Tři dny před hlavním dostihem letošní sezony, 98. Českým derby, ukázali manažeři miliardářského páru Marie a Radovana Vítkových možnou budoucí podobu závodiště ve Velké Chuchli.

Kromě revitalizace dostihové dráhy a hlavní tribuny by měl přibýt parkurový areál, moderní stáje, jezdecké haly a celý prostor by měl začít být podstatně více využíván, tedy navštěvován lidmi.

„Naší ambicí je vytvořit z Velké Chuchle centrum českého jezdeckého sportu s mezinárodním přesahem, ale i místo, které bude rozvíjet komunitní život a stane se přirozenou volbou pro trávení volného času Pražanů. Mělo by to být sportovně-rekreační místo, které bude bavit celou rodinu,“ uvedl na tiskové konferenci šéf Dostihového závodiště Velká Chuchle Martin Pecka.

Čtěte také: Vítek o koupi chuchelského závodiště: vánoční dárek pro Marušku

Příliš detailů ovšem zástupci Marie Vítkové a Radovana Vítka, čtvrtého nejbohatšího Čecha a majitele realitní říše CPI PG, zatím neukázali, byť budoucí investici odhadli na řád stovek milionů korun. Trvat by měla rok a půl až dva a neměla by výrazně omezit pořádání dostihů. Kdy a zda vůbec začne, ovšem teď není jisté.

Martin Pecka totiž podmínil začátek prací získáním všech pozemků pod chuchelským areálem. Jejich většina stále patří státu, respektive státnímu podniku Dostihové závodiště Praha, který je v likvidaci. O jejich osudu tak bude rozhodovat likvidátor Vladimír Čapek, potažmo ministerstvo zemědělství a možná i financí.

„Já se řídím postojem zakladatele podniku, tedy ministerstva zemědělství, a jeho poslední stanovisko bylo neprodávat,“ zopakoval ve čtvrtek Vladimír Čapek v odkazu na loňské prohlášení odcházejícího ministra zemědělství Mariana Jurečky, že se pozemky pod závodištěm prodávat nebudou, aby byly zachovány podmínky pro dostihový sport v Chuchli.

Možná budoucí podoba areálu

Vítkovi říkají, že to je také jejich cíl, ale část lidí upozorňuje na hlavní podnikání Radovana Vítka s obavami, aby nebyly areál nebo jeho části využity například k developerské výstavbě. Aktuální situace je tedy takové opatrné vyčkávání na příchod a postoj nové vlády.

Pokud by totiž chtěl likvidátor prodat pozemky jinak než ve veřejné dražbě, tedy například veřejnou soutěží nebo napřímo, potřebuje k tomu také souhlas ministerstva financí. Zástupci Vítkových jsou proto ve výrocích směrem ke státu zdrženliví a Martin Pecka také neopomněl hovořit o plánech na příští dostihovou sezonu.

Loni každopádně Marie Vítková veřejně deklarovala, že by byla ochotna zaplatit za pozemky až 90 milionů korun. Bylo to ale v době, kdy Vítkovi ještě neovládali klíčovou společnost pořádající dostihy a vlastnící část pozemků a nemovitostí včetně obří tribuny. Zatím noví vlastníci do areálu investovali 6 milionů korun a navýšili počet platících návštěvníků o 15 procent.

Vizualizace nových stájí

„Velká Chuchle je přes 110 let centrem českého dostihového sportu a zaslouží si, aby se jí vrátila někdejší prestiž. Je to úžasné místo v dosahu centra Prahy s báječnou dopravní dostupností, doslova vybízí k rozšíření tradice dostihů o nové populární disciplíny jako parkur nebo drezura a celou řadu dalších společenských událostí. Podporu takového projektu považuji za zcela mimořádnou příležitost, prospěšnou všem Pražanům a návštěvníkům metropole,“ uvedla v tiskové zprávě Marie Vítková, která se setkání s médii osobně nezúčastnila, ale podle Martina Pecky by spolu se svým manželem měla být přítomna nedělnímu dostihu.

Jeho generálním partnerem s hlavní cenou milion korun pro vítěze se letos stala CPI Property Group Radovana Vítka, jenž tento týden pobýval v Tokiu.

Český hokej slaví 110. narozeniny a při té příležitosti mění tvář. Má nový název, nové logo, nový design a nové reprezentační dresy.

Změna byla nutná: hokej dosud neměl symbol na dres, který by mohl právně chránit a vydělávat na něm.

Národní znak, který dosud nosili reprezentanti na dresech, nahradí od nové sezony hlava lva se zlatou korunkou a nápis Czech Republic.

„Dosavadní situace, kdy jsme nakládali s půjčeným státním symbolem, už byla neudržitelná, protože na nás neustále parazitovaly různé subjekty. Uzrál čas identitu po vzoru ostatních hokejových federací zrevidovat a dát do moderního hávu,” říká Tomáš Král, prezident Českého hokeje.

Právě pod touto obchodní značkou bude v rámci změny korporátní identity nově vystupovat Český svaz ledního hokeje.

„Z elitní šestice týmů posledního mistrovství světa jsme byli jediní, kdo neměl unikátní hokejovou značku s národními prvky, kterou bychom si mohli právně chránit,” podotýká generální sekretář svazu Martin Urban s tím, že ke změně vedlo několik důvodů: nesourodé používání log, grafického stylu v rámci jednotlivých projektů, složité názvosloví, zastaralý design a především právní neochránitelnost národního znaku.

Ten ze zákona může používat každý, což se také zhusta dělo a děje. Reprezentační dresy s jmenovkou Jágr nebo Hašek běžně nabízely třeba turistické krámky v centru Prahy nebo obchodní řetězce, přičemž hokejový svaz z toho neměl ani korunu.

S novými dresy s unikátním logem už takové parazitování nebude možné. Jde o podobný postup, jaký před lety zvolil fotbalový svaz. Ten má ve znaku na dresech také lva, konkrétně jeho dvojocasou siluetu.

Velký státní znak, na němž je ve čtvrceném poli dvakrát dvouocasý lev a dvakrát orlice, byl ústředním motivem reprezentačního dresu hokejového týmu posledních 25 let – konkrétně od roku 1993.

Jak šel čas s hokejovým národním dresem

Nové logo je kombinací nápisu Český hokej a obrázku hlavy lva z profilu. „Hříva lva má šest cípů, což je počet hráčů jednoho týmu na ledě. Nechybí motiv puku, který má lev v tlamě,” uvádí Tadeáš Drahorád z kreativní agentury Go4Gold, která je autorem nového logy i korporátní identity.

„Když se podíváte na oko lva, tvarem připomíná tvar ostrova Štvanice – což je místo pro český hokej zcela kultovní, vždyť právě na Štvanici se zrodil první československý titul mistrů světa v roce 1947.”

Čtěte také: Virtuální vychytávka hokejového táty mění tréninky, zkouší ji i v Americe

Vedení hokejového svazu diskutovalo změnu s bývalými i současnými hráči národního týmu. Například bývalý kapitán reprezentace a legendární útočník New Jersey Patrik Eliáš říká: „Člověk je zvyklý za mnoho let vidět něco jiného, musí se na to zadívat trošku víc a být upřímný. Některé věci mi třeba nehrály roli barevně, ale když jsem pak zjistil, proč se dělala změna a co všechno v logu je, pochopil jsem,“ popisuje Eliáš. „Ať děláme, co děláme, je důležité mít identitu a tohle je začátek naší nové identity.“

V nových reprezentačních dresech se hráči seniorského národního týmu poprvé představí v listopadovém zápase proti Švédsku.

Poznejte Prahu očima lidí bez domova, zní už šestým rokem slogan sociálního podniku Pragulic, za kterým stojí podnikatelka Tereza Jurečková a díky kterému můžete poznat stověžatou metropoli ze zcela jiného úhlu pohledu.

Průvodci jsou bezdomovci, kteří zájemce provázejí nevábnými zákoutími hlavního města a se zasvěceným výkladem, zpravidla okořeněným vlastními zkušenostmi, vás vtáhnou do děje pražského podsvětí. Jen v Praze tyto netradiční prohlídky navštívilo za květen přes 1200 lidí.

Čtěte také: Brněnská káva za dobrý skutek spustila vlnu dobra napříč Českem

Teď se netradiční turistika pokusí rozkročit i do dalšího města. Ostravy. Už v pátek 29. června tam v rámci Festivalu v ulicích, který je takovým teaserem na multižánrový  Colours of Ostrava, proběhne první prohlídka ostravskými zákoutími.

„Chtěli jsme zpočátku navázat na různé akce, abychom si na odlišných cílových skupinách vyzkoušeli, zdali to bude fungovat, či ne. Plán samozřejmě je to tam plnohodnotně rozjet,“ říká pro Forbes Tereza, která se před třemi lety zařadila do výběru talentovaných mladých Čechů 30 pod 30.

Tereza Jurečková

Vůbec první návštěvníci těchto netradičních prohlídek s kapacitou kolem 20 lidí je budou moci absolvovat tento pátek a sobotu vždy ve dvou termínech, přičemž cena je stanovena na 150 korun pro dospělého a v rámci „testování“ trhu je možné se přihlásit i zcela zdarma.

„Chtěli jsme vyzkoušet, jestli jsou tamní lidé schopni zaplatit prohlídky, a zjistili jsme, že ano. Placené jsou vybookované a ty zdarma nevybookované,“ pochvaluje si.

Pragulic v Ostravě zpočátku nabídne tři místní průvodce, kteří jsou bez domova či se pohybují na okraji společnosti. Jde o Evžena, Miloše a Julka, který vás zavede do vyloučených lokalit, jako je známé bývalé ghetto v ulici Přednádraží v Ostravě-Přívoze.

A na jejím konci vás vezme do bytu své dcery, kde si návštěvníci budou moci posedět, popovídat, a když na to přijde, tak třeba i zatancovat s její rodinou.

Ostravský průvodce Pragulicu Julek

„Vždy jsem chtěla dělat vyloučené lokality a chtěla jsem lidi brát na večeře k Romům, což mi každý vymlouval. V Ostravě jsme se k tomu nyní přiblížili, aniž bychom to plánovali,“ říká sympatická brunetka, která sama z Ostravy pochází.

Tereza chce novinku otestovat i na zmíněných Colours of Ostrava a dále na největším světovém shromáždění blogerů, vlogerů, tvůrců obsahu o cestování a profesionálů TBEX (The Travel Blog Exchange), konajícím se na konci července.

Až úspěch prohlídek během těchto akcí rozhodne o osudu Pragulicu v Ostravě. Tereza tuší, že nebude turisticky tak atraktivní jako Praha, kde navíc zhruba třetinu tvoří zahraniční turisté.

„Nemůžeme čekat velký zájem od místních obyvatel, budeme muset více tlačit ty přijíždějící. Vše chceme propojit i s cestou a ubytováním a nabídnout komplexní službu,“ doplňuje a zároveň dodává, že Ostravou rozšiřování Pragulicu nemusí skončit. Pokukuje totiž i po Brnu.

„Neříkám, že to tam teď bude na 100 procent, o Ostravě jsem také mluvila tři roky. Ale kdyby vše vyšlo, tak by se to mohlo potkat na podzim,“ opatrně předesílá.

Pražská „superstar“ Pragulicu Karim

Pragulic se do jiných měst zatím podíval jen přes své partnerské organizace, kterým propůjčil značku a know-how. Jde například o Olomouc nebo České Budějovice, kde ale aktivita v posledních měsících v podstatě zamrzla. Koneckonců i v Brně podobné prohlídky vznikly.

„Hrozně ráda bych v budoucnu dělala i Ústí nad Labem,“ dívá se trochu zasněně do daleké budoucnosti.

Pragulic vznikl před necelými šesti lety a navázal na úspěšné zahraniční projekty podobného typu. V Praze má v současné době osm průvodců, kteří za prohlídky dostávají fixní odměny, přičemž nejznámější z nich je Karim.

„Karim je stále naše superstar. Před dvěma měsíci jsme ale zaměstnali Hanuše, který byl ve výkonu trestu za výrobu drog a který je nyní mou osobní hvězdou. Vyprodává prohlídky, aniž by o něm byl jakýkoli mediální výstup,“ říká Tereza na závěr s tím, že nejvíce táhne právě tematika drog a prostituce.

Nový průvodce pražského Pragulicu Hanuš

Foto: Pragulic

Česká národní banka pustila před prázdninami hasicí přístroj na přehřívající se českou ekonomiku.

Zvýšením úrokových sazeb chce ochladit především stále rostoucí ceny nemovitostí a také rychle stoupající mzdy, které mají dokonce vyšší tempo než před 10 lety. Tedy před vypuknutím největší finanční krize od 30. let minulého století.

Základní repo sazba proto vzrostla na jedno procento. Podle všeho to nebude stačit a ještě letos nás čekají další jedno až dvě zvyšování. Ceny prostě rostou rychleji, než je centrálním bankéřům milé. A hlavně nerovnoměrně. V takové situaci je rozhodnutí ČNB logické a moc jiných možností jí nezbývá.

