K šestici nejmajetnějších Čechů Petr Kellner, Andrej Babiš, Karel Komárek, Radovan Vítek, Daniel Křetínský a Pavel Tykač, které najdete na seznamu nejbohatších lidí planety, přibyl další krajan. Mezi muže a ženy, jejichž majetek překročil hranici jedné miliardy dolarů, se nově počítá i Pavel Baudiš, jeden ze zakladatelů antivirové společnosti Avast.

Pražská firma, jejíž software používá téměř 450 milionů lidí, vstoupila minulý týden na londýnskou burzu a veřejné obchodování s jejími akciemi, dosud rezervované pouze pro institucionální investory, se rozjelo ve čtvrtek. Zároveň je Avast nově zalistovaný v rámci duálního úpisu i na pražské burze.

Zobrazit celý žebříček »

A právě vstup na londýnský parket odhalil nového člena globálního klubu dolarových miliardářů. Tržní kapitalizace Avastu je 3,2 miliardy dolarů, před vstupem na burzu v něm Baudiš držel 317 milionů akcií (podíl 35,6 procenta), po úpisu jich má 257 milionů (27 procent).

Dohromady to při upisovací ceně 250 pencí za akcii (cena akcií se na začátku tohoto týdne propadla až k 230 pencím, v následujících dnech se ovšem dá čekat vzestup) dělá 795 milionů liber, tedy 1,07 miliardy dolarů.

Když k tomu připočteme peníze, které mu připadly při vstupu fondů Summit Partners a CVC v letech 2010 a 2014, a také vyplacené dividendy, hodnota Baudišova jmění se posouvá nad 1,3 miliardy dolarů.

Pavel Baudiš (vlevo) a spoluzakladatel Avastu Eduard Kučera

Pro druhého zakladatele Avastu Eduarda Kučeru dlouho platilo, že ve firmě drží stejný podíl jako Baudiš. To se ale změnilo v roce 2014, když do ní vstoupil investiční fond CVC.

Podle zveřejněného prospektu se Kučerův podíl po vstupu fondu snížil na 13,8 procenta, po nynějším úpisu ještě další více než tři procenta odebral. Tyto počty dávají základ jeho jmění, které se (včetně peněz od Summit Partners, CVC a dividend) pohybuje nad 700 miliony dolarů.

Baudiš, jemuž je právě dnes 58 let, je z dvojice zakladatelů ten mladší, vyšší a klidnější. Má zálibu v geocachingu, moderním českém umění a tenkých camelkách. Základy Avastu položil už v roce 1988, když napsal první antivirus na vir Vienna, který mu kolegové přinesli do Výzkumného ústavu matematických strojů, kde tehdy pracoval, na disketě.

Jeho manželka Jarmila je bývalá učitelka angličtiny, nyní se věnuje převážně charitativnímu fondu Avastu, který loni na dobročinné účely rozdal pět milionů dolarů (zhruba 100 milionů korun).

Andrej Babiš jde do spodního prádla. Místo odhazování svršků se jedná samozřejmě o byznys. Fond Hartenberg, který patří do jeho svěřenského fondu, před časem koupil majoritní podíl v české firmě Astratex, největším středoevropském internetovém prodejci spodního prádla. A když má premiér v demisi a druhý nejbohatší Čech zálusk na trh se spodním prádlem, tak už to něco znamená.

Čtěte také: Máte e-shop? Ať jste světoví! Nechte si poradit od Čecha, kterému se to povedlo

Astratex je momentálně v online prodejích spodního prádla lídrem trhu v Česku, na Slovensku, v Polsku i Rumunsku, působí ale také v Maďarsku, Bulharsku a Rakousku. Jeho tržby vzrostly v uplynulém roce o více než 35 procent na téměř 600 milionů korun, miliardového obratu by měla firma podle odhadů dosáhnout do tří let.

Spodnímu prádlu se ale v Česku daří nejen na poli retailu. V ohromné mezinárodní konkurenci proslulých značek si v Česku pořád skvěle stojí i několik tradičních, čistě českých výrobců.

Důvod? Čeští výrobci ve svém sortimentu zachovávají mnohem větší variabilitu velikostí prádla, než nabízí konfekce z řetězců i mnohé luxusnější zahraniční značky, což české zákaznice zejména u podprsenek oceňují. V řetězcích zdaleka nejprodávanější velikost podprsenky 75B má totiž ve skutečnosti jen naprosté minimum českých žen.

Podívali jsme se proto, kdo je kdo v českých nedbalkách.

Timo – Litoměřice

• tržby: 120 milionů korun

Sestry Markéta Jiráčková a Terezie Trusinová již desátým rokem vlastní a vedou největšího tuzemského výrobce podprsenek. Zakládají si při tom na vlastních modelářích a konstruktérech, kteří umějí složité podprsenky větších velikostí. Firmu převzaly po matce Jitce Kalivodové.

