Největší tuzemský výrobce svařovacích a montážních linek pro automobilový průmysl – Chropyňská strojírna – otevřela dvě obchodní zastoupení v Německu. Firma, kterou řídí Robert Kudela a po boku mu stojí jeho otec a zakladatel František Kudela, nově zakotvila v Kolíně nad Rýnem a v Norimberku.
„Co se týče působnosti, chci firmu posouvat ze střední do západní Evropy. A chceme být tak blíže automobilkám jako je BMW či Opel a také nejvýznamnějším dodavatelům autoprůmyslu na úrovni Tier 1. Tedy firmám, jejichž výrobky míří přímo na výrobní pásy automobilek,“ uvedl pro Forbes Robert Kudela s tím, že v Německu zaměstnává zhruba třicítku pracovníků.
Pochopitelně nejvíce kvalifikovaných Němců s úzkými vazbami na autoprůmysl. Obě města jsou podle něj výhodná i regionálně, protože je z nich blízko do německých automobilových center Wolfsburg, Mnichov a Stuttgart.
Chropyňská strojírna má za sebou úspěšný rok 2018, kdy utržila jako skupina pět miliard korun a provozní zisk EBITDA dosáhl zhruba 300 milionů. Letos by tržby měly ještě o pětinu vyrůst na nový rekord. Společnost, která má zhruba 1200 zaměstnanců a v žebříčku největších rodinných firem podle Forbesu ji patří letos 26. místo, vyrábí nejen v Chropyni, ale také v Rumunsku, kde před šesti lety koupila firmu Ramira. V ní je dnes soustředěna největší porce její produkce.
Ochlazení v automobilovém průmyslu se podle Roberta Kudely zatím propsalo především do dodavatelských cen. Firmy z jeho branže, tedy výrobci přípravků na další produkci, jsou více závislí na tom, kolik automobilky chystají novinek, než na samotných prodejích. Navíc v poslední době profitovali z nástupu elektromobility, pro niž se musely výrobní linky upravovat, nebo stavět zcela nové.
Pochopitelně ale na celou branži dopadá nejistota z dalšího vývoje autoprůmyslu. Šéfové velkých firem stejně jako zákazníci trochu přešlapují na místě. Elektroauta jsou drahá a méně užitná, nad spalovacími motory zase visí ohrožení v budoucí legislativě.
Celodenní martyrium, ve které se zvrhlo hlasování o daňových změnách v Poslanecké sněmovně, zná svého hlavního poraženého. Tím je třetí nejbohatší Čech a majitel loterijního lídra Sazky Karel Komárek. Vládní koalice v čele s premiérem Andrejem Babišem totiž protlačila návrh, ve kterém se zvyšuje sazba daně pro číselné loterie ze současných 23 na 35 procent.
Ostatní typy hazardních her zůstávají na současných sazbách. Oddychl si třeba Marek Dospiva s Fortunou či berounští miliardáři z Tipsportu. Kurzové sázky zůstávají na 23 procentech. Technické hry, tedy výherní automaty, na 35 procentech. Babiš tedy číselnou loterii, kterou v Česku reprezentuje zejména legendární Sportka, dal na roveň výherním automatům, které se obecně považují za nejvíce škodlivé a návykové.
Babiš ale už dříve uvedl, že v případě loterie nezohledňuje ani tak její společenskou nebezpečnost, ale zejména její ziskovost. Číselné loterie totiž s výherním poměrem kolem 50 procent patří jednoznačně k nejziskovějším nejen hazardním odvětvím.
Premiér a miliardář v jedné osobě moc dobře ví, že například další zvýšení daní právě automatům, jejichž trh se po minulé vládní novele prakticky zhroutil, by více peněz do rozpočtu těžko přineslo. A tak se musel podívat na segment, v jehož rámci sice lidé nekončí v exekucích a na odvykacích stanicích, ale kde zůstává na straně firem nejvíce peněz.
Skokové zvýšení daně nejbohatší loterii v zemi citelně zabolí. Sazka v Česku v roce 2017 přijala na vkladech bezmála 13 miliard a z toho hrubé tržby dosáhly 5,4 miliardy. Z toho na loterijní daň při sazbě 23 procent zamířilo asi 1,25 miliardy. Nově by při stejné výkonnosti Sazka zaplatila skoro 1,9 miliardy. Loňské hrubé tržby navíc údajně překročily šest miliard. Takže aktuálně Komárkovi může jít zhruba až o 800 milionů korun ročně. A to už je pořádná suma.
Karel Komárek
Byl to právě Karel Komárek, kromě skupiny Sazka ovládající třeba těžební skupinu MND, kdo společně s Radovanem Vítkem Babiše po letech neochvějné pozice předskočil v žebříčku nejmovitějších českých podnikatelů. Zakladatel Agrofertu a politického hnutí ANO letos sestoupil na čtvrtou příčku. Je vtipnou ironií osudu, že právě tento daňový zásah, který se zásadně může projevit i v ocenění celé Sazky, může Komárka v žebříčku Forbesu odsunout právě za Babiše.
Dlouho to přitom vypadalo, že se oba čeští miliardáři dokážou domluvit. Před časem se podle informací Forbesu totiž rýsovala dohoda, že Babiš podpoří některý z pozměňovacích návrhů, které nakonec sazbu pro loterii sníží. Karel Komárek měl výměnou za to Babišovi pomoci s projektem čtvrtého mobilního operátora. Toho mohla podle některých spekulací budovat právě Sazka, která už na trhu působí coby virtuální operátor.
Z dohody ale nakonec nebylo nic. Jestli z ní vycouval nevypočitatelný Babiš, nebo se představa mnoha miliardových investic v telekomunikacích nakonec přestala líbit Komárkovi, není jasné. Navíc ministerstvo financí původně navrhovalo pro loterie sazbu „jen“ 30 procent. Na 35 ji nakonec ještě zvýšil návrh poslance ČSSD Ondřeje Veselého. Právě jeho návrhu se včera koalice chytla a prosadila jej přes nevoli opozičních politiků.
Co na to Karel Komárek? Babiš ho tímto krokem připravil, prakticky přes noc, o majetek odhadem za více než pět miliard korun. Nechá si to líbit? Anebo se tímto zařadí mezi aktivní Babišovy nepřátele z řad nejmovitějších Čechů, kteří budou premiérovi okopávat kotníky, kde se dá? Nebyl by rozhodně sám.
Padesátiletý Karel Obluk zanechal na české byznysové mapě výraznou stopu – jako technický ředitel a později i přechodný CEO pomohl dovést na americkou burzu český antivirový zázrak AVG. To bylo o pár let později spolknuto druhým tuzemským zázrakem jménem Avast, avšak Obluk byl už tou dobou z kola ven a věnoval se startupovým investicím.
„Jsem přesvědčený, že se v Česku může zrodit další success story, jakou bylo AVG nebo Avast, ostatně třeba Kiwi.com mělo dobře našlápnuto. Velmi nám v tomto ohledu pomáhá to, jak jsme zapojeni do mezinárodního prostředí – od Evropské unie až po různé obchodní spolupráce. V takovém prostředí volného trhu mohou vznikat opravdu veleúspěšné firmy,“ říká Obluk, který je partnerem fondu Evolution Equity Partners a zároveň zakládajícím členem českého spolku andělských investorů Garage Angels.
Jak složité je dnes spusit fond s palebnou silou 100 milionů dolarů? Stanou se díky WeWorku venture kapitáloví investoři opatrnějšími? A má být status jednorožce ultimátní metou? Poslechněte si celý podcast.
Josef Průša jede a nezastavuje. Za sedm let, co prodává své 3D tiskárny, vyrostl z malého kutila v lídra segmentu. Podle údajů analytické společnosti Context za druhý kvartál má na trhu desktopových tiskáren (s cenou do 100 tisíc korun) pětinový podíl a jeho nejbližší konkurenti jako XYZ Printing a Ultimaker mu z uctivé vzdálenosti koukají na záda.
Raketový růst ukazují i čísla z prodeje. Průša překročil milník 150 tisíc prodaných tiskáren a očekává další nával zákazníků, jelikož před pár dny začal přijímat objednávky na nový model MINI, jehož cena se poprvé dostala pod 10 tisíc korun (konkrétně 9990 korun).
„První ohlasy jsou hustý. Vypadá to, že se nám zadařilo, minimálně soudě podle čísel,“ říká Průša. „Když jsme předloni uvedli na trh náš bestseller, model MK3, měli jsme na něj za prvních 24 hodin 250 objednávek. U MINI to za stejnou dobu bylo 1200 objednávek.“
Josef Průša se svým bratrem Michalem v tajné laboratoři Prusa Research v Letňanech.
Firma Prusa Research by letos měla vytáhnout tržby na více než 1,5 miliardy korun a zisk EBITDA by se měl pohybovat někde okolo 300 milionů korun. Jejího zakladatele jsme dali na titulní stranu listopadového Forbesu, který dnes vychází. Tváří našeho časopisu je tak již podruhé – poprvé se jako „Mladočech“ objevil na obálce Forbesu v únoru 2014.
Devětadvacetiletý Průša, který je členem českého i evropského výběru 30 pod 30, ve velkém rozhovoru mluví o tom, jak si jeho firma stále zachovává punkový nádech a inovační drajv, proč si se všemi zaměstnanci tyká, jak mu mizí konkurence nebo jak se snaží, aby se mu z úspěchu nezamotala hlava.
Průša bezesporu patří k nejúspěšnějším českým podnikatelům narozeným po roce 1989. Své tiskárny prodal už do 179 zemí světa, a to ještě kvůli komplikovaným celním podmínkám zcela vynechává Rusko a Čínu.
Nejvíce zařízení putuje do USA (40 procent) a ani Česko není zanedbatelné – podobně jako Německo se na tržbách podílí osmi procenty. V mnoha částech světa platí rovnice 3D tiskárna = Průša. Vždyť každá desátá tiskárna na světě nese jeho jméno.
„Když to řeknete takhle, tak to zní… nic moc. Mělo by to být víc,“ netají ambice Průša. „Mně pořád přijde, že jsme teprve na začátku.“ Průša v interview také popisuje důvody, proč už není jediným vlastníkem firmy Prusa Research. Jeho jmenovec Ondřej, se kterým se dělí o vedení společnosti, drží shodný podíl 42,5 procenta a zbytek má Josefův bratr Michal, který je technickým mozkem značky.
„Nechtěl jsem na to být sám, sháněl jsem někoho pro manažerské řízení. Nedovedu si představit táhnout takovou firmu sám,“ dodává Josef Průša.
Chvilku si říkám, jestli to celé není jen nějaký hloupý vtip. Představte si, že přijdete na vrátnici provozní budovy Národního divadla v Praze a trochu nejistě oznámíte, že jdete do sauny.
Čekám, že mě vrátný vyrazí, ale místo toho mě s ledovým klidem posílá do výtahu. Fajn, možná to nakonec nebude vtip. Jedu do pátého patra, odkud pak ještě stoupám pěšky dvě patra až pod střechu, trochu nejistě zahnu do chodby, kde se čas zastavil zhruba v 80. letech, klepu na dveře a – tady to je.
Nejutajenější sauna v Praze a také sauna s největším geniem loci v Praze.
Na střeše jedné z budov Nové scény od architekta Karla Pragera, která je perlou brutalistické architektury v Česku, přímo v centru Prahy, funguje už 36 let sauna, o které jste nejspíš nikdy neslyšeli.
Celé ty roky do ní chodili jen herci a baletky Národního divadla, ale tenhle týden se poprvé, už zrekonstruovaná a v novém hávu, otevřela i veřejnosti z ulice. Utajená ale zůstala dál a její provozovatelé ji také chtějí ukrytou před davy lidí udržet co možná nejdéle.
Trojice, která za saunou stojí: Stanislav Majer, Miroslav Sládek a Lukáš Otevřel (zleva).
„To dobré zkrátka musíte chvíli hledat. Je to taková hra na něco nedostupného a trochu tajemný klub, kam se dostanete jen na pozvánku,“ usmívá se Lukáš Otevřel, který společně se svými partnery Miroslavem Sládkem a hercem Stanislavem Majerem letos na jaře uspěl ve výběrovém řízení Národního divadla, jež pro tehdy ztrátovou saunu hledalo nového provozovatele.
