Redaktor Forbesu Luboš Kreč znal čechoamerického podnikatele Paula Rausnitze z českých novinářů velmi dobře. Jeho emigrantský příběh sepsal do knihy Uprchlíci a zachránci, je rovněž autorem rozhovoru, který vyšel v červnovém Forbesu s Rausnitzem na obálce. Tohle je jeho osobní vzpomínka na byznysmena, který zemřel tuto neděli ve věku 90 let. 

V jeho cadillacu jsme seděli teprve pár minut, od přistání na newyorském letišti ještě neutekla ani hodina a už na nás vyzvídal: „Tak co chcete vidět, kam se chcete podívat? Máme jen pár dní, tak to musíme naplánovat.“

Byl konec září roku 2015 a já přiletěl s manželkou do USA, abych na Manhattanu pořádně poznal a vyzpovídal muže, o kterém jsem se chystal napsat knížku: Paula Rausnitze, většinového majitele Meopty, přerovské továrny na dalekohledy a optické elementy.

„Já tu jsem kvůli vám, ne abych viděl památky,“ odpověděl jsem mu. Jenže on pořád naléhal, a tak jsem utrousil, že bych se rád podíval na newyorskou burzu na Wall Street, ale že vím, že tam turisty po útocích z 11. září 2001 nepouštějí, takže je to stejně jedno. „O. K., tak půjdeme na burzu,“ zaznělo z přední sedačky.

A skutečně, Paul ještě během cesty zavolal svému osobnímu bankéři z JP Morgan Chase a pak své bankéřce z Bank of America. Takže když nás o něco později vysazoval u hotelu Holiday Inn na 26. ulici, měli jsme již zarezervovaný čas návštěvy, rovnou na druhý den. „Rychle se převlečte, za hodinu vás vyzvednu a půjdeme na večeři, kde si popovídáme se mnou,“ rozloučil se s námi svou roztomile nedokonalou češtinou. Nic nebyl problém, všechno šlo zařídit.

Paul Rausnitz s autorem článku a jeho ženou při návštěvě newyorské burzy v září 2015

Mně v tu chvíli došlo, že tenhle chlapík, kterému tehdy bylo 87 let, má energie tolik, že já i manželka, oba o dvě generace mladší, budeme mít problém stíhat jeho tempo. Tento odhad byl správný, týden s ním byl mimořádný a náročný zároveň.

A já tam plně pochopil, jak se mu podařilo vybudovat za oceánem firmu s obratem v desítkách milionů dolarů a pak dávno po šedesátce, když jiní myslí na důchod, ještě vyrazit zpátky do Česka a rozjet úplně nové byznysové dobrodružství.

Ani Paulova energie ale nebyla nekonečná. V neděli zemřel ve spánku, bylo mu 90 let. Odešel symbolicky 11. listopadu, v den 100. výročí ukončení 1. světové války, který je zároveň Dnem válečných veteránů. Jen máločeho si Paul považoval tolik jako své vojenské minulosti. Když mu bylo 11 let, vstoupil s rodiči a dvěma staršími bratry v sovětském Rusku, kde jako Židé utíkali přes nacisty, do armády Ludvíka Svobody. Po roce 1989 dostal za své válečné nasazení asi všechny armádní pocty, které si lze představit.

Paul Rausnitz na fotografiích z červnového Forbesu

Vytrvalost a hrdost, s nimiž přežil 12 tisíc kilometrů dlouhé putování z Československa na Kavkaz, pak do Buzuluku, z něj zpět do Československa a následně do USA, ho nikdy neopustily. Jen takový detail pro představu: třeba letos na jaře, když mu zaměstnanci Meopty uspořádali oslavu devadesátin v olomoucké filharmonii, trval na tom, že bude co nejvíc stát, ačkoli mu už delší pobyt na nohách nedělal dobře.

Paul Rausnitz, kterého jsem během mnoha desítek hodin rozhovorů a setkání v Česku i v USA poznal, v sobě snoubil specifickou noblesu světa, jenž pomalu mizí. A to nemám na mysli jen prvorepublikovou nonšalanci, velkorysost a galantnost. „Pane Kreč, nemohl byste mně to poslat faxem?“ říkal mi mnohokrát, naposledy letos na jaře, když jsme spolu řešili velký rozhovor pro červnové vydání Forbesu.

Asi bych to jako novinář neměl říkat, ale bude mi chybět. Přezdívalo se mu přerovský Baťa, protože se vždy hodně zajímal o své zaměstnance a chtěl pro ně stavět třeba nájemní byty. Tomáše ani Jana Antonína Baťu jsem nepoznal, ale o Paulu Rausnitzovi můžu říct, že to byl neskutečně inspirativní člověk.

R.I.P.

Zažil útěk před Hitlerem a před komunisty, rodinná firma na Manhattanu, návrat domů po revoluci, miliardová privatizace. V neděli čechoamerický podnikatel Paul Rausnitz zemřel, bylo mu 90 let. Forbes.cz výjimečně zveřejňuje titulní rozhovor z tištěného vydání Forbesu z června 2018, ve kterém jsme Rausnitzův příběh zachytili. 

Z tmavého superbu před brněnským hotelem International ztěžka vystupuje prošedivělý muž. Nasadí si sluneční brýle a s hůlku a kravatou halabala hozenou kolem krku pomalu kráčí ke vchodu. Připomíná zestárlého bonvivána. Když pak usedáme do koženého křesla restaurace, ožívá, ostatně jako vždy nad dobrým jídlem. Číšník v tu ránu kmitá sem a tam, má donést cukr do rajské polévky, pak ještě druhou opečenou bramboru, trochu másla, další příbor…

Dirigent komorního pohybového představení, devadesátiletý Čechoameričan Paul Rausnitz, si pochutnává na telecím steaku a mezi sousty vypráví zaskočené obsluze, jak tu byl před 25 lety na setkání bývalých členů Svobodovy armády a zdejší kuchař neuměl připravit řízky z telecího.

Vtom mu zazvoní archaická vyklápěcí motorola a po pár minutách už hlásí, že druhý den ráno musí být ‒ ač to neměl v plánu ‒ v Přerově v továrně na dalekohledy Meopta, kterou se svou rodinou vlastní. „Přijedou zákazníci,“ omlouvá se své manželce Marii Vlašicové, které zrovna slíbil, že zvolní a nechá ji řídit svůj kalendář. Ta jen s úsměvem mává rukou.

Čtěte také: Jako dítě byl vojákem, v důchodu vzkřísil českou fabriku. Zemřel Paul Rausnitz

V těch pár okamžicích se zračí takřka celý Paulův život: milovaná gastronomie, druhá světová válka, výtečná paměť, záchrana kolabujícího podniku a krásné ženy, které jsou vždy až na druhém místě za byznysem. „Raduju se z každého dne, kdy jsem zdravý a daří se lidem, které mám rád,“ přemítá. Sentiment ale rychle odhazuje: „A samozřejmě mám radost, když se mi podaří vydělat na nějakém obchodu na burze, když vzroste cena mých akcií.“

Známe se už několik let a bavíme se o tom, jak se cítí, jak se mu žije, jestli pořád věnuje tolik času práci jako dřív. Chvil, při nichž mohl v letošním, osmičkovém roce rekapitulovat, už byla řada: v březnu oslavil 90. narozeniny, v dubnu se rozloučil se svou blízkou přítelkyní, která s ním sdílela osud židovské emigrantky v New Yorku, v květnu získal za své působení v Meoptě čestné občanství v Přerově, v Olomouci mu v Moravské filharmonii vystrojili zaměstnanci velkolepou oslavu…

„V Česku jsem zase po půlroce, přes zimu jsem zůstal v Americe. Když jsem tam, Meoptě se věnuju maximálně hodinu na telefonu denně, tady je to víc,“ tvrdí. Jenže management to vidí jinak, podle Vítězslava Moťky, generálního ředitele přerovské společnosti, přichází pokynů z New Yorku či Miami, kde Paul střídavě přebývá, pořád dost: „No, já bych tedy řekl, že to je podstatně víc než hodina. On neumí nepracovat, Meopta je jeho život.“

Na tom se shodují všichni ‒ Moťka, Marie Vlašicová i Paulův synovec Gerry, který s ním Meoptu ovládá. Muž, který ani přes svůj vysoký věk neztrácí energii a jehož majetek podle odhadů Forbesu spolehlivě převyšuje dvě miliardy korun, toho za uplynulých 90 let dokázal tolik, co by jiným vystačilo na několik životů. Je kronikou 20. století.

Paul se narodil 9. března 1928 do rodiny jabloneckého gynekologa Julia Rausnitze a jeho ženy Leonory jako nejmladší ze tří synů. Doma se sice mluvilo německy, ale otec s matkou byli oddaní vlastenci a velcí příznivci Tomáše Garrigua Masaryka, vždyť na jeho pohřeb v září 1937 vyrazila celá rodina do Prahy.

V té době už ale pociťovali, že nálada v zemi, a zvlášť v jejím pohraničí, se mění. V létě 1938 je vyhnali z domu, protože jakožto Židé leželi v žaludku místním pohlavárům z landsmanšaftu, a tak odešli do nedalekého Turnova, kde převládali Češi a který zůstal součástí republiky i po německém záboru Sudet. Tehdy pro Rausnitzovy započalo skoro desetileté putování, při kterém zdolali 20 tisíc kilometrů.

Rodina Rausnitzových několik let před druhou světovou válkou, Paul na klíně matky

Původní plán, jak uniknout před Adolfem Hitlerem, byl celkem prostý ‒ emigrovat do USA. Americká ambasáda rodině skutečně slíbila povolení, měli ale vydržet do 15. září 1939. Jelikož po březnové okupaci vyměnili Turnov za Prahu, kde se mohli jako Židé snáze skrýt v davu, čekali. K idyle to ovšem mělo daleko. Přibývalo indicií, že odjezd z Čech nebude úplně samozřejmý, Rausnitzovi se proto rozhodli odejít přes Ostravu do Polska s tím, že do USA pojedou z Varšavy.

Jako první vyrazil otec s nejstarším synem Walterem, při přechodu hranic je ale zatkli vojáci a oba skončili ve vězení. Leonora, mimořádně akční žena, ihned vyrazila na sever Moravy a v pražském bytě nechala jedenáctiletého Paula se starším bratrem Egonem. Instrukce zněla: jakmile zavolám, běžte na nádraží a přijeďte za mnou do Ostravy. Setkali se po dvou dnech, ale jen na chvíli ‒ matka sehnala pro hochy jiného převaděče. Ten selhal stejně jako otcův, takže i Egon s Paulem, dva školou povinní kluci, se ocitli za mřížemi.

Naštěstí ne nadlouho, Leonoře se podařilo dojednat, že je velící důstojník všechny pustil a vyhostil do Polska. Rodina se dostala do Krakova, odkud pořád ještě spřádala plány na odjezd do USA. Po 1. září a začátku války se jich ale musela vzdát a začali se dívat nikoli na západ, ale na východ.

V příštích třech letech částečně pěšky, částečně vlakem projeli jako uprchlíci před nacistickou expanzí velkou část Sovětského svazu. Paul si během toho vyzkoušel i první podnikatelské krůčky ‒ to když v ukrajinské vesničce Klosov, kde jeho otec jeden čas pomáhal místní židovské komunitě jako lékař, prodával na nádraží ruským vojákům mířícím na frontu limonádu: „Nakoupil jsem ji v obchodě a v parných dnech využil toho, že vojáci mají žízeň.“

Paul (zcela vlevo) s bratry a otcem po návratu z války na jablonecké plovárně

Finále sovětské anabáze, během které Paul s rodinou prodělali několik těžkých nemocí a protloukali se až turkmenskému Čardžou, přišlo v září 1942, kdy přijeli do Buzuluku na Uralu. Tam přijeli, aby vstoupili do československé armády generála Ludvíka Svobody. Paul, kterému bylo tehdy 14 let, dostal vojenskou knížku číslo 973 a nastoupil k elévům, kteří pomáhali důstojníkům se vším, co bylo potřeba. Uniformy rodinu načas rozdělily, Walter musel na frontu, kde byl raněn, odvelen byl i Egon, takže se všichni shledali opět až v květnu 1945, když Sověti s pomocí Svobodova vojska osvobodili část Československa.

„Po návratu jsme věděli, že musíme zase odejít. Po těch letech v zemi, kde vládli komunisté, jsme ani nic jiného cítit nemohli. Kam šlápnou, odtud se nehnou,“ vypráví Paul Rausnitz, proč už v roce 1946 utíkali z Československa znovu, tentokrát do USA.

Celá rodina vstoupila v roce 1942 do Svobodovy armády v sovětském Buzuluku

Andrej Babiš se mírně skloní a potřese Paulovi pravicí. Ten se neznatelně usměje a převezme od něj plaketu Ceny Arnošta Lustiga. Květnové ceremonii v rezidenci pražské primátorky přihlíží Adriana Krnáčová, kardinál Dominik Duka, někteří členové vlády, řada byznysmenů. Pro devadesátiletého podnikatele je ten okamžik mimořádně cenný. Při pohledu na směr, kterým se česká společnost ubírá, se ale nemůže zbavit trpkého pocitu.

„Štve mě, že jsou tu lidé, kteří se nepoučili, kterým jde jen o moc a nezajímá je cena, jakou za to zaplatíme,“ říká. Na mysli má především posilování komunistů, kteří získávají čím dál větší vliv. Zlobí jej také xenofobní a rasistické názory, jaké reprezentuje třeba populistické hnutí Tomia Okamury. Paula Rausnitze, který v roce 2013 dostal z rukou prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání za podnikatelské zásluhy, to mrzí i s ohledem na významná letošní výročí: „Je to ostuda. Zvlášť letos, kdy si připomínáme 100 let od vzniku demokratické republiky a 70 let od komunistického puče.“

Když v roce 1989 sledoval krach komunistické nadvlády nad východní a střední Evropou, na mysl mu přišla jednak chuť pomoct zdejším ekonomikám, jednak obchodní příležitosti. A tak v jednašedesáti vyrazil přes oceán hledat nový byznys, zajímaly ho továrny na optickou techniku, s níž obchodoval v Americe. Zavítal do Varšavy, do Rumunska, do Bratislavy, ale nikde ho nic neoslovilo. Až na Slovensku se úplnou náhodou doslechl, že kousek od hranic v Přerově sídlí fabrika zvaná Meopta, která by se mu prý mohla líbit. Takže si ve Vídni půjčil tmavý mercedes třídy E a se svým švýcarským spolupracovníkem Aloisem Bellem vyrazil na obhlídku.

Až v Přerově objevil, byť trochu zaprášené, to, co hledal. Paul v podniku, který se zaměřoval hlavně na dodávky pro armády Varšavské smlouvy, viděl výbornou šanci – pro sebe i pro firmu samou. Došlo mu, že by pro ni dokázal sehnat na Západě zakázky, které jinak končily u mnohem větších, ale i dražších konkurentů. V Přerově na něj koukali nedůvěřivě, čtyři dekády komunistické propagandy namířené proti emigrantům a kapitalistům udělaly své.

Obě strany nicméně začaly spolupracovat už v roce 1990. Paul Rausnitz do skupiny Meopta, která se při restrukturalizaci rozdělila do několika divizí, majetkově vstoupil poprvé v roce 1992. Své postavení v ní postupně upevňoval, na konci 90. let jí výrazně pomohl zbavit se dluhů a v roce 2003 ji plně ovládl, když vytěsnil poslední akcionáře z privatizačních dob. On sám odhaduje, že do její postupné záchrany investoval kolem miliardy korun.

Historie Meopty sahá do 30. let minulého století. U jejího vzniku stál přerovský učitel a optik Alois Mazurek. Tomu se před válkou podařilo vybudovat ambiciózní firmu, která vyráběla čočky, lupy, dalekohledy a v čím dál větší míře i vojenské vybavení, třeba periskopy nebo součástky pro letecké kamery. Právě kvůli svému armádnímu programu se stala cenným soustem pro nacistické okupanty, později pro komunistické plánovače. Jenže s pádem železné opony přišel i fatální propad zakázek pro Meoptu a firmu bylo třeba kompletně předělat.

Loni Meopta utržila 2,5 miliardy korun, zisk před zdaněním a odpisy dosáhl 250 milionů, naprostá většina její produkce šla na export. Přes dvě třetiny optických elementů, které se v Přerově a v americké pobočce vyrobí, je určeno buď pro firmy jako Applied Materials, které vyrábějí a kontrolují mikročipy, nebo do profesionálních digitálních projektorů. Více než pětina produkce připadá na sportovní optiku, tedy především dalekohledy, a zbytek, ve srovnání s minulostí naprostý zlomek, jsou armádní kontrakty. „To je dnes už jen taková třešnička na dortu,“ vysvětluje ředitel Meopty Vítězslav Moťka s tím, že pro rok 2018 společnost očekává asi desetinový růst tržeb směrem ke 2,7 miliardy korun.

„Zaměstnanci jsou pro mě jako rodina,“ říká Paul Rausnitz v brněnské restauraci a moc u toho nepřehání. Fakt, že nemá vlastní potomky, je jedním z mála jeho životních traumat, sám to označuje za svou největší chybu. Jednou sice byl krátce ženatý, ale svazek se nevyvedl, a tak se Paul na několik dalších desetiletí raději naplno oddal byznysu.

Jeho kolegové se smíchem vzpomínají, jak se při obchodních cestách po světě večer chodili bavit do barů, zatímco Paul zůstával v pokoji a studoval výroční zprávy a smlouvy. „Kdybychom mu ale řekli, že dole narazí na bankéře, určitě by se k nám připojil,“ říká jeho bratranec a dlouholetý spolupracovník Steve Israeler. S Paulem jsou si mimořádně blízcí, v New Yorku jejich byty dělí jen Central Park ‒ zatímco Paul bydlí na Páté avenue v honosné části Upper East Side, Steve je spokojený na západní straně Manhattanu. „On má v hlavě kalkulačku. Kdyby Paula nedrželi zpátky jeho bratři v Americe, byl by z něj dnes ne dolarový milionář, ale miliardář. On měl velké vize, ale oni mu je nedovolili realizovat. Tak nám alespoň všem spravoval soukromé peníze. To on mě naučil investovat na burze.“

Paul Rausnitz s partnerkou Marií

Marii Vlašicovou, ženu, s níž by rád založil rodinu, potkal Paul až koncem 90. let, kdy už bylo pro oba příliš pozdě, aby měli děti. Seznámili se za zcela neromantických okolností koncem 90. let, kdy Marie vedla brněnskou pobočku rakouské banky Creditanstalt a Paul k ní přišel požádat o úvěr pro Meoptu. Sice ho musela odmítnout, jinak si ale padli do oka a po čase ji přetáhl do Přerova, kam nastoupila jako finanční ředitelka. A postupně se z nich stali nejen blízcí spolupracovníci, ale i životní partneři, byť nějakou dobu svůj vztah drželi v tajnosti.

„Moc bych si přála, aby zvolnil, tlačím ho k tomu, aby ze života něco měl. Vždyť je mu 90 let. Večer se mě zeptá, jaké bude druhý den počasí, ale k čemu mu to je, když ráno stejně sedne do auta a chce jet do kanceláře?“ zlobí se elegantní tmavovláska. Hněvá se ale spíš naoko, sama ví, že předělat Paula se jí už nepodaří a dost možná by to ani k ničemu dobrému nevedlo. Obchodnické myšlení ho nikdy neopouští, i dnes stejně jako v roce 1990 by měl chuť udělat velkou investici. Když se ho u kávy ptám, co by ještě chtěl stihnout, bez váhání řekne: „Rád bych investoval do nějaké firmy. Moc se mi líbí výrobce nemocničních lůžek Linet. Četl jsem, že hledají investora. Tak něco takového se mi honí hlavou.“

Ještě před odchodem do USA založila Leonora Rausnitzová v Československu firmu, která obchodovala s bižuterií. Naplnila tím své dávné ambice, do byznysu zapojila i syny a rychle si vybudovala síť zákazníků v několika evropských zemích.

Přičinlivým lidem, jako byli Rausnitzovi, doba sice přála, oni však věděli, že musí pryč, než vše zadusí bolševici. Do New Yorku připluli v květnu 1946 a pro život v Americe měli lepší výchozí podmínky než stovky dalších imigrantů kolem nich ‒ měli peníze z cenností, které si před válkou poslali do Británie, a v Evropě navíc dobře fungující firmu. Ta měla ještě v únoru 1948 tři desítky zaměstnanců a do USA vypravovala každý týden 25 beden bižuterie a drahých kamenů, které si u ní objednávala americká společnost WEPRA ‒ akronym jmen Walter, Egon, Paul Rausnitzovi.  

Komunisté po únoru 1948 jabloneckou filiálku znárodnili a Rausnitzovi rázem neměli kde brát zboží pro své klienty z Connecticutu, což bylo americké bižuternické centrum. Spojili se však s jinými původně severočeskými rodáky, kteří hledali někoho, kdo by jim pomohl s distribucí za oceánem – s rodinou Swarovských. Jejich šperky byly tou dobou už slavné, ale jako o subdodavatelích pro výrobce bižuterie se o nich aspoň v USA moc nevědělo.

Spojení se Swarovskými bylo pro Paula Rausnitze osudové. S Manfredem Swarovským, vnukem zakladatele slavného rodu Daniela, se spřátelili natolik, že spolu vyráželi i na dovolené. Na konci 90. let bratři rakouskému koncernu prodali svou společnost WEPRA, která měla v té době čtyři desítky zaměstnanců a roční obrat zhruba 25 milionů dolarů. Nebyla ovšem jejich jediným podnikem, v 60. letech totiž pronikli i do optického byznysu ‒ z této druhé rodinné firmy Paul poté, co ovládl Meoptu, udělal Meoptu USA a jejích několik desítek zaměstnanců přestalo postupně montovat letecké budíky nebo speciální knoflíky a začali sestavovat to, co jim poslali z Přerova.

Bratři Walter, Egon a Paul byli v byznysových kruzích New Yorku známí tím, že se podobně jako italští gangsteři vždy vítali polibkem na tvář na důkaz toho, že při sobě jako rodina stojí. Byli ale dost odlišní ‒ Egon byl nejtišší a fungoval jako finanční ředitel, Walter byl rozhodný a Paul dostal do vínku největší obchodnický talent a jako nejmladší z nich i nejvíc energie.

Do Československa se tak po roce 1989 vypravil sám za sebe. A s sebou vzal jediného člena rodiny, který měl chuť na nová dobrodružství, Walterova syna Gerryho. Narodil se 31. ledna 1953 nejstaršímu z bratrů a při pohledu na fotografie je patrná velká podobnost s otcem ‒ zdědil po něm silné čelisti, výrazné oči a přísné rysy ve tváři. Naopak Paulovi dodávají jeho mírně odstávající uši, vlnité vlasy a zakulacený nos uličnický výraz. Gerry vystudoval daně na Newyorské univerzitě a po škole nastoupil do banky Goldman Sachs, po několika letech ale vyslyšel otcovo volání a připojil se k rodinné firmě WEPRA.

Po roce 1990 nebylo Gerrymu ještě ani čtyřicet a obchodní ambice jednašedesátiletého strýčka mu imponovaly, zvlášť ve srovnání s otcem a druhým strýcem, kteří už spíš než na byznys pomýšleli na odchod do penze. Společně s Aloisem Bellem, který dodnes také v Meoptě působí, se stal klíčovým Paulovým partnerem. A postupně bylo čím dál jasnější, že i jeho nástupcem a tím, kdo firmu jednou převezme, je Gerry. Na něj a jeho pětatřicetiletého syna Davida ostatně Paul už před časem převedl bezmála poloviční podíl ve firmě. Pořád je to ale on, kdo má poslední slovo. Což je důvod občasných Gerryho neshod se strýčkem. Zatímco pro Paula je Meopta srdeční záležitost a dlouhodobě například odmítá vyplácet dividendu, Gerryho přístup k firmě je pragmatičtější. Sám mimo jiné přiznává, že kdyby se mohl vrátit v čase, více by si rozmýšlel, zda s Paulem do jeho českých eskapád vyrazit.

Gerry oficiálně zastává post CEO Meopta Group, má tedy pod sebou jak českou, tak americkou divizi. A právě Amerika a byznys v ní ho coby rodilého Američana vždycky přitahovaly. Byl motorem projektu Meohub, kdy nabízel českým podnikům pomoc při pronikání na americký trh, a nyní pomýšlí na další ambiciózní cíl: chtěl by Meoptu přivést na burzu v New Yorku.

„Jsme ve stadiu úvah, ještě to není definitivní. Hlavní důvody, proč do toho případně jít, jsou dva ‒ jednak bychom získali nějaký kapitál na akvizice, jednak bychom mohli pomocí akciových nabídek nalákat i některé zaměstnance. Konkurence na trhu práce je velká,“ vysvětluje Gerry.

Paul se k úvahám o IPO staví odměřeně. „Uvidíme,“ krčí rameny a říká, že si počká, až co vyjde z jednání s bankéři. Moc dobře ale ví, že nemůže svého příbuzného a jeho plány shazovat: Gerry na vlastní kůži mnohokrát zažil syndrom synů úspěšných podnikatelů – jejich otec, v tomto případě strýček, je sice ponouká, aby šli k němu do firmy, zároveň je ale svou aktivitou a rozhodností neustále zastiňuje a brání jim ukázat, co v nich je. I kvůli tomu nějakou dobu nebylo zřejmé, zda Meopta po Paulově smrti skončí u Gerryho, nebo bude lepší pro ni zavčasu najít kupce.

Paul se svým synovcem Geraldem (vpravo) a jeho synem Davidem

„Už je to jasné, společnost připadne synovci,“ říká rezolutně Paul Rausnitz. Co se s ní bude dít pak, je otázkou. Gerry, který nedávno překonal rakovinu i vážné rodinné problémy, tvrdí, že podnik chce rozvíjet, kromě úvah o vstupu na burzu nyní sonduje i možnost rozšíření směrem na východ ‒ jedná o tom, že by Meopta měla továrnu na některé levnější výrobky v Malajsii. Každopádně Gerry po Paulově smrti plně ovládne společnost, jejíž hodnota by se při prodeji pohybovala mezi třemi a čtyřmi miliardami korun.

Jak je u Rausnitzových zvykem, rodina je základ. Kdykoli Gerry mluví o svém strýčkovi, je z jeho slov patrná velká úcta a respekt, který k němu, i přes občasné obchodní a manažerské rozepře, cítí. Aby ne, ti dva toho spolu v posledních dvou dekádách prožili jako málokdo. Stačí, aby začal vyprávět, a je jasné, že svého strýčka zná do posledního detailu. Jednou spolu třeba čekali na letišti v Bostonu, když Paul zmínil, že by si dal cheeseburger. „Pojď, půjdeme támhle do Burger Kingu,“ navrhl strýček. Gerry oponoval, že to není dobrý nápad, že to je fastfood, tedy něco, nač Paul není zvyklý. Jenže ten už byl rozhodnutý, a tak přistoupili k pokladně.

„Prosím cheeseburger, ale udělejte mi ho medium,“ nakázal Paul prodavačce, která jeho objednávku poslala do kuchyně, kde brigádníci sázeli jeden hamburger za druhým. Když po pár minutách u stolku ochutnal svůj oběd, div že ho nevyplivl. „Co to je, vždyť jsem to chtěl medium?!“ rozčiloval se. Podle Gerryho to však Paula neodradilo, zvedl se a šel si ke kase stěžovat, že nedostal, oč žádal a za co zaplatil. „On prostě všude očekává určitý standard. A je mu jedno, zda jde o McDonald’s, nebo o pětihvězdičkový hotel.“

Pódiu olomoucké filharmonie dominuje klavír Petrof, velké projekční plátno a saténově rudé sofa. Operní legenda Richard Novák už dokončila své vystoupení a moderátor k sobě perfektní angličtinou zve hlavní postavy večera ‒ Paula Rausnitze, jeho ženu Marii Vlašicovou a synovce Gerryho. Oslava 90. narozenin, kterou uspořádalo vedení Meopty pro svého majitele, je v plném proudu.

Paul, když kolem něj defilují gratulanti a přátelé, se snaží vždy stát. A postaví se i tehdy, když má k hostům pár slov pronést. Je 9. května, den po 73. výročí konce druhé světové války a den poté, co Donald Trump oznámil, že USA stáhnou svůj podpis z mezinárodní jaderné dohody s Íránem. „Je to správný krok,“ říká Paul do mikrofonu, a místo aby hovořil o svém životě, chválí vládu Donalda Trumpa za nejnovější zahraničněpolitické rozhodnutí, které ovšem v Evropě i u velké části Američanů vyvolalo rozpaky a hněv.

Paul Rausnitz, sám někdejší uprchlík a světoběžník, je podporovatelem 45. prezidenta USA, který směruje svou zemi k většímu izolacionismu a hrozí obchodní válkou Číně i EU. „Jsem naštvaný na evropské země, protože dělají stejnou chybu jako v roce 1938. Tehdy se dohodly s Mussolinim a tím malířem pokojů z Vídně. Uvěřily mu, že když v Sudetech všichni mluví německy, chtějí být součástí Německa. Teď dělají stejnou chybu, že věří někomu, komu věřit podle mě nejde, tedy Íránu,“ vysvětluje mi, když spolu druhý den řešíme, jak se dívá na dění ve světě a jak je coby republikánský volič spokojený s Trumpem. A nevadí mu, že realitní magnát z New Yorku, který pravidelně nadhodnocuje svůj majetek o mnoho miliard dolarů, chce stavět zdi a mluví o tom, že by na evropské výrobky mohl uvalit vyšší cla? Podle Paula Rausnitze je to jen forma nátlaku, nic, čeho by bylo třeba se bát. A překvapivý je i jeho pohled na dnešní Rusko: „Je důležité mít dobré vztahy s partnery. Myslím, že se Trump bude snažit sundat sankce na Rusko. Je to správný postup. Máme jít krok po krůčku, ale nemůžeme spolu přece vůbec nemluvit.“

V těch chvílích z něj promlouvá to, čím je v první řadě ‒ obchodník. A ne muž, který strávil řadu let v Sovětském svazu, jen máloco nenávidí tak jako komunismus, a kudy chodí, tam zdůrazňuje, jak důležitá je podpora demokracie a připomínání hrůz 20. století.
Autory fotografií pro Forbes jsou Jiří Turek a Jana Jabůrková.

Trvalo to 15 let, ale malá hala O2 areny se konečně blíží svému dokončení. Bestsport, který vysočanskou arénu provozuje a patří do impéria nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, pokročil do poslední třetiny její dostavby.

Podle harmonogramu by se měla na konci května zkolaudovat a v říjnu slavnostně otevřít.

Celý komplex se jmenuje O2 universum a zahrnuje na české poměry obří prostory. Celkem jde o 20 sálů s kapacitou od 100 do 1830 lidí a zmíněnou malou halou, která pojme až pět tisíc lidí – jde tedy o největší multifunkční kongresové a kulturní centrum v Česku.

Po jeho dostavbě se celková kapacita vysočanského areálu rozšíří o 10 tisíc míst, dohromady s velkou O2 arenou tak nabídne bezmála třicetitisícovou kapacitu.

Čtěte také: Kellnerova velká bankovní rošáda

„Stavba pokračuje rychle. Největší obavy jsme měli z bouracích prací v malé hale, protože to byl původní objekt z roku 2003, ale naštěstí k žádným nepříjemnostem nedošlo a jedeme podle harmonogramu,“ říká Robert Schaffer, šéf společnosti Bestsport.

Podle jeho slov celá dostavba vyjde zhruba na 1,3 miliardy korun. Provádějí ji společnosti Metrostav a Syner, projekční práce jsou dílem architektonického studia ATIP.

Hrubá stavba malé haly stojí v těsném sousedství O2 areny už z dob Aleše Hušáka. Původně v ní mělo být tréninkové kluziště, s tím ale noví pánové z PPF od začátku nepočítali. „Komerčně to nedávalo smysl,“ podotýká Schaffer. Místo toho vzniká prostor se zatahovacími tribunami, převážně určený pro koncerty, konference a sporty jako basketbal, volejbal či florbal.

Aktuální realita na staveništi O2 universum

Bestsport už má do O2 universa několik nájemců nasmlouvaných. V říjnu 2019 tu proběhne veletrh dentistů a také první koncert zatím nezveřejněného interpreta. O rok později přijde velká zatěžkávací zkouška – světový kongres anesteziologů, kterého se zúčastní sedm tisíc odborníků.

Co se týče koncertních a i konferenčních kapacit, O2 universum s plochou 13 tisíc metrů čtverečních komerčního prostoru bude do velké míry konkurovat areálům, jako je Forum Karlín, Cubex nebo hotel Clarion. Nabídne vlastní catering i možnost různorodého propojování a naopak oddělování jednotlivých sálů.

„Dnes už stojí stěny všech hlavních sálů. Práce pokračují rozvodem naplánovaných technologií a na přelomu roku dojde k zasklení čelní fasády k ulici Českomoravská,“ dodává Schaffer.

Vizualizace různých částí komplexu O2 universum

Při úterní prohlídce, kterou provázel všudypřítomný stavební ruch, Schaffer zdůraznil, že O2 universum i O2 arena mohou fungovat odděleně, ale zároveň nabízejí možnosti jako jeden prostor – vstup na plochu obou hal je od sebe vzdálený sotva 40 metrů přes propojovací chodbu.

Příští rok začne pod taktovkou PPF na východní straně O2 areny místo dosavadního parkoviště růst čtyřhvězdičkový hotel s kapacitou 300 pokojů a kancelářské centrum. Naopak budova Technometry se postupně zbourá a udělá prostor pro nový bulvár a náměstí mezi ulicemi Českomoravská a Ocelářská.

Dobrá deska a dobrá kniha. To znamená nejen dobrý život, ale také dobrý byznys. Miliardář Zdeněk Pelc, majitel největšího světového výrobce vinylových desek GZ Media z Loděnice, to dobře ví, a proto stále rozšiřuje svůj záběr.

Tento měsíc koupil majoritu v příbramském výrobci knih – společnosti PBtisk. Za podíl ve výši 67 procent zaplatil zhruba 85 milionů korun a spolu s novými technologiemi na výrobu knih získal také 200 zaměstnanců. V dnešní době možná nejcennější aktivum.

Čtěte také: Finančník Igor Fait vybral čtyři miliardy a vyrazil na nákup firem

„Chceme se pořád rozšiřovat a toto byla dobrá příležitost. S firmou PBtisk jsme dlouho spolupracovali, takže nám přinese do výroby dobré synergie. Lépe se plánuje v rodině,“ uvedl pro Forbes Zdeněk Pelc.

Co mají společného vinylové desky a knihy? GZ Media občas vyrábí speciální sběratelské edice, v nichž jsou kromě LP desek také knihy. Jejich výrobu dříve zadávala jinam. Zároveň je loděnická firma silná v polygrafii a je dodavatelem luxusních obalů do různých branží, takže technologie příbramského PBtisku se mohou hodit i v této oblasti.

Majoritu Pelcovi prodal Pavel Baštář, jenž ve firmě, která loni utržila 285 milionů korun, dále zůstává jako spolumajitel s menším podílem.

Společnost GZ Media má letos akviziční apetit i v zahraničí. Na jaře získala z konkurzu francouzskou firmu SNA, která bývala velkým výrobcem CD a DVD. „Kdysi jich dělali 100 milionů kusů ročně, ale zapomněli se změnit. My tam přestěhujeme část výroby vinylových desek, která bude sloužit primárně pro francouzský trh. Ten je aktuálně nejrychleji rostoucím v Evropě. Nakupovali jsme velmi levně, ale musíme tam zachovat zaměstnanost,“ říká Zdeněk Pelc s tím, že zároveň přikoupil makléřskou společnosti Wolfpack France.

Zobrazit celý žebříček »

Ta sídlí v Paříži a zastřešuje menší zákazníky, jako jsou například malá vydavatelství či kapely, které touží po vydání vlastní desky a přes makléře mají šanci dosáhnout na lepší podmínky. Ve Francii tak pod taktovkou firmy GZ Media vznikne celý produkční řetězec od nabírání poptávky až po výrobu.

Zdeněk Pelc patří mezi nejúspěšnější Čechy v byznysu, jím ovládaná GZ Media loni utržila 2,6 miliardy korun při dobré ziskovosti. V byznysu ho doplňuje jako člen představenstva a nejvyšší firemní právník jeho syn Zdeněk Pelc mladší.

Holmes Place, BBC Fitness, Jatomi, World Class. Čtyři největší fitness řetězce, které dosud zcela ovládaly trh v Praze, se postupně pod taktovkou nového majitele přejmenovávají na FormFactory.

Čtěte také: Aby elektrovozům nedošla šťáva. Škoda Auto a PRE spouštějí mobilní dobíjení 

„Továrny na kondici“ patří pod polský holding Benefit Systems, který je kotovaný na varšavské burze a jeho tržní kapitalizace dosahuje 2,1 miliardy zlotých (téměř 18 miliard korun). V Česku jsou Benefit Systems aktivní už osm let, a to s jiným svým produktem – dotovanou kartou Multisport, která zaměstnancům firem umožňuje bezplatný či zvýhodněný vstup na nejrůznější sportoviště a do fitness.

Poláci v tichosti skupovali fitness řetězce v průběhu minulého i letošního roku a nyní dokončují celkový rebranding. Značky Holmes Place nebo Jatomi už v Praze nenajdete a na změnu se chystá i BBC Fitness, které dosud patřilo do impéria podnikatele Jense Beckhäusera, jenž v českém bulváru proslul jako „král šmejdů“ kvůli pofiderním prodejním akcím pro seniory. O prodeji BBC Fitness (zkratka pro Beck Boxing Club) se předtím spekulovalo už dlouho.

„Celkem nyní disponujeme 14 kluby v Praze a jedním v Ostravě s celkovou plochou 30 tisíc metrů čtverečních,“ potvrdil pro Forbes Robert Moren, ředitel komunikace v Benefit Systems. Samotné akvizice proběhly přes firmu Fit Invest, což je investiční rameno polského holdingu, a její dceřinou společnost Fitness Place s.r.o.

„Cítili jsme, že v Praze chyběl fitness řetězec, který by v různých částech města nabízel širokou škálu standardizovaných služeb. Proto jsme se rozhodli pro akvizice a značka FormFactory by měla tuto mezeru zacelit,“ dodal Moren.

Fitness Place vznikl v únoru loňského roku a podle dokumentů, které Benefit Systems zveřejnily na varšavské burze, za kluby Holmes Place zaplatily 3,7 milionu zlotých, za World Class 4,1 milionu zlotých, za BBC Fitness 11,3 milionu zlotých (plus 9,3 milionu za goodwill společnosti).

Cena za nákup pěti poboček Jatomi nebyla uvedena, je však zřejmé, že za všechny čtyři zmíněné řetězce polský holding zaplatil více než 35 milionů zlotých, tedy zhruba 210 milionů korun.

Polská firma, která je u našich severních sousedů známá pod značkou Fabryka Formy, také před necelým rokem otevřela vlastní pobočku v kancelářském komplexu ve Stodůlkách. Podle odborníků oslovených Forbesem ovšem nebudou mít Benefit Systems jednoduchý život. Fitness byznys v Česku obecně trápí nízké marže a vysoká fluktuace klientů.

Svět fotografie je v Česku pevně spjatý s Vodičkovou ulicí v Praze, respektive s největším tuzemským obchodem s fotografickou technikou FotoŠkoda. Říká se, že každý, kdo má k fotce blízko, jej musí alespoň jednou navštívit.

Jeho zakladateli a majiteli Milanu Škodovi je 63 let, ale vyšší věk na něm není v nejmenším znát. Když ho na více než tisíci čtverečních metrech a čtyřech patrech zastihnete, pravděpodobně bude pendlovat mezi regály, nadšeně mluvit se zákazníky a jedním okem pozorovat zaměstnance, kteří jsou často o dvě generace mladší.

Čtěte také: Vinylový král Zdeněk Pelc posílil o výrobu knih a vyšlápl si do Francie

„Najdete tady jenom nadšence do fotoaparátů, to je moje základní kritérium pro nábor,“ říká Milan Škoda, když se na chvíli zastavuje uprostřed cvrkotu vytížené prodejny. Ve firmě, která loni utržila více než 300 milionů korun, dnes zaměstnává přes 100 lidí a pomalu předává vedení svému dvaatřicetiletému synovi.

Na začátku 90. let přitom začínal s malým bazarem…

Zakladatel a majitel obchodu Milan Škoda se v prostředí fotografie pohybuje od 70. let.

Jak se podnikalo po revoluci?

To si vy, mladší generace, ani nedovedete představit. Nebylo DPH, nebyly obchodní podmínky, nebylo pořádné účetnictví. Prostě jste něco koupil, chvíli to podržel a pak prodal. Na jedné straně byli lidé, kteří stále vydělávali 1500 korun měsíčně, a někdo už třeba 100 tisíc týdně. Naprostý klondike.

Kde jste byl na té škále vy?

Zhruba po dvou letech jsem veškeré prostředky, jednotky milionů korun, investoval do rozvoje technických zařízení pro fotoslužby a zařídil nově prodejnu ve Vodičkově ulici v paláci Lucerna, kde jsem získal pronájem. V té době ještě nebyla směnná koruna, takže na bazaru to byl nejlepší možný ekonomický začátek. Fotoaparátů bylo všude hodně, protože to byla jedna z těch radostí, které jste si za komunismu mohli dopřát. Utéct do vlastního světa hledáčků a vyvolávacích komor.

A protože se v prostředí fotografické techniky pohybuji od 70. let minulého století, kdy jsem začínal s prodejem ve státním podniku, věděl jsem, jak s touto příležitostí naložit.

Jak se vám vůbec povedlo obchod získat?

Když přišla změna režimu, chtěl jsem být svým pánem. Se státem jsem se proto po revoluci dohodl, že mi obchod, kde jsem prodával, tehdy ještě v Jindřišské ulici, dají do pronájmu.

V roce 1992 pak probíhala malá privatizace, nějaký Rus ten obchod vydražil za tehdy astronomických 13 milionů korun a přišel za mnou s tím, abych mu ty peníze vydělal, což jsem odmítl. On ale tu částku nikdy nezaplatil, a tak se ta prodejna ocitla v takové zvláštní situaci a tři roky byla prázdná. Poté se mi podařilo získat pronájem v paláci Lucerna, kde jsem postupně prodejnu zvětšoval a vylepšoval… Až jsem na opakovanou nabídku paní Meisnerové-Wismerové, pravnučky Jana Langhanse, skončil v paláci Langhans. To bylo v roce 2002.

V době digitální revoluce?

Ano, digitální fotoaparáty zažívaly boom. Já tou dobou už zaměstnával 50 lidí, ale segment se otřásal v základech. Kolem mě krachoval jeden konkurent za druhým, protože majitelé byli závislí na tom, že si lidé přijdou vyvolat fotky, a najednou k tomu stačila obyčejná tiskárna.

Vámi to neotřáslo?

Částečně. Ten trend jsem pozoroval už od zárodku a neustále si vedl data o tom, kolik lidí používá analog a kolik přechází na digitál. V reálném čase jsem tomu přizpůsoboval nabídku zboží a služeb, centralizoval jsem vše kolem fotografování pod jednou střechou.

To zní až překvapivě jednoduše…

Já vám povím, jak o byznysu uvažuji. Jsem hluboce přesvědčený, že zákazník chce vše na jednom místě. Od začátku jsem proto směřoval k jasné vizi – mít vše kolem fotografování pod jednou střechou. Co když někdo přijde s tím, že potřebuje skenovat? Něco potisknout? Barevně vylepšit? Mám ho poslat jinam a připravit se o jeho potenciální nákup? To není můj styl.

Když vás nesmetla revoluce digitálních fotoaparátů, tak co internet? Podobné produkty přece dnes nabízí nespočet e-shopů…

To má dvě roviny. Máte pravdu s tím, že velké e-shopy nám určitě byznys snazším nedělají. Tím, že je nějaké zboží dostupné všude, dramaticky klesá jeho marže.

Velké firmy jako Sony, Canon nebo Nikon ale vědí, že jim velké internetové obchody nestačí. Ony potřebují, aby s těmi sofistikovanými fotoaparáty lidé uměli zacházet a někdo jim vysvětlil, co a jak. U spousty produktů proto uplatňují selektivní distribuci a my jsme pro ně ideální partner. K nákupu dáváme například rovnou základní kurz zdarma.

Přímo v prodejně Milan Škoda organizuje workshopy, semináře a výstavy.

Sami ale e-shop provozujete také. Jak důležitou roli pro vás v celkových číslech hraje?

Máme ho už od roku 2001 a dnes je důvodem našeho růstu. Dělá nám přes 30 procent obratu. Nicméně polovina z těchto zákazníků si chce zboží stejně vyzvednout v prodejně.

Musím však říct, že jsme rodinná firma a tvůrci pokrokových věcí jsou moji synové Martin a Štěpán. Ti se starají se o IT, e-shop a ekonomický systém. Martin dokonce postupně přebírá řízení firmy.

Neuvažujete o tom, že byste otevřel další kamennou pobočku?

Ne, protože rozjet podobně úspěšný obchod by bylo extrémně náročné. Kdysi za mnou přišel jeden bohatý Rus a žádal mne, ať mu vybuduji stejnou prodejnu v Moskvě. Že mi dá neomezený rozpočet, prostě extrémně bohatý nadšenec do fotografie. Vysvětlil jsem mu, že tohle nepřebijete penězi. Vybudejete si skvělé prostory, to ano, budete mít nejlepší výběr a nejnovější techniku. Byznys ale stojí na lidech a ti jsou, zejména v našem segmentu, extrémně vzácní.

Proč zejména? Na jejich nedostatek si dnes stěžují všichni…

Podívejte se, v celém Česku je možná jen pár lidí, kteří umějí opravovat starší analogové fotoaparáty a této technice rozumějí. Naštěstí ve firmě několik takových mám.

Teď si představte, že bych měl tyto experty shánět do další pobočky, neřku-li v zahraničí. A že je o jejich služby zájem, protože k těm starým přístrojům se paradoxně spousta lidí vrací.

Jakou nejdůležitější věc vás ty desítky let v byznysu naučily o podnikání?

Ze všeho nejdůležitější je houževnatost. Léta jsem vstával v pět a chodil domů v deset. Osobně jsem zastával snad každou pozici, kterou ve firmě mám. Ano, věci se budou kazit a občas to bude vážně bolet. Občas to bude frustrující, jako když mi třeba člen ochranky rok kradl zboží, ale já neměl hmatatelný důkaz o jeho vině. A to je jen příklad.

Jestli to ale myslíte vážně, musíte za každým klopýtnutím udělat jedinou věc – tlustou čáru. A jít dál.

Dříve se tu scházela odborná veřejnost, aby společně řešila palčivé problémy ekonomiky a věštila, jak bude vypadat její budoucnost. Teď se zde budou scházet lidé, aby ovlivnili, jak budou v budoucnosti sami vypadat. A vonět.

Řeč je totiž o nových prostorách české rodinné značky parfumerií Fann, která na pražském Jungmannově náměstí, v místech bývalého coworkingu Era svět Poštovní spořitelny, otevřela minulý týden novou pobočku, jež v sobě snoubí prodejnu a na české poměry netradičně i beauty atelier. A co víc, na jaře k ní přibude i v Evropě ojedinělý butik luxusní značky La Prairie.

„Jde o kombinaci dvou světů,“ začíná beauty atelier parfumerie Fann popisovat výkonný ředitel firmy Radek Voňavka s tím, že je atypicky rozdělen do dvou pater.

Beauty atelier parfumerie Fann se nachází ve druhém patře nové prodejny na pražském Jungmannově náměstí.

„V prvním patře jsou klasické parfémy a dekorativní kosmetika, tedy to, na co jsou naši zákazníci odevšud zvyklí. Horní patro, kde je intimnější atmosféra, má 200 metrů čtverečních a je věnováno čistě péči o pleť,“ popisuje základní rozdělení nového prostoru.

Fann Beauty Atelier má svým designem, komplexem zákaznických služeb, včetně VIP salonku, séra připraveného na míru nebo speciálních přístrojů na analýzu pleti, a s novými řadami zejména přírodních produktů pečující kosmetiky ambice přilákat nové zákazníky.

Čtěte také: Parfémy 1-0-1. Jak si správně vybrat vůni do práce a na společenské akce

„Celým konceptem chceme oslovit i jinou klientelu, než která k nám běžně chodí. Například přívlastky pečujících produktů jako bio, vegan, cruelty free apod. ocení zejména mladší klientela,“ věří zkušený manažer, který Fann z pozice výkonného ředitele vede už 12 let.

Výkonný ředitel parfumerie Fann Radek Voňavka.

Parfumerie Fann má v Česku bohatou historii. Brněnskou značku už před 27 lety založili manželé Anna a Jaroslav Kokolusovi a od té doby se rozrostla do společnosti se 400milionovými ročními tržbami, která má se 40 současnými pobočkami největší kamennou síť v Česku.

A Fann má na cestě k oslovení více zákazníků v kapse i již zmiňované lákadlo. Už mnoho let je totiž blízkým partnerem a úzce spolupracuje se světoznámou kosmetickou značkou La Prairie. Praha se tak stane jediným evropským městem, kde bude mít tato švýcarská firma, jejíž produkty s oblibou používají celebrity jako Madonna nebo Angelina Jolie, svůj butik. Od roku 2015 sice měla dokonce třípatrový butik v Paříži, letos jej ale relativně v tichosti uzavřela.

„Jsme opravdu rádi, že do toho s námi šli, a je to pro nás obrovská pocta, protože La Prairie je v podstatě nejlepší značka péče o pleť na světě,“ potvrzuje pro Forbes Voňavka s tím, že obě pobočky budou hned vedle sebe na Jungmannově náměstí, a i když ponesou svůj vlastní design, počítají s čilou spoluprací. „Budeme si vzájemně posílat zákazníky,“ říká k tomu.

Nová vlajková loď parfumerie Fann na pražském Jungmannově náměstí. V jejím sousedství v březnu vznikne jediný evropský butik La Prairie. Foto: Jan Strouhal

Pobočky Fannu se nacházejí po celé zemi většinou v obchodních centrech a najdete v nich běžné značky jako Chanel, Dior, Versace, Moschino nebo Salvatore Ferragamo. „Naším typickým zákazníkem je žena 40+,“ přibližuje Voňavka věkovou strukturu klientů.

Nový koncept v centru Prahy má právě tohle změnit. „Chceme klientelu omladit, chtěli bychom se dostat někam k 30+,“ říká a hned nato vyjmenovává novinky na dnes oblíbené přírodní bázi, které v beauty atelieru najdete. Je jich 16 a mezi nimi jsou značky Nuori, Dr. Barbara Sturm, Lebon nebo Alfresco, který používá třeba filmový James Bond.

„Jde o 300 let starou značku přírodního repelentu odpuzujícího hmyz, který si oblíbili maskéři filmových hvězd. Herci jej pak často používají i po natáčení, takže tato značka má reklamu zadarmo,“ usmívá se Voňavka nad povedeným marketingem a hned zmiňuje i speciální československou řadu o šesti kosmetických značkách s názvem Made in Czechoslovakia.

Novinky najdou zákazníci v rámci kamenných prodejen jen v novém ateliéru, k dostání ale budou i přes e-shop. Web je zatím pro Fann okrajová záležitost, počítá ale s posílením jeho významu. A to i přes to, že po nástupu nejvýraznějšího internetového prodejce Notino Michala Zámce a dalších je dnes trh velmi přesycený a není neobvyklé, že někteří prodejci často pouštějí do oběhu i nekvalitní parfémy z šedého trhu, kterým se cenově těžko konkuruje.

„Chceme, aby nám on-line dělal 10 procent z obratu, v současnosti jsme na nějakých pěti procentech,“ vytyčuje si na závěr cíl Radek Voňavka.

Foto bez kreditu: parfumerie Fann

Český prodejce zmrzliny a ovocných šťáv je na 75 místech v Česku a chce být vidět ještě víc. Pro další expanzi zvolilo Fruitisimo na českém trhu netradiční cestu takzvané doublefranšízy – spojuje se s dalšími českými podniky podobné filozofie a otevírají společné obchody. Věří, že dvě značky na jednom hřišti si pomohou v růstu.

Nejnovějším partnerem jeho řetězce se nyní stalo salátové bistro Puzzle Salads. „Rozhodli jsme se udělat první společnou prodejnu v pražských Stodůlkách v areálu City West,“ říká většinový majitel Fruitisima Jan Hummel. Příští rok společně otevřou další tři prodejny, v nichž se rozdělí prostor pro zeleninovou a ovocnou část.

„Obchodní propojení s Fruitisimem je pro nás možnost oslovit více zákazníků a současně do budoucna společně expandovat do nových lokalit,“ doplňuje zakladatel Puzzle Salads Stanislav Štrobl.

Čtěte také: Investor Ondřej Fryc vstupuje do sítě ovocných barů Fruitisimo

Fruitisimo v září odstartovalo také spolupráci se sítí zdravých a ekologických potravin sítě Sklizeno, kterou vlastní podnikatel Petr Borkovec. Zatím otevřeli jednu společnou prodejnu, ale vzniknout mají zkraje roku tři nové na zcela nových místech.

Řetězec na manželský model sází. „Je to výhodné, automaticky se zvedne rentabilita prostor a zároveň se nemusíte starat o celé místo,“ vysvětluje Jan Hummel (na fotce). „Navíc je to koncept, který funguje v kancelářských lokalitách, jsme ho schopni rychle rozmnožit a uzpůsobit velikostí,“ doplňuje.

Při posledním velkém rozhovoru pro Forbes v létě letošního roku popisoval zakladatel Fruitisima Jan Hummel, že pro růst jídelních konceptů je nejpříhodnější doba. Zdravá výživa táhne konzumenty napříč věkovými skupinami i povoláními a gastronomii v různých podobách se obecně daří. „Zároveň musíme zúročit to, že nemáme ani venku příliš konkurence,“ uvedl. Model doublefranšízy měl už tehdy v hlavě.

Aplikovat by ho teď chtěl i v zahraničí. První vlaštovkou je spolupráce s benzinovými stanicemi Shell, na níž se v polovině letošního roku Fruitisimo dohodlo pro Česko a postupně i pro další evropské země. Ovocný stánek je zatím na sedmi českých pumpách.

Jan Hummel tráví poslední dobou hodně času na cestách. Spolu s druhým akcionářem Frutisima Ondřejem Frycem objíždí země, kde se chce Fruitisimo usadit. Na dohled je první obchod v Moskvě, příští týden mají majitelé podepisovat smlouvu s německým obchodním centrem, detaily nechtějí zatím specifikovat.

Ve hře je také spolupráce v Rumunsku a Polsku. Velkým snem zakladatele Fruitisima je dostat se na americký trh.

Investorské duo Andrea Ferancová Bartoňová a Emília Mamajová, zakladatelky fondu Espira, má první zářez. Slovenské finančnice vsadily na vzdělání.

Fond získal poloviční podíl v rozjeté vzdělávací skupině JK Education mladých podnikatelů Ondřeje Kanii a Tomáše Jízdného, která v Česku provozuje dvě školy amerického typu, soukromé osmileté a čtyřleté gymnázium, a zprostředkovává studium na prestižních školách v USA, Kanadě a západní Evropě pro studenty z České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska.

Cenu obchodu účastníci transakce nechtějí komentovat, ale podle odhadů z trhu šlo o desítky milionů korun.

JK Education založili Kania s Jízdným – dva kamarádi z Brna, oba ročník 1992 – před pěti lety s cílem přenést do Česka kvalitní systém vzdělávání amerického typu. Oba jsme letos zařadili do výběru 30 pod 30.

Kania (na fotce vpravo) v USA vystudoval střední školu. Fond Espira odkoupil podíl Tomáše Jízdného (vlevo), který měl ve firmě na starosti zejména finance. Ten tak z projektu po pěti letech odchází.

„Příběh a přístup Ondřeje Kanii mě nadchly. Výraz ‚to nejde‘ nezná. Není zatížený minulostí českého školství, a přesto má o něm přehled. Ví, jak vypadá vzdělávání v USA, ve Švýcarsku a Finsku. Inspiroval se tam, když vytvářel osnovy pro své školy,“ říká k první investici svého fondu Andrea Ferancová Bartoňová, zakládající partnerka Espira Investments a někdejší spolumajitelka investiční skupiny Wood & Company.

JK Education dnes vlastní dvě americké školy v Praze a Brně a rovněž vlastní a provozuje Pražské humanitní gymnázium. Příští rok chce otevírat americkou školu v Bratislavě. Kromě toho úzce spolupracuje s Carlsbad International School v Karlových Varech, kde se podílí na jejím fungování a strategickém rozvoji. Navíc na nejkvalitnější střední a vysoké školy v USA, Kanadě či ve Švýcarsku vysílá stovky studentů z České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska.

Čtěte také: Pět minut po dvanácté. Kdo konečně změní české školství?

Vzdělání oba zakladatelé od začátku pojímají jako byznys, nebojí se říct, že kvalitní vzdělání má svou cenu. I díky tomu firma každý rok významně roste nejen z pohledu žáků, ale i z pohledu tržeb. Pro letošní rok skupina očekává obrat kolem 70 milionů korun. Za rok 2017 to přitom bylo 45 milionů, o rok dříve 12 milionů. Firma generuje mnohamilionový čistý zisk.

Podle Kanii byl vstup nového investora nutný pro další rozvoj společnosti. „Po pěti letech naší existence jsme dospěli do fáze, kdy bylo pro další růst firmy v evropském měřítku nutné vybrat si silného partnera, který nám s touto expanzí pomůže. Z mnoha možností jsme si vybrali Espiru, mimo jiné i kvůli společné filozofii v přístupu k podnikání,“ komentuje obchod Ondřej Kania, který kromě své akcionářské úlohy zůstává i výkonným ředitelem společnosti.

Fond Espira založily před několika měsíci zkušené investiční manažerky Andrea Ferancová Bartoňová (na fotce vlevo), někdejší partnerka Wood & Company, a Emília Mamajová (vpravo). Ta v minulosti pracovala například pro Benson Oak, skupinu Penta Investments a mezinárodní investiční fond Pinebridge.

Jako investiční klíč a cíle si mimo jiné stanovily vyhledávat společnosti, kde je důležité vyvážené zastoupení mužů a žen ve vedení.

„Pro Espira Investments je školství důležité téma. Vnímáme v něm silný potenciál růstu a zároveň přínos pro celou společnost. Když jsme zjistili, že ve vedení skupiny JK Education hrají významnou roli ženy, oslovilo nás to dvojnásob, protože je to v souladu se zaměřením našeho fondu,“ potvrzuje Emília Mamajová.

Espira Investments chce investovat do malých a středních podniků ve střední Evropě. Mezi investory fondu se kromě obou zakládajících partnerek řadí například Evropský investiční fond a další tuzemští i zahraniční investoři.

Do nejžádanější startupové čtvrti v Praze se sestěhovaly čtyři týmy ze stáje investiční skupiny Miton.

V karlínském Corsu od podzimu sdílí nové kanceláře vyhledávač módy Glami, vyhledávač nábytku Biano, online prodejce aut Driveto a Sense Arena, hokejový trénink ve virtuální realitě.

V prostorách, které teď sdílí 100 lidí, sedí i vedení Mitonu, včetně partnerů, šéfů financí, komunikace a byznys analytiky.

Tým je vzhledem k postupující zahraniční expanzi a rychlému růstu čím dál mezinárodnější.

V nových kancelářích pracují lidé ze 14 různých zemí a jako pracovní jazyk se čím dál pevněji etabluje angličtina. Největší zásluhu na tom má srovnávač Glami, který působí už ve 12 státech.

Čtěte také: Miton ovládl téměř půlku Ideálního nájemce. Dlouhý a Hlavenka vystoupili

K mezinárodní atmosféře odkazuje i koncept kanceláří. Každá z 10 zasedaček je do posledního detailu inspirovaná jednou zemí. Takže se může stát, že máte mítink v sauně – to když je schůzka svolaná do zasedačky Finsko.

Kanceláře jsou současně navržené tak, aby co nejvíce umožňovaly potkávání lidí. Do místnosti „Tech Talk“, která slouží prezentacím a workshopům, se pohodlně vejde až 60 lidí.

V kancelářích najdete i hokejové kluziště. Český startup na pomezí sportu a VR, Sense Arena, tam ladí svůj software i hardware pro hokejové kluby.

„Koncept společných kanceláří jsme si ověřili už v Liberci, a protože v Praze sídlí většina našich firem, chtěli jsme tu udělat to samé. Už jen kvůli sdílení know-how, které osobní každodenní kontakt hodně podporuje,“ říká CEO Mitonu David Špinar.

„Investice zhruba za 10 milionů byla poměrně velký experiment, ale po dvou měsících v Karlíně to vypadá, že úspěšný. Lidé se víc baví a taky se v nových prostorách dobře cítí,“ doplňuje.

Volba pražského Karlína byla pro Miton logická. Sídlí tu i další firmy zainvestované touto původně jabloneckou skupinou – třeba Bonami, Rohlík.cz, Twisto nebo Rossum.

Lidé se sem ze všech koutů republiky i sousedních států sjíždějí, aby ocenili krásy místního folkloru a chuť jednoho z nejlepších vín v Česku.

Vinice kolem jihomoravských Velkých Bílovic patří k nejkvalitnějším, které v naší zemi najdete, a díky nim zde bují i cestovní ruch. Kraj ale vyniká ještě jedním, poněkud netradičním produktem – bazény.

Čtěte také: Tišťáky, které rozbíjí atomy. Jak rodinná firma dodává pro CERN i Lamborghini

„Každý tu dělal nádrže na víno a od toho už je blízko k bazénům. V podstatě je stačilo jen přetřít na modro,“ říká v nadsázce a s úsměvem dvaačtyřicetiletý muž na kraji největší vinařské obce před moderní minimalistickou budovou, které dominuje sklo a beton.

Zakladatel a většinový majitel firmy Popp z Velkých Bílovic Zdeněk Svoboda.

A kolem ní jsou v zahradě rozesety různé kopulovité i hranaté konstrukce se skleněnou výplní. Možná vás napadne, že by mohlo jít o skleníky. Ty to ale nejsou. Stojíme v největším showroomu pro zastřešení venkovních bazénů v České republice firmy Popp, která se prosadila hlavní moderním designem a inovativní technologií.

„Zákazníci zastřešení vždycky chtěli, ale dřívější designy se jim příliš nelíbily, mysleli si, že jim budou vzhledově kazit zahradu, s čímž se nedalo nesouhlasit,“ pokračuje zakladatel a šéf firmy Zdeněk Svoboda, který se v bazénovém byznysu pohybuje už téměř dvě dekády.

Foto: Popp

Dnes ze 70 procent vlastní firmu evropského významu, jejíž obrat přesahuje 80 milionů korun a reference má třeba i za polárním kruhem.

„Když nás poprvé poptali Švédové, tak jsme to v podstatě shodili ze stolu. Říkali jsme si, že si vzhledem k tamnímu podnebí objednají zastřešení na jeden dva bazény a to bude vše. Nakonec se z nich stal náš přední partner,“ vypráví Svoboda, který kromě této severské země dodává do Rakouska, Francie nebo Německa.

Zdeněk Svoboda v bazénu, který bude přestavěn na originální zasedačku.

Cesta k tomuto úspěchu ale nebyla přímočará, Svoboda a jeho tým si museli projít mnoha slepými uličkami. Sám začínal jako zaměstnanec firmy vyrábějící venkovní bazény, která patřila rakouskému majiteli. Firma ale zkrachovala a Svoboda se svým parťákem Bořivojem Cetlem před 17 lety rozjeli vlastní byznys na výrobu bazénů a jako absolutní samouci k tomu přidali i zastřešení.

Čtěte také: 8 hotelových bazénů, které změní vaše koupání v umělecký zážitek

„Tehdy jsme vůbec nic nevěděli o hliníku, o chování materiálu. Jednoduše jsme nakoupili výrobek od konkurence, který jsme doslova obkreslili tužkou a začali jej vyrábět,“ vzpomíná na divoké začátky. „Vyjeli jsme do Rakouska na veletrh a mysleli jsme si, že uděláme díru do světa. Jenže když jsme viděli konkurenci, která byla o dekády dál, tak jsme zjistili, že tudy cesta nevede,“ popisuje své první vystřízlivění.

Mnozí by to vzdali, Zdeněk Svoboda se ale místo toho začal učit se softwarem CAD, aby mohl přesně naprojektovat hliníkové profily. „Předtím jsme to hliníkárně posílali na milimetrovém papíru faxem,“ směje se Svoboda dnes a dodává, že časem se jim podařilo dohnat konkurenci. „Byly to ale stále jen ty nevzhledné kopule.“

Zlom přišel v době, kdy si vystudovaný stavař sám stavěl rodinný dům. Jako milovník minimalismu chtěl pro svůj bazén zastřešení, které bude designově ladit k jeho stavbě s ostrými rysy ze skla, oceli a betonu.

„A taky tehdy začala vznikat automatická zastřešení na elektrický pohon, jehož řídicí jednotka a motor jen přidávaly k nevzhlednosti celé konstrukce.“ A tak se rozhodl, že celý pohon integruje do samotné konstrukce a navíc zastřešení zbaví nevzhledného kolejiště, které lemuje bazény a nepříjemně zadržuje nečistoty.

Foto: Popp

„Kolegové si mysleli, že jsem se zbláznil. Mysleli si, že kdyby o takové typy zastřešení byl zájem, že už by to někdo dávno vyráběl,“ říká Svoboda a zároveň přiznává, že celý projekt trval oproti plánovanému jednomu roku rovných pět let.

Zarputilost se mu ale vyplatila. Díky ní firma Popp získala svůj první patent, přesněji evropský užitný vzor, a dnes jich vlastní několik. Navíc chystá novou generaci zastřešení, která už počítá s nástupem chytrých domácností, takže kromě současného ovládání zastřešení přes aplikaci budete moct na dálku monitorovat třeba i vlhkost či samotnou teplotu vody v bazénu.

A díky tomu všemu firma už před čtyřmi lety opustila výrobu samotných bazénů a soustředí se jen na vývoj a výrobu zastřešení.

Společníci sice zpočátku měli obavy, jestli zastřešení bude mít takovou trajektorii, že vyrovná i absenci výroby bazénů, která se na celkových tržbách firmy Popp podílela z jedné třetiny. Dnes je ale jasné, že byly zbytečné.

„V době finiše nové řady s daleko větší a sofistikovanější konstrukcí, dokončení showroomů v Ostravě a Mnichově a plánu nového showroomu ve Vídni chceme v příštím roce dosáhnout 100 milionů na tržbách,“ uzavírá Svoboda.

Foto: Tomáš Škoda

Deset nejúspěšnějších českých kampaní na české i světové crowdfundingové scéně si od lidí z celého světa odneslo už přes 100 milionů korun. Přispěla k tomu i čerstvě ukončená kampaň obrozené hodinářské značky Chronotechna, která pro své „nejtemnější“ hodinky na světě získala 8,5 milionu korun.

Zařadila se tím mezi nejúspěšnější české crowdfundingové kampaně vůbec.

Čtěte také: Router servírovaný jako sendvič. Jak Češi opakují úspěch na Indiegogo

Jak moc úspěšná byla? To se dozvíte z našeho žebříčku top 10 nejúspěšnějších českých crowdfundingových kampaní, který jsme se sestavili ve spolupráci s největšími českými i světovými platformami.

Jen v nich nenajdete ty firmy, které sice pocházejí z Česka, v kampani ale mají jako zemi původu uvedený jiný stát (většinou USA).

Top 10 českých kampaní na crowdfundingu

1. Kingdom Come: Deliverance
vybráno: 36 700 000 Kč
přes: Kickstarter
rok: 2014

Historicky největší český crowdfundingový úspěch patří RPG hře Kingdom Come: Deliverance od vývojářů z Warhorse Studios. V úvodu chtěli vybrat „pouze“ 300 tisíc liber, nakonec získali takřka čtyřnásobek.

Jak přiznal hlavní muž Kingdom Come David Vávra, kampaň byla pro projekt klíčová. Bylo to totiž hop, nebo trop – buď peníze vyberou, nebo s vývojem hry končí. Nakonec se vše povedlo, a české dílo se tak mohlo zařadit mezi nejúspěšnější hry na hráčské platformě Steam.

2. Turris Omnia
vybráno: 28 000 000 Kč
přes: Indiegogo
rok: 2016

Původně to měl být jen výzkumný projekt, nakonec se dočkal i komerčního nasazení. A k tomu pomohla i nejúspěšnější kampaň českého projektu na serveru Indiegogo.

Turris Omnia je produkt českého internetového sdružení CZ.NIC. Jedná se o zabezpečený router kombinující například funkci síťového úložiště se slotem na SIM kartu, která umožňuje vytvořit záložní mobilní připojení k internetu. Lidé si jich na crowdfundingu objednali téměř 4500 kusů a po skončení kampaně šel český inovativní router i do komerčního prodeje za více než sedm tisíc korun.

3. Chronotechna
vybráno: 8 650 000 Kč
přes: Kickstarter
rok: 2018

Oživená česká značka, která s tou původní ale nemá kromě názvu nic společného, ukončila svou kampaň teprve v pátek 30. listopadu. Díky vybraným v přepočtu téměř 9 milionům korun se zařadila na třetí místo v našem přehledu. Kampaň se navíc stala nejrychleji zafinancovanou, když cíl 19 tisíc dolarů přispěvatelé naplnili během 10 minut od spuštění.

„Není to tak, že by nám to spadlo samo do klína. Připravovali jsme se na to celý rok, měli jsme sestavené základní PR ve Spojených státech, odkud je nejvíc přispěvatelů,“ vysvětluje Šich.

„Je to ale  skvělý úspěch, jsme za něj rádi a děkujeme. Pro nikoho z nás to není hlavní projekt, teď se z něj ale možná stane,“ říká k právě skončené kampani autor projektu Pavel Šich. Příběh obrozené Chronotechny si na našem webu budete moci přečíst už brzy.

4. Turris MOX
vybráno: 8 250 000 Kč
přes: Indiegogo
rok: 2018

Sdružení NIC.cz patří i čtvrtá příčka našeho žebříčku, tentokrát za jeho router Turris. Ten je lehčí a hezčí než jeho předchůdce a funguje jako skládačka.

Zájem o něj opět předčil očekávání. Vývojáři na platformě Indiegogo získali přes 370 tisíc dolarů, čímž svůj cíl splnili na 144 procent. O novém routeru jsme detailně psali zde.

5. Poslední film Jana Švankmajera Hmyz
vybráno: 7 500 000 Kč
přes: Indiegogo
rok: 2016

Režiséru Janu Švankmajerovi bylo už přes 80 let, když se rozhodl získat peníze na svůj další film pomocí moderních internetových platforem.

Na celkový rozpočet filmu ve výši 45 milionů korun přispěla například i Česká televize nebo Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Film vstoupil do kin letos, mnoho kladné kritiky ale nesklidil.

6. Spolum Drum
vybráno: 7 450 000 Kč
přes: Indiegogo
rok: 2017

Trochu v ústraní mediálního zájmu zůstal inovativní buben Spolum Drum Alexandra Jerechinskeho. Netradiční a futuristicky vypadající hudební nástroj, který se ladí pomocí magnetů, má sloužit především k relaxaci a rozjímání.

A že má své obdivovatele, se potvrdilo v kampani na Indiegogo, kde loni v srpnu svůj cíl splnil na plných 1800 procent, a od lidí tak získal necelých 7,5 milionu korun.

7. Barefoot konopné tenisky Bohempia
vybráno: 4 000 000 Kč
přes: HitHit
rok: 2018

Mezi nejúspěšnější české projekty na crowdfundingových serverech se letos na podzim zařadily i konopné barefoot tenisky od značky Bohempia podnikatele Tomáše Rohala. Bez necelých 50 tisíc korun vybral čtyři miliony, a o 800 procent tak překonal cílovou částku.

„Díky tomu, že se nám povedlo vybrat tak velkou částku, jsme schopni navýšit produkci a vyrobit i další varianty nových barefoot produktů,“ slibuje Rohal svým fanouškům, kterých jen v kampani přispělo 1600.

8. Project L
vybráno: 3 700 000 Kč
přes: Kickstarter
rok: 2018

Do našeho top 10 výběru se dostala i abstraktní strategická hra Project L od společnost Boardcubator.

Autor Adam Španěl dokázal svou strategickou deskovou hrou připomínající tetris zaujmout přes tři tisíce lidí, kteří mu poslali téměř 3,75 milionu korun. Díky tomu by hra měla v příštím roce dorazit na pulty obchodů.

9. Trabantem napříč Tichomořím
vybráno: 2 800 000 Kč
přes: Startovač

Posádky ze dvou trabantů, jednoho malucha a jedné Jawy 250 vybraly místo požadované částky 500 000 korun nakonec téměř tři miliony.

Výlet do Tichomoří nebyl jejich první výpravou a cestovatelé za sebou mají silnou komunitu fanoušků, což se projevilo na výsledném úspěchu. „Povědomí o naší značce jsme budovali několik let, lidé ji znali a věřili, že když už máme za sebou předchozí tři projekty, vznikne i tento,“ vysvětluje úspěch strůjce projektu Dan Přibáň.

Úplně poprvé zkusil Přibáň využít crowdfundingovou kampaň na cestu po Jižní Americe v roce 2012. V době, kdy byl český crowdfundingový svět ještě v plenkách, vybral na serveru Indiegogo 130 000 korun.

10. Trabantem tam a zase zpátky
vybráno: 2 500 000 Kč
přes: Startovač
rok: 2018

Stejně jako v předchozím případě i na svou poslední, letošní výpravu z Indie do Prahy vybral tým kolem žlutých trabantů čtyřikrát víc, než žádal. Na Startovači je podpořilo přes tři tisíce fanoušků.

„Myslím si, že v poslední době crowdfunding devalvuje. Měl by to být váš projekt, který si sami uděláte, nemělo by to být tak, že vy něco chcete a ostatní vám to mají zaplatit, a že když to nezaplatí, tak to nebude,“ přemítá Přibáň, který by se svým týmem na cestu prý vyrazil i v případě, že by kampaň potřebné finance nepřinesla.

Upozorňujeme, že jsme v rámci žebříčku vynechali platformy typu Fundliftu, kde lidé za finanční podporu projektu/produktu získají podíl ve firmě, a ne samotný produkt či jiné zboží a službu.

S přispěním Kláry Elšíkové

Prodejce prémiových tenisek a tradiční manufaktura na výrobu hodinek. To na první pohled nejde moc dohromady. Dvě české firmy, každá dobře zavedená ve svém oboru, se však rozhodly přesně takový krátkodobý sňatek uzavřít a společně představí limitovanou edici hodinek důmyslně nazvanou Time for Sneakers.

Footshop se postaral o kompletní design a Prim ho přivedl k životu.

Čtěte také: Střechy nad bazény z Moravy dobývají svět, mají je i za polárním kruhem

Hodinky, jejichž cena se bude pohybovat mezi 12 a 15 tisíci korunami, jsou osazeny švýcarským strojkem a pod časovým ciferníkem rotuje sedm populárních typů tenisek, z nichž je vždy vidět jen jeden.

S nutnou dávkou nadsázky se dá říct, že hodinky svým majitelům každý den ukážou, jaké tenisky si daný den mají obout.

Zatímco ze strany Primu se jedná o premiéru, pro předního českého teniskového hráče nejsou takzvané „collaby“, tedy spolupráce s cílem vytvořit jedinečný produkt, nejčastěji v oblasti módy, ničím novým a již dříve spolupracoval například s českými módními značkami LaFormela nebo LifeIsPorno. Co si od nich slibuje?

Je to zkrátka dobrý marketing pro obě strany, který se v Americe a obecně na Západě dělá relativně často. Stačí, když se najdou značky, které mezi sebou mají nějaké pojítko a jsou si alespoň v něčem brandově blízké.

„S Primem nás pojí jak země původu, tak fakt, že mnoho lidí hodinky sbírá, podobně jako sbírají tenisky. S dobrým collabem máte šanci ukázat, že se nebojíte inovací, a oslovit i novou cílovou skupinu,“ vysvětluje zakladatel a CEO Footshopu Peter Hajduček.

Z byznysového hlediska to však není nic, na čem by firmy, alespoň v tomto případě, nějak závratně vydělaly. Ve Footshopu jsou spokojení, když z marží dokážou pokrýt marketingové náklady. „Při podobných projektech proto máme i netradiční KPI – zajímá nás, jak rychle to dokážeme vyprodat a jak moc se o tom mluví. To druhé vyhodnocujeme jednak klasickým mediálním monitoringem, ale také třeba sledováním, jak nás lidé vyhledávají pomocí Google Trends,“ dodává Hajduček.

Kompletně složit hodinky dnes dokážou pouze ve 20 manufakturách na světě. Společnost Elton hodinářská, která patří do portfolia skupiny CSG miliardáře Strnada, je jednou z nich.

Collaby firmám poskytují větší zásah a chytají zákazníky  jednoduchou podmínkou – když sympatizují s určitou značkou, která se spojí s někým dalším, rázem už musí znát oba. Spojení dvou brandů také většinou vyústí v limitovanou edici, čímž se snižuje šance, že se večer v baru potkají tři lidé ve stejném oblečení.

Dobře zvolené spolupráce také otevírají nový byznysový rozměr. Například Adidas doslova vyhrál jackpot, když v roce 2015 odstartoval kooperaci s raperem Kanye Westem. Během posledního kvartálu onoho roku se Adidas nechal slyšet, že se tenisky nejenom ihned po vydání vyprodají, ale stojí za růstem firemního Instagramu. Yeezy se zkrátka staly jedním ze symbolů streetwearové obuvi.

Produkt první společné práce Kanyeho Westa a Adidasu

A protože se jedná o fenomén, jehož příkladů zatím v Česku mnoho není, vybrali jsme níže několik dalších světových ukázek, které trefně dokreslují, co všechno je v rámci collabů možné.

Takhle vypadají.

Lifestylový obchod Kith je jedním z nejsilnějších hráčů v oboru streetwearu, který zároveň vyrábí vlastní oblečení. Tohle je výsledek jeho letošní spolupráce  se značkou Versace.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

I worked with Donatella Versace on a collection that will stand as a very important notch in our timeline. I don’t want to give away too much info before the show. Tomorrow, Kith Park is going to change things.

Příspěvek sdílený Ronnie Fieg (@ronniefieg), Zář 5, 2018 v 7:08 PDT

Takto vypadá Tommy Kith. Až by tam Hilfiger skoro nechyběl…

Co vznikne, když se spojí modly streetwearu a módního high-end světa? To ukázala kolekce značek Supreme a Louis Vuitton.

Jak už to tak bývá, na sekundárním trhu zaplatíte za tyto kousky více, než za kolik se v roce 2017 prodávaly. Cena pouzdra na karty vzrostla z původních 300 dolarů na více než trojnásobek.

To, co na první pohled možná vypadá jako padělek, je ve skutečnosti spolupráce Adidasu a Alexandra Wanga.

Americkému návrháři a německé ikoně to dohromady funguje, a tak se letos spojili již potřetí.

A pokud jste si mysleli, že řetězec rychlého občerstvení McDonald’s oslaví 50 let BigMacu pouze billboardy a slevou, podívejte se na pozoruhodnou spolupráci s výrobcem hodinek G-Shock.

Gastronomické Liftago. I tak by se dal popsat startup Grason.cz, který prostřednictvím aplikace propojuje restauratéry a gastronomické pracovníky, kteří mají zájem o krátkodobou brigádu. V Praze ho využívají už v 50 podnicích, například v Bruxxu, Vinohradském Parlamentu, Potrefené huse nebo v Kolkovnách.

Čtěte také: Smlouva na míru za deset minut a pár korun. Češi jsou advokáty půlky Evropy

S nápadem vytvořit platformu, která by řešila HR problémy gastropodniků, přišli před necelým rokem Jarmila Kowolowská a Karel Mařík, kteří se už léta jako konzultanti pohybují ve startupovém prostředí a v gastroprostředí viděli příležitost na rozjezd vlastního startupu.

Zleva Lukáš Strnadel (The Funtasty), Jarmila Kowolowská a Karel Mařík

„Restaurace řeší klasické nešvary jako složení týmu, že v něm jsou více, ale i méně spolehliví lidé. Když ten méně spolehlivý nepřijde na směnu, musí za něj zaskočit někdo jiný, který pak pracuje více, než by chtěl. Potýkají se ale i s tím, že mají časy, ve kterých potřebují víc obsluhy, jako jsou obědy, večeře nebo večírky, a na ty musí využít všechny své zaměstnance, kteří ale pak potřebují volno. Anebo jen kvůli obědu mají člověka zbytečně na celé směně,“ přibližuje Kowolowská, co se snaží svou aplikací řešit.

Za třítisícový měsíční poplatek jednotlivé hospody v její aplikaci vypíšou směny v množství a čase, na který potřebují obsluhu, a Grason to zobrazí zájemcům. Podniky díky tomu nemusí složitě hledat extra pracovníky a můžou fungovat jen se základem těch spolehlivých.

I z toho důvodu jsou tzv. grasoni nejčastěji obsazovaní na pozice číšník/servírka, které nevyžadují speciální znalosti daného podniku, protože mají za úkol většinou přinášet jídlo a uklízet stoly. Když se na danou směnu přihlásí, hospodský má několik hodin času na přijetí jeho žádosti, přičemž si hodinovou odměnu stanovuje sám grason, průměrná částka se pohybuje kolem 150 korun.

Aby byla zajištěna profesionalita freelance pracovníků, prochází zájemce o práci před zapsáním do systému neformálním přijímacím setkáním, kde Kowolowská a Mařík ověřují jeho znalosti a předchozí zkušenosti. Každý pracovník je po odvedení směny ohodnocen, stejně jako hospoda, recenzí a hvězdičkami.

„I když máme každý měsíc nové podniky, stále trochu bojujeme se skepsí vůči gastropersonálu a s konzervativností hospodských. Když si ale provozní aplikaci vyzkouší, jsou nadšení a většinou pak oslovují ty samé grasony. Těch máme v systému aktuálně 500,“ říká Kowolowská a dodává, že se vedle gastropodniků začínají soustřeďovat také na cateringové společnosti, které potřebují velké množství lidí a jsou na tento druh spolupráce zvyklé.

Startup v podobě, v jaké je dnes, by ale nefungoval, kdyby do projektu v jeho začátku nevstoupila česká investiční skupina Miton se sedmimístnou konvertibilní půjčkou a následně i firma The Funtasty Lukáše Strnadla.

Ten se svým týmem z původně webové platformy, jež nefungovala například kvůli tomu, že stála na e-mailové komunikaci, kterou typický pracovník v gastronomii nepoužívá každý den (nebo několikrát denně), vytvořil aplikaci, jejíž forma a notifikace celý proces „namlouvání“ ulehčily, zrychlily a zpřístupnily. I Strnadel, výměnou za dvacetiprocentní podíl, do firmy investoval sedmimístnou částku.

Od jeho vzniku před devíti měsíci si lidé přes Grason vydělali více než milion korun na téměř 500 směnách měsíčně, startup roste meziměsíčně o 50 procent a všichni tři společníci očekávají, že budou mít za další rok desetinásobná čísla.

Mezitím přemýšlejí, jak svoji službu, která má podle nich udělat z gastronomie dostupnější, svobodnější a atraktivnější obor, ještě vylepšit.

Karel Janeček je velkým propagátorem číslovky 21. Ta nejenže symbolizuje století, ve kterém žijeme, ale také má se svou zrcadlovou kopií, dvanáctkou, několik matematicky pozoruhodných vlastností. Těžko pak může překvapit, že na veřejně prospěšné účely Janeček letos vydá 77,7 milionu korun. Tři krát sedm je přece 21!

Pětačtyřicetiletý výstřední matematik do této sumy počítá nejen své příspěvky na ryze charitativní projekty, jako je jeho nadace nebo vědecké ceny Neuron, ale také podporu Institutu pro demokracii 21, jenž rozvíjí Janečkovu volební metodu, nebo finanční pomoc gymnastickému oddílu SK Hradčany, který díky jeho milionům staví nové multifunkční sportovní centrum.

Další desítky milionů korun do neziskového sektoru posílají blízcí Janečkovi spolupracovníci a přátelé.

Koupit prosincový Forbes »

Libor Winkler, který po něm převzal řízení finanční skupiny RSJ, v níž jsou oba zároveň akcionáři, dává na mecenášské účely mezi 10 a 15 miliony korun ročně. Podobnou částku každoročně věnuje i další z podílníků RSJ Václav Dejčmar.

Vzhledem k tomu, že i samotná společnost RSJ přes svou nadaci každoročně rozdělí zhruba 17 milionů korun především na projekty související s výchovou a vzděláváním dětí, je zřejmé, že tato svérázná byznysová parta patří k nejvyšší české filantropické lize.

A to byl i jeden z důvodů, proč jsme jí věnovali v prosincovém Forbesu rozsáhlé titulní téma a propůjčili titulek Svatá trojice.

Jen pro srovnání: Nadace Agrofertu loni rozdala 124 milionů včetně 24 milionů, které na ni převedl Andrej Babiš poté, co se zavázal kvůli aféře Čapí hnízdo věnovat na charitu 52 milionů korun. Roční tržby Agrofertu jsou 155 miliard korun, loňský zisk byl 4,8 miliardy.

RSJ jako firma loni v čistém vydělalo 100 milionů korun. Výnos z transakcí, které RSJ provádí, si pak mezi sebe ještě dělí akcionáři firmy prostřednictvím investičního fondu, v posledních 10 letech to stabilně bývá kolem miliardy korun ročně.

Winkler s Janečkem a Dejčmarem v unikátním trojrozhovoru ale připouštějí, že mecenášská velkorysost přišla až s časem a že původně ani nevěděli, že mají všichni takové filantropické sklony, protože RSJ dlouho žádná mašina na peníze nebylo.

„To byla nezávislá věc, která se objevila až později. Na začátku jsme na mecenášství neměli ani pomyšlení,“ vzpomíná v interview Janeček. A Winkler jej doplňuje: „Dobročinný prvek původně nehrál žádnou roli, vždyť když Špidlova vláda zvedala minimální mzdu, říkali jsme si, že nám vlastně zvyšují platy.“

Prosincový Forbes s velkým trojrozhovorem s Liborem Winklerem, Karlem Janečkem a Václavem Dejčmarem vychází 6. prosince. Kupujte ve všech dobrých trafikách a v našem e-shopu.

Je to podobně zásadní změna, jako kdyby Baťa přepsal cenovky svých bot za 999 korun a začal je prodávat… Třeba za 1046 korun. Nebo si představte Plzeňský prazdroj, jak začne vyrábět cider a svůj slavný ležák odsune na druhou kolej. Zkrátka nasadí image, na kterou nejste vůbec zvyklí.

Právě takovou revoluci chystá i Škoda, doteď známá hlavně jako výrobce praktických a dostupných aut, kde mají háčky na nákupní tašky v kufru přednost před designem. Jenže to se teď mění. Česká automobilka už nechce být jen „simply clever“, ale také „simply beautiful“.

V praxi to poprvé předvedla dnes večer v izraelském Tel Avivu, kde ve světové premiéře odhalila nový model Škoda Scala. Pokud jste doteď měli škodovky zafixované jako nudná auta bez emocí, nástupce rapidu vás překvapí – je to první odvážnější, emotivnější a výraznější škodovka.

„Scala představuje důležitý krok v dalším vývoji designového jazyka značky Škoda, není to jen praktický a dostupný vůz pro všechny, jak si lidé u našich aut už zvykli, ale navíc má i velmi dynamický, sportovní a emotivní vzhled,“ kýve hlavou nový šéfdesignér Škody Oliver Stefani.

Nečekejte, že by se ze Škody stalo bláznivě stylové Lamborghini – rozdíl je ale i tak znát. Scala má zaoblenější víko přední kapoty, které dává autu sportovnější vzhled, výraznou příď s ostřeji řezanými světly a nezvyklé prodloužené sklo na pátých dveřích, které už nezdobí žádné logo, ale rovnou sebevědomý nápis ŠKODA, což se má projevit i na dalších budoucích modelech.

K nepoznání je tahle škodovka, která se v hierarchii zařadí mezi fabii a octavii, i uvnitř. I tady se stejně jako u exteriéru vychází z konceptu Vision RS, který Škoda představila v říjnu na autosalonu v Paříži. Dominantní je nezvykle vysoko posazený displej multimediálního systému, zmínit je potřeba i měkčené plasty nebo příplatkový virtuální kokpit s úhlopříčkou 10,25 palce.

„Novým modelem otevíráme další kapitolu vozů kompaktní třídy. Jedná se o zcela nový vůz, který ve své třídě výrazně posouvá měřítka v oblasti technologií, bezpečnosti a designu. A to dokládá i svým novým názvem,“ prohlásil v Tel Avivu předseda představenstva Škody Bernhard Maier.

Jméno auta pochází z latinského výraz scala, což znamená žebřík nebo schody, a automobilka se jím zřejmě snaží odstřihnout od minulosti spojené s rapidem, který tak úplně nesplnil očekávání. Loni se ho v Evropě prodalo necelých 67 tisíc, Scala by ale měla mít dvojnásobné prodeje.

Důvod, proč ji Škoda představila právě v Izraeli, také není náhodou. Izrael patří mezí rychle rostoucí trhy, Škoda je tady nejprodávanějším evropskou značkou, jen za letošní rok sem mladoboleslavská automobilka dodala 20 tisíc vozů, což zvýšilo její tržní podíl na osm procent, a modely Rapid a Superb se tady staly nejoblíbenějšími vozy ve svých třídách.

Loni navíc Škoda v Tel Avivu, který se stává klíčovým IT centrem, založila pobočku své inovační laboratoře Škoda Auto DigiLab, která tady spolupracuje už se 13 izraelskými startupy. Symbolika s novým autem, který má v nižší střední třídě posunout obvyklé hranice v oblasti konektivity a moderních technologií (k dispozici je například i asistent pro jízdu v pruzích), je zřejmá.

Nový model se ale nerodil úplně lehce. Je to poslední model, na kterém ještě pracoval bývalý šéfdesignér Jozef Kabaň, který však mezitím odešel do BMW, takže design dokončoval už tým designérů pod vedením Kabaňova nástupce Olivera Stefaniho.

„Chceme, aby byla každá škodovka snadno rozpoznatelná, takže i tady je jasně patrná DNA. Podívejte se na přední masku a typickou mřížku chladiče, nebo hranu, která se táhne po celém boku,“ ukazoval nadšeně Stefani.

Škodovka se také musela dohodnout na použití jména Scala s Renaultem, který stejný název ještě nedávno používal pro své levné sedany v Indii, Mexiku nebo Egyptě, což pravděpodobně českou automobilku omezí mimo Evropu, kde bude muset scalu prodávat pod jiným jménem.

Svou premiéru má sice scala za sebou, ale vyrábět se začne až na začátku roku, takže první zákazníci se ji dočkají v prvním pololetí. Základ nabídky tvoří benzinový třívalec 1.0 TSI (o výkonu 70 a 85 kW), který doplní čtyřválec 1.5 TSI (110 kW) a turbodiesel 1.6 TDI (85 kW). Hybridu nebo elektromotoru se tady nedočkáte, ale pořídit půjde i verze na stlačený zemní plyn.

Cenu, za kterou se v Česku bude Scala prodávat, oznámí Škoda v lednu. Očekává se ale, že se bude pohybovat kolem 350 tisíc korun.

Není moc oblastí, ve kterých by Igor Rattaj, činorodý slovenský byznysmen historicky spjatý se skupinou J&T, v minulosti nepodnikal.

Byl u založení J&T Banky, stál u zrodu horské skupiny TMR, kterou dodnes z velké části vlastní a řídí, investoval v energetice, v médiích, do realit či obchodu s ropnými produkty a jejich uskladněním. Produkuje filmy, ve kterých si s chutí i sám zahraje, pronajímá zvukovou aparaturu, pořádá hudební festivaly nebo kouzelnické show.

Čtěte také: Chirurg Šebek na lovu investorů. Web uLékaře.cz podpoří Fryc či Rozhoň

A po zatím poslední akvizici je z něj také drobný průmyslník a výrobce perlitu. Látky, která se používá ve stavebnictví nebo u hasičů. Před několika týdny totiž koupil menší pražskou výrobní firmu Perlit Praha s letitým areálem v Praze-Kyjích v Průmyslové ulici.

Ve firmě s ročním obratem kolem 20 milionů a se ziskem EBITDA kolem 10 milionů pracovalo jen 12 lidí. Patří k ní ale i areál na pozemku o výměře 2,2 hektaru. Hodnota obchodu podle odhadů byla v desítkách milionů korun. Oficiálně ji ale účastníci transakce nechtějí komentovat.

Na Rattajovy poměry jde o drobnou a hodně exotickou a tak trochu náhodnou investici.

„Upřímně řečeno jsme to kupovali právě kvůli velkým pozemkům, které k areálu patří. Té lokalitě věříme. Původně jsme chtěli areál zbourat a přichystat zde novou výstavbu, třeba pro sklady a logistické parky,“ říká k tomu Rattaj, který už na Průmyslové drží velký areál někdejších Barev a laků Hostivař.

Když si ale nastudoval, co přesně perlit je a k čemu se používá, s bouráním fabriky si to rozmyslel a naopak by tamní výrobu rád rozšířil.

Perlit je totiž hornina, která se po tepelném zpracování používá jako izolant ve stavebnictví. Kromě toho je ale jeho speciální odnož, zvaná vapex, prostředkem na likvidaci ropných látek rozptýlených ve vodě nebo vylitých na zem. Prášek používají například hasiči a záchranáři při nehodách, kdy na silnice vytékají pohonné hmoty.

Rattaj věří, že objem vyrobeného a prodaného perlitu se dá několikanásobně zvýšit. „Původní majitelé už neměli příliš ambici hledat nové zákazníky. Já vidím velký potenciál třeba u záchranných bezpečnostních složek,“ zamýšlí se finančník, který je znám zejména pro své působení v horském byznysu, jeho skupina Tatry Mountain Resorts provozuje lyžařské areály na Slovensku, v Česku, Polsku a rozkoukává se také v Rakousku.

„Současné nastavení a fond pracovní doby unesou až třikrát větší objem výroby,“ říká také Zuzana Ištvánfiová, Rattajova spolupracovnice, která má areál na starosti. Už teď podle ní startují jednání s velkými firmami jak z Česka, tak ze zahraničí, které o produkci Perlitu Praha projevily zájem.

Sám Rattaj to zatím s optimismem do budoucna nechce přehánět. Jestli to pro něj bude dlouhodobá investice, nechce předjímat.

„Našli jsme tam zaprášeného Rembrandta, ale ještě nevíme, jestli je to skutečný Rembrandt,“ pomáhá si Rattaj metaforou.

Český Aspen nebo český Kitzbühel. Nejslavnější tuzemské lyžařské středisko, Špindlerův Mlýn, sice bojuje s nálepkou snobského a elitářského resortu pro bohaté, ale podle tuzemských byznymenů je tenhle boj marný.

Nedostatky vidí jinde – ve vkusu místních investorů a také ve výši investic, které nedostačují na skutečný rozvoj krkonošského města.

„Špindl je luxusní středisko, je to český Aspen, netvařme se, že ne. Vždycky bude pro poměrně úzkou solventní skupinu lidí,“ uvedl Igor Rattaj v rámci talkshow, kterou Forbes uspořádal během tradičního zahajování lyžařské sezony.

To se letos muselo obejít bez sněhu. Díky sněžným dělům byla v provozu pouze modrá sjezdovka ve Svatém Petru, zbytek špindlerovských svahů hrál tmavozelenými barvami. Přesto se do střediska sjela početná skupina českých podnikatelů a manažerů, stejně jako lyžařských nadšenců.

Igor Rattaj je největším akcionářem a zakladatelem horské skupiny Tatry Mountain Resorts (TMR), která zdejší areál řídí, a tradičně si nebere servítky.

Čtěte také: Miliardář Dospiva koupil ve Špindlu hotel. Zbourá ho

Pozadu se svými názory nezůstal ale ani další movitý návštěvník tohoto města a jeden z nejbohatších Čechů Marek Dospiva, spolumajitel investiční skupiny Penta Investments. Do Špindlu jezdí od svých šesti let, kdy začal závodně lyžovat. Dnes zde také investuje.

„Určitě má potenciál stát se českým Aspenem. Ale hoteliéři a další investoři musí přitlačit na pilu. Více investovat a následně zdražit. Luxusní Špindl může prosperovat,“ reagoval na Rattajova slova. Oba se dobře znají, byť historicky patří do dvou odlišných táborů, neboť Rattaj je úzce spjat s konkurenční skupinou J&T.

Dospiva ve Špindlerově Mlýně koupil horský chalet v centru města a v sousedství také výrazný hotel Barbora z konce 80. let. Ten hodlá buď zbourat, nebo výrazně přestavět.

Čtěte také: Průmyslník Korecký plánuje luxusní hotel ve Špindlerově Mlýně

„Barbora se mi prostě nelíbila. Tak jsem se rozhodl, že ji koupím a předělám s nejlepšími architekty. Uvažuji nad tím, jak by měl Špindl vypadat za 10 let, nastavuju laťku a směr,“ komentoval své plány. Sám se nabídl místnímu starostovi Vladimíru Staruchovi jako odborný konzultant pro nové developerské projekty.

„Díky našemu zázemí chci zdarma pomáhat, aby se tu neděly zrůdnosti typu bytového domu Michal nebo domu Labe v centru. Navíc se tu všichni známe. Víme, na koho se obrátit nebo koho je potřeba trochu zcivilizovat. Pokud si tohle neohlídáme, nikdy to nebude ani průměrné alpské středisko, ztratí to tu původní ráz. Když to zničíme, je lepší se odstěhovat a zkusit to jinde,“ rozohňoval se spolumajitel Penty.

Podle Luďka Sekyry, dalšího byznysmena se zájmy v žádaném českém středisku, nemůže být luxus jediným měřítkem.

„Jasně, luxusní klientela si to zde najde. Ceny letí vzhůru. Když jsme prodávali apartmány v Savoyi v době krize, cena byla kolem 50 tisíc za metr, dnes to lidé přeprodávají za 160 tisíc. Ale těch kvalit by město mělo mít víc. Osobně vidím prostor udělat z něj i kulturní centrum, jak tomu bylo za první republiky,“ připomněl pražský developer a majitel zdejšího hotelu Savoy. V něm chystá například odhalení busty Franze Kafky, který v původním hotelu napsal svůj slavný Zámek.

„Vidím tu velké rezervy. Hlavně v infrastruktuře. Líbilo by se mi klidnější centrum, pěší zóna,“ dodal Sekyra.

Šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek, Luděk Sekyra a Marek Dospiva (zleva)

Realitu Špindlerova Mlýna chápe i opětovně zvolený starosta Vladimír Staruch. „Nemáme úplně rádi slovo luxusní, spíše kvalitní. Ale klientela se od revoluce hodně změnila. Jsme na špičce z pohledu kvality podmínek, takže není divu, že město přitahuje investory i konkrétní movité lidi. S tím nikdo nic neudělá. Ale pokud výstavbu potáhnou jen apartmány, není to dobře pro nikoho, ve finále ani pro ty apartmány. Je třeba zachovávat původní účel domů, které se přestavují, tak aby se zde zachovaly i objekty k trvalému bydlení, hotely nebo penziony,“ reagoval na pohled byznysmenů.

Všichni včetně něj se zároveň shodli, že chystaná obří investice za miliardu korun, která propojí areál ve Svatém Petru a na Medvědíně a vytvoří nové lanovky i sjezdovky, městu pomůže.

„Město tento projekt podporuje už od zrodu myšlenky. Dopravně tím ulevíme centru,“ myslí si Staruch.

Čtěte také: K Aerodromu ještě Švédsko. Igor Rattaj jedná o vstupu do festivalu Big Slap

Na druhé straně právě úbytek místních obyvatel a ubytovacích zařízení pro personál bude podle místních podnikatelů brzy velký problém.

„Je v plánu zvětšovat přepravní kapacity, dělat nové sjezdovky. Zvětšují se hotely, jejich kapacita pro hosty. Ale už nikdo neřeší, kde má bydlet personál, navíc se má bourat Central na náměstí, kde většina zaměstnanců teď bydlí. Město i investoři by na to měli pamatovat,“ reagoval v debatě Martin Nejezchleb, hoteliér, majitel hotelu Olympie či restaurace Elan.

Výstavba bytů pro personál by měla podle horských podnikatelů být součástí nových projektů a měla by být vždy výsledkem dohody mezi městem a investorem

Debata se dotkla také možné výstavby heliportu, který by mohl ulehčit části obyvatel dopravu do střediska.

„Určitě by to pomohlo, nejen kvůli soukromým zájmům, ale i veřejným. Záchranná služba často řeší přistání vrtulníku operativně, heliport by byl určitě bezpečnějším způsobem,“ namítl Staruch.

„Dobře, to bereme jako závazek, vybudujeme ho,“ zareagoval na to Rattaj, který před několika lety zaplnil první strany bulvárních novin, když soukromou helikoptérou spolu se společníky z J&T přistál přímo pod svahem ve Svatém Petru.

Poprvé jel Tomáš Binder do Nepálu před sedmi lety a tato cesta nasměrovala celý jeho život. Tehdy si tam totiž koupil nepromokavou bundu a zamiloval se do ní, stejně jako do Nepálu samotného. Když potom všichni jeho kamarádi chtěli, aby jim z dalších cest do Himálaje stejnou bundu přivezl, rozhodl se, že rozjede vlastní firmu a bundy bude sám v Nepálu vyrábět.

Čtěte také: Nejlepší je, když je hnusně. Učitelka ze školky šije pro děti a našla díru na trhu

Tento rok slaví jeho outdoorová značka Snow Leopard druhý rok existence. Binder ji záměrně postavil na svém vztahu k Nepálu a podporuje místní obyvatele tím, že lehké a pohodlné bundy vyrábí v eticky se chovajících nepálských továrnách. Tam jeho oblečení ručně stříhají a šijí a on každý měsíc prodá přes svůj e-shop a malý smíchovský obchod až 100 kusů.

Výroba bundy Snow Leopard

„Nepál jsem si zamiloval hned napoprvé, jak hory, tak samotné lidi, kteří jsou neuvěřitelně přátelští a udělají všechno pro to, aby vám pomohli. Od začátku jsem měl v hlavě, že chci vyrábět v Nepálu, vůbec mě nenapadlo, že bych vyráběl v Česku,“ říká Tomáš Binder, kterému bundy navrhuje rakouská kamarádka návrhářka.

Cesta k vlastní značce mu ale trvala dlouhých pět let, protože neměl odvahu do podnikání jít bez předchozích zkušeností. Raději je získával coby zaměstnanec českého e-shopu Thao.cz, který se specializuje na prodej etnického zboží, a několikrát ročně jako jeho zástupce jezdil Nepálu, kde domlouval veškerou výrobu.

To mu později ulehčilo rozjezd vlastního byznysu, protože díky tomu, že ho místní továrníci znali, zaručili se za něj a dali mu tipy na sedm továren, kam mohl své bundy zadat.

Aby si byl jistý, že je továrna etická, sám je několik týdnů obcházel a pozoroval, jak to v nich vypadá, v jakých podmínkách Nepálci pracují, jestli dodržují pracovní dobu, jak vysoký mají plat, zda továrna šetří životní prostředí nebo má například certifikáty na eticky získané peří.

Průměrný měsíční plat se v Nepálu pohybuje v přepočtu kolem dvou tisíc korun a Tomáš Binder nakonec vybral tři továrny v Káthmándú, které jeho představám nejvíc odpovídaly. Nepálské matky v nich chodí do práce v 11 a odcházejí v pět, dělají tu nejjednodušší práci jako stříhání a žehlení a dostanou plat čtyři a půl tisíce, kterým uživí nejen svoji, ale i vzdálenější rodinu.

Péřové a nepromokavé bundy Snow Leopard se svou kvalitou vyrovnají světovým značkám a stojí od dvou do šesti tisíc korun. A i když má Binder s Nepálem nakonec spoustu zkušeností, jejich výroba není žádný med.

„Udělali jsme vzorky první kolekce, vše jsme si odsouhlasili, a když mi přišla první várka zboží, třetina byla úplně jiná. Třeba čepice byly tak malé, že jsme je vůbec nemohli dát na hlavu, a protože jim došla černá látka, použili jednoduše tmavě modrou,“ směje se Tomáš a dodává, že si v těchto momentech říkal, že by raději pracoval se Švýcary než s flegmatickými Nepálci.

Aby značka nezkrachovala, musel výrobu pečlivě hlídat a třeba i vedoucím továrny vysvětlit, že pokud se stane nějaký problém, musí s ním komunikovat.

„Nepálci slíbí cokoli, protože chtějí, abyste byli spokojení. Když se pak něco pokazí, dělají mrtvého brouka a třeba 14 dnů neberou telefony,“ popisuje počáteční peripetie Binder, který teď jezdí do Nepálu v průměru dvakrát do roka řešit jarní a zimní kolekci a se všemi už komunikuje především přes Skype.

A aby vše klaplo, musí výrobu i dodání kolekce pečlivě zorganizovat. Mimo jiné i kvůli tomu, že spolu v jedné továrně pracují buddhisté, muslimové a hinduisté, kteří jsou na sobě pracovně navzájem závislí a každý má volno jiný den v týdnu.

„Když chci mít zimní kolekci v Praze 15. září, musím v továrně říct, že ji potřebuji už 15. srpna, abych ji měl v Praze 5. září,“ popisuje podnikatel, který mimo jiné posílá část výdělku z každé bundy na ochranu sněžného leoparda, který je (jak jinak) jedním se symbolů Himálaje.

V jejich útrobách bije kvalitní švýcarské mechanické srdce, přesto stojí jen zhruba 10 tisíc korun, řádově níže než luxusní hodinky podobné kvality. A co víc, jejich ciferník je z nejčernějšího materiálu na světě, který pohlcuje přes 99,9 procenta světla.

Čtěte také: Když streetwear potká tradici. Footshop a Prim vydávají unikátní hodinky

Ten pohlcuje nejen světlo, ale během listopadu pohltil i 878 lidí.

Tolik jich na výrobu těchto hodinek přispělo skrz americký crowdfundingový portál Kickstarter celkem 378 775 eur, což je v přepočtu 9,8 milionu korun.

„Přiznám se, že jsem to očekával, mé ambice mířily na půl milionu eur. Kolega by ale původně byl rád za polovinu získaného, což by i tak překonalo náš původní cíl,“ říká podsaditý muž pohodlně usazený v lobby coworkingového prostoru Worklounge na pražském Václavském náměstí.

Tím mužem je Pavel Šich, původem ajťák, který před 10 lety založil ve Velké Británii firmu vyvíjející software a startup Moovshack, podnikající v oblasti realitního softwaru, a tak teď často létá do Londýna.

Pavel Šich je jedním ze tří mužů, kteří stojí za obrodou značky Chronotechna. Foto: Jan Rasch

V posledním roce se ale jeho cesty stáčejí spíš do Švýcarska. Už rok totiž pracuje na projektu nejčernějších hodinek na světě Chronotechna, které se nyní díky úspěšné kampani dostávají do výroby.

„Premisa byla dostat kvalitní produkt na zápěstí lidí, kteří by si normálně takové hodinky nekoupili, protože by pro ně byly moc drahé,“ vzpomíná na dobu před rokem a půl, kdy ho jeho německý obchodní partner navedl na myšlenku začít vyrábět hodinky.

„Říkal, že je volná značka Chronotechna, jestli ji znám. Samozřejmě že si ji z mládí pamatuji. Navíc k hodinkám jsem měl vždy kladný vztah, beru je jako jediný šperk, který mohu nosit. Proto mě tahle myšlenka nadchla,“ snaží se Šich vysvětlit, jak se vývojář dostane k tak tradičnímu oboru, jako je hodinářství. Už dřív dokonce podporoval jako podílník znovuvzkříšení hodinářské značky CZAPEK, kde se i seznámil se svým německým kolegou.

Samotná Chronotechna má bohatou tradici. Vznikla už v roce 1946 a vyráběla budíky a hodiny hlavně pod značkou přidruženého podniku Prim, který v Novém Městě nad Metují funguje v osekané podobě dodnes. Porevoluční privatizace ale vedla k majetkovým nesrovnalostem a značka jako taková časem zanikla.

Obrozená Chronotechna založená tento rok tak nemá kromě názvu nic společného se svým předchůdcem.

„Bohužel, dnes už v Česku pomalu neexistuje kapacita ani znalosti, které by byly schopné takovou sérii ve švýcarské či japonské kvalitě sestavit. Takové manufaktury tu byly v 70. letech, dnes už ale ne,“ vysvětluje Šich, proč se se svými partnery obrátil na švýcarské manufaktury.

Jejich prvotní koncept mířil k luxusnímu mechanickému krokoměru. „Chtěli jsme udělat strojek, který nebude extrémně drahý, ale něčím zajímavý.“ Tahle cesta se ale nakonec kvůli příliš vysokým nákladům ukázala jako slepá. „Bylo tam moc rizika na první projekt, obzvláště když nemáte finanční polštář na chybu,“ konstatuje stručně Šich.

Foto: Jan Rasch

Projekt se tak dostal k ledu a při jednom z pracovních setkání při sklence vína se trojice začala bavit o francouzském umělci Yvesu Kleinovi.

„Byl fascinován nejmodřejší modrou, což byl v podstatě kobaltový prášek. A mě ve spojení s hodinkami napadlo, že když existuje nejmodřejší modrá, tak bychom mohli udělat nejčernější černou,“ vysvětluje. Před rokem vše nabralo spád – začalo kolečko vyjednávání s dodavateli, technology a dalšími obchodními partnery.

Vznikly tak hodinky s ciferníkem z nejčernějšího materiálu na světě z karbonových nanotrubiček (podle informací médií jde o materiál Vantablack, což zástupci Chronotechny nemohou v rámci obchodních podmínek potvrdit ani vyvrátit), který je certifikovaný Evropskou vesmírnou agenturou nebo americkou NASA, modré či zelené číslovky a ručičky jsou pak z dalšího speciálního materiálu, keramického pigmentu Super Luminova Grade X1. Dále mají safírové sklíčko a jsou také samonatahovací.

První úkol v podobě crowdfundingu má Chronotechna zdárně za sebou, teď ji čeká samotná výroba a na jaře by hodinky měli přispěvatelé mít na svém zápěstí.

„Plány určitě jsou, konkrétní být ale nemůžu. Nyní máme rozpracované další čtyři modely a chystáme překotnější verzi, nejdřív ale chceme otestovat, zda se uchytí v retailu,“ nastiňuje Šich další směřování české značky, která tak stále drží hodinářský prapor.