Pět let nejistoty, neustálého ujišťování klientů, věřitelů i bank a řada úplně zbytečně ztracených kontraktů. Přední český výrobce designových svítidel, firma Halla, má zkrátka za sebou nelehké období. Dosud neznámý subjekt na ni celkem třikrát za sebou podal návrh na insolvenci, a i když firma opakovaně prokázala svoji dobrou finanční kondici, v obchodním rejstříku strašila několik let u jejího názvu červená varovná hláška o započaté insolvenci na žádost věřitele.
„Dodnes nevíme, kdo na nás ty návrhy podával, ani policie to nezjistila, pravděpodobně šlo o nějakou organizovanou skupinu, protože tehdy necílili jen na nás,“ říká spoluzakladatel společnosti Jiří Jelínek. Vzpomíná, jak hodiny ujišťovali dodavatele, věřitele i banky, že situace opravdu není taková, jak se zdá, a že jejich firma je finančně naprosto zdravá. Zatímco stávající partnery po čase skutečně přesvědčili, o nové přicházeli.
Puskás Aréna v Budapešti s osvětlením od české firmy Halla. Foto: Halla
„Nejvíc jsme to odskákali v zahraničí, protože od nás dali ruce pryč noví partneři. Chtěli s námi obchodovat, ale když v rámci prověřování našli varování v rejstříku, zpravidla couvli a kontrakt padl. Nebyl prostor jim to vysvětlit a dodnes nevíme, kolik nás to stálo zahraničních zakázek,“ říká.
Nicméně i přes tento útok z neznáma, který jsme vám ve Forbesu popsali už před dvěma lety, firma dokázala růst a během krizových let zvýšila tržby z 200 na 300 milionů korun. Teď má už rok a půl klid, varovná hláška z rejstříku zmizela a Halla s obratem 235 milionů opět sahá na velmi zajímavé zahraniční zakázky.
Nejnovějším a zároveň největším kontraktem letošního roku je jedna atraktivní fotbalová záležitost. Češi totiž rozsvítili veškeré interiéry budapešťské Puskás Arény. Maďarský fotbalový chrám, otevřený před několika týdny, pojme 67 tisíc diváků a s cenou 610 milionů eur patří mezi nejdražší evropské fotbalové stánky. V budově, která je s 52 metry druhou nejvyšší ve městě, se nachází konferenční místnosti, restaurace i muzeum.
Kromě toho jsou hostům k dispozici VIP prostory a 84 skyboxů. Kvůli maximálnímu komfortu i velké kapacitě se očekává, že aréna pravděpodobně získá pětihvězdičkový status od UEFA a FIFA, což znamená, že bude moci pořádat hlavní evropské finále. Jeden zásadní podnik ostatně přivítá už příští rok, kdy se tu odehraje několik zápasů fotbalového Eura.
Puskás Aréna v Budapešti s osvětlením od české firmy Halla. Foto: Halla
Česká svítidla od Hally v interiéru rozhodně nepřehlédnete. VIP prostory zdobí v součtu sedm kilometrů lineárních světel poskládáných do vzoru rybích kostí, v dalších částech arény jsou zase kruhová světla rozmístěna tak, aby podtrhla dynamiku interiéru. Celkem je uvnitř stadionu 1800 českých svítidel, ať už ve skyboxech a salonech VIP zóny, v přízemním foyer, nebo v hale, kterou hráči vstupují na hřiště.
„Máme velkou radost, že se nám na dřívější realizace v Maďarsku podařilo navázat takto prestižní a velkou realizací. Architekti si dali na návrhu opravdu záležet a za to jim patří velký dík,“ říká Daniel Černý, předseda představenstva společnosti Halla. „Nabídli dobrou kvalitu za rozumnou cenu, což pro nás bylo velmi důležité. Velkou předností byla též snadná montáž,“ komentuje výběr dodavatele István Vonnak ze stavební společnosti West Hungaria Bau.
Puskás Aréna v Budapešti s osvětlením od české firmy Halla. Foto: Halla
Pro Hallu je osvětlení Puskás Arény jednou z nejzajímavějších zahraničních zakázek. Společnost orientovaná ze 70 procent na export už ale za 27 let své existence rozsvítila i portugalskou galerii, kanceláře v USA i v Dubaji, německé vinařství a řadu dalších zajímavých míst. Dodává do Evropy, obou Amerik, Jižní Afriky či na Nový Zéland.
Kdyby měl ale Jelínek vypíchnout dva asi největší firemní projekty, jde o dvě pražská obchodní centra. Až budete mít cestu do Centra Chodov, nově Westfield, nebo do Obchodního centra Černý Most, pohlédněte schválně ke stropu a posuďte, jak se dílo vydařilo.
„Dnes jsme tady spolu vůbec nemuseli být,“ prohodí nad flat whitem Matyáš Mandík. „V jednu chvíli to vypadalo, že neukončím ani střední,“ rozhodí rukama.
Zakladatel a spolumajitel digitální agentury Pixelmate naráží na období, kdy na mámin účet pod školní lavicí obchodoval s akciemi a na volné noze se věnoval vývoji aplikací a webů. Se školou to v jeho případě nikdy nebyla velká lovestory, zato pro byznys mu srdce tepalo odjakživa.
Pixelmate je po necelých šesti letech existence respektovanou agenturou, mezi jejíž klienty se řadí Česká televize, Národní muzeum, společnost Patria nebo televize Prima.
„Pro tu stavíme streamingovou službu a věřím, že to bude na tuzemské poměry poměrně velká věc,“ mne si ruce Mandík a obratem dodá, že u něj ve firmě poptávka značně převyšuje kapacitu – i proto Pixelmate letos utrží „jen“ přes 30 milionů korun. To při solidní ziskovosti a bez přítomnosti investorských peněz. „Celé to patří mně s kolegou, fifty fifty,“ upozorňuje pětadvacetiletý podnikatel.
Mandík od 14 let obchodoval na burze, kde si účet založil jménem své matky. Trading ho poté, tak trochu neplánovaně, přivedl k programování. „Potřeboval jsem obchodovat mezi obědem a třetí čtvrtou odpolední, což se mírně řečeno trochu krylo s tou školou. No a než abych dál riskoval, začal jsem programovat robůtky, kteří dávali nákupní a prodejní pokyny za mě,“ vysvětluje.
Programování ho chytlo natolik, že jím začal vyplňovat každou volnou chvíli. S úsměvem na rtech dnes vypráví, jak během svého náctiletého období neustále poslouchal, proč raději o víkendu netráví čas někde venku s ostatními. „Já se v pátek zavřel do pokoje, vylezl v pondělí ráno, a pořád to bylo málo,“ rekapituluje Mandík s tím, že brzy začal vyvíjet apky a weby na volné noze, a dokonce rozjel vlastní startup na vývoj sdílených kalendářů.
Startupová idea očekávaný potenciál nakonec nenaplnila a mladistvý podnikatel v ní spálil velkou část našetřených peněz, o čemž nicméně hovoří jako o své největší byznysové lekci.
Přes známého posléze narazil na svého dnešního parťáka Tomáše Novotného, s nímž se začali o byznysu pravidelně bavit. Novotný měl za sebou pět let v korporaci, kde rychle vystoupal na řídicí pozici, ale dle svých slov potřeboval změnu.
Firma se nedávno z klasických kanceláří přestěhovala do vily v Praze 6.
„Já jsem byl vývojář punker, který najednou našel člověka, co rozuměl procesům, účetnictví nebo třeba byznys developmentu. Sedli jsme si i lidsky, a tak jsme se rozhodli založit společně firmu. Měli jsme na to nachystaných patnáct tisíc a jen založení nás vyšlo na dvacet,“ vzpomíná na agenturní začátky Mandík. Přesto byla v dubnu roku 2014 do obchodního rejstříku zapsána společnost Pixelmate.
Po šesti měsících se dvojici podařilo sehnat prvního většího firemního zákazníka, kterým byla společnost provozující půjčovnu segwayů. Mandík s Novotným pro ni nejen udělali webové stránky, ale také našli vhodné lokality pro umístění půjčoven, pomáhali s marketingem i korporátní identitou.
„My vůbec nevěděli, že děláme komplexní práci, kterou standardně obstarává několik druhů firem,“ kroutí hlavou Mandík. „Celé to pak zafungovalo náramně a ten byznys by šlapal dosud, kdyby jej k zemi nesrazila regulace.“
Všechny první klienty jsme získali díky doporučení a chceme to tak udržet.
Po této zakázce, která mimo jiné spustila lavinu doporučení, si uvědomili, že nechtějí být další digitální agenturou, ale spíše jakýmsi studiem, které kromě vývoje mobilních a webových aplikací pomůže i se samotným stavěním produktů.
„Nepotřebujeme prodat hodiny programátorů, ale postavit funkční projekt. To je náš byznysmodel. Všechny první klienty jsme získali díky doporučení a chceme to tak udržet,“ upozorňuje Mandík s tím, že doporučení je dostalo i k zakázce pro Českou televizi, což byl první opravdu zvučný klient.
Dnes Pixelmate tvoří více než třicítka lidí a oba vlastníci přiznávají, že by okamžitě měli místo pro další – nedávno založili novou entitu, kterou chtějí věnovat čistě designu.
„Problém je v tom, že třeba šikovného webového designéra hledáme už přes rok,“ pokrčí rameny Mandík, který v tomto ohledu pěje chválu na firmu STRV Lubo Smida a spol. „To, co dokázali z Karlína vytvořit, je naprosto neuvěřitelné. Stejně jako úroveň lidí, které jsou schopní k sobě přilákat.“
Navzdory respektu k renomovaným mobilním vývojářům, kteří dokázali prorazit v USA, chtějí Mandík s Novotným zůstat více lokální a k zahraničním klientům se dostat přes ty české.
„Pobočku ani výraznou aktivitu v USA neplánujeme. Zatím vidíme dostatek příležitostí u nás a v blízkém zahraničí, kam se znovu dostáváme na doporučení,“ tvrdí Mandík. Sám si nedávno po pěti letech vzal první dovolenou („Bylo to pět dní a bylo to strašný!“) a hned poté dotáhl velký obchod, kdy Pixelmate vyhrálo zakázku pro Zonky.
„S parťákem říkáme, že je náš byznys hořkosladký. Že máme přes 30 lidí a daří se nám, je super, ale zároveň nesmíme něco podělat, protože cítíme tíhu zodpovědnosti ke kolegům a ke klientům. Mně je pětadvacet, nikdy jsem nebyl zaměstnaný a celé se to učím za pochodu. Je to zkrátka jízda.“
Pokud jste někdy sháněli řemeslníka, víte, že to může trvat déle, než byste potřebovali. V konzervativním oboru topenářství se tohle snaží změnit český startup Topíte.cz, kombinující řemeslo s uživatelskou zkušeností, na jakou jsme zvyklí z e-shopů a digitálních služeb.
Necelé dva roky stará firma právě získala investici 20 milionů korun, o kterou se rovným dílem podělil renomovaný evropský fond Enern s Presto Ventures (dříve Bohemia Venture Capital). Čerstvý kapitál poslouží primárně k posílení pozice na Moravě a k vývoji mobilní aplikace.
„Dlouhodobě investujeme do firem, které zlepšují zákaznickou zkušenost v odvětvích, kde doposud nefungují moderní služby. Topíte.cz navíc přichází s řešením, které bude aplikovat i na další řemesla a trhy, proto je podporujeme už od samotného začátku,“ komentuje investici partner Enernu Tomáš Obrtáč.
Naráží tím na fakt, že jako fyzické osoby už do projektu stihli dříve investovat další partneři fondu včetně Tomáše Čupra či Petra Šmídy.
„Nedávno jsme na vzorku 163 českých registrovaných firem a živnostníků napříč republikou testovali, jak dostupné jsou u nás služby topenářů. Jen 15 procent oslovených uvedlo, že mají o zakázku zájem či kapacitu na její provedení. A to nemluvím o úrovni komunikace, která byla v mnoha případech nepřehledná a zcela nedostačující,“ říká k výsledkům průzkumu Daniel Helcl, spoluzakladatel a CEO projektu.
Helcl věří, že přesně tento problém může z velké části vyřešit. Topíte.cz má ve své platformě řemeslníky, kteří mají k dispozici standardní backoffice, a nemusí se tak starat o komunikaci s klienty, správu zakázek nebo účetnictví. Klient poté veškeré poptávky vyřeší přes online rozhraní, kde je odezva téměř okamžitá.
Propozice topenářského startupu zaujala i Přemysla Rubeše, zakladatele a šéfa fondu Presto Ventures. „O nezbytnosti takové služby na středoevropském trhu – v západní Evropě existuje například německé Thermondo – víme dlouho a jsme rádi, že se nám v Topíte.cz konečně podařilo najít tým, který má všechny předpoklady pro to, aby zde uspěl a mnoha zákazníkům pomohl ušetřit peníze, čas i energii,“ tvrdí Rubeš.
Helcl by rád Topíte.cz výhledově dovedl i na sousední trhy, a to konkrétně do Polska, na Slovensko a do Maďarska. Za loňský rok firma v „pilotním provozu“ realizovala 70 zakázek a utržila přes sedm milionů korun. Letos je zakázek zatím stovka, tržby poskočily na dvojnásobek.
Rodinné podnikání se v Česku profesionalizuje a získává další významnou podporu. Centrum pro rodinné firmy při Vysoké škole ekonomické (VŠE) založilo strategickou radu složenou z představitelů velkých rodinných podniků, která bude fungovat jako jeho nejvyšší poradní orgán. Zároveň se bude věnovat koncepčním tématům, jež se k rodinnému byznysu vztahují.
„Chceme, aby strategická rada sloužila jako poradní orgán poskytující zpětnou vazbu k výuce tak, aby přesně odpovídala skutečným potřebám rodinných firem,“ uvedl šéf a zakladatel centra Jiří Hnilica, jenž je profesorem na VŠE.
„Zároveň chceme psát o českých rodinných firmách případové studie, které bychom používali my i zahraniční univerzity. A také bych byl rád, aby zajímavé a úspěšné podniky v rodinných rukou byly co nejvíce vidět.“
První schůzka rady se uskuteční v lednu příštího roku a budou se jí účastnit majitelé společností, jako je Michal Strnad z Czechoslovak Group (podle žebříčku Forbesu aktuálně největší česká rodinná firma), rodina Musilových z LIKO-S nebo Kateřina Kadlecová z USSPA a Martina Vítková z NWT.
„Přijde nám to jako dobrý a potřebný počin, navíc zastřešený nezávislou akademickou půdou VŠE. Ráda proto centrum podporuji a těším se, že budeme přicházet tématy, která jsou pro rodinné firmy důležitá,“ říká pro Forbes Martina Vítková ze zlínské společnosti NWT, působící v realitách a technologiích.
Podobně hovoří Kateřina Kadlecová z českého výrobce vířivek USSPA, která firmu založila před 30 lety spolu s otcem. „Jsme hybateli české ekonomiky, bereme na sebe jako majitelé velkou odpovědnost za celý byznys a také držíme hodnoty, které jsou základem celé společnosti. Proto chceme sdílet zkušenosti a vzájemně se inspirovat,“ vysvětluje.
Vznik strategické rady byl oficiálně oznámen tento týden ve čtvrtek na velkém středoevropském setkání rodinných firem, které organizovalo Centrum pro rodinné firmy a hostil ho na svém zámku ve Žďáru nad Sázavou hrabě Constantin Kinský.
„Sám vedu rodinný podnik a jsem rád, že se o této problematice začíná v Česku více mluvit,“ komentoval svou účast. Doplnil ho další z podporovatelů centra Bořivoj Líbal: „V rámci advokátní kanceláře Noerr, která vyrostla na poradenství významným rodinným firmám s mezinárodním přesahem, bereme poradenství českým rodinným firmám jako jedno z našich poslání. Proto jsme poctěni, že jsme tuto konferenci spoluorganizovali.“
Čestným hostem konference byl Florian Sauvin z firmy Bel Group, největší francouzské rodinné společnosti známé díky výrobě sýrů, jako je například Veselá kráva a Kiri. „Naše firma úspěšně funguje již po pět generací a chtěli jsme se podělit o naše zkušenosti se středoevropskými rodinnými firmami,“ uvedl Sauvin.