Ani jeden z nich samozřejmě neměl s provozováním sauny žádné zkušenosti. Kromě přátelství a lásky k saunování je ale spojovala také touha zachovat unikátní atmosféru místa, o kterém málokdo ví, ale které se za 36 let své existence stalo legendárním.
Otevřel, který mimochodem postavil a v pražských Holešovicích provozuje futuristický hausbót PortX, se v té době zrovna vrátil z Londýna, kam vyrazil s kamarádem hledat mizející krásu brutalistické architektury. Když se pak dozvěděl o tom, že je k mání divadelní sauna s brutalistickým interiérem od Pragera v Nové scéně, neváhal ani na okamžik.
„Manželka mi to zakázala a řekla mi, že jestli to myslím vážně, rozvede se se mnou,“ směje se Otevřel. „Tak jsem musel přijít na to, jak to udělat, abych se nemusel zabývat každodenním provozem, ale abychom zároveň tenhle prostor zachránili před velkými saunovými řetězci,“ dodává.
Základní myšlenka tedy byla jednoduchá – zrenovovat to omšelé a poničené, ale zároveň toho co možná nejvíc z původního interiéru zachovat. Plán, jak vrátit sauně někdejší lesk, se nakonec nejvíc líbil i Národnímu divadlu, takže Otevřel a spol. nakonec dostali – trochu i ke svému překvapení – zelenou.
„Chtěli jsme navázat na Pragera a ještě ho trochu povznést,“ popisuje Otevřel rekonstrukci, která trvala necelý půlrok a nakonec vyšla na méně než jeden milion korun. Srdcem celého prostoru, který Otevřel a spol. nazvali symbolicky Národní sauna, je kompletně nová finská sauna, do které se nyní vejde místo osmi lidí dvojnásobný počet hostů a která má dřevěný strop vyskládaný do tvaru české vlajky.
Přehnaný luxus, jacuzzi nebo okázalost, na kterou jste zvyklí z moderních wellness center, tady ale nečekejte. Národní sauna má kromě šaten jen tři části – centrální místnost, kde můžete posedět u stolků, napravo je odpočívárna s lehátky a nalevo je samotná sauna a ochlazovací bazének.
Starý a omšelý nábytek je pryč, zmizel i koberec, který na zemi vystřídala betonová stěrka, ale jinak většina Pragerových detailů zůstala. Včetně lustrů, typického dřevěného stropu nebo unikátního výhledu skrz skleněné panely na střeše na sousední Žofín.
A změnu nakonec přežilo i spojení s Národním divadlem, v jehož historické budově bývala mimochodem sauna dlouhé desítky let v suterénu. Herci a baletky, jejichž těla na jevišti dostávají pořádně zabrat, jsou proto dodnes zvyklí místní saunu navštěvovat a odpočívat v ní.
Aby bylo spojení s Národním divadlem ještě silnější, můžete si dokonce každý den v 19 hodin, kdy v sousední historické budově začíná večerní představení, užít audio přímý přenos z jeviště. Jen si to představte: ležíte v sauně a místo obvyklých uklidňujících melodií posloucháte operu.
Dostat se sem ale nebude tak jednoduché. Pokud nejste zaměstnanci Národního divadla, budete potřebovat jednu ze 300 členských karet, které stojí od 500 korun (dva vstupy měsíčně) až po tři tisíce korun měsíčně (neomezené vstupy) a které budou Otevřel a spol. prodávat na pozvání. Maximální kapacita Národní sauny je totiž jen 24 lidí.
Strop sauny má klínovitý tvar, aby připomínala českou vlajku.
V předem stanovených (a omezených) hodinách si ale můžete saunu vyzkoušet i bez členství. Více informací vám prý prozradí recepční sauny na telefonním čísle 704 909 091. „Sauna je i o pocitu v ní, proto tady nikdy nesmí být hlava na hlavě a musíme počet hostů regulovat,“ dodává Otevřel.
Nasadit si 3D brýle a nechat se strhnout dechberoucí vizuální show kapely Kraftwerk, která vložila genetický kód elektronické muzice – pro řadu návštěvníků letošního Metronome Festivalu to byl vrcholný zážitek roku. Na pražské Výstaviště jich v červnu dorazilo 18 tisíc.
Posunout ambice pořadatelů ještě dál mají pomoci noví partneři, které festival ohlásil v těchto dnech. Přípravný tým rozšíří zkušený promotér Serge Grimaux a Serge Borenstein s Janem Ludvíkem z Karlín Group. Tedy stejná skupina, která začala v červenci provozovat Forum Karlín.
Klíčovou osobou bude pro festival zejména Grimaux. Třiašedesátiletý Kanaďan v 90. letech založil první českou síť na prodej vstupenek Ticketpro, v Praze pořádal obří koncerty The Rolling Stones, Michaela Jacksona nebo Davida Bowieho. Především však na sklonku 70. let stál u zrodu dnes největšího jazzového festivalu na světě.
Mezi Montreal International Jazz Festivalem a Metronomem vidí Grimaux řadu paralel. „Prahu považuji za skvělé místo pro podobnou akci, nahrává nám i perfektní termín na začátku festivalové sezony a obrovský potenciál díky dosavadní práci výkonného týmu.“
Zakladatelé festivalu David Gaydečka a Martin Voňka mluví o začátku nové éry a významném kroku k realizaci snu, s nímž akci před čtyřmi lety zakládali: udělat z něj jedničku mezi metropolitními hudebními festivaly. I proto přibyla do názvu lokalizace, festival se od pátého ročníku bude jmenovat Metronome Prague.
„Pro další rozvoj tak získáváme nejen finanční injekci, ale především partnery, kteří disponují značným know-how a rozsáhlou sítí mezinárodních kontaktů,“ raduje se Gaydečka.
Oproti čtyřicetimilionovému rozpočtu prvního ročníku nabobtnal letošní budget téměř na dvojnásobek. Gaydečka je rád, že letos poprvé se Metronome téměř překlopil do černých čísel. „Oproti původním plánům jsme jen v nepatrném skluzu.“
Kraftwerk na Metronome Festivalu v roce 2019. Foto: Metronome
Aktuálně zajímavé světové kapely jsou ovšem drahé, honoráře se mohou vyšplhat až k milionu dolarů za vystoupení. Přestože výši investice partneři zveřejnit nechtějí, netají se ambicí přitáhnou na festival umělce z nejvyšší hudební ligy.
Na jména headlinerů příštího ročníku si budeme muset ještě chvíli počkat, dramaturgie festivalu se ale zřejmě měnit nebude. „Náš typický návštěvník je člověk mezi 25 a 45 lety, který si chce hudbu užít v prostředí a komfortu velkoměsta,“ konstatuje Gaydečka s tím, že je to poněkud širší věkový rozptyl, než u hudebních festivalů bývá obvyklé. I proto bývá line-up stavěn tak, aby si v něm vybral každý.
Navíc jde o zhýčkané návštěvníky, které je potřeba opečovávat. Návštěvnický komfort tak patří od začátku k prioritám festivalu. „Nejúspěšnější hudební události ve světě bývají často vyprodané ještě před zveřejněním line-upu umělců. Stejně důležité jako to, koho přivedete na jeviště, je vytvoření atraktivního prostředí, ve kterém lidé chtějí trávit čas. A pokud se bavíme o městských festivalech, důležité je taky vytvořit prostředí, které vhodně zapadne do existující komunity,“ míní Grimaux.
Organizátoři plánují zvětšit plochu festivalu na pražském Výstavišti, aby si lidé odnášeli zážitek z akce, kde máte prostor a nikdo vám nešlape po hlavě. Už letos šlo celý festival obkroužit po cestách lemovaných stánky s jídlem všeho druhu. Prakticky zmizely festivalové „cetky“, které zaplevelují konkurenci. Na Metronomu navíc k nadšení návštěvníků nejsou ani fronty.
Recenzenti i návštěvníci shodně chválí pořádek a čistotu, méně už bezhotovostní platební systém, který Metronome zavedl na třetím ročníku. Snahu o inovaci domácího festivalového provozu však napoprvé neprovázela zcela perfektní exekuce.
Výsledek? Naštvaní diváci a kritika na sociálních sítích kvůli špatné komunikaci, refundačním poplatkům nebo nefunkční online síti na spárování účtu se vstupenkou. Pořadatelé se však z chyb poučili a v dalším roce většinu problémů vychytali.
Metronome Prague se po čtyřleté existenci zavedl komfortní atmosférou a radostí, kterou je na festivalu cítit z obou stran pódia. Teď míří dál. „Naším cílem je naučit mezinárodní festivalové publikum, že festivalové léto začíná s Metronomem Prague,“ shoduje se nový producentský tým.
Má
krásný minimalistický design od studia Olgoj Chorchoj, celý je z
nerezu, všechny trubky v něm jsou do posledního milimetru
chlazené, za hodinu se na něm dá vyčepovat 200 piv ve špičkové
kvalitě, vyšel na 1,5 milionu korun a ve své hospodě ho teď
můžete mít i vy.
Úspěšná
gastronomická skupina Ambiente Tomáše Karpíška, do které patří
26 podniků včetně sítě hospod Lokál nebo michelinská
restaurace La Degustation Bohême Bourgeoise, se pouští do nového
byznysu – prodeje unikátních výčepů, které vyvinula a se
kterým chce prorazit i ve světě.
„Věříme,
že české pivo má potenciál i mimo Česko, což jsme si už před
lety ověřili v naší Hospodě v New Yorku. A tohle je cesta, jak
dostat českou pivní kulturu do světa,“ ukazuje Karpíšek pyšně
na nerezové monstrum, které dnes poprvé představil v pražském
Lokálu v Dlouhé ulici.
Abyste
tomu dobře rozuměli, zakladatel Ambiente je pivem posedlý.
Respektive jeho kvalitou, kvůli které konec konců před 10 lety
vymyslel i Lokály. Karpíška totiž štvalo, že Plzeňský
prazdroj chutná úplně jinak v pivovaru a úplně jinak ve většině
hospod. A chtěl tomu přijít na kloub.
„V
Lokálech v podstatně poslední roky neřešíme nic jiného, než
jak pivo posunout ještě dál. V celém procesu je totiž spousta
slabých míst, které musíte vychytat, je za tím strašně práce.
A tohle je výsledek,“ říká mistr výčepní všech Lokálů a
spoluautor výčepu Lukáš Svoboda.
Pravdou
je, že pivo v Karpíškových Lokálech chutná objektivně jinak.
Lépe. Podle Karpíška jsou klíčové dvě věci. Zaprvé čistá
sklenice, která je vychlazená a mokrá. „Sebemenší prach, který
tam zůstane, pak způsobuje v pivu bublinky, které sice mají
režiséři v reklamách rádi, ale jinak je to špatně,“ říká.
Druhou
podstatnou věcí je nízká teplota a správné vychlazení.
„Normálně stojí pivo v hospodě v sudech v teple, a pak se při
čepování prudce zchlazuje. To mu samozřejmě také nedělá
dobře, takže se snažíme, aby pivo u nás neprocházelo žádnými
teplotními výkyvy,“ popisuje Karpíšek.
Zatímco
samotný pivovar doporučuje svůj slavný ležák čepovat v teplotě
5-7 stupňů, což by mělo zaručit jeho nejlepší chuťové
vlastnosti, v Karpíškových Lokálech ho chladí ke třem stupňům,
aby se na požadovanou teplotu dostalo po pár minutách, a vy ho pak
nedopíjeli příliš teplé.
Tohle
všechno už Karpíšek a spol. uměli. Chyběla ale ještě jedna
věc. Vymyslet výčep, ke kterému nebudou pivní tanky připojené
odněkud z vedlejší místnosti, kompletně všechny rozvody budou
chlazené a jeho součástí bude i sanitární systém, takže celý
výčep bude jednoduchý na údržbu.
Pro
Karpíška to bylo něco jako svatý grál, vrchol jeho snažení o
to, jak načepovat pivo, které se bude blížit dokonalosti a nic už
na něm nepůjde zlepšit. A také šance, jak jednoduše přenést
způsob, jakým o pivo pečují v jeho Lokálech, kamkoliv na světě,
kam se tenhle výčep vejde.
Proto
oslovil designera Michala Froňka z Olgoj Chorchoj a společně se
Svobodou a Pavlem Kuncem, který se v Ambiente stará o
gastrotechnologie, vymysleli výčep, který přesně tohle splňuje.
Nechali si ho patentovat a postupně by ho chtěli zavést do všech
Lokálů.
„Při promýšlení návrhu jsme se inspirovali tím, jak historicky vypadaly klasické výčepy, apropojili jsme to s moderním čistým designem a nejnovějšími technologiemi. Deska starých výčepů byla velmi často z kamene, a to jsme se rozhodli zachovat,“ vypráví Froněk.
Na
vrchu výčepu proto téměř doslova levituje 300 kilogramů těžké
deska z křemence, který příjemně narušuje sterilnost okolního
nerezu. Pod tím jsou pak dva 500litrové tanky na pivo, které ale
mohou mít libovolnou velikost, protože pro menší hospody nebude
dávat taková kapacita smysl.
Přesná
cena, za kterou bude Ambiente své výčepy dodávat, ještě nebyla
stanovena, ale Karpíšek ji odhaduje někde mezi jedním a dvěma
miliony. Nejprve by se měly objevit i v ostatních Lokálech,
Karpíšek ale uvažuje i o úplně novém formátu hospod, které
budou postaveny na tomto výčepu.
„Prodáme
to klidně i konkurenci. Pro obyčejnou malou hospodu to asi bude
příliš drahé a lepší restaurace, pro které to dává vzhledem
k ceně smysl nejvíc, zase nejsou přímou konkurencí Lokálů,“
říká Karpíšek s tím, že hlavní cíl je dostat výčep do
zahraničí. „Dovedu si představit, že takový výčep může
stát klidně v Londýně na nádraží,“ dodává úspěšný
restauratér.
Generální ředitel Zootu Lukáš Uhl na říjnové konferenci Eshopista, kterou pořádá společnost Acomware, popsal příčiny pádu největšího českého e-shopu s módou a také nastínil plány do budoucnosti. Uhl je v čele Zootu, který prochází reorganizací, od ledna letošního roku.
Víte, jak se v módní e-commerce stát milionářem? Musíte začít jako miliardář…
Ale teď vážně. Zoot je velmi zajímavý příběh, do kterého jsem naskočil na začátku letošního roku. Když jsem přišel v lednu do firmy, zjistil jsem, že není na výplaty, a žádný dodavatel nám už nechtěl nic dodat. Sklad byl poloprázdný a byly vypnuté všechny reklamní sítě včetně Seznamu, Facebooku a Googlu.
Do léta jsme žili v „hasičském“ režimu, kdy jsme uhasili střechu, ale zjistili, že nám hoří židle. V létě se ovšem situace začala otáčet a my už měli čas uvažovat, jak firmu rozvíjet dál.
Teď jsme na tom lépe a plníme reorganizační plán. V září jsme měli tržbu 68 milionů korun a pořád míříme na 750 milionů korun celkových tržeb za letošní rok. To oproti loňské miliardě není zase takový pokles, když si uvědomíme, co všechno se stalo. Jasně, jsme pořád v červených číslech, pořád pod nulou, ale jen malinko.
Miliarda tržeb byla jedním z prvenství, která u nás Zoot ve svém segmentu získal. Také byl první, kdo vydal dluhopisy, rozvinul celosvětově unikátní model výdejen a rychle expandoval do několika zemí. Jenže pak předvedl spektakulární pád.
Jaké byly jeho příčiny? Deset lidí by vám řeklo deset příčin a já to respektuju. Každopádně tady je můj pohled: sešly se dohromady tři věci, které pád způsobily, a kdyby byť jedna z nich chyběla, nemuselo by to dopadnout tak tvrdě.
1) (Ne)profitabilita
To byl základní problém. Zoot nebyl nikdy – byť na jediný měsíc ve svém životě – v plusu. Jen ztráta za minulý rok činila přes 200 milionů korun. U firmy, která má miliardu obrat. Kumulovaný dluh na začátku roku 2019 činil tři čtvrtě miliardy, mnoho z toho po splatnosti.
Zoot dělal velmi zajímavé věci a vybudoval silnou značku, na druhé straně měl prostě příliš velké náklady. Jen loni na jaře bylo například na marketingu kolem 100 lidí.
Byl to pozůstatek doby, kdy byly peníze na účtu a firma chtěla jít po všech příležitostech, které okolo sebe viděla. Zoot byl velmi dobře financován, takže si mohl dovolit jít snadnou cestou – přidávat lidi a tolik neřešit efektivitu. To je rys, který jsem viděl mnohokrát v zahraničí u dobře financovaných startupů: pokud nějaké oddělení nestíhá, přidám člověka, místo abych řešil jeho efektivitu.
Dám vám jeden příklad: krátce poté, co jsem nastoupil, jsem v kuchyňce pořád potkával jednoho kluka. Tak jsem s ním po pár dnech dal řeč. Probíhalo to asi takhle:
Čau, já jsem Lukáš.
Čau, já jsem Kamil.
Co děláš, Kamile?
Domlouvám komisní prodej hrnečků na výdejnách.
Jak dlouho jsi v Zootu, Kamile?
Půl roku.
A kolik jsi toho domluvil?
Jeden deal.
Hmm. A kdo je tvůj šéf?
Já vlastně nevím. Ale nejvíc se bavím s Magdou.
Tak jsem šel za Magdou, co to má znamenat. A Magda povídá: Já nevím, to není můj podřízený.
Lidí, kteří do Zootu chodili a dostávali mzdu či fakturovali, a přitom nebylo jasné, co dělají, bylo mnoho. Museli jsme s tím rychle něco udělat. Štvala mě i pracovní morálka. Když jsem procházel po kancelářích, na monitorech lidí jsem viděl samý Facebook a YouTube.
Na to jsem nebyl zvyklý. Při stěhování kanceláří mi majitel stěhovací firmy řekl: „Když jsme přesouvali stůl toho a toho člověka, váš technik nám řekl, že tihle dva nemohou sedět s monitorem do kanceláře, protože hrají v práci World of Warcraft.“ Cítil jsem malý drajv, chyběla mi tam taková ta zdravá nervozita.
Zoot zpočátku rostl o 40 až 60 procent, někdy i více, což bylo pochopitelně atraktivní pro investory. Ale v momentě, kdy na začátku loňského roku růst polevil, už obrázek nevypadal tak růžově. Stalo se, že potenciální investor kvůli tomu radši ze Zootu vycouval. Když investor vidí silnou dynamiku a růst do vyššího objemu, přimhouří oko i nad leckterými problémy. Ovšem tohle už najednou v Zootu nebylo.
Zajímavé je srovnání s tím, co v Česku provádí Zalando a About You. Každé z nich za poslední rok utratilo za marketing kolem 400 milionů korun (jen pro srovnání: my jsme za stejnou dobu investovali do marketingu 40 milionů korun). Za rok jsou Zalando a About You rázem podobně velké jako my. Zootu to zabralo 10 let a potřeboval na to pětinásobné množství peněz. Je tedy vidět, že tempo růstu bylo vzhledem k očekávání a investicím historicky příliš pomalé.
Generální ředitel Zootu Lukáš Uhl.
3) Kapitálová struktura
Posledním problémem byl poměr mezi vlastním kapitálem a dluhovou složkou. Jak víte, Zoot vydal dluhopisy celkem za 230 milionů korun a zároveň měl silné bankovní financování, něco mezi 200 a 300 miliony korun, plus k tomu závazky z obchodního styku.
Já sám jsem se na sklonku loňského roku, kdy ještě nebyl insolvenční stav, snažil získat od investorů peníze na koupení a transformaci Zootu. Měl jsem připravenou story, oběhl jsem několik investorů, spousta z nich uvěřila transformačnímu výhledu, ale každý se pak podíval na rozvahu a řekl: „Zadlužení je tam moc velké. Tři čtvrtě miliardy, to je fakt moc. I kdyby firma generovala zisk 100 milionů ročně, tak sedm osm let jen splácí dluh a pak teprve začne něco vracet.“
Problémy Zootu, které vedly k jeho pádu, vidím jako trojnožku: profitabilita, tempo růstu, výše dluhu. Stačilo by, aby jeden z těchto tří problémů nebyl tak hluboký, a Zoot nemusel dopadnout tak, jak dopadl. Také se domnívám, že kdyby Zoot byl v Německu nebo v Británii, kde je jiný potenciál trhu, přes všechny problémy by se nějaký investor našel a pokračovalo by se dál.
Vratky. Jak to s nimi je?
Často se mě lidé ptají na vratky, protože to je jedna z nejznámějších věcí okolo Zootu. Všichni říkali: 75 procent vráceného zboží, to je strašné, kvůli tomu to padlo. Já jsem si to nejdříve myslel taky. Nastoupil jsem do Zootu, že jdeme rázně zatočit s vratkami, ale ukázalo se, že to je trošku jinak.
Když jsem se ponořil do detailu a prošel jsem si celý náš proces – dal jsem si směnu ve skladu, byl jsem na výdejně atd. –, zjistil jsem, že vratky nejsou zase tak velkou nákladovou položkou. To, že picker na skladě hodí do objednávky čtyři kusy místo dvou, ho stojí vteřiny navíc. To není zásadní zdržení a zásadní náklad.
Auto, které jede na výdejnu, tam stejně jede. (V Praze dvakrát, mimo Prahu jednou.) Jestli je tam o něco víc, nebo míň svetříků, to nehraje moc velkou roli. Zpětný proces, tedy samotné vrácení zboží, to taky není žádné drama. Před paní ve skladu přijede koš, ona každý kus obratně složí a jde o minuty. Takže když to sečtu a férově alokuji, vratky nás stojí koruny za vrácenou položku.
Jinými slovy, i kdyby vratky prakticky zmizely, na ekonomiku firmy to nebude mít žádný zásadní vliv. Ať si to dokážete představit: kdybychom srazili vratky na příjemnou úroveň 30 až 40 procent, ušetříme milion dva měsíčně. A naše měsíční náklady jsou cca 27 milionů (pro srovnání, loni to bylo 65 až 70 milionů). Bylo by to příjemné, ale nijak zásadní.
Zároveň bychom u toho ale přišli o důležitý benefit: každý, kdo si zkusil koupit módu online a chtěl něco vrátit (tedy vlastně každý), ví, jak je nepříjemné jít si na poštu stoupnout do fronty. V případě našich výdejen, kdy si člověk zboží zkusí a vezme si jen to, co chce, je ta zákaznická zkušenost naprosto v pohodě.
Každý, kdo si zkusil koupit módu online a chtěl něco vrátit (tedy vlastně každý), ví, jak je nepříjemné jít si na poštu stoupnout do fronty.
Vratky na výdejně odrážejí přirozené lidské chování. Pokud si chci v H&M koupit tričko, také si do kabinky vezmu čtyři různé kusy a koupím si pak jedno. Mám tedy vratku 75 procent. Jen v tomto případě to nic nestojí. Náš úkol tedy je posílit ekonomiku Zootu jinak než přes snižování vratek.
Takže já teď s opatrnou rozvahou za Zoot tvrdím: Milujeme vratky. Vratky, respektive výdejny, které vratky vytvářejí, jsou totiž nástroj, jak penetrovat trh. Viděli jsme to třeba na příkladu Zlína. Otevřeli jsme tam výdejnu a najednou se tam zdvojnásobily tržby. Je to strašně silný marketingový nástroj. Až tak silný, že kdybychom výdejny zavřeli, může se zavřít celý Zoot. Bez nich by to prostě nešlo.
Suma sumárum, když se podíváte na strukturu nákladů, zjistíte, že většina z nich je fixních. To znamená, že je musíme zaplatit, i kdybychom za měsíc prodali jen jedno tričko. Znamená to, že firma má přirozenou velikost, kdy dokáže fungovat. Když je nad ní, dokáže generovat profit. Když se ovšem dostane pod optimální velikost, generuje ztrátu. A to velmi rychle.
Co teď máme v plánu dělat pro lepší budoucnost Zootu? Vytyčili jsme si několik úkolů a naše nová strategie je založená na dvou věcech:
1) Distribuce (offline)
Naše zahraniční konkurence má řadu výhod: neomezené množství peněz, širší nabídku produktů, lepší marže, větší peníze na marketing a technicky sofistikovanější lidi na něj (best of Europe, v Zootu best of Czech). Na jejich bojišti to nevyhrajeme. My to můžeme vyhrát jedině tak, že si vybereme jiné bojiště. Reálnou příležitost vidím právě v distribuci.
Když otevřeme výdejnu, hned vidím vylepšenou tržbu. Chceme jít do obchodních center. V létě jsme otevřeli první výdejnu v Centru Černý Most, která již ekonomicky funguje. Už teď si výdejna vydělá sama na sebe. Kamenný prodej ve fashion branži je pořád šestkrát sedmkrát větší než online, většina lidí prostě stále nakupuje tak, že jde reálně do obchodu.
Hledáme i nové partnerské výdejny v místech, kam regulérní výdejnu nedáme, protože to je moc malé: menší města a městské části velkých měst. Třeba Příbram, Strakonice, Frýdek-Místek nebo i Praha-Žižkov či Řepy. Ale pokud tam je někde na náměstí obchůdek s módou, taková „Zásilkovna s kabinkou“, je to pro nás příležitost. V srpnu jsme takhle otevřeli prvních pět partnerských výdejen a za září měla tato města i pětinásobný nárůst tržeb.
2) Private label
Posilujeme výrobu našich vlastních značek oblečení (Zoot a Ojju). Poprvé jsme nechali udělat kolekci dámských kabátů, svetrů, šatů i bot – je tam vevnitř našité malé „Zoot“, máme na tom mnohem lepší marže a prodává se to skvěle. Je to vždy třetí či čtvrtá nejúspěšnější značka v dané kategorii, a to s tím teprve začínáme.
Letos jsme pro private labely nakoupili zboží ve vybraných kategoriích za 11 milionů korun, přičemž náš celkový sezonní (půlroční) nákupní budget je 250 milionů korun. Příští sezonu by to mělo být za 30 milionů.
Bylo to nejdelších 10 měsíců v mém životě. Obrovský stres, tlak ze všech stran a nejednou chvíle, kdy se mi dělalo i fyzicky špatně.
I aktuální čísla nám dávají naději na lepší zítřky, i když je jasné, že letošní rok bude silně ztrátový: na začátku roku jsme hodně krváceli.
Přiznám se, že to bylo nejdelších 10 měsíců v mém životě. Obrovský stres, tlak ze všech stran a nejednou chvíle, kdy se mi dělalo i fyzicky špatně. Nešlo dělat nic jiného než se zakousnout a jít hlavou proti zdi – při dostatečné odolnosti ta zeď nakonec vždy ustoupí. Dnes vím, že jsem udělal správně.“
Když představí superb v nejvyšší výbavě, která z něj udělá nejdražší škodovku, je to událost. Když do kodiaqu namontují nejsilnější motor v historii, mluví o tom všichni petrolheadi.
Jenže nic z toho není pro Škodu tak důležité jako to, co si lidé budou myslet o nové octavii. Tedy autu, kterého v Mladé Boleslavi vyrobí ročně přes 400 tisíc, které tvoří třetinu prodejů a které je kromě Česka nejprodávanějším autem třeba ve Švýcarsku, Polsku, Chorvatsku nebo Estonsku.
Tohle auto totiž určuje, jak se automobilce, která vygeneruje ročně 450 miliard korun, bude letos dařit – a tím pádem i Česku, protože Škoda se na HDP celého Česka podílí až pěti procenty.
Nová Octavia IV Combi. Foto: Škoda
Proto byl dnešní večer pro Škodu tak důležitý. Nezvykle v Česku, v pražském Veletržním paláci, totiž po sedmi letech velkolepou show představila novou generaci svého bestselleru, modelu Octavia.
„Výsledkem je nejlepší octavia všech dob, která je prostornější, praktičtější a bezpečnější než kdy předtím. Nová generace, která přichází v době šedesátého výročí tohoto modelu, znamená velký krok kupředu,“ připomněl šéf Škody Bernhard Maier, že první octavii vyrobili v Mladé Boleslavi už v roce 1959 a od té doby jich z výrobní linky sjelo už přes 6,5 milionu kusů.
Octavia čtvrté novodobé generace je oproti té předchozí nepatrně delší (o 19 milimetrů) i širší (o 15 milimetrů), má také větší zavazadlový prostor, ale co vás asi zajímá stejně nejvíc, je její vzhled.
Interiér nové octavie. Foto: Škoda
A s ním Škoda potvrdila, co naznačila už loni, kdy představila model Scala – mladoboleslavská automobilka už zkrátka nechce být vnímána jen jako praktická a dostupná značka pro každého, ale chce vzbudit víc emocí, být designově víc vzrušující a působit prémiovějším dojmem.
Octavia je v tomto ohledu scale hodně podobná. Přední část má podobně ostré rysy, tvar chladiče i trojúhelníkové světlomety, které mimochodem mohou být vybaveny technologií full LED Matrix, což znamená, že můžete mít neustále zapnutá dálková světla, aniž byste jimi někoho oslňovali.
Nová Octavia liftback. Foto: Škoda
Přepracovaná je i záď, kde se také zmenšily světlomety, protáhly se víc do středu a místo loga přibyl pod zadním oknem velký nápis Škoda. Automobilka si dala s designem hodně záležet a povedlo se jí u liftbacku dosáhnout hodně nízkého součinitele odporu 0,24, což znamená, že nová octavia patří ve své kategorii k autům s nejlepší aerodynamikou.
A zapomenout nesmíme ani na interiér, kde najdete multifunkční dvouramenný volant, na kterém lze ovládat až 14 funkcí, přístrojovou desku rozdělenou do několika horizontálních úrovní, desetipalcový displej, nové ambientní osvětlení a také volič automatické převodovky.
Nová Octavia Combi. Foto: Škoda
Čerstvě odhalená octavia si také odbyla několik úplných novinek – je to vůbec první škodovka, do které si můžete objednat head-up displej. Na přání můžete dostat automatickou převodovku se systémem shift-by-wire, což znamená, že převodovka řadí elektronicky, a poprvé je ve škodovce k dispozici také asistent vyhýbání, asistent pro odbočování nebo vystupování z vozu.
V nabídce bude octavia s osmi různými typy pohonů, ten nejslabší, litrový benzinový motor TSI, má 110 koní a z nuly na 100 zrychlí za 10,6 vteřiny, nejsilnější pak bude plug-in hybrid, jehož kombinace spalovacího motoru (1,4 TSI) a elektromobilu vygeneruje výkon 204 koní.
Ceny nové octavie Škoda ještě neuvedla, jisté je, že vyrábět se začne nejprve verze kombi, výroba liftbacku naběhne až na jaře příštího roku.
Takovou proměnu česká železnice nepamatuje. Z bídné trati odsouzené k zániku je suverénně nejmodernější regionální dráha v celé zemi. Klikatá železnice z Lovosic do Mostu, přezdívaná Švestková dráha, se vine mezi vyhaslými sopkami Českého středohoří od roku 1898. Jezdili po ní horníci do mosteckých dolů nebo se tudy sváželo ovoce z okolních rozlehlých sadů. Jak název napovídá, hlavně švestky.
Moderní doba
ovšem s lokálkou dost zacvičila. Ovoce už nikdo vlakem
nevozí a lidé z pomalých vlaků přesedli do autobusů.
V roce 2007 tu tak motoráky dojezdily a o sedm let později
železniční správci nabídli čtyřicetikilometrovou spojku coby
zbytnou k prodeji. A kupec se našel. Společnost AŽD Praha.
Dominantní výrobce drážní zabezpečovací techniky, který loni
hospodařil se sedmimiliardovým obratem a téměř půlmiliardovým
ziskem.
Firma těsně navázaná na českou železnici si trať s ještě jednou nepoužívanou lokálkou koupila v roce 2016 za šest milionů korun. Původně mělo jít o rychlé peníze. Získat, povinných pět let držet ve správě a poté rozprodat, co se dá. Nakonec ale vše dopadlo trochu jinak.
Drážní firma trať opravila, namontovala do ní svou nejmodernější techniku a celkem do ní napumpovala 100 milionů korun. Za stejnou částku koupila a zmodernizovala čtyři německé vlaky a v půli prosince tu spouští na objednávku Ústeckého kraje pravidelný provoz.
Trať kontrolují drony. Foto: AŽD
Společnost operující v celé střední Evropě, na Balkáně, v Turecku či v Malajsii si zkrátka na 40 kilometrech otevřela showroom, kde chce zákazníkům demonstrovat, co všechno na dráze dokáže. „Trať nám tu budou například kontrolovat drony. Vyletí z hangáru, podle GPS najdou místo problému, kamera zacílí na kolejnici, rozpozná případný lom a závažnost závady,“ popisuje jednu z vychytávek generální ředitel AŽD Praha Zdeněk Chrdle.
Dlouholetý šéf firmy projektem evidentně žije, sám ho protlačil a během prázdninového zkušebního provozu tu také motoráky sám řídil. „Startujeme v neděli 15. prosince, první vlak jede v 0:24. To tady budeme asi všichni, je to pro nás srdeční záležitost,“ povídá na nádraží v Třebívlicích, kde se budou vlaky potkávat.
Pohled do lovosického velína. Foto: AŽD
Ve zdánlivě obyčejné vesnické stanici se ukrývá technologické srdce celé dráhy, místo desítek pák ovládajících výhybky a výpravčího v červené čepici je malá budova nacpaná elektronikou. Vlaky na dráze umějí automaticky zpomalit i zastavit, nepotřebují výpravčí ani semafory. Operátoři v lovosickém velínu tak mohou klidně svačit a dohlížet na to, zda vše funguje správně.
„Zkrátka vše je připravené na to, abychom tady vyzkoušeli vlaky bez strojvedoucích. Chvilku to ale potrvá. Jsme přece jen v otevřené krajině, kde je spousta divoké zvěře. Já sám jsem srazil tři srny, ovci i divoké prase. A to jezdím jednou za měsíc,“ říká Chrdle.
Z dalších vychytávek jmenuje inteligentní zastávky s úsporným osvětlením a hlášením pro nevidomé. Na dráze se má testovat i součinnost s několika mobilními aplikacemi. Díky jedné by si lidé měli dopředu objednat zastavení vlaku, druhá je zase při poslechu hudby varuje před blížícím se vlakem.
Největší předností celé dráhy je ale podle jejího majitele to, že se stala konkurenceschopnou. Díky repasi, systému řízení i automatickým přejezdům se závorami tu vlaky zrychlily o půl hodiny a nyní dokážou z Mostu do Lovosic dojet za 52 minut, tedy o 26 minut rychleji než autobus. I díky tomu si kraj na dráze objednal pravidelnou dopravu a firmě se může její showroom i rentovat. A vydělají i cestující, kteří se zcela nečekaně dočkali dráhy 21. století.
Ikonický Hotel InterContinental v centru Prahy čekají změny. Nově jej bude provozovat luxusní hotelový řetězec Fairmont. S ním se dohodli čeští majitelé budovy hotelu, miliardáři Oldřich Šlemr, Pavel Baudiš a Eduard Kučera, na dlouhodobé spolupráci. Někdejší gumárenský magnát a zakladatelé Avastu hotel získali koncem loňského roku od skupiny J&T za více než pět miliard korun.
Původem kanadská luxusní značka, která je dnes součástí mezinárodní hotelové skupiny Accor, by měla řízení hotelu převzít příští rok na jaře a následovat by měla i změna názvu. Značka InterContinental tak z Prahy zmizí po více než 40 letech. Od 1. května příštího roku by měl hotel nově nést název Golden Prague Hotel managed by Fairmont, odkazující na jméno známé střešní restaurace hotelu Zlatá Praha.
Podle zástupců obou stran jde o dlouhodobou manažerskou smlouvu na 25 let s opcí. Cenové a další podmínky ale zveřejněny nebyly.
Fairmont by se měl společně s R2G, tedy společností, skrze kterou rodiny tří zmiňovaných podnikatelů investují, také podílet na celkovém rozvoji okolí hotelu. V plánu je rozšíření veřejných prostranství kolem budovy, propojení Pařížské ulice s nábřežím a také zlepšení dopravní situace. Investoři aktuálně jednají s městem, které posuzuje architektonický návrh studiaTAK Marka Tichého.
„Myslím si, že obecně je investice do této oblasti Prahy prostě dlouhodobě investicí dobrou. A tak nám přišlo jako správné rozhodnutí zařadit hotel do rodinného majetku,“ říká k tomu Oldřich Šlemr s tím, že základní úvahou je vrátit hotelu a jeho okolí někdejší záměr.
„Chceme, aby sem zkrátka Pražané i Nepražané opět rádi chodili. Aby to bylo znovu společenské centrum, což byl někdejší záměr autorů. Ten současný stav se mi nelíbí. Praha si zaslouží lepší,“ dodává Šlemr.
Jeho společník z R2G Eduard Kučera přidal i osobní motivaci. „Já mám dlouhodobější osobní vztah k tomuto místu. Jezdil jsem tu jako dítě tramvají číslem jedna na Právnickou fakultu. Tady jsem promoval, měl jsem tu svatbu, za otce jsem zde platil účet, který byl vyšší než moje měsíční mzda. Budova mě vždycky fascinovala. A já věřím, že si zaslouží trochu jinou pozici na pražském hotelovém trhu,“ uvedl zakladatel Avastu.
Součástí plánu je i stavba v jihovýchodní části přilehlého náměstí Miloše Formana. Investice do úpravy okolí hotelu má přesáhnout 750 milionů korun. Kromě toho čekají investice i samotný hotel.
„Zaměřujeme se na prominentní místa a budovy po celém světě. Z tohoto pohledu tento hotel splňuje přesně naše zaměření. Také dlouhodobý a citlivý přístup majitelů je nám velmi blízký,“ říká Chris Cahill, CEO luxusního byznysu skupiny Accor, kteréřetězec Fairmont patří.
Fairmont se může pochlubit dlouhou tradicí sahající až do konce 19. století. Dnes provozuje luxusní hotely po celém světě. K nejznámějším adresám patří třeba Plaza v New Yorku, Fairmont Monte Carlo či Savoy v Londýně. Celkem jde o 75 hotelů ve 24 zemích.
„Osobně jsem na svých cestách v hotelech Fairmont pobýval několikrát a vždycky jsem byl nesmírně spokojen,“ uvedl Eduard Kučera. „Ze známých příkladů ze světa víme, že Fairmont umí velmi dobře pracovat s klasickými, tedy staršími specifickými budovami. Je to značka, která může z hotelu udělat nejlepší a nejluxusnější zařízení v Praze.“
Hotel InterContinental vznikal v letech 1968 až 1974, nachází se v něm 372 pokojů a 14 konferenčních místností. V čase svého dokončení nabízel zahraničním hostům ubytování na tehdejší dobu v nejmoderněji zařízených prostorech, ale i mnoho uměleckých děl předních českých výtvarníků té doby.
Některými kontroverzně přijímaná stavba představuje syntézu české architektury a výtvarného umění 70. let. Navíc se nachází v úplném centru Prahy, v ústí prestižní Pařížské ulice.
Psací stůl, vedle křeslo, na zemi položené boty. Kamera vše sleduje z nadhledu a pohybuje se směrem k oknu. Simuluje let mouchy. Nějak takhle to podle tvůrců reklamy ten bzučící tvor vidí. Náhle se let zastaví a divák se záhy dozví proč. Uprostřed místnosti visí klasická spirálovitá mucholapka, která právě splnila svůj účel. A zároveň potvrdila vcelku výstižný slogan spotu: Miliony příběhů uvázly na tomto papíru.
Mucholapka lapající – a vydělávající – miliony pochází z Česka, konkrétně z Papírny Moudrý v Židlochovicích u Brna, jednoho z největších světových výrobců pastí na tento polétavý hmyz. Jinak řečeno, když je v létě vedro a my nadáváme na otravné potvůrky všeho druhu, v Židlochovicích si mnou ruce, protože mají žně.
„Platí, že čím déle je teplo, tím je to pro nás lepší,“ vypráví ředitel a zakladatel podniku Libor Moudrý. O chování mouchy se toho za tu dobu už naučil docela dost. „Chová se intuitivně, nalétává na předměty visící svrchu ve středu místnosti, zásadně se vyhýbá koutům. Dále se také vydává za teplem a světlem, takže vyrábíme i mucholapky lepené na okna. Nemusí tam být ani nějaké vábidlo, protože je otázkou času, kdy se na ně moucha sama přilepí,“ říká Moudrý z pozice šéfa firmy, jejíž výrobky už chytily mraky much. Vždyť letos poslal do světa 71 milionů mucholapek.
Změnili jsme recepturu lepidla, zapracovali na lákadle, zmodernizovali design.
Papírna Moudrý prodává do 39 zemí světa a klíčové zákazníky má v USA i v Rusku. Její loňský obrat činil 130 milionů korun a zisk před zdaněním milionů dvaadvacet.
Příběh židlochovických mucholapek se přitom začal psát už v roce 1935, kdy je v chemické fabrice vyráběli nejprve manuálně a později na poloautomatických strojích. Výroba pokračovala i po znárodnění pod hlavičkou Brněnských papíren, které za totality vyráběly asi půl milionu mucholapek.
Po revoluci, kdy byla polovina podniku vrácena původním majitelům, ovšem v tradiční produkt věřil málokdo. „Noví vlastníci měli za to, že mucholapce odzvonilo, a nepředpokládali, že ji bude v 21. století ještě někdo kupovat. Já měl naopak za to, že mouchy tu stále budou, a kromě plácačky je mucholapka to jediné, co na ně skutečně platí,“ vzpomíná s úsměvem Moudrý.
Bývalý zaměstnanec papíren si tedy od restituentů pronajal prostory a stroje a na výrobu mucholapek navázal. „Změnili jsme recepturu lepidla, zapracovali jsme na lákadle, zmodernizovali jsme design a ono se to až nečekaně rozjelo,“ popisuje rozjezd další etapy. Firma vyráběla každým rokem víc lepivých nástrah, postavila nové haly na okraji města a v současné době je v prodejích světovou dvojkou až trojkou. Největší konkurenty má v Polsku a Německu.
Zatím největší potíže, které vedly v roce 2004 málem až prodeji firmy, jí však způsobila konkurence čínská: zavalila trh levnými a nekvalitními mucholapkami, které podle Moudrého degradovaly samotný výrobek a málem způsobily, že lidé přestali v jeho účinnost věřit. Nakonec se to nestalo a zákazníci poznali, že jihomoravská mucholapka je až dvakrát účinnější než většina těch asijských – a dokázali si za ni připlatit.
Právě kvalitní lepidlo a vábidlo je podle Moudrého klíčem k novodobému úspěchu a patří k firemnímu know-how. Nejenže je lep účinný, ale z papíru nestéká ani při vysokých teplotách nad 50 stupňů.
Vedle mucholapek se postupně na jihu Moravy pustili i do dalších lapačů hmyzu. Vynášejí jim zejména feromonové lepicí pásy na šatní i potravinové moly. Končí na nich samečci zavíječe skladištního, moučného, datlového a paprikového. A samičky? Ty prý pak opuštěné z místa postupně odletí.
Pro českou firmu je důležité, že zmíněné pásky jsou označené jako monitorovací, a oficiálně tak slouží jen pro zjišťování počtu molů v domácnosti. Takové výrobky totiž nemusí mít atestaci účinné látky, která je jinak pro menší firmy velmi drahá.
V jednom případě ale udělali Židlochovičtí výjimku a drahý certifikát si pořídili. Moudrého totiž nadchla insekticidní křída proti mravencům. „Nakreslíte čáru, mravenec se jí dotkne a do 15 minut umře. Jednoduché, účinné, to jsme museli mít,“ chválí si trochu drsný nový produkt.
Kvůli relativnímu nasycení trhu mucholapek a povinným atestacím u účinných chemických látek se Papírna Moudrý rozhlíží i jiným směrem. Před rokem se například pustila na trh s vosky, nyní vyrábí ty štěpařské, na roubování vinné révy, ale i vosk na řemeny nebo speciální vosky do slévárenského průmyslu.
„Zatím v tom začínáme a zjišťujeme, kudy růst. Primárně je náš byznys stále postaven na boji proti hmyzu,“ tvrdí Moudrý s tím, že brouků i přes světový úbytek hmyzu leze a létá po světě tolik, že stále bude co lapat. Má dokonce jeden konkrétní plán: lep na šváby.
Papírna už vyvíjí své speciální lepidlo, které je pro výnosný byznys se švábolapkami podmínkou. Pak je tu ještě jedno zbožné přání – vyvinout lep na komáry. Libor Moudrý o něm mluví jako o svatém grálu: „Komáři jsou bez debat. Všechno, co se proti nim vyrábí, jsou de facto jedy. Pokud by se našla nějaká komárolapka, bylo by to skvělé. Nicméně komár funguje trochu jinak než moucha, a tak je potřeba přemýšlet.“
Zatímco internetem stále ještě rezonují nové, „svítící“ dresy, česká fotbalová reprezentace hlásí další novinku. Prémiovým partnerem se od 1. ledna 2020 stane čínská společnost TCL.
Na této partnerské úrovni se dnes nachází například Fortuna nebo PlayStation. Podrobnosti nově navázaného partnerství zatím známy nejsou, ale člověka možná zarazilo samotné jméno partnerské firmy.
Zástupci TCL na tiskové konferenci představili kromě partnerství s reprezentačním týmem také několik produktových novinek.
TCL totiž nepatří mezi značky, o kterých u nás panuje větší povědomí. To se však může změnit při pozorné návštěvě elektra – TCL je světová dvojka na trhu s televizory a dle svých prohlášení také nejrychleji rostoucí značka v tomto segmentu u nás. Její produkty zde nabízejí vesměs všichni velcí prodejci elektroniky, od Alzy po Okay.
Právě partnerství s něčím tak viditelným, jako je fotbalová reprezentace, má pozici TCL ještě posílit. Firma v minulosti spolupracovala například s brazilským útočníkem Neymarem nebo Mezinárodní basketbalovou federací.
Společnost vyjma televizí vyrábí snad všechny druhy spotřební elektroniky a v jejím portfoliu nalezneme myčky, pračky, klimatizace a v neposlední řadě také mobilní telefony.
TCL drží licenci na Alcatel a Blackberry, pod jejichž značkami vyrábí telefony pro globální trh. Dnes se čínská nadnárodní firma se sedmnáctimiliardovým obratem v dolarech pochlubila prvním chytrým telefonem pod vlastním brandem. Zařízení nese název TCL PLEX, vyjde na necelých osm tisíc korun a podobně jako v případě televizí se zde firma snaží o co nejlepší poměr cena/výkon.
Nově představený model telefonu od TCL
Firma chce v příštím roce přijít s několika dalšími modely, a pokusit se tak zahýbat se světovým žebříčkem mobilních značek. Více než polovinu globálního trhu totiž zatím ovládá Samsung s Applem s 31, respektive 22 procenty. Až poté následují čínské značky Huawei (18 procent) a Xiaomi (6 procent).
Kam čínský elektronický gigant v tomto souboji míří, to už jeho zástupci Forbesu nesdělili.
Česká mostárna MCE Slaný tento týden usadila hlavní část nového mostu, který propojí slovenské Komárno s maďarským městem Komárom. Středový pylon má od paty až k vrcholu 118 metrů, a stane se tak novou dominantou slovensko-maďarského pomezí.
Po dokončení půjde o druhou nejvyšší stavbu v okruhu 50 kilometrů. Se zprovozněním nového mostu mezi Slovenskem a Maďarskem, jehož náklady dosahují 118 milionů eur (v přepočtu zhruba tři miliardy korun), se počítá během příštího roku.
„Byla to pro nás zajímavá zkušenost, protože takových pylonů v Evropě moc není. Podobné technické řešení má most v Ústí nad Labem, ten se ale stavěl před 20 lety,“ uvedl jednatel MCE Slaný Igor Chorovský.
Česká firma je dcerou rakouské společnosti MCE a přes Dunaj už jednou stavěla: ve Vídni železniční most přes zimní přístav a kanál Dunaje, na rakouské dálnici A1 most přes řeku Ybbs a v Bratislavě známý most Apollo.
Středový pylon byl vztyčen tento týden.
V Praze patří mezi nejznámější realizace MCE Slaný ocelová konstrukce Lochkovského mostu (v konsorciu s Max Bögl Stahl- und Anlagenbau) nebo Trojský most (spolu s Metrostavem), který v roce 2015 získal ocenění v soutěži The European Steel Design Awards. Letos firma dokončila stavbu nového mostu přes vodní nádrž Hracholusky, a to unikátním způsobem montáže za pomoci otáčení konstrukce.
Středový pylon pro aktuální most v Komárnu váží dva tisíce tun, a musel být proto vyroben po několika částech a usazován za pomoci speciální zvedací plošiny. „Šlo o netradiční způsob montáže, protože plošina, která sama váží 40 tun, musela postupně vystoupat od vodní hladiny až k vrcholu,“ doplnil Igor Chorovský.
Řešení je unikátní i technologicky – pylon, z něhož budou vějířovitě vybíhat nosná lana, je asymetrický a hladinu Dunaje protíná v šikmém úhlu.
Vizualizace mostu, který má být otevřen příští rok.
MCE Slaný měla loni obrat 519 milionů a 212 zaměstnanců. Firma je činná po celém světě. Podle výroční zprávy v letech 2019/2020 očekává zakázku na výrobu 50 mostů do Afriky s opcí na dalších 150.
Zároveň jedná o mostu dlouhém 1050 metrů na Srí Lanku a do Francouzské Guyany dodává speciální díly pro odvod spalin ze startovací rampy rakety Ariane 6.
Nebývá úplně obvyklé, že by se s vámi při odjezdu z hotelu přišel rozloučit přímo jeho ředitel. Jenže těch pět desítek hostů, kteří za sebou ten den ráno zavřeli dveře od pokoje v pražském hotelu Four Seasons a vyrazili na letiště, to nebyli rozhodně žádní obyčejní turisté.
Za sebou totiž měli cestu kolem světa, která začala o tři týdny dříve na Havaji, pokračovala přes ostrov Bora Bora v Pacifiku, Sydney, Bali, thajský Čiang Mai a indický Tádž Mahal do Dubaje, odkud se před třemi dny přesunuli do Prahy. A teď zbývala poslední tečka – Londýn.
To všechno pod hlavičkou hotelového řetězce Four Seasons a v dokonalém pohodlí private jetu, který Four Seasons vytvořilo ze speciálně upraveného Boeingu 777, abyste nepoznali rozdíl, jestli jste ubytovaní v hotelu, nebo se zrovna přesouváte do další destinace. Samozřejmostí je, že se tři týdny nemusíte dotknout svého kufru nebo že na letištích neprocházíte žádnou kontrolou.
Cena ultimátní cesty kolem světa? Zhruba 150 tisíc dolarů, tedy 3,3 milionu korun, na osobu.
Dost na to, aby vás pak nepřekvapilo, že vám v Praze mimo jiné připraví výjimečnou večeři na Pražském hradě v Lobkowiczkém paláci, brunch si vychutnáte na palubě lodi na Vltavě a nakonec se s vámi přijde rozloučit i sám ředitel hotelu Stéphane Gras.
Cesty kolem světa pořádá Four Seasons každý rok čtyři, v jedné z nich je i zastávka v Praze.
„Ředitel
hotelu je manažer, který se musí starat hlavně o čísla, ale
stejně ve vás musí zůstat hoteliér, který má v sobě smysl pro
detail a pohostinnost. Úspěšný hotel dělají hosté,“ usmívá
se Gras.
Four Seasons pořádá cestu kolem světa pro ultrabohaté klienty od roku 2015, vždy čtyři různé trasy ročně a Praha je součástí jedné z nich od samého začátku. Znovu v Praze přistane private jet Four Seasons příští rok zkraje dubna.
„Jsem velmi pyšný, že je Praha součástí trasy. Four Seasons má po světě 110 hotelů a všechny jsou opravdu na unikátních místech. Takže fakt, že padla volba i na Prahu, hodně vypovídá o tom, jak je vaše hlavní město populární a důležité,“ říká elegantní Francouz, který v pražském hotelu Four Seasons zakotvil před pěti lety a poslední rok a půl stojí v jeho čele.
Stéphane Gras řídí pražský Four Seasons poslední rok a půl.
Nejdražšímu a nejluxusnějšímu hotelu v Česku se pod jeho vedením daří. Four Seasons sice historicky nezveřejňuje své výsledky, ale podle Grase letos meziročně vzrostla obsazenost jeho hotelu o dvě procenta, a o šest procent pak hlavně poskočil i nejdůležitější ukazatel, tedy poměr obsazenosti a obratu hotelu. Pro pražské Four Seasons je v tomto ohledu letošní rok rekordní.
Ceny pokojů tady přitom bývají nejvyšší v Praze – aktuálně, tedy mimo hlavní sezonu, pořídíte nejlevnější pokoj pro dva na noc zhruba za osm tisíc korun, v sezoně stejný pokoj vyjde na 13 tisíc. Prezidentské apartmá, což je už několik let v řadě nejdražší pokoj v Praze, se letos prodává nejlevněji zhruba za 140 tisíc korun za noc.
Pro pražské Four Seasons je letošní rok rekordní.
„Nemůžu říct přesný počet, kolik nocí je Prezidentské apartmá obsazené, ale je to slušné číslo,“ nepřestává zářit Gras. „Cítíme zájem o něco originálního a výjimečného, takže se takové apartmá díky unikátnímu výhledu na Hrad prodává dobře. Navíc do Prahy jezdí třeba oproti době před 10 lety mnohem víc lidí, kteří si noc v něm můžou dovolit,“ říká francouzský manažer.
Prezidentské apartmá ve Four Seasons je nejdražším hotelovým pokojem v Česku.
Jeho hotel používá dynamický ceník, takže ceny se v průběhu roku mění. Pomáhá je stanovovat i důmyslný systém, který sleduje situaci na trhu a vychází i z předchozích let. V praxi to znamená, že ceny za noc obvykle začnou stoupat v květnu, vrchol mají v červenci a srpnu, ale vysoko se drží až do října. V listopadu naopak začnou klesat (s výjimkou Vánoc) a nejnižší jsou v lednu a únoru.
„Zajímavé je, že léto pro nás nebylo špičkou vždy. Ještě před osmi deseti lety byly letní měsíce o 30 procent slabší než nyní,“ říká Gras a dodává, že si nemá na co stěžovat.
Poslouchat jeho vyprávění je zajímavé ze dvou důvodů. Gras má za sebou víc než 20 let, jež s výjimkou dvouleté pauzy strávil výhradně prací pro Four Seasons. Kvůli ní doslova obletěl svět – začínal jako student v New Yorku, pak pracoval v Texasu, Kalifornii, na Havaji, před 10 lety se na necelé dva roky objevil v Praze, pak pokračoval do Káhiry, v Baku rozjížděl pro Four Seasons nový hotel a od srpna 2014 je už bez přestávky v hlavním městě naší republiky.
Four Seasons má ideální polohu hned vedle Karlova mostu.
Druhý důvod je ještě podstatnější. Gras v Praze řídí hotel, na kterém je dobře vidět, jak se městu daří, a dost možná i to, co Prahu čeká. Skladba lidí, kteří ve zdejším Four Seasons nocují, se mění: stále jim dominují hosté ze Spojených států a Kanady (50 až 60 procent), ale průměrný věk klesl na 48 let a druhou nejpočetnější skupinou už nejsou Britové a Rusové, ale nově hosté z Asie, a především z Číny, kde Four Seasons vstoupilo do povědomí díky šesti otevřeným hotelům.
Do Prahy naopak stále nemíří tolik lidí z okolních evropských metropolí, jako je Paříž, Londýn nebo obecně Německo. A když přijedou, málokdy se vracejí. „Tady vidím velké rezervy, Praha se potřebuje umět víc prodat lidem, kteří sem jezdí z Evropy na služební cesty, protože málokdo z nich se sem i vrací. Z toho důvodu teď hodně řešíme, jak pro ně udělat Prahu zajímavější,“ říká Gras.
Na rozdíl od jiných hotelů si ale nestěžuje na Airbnb, které je obecně považováno za nepříjemnou konkurenci hotelového byznysu. „Praha tím alespoň z našeho pohledu není tolik postižená. Naši klienti sem stále jezdí kvůli servisu a ten v Airbnb nenajdou, takže jestli to něco ovlivňuje, pak spíš hotely v tříhvězdičkové kategorii,“ uvažuje šéf pražského Four Seasons.
Mnohem víc ho trápí nepředvídatelné události, které nejdou dopředu odhadnout. Něco podobného, co postihlo Paříž kvůli teroristickým útokům, po kterých ve francouzské metropoli razantně klesl počet turistů. Nebo finanční krize, o které se už delší dobu říká, že číhá na obzoru.
„Já zatím známky blížící se krize nevidím, i když je jasné, že jsme na vrcholu ekonomického cyklu. Naše výhoda je, že nás finanční krize tolik neohrožují, protože naši klienti jsou zvyklí na luxus i v horších časech, takže by musela přijít opravdu hluboká krize, aby je to donutilo necestovat vůbec. My se stejně nemůžeme zastavit a říct si: Teď to bude blbé, tak radši nebudeme dělat nic. Naopak, i v horších časech musíme dělat všechno pro to, abychom byli v Praze číslo jedna,“ říká.
Aktuálně nejvíc mu ve městě komplikuje život ještě jiná věc. Kvůli mizivé nezaměstnanosti se mu špatně hledají zaměstnanci. „To je pro nás momentálně největší výzva. V Praze je skoro nulová nezaměstnanost a to je pro nás problém. Jsme byznys, který je s výjimkou žehliček a praček postavený čistě na lidech. Takže se musíme snažit lákat je všemi možnými způsoby,“ dodává Stéphane Gras, ale ani teď mu úsměv z tváře nemizí.
Od pondělí 18. listopadu mohou zahraniční filmové produkce opět žádat český stát o filmové pobídky. Filmaři vylobbovali u premiéra dofinancování fondu určeného na tzv. vratky. Pro filmové produkce představují možnost získat zpět část nákladů utracených při natáčení v České republice.
„Pro většinu producentů jsou pobídky naprosto klíčový faktor při rozhodování, kde točit,“ uvádí Pavlína Žipková z Czech Film Commission, zodpovídající za propagaci Česka jako výhodné filmové destinace.
Posledních devět let vyčleňoval stát na pobídky každoročně 800 milionů. Celosvětový boom nejrůznějšího audiovizuálního obsahu, způsobený nástupem streamovacích platforem, ovšem přinesl filmovému průmyslu – nebo alespoň jeho části – zlaté časy.
Ve velkém se točí i u nás: v posledních dvou letech například výpravné kostýmní seriály Soumrak templářů či Carnival Row s Orlandem Bloomem, dvanáctidílný Whiskey Cavalier a v Česku vznikal i poslední Spider-Man. Proto filmaři 800 milionů na vratky vyčerpali už v půlce roku.
Státní fond kinematografie, který prostředky spravuje, začal spolu s Asociací producentů v audiovizi vyjednávat s vládou, aby zabránila odchodu filmařů do některého z 31 evropských států, které vstřícné filmové pobídky nabízejí. Podle jejich názoru se totiž investice vyplatí.
Aby produkce pobídky získaly, musí v Česku utratit minimálně určenou částku: u hraného filmu je to patnáct milionů korun, u seriálu osm milionů za epizodu. Celkem u nás zahraniční filmaři v roce 2018 utratili téměř pět miliard. A Žipková odhaduje, že letos by to mohlo být ještě o půl miliardy víc.
Stát nakonec filmařský money talk vyslyšel a přelije do fondu 500 milionů, které ministerstvo financí ušetřilo na obsluze státního dluhu.
V roce 2018 u nás zahraniční filmaři utratili téměř pět miliard korun.
Evropské statistiky ukazují, že Česko je se svou aktuální dvacetiprocentní výší pobídky mezi evropskými státy na chvostě. I přesto jsme pro zahraniční produkce atraktivní lokací a zažíváme přetlak zakázek.