Čtěte také: Silnice stavíme a opravujeme špatně. Brzdí to Česko v ekonomickém růstu?

„Ekonomika se přehřívá, tedy roste rychleji, než je její dlouhodobě udržitelné tempo. Nejvíce je to patrné na dvou místech: na realitním trhu a na trhu práce. Při omezeních na straně nabídky na obou trzích je poptávka příliš vysoká a je nutné ji zchladit vyššími úroky,“ říká hlavní ekonom Deloittu David Marek.

O tom prvním vědí nejvíce developeři a lidé, kteří v poslední době shánějí bydlení. Růst cen nemovitostí nejen v Praze, ale po celém Česku nebere konce a k tomu se přidalo už i zvyšování cen hypoték.

Jejich průměrná sazba se za poslední rok podle Fincentrum Hypoindexu zvýšila o půl procentního bodu, a pryč jsou tak doby, kdy se banky přetahovaly o nové klienty s pětiletou úrokovou sazbou „pod dvě“.

Tento měsíc navíc ČNB omezila maximální výši hypoték v porovnání s hodnotou pořizované nemovitosti. To je úplně v pořádku, předpokládat zdravý vývoj zadlužování společnosti se stoprocentními hypotékami, které ještě banky mnohdy navyšovaly o bonusy na zařizování bydlení, je zcestné.

Developeři hlavně v Praze viní z růstu cen bydlení úředníky, kteří podle nich zbytečně protahují povolovací řízení a výsledkem je dlouhodobý nedostatek bytů. Těch například podle šéfa plánování a rozvoje Prahy chybí v hlavním městě více než 20 tisíc.

Na druhou stranu developerům pochopitelně rostoucí ceny vyhovují, byť často tvrdí opak. Mají totiž vyšší marže a mohou realizovat dražší projekty. Nebo také projekty, u nichž by se v chladnějších časech báli o jejich návratnost. Například ty v horších lokalitách. Teď se prodá prakticky všechno a situace hodně připomíná rozjetý předkrizový rok 2007, po němž přišlo vystřízlivění hlavně u panelákových bytů a bydlení právě v horších lokalitách. Naopak například ceny pozemků se prakticky nehnuly dolů ani v nejhorších krizových letech.

O růstu mezd a zároveň nedostatku pracovníků zase vědí hodně čeští průmyslníci i zahraniční firmy podnikající v ČR. Nedostatek lidí je věčné téma v těchto kruzích už minimálně rok a výsledkem je, že i jinak šetřivé tuzemské společnosti musely sáhnout k mnohdy výraznému navýšení mezd.

To je obvykle navíc taženo společnostmi se zahraniční účastí a je jasné, že pokud například Škoda Auto vyplatí rekordní bonusy a zvýší razantně mzdy, propíše se to do hospodaření firem v celém jejím širokém okolí. Ty na to musejí reagovat a musejí si sáhnout do svých zisků. Proto se minimálně část majitelů českých společností už tak trochu těší na příchod dalšího ochlazení, byť slovo krize by asi použili neradi.

„Už to musí skončit. Nejde najít vlastně nikoho, kdo by byl alespoň trochu kompetentní na jakoukoli práci. A zakázky tlačíme dopředu, protože na jejich zpracování nemáme kapacity,“ uvedl anonymně jeden z českých průmyslníků.

Jinak řečeno by rád vyměnil část zakázek za stabilizaci byznysu. Otázkou samozřejmě je, nakolik je trhem vynucené zvyšování mezd v tuzemských společnostech v pořádku a zda pouze nenapravuje dlouhodobé podhodnocení ceny práce v Česku. Na tom se ekonomové neshodnou. Jedni argumentují malou produktivitou, kterou tuzemská ekonomika takto vyvažuje (spolu s kurzem koruny), druzí zase upozorňují na to, že se za posledních deset patnáct let nepřibližujeme západní Evropě, jak bychom mohli, a že je načase s tím něco udělat.

Co myslíte vy?

Na počátku tohoto příběhu byly velké oči, následná insolvence a pád kdysi největšího lesnického byznysmena Jana Mičánka. Dnes je z toho úspěšný obchodní případ brněnského finančníka a člena žebříčku českých miliardářů Igora Faita.

Řeč je o největší české dřevařské pile v Čáslavi, která je hlavním klenotem společnosti Less & Timber. Tu Igor Fait získal v insolvenci před čtyřmi lety, společně s její dcerou Less & Energy ji stabilizoval, dostal k plnému výkonu a tento týden prodal do rukou ostravského miliardáře Miroslava Kurky a jeho rodinné skupiny Prosperita.

Podle odhadů Forbesu tak Faitův investiční fond Jet 1, pod nějž lesnické firmy patřily, na transakci vydělal zhruba 800 milionů korun.

Čtěte dál: Jet Investment Igora Faita koupil miliardový Benet Automotive

„Dnes jde o zdravou společnost se stabilní a důvěryhodnou pozicí na trhu a dalším potenciálem růstu, která v této fázi rozvoje již potřebuje jiný typ strategického investora s dlouhodobou vizí, kterým Prosperita bezesporu je,“ uvedl k obchodu Igor Fait s tím, že příjmy do fondu dosáhly 6,3násobku počáteční investované částky, a projekt se tak stal jedním z nejúspěšnějších v historii jím řízené společnosti Jet Investment.

Brněnský finančník Igor Fait

Less & Timber patří mezi nejvýznamnější evropské zpracovatele takzvané přesílené jehličnaté kulatiny a producenty lepeného hranolu pro výrobu dřevěných oken a dveří. Vlastní tak pilařské provozy v Čáslavi a Dlouhé Vsi u Sušice s celkovou kapacitou ročního pořezu až 350 tisíc metrů krychlových.

Čáslavská pila je zároveň největším a nejmodernějším pilařským závodem v Česku zaměřeným právě na zpracování tohoto dřeva s unikátní technologií pásových pil řízených počítačem.

Skupina Less Group (firmy Less & Timber a Less & Energy, která vyrábí elektřinu a teplo kogenerací z dřevní biomasy v rámci čáslavské pily) loni dosáhla obratu 1,1 miliardy korun při ukazateli EBITDA přes 150 milionů.

Na straně kupujících stál miliardář Miroslav Kurka s rodinou. Ten od počátku 90. let spolu se svým otcem a dnes už i synem buduje investiční skupinu Prosperita. Jejich investice jdou napříč nemovitostmi, energetikou, slévárenstvím, ale také vínem. Vlastní například České vinařské závody, které dodávají na trh mimo odrůdová vína i slavný Sklepmistr. S Igorem Faitem, jenž nedávno otevřel druhý investiční fond zaměřený na průmysl s názvem Jet 2, do něhož teď hledá spoluinvestory, se znají dlouho.

Původní podnikatelský záměr Jana Mičánka v Čáslavi tak došel po letech naplnění. Uskutečnění pod jeho vedením překazilo vypuknutí finanční krize, do níž se dostal s příliš vysokými dluhy, a také neprůhledné, a tudíž nestabilní rozdělování státních zakázek na těžbu a následné zpracování dřeva vyhlašované Lesy ČR.

Jako by to bylo včera.

Na karlovarských kurtech duní smích Mirka Topolánka, kterému servíruje jeho parťák Marek Dalík. Jen o kousek dál ladí údery prezident Václav Klaus se svým dvorním posunovačem Milanem Velkem. O pár hodin později premiér Topolánek pózuje v rámci charitativní akce fotografům v objetí s vysmátým Martinem Romanem, šéfem největší z velkých státem kontrolovaných firem ČEZ. Na karlovarském golfu září lobbista Roman Janoušek.

I tak v minulosti vypadalo společenské dění během nejvěhlasnější letní akce v Česku, během Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Ale časy se mění. Festival letos definitivně opustil ČEZ, skončila jedna éra.

Čtěte také: Dolaroví miliardáři 2018: Kellner je nejvýše v historii a Gates už není první

Festival v čele s Jiřím Bartoškou se pošťuchuje s prezidentem Milošem Zemanem, vedení ČEZ shodou okolností dostává doporučení se na tamních kolonádách příliš neukazovat. Po letech tak bude mezi festivalovými hosty chybět i generální ředitel Daniel Beneš. Místo nich přicházejí noví partneři a spolu s nimi nová generace podnikatelů, která letošnímu festivalu dodá punc úspěchu a peněz.

Přinášíme přehled, kdo letos bude hostit nejhonosnější večírky, kdo z mocných na ně (zřejmě) přijal pozvání a kdo se naopak omluvil.

Daniel Křetínský

Z velké části to byly peníze jeho firem, které nahradily původní zdroje od polostátního ČEZ. Internetová společnost Mall Group, kde Křetínský patří k největším investorům, se stala jedním z hlavních partnerů festivalu a kromě ní festival podpořila také další Křetínského společnost, průmyslový holding EP Industries.

Workoholik Křetínský osobně ve Varech k vidění ale téměř jistě nebude, podobné akce příliš nemusí, navíc pracovní vytížení mu to neumožní. Chybět bude i na velké party svého Mall.cz v sobotu 30. června. Zastupovat ho bude jeho mediální a PR manažer Daniel Častvaj a generální ředitel EP Industries Jiří Nováček.

Jakub Havrlant

Internetový podnikatel a zakladatel Rockaway Capital ve Varech není poprvé, ale letos bude reprezentovat jednoho z největších partnerů festivalu. Obchodní galerie Mall.cz, kterou Havrlant z pozice generálního ředitele vede, letos převzala prapor po ČEZ a dodala potřebné miliony festivalové pokladně.

Sám Havrlant osobně bude hlavním hostitelem také na velké sobotní party Mall.cz. Firma zde chce rovněž představit svou novou internetovou televizi.

Změna sponzorů s sebou nese také obměnu kategorie hostů, kteří na festival zamíří. A neoficiální hlasy hovoří o tom, že vedení festivalu jen tleská. Znamená to totiž méně „povinných“ politických figur na guestlistech, zato více lidí z mladého digitálního byznysu i investičního světa.

Karel Komárek

Komárek s manželkou Štěpánkou na poslední party KKCG ve Varech v roce 2015

Třetí nejbohatší Čech patří mezi festivalové matadory. Jeho skupina KKCG je dlouholetým partnerem festivalu, sám Komárek se ženou Štěpánkou jsou tradičními návštěvníky a nebude tomu jinak ani letos.

Po třech letech navíc skupina Karla Komárka pořádá vlastní opulentní party pro 500 hostů v prostorách hlavní kolonády s velkou hudební videoprojekcí a vybranou společností.

Pavel Hubáček

Také nenápadný olomoucký miliardář patří k nové generaci hybatelů zdejšího festivalového prostředí. Žádná z jeho firem ze skupiny Unicapital ani jeho banka Creditas sice mezi oficiálními partnery nefigurují, to mu ale vadit nemusí.

On totiž bude hostit ty nejvybranější akce a noční afterparty ve slavném Becher’s Baru. Hubáček totiž loni koupil od televizního magnáta Ivana Zacha a jeho společníků slavný Grandhotel Pupp, kde přespávají ty největší hvězdy festivalu a jehož součástí je právě zmiňovaný luxusní bar. Znalci dobře vědí, že všechny důležité večírky končí právě tam.

Milan Kratina, Zdeněk Šoustal

Milan Kratina

Do festivalového dění letos vtrhla také dravá skupina Accolade, investor do nájemních průmyslových nemovitostí ve střední Evropě s hodnotou aktiv kolem 13 miliard korun. Skupina, kterou rovným dílem ovládají podnikatelé Milan Kratina a Zdeněk Šoustal, se zařadila po bok Vodafonu, Mall.cz a Innogy mezi hlavní partnery letošního ročníku.

Také Accolade chystá společenskou akci na závěr festivalu. V pátek uvítá vzácné hosty v Becherově vile ve spolupráci s časopisem Forbes.

Andrej Babiš

Vztah Andreje Babiše k filmovému festivalu není jednoznačný. Ještě když byl ministrem financí, znervóznila Bartoškův tým debata o budoucnosti Hotelu Thermal, který patří právě pod resort financí. Situace se ale uklidnila, Babiš navíc podporoval filmové pobídky, a tak se mezi filmaři těší slušné oblibě.

Na festivalu se pravidelně objevuje a na rozdíl od enklávy kolem prezidenta Zemana od něj nedává ruce pryč ani letos, jakožto ministerský předseda. Očekává se, že se ve Varech na pár dní objeví – na akci Unipetrolu má jednat se zástupci polské vlády.

Jiří Šmejc

Karlovarský patriot a místní rodák sice na večírky příliš není, ale v případě karlovarského filmového festivalu už v minulosti udělal výjimku.

Nadace Sirius, kterou vede a kterou založil společně s Petrem Kellnerem a Patrikem Tkáčem, je už třetím rokem partnerem festivalového projektu Lidé odvedle, v jehož rámci se promítají filmy s tematikou handicapovaných lidí.

Jiří Šmejc se projekce i přidružených charitativních akcí osobně zúčastnil loni, letos však z pracovních důvodů ve Varech nebude.

Daniel Beneš a ČEZ

Po odchodu energetické společnosti se z festivalových kuloárů stáhnou také lidé s ČEZ spojení. Po letech nepřijede šéf Daniel Beneš. Jeho předchůdce Martin Roman nejezdí už několikátým rokem.

Není vyloučeno, že někteří z manažerů firmy se přece jen v Karlových Varech objeví v rámci některé z privátních akcí, ale vedení společnosti prý svým nejvýše postaveným manažerům doporučilo se ve Varech letos příliš neukazovat.

Hodně dlouho přemýšlel, zvažoval pro a proti. Rozhodnout se a přesunout výrobu kol z Číny do Česka chtělo hodně odvahy. Dnes je za to Lukáš Bárta, šéf rodinné firmy BP Lumen (známější pod značkou kol Apache), šťastný. Vypadá to, že díky tomuhle rozhodnutí firma raketově poroste. V Evropské unii se totiž chystá antidumping na elektrokola vyráběná v Číně.

A právě v tom vidí pro Apache velkou příležitost. Ale popořadě.

Čtěte také: Tesla na dvou kolech. Moravská firma z vepřína dobývá svět elektromotocyklů

„Někdy loni v květnu jsme tady vyrobili první kolo. Neměli jsme s tím žádné zkušenosti, tak to bylo zkraje docela bláznivé, ale podařilo se. Důvodů, proč jsme do toho šli, bylo hodně,“ říká Bárta.

Lukáš Bárta

Sedí za stolem v sídle firmy v Úpici nedaleko Trutnova a dále vysvětluje. „Máme tady větší kontrolu nad kvalitou, jsme flexibilnější s výrobou, lépe si pohlídáme přepravu.“

Velkou roli hraje navíc ještě jeden faktor: Češi na výrobu v Česku stále víc slyší. Loni tak firma, která je na trhu od roku 1991 a která původně fungovala jako velkoobchod, vyrobila v hale bývalé textilky v Úpici prvních asi tisíc elektrokol. Zkušební výroba se osvědčila a letos dosáhne asi desetinásobku.

Až do loňského roku přitom Apache fungoval podobně jako většina ostatních evropských značek: zadával si vlastní design, specifikace a kola si nechával vyrábět a dovážel je z Číny. Před dvěma lety ale padlo už zmíněné klíčové rozhodnutí: začít s vlastní montáží kol přímo v Úpici.

Loni na podzim se pak objevily první zprávy o tom, že se v EU chystá antidumping na elektrokola z Číny. V praxi to nejspíš bude znamenat zhruba 30procentní zdanění, a tudíž i výrazné zdražení kol dovážených z Číny. Právě v tom vidí v Apachi velkou příležitost.

„Už jednáme s dalšími značkami, které vyrábějí v Číně, že bychom pro ně kola montovali tady v Úpici,“ říká Bárta s tím, že jde o firmy z Francie, Belgie, Dánska nebo například ze Švédska.

V hale bývalého Texlanu jsou na stojanech připevněné rámy kol, několik zaměstnanců je zrovna kontroluje, než se posunou s montáží dál. Letos tady chtějí vyrobit téměř 10 tisíc kol, Bárta ale počítá s dalším výrazným navýšením kapacity výroby. Ročně by mohli dělat až 45 tisíc kol.

Věří, že se mu podaří takovou kapacitu naplnit právě zakázkovou výrobou pro západní firmy. „Na trhu se teď děje něco, co tu není každý rok. Všichni hledají náhradní řešení kvůli Číně a Evropa je jednou z možností. Kdo bude připravený, může získat z koláče svůj díl. A u toho chceme být i my,“ říká Bárta.

Ve firmě, kterou založil jeho otec Pavel se svým společníkem Vladimírem Pitašem, pracuje už od střední školy. Dnes tady zaměstnává skoro čtyři desítky lidí a nejspíš k nim brzy přibudou další. Loni firma dosáhla zhruba 230 milionů korun obratu, letos čeká další růst prodejů.

(Zleva doprava) Vladimír Pitaš, Lukáš a Pavel Bártovi

Stojí za ním hlavně rostoucí poptávka po elektrokolech, která už dnes tvoří skoro 90 procent prodeje. „Je to obrovský fenomén. Spousta lidí, kteří bývali jejich zapřisáhlými odpůrci, si je dnes pořizuje. Nejsou to zdaleka jen senioři, ale i mladí lidé,“ říká Bárta s tím, že Apache se dosud soustředil hlavně na český a slovenský trh, nyní se ale chystá zaměřit i na export. První na řadě je Polsko, Rakousko a Chorvatsko.

Plánů má ještě víc. „Začínáme spolupracovat s jednou univerzitou, máme totiž ambici vlastního vývoje kol,“ naznačuje plány.

Ačkoli se totiž běžně mluví o výrobě kol v Česku, v naprosté většině případů jde spíš o montáž jednotlivých dílů, které sem jsou dováženy ze zahraničí.

„Můj osobní cíl je přijít na trh s elektrokolem, které tady bude nejen smontováno, ale i vyrobeno,“ dodává na závěr.

Foto: Jan Schejbal

Filip Novák stál se svou mámou v kuchyni v Moravské Třebové, ona vařila přesnídávku pro jednu ze svých vnuček a řešila, co bude dělat. Bylo jí 50, byla bez zaměstnání a měla problém sehnat nové. „Tak jsem jí řekl, ať dělá to, co umí nejlíp, co ji baví a co dělá celý život. Ať vaří.“

Čtěte také: Ve 46 letech se naučila vyrábět zmrzlinu a okouzlila jí celé Česko

Tak vzpomíná dnes čtyřiatřicetiletý Novák na moment, kdy se rozhodl, že pro svoji mámu založí značku „Delikatesky od naší mámy“.

Lenka Sedlářová tak začala vyrábět ve větším paštiky, nakládané levandulové hermelíny, marmelády a další věci, které dělávala pro rodinu, a se synem je začali prodávat na farmářských trzích po Praze i okolí. Po roce je postupně oslovily s nabídkou prodávat i u nich obchody Sklizeno a Náš grunt. A pak všechno nabralo úplně jiné obrátky.

Lenka Sedlářová

Od první vyrobené dávky tento rok uběhlo už pět let a Delikatesky se za tu dobu přetransformovaly ze stánku na farmářských trzích do cateringové společnosti, která je známá především svými burgery, kuřetem à la kohout nebo datlemi s kozím sýrem.

A daří se jim. Průměrně obstarávají až tři eventy týdně po celém Česku, zaměstnávají celou rodinu a několik dalších žen a matek z Moravské Třebové, které mají problém nají práci kvůli vyššímu věku nebo rodinné situaci.

„Původně to ale opravdu byl jenom nápad, jak mamce pomoct. Pustili jsme se do toho a neřešili jsme, co z toho může být,“ vzpomíná na začátky firmy Filip Novák, který o sobě dal vědět i coby český make-up artista, jenž pracoval pro italský Vogue, Vivienne Westwood, Cirque de Soleil a byl i školícím supervizorem pro společnosti Mac a Douglas.

Filip Novák

První zlom pro jeho „projekt pro mámu“, jak Delikateskám pořád občas říká, přišel po roce a půl. Tehdy se mu ozvala jeho známá, která měla jejich výrobky v oblibě, s tím, že pořádá event v Lucerně a že by chtěla, aby Delikatesky zajistily catering pro 200 lidí.

„Seděli jsme s mámou v kuchyni a přemýšleli jsme, jestli to zvládneme. Nic podobného jsme předtím nedělali. Nakonec jsme si ale řekli, že to zkusíme, zainteresovali jsme celou rodinu, máminy a sestřiny kamarádky, a i když jsme nevěděli, jak na to, naše houževnatost nás držela pohromadě,“ směje se dnes, kdy už jeho rodinná firma spolehlivě funguje.

„Pracovali jsme dva dny v kuse a byli jsme tak trochu jako ovečky vypuštěné na pastvu, které se dívají, co bude. Například se nám pokazil jeden chod, ale my jsme se z toho poučili a myslím, že na schopnosti učit se ze zkušeností stavíme dodnes,“ dodává pyšně.

Jejich „catering trochu jinak“ je stále založený na klasických a upravených receptech toho, co Lenka Sedlářová vždy vařila. Jen bylo potřeba zvětšit prostory na vaření, Sedlářová se proto nejdřív přesunula z jedné kuchyně do dvou a nakonec přípravna jídel zabrala i někdejší garáž a sklep rodinného domu na západní Moravě.

S růstem nabídek a referencí začal Filip Novák nakonec omezovat svou práci v módním průmyslu a rozhodl se Delikateskám, stejně jako celá jeho rodina, věnovat víc. Tento rok budou například opět zajišťovat gastro zónu letošního Designbloku, o který se před nimi starala síť Ambiente.

„Po prvních nabídkách jsme mohli catering rozjet ve velkém, ale já jsem se nechtěl zadlužit. Říkal jsem si, že na to půjdeme postupně a uděláme maximum pro to, abychom se rozrostli. Dnes už máme vše vlastní, od grilu až po cateringové stoly.“

Filip Novák tím naráží na to, že rostou každým rokem o dvojnásobek roku předcházejícího, přičemž tento rok dosáhli tržeb minulého roku, které se pohybovaly v řádech nižších jednotek milionů korun, už v květnu, ještě před začátkem samotné svatební sezóny.

A co dál? Momentálně se dívají po prostoru v Praze pro vlastní kantýnu, ve které by catering nejen připravovali, ale také by fungovala jako klasická restaurace.

Jmenuje se Travel A la carte (TAC) a měla by ve vašem mobilu obsáhnout vše, co s cestováním souvisí. Stojí za ní peníze Ivany Tykač, realitní investorky a manželky jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače. A hlavně nápad jejích dcer.

Čtěte také: Miliardáři si vyměnili největší českou pilu. Igor Fait prodával Kurkovým 

Nová aplikace, která bude v průběhu dvou týdnů ke stažení pro všechny systémy, vznikala téměř dva roky v Česku, ale také v Indii a v Číně. Její ambicí je, aby přes ni uživatel objednal vše, co potřebuje ke své cestě. Od letenek a ubytování až po nejrůznější kulturní či sportovní atrakce na místě. A zároveň aby přes ni všechny výdaje spojené s cestováním také zaplatil. Tím je zatím podle svých tvůrců ojedinělá.

„Často cestujeme a často se nám na cestách něco děje. Ztrácíme doklady, potvrzení, různé vstupenky a tak,“ směje se Ivana Hronová, druhá nejstarší dcera Ivany Tykač, kterou proto napadlo, že by bylo ideální mít vše na jednom místě. V mobilu, v jedné aplikaci.

Ivana Tykač

Nápad rozpracovala se svou starší sestrou Olgou Grillovou, která se zaměřila na byznysplán, zatímco Ivana Hronová hlídala technickou stránku věci. Postupně se kolem nich nabalil tým vývojářů v Indii, pekingská firma Eigpay zabývající se platební bránou (pracuje i pro Alibabu) a marketing začala obstarávat třetí spoluzakladatelka projektu Kim Najman.

Ivana Tykač nainvestovala do aplikace, která byla včera na letňanském letišti slavnostně puštěna do testovacího provozu, zhruba pět milionů korun.

„Chtěla jsem podpořit mladé ženy ve vývoji technologií, což je momentálně hodně maskulinní obor. Já a moje rodina hodně cestujeme, takže aplikace, která vám zajistí na pár kliknutí hotel, let a třeba i průvodce včetně jejich platby na jedné platformě, je ohromnou úsporou času. A navíc ji zvládnu lehce ovládat i já, která nejsem velkým  přítelem s IT,“ vzkázala Ivana Tykač.

Aplikace po přihlášení nabídne uživateli také zadání orientačního rozpočtu, který chce na cestu utratit, a potom si může začít vyhledávat spojení, ubytování či zábavu.

Právě na celém řetězci zakladatelky TAC staví své plány a po spuštění bude k dispozici plánování cest do několika stovek měst po celém světě. Potřebná data partnersky poskytuje server Innstant Travel, vyhledávání letenek zase české Kiwi.

Součástí aplikace je i elektronická peněženka. Uživatel bude mít možnost zaplatit jak kartou, tak přes peněženku, do které si nahraje peníze. Z peněženky pak bude moci i posílat peníze jiným uživatelům aplikace nebo do budoucna nakupovat  zboží přes QR kódy, které jsou oblíbené hlavně v Asii. Čím více bude peněženku používat, tím více má získávat bodů ve službě TACPay a za ně zase slevy na zájezdy.

„Časem chceme funkce dále rozšiřovat. Například o chat mezi uživateli. A chceme se také pokusit navázat spolupráci s telekomunikačními operátory, aby lidé, kteří přijedou do cizí země, mohli nakoupit přes naši aplikaci hovory či data za stejné ceny, jaké mají místní,“ vysvětluje Ivana Hronová.

Připravená je pochopitelně také zákaznická podpora, kterou zatím čítají tři lidé, ale růst by měla spolu s rozšiřováním TAC. Byznysově chce aplikace žít z poplatků ze zprostředkovaných služeb a nejprve se zaměří na univerzity a vůbec mladší cestovatele, mezi nimiž by se chtěla šířit přes sociální sítě.

Do půl roku je v plánu zprostředkovat půl milionu transakcí. Ivana Hronová nevylučuje, že by časem mohly přibrat strategického investora, který by aplikaci otevřel možnost posunout se technologicky či byznysově dál.

O zakladatelkách:

Ivana Hronová

Výkonná ředitelka a spoluzakladatelka Travel A la Carte. Zároveň vede marketingovou agenturu Arta & Design, u jejíhož zrodu také stála. Studovala francouzské lyceum v Praze a techniku na École Polytechnique de Lausanne.

Olga Grillová

Pracovala jako konzultantka v českém EY, poslední rok vede společnost Empirent, která poskytuje krátkodobé luxusní ubytování v Praze a zastřešuje také české realitní investice Pavla a Ivany Tykačových. Studovala ekonomii v Nizozemsku na Utrecht University a finance na International University of Monaco.

Kim Najman

Má zkušenosti z hoteliérství a cestovního ruchu, pracovala pro hotel Grand Hyatt Kuala Lumpur nebo jako marketingová manažerka letecké platformy AvBuyer. Obor hospitality studovala také ve švýcarském Montreux. Má švédsko-nizozemské kořeny, ale vyrůstala v Praze.

Brněnský startup Legito se nikdy netajil tím, že v tom, co dělá – v automatizovaném vytváření smluv, abyste nemuseli neustále vypisovat ty samé kolem dokola -, chce být nejlepší. A daří se mu to. Za rok a půl z 10 zemí expandovali do dalších 15 a počet jejich uživatelů vzrostl z 18 tisíc na 65 tisíc.

Čtěte také: Smlouva na míru za deset minut a pár korun. Češi jsou advokáty půl Evropy

Jejich platformu využívají například PwC, Kiwi.com, Havel & Partners nebo Kinstellar. Ale hlavně, mají za sebou tříměsíční pobyt v New Yorku, kde díky projektu Czech Accelerator rozjeli americkou pobočku, která jim může přinést další klienty v Evropě, Americe, ale třeba také v Austrálii, odkud mají o svou službu první zájemce. 

Zakladatel Legita Ondřej Materna teď pro Forbes.cz shrnul to nejdůležitější, co se v Americe naučili. 

1. Nikdo na vás nebude mít příliš času

Lidé si tady mnohem více váží svého času a vědí, jakou má hodnotu. Na rozdíl od Evropy vám nikdo nedá hodinu na prezentaci a my jsme tu naši museli z hodiny zkrátit na 15 minut.

Museli jsme ji z gruntu předělat „po americku“, což znamenalo zejména používat americkou angličtinu, americký styl vyjadřování, méně se soustředit na popis a přidat více emocí a příběhů se šťastným koncem.

Kdybychom neměli americkou poradkyni, nikdy bychom tohle sami nezvládli. Trvalo nám hodiny a hodiny, než jsme dali těch pouhých 15 minut prezentace dohromady.

Určitě se to ale vyplatí, když si vezmete, co můžete díky 15 minutám, které vám potenciální zákazník věnuje, získat.

Newyorský tým Legita – zleva William Michael Harvan, David Němec, Ondřej Materna a Dana Brhelová 

 2. Využívejte místní zdroje

Nejlepší rozhodnutí, které jsme udělali, bylo, že jsme hned při otevření kanceláře najali zkušeného obchodního zástupce přímo z New Yorku. Díky tomu máme několikanásobně více obchodních příležitostí, než kdybychom začínali sami od nuly.

S ním jsme se potkali na místní konferenci Legal Tech New York, kde byl jako zástupce jiné firmy a slovo dalo slovo. Konference a meetupy jsou proto nejlepším způsobem, jak proniknout do místní komunity.

Setkání v oboru jsme si hledali například přes Meetup.com, LinkedIn nebo jsme sledovali hashtagy na Twitteru. Tak se nám podařilo dostat do neveřejných skupin na aplikaci Slack, kde už jsme našli veškeré důležité informace.

3. Zveličujte a pracujte tvrdě

Ve Státech se v marketingové komunikaci každá drobnost nebo malý úspěch pro získání zákazníků obrovsky zveličují. S tím jsme se s naší evropskou povahou zpočátku potýkali a v porovnání s prezentacemi amerických firem jsme působili přehnaně skromně.

A i když jsem s tím měl trochu osobní problém, v prezentacích a obecně v komunikaci jsme nakonec přidali více hyperbol a „success stories“, které byly výrazně zjednodušené.

Navíc nás překvapilo to, jak tvrdě naši kolegové pracovali, například náš obchodní šéf William absolvoval všechny meetingy i se zlomenou nohou. A to, co očekávají od sebe, očekávají i od vás. Choďte proto do práce včas a neodcházejte dřív než oni.

4. Své služby propracujte a poskytujte ihned

Sebe a své produkty prodávejte pořád, 24 hodin denně. Ve Státech totiž nerozdělují pracovní a soukromý čas. Je opravdová výjimka, že by s vámi šel po práci na drink někdo jen tak, protože si chce popovídat – většinou se vám bude snažit prodat své služby.

Prodej a marketing jsou v USA obrovsky propracované, a proto jsme se v tomto ohledu mnohé naučili. Například jsme vypracovali obchodní procesy do takových detailů, o kterých jsem předtím ani nevěděl, že existují.

Začali jsme například používat kvalitní CRM systémy, ve kterých evidujeme veškeré maličkosti, vyhodnocujeme je a podle nich volíme strategii. O nich jsme věděli už před odjezdem do Států, ale teprve až pobyt tam nám ukázal konkrétní příklady, proč je důležité je využívat. To nás motivovalo z nich udělat prioritu.

Co se týká kvality služeb, ta se očekává stejná jako u nás, jen v USA očekávají všechno mnohem rychleji, v podstatě ihned. Například když si někdo objednal ukázku aplikace nebo zkušební účet přes náš web, tak jsme mu psali a zároveň volali ihned. Ne další den, ne za pár hodin, ale hned bez ohledu na to, kolik je zrovna hodin nebo jestli je člověk v metru.

Když jsme se ozvali později, už si nás nepamatovali, sehnali si jiné řešení nebo jsme je už nikdy nezastihli. Navíc tady příliš nefunguje oslovování přes e-mail, nejlepší je vždy zavolat nebo zkombinovat telefonát a e-mail.

Avast je nejlepší příklad budování kapitalismu u nás. Bez privatizace, dotací a lumpáren ho Eduard Kučera a Pavel Baudiš z jedné víkendové bokovky vypiplali v obří společnost, která dělá nejpoužívanější český výrobek na světě. Na svém počítači nebo mobilu ho má 435 milionů uživatelů. To je víc, než má Twitter nebo Pinterest.

Čtěte také: Pavel Baudiš z Avastu je novým Čechem mezi dolarovými miliardáři 

Z původně antivirové společnosti se během 30 let stala „plnotučná“ kyberbezpečnostní firma, která umí nejen chránit, ale i perfektně vydělávat. V loňském roce měla tržby 780 milionů dolarů (16 miliard korun) a zisk měřený přes EBITDA 451 milionů dolarů (více než devět miliard korun). A letos na sebe Avast upozornil největším technologickým IPO v Evropě, to když na jaře vstoupil na londýnskou burzu a investoři ho ocenili téměř na 70 miliard korun.

Osmapadesátiletý Pavel Baudiš a o sedm let starší Eduard Kučera tak patří mezi desítku nejbohatších Čechů, přičemž první jmenovaný se díky londýnskému úpisu zařadil dokonce mezi dolarové miliardáře. Tihle dva spolu dělají přes 30 let a vybudovali byznys, který nyní zaměstnává 1700 lidí. Baudiš je vyšší a mluví tiše, zatímco o poznání temperamentnějšího Kučery je všude plno. Jejich společný recept na úspěch? Najdete ho v těchto 10 myšlenkách.

1. „Snadno si přiznáme, že jsme na něco staří. Jako novinář můžete dobře psát třeba v sedmdesáti. Ale programátoři po třicítce? Těžko. A po čtyřicítce? Absurdní. To už musíte být jen šéf.“

2. „Dneska to je tak, že my tady v kanceláři nemusíme sedět, ale sedíme. Podívejte, tuhle strukturu dvou stolů proti sobě uspořádaných do ‚L‘ a s židlí v čele pro zaměstnance jako takový ‚kobereček‘ tu máme už od roku 1997.“

3. „Musím říct, že jsme najali správné lidi, protože management zvládl rychlou proměnu z malé firmy na velkou. Když jsme se v roce 2010 stěhovali do Trianonu na Budějovické, bylo nás 78. A když jsme se před dvěma lety přesunuli sem do budovy Enterprise na Pankráci, bylo nás už 550. To je obrovská změna.“

4. „Dlouhodobá vize Avastu? Aby to byla úspěšná společnost schopná chránit uživatele. Aby se rozvíjela i mimo základní platformy, tedy počítače s Windows – jde hlavně o mobilní telefony. Bezpečnostní hrozby se mění, tak abychom byli schopni na ně reagovat.“

5. „Už před několika lety jsme vyhlásili, že nemůžeme používat slovo ‚antivir‘. To je hrozně malinká část toho, co děláme. Z antiviru jsme vzešli a ta nálepka nám a všem velkým bezpečnostním firmám, jako je Symantech nebo McAfee, zůstane, i když naše bezpečnostní řešení jsou mnohem širší.“

6. „Dlouhá léta jsme zaměstnancům dávali malé platy, protože můžou dělat věc, která slouží stovkám milionů lidí.“

7. „Zodpovědnost souvisí s pocitem slasti, že to používá tolik lidí.“

8. „Na představenstvu neřešíme, jestli máme někoho porazit, nebo zadupat do země. Řeší se, jak zlepšit službu, jak mít více zákazníků a jak je monetizovat.“

9. „Žijeme životem obyčejných lidí. Bydlím na Žižkově a chodím běžně do samoobsluhy na nákup.“

10. „My jsme postarší, nás už nic nežene. Kráčíme pomalu vpřed.“

Červencový Forbes seženete od středy v každé dobré trafice anebo v našem e-shopu

Na vinných degustacích a pop-upech, které s přáteli tak rád a často pořádá, by vás možná ani nenapadlo, že by zrovna on měl doporučit, jaké další víno stojí za to ochutnat a co zrovna letí v newyorských, pařížských nebo kodaňských wine barech.

Nejdřív jej totiž uvidíte, jak stojí za dýdžejským pultem a kroutí kontrolery mixáku, aby zpříjemnil atmosféru a houseovými rytmy často i rozvlnil boky návštěvníků.

Čtěte také: Vína, která druží. Jak díky společné vášni vznikly neotřelé degustace

Chyba lávky. Za slupkou dýdžeje se totiž schovává vinař, a hlavně dovozce vína Marko Jelić, který pod značkou WineGeek.cz dodává vína nejen do českých vinných barů, kaváren či bister, ale i do těch nejlepších restaurací oceněných michelinskou hvězdou.

„Nejdřív jsem měl pocit, že firma má rychle růst. Chtěl jsem přibírat kolegy, vytvořit silnou distribuci. To je tak, když kolem vás kamarádi rozjíždejí startupy a růst je hlavním měřítkem úspěchu,“ směje se třiatřicetiletý Marko ve svém malém vinařském království ve středočeském Mělníku, kam se před čtyřmi lety přestěhoval, našel si i menší vinici a nyní mu v jedné z garáží, která mu nahrazuje klasický vinný sklípek, tiše zrají vína různých odrůd a chutí.

„V průběhu jsem si ale uvědomil, že cesta čísel a tabulek není pro mě ta správná. Že úspěch stojí na dobrých vztazích a přátelství s odběrateli i dodavateli, etice a vědomí toho, že co dělám, se mi vždy vrací,“ říká skromný muž a zároveň velký vyznavač a propagátor přírodních, či chcete-li naturálních vín.

Je to jistě i tím, že Marko pochází ze Srbska, kde jeho otec po občanské válce založil vinařství. Dnes tam jeho rodina má asi 20 hektarů vinic s roční produkcí kolem 100 tisíc lahví v závislosti na sezonních podmínkách.

Vinařství bylo dokonce v loňském roce v Srbsku zvoleno nejlepším vinařstvím roku a oceněno za propagaci šetrných postupů a lokálních odrůd. A právě i naturální vína tam Jelićovým v některých sudech dozrávají.

„Při jejich výrobě jde zkrátka o to, co nejmíň pokazit potenciál přírody, využít možností samotného hroznu bez chemického make-upu,“ začíná vysvětlovat.

„Vinice by měla být alespoň v biorežimu, ať už certifikovaném, nebo bez certifikace. Ve sklepě se pak dá říct, že u přírodních vín od fáze hroznu není třeba přidávat vůbec žádná aditiva kromě trošky oxidu siřičitého, který mimochodem má v sobě drtivá většina vín už přirozeně z procesu fermentace, důležité je to s ním nepřehnat,“ popisuje hlavní charakteristiky.

Zářným příkladem jsou přírodní vína od vinaře Jakuba Nováka z Tasovic na Znojemsku, který patří k jednomu za čtyř moravských dodavatelů Marka. Tato vína zrovna během rozhovoru degustujeme. Stejně tak se děje i v newyorském Eleven Madison Parku, nejlepší restauraci světa za rok 2017, nebo v Kodani či Amsterdamu, kde Novákova vína též rozlévají.

Sám Marko další lahve od různých vinařů, jako jsou Von Winning, Claus Preisinger, Radikon, Matassa, Sextant nebo Yann Durieux, v Česku dodává nejen do nejluxusnějších pražských podniků La Degustation Bohême Bourgeoise, Eska, Aromi či barů Bokovka a Vinograf, ale i do menších gastrozastávek v Mělníku, Táboře nebo Písku. Na seznamu odběratelů nechybí ani olomoucký hit Entrée Restaurant.

Marko, který je dnes také jedním z týmu pořadatelů oblíbených wine pop-up akcí pod označením Družstvo, si během pěti let našel síť partnerů vinařů z různých koutů Evropy, nejčastěji pak z Německa, Rakouska, Francie, Slovinska nebo Itálie. Pomohla mu k tomu i studia vinařského oboru na univerzitě v italském Udine.

„Když tam potkáte 18leté kluky, kteří mají za sebou čtyři sklizně a v podstatě jsou připravení sami řídit produkci, je to velmi inspirativní,“ říká. Marko se skrze přátelství začal dostávat k tamním slavným rodinným vinařstvím, od nich zase k dalším a dalším, poznal jejich příběhy a ty vždy i s několika lahvemi přivezl do Česka mezi své přátele. A přes vyšší cenu se po nich hned zaprášilo.

„Dostali vína, která tu nikdo neznal, a navíc s autentickým příběhem – z jakého terroiru ty hrozny vyrostly, jaký má ten vinař charakter a jaké jsou jeho životní postoje, jaká je atmosféra jeho sklepa, zda má vinařova práce přesah na celý region a tak dále,“ vysvětluje. A i pro tento trochu odlišný a nenásilný přístup k prodeji začaly záhy od someliérů přicházet většinou pozitivní reakce.

První dva roky rozjezdu byly hlavně o přežívání, ale dnes už Marko nemusí dělat vinného marketéra a zároveň vozit vína v kufru svého kombíku. Na to už má kamiony, které ročně přes hranice převezou miliony korun – ve víně. V jejich útrobách jsou zejména přírodní vína, která patří k hlavnímu portfoliu WineGeeku. Jejich cena začíná na 200 korunách, za ta dražší ale zaplatíte i tisíce za lahev.

„Je to stále alternativa, vinic producentů naturálních vín je nesrovnatelně méně než klasických, nejde o velkou produkci a výnosy jsou mnohem menší. Proto práce vinaře stojí víc peněz a úsilí.“

I když je chuť přírodních vín pestřejší, pro někoho může být až příliš „jiná“ a intenzivní, a mnoho lidí s k nim proto musí najít cestu. Možná i proto naturální vína tvoří sotva zlomek procenta z celkového trhu, zatímco certifikovaná bio vína mohou dnes podle některých odhadů tvořit až kolem pěti procent světové produkce.

Trend je ale vzrůstající, možná i díky netradičním „oranžovým“ vínům, nad jejichž charakteristickou barvou získanou delší macerací se slupkami se zatím nemálo konzumentů podivuje.

„Do Česka to teprve přichází a mainstream si pomalu zvyká. Dokonce i v otevřenějším Rakousku byl před dvěma lety poprask, když se tam nejlepším vinařem roku stal producent právě naturálních vín Christian Tschida z Burgenlandu, který byl slavnější v USA či v Kodani než doma,“ vzpomíná Marko, který právě na dánské hlavní město nedá dopustit.

„Kodaň je dnes novou Mekkou moderní gastronomie, která by měla být pro ostatní příkladem v trvalé udržitelnosti a ohleduplnosti ke všemu a všem. Důraz na lokální a sezonní suroviny, odpovědný přístup, ideálně si vše pěstovat, nakládat nebo kvasit sami, spokojení zaměstnanci… V tamních podnicích je vlastně těžké si objednat jiné víno než naturální, a právě Tschidova vína na lístku špičkové restaurace proto málokdy chybí,“ dělí se o zkušenosti.

I když v portfoliu WineGeeku nenaleznete například sladká vína, není to tak, že by Marko bral ta naturální jako nějakou mantru. V byznysu i v životě totiž prosazuje, a hlavně praktikuje lidský přístup.

„Co mi chutná a co sám rád piju, to prodávám těm, kdo projeví zájem, a velmi rád jim k naturálním vínům a celé filozofii povím víc, ale jistou dobu už nikoho o ničem nepřesvědčuji, protože bioelitářství je celé věci jen na škodu a nepovažuji ho za pozitivní,“ říká.

„Nehodnotím nikoho za to, že pije víno konvenčních značek nebo stáčenou Pálavu. Pokud mu takové víno udělá radost a pokud mu to chutná, je to úplně v pořádku a je to jen jeho věc,“ uzavírá.

Foto: Jan Strouhal

Americká společnost Mike‘s Hard Lemonade se minulý rok stala nejrychleji rostoucí nápojovou společností za oceánem. Koho jiného by mohl tenhle příběh oslovit než pražskou nápojovou partičku F. H. Prager. Ta roztočí svou první limonádu pro dospělé pod názvem Alkonáda už tento měsíc.

Čtěte také: Příběh ze sklepa. Cider a limonády je nutí bojovat za české jabloně

„Po ciderech jsme se v poslední době soustředili hodně na nealko a teď jsme si říkali, že bychom udělali zase nějaký alkohol, protože ten nás baví,“ říká s úsměvem jednatel firmy Ondřej Frunc, který spolu s Cyrilem Holubem vyrábí bez jakýchkoliv aditiv a z českých jablek čtyři druhy ciderů, pět druhů limonád, kávu, tonic, colu a nealko pivo.

A spojení limonády a alkoholu přišlo téhle partičce, která za šest let od svého vzniku z 30 000 lahví ročně vyrábí 800 000, jako ta správná revoluce.

Ondřej Frunc

„Bylo to pro nás vlastně přirozené. Důležité pro nás ale bylo, že něco takového u nás ještě nikdo nedělá. No a když jsem četl příběh Mikeových limonád v americkém Forbesu, bylo to jasné,“ říká Frunc ve výrobně v Kladně, kde tento týden stáčí poslední vzory bezové, okurkové a čokoládové Alkonády, kterou začnou tento měsíc nabízet podnikům, a na pulty by se tak mohla dostat už od začátku srpna.

Tyhle tři finální příchutě vybírali s celým týmem podle jednoduchého pravidla – podle toho, které jim chutnaly nejvíc. Třeba čokoládová by vám měla připomínat koňak, který dostane ten správný šmrnc s kostkou ledu.

Limonády se vyrábí z bio třtinového cukru, který se prokvasí a vznikne 4,2 procenta alkoholu. Ten se doslazuje a přidávají se přírodní aromata a barviva. Pro čokoládu je to karamel a pro okurku zase kopřiva, přičemž na novém výrobku Frunc pracoval a ochutnával ho od ledna tohoto roku.

„Stejně jako u našich ciderů, potřebovali jsme zjistit, jaká je po Alkonádách kocovina. Tak jsem vypil asi litr a půl okurkové a musím říct, že jde rychle do hlavy, ale příjemně odeznívá a na druhý den mi bylo skvěle,“ směje se Frunc.

Dodává, že by chtěl, aby Alkonády tak trochu odstartovaly novou éru celého F. H. Pragera. „Bylo by skvělé, kdybychom nebyli vnímaní jen jako jablářství a že děláme cidery. Vlastně máme touhu vybudovat velkou nápojářskou firmu, která má široké alternativní nápojové portfolio,“ říká.

S tím souvisí i celkové postavení brandu Alkonád, které nechtějí primárně stavět jako Pragera. Na lahvičkách pod názvem Alkonáda najdete claim „good by Prager“, který má na značku jak odkazovat, tak se od ní zároveň trochu distancovat.

„Spousta lidí Prager zná a něco v nich vyvolává, proto se od značky nechceme oddělit úplně, zároveň jsme ale chtěli, aby Alkonády lidé vnímali jako něco svébytného a nového,“ vysvětluje Frunc.

Stejně jako Mike‘s Hard Lemonades, která dnes už vyrábí 15 druhů limonád a od roku 2009 zdvojnásobila svůj obrat, i cílová skupina partičky, která se z Dejvic kvůli větším prostorám přestěhovala tento rok na Žižkov, jsou mladí od 18 přibližně do 30. A stejně jako Mike‘s Hard Lemonades i oni staví na tom, že jsou Alkonády jakýmsi „nápojem štěstí“.

„Celý náš koncept je o tom, že tohle pití a čas spojený s ním je hlavně zábava,“ říkají shodně.

Takže už brzy „let‘s drink on the bright side“.

Čeští studenti, kteří v Dánsku z rýže a ovoce udělali neobyčejné sushi

Bylo to minulý týden a jeden z mála slunečných dnů v Dánsku. Šla jsem se projít po turisticky oblíbené promenádě u pláže Amager Standpark, když jsem si všimla food biku, u kterého stáli dva kluci a jedna holka a prodávali cosi pod názvem „Frushi“.

Trojice z mého výrazu hned pochopila, že trochu tápu, a okamžitě mi anglicky a přátelsky začala vysvětlovat, co to frushi je. Jak se vzápětí dozvídám, frushi vizuálně vychází ze sushi a jedná se o spojení rýže a ovoce – prostě zdravý a rychlý snack.

Čtěte také: Boural domy a nosil jídlo, dnes má na Manhattanu tři luxusní restaurace

To by asi nebylo nic zvláštního, kdybychom po pár minutách nezjistili, že tahle partička lidí čerstvě přes dvacet let je z Česka, dostala se do finále dánské národní startupové soutěže a momentálně jedná s investorem z Indie o možné spolupráci.

zleva – Jiří Radvanský a Jiří Vacek

Do Dánska odjeli všichni tři – Jiří Radvanský, Jiří Vacek a Michaela Bartková – před třemi lety studovat vysokou školu Zealand Institute of Business and Technology. Na té se také potkali, spřátelili a dnes spolu vedle studia už více než rok budují firmu Frushi a své ručně vyráběné ovocné sushi prodávají v dánských ulicích, na food festivalech nebo je dodávají přímo do domu a jako součást cateringu.

„Pracoval jsem brigádně v sushi restauraci, kde jsem umýval nádobí a ve volném čase jsem se učil sushi vyrábět. Šel jsem tehdy do práce, měl jsem hlad a zároveň chuť na něco osvěžujícího a zdravého. Říkám si, že jablko nebo banán mě nezasytí, a v ten moment mi došlo – jdeš do sushi restaurace, co to spojit s ovocem,“ směje se dvaadvacetiletý Jirka Vacek.

Ten o svém nápadu řekl druhému Jirkovi, frushi si společně progooglili a podle receptů, které našli na internetu, začali vyrábět první kousky. Najít tu správnou techniku, kombinaci ovoce i to, jak například vyrobit veganský čokoládový toping, který nebude příliš hustý, tekutý, ale ani příliš neztvrdne, jim trvalo přibližně tři měsíce.

Současně s výrobou rozjeli webové stránky a udělali na veganských facebookových stránkách průzkum, zda by byl o jejich výrobek zájem. Obyčejná a jednoduchá věc, která ale celý jejich projekt nastartovala.

„Ozvala se nám Dánka, která vlastní veganské restaurace v Dánsku i v Londýně, s tím, že se jí náš projekt líbí a že by nám ráda pomohla. Právě ona nám půjčuje food bike a stará se nám o všechny účetní i právnické věci za 20 procent z našich tržeb, a my se tak můžeme soustředit na vývoj samotného projektu,“ říká Jirka Radvanský.

Velkým přínosem pro ně bylo také to, že jim pomohla zorientovat se na dánském food trhu a oni začali prodávat své Nigiri, rolky nebo ovocné misky na dánských ulicích, veganských festivalech nebo například v kavárně pivovaru Carslberg.

„Na ulicích prodáváme hlavně v létě, a když jsme ještě bydleli v jiném městě, vstávali jsme v pět hodin ráno, ještě to ráno nebo den předem jsme nakoupili ovoce, na bytě jsme vyrobili frushi a pak jej vezli v termokrabicích vlakem 30 km do Kodaně, kde jsme z nádraží jeli dalších 8 km pro kolo,“ vzpomíná Jirka Vacek.

Frushi si přitom můžete představit jako klasické sushi rolky s ovocem uvnitř a rýží okolo nebo jako nigiri – kuličky rýže ozdobené ovocem a například chia semínky nebo topingem, přičemž rýže z frushi vám bude možná připomínat rýžový pudink. Myšlenkou je pak rychlá, veganská, bezlepková a nutričně vyvážená svačina.

Dnes už žijí všichni v hlavním městě Dánska, Frushi vyrábí ve veganské restauraci Dánky Bettiny Baunbæk a dávají o sobě vědět na startupových eventech.

„Třeba v národním kole startupové soutěže jsme si ujasnili, jak máme prezentovat přidanou hodnotu našeho výrobku. A i když jsme ji nevyhráli, byl to pro nás důležitý krok,“ vysvětluje Jirka Radvanský.

Úskalím jejich podnikání je ale dánské počasí, kdy podle jejich slov v Dánsku prší 265 dní v roce a oni prodávají své frushi na kole. I z toho důvodu rozjeli crowdfundingovou kampaň na Kickstarteru, kde by chtěli vybrat 60 000 dánských korun (v přepočtu kolem 200 000 korun), aby si mohli otevřít v Dánsku malý krámek, který si nemůžou kvůli vysokým nájmům dovolit.

I když cílovou částku pravděpodobně nevyberou, jejich kampaň samovolně sdílí facebookové food stránky, a jejich video tak má téměř půl milionu zhlédnutí. A co víc, sám od sebe se jim ozval i indický investor, který by rád dostal Frushi do Thajska a Indie.

„O konkrétní formě spolupráce jednáme, ale líbilo by se nám například udělat z Frushi franšízu, například ve formě take-away obchodů,“ říká Jirka Radvanský a na závěr dodává, že by jednou rád dostal značku Frushi i do Česka.

Miliardáři Petr Pudil, Vasil Bobela a Jan Dobrovský to mají do Ústavu organické chemie a biochemie co by kamenem dohodili – podnikatelé sídlí v moderním kancelářském komplexu Blox na Evropské třídě, akademici mají své nově zrekonstruované ústředí pár set metrů dál na Flemingově náměstí.

Čtěte také: Vyléčí rakovinu, uleví od bolesti. Lidstvo možná zachrání bizarní hlodavec

Teď k sobě ale budou mít ještě blíž. Někdejší majitelé Mostecké uhelné, kteří se v žebříčku Forbesu nejbohatších Čechů dělí každý s majetkem pět miliard korun o 42. až 44. místo, se rozhodli investovat do nadějného startupu DIANA Biotechnologies.

Ten vznikl právě na ÚOCHB, jak zní zkratka nejbohatší tuzemské vědecké instituce, která díky patentům profesora Antonína Holého vydělala za poslední dvě dekády přes 20 miliard korun.

Zleva: Vasil Bobela, Petr Pudil, Jan Dobrovský

Technologie nazvaná DIANA je unikátní v tom, že umožňuje velmi citlivě stanovit množství enzymů a jiných proteinů v roztocích, třeba v lidské krvi, moči nebo ve slinách. Díky tomu by lékaři měli být schopni diagnostikovat rakovinu či různá infekční onemocnění ve stádiu, kdy nejsou současnými prostředky zjistitelné.

Jenom diagnostikou ovšem ambice founderů startupu nekončí.

„Díky podpoře od investorů budeme schopni začít i vlastní vývoj léčiv. Ve spolupráci s univerzitami, Akademií věd a jinými firmami se chceme v příštích letech stát regionálním centrem vývoje léčiv propojujícím akademický výzkum a průmyslový vývoj,“ neskrývá velké plány Václav Navrátil, jehož doktorandský projekt stál na začátku celého projektu.

Od bpd partners, což je Pudilova, Bobelova a Dobrovského investiční firma, má Navrátil, jemuž s rozjezdem podnikání pomáhá akademický inkubátor i&i Prague, slíbených prozatím 80 milionů korun. DIANA nebude na rozdíl od uhlobaronů a dalších vědců sídlit v Dejvicích, ale až za Prahou v obci Vestec, kde s pomocí evropských fondů vzniklo biotechnologické centrum.

Navrátilův objev, za který mladý badatel dostal i Cenu Wernera von Siemense a díky němuž DIANA Biotechnologies vzniklo, už je chráněný dvěma mezinárodními patentovými přihláškami a ústav proslavený Antonínem Holým licenci na něj poskytl jednorázově jedné z nadnárodních farmaceutických firem nebo americké univerzitě.

Zobrazit celý žebříček »

„Věříme, že naše účast na projektu přinese kromě podpory inovativního výzkumu i zajímavé synergie s dalšími projekty, v nichž se naše skupina angažuje v Česku i ve světě,“ komentoval investici bpd člen představenstva společnosti Miroslav Tvrzník. A připomněl, že by nemělo jít o poslední spolupráci s dejvickým ústavem, který platí za průkopníka v propojování světa vědy a byznysu nejen v Česku.

Nejde zároveň ani o první spolupráci bpd partners s ÚOCHB. Už letos na jaře ústav oznámil, že Pudil, Bobela a Dobrovský podpoří bezmála dvěma miliony eur základní výzkum týmu vědkyně Zuzany Kečkéšové zaměřený na léčbu rakoviny. Výměnou za to ale budou mít miliardáři nárok na patentovou exkluzivitu.

Finanční možnosti bpd partners jsou poměrně velké. Původně se trojice podnikatelů, kteří své podíly v dolech na Mostecku odprodali v roce 2010 Pavlu Tykačovi, věnovala jen alternativním zdrojům energie, postupně ale přidala i investice do nemovitostí, do chemického průmyslu a do výzkumu a vývoje.

Petr Pudil v nedávném rozhovoru pro časopis Euro uvedl, že firma disponuje kapitálem na úrovni zhruba 20 miliard korun a že má nainvestováno v asi patnáctce startupů z celého světa. V Česku pod ni spadá ještě například plzeňský projekt Xeno Cell Innovations, který se také věnuje biotechnologiím a diagnostice.

V Bukovanech u Benešova není ani hospoda, kam byste mohli zajít na oběd, přesto má tahle zastrčená vesnice své pevné místo na české byznysové mapě. Sídlí tady totiž jeden z pěti největších evropských výrobců dřevoplastu.

Čtěte také: Miliardáři si vyměnili největší českou pilu. Igor Fait prodával Kurkovým

Tenhle materiál se čím dál častěji objevuje na terasách, plotech a obkladech. Vypadá jako dřevo, ale nemá jeho nepříjemné vlastnosti – neklouže, nepouští třísky, nemusí se natírat ani impregnovat a je odolný proti rozmarům počasí i slané či chlorované vodě. Nevyžaduje žádnou speciální péči, stačí ho párkrát za rok opláchnout vodou.

Bukovanská firma Woodplastic je jediným výrobcem dřevoplastových desek u nás a díky angažmá Ondřeje Fryce, investora a bývalého majitele Mall.cz, má před sebou smělé plány. Zatímco ještě donedávna si Češi výrobu a prodej licencovali od Američanů, nyní se Fryc, kterému dřevoplastový materiál učaroval už dávno, postaral o to, že si svět bude chodit pro licence do Česka.

Zakladatelé Woodplastic a jejich investor. Zleva: Miroslav Vodenka, Ondřej Fryc a Zdeněk Hoštička

Ty z vás, kdo si v posledních letech stavěli pořádnou terasu, nepřekvapí, že jde o velký byznys. Platí to o tropickém dřevu stejně jako o kvalitním dřevoplastu. Metr čtverečný od Woodplasticu vyjde bez montáže na 2500 korun, což je o trochu víc než dřevo dovezené odkudsi z indonéských pralesů. Woodplastic loni vykázal obrat 130 milionů korun a letos míří na 170 milionů.

Firma má 40 zaměstnanců, kteří se ve fabrice točí nonstop na třech směnách, takže není divu, že za poslední rok vyrobili tolik profilů, že kdyby se vyskládaly za sebe, měřily by 850 kilometrů. Z areálu teď v sezoně denně vyjíždí 35 dodávek a nákladních aut, na nichž začíná cesta materiálu do 29 zemí světa, včetně Cookových ostrovů či Nového Zélandu.

Polovina produkce ovšem zůstává v Česku, prodává se třeba v Hornbachu nebo obchodech DEK. S bukovanským dřevoplastem se můžete setkat třeba na střešní terase hotelu Hilton či Národního zemědělského muzea, na molu vltavského nábřeží Edvarda Beneše, v několika bytových komplexech a rezidencích v Praze a je také na terasách několika známých osobností.

Kompozitová prkna tvoří z 60 % dřevo a z 40 % plast. Samotná receptura je samozřejmě výrobní tajemství, ale základní ingredience jsou jasné. „Zaprvé je to čistý polyetylen přímo z rafinerie, který na sebe bere podobu bílého prášku. A zadruhé jsou to najemno namleté piliny z měkkých jehličnanů,“ říká Miroslav Vodenka, jeden ze dvou zakladatelů Woodplastiku.

Když se všechno správně smíchá, materiál se vylisuje do pelet, které se zchladí a vysuší, a jde do extrudéru, jenž funguje jako mlýnek na maso. Z něho už vyjíždí obarvená celá prkna, která se na konci výrobní linky opět zchladí ve speciální lázni.

Pak už následuje jen pila, fréza a prkna se na dvoře před fabrikou rovnají na cestu k zákazníkům. „Nikdo jiný neumí takhle hezké prkno udělat,“ libuje si Fryc, pro něhož byl Woodplastic před lety jednou z prvních investic, kam poslal vydělané peníze. Dnes má vlastní fond Reflex Capital, který drží podíly v úspěšných startupech jako SpaceKnow, ProductBoard či Spaceti.

Zdeněk Hoštička, druhý zakladatel Woodplastiku, měl na přelomu století stavební firmu a dřevo na terasách klientů mu dělalo těžkou hlavu. Vyžadovalo velkou péči a po pár letech se stejně zničilo. Pátrání po lepším materiálu ho dovedlo ke kompozitu dřeva a plastu. V roce 2007 získal pro Česko a Slovensko zastoupení francouzského výrobce Sylvadec a pět let dřevoplastová prkna dovážel.

Solidní byznys, který nakynul na 40 milionů ročně, ale brzdily dlouhé čekací doby a závislost na francouzském výrobci. Po hospodářské krizi se proto spojil s kamarádem Miroslavem Vodenkou (mimochodem známý mládežnický trenér pozemního hokeje) s tím, že koupí licenci a rozjedou vlastní výrobu.

Jenže opatrné banky jim nechtěly půjčit a z patové situace jim pomohla až náhoda: společná známá je představila Frycovi a jeden z nejúspěšnějších internetových podnikatelů v zemi v dřevoplastových prknech uviděl příležitost.

Nabídka na trhu mu přišla slabá – měl s tím vlastní zkušenost, když si stavěl terasu u domu. „Tehdejší dřevoplastová prkna na trhu byla ošklivá a nekvalitní,“ vzpomíná Fryc. Skeptický je i k dovozu tropického dřeva, které podle něj kvůli těžbě v deštných pralesích nemá „správnou udržitelnou auru“.

Woodplastic po jeho vstupu koupil za milion dolarů licenci od americké společnosti Strandex Corporation, kde tato dřevoplastová výroba na konci 80. let vznikla, a za dalších téměř 60 milionů se pořídilo výrobní zařízení do areálu v Bukovanech, který také prošel značnou proměnou.

V roce 2013 se tak mohla rozběhnout výroba a poslední dva roky se daří firmě v prodejích tak, že bukovanská fabrika nestačí vyrábět. A už se znovu přestavuje tak, aby do budoucna obstála v ještě větším zápřahu – vyroste tu nová hala a přidá se čtvrtá výrobní linka, aby se dodržel nastavený trend, že výrobní kapacita roste každý rok o 30 procent.

Trojice Hoštička-Vodenka-Fryc totiž sází na to, že dovoz tropického dřeva do Evropy bude legislativně omezený a že čím dál víc lidí bude dbát na ekologický aspekt. Tím by poptávka po dřevoplastu měla jít nahoru sama od sebe.

Fryc dřevoplastu dokonce věří natolik, že se minulý rok odhodlal k odvážnému kroku. Sedl do letadla směr Chicago a následně autem vyrazil 150 mil severozápadně do města Madison.

V něm sídlí zmíněná Strandex Corporation, jejíž zakladatel George Stauffer je dnes už sedmdesátiletý penzista, který si užívá svůj ranč a sbírku veteránů a byznys je už na druhé koleji. Takže mu přišlo vhod, že se ve dveřích objevil kupec z Česka.

Fryc od něj koupil rovnou celý výrobní patent a nově to je právě on, kdo ostatním udílí licence na výrobu a prodej dřevoplastu. Stauffer si ponechal jen čtyři trhy (USA, Kanadu, Mexiko a Japonsko) a zbytek světa už „patří“ českému podnikateli. Celková sázka Fryce na dřevoplast je tak v řádu „stovek milionů korun“.

„Můj plán je fabriky v Evropě spoluvlastnit a ve zbytku světa licencovat a vybírat licenční poplatky,“ přibližuje Fryc. Vizi mít do pěti let na kontinentu pět továren, mimo něj deset franšízantů a obrat tři miliardy korun mu nově pomáhá naplňovat manažerská posila: Ondřej Česák, dosud výrobní ředitel LEGO.

„Sázky jsou vysoko,“ říká Fryc, jenž si nicméně v této hře věří. „Tohle bude velká story, že my Češi vlastníme světovou technologii a přidaná hodnota zůstává u nás.“

Foto: Michael Tomeš

V krajině svahů s vinohrady už z dálky září dlouhý fialový lán. Na první pohled je jasné, že se tady odehrává něco zajímavého. A skutečně, poblíž tohoto téměř čtyřhektarového pole, v malé obci Starovičky nedaleko Lednicko-valtického areálu na jižní Moravě, stojí žlutý dům, z něhož se line omamná vůně levandule.

Čtěte také: Neznámý architekt koupil Gočárovy mlýny a nastartoval renesanci Pardubic

V něm najdete výrobnu a obchod s nejrůznějšími produkty místní Levandulové farmy. A narazíte tu i na malý coffee truck a u něj na Stanislava Bízu, majitele toho všeho kolem, jak připravuje lidem kávu, nabízí fialový dezert nebo limonádu. Jak jinak než z levandule.

Víkend – tečka s @ema_ma_dobroty . Těšíme se na Vás u nás na letní terase. #kava #coffeespot #vyberovakava #emamadobroty #dezert #dort #dobroty #mnamka #biofarma #bio #nature #lavandia #levandulovydort #levandulovapannacotta #levandulovakava #levandulezmoravy #biofarm #czech #jiznimorava #ilovejiznimorava #cestujeme #levandule #priroda

A post shared by Levandulezmoravy.cz (@levandulezmoravy) on Jul 13, 2018 at 6:28am PDT

„Jak tvrdí moje sestra, co chceme, to se taky stane,“ říká mladý majitel farmy, který je už pár let upoutaný na invalidní vozík. „Já si na sebe přivolal úraz v podobě pádu z paraglidu. A život se mi otočil úplně jiným směrem,“ konstatuje s nadhledem muž, kterému vůli dostat se zpátky do života dodávala během roku v nemocnicích a rehabilitačním centru rodina, přátelé i touha vrátit se zpět do práce. Konkrétně do rodinné firmy rodičů, kde až do osudného úrazu pracoval jako automechanik.

Vrátit se mu podařilo, opravování aut ale musel vyměnit za řízení obchodu, kde jeho handicap ničemu nevadil. Pak objevil jízdu na kole pro vozíčkáře – handbike, a tam se našel. Za klub Handbike ČR jezdil po různých závodech jak českého, tak evropského i světového poháru. Několikrát startoval i na mistrovství světa.

„Jsem postavou vrchař, takže mi šly časovky, v těch jsem trojnásobný mistr České republiky,“ chlubí se Stanislav Bíza. Touha být v handbiku nejlepší, cestovat po Evropě nebo vyjet za moře do Kanady, ale hlavně potkávat všude fajn lidi a vidět, jak to funguje i jinde, ho posouvala dál.

Jenže rodiče už chtěli odpočívat a rozhodli se firmu prodat. Stanislav Bíza tak musel vyřešit, z čeho bude žít. Nabízelo se závodit naplno nebo se vrhnout do vlastního byznysu. „Role zaměstnance pod někým jiným by pro mě nebyla šťastná, tak jsem rozhodl zkusit podnikat, přišlo mi to jednodušší než závodit profesionálně,“ vysvětluje, proč se rozhodl jít do vlastního. Zbývalo ještě vymyslet do čeho.

A ochutnávka a obhlídka letošní sklizně . #levandulezmoravy #lavandia #levandule #farma #pole #jiznimorava #palava #ilovejiznimorava #rucniprace #rucnivyroba #ceskeprodukty #regionals #laska #kytky #bio #ceskarepublika #kvetiny #zahrada #lahoda #pohoda #laska #nature #czech #nature #naturephotography #naturelovers #czech #rezanekvety #slunce #leto #vcely #kvety #instafoto

A post shared by Levandulezmoravy.cz (@levandulezmoravy) on Jun 7, 2018 at 9:32pm PDT

Založit levandulovou farmu ho napadlo proto, že žije v klimaticky vhodné oblasti Pálavy, a taky proto, že často vzpomínal na dědečka, který byl zemědělcem a on s ním jako malý kluk obrážel traktorem vinohrady a pole.

„Levanduli navíc nosila pořád domů moje přítelkyně, a ačkoli mi ze začátku vůbec nevoněla, postupně jsem si ji zamiloval. V té době jsem navíc o žádné levandulové farmě nevěděl. A jak se říká, kdo začne první, má větší šanci. Byl to i takový naivní krok, že zemědělství bude větší klid než podnikání ve službách, které jsem zažil z dřívějška,“ říká.

V začátcích mu hodně pomohl jeho trenér handbiku, se kterým se během sportovní kariéry úzce spřátelil a který měl s podnikáním zkušenosti. „Metoda pokus omyl byla naše cesta a někdy to hodně bolelo. Když si přes zimu zničíte sadbu na jaro a ztratíte vegetační rok, není vám do smíchu. Na druhou stranu to je přesně ta chyba, kterou příště už neuděláte,“ vzpomíná dnes.

Čtěte také: Jíst, pít a objevovat. Tipy, jak na cestách poznat skvělou restauraci

Krůček po krůčku tak začal růst v úspěšnou firmu s dvacetimilionovým obratem, která si dala mimo jiné za cíl pomáhat lidem se zdravotním postižením a stala se chráněným zaměstnavatelem.

Aktuality z políčka kveteme bzučíme . Otevírací doba 9-17h Starovičky č.350 a otevřeno i ve svátek . #levandulezmoravy #lavandia #levandule #farma #pole #jiznimorava #palava #ilovejiznimorava #rucniprace #rucnivyroba #ceskeprodukty #regionals #laska #kytky #bio #ceskarepublika #kvetiny #zahrada #lahoda #pohoda #laska #nature #czech #nature #naturephotography #naturelovers #czech #rezanekvety #slunce #leto #vcely #kvety #instafoto

A post shared by Levandulezmoravy.cz (@levandulezmoravy) on Jul 4, 2018 at 8:24am PDT

Aktuálních 35 zaměstnanců vyrábí z voňavých levandulí, na co si vzpomenete – sirupy a dezerty, čokoládu a kávu nebo mýdla či bedrohřej, jak nazývají termopolštář naplněný voňavými květy a pšenicí.

Na Bízovu farmu si můžete zajet i pro zážitky – pronajmout si třeba lehátko a relaxovat přímo v levandulovém poli, které není nijak chemicky ošetřováno, nebo se zapojit do sběru či si něco levandulového sami vyrobit.

Ledové osvěžení . #levandulezmoravy #lavandia #leto #levandule #bio #levandulovysirup #osvezeni #rucniprace #kvalita #regional #jiznimorava #mnam #ceskeprodukty

A post shared by Levandulezmoravy.cz (@levandulezmoravy) on Apr 30, 2018 at 4:20am PDT

Stanislav Bíza se kromě polních prací, řešení výroby a komunikace se zákazníky zabývá i vymýšlením nových projektů, jako je třeba nová výrobní linka na levandulovou limonádu. I proto tahle krásná farma každý rok překonává nový rekord v počtu návštěvníků. O víkendu za dobu kvetení jí projde i 800 lidí denně.

„Mám radost a jsem šťastný. Nic se nevyrovná tomu, když můžu vyrazit od počítače na plečku, jezdit za traktorem a dělat manuální práci. Pak zastavím nahoře nad polem s levandulí a koukám na tu krásu. To je odměna za všechno,“ usmívá se spokojený Bíza.

Na začátku byla neodbytná touha zahrát si na pořádné drum’n’bass akci. Na konci je největší světový festival ve svém žánru s rozpočtem 70 milionů korun, který letos navštíví odhadem 30 tisíc lidí z celkem 67 zemí světa. A koná se v Česku.

Řeč je o dnb festivalu Let It Roll, za nímž stojí dnes už hlavně podnikatel Zdeněk Souček, kterého mnozí znají spíše pod přezdívkou DJ Suki, a jeho tým.

Čtěte také: Příběh Čecha, který prošel Applem a pak dojednal miliardový deal s PayPalem

„Ještě asi před pěti lety jsem neměl tušení, co z toho nakonec vznikne. Nikdy jsem totiž neměl velký plán, snažil jsem se ale vše dělat nejlíp, jak to šlo. A každým rokem to o něco povyrostlo,“ říká mi dnes devětatřicetiletý čerstvý otec, který pro svůj úspěch nemusel určovat světové trendy festivalové dnb scény, mohl prostě jen kočovat v obytné dodávce napříč celou Evropou.

 Zdeněk Souček alias Dj Suki

Pro pochopení se musíme přesunout zpět v čase o více než dvě dekády. Zdeňka Součka alias Sukiho totiž původně uhranula undergroundová freetekno scéna, které odjakživa vládne tvrdší elektronická muzika a jejímž pionýrem se v Česku stal soundsystém Cirkus Alien (CA), který ve své době pořádal party hlavně po pražských squatech.

„Na Cibulce na jedné party CA jsem poprvé slyšel i drum’n’bass a hrozně mě chytla konstrukce bicích, která je jiná než u rovných beatů, které jsem do té doby znal,“ vrací se Suki do roku 1997, kdy sám začínal na „gramcích“ roztáčet vinylové placky. Tehdy ještě, jak sám říká, hrál více stylů. I proto například patřil k zakládajícím členům soundsystému Komatsu, z jehož repráků se linulo převážně tvrdé techno.

„Postupně ale mezi mými deskami začal prevažovat drumec,“ vysvětluje, proč se později přidal k uskupení Tele2Beatz, kde patřil s DJ Pixiem alias Tomášem Mázdrou k hlavním postavám dnb scény, které po celé republice svými zlomenými beaty přiváděly davy lidí do extáze.

Jenže to bylo Sukimu málo, toužil si zahrát na větší dnb akci, která ale v Česku chyběla. A právě tady začíná příběh Let It Rollu. Psal se rok 2002 a Zdeněk Souček – vybaven zkušenostmi s pořádáním předchozích, méně úspěšných reggae koncertů – se rozhodl, že jednu takovou zrealizuje.

„Chtěl jsem dělat to, co mě nejvíc baví, s novým konceptem i místem, tak vznikl vůbec první Let It Roll v klubu Mlejn, který má kapacitu asi 500 lidí, a i když tam tehdy byli jen čeští dýdžejové, bylo vyprodáno,“ vzpomíná na svůj první velký promotérský úspěch dnes i spolumajitel festivalů Svojšice nebo Exploration. Plody byly o to sladší, že celou akci chystal de facto sám.

Dnes už má v týmu dohromady 13 lidí, kteří chystají akce Let It Rollu po celý rok (nejedná se jen o Open Air, ale i o další klubové a halové akce v průběhu celého roku). A zatímco při první akci ve Mlejně vše od organizace po marketing dělal na koleni a financoval sám, v roce 2013 měl letní Let It Roll rozpočet 15 milionů korun, dnes už je to 70 milionů.

Na letošním Let It Rollu, který se bude konat první víkend v srpnu už čtvrtým rokem na letišti v Milovicích, se představí na 330 účinkujících, přičemž z toho až 200 bude zahraničních hostů, mezi nimiž nechybí světové hvězdy jako Andy C, Noisia nebo Pendulum. Do line-upu festival investuje 10 až 15 procent rozpočtu, což je méně než ostatní festivaly.

„Mnohem více investujeme do vzhledu festivalu a designu jednotlivých scén, což nás dělá unikátními nejen v Česku, ale i v zahraničí,“ vypichuje Suki jeden z hlavních důvodů, proč je jeho festival největší svého druhu na světě a proč na něj ze tří čtvrtin přijíždějí zahraniční návštěvníci z celého světa, včetně Spojených států nebo Austrálie.

Hlavním lákadlem je obrovská, 80 metrů dlouhá a 25 metrů vysoká hlavní stage, na kterou je potřeba 100 tun lešení a která se staví s měsíčním předstihem a sama z rozpočtu spolkne 10 milionů korun.

Zdeněk Souček na místě konání Let It Rollu na letišti v Milovicích, kde bude dominantou 25 metrů vysoká a 80 metrů dlouhá hlavní stage, která se právě finalizuje – letošním tématem bude válka robotů.

„Fotky a videa z festivalu, které vypadají impozantně, to je to, co začalo oblétávat svět, a díky tomu se o nás začalo mluvit,“ líčí Souček, jinak také velký vyznavač sci-fi, moderních technologií a robotů, což se odráží i na celkovém designu celé akce, který letos ovládne téma války robotů.

Let It Roll loni navštívilo 27 tisíc lidí a Zdeněk Souček letos očekává, že „padne třicítka“. Pro příští roky má ještě ambicióznější plány.

Loňský Let It Roll, který navštívilo 27 tisíc lidí. Foto: Radek Holeš

„Máme plán se během následujících tří let dostat na 40 tisíc,“ věří s tím, že Let It Roll by rád z letištní plochy Milovic, která byla dlouhá léta útočištěm Sovětské armády, časem přesunul do přírodnější scenerie.

I když mnoho takových prostorů v Česku nevidí, neuvažuje o tom, že by Let It Roll místo v Česku uspořádal v zahraničí. V budoucnu je ale možné, že se festival rozkročí dokonce za oceán.

„V Evropě bude rozhodně jeden hlavní festival. A pokud bude někdy další festival, bude to mimo kontinent. Máme velkou fanouškovskou základnu v Austrálii, další možné teritorium je Amerika. Dlouhodobě tyto varianty zkoumáme, ale zatím necítíme, že je na to vhodný čas,“ vysvětluje Souček, který kromě již vyjmenovaného vlastní i  pražský hudební klub Storm či pronajímá luxusní stany na velkých českých i zahraničních festivalech.

Čtěte také: Get ready. F. H. Prager v srpnu uvede první českou alkoholickou limonádu

A jak se Suki vyrovnal s tím, co mu bylo ve své době hodně vyčítáno i jeho přáteli – tedy že kluk s kořeny v undergroundu, kde peníze jsou až na posledním místě, se stal tím, kdo z této scény v Česku udělal mainstreamovou a silně komerční záležitost?

„Underground byl vždy o tom, že peníze jsou špatné a nemají v hudbě své místo. To tak může být, když to člověk má jako hobby. Když se tím chce živit, peníze do toho všeho patří,“ uzavírá muž, který z Česka vytvořil světovou drum´n´bassovou festivalovou velmoc a kterého mrzí, že se v Česku za dýdžejským pultem zatím neurodila žádná dnb hvězda světového formátu. I tomu chce v budoucnu pomoct.

Foto: Jan Schejbal

Sice nejsou úplně vidět, ale o to jsou úspěšnější. Česká firma Logio zajišťuje logistiku několika společnostem, mezi které patří třeba Jablotron, Kofola, BMW nebo Škoda. Celkově mají na starosti přesouvání věcí v hodnotě 600 miliard korun. A třeba Škodovce ušetřili 15 procent nákladů, když do kontejnerů na převoz karoserií „nacpali“ karoserie čtyř aut místo předchozích tří.

Před pár dny navíc úspěšně prodali startup na analýzu firemních dat Stories.bi, do kterého investovali 15 milionů korun. Koupila ho americká softwarová firma Workday, která vytváří cloudové řešení pro takové firmy, jako je 21st Century Fox, Airbnb nebo Netflix.

Čtěte také: Čtyři věci, které potřebujete, abyste dokázali prorazit v Americe

„V Logiu jsme vždy makali na inovacích a interně pracovali na něčem novém, kdokoli z nás měl skvělou myšlenku, tak jsme se do ní vrhli. Něco vyšlo, ale něco se nám zase polámalo,“ říká jeho spoluzakladatel Tomáš Formánek a naráží tak na svůj největší fuckup, o kterém doteď nechtěl příliš mluvit, a který celou firmu stál několik milionů korun.

Majitelé společnosti Logio – Zleva Jan Jirovec, David Svatoš, Tomáš Formánek, Martin Kment, Marek Šucha

Původní nápad přitom vypadal skvěle. Zdánlivá drobnost, ve které většina firem utopí několik milionů ročně, je logistika vratných obalů – a právě na to se jejich startup, který rozjeli v roce 2009 a který skončil o dva roky později, zaměřoval.

Vytvořili kompletní software, najali sklady, auta, lidi, investovali do tvorby brandu, grafiky a webu – jednoduše měli hotový celý produkt. A ten najednou nikdo nechtěl.

V tom shonu totiž paradoxně zapomněli na zákazníka. „I když se všem náš nápad líbil, nikdo do něj nakonec nebyl ochotný jít, protože to pro všechny byla v dnešním uspěchaném světě priorita číslo padesát,“ vysvětluje Formánek.

Jejich startup potkalo celkem osm věcí, na které byste si podle něj měli dát pozor:

1. Špatně rozdělená pozornost

„Zbytečně velkou pozornost jsme zaměřili na provozní drobnosti a operativu a nezbýval nám dostatek pozornosti na mnohem důležitější věci,“ říká Formánek.

Jasně si tak určete, co je priorita, a z té neustupujte. Pokud je prioritou zákazník, udělejte pro něj opravdu všechno.

„Například jsme se příliš zaměřovali na to, abychom měli pod kontrolou všechny toky od potenciálních klientů, abychom využili naše softwary na optimalizaci distribuce, které běžně snižují počty najetých kilometrů o 15 procent. Jenže když budujete firmu a chcete mít zákazníky, je tohle v podstatě prkotina,“ dává konkrétní příklad Formánek.

2. Zbytečné rozpracování do detailů

Ve fázi vývoje a rozvoje produktu se zbytečně nesoustřeďujte na grafiku nebo PR materiály.

„Když se pak časem produkt vyvine nebo rozvine jinam, musíte detailně dopracované části řešení měnit, což je zbytečně složité a náročné. Hodně to bolí, protože to devalvuje vloženou energii i peníze,“ říká Formánek.

Vždy si proto podle něj vyberte jen ten nejdůležitější kousek řešení, které stavíte, a ten udělejte. Zbytek se bez problémů zvládne později.

„Na začátku nepotřebujete prezentaci na to, abyste zákazníky nadchli. To hravě zvládnete s vlastní energií, kterou máte v sobě, pokud tomu všemu věříte,“ vysvětluje Formánek.

3. Produkt samotný není důležitější než byznysová pozice

Je velmi důležité určit si, jakým způsobem se bude produkt nabízet, pro koho bude určený, proč by ho měli lidé chtít i jaká bude jeho cenotvorba.

Formánek ale upozorňuje na to, že je třeba si také přesně určit, kdo se bude těmto otázkám věnovat.

„Konkrétní osoba musí mít zodpovědnost a schopnost tohle řešit. Za mě je to vlastně důležitější než samotná idea a myšlenka za produktem. My jsme si bohužel takového člověka neurčili, řešili jsme to všichni dohromady, ale vlastně tam chyběl jeden člověk, který by skutečně rozhodoval,“ říká Formánek.

4. Chybějící osobnosti v týmu

V návaznosti na předchozí bod Formánek říká, že musíte v týmu obsadit všechny důležité role. Stejně tak, jako byste měli mít „startupové lidi“ s jejich inovativní energií, najměte i byznysové lidi se zkušenostmi, kteří dokážou postavit obchodní strategii produktu.

„Konkrétní typy lidí musí být přiřazeny k těm správným pozicím v týmu, musí být na správných místech, jinak to nebude fungovat,“ říká Formánek.

5. Analýza odlišnosti od konkurence

Pokud nejde přímo o inovativní produkt, ale o „lepší“ produkt, který je podobný těm, co už na trhu jsou, nezapomeňte na velmi detailní a konkrétní analýzu toho, v čem se od konkurence lišíte.

Podle Tomáše Formánka byste se měli ptát, proč se klientům vyplatí přejít na váš produkt. Protože je pro zákazníky změna vždy nákladná, musí pro ni mít pádný důvod a musí pro ně mít smysl.

6. Zbytečný tlak vynaložených investic

„Neutrácejte dopředu náklady, které budete potřebovat až na komerční provoz,“ říká Formánek, který tím upozorňuje na to, že vás tlak už vynaložených peněz může nutit k rozhodnutí, která nebudou ve prospěch vývoje produktu, a vy budete dělat vše jen proto, aby se vám vynaložené prostředky vrátily.

„Dávejte si pozor na situaci, kdy si budete chtít z budoucích jasně přiřazených investic vzít kousek, abyste dodělali například super cool funkcionalitu, která vás zrovna teď napadla a bez které to nebude tak skvělé řešení. Takových super nápadů budete mít hodně a budou vám brát jak energii, tak peníze,“ říká Formánek.

7. Jednotná motivace investorů a tvůrců produktu

Už na začátku věnujte spoustu času vyříkání si toho, jaké jsou vaše motivace ve směřování produktu. Kdo chce co a kdy? Někdo může chtít firmu rychle prodat, někdo až později a někdo chce například ve firmě pracovat i po jejím prodeji.

Strategie vývoje produktu by tak měla směřovat k jednotné motivaci a je nutné toto očekávání řídit. Pokud totiž neznáte skutečné motivace všech zúčastněných, může to být problém.

„Při jakékoli konfliktní situaci se poté musíte znovu a znovu vyptávat a navzájem se snažit pochopit. Přitom když si vnitřní motivace sdělíte a správně pojmenujete hned na začátku, obrovsky to další spolupráci pomůže,“ říká Formánek.

8. Milníky a investice

Mějte pod kontrolou peníze, které do projektu uvolňujete. Vaše výstupy můžete kontrolovat například ve čtrnáctidenním intervalu, při revizi ale buďte přísní a pečliví.

„Uvolňování peněz do projektu si rozdělte na etapy, dopředu definujte, čeho se musí docílit, aby byly další peníze uvolněny. V případě, že k plnění nedojde, projekt zastavte nebo milníku dosáhněte s dostupnými zdroji, jinak projekt umře,“ říká Formánek.

Ručně tkané vlněné deky od Kateřiny Soukupové připomínají pikniky z první republiky. Tehdejší výrobky s nadčasovým stylem a kvalitou vydržely i celé generace. A přesně k tomu se Soukupová vrací a doufá, že i její výrobky budou stejně módní a funkční i za několik desítek let.

Čtěte také: Sklo českého designéra kupují luxusní restaurace na celém světě

Sbalené piknikové deky v zemitých barvách s kostkami nebo proužky jsou převázané ručně vyráběnými koženými popruhy. Stačí je popadnout a vyrazit do parku. Teď ale leží vyskládané v nástěnných policích, kousek vedle nich jsou deky na doma a přehozy, naproti je do komínků vyskládané ručně tkané povlečení. Na zdi proti vchodu do téhle dílny a obchodu v jednom visí ručně tkaný oboustranný koberec – kelim.

Jejich autorka Kateřina Soukupová stojí uprostřed svého ráje v Praze na Vyšehradě a směje se. Důvodů má dost. Její výrobky se díky sílícímu trendu slow fashion prodávají čím dál lépe. Jako textilní výtvarnice pracuje i pro filmový průmysl, a naposledy se tak její výrobky blýskly například v americkém seriálu Knightfall.

„Češi už umí ocenit kvalitní ruční práci. Když jsem začínala a zákazníci tady viděli deky třeba za dva tisíce, reptali, že to je moc drahé,“ vzpomíná na svoje začátky Soukupová.

Tehdy ji to trápilo, ale své vize navrhovat a ručně tkát deky a další textilní výrobky se nevzdala. „Dneska je to úplně jinak. Lidé sem přijdou a řeknou, že to je levné. Už umí ocenit přidanou hodnotu ruční výroby i přírodních materiálů,“ říká.

Zákazníci se o ní většinou dozvědí na sociálních sítích nebo přicházejí na doporučení. Zatímco předloni například vlněných dek prodala necelou stovku, minulý rok jich bylo již skoro o třetinu víc. Své deky, povlečení i přehozy vymýšlí a navrhuje, vlastní výrobu pak zadává do dvou malých rodinných tkalcoven v Česku.

Kromě toho i sama vyrábí ručně tkané vlněné koberce na zakázku. Se zákazníky vybírá tvar i barvu, která se bude pro daný interiér hodit nejlépe. „Pro jeden pár jsem tkala koberec, který měl tvar písmene U tak, aby byl jen kolem postele. Přece jen je nesmysl mít koberec pod postelí,“ směje se Soukupová. Výroba takového koberce zabere v závislosti na velikosti třeba i čtyři měsíce, ročně proto textilní výtvarnice zvládne jen několik kusů.

Stále víc času jí ale zabírá práce pro filmový průmysl. Začala s ní před pár lety nenápadně, nyní už většina obratu pramení právě ze spolupráce s filmaři. „Dělám textilní dekorace jak pro velké filmy, tak pro reklamy. Vytvářím i různé textilní předměty, jako byla třeba hlava českého lva nebo pes pro Innogy,“ vysvětluje Soukupová.

Její práce se už objevila kromě českých pořadů třeba i ve zmíněném seriálu Knightfall, Duna, První republika nebo filmech Letopisy Narnie, Snowpiercer, Dítě 44 nebo Příběhy obyčejného šílenství a v řadě dalších. Takové projekty ji baví nejen proto, že představují zajímavý byznysový příjem. „Vyzkouším si tak i různé technologie, ke kterým bych se jinak nedostala, jako je barvení látek nebo potisky,“ říká s nadšením.

Největší radost jí ale v poslední době udělala zákaznice, která si u ní před 10 lety nechala utkat koberec. „Teď s ním přišla, že ho potřebuje vyčistit. To mě potěšilo víc, než kdyby si přišla pro nový. Ráda dělám věci, které s lidmi budou žít i celé generace.“