Pleas  – Havlíčkův Brod

• tržby: 1,18 miliardy korun

Tato akciová společnost je největším českým výrobcem spodního prádla. V sortimentu má širokou škálu produktů pro ženy, muže i pro děti, od podprsenek, kalhotek a pánských trenýrek a slipů až po speciality typu termoprádla nebo funkčního a sportovního prádla.

Kromě Havlíčkova Brodu má výrobní závod také v Polné, zaměstnává přes 750 lidí a již pátým rokem její obrat přesahuje miliardu korun. Společnost náleží do skupiny Schiesser, která od roku 2012 patří izraelskému výrobci spodního prádla Delta Galil.

V současnosti v Česku vyrobí necelých 15 milionů kusů prádla ročně, většinu distribuuje do evropských zemí pod značkou Schiesser, asi šest procent produkce zůstává převážně pod značkou Pleas na domácím trhu. Havlíčkobrodská firma má barvitou historii sahající až do roku 1873, za socialismu podnik spravoval celkem devět závodů; tehdy vyráběl prádlo i pro vojáky Československé armády nebo cvičební úbory na spartakiády.

Triola – Praha

• tržby: 100 milionů korun

Slavná česká značka spodního prádla založená už roku 1919 se sídlem v Praze a s velkým výrobním závodem v Horním Jiřetíně za 100 let nikdy nepřerušila svůj provoz.

Triola, to byli za první republiky tři společníci-zakladatelé: Antonín Pařík, Josef Džbánek a Jaroslav Sobol. Už v třicátých letech šlo o firmu s více než 300 zaměstnanci, řízenou v moderním baťovském duchu. Od 60. do 80. let pracovalo ve 20 jejích výrobních závodech 7500 lidí a Triola byla hegemonem trhu.

V důsledku privatizace a častých změn vlastníků jí ale na přelomu tisíciletí hrozil téměř krach. Od roku 2003 vlastní Triolu podnikatel Zbyněk Slavík s několika společníky, firmu řídí Petr Kala.

Firma má dnes v Česku vedle fungujícího e-shopu i 60 vlastních prodejen, více než 500 prodejních míst doma a na Slovensku a 130 zaměstnanců, 50 z nich tvoří přímo šičky spodního prádla. Ročně vyrobí přes 200 tisíc kusů podprsenek.

Úpavan – Trutnov

• tržby: 20 milionů korun

Další z českých výrobců spodního prádla s mnohaletou tradicí Úpavan Trutnov byl založen už v 60. letech. Značka po revoluci postupně rozšířila sortiment i na specializované prádlo, jako jsou podprsenky pro kojící matky, sportovní podprsenky a funkční prádlo, které vedle e-shopu prodává na několika desítkách prodejních míst v Česku.

Úspěch slaví především v regionech: v Královéhradeckém kraji má 10 prodejních míst, v Moravskoslezském devět, v Ostravě v nákupním centru Forum Ostrava vlastní i velkou podnikovou prodejnu. Firma patří Radomíru Ondrušovi.

Jitex  – Písek

• Tržby: 55 milionů korun

Tradiční český výrobce textilu momentálně vyrábí širokou nabídku oděvů a spodního prádla pod značkou Jitex Comfort, současný majitel Radek Slavíček se soustřeďuje zejména na dražší a kvalitnější materiály, kterými se snaží obstát v konkurenci především levných textilních řetězců.

Firma zaměstnává 90 lidí. Kromě podnikových prodejen v Písku má kamenné obchody i v Praze a Plzni a také vlastní e-shop.

Linia – Trutnov

• tržby: 30 milionů korun

Značka spodního prádla založená v roce 1993 se specializuje na prádlo jiných než konfekčních velikostí. Prádlo prodává přes e-shop, kamenné prodejny, ale také přes zásilkové služby. Vedle běžné konfekce šije rovněž na zakázku. Firmu vlastní podnikatel Frederik Patzelt s manželkou.

Spoltex – Kravaře

• tržby: 16 milionů korun

Spoltex Kravaře s.r.o. je rodinná společnost zabývající se výrobou dámského, pánského a dětského spodního prádla od roku 1990, kdy ji založili manželé Stoklasovi, dosavadní vlastníci firmy.

Zkraje byla založena jako malá soukromá firma se zaměřením na kvalitní spodní prádlo z přírodních a dobře prodyšných materiálů, které má dlouhou životnost. Dnes je firma jedním z lídrů trhu nejen v domácím moravskoslezském regionu.

Barley – Ostopovice

• tržby: 18 milionů korun

Další ryze česká značka dámského spodního prádla a plavek. Firma se chlubí tím, že vyrábí podprsenky až do velikostí G, H a I. Vlastní ji brněnská Kilian Group, za níž stojí Radek Kilian.

