiluje i o vstup na lukrativní trať spojující Krakov s Varšavou. „Varšavu vnímáme jako důležité město celého středoevropského regionu, kam se vyplatí jezdit. A protože s námi cestuje stále více Ukrajinců, sondujeme i možnost dotáhnout vlaky přímo na polsko-ukrajinské hranice,“ říká Köhler.
Dál už se černo-zlaté vlaky nedostanou kvůli širšímu rozchodu ukrajinských kolejí. Ani do Varšavy a do Medyky se ale české vlaky hned tak nepodívají. V případě klíčové spojky dvou největších polských měst jim musí dát nejprve svolení polský drážní úřad. Na hranice s Ukrajinou je vpustí až nový jízdní řád.
Český technologický gigant Avast, který po celém světě chrání téměř půl miliardy uživatelů, nevydělává jen na svém kyberbezpečnostním softwaru. Profituje i z prodeje uživatelských dat, konkrétně ze záznamů jejich pohybu po webu. Činí tak minimálně od roku 2013.
Vývojáři prohlížečů Mozilla a Opera už kvůli tomu zkraje měsíce odstranili nástroje Avastu ze svých obchodů.
Ondřej Vlček, CEO Avastu, tvrdí, že není důvod se znepokojovat. Podle jeho slov nejde o žádný skandál ani porušení soukromí uživatelů – data, která firma prodává, se nedají vysledovat zpět ke konkrétnímu uživateli.
Vlček ve vyjádření pro Forbes popsal, jak tato technologie funguje: Avast monitoruje pohyb uživatelů prostřednictvím rozšíření v prohlížečích. Předtím, než se data dostanou na servery Avastu, jsou anonymizována tak, aby nebylo v žádném případě možné poznat, o koho konkrétně jde. Identita jednotlivých uživatelů tak zůstává skryta.
Data jsou následně analyzována společností Jumpshot, v níž Avast drží 65procentní podíl, a prodána zájemcům jako „insights“.
Co konkrétně si brandmanažeři nebo investoři kupují? Vlček tvrdí, že Jumpshot, který patří pod Avast od roku 2013, nabízí vhled do toho, jak se „kohorty internetových uživatelů pohybují na webu“. Data například ukazují, kolik procent uživatelů přešlo z jedné webové stránky na jinou – to je metrika, která se hodí třeba správcům reklamních kampaní.
„Typickým zákazníkem může být například investor, kterého zajímá, jak se online společnostem daří u nových kampaní,“ říká Vlček. Příklad? Amazon začne prodávat nový produkt a Jumpshot dokáže analyzovat, jaký zájem vygeneruje v online světě.
Na stránce samotného Jumpshotu se jde do trošku většího detailu. Společnost tam nabízí „úchvatně detailní clickstream data od 100 milionů nakupujících na internetu a 20 milionů uživatelů apek“.
Z nabízených dat se prý dá zjistit, co uživatelé hledají, jak interagují s konkrétními značkami či produkty a co doopravdy nakoupili. Třídí se podle kategorií, zemí a domén.
Zakladatelé Avastu Eduard Kučera (vlevo) a Pavel Baudiš. Foto: Jiří Turek a Jana Jabůrková
Pokud jste na své internetové soukromí citliví, může vám to znít nepříjemně, ovšem Vlček připomíná, že podobně se s anonymizovanými daty zachází ve zdravotnictví. Na trhu se nabízejí anonymizovaná data uživatelů, podle nichž vznikají nové případové studie – jde v podstatě o sledování trendů, z nichž se dá například vyvodit, kdo je náchylnější k určitým onemocněním či nákazám.
Vlček zdůrazňuje, že lidé používají Avast pro to, aby chránili své informace, a že firma nemůže udělat nic, co by „obcházelo zabezpečení soukromí jednotlivých uživatelů, včetně cílení zadavatelů reklamy“.
V žádném případě nedovolíme zadavatelům reklamy zacílit na konkrétního uživatele.
„V žádném případě nedovolíme žádným zadavatelům ani jiným třetím stranám, aby skrz Avast nebo naše produkty mohli zacílit reklamu na konkrétního jedince,“ říká Vlček.
Na dotaz, kolik peněz přináší prodej uživatelských dat, odpověděl, že jde zhruba o pět procent celkových příjmů. Jelikož měl Avast v prvním pololetí letošního roku tržby téměř 430 milionů dolarů, jde tedy o více než 20 milionů dolarů.
Obavy z nakládání s uživatelskými daty se okolo Avastu začaly objevovat už minulý týden. Zakladatel AdBlocku Wladimir Palant sledoval chování webových rozšíření z dílny Avastu a oznámil, že vycucávají a odesílají více dat, než by měla. Následně je Mozilla a Opera odstranily z nabídky.
Palant se nyní snaží o to, aby totéž udělal Google u svého prohlížeče Chrome. „Na něm si dnes internet prohlíží většina lidí,“ napsal Palant na svém blogu.
Jde o citlivou záležitost. Vztah mezi Googlem a Avastem má totiž více vrstev. Původně antivirová firma je totiž jedním z největších distributorů prohlížeče Chrome vůbec.
Eduard Kučera a Pavel Baudiš, zakladatelé a stále minoritní akcionáři, byznysový princip takové spolupráce v jednom z dřívějších rozhovorů pro český Forbes vysvětlovali takto: „V rámci našeho antiviru nabízíme jeho instalaci na počítačích, kde ještě není. Pokud to uživatel akceptuje a použije ho alespoň jednou, Google nám za to zaplatí,“ prohlásil Baudiš.
O kolik konkrétně jde? To se liší zemi od země. „Za uživatele ze Spojených států, Švýcarska nebo Norska dostaneme více než za toho českého a existuje spousta zemí, ve kterých nedostaneme za uživatele vůbec nic,“ dodal Kučera.