„Česko těží z kontinuity filmařské tradice, kterou nepřervaly ani válečné či komunistické totality a která zaručuje vysokou profesionalitu filmových služeb. Máme tady skvělé kaskadéry, odborníky na speciální efekty, úžasné lokace…,“ vyjmenovává hlavní konkurenční výhody zdejšího filmového regionu Radovan Dočekal, šéf produkční společnosti Milk and Honey.
Tu živí především servisní služby pro zahraniční produkce. Už dávno přitom neplatí, že Česko by bylo pro Američany, Němce nebo Italy pouze levnou „montovnou“. Klíčové pozice v několikasethlavých štábech často obsazují Češi.
„Dělali jsme na sérii o paranormálních jevech Haunted, kterou Netflix premiéroval v říjnu. Klíčové pozice obsadili Češi: od režiséra Jana Pavlackého přes hlavního kameramana Marka Dvořáka až po českou většinu v samotném štábu,“ pochvaluje si Dočekal.
Filmoví profesionálové se však shodují, že pověst filmařsky přívětivého regionu můžeme rychle ztratit. Podobnou situaci už zažili počátkem milénia.
„Tehdy jsme doslova usnuli na vavřínech a nechali se předběhnout do té doby audiovizuálně nevyspělým Maďarskem,“ vzpomíná Žipková. Maďarsko zavedlo pobídky v roce 2004, a přetáhlo tak Česku, rozmazlenému megaprodukcemi typu Mission Impossible, atraktivní filmové zakázky.
Tom Cruise na své slavné pražské špionážní zastávce
Maďaři v současnosti vracejí zahraničním filmařům 30 procent z utracených peněz a od příštího ledna bude zahraniční produkce lákat pobídkami i sousední Slovensko – velkorysými 33 procenty. Že jde jít ještě výš, ukazuje příklad z Malty, nabízející vratky až ve čtyřicetiprocentní výši. Producent Radovan Dočekal odhaduje, že současné tempo výroby může vydržet tak dva tři roky. „Je proto důležité, abychom neusnuli znovu.“
Ekonomický přínos filmového průmyslu zároveň nesměřuje jen dovnitř odvětví. „Až 60 procent rozpočtů audiovizuální výroby jde do nefilmového sektoru, a pobídky jsou tedy obecně injekcí do místní ekonomiky,“ ukazuje analýza Czech Film Commission. Nadační fondy na podporu filmařů proto s pragmatickým cílem ukousnout si z rostoucího byznysu vznikají i v regionech.
Praha za tímto účelem založila Prague Film Fund, ze kterého lze čerpat prostředky jak na celovečerní filmy pro kina, tak na televizní tvorbu. Je přitom jedno, zda se jedná o českou, či cizí produkci, důležitá je distribuce v zahraničních kinech či televizích. Zcela zásadní podmínkou je skutečnost, aby Praha v natáčeném projektu představovala skutečně Prahu.
„Marketingový potenciál projektu pro propagaci Prahy v cizině je jedním z klíčových kritérií při posuzování, zda projekt získá podporu,“ říká Ludmila Claussová, předsedkyně správní rady fondu. Na magistrátní peníze dosud dosáhli blockbustery jako zmiňovaný Spider-Man (5 milionů korun), nový film oceňované režisérky Agnieszky Holland s Ivanem Trojanem (2,5 milionu korun), ale třeba i český dokument o slavném secesním malíři Jiřím Muchovi (650 tisíc korun) či seriálová epizoda německé stanice ZDF (500 tisíc).
Pavoučí muž na Karlově mostě
Město zatím průběžně do fondu vložilo 50 milonů korun, většina už je však vyčerpaná. „Na rok 2020 máme na rozdělení nových nadačních příspěvků k dispozici 10 milionů,“ konstatuje Claussová. Tyto peníze nemají charakter pobídky, ale dotace.
Loni také začal fungovat Jihomoravský filmový fond v Brně a dosud rozdělil 17,5 milionu korun. „Dříve se v Brně točil jeden celovečerák za rok, teď jsou tam do roka čtyři,“ pochvaluje si dopady podpory předsedkyně správní rady Pavla Košuličová.
Podle jejích slov je zásadním kritériem umělecká úroveň filmu a zároveň platí, že úspěšní žadatelé musí 100 procent podpory utratit v regionu – ať už na filmové, nebo přidružené služby. Většina žadatelů je však domácích.
„Podpořili jsme vznik krátkého filmu pro uměleckou galerii Barbican v Londýně. Pro větší zahraniční projekty jsou prostředky, které rozdělujeme, příliš nízké.“ Podpoření filmaři na jižní Moravě utratili celkem 37 milionů korun.
Vystudovaná farmaceutička Monika Kopřivová patří k ženám, které začaly podnikat na mateřské. Její byznysový nápad ovšem nesouvisel s dětmi, ale s lidmi na opačné straně životního cyklu. Monika Kopřivová se v očekávání třetího dítěte začala více zajímat o seniory a u těch to vlastně celé vzniklo.
„Řešila jsem, jestli se po třetím dítěti ještě zvládnu vrátit do lékárny,“ vypráví a vzpomíná na dlouhé dny v těhotenství, které proseděla s babičkou na zahradě pod ořechem.
„Vždycky jsem ráda seniorům naslouchala, i do lékárny chodili lidé s různými příběhy,“ vzpomíná.
Tytéž dlouhé hovory a taky snaha jejího dědy dát do kupy vlastní paměti ji přivedly k malému byznysu, který se dnes postupně rozrůstá do Evropy.
Nejprve začala zapisovat vzpomínky svých prarodičů a pak ji napadlo motivovat k zaznamenávání zážitků další pamětníky. „Chtěla jsem mít vzpomínky také od manželových rodičů, pak se na mě začali obracet další známí, že se jim nápad líbí. A tak se to celé postupně začalo rodit,“ vypráví Monika Kopřivová.
S pomocí rodiny a vypůjčených peněz vznikla v roce 2013 její první knížka Babičko, vyprávěj. Kniha plná (nejen) nostalgických ilustrací a návodných otázek, které vás nutí zamyslet se nad dětstvím, prvními láskami nebo oblíbenými chutěmi, je dodnes knižním bestsellerem. Za první rok se knížky prodaly tisíce kusů a dnes už se bavíme o desítkách tisíc.
„Nečekala jsem takový ohlas,“ vypráví Kopřivová. „Už několik měsíců po spuštění prodeje jsem přemýšlela, co dál, a řekla si, že publikaci zkusím vydat na Slovensku.“
Ve slovenské verzi vyšla kniha jen o rok později a v tu chvíli už bylo jasné, že u jedné knihy nezůstane.
Vedle ní se zrodil i malý e-shop Babičkářství, který měl sloužit jako vlastní distribuční kanál pro prodej publikace a taky série doplňků, které by se mohly hodit seniorům. Krokoměr, nordické hůlky, kosmetika, originální dárky… Dnes e-shop nabízí zhruba 700 položek.
„V tom objemu už samozřejmě doplňky dělají většinu roku hlavní tržby,“ popisuje podnikatelka, která loni založila ještě e-shop druhý s názvem Familium, kde prodává i dárky pro širší rodinu.
Jádro její práce, kterou po šesti letech sdílí s několikačlenným týmem (a to nepočítáme ilustrátory či grafiky a další), ale pořád leží v knihách. Zákazníci Babičkářství si rychle zvykli, že malé nakladatelství přichází každý rok s nějakou novinkou. Monika Kopřivová zatím navrhla a vydala deset vlastních titulů, každoroční cíl je vydat něco nového na podzim před klíčovou vánoční sezonou. Vedle toho její malé nakladatelství nakoupilo licence na několik knížek ze zahraničí, které tematicky zapadají.
„Na navrhování nových věcí tak zbývá jen část roku. Nové produkty většinou vyvíjíme od ledna, zkoušíme to na rodině, ptáme se příbuzných, co na knížky říkají, prostě probíhá testování,“ říká Kopřivová.
Koncept se dá překlopit do cizích kultur, ale vyžaduje spolupráci s někým místním nebo znalým dané země. „Třeba Italům prostě nemůžete do knížky o jejich vzpomínkách nakreslit škodovku nebo bábovku,“ uvádí úsměvné příklady. A jak to bude s dalšími knihami nakladatelství? „Zatím pro všechny země vybíráme jen fragment z naší nabídky,“ upřesňuje vydavatelka.
Stále nejzvučnější prvotina Babičko, vyprávěj mezitím obstála také mimo Česko. Knížku lze najít na pultech předních knihkupectví v Polsku, ve Francii, Itálii, a nově knížka vyšla ve Španělsku a v Německu. „Nebylo tak lehké s tím prorazit ven. Od myšlenky k další jazykové mutaci to většinou zabere rok,“ rekapituluje Kopřivová.
Do nového zboží a nových zemí se pouští logicky proto, aby si rozšiřovala trh. V posledních dvou letech se vrhla i na vyvíjení titulů, které se více dotýkají celé rodiny. Mapují celé rodinné klany nebo vybízejí k zaznamenávání rodinných cest, jako to dělá zatím poslední vydaný titul Naše výlety.
„Pořád musíme hledat nové možnosti, aby to ekonomicky dávalo smysl,“ říká bývalá lékárnice. O svých knihách mluví jako o „beau livre“, krásných propracovaných kouscích, odpovídajících ceně, za kterou je pořídíte.
Teď malému nakladatelství propukla klíčová část roku: blíží se Vánoce, kdy nezbývá než sledovat, jak se titulům daří. Hned v lednu si ale Kopřivová plánuje sednout s týmem a vrhnout se na něco nového.
K diskusi budou tipy na další země, kde by se mohly knihy prodávat. A pochopitelně nová knížka. Kudy se tentokrát vydá, zatím Monika Kopřivová nenaznačuje. „Senioři mě pořád baví. Myslím, že je dobré se dál zamýšlet nad jejich zvyky, nad tradičními věcmi a podobně.“
Tak trochu za oponou velkých obchodů operuje na tuzemském trhu nenápadný český fond SkyLimit, který krok po kroku skládá průmyslovou skupinu s tržbami přes 600 milionů korun, několika sty zaměstnanci, vyšší přidanou hodnotou a zajímavým zaměřením.
Právě v těchto dnech fond ulovil svou pátou firmu, druhou v letošním roce: VMK-CZ z Ústí nad Orlicí.
Firma se zabývá vývojem a výrobou jednoúčelových strojů a automatizovaných linek. Agilní investiční společnost SkyLimit v ní získá 70 procent. Část si ponechá původní majitel, výrobce součástek pro automobilový průmysl, společnost Forez.
Firma v loňském roce utržila přes 100 milionů korun a EBITDA zisk překročil 15 milionů. Cena obchodu se tak podle odhadů pohybovala ve vyšších desítkách milionů korun.
„Nová akvizice je už třetí firmou z oblasti průmyslové automatizace, v níž vidíme výrazný růstový potenciál a která naplňuje naši vizi moderního strojírenství s vysokou přidanou hodnotou. Zároveň dobře zapadá do našeho portfolia, od něhož si slibujeme vzájemné synergie,“ říká Jaroslav Sopuch, jeden ze zakladatelů a šéfů fondu SkyLimit.
VMK-CZ působí na trhu od roku 1999, má 36 zaměstnanců a specializuje se na jednoúčelové stroje, automatizované výrobní linky a montážní robotizovaná pracoviště s vlastním elektrotechnickým i softwarovým řešením. Ty dodává zákazníkům z oblastí automobilového, elektrotechnického, zdravotnického či potravinářského průmyslu.
Ľubomír Červeňák a Jaroslav Sopuch
Průměrný roční růst tržeb VMK-CZ činil za poslední čtyři roky 12,8 procenta. V současné době společnost disponuje objednávkami, které znamenají plnou vytíženost výrobních kapacit do poloviny roku 2020. Součástí transakce, jejímž poradcem byla advokátní kancelář Havel & Partners a akviziční financování poskytla UniCredit Bank, je také vstup klíčových manažerů do majetkové struktury firmy.
V bezmála tříleté historii společnosti SkyLimit jde již celkem o pátou akvizici. Před tím investoři získali technologicko-průmyslové STS Olbramovice, INOX Technology, Ventos Energy Solutions a TECHNIK PARTNER. Poslední jmenovanou firmu SkyLimit získal v polovině letošního roku.