Zdroje dat: Vycházeli jsme z veřejných zdrojů, údajů v obchodním rejstříku a dat poskytnutých výrobci. V případě, že data v rejstříku nebyla aktuální, vycházeli jsme z posledního oficiálně známého hospodářského výsledku.

Příběhy některých značek českého spodního prádla najdete i v aktuálním, květnovém vydání magazínu Forbes s žebříčkem 111 rodinných firem Česka, který je právě na stáncích.

Pokud jste poslední roky nežili v izolaci, nemohli jste si nevšimnout české technologické firmy Kiwi.com (dříve Skypicker) a jejího úctyhodného růstu. K 1. květnu letošního roku ji opustila jedna z klíčových postav, bývalá výkonná ředitelka Lucie Brešová.

Co se naučíte při řízení firmy, která tak dramaticky roste? Jak se nabírá 500 lidí za rok? Protože jsme si kladli nejen tyto otázky, vyrazili jsme udělat podcast s Lucií Brešovou do Brna. Místo prosklené zasedačky jsme se příznačně sešli v jejím jediném současném působišti – u ní doma.

Čtěte také: Startup roku: Vítězem je Kiwi.com, v TOP 10 narazíte na překvapení

Na první pohled je zřejmé, že odcházení z firmy rozhodně nebylo snadné. „Je to, jako když jde dítě poprvé samo přes přechod. Máte radost, že to zvládne samo, ale zároveň zamáčknete slzu, že už vás nepotřebuje,“ říká pohodlně opřená do svého gauče.

Bývalá manažerka a první žena českého startupového světa má volno sotva dva týdny, ale už si ho naplno užívá. Hory střídá kolo a v centru všeho je 18měsíční syn Honzík. Sem tam ale ze zvyku zkontroluje svůj iPhone, jen aby zjistila, že ji žádný urgentní pracovní e-mail nečeká.

Z displeje svou pozornost přesouvá k velkým francouzským oknům, na travnatou terasu, která evokuje až zenový klid. „Nevěřím, že doma zůstanu sedět dlouho. Z osobního hlediska mě nyní hodně zajímá vzdělávání, které děti připraví na budoucnost. A nejen ty děti z elitních škol…,“ zamyslí se.

Nezavrhuje však ani myšlenku přidat se k dalšímu „bláznovi“, který by ji oslovil svou startupovou myšlenkou. Před čtyřmi lety jím byl zakladatel Kiwi.com Oliver Dlouhý. Už když se k němu přidala, rostl startup zajímavým tempem. Jak už to ale bývá, financí nebylo nazbyt.

„Potřebovali jsme lidi nabírat velmi rychle a vymáčknout z nich maximum. Zároveň jsme je ale nemohli zaplatit,“ popisuje Brešová a jedním dechem dodává, že právě zde hrála ohromnou roli osobnost zakladatele, který všechny kolem sebe dokázal nadchnout a motivovat i „bez“ peněz.

Výší výplat však starosti zdaleka nekončily. Dramatické navyšování počtu zaměstnanců způsobilo zmatky v řízení. „Najednou jste si nemohli dát 150 lidí do jedné místnosti a říct jim, co mají dělat. Zároveň se velice rychle měnily pozice, což celou situaci ještě komplikovalo,“ nastiňuje Brešová trable rychle rostoucí firmy.

Sama ráda s nadsázkou říká, že v takovou chvíli by přišel vhod manuál typu „co dělat, když vám firma roste o stovky lidí ročně“. Nic podobného pochopitelně k dispozici nebylo, a tak bylo Kiwi.com do velké míry závislé na metodě pokus-omyl.

„Ta neexistující příručka mi nejvíce chyběla v době, kdy jsme vyrostli o 500 lidí během roku. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, ať si hlavně nastavíme firemní procesy a vypilujeme HR, ušetřil by nám spoustu vrásek.“

Firma svůj bezprecedentní růst, který jí vynesl i první místo v žebříčku Deloitte Technology Fast 50 (nejrychleji rostoucí firma ve střední Evropě), nakonec zvládla. Kromě uznání a zkušeností si Lucie Brešová ze svého působení odnáší také dvouprocentní akciový podíl. Pokud se Kiwi.com prodá, cena zřejmě neklesne pod 10 miliard korun.

„Co mi vždy šlo, bylo make things happen. Zařídit, aby věci fungovaly. V tomto ohledu to pro mě byla práce snů. Jednou jsem jela do Ikey pro stoly, o chvíli později jsem již řešila valuaci firmy s investory,“ říká dnes již s nutnou dávkou nostalgie.

Více o tom, jak se chová český jednorožec, největší tuzemská globální naděje od dob Avastu, si poslechