Ve světě to dělají značky jako Armani, Valentino nebo třeba Victoria Beckham. Vedle pompézních kolekcí pracují i na jejich levnějších variantách, které jsou určené pro všechny, kdo si chtějí dopřát nádech luxusu i v každodenním oblékání. A taky mít v šatníku něco, co vám tam chvíli vydrží.

Čtěte také: Nové české boty. Mladá značka spojuje design, ortopedické obutí a recyklaci

V Česku se o něco podobného pokouší návrhářka Zuzana Kubíčková, mezi zasvěcenci dobře známá výrazně ženskými modely, které jsou plné krajek, průsvitných látek, rafinovaných střihů… zkrátka věcí, které na modelkách vypadají úchvatně, ale do práce byste si je jen tak nevzali.

Základní modely Popu, foto: Radka Leitmeritz

Její způsob, jak spojit každodenní praktičnost s leskem přehlídkových mol, se jmenuje Pop, k dostání je od letošního jara a aktuálně ho Kubíčková doplnila už o druhou sezonní limitovanou edici. Představila ji v pondělí večer a při zahájení pop-upového prodeje v pražském podniku Stolen jedny šaty rovnou vyprodala.

„Vyrábět hotové oděvy v konfekčních velikostech je úplně jiný přístup než šít modely na míru. Je to pro mě velká škola. Ale když vidím, že Pop skvěle sedí a zákaznice jsou spokojené, tak vidím, že tento krok je správným směrem,“ říká 34letá absolventka pražského UMPRUM, pro kterou všechno začalo zhruba před rokem. Tehdy si uvědomila, že některým svým klientkám netvoří jen náhodné kousky, ale rovnou podstatnou část šatníku.

Svou konfekční kolekci Kubíčková odstartovala v černé a krémové barvě

„Postupem času se na mě mé stálé zákaznice nesměle obracely s tím, že by se jim hodily v šatníku nejen šaty na speciální příležitosti, ale i něco na běžné, každodenní nošení,“ vysvětluje Kubíčková. A jelikož má za necelých deset let, co se v české módní branži pohybuje, už slušný pojem o tom, co by to tak mohlo být, rozhodla se, že jim nabídne vlastní odpověď. Takovou, která je výrazně civilnější než přehlídkové modely, ale pořád je v ní jasný její rukopis – typická rafinovanost, krajka i tyl.

„Už samotný název Pop naznačuje, že se jedná o populární střihy, které se osvědčily a mohou být základem dámského šatníku. Například dobře padnoucí pouzdrové šaty díky své univerzálnosti jen tak z módy nevyjdou, stejně tak klasický trenčkot. Základní řada je vyrobena v krémové a černé barvě, k tomu přibývají výraznější modely v sezonních barvách,“ popisuje Kubíčková.

Zuzana Kubíčková na své couture přehlídce na podzimním Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, foto: Ondřej Janů

Její kolekci zatím tvoří necelých 30 kusů (v březnu začínala s 15) a v té podzimní se po letním zařazení lehce barevných modelů pustila do zebřího motivu nebo jasně zeleného lurexového roláku. „Už teď se ukazuje, že i výraznější barvy mají dobrý ohlas,“ směje se původem otrokovická návrhářka.

Kolekce jako taková se zatím zákaznicím zamlouvá, před Kubíčkovou ale stojí velký úkol. Přetavit to, co začalo jako dobrý nápad, v i dobrý byznys. „Prodáváme v nižších desítkách kusů, takže tržby nelze srovnávat s tím, co plyne ze zakázek a couture kolekcí, ale věřím, že cesta tu je,“ tvrdí přesvědčeně.

V plánu má zatím pokračovat ve stávajícím modelu – prodávat kusy, jejichž cena se pohybuje od jednotek až do 40 tisíc korun, online na svém webu a v příležitostných pop-up storech. Ten na Smíchově bude fungovat do půlky listopadu a zároveň se v říjnu otevře další v obchodním centru v Praze na Chodově.

„Bude to pro mě další zkušenost, s kolekcí se bude moci seznámit více náhodných kolemjdoucích, jsem zvědavá, jak bude přijata. Jsme připraveni i na větší množství vyrobených kusů, ale to je zatím hudba budoucnosti,“ vysvětluje Kubíčková, která výhledově nevylučuje ani případnou spolupráci s retailem.

Mezitím se ale připravuje na nadcházející zimu. Ta by měla její variaci na vlastní konfekční řadu rozšířit o doplňky, jako jsou peněženky, šály nebo negližé.

Nejsou to jen běžná hračkářství. Jsou to dětské světy, ve kterých najdete opravdu jen kvalitní a smysluplné hry, stavebnice a samozřejmě i ty hračky.

Čtěte také: Křupavý průvodce. Tohle je 10 nejlepších českých řemeslných pekáren

Tyhle tři obchody je buď ručně vyrábí, nebo dováží, svůj příběh však mají hodně podobný – stojí za nimi ženy, které svůj byznys rozjely na mateřské dovolené, protože chtěly pro své děti hračky, nad jejichž výrobou a účelem doopravdy někdo přemýšlí. Když je nenašly, zkusily to po svém. Seznamte se.

Agátin svět Kristýny a Lucie Křížových

„Není možné, abychom byly jediné, kterým nestačí nabídka běžných hračkářství,“ říkaly si před jedenácti lety sestry Kristýna a Lucie.

A právě tato myšlenka vedla ke vzniku Agátina světa, který před jedenácti lety rozjely jako e-shop.

Čtěte také: Kvalita z druhé ruky. Tohle jsou slowbazary, kde můžete nakupovat slow módu

„Nějakou dobu jsem žila a studovala ve Francii, kam jsem se od té doby pravidelně vracela. Jako maminka tehdy dvou dětí jsem znala nabídku hraček u nás a v zahraničí, a když jsem viděla, že ve Francii kromě hračkářských řetězců v supermarketech fungují také výběrové butiky, chtěla jsem něco takového vytvořit u nás,“ říká Kristýna, která dnes se svou sestrou vede dalších sedm kamenných poboček Agátina světa v Praze, Brně, Liberci a v Českých Budějovicích.

V těch najdete kreativní a didaktické hry, hračky a stavebnice z Česka i celého světa. Konkrétně se zaměřují například na dřevěné hračky z lesů certifikovaných z hlediska udržitelného rozvoje a v poslední době podporují zboží, které je vyrobené z recyklovaného materiálu, například jako batohy pro předškolní děti z recyklovaných PET lahví.

„Do Agátina světa například nebereme žádné licenční zboží. Nejde nám o to, využít módní vlny podle aktuálního kresleného filmu. Hračky musí být hlavně kvalitní. I díky tomu máme minimum reklamací,“ říká Kristýna, která má ve své nabídce například ekologické hračky vyráběné v Thajsku nebo stavebnice ze zdravotně nezávadného plastu z Itálie.

Kristýna v rámci Agátina světa začala pořádat také Kreativní festival v Praze a Brně, vytvořila soutěž Dobrá hračka a právě rozjíždí charitativní projekt Agáta pro radost.

Pikle.cz Jany Rucké a Jitky Plevové

Pod značkou Pikle.cz nenajdete hotové komplety nebo hračky s návodem k použití, jde spíše o takové polotovary, které se dají složit do sad. Ty Jana Rucká a Jitka Plevová samy vymýšlí, a pokud je samy nevyrábí, zadávají je výhradně českým dodavatelům.

Obě dvě se poznaly přes společnou známou před rokem. Jana vedla v té době druhým rokem „Pikle z pytle.cz“ a Jitka hledala způsob, jak se seberealizovat na mateřské. Slovo dalo slovo, založily společně Pikle.cz, tak trochu jiné hračkářství.

„Když jsem byla malá, často jsem si dělala pokojíčky, třeba z krabice od bot. A přišlo mi líto, že jsou dnešní hračky hotové a děti nemají příliš prostoru rozvíjet svou fantazii. Proto jsem chtěla vytvořit hračku, která bude jednoduchá, ale děti si ji budou moci dotvářet podle svého,“ vysvětluje Jana myšlenku, která stojí i za jejich nejpopulárnější hračkou – Kufříkovem, ve kterém si děti můžou například vytvořit další místnost podle svých představ nebo ušít oblečky na figurky.

Kromě toho, že jsou jejich hračky ručně a na zakázku vyráběné, spojuje je také myšlenka nadčasovosti, ekologie, udržitelnosti a claim, že je kvalita přednější než kvantita.

„Samy se snažíme mít doma minimum hraček, a proto vyrábíme takové, které budou bavit jak tříleté, tak i devítileté dítě. Aby si v nich každé našlo to své, a ještě se daly schovat pro vnoučata.“

Například kufřík, na kterém stojí hračka Kufříkov, pochází od české značky Kazeto, ručně jej ilustruje Markéta Jinochová alias Myyna a nábytek, který si pak na starost vezme truhlář, navrhuje designérské studio EP.

Dnes hračky od Pikle.cz koupíte například na jejich webových stránkách, designových trzích, v Agátině světě, Place baby, Clafu nebo Hugo chodí bos.

Hračkotéka Barbory Vignerové a Jany Řehořkové

Mají pravidlo. Pokud se jim hračka nelíbí nebo nefunguje, jak má, tak i kdyby se sebelépe prodávala, ony ji do své nabídky nevezmou.

Barbora Vignerová a Jana Řehořková se potkaly na vysoké škole při studiu ergoterapie a už prý tehdy bylo jasné, že spolu něco podniknou. Pár let pracovaly v neziskových organizacích, a když jim na mateřské chyběly tvořivé a krásné hračky, začaly je dovážet z Francie, v roce 2010 založily internetový obchod a dnes už mají dvě pobočky ve Školské a Růžové v centru Prahy.

Kromě obchodu s kvalitními hračkami je Hračkotéka zároveň sociálním podnikem, ve kterém zaměstnávají deset lidí se zdravotním postižením, kteří se o celý chod obchodu starají – od faktur, balení hraček až po úklid.

Právě svůj první kamenný obchod rozjely díky evropskému fondu v roce 2013, zaměstnaly deset lidí a dnes, o pět let později, mají stejný počet zaměstnanců, ale jsou zcela soběstačné.

„Kromě toho, že každou hračku samy vyzkoušíme a chceme, aby rozvíjela tvořivost a přirozený vývoj dětí, často radíme samotným rodičům postižených dětí a pomáháme jim s výběrem hračky pro konkrétní dítě,“ říká Jana, která se stejně jako Bára musela jako sociální terapeutka naučit vše, co podnikání obnáší.

Zatímco v prodejně ve Školské najdete designové hračky z přírodních materiálů z celého světa, v PopUp Storu v Růžové si zase koupíte výhradně ty české.

Kdo je v Česku nejbohatší, asi víte, koho ale kromě miliard hřeje také to, že mu ještě nebylo čtyřicet, to se dozvíte v našem novém interaktivním žebříčku nejúspěšnějších českých byznysmenů.

Letos v něm najdete 80 jmen lidí, kteří mají minimálně dvě miliardy korun a dohromady ovládají jmění v odhadované výši 1106,5 miliardy korun.

Český Forbes tak pošesté přináší přehled nejúspěšnějších podnikatelů. Alespoň měřeno penězi (víme, že úspěch je mnohem barvitější, ale uznejte, že zatím nikdo nevymyslel přesnější způsob, jak ho kvantifikovat).

Zobrazit celý žebříček »

Nejbohatším Čechem je dál Petr Kellner s odhadovaným jměním ve výši 310 miliard korun, jehož hlavní investice jsou ve splátkovém byznysu společnosti Home Credit (ta je se 130 tisíci pracovníky především v Asii největším českým zaměstnavatelem v zahraničí) a v telekomunikacích přes společnosti O2 Czech Republic a Cetin. Meziročně jsme odhad jeho jmění nezměnili.

Druhým nejbohatším je český premiér Andrej Babiš (75 mld. korun). Odhad jeho jmění, které tvoří především holding Agrofert, jsme meziročně snížili o 13 miliard korun kvůli klesající ziskovosti holdingu a růstu jeho zadlužení. Důvodem jsou především horší výsledky chemiček vyrábějících průmyslová hnojiva, jako je německý SKW Piesteritz a slovenské Duslo Šaľa, a pokračující restrukturalizace německých pekáren Lieken.

Zadlužení rostlo kvůli mimořádnému investičnímu cyklu napříč celým Agrofertem. Ten je sice aktuálně zaparkovaný ve dvou svěřenských fondech, Andrej Babiš ale zůstává příjemcem z nich plynoucích benefitů.

Avast dvojice poprvé jinak

Třetím nejbohatším Čechem je Karel Komárek (67 mld. korun), jemuž se daří rozvíjet loterijní skupinu Sazka Group napříč evropským trhem. Čtvrtý je realitní magnát Radovan Vítek (60 mld. korun) a pátý jeden z nejmladších českých miliardářů, třiačtyřicetiletý Daniel Křetínský (59 mld. korun), majitel Energetického a průmyslového holdingu (EPH) a také fotbalové Sparty Praha.

Poprvé došlo k rozdílné valuaci zakladatelů antivirového Avastu Eduarda Kučery a Pavla Baudiše. Díky detailním materiálům zveřejněným při úpisu akcií firmy na londýnské burze bylo možné upřesnit jejich podíly. Výsledkem je, že (přepočteno aktuálním kurzem) míří Pavel Baudiš s odhadovaným jměním ve výši 27 miliard korun také mezi české dolarové miliardáře, kterých je zatím pouze šest.

Celkem jmění letošních 80 nejúspěšnějších českých byznysmenů odhadujeme na 1106,5 miliardy korun. Jeho hodnota již neroste tak rychle jako v minulých dvou letech, což odráží zpomalování české ekonomiky.

Top 10 nejbohatších Čechů

Mladá krev

V letošním ročníku jsme se zaměřili také na nejmladší a nejúspěšnější české podnikatele. Desítka nejmladších ovládá jmění za 116,4 miliardy korun a polovina z nich podniká v úzkém propojení s IT branží.

Pět z nich je ryzími selfmademany, kteří rozjeli svou firmu na zelené louce. Například Aleš Zavoral z Alzy, Martin Hájek z Livesportu, který poskytuje nejrychlejší a nejpodrobnější sportovní výsledkové zpravodajství pro celý svět, nebo Martin Vohánka, jehož W.A.G. payment solutions zajišťuje palivové karty a další služby pro nákladní dopravu. Ten je také titulní tváří říjnového Forbesu.

Nejmladším miliardářem je Michal Strnad (26), jenž letos od svého otce Jaroslava oficiálně převzal zbrojařskou skupinu Czechoslovak Group, která zahrnuje také značky jako Tatra, Avia či Prim. Nejbohatším mladým podle Forbesu je zmíněný Daniel Křetínský.

Top 10 nejmladších českých miliardářů

Celý žebříček s velkým rozhovorem s Martinem Vohánkou čtěte v novém Forbesu. Na stáncích od 5. října nebo už teď v našem e-shopu!

Někteří trochu jízlivě připomínají bonmot: Prodal někdy Petr Kellner 100 procent akcií firmy, ve které viděl velký budoucí potenciál? Nikdy.

Jistě, realita nikdy není tak jednoduchá a zmíněný bonmot má upozornit hlavně na to, že majitel skupiny PPF a také nejbohatší Čech umí vydělávat na složitých operacích s veřejně obchodovanými společnostmi.

Čtěte také: Mladí a bohatí. Seznamte se s desítkou nejmladších českých miliardářů

To je i případ současného obchodu, při kterém se spojí čtvrtá největší banka v Česku Moneta, jejíž akcie se obchodují na pražské burze, Kellnerova Air Bank, proslulá svým bankéřem sympaťákem z reklamy, a také česká a slovenská pobočka splátkové společnosti Home Credit.

Jejich provázáním vznikne třetí největší bankovní skupina v Česku s 237 pobočkami, 2961 obchodními partnery a s 1005 bankomaty. K víc než milionu klientů Monety přibude asi 637 tisíc zákazníků Air Bank a zhruba 469 tisíc zákazníků Home Creditu.

Zobrazit celý žebříček »

O co ale vlastně jde?

Kellner Monetě skutečně prodá (tedy pokud vše projde přes valnou hromadu banky a příslušné regulátory) 100 procent akcií Air Bank i domácího Home Creditu.

Doslova od píky pracně budovaná Air Bank spolkla dodnes přes pět miliard korun, a přestože už několik let i slušně vydělává (loni to bylo kolem půl miliardy), nákladný marketing pomalu začíná narážet na své limity. I šéfové PPF už tuší, že jen skrze televizní duely mezi hodným a zlým bankéřem se banka do první ligy nedostane. A všichni také dobře vědí – Kellner to rád velké.

Stejně tak český a slovenský Home Credit dnes představuje jen zlomek splátkové říše, kterou Kellner stejně jako Air Bank ovládá společně se svým letitým souputníkem Jiřím Šmejcem.

Ta dnes vydělává hlavně na lidnatých asijských trzích. A jelikož se v Asii dost možná chystají další regulační zásahy, které tamní byznys Home Creditu dále ztrpčí, může být i tento obchod podle mnohých jen začátkem velkého dělení Home Creditu na více různých částí.

O spojení s Monetou se už několik měsíců na trhu spekulovalo. Poté, co banku prodal americký obr GE Money, se vlastnictví firmy na burze rozdrobilo mezi několik menších akcionářů a sám její šéf Tomáš Spurný o ní otevřeně hovořil jako o drahé nevěstě.

Avšak pro mnoho zájemců šlo o příliš velké sousto, které si mohl málokdo dovolit. Tržní kapitalizace banky totiž přesahuje 42 miliard korun. Navíc bankéř Tomáš Spurný je člověk s PPF historicky spojený. Před 10 lety byl součástí nejužšího vedení skupiny PPF, měl na starosti některé aktivity v Rusku, třeba obchodní řetězec Eldorado.

Hlavní aktéři se tedy dobře znají.

Současné aranžmá se tak jeví jako po všech směrech logické spojení. Kellner prodá dvě své společnosti Monetě, celkem za bezmála 20 miliard. Třináct miliard z toho ale bude hrazeno ve formě akcií, které budou odpovídat asi 24 procentům banky. Skupina Home Credit Group se stane tak největším akcionářem Monety a ta se podle představeného plánu přejmenuje na Air Bank.

Otázkou zůstává ocenění firmy a následný dopad na drobné akcionáře. Historie ukazuje, že právě tyhle počty a související psychologickou hru má PPF zvládnutou dokonale a jen málokdy dělá chyby. Vzpomeňme na O2.

Trh zatím bankovní plán PPF přijímá opatrně, přestože většina akciových analytiků spojení spíše vítá. Akcie v den oznámení tohoto obchodu umazala skoro tři procenta své hodnoty.

Pro Kellnera je to každopádně poměrně bezbolestná cesta, jak z několika menších projektů s omezeným potenciálem růstu udělat jeden velký a vedle toho si ještě zajistit nějakou tu cash navíc. Nadto v době, kdy Kellnera tíží nejistá a nepředvídatelná situace v Číně, se sázka na evropské retailové bankovnictví jeví jako dobře promyšlený tah.

Eva Urbanová pracovala v advokátní kanceláři. Po 10 letech ale dostala chuť na změnu a na to, vybudovat něco svého. Aby si odpočinula a přišla na ten pravý nápad, odjela stejně jako ve filmu Prázdniny se svým mužem na „home exchange“ do Nového Mexika.

Tam se šest týdnů starala o dům jedné americké rodiny, zatímco oni se dočasně přestěhovali do jejich bytu v Praze.

Čtěte také: Ve 46 letech se naučila vyrábět zmrzlinu a okouzlila jí celé Česko

Myslela si, že tam společně vypnou, místo toho ale zapluli do umělecké komunity a Eva si oblíbila místní obchody a kavárny. Když letěli zpět, dostala nápad a na ubrousek si načrtla svůj budoucí byznys – několik produktů, o kterých si myslela, že by se v Česku mohly stát hitem.

A tak se v roce 2011 zrodila NILA, nezávislý concept store a internetový obchod s prémiovou módou a originálními bytovými doplňky. Ty Eva Urbanová vybírá nejen podle estetických kritérií, ale také s ohledem na jejich dopad na životní prostředí, etickou výrobu a příběh vzniku.

To, co stálo úplně na začátku a co ji táhlo k tomu, aby si v letadle načrtla jakýsi moodboard, byla intuice. V byznysu ji používá pořád a očividně dobře.

Kromě dvou obchodů NILAstore a NILAkids bude v listopadu v Praze na Vinohradech otvírat třetí obchod s každodenními potřebami NILAdaily a v lednu celý koncept zopakuje v Karlíně otevřením dalšího NILAstore č. 2.

„Nejsem alternativní člověk, spíš naopak. Oproti všem plánům, které jsem ale do té doby měla, jsem najednou cítila velmi silný tah, že tohle budu realizovat,“ vzpomíná Eva Urbanová.

„Často s některými věcmi koketujeme, promýšlíme je, trochu se do nich lámeme a ono to nakonec moc nefunguje. A pak najednou přišla velmi vágní idea, ve které jsem se ale cítila jako ryba ve vodě, a i když jsem věděla, že mě to bude stát velké úsilí, nepřemýšlela jsem nad tím.“

Své obchody vede společně se manželem a na intuici se při jejich řízení stále spoléhá. A je přesvědčená, že propady, kdy přišli o peníze nebo nervy, se staly ve chvíli, kdy na svůj instinkt zapomněla.

Tady je šest bodů, ze kterých Eva Urbanová ve svém byznysu vychází a díky kterým se naučíte intuici poslouchat i vy:

1. Vytvořte intuici prostor

Pokud musíte něco rozhodnout, postavte sami sebe na první místo. Jde o praktické věci – najezte se, buďte odpočatí, naladění a vnímejte, co se kolem děje a jak to na vás působí.

Například zatímco se při výběru prostor pro nový obchod v Karlíně můj muž bavil s majiteli prostoru, já jsem se odstřihla. Procházela jsem prostory sama a snažila se vnímat pocity, jaké z nich mám. Když jsme pod dvou letech hledání našli ten pravý, rozhodla jsem se během pěti minut.

To platí, i když si vybírám lidi do týmu. Vnímám, jak na mě člověk působí, a až poté (pokud vůbec) přijde na řadu přečtení životopisu a jakési racionální hodnocení. Neznamená to rozhodovat se bezhlavě, ale v první řadě vnímat pocit, jaké z dané věci nebo člověka máte. Právě ten vám pak pomůže se společně s ratiem dobře se rozhodnout.

2. Zbytečně nezdůvodňujte

Dnes je samozřejmost dokázat věci pojmenovat, a kdo to umí, je ve společnosti vnímán jako odborník. Že to někdo neumí, ale neznamená, že to dobře nevidí, neslyší nebo necítí. Snažím se tedy necítit se trapně, pokud mi chybí slova, prostě jen řeknu ano, nebo ne.

V týmu jsme si například zavedli zkratku, že něco „je NILA“ nebo „to není NILA“ a často se bavíme o tom, zda něco cítíme, nebo necítíme silně. Více vysvětlování už často není potřeba.

Dlouho pro mě bylo složité najít odvahu odmítnout nabídky online marketingových firem, které vám nabízejí, že zintenzivněním reklamy navýší váš podíl na trhu, navíc v případě, kdy to všichni ostatní dělají a je to jakýsi standard.

Musela jsem si ujasnit, kdo je náš zákazník a že nepotřebuje být zásobován reklamou, bannery a obsahem, který je bezduchý. Je na to zkrátka příliš sofistikovaný a taková reklama je pro nás často ztracenou investicí.

3. Obklopte se podobně naladěnými lidmi

Naučila jsem se, jak je důležité mít v týmu kolegy, kteří vám povahově sedí, s nimiž jste stejně naladění a kteří upřímně chtějí dát do vašeho projektu svou energii. Je samozřejmě skvělé, když mají zároveň i zkušenosti a znalosti, ale sama jsem přišla z jiného oboru a vím, že se to dá naučit.

Dnes už máme 15 kolegů, včetně nákupčích, zárodek marketingového týmu, a nejenže držím vizi, na které naše podnikání stojí, ale také poslouchám jiné vlivy a nápady, které do něj vstupují. A to se dělá mnohem snáze, když jste v týmu stejně naladěni a rozumíte si.

4. Nesledujte příliš konkurenci

Není většího zabijáka radosti a intuice než sledovat a analyzovat to, jak si vedou a co dělají ostatní.

Mnohokrát jsem zažila, že když jsem příliš sledovala konkurenci, měla jsem tendenci řídit se něčím, co dělá někdo jiný. Chvíli mi pak trvalo, než jsem pochopila, že to, co pro někoho jiného funguje, nemusí fungovat pro nás.

Samozřejmě, sbírejte inspiraci, ale spíše pozitivním způsobem. Nesledujte, kdo vám šlape na paty. Srovnávejte se raději sami se sebou a snažte se být lepší než včera, protože pro dobrý byznys a obchod se na trhu i na ulici vždy místo najde.

A konkurenci spíše přejte, protože to nejlepší, co se nakonec může stát, je, že víc lidí dělá to samé, a když to dělají dobře, celkově sofistikují trh a posouvají jej dopředu společně.

5. Získávejte odstup

Intuici nejlépe naladíte tak, že se budete věnovat jakékoli kreativní činnosti. Čemukoli, co podnítí vaši zvědavost, zastavení a pozornost vůči detailu.

V mém případě je to například cestování, to mě dobíjí víc než cokoli jiného. Se změnou prostředí získávám nadhled a vnitřní svobodu.

6. Držte se svého záměru

Největší chyby v podnikání u mě vždy souvisely s odklonem od záměru nebo s jeho absencí. Ať už jsem přijala jednodušší řešení, nebo jsem strčila hlavu do písku před tím, že mi něco nesedí.

Pokud váš projekt vyžaduje vstupy zvenčí a vy si vyberete například marketingový či kreativní tým profesionálů zvenčí, může se vám snadno stát, že se bude snažit – i když s dobrým úmyslem – váš projekt předělat a posunout.

Důležité je, abyste si zachovali původní linku, vizi. Co chcete dělat, proč a pro koho. V momentě, kdy se necháte přemluvit a vychýlíte se od vašeho záměru, ztratíte motivaci a možná nebudete mít chuť už danou věc, ať už jde o kampaň, novou pobočku, či produkt, realizovat.

Často je pak nutné začít znovu a lépe. Když naopak cítíte, že jsou věci správně a že tak mají být či budou fungovat… tak možná cítíte očekávání a napětí, ale nemáte strach. A to je intuice.

Foto: Lucie Fenclová, Lukáš Žentel, Karolína Németh

Když se řekne Man of Steel, většině lidí se nejspíš vybaví akční film z roku 2013, v němž Henry Cavill coby Superman zachraňuje svět. Jenže pod přízviskem Ocelový muž poznává svět čím dál víc i sedmačtyřicetiletého průmyslníka Sandžíva Guptu – BBC svůj nedávný dokument o něm právě tak nazvala.

Čtěte také: Komentář: Kellnerova velká bankovní rošáda

Gupta sice nemá superschopnosti, zato mu nechybí tah na branku a vize, že kompletně přemění železárenství a vrátí ho opět na výsluní, kde už pár let není. Teď k tomu bude mít šanci i v Česku, protože jeho skupina Liberty Group koupí ostravské hutě ArcelorMittal.

Dá se říct, že severomoravský podnik, který zaměstnává sedm tisíc lidí, si mezi sebou předají dva indičtí miliardáři: stejně jako Lakšmí Mittal pochází z druhé nejlidnatější země světa i Gupta. Od svých 12 let ale žije v Británii, v Londýně sídlí i jeho holding.

Důraz na ekologii a moderní energetiku sblížil Sanžíva Guptu s princem Charlesem.

Mittal se Ostravy zbavuje, aby dostal v Bruselu svolení koupit za více než dvě miliardy dolarů italské hutě Ilva. Kromě české fabriky prodal Guptovi také továrny v Rumunsku nebo v Makedonii. Hodnotu transakce ani jedna ze stran nezveřejnila, nicméně ostravský ArcelorMittal jen loni vydělal v čistém přes tři miliardy korun.

I díky tomu Guptova skupina pořádně nabobtná, konglomerát Gupta Family Group Alliance, do něhož Liberty Group spadá a který ovládá širší Guptova rodina, měl loni hrubý zisk 165 milionů dolarů, což odpovídá profitu samotných ostravských hutí. GFG měla dosud 12 500 zaměstnanců, po akvizici Mittalových továren se její „headcount“ zdvojnásobí. Podle Forbesu odpovídá majetek celé Guptovy rodiny 3,5 miliardy dolarů.

Sandžív Gupta je na nákupech posledních pět let a dává o sobě hodně nahlas vědět nejen v metalurgickém světě – od australského těžaře Rio Tinto koupil poslední britskou hliníkárnu, několik podniků na ostrovech převzal od dalšího indického obra Tata Group, v Austrálii plánuje vyrábět elektromobily a postavit tam chce největší světovou baterii, ovládl také některé menší britské banky.

„Moje nejranější vzpomínky jsou, jak chodím po kancelářích nebo továrnách či fabrikách, tak to bylo od nejútlejšího dětství, v tom jsem vyrostl,“ řekl Gupta deníku Financial Times. Pochází totiž z rodiny, která měla v Indii silnou průmyslovou tradici: jeho dědeček měl železárny a otec vybudoval jednak úspěšnou firmu na výrobu a prodej kol, jednak energetickou společnost Simec.

Třetí nejbohatší Ind Lakšmí Mittal, který ostravské hutě Guptovi prodává.

A právě důraz na moderní technologie a energetiku je i to, v čem Sandžív Gupta vidí šanci v metalurgii. Tvrdí, že výroba energie z uhlí pro železárny už není tou nejlevnější cestou a že je třeba mnohem více využívat solární a větrnou energii i v tomto oboru. Gupta hovoří o „green steel“, tedy o zelené oceli.

Sandžív Gupta svou společnost Liberty založil zkraje 90. let, kdy studoval na Cambridgi. Tehdy bylo její sídlo v jeho univerzitním bytě, ale když škola zjistila, že z něj podniká, přiměla ho kampus opustit a najít si bydlení jinde. Gupta z ní později udělal firmu, která obchodovala s komoditami, až relativně nedávno na jejím základě a s pomocí rodinného impéria GFG začal budovat mezinárodní průmyslovou skupinu.

Mnozí se ptají, co dělají titáni jako Lakšmí Mittal nebo další indický obr Tata Group špatně, že Gupta od nich kupuje fabriky s tím, že je přemění a učiní mnohem výdělečnějšími a připravenějšími pro výzvy 21. století. Jeho odpověď je stručná a sebevědomá: „Je potřeba jiný přístup. Musíte si na to vyhrnout rukávy a ty firmy řídit lokálním, ne globálním pohledem.“

Možná si jich během pozdního léta při výjezdu z metropole na cestě na jih také všímáte. Kousek za Příbramí se najednou objeví podél silnice v poli – zelené, až čtyři metry vysoké rostliny s pěticípými listy, přičemž ty nejvyšší vykukují na protější benzinovou pumpu.

Čtěte také: Jak konopný Baťa dobývá se svými teniskami americký trh

Ano, správně jste poznali, že jde o konopí. A to, že se natahují k protější čerpací stanici, můžeme brát jako symboliku. Ta totiž od začátku 90. let patří Václavu Říhovi, který se do konopí zamiloval na přelomu tisíciletí. Mluví o něm jako o rostlině budoucnosti a osel jím desítky hektarů v okolí.

Zakladatel a majitel Hemp Production Václav Říha

I proto za „benzinkou“ už pár let stojí tírna, ve které mimo jiné tiše čeká na svou šanci dnes už jedna z posledních linek na zpracování konopného stonku v České republice, kvůli absenci jedné části ale zatím nefunkční.

„Alfou a omegou pro pěstování konopí v Česku je linka, která stonek rozdělí na vlákno a pazdeří. A dále kombajn přestavěný pro jeho sklizeň. Máme zde pouze jeden, se kterým se jezdí sklízet do zahraničí. Už je přece jen starší, plochy narůstají a bylo by potřeba pořídit další,“ vysvětluje sedmdesátiletý zakladatel a vlastník firmy Hemp Production dva nejpalčivější problémy Česka, které v minulosti patřilo mezi konopné velmoci.

Čtěte také: Přitažlivější než bitcoin. Marihuana se dere do popředí zájmu investorů

Jak jste pochopili, Václav Říha nepěstuje konopí pro účel, se kterým má zkušenost polovina české populace. V okolí středočeské obce Chráštice rostou jen lány technického konopí oproštěného od halucinogenní látky THC. Nepouští se ani do lékařského konopí, využívá jej čistě k potravinářským účelům.

Hemp Production  intenzivně spolupracuje s výzkumníky šlechtění rostlin ze šumperského Agritecu, od kterých získává certifikované osivo. Semeno pak prodává v loupané formě, vyrábí originální bezlepkovou mouku, ze které třeba peče sušenky, a zároveň lisuje konopný olej.

„I jen jeho malé množství působí na organismus tak, jako kdybyste strčili klíč do zámku. Odemkne to zdravé. V konopí jsou totiž obsaženy nenasycené mastné kyseliny, které si tělo neumí vyrobit a které konopí nabízí ve správném poměru,“ vypichuje původně vyučený mechanik, který před třemi lety přidal ke svému království i pekárnu, jež cereálními sušenkami zásobuje například nedaleké školy.

Václav Říha přistavil pekárnu před třemi lety. Dnes s ní zásobuje například okolní školy cereálními sušenkami z konopné mouky.

Jeho firma měla desetimilionový obrat, který se ale snížil kvůli nástupu konkurenčních semen dovážených přes Nizozemsko zejména z Číny. Ty podsekly cenu na trhu. „Udělali jsme ale rozbor čínských semen a ta vykazují mnohonásobně vyšší hodnoty některých škodlivých kovů,“ dodává podsaditý muž.

V konopí vidí budoucnost nejen z důvodu zdraví, ale i díky tomu, že se dá využít v podstatě jeho jakákoli část a má přesah do mnoha odvětví ekonomiky – potravinářství, lékařství, stavebnictví, textilního průmyslu, energetiky atd. Jenže negativní pověst konopí všechny tyto přínosy zastínila a Česko se i od technického konopí během dekád zcela odvrátilo.

„Před 10 lety se tu pěstovalo konopí na 1500 hektarech, pak to spadlo na 100 hektarů a teď to zase pomalu narůstá, jsme někde kolem 600 hektarů,“ vysvětluje Říha.

Rád by tento stav změnil, i proto čile vyjednává s odborníky a politiky. Jakožto místopředseda Lnářského a konopářského svazu České republiky k tomu má mandát.

„Nejaktuálnějším a nejpodstatnějším přínosem je vylepšení půdy. Dnes totiž máme problémy s erozí a pěstování konopí půdu před erozí chrání,“ vysvětluje další jeho výhodu.

Nyní jej ale zaměstnává rozvoj jeho firmy, která zahájila výstavbu nové chladicí skladovací haly za 16 milionů korun, která má zajistit správný stupeň teploty a vlhkosti uskladněných semen. Z nich se následně může vylisovat ten nejlepší panenský olej ryze z českých luhů a hájů.

Bude ho potřeba, jelikož Hemp Production začne kromě Slovenska dovážet do Itálie a zájem projevili už i Španělé.

Foto: Michael Tomeš

Mobilní platforma Liftago v poslední době prudce expanduje a začíná budovat něco, čemu říká národní digitální síť pro přepravu, a proto potřebuje peníze. Ty nyní sehnala od předního světového poskytovatele sportovních informací Livesport, resp. jeho investiční odnože Livesport Invest, která Liftagu, aktivnímu v osmi českých městech, přispěje více než stovkou milionů korun. Jde o největší sumu peněz,  které Liftago najednou získalo a půjde hlavně na výzkum a vývoj.

„My v Livesportu chceme Liftagu pomoci uspět také v mezinárodním měřítku. Liftago bude hrát důležitou roli ve spojování poptávky a nabídky v oblasti přepravy, kterou čekají velké změny tažené především inovacemi,“ říká po podpesání dohody v rámci pondělní valné hromady Liftaga spolumajitel Livesportu Martin Hájek, který se letos poprvé objevil ve Forbes žebříčku nejbohatších Čechů.

„S lidmi v Livesportu sdílíme velmi podobné hodnoty a můžeme budovat Liftago dále jako ryze českou technologickou firmu, která bude synonymem pro udržitelnou mobilitu budoucnosti,“ doplňuje jej současný šéf a jeden ze zakladatelů Liftaga Ondřej Krátký.

CEO Liftaga Ondřej Krátký. Foto: Liftago

Z pozvánky na valnou hromadu je patrné, že část investice do aplikace, přes kterou si v Česku a na Slovensku objednává taxi přes 300 tisíc pasažérů, proběhla formou navýšení základního kapitálu firmy (vydání nových akcií) ve výši 84 milionů korun. Jde ale o část transakce, další peníze budou následovat i formou vyplacení některých dosavadních akcionářů. „Transakce ohledně výkupu nadále probíhají, proto tyto detaily ještě nemůžeme zveřejňovat,“ doplnil Krátký.

Valná hromada zároveň odvolala ze správní rady společnosti podnikatele a investora Michala Mičku (Incomming Ventures) a bývalého akvizičního ředitele ČEZ Vladimíra Schmalze, kteří do platformy investovali již dříve. Na jejich místo dosednou právě zakladatel Livesportu Martin Hájek a výkonný šéf firmy Patrik Dzurenda.

Livesport a zakladatelé Martin Hausenblas, Juraj Atlas a Ondřej Krátký budou po transakci držet 90 procent firmy, přičemž podíly Livesportu a Hausenblase budou časem podobné. Ústecký podnikatel a spolumajitel firmy Adler International doposud v Liftagu držel 45 procent.

„V tuto chvíli je tam minimum finančních investorů. Ostatní jsou z managementu, nebo čistĕ zakladatelé. Jsou tam ještě dva finanční investoři, kteří chtěli zůstat a my je též chtěli,“ uvedl pro Forbes Hausenblas, který si možnost spolupracovat s novým partnerem pochvaluje.

Duchovní otec a jeden z hlavních akcionářů Liftaga Martin Hausenblas. Foto: David Vaňa

Mobilní platforma Liftago vznikla před pěti lety právě na popud Hausenblase, který je velkým fanouškem a propagátorem autonomního řízení a zaměřuje se na budoucnost městské mobility. Dnes má v Praze, Brně, Ostravě, Liberci, Zlíně, Plzni, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích a Bratislavě přes 300 tisíc pasažérů, přes tisíc firemních zákazníků a 1500 profesionálních řidičů s průměrnou dostupností pět minut.

Na českém trhu má kromě klasických taxidispečinků dva soupeře – americký startup Uber a estonské Taxify, jejichž působení na českém trhu již několikrát řešily soudy a je také častým důvodem protestů taxikářů, kteří si stěžují na rozdílné konkurenční podmínky (např. spory o nutnosti řidiče mít licenci a další náležitosti).

Čtěte také: Nejsme jen taxi, vizí je řešit celkovou mobilitu, říká šéf českého Taxify

Liftago dokazuje, že taxi lze dělat moderně i v rámci nemoderní legislativy. Firma ročně roste o desítky procent a po úvodních letech ztrát se loni dostala do provozního zisku.

„Heat mapa“ znázorňuje mapu poptávky po řidičích využívajících platformu Liftaga v Česku a na Slovensku.

Firma ale chce i nadále růst a přibližovat se více k zakladatelské vizi. „Naším ultimátním cílem však není dobývání taxi trhu, ale další spolupráce s přepravci, kteří díky naší technologii chtějí městskou mobilitu dále rozvíjet,“ vysvětluje Ondřej Krátký.

„V několika městech proto úspěšně spolupracujeme s taxislužbami, které sdílejí naše hodnoty, chtějí se starat o své řidiče a dále růst. Městská logistika a e-commerce se budou rychle rozvíjet, nedává smysl, aby každý přepravce ucpával ulice svou vlastní přepravní sítí,“ dodává.

V Česku vyrůstá další startup, který může bodovat na globálním trhu. Rok ve Forbesu sledujeme projekt YourPass, který se rozhodl, že vaše nudné věrnostní plastové karty přesune z peněženky do mobilu a vdechne jim život.

Z loňského obratu pod milion korun letos vyrostl sedmkrát, v prvním investičním kole byl oceněn téměř na 50 milionů korun a v létě získal první globální partnery. Zatím má našlápnuto k tomu, aby byl hodně velký a hodně proměnil způsob nejen nakupování. Ale také třeba sledování fotbalu nebo pití piva a vína.

Čtěte také: Virtuální vychytávka hokejového táty mění tréninky, zkouší ji i v Americe

Všechno přitom začalo v Solidní nejistotě, pražském hudebním kubu, který byl na počátku tisíciletí sázkou na jistotu nejen o sobotních večerech. Za oblíbeným barem se slavným jménem, kde se potkávali byznysmeni, dobře situovaní studenti i lidé ze showbyznysu, stál jako šéf a spolumajitel Daniel Rajnoch.

Daniel Rajnoch (vlevo) a Jan Gregor

„Tam jsem si poprvé uvědomil, jak nepraktické jsou různé věrnostní programy a slevové karty. Obvykle nikdy nebyly po ruce pro zákazníky, pro vydávající firmy a nás jako spolupracující podnik zase znamenaly otravnou administrativu a ve výsledku zdržování od byznysu,“ říká muž, který v baru ani v 90. letech nezamrzl a z gastrobranže postupně přesedlal mezi počítače.

Patří tak k hlavním zakladatelům služby YourPass, která chce váš mobil a vaši digitální peněženku v něm naplnit interaktivními kartami. Kromě peněz a fotek rodiny tedy vším, co dělá vaši dnešní koženou portmonku tak tlustou.

„Digitalizujeme nejen klasické karty, ale také například vstupenky či různé členské a fanouškovské programy. Jednoduše fyzický marketing, kterým se obvykle společnosti na své zákazníky obracejí,“ doplňuje Rajnocha jeho obchodní partner Jan Gregor, který před rozjezdem YourPassu pomáhal po boku Rockaway Capital přetavovat online srovnávač finančních produktů Chytrý Honza do kamenných poboček.

Jestliže Rajnoch přinesl nápad na vysněnou virtuální kartu, Gregor dodal prodejní zkušenosti, analytický přístup a částečně také peníze. Jak ale jejich nápad a byznys funguje?

Kartu dostanete do mobilu přes QR čtečku a její ideální použití vypadá asi takto: když jdete jako fanoušek svého klubu na fotbal (dnes už je používá fotbalová Sparta nebo hokejová Plzeň), tak se před zápasem změní ve vstupenku a po projití turnikety začne fungovat jako průvodce stadionem.

Upozorní vás třeba na speciální slevy u partnerů klubu a díky GPS vás rovnou může k jejich stánkům navigovat. V průběhu zápasu vám dá možnost zahlasovat o nejoblíbenějšího hráče a týden po mači přijde poděkování a upozornění na další nedělní střetnutí.

Pokud jste fanoušci italského jídla a vína, můžete zase sbírat klasické body ve Wine Foodu do věrnostního programu. Počítá se také s pivovary a restauracemi. K největším zákazníkům YourPassu zatím patří pojišťovna AXA, která virtuálně vydává cestovní pojišťovací karty kromě Česka také v Polsku.

Na čem to běží. Kromě Daniela Rajnocha a Jana Gregora stáli nad kolébkou služby také majitelé tradiční české IT společnosti YourSystem (28 let na trhu, 700 milionů tržeb, 250 pracovníků), kteří před třemi lety poskytli technologické zázemí a know-how na další rozvoj.

Letos se připojil první angel investor Aleš Tichopád, jenž YourPass nákupem desetiprocentního podílu ocenil na 48 milionů korun. Sám má za sebou úspěšný exit ze společnosti Ceeor, která v 18 evropských zemích prováděla online výzkumy mezi lékaři.

Proč je to lepší než plast. Kartu máte pořád po ruce, protože mobil z ní přece nedáváte, a vejde se na ni víc informací než na fyzickou plochu 8,5 x 5,4 cm. Pro vydávající firmy je to jasné: stačí jim pár kliků, aby kartu obratem uzpůsobily aktuální marketingové akci.

Co se o vás dozvědí? Nejvíc asi záleží na vás a na podmínkách, které jim odsouhlasíte. Tvůrci služby tvrdí, že větší pozorování nehrozí. „Technologie ani naše nadstavba neumožňují sledování klienta nad rámec toho, co dnes dokáže jakýkoli věrnostní program postavený na plastových kartách,“ říká Aleš Tichopád.

Jaká to má čísla. Do projektu YourPass bylo zatím nainvestováno přes 10 milionů korun a letošek je rokem ostrého byznysového startu, získávání prvních významných zákazníků a firma také poprvé očekává zisk.

Aktuálně má YourPass za sebou jeden milion vydaných (nahraných) virtuálních karet a kromě AXA s ním začaly například Pražská plynárenská, Moneta, Pardubický kraj nebo pražská zoo.

Cílem jsou velcí hráči na evropském trhu. Byznysmodel YourPassu je zatím nastavený tak, že firmy platí průběžný poplatek za každou „živou“ virtuální kartu, kterou má jejich klient v mobilu. Řádově jde o desítky haléřů za kus.

Co na to konkurence. Základní konkurencí jsou aplikace vyvinuté samotnými firmami. Pokud do vlastní appky zainvestovaly, nemají teď potřebu dívat se jinam. Pochopitelně vznikají i společnosti nabízející podobné řešení jako YourPass. V Asii jede PassKit, jenž od investorů vybral už dva miliony dolarů, existují také evropské značky Passslot či PassCreator.

„Upřímně: s nikým z nich se u velkých zákazníků nepotkáváme. I když naše služba vypadá jako něco jednoduchého, máme unikátní řešení v kombinaci technologie a byznysmodelu zaměřeného na velké hráče,“ říká investor Aleš Tichopád.

Zároveň připouští, že jde také o rychlost proniknutí na trh. Tedy k velkým společnostem, které se v digitálním světě teprve rozkoukávají a zvažují, jaké řešení při obhospodařování zákazníků zvolí.

Co bude dál. Cíl je takový, že společnosti zahrnou virtuální kartu do svých komunikačních kanálů a dospějí k tomu, že se jim vyplatí nechat službu běžet mimo svou firmu.

Budoucí tržby zatím zakladatelé YourPassu nechtějí ani odhadovat. Ale může to být velké. Letos v létě navázali partnerství s DieboldNixdorf, gigantem, který dělá bankomaty a pokladny pro všechny bankovní domy po světě.

„Začínají naše řešení nabízet, čímž jsme skokově narostli a posílilo to také naši přítomnost v Německu. To je pro nás důležitý trh, na němž jsme vybudovali i vlastní dceřinou firmu,“ říká Jan Gregor s tím, že dalším úlovkem je MasterCard, který s YourPassem pilotuje vlastní digitální věrnostní program.

Současní majitelé se přitom netají tím, že hledají nové investory, kteří by rychlejší růst podpořili nejen přes finance, ale také přes další strategická partnerství. „Pro mě je to každopádně splněný sen. Solidní jistota, že virtuální karty mají budoucnost a bude jich stále více,“ směje se Daniel Rajnoch s odkazem na svůj bývalý byznys.

Foto: Michael Tomeš

Po osmi letech námluv, rozmíšek a soudů dopadl obchod, který dělá těžkou hlavu především obchodním řetězcům. Ovlivní ale všechny tuzemské nákupní košíky.

Pekárenská jednička Penam z holdingu Agrofert velmi pravděpodobně získá druhé největší pekárny v Česku – společnost United Bakeries. Chybí k tomu souhlas antimonopolního úřadu, který ovšem už jednou transakci v ČR posvětil.

Myšlenkovým strůjcem obchodu, který tandem Penam – United Bakeries v některých sortimentech pečiva posune až k padesáti procentům na trhu, byl přitom v roce 2010, tedy před svým vstupem do politiky, sám český premiér a druhý nejbohatší Čech Andrej Babiš.

Zobrazit celý žebříček »

Vyjednávání s tehdejšími majiteli United Bakeries (UB) bratry Paříkovými se táhla desítky měsíců, nakonec k dohodě došlo, ale obchod zhatil slovenský antimonopolní úřad. Od té doby se až do letošního srpna vedly soudy o zaplacenou zálohu sto milionů korun.

Agrofert ji nakonec získal od UB zpět. Aktuálně Penam ovšem kupuje pouze českou část pekáren a to od lucemburské rodinné firmy Moulins de Kleinbettingen. Podle informací Forbesu stále určité linky mezi touto firmou a Marko Paříkem, jehož bratr Jaroslav zemřel před čtyřmi lety, existují a rodina už chtěla z United Bakeries vystoupit.

Za pekárny, mezi jejichž značky patří například Delta či Odkolek a v loňském roce byly ve ztrátě, zaplatil Penam stovky milionů korun. Je jasné, že jakmile získá Agrofert v transakci zelenou, rozjede se konsolidace administrativy i výrobních kapacit. Podle lidí blízkých obchodu by měly být finanční benefity vycházející ze spojení vidět do dvou až tří let.

Foto: Profimedia.cz

Co to znamená pro trh? Tak „chleba levnější nebude“. Radost určitě nemají obchodní řetězce a pochopitelně také zákazníci, kteří nejsou podporovateli Andreje Babiše, jenž je beneficientem dvou svěřenských fondů, které oficiálně Agrofert vlastní.

„Podle některých výzkumů má Penam zhruba 30 % českého trhu, United Bakeries kolem 15 procent. Když to trochu přeženeme, bude téměř každý druhý rohlík či chléb Šumava pocházet z Agrofertu,“ říká analytik Petr Havel, který sektor pekárenství dlouhodobě sleduje. Podle něj se samozřejmě dál zvýší vyjednávací síla „nového Penamu“ vůči obchodním řetězcům, byť už teď je dost vysoká.

„Jsou tady jen dva významní hráči. Penam a United Bakeries. Ostatní jsou menší okresní obvykle rodinné pekárny. Je jasné, že teď snadněji lídr trhu potlačí ceny pečiva nahoru. Ale je také pravda, že na něm mají řetězce běžně marži víc než padesát procent a pekaři tolik nevydělávají,“ říká muž, který se patnáct let věnuje v Česku maloobchodu.

Podle něj obvykle pekárenský sektor reaguje jako celek (byť by to samozřejmě nikdo oficiálně nepřipustil), takže když se podaří zvýšit cenu hlavnímu hráči, menší se rádi přidají. To ve výsledku může znamenat vyšší maloobchodní ceny pečiva, z čehož asi nebudou mít radost ani podporovatelé Andreje Babiše. Na druhou stranu to může přinést vyšší marže menším hráčům, kteří jinak sílu na obchody nemají, což je pro sektor pozitivní.

Agrofert je každopádně v poslední době při chuti, byť právě o nákupu United Bakeries se prý vedly bouřlivé debaty. Penam totiž prošel velkou modernizací a v Německu zase probíhá restrukturalizace druhých největších pekáren na trhu Lieken, které pod Agrofert také patří.

Minulý týden navíc holding posílil také v médiích, když Mafra převzala vydavatelské aktivity Bauer Media Group (Žena a život, Chvilka pro tebe) v Česku a na Slovensku.

Tento příběh je pro všechny, kteří už jsou unaveni prací v těžkopádném korporátu. Pro všechny, kteří touží utéct z ruchu města na venkov a žít tam v souladu s přírodou. A hlavně pro ty, kteří by chtěli, ale ještě k tomu nesebrali dostatek odvahy. Příběh rodiny Abtových tak trochu připomíná film Tomáše Vorla Cesta z města.

Čtěte také: Morava místo Provence. Úraz ho upoutal na vozík, on založil levandulovou farmu

„V korporátu nás to nebavilo. Kačka k tomu má hezký příměr, že když se po letech otočíte, uvidíte pořád jen hromadu šanonů,” začíná pod pergolou na dvorku rozlehlého statku vyprávět bývalý krizový manažer a dnes majitel rodinné firmy Tátův sad Jan Abt a zálibně přitom mrkne na svou ženu Kateřinu, která právě donesla čaj a kávu.

Je nádherný říjnový den, slunce se opírá do zápraží rodinného domu, po dvorku statku pobíhají psi, kolem na pastvinách se pasou koně a do toho všeho se ozývá zvon ze zářivě bílé věže protějšího kostela. Pravá venkovská idylka, jako by se člověk ani nenacházel v obci Líšnice kousek za Prahou.

Manželé Kateřina a Jan Abtovi vyrábějící cider pod značkou Tátův sad.

„Žena tu v okolí měla rodiče. Chtěl jsem sice dál, kde nejsou lidi, lákala mě Šumava, Kačka ale hudrovala, že děti musí někam chodit do školy. A tak mě udržela v dosahu Prahy,“ vzpomíná Jan Abt na 15 let staré rozhodnutí opustit velkoměsto a zcela restartovat svůj život.

Nejprve to zkoušel jako truhlář a kovář. Poté, co koupil statek a opustil pražské kanceláře, začal dělat interiéry rodinných domů pro své známé. Byznys se časem rozrostl a on potřeboval další lidi, kteří by odváděli kvalitní řemeslnou práci. „Najednou zjistíte, že nikdo takový neexistuje. A to jsem hledal celé dva roky.“

Přemýšlel tedy, jakým směrem se vydat dál. Řešení mu přitom leželo doslova před nosem. Žena Kateřina totiž ve vesnici úspěšně provozovala restauraci SlowPec, založenou na tradiční venkovské kuchyni, a nabízela v ní i domácí cider od místního známého, který zachutnal nejen hostům, ale i jim samotným. „A taky jsme zjistili, že se to dá dělat i ze zdejších jablek.“

Abtovi využili zázemí svého rozsáhlého statku a okolních sadů, koupili zahrádkářský lis a v samotném počátku vůbec netroškařili. „Udělali jsme asi 18 tisíc litrů moštu. Část jsme zpasterizovali a asi 14 tisíc jsme vykvasili.“

Výsledek? První půlrok to vypadalo bledě, zkvašený mošt byl velmi kyselý, a že by z něj měl být v budoucnu dobrý cider, jeho chuť ani v nejmenším nenaznačovala. Po půlroce se ale vše začalo měnit. „Čas chutě zakulatí,“ vysvětluje jeho žena s tím, že nakonec nemuseli vylít ani litr svého prvně vykvašeného cideru.

Jan Abt od té chvíle začal brát svou novou misi vážně. Místo rodinné dovolené na Seychelách pozval do Líšnice Angličana, který je odborníkem na tradiční anglický způsob produkce cideru.

Začal také studovat sadařství na zahradnické škole v Lednici a díky tomu všemu se před dvěma lety na trhu objevily vedle zavedeného průmyslového cideru Strongbow nebo další české značky F.H. Prager i lahve s logem Tátova sadu. Dnes je můžete najít například na Rohlik.cz nebo v Makru, z valné části je ale dodává do restaurací a bister, kterých je dohromady přes 200 po celé republice.

Jan Abt v obrandovaném retrovozu Barkas, který můžete potkávat např. na farmářských trzích.

Při letošním očekávaném obratu 4,5 milionu korun vykvasí skoro 100 tisíc litrů cideru bez jakýchkoli konzervantů či stopách po pesticidech, které sadaři tak rádi používají na svá jablka. „Jejich cílem je vypěstovat krásné jablko na pohled, aby se prodalo. Všichni tak jdou pod tlakem chemie,“ popisuje dnešní situaci, která se mu příčí.

Čtěte také: Jak jsme u vaření cideru dali zaměstnancům volnost a oni vyhořeli

Abtovi jsou dnes spokojení a pozitivní energii dokážou přirozeně přenést na ostatní. Jejich na první pohled vesnická idylka bez shonu velkoměsta je ale vykoupena dennodenní prací, do které se zapojuje celá rodina. Manželé si totiž vše drží pod jednou střechou – od roubování stromů na svém devítihektarovém pozemku až po samotnou distribuci lahví. Na pomoc mají jen dva brigádníky.

Denně tak v průměru nachodí jen po svém hospodářství na 10 kilometrů, což má minimálně jeden pozitivní efekt. „Když byl člověk kancelářská krysa, zdraví bylo chatrnější než teď,“ pochvaluje si Abt.

A ví, že práce bude i do dalších let hodně. „Cider je nyní úplně nový segment, takže dnes se vás v Praze dva tři lidi z deseti zeptají, z čeho že se to ovocné pivo vaří. A když přijedete do Zlína, je těch lidí osm. Pro nás je to super, jelikož je jasné, že to ještě dalších 10 let budou lidé objevovat,“ uzavírá náš rozhovor a hned nato jde řešit menší závadu na lisu.

Foto: Jan Schejbal

Nejslavnější český vojenský kuchař Servác z pohádky Tři veteráni by zíral. Tenhle povoz by nakrmil všechny vojáky, které si jeho kolega Bimbác nabrnká na kouzelnou harfu. I kdyby jich bylo třeba 900.

Čtěte také: Z bakalářky mezinárodní projekt. Čech svou aplikací zachraňuje životy

Řeč je o polní kuchyni PK4 Kaga, která si odvezla ocenění v kategorii Zabezpečení a ochrana osob z mezinárodních veletrhů obranné techniky v Bratislavě a v Brně. Nejde ale o výrobek specializovaných zahraničních firem. Tenhle dvoukolák pochází z dílny společnosti Agados z Velkého Meziříčí.

Pokud se vám toto jméno zdá povědomé, ale nedokážete ho hned přesně zařadit, patrně jste si nápisu Agados všimli koutkem oka při řízení, konkrétně při předjíždění vozidel s přívěsem. Tahle firma působí na trhu od roku 1992 a za tu dobu se vypracovala nejen na post největšího výrobce přívěsných vozíků v České republice, ale i na pozici jednoho z největších výrobců v Evropě.

Kde se v portfoliu, kterému dominují především přívěsy do 750 a do 3500 kilogramů, vzala polní kuchyně? Hlavní motivací vývoje kagy byla skutečnost, že poslední výrobek tohoto druhu využívá česká armáda a integrovaný záchranný systém už 60 let.

„Vyplývá to z naší celkové znalosti potřeb trhu, kam patří nejen civilní sektor, ale právě také armáda a všechny složky integrovaného záchranného systému,“ vysvětluje jednatel Agadosu Petr Ostrý, proč se jeho firma rozhodla pustit do nových projektů.

Polní kuchyně, ale taky třeba mobilní úpravnu vody a další dělají ve Velkém Meziříčí druhým rokem. Nejedná se sice o velkosériovou výrobu, ovšem v rámci vývoje zaujímají významné místo. Do budoucna by pak mohly zaujímat významné místo i v účetní závěrce, i když od výroby přívěsů pro široké využití se firma, která zatím nechce zveřejňovat konkrétní čísla, odklonit nehodlá.

Celosvětově rozhodně ale nejde o malý byznys. Podle studie Orbis Research by do roku 2020 měl trh s vojenskou podporou a logistikou dosáhnout 42 miliard dolarů. Konkurenci Agados vidí především v zemích západně od našich hranic.

Polní kuchyně jsou dnes mnohem vyspělejší než praotec mobilních vývařoven – slavné „Gulášové dělo“, které pro německou armádu zkonstruoval v roce 1892 Karl Rudolf Fissler. Zvláštním prvkem kuchyně PK4 jsou čtyři neobsazená místa, která je možno volně konfigurovat podle individuálních požadavků.

Smažení, pečení, vaření v tlakovém kotli i v páře, blanšírování a pošírování, dušení, to všechno je tu možné. Na výběr je i z různých typů hořáků, od plynových až po ty na pevné palivo. V neposlední řadě může tenhle přívěs vézt i konvektomat, chladničku nebo mrazák o objemu 400 litrů.

Kaga je připravena k použití do 30 minut a zvládne kompletní menu až pro 350 osob. Při záchranných operacích je podle konfigurace možné její pomocí zajistit jednoduché jídlo až pro 900 osob v jedné směně.

Právě kapacita je jednou z předností českého výrobku. Srovnatelně velká francouzská polní kuchyně Sert RCMP 500 přitom zvládne 250 dvouchodových menu, respektive 500 jídel. TFK 250 od německé firmy Kärcher Futuretech pak nakrmí nanejvýš 600 lidí.

Specializované přívěsy z Velkého Meziříčí v současnosti využívá nejen česká armáda, jejíž zastaralé polní kuchyně má kaga ambici nahradit. Stejně tak slouží armádě finské, švédské, nebo dokonce katarské.

„Naše přívěsy jsou využívány zejména v zemích EU a NATO, ale pomáhají i v Asii, na Blízkém východě a v Africe,“ vypočítává Ostrý s tím, že možnými zákazníky jsou kromě armád a záchranných složek také humanitární organizace.

Nejde ale jen o PK4. Mezi oněmi speciálními projekty Agadosu je i větší sestra kagy s označením PK6, cisterna, mrazicí box do extrémních podmínek, úpravna vody nebo osvětlovací věž vhodná k nasvícení míst havárií. Samozřejmě všechno na kolech a s ojí, aby bylo možné je zapřáhnout za automobil a odvézt, kam je třeba.

Založení republiky, válka, komunistický režim, nová svoboda i velká konkurence po roce 1989. S tím vším se během 100 let existence naší země musely vypořádat firmy, které jsou ikonami česko(slovenského) byznysu.

Vybrali jsme pět nejznámějších z nich a sledovali jsme jejich cestu od založení až do dneška i to, jak se do jejich příběhu promítaly milníky, které formovaly naši historii.

Sklárna Moser vznikla nejprve jako malá rytecká dílna karlovarského rodáka Ludwiga Mosera a dodnes reprezentuje český řemeslný um. Baťa vypráví příběh rodinného byznysu, který vyrostl v globální koncern. Škoda ukazuje, jak Češi umějí inovovat a ve správný čas přehodit výhybku, třeba z dvou kol na čtyři. Kofola představuje oživený lovebrand a PPF je nejdůležitější polistopadovou investiční skupinou, nad kterou pevnou rukou vládne nejbohatší Čech Petr Kellner.

Projděte si, jak vypadalo 100 let České republiky z pohledu našich nejznámějších firem.

Pavol Krúpa, který obdržel od Miloše Zemana státní vyznamenání, je nájezdník a finanční dravec. V tom nejlepším slova smyslu. Každý z byznysu nemusí mít rodinou fabriku, stovky a tisíce spokojených zaměstnanců a filantropické plány na pozvednutí „svého“ regionu.

Díky finančníkům, jako je Pavol Krúpa, se ekonomika hýbe rychleji, jsou ideální do dob transformací, a když se podíváte na první čtyřku našich nejbohatších (Kellner, Babiš, Komárek, Vítek), každý z nich v určitém okamžiku své kariéry takovou „krúpovskou“ definici splňoval.

Jen to dělali lépe, takže jsou dnes měřeno penězi daleko úspěšnější než Krúpa, který letos po 20 letech vyčlenil své obchodní aktivity ze skupiny Arca Capital. Nikdy ovšem za své podnikání nedostali medaili.

Čtěte také: Divoké léto Pavola Krúpy: odchod z Arca Capital i nájezd s miliardářem Icahnem

Zatím totiž nebylo v Česku zvykem dávat státní vyznamenání finančním investorům. Mlčky se předpokládalo, že stužky patří především srdcařům svých firem, kteří si je hýčkají, zvelebují a o jejich prodeji se jim zdá jen v nejčernějších snech (Dalibor Dědek, Milan Teplý, František Piškanin). Ale doba se mění.

Když vzbudíte Miloše Zemana ve tři ráno a řeknete „Zdeněk Bakala“, vyskočí jako jura, ať už bude jakkoli nachlazený.

Jeho nenávist musí být opravdu velká, navíc živená červeným hadrem Bakalova vydavatelství Economia (Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz), když se rozhodl vyznamenat Pavola Krúpu.

Aktuálního spojence v boji proti ZB, jenž zkouší něco vydělat na pozůstatcích jeho podnikání. Muže, který například posunutím podílu ve firmě Moravia Energo umožnil Stanislavu Grossovi k desítkám milionů přijít.

Zvedlo to dokonce i Andreje Babiše, aby se jel na Hrad opatrně zeptat, jestli je jako vyznamenání slovenskému finančníkovi s tvrdou pověstí dobrý nápad.

Čtěte také: Kellnerova velká bankovní rošáda

Evidentně ano. Takže, bude další? No jen se snažte. Kdo je nejlepším příkladem finančního dravce?

Tvrdého kapitalisty střihu 19. století, který umí stahovat peníze z firem, má čuch na nejlepší načasování jejich prodejů a umí vytvářet skvělé příběhy kolem jejich akcií, ledaže by pak nevyšly?

Investora, který se raději stáhne, než by firmě v těžkých časech něco vracel, protože ví, že sentiment do byznysu nepatří?

Ten, kterého Václav Havel přes veškerou podporu, které se mu od něj dostávalo, nikdy nevyznamenal?

Zdeněk Bakala. Troufne si ho někdo navrhnout? Ať se Miloš probudí.

Madeleine Albright, bývalá ministryně USA

Karel Komárek, zakladatel KKCG

Jiří Kejval, zakladatel TECHO a šéf Českého olympijského výboru

Josef Baláž, developer v New Yorku

Komárek s šéfdirigentem České filharmonie Semjonem Byčkovem

Bohdan Pomahač, plastický chirurg

Antonín Švehla, vnuk zakladatele státu a československého premiéra Švehly

Jana Kánská, dcera Milady Horákové

Nad obří budovou v Tuchoměřicích u Prahy se slézají červánky, které každých pár minut rozrazí dopravní letadlo. Přilehlé parkoviště, připravené pro tisícovky vozů, zeje prázdnotou.

Je neděle, čtyři hodiny odpoledne, půl roku po otevření, a největší outletové centrum v zemi Prague The Style Outlets na první pohled připomíná spíše kulisy postapokalyptického filmu než centrum konzumu.

Čtěte také: Nákupy s přidanou hodnotou. Proč Zara tak dobře ví, jak přilákat zákazníky

Ani na druhý pohled se nic nemění. Interiér je příjemný a svým stylem uspořádání připomíná prémiové outlety v USA, shopping fever se ale nekoná. Personál obchodů, od těch, jež prodávají fast fashion, až po ty s luxusnější módou, má dlaně zabořené hluboko ve tvářích.

V Česku zatím úspěšně působí dvě outletová centra – Fashion Arena v pražských Štěrboholech a Freeport u Znojma. Oběma pravidelně roste meziroční návštěvnost a oba subjekty si loni sáhly na rekordní tržby. Idea nákupního centra v blízkosti letiště se na první pohled zdá jako milionová, avšak vzpomeňme na Obchodní centrum Šestka, které v obdobné lokalitě trápí taktéž nízká návštěvnost.

Nový management outletu v Tuchoměřicích, který nastoupil do funkce před měsícem, má začít věci měnit.

„Nyní intenzivně pracujeme na nové marketingové strategii, řešíme příchod nových značek, připravujeme možná netradiční obohacení služeb centra a zároveň máme společně s hlavním investorem i další plány na rozvoj bezprostředního okolí,“ říká v poslední tiskové zprávě nový manažer centra Tomáš Duroň.

Nikdy neotevřené outletové centrum Galleria Moda

Na změny je každopádně nejvyšší čas. Po 15 minutách, kdy v komplexu, který má celkem 20 tisíc metrů čtverečních, potkáte sedm nakupujících, se sami sebe ptáte – co se to děje? Nedá mi to, a tak se dávám do řeči s prodejní asistentkou nejmenované populární značky.

• Kdy chodí nejvíce lidí?
• Teď o víkendech.
• A v týdnu?
• Opravdu málo, bývá tu mrtvo.

Sedl jsem si před jeden z obchodů a za hodinu napočítal 17 lidí, kteří vešli dovnitř. Kdyby to s nějakou odchylkou bylo podobně během celých 11 hodin, kdy má centrum otevřeno, musel by personál dosahovat naprosto zázračného konverzního poměru, aby se majitelům vyplatilo platit tržní nájem. A to je víkend.

Za pohled, který žádný provozovatel retailu vidět nechce, může hned několik faktorů.

Outlet se otevřel v květnu letošního roku a až doposud byl ponechán víceméně napospas organické návštěvnosti. Žádná výrazná digitální kampaň, minimální outdoor, žádné autobusy svážející z centra města čínské turisty. V příletové letištní hale je jeden horizontální plakát…

Podobných recenzí, které poukazují na slabou návštěvnost, je nejen na Googlu spousta.

Ambiciózní projekt se navíc potýká s problémy už od doby, kdy s ním v roce 2008 tehdejší italští investoři přišli. Po utracené miliardě korun a pár letech výstavby Italům došly peníze a outlet pod názvem Galleria Moda nikdy nepřivítal návštěvníky, ačkoli už v Praze na jeho otevření lákaly billboardy.

Následný vývoj probíhal už i pod tuzemskou taktovkou. S finanční pomocí PPF Banky objekt získala v konkurzu česká společnost Dreitonel (dnes The Prague Outlet) a zhruba o tři roky později už uzavírala joint venture se španělskou firmou Neinver, která po Evropě provozuje několik obdobných outletových center. Významným investorem je i skupina Kaprain podnikatele Karla Pražáka.

Byly to právě stránky Kaprainu, kde se na začátku října objevila zpráva, že vedení outletu od Neinveru kompletně přebírá česká strana, firma The Prague Outlet. Zda se jednalo o součást plánu, nelze potvrdit ani vyvrátit, každopádně to zvenčí vypadá, že Neinver centrum nikterak (úspěšně) neřídil. Vyjma prvních tří dnů po otevření, kdy outlet údajně navštívilo na 30 tisíc lidí, je zdejší foot traffic mizerný, což poznáte z několika delších návštěv nebo právě z konverzace s personálem.

Nový management má v plánu areálu pomoci i tak, že zde vybuduje nový zábavní park a hotel a pokusí se z místa udělat destinaci pro turisty i lokální rodiny s dětmi. Konkrétnější informace Forbesu nový šéf centra Tomáš Duroň poskytnout odmítl. Na výzvy k reakci nereagovalo ani PR společnosti Kaprain.

Ačkoli bylo posledních šest měsíců přehlídkou, jak se do nového outletu zákazníci nelákají, na dělání závěrů zdaleka nenastal čas.

„Náběhy k pravidelné výši návštěvnosti a tržeb obchodních center trvají i v řádu několika let, a to se týká i outletů,“ poukazuje Tomáš Beránek, šéf týmu High Street Retail z CBRE. „Pro úspěch tohoto projektu bude zcela zásadní, jak se provozovateli podaří zajistit vysokou a konstantní návštěvnost turistů,“ doplňuje.

Než se novému managementu podaří situaci narovnat, vyrazte se tam podívat sami. Ono to nakupování bez nutnosti proplétat se davem má své kouzlo.

Nejvlivnější ženou Česka zůstává vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Vyplývá to z žebříčku, který sestavil magazín Forbes ve svém listopadovém vydání.

Žebříček nejvlivnějších žen Česka vychází už posedmé, letos poprvé v něm představuje rovných 111 jmen významných Češek z nejrůznějších oblastí, od veřejné sféry a politiky přes byznys až po neziskový sektor.

„Lenku Bradáčovou do čela žebříčku dlouhodobě nominují její činy, odvaha a pracovitost, s jakou se pouští do největších tuzemských kauz, v nichž jde o propojení nejvyššího byznysu, politiky, lobbingu a stovek milionů, nebo spíše miliard korun. Jde o kauzy Davida Ratha, Ivo Rittiga, Amun.Re, Key Investments, stále živou kauzu prodeje OKD, korupci mezi soudci i v nejvyšších patrech policie či dohled nad sledovanou kauzou Čapí hnízdo. Za Lenkou Bradáčovou a jejím týmem jde více než 150 velkých případů,“ vysvětluje šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek.

Koupit listopadový Forbes s žebříčkem nejvlivnějších Češek »

Na druhé příčce se umístila česká eurokomisařka Věra Jourová, třetí je ministryně financí Alena Schillerová, jedna z nováčků letošního žebříčku. Šéfka státní kasy, hlava českého státního rozpočtu a současná první dáma české vlády má neformální vliv na rozdělování desítek miliard korun – tak zdůvodňujeme novou tvář na předních příčkách. Další debutantkou v první desítce je třeba europoslankyně Dita Charanzová.

Deset nejvlivnějších žen Česka

1. Lenka Bradáčová, 45 let, vrchní státní zástupkyně v Praze
2. Věra Jourová, 54 let, komisařka Evropské unie pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a rovná práva pohlaví
3. Alena Schillerová, 54 let, ministryně financí
4. Kateřina Jirásková, 44 let, finanční ředitelka a předsedkyně představenstva, PPF
5. Petra Procházková, 52 let, finanční ředitelka a členka představenstva, Agrofert
6.  Libuše Šmuclerová, 55 let, generální ředitelka, Czech News Center
7. Michaela Chaloupková, 43 let, ředitelka divize Správa, členka představenstva, ČEZ
8. Ivana Tykač, 50 let, majitelka realit, zakladatelka nadace Women for Women
9. Hana Krejčí, 46 let, členka představenstva a finanční ředitelka, EP Industries
10. Dita Charanzová, 43 let, europoslankyně

Forbes celý rok sledoval více než 300 žen z nejrůznějších oborů: v širším výběru byly majitelky firem, manažerky, ženy působící ve veřejné sféře, finančnictví či justici, redakční tým však sleduje i neziskový sektor, ženy z oblasti kultury, sportu či opinion leaders.

Jednotlivé ženy redakce v každé kategorii hodnotí podle několika základních kritérií, podle nichž přiděluje body. Vychází přitom z metodiky amerického Forbesu. Ke spolupráci zve redakční tým i poradce, odborníky a znalce jednotlivých odvětví, s nimiž pořadí konzultuje.

U majitelek a manažerek sledujeme hospodářské výsledky firem, obrat, zisk, nové akvizice a porovnáváme je i několik let zpětně. Přihlížíme k situaci v odvětví, v němž dotyčné působí, využíváme naši znalost dění uvnitř firem. Počítáme objemy peněz, nad nimiž mají kontrolu a přímý vliv, jejich podíly ve firmách, ale i počet zaměstnanců, kteří pod ně spadají, nebo kolik zákazníků či spotřebitelů může jejich rozhodnutí přímo ovlivnit.

V sekci politiky a veřejné správy posuzujeme pozice a reálné pravomoci a počet lidí i objem peněz, které rozhodnutí dotyčných žen mohou přímo ovlivnit. Důležitým kritériem je pro nás i to, jak jsou tyto ženy ze svých funkcí odvolatelné a kdo všechno má přímý vliv na jejich rozhodování.

Nový Forbes s kompletním žebříčkem nejvlivnějších žen Česka na obálce vychází ve čtvrtek 1. 11. K dostání na stáncích a v našem e-shopu.

Česko je plné skvělých, schopných, mimořádně talentovaných žen. A plný jich je i český byznys. My pro vás letos našli hned několik dam, které už řadu let hýbou českým podnikatelským prostředím, ale právě letošní rok pro ně byl nějakým způsobem zlomový. Zásadní. Osudový.

Čtěte také: Ženy mají neskutečnou sílu. Jen si to ještě neuvědomily, říká Louženská

Právě tyto ženy vám představujeme v listopadovém Forbesu, který je aktuálně na stáncích. A tohle jsou některé z příběhů, které se v něm dočtete.

Martina Vítková (NWT): Skládám byznys jako puzzle

Je jí 44 let, má tři dcery a 30 firem s celkovým obratem přes 1,6 miliardy korun.

Martina Vítková kdysi začala stavět s manželem počítače. Bylo to krátce po revoluci, oba byli ještě na škole a naše technologická realita byla o dost jiná, než je dnes. Jejich počítače byly obrovské, internet ani mobilní telefony v běžném životě neexistovaly, výkřikem moderní technologie byl fax. Od té doby se hodně změnilo. A hodně se změnilo i u Vítkových.

Čtěte také: Nejvlivnější Češkou je Lenka Bradáčová. V top 10 je poprvé Schillerová

Dnes je z jejich NWT technologický obr, který je u všeho, co je zrovna v kurzu, od fotovoltaik až po 3D tiskárny. Martina Vítková staví i obří hi-tech skleníky na pěstování zeleniny, softwarová řešení pro největší firmy na trhu, ale třeba i supermoderní byty. Letos k tomu rozšířila své aktivity i do amerického Pittsburghu.

Martina Vítková myslí ze Zlína na celý svět, její byznys a jeho záběr jsou široké, a proto je i tváří listopadové obálky.

Eva Štěpánková (Ryor) – Nikdy jsem na zdraví nedbala. A obrátilo se to proti mně

Tohle je jeden z nejsilnějších příběhů v českém byznysu. Je to příběh o životě a o smrti, o jedné české značce, absolutní nezávislosti a taky o tom, jak důležité je nezhroutit se, i když na všechno zůstanete úplně sám.

Příběh jejich kosmetické značky je známý, však má Ryor 750 prodejních míst v Česku a na Slovensku, stamilionové obraty a vyváží do desítek zemí světa.

Méně známé už je, že jeho zakladatelka Eva Štěpánková v uplynulém roce málem zemřela – po relativně banální operaci zad u ní nastala prudká alergická reakce na podaná antibiotika, kompletní metabolický rozvrat organismu, ochrnula a vypadalo to, že zemře. Její ani ne třicetiletá dcera Jana najednou zůstala ve velké firmě na všechno sama. A musela se s tím poprat.

Zvládla to a zvládla to i její maminka. Jejich příběh je tak příběhem neuvěřitelného comebacku.

Světoběžnice: S věčným jo se nikam nedostanete

Znají se z VŠE a po letech se sešly v Singapuru. Tři Češky pronikly vysoko a daleko do finančního a realitního byznysu na vzdáleném asijském trhu. Na Česko ale nezapomněly a chtějí ho měnit k lepšímu. Všechny jsou světoběžnice, ale jsou to také velké patriotky. Však jedna z nich je přímou prapravnučkou Antonína Dvořáka.

Seznamte se. Tohle je Marketa Dvorak, Petra Freddi a Jana Sehnalová. A jejich příběhy, které musíte znát.

Nový Forbes s žebříčkem 111 nejvlivnějších žen Česka je k dostání na stáncích a v našem e-shopu.

Po půlročních námluvách s investory uzavřel brněnský patriot a miliardář Igor Fait upisovací období svého druhého investičního fondu Jet 2.

Podařilo se mu do něj získat přesně 3,985 miliardy korun od více než 160 firem a zámožných jednotlivců. S tímto kapitálem se zaměří na nákup průmyslových společností v regionu střední a východní Evropy.

Čtěte také: Andrej Babiš se dočkal. Téměř každý druhý rohlík v Česku bude z Agrofertu

„Je to perfektní částka, mám radost. Peněz je na trhu relativně hodně, ale jak se všemu daří, tak s nimi každý má své plány a není tak jednoduché je získat,“ uvedl Igor Fait pro Forbes s tím, že Jet 2 se aktuálně stal největším českým private equity fondem, jenž je otevřený širšímu spektru kvalifikovaných investorů.

To jsou ti, kteří mohou vložit minimálně milion a více. Plány byly přitom původně ještě o něco větší, Fait cílil na pět miliard korun. Lidé, kteří mu peníze svěřili, teď každopádně čekají, že v horizontu osmi až deseti let nakoupí, ozdraví a zase prodá dost zajímavých firem tak, aby na konci zůstal co největší zisk.

Správcovská společnost Jet Investment, jejímž je Igor Fait zakladatelem, už s tím má zkušenosti od roku 1997. Zároveň třetím rokem vládne nad fondem Jet 1, který vlastní například Strojírny Poldi, třebíčského dodavatele energetických celků PBS Industry nebo MSV Metal Studénka, jenž vyrábí díly pro železnici.

Za tuto dobu dosáhl fond ročního zhodnocení 13,5 procenta a Jet Investment slibuje, že s „dvojkou“ by to mělo být podobné. Vysoké zhodnocení je pochopitelně vykoupené velkou mírou rizika, vylepšení nakoupených firem se nemusí povést nebo se jejich prodej může trefit do doby krize.

Zobrazit celý žebříček »

Proto mají oba fondy něco jako dvouleté ochranné období, po něž mohou prodlužovat naplánovaný exit, aby se nedostaly pod tlak prodat za každou cenu.

„Budeme se orientovat na majoritní účasti v malých a středních podnicích v oborech, jako jsou strojírenství, automotive, alternativní zdroje energie, speciální chemie nebo železnice. Velkou budoucnost vidím v oblasti moderních kompozitních materiálů,“ říká Igor Fait, jehož majetek Forbes pro letošek odhaduje na 2,5 miliardy korun.

Na jedné straně může jít podle něj o podniky v insolvenci, jako byla před osmi lety Kordárna, kterou Jet Investment letos v říjnu prodal thajské Indorama Ventures, nebo o stabilní podniky, které ovšem vyžadují pro svůj další růst investorský impulz zvenčí. „Už pracujeme na dvou zajímavých nákupech v Česku, přičemž jeden je opravdu velký. I když se to možná nezdá, příležitosti tady jsou,“ dodává muž, který začínal jako obchodník s cennými papíry, postupně se vypracoval k vlastní investiční společnosti a v Brně patří k velkým mecenášům především výtvarného umění.

Zajímavé je, že do fondu Jet 2 poprvé ve velkém investovaly také banky či pojišťovny. Instituce tak na upsané čtyři miliardy korun přispějí 28 procenty. Dalších 15 procent z celkového objemu představuje vklad partnerů Jet Investment včetně Igora Faita, kteří se tak na investicích budou podílet vlastními penězi. Jet 2 si vzal na nákupy průmyslových podniků tři roky.

Československý Dopravák je ve veřejné dopravě něco jako Forbes v byznysu. Každý z oboru už ho někdy četl – ať už jako nablýskaný tištěný magazín, nebo na webu.

Reportáže z nově otevřených tramvajových tratí, představení nových modelů autobusů, seriál o historii nikdy nerealizovaného bratislavského metra nebo třeba recenze softwaru pro tvorbu jízdních řádů. Články cílí především na profesionály z odvětví, ale úspěch má magazín i u šotoušů.

Čtěte také: Cesta z města do sadu. Manželé opustili korporaci a kvasí cider

Příběh Dopraváka začíná v roce 1998, kdy se jeho zakladatel, dnes teprve 29letý podnikatel Libor Hinčica, přihlásil do dětské sekce Kroužku přátel MHD Ostrava.

„Byl bych se přihlásil mnohem dříve, ale vedoucí mě odmítl, protože kroužek byl oficiálně až od devíti let, a mně bylo tehdy šest,“ směje se. Stejnou překážku – tedy svůj věk – ale v cestě za respektovaným a dnes vydělávajícím časopisem musel překonávat velmi často, protože prosadit se jako mladý v tak konzervativním oboru, jako je doprava, není snadné.

Libor Hinčica

Hinčica trávil jako dítě všechen volný čas bádáním o veřejné dopravě a její historii – po škole v městském archivu nebo na vytáčeném internetu. Když náhodou nečetl, čas trávil v trolejbuse, tramvaji, vlaku nebo autobuse, kterými jako mladý dopravní nadšenec žil.

Brzy nato jej chytlo psaní a nejvíce ze všeho toužil vydat knihu k 50. výročí trolejbusů v Ostravě. Na stejné knize ale shodou okolností pracovali jeho dospělí kolegové v kroužku.

„Když jsem zjistil, že mě někdo s knihou předběhl, byl jsem z toho trochu smutný. Potom jsem ale viděl finální výtisk a chyběly v něm docela zásadní věci, které jsem znal z archivu. Pochopil jsem, že dospělí nemají nadpřirozené schopnosti. To mi dodalo potřebnou motivaci pokračovat v publikační činnosti,“ líčí.

A tak s partou kamarádů z kroužku začal ve 13 letech vydávat Ostravského Dopraváka – na černobílé kopírce tištěný časopis, jehož název odkazoval na dávné periodikum dnešního dopravního podniku, jehož existence se dopátral v městském archivu.

Hinčica a jeho Dopravák časem začali bodovat i mimo komunitu ostravského kroužku. Někteří vedoucí ale přesto nebrali jeho úsilí příliš vážně. „Dokonce si pamatuji, jak zazněla věta o tom, že nějaký Dopravák nebude nikdy nic znamenat – což pro 15letého kluka není moc výchovné. Nicméně ta věta mi zní v uších dodnes a často si na ni vzpomenu.“

Čtěte také: Klavír, slepice a vlaky. Mladý hudebník má velký talent a netradiční koníčky

Co se ale může na první pohled jevit jako demotivace, posloužilo paradoxně jako obrovská motivace v dalším rozvoji Dopraváka. „Je čas to rozjet ve velkém!“ řekl si Hinčica v 16 letech.

Tou dobou už do magazínu přispíval jeho kamarád Filip Novotný z Brna, který se na jeho tvorbě podílí dodnes. „Jeho táta vlastní tiskárnu a tehdy mi nabídl, že než mi bude 18, bude moci Dopravák vycházet pod hlavičkou jeho firmy a pomůže mi i s tiskem a distribucí. Vytvořili jsme prototyp tištěného časopisu a já začal shánět inzerci, aby to celé dávalo nějaký byznysový smysl.“

Protože tématem prototypového čísla byla historie autobusů Karosa, vypravil se Libor Hinčica přímo do sídla Karosy ve Vysokém Mýtě (dnes Iveco Bus Czech Republic). Tam Dopravák zaujal natolik, že jej podpořili objednáním celostránkových inzerátů na rok dopředu.  A tím Libor de facto získal počáteční investici na rozjezd magazínu.

„Dodnes si vážím jejich podpory a důvěry, kterou ve mě tehdy vložili, bez ní by asi časopis dnes neexistoval.“

Jak šel čas s designem časopisu | Hinčicova kampaň na akci Opava35let.cz

Dnes časopis vychází pětkrát do roka pod názvem Československý Dopravák, který nese od roku 2007. Většinu odběratelů tvoří firmy z oboru, koupit jej ale můžete i v obchůdcích pro fanoušky železnice nebo v tom pro šotouše nejpřirozenějším prostředí – na nádražích u pokladen ČD. Dnes tak Libora uživí, s čímž v době rozjezdu ani nepočítal.

O práci Libora Hinčici bylo výrazně slyšet koncem tohoto léta. To když se na opavských trolejbusech poprvé objevily kontroverzní novinové titulky jako „Pevná jednota SSSR a NDR“, ze kterých se nakonec vyklubala pozvánka na rozlučku s trolejbusy 14Tr na tuto sobotu 10. listopadu v Opavě, kterou Československý Dopravák pomáhá tamnímu Městskému dopravnímu podniku organizovat.

„Nebylo v tom nic politického, jen jsem chtěl ukázat, jak dlouho tyto trolejbusy sloužily a jak neuvěřitelně se za tu dobu svět změnil — a tak jsem vybral ‚běžné‘ novinové titulky z 21. ledna 1983, kdy trolejbusy poprvé vyjely do provozu,“ líčí Libor. U příležitosti rozlučky nechal uvařit i vůbec první pivo na světě věnované trolejbusu, speciál Opavská Čtrnáctka.

Přestože je Dopravák v černých číslech, nedávno začal Hinčica učit na zkrácený úvazek na gymnáziu německý jazyk.

„Němčinu jsem studoval, stejně jako logistiku. Nezačal jsem učit kvůli přivýdělku, ale spíše abych si zpestřil život, občas vypadl z dopravního prostředí a také mohl využít roli učitele k motivaci další generace k tomu, aby něco dělala. Uvidíme, jak dlouho to bude mě i studenty bavit.“

Začínajícím podnikatelům vzkazuje, že důležitější než peníze jsou nápad a nadšení z jeho realizace.

„Pokud máte špatný nápad, ani velké peníze obvykle nepomůžou. Když ale máte dobrý nápad, peníze přijdou, případně přesvědčit investora není v takovém případě problém. A nesnažte se v začátcích nějak hrotit work-life balance – pracujete stejně pořád, i když si to neuvědomujete. I ve volném čase přemýšlíte o práci,“ uzavírá.