Zkuste se trochu postrkovat, říká fotograf a Martin Kůs s Ondřejem Hyršem se naoko pustí do souboje. Oba mají v rukou peněženky vlastní značky Vuch. Najednou o focení na chvíli ani nevědí, smějí se a blbnou jako malí kluci.

Čtěte také: Z atleta ševcem. Příběh mistra republiky, který šije farmářky jako Baťa

Ostatně znají se odmalička, vyrůstali ve stejném vchodu a dost možná už nějaký ten „souboj“ mají za sebou. Teď stojí v nově zrekonstruovaném domě pár kilometrů za Chrudimí, který nedávno koupili a kam se jejich mladá firma brzy přestěhuje. Kanceláře a sklady v centru města jim totiž už nestačí.

Před třemi lety uvedli na trh prvních šest modelů dámských peněženek. Přes tisíc kusů se prodalo během pár dnů. Mladým podnikatelům se potvrdilo to, v co doufali: našli díru na trhu s módou.

Martin Kůs (vlevo) a Ondřej Hyrš

„Asi rok jsme měli e-shop, kde jsme přeprodávali sportovní oblečení velkých značek. Hodně jsme se toho naučili, ale nemělo to velký potenciál a marže nebyly nijak závratné,“ říká Martin Kůs. Jeho dlouholetý kamarád a původním zaměřením ekolog Ondřej Hyrš vysvětluje, že se proto rozhodli vytvořit vlastní značku a produkt. Volba padla na segment peněženek. A to se osvědčilo.

Martin Kůs coby vystudovaný architekt sám navrhl první kolekci peněženek, přes internet si našli výrobce v Číně a zanedlouho měli své první zboží. Rychle se vyprodalo a Hyrš se s Kůsem vzápětí vrhli do vlastní módní značky naplno.

Před necelými třemi lety založili firmu Vuch (čti vuš) a přes stejnojmenný e-shop začali prodávat své zboží. Loni už měli obrat 32 milionů korun, letos počítají se 40 až 50 miliony korun. Na Facebooku je sleduje téměř 140 tisíc lidí.

Oba mladí podnikatelé přitom sázejí i na odlehčenou komunikaci se zákazníky, mají vlastní módní blog a každý výrobek má krátký vtipný příběh. „Chceme, aby se u nakupování zákazníci i pobavili,“ dodává Kůs s tím, že se nyní chtějí zaměřit na představování výrobků pomocí videí.

Ukázalo se, že se architekt s ekologem umějí trefit do ženského vkusu. „Náš klíčový motiv jsou puntíky, skvěle se to chytlo,“ říká Kůs, který tvrdí, že paradoxně je jeho vzdělání architekta docela blízké navrhování módních doplňků. Dnes už má Vuch, ve kterém v Chrudimi pracuje zhruba desítka lidí, na 450 vlastních výrobků.

Naprostou většinu navrhuje právě Kůs. Kromě peněženek už tahle firma nabízí i kabelky, hodinky nebo třeba sluneční brýle a drobné šperky. „Necháváme si to vyrábět v Číně podle našich návrhů. Loni jsme přidali i ponožky a spodní prádlo, které zkoušíme vyrábět v Česku,“ říká Kůs.

Kromě Česka působí také na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a Rumunsku a chystají se vstoupit do Velké Británie. „Západ nás samozřejmě hodně láká. Pracujeme na tom a zvažujeme, jestli to stihneme ještě letos, nebo to necháme na začátek roku,“ dodává Ondřej Hyrš.

Zálusk mají oba podnikatelé i na Nizozemsko a Chorvatsko. Dlouhodobá vize je potom vstoupit do celé Evropy a později i do USA. „Sami se to učíme za pochodu a nechceme to přepálit, ale vidíme, že se nám povedlo objevit díru na trhu,“ říká Hyrš.

Teď chtějí jít dál a rozšíří svou nabídku o zboží pro děti, kabelky na kočárky a podobné zboží. „Spoléháme na to, že máme hodně zákaznic, a nový brand Vuchkids bude cílit přesně na ně,“ vysvětluje Kůs s tím, že časem by chtěli oživit i svou značku mužské módy Monsi.

Tu vytvořili sice už před pár lety, ale na rozdíl od dámské Vuch neměla tak raketový start. „Měla to být luxusní značka. Šili jsme v Česku z prémiových italských materiálů, ale ohlas nebyl takový, jaký jsme čekali. Teď zkusíme pod stejnou značkou stáhnout ceny. Uděláme takový Vuch pro muže,“ dodává Kůs a jeho dlouholetý kamarád a dnes i kolega Hyrš souhlasně přikyvuje.

O svém byznysplánu na další rok ale moc nemluví. „Nejsme žádní ekonomové. Teď řešíme tenhle rok a vrchol sezony, který bude kolem Vánoc. Co bude za rok, se uvidí,“ říká Hyrš.

Foto: Jan Schejbal

Představte si, že máte volné peníze. Co s nimi uděláte? Nakoupíte akcie, zahrajete si ruletu s bitcoiny, strčíte je pod polštář… Anebo je můžete investovat do profesionálního hráče pokeru.

Právě to už několik posledních let dělá Jan Barta, spoluzakladatel ePojištění.cz a podnikatel, kterého živí obchod s internetovými doménami. Poker je pro něj samotného zábava, ale díky spojení s Vojtěchem Růžičkou, jedním z nejlepších Čechů v pokeru, také slušný byznys.

Čtěte také: Dřevo + plast = velká sázka Ondřeje Fryce na ekobudoucnost bez třísek

„Jsme kamarádi, ale tohle je normální obchodní deal. Pomáhám mu pokrýt náklady na turnaje, kde je vstupné vyšší než tisíc dolarů, a pak se dělíme o zisk. Je to pro mě výhodné, i když je fakt, že letos jsem v minusu,“ připomíná Barta, že za poslední rok má Růžička výrazně zápornou bilanci.

Vojtěch Růžička dvakrát se symboly své hráčské vášně

Ve světě profesionálního pokeru, kde se točí desítky milionů dolarů ročně, nejde o nic zvláštního. Podobných investorů, sponzorů nebo chcete-li mecenášů se tady pohybuje spousta.

Pravidla jsou jednoduchá: pomůžete hráči pokrýt takzvaný buy-in, který se podle kvality turnaje pohybuje od stovek dolarů až po 10 tisíc dolarů, a následně se dělíte o zisk v poměru, jaký si s hráčem domluvíte. Připravit se ale musíte na to, že zisk přichází i u nejlepších jednou začas.

„Tím, že ze sebe prodám akcie, odbourám si částečně riziko velké ztráty v případě, že dlouho prohrávám. Záleží na každém, jak si to nastaví – buď můžu mít takový deal, že hraju pod svým mecenášem každý turnaj, nebo se s ním domluvím jen na dražší turnaje,“ popisuje Růžička, který přiznává, že podobné investice dělají navzájem i sami hráči mezi sebou.

„Já to dělal spíš dřív, teď už moc ne, protože většina těch kluků jsou zároveň i moji kamarádi, takže to není ideální.“

Za poslední rok si Růžička pokerem vydělal lehce přes 100 tisíc dolarů, ale „vyšší stovky tisíc“ utratil právě za účast v turnajích, což je také důvod, proč ho letos nenajdete v žebříčku nejlépe vydělávajících českých sportovců, který vyšel tradičně v aktuálním, srpnovém Forbesu.

A je to také důvod, proč je spolu s ním v minusu i Barta. Z dlouhodobého hlediska ale na spojení s Růžičkou samozřejmě vydělává. Vděčí za to především životnímu úspěchu Růžičky, který se předloni teprve jako druhý Čech probojoval až na finálový stůl v nejprestižnějším turnaji World Series of Poker v Las Vegas, odkud si nakonec odnesl v přepočtu přes 45 milionů korun.

Část z výhry samozřejmě ukrojila daň, necelou třetinu dostalo údajně i pár dalších hráčů, kteří spolu s Bartou zainvestovali do Růžičkových buy-inů, ale i tak si mezi sebe česká dvojice rozdělila rovným dílem víc než 20 milionů korun.

„Dostat se do takového finále byl můj životní úspěch, stane se to často jednou za život, takže je to pak požehnání,“ popisuje s úsměvem Růžička, který za 10 let, kdy se pokeru věnuje profesionálně, v kartách vyhrál už 3,7 milionu dolarů.

Jak se ke své vášni, o které mluví jako o práci, dostal, jak funguje svět špičkového pokeru a proč i ti nejlepší hráči sami sobě občas lžou, si můžete přečíst ve Forbesu, který je právě v prodeji.

Foto: Jiří Turek

Tým studentů mnichovské technické univerzity na konci července obhájil vítězství v soutěži, kterou v areálu své firmy SpaceX v Los Angeles už potřetí uspořádal Elon Musk.

V dopravním tunelu dosáhla kapsle startupu WARR Hyperloop rychlosti 457 kilometrů za hodinu. Mladí konstruktéři za svůj technologický a byznysový drajv hodně vděčí své alma mater a jejímu centru UnternehmerTUM, kterým mimo jiné prošla i ambiciózní česká firma Neuron Soundware.

Čtěte také: Britové se od nás inspirují, říká šéfka Slevomatu a chystá se na novou roli

Nejde ale o jedinou českou stopu v největším evropském startupovém akcelerátoru a inkubátoru. Ten se čerstvě dohodl na spolupráci s pražským projektem Leadspicker, který rozjeli dva ani ne třicetiletí Češi Vlastimil Vodička a Jan Skácel. Pro mnichovský hub budou vyhledávat zajímavé a nové startupy, jež by se mohly zúčastnit tamních programů.

Vlastimil Vodička a Jan Skácel

„Vyvinuli jsme nástroj, který umí s pomocí strojového učení a prvky umělé inteligence prohledávat internet včetně nově vzniklých webových stránek. Náš algoritmus pak dokáže rozpoznat, zda vyhledané společnosti jsou třeba startupy. Jsme rychlí a náš klasifikátor dokáže identifikovat i startupy, které nejsou viditelné v žádných databázích či rejstřících,“ vysvětluje absolvent brněnského VUT Vodička, který zároveň působí ve fondu J&T Ventures.

Leadspicker postavil se svým kamarádem z rodného Přerova, Jan Skácel předtím pracoval ve společnosti Seznam.cz a ve výzkumné skupině přirozeného jazyka na Fakultě informačních technologií VUT v Brně.

Při vývoji Leadspickeru se inspirovali zakázkou, kterou Vodička získal během své práce pro rakouskou skupinu Pioneers.io. Ta pomáhá větším firmám s inovacemi, pořádá startupové konference a sama do nadějných projektů i investuje. Svého času tam Vodička se Skácelem pracovali na kontraktu pro Světovou banku, která si vídeňskou společnost najala, aby pro ni analyzovala startupy na Balkáně, kde neexistovala žádná startupová databáze.

„Ve Vídni se vše dělalo ručně. Po mém odchodu jsme ale s Honzou přišli na to, že některé činnosti lze zautomatizovat. Když zkombinujete automatické procházení webu, klasifikátor různých klíčových slov a tisíce hodin strávených pečlivým tagováním dat našimi analytiky, vznikne nástroj, který je poměrně silný. Najdete i toho, kdo třeba ani nechce být moc vidět,“ dodává Vodička.

Jeho společnost najala prvního zaměstnance předloni, dnes jich má 15 a další hledá. Zatímco obrat v roce 2016 byl zhruba 40 tisíc dolarů, letos už plánuje tržby téměř půl milionu dolarů, v přepočtu cca 10 milionů korun. Leadspicker funguje bez externích investorů.

Nejvíc klientů se rekrutuje z řad startupových akcelerátorů a korporátních firem. Mezi zákazníky je například německá pobočka poradenské agentury PwC nebo Nikkei – největší ekonomický deník světa a zároveň stejnojmenný japonský mediální dům, kterému patří i britský list Financial Times.

Pro jeho analytiky, kteří počítají mimo jiné tokijský burzovní index Nikkei 225, je klíčové, aby věděli o pokud možno každé firmě, která v Japonsku vznikne.

Čtěte také: Do českého startupu ProductBoard investoval hvězdný fond Silicon Valley

„Nabízíme jim, že pro ně najdeme nové startupy přesně z té oblasti, která je zajímá. Ty nejrelevantnější startupy oslovíme a nasměrujeme do naší platformy, kde potom naši klienti podrobně analyzují jejich technologii a dosavadní vývoj. Umíme hledat v jakékoli zemi a v podstatě jakémkoli jazyku, ten systém je vždy stejný, jen musíme vybrat vhodná klíčová slova,“ popisuje Vlastimil Vodička nad kávou v centru Prahy.

O tom, že jim je podnikání blízké, měli oba podnikatelé jasno už na střední škole, ostatně ještě před maturitou zkoušeli prorazit s projektem Ulovsi.cz, který fungoval na podobném principu jako Slevomat. A i dnes vnímají to, co dělají s Leadspickerem, jen jako začátek.

Vodička připouští, že vyhledávání startupů je v podstatě rutinní práce: „Máme ale díky tomu jednak unikátní databázi, jednak se náš systém dá využít k něčemu mnohem sofistikovanějšímu, k investování. V Leadspickeru jsme už o startupech nasbírali dost dat na to, abychom mohli ve velkém analyzovat KPIs jednotlivých startupů a včas identifikovat ty s největší dynamikou růstu.“

S kolegy z J&T Ventures už dokonce vymýšlejí, jak investování do startupů otevřít i veřejnosti, že by se peníze v podstatě sestavovaly z drobnějších příspěvků jako v případě crowdfundingu. Ale to je prý zatím vzdálenější budoucnost.

Elon Musk chce největší elektromobilku světa stáhnout z burzy, což vyvolalo mezi investory velký rozruch. Shortaři, tedy ti, kdo na burze sázejí na pokles akcií Tesly, se zlobí. Úřad dohlížející na americké finanční trhy také není dvakrát nadšený z Muskových tweetů. Představa Tesly jako společnosti v soukromých rukou si ale našla i fanoušky.

I v Česku se jich několik najde, ať už řidičů, nebo akcionářů. Stejně je tu ale mezi finančníky a investory dost těch, kteří byznysovému příběhu elektromobilky z Kalifornie nevěří a obří valuaci kritizují.

Tady je pohled sedmi mužů, kteří jsou zvyklí se ve světě investic a technologií pohybovat.

Pět čísel na začátek:

• Tržní kapitalizace Tesly: 60 miliard dolarů
• Tržby ve 2. čtvrtletí: 4 miliardy dolarů
• Ztráta firmy ve 2. čtvrtletí: 718 milionů dolarů
• Cena akcie: 356 dolarů
• Odkupová cena akcie prezentovaná Muskem: 420 dolarů

„Podívejte se na Amazon. Masy chytráků vřeštěly…“

Ondřej Fryc, investor, zakladatel Mall.cz

Všechny akcie nelze hodnotit pouze optikou zisku. To je takový „private equity“  pohled, který je ovšem aplikovatelný jen na zavedené a predikovatelné byznysy. Je to pohled zpět, podobně to dělají třeba banky při schvalování úvěrů.

Jsou však i situace a podniky, na které se pohledem zpět dívat nemůžete, ale musíte nasadit „venture kapitalistický“  pohled dopředu. Produkty takových společností jsou vizionářské a trh teprve tvoří. Často při tom generují obří ztráty a investor jim musí věřit. Není to vlastně investování – je to sázení. A rozhodně to není pro každého. Dá se na tom všechno ztratit, nebo pohádkově zbohatnout. Investice do akcií Amazonu, který také velmi dlouho masivně prodělával, jsou toho důkazem. Masy chytráků vřeštěly o neudržitelnosti, hyperkonkurenci a předraženosti. A teď je Amazon na dohled bilionu (!) dolarů hodnoty. A pak jsou tu i příklady přesně opačné, kdy vizionářská firma zkrachuje a investoři přijdou o všechno.

Tak to je a je to tak v pořádku. Ať si každý investuje podle svého rizikového profilu. Ale shortování akcií nemám rád. Je to sázení proti někomu. Základní myšlenka sázet na růst nebo pokles je v pořádku, v reálném světě se ale přistihnete, že si přejete, aby na tu společnost něco prasklo, aby se jí něco nepovedlo. Aby zkrachovala – a vy jste na tom vydělali. Je to legitimní, ale přinese vám to podle mě špatnou karmu.

„Elon Musk není nejvhodnějším CEO pro startup Elona Muska.“

Martin Štefunko, investor, bývalý člen představenstva PPF

Tesla, to je typický příklad, proč nespekulovat na pokles ceny klasickou metodou shortování. A fundamentálně v jejím příběhu vidím dva hlavní momenty.

Prvním je dramatický rozdíl mezi exekučně úspěšnou strategií společnosti Apple a Tesly. Na ní se ukazuje, že produkt, který vymyslím, nutně nemusím celý vyrábět. Apple rozhodně celý svůj iPhone sám nevyrábí. Tesla víceméně ano, kvůli čemuž má obrovské výrobní náklady a zároveň nestíhá uspokojovat poptávku. Určitě by bylo v této fázi snazší některé věci outsourcovat.

Druhý moment – Elon Musk je rozhodně vizionář a archetyp venture kapitalisty.  Anekdotická empirie ale naznačuje, že Elon Musk rozhodně není nejvhodnějším CEO pro vizionářské startupy zakladatele Elona Muska. On svou úlohu CEO očividně nezvládá ideálně, už v PayPalu byl proti své vůli nahrazen Peterem Thielem.

A kdybych si měl vybral mezi investicí do Tesla Motors a SpaceX, zvolím to druhé. Byla by velká škoda pro svět, kdyby byl příběh SpaceX narušen negativním vývojem v Tesle.

„Elon Musk je nejgeniálnější stock promoter, jaký kdy žil.“

Jan Barta, investor, zakladatel iCollege (vlevo)

„Býčí“ uvažování, že Tesla je budoucím Applem automobilového průmyslu s applovskými maržemi, musí dnes už všem normálním investorům připadat nesmyslné. Zvlášť když se podívají například na produkční peklo okolo Modelu 3. Nesrovnatelně více přidané hodnoty se totiž realizuje v automobilovém průmyslu v produkci/servisu, a ne v designu/produktu jako v případě telefonů.

Tesla je samozřejmě navíc úplně mimo jakékoli valuační benchmarky, i v případě, že její segment izolujeme čistě na prémiové hráče, jako jsou BMW nebo Daimler – lze tedy říct, že valuace Tesly je dost přemrštěná.

I přes to všechno to ale nutně neznamená, že je správné sázet proti akciím Tesly. I proto jsem vždy byl zdrženlivý v jejím shortování (a samozřejmě to přináší špatnou obchodní karmu). Důvod? Elon Musk je nejgeniálnější stock promoter, jaký kdy žil. A jeho renomé znamená, že se může domluvit tu s bláznem (Masajoši Son), tu s autokratem (Mohamed bin Salmán), tu s nějakým čínským impériem typu Tencentu a Teslu zachránit nebo ji stáhnout z burzy.

„Největší bublina na trhu.“

Jozef Janov, šéf Hartenberg Capital (patří do impéria Andreje Babiše)

Elon Musk je určitě zajímavý člověk, který působí jako narušitel ve více oblastech. Hodně toho dokázal. Tesly jsou fajn auta, ale kromě zrychlení jsou to „jen auta“. Postupně jim naskakuje větší a silnější konkurence.

Nezapomínejme, že Tesla je luxusní auto a nikdy to nebude iPhone, který si můžou koupit masy lidí. Do toho problémy se servisem, slabá infrastruktura. Nevěřím, že z toho budou miliony prodaných aut ročně.

Cena akcií Tesly je však současně úplně mimo realitu, největší bublina na trhu. Firma, která je ztrátová, má negativní cash flow, dluží 10 miliard dolarů a má mít kapitalizaci 60 miliard dolarů?! Tedy stejně jako BMW, které má desetkrát větší tržby a vydělává devět miliard dolarů čistého každý rok?

Při současných průměrných maržích v odvětví luxusních aut by tržby Tesly musely narůst desetinásobně, aby ospravedlnily její současnou hodnotu. Proto si myslím, že akcionáři slušně zapláčou. Samozřejmě, může se stát zázrak a někdo z firem, které mají desítky miliard dolarů v hotovosti, jako je Google nebo Apple, ji může koupit – asi při třetinové valuaci, aby to zase jejich akcionářům dávalo smysl.

Líbí se mi názor, že Musk je největší vypravěč současnosti. Lidé investují do Elona Muska, ne do Tesly. A to je pro rozumného investora příliš velké riziko.

„Investor by měl dostat zpět víc. V budoucnosti…“

Jakub Čanda, investiční manažer CVC

Pro každého je relativně lehké odhadnout, že Tesla měla, má a bude mít pozitivní vliv na vývoj automobilového průmyslu, že ostatní automobilky kvůli ní masivně investují do nových technologií, že ceny těchto nových komponentů (třeba baterií) díky tomu klesají a že zákazníci budou z tohoto vývoje v budoucnosti nejvíce profitovat. Tak tomu bylo i v jiných odvětvích v historii, například v letecké dopravě.

Co je pro mne osobně ale těžké odhadnout, je to, jestli v budoucnu budou z tohoto vývoje profitovat také akcionáři Tesly. Alespoň pro mě z dlouhodobého pohledu spočívá investování v alokování kapitálu dnes s tím, že investor dostane více zpět v budoucnosti.

U firmy jako Tesla, která už dnes má celkovou hodnotu včetně dluhu cca 73 miliard dolarů a negativní roční cash flow cca 3,8 miliardy dolarů, a veškerá hodnota je tím pádem v relativně daleké budoucnosti, tento úsudek osobně nedokážu udělat, a proto akcionářem Tesly nejsem. To ale v žádném případě neznamená, že to někdo jiný odhadnout a následně na tom profitovat nedokáže.

„Nesrovnávejte se staroautomobilkou…“

Ondřej Tomek, investor

Mám dvě auta z prémiového segmentu vyrobená v Německu (nechci zbytečně značce škodit) s velmi vysokou výbavou. Přesto jsem v obou místo drahé navigace začal používat Google mapy. Elektronika nefunguje pořádně ani v jednom, od nedovírání střešního okna přes nemožnost vysunout tažné zařízení a vypínání digitální palubní desky až po nefungující ovládání auta přes mobilní aplikaci.

Kam tím mířím: budoucnost aut je v softwaru a v něm je Tesla úplně jiný level než „staroautomobilky“. Dost bych se divil, kdyby kluci z Německa v softwaru vůbec někdy kluky ze Silicon Valley dohnali. Myslím, že akvizice map od Nokie udělaná BMW a Mercedesem jasně ukázala, jak hloupě a staromódně tyhle starší značky softwarově uvažují.

Tesla má vysokou valuaci nikoli kvůli hloupým investorům, ale protože představuje lovebrand pro bohatou cílovou skupinu lidí vydělávajících peníze a schopných zaplatit za objednání auta tisíce dolarů měsíce/roky dopředu, aniž by věděli, kdy ho dostanou. Je to brand vytvořený někým, kdo přetvořil stoletý automobilový průmysl a donutil všechny značky následovat ho. Udává směr. Tesla má vysokou valuaci nyní, protože se věří, že může být ještě vyšší. Starý, zapšklý, nízkými maržemi a odbory tlačený autoprůmysl už neměl žádnou vizi. Tesla ji má.

Má bohaté zákazníky, kteří jí rádi nechají vysokou marži, neboť i oni od svých zákazníků dostávají vysokou marži. A hlavně umí software, jenž nakonec rozhodne, která automobilka bude vydělávat peníze. Neříkám, že ostatní nebudou na trhu také. Ale pokud budou, udělají ho jen větším i pro Teslu, která – když to sama nepokazí – jim všem ukáže, co mají dělat, a donutí je následovat ji. Což už v podstatě dělá a mezitím vybudovala značku přitahující vysokopříjmové zákazníky stejně jako Apple (a Apple generuje 70 procent zisku vydělaného v celém segmentu mobilních telefonů).

V tom tkví podle mě ta story. V dnešním světě plném peněz je nějaká případná ztráta pár miliard dolarů drobnost, pokud máte vizi, které se dá rozumně věřit.

Nejsem fanatik do Tesly, ačkoli ji mám jako firmu rád a vlastním poměrně hodně jejích akcií (stejně jako mám rád například Apple). Držím však mimo jiné i akcie VW. V klidu mohu napsat důvody, proč Tesla za pět let může mít valuaci třikrát vyšší než dnes a za 10 let klidně šestkrát nebo i více. A vůbec mě nezajímá, že stoleté automobilky prodávající auta s tří- až devítiprocentní marží mají valuaci stlačenou dolů svou vlastní neohrabaností a zkostnatělostí, přestože vyrábějí více. Protože u nich mě žádné důvody, proč by měly mít za pět let akcie třikrát výše, nenapadají.

Nevidím jediný důvod do nich investovat inovační peníze. Jediné peníze, jež má smysl do nich investovat, jsou ty očekávající dividendu, anebo když je koupíte – jako já – za cenu stlačenou dolů například po aféře Dieselgate. Investoři u nich většinou nevěří v zářnou budoucnost, ale chtějí „cash cows“. Na rozdíl od Tesly, která kromě silné vize reálně buduje nejen elektromobilku, ale i celý moderní ekosystém. Proto by se podle mě neměly staroautomobilky s Teslou vůbec investorsky srovnávat.

„Nemám žádnou akcii Tesly.“

Eduard Kučera, zakladatel Avastu (vlevo)

Žádnou publikovatelnou odpověď vám neposkytnu, protože automobilovému průmyslu nerozumím. Jen mohu podotknout, že mám několik akcií BMW a žádnou akcii Tesly…

S přispěním Pavla Novotného

Jakub Veselský a Jan Bouška před více než 10 lety založili e-shop Freshlabels. Z ničeho. Z touhy dostat na český trh něco, co tady není a co jim chybí – obchod se sofistikovanější a zároveň nekonvenční módou, na kterou nenarazíte na každém rohu.

Čtěte také: Zakladatelka obchodů Queens: Jak jsem vydělala svůj první milion

„Tak jsme zpracovali byznysplán a začali shánět někoho, kdo nám na něj půjčí. Nikdo z rodičů nevlastnil žádné nemovitosti, které bychom je mohli donutit zastavit, takže jsme postupně zjišťovali, jak těžké je začít podnikat, když nic nemáte,“ vzpomíná dneska kurátorské duo, které ve svých prodejnách dává dohromady kvalitní produkty od zajímavých značek z celého světa a které vedle e-shopu Freshlabels postupně vybudovalo dva kamenné obchody v centru Prahy. Fungují jako B2B partner pro jiné obchody, za poslední tři roky čtyřnásobně vyrostli a jsou jedním z mála obchodů, kde se už několik let můžete obléct od hlavy až k patě do sustainable produktů.

Potřebný milion na rozjezd se jim nakonec podařilo s pomocí jednoho z rodičů sehnat mimo bankovní sektor, půjčku ale museli do roka vrátit.

„S alespoň krátkou firemní historií jsme nakonec uspěli v jednom finančním ústavu a dostali klasický úvěr. I po změně věřitele jsme ale měli v hlavách jediný cíl. Vše co nejdřív vrátit, abychom nikomu nic nedlužili,“ vzpomíná Bouška.

Až 16 hodin denně včetně víkendů tak trávili v miniaturní kanceláři, která byla zároveň skladem a ateliérem.

Za dva roky vybudovali fungující e-shop s produkty různých značek a po stejné době také vrátili půjčku.

„Vtipné je, že nám trvalo ještě několik dalších let, než jsme si uvědomili, že to byl vlastně ten moment, kdy jsme vydělali první milion,“ říká Veselský.

Nějakou dobu pak chtěli fungovat bez půjček, až jim došlo, že to není zrovna to nejlepší rozhodnutí. Uvědomili si totiž, že právě cizí peníze jim pomůžou značku ještě více rozjet.

„Smutné je, že jsme oba inženýři ekonomie, ale tohle nám muselo docvaknout až po pár letech praxe,“ směje se Veselský a shrnuje tři věci, které podle něj stojí za jejich úspěchem a prvním milionem:

Dělejte věci po svém – První e-shop jsme udělali takový, jaký jsme sami chtěli používat. Všechno od začátku sami fotíme na lidech, píšeme si vlastní popisky, a dokud to bylo možné, každý produkt jsme sami měřili metrem. Milujeme objevování a to je to, co nás spojuje s našimi zákazníky. Naše vize zároveň nekopíruje žádný existující koncept.

Buďte spolehliví – Všechno, co nabízíme, máme v našem vlastním skladu a děláme všechno pro to, aby to zákazník dostal ještě tentýž nebo nejpozději druhý den. Třeba hodnocení na Heureka.cz nám už dlouho nekleslo pod 99 procent, což bereme jako zpětnou vazbu, že to neděláme blbě.

Udržte se na uzdě i vlně zároveň – U rychlých rozhodnutí, která musíte dělat v záklonu, je mnohem vyšší pravděpodobnost zásadních chyb. Snažíme se takové pozici dlouhodobě vyhýbat, ale přesto to bylo párkrát o prsa. Když se dostanete na vlnu, je to o zkušenostech a balancování mezi extrémy. Když jste moc pomalí, vlna vám ujede, když moc rychlí, ujedete vlně vy.

A náš největší fuckup? Já ani Honza nemáme IT background a nikdo z nás k tomu nemáme moc blízký vztah. Možná proto jsme podcenili důležitost přítomnosti takového člověka uvnitř týmu. Zpětně si uvědomujeme, že jsme to měli začít řešit mnohem dříve.

„To já jsem ten s flexou a svářečkou,“ volá na mě ze zahrady usměvavý hnědovlasý mladík s hustou bradkou zahalený do zašpiněných kapsáčů a trička.

Jsme v Podkrkonoší na kraji vesnice Horní Nemojov kousek od Dvora Králové, stojíme u rodinného domu z jedné strany obklopeného zahradou, z druhé pak lesem, ke kterému je navíc přilepená malá dílnička.

Čtěte také: Sklo českého designéra kupují luxusní restaurace na celém světě

A všude kolem po zemi se povalují kusy železa – ojnice, hned vedle části převodovky, pružiny, ložiska -, stejně jako již hotové železné sochy či nábytek, který upoutá pozornost svými biomechanickými rysy. Před dílnou dokonce stojí rozestavěný náklaďák, který znalým ihned evokuje postapokalyptický svět Šíleného Maxe.

Petr Vaněk ve své dílně

Ten ostatně patří mezi oblíbené filmy třicetiletého kovolitce Petra Vaňka, který zde z orezlého šrotu tvoří pod značkou Sector 66 už čtvrtým rokem originální nábytek a skulptury.

Ty v posledních letech čím dál častěji zdobí zahrady rodinných domů, firemní lobby či prostory rockových motorbarů. Mezi jeho zákazníky patří třeba psycholog Marian Jelínek, který se staral o pohodu Jaromíra Jágra, nebo Jan Boroš stojící za restaurační sítí Potrefená husa.

Původně přitom směřoval k úplně jiné profesi. „Můj děda byl fořt, což bylo takové vyšší lesní postavení, a mě to chytlo,“ vzpomíná. Jenže časem zatoužil po maturitě, a tak začal pokukovat po dalším oboru, který by mohl vystudovat.

Svářečka = nejdůležitější nástroj mladého umělce

Narazil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, tzv. šperkárnu, kde se sice původně hlásil na kováře, nakonec byl ale přijat na obor uměleckého odlévání.

A to ho před šesti lety zavedlo až k prvnímu ročníku mladoboleslavské akce Ze šrotu umění, kde měl možnost po tři dny pracovat s několika tunami šrotu.

„Vidím, že něco vypadá jako kus nohy, tak to vezmu a dodělám to. A pak se samozřejmě snažím, aby vše dávalo smysl jako celek,“ popisuje s viditelným zapálením, jak pracuje.

<

►

>

Trofej pro Karen Davidsonovou a některé členy managementu Harley-Davidson v podobě ruky držící okřídlený píst.

Jeho výtvorů si všiml jeden ze sponzorů akce a Vaňka požádal, jestli by mu něco podobného neudělal na zahradu. Od té doby už Petr vytvořil několik desítek železných soch a nábytku, přičemž jeho nepřehlédnutelné, několik metrů dlouhé či vysoké sochy nesou názvy jako Vetřelec, Zoubková víla nebo Robopes.

Zákazníci za jednu sochu dají minimálně 100 tisíc korun, u nábytku je cena o něco příznivější.

Petr Vaněk se ani netají tím, že k jeho vzorům patří švýcarský umělec H. R. Giger, který proslul biomechanickými výtvory pro film Vetřelec. A stejně jako on by i Vaněk jednou rád vytvořil svůj vlastní svět.

„Název i design mé značky Sector 66 reflektují Route 66, kde jsou často prostřílené oprýskané cedule, opuštěné vesnice. A takové prostředí chci vytvořit – kde bude půlka baráku rozpadlá, cihlová, hnusná, vedle bude dílna a několik soch a vše to do sebe bude krásně zapadat,“ sní mladý umělec, který se právě chystá na svou první výstavu v galerii.

Foto: Jan Schejbal

Na sklonku léta se na českém klenotnickém trhu dějí převratné věci. Největší české klenotnictví ALO diamonds ve středu oznámilo, že kupuje druhé největší tuzemské šperkařství, společnost Halada.

ALO diamonds transakcí získává stoprocentní podíl a přebírá veškeré výrobní i prodejní kapacity, včetně všech zaměstnanců.

Čtěte také: Poker namísto akcií. Jak vydělává jeden z nejlepších českých hráčů

Záměrem majitele ALO diamonds, podnikatele Alojze Ryšavého, je česko-německou značku dále rozvíjet.

„Klenotnictví Halada jsme si vybrali zejména s ohledem na jeho čtyři desítky let dlouhou tradici rodinného podniku. Naším záměrem je proto zachovat značku se všemi ohledy, včetně vysoké kvality jejích produktů. Mimo to ale chceme rozšířit síť jejích butiků a představit ji i na slovenském trhu,“ uvedl Ryšavý.

Hodnotu transakce se obě firmy rozhodly nezveřejňovat.

Majitel ALO diamonds Alojz Ryšavý

Manželé Štěpán a Lia Haladovi, kteří své šperkařství založili v roce 1978 v německém Mnichově, kromě vlastní značky disponují i výhradními zastoupeními 10 největších klenotnických společností na světě. Patří mezi ně například Pomellato, Fope, Schoeffel Gellner, ale například i Mikimoto, největší firma specializující se na perlové klenoty na světě, která vypěstovala vůbec první kultivovanou perlu.

„Těší nás, že i s novým majitelem budou šperky Halada navazovat na tradici uměleckého zpracování. Silný hráč na trhu, jakým je ALO diamonds, navíc dokáže značku posouvat dál,“ věří manželé Haladovi, kteří v České republice provozují čtyři butiky.

ALO diamonds plánuje tohle číslo zvýšit na deset. A to jak v České republice, tak na zmiňovaném Slovensku. Stávající portfolio chce Alojz Ryšavý navíc obohatit o výhradní zastoupení dalších tří značek.

Klenotnictví ALO diamonds působí na trhu již 28 let. Zaměstnává více než 300 lidí a zastoupení má kromě Česka a Slovenska i ve Spojených státech amerických a Hongkongu. Akvizicí značky Halada se skupina ALO diamonds stává největším česko-slovenským prodejcem diamantových šperků a jedním z největších ve střední Evropě, který bude mít do konce roku 25 butiků.

Fotografie Profimedia

Na začátku byli čtyři. Zkušení vývojáři videoher, které už svět velkých titulů omrzel. Chyběla jim svoboda. Nebavily je nekonečné porady. A tak se rozhodli pro restart. Založili nové studio a rozhodli se vyvíjet hry na mobily. Takové, jaké budou chtít oni sami.

Čtěte také: Práci v továrně vyměnil za videohry, vydělává statisíce a sní o olympiádě

Od tohohle kroku – či spíše skoku – do neznáma uplynulo osm let. Dnes patří brněnští Madfinger Games k vývojářským hvězdám. Nedávno dosáhli úctyhodného milníku 200 milionů stažení jejich her.

Tituly jako Shadowgun nebo Dead Trigger našly fanoušky ve všech možných koutech planety. „A naše firma narostla ze čtyř na 100 zaměstnanců, ale důležité je, že nás to pořád baví a není to jen byznys,“ říká šéf týmu Marek Rabas.

Marek Rabas

Úspěch Madfinger Games je o to pozoruhodnější, že ho neprovázela žádná reklamní kampaň. Vývojáři zkrátka spoléhali na to, že si jejich hry najdou fanoušky – a že se dostanou do povědomí přirozeně. Vyšlo to. „Ukázalo se, že se takhle dá fungovat,“ kýve hlavou Rabas.

„Celá magie spočívá v tom, udělat plynulou, nádherně vypadající hru s velkou porcí zábavného obsahu tak, aby měla maximálně něco kolem jednoho gigabytu, což není úplně jednoduché,“ popisuje Rabas, v čem podle něj tkví úspěch jejich her.

Jeho studio se soustřeďuje převážně na ty akční z pohledu první či třetí osoby, takzvané střílečky. Žánr, který je nejjednodušší na pochopení a na instantní odreagování. A zároveň žánr, který je obecně mezi hráči nejpopulárnější.

Tuhle volbu však Rabas a spol. neudělali proto, aby se hráčům zalíbili – sami mají s vývojem stříleček nejvíc zkušeností a nejvíc je baví. „Na mobilech to navíc zas až takový mainstream není. Je velmi obtížné takovou hru udělat pro dotykový displej tak, aby byla zábavná, a ne frustrující,“ vysvětluje Rabas.

Počty stažení však dokazují, že jeho tým cestu našel. Právě přívětivé ovládání, perfektní audiovizuální zpracování, zajímavý příběh či pestrá hratelnost vytahují tituly od brněnského týmu vysoko nad průměr herní produkce.

Cestu za úspěchem Madfinger Games lemoval ještě jeden důležitý krok. Tak dlouho se totiž lidé ze studia rozčilovali nad vysokou mírou pirátství, až se před šesti lety rozhodli přejít na model free-to-play, kdy je základní hra k dispozici zdarma a platí se jen za nakupování různých drobností během hraní. Do nich vás nikdo nenutí, ale mohou vám zpříjemnit zážitek či usnadnit průchod hrou.

Tahle obchodní cesta může přilákat spoustu hráčů, ale taky může studio přivést ke krachu. „Ten přechod nebyl vůbec lehký. Spousta mých kamarádů ho nezvládla a jejich firmy už neexistují,“ vzpomíná Rabas. I u Madfinger Games se počet platících hráčů pohybuje pouze v jednotkách procent, na uživení týmu to však vydá: i pár procent může být spásou, pokud vaše tituly hrají statisíce lidí…

A další by měly v budoucnu přibývat. Na nedávné herní výstavě Gamescom oznámil tým nový počin Shadowgun War Games, kterým se chce blýsknout i na multiplayerovém poli (tedy mezi tituly pro více uživatelů hrajících současně) – a hned získal ocenění pro nejlepší mobilní hru výstavy.

„Největší kouzlo nezávislého týmu je v tom, že je jen na nás, co budeme dělat a jak k tomu přistoupíme. Na druhé straně máme i větší zodpovědnost a není se na koho vymluvit. Pokud něco pokazíme, je to jenom naše chyba,“ přibližuje Rabas. Naštěstí pro něj i jeho kolegy se jim zatím takové případy spíše vyhýbají.

Zní to romanticky – jezdit Českem v dodávce, prodávat jídlo, vydělávat si tím, a být tak svobodný. Je to tak ale doopravdy? Tady je pět příběhů Čechů, kteří se pro tenhle byznys rozhodli, každý ale po svém.

Pro někoho není foodtruck jen zaměstnání, ale životní styl, někdo ho má jako zábavu a někdo díky němu zkouší nové věci a rozšiřuje tak vlastní značku mimo kamenné restaurace a bistra.

Čtěte také: Mana, Sens nebo Bombus. Jaká byla jejich cesta do supermarketů? 

Tommy’s foodtruck

Tomáš Staněk si foodtruck pořídil před třemi roky, protože chtěl pozvednout klasické festivalové občerstvení. Tehdy se příliš nerozmýšlel, chtěl vyzkoušet něco nového, protože ho už několik let práce v pohostinství nenaplňovala.

„Koupil jsem dodávku z autobazaru a čtyři měsíce ji s kamarády předělával,“ vzpomíná Staněk, který svůj byznys začal společně s manželkou a několika kamarády.

Do auta a vybavení investoval necelého půl milionu korun, a aby svůj byznys rozjel ještě předtím, než začal posílat přihlášky na festivaly, strávil první dva měsíce na cyklostezce Beroun–Srbsko, kde si pronajal místo na soukromém pozemku a vydělával přibližně tisícovku za den.

O rok později už vyhrál Burgerfest se svým Tommy’s burgerem z hovězího masa a dnes už je o jeho foodtruck takový zájem, že má kalendář na sezonu ze tří čtvrtin zaplněný už počátkem května. Měsíčně objíždí přibližně čtyři až šest akcí, přičemž vedle foodtrucku si pořídil také klasický stánek, se kterým zvládá měsíčně další čtyři akce a catering.

Vehykl

Foto: David Háva

Vojtěch Landa pracuje v automotivu, Daniel Jarkovský zase v elektronice. Oběma je pětadvacet, čtyři roky spolu seděli v lavici na střední a poštovní Mercedes 308D, který nazvali Vehykl, si pořídili jako koníček a zábavu vedle práce.

Čtěte také: Odešli z města a začali farmařit. Proč byste to měli udělat také?

Do auta dali veškeré své úspory, celkem 250 tisíc korun, a pár prvních akcí jeli „all in“ – pokud by daná akce nevyšla, tak to mohli rovnou zabalit a auto prodat.

„Řešili jsme spoustu fuck-upů od výběru špatných akcí přes neustálé hledání vhodných dodavatelů po nákup nepotřebného vybavení. Třeba jsme zpočátku byli na akcích, kterým šlo o to, mít co nejvíce prodejců za co největší nájem, měli jsme špatně zvolené místo a návštěvnost byla mizivá,“ vzpomínají.

Dnes už by je jejich foodtruck uživil, zatím se ale nechtějí vzdát svých prací, a tak Vehykl řeší ve volném čase, po nocích nebo si berou dovolenou.

„Je ale pravda, že náš sen je mít vlastní bistro a v Praze a regionech se už trochu rozhlížíme po možných prostorách,“ říká Landa.

Radek’s kitchen

Radek Zubretovský rozjel svůj první foodtruck v roce 2013 v Coloradu, kde prodával české plněné bramboráky, řízky a smažený sýr v housce – a sklízel úspěch.

Tehdy si koupil starý pekařský vůz a nechal ho od základů přestavět. Když se za dva roky vrátil do Česka, brzy zjistil, že pozice vývojáře nových produktů pro Bageterii Boulevard, kde začal pracovat, mu nesedí, a rozhodl se udělat si „Ameriku“ doma.

„Po zkušenostech za oceánem to šlo s jeho zařizováním u nás velmi rychle,“ říká Zubretovský, který do auta investoval šestimístnou částku.

Pojmenoval ho Marry a prodává v něm delikatesy ze Severní a Jižní Ameriky, přičemž dnes je auto jeho jedinou obživou. S chodem mu brigádně pomáhá přítelkyně a kamarádi, přičemž tento rok pod značkou Radek’s kitchen rozjel také catering, který zajišťuje díky kamarádovi, jenž mu půjčuje přípravnou kuchyni ve své restauraci.

„Mít foodtruck je neustálé shánění práce, vyhledávání a obvolávání festivalů a různých akcí. Dává vám to ale obrovskou svobodu a možnost být svým vlastním pánem. S Marry je to na pankáče, nahoru a dolů, ale letos už se pohybujeme v pozitivních číslech, tedy až na výměnu spojky minulý týden,“ směje se.

Regal Burger

Značka Regal Burger rozjela svá kamenná bistra v roce 2012, dnes už má 13 poboček v Česku, na Slovensku a další chystá v Rakousku.

„Po usazení v provozovnách nám ale začal trochu chybět kočovný život a adrenalin, tak jsme se na festivalu Pohoda spontánně rozhodli pořídit si foodtruck,“ říká zakladatel značky Jozef Bardík, který si auta nakonec pořídil rovnou dvě.

Pokud zrovna nejsou na festivalech, jedno auto stojí u obchodního centra Kotva, druhé zase u pražské Fashion Areny.

„Zrovna tenhle je takovým pokusným králíkem, ve kterém zkoušíme saláty, polévky nebo palačinky a podle toho, jak se uchytí, je zavádíme do našich kamenných prodejen. Ježděním po festivalech mimo Prahu zase chceme vybudovat povědomí o naší značce a připravit tak půdu na expanzi dalších kamenných prodejen,“ říká Bardík.

„Mnoho lidí má idylickou představu, že si koupí foodtruck a pak s ním budou brázdit festivaly a prodávat jídlo. To ale nestačí, nejdůležitější je mít zázemí, skladovací prostory a kuchyň, kde se odehrává celá příprava. Ve foodtrucku se pak už ingredience jen skládají dohromady,“ dodává s tím, že mít foodtruck opravdu není taková romantika, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Salt’n Pepa

Říkají, že foodtruck není jejich povolání, ale jejich život. Začali s ním před čtyřmi roky, dnes už mají dva, a navíc si otevřeli restauraci na pražské Letné, kde kromě burgerů nabízejí i další jídla, třeba své vyhlášené halušky.

Auto našli v bazaru a na prvních akcích se jim skoro vůbec nedařilo. „Pamatuji si, že jsme museli dát třeba 700 housek na strouhanku a já jsem tehdy měla slzy v očích,“ říká Zuzana Tlstovicová, která značku Salt’n Pepa vybudovala se svým manželem Radovanem.

Začínali jen sami dva, dnes jim se vším pomáhá také produkční Jakub Janků a patnáctičlenný tým, přičemž se svým autem jezdí po Slovensku, Česku, Německu i Rakousku.

„Alfou a omegou je se o auto pořádně starat, pravidelně ho dávat do servisu a uklízet. Před každou akcí si napíšeme seznam věcí a vše se nanovo nakládá, po akci zase vyloží, umyje a pěkně zaparkuje,“ popisuje Tlstovicová foodtruckovou rutinu.

A co je pro ně nejtěžší? „Každý festival chce nájem někdy i dva měsíce dopředu, a protože se teď rozjíždí cash less systém, svoji tržbu dostanete i dva týdny po akci. Takže na léto dáte třeba 200 tisíc za nájem, personál, zboží a pak jen čekáte, jestli to dobře dopadne.“

Modrá, zelená a červená etiketa s folklorními motivy Slovácka, detailní propracovanost, jež vás zaujme už zdálky, a motiv kohouta symbolizující vzkříšení Jarošovského pivovaru, který původně zanikl v roce 1997 a znovu se rozjel před třemi roky.

Takhle vypadá nový vizuál piva z Jarošovského pivovaru, za který dostala dnes už pražsko-londýnská reklamní agentura původem ze Zlína Little Greta prestižní mezinárodní designérskou cenu Red Dot. Tu si v minulosti odnesla například i designérka Anna Marešová za svůj vibrátor Whoop.de.doo nebo české firmy TON a Tescoma.

Čtěte také: Podnikat začal ve čtrnácti. Dokazuje, že globální byznys jde dělat i ze Zlína

„Myslím, že porotce zaujalo popření klasických pivních klišé. Právě díky volnosti, kterou nám Jarošovský pivovar nechal, jsme se nebáli vytvořit něco netypického. Vizuální styl je tak postaven na tradicích, ale přitom je nadčasový a drží si moderní linku,“ vysvětluje jeden ze zakladatelů Little Grety Tomáš Nedvěd.

Tomáš Nedvěd

Ten se svým týmem viděl obrovský potenciál právě ve Slovácku a jeho kultuře, odkud pivovar pochází. „Pivní značky bývají zakonzervované v klišé jako zlatá, zelená, karmínová a pan sládek. My jsme ale viděli veliký potenciál právě ve slováckých symbolech, které hýří pestrostí, mají punc autentičnosti a v oblasti piva nebyly nikdy pořádně vytěženy.“

Za designem etikety stojí polské duo Pawel Ratajczyk a Mateusz Slowakiewicz, kteří kvůli etiketě pro Jarošovský pivovar strávili několik hodin rešeršemi ve Slováckem muzeu a pro Little Gretu pracují už od svých studií na zlínské univerzitě.

Little Greta, kterou založili Tomáš Nedvěd a Jan Blažek před pěti lety ve Zlíně, má dnes už 15 členů, přestěhovala se do Prahy a navzdory brexitu ji registrovali také v Londýně, aby uspíšili její zahraniční růst.

Vedle nového vizuálu pro Pivovar Morous, redesignu vizuálu pivovaru Primátor nebo vizuálů a kampaně pro nakladatelství Albatros stojí například za webem pro rakouské architektonické studio nebo za aplikací a videi pro britský Budvar.

„Bohužel ale občas nejsme dost velcí, dost levní nebo nám chybějí kapacity. Zkrátka někdy bychom chtěli dělat víc, než je v našich silách, a tak musíme klienty odmítnout. Nejaktuálněji třeba redesign webu pro mezinárodní IT firmu, která dodává technologie pro NASA,“ přibližuje Nedvěd.

A i když říká, že za oceněními se primárně nikdy nehonili, tento rok jich za Jarošovský pivovar získali už sedm, například IDA Design Award, A’Design Award nebo World Beer Awards. „Prostě jsme si řekli, že to zkusíme, a v momentě, kdy jsme začali vyhrávat jednu cenu za druhou, se z toho stal koníček,“ směje se Jan Blažek.

Skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera je připravena v plzeňské Škodě Transportation investovat do vývoje, chce firmu vrátit na koleje z pohledu tržeb a zároveň hledá úspory uvnitř holdingu.

Vyplývá to z prvního rozhovoru s jejím novým generálním ředitelem a předsedou představenstva Petrem Brzezinou, který právě vyšel v novém čísle časopisu Forbes.

Čtěte také: Miliardáři si vyměnili největší českou pilu. Igor Fait prodával Kurkovým

„Jsme tady, abychom nastartovali novou budoucnost plzeňské Škody. Chceme, aby skupina byla silnější, efektivnější, a samozřejmě chceme zase růst. A myslíme při tom dlouhodobě,“ uvedl Petr Brzezina.

Petr Brzezina

Konsolidované tržby skupiny Škoda Transportation, která vyrábí vlaky, tramvaje či trolejbusy, loni klesly o čtvrtinu na 11,8 miliardy korun a čistý zisk propadl meziročně z 1,5 miliardy na 251 milionů korun. Aktuálně ale naplno naskočila do nových tendrů s cílem zlepšení ekonomického výkonu.

Interně si identifikovala potenciální mezinárodní tendry ve výhledu dvou let ve výši 320 miliard korun. Samozřejmě nepůjde do všech těchto soutěží a ty, kterých se zúčastní, nemusí vyhrát, přesto je vidět, že o dopravní investice teď není nouze.

„Tendrů je teď hodně a objem několikanásobně překračuje to, co můžeme dělat. My ve tříletém cyklu cílíme zhruba na 60 miliard korun tržeb. Proto je potřeba už letos a v dalších letech přijímat každý rok zakázky za 20 miliard.

To je suma, na niž umíme organicky dorůst během dvou tří let,“ uvedl Petr Brzezina s tím, že chce zvýšit rychlost „průtoku“ výrobků firmou a kromě organického růstu se zaměří i na případné akvizice na trzích, kde bude potřebovat posílit svou přítomnost.

Celý rozhovor si můžete přečíst v zářijovém čísle časopisu Forbes. Zároveň v něm na 100 stranách najdete velké investiční téma o tom, jak investovat, vydělat a ochránit peníze, story o souboji žlutých (RegioJet) a zelených (FlixBus) autobusů, velký rozhovor s majiteli Wood & Company, CEO Talk se šéfem opraveného Národního muzea a mnoho dalších článků ze světa byznysu (Jaromír Kijonka), technologií (Primoco) či módy (Fendi).

Foto: Jiří Turek

Žluté vlaky Radima Jančury se rozjedou do Berlína. Brněnský podnikatel pro Forbes potvrdil, že se brzy chystá vstoupit na železnici v Německu. Plánuje, že jeho vlaky spojí českou a německou metropoli od prosince příštího roku. „Tohle je hlavní trať, turisticky i byznysově atraktivní,“ míní Jančura.

Čtěte také: Plány Petra Kellnera v plzeňské Škodě: Chce navýšit tržby na 20 miliard

Právě pomocí vlaků se chce ubránit konkurenci na silnicích v podobě zelených autobusů FlixBus. Jančura opakovaně prohlašuje, že jeho srdce hoří pro vlaky, a je přesvědčený, že to je doprava budoucnosti. Během dalších let chce do rozvoje vlastní železniční dopravy investovat několik miliard korun.

Sázka na významné a turisticky lákavé metropole se Jančurovi již osvědčuje: od prosince loňského roku jezdí jeho vlaky mezi Prahou a Vídní. Jen za letošní první pololetí využilo nové spoje (čtyři páry denně) na trase Praha–Brno–Vídeň (a zpět) přibližně 480 tisíc lidí.

„Lidé chtějí jezdit vlakem a jsou za to ochotni zaplatit víc,“ říká Jančura. Netají se tím, že vlastní autobusovou dopravu chce provozovat do doby, než vybuduje dostatečně silnou železniční síť.

Jak přesně bude železniční spojení mezi Prahou a Berlínem vypadat, není zatím jasné. Stejně tak ještě není jisté, jestli na této trase bude RegioJet jezdit sám, nebo ve spolupráci s Deutsche Bahn (kterou Jančura preferuje). To by znamenalo, že by žluté vlaky jezdily místo současných spojů Českých drah. „Když na ministerstvu dopravy nepřijmou naši nabídku, budeme jezdit proti Českým drahám,“ říká Jančura.

Rozšiřovat chce svou železniční síť i v Česku. Od prosince mají začít jezdit žluté vlaky i mezi Prahou, Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem. I na téhle turisty oblíbené trase tak chce Jančura bojovat proti FlixBusu pomocí vlaků.

Víc o souboji mezi RegioJetem a FlixBusem si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Forbes.

Nejprve chtěl jen zkusit dělat víno trochu jinak, a tak začal místo hroznů lisovat meruňky, které mu rostly za domem. Výsledek pojmenoval MarhuLove. A teď s ním má Pavel Lacina velké plány.

Čtěte také: Bez chemie a v pohodě. Winegeek Marko Jelić učí Čechy pít naturální vína

„Byli jsme s manželkou na dovolené na ostrově Maui a tam jsme ochutnali ananasové víno. Nebyla to žádná sláva, ale napadlo mě, že něco podobného můžeme zkusit taky,“ vypráví vinař z Velkých Pavlovic začátek příběhu svého netradičního výrobku. Před čtyřmi lety tak poprvé vyzkoušel stejný postup zpracování jako u hroznového vína na meruňkách, které mu rostly na zahradě.

Meruňky odpeckoval, vylisoval z nich šťávu a tu nechal prokvasit. Nepřidával vodu ani cukr a výsledkem bylo prvních 100 litrů meruňkového vína. Jakmile ho dal ochutnat svým známým, bylo jasné, že tenhle produkt má potenciál.

„O rok později jsme z toho už udělali komerční výrobek a začali MarhuLove prodávat dál,“ vzpomíná muž, který v Pavlovicích provozuje tradiční Vinařství Lacina, a drží tak rodinnou tradici, která se táhne až do roku 1725.

Teď je už jasné, že přišel s něčím, co má na trhu velké šance. Poptávka po meruňkovém víně je tak velká, že ročně vyrábí kolem 30 tisíc lahví, což je přibližně stejné množství jako u klasického vína z hroznů.

Oslovuje s ním hlavně ženy a míří také na vyšší gastronomii. Jeho nezvyklé víno se prodává například v zámecké restauraci Austerlitz ve Slavkově, pražské kavárně Slavia nebo v nově otevřeném hotelu Lotrinský ve Velkých Pavlovicích, který patří miliardáři Lubomíru Stokláskovi.

Před dvěma lety se Lacinovi se svým meruňkovým vínem poprvé vydali na veletrh Foodex do Tokia a viděli, že i v této daleké zemi má tenhle nápoj úspěch.

„Japonce překvapil především fakt, že veškerý alkohol vznikl fermentací 100procentního meruňkového moštu. To je zásadní rozdíl oproti jejich ‚plum wine‘, kde je základem saké nebo jiný alkohol. Japonce Marhulové zaujalo a často se ptali i na jeho sladší verzi,“ říká Lacina. Rozhodl se jim vyjít vstříc a začal vyrábět i Marhulové Sladké. Dnes v Japonsku prodává pětinu své meruňkové výroby.

Brzy ho chce začít vyvážet i do dalších zemí a také plánuje výrazně rozšířit produktovou nabídku. Chystá marhulový sekt, smoothie, frizzante, merčák (což je meruňkový burčák) a další. MarhuLove už ocenili i odborníci, například medailí z IWC San Francisco nebo Zlatou chutí jižní Moravy.

„Je to jen začátek, potenciál vidíme na celém světě. Budeme stavět nové výrobní prostory, abychom dokázali uspokojit poptávku. Zároveň budou sloužit jako turistická atrakce s možností nahlédnutí do výroby,“ dodává Lacina, který má s působením v zahraničí zkušenosti, dříve totiž pracoval v zastoupení CzechTradu v Chicagu.

Jeden háček tenhle příběh ale přece jen má. „Jediné omezení vidím v dostupnosti meruňky, potřebujeme velkopavlovickou odrůdu, která se ale pěstuje stále méně, protože je hodně náchylná,“ říká.

Víc se prosazují odolnější odrůdy meruňky určené na jídlo, které ale nejsou pro výrobu vína nebo pálenek tak ideální jako právě velkopavlovická. Sám proto chce podpořit výsadbu této odrůdy ve svém regionu.

Meruňka má navíc kromě specifické chuti ještě jedno plus: je v ní hodně draslíku, který je velmi zdravý. „Draslík je skvělý třeba pro kardiaky a pomáhá snížit krevní tlak. Zdravotní přínosy MarhuLového nám ale kvůli alkoholu nikdo oficiálně nepodepíše,“ směje se Lacina.

Máte našlápnutou firmu, zajímavý příběh, vracíte úspěch svému okolí? Nebo někoho takového znáte? Pak máte – vy anebo vaši kandidáti – dobrou šanci stát se EY Podnikatelem roku České republiky, tedy vítězem soutěže, která má za cíl vyzdvihovat nejlepší vzory v podnikání.

Čtěte také: Staví lehčí a levnější byty. Proto se stal nejlepším podnikatelem světa

Dnes startuje její 19. ročník, přihlášky a nominace je možné posílat do 21. října 2018 prostřednictvím webového formuláře,  který najdete zde.

Vítěz v hlavní kategorii se příští rok v červnu zúčastní celosvětového klání v Monte Carlu, kde se letos sešlo více než 50 národních vítězů z celého světa. Nechyběl mezi nimi ani český zástupce – Lubomír Stoklásek, majitel pelhřimovské společnosti Agrostroj, která vyrábí zemědělskou techniku pro značky, jako je John Deere či Claas, a zaměstnává přes dva tisíce lidí.

„Vážíme si slušných podnikatelů, za jejichž úspěchem stojí poctivá práce. Jsou tahouny české ekonomiky, významně pomáhají rozvoji regionů, ve kterých působí, a zároveň zajišťují České republice respekt v zahraničí. Často o nich přitom nevíme. Chtěla bych proto vyzvat veřejnost, aby nám pomohla tyto podnikatelské osobnosti objevit,“ vyzývá Magdalena Souček, vedoucí partnerka EY v České republice a v části regionu střední a jihovýchodní Evropy.

Kromě hlavní ceny EY vyhlašuje také nejlepšího technologického, začínajícího a společensky prospěšného podnikatele roku.

„Tato soutěž je skvělá propagace podnikání a to je věc, která je velmi důležitá,“ říká k tomu šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek, jenž je zároveň jedním z porotců. V porotě mají ovšem nejvíc hlasů dřívější vítězové, jako je například Petr Chmela z Tescomy, největší světový výrobce desek Zdeněk Pelc z GZ Media nebo vládce říše Koh-i-noor Vlastislav Bříza.

Za Forbes tipujeme, že se letošní ročník soutěže bude hodně soustřeďovat na mladší obory a byznysmeny.

„Jsem velice rád, že jsem národní ocenění dostal. Světové finále v Monaku pro mne bylo velice cenným zážitkem, protože bylo rovněž možností, jak prezentovat české strojírenství. Každému bych účast v soutěži doporučil,“ uvedl poslední vítěz Lubomír Stoklásek, jenž bude letos předsedat porotě.

V loňském ročníku bylo nominováno více než 430 podnikatelů, celkově bylo přihlášeno 70 podnikatelů z 58 firem. Mezi přihlášenými bylo 12 žen podnikatelek.

Firmy všech soutěžících dosahovaly obratů v hodnotě 35 miliard korun, měly celkový zisk ve výši 1,7 miliardy korun a zaměstnávaly více než 8400 lidí. Svou cenu v soutěži vyhlašuje také Česká televize – za podnikatelský přínos kultuře a umění, a MF DNES ve čtenářské anketě o nejlepší podnikatelský příběh.

Pero ze starého piana, z palice vinné révy nebo třeba z olivového dřeva. I takové kousky prošly dílnou značky Kayu, v níž netradiční pera na zakázku a z použitého dřeva vytváří třiatřicetiletý Michal Klaška.

Ten kvůli nim před třemi lety opustil místo marketingového manažera a dnes už v brněnském ateliéru na Kraví hoře vyrývá do pera pořadové výrobní číslo 600.

Čtěte také: Šperky vyráběné jako hollywoodské filmy. Nosí je i nejvlivnější Češky

„Když jsem si uvědomil, čím všichni každý den píšeme, a vybavil jsem si tu haldu propisek v kancelářích, řekl jsem si, že chci vymyslet něco hezkého, co lidi přesvědčí, že je dobré psát něčím, co má hodnotu a životnost,“ vzpomíná na svůj bod zlomu.

Michal Klaška

Na webových stránkách Kayu si díky konfigurátoru můžete sestavit pero na míru. Vyberete si druh dřeva, barevnou kombinaci, typ hrotu i typ plnění. „Uvědomil jsem si, že když pero vyrábím celé sám, bylo by skvělé, kdyby si ho lidé mohli postavit podle svých představ,“ vysvětluje Klaška, proč si takhle práci dobrovolně zkomplikoval. Dřevěné, mosazné a hliníkové části soustruží vlastnoručně ve své dílně, hroty a konvertory nakupuje například od německé firmy Schmidt.

Druhou věcí, která dělá z jeho per unikátní kousky, je původ dřeva. Klaška ho totiž výhradně recykluje.

„Dřeva máme všude spoustu a přijde mi škoda ho nevyužít. Například z jednoho odřezku od stolaře vyrobím desítky kusů,“ vysvětluje. Materiál bere od truhlářů a stolařů, ale taky od známých z restaurátorské dílny nebo tam, kde zrovna na nějaké zajímavé narazí. Třeba na dovolené v Chorvatsku.

„Uviděl jsem tam prořezaný olivový háj, neodolal jsem a pár větviček jsem si odvezl s sebou do Česka, protože olivové dřevo je krásné,“ vzpomíná. Někdy ale s dřevem přijdou i sami zákazníci.

„Jeden klavírista mi třeba přinesl kus dřeva z klavíru, který měl rád a který už nefungoval. Nebo mi paní přinesla 80 let starou velkou palici vinné révy. Jeden restaurátor zase chtěl vyrobit pero z dubu, který spadl do řečiště, ve kterém jej bahno na dva tisíce let zakonzervovalo a oni jej objevili a vykopali. Tehdy jsem opravdu přemýšlel nad tím, jaký kus historie mám v ruce,“ popisuje Klaška, jehož pera startují na ceně 2500 korun za kus. To nejdražší, které vyrobil, bylo z ebenu a za šest tisíc.

Výroba jednoho pera mu zabere přibližně pět hodin čistého času. Jak na to, se postupně naučil sám a říká, že než všechno zvládnul, zíral klidně i několik měsíců tiše z okna. Pořádně se naučit řemeslu mu trvalo téměř tři roky. Dnes svá pera ale prodává do Německa, Rakouska nebo USA, kde si ho našli díky článku v americkém časopise Pen World.

„Nezjišťoval jsem, nehledal jsem lidi, kteří mě to naučí, chtěl jsem na to přijít přímou zkušeností. Dnes mi přijde srandovní, jak jsem doma v obýváku vyráběl pera na koleni s přesností půl centimetru,“ uzavírá Klaška, který momentálně vyrábí nový druh hliníkového pera, jež poprvé předvede na říjnovém Designbloku.

Foto per: Ondřej Straka, ateliér Dvadva

Brněnská technologická firma YSoft – světová špička v oblasti správy tisku – letos dospěla, když oslavila 18 let od svého založení. Možná by jako dárek ráda překročila milník jedné miliardy korun na ročních tržbách, ale kvůli posilování koruny její výsledky za letošní fiskální rok, končící posledním červnem, skončily „jen“ na 966 milionech korun (45 milionů dolarů).

Čtěte také: Proč vaše firma existuje? Odpovězte si a máte firemní vizi

„Trošku teď lituji, že jsme v Česku, protože mohu ukázat jen 28procentní nárůst. Kdybychom byli ve Spojených státech, ukázal bych 45procentní nárůst,“ posteskl si minulý týden před novináři v jednom ze salonků pražského hotelu Hilton zakladatel a šéf firmy Václav Muchna.

Václav Muchna při prezentaci výsledků za fiskální rok 2017/2018

Ten zároveň dodal, že do nového fiskálního roku YSoft vkročil šťastnou nohou a že letos by už miliarda padnout měla.

YSoft patří do první trojky na světě mezi firmami orientujícími se na správu a zabezpečení tisku. Po celém světě má přes 16 tisíc klientů (jde o B2B segment, klienty jsou tedy firmy) a k jeho partnerům patří takové značky, jako jsou Xerox nebo Konica Minolta. Firma si ale uvědomuje, že i když je objem tisku ve světě stále stabilní, nemusí tu být vždy, a proto už před dvěma lety začala přemýšlet nad novou strategií.

„Abychom nedopadli jako Nokia nebo Kodak, nesmíme si říkat, že se bude navždy tisknout, a musíme přemýšlet o tom, kde je ta budoucnost,“ řekl osmatřicetiletý vlasatý podnikatel a představil novou strategii diverzifikace portfolia, kde by hlavní slovo měly mít namísto 2D tiskáren 3D tiskárny.

Nová strategie se skládá ze tří hlavních bodů:

1. Digitalizace dokumentů

Digitalizace je obecně velkým tématem a YSoft má všechny předpoklady co nejvíce usnadňovat převod dokumentů z offline do online světa. Nejde jen o prachsprosté skenování smluv, které vám z kopírky přijdou do mailu a vy je pak uložíte do interního systému. YSoft to díky svému řešení SafeQ řeší za vás.

Nejenže dokáže spárovat faktury, objednávky či dodávky, i když je skenují různí lidé v různém čase na různých strojích, ale při povinnosti zveřejňování některých smluv (například u obcí) dokáže jednoduchým trikem zcela začernit citlivá data, která nesmějí být například v rámci GDPR zveřejněna.

• „Vezmete červený fix či zvýrazňovač, označíte s ním citlivou pasáž a pro SafeQ to bude povel, že má pasáže při převodu do počítače odstranit,“ dával příklad Muchna s tím, že tento segment zatím tvoří 5 procent tržeb, potenciál má ale velký.

2. 3D tisk

„Důležitý je pro nás ukazatel, kolik tiskáren máme v portfoliu,“ řekl Muchna na setkání s novináři. A protože je nejisté, jak dlouho se ještě bude tisknout na 2D tiskárnách v takových objemech jako v současnosti, YSoft se chce uchytit na poli 3D tiskáren. I proto koupil firmu be3D a teď s ní pracuje například na zabezpečení – tedy na implementaci dvířek se zámkem -, které 3D tiskárny běžně nemají.

Potenciál přitom vidí zejména ve školách, kde jsou podle průzkumu až z 80 procent 3D tiskárny zamčeny v kabinetech učitelů a žáci se k nim dostanou jen s asistencí kantorů. „Chceme dostat 3D tiskárny na chodby škol. A dvířka zajistí, že student, který k tiskárně přijde, nemůže objekt někoho jiného vzít a omylem si ho strčit do kapsy,“ nastínil Muchna budoucnost.

YSoft to ale bude mít v tomto těžší, potřebuje totiž přesvědčit ostatní výrobce 3D tiskáren, aby podobná dvířka začali ke svým strojům též vyrábět. Brněnská firma prý už jedná s několika výrobci, jestli je mezi nimi i Čech Josef Průša, to ale prozradit zatím nemohl.

3. Cloud

Byznysmodel software jako služba, tzv. SaaS, je to, co dnes největším dílem přispívá k růstu YSoftu. Služby tohoto typu jsou zatím stále ve valné většině spojené s 2D tiskem.

To jsou tři hlavní body diverzifikace, se kterou YSoft vykročil do své dospělosti. A možná trochu symbolicky se v souvislosti s ní rozhodl,  že je nejvyšší čas „vyletět ze svého hnízda“.

FUN FACT: YSoft po 18 letech uz nema zapsane sidlo v prazskem byte rodicu zakladatele V. Muchny. Od srpna je ofiko v Brne :)

— Jan Strouhal (@StrouhalJan) 13. září 2018

Pokud jste někdy přemýšleli, kde se berou startupy, vězte, že to není z velkých startupových soutěží. Když v dnešní době do médií prosákne zpráva o nadějné mladé firmě, je to sice obvykle po jejím úspěchu v nějakém takovém klání, to už ale jde v podstatě o hotový projekt s byznysplánem, který od svého skutečného počátku urazil poměrně dlouhou cestu.

Čtěte také: DayTrip, Frusack, MyStay. Znáte české startupistky, jejichž nápady mění svět?

V Česku existuje mnoho subjektů věnujících se inkubaci. Preinkubaci, tedy vývoj od prvotního nápadu k založení a rozběhnutí firmy, ale systematicky neřeší skoro nikdo, což se odráží i ve statistikách podnikání. Podle Českého statistického úřadu sice podnikatelů celkově přibývá, je to ale díky rostoucímu zájmu seniorů o vlastní živnost. Počet mladých podnikatelů naopak klesá. Ve věkové kategorii do 39 let jich je o 65 tisíc méně než v roce 2010.

„Podle ČSÚ mladí lidé nechtějí podnikat, není to ale pravda. Naše průzkumy ukazují, že chtějí, jenom nevědí jak,“ říká osmadvacetiletý Jakub Tížek, zakladatel platformy Podnikni to!, která chce tenhle problém vyřešit a mladé lidi učí, jak rozjet úspěšný byznys.

Jakub Tížek a jeho obchodní partner Maxim Dužek

O čem mluví, ví moc dobře. Sám měl před lety skvělý nápad, podle jeho slov na „něco jako Heureku na služby“. Půjčil si statisíce korun od svého otce, které však nenávratně zmizely spolu se skoro dvěma promarněnými roky života.

Víc než rozvoji vlastního projektu se totiž věnoval podepisování dohod o mlčenlivosti prakticky s každým, koho potkal, aby mu jeho ideu nikdo neukradl. Když to nevyšlo, chtěl podnikání vzdát, ale nakonec v roce 2013 rozjel službu Fairlist, srovnávající kvalitu jazykových kurzů, a od té doby ještě několik úspěšných firem.

„Co jsem se já sám učil dva roky, nacpeme do lidí za osm týdnů. Všechno, včetně failů, rychle a intenzivně,“ popisuje Tížek. Jeho cíle jsou dva – dostat podnikání do škol a změnit stereotypní pohled na podnikání v české společnosti.

„Nejhorší je, když dáte člověku, který tomu nerozumí, peníze. Protože je rozhází,“ říká. Spolu s kolegou Maximem Dužkem se proto snaží své svěřence vést cestou minimalizace a postupného rozvoje, poznání zákazníků, vybudování kontaktů, a to vše se zdroji, které mají.

„Před dvěma a půl lety k nám přišel jeden kluk s tím, že si chce otevřít dýmkový bar v centru Brna. Na účtu měl 20 tisíc, a kdyby si půjčil, pravděpodobně by to špatně dopadlo. Začal tedy dělat catering, dýmkové večery po barech. Získal know-how, zjistil, co zákazníci chtějí, a udělal trochu kšeft. Pak si otevřel menší podnik a dnes je mu 22 let a má svůj bar v centru Brna,“ popisuje svou „výchovnou“ metodu Tížek.

V jeho projektu jde o to, aby si nepodnikatel na vlastním reálném projektu vyzkoušel, co to obnáší a jestli je to vůbec pro něj to pravé. A když se někdo nakonec rozhodne nepodnikat, není to prý neúspěch. Tížek s Dužkem pamatují dokonce tým, kterému se během osmi týdnů podařilo pětkrát zkrachovat.

Z platformy ale už vyšla řada úspěšných a nejen startupových projektů. Z těch nejznámějších je to třeba chytrý náramek LifeSavingBracelet, který dokáže předem upozornit na zdravotní komplikace, jež by mohly ohrozit život jeho nositele, a případně i přivolat pomoc. Nebo Bikedoo stojící za nástavbou, která jednoduše promění invalidní vozík v elektrickou tříkolku.

Podnikni to! zaujalo i odbornou veřejnost, a tak se daří naplňovat Tížkův první cíl, tedy dostat do českého školství praktickou podnikavost. Spolupráce se skoro všemi státními univerzitami už běží, nyní chce know-how Podnikni to! využít i agentura CzechInvest ve svém programu zaměřeném na startupy CzechStarter a Hospodářská komora v akceleračním projektu CERIecon – Playpark Brno.

„Největší přínos Podnikni to! je, že se věnuje primárně úplným začátkům přípravy startupového podnikatelského záměru a takových iniciativ není mnoho,“ hodnotí mluvčí hospodářské komory Miroslav Diro.

Tím platforma předchází různé akcelerátory, pro které funguje tak trochu jako hledač talentů. Potvrzuje to i Vojtěch Krmíček, lektor a manažer týmu pro rozvoj podnikavosti z Jihomoravského inovačního centra: „S Podnikni to! máme dlouhodobě nastavenou partnerskou spolupráci, navzájem se propagujeme a nabízíme studentům jak aktivity JIC, tak Podnikni to!, které se vhodně doplňují.“

Na řadě je tedy druhý cíl, a tím je změna pohledu na podnikání, která by ve svém důsledku měla stimulovat startupové prostředí a podnikavost mladých lidí obecně. „Když člověk přijde na běžný kurz o podnikání, poslouchá o administrativě, daních nebo o tom, jak se zakládá IČO, což ho otráví hned na začátku. O podnikání se v Česku hovoří jako o starosti a lidé pak logicky nemají zájem začít,“ říká Tížek.

Na jeho workshopech se proto mluví o projektech a na administrativní záležitosti přijde řeč až posledních 20 minut.

Zdeněk Jahoda založil firmu Emco v roce 1990. Za 28 let, která od té doby uplynula, se mu podařilo vybudovat společnost, jež dodává cereální produkty do 40 zemí světa včetně Japonska nebo karibského Trinidadu.

Před pěti lety se Emco vrhlo i na americký trh a ročně na něm utrží až 50 milionů korun. Když se Zdeňka Jahody zeptáte, jak vydělal svůj první milion dolarů a dostal své müsli do největšího amerického i světového obchodního řetězce Walmart, odpoví: „Nečekal jsem a jednal.“

Jeho cesta k prvnímu milionu dolarů vypadala nějak takhle:

Čtěte také: Freshlabels a jejich první milion: dělejte věci po svém a nebojte se půjčit si

1. Nebojte se nového

„Začalo to poměrně klasicky. Pracovali jsme tehdy ještě jako distribuční firma a americký obchodník nám nabízel výrobky, které jsme odmítli. A tak se začal zajímat, co bychom mu mohli nabídnout my,“ říká Zdeněk Jahoda, který kromě výroby vlastních výrobků dováží do Česka například zboží značky Alpro nebo nově také Heinz.

Když mu Zdeněk Jahoda ukázal portfolio výrobků, od obchodníka přišel dotaz, jestli by zvládl vyrábět bezlepkové müsli.

„Nevěděl jsem tehdy, co to přesně je ani jak to vyrábět, ale jediná možná odpověď pro mě v ten moment byla ano,“ popisuje Jahoda, který okamžitě začal řešit, co výroba bezlepkových müsli obnáší.

Se čtyřčlenným vývojovým týmem Emca si dali na stůl možné suroviny, vytvořili a upekli z nich vzorky, domluvili se s dodavateli a po pár týdnech, už s konkrétní představou, odletěl Zdeněk Jahoda do Phoenixu.

2. Riskujte a investujte

„Náš americký partner měl jeden velký požadavek – že nebude čekat na provize z budoucích obchodů, ale chce, abychom ho rovnou platili jako manažera, ať už se obchody uskuteční, nebo ne,“ vzpomíná Jahoda, pro kterého to znamenalo, že bude muset investovat 800 tisíc korun bez garance jakéhokoli výsledku.

V ten moment si ale také uvědomil, že bez obchodního partnera, který zná místní trh, za oceánem neuspějí a že je třeba jednat a riskovat. „Necítil jsem se příliš komfortně, ale dohodu jsem podepsal, protože jsem si říkal: Kdy se taková příležitost naskytne příště?“

A stejně tak rychle jako Zdeněk Jahoda zariskoval, jeho výrobky u nákupčích zabodovaly. Už v prvním roce dosáhlo Emco v Americe prodejů přes 50 milionů korun a i po pěti letech dodávají bezlepkové výrobky do Walmartu a několika menších řetězců ve Spojených státech.

„Příliš nepřemýšlejte a vrhněte se do některých věcí po hlavě. Moje cesta do Phoenixu pro nás byla klíčem k úspěchu, konkrétně rozhodnutí, že budeme platit mzdu bez garance návratnosti. V určitých momentech na sebe musíte vzít ono podnikatelské riziko, které vás může posunout o neskutečný kus dál.“

3. Buďte jedineční

Úplně na začátku Zdeněk Jahoda se svým obchodním partnerem navštěvoval americké obchodní řetězce a menší obchody, které by od nich müsli mohly potenciálně odebírat. Zkoumali, jak vypadají obaly, ceny a marketingové claimy konkurence, a rozhodli se, že připraví několik vzorků, kterými se pokusí americké řetězce zaujmout.

„Snažili jsme se, aby naše výrobky nekopírovaly to, co už v Americe mají. Proto jsme vyloučili kukuřici, která je jako surovina ve Státech dominantní, a postavili jsme výrobky na jáhlách a pohance.“

4. Ale buďte i konzervativní

„Zkušenost s americkým obchodníkem mi zároveň pomohla uvědomit si, že není vždy dobré snažit se být za každou cenu originální.“

Zdeněk Jahoda tím naráží na situaci, kdy chtěl na obchodního partnera udělat dojem a před úplně první schůzkou jej telefonicky pozval na projížďku na kolech pražskými parky. Ten ale jeho nabídku odmítl.

„Když jsem ho uviděl, došlo mi, proč mou nabídku odmítl. Byl to chlap obřích rozměrů, váha určitě přes 150 kilo, a bylo jasné, že ho běžné kolo neunese. Tak jsem se omluvil za svůj nevhodný nápad a naši spolupráci jsme klasicky prodiskutovali za stolem.“

Byl konec 90. let a oni měli jasno. Chtěli dělat moderní reprodukční medicínu a začít se věnovat genetickému testování embryí, které bylo do té doby u nás tabu.

Kateřina Veselá se svým manželem Janem Veselým sestavili tým odborníků, z nichž část pracovala na brněnském Obilním trhu, kde se tehdy soustřeďovala reprodukční medicína, a v roce 1999 založili kliniku reprodukční medicíny a preimplantační genetické diagnostiky Repromeda.

Čtěte také: Od modelingu přes farmacii až k investicím aneb Cesty bývalé miss

Dnes se řadí mezi několik tuzemských klinik, které mají jednu společnou věc – nepatří pod fond Hartenberg Holding Andreje Babiše a investora Jozefa Janova, kteří v Česku ovládají zhruba třetinu reprodukčních klinik.

Klinika Repromeda

A co víc, manželé za 19 let vybudovali kliniku, která se z pěti zaměstnanců rozrostla na sto, dnes mají pobočky v Brně i Ostravě a v roce 2001 se díky nim u nás narodilo první dítě po genetickém testování embrya, čímž se stali průkopníky a inovátory v oblasti embryologie i reprodukční genetiky.

„Na Obilním trhu bylo první pracoviště reprodukční medicíny u nás a po sloučení dvou původně samostatných klinik bylo jasné, že místo pro dva samostatné týmy asistované reprodukce tam již nebude. Pochopili jsme, že takto nebudeme moct realizovat myšlenky, které jsme chtěli,“ popisuje prvotní impulz Kateřina Veselá, gynekoložka a specialistka na reprodukční medicínu, která dnes působí jako generální ředitelka Repromedy, zatímco její manžel jako vedoucí lékař a primář.

Když Veselá v prvních letech vzniku kliniky řekla, že chce dělat genetické testování embryí, při kterém se posuzuje, jestli má embryo nějaké genetické onemocnění, všichni se na ni dívali tak trochu jako na blázna.

„Neviděla jsem ale žádný biologický ani technický důvod, proč by to fungovat nemělo. Když v Belgii poprvé píchli spermii do cytoplazmy vajíčka, aby se oplodnilo, řada odborníků se děsila, že tohle nebude fungovat a že takový zásah bude pro vývoj vajíčka zničující. A ono to fungovalo. Stejně jako když profesor Handyside ve Velké Británii poprvé vyjmul buňku z embrya a podrobil ji genetickému testování, tak jsem si říkala, proč by to nešlo i u nás,“ vysvětluje Veselá a dává tím vlastně najevo, že nesnáší, když někdo říká, že něco nejde.

Manželé Veselí za necelých 20 let ušli dlouhou cestu. Před necelými dvěma lety se přestěhovali do větších prostor v brněnském Biology Parku a museli se poprat jak s přerodem malé firmy ve velkou, tak s odkupováním a sjednocováním klinik pod fond Hartenberg Holding.

A jako ostatní kliniky u nás i oni dostali anonymní nabídky k odkoupení od několika finančních skupin a zahraničních investorů – a stále dostávají.

„Už 10 let dozadu jsme předvídali, že se tohle stane. Globalizace zasáhla už do jiných oborů a bylo jasné, že se to stane i v tom našem. My se ale rozhodli kliniku neprodat, protože máme ještě plány na její rozvoj. A hlavně jsem si pořád říkala: Co bych dělala? Kdybych kliniku prodala, stejně bych si koupila něco jiného,“ říká Veselá, pro kterou bylo důvodem zachování kliniky i to, že v ní pracuje i její dcera, pro kterou je to rovněž srdeční záležitost.

„Musíte si najít svou cestu a my jsme se rozhodli, že chceme působit jako švýcarská manufaktura, která dlouhá léta vyrábí stejnou značku hodinek, pořád se zlepšuje a zdokonaluje a pořád je to ta stejná firma. Děláme to jinak a to je náš benefit,“ říká Veselá, jejíž klinika dělá testování embryí pro dalších asi 30 klinik, přičemž léčených párů se u nich za rok vystřídá kolem 1500.

Fond Hartenberg Holding vnímá Veselá jako jakoukoli jinou konkurenci a říká, že kdyby tady nebyla tato, byla by jiná a že jako každá konkurence je pro ni především hnacím motorem.

„Samozřejmě, přináší to úskalí, ale vždy se snažíme najít cestu a poprat se s tím. Vlastně si myslím, že je tato situace svým způsobem normální. Ve všech odvětvích najdete velké řetězce a pak malé rodinné společnosti, podniky, manufaktury. A je už na každém, jestli si vybere jít do obrovského hotelu, nebo do toho jedinečného, butikového.“

Forbes slavil – 100 let Československa, 101 let od založení Forbesu a dalších 100 let inovací v českém a slovenském byznysu. Kde jinde než ve městě nabitém energií a byznysem.

Do tradičního sídla Forbesu na Páté avenue v New Yorku jsme proto pozvali významné československé podnikatele, jejich americké protějšky, slovenského prezidenta Andreje Kisku a pochopitelně také vnuka zakladatele magazínu Forbes a šéfredaktora Forbes Media Steva Forbese.

Zde několik jeho myšlenek, které v úterý večer zazněly.

O podnikání a budoucnosti

Základem prosperity musí být stálá snaha odstraňovat bariéry v ekonomice. Celní i administrativní překážky v obchodu a podnikání. Ať už máte domácí trh jakkoli velký či malý, vždy z volného obchodu nakonec profitujete.

Spojené státy v tom šly dříve hodně příkladem, proto jsme rostli rychleji než Německo nebo Francie. A věřím, že v tom budeme pokračovat. Hlavně odstranění netarifních bariér v obchodu mezi Evropskou unií a USA by nám všem pomohlo a profitovaly by z toho i Česko a Slovensko.

O změně

Nebojte se jí. Teď je občas moderní říkat, že umělá inteligence a roboti vezmou lidem práci. To je nesmysl. Roboti jsou s námi odjakživa, jen jim tak neříkáme. Úplně první robot bylo kolo. Obyčejné kolo, které lidem umožnilo snadněji pohybovat věcmi. Taky máme robota, kterému se říká pračka nebo traktor. Osvobodil miliony lidí od dřiny.

Jsou to prostě jen věci, které člověk stvořil a které mu slouží. A tak to bude i s dalšími obory a budeme z toho profitovat. Vzniknou nové profese, které si dnes ani neumíme představit.

O tom, co si vzít z byznysu do politiky

Výběr lídrů. Ti jsou potřeba v byznysu i v politice. Lidé, kteří opravdu chtějí a umějí měnit věci. Vezměte si Izrael, osmimilionovou zemi, která se stala technologickou světovou velmocí a inovátorem. Česko a Slovensko také mohou být dynamy svých regionů, jen je potřeba nastavit správně podmínky, které umožní lidem s nejrůznějšími zkušenostmi, s nejrůznějším zázemím, aby povstali a ukázali, co v nich je.

Nebát se experimentovat. Stejně jako v byznysu.

Příkladem může být Silicon Valley. Osm z deseti firem, které tam dnes jsou, tam za rok nenajdete. Probíhá tam neustálá inovace. Přesto láká nejlepší mozky z celého světa. A když máte dobré prostředí, v němž lidé cítí, že mohou věci sami měnit, změní se celá kultura společnosti.

O byznysmenech v politice

Cením si toho, když se politika dělá jako část životní cesty, ne jako kariéra. Ta má být spjata s úplně jinou profesí. Politiku by neměli lidé dělat na full time, ale jen pár let. Pak mají správný pohled, pak udrží dobrou perspektivu.

Na volném trhu platí, že pokud nenabídnete lidem něco, co opravdu chtějí, zkrachujete. V politice to tak bohužel obvykle není a státní organizace a úředníci mají stále tendenci růst a rozšiřovat se. A zároveň přitom zapomínat na to, co je jejich hlavním posláním: tedy sloužit lidem.

O tom, jak se stát miliardářem

Čtěte Forbes.

O příštích 100 letech

Věřím, že díky pokroku technologií a vědy se tady za 100 let zase nějak všichni sejdeme a oslavíme 201. výročí vzniku Forbesu a 200. výročí založení Československa. (smích) Ale to samozřejmě není tak důležité.

Důležitější je to, že bude zachován smysl a principy, na nichž naše společnost stojí. Duch svobody, podpory talentů, využívání možností, a tím i celková prosperita budou zachovány. To je skutečná hodnota a klíč k dobrému životu.

O Československu

Je mi ctí slavit s českými a slovenskými byznysmeny 100. výročí založení Československa. Bylo pro mě vždy velkou inspirací. Vznik Demokratické unie střední Evropy podepsaný Masarykem tady ve Filadelfii, skvělá první republika – to byl opravdový příběh úspěchu a potom obrovská tragédie v roce 1938. Po roce 1989 se naplnila většina příslibů.

Možná jste malí co do počtu lidí, ale z hlediska inspirace a vytrvalosti jste pro mě giganty.

Další fotografie z eventu, kterého se účastnily české a slovenské osobnosti a podnikatelé, včetně Zbyňka Frolíka (Linet), Igora Přerovského (HomeCredit USA), Mariána Bočka (IMP) nebo chirurga Bohdana Pomahače.