Centrum pro rodinné firmy funguje již třetím rokem a na VŠE vznikl díky jeho působení například předmět pro nástupce v rodinném byznysu.
„Kritickým bodem tohoto druhu podnikání je komunikace mezi členy rodiny a předávání rodinného dědictví dalším generacím. Centrum pro rodinné firmy jsem si vysnil během svého studia v zahraničí, kde jsem se inspiroval mnohaletým úspěšným fungováním těchto institucí na významných univerzitách v Dánsku, Německu a Americe,“ doplnil zakladatel centra Jiří Hnilica.
Podle některých analýz rodinné firmy obstarávají 50 procent veškerých pracovních míst v Evropské unii a vytvářejí až 90 procent světového HDP ročně. Tématu se věnuje také Forbes, jenž sestavuje žebříček největších rodinných firem od roku 2013 podle vlastní metodiky. Ta zahrnuje kombinaci tržeb, počtu zaměstnanců a ziskovosti EBITDA. Letos v květnovém čísle jsme tak představili už 130 významných českých rodinných společností.
O svém majetku mluví nerad a rozhovory obecně nedává. Doteď byl miliardář a průmyslový magnát Milan Fiľo čtvrtým nejbohatším Slovákem s majetkem 670 milionů eur, tedy bezmála 17,5 miliardy korun.
Nedávno ale vyšlo u slovenského soudu najevo, že Fiľovi už několik let patří také české občanství. Fiľo svědčil v kauze směnek za TV Markíza a informaci o svém dvojím občanství Forbesu potvrdil.
Ostatně už před časem do Prahy přesunul vedení svého holdingu Eco-Investment a sám zde většinu času i žije. Koupil rozsáhlou budovu paláce Hybernia včetně divadla, v jehož rámci se přímo angažuje, má v Česku řadu dalších podnikatelských aktivit a také ambiciózní plány stavby několika výrobních závodů na zpracování dřeva.
Fiľo se tak zařadí mezi miliardáře s česko-slovenským občanstvím, tedy například po bok oceláře a investora do zdravotnictví Tomáše Chrenka. Ten figuruje jak v přehledu nejbohatších Čechů, tak Slováků. Na Slovensku drží třetí příčku, zatímco v Česku mu hodnota jeho majetku (19 mld. korun) stačí na 11. pozici.
Pokud bychom Milana Fiľa zařadili mezi české podnikatele už dnes, obsadil by v našem žebříčku 14. místo, těsně za Oldřichem Šlemrem a Zdeňkem Bakalou a před developerem Dušanem Kunovským.
Jádro jeho majetku ale nadále zůstává na Slovensku. Fiľo je úspěšný privatizátor z 90. let, jeho nejcennějším aktivem zůstávají Papírny Ružomberok (dnes Mondi SCP). V jedné z největších papíren v Evropě drží nadále 49 procent akcií.
Patří mu také mezinárodní skupina SHP Group, zaměřující se na výrobu hygienických papírových výrobků. Kromě toho podniká také v potravinářství, v telekomunikacích a v realitách – v Česku vlastní například společnost CentroNet, provozovatele datové optické sítě.
Milan Fiľo na Pražském hradě
Fiľo se zároveň mecenášsky angažuje v kultuře i sportu. Pro Hybernii koupil několik licencí zahraničních známých muzikálů a na Slovensku vlastní tamní prvoligový fotbalový klub MFK Ružomberok.
Loni udělil „československému“ miliardáři státní vyznamenání prezident Miloš Zeman.
V nejvyhrocenější insolvenční kauze posledních let se střetli nejtvrdší čeští miliardáři – zbrojař Strnad a uprchlý František Savov.
Příjezdová cesta zúžená do jednoho pruhu uprostřed nepřehledných zatáček a vybydlených výrobních hal je dobrodružstvím sama o sobě. Tím spíš, že na jejím konci v severní části Loun se nachází na ploše bezmála 2,5 hektaru obrovský výrobní areál, který se v posledních dvou měsících stal doslova bitevním polem ve složité obchodní a právní válce několika tuzemských miliardářů.
Už zdálky návštěvníky naviguje modro-bílá věž místního vodojemu s červeným nápisem Legios, který odkazuje na někdejší název známé vagonky. U vstupní brány a vedle stažené závory sedí postarší paní ve žluté vestě, v klidu pokuřuje a příchozí si jen trochu nedůvěřivě měří pohledem. Po ozbrojené stráži ani památka.
Ostatně na velký provoz to tu nevypadá, areál, který tvoří tři obří haly, asi čtyři desítky menších objektů a několik železničních vleček, na první pohled působí klidně, až opuštěně.
Na tomtéž místě, jen o dva měsíce dříve, přitom došlo ke scéně v českém byznysu málo vídané, která připomínala spíše záběry z akčního filmu. V pondělí 1. července ve tři ráno do areálu vstoupilo na 35 urostlých zápasníků, kteří se z něj snažili vytlačit podobný tým insolvenční správkyně Petry Hýskové. Ta v něm zajišťovala soupis majetku v rámci insolvence zkrachovalé firmy Heavy Machinery Services (HMS). Hýsková v pátek předtím vypověděla nájemní smlouvu firmě Legios Loco, společnosti, která měla areál od HMS v nájmu. V pondělí obě strany měly v Praze společně jednat o budoucím uspořádání vztahů. K tomu už ale nedošlo.
Zde je potřeba vysvětlit, že kolem HMS během let vyrostl nepřehledný spletenec firem, které měly různé obchodní a vlastnické vztahy a podle řady indicií, které shromáždil insolvenční soud, tvořily koncern, jehož konečným vlastníkem byl kontroverzní podnikatel František Savov.
Trochu tajemný český miliardář, který se aktuálně ukrývá v Londýně před trestním stíháním za rozsáhlé daňové podvody, své současné aktivity nekomentuje. Svou vlastnickou roli ve vagonce nicméně veřejně popíral. Někdejší vlivný majitel vydavatelství Mladá fronta či tiskárny Europrint a dalších desítek firem patří mezi vyhlášené šíbry, jehož obchodní praktiky jdou podle mnohých daleko za hranici dobrých mravů.
V případě Legiosu ale narazil na tvrdého soupeře: rodinu Jaroslava a Michala Strnadových, která ovládá robustní průmyslovo-zbrojní skupinu Czechoslovak Group, zahrnující desítky firem v často strategických – silových – oborech s celkovým obratem přes 11 miliard korun, a navíc s těsnými kontakty na těch nejvyšších místech. I ona má totiž o lounskou fabriku eminentní zájem.
Už samo obsazení tak předem slibuje skutečně třeskutý příběh, který aktuálně vrcholí u českých soudů.
Také správkyně měla už dávno před zmiňovaným červnovým víkendem informace o tom, že může jít do tuhého, a tak si také najala vlastní ostrahu podobného ražení. Obě skupinky MMA zápasníků se střetly na nádvoří firmy kolem půl čtvrté ráno, tedy v době, kdy do areálu začali proudit první zaměstnanci na ranní směnu. Vyhrocené šarvátky, kde figurovaly tyče, mačety i japonská katana, nakonec musela rozhánět pořádková služba policie varovným výstřelem ze samopalu. Muži z bezpečnostní agentury Security Resistance, kterou si najala firma Legios Loco a v jejímž čele byl i známý zápasník MMA Petr Ondruš, se nakonec stáhli, nicméně areál byl v obležení policejních těžkooděnců prakticky celé pondělí.
„Měla to být demonstrace síly pro zaměstnance, že správkyně tu rozhodně nevelí, že bude čekat za plotem a jen koukat. Mělo mě to zastrašit. Ale musím říct, že mi v ten moment do smíchu vážně nebylo,“ vzpomíná Hýsková na dramatické okamžiky z přelomu léta. Sama ale říká, že to v ní vyvolalo spíše opačný efekt.
Teď už je tu klid. Boje už probíhají jinde, v advokátních kancelářích a soudech daleko odtud.
„Věděla jsem, že v ten moment už s firmou Legios Loco spolupráce fungovat nebude, a začala jsem řešit co nejrychleji jiný pronájem. Hned v pondělí jsem začala objíždět zájemce,“ vzpomíná na dobu, která ji nakonec přivedla až do Strnadovy společnosti Dako-CZ, jež kolem lounské vagonky už nějakou dobu kroužila a dávala najevo svůj zájem firmu převzít.
Od té doby policie v areálu zasahovala ještě několikrát. Přetahovaná o účetní data a některé dokumenty se totiž ještě párkrát opakovala.
„Teď už je tu klid. Boje už probíhají jinde, v advokátních kancelářích a soudech daleko odtud. My se tady snažíme rozhýbat výrobu a normálně pracovat,“ prohodí Vojtěch Vágner, manažer společnosti Dako-CZ ze skupiny CSG Michala a Jaroslava Strnadových. Ta má areál od července v nájmu a Vágner je pověřeným ředitelem zdejšího závodu.
„Většina zaměstnanců má už po směně, takže to tu teď skutečně působí jako město duchů. Navíc těch asi 350 lidí se v tak obrovském areálu ztratí. Ale za těch několik týdnů, co tu jsme, máme na opravách 40 vagonů.
Začínáme s výrobou nových, rádi bychom jich do konce roku udělali 100,“ dodává optimisticky Vágner, který se do areálu vrátil asi po pěti letech, ve službách původního vlastníka pracoval jako manažer obchodu, ale nakonec po neshodách s původním vedením z firmy odešel a začal podnikat. Když Jaroslav Strnad hledal pro zdejší provoz člověka, který podnik dobře zná, zároveň je ale od původního majitele dostatečně odstřižený, kolegové mu doporučili právě třiatřicetiletého Vágnera. Ten sám přiznává, že prvních pár dnů a týdnů po převzetí zdejšího provozu bylo opravdu složitých.
„Řešíte spoustu zádrhelů s lidmi, s provozními věcmi, padají na vás kostlivci ze všech stran. Ale myslím, že už se pomalu dostáváme do fáze, kdy se můžeme soustředit hlavně na výrobu,“ vypráví Vágner při procházení největší místní halou, kde už stojí na kolejích řada repasovaných vagonů, ozvěnou zní tlukot brusek a všude je cítit svařovaný kov.
Válečnou zónu tu dnes připomínají už spíše jen detaily. Například loga společnosti Legios Loco na pracovních overalech některých zaměstnanců, zatímco vstupní dveře do hal či hlavní recepci v budově vedení už zdobí modrá loga Strnadova Daka.
Přes 90 procent zaměstnanců Legiosu se nakonec podařilo přesvědčit, aby přešli zpět do služeb původního HMS, a dnes si je tak najímá na práci přímo Dako. Pomohl prý i plamenný projev Jaroslava Strnada a jeho společníka z Daka, slovenského průmyslníka Alexeje Beljajeva, majitele slovenské Tatravagónky, kteří do areálu v létě osobně přijeli a předstoupili před shromáždění zaměstnanců v jedné z největších tamních hal.
„Myslím, že pro lidi bylo důležité, že měli po letech spekulací před sebou konkrétní majitele, kteří jim nabízejí práci, jasnou vizi a kterým není jedno, co s firmou bude,“ hodnotí Vágner. Ve službách Daka tak k dnešnímu dni v Lounech pracuje přes 420 lidí plus desítky agenturních zaměstnanců.
Od parních lokomotiv do konkurzu
Cesta Legiosu k proslovu Jaroslava Strnada uprostřed montážní haly je ale poněkud delší. Pojďme si příběh lounské vagonky, jejíž historie sahá až do 19. století, kdy se v ní vyráběly a opravovaly parní lokomotivy pro rakouskouherské železnice, stručně připomenout.
Za minulého režimu se podnik přejmenoval na Dílny ČSD. V 90. letech minulého století vznikly Lounské strojírny, později známé jako LOSTR. Podnik privatizovalo osm dlouholetých zaměstnanců z Loun. Firma v nových kapitalistických podmínkách zajímavě rosta a prosperovala. „Firmu jsme přebírali v roce 1992 s asi 600 zaměstnanci, byla z 95 procent závislá na ČSD a vykonávala pouze opravy nákladních vagonů. V roce 2008, kdy jsme firmu prodali, jsme měli 900 zaměstnanců, obrat 1,8 miliardy korun, firmu jsme předělali na vagonku, tedy výrobce úplně nových vagonů včetně vlastního vývoje, snížili jsme závislost na ČD asi na 15 procent a exportovali přes 80 procent výroby,“ vzpomíná jeden z původních majitelů Jan Vaic, dnes lounský stavař a hoteliér.
Firmu v roce 2008 prodali po vnitřních neshodách poměrně neprůhledné společnosti Aliafin. „V roce 1992 byli všichni moji společníci na vrcholu sil, čas však byl neúprosný a polovina z nich dosáhla či přesáhla v roce 2007 důchodový věk a odmítala pokračovat. Polovina, do které se počítám, z myšlenky prodat své podíly nadšena nebyla, ale riziko, že bychom se mohli stát menšinovými vlastníky, nás donutilo prodat podíly najednou,“ vysvětluje společné rozhodnutí Vaic.
Jak narazili na společnost napojenou na Františka Savova, který do té doby v průmyslu nebyl příliš aktivní?
„Najali jsme nějaké firmy, aby nám s prodejem pomohly, a díky nim k nám začali přijíždět různí více či méně exotičtí zájemci včetně jiných vagonek. Nakonec jsme v roce 2008 vybrali firmu, která měla výhodu, že nebyla z konkurenčního prostředí, a my se tak nemuseli obávat, že vagonku při nějaké krizi uzavře a stáhne k sobě její zakázky,“ vysvětluje.
Jeho optimismus se ale příliš nenaplnil.
Pod novým vlastníkem začalo docházet k častým změnám jména a také struktury. V září 2010 se LOSTR přejmenoval na Legios, v říjnu 2013 na Industry Plant a v březnu 2014 na Heavy Machinery Services.
Obchodní model byl změněn a firma rozdělena na několik personálně propojených společností, z nichž některé se staraly o výrobu, jiné o opravy vagonů a další čistě o obchod. V lednu 2013 tak vzniká třeba zmiňovaný Legios Loco se sídlem na Kypru. Firmy v těchto letech figurovaly v kauzách daňových úniků a krácení DPH a od října 2013 startuje insolvenční řízení, které mezitím nabobtnalo na jeden z nejsložitějších a nejvypjatějších právních případů svého druhu v české historii. Návrh podala slovenská Všeobecná úvěrová banka (VÚB), které firma dlužila bezmála čtvrt miliardy korun.
Své pohledávky u soudu nakonec přihlásilo přes 320 věřitelů v celkové výši 3,3 miliardy korun, zápis v insolvenčním rejstříku má přes 1400 bodů a je podána desítka incidenčních žalob. Řešení úpadku od začátku provází pochybnosti a policie několikrát zkoumala podezření z účelových manipulací. V případu se objevuje řada netransparentních pohledávek, které někteří přisuzují opět kruhům Františka Savova. Kromě toho se ve firmě zatýkalo za daňové podvody.
Zlom v případu přichází v době, kdy funkci insolvenčního správce Legiosu opouští známý českobudějovický právník Ivo Hala, který dlužníkovi, tedy lidem kolem Františka Savova, umožnil nachystat reorganizační plán. Hala měl ale brzy jiné starosti. Z funkce odstoupil v roce 2015 ze zdravotních důvodů. Pár měsíců nato jej policie obvinila z údajných manipulací v jiné insolvenční superkauze – krachu petrochemické skupiny Via Chem. Hala tvořil údernou dvojici s dalším protřelým podnikatelem a právníkem známým z řady složitých ekonomických kauz Petrem Sisákem. Jeho jméno figurovalo kromě zmiňovaného Via Chemu rovněž v případech tunelování C. S. Fondů či Key Investments.
Strnad na scéně
Legios také dostává na starosti nový soudce Zdeněk Strnad a v roce 2015 se na scéně objevuje mladá insolvenční správkyně Petra Hýsková, která se chvíli rozkoukává, ale po pár měsících tlačí na zastavení reorganizace a chce ji změnit na konkurz.
Tedy na takové řešení, kdy dlužník nebude mít na průběh reorganizace jakýkoli vliv. Dlužník prý nepostupuje s poctivými úmysly.