“Dvě akvizice ročně jsou asi takový ideální rytmus. Letos už další zřejmě nestihneme, ale sledujeme řadu dalších projektů. Zároveň nás nic nenutí nakupovat bezhlavě. Díváme se na firmy tak, aby splňovaly naše kritéria a dobře zapadly do portfolia,” dodává Sopuch, který se před třemi lety rozhodl odejít z Benson Oak známého finančníka Gabriela Eichlera. Zde měl coby investiční ředitel na starosti nejrůznější projekty v řadě evropských zemích. K nejvýznamnějším patřila třeba expanze a akvizice v rámci Bochemie.
Dvě akvizice ročně jsou takový ideální rytmus.
Ze stejného působiště přišel i jeho druhý společník, Slovák Ľubomír Červeňák. Na rozdíl od Sopucha je spíše zaměřen na vnitřní procesy řízení a také IT. Řadu let působil v mezinárodní poradenské společnosti Accenture.
Poté, co se Gabriel Eichler začal z většiny svých průmyslových investic stahovat, přišli oba muži s nápadem založit fond vlastní. Ten hospodaří jak s jejich vlastními penězi, tak získává peníze od kvalifikovaných investorů z trhu, kterých je dnes podle slov obou mužů vyšší desítky a rychle přibývají. Minimální výše investice je pak milion korun.
Investoři se záměrně zaměřují na menší průmyslové společnosti, které většinou unikají pozornosti velkých investičních fondů, ale zároveň jsou zdravé a mají sofistikovaný produkt s vysokou přidanou hodnotou. Jde nejčastěji o nejrůznější formy automatizace a robotizace ve výrobních firmách v nejrůznějších oborech.
„Sektor průmyslové automatizace, který je charakteristický vysokým podílem kvalifikované práce, je v současné době jedním z nejrychleji rozvíjejících se průmyslových odvětví,“ vysvětluje Červeňák.
„V Česku se ale zatím vyznačuje značnou rozdrobeností, proto v jeho konsolidaci spatřujeme velký potenciál pro zhodnocování kapitálu našich investorů i z důvodu rezistence vůči hospodářskému cyklu,“ doplňuje Červeňák.
Trio společníků SkyLimit doplňuje Michal Bakajsa, zkušený investiční bankéř, které prošel vysokými posty třeba v České spořitelně, či v někdejší Dresdner Bank.
Český dolarový miliardář a fotbalový mecenáš Daniel Křetínský už ví, pro koho staví za pět miliard korun hotelový komplex v těsném sousedství letenského fotbalového stadionu. Domluvil se s americkou společností Hard Rock, která provozuje stylové hotely, kasina a restaurace v 75 zemích po celém světě.
Majitel fotbalové Sparty a pátý nejbohatší Čech získal stavební povolení na rozsáhlý projekt letos na jaře. Aktuálně v místě někdejšího tréninkového areálu letenského klubu probíhají první stavební práce. Spuštění provozu hotelu je naplánováno na první polovinu roku 2023.
„Velmi si vážíme příležitosti, že můžeme spolupracovat na výstavbě tohoto hotelu právě se společností Hard Rock International, která bude operátorem a nájemcem objektu. Jde bezesporu o respektovaný hotelový řetězec, který vhodně doplní stávající portfolio pražských hotelů. Pro EP Real Estate jde o klíčový projekt na domácím trhu, kterému už od fáze prvotního plánování věnujeme maximální pozornost,“ uvedl k tomu Michal Viktorin, ředitel EP Real Estate, developerské divize Křetínského skupiny.
Pětihvězdičkový kongresový Hard Rock Hotel Prague nabídne 523 pokojů, kongresové prostory, restaurace, skybar, fitness a spa. Kromě toho hodlá lákat na výhledy na Letenské sady a panorama Pražského hradu ze střešního baru. Vedle něj bude poslední podlaží hotelu rovněž domovem luxusní restaurace s jižní terasou a výhledem na Vltavu.
„Praha je mezi evropskými hlavními městy pozoruhodně oblíbená a v posledních letech prošla v oblasti turistického ruchu velkým vývojem. Hard Rock je poctěn, že bude moci po dvou letech práce na projektu obohatit toto krásné město svou muzikou nabitou přítomností,“ uvedl k tomu Todd Hricko, senior-viceprezident a ředitel globálního rozvoje hotelového segmentu.
Jde o klíčový projekt, kterému věnujeme maximální pozornost. – Michal Viktorin
Vedle hotelu vznikne Hard Rock Sports Bar, jehož interiéry by měly připomínat historii fotbalového klubu AC Sparta Praha. Hard Rock Hotel Prague je nejnovějším ze série oznámení, a navazuje tak na nedávné otevření 30. hotelu v portfoliu společnosti Hard Rock Hotel Maledives a dále Seminole Hard Rock Hotel & Casino, prvního hotelu ve tvaru kytary na světě.
V roce 2020 bude společnost otevírat Hard Rock Hotel Dublin, Hard Rock Hotel Madrid, Hard Rock Hotel Amsterodam a Hard Rock Hotel Budapešť. U nás zatím působí jen ve formě tematické restaurace v centru Prahy.
Vedle hotelu v místě jižní tribuny sparťanského stadionu má vzniknout ještě jeden objekt administrativní budovy. Její vznik ale ještě není jistý a měl by souviset také s přestavbou fotbalového stadionu. Domov by v ní měly najít také Křetínského firmy, které by přesunul ze současných kanceláří v Pařížské ulici. Termín dokončení této stavby ale není přesně znám.
„Jsem právě ve stavu remise. Dotahuji rozjeté projekty, nabírám síly a rozhlížím se po nových výzvách.“ Michael Tretter usrkává espreso před stěnou plnou krásných lahví ve svém Tretter’s Gallery Spirits Shopu, prvním obchodu v Česku zaměřením na investiční alkohol. Jako rekonvalescent rozhodně nevypadá. Když mluví, modré oči mu jiskří odhodláním.
Pravdou ale je, že má za sebou náročné období: zeleninové chipsy, nesoucí jeho jméno, prošli skoro dvouletým obdobím stagnace vizí. A na tuzemský trh s křupavými pochoutkami, kde před dekádou Tretter vytvořil novou kategorii a pohodlně ji obsadil, se začala tlačit zahraniční konkurence.
„Sucho, které v posledních letech tíží Evropu, se podepsalo na produkci i kvalitě kořenové zeleniny, které je pro náš byznys klíčovým artiklem,“ posteskne si podnikatel a zachmuří se při vyprávění o nárůstu reklamací. „Zákazníci si začali stěžovat, že chipsy jsou hořké.“ Kvůli neschopnosti dodavatelů garantovat dosavadní kvalitu začala značka přicházet o pozice hlavně zahraničních trzích.
Tretter proto svléknul sako, nazul holínky, a vyrazil za zemědělci na pole. „Přímo v terénu, u osvědčených dodavatelů jsem viděl, jaké škody sucha napáchala. Že půda prosychá, a zelenina už není, co dříve. Řepě chybí potřebná cukernatost, je dřevnatá. Produkce pastináku klesla v celé Evropě o šedesát procent,“ vypráví.
Tretter musel zmobilizovat síly a podnikání, do kterého investoval posledních deset let života, přestavět. Najít nové dodavatele zeleniny, kteří budou schopni garantovat stabilní kvalitu nosných surovin, upravit technologické postupy výroby. Investovat. A především inovovat. V Chips Praha zúžili portfolio příchutí, a naopak rozšířili produktové rady: k zeleninovým přibyli luštěninové stixi či pečené chipsy z lněných a slunečnicových semínek spojených směsí proteinu.
Jeho osobně však zjevně nejvíc baví vepřové škvarkové křupky. Vyrábí se, stejně jako tradiční škvarky, z vepřové kůže a obsahují téměř sedmdesát procent proteinu. „Pork Crisps jsou v hispánských zemích velmi oblíbené. Jsem rád, že jsme první a jediný, kdo je tady vyrábí a představuje Čechům,“ říká byznysmen s tím, že Tretter’s od začátku budoval jako inovativní značku, která produkty zavádí na zdejší trh. A toho se hodlá držet i dál.
„Zároveň bylo od začátku mým cílem vybudovat silný komerční produkt. Chci, aby naše „Trettersky“ získali v segmentu snacků stejnou pozici, jakou má například Mattonka mezi minerálkami. Aby se značka stala synonymem pro celou kategorii a automatickou součástí běžného nákupního košíku,“ říká Tretter.
„Značka nese naše rodinné jméno, takže mi o to víc záleží na tom, aby prosperovala.“ Proto osobně převzal řízení firmy. Křupavý byznys je rozhodně zajímavý. V Česku se v něm ročně točí 2,5 miliardy korun. Michael Tretter, tradičně nesdílný, pokud jde o čísla říká, že Chips Praha mají aktuální obrat v desítkách milionů korun, s novými produkty a novým marketingem by do půl roku by rádi prolomili stomilionovou hranici.
V Česku dodávají do retězců Globus, Ahold, Kaufland, Metro, DM Drogerie, Makro, nebo do ve vlaků Regio Jet, posílit chtějí pozice na evropském trhu, který je geograficky dosažitelný. „V minulosti jsme distribuovali Tretersky na Nový Zéland, do Austrálie nebo do Číny. Ale poslední dva roky nás poučili, že cesta k zákazníkovi hraje roli a může mít dopad na kvalitu produktu. Třeba do Šanghaje putují chipsy 65 dnů. Teď vstupujeme do Řecka, což je trh, kde zimní kořenová zelenina není tak známá,“ těší se Tretter s baťovským odhodláním na nové příležitosti.
Zároveň připouští, že musel na čas zkrotit i další ambice, které s rozvojem značky Tretter’s měl. Pár let dozadu značka zastřešovala širší sortiment výběrových lahůdek: vedle snacků, které si v Nehvizdech vyrábějí sami ji doplňovaly ještě čokolády, karamelky, sýry, paštiky či sekt, dodávané od externích výrobců jako privátky. Z tohoto portfolia dnes zůstal pouze francouzský sekt vyráběný na bázi cremantu.
„Asi jsem se příliš rozkročil a v jistou chvíli mi už na všechny aktivity nezbývala energie,“ připouští milovník exkluzivních požitků s tím, že myšlenku prémiového brandů delikates rozhodně neopustil a nové produkty plánuje launchovat příští rok.
Některé z nich se možná už zanedlouho objeví v nabídce Tretter’s Concept Store. O tomto projektu Michael Tretter rovněž mluví delší dobu. Po různých průtazích se nyní prostory prvorepublikového zámečnictví na pražském StarémMěstě opravdu rekonstruují a Tretter je přesvědčen, že do tří měsíců otevře vysněný multibrandový obchod pro gentlemany s vybraným a náročným vkusem.
„Chceme se soustředit na hračky pro muže. Když někdo miluje rybaření, najde tu vybavení na ryby ve špičkové kvalitě. Milovník zahradničení si u nás zase pořídí bekovku od Burberry a k tomu holiny a motyčku od anglického prémiového brandu,“ rozzáří se Tretter. Sofistikovaný výběr designových doplňků, delikatesy a k tomu opravna bot a výroba klíčů v kulisách mobiliáře z roku 1898, to je Tretterův sen.
Přitom jeden splněný sen si v letošním náročném roce Michael Tretter už nadělil. Tentokrát kavárenský. Cafe by Tretter’s v obchodním centru Šestka má sice zcela jinou atmosféru, než proslulý Tretter’s bar v centru Prahy, „ale je to první vlaštovka našich kaváren,“ připouští činorodý podnikatel. Všechny divize značky Tretter’s by měl v krátké době let zcelit hotel. Samozřejmě, by Tretter’s.
„Zákazníkům by měl nabídnout charakteristickou identitu značky. Od stylového baru, přes exkluzivní butik s prémiovými doplňky pro muže, až po vlastní, samozřejmě produkty v minibarech.“ Navrhovat interiéry bude zcela jistě sám Tretter. Tak, jako tomu bylo u apartmánů, které Tretter’s group provozuje na Madeiře, nebo u redesignu obalů na snacky Tretter’s. Michal Tretter má jasnou představu, jak věci kolem něj mají vypadat a tvrdí, že k životu potřebuje výzvy, které nastartují jeho kreativitu. Na sklonku roku se zdá být nakopnutý až dost.