Mezitím VÚB prodává svou pohledávku, která se posléze objeví v rukou neprůhledné společnosti Gomanold. To je polovina roku 2017 a kolem už větří zbrojař Jaroslav Strnad a jeho spojenci. Gomanold je totiž společnost blízká skupině J&T, s jejíž pomocí už zbrojař úspěšně dobyl kopřivnickou Tatru. Gomanold často obchoduje s pohledávkami, angažuje se v něm někdejší manažer J&T Marek Gavlas a zastupuje ho vlivný pražský advokát Jan Nekola, tradiční Strnadův spojenec, který se například stejně jako Strnad objevil na seznamu štědrých sponzorů Miloše Zemana před poslední prezidentskou volbou.
Podle informací Forbesu se lidé od Strnada několikrát zkoušeli se Savovem domluvit obchodně. V Londýně za ním byli jeho vyslanci několikrát. Jednání ale nikam nevedla. Savov úmyslně provokoval astronomickou sumou, za kterou by své pozice ve vagonce opustil. „Ale pokud si troufáte jinak, tak jen do toho,“ ukončil údajně jednu z posledních schůzek.
František Savov patří k nejtajemnějším byznysmenům v Česku. Podobně jako Sisáka i jeho předchází pověst nebezpečného, ale zároveň schopného stratéga, který se specializuje, slušně řečeno, na právně a ekonomicky nestandardní obchodní případy. Zároveň v minulosti uměl dělat obchody třeba také s Kellnerovou skupinou PPF i Danielem Křetínským, kterému prodal většinu svého vydavatelství Mladá fronta, včetně ekonomického deníku E15. Jeho majetek se dříve odhadoval na jednotky miliard korun.
Příběh společnosti Legios Loco připomíná krádeže firem z divokých devadesátek.
Část médií si ponechal, nadále kontroluje například týdeník Euro. Ten nedávno přinesl svůj žebříček 50 nejbohatších českých a slovenských podnikatelů, avšak Strnadovi v něm překvapivě chybí. V žebříčku se objevila pouze prázdná řádka. Náhoda? Přitom Forbes majetek Michala Strnada, který oficiálně rozsáhlý holding po otci převzal, oceňuje na 7,6 miliardy, což z něj dělá 26. nejbohatšího podnikatele v Česku (viz strana 60).
Zástupci společnosti Legios Loco, která se proti postupu insolvenční správkyně i firmy Dako-CZ brání u soudu, naopak považují současný stav za výsledek nepřátelského převzetí ze strany Strnadovy skupiny Czechoslovak Group.
„Příběh společnosti Legios Loco připomíná krádeže firem z divokých devadesátek,“ nebere si servítky mediální zástupkyně Legiosu Radka Háčková.
Podle ní Legios Loco do doby napadení patřil mezi významné výrobce železničních vagonů se zajištěnými zakázkami a ročním obratem 2,5 miliardy korun a byl jedním z nejdůležitějších zaměstnavatelů v regionu.
„Společnost Legios Loco čelí bezprecedentnímu napadení skupinou Czechoslovak Group zbrojaře Jaroslava Strnada a jeho společníka ruského původu Alexeje Beljajeva. Děje se tak prostřednictvím konkurzu na firmu Heavy Machinery Services,“ dodává Háčková, která patří k blízkým spolupracovníkům Jana Hrubeše. Někdejší novinář České televize v tuzemském éteru dlouhodobě zastupuje právě Savova.
„K tomu mohu říci jediné. Správkyně ani soud rozhodně nedopustí jakékoli manipulace probíhajícího řízení,“ odmítá nařčení Hýsková. Stejně tak tento slovní útok odmítají zástupci Czechoslovak Group.
Savov pod palbou
Obránci pozic Františka Savova nicméně koncem září utržili bolestivou ránu. Vrchní soud totiž potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o konkurzu HMS, vůči kterému se dlužník odvolal. Správkyni Hýskové tak nic nebrání pomalu rozjet prodej majetkové podstaty – očekává se, že podnik se bude prodávat v celku v dražbě. Jak rychle to bude, ale záleží na dalších okolnostech. Strnadovo Dako-CZ bude určitě jedním z vážných favoritů. Zatím je v areálu pouze v nájmu, už teď ale otevřeně říká, že cílem je fabriku koupit. Tým správkyně nyní čeká méně viditelná, ale o to náročnější mravenčí práce.
I tak jsou tlaky kolem každopádně obrovské, v policejních kuloárech se hovoří dokonce o výhrůžkách fyzickou likvidací a o tvrdém vydírání celé řady účastníků řízení.
Víme, že ten, kdo stojí na druhé straně, není lehký soupeř.
„Ty tlaky jsou opravdu enormní, už aby to bylo za námi,“ povzdechne si ve své kanceláři v centru Prahy zjevně fyzicky i psychicky unavená insolvenční správkyně, které v náročné kauze pomáhá také několikačlenný tým z její advokátní kanceláře. Na doporučení bezpečnostní agentury se také déle než týden skrývala v neznámém úkrytu. Indicie o bezpečnostní hrozbě se totiž začaly množit před srpnovou schůzí věřitelů.
Od té doby na ni dohlíží ochranka. Stejně tak Michala Strnada, syna Jaroslava a jeho nástupce v čele průmyslového holdingu, v poslední době doprovází tělesná stráž.
„Víme, že ten, kdo stojí na druhé straně, není lehký soupeř. Museli jsme přijmout jistá opatření, aby se nestalo něco, co si nikdo nepřejeme. To, kam se to dostalo, mě upřímně moc nebaví. Nemáte čas na práci, jen vám stále někdo posílá kontroly, nějaká udání. Ve firmě je hodně min. Asi jsme to úplně nečekali, měla to být jedna z dalších záchranných akcí tradičních podniků v úpadku,“ říká Michal Strnad.
Savov je sice ostrý protivník, v tomto případě ale narazil na poněkud silnějšího soupeře, který si jeho silovou hru nechce nechat příliš líbit.
Savov má navíc svou nejslavnější éru za sebou. Kvůli údajným daňovým podvodům se skrývá v Londýně před českými úřady, s nimiž vede právní bitvy. Jeho operační i kapitálové možnosti jsou omezené. K jeho úhlavním nepřátelům patří premiér a zároveň miliardář Andrej Babiš, za jehož ministrování se do Savova zakousli vyšetřovatelé z finanční správy a policie. Andrej Babiš měl na Savova pifku i kvůli dlouholetému sporu o značku Mladá fronta, který Savov vedl s jeho mediální skupinou Mafra. Příliš mocných spojenců Savovovi v Česku nezbývá. Hovoří se o jeho vazbách na spořitelní družstvo Artesa. Dříve mocné figury jako Petr Sisák či Roman Janoušek, se kterými Savov dokázal vyjít, jsou dnes také na vedlejší vlivové koleji a těžko mu v jeho bitvách pomohou.
Naproti tomu Strnadovi dnes koncentrují obrovský ekonomický i mocenský výtlak. Patří ke spojencům Hradu, dobře vycházejí s Andrejem Babišem, skupinou J&T či olomouckým miliardářem Pavlem Hubáčkem. Navíc se umějí z principu pohybovat v bezpečnostních sférách.
Jejich moc dnes Savov okouší na nejrůznějších bojištích. Součástí jejich ofenzivy je například převzetí automobilových dealerů Car Star Praha a Hyundai Centrum Praha. Ti údajně dříve patřili také do sféry vlivu Františka Savova. Dnes na základě těchto dřívějších vazeb ženou Strnadovi lidé do insolvence advokátní kancelář Uni Legal, o které HlidaciPes.org napsal, že jejím prostřednictvím Savov kontroluje některé ze svých firem.
Strnadovci si na Savova došlápli také v Nymburce. Právě do tamního areálu chtěla přesunout část výroby a zaměstnance společnost Legios Loco. Areál však v létě nečekaně koupila jistá společnost BHK a ihned vypověděla firmě nájemní smlouvu. V pozadí operace byli opět Strnadovi lidé.
S vyřizováním účtů mezi oběma tábory souvisí také změna majitele firmy Skyport, technologické společnosti na odbavování zásilek na pražském letišti.
Od konce září ji kontroluje Michal Strnad. Do 23. září přitom patřila společnosti Skyport Group se sídlem v Londýně a podle různých indicií spadala do sféry Savovova vlivu.
„Savov překročil jistou mez, už je to osobní. Seberou mu všechno. Takový je plán a udělají pro to vše,“ říká pro Forbes dobře informovaný zdroj.
Co si myslíte o budoucnosti české ekonomiky, uplynulých 30 letech tuzemského byznysu a propouštíte už zaměstnance?
To jsou jen některé otázky z velkého průzkumu mezi generálními řediteli a ředitelkami a také členy představenstva, který letos už pojedenácté organizuje poradenská skupina PwC.
Průzkum dostal název CEO Survey 2020, a pokud patříte mezi vedoucí českých firem, můžete se ho zúčastnit rozkliknutím tohoto odkazu.
Odměnou vám budiž okamžité doručení výsledků na začátku února příštího roku a možnost podílet se na složení aktuálního i budoucího obrazu o české ekonomice a náladách mezi jejími CEOs.
Globální PwC připravuje světový průzkum letos už podvaadvacáté, a je tak možné dělat následné porovnání nejen mezi náladou českých a světových lídrů, ale také srovnávání v čase na jednotlivých trzích.
Jako nový partner průzkumu připravil pro letošní ročník svou sadu otázek také Forbes a určitě se při jejich vyplňování nebudete nudit. Mimo jiné nás zajímá, jak moc se na vedoucích pozicích konzumuje alkohol v zemi, která je pití velmi nakloněna, jaké byznysové citáty zdejší CEOs inspirují, co je na podnikání baví a jak se teď vlastně opravdu mají.
Na konci tohoto týdne propuknou i v naší malé republice nejšílenější tři souvislé týdny konzumu z celého roku. Odstartuje je Black Friday, celosvětový svátek nakupování, který letos připadl na tento pátek. Tedy pátek před první adventní nedělí.
Od tohoto pátku až do poledne 24. 12., kdy většina z nás vydechne u svařáku a vánočních stromků, nás čeká masáž obchodníků a taky nájezdy nákupuchtivých spoluobčanů.
Obchodníci a analytici už zase dopředu hlásí rekordní rok ze všech rekordních roků. A tak jsme pro vás ze změti informací vybrali pár zajímavostí. Můžou vám pomoct nebo vás minimálně varovat před nákupním běsněním a s ním spojenými nástrahami.
Paint it black. Původně americký slevový svátek u nás strhl pozornost před pár lety a každý rok se do něj zapojují stovky obchodů. Místo Black Friday už používají i vlastní názvy pro slevové akce. Někteří obchodníci akce chytře protahují na celý víkend nebo i delší část měsíce. Někteří slibují rovnou celý Black November. Se slevami, které hlásají až desítky procent úlevy z původní ceny, se prodává hlavně oblečení, kosmetika a elektronika.
Až 50 miliard korun prý letos utratíme od Black Friday až do Vánoc. A to jen na internetu. Vzhledem k tomu, že e-shopy u nás ročně utrží asi 150 miliard korun, se jim před Vánocemi postaráme o třetinu celoročního výdělku. Další velký díl následuje hned po svátcích. To pro změnu nakupujeme v povánočních slevách.
Superštědré načasování. Letošní „výhodou“ je podle všeho to, že Štědrý den po letech připadl až na úterý. Po zlaté neděli, která má být vrcholem předvánočního nakupování, bude ještě dost času vyrazit do obchodu taky v pondělí.
Šest tisíc korun vydají letos Češi minimálně za vánoční dárky, říká agentura Nielsen. Jiné průzkumy hovoří až o dvojnásobku na hlavu. Část výdajů podle všeho lidé nepřiznají. Desetina lidí si podle průzkumu STEM/Mark na tyhle nákupy půjčí peníze nebo jde takzvaně do kontokorentu.
Odložená platba. Tahle služba může úzce souviset s předchozím bodem. Čím dál více (nejen) internetových obchodníků totiž nabízí, že za své nákupy můžete za určitých podmínek zaplatit až v lednu. Například služba Mall Pay umožňuje platit za dárky pořízené v listopadu a v lednu v rozmezí mezi 10. a 20. lednem. Je dobré si ale dobře zapamatovat doporučené datum platby…
Pátek 13. je deadline! Tedy pro nákup dárků online, varují e-shopy. Jinak nestihnou doručit vaši objednávku včas. Například největší český e-shop Alza loni musel v jediný den v předvánočním týdnu přijmout a vyřídit přes 100 tisíc objednávek, takzvaně skoro jeden a půl objednávky za vteřinu. Z pohodlí domova to jde snadno…
Bacha na zácpu u Drážďan. Co neutratíme doma, ale podle všeho utratíme venku. Oblíbenou českou destinací jsou německé Drážďany a rakouská Vídeň. Fotkami z těchto destinací se hemží Facebooky shoppingových mágů už teď. Tradiční vánoční trhy, které třeba v Drážďanech začínají už 27. listopadu ve středu, se totiž strategicky nacházejí v blízkosti nejfrekventovanějších nákupních ulic – Marien Strasse a rakouské Am Graben. České dráhy dokonce v tomto čase nabízejí speciální tarify a balíčky na cestu za nákupy.
Rekonstrukce sídla společnosti v Prostějově, nové administrativní prostory a logistické centrum, rozšíření prodejny i nová kalhotová dílna. To všechno celkem za 60 milionů korun tvoří největší investiční akci od vzniku oděvní firmy Koutný v roce 1995.
„Obrat se nám za posledních pět let zdvojnásobil a rozhodli jsme se ve velkém investovat, abychom prostředí a zázemí firmy nemuseli dalších 20 let řešit,“ uvedl pro Forbes Pavel Koutný mladší, jenž řízení rodinné společnosti převzal po svém otci, který ji založil.
Kromě výroby konfekce i pánských obleků na míru jsou hlavním artiklem firmy Koutný uniformy, které dodává už také nizozemské nebo rakouské armádě. Zároveň šije pro české hasiče nebo lesníky. Zatímco obleky či pánské kabáty vznikají v Česku, výrobu uniforem zadává nejvíce na Slovensko nebo do Bulharska.
Nové sídlo firmy. Foto: Koutný
„Je to výroba čistě ve mzdě. My dodáme veškeré střihy, látky a know-how, oni pouze šijí. Musíme tak držet krok přes nižší náklady s výrobci z Asie,“ vysvětluje Pavel Koutný.
S většími zakázkami rostou nároky na logistiku, proto se společnost rozhodla pro nové logistické centrum, které z celkové investice 60 milionů korun ukrojilo polovinu. Dalších 30 milionů šlo do nové kalhotové dílny nebo do rekonstrukce prostějovského sídla, které je nově pojaté v duchu funkcionalismu. „Chceme mít větší kontrolu nad celým výrobním procesem pro malosériové zakázky,“ doplnil Pavel Koutný mladší.
Na řízení a obchodu se podílí také jeho sestra Petra Koutná, firmu vlastní jejich rodiče Pavel a Marcela Koutní. Loni rodinná společnost dosáhla na čistý obrat 435 milionů korun a provozní ziskovost EBITDA přesáhla 90 milionů.
Češi staví v centru Budapešti hotel za miliardu korun. A další podobné stavby mají brzy následovat. Nový hotel, který se začal stavět tento měsíc a hotový má být na konci přespříštího roku, bude mít 300 pokojů.
„Se čtyřmi podzemními a šesti nadzemními podlažími a celkovou podlahovou plochou 23 tisíc metrů čtverečních se stává největším hotelovým developmentem v Budapešti,“ říká Ondrej Spodniak, zakladatel české společnosti Premiot Investment Group, která za projektem stojí. Sám má přitom zkušenosti s developmentem hotelů v Londýně, na Srí Lance a Maledivách.
Stavba
hotelu,
který vzniká nedaleko
metra a železniční stanice Zugló v
širším centru maďarské metropole,
bude
stát přes miliardu korun. Z toho 400 milionů financuje český
developer ze svých zdrojů, zbývajících 600 milionů zaplatí
pomocí bank.
Developer Ondrej Spodniak. Foto: Premiot Investment Group
Kromě Prahy působí Premiot Investment Group i v Londýně a posledních pět let také právě v Budapešti, kde vidí velký potenciál rozvoje cestovního ruchu. Za posledních 10 let vytrvale roste počet návštěvníků, kteří do Budapešti přijíždějí. Jen loni jich bylo asi 4,5 milionu, což je přibližně dvojnásobek proti roku 2009. A čeká se, že tenhle trend bude pokračovat dál.
I proto vedle současného hotelu plánuje Spodniak v investování v Budapešti pokračovat a do pěti let by tam chtěl postavit několik dalších hotelů s celkem až tisícem pokojů. Celkově by tak chtěl v Budapešti investovat ještě další tři miliardy korun. Lokality už má prý vyhlídnuté.
„Díky jasnému stavebnímu řízení a proinvestorskému prostředí v Maďarsku pevně věřím, že další tři hotelové komplexy s konferenčními halami, restauracemi, bary a fitness dokončíme do roku 2025,“ říká Spodniak s tím, že už na konci příštího roku chce začít s dalším projektem.
Kdo bude nový hotel, který navrhla maďarská architektonická kancelář S.A.M.O., provozovat, zatím není jasné. „Jednáme intenzivně se dvěma řetězci. V tuto chvíli jsme nejblíže dohodě s největším místním maďarským řetězcem Hunguest Hotels, který působí taktéž v Rakousku, Černé Hoře a Rumunsku,“ dodává Spodniak.
„Když se podíváte na procesy firem, uvidíte, že tam ohromné množství času lidé tráví přecvakáváním údajů. Nikoho to nebaví a nikdo to nechce dělat,“ říkal během loňského léta v našem podcastu Tomáš Gogár (na úvodní fotografii uprostřed), CEO startupu Rossum, který vyvíjí technologii, jež automatizuje zadávání dat z dokumentů, například z faktur.
Fakt, že jeho pohled nebyl lichý, nyní potvrzuje na české poměry relativně velká seedová investice. Kolo v celkové výši 3,5 milionu dolarů (zhruba 81 milionů korun) vedl londýnský fond LocalGlobe, který v minulosti investoval například do TransferWise. K němu se připojil Seedcamp, známý pro své investice do Revolutu či UiPath, a několik privátních investorů včetně bývalého viceprezidenta Twitteru Elada Gila. Původní čeští investoři Miton a StartupYard se kola zúčastnili též.
„Mluvil jsem s více než stovkou investorů z celého světa a nakonec jsme se dostali i k těm, ke kterým bych se popravdě na začátku ani neodvážil na konferenci promluvit. Investiční kolo jsme měli přeplněné,“ říká Gogár s tím, že většina peněz jde a i nadále půjde na vývoj produktu.
Právě produkt je to, co Rossumu v Evropě i v Americe otevřelo dveře – mezi zákazníky jsou totiž společnosti z Fortune 100, na což venture kapitál pochopitelně slyší. „Ve chvíli, kdy nás začaly používat firmy, které jsou brané za lídry ve svém odvětví, se to ti nejlepší investoři dozvěděli sami. Dnes už proto nikomu volat a psát nemusíme,“ usmívá se Gogár.
Rossum před dvěma lety společně s Gogárem založili Petr Baudiš a Tomáš Tunys. Všichni tři se potkali na doktorandském studiu umělé inteligence, kde se věnovali zpracování dokumentů, ale se zaměřením na data z webu. Postupem času si uvědomili, že se větší potenciál skrývá na papíře, a rozhodli se, že naučí počítače porozumět dokumentům. Disciplína se oficiálně nazývá Cognitive Data Capture.
Startup tak nyní klientům primárně pomáhá se zpracováním faktur či dodacích listů, využití nicméně najde i pro jiné dokumenty a napříč segmenty jako účetnictví, logistika nebo správa nemovitostí. Technologie Rossumu má v češtině přesnost kolem 98 procent a stále se učí. Když člověka necháte osm hodin denně dělat to samé, tedy například opisovat údaje z faktur, bude podle Gogára o tři až pět procent horší.
Mladá firma si prošla pražským akcelerátorem StartupYard a hned v prvním roce existence zaujala tuzemské investory z Mitonu. „Rossum je zřejmě nejrychleji se učící firma, kterou jsme kdy pomáhali budovat. Zájem o jejich produkt a koncept řešení od velkých firem z celého světa potvrzuje, že i z Prahy se dá vytvořit mimořádná technologie s globálním potenciálem,“ pochvaluje si partner Mitonu Tomáš Matějček.
Rossum se pravidelně umisťuje na předních příčkách našeho žebříčku Forbes Startup roku.
Trpělivost a rychlost. Na první pohled tyhle dvě vlastnosti nejdou moc dohromady, ale existuje jedna země, kde rozhodně v protikladu nejsou. Čína. Pokud chcete se svým byznysem uspět na čínském trhu, tohle je nejdůležitější rada: Buďte trpěliví, ale zároveň neztrácejte čas.
„Vnitřně
musíte být trpěliví, nečekejte, že všechno zvládnete za jeden
den. Buďte ale připravení i na to, že když něco vymyslíte,
druhý den bude v Číně pět šest podnikatelů, kteří řeknou:
To umím udělat taky. A do pár měsíců budou pravděpodobně
větší než vy. Takže musíte jednat rychle,“ říká čínský
investor Chibo Tang, partner venture kapitálové firmy Gobi Partners
z Hongkongu.
Tang
byl jedním ze speakerů konference Forbes Central Europe Business
Summit, kterou minulý týden uspořádal český Forbes ve
spolupráci se slovenským, maďarským a čínským Forbesem na jihu
Číny v Šen-čenu, v jednom z nejrychleji rostoucích a
nejmodernějších čínských měst.
Kromě
něj se na pódiu vystřídali zástupci firem, jako je Home Credit,
Volkswagen, WeBank, Lasvit, STRV nebo jedna z nejrychleji rostoucích
maďarských technologických společností 77 Elektronika, kteří
hledali odpověď na klíčovou otázku: Co je potřeba k úspěchu v
Číně?
„Čína je zemí, o které se dá říct, že skáče rychle dopředu a přeskakuje jednotlivá vývojová období. To, co se naučíte na jiných trzích, tady vůbec nefunguje. Oni neznají postup krok za krokem. V Číně se prostě rozhodli a zničehonic vznikl e-commerce. A pokud nejste schopni v tomhle tempu držet krok, nemáte šanci,“ radí Jan Růžička, který má na starosti vnější vztahy v Home Credit Group.
Jan Růžička, vice chief external affairs officer, Home Credit, (vlevo) během panelové diskuse
Právě
splátková společnost, která patří do impéria nejbohatšího
Čecha Petra Kellnera, může posloužit jako dobrý příklad firmy,
které se z Evropy povedlo dobýt čínský trh. Zhruba 12 let po
vstupu do Číny je mezi poskytovateli spotřebitelských úvěrů v
Číně s 50 miliony klientů jedničkou.
„Naučili jsme se, že kromě rychlosti potřebujete ještě schopnost naslouchat, pokoru a inovativnost. Celý trh se neustále vyvíjí, zákazník chce konzumovat teď a tady. Musíte mu naslouchat, protože firma, která nenaslouchá svým zákazníkům, nemůže v Číně přežít. A čínský zákazník je podle našich zkušeností ten nejnáročnější ze všech. Důležitá je i pokora. I když máte pocit, že dokonale znáte svůj produkt nebo službu, a věříte si, můžete v Číně narazit. Podívejte se na eBay, které v Číně tvrdě narazilo, protože nezvládlo přechod na čínský trh,“ připomíná Růžička.
Šéfredaktoři maďarského, respektive slovenského Forbesu Márton Galambos a Juraj Porubský a redaktor českého Forbesu Pavel Kalouš (zleva)
Podle
Leona Jakimiče, zakladatele a majitele české sklářské
společnosti Lasvit, který posledních 20 let žije v Hongkongu a
čínskou mentalitu zná dokonale, je potřeba být připravený i na
to, že vás v Číně bude každý kopírovat.
„Je
to ale z jiného důvodu, než si myslíte. Číňané mají po
staletí zažité, že se učí od svých mistrů, které jejich
studenti napodobují a snaží se to udělat vždy o něco lépe.
Přístup západní civilizace je opačný – učíme se od mistrů,
ale sami to chceme udělat jinak než oni. Být originální. Tohle
jsme v Číně brzy pochopili, a proto nás ani neštve, že se snaží
naše sklo kopírovat,“ říká Jakimič.
Podle Martina Jahna, bývalého vicepremiéra a dlouholetého člena představenstva Škody Auto, který momentálně v Číně řídí marketing a obchod FAW-Volkswagenu, čínského joint-venture Volkswagenu, je v Číně potřeba pamatovat i na to, že se prakticky přes noc a nečekaně může kdykoliv změnit legislativa.
„Čínská politika je velmi flexibilní. Dám vám příklad – až do letošního roku v Číně nikdo neznal u aut vodíkový pohon. Pokud se ale vláda rozhodne, velmi rychle se to může změnit. Osobně očekávám, že se tak i v nadcházejících měsících stane,“ předpověděl ve svém proslovu Jahn.
Pavol Jakubec, 22. nejbohatší Slovák, Simona Kijonková s manželem Jaromírem, Vladimír Bílý a Barbora Kročková (zleva)
Detailů, na které je v Číně nutné pamatovat, je hodně. Od pravidla, že vizitky se vždy předávají oběma rukama, přes jazykovou bariéru (Číňané umí anglicky výjimečně, a když anglicky rozumí, dost často se bojí mluvit, aby případně neztratili tvář) až po velkou symboliku čísel.
Číňané jsou hodně pověrčiví, takže milují číslo 8, naopak číslice 4 pro ně znamená smůlu, ale vůbec nejhorší kombinací je pro ně číslo 250, které znamená „hloupý“. Právě proto v čínských obchodech nikdy nenajdete na cenovce číslici 250 – a je dobré si na tenhle drobný detail dát také pozor.
„Odlišností je hodně. Angličtina je v Číně stále málo použitelná, komunikace v čínštině je nutností, důležitou roli hraje i neverbální komunikace, takže třeba smích může zakrývat překvapení nebo nesouhlas. A zásadní je pro Číňany neztratit tvář,“ říká regionální ředitel CzechTrade v čínském Kuang-čou Aleš Červinka.
Leon Jakimič (Lasvit)
Vůbec nejlepší radou, u které se v Číně vyplatí začít, je tak najít si dobrého partnera, který čínský trh dokonale zná. „Čínská kultura je jako paralelní vesmír, který nikdy úplně nepochopíte. Proto vždy radím, ať si najdete dobrého partnera a zároveň zůstanete sami sebou. Číňané obdivují, když někdo miluje svoji kulturu, a umějí to ocenit,“ dodává Gregory Shea, partner čínského akcelerátoru BYG Advantage, který dlouhé roky stál v Číně v čele společnosti BlackBerry.
České byznysové prostředí už 24 hodin žije příběhem Beat Saberu a nespočet dalších hodin jím žít bude. Tři kluci, kteří se před dvěma lety začali vrtat ve virtuální realitě, pro ni postupem času vyvinuli tu vůbec nejúspěšnější hru a nakonec to celé prodali Facebooku. Jako z filmu.
Podobné příběhy si nejen říkají o audiovizuální zpracování, ale především dokážou nakopnout ostatní. Slouží jako živé důkazy, že i z Česka lze dělat velké globální věci. Připomeňte si proto pětici zásadních českých startupových exitů, které se odehrály během posledních tří let a ve stínu mediálně hojně vytížených úspěchů, jakým je prodej Slevomatu nebo části Kiwi.com, mohou mírně zapadnout.
Nejzvučnějším příběhem je v tomto časovém období nepochybně Apiary. Firma, kterou koupil Oracle sedmého nejbohatšího člověka planety Larryho Ellisona, vyvíjí pro programátory takzvaná API (rozhraní, pomocí kterých jednotlivé programy a aplikace mohou komunikovat). Klíčovou osobou je zakladatel Jakub Nešetřil, který Apiary společně s Janem Moravcem založil a jako CEO vedl.
Částka: blíže nespecifikované jednotky miliard korun
Co dál: Jakub Nešetřil zhruba po dvou letech Oracle opustil a dnes se primárně věnuje projektu Česko.Digital. Ten sdružuje komunitu IT profesionálů, již ve volném čase chtějí zlepšovat Česko. „Jedna z věcí, které mi v Silicon Valley došly, je, že programátoři mají velkou sílu měnit věci. Tam je to zřejmé na dennodenní bázi. Ale jde o trend, který vzrůstá i v jiných zemích, a mělo by se to dít i tady v Česku,“ řekl Nešetřil Forbesu na podzim loňského roku.
Ytica
Šimon Vostrý a Květa Vostrá
Poznali se, chodili spolu, vzali se, založili firmu a nakonec ji také prodali. Květa a Šimon Vostří jsou jedním z nejzdárnějších příkladů toho, jak úspěšně podnikat v (manželském) páru. Jejich Ytica vytváří softwarové nástroje pro segment, jemuž se v angličtině říká workforce optimization (WFO). V podstatě pro firmy monitoruje, hodnotí a analyzuje komunikaci se zákazníky v kontaktních centrech. Šimon Vostrý v tomto oboru podniká už 20 let, tudíž měl v Ytice na co navázat.
Částka: podle informací Forbesu lehce přes jednu miliardu korun
Co dál: Oba manželé pokračují v práci pro Twilio. „Šimona se poměrně často ptali, proč spolupracuje s manželkou, jak chce tímto způsobem raisovat peníze a tak dále. Pokud svému tandemu ale opravdu věříte, není potřeba nic vysvětlovat – stačí říct, že to děláte spolu, protože je to tak správně. Je to přesvědčení,“ sdělila Forbesu Květa Vostrá.
Stories
Zleva: Peter Fedoročko, Filip Doušek a Vojta Roček
„Stories jsou na úplném začátku, pilotní klienti dávají první feedback nutný k vyladění produktu,“ psali jsme na Forbes.cz v listopadu 2016. O dva roky později už firmu kupovala americká korporace Workday, obchodovaná na Nasdaqu. Firma, za níž stojí Vojta Roček, Filip Doušek a Peter Fedoročko, se zabývá oborem zvaným business intelligence a analyzuje velká firemní data. Výsledkem toho jsou vhledy, které mohou zvýšit tržby podniku až o desítky procent.
Částka: podle informací Forbesu nižší stovky milionů korun
Co dál: Všichni tři spoluzakladatelé nadále pracují pro Workday.
Brand Embassy
Vít Horký
Česká firma Brand Embassy, za níž stojí Vít Horký a Damián Brhel a která vytváří platformu pro digitální zákaznickou péči, je, podobně jako Ytica, dalším karlínským byznysovým výrůstkem. Firma byla zvyklá růst o stovky procent ročně, její zakladatelé makat 16 hodin denně. Díky svému know-how zaujala předního světového hráče na poli digitalizace zákaznické péče – izraelskou společnost NICE.
Částka: podle informací Forbesu nižší stovky milionů korun
Co dál: Vít Horký i Damián Brhel nadále pracují pro NICE. „Nechtěl jsem patřit mezi podnikatele, kteří první roky života svého dítěte promeškali, protože museli dělat na kariéře. Mám takových příkladů kolem sebe hodně a opravdu jsem se toho bál,“ komentoval Horký pro Forbes změnu svého režimu na podzim loňského roku.
Melown
Startup zakladatele Seznamu Iva Lukačoviče a jeho dlouholetého kolegy Ondřeje Procházky disponuje technologií užitečnou pro 3D mapování měst a krajiny. „Někdy na jaře 2017 jsme naši technologii začali ukazovat na různých konferencích a veletrzích a hned v létě se začali ozývat první zájemci,“ vzpomíná Procházka. „A pokud si dobře pamatuji, Leica byla dokonce první ze všech.“
Založení: 2011
Prodej: 2019
Kupující: Leica Geosystems (mateřská společnost Hexagon AB je kotovaná na stockholmské burze a její tržní kapitalizace přesahuje 20 miliard dolarů)
Částka: „Novináři hádali nějakou cenu, trefili se, ale spletli měnu,“ sdělil k částce Lukačovič v CZpodcastu.
Co dál: Ivo Lukačovič pokračuje v neaktivním působení v Seznamu a plně se věnuje svému srdcovému projektu Windy, který staví jinak než v minulosti internetový gigant. „Vyhořel jsem, vyčerpal se. Teď jsem vyzrálejší a vím, že odpočatější lidé podají lepší výkon. Proto mám ve Windy naprosto volnou pracovní dobu, a když chci být doma, není problém,“ přiznal v tomtéž podcastu.
Velkou otázkou samozřejmě je, čím budeme žít po úspěšném prodeji Beat Saberu. Bude to Yieldigo? Daytrip? Davinci TS? Productboard? Nebo snad Twisto?
Beat Saber je nejúspěšnější hra pro virtuální realitu na světě. Tak úspěšná, že ji čerstvě koupil Facebook. Stojí za ní tři kluci z Prahy – Jaroslav Beck, Ján Ilavský a Vladimír Hrinčár. Přečtěte si rozhovor, který vyšel v červencovém vydání papírového Forbesu.
Roh ulic Figueroa Street a Olympic Boulevard v samém centru Los Angeles. Na fasádě rohového mrakodrapu se rozpíná přes čtyři patra reklamní megaboard a na něm česká hra Beat Saber s výkřikem „Defy Reality!“, „Vzdoruj realitě!“.
Desítky dalších billboardů se stejnou reklamou se objevily v celém Los Angeles i San Francisku, což opravdu popírá českou byznysovou realitu. Která jiná tuzemská firma měla kdy billboardy v USA – a na takhle prominentních místech? A jak se to vůbec Beat Saberu povedlo, když na marketing nedává ani korunu a jeho tým čítá pouhých pět lidí, kteří sedí v přízemí nenápadného činžáku kousek od zastávky I. P. Pavlova?
Vysvětlení je jednoduché. Tahle hra pro virtuální realitu (VR) je zkrátka natolik dobrá, že za všechnu tu reklamu v Kalifornii zaplatil Facebook. Ten do VR investuje spoustu peněz, především do vývoje svého headsetu pod značkou Oculus. Jeho poslední verze se jmenuje Quest a jeho nedávné uvedení na trh dost pravděpodobně znamená zlomový moment v krátké historii virtuální reality. Teď se z ní stává mainstreamová věc – k Oculus Quest už totiž nepotřebujete výkonný počítač propojený dráty s uzavřenými brýlemi, které si nasadíte na hlavu.
Veškerý výpočetní výkon už se skrývá v samotném headsetu. Pak už jen vezmete do dlaně dva malé ovladače a můžete sekat. O to totiž v Beat Saberu, nejúspěšnější VR hře na světě, jde. V ruce máte virtuální světelné meče a do rytmu hudby rozsekáváte modré a červené krabice, které na vás nalétávají. Představte si něco mezi Guitar Hero a Fruit Ninja. Možná to zní banálně, ale je to obrovská zábava, s níž se vám nebude chtít skončit.
Beat Saberu se necelý rok po vydání prodal milion kusů (stalo se tak v únoru 2019) a prodej běží dobře dál. To z něho bezpečně dělá nejprodávanější titul v krátké historii VR her.
Podle odhadů se globálně prodalo osm až devět milionů VR headsetů. To je sice v celém herním průmyslu relativně nízké číslo, ale podíl VR rychle roste. Oculus Quest, který vyjde na 399 dolarů, je v amerických obchodech od spuštění prodeje nedostatkovým zbožím.
Každopádně platí, že ten, kdo si ho koupí, si v drtivé většině případů stáhne i Beat Saber. Bez přehánění je to to nejlepší, co si můžete ve VR zahrát. Česká hra vyjde na 30 až 35 dolarů, a ačkoli si prodejní platforma (PlayStation, Steam či Oculus) z ceny strhne 30 procent, pořád zbývá dost na trojici zakladatelů Beat Saberu: Jaroslava Becka, Jána Ilavského a Vladimíra Hrinčára.
„Tržby z hlavy nevím přesně. Vím jen, že jsme v pohodě,“ usmívá se jedenatřicetiletý Beck, původně dýdžej a hudební skladatel, který v Beat Saberu působí jako CEO a hlavní byznysová tažná síla. Podle jeho slov je možné, že ještě letos zvládnou překonat hranici dvou milionů prodaných kusů. Už nyní je jasné, že tržby z prodeje hry, jež vyšla loni, překročily půl miliardy korun.
O tom, že se česko-slovenské trio třicátníků nečekaně rychle dostalo do světové extraligy, svědčí i události posledních měsíců. Beat Saber si zahrál populární americký moderátor Jimmy Fallon ve své The Tonight Show. Česká hra dostala nominaci na britskou filmovou cenu BAFTA a začala spolupracovat s hvězdnou kapelou Imagine Dragons. Beck v červnu skládal nové písničky do hry v hollywoodském studiu Paramount, kde nahrávali Michael Jackson nebo Madonna. Do toho domlouvá partnerství s Facebookem či Sony a výčet byznysových gigantů by byl mnohem delší, kdyby ho nevázaly smlouvy o mlčenlivosti.
O celkových ambicích, které zakladatelé s Beat Saberem mají, naopak Beck mluví rád. „Můj cíl je, aby z Beat Saberu byl nový Tetris nebo Pacman,“ říká. „Když teď uděláme hru dobře, může tu být i desetiletí. Jasně, bude se obměňovat, ale pořád to bude Beat Saber. Chci vybudovat silnou značku, silné duševní vlastnictví.“
Když o odvážných plánech hovoří ve svém podzemním studiu v centru Prahy, zřízeném na místě bývalého kamenictví, za zády mu z reproduktoru slabě hraje symfonie Vltava. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a zpěvačka Lenny jsou jediní tři čeští interpreti, kteří se mu na iTunes vešli do playlistu pro rok 2019. Další na řadě je Má vlast a to je pro rodáka ze Strakonic velké téma. Před rokem se totiž z Los Angeles přestěhoval zpět do Česka a se sílícím úspěchem Beat Saberu pociťuje, jak se karta obrací.
„LA už létá za mnou,“ říká a jeho slova o týden později potvrzuje početný americký štáb, který do Prahy vyslal Facebook, aby o Beat Saberu natočil dokument.
„Už je jedno, jestli jsme v Praze, nebo v pralese, protože zájem o to, co děláme, je obrovský,“ podotýká Beck. „Už nejsme na nikom závislí, nečekáme, kdy přijde nějaká příležitost. Vytváříme si svoje štěstí sami.“
Platí, že je Beat Saber nejúspěšnější VR hra na světě?
Určitě.
Na základě jaké metriky?
Snad všech.
Například?
Podle prodejů. Deset měsíců po začátku prodeje jsme překonali milion prodaných kusů, to je rekord mezi VR hrami. Víc mají jen PC hry, ke kterým nepotřebujete VR.
Podle jakých dalších kritérií se vaše úspěšnost ve světě her posuzuje?
Zároveň s množstvím lidí, kteří si nás koupili, máme i velký počet těch, kteří Beat Saber hrají, a naše retence, tedy schopnost udržet si hráče, je skvělá – 50 procent lidí, kteří si nás koupili, hraje Beat Saber i po třech měsících. Tím, jak přidáváme hudební obsah, mají lidé důvod zůstat. Myslím si, že máme naprostou majoritu lidí pohybujících se ve virtuální realitě.
Blížíte se ke dvěma milionům prodaných kusů?
To ještě ne. Čísla sledujeme, ale není to pro nás to hlavní. Zprávu o prodaném milionu jsme vydali proto, abychom celé komunitě dali vědět, že má smysl věnovat se VR. Nechceme působit jako firma, která se chlubí tím, kolik vydělala peněz. Jen si myslíme, že virtuální realita je oblast, která teď potřebuje nakopnout. Náš cíl není být nejúspěšnější hra forever, chceme pomáhat růst ostatním. Když už si lidi kvůli Beat Saberu koupí headset, koupí si i další hry. A naopak, pokud už někdo headset má, nejspíš si pořídí Beat Saber.
Takže fandíte konkurenci?
No jasně! A nejen proto, aby se nám zvyšovaly prodeje. Ale proto, že tahle oblast to potřebuje, aby mohla inovovat a vyvíjet se. Spousta lidí zatím nevěří, že VR má budoucnost.
Tak nám řekněte, proč má.
Je to přirozený vývoj. Teď máte před sebou jeden monitor, ale ve VR si uděláte svoji vlastní pracovní plochu podle svých potřeb a budete mnohem produktivnější. Navíc vás tam nic nerozptyluje, jste tady a teď na 100 procent. Zatím VR funguje hlavně tak, že konzumujete obsah, ale podobně začínal třeba iPad. Až pak se pro něj postupně začaly vytvářet věci na kreativní činnost. A stejně tak ve VR budete moct časem vytvářet videa, stříhat hudbu… Cokoli vás napadne a lépe než na počítači.
Zakladatelé herního studia Beat Games. Foto: Jiří Turek a Jana Jabůrková
Ve kterých oblastech se VR uchytí nejdřív?
Už teď dobře funguje v designu, navrhovat můžete věci od nábytku po automobilové součástky. Mainstream podle mě ale budou samozřejmě hry a pak tvoření obsahu – audio a video. Podle mě navíc vznikne spousta nových věcí, které teď ještě ani neznáme. Třeba psaní textu nebo další věci, které převrátí naruby komunikaci. Firmy budou pořádat mítinky tak, že každý člen bude sedět v jiném městě, na jiném kontinentu, a přitom budou spolu. To jim ušetří spoustu peněz a lidem hodně času třeba při cestování.
Lidé asi ale nebudou chtít být zavření v headsetu celý den.
To ani nebude potřeba. Vzhledem k tomu, že budete produktivnější a i kvalita toho, co vytvoříte, bude vyšší, vám všechno zabere míň času. Už jsem sice viděl i videa s pokusy, kdy lidé zůstali zavření ve VR celý týden, ale to já bych opravdu nechtěl.
Kolik času ve virtuální realitě trávíte?
Každé ráno si hned po probuzení zahraju Beat Saber na 20 minut, abych se dostal do tempa. Mám to místo kafe. Celkově bych to viděl tak na hodinu až dvě denně.
Po dvou hodinách už je nepříjemné být zavřený v headsetu?
To ne, ale hlavně teď potřebuju řídit firmu, takže nemůžu hrát celou dobu Beat Saber. (smích) Navíc my si pořád VR představujeme podle současných headsetů s neprůhledným hledím, ale verze VR v budoucnu bude vypadat třeba jako brýle – mnohem menší, skladnější, příjemnější na nošení. Kamerky umístěné po stranách nového headsetu Oculus Quest jsou prvním použitím AR (augmented reality), tak jak by měla fungovat do budoucna. Ještě má své mouchy, ale pořád se to zlepšuje. Časem AR brýle naprosto nahradí mobil.
Maria Fernandez Guajardo, šéfka VR ve Facebooku, nedávno prohlásila, že Beat Saber udělal pro VR to, co se čekalo od Stevena Spielberga a jeho Ready Player One. Jak to, že se to povedlo zrovna vám?
Beat Saber je cool hra bez násilí, při hraní se vám nedělá špatně a baví lidi napříč věkovými kategoriemi. Podle mě opravdu můžeme být definující pro celý VR průmysl.
Dokážete odhadnout, kolik lidí denně si Beat Saber zahraje?
Od každé platformy, na které se dá Beat Saber hrát, což jsou Steam, Oculus a PlayStation, máme jen kusé informace, ale když to nahrubo spočítám, je to určitě přes 100 tisíc lidí denně. V porovnání s mobilními nebo PC hrami je to nic, ale v rámci VR je to skvělé číslo.
Jak funguje spolupráce s jednotlivými platformami?
Jsme lídři na trhu a vyděláváme nejvíc, takže máme hezké vztahy. Ještě nikdy jsme nebyli ve slevě, a přesto jsou naše prodeje stále na špičce, takže když něco potřebujeme, snaží se nám vyjít vstříc.
Z prodejní ceny si platformy ukousnou 30 procent, zbytek jde za vámi. Co s těmi penězi děláte?
Nikdo z nás nejede na drogách nebo hazardu. Nemůžu teď prozradit, co chystáme, ale peníze šetříme, protože víme, že budou třeba. Mrk, mrk.
Nepochybujeme o tom, že by vám ráda pomohla i řada investorů…
Volají pořád. Těžko se jim vysvětluje, že je nepotřebujeme. Pro nás je hodně důležité, abychom zůstali svobodní. Děláme si, co chceme, a naše rozhodnutí není založené na tom, abychom byli co nejvíce profitabilní. To je také jeden z důvodů, proč jsme tak úspěšní. Kdybychom tu měli představenstvo s investory, tak by na mě spustili: „Tak, Jardo, čtvrtý kvartál, musíš máknout!“ Kdybychom někdy vzali investici, tak čistě strategickou a přímo kvůli něčemu, co bychom chtěli vybudovat.
Třeba se spojit s nějakým velkým hudebním vydavatelstvím, abyste získali všechny jeho songy?
Dávalo by to logicky smysl, ale to, jak uvažujeme, jde úplně proti zájmům velkých vydavatelství a proti tomu, jak teď hudební byznys funguje.
Nedávno jste přidali písničky od populární kapely Imagine Dragons, které si hráč v rámci music packu může stáhnout za 13 dolarů. Jak se vám povedlo získat takovou mainstreamovou kapelu?
Kontaktovalo nás přímo hudební vydavatelství, které Imagine Dragons zastupuje, s tím, že by se s námi chtěli spojit kluci z kapely. I když oni sami hodně stáli o to, aby se do Beat Saberu dostali, trvalo nám čtyři měsíce získat licenci. Taková byrokracie to je. Teď o nás stojí řada velkých jmen z hudebního byznysu a my je ani nestíháme vyřizovat, protože je nás pořád pár a spoluzakladatelé nechtějí moc škálovat. Beru to ale pozitivně v tom, že si budeme moct vybírat jen ty top věci a všechno, co vydáme, bude špička.
S kým byste se rád spojil?
Můžu jen naznačit, že moje vysněné kapely se už řeší. Beat Saber je teď jedna z největších rytmických her na světě i mimo VR. A poté, co se ve hře Fortnite uskutečnil koncert amerického dýdžeje Marshmella, začíná hudební branže chápat, že by měla začít využívat obrovský potenciál herního průmyslu.
Než jste nasadili Imagine Dragons, všechnu muziku do hry jste skládal vy?
Všechnu ne. Vytvořil jsem první soundtrack, v tom druhém jsem měl jen jeden song a pak jsme vydali úspěšný Monstercat Music Pack a jeden song ze spolupráce s League of Legends. Začínáme fungovat jako label, postupně začínáme vydávat další umělce.
Kdy za vás skládání hudby vyřeší umělá inteligence? Nedávno za Antonína Dvořáka dopsala nedokončenou část Novosvětské…
To už se děje. Sám dělám, když mám aspoň chvilku času, na softwarovém plug-inu, který používá strojové učení na audio postprodukci. AI bude jako traktor, který za skladatele udělá těžkou práci, ale člověk bude nadále fungovat jako ten, kdo udělá finální úpravy a vyšperkuje to. Je otázka jen několika málo let, kdy tohle bude fungovat zcela běžně. Když se umělá inteligence na základě stovek hodin naučí mnou složenou hudbu, bude bezpochyby schopná složit něco v podobném stylu, co bych složil já sám.
Jimmy Fallon je v americké televizní zábavě hvězda číslo jedna. Jeho pořad The Tonight Show pravidelně sleduje 2,5 milionu diváků a jako hosté v něm letos účinkovali například Samuel L. Jackson, Gwyneth Paltrow, Kim Kardashian nebo Kobe Bryant. Na konci dubna se u Fallona poprvé objevil i český host – Beat Saber. Fallon si VR hru vyzkoušel i s oscarovou herečkou Brie Larson, která září například v trháku Avengers: Endgame. „Většina lidí si myslí, že nám to zvedlo prodeje o tisíce kusů. Jenže naše prodeje byly tak dobré, že už nebyl, kdo by to kupoval,“ popisuje Beck. „Je ale dobře, že se VR ukázala mainstreamovému publiku. I ti, kdo by si hru nikdy nekoupili, viděli, jaká je to zábava.“ Beat Saber se k Jimmymu Fallonovi dostal stejným stylem, jakým se dostává všude jinde – zcela přirozeně, žádná tlačenka. Jednoho dne přišel e-mail z produkce The Tonight Show, jestli by si v pořadu nemohli hru zahrát. Podle Becka k podobným příležitostem pomohla i síť kontaktů, které si za dva roky práce v Los Angeles vytvořil. Jeden člověk zná druhého a v době sociálních sítí se i z malé věci může prakticky přes noc stát celosvětový hit.
To ostatně platí i o nominaci Beat Saberu na cenu BAFTA, britskou obdobu Oscarů. I když ji neproměnili, bylo to vůbec poprvé v historii, kdy byla VR hra nominována v kategorii Herní debut. Mimochodem, ani na červeném koberci BAFTA, ani u Jimmyho Fallona nikdo z trojice zakladatelů nebyl. Prý nebyl čas. „Většinu takových věcí teď míjíme, prostě máme jiné priority.“
To jste opravdu tak busy?
Jedeme nonstop, totální punk. Je nás jen pár, tak je třeba využít potenciálu zlatých českých ručiček, které zvládnou všechno v malém počtu lidí.
Proč nepřijmete více lidí, když nestíháte?
Kdybychom zaměstnali najednou třeba 50 lidí, tak se z nás tří zakladatelů stanou manažeři a hru už by reálně vytvářel někdo jiný. Je důležité, aby celou hru dokončili lidé, kteří ji i začali. Více pracovní síly automaticky neznamená lepší práci. Možná rychlejší, ale ne kvalitnější.
Jak dlouho to takhle lze vydržet?
Dřív nebo později budeme nabírat, ale nejprve se opravdu musí samotná hra dodělat – dostat se do stadia, kdy už se nebude moct podělat, jakmile se do ní pustí armáda lidí.
Co to vlastně znamená, „dodělat hru“? Vždyť jsme ji přece hráli…
Finální hru vidím v mnohem širším pojetí. Dnes máme několik music packů, tedy jen několik desítek písniček do hry. Beat Saber by měl mít v tomhle směru prakticky neomezený obsah, podobně jako Spotify. Během léta spustíme 360stupňový mód, v němž na vás kostky nebudou létat jen zepředu, ale ze všech stran. A snad příští rok bychom měli nabídnout i multiplayer, tedy možnost zahrát si napřímo jeden proti druhému.
Máte s Beat Saberem nějakou vizi, kam byste to chtěli dotáhnout?
Můj cíl je, aby se dostal na podobnou úroveň jako Tetris nebo Pacman. Jsme u zrodu nového odvětví, stejně jako tyhle zmíněné hry, a když to uděláme dobře, tak tu Beat Saber může být desetiletí. Může přinášet nový obsah a měnit vizuální identitu, ale pořád to bude ten Beat Saber, který všichni znají.
Našlápnuto nepochybně máte. Posbírali jste už několik ocenění, stali jste se například Českou hrou roku 2018 v mimořádně nabitém ročníku, v němž proti vám stály hry Kingdom Come: Deliverance či Chuchel…
To byl ohromný úspěch, udělalo nám to větší radost než nominace na BAFTA. Nejde ani tak o to, že jsme porazili Kingdom Come, ale že se tady sešlo tolik skvělých her. A v zahraničí to má zvuk, nemyslete si. Když někde řeknu Jágr, tak ho leckde znají, ale lidem okolo 18 let už jeho jméno nic neříká. Ale když řeknu Beat Saber nebo Kingdom Come, tak hned ví. Hry můžou fakt být příští česká pýcha. Jsme v tom fakt dobří! Přitom podpora od státu je nula…
Proto jste byli jedněmi ze zakladatelů nové herní asociace?
Ano. Herní sektor zde nemá zastání, přitom potenciál herního průmyslu je řádově větší než filmového, do něhož stát sype dotace a pobídky. Nic proti českým filmařům, ale je třeba s tím něco udělat. Ani nemusí jít o velké peníze, stačí vytvořit lepší podmínky – kdyby stát zaplatil indie vývojářům stánek na největším veletrhu Game Scon, který už stojí desítky tisíc dolarů, výrazně jim pomůže třeba k vytvoření nového Beat Saberu.
Táta i děda byli strojaři a ani Jaroslav Beck nechtěl tuhle rodinnou tradici přerušit. Ze strakonické průmyslovky šel na strojní fakultu do Plzně, jenže to, co původně vypadalo jako nalinkovaný životní scénář, nakonec dopadlo úplně jinak. Beck už jako čerstvý teenager začal létat na větroních. Jelikož neměl na výcvik, který stál pro něj tehdy astronomických 20 tisíc korun, dělal brigádu přímo na letišti – sekal trávu, myl záchody a natíral prahové znaky. Ve vzduchu cítil, že má osud ve vlastních rukách, a nemohl se toho opojného pocitu nabažit.
„V kokpitu jsi sám za sebe a každá chyba může být ta poslední.“ Se stejnou vervou se pustil i do muziky. Po koncertu Carla Coxe na letním open air festivalu se rozhodl, že bude DJ a že si bude skládat vlastní muziku, ačkoli neumí na žádný hudební nástroj. Rodiče pokrčili rameny, takže opět bylo potřeba si na nákup gramofonů vydělat – pokud máte doma bazén od Mountfieldu, tak vám ho možná stavěl a montoval právě muž z naší titulní strany a vaše peníze mu pomohly rozjet kariéru, o níž předtím neměl tušení, co obnáší.
Během pár let se vypracoval natolik, že jako DJ začal objíždět akce, a tři zkoušky před koncem vysoké školy se rozhodl vsadit všechno na hudbu. Sbalil se a vyrazil na univerzitu SAE v Oxfordu, o níž si na internetu zjistil, že má nejhezčí nahrávací studio v Evropě. Přijel tam, zaťukal a zeptal se, jestli tam nemůže studovat bakalářský program, ačkoli skoro neuměl anglicky. A světe, div se, přijali ho.
Po dokončení studia se Beck přemístil pár desítek kilometrů jihovýchodně, do Londýna. V jednom studiu v SoHo, kde se nahrávají filmové soundtracky, dělal tea boye – vařil čaje, uklízel a koukal nejlepším borcům z oboru pod prsty.
Někdy v té době se také dal dohromady s vrstevníkem Pavlem Kacerlem, dalším členem našeho výběru 30 pod 30. Kacerle si sestříhal záběry z filmu Iron Man, na kterých jako trikový specialista dělal, a požádal Becka, aby mu k nim udělal hudební doprovod.
Video pak umístil na YouTube, a nastartoval tak sled událostí, které jeho parťákovi změnily život. Beckovy práce si všiml jeden americký producent a začal mu přihrávat zakázky – především šlo o skládání hudby pro trailery her od EA Games či Blizzard Entertainment.
Beck se jako hudební skladatel a tzv. sound designer osvědčil a chtěl víc. Ačkoli neměl nic domluveného, odletěl do USA a pronajal si v Los Angeles byt. „Byla to sebevražedná mise. Jel jsem tam s vědomím, že buď se něco stane a zůstanu tam, nebo se nic nestane a pojedu domů,“ vzpomíná.
Zároveň jsem věděl, že když budu doma, tak se stoprocentně nic nestane.“ Jeho angličtina už byla lepší, ale pořád připomínala kostrbaté projevy mistra Yody ze Star Wars. V Americe to ovšem nikomu nevadilo, soudě dle zakázek, které mu jako freelancerovi začaly chodit na stůl. Dělal desítky herních trailerů včetně největších trháků jako Battlefield, Call of Duty nebo Need for Speed a k tomu přidal i filmy, například sedmý díl Star Wars pod názvem The Force Awakens či blockbuster Terminátor: Genesis.
„Funguje to tak, že vám pošlou dvouminutové video s vodoznakem s vaším jménem, což je trošku děsivé, protože kdyby to uniklo, strávím příštích 10 let ve vězení, a očekávají údernou melodii s využitím ústředního hudebního motivu série,“ dodává Beck s tím, že vždycky bral trailery jako přestupní stanici k velkým filmovým a herním soundtrackům. Jenže když se podíval ještě o krok dál, viděl… vyhoření. Proto se rozhodl, že tenhle bod raději úplně vynechá a zkusí si najít projekt, který by byl „jeho“.
„A když jsem na Facebooku uviděl teaser, který tam dal Honza Ilavský, řekl jsem si: This is it,“ vzpomíná Beck na chvíli, kdy poprvé viděl Beat Saber. Původně chtěl udělat soundtrack a získat podíl na zisku, o roli CEO vůbec neuvažoval.
Jenže Hrinčár s Ilavským jsou skvělí programátoři a byznys je moc nezajímá. „To mi přišlo bizarní. Začal jsem do nich hustit, že musíme založit firmu,“ vzpomíná Beck. Podíly si rozdělili přesně po třetinách a spadla na něj i role výkonného ředitele, i když v tak malém týmu struktura není úplně důležitá.
„Přemýšleli jsme tehdy o tom, že Jardu oslovíme, protože to byl jediný člověk, o kterém jsem věděl, že se pohybuje kolem her a dělá hudbu na světové úrovni,“ říká Ján Ilavský, který spolu s Vladimírem Hrinčárem hru naprogramoval. „Nechtěli jsme žádné obyčejné skladatele, to jsem přece i já. Chtěli jsme jít o level výš. Chtěl jsem mu ten trailer poslat, ale on mě předběhl a ozval se sám.“
Ilavský s Hrinčárem pocházejí ze Slovenska, chodili spolu na základní školu i gymnázium v Popradu. Už tehdy se učili programovat a vytvářet hry na osmibitových počítačích. Na vysokou školu oba zamířili do Prahy na matfyz. „U mě to ale nebylo kvůli programování, chtěl jsem tehdy hrát jazz a Praha mi přišla jako lepší místo pro jazz než Bratislava,“ popisuje Ilavský. Jazz ho asi 10 let živil, hrál na klavír třeba v kapele United Flavour. Jenže postupně se ukázalo, že i ti nejlepší hudebníci to v Česku mají těžké. Dokážou sice vydělat peníze, ale pořád jsou na cestách a skoro denně musejí koncertovat. „A mě to postupně přestalo bavit.“
Ján Ilavský a Vladimír Hrinčár
Takže jste si řekl, že změníte obor?
Ján: Tak to úplně nebylo. Při hraní jsem celou dobu studoval matfyz a programoval jsem. Nejprve weby, pak i hry. Prostě jsem si jen řekl, že hudba už pro mě nemá takový smysl. Bylo mi 26 let a viděl jsem větší perspektivu ve hrách.
Co to bylo za hry?
Vladimír: V roce 2009 se rozjel App Store a to pro nás byla první šance přestat si něco kutit doma a skutečně svoji práci vydat. Předtím bychom bývali museli hledat distributora a vydávat cédéčka. Apple nám otevřel cestu k tomu, abychom ve dvou mohli vytvářet věci pro mobily bez zázemí velkého studia. První hru jsme dělali dva roky a vydali ji v roce 2011. Jmenovala se Lums HD, stála dva dolary a v něčem trošku připomínala Angry Birds. Ján: Tehdy jsme netušili nic o tom, jak se dělá marketing, takže jsme vydali hru a téměř nikdo o ní nevěděl. Koupilo si ji necelých 30 tisíc lidí, což je výsledek, který vůbec neodpovídá času, co jsme do jejího vývoje vložili.
Z čeho jste v té době žili?
Vladimír: Já jsem měl našetřené nějaké peníze ze svého předchozího zaměstnání. Už při škole jsem nastoupil do jedné softwarové firmy jako inženýr a vydržel jsem tam ještě tři roky po vysoké. Ján: V době, kdy Vlado přestal pracovat, jsem vytvořil pár jiných aplikací pro iOS. Pro iPad jsem udělal aplikaci Midnight HD, která docela prorazila. Byla to taková relaxační aplikace, jezdili jste po tabletu prstem a displej se pod ním hezky rozsvěcoval. Pracoval jsem na ní asi týden a půl a prodalo se jí přes 100 tisíc kusů. Tak jsem si řekl, proč nevyvinout něco většího?
Co vás při vytváření her inspiruje?
Ján: Celý můj život je proces hledání nápadu. Možná si tím omlouvám i některé prokrastinační činnosti, ale inspirace může přijít, když sekám trávu na zahradě, jdu se projít se psem nebo když sedím u počítače a sleduju celý den seriály.
Celý rok 2016 jsem věnoval hledání nového nápadu. Nic jsem nedělal a jen přemýšlel.
Kolik her jste před Beat Saberem ještě vytvořili?
Ján: Celkem asi 30. Komerčně úspěšné byly dvě: Perfect Paths a Chameleon Run. Ten vznikl tak, že jsem si týden před akcí Game Jam, kde se vždycky tři dny nonstop programuje nová hra, zlomil ruku na koloběžce. Takže mi bylo jasné, že musím vytvořit něco tak jednoduchého, aby mi na to stačila jedna ruka. V roce 2016 jsem s Chameleonem vyhrál Apple Design Award. Té hry se prodalo minimálně půl milionu kusů, ale free verzi si stáhlo celkem 15 milionů lidí.
Celou dobu jste tedy vyvíjeli mobilní aplikace pro Apple?
Vladimír: Ano, líbí se nám, že na vytvoření hry tam nepotřebujete dlouhé roky a celý tým lidí. Nešli jsme na Android, protože to je proti iOS velká džungle, a ani na PC, protože platforma Steam byla tehdy dost uzavřená, fungovala jinak než dnes. iOS byla prostě možnost, jak dělat bez velké administrativy, kterou my dva strašně nemáme rádi. Tady jste vyplnili jeden formulář, zaplatili 100 dolarů a mohli jste prodávat.
Jak jste se tedy dostali k VR?
Ján: Nebylo to cílené. Celý rok 2016 jsem věnoval hledání nového nápadu. Nic jsem nedělal a jen přemýšlel.
Jak vypadá takové nicnedělání?
Ján: Rád prokrastinuju tak, že něco vytvářím. Takže vzniklo několik prototypů her. V létě jsem si pak koupil první VR headset. Ale ne s cílem vytvořit VR hru, přišlo mi to jako úplná blbost. Kdo by chtěl hrát hry ve VR?! Chtěl jsem poznat, jaké to je. Stáhl jsem si hru Audioshield, která je taky rytmická a funguje na podobném principu jako Beat Saber. Necítil jsem z ní ale to, že bych tam ty písničky prožíval. To mě zklamalo a zároveň donutilo k přemýšlení nad tím, jak to udělat. Jak docílit toho, abyste každou notu cítili? Jediná akce, která mě k tomu napadla, bylo notu rozseknout.
A hudbu měl zařídit právě Jaroslav.
Vladimír: Nejprve jsme si mysleli, že to zvládneme ve dvou. Makali jsme na tom od září 2016 a po šesti měsících vydali první trailer, protože už jsme si mysleli, že to skoro máme… Ján: Klasika. Vladimír: Jenže do toho přišel nový Game Jam a my jsme tam vyrobili jinou a parádní hru. A řekli jsme si, že ji doděláme, protože je mnohem lepší než Beat Saber. Tak jsme práce na něm stopli asi na čtyři měsíce. Pak nás ale lidé dotlačili k tomu, že bychom měli pokračovat.
Jaké jste měli ohlasy?
Ján: Od lidí skvělé, ale mělo to slabý ohlas v médiích, která se VR věnují. Říkal jsem si, nevadí, jdeme dál. Bral jsem to tak, že ve VR světě vyjde jen nějakých 10 her měsíčně, a i kdyby jsme udělali nejhorší hru na světě, stejně se o ní všichni, kdo mají headsety, dozvědí. Vladimír: Největší zlom ale nastal ve chvíli, kdy Jarda poslal nové písničky. Největší pecky se jmenovaly Escape a 100 Bills. Ján: Jednou jsem k nim natočil krátké video na Twitter, jen tak ráno po probuzení, a najednou to nabralo asi půl milionu zhlédnutí. Pak už jsme to nechali udělat profesionálně a na Facebooku nasbírali stovky milionů zhlédnutí.
V čem je Beat Saber vlastně tak super? Nás to baví, ale když to ukážeme rodičům, řeknou něco ve stylu „přitom taková blbost“…
Ján: To nám říká hodně lidí. Ale každý umí rozseknout kostku, že? To zvládne i tříleté dítě. Druhá věc je hudba, bez ní by nebyla šance na úspěch. A třetí, že se nám to podařilo celé dobře realizovat. Podobné hry totiž už existují, dokonce s podobným názvem! Když jsme hledali název, googlovali jsme třeba název Beat Ninja. K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že se nám dost podobá a rok se prodává na Steamu! Řekli jsme si: A dopr…! Také se u nich rozsekávaly věci v rytmu hudby, ale jejich provedení bylo prostě o hodně horší.
Měli bychom peníze na to, najmout tým 30 programátorů a nechat je pracovat. Jenže kdybych je po měsíci zkontroloval, zjistil bych, že to nebude dobře nakódované, a hlavně to určitě nebude ten Beat Saber podle naší vize.
Kdo z vás vlastně hraje Beat Saber nejlépe?
Ján: Asi já, vždyť jsem dělal všechny levely. Rozsekal jsem nejvíc kostiček.
Byznysovou stránku si vzal na starost Jaroslav. Vás to nebaví?
Vladimír: Spíš na to nemáme čas, máme plné ruce s programováním. Ján: Jarda to dokáže táhnout. Popravdě, my bychom – na rozdíl od Jardy – nikdy nesedli do letadla a neletěli do LA vyjednávat o podmínkách pro muziku. My bychom tam frcli Lucku Vondráčkovou a tím skončili.
Co vás teď čeká dál?
Ján: Otvírá se před námi daleko více příležitostí, než dokážeme využít. Stále nám někdo nabízí nějakou spolupráci, ale nezvládáme pokrýt ani 20 procent z toho…
Nedalo by se s tím něco dělat?
Vladimír: Měli bychom peníze na to, najmout tým 30 programátorů a nechat je pracovat. Jenže kdybych je po měsíci zkontroloval, zjistil bych, že to nebude dobře nakódované, a hlavně to určitě nebude ten Beat Saber podle naší vize. Já bych se musel rozčtvrtit a Ján rozpětit, abychom dokázali tyto dílčí týmy ukočírovat. Ján: Problém je, že jsme 20 let fungovali sami. Jsme zvyklí maximálně na práci ve dvojici, takže ani nevíme, jak se to manažersky dělá. Pomalu rosteme a učíme se, co znamená mít firmu.
Přijde Beat Saber 2?
Ján: Možné to je. Teď ale máme úspěšnou hru a vypadá to, že ještě minimálně dva tři roky úspěšná bude. Můžeme přidávat nové písničky a herní levely. Navíc Beat Saber se bude těžko překonávat, když se teď prodáváme třikrát lépe než Star Wars VR hry. Vladimír: To, co uděláme potom, možná nebude vůbec VR hra. Nechceme plánovat něco na dobu, o které nevíme, jaká bude.
Vladimír: VR pro mě znamená, že si nasadíš helmu a zmizí pro tebe okolní svět. Chtěl bych hrát velké RPG hry, ale bez vyřešení pohybu to bude těžké. Ještě pár let potrvá, než se to vyřeší, a do té doby budou jednodušší hry jako Beat Saber ty nejpopulárnější. Hodně ale věřím sociálním hrám, takovému VR chatu.
Co to je?
Vladimír: Každý bude mít svého avatara. Ty se převlečeš za myš, ty za robota a já za japonskou slečnu… Ján: Logicky, samozřejmě! Vladimír: … a půjdeme do virtuálního baru a ani nebudete vědět, kdo doopravdy je na druhé straně.
Takže takový Ready Player One.
Vladimír: Ano. To bude velká věc. Lidé jsou velmi sociální, proto to bude budoucnost.
A další uplatnění VR?
Ján: Bude všude možně, od vzdělávání po vzdálenou komunikaci. Ve většině případů ovšem bude dávat smysl augmented reality, tedy rozšířená realita, která kombinuje reálno a virtuálno. Vladimír: Zatím jsme ale technologicky omezení, jsme teprve na začátku. I když si vezmete nejlepší dostupný hardware, máme malé rozlišení. Ale i to se rychle posouvá dopředu. Máme se na co těšit.
Poslední věc, na kterou jsme se chtěli zeptat, je to, jak si nečekaný úspěch užíváte.
Ján: Neužíváme si ho vůbec, makáme víc než předtím. Nonstop. Možná příští rok si oddechneme. Vladimír: Není to finito a jedeme na Havaj. Máme s Beat Saberem velké plány a to znamená prostě pracovat.
Neudělali jste si ani ničím radost? Ferrari jsme před kancelářemi neviděli…
Jaroslav: Nejsme takoví. Já osobně vnímám peníze jako vstupenku ke svobodě. Ferrari nepotřebuji, jezdím metrem.
Developeři a operátoři hotelů spoléhají na záplavu turistů v pražských ulicích. Jen za letošní podzim ohlásila už třetí zahraniční skupina plánované otevření svého hotelu v Praze. Jde přitom o populární značky.
Poslední „zářez“ oznámila tento týden developerská skupina UBM, pracující momentálně na přerodu rozsáhlého Cukrovarnického paláce, bývalého sídla zkrachovalé banky IPB, na hotelový komplex. Skupina se dohodla s globálním ubytovacím operátorem, společností Hyatt. Ta v Praze umístí svůj stylový butikový hotel Andaz.
Jedná se o lifestylový hotel nejvyšší kategorie, který bude teprve čtvrtým hotelem svého druhu v Evropě. Zbylé tři se nacházejí v Amsterdamu, Mnichově a Vídni.
„Poměrně dlouho jsme v Česku hledali vhodnou příležitost pro vybudování hotelu tak vysokého standardu. Cukrovarnický palác je velkým skvostem a zároveň naší prozatím nejvyšší tuzemskou investicí,“ říká Jan Zemánek, šéf developera UBM v Česku.
Hotel má otevřít v roce 2022 a nabídnout 175 pokojů a dva kongresové sály, které se budou pronajímat i pro veřejnost. V objektu budou také lázně a fitness centrum. Počítá se i se zhruba třiceti parkovacími místy, ale podle Zemánka hotel využijí především turisté ze vzdálenějších míst, kteří autem necestují.
Developeři i hoteliéři předpokládají, že turistů v Praze bude ještě přibývat a naroste tím pádem také lukrativní klientela. Například poslední studie společnosti Deloitte odhaduje, že do roku 2025 přijede do české metropole každoročně o 330 tisíc návštěvníků víc.
Luxusnější nabídka hotelů a záruka světové značky jsou to, co podle Zemánka může turisty lépe nalákat v záplavě nabídek Airbnb, připravujících o klienty část hotelů v různých světových metropolích.
Pro developera UBM je značka hotelu také něčím, co má k jejich projektu přitáhnout nového investora. Firma chce hotel se zajištěným operátorem už během rekonstrukcí, které na místě v současnosti probíhají, prodat. O potenciálních kupcích ale zatím mluvit nechce.
Původně rakouská developerská skupina se věnuje výstavbě hotelů po celé Evropě a v Česku aktuálně dokončuje i několik rezidenčních projektů. Objekt Cukrovarnického paláce vlastní teprve od loňského srpna, kdy jej koupila od společnosti Paleva. Dříve byla majitelem budovy skupina J&T, která později objekt prodala Rusům.
Tím nájezd ikonických světových hotelů nekončí – v následujících dvou letech se u nás plánuje otevření hned několika dalších a za dvěma z nich stojí největší čeští miliardáři.
Známý hotel InterContinental, který nese své jméno už 40 let, se příští rok změní na Fairmont. Další objekt, jenž patřil J&T, koupili loni za více než pět miliard korun miliardáři Oldřich Šlemr, Pavel Baudiš a Eduard Kučera a letos se domluvili na jeho rekonstrukci a zařazení pod luxusní mezinárodní síť. Kromě chystané Prahy stojí ty nejznámější hotely Fairmont třeba v New Yorku, Monte Carlu a v Londýně.
Na rok 2022 je pak ohlášený také start luxusního hotelu Ritz-Carlton, který se má nacházet na hlavní tepně u Staroměstského náměstí. Za projektem stojí společnost Akroterion, jež vlastní budovy v Celetné ulici a okolí a několik si jich pronajímá od města. Chystá se je propojit a zrekonstruovat, v části z nich mají vzniknout byty a ve zbytku zmíněný hotel zřejmě nejproslulejší hotelové značky na světě.
Vlna placených podvodných inzerátů, které lákají na investice do bitcoinu, sužuje nejbohatšího Čecha Petra Kellnera už měsíc. První se objevily na přelomu října a listopadu a postupně se z Facebooku rozšířily přes Twitter a Google až po Yahoo!, kde se vyskytly poprvé tento týden.
„Nejvíce podvodných stránek jsme zachytili zhruba do 10. listopadu. Nahlásili jsme prostřednictvím různých formulářů pro tento účel určených přes 50 reklam z asi 20 stránek. Zatímco z Twitteru nebo obsahové sítě Googlu se nám podařilo tyto reklamy stáhnout poměrně rychle, v případě Facebooku se nám prozatím nepodařilo dosáhnout plošného stažení,“ uvedla pro Forbes Jitka Tkadlecová, mluvčí Kellnerovy finanční skupiny PPF.
Podle ní se téměř každý den objevují nové reklamy, a to i na stránkách, kde už byla podvodná reklama dříve smazána. Kdo za nimi stojí, není jasné.
Stránky nabízejí nákup bitcoinů a Petr Kellner není jedinou známou osobností, kterou podvodníci pro reklamu zneužili: objevují se také stránky s finančníkem Zdeňkem Bakalou, modelkou Petrou Němcovou či fotbalistou Pavlem Nedvědem.
Reklamy se obvykle tváří tak, že daná osobnost mluvila se známým moderátorem a dala zaručenou radu, jak zbohatnout.
„Jsme v kontaktu s řadou lidí z podpory Facebooku na úrovni týmů odpovědných za střední Evropu až po centrálu. Reakční doba je však dlouhá, ochota intenzivněji zasáhnout spíše nízká,“ uvedla Jitka Tkadlecová.
„Přestože to trvalo déle, většinu scamu se podařila stáhnout. Ovšem na konci minulého týdne se objevila nová vlna podvodných reklam, na jejichž odstranění se nyní pracuje,“ doplnila s tím, že řešení potíží už se ujal i tým právníků PPF. „Více ale jejich konkrétní postup nyní nemůžeme komentovat.“
Petr Kellner poskytl rozhovor naposledy v roce 2012 krátce po ovládnutí loterie Sazka (dnes už patří celá Karlu Komárkovi), a to deníku MF DNES, který tehdy ještě nepatřil pod svěřenecké fondy premiéra Andreje Babiše.
Od té doby se nejbohatší Čech omezuje na úvodní slova ve výročních zprávách PPF.
V Česku byste slavnějšího fotbalového fanouška hledali
stěží. Deset let s megafonem v ruce neúnavně dirigoval kotel Slavie, s pražským
klubem zažil domácí titul, Ligu mistrů, hrozbu krachu i stěhování z
neoblíbeného Strahova do vymodleného stadionu v Edenu.
Byl tváří slávistických příznivců a jeho přezdívku Strašák
znal v českém fotbale každý. Jenže pak se Lukáš Vala vytratil, a i když dodnes
nevynechá jediný zápas Slavie, z někdejšího fotbalového chuligána, který
přiznává, že občas nešel pro ránu daleko, se stal úspěšný byznysmen.
„Stát tu teď v saku je zvláštní pocit, ta kombinace je vtipná,“ usmívá se se třicetiletý Vala, když pózuje pro Forbes pod tribunou Sever, kousek od kovového stupínku, kde dlouhé roky zády k hřišti dirigoval dav fanoušků, který při největších zápasech tvořilo možná až pět tisíc lidí.
Vala, respektive Strašák, jak ho dodnes všichni oslovují, tu naposledy stál před dvěma lety, kdy tehdejší lídr slávistických fanoušků dostal zákaz vstupu na fotbal. A protože nebyl nikdo jiný, kdo by za něj zaskočil, na rok a půl se pod kotel znovu postavil populární Strašák.
„Byl to ale jen záskok, skončil jsem s tím už v roce 2014,
když jsem začal cítit, že se to podepisuje na mém zdraví. Navíc tehdy došlo ke
generační obměně a kolem mě byli na tribuně najednou patnáctiletí kluci, takže
jsem pochopil, že nastal čas skončit,“ vysvětluje svůj ústup do ústraní.
Dnes místo fanoušků na tribuně řídí zaměstnance firmy GetID, kterou z poloviny spoluvlastní (druhá polovina patří Janě Krobové, manželce bývalého ředitele Slavie Martina Kroba) a zároveň firmě šéfuje.
Téměř čtyři roky stará společnost patří k lídrům na tuzemském trhu s identifikacemi osob v zábavním průmyslu, což v praxi znamená, že vyrábí všechno od visaček na krk se jmenovkami přes různé pásky na ruce, které dostanete při vstupu na diskotéku, čipové karty do hotelů až po cashless náramky pro placení na hudebních festivalech.
Ty dnes tvoří největší část zhruba 20milionového obratu celé společnosti a GetID jich ročně vyrobí přes půl milionu. Část výroby probíhá v Česku, na většinu má ale výrobní partnery v zahraničí a dodává je všem hlavním vývojářům cashless systémů, kteří působí Česku.
Valovy náramky jste měli na ruce třeba na loňském koncertu Rolling Stones v Praze nebo na hudebních festivalech, jako jsou Benátská noc, Brutal Assault, Vysočina Fest nebo High Jump. A samozřejmě také na fotbale.
Různé identifikační náramky od GetID používají zhruba tři čtvrtiny tuzemských ligových klubů, ironií osudu včetně pražské Sparty, tedy slávistického úhlavního nepřítele. „Byl jsem nedávno na jednání na Letné, kde se mi smáli, že si mě snad vyfotí. Přiznávám, je to zvláštní pocit, necítil jsem se tam dobře, ale snažím se oddělovat byznys od osobního života,“ usmívá se Lukáš Vala.
Jeho proměna z kluka, který kdysi svlečený do půl těla na tribuně zpíval slávistické chorály, v přemýšlivého a zodpovědného podnikatele vás dost možná překvapí. Zvlášť když Vala sám přiznává, že rozhodně nepatřil k těm, kdo by si na fotbale jen sedli a v klidu pozorovali hru.
„Nebudu lhát, byly situace, kdy jsem nešel pro ránu daleko a kdy jsem ji taky musel umět přijmout. Je pravda, že jsem to v jednu chvíli možná i vyhledával, nebo se toho minimálně nebál. Život fotbalových fanoušků není žádný med, ale zase to není tak drsné, jak je to někdy líčené,“ říká.
Fotbal mu dnes v byznysu pomáhá z několika různých důvodů. Tím prvním jsou kontakty, které kolem své někdejší vášně nasbíral. „Na fotbal chodí úplně všechny skupiny společnosti od zedníků až po doktory. A Slavii navíc ještě fandí spousta známých osobností,“ popisuje Vala.
Při zastupování fanoušků v jednání s klubem se naučil být diplomatický, jeho fanouškovská minulost zase funguje jako dobrý icebreaker při schůzkách s klienty.
„Zážitků mám díky fotbalu strašně moc. Třeba když jsme vyhráli derby a vítězný gól padl do branky, která byla nejblíž k nám, měl jsem pocit, že mi nadšením celá tribuna spadne na hlavu,“ vzpomíná. „Pomohlo mi to také v sebedůvěře. Když na vás kouká čtyři a půl tisíce lidí, odnaučíte se stydět a bát se,“ dodává s úsměvem.
Na Letné jsem se necítil dobře, ale snažím se oddělovat byznys od osobního života.
I když už dnes večer, až fotbalisté Slavie nastoupí k zápasu s Karvinou, populárního Strašáka pod tribunou Sever stát neuvidíte, z fotbalu rozhodně nezmizel. Dodnes nevynechá jediné domácí ani venkovní utkání Slavie, v Edenu navíc čte sestavy a stará se o předzápasový program.
„Prožívám nejlepší období v životě. Firmě se daří, mám krásnou rodinu a Slavia hraje Ligu mistrů, takže nevím, co víc bych si měl přát. To už by Slavie musela příští rok tu Ligu mistrů vyhrát,“ usmívá se Strašák. Tedy vlastně pan Lukáš Vala.
Trikoloru nechte na Vánoce za dveřmi a třicetileté výročí svobody oslavte autorským designem z Česka a Slovenska. Vybrali jsme pro vás sedm nejlepších ozdob z porcelánu, keramiky, kovu a dřeva, bez kterých se váš vánoční strom letos neobejde.
KŘAK
Vznešenosti bílého porcelánu se málokterý materiál vyrovná, což ve slavnostních vánočních chvílích oceníte dvojnásob. Jednoduché ozdoby z křehké hmoty vyrábí Martina Hudečková a Ľubomír Ontkóc v keramickém studiu KŘAK na pražském Smíchově.
Ze stesku nad přezdobenými dekoracemi vytvořili tradiční tvary baněk, šišek a rampouchů s kovovou koncovkou, která se dá ladit do odstínů zlaté, stříbrné, antracitové či měděné.
Martin Žampach
Vášnivý zájem o technologii 3D tisku odráží originální ozdoby designéra Martina Žampacha. Absolvent Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně se na techniku specializuje od roku 2014 a kromě dekorativních doplňků tiskne i vázy a stínidla pro lustry.
Ve třech barvách (červená, modrá a černá) seženete pouze u Czechdesign.
Ema Mamisu
„První vánoční ozdobu nám vlastně vymyslela jedna naše dánská zákaznice. Od té doby jsme se nápadem na ně inspirovali a dnes už je vyrábíme podle sebe,“ říká Barbora Diduchová, zakladatelka ateliéru Ema Mamisu.
Její ozdoby připomínají zvonky, které však namísto rámusu umí vyrobit kouzelnou atmosféru na chvojí nebo jedličce. Konec zlatého závěsu zdobí pravá říční perla, jež je stejně neopakovatelná jako ručně točený klobouček z keramiky. Koupíte na e-shopu a v obchodě Ema Mamisu na pražské Letné.
Studio Muck
Milovníky minimalismu potěší geometrické kousky od Studia Muck. Romana Jašková, Kristýna Kouřilová a Ondřej Červený je nechávají vyřezávat ze dvou kusů plechu pokovovaného mosazí v Preciose.
Jednoduché, ale úderné dominanty na stromeček jim ze skla ručně fouká a nad kahanem mosaz tvaruje šikovný řemeslník z Nového Boru. Obě kolekce připomínají blýskavý šperk vhodný jak na stromeček, tak větvičku ve váze.
Letošní novinková sada se dá věnovat jako pozornost nebo v tubusu v bezpečí uchovat po zbytek roku. Tři kovové nebo dvě skleněné koupíte na e-shopu Studia Muck za 490 Kč.
Na hravou notu hrají vánoční dekorace se zvířecími motivy designérky keramiky a porcelánu z Bratislavy Martiny Klbečkové. Svébytné postavičky ručně malovaných prasátek, sýkorek, koz, ryb, pand a buldočků jsou ze svátků přejedené skoro k prasknutí. Koneckonců jako všichni po vydatné štědrovečerní hostině.
V Praze seženete značku Minka v Debut Gallery a Czechdesign, v Brně a Ostravě v Ty Identity.
JAA∞TY
Proti svátečnímu shonu a rychlé spotřebě bojuje kolekce dřevěných ozdob Vánoční zvěř od JAA∞TY ilustrátorů Kristýny Gregorové a Josefa Klabana. Dekorace z přírodního materiálu vychází z krajiny českého lesa a vyrábí se v Beskydech za pomoci solární energie a udržitelných mořidel.
Kromě vánočního stromečku vám tak domov ozdobí i jeho lesní spolubydlící. Až Vánoce pominou, děti si s nimi vyhrají jako s loutkami. Zvířátka bezbolestně ulovíte na e-shopu JAA∞TY.
Výpečky
Na kouzlo nedokonalé ruční práce sází Tereza Beránková, vyrábějící pod pseudonymem Výpečky keramické hvězdy a kolečka s obtisky přírodních tvarů, automatickou kresbou nebo jednoduchými symboly.
Nechte se překvapit různorodostí dekorů na vánočním Lemarketu od 14. do 15. prosince nebo zajděte rovnou k Tereze do ateliéru ve Zborovské 40 na pražském Smíchově. Kdo ví, jestli u ní nepořídíte ten vánoční dárek, který vám stále schází.
Stála za tím debata o vrakovištích. Když se Tereza Lstibůrková bavila s kamarádem o tom, jak se tam nakládá s vyřazenými auty, přišla řeč i na bezpečnostní pásy, které většinou končí ve spalovnách.
To jí přišlo zbytečné, a tak začala přemýšlet, jak pásy, které ještě nedávno zachraňovaly životy, zrecyklovat a najít pro ně nějaký další účel.
K pobavení kamaráda si pár takových pásů vzala a ušila si z nich první tašku, která zaujala všechny v okolí. Bylo jasné, že tenhle nápad stojí za to rozvinout.
Dnes je značka ZasPas podepsaná pod skoro 4500 výrobků a tašky z pásů, které měly původně vyletět komínem jako nepotřebný odpad, teď nosí nejen nadšenci do udržitelné produkce po celém světě.
„Ty tašky jsou vlastně nezničitelné a vydrží celý život, což je pro zákazníky sice bonus, ale pro nás nevýhoda,“ směje se Lstibůrková, zatímco ukazuje hotové výrobky naskládané v dílně do krabic.
Pásy mají totiž nosnost asi 3,5 tuny. Jediné, co občas povolí, jsou prý švy, ale ZasPas nemají problém opravovat i po záruce. Nikdo jiný totiž takové tašky nevyrábí, a tak si svůj produkt poznají na 100 %.
„Když jsem si na začátku dělala průzkum trhu, jediný podobný projekt jsem našla v Americe. Tam si ale nejsem jistá, jestli jde opravdu o recyklace, na některých pásech totiž najdete i třeba potisk Mickey Mouse,“ krčí rameny. Pro ni je recyklace a záchrana vysloužilého materiálu hlavní motivací.
Právě o materiál ke zpracování zatím rozhodně nouze není. ZasPas spolupracují s blízkým vrakovištěm, kam si zhruba jednou za měsíc jezdí pro asi čtvrt tuny materiálu, a občas se najdou i další zdroje.
„Z Moravy nám toho jednou přivezli tři čtvrtě tuny. To jsme postupně zpracovávali půl roku,“ vzpomíná.
Zatímco na začátku si z vrakovišť odváželi otravný odpad, během let se přístup jejich provozovatelů zásadně proměnil.
„Když jsme pro pásy jeli poprvé na kamarádovo vrakoviště, jenom nad tím mávl rukou, tamní chlapi se smáli a nevěřili mi,“ vzpomíná Lstibůrková a smát se dnes může ona, jakkoli ten úsměv není zadarmo.
„Teď už je to docela byznys, začínají si totiž uvědomovat, že na tom můžou vydělat. Dřív to pro ně byl odpad a museli platit spalovnám za spálení, jenže když vidí, že se pořád vracíme, řekli si, že by mohli začít pásy oceňovat. Někde nám účtují po kilech, jinde za pytel a i cena se dost liší.“
Za šest let už s firmou přešili více než 48 kilometrů pásů z vyřazených aut a každý model od nich dostane tematické specifické označení, takovou vlastní „SPZ“, na které první tři písmena značí barvu, další dvě čísla model a poslední dvě jsou rokem návrhu.
Jako vzpomínku na auta, která už dojezdila, vyrábějí i tašky z pásů dodaných zákazníky.
Kromě toho ještě zákazníkům nabízí možnost nechat si vyrobit tašku z pásů, jež jim sami dodají, jako vzpomínku na auta, která už dojezdila. Každý z nich si s sebou navíc nese příběh – třeba ten, kdy jim zákazník poslal vrchní díl autospony, která mu při bouračce zachránila život. Pás hasiči přestřihli, ale sponu si nechal, a tak si ji nechal na památku všít do tašky.
I když prý výrobky s barevným akcentem nejdou na odbyt lépe než ty ostatní, v dílně ZasPas jsou rádi, když v zásilce z vrakoviště najdou pásy v jiné barvě než černé. Pásy se totiž nedají barvit.
„Zkoušeli jsme snad všechno, ale nic s tím nehne,“ krčí rameny Lstibůrková, „Nejčastěji jsou jiné barvy ve sportovních řadách, našli jsme dokonce i auto, kde řidič měl červený pás, spolujezdec modrý a vzadu byl zelený a stříbrný.“
Pásy si v dílně třídí podle barvy i podle vzoru, ale dva stejné skoro nenajdete, protože se můžou lišit i v rámci jednoho auta. Právě díky těmto drobnostem je každý výrobek originál.
„Většina lidí ani neví, jaké pásy v autě má. Já už mám profesionální deformaci,“ směje se Lstibůrková. „Sednu si k někomu do auta a hned si všímám barvy i vzoru,“ směje se.
První tašku si vyrobila ještě za studií, od té doby jí v repertoáru přibylo na 60 modelů tašek, kabelek, batohů nebo peněženek. Ze začátku pomáhala celá rodina, dnes se na fungování podílí hlavně ona s manželem.
„Manžel funguje jako ekonom, grafik, fotograf, závozník, dělá instalace, konzultuje, dává mi zpětnou vazbu, jezdí na vrakoviště…,“ vypočítává Lstibůrková.
Kromě nich se na tvorbě podílí ještě tři brigádníci a ZasPas spolupracuje i s nedalekou šicí dílnou, takže celkem to dá zhruba osm lidí. Nějaké velké rozšíření ale ZasPas zatím neplánuje.
„Nechceme sklouznout do sériovosti a stejně tak nechceme, aby měl náš originální produkt každý v republice. Raději se orientujeme na zahraničí,“ přidává Lstibůrek.
Zatím pronikli třeba do Švédska nebo Rakouska, zákazníky mají i za oceánem. Nacházejí je třeba se svým stánkem na designových trzích, kde se to turisty jen hemží. Ti pak výrobky nosí a propagují u sebe doma a dělají jim tak autentický marketing.
Největší reklamu jim udělalo vítězství v krajském kole soutěže pro začínající podnikatele T-Mobile Rozjezdy v roce 2014, které k nim přitáhlo pozornost zákazníků i novinářů.
Jinak ale přiznávají, že v marketingu trochu tápou. Mají sice pro značku účet na Facebooku i Instagramu, ale podle svých slov se s nimi zatím teprve učí. „Já sama osobní účet na Facebooku ani nemám,“ směje se Lstibůrková.
Pestrobarevné popartové kulisy, hudební mix techna a rokenrolových pecek Beatles. A do toho všeho Igor Rattaj tančící v převleku Elvise.
Na Slovensku byste v sobotu večer marně hledali rušnější místo než rozjetý klub Happy End v Jasné v Nízkých Tatrách. Opening zimní sezony největšího slovenského zimního střediska pod taktovkou společnosti Tatry Mountain Resorts je zkrátka událost, kterou si firma i její zakladatel a klíčový akcionář Igor Rattaj náležitě užívají.
A jede se dál. Jeden z největších provozovatelů zimních středisek ve střední Evropě už za týden otevírá sezonu v české horské jedničce – Špindlerově Mlýně. Nově navíc zajíždí své čerstvé alpské akvizice Mölltal a Ankogel v rakouských Korutanech. Zejména s ledovcovým Mölltalem má TMR velké plány.
„Rakouská střediska hodně rozšiřují naši sezonu. I v těch vysoko položených centrech, jako jsou Tatry, fungujeme od začátku prosince do poloviny dubna, zatímco na ledovci je sezona celoroční,“ vysvětluje provozní ředitel TMR Čeněk Jílek.
„Naše vize je proměnit ten ledovec v takové československé Chorvatsko v zimním balení. Zkrátka ledovec, který si vezmou Češi i Slováci za svůj,“ nastiňuje vizi společnosti. První, koho chce TMR do Alp nalákat, jsou držitelé sezonních karet, kterých má skupina celkem 28 tisíc.
Další cílovkou pro korutanská střediska jsou pak sportovní lyžaři. TMR má za sebou první námluvy s alpským oddílem Svazu lyžařů ČR. Uvažuje, že svazovou kartu prováže se svým věrnostním GoPassem, a české závodní lyžaře si tak dokonale připoutá. Vedle toho cílí i na kluby ze Slovinska a Chorvatska, jež to mají do Korutan výrazně blíž.
Aby ale Mölltal a Ankogel uspěly, musí pohnout s výstavbou ubytování. První v plánu je tak hotel s až tisíci lůžky, jehož projekt i potřebný pozemek byly součástí kupní ceny mölltalského areálu. Vedle toho chce TMR řešit někdy až moc drsné počasí na tamní třítisícovce.
„Rozkreslujeme rozvoj sjezdovek a lanovek o patro níž, ve dvou tisících metrech, kam lyžaře vyveze lanovka tunelem. Jde nám o to, aby se dalo ve středisku lyžovat, i když je úplně nahoře nesnesitelně,“ říká Jílek. Rakouské cíle jsou neskromné, během prvních sezon by chtělo TMR zvýšit návštěvnost ze 120 na 200 tisíc lidí.
Kde se naopak skupině nedaří, je český Ještěd. Areál na svazích nad Libercem není sice ztrátový, ale jestli se nepodaří postavit sjezdovku Skalka, s jejíž vidinou si TMR areál pronajalo, není dlouhodobě udržitelný.
Foto Zdeněk Fiedler
„Kupovali jsme to s tím, že sjezdovka byla v územním plánu. Dlouhodobě se nám ji ale nedaří prosadit a nemáme ani posouzení vlivu na životní prostředí EIA. Uvažujeme o tom, že od toho dáme ruce pryč. Už nyní připravujeme všechny věci na odchod z Liberce, pokud projekt příští rok nezrealizujeme,“ přiznal Jílek.
Nic takového nehrozí v případě Špindlerova Mlýna, kde se TMR podařilo po pěti letech dohadů a dvou zamítnutých EIA prosadit propojení lyžařských areálů Medvědín a Svatý Petr. Jílek coby dlouholetý šéf střediska mluví o této věci v superlativech.
„Je to ojedinělý projekt, myslíme si, že v Česku už nikdy nic takového nevznikne. Pro nás to znamená hrozně moc, protože tam skutečně přepíšeme historii českého lyžování,“ myslí si.
Ve Špindlu, kam ročně přijede půl milionu lidí, nelze očekávat další zvyšování návštěvnosti, která už je nyní naprosto na hraně. Co by ale propojení areálů přinést mělo, je rovnoměrné vytížení sjezdovek.
TMR ho chce docílit i takzvaným flexi pricingem, tedy cenovou politikou skipassů odvozenou od nákupu letenek. Cena skipassů tu bude každý den jiná, záležet bude na poptávce, počasí a dalších faktorech. Příznivou nabídku pak vychytají ti, kdo nakoupí s předstihem. Otálející lyžaři zaplatí klidně i třikrát víc.
Radost dělá TMR i polský Szczyrk na severní straně Beskyd. Areál vystavěný během dvou let na zelené louce má už 400 tisíc návštěvníků, další dvě lanovky a dvě sjezdovky v plánu a navrch získá jednu specialitu.
„Po dvou letech příprav jdeme do třetí ostré sezony, zainvestovali jsme 60 milionů eur, ten projekt je čirá radost. Máme velkou podporu města a svezli jsme se i na hladu Poláků po nových lyžařských centrech,“ pochvaluje si Jílek. „Momentálně s městem pracujeme na čtyřkilometrové lanovce, která by měla přepravovat lidi ze záchytného parkoviště přímo do střediska.“
Když se vrátíme na začátek, slovenská Jasná drží už několik let pozici nejnavštěvovanějšího lyžařského areálu na Slovensku. Trpí ale nedostatkem ubytovacích kapacit – stále je tu jen okolo tří tisíc lůžek, pro srovnání pětkrát méně než ve Špindlerové Mlýně.
TMR v Jasné připravuje hotel a staví kolonii takzvaných chaletů, tedy luxusních horských chat pro náročnou klientelu. Rozhodně nejviditelnější projekt tu má ale na svědomí konkurence: pětihvězdičkový hotel Damian, za kterým stojí mimo jiné společnost I.D.C. Holding.
Ani snahy největšího slovenského výrobce cukrovinek, známého především značkou Sedita a jejími tatrankami, ale nezhatily Rattajův elvisovský tanec. Zimní sezona zahájena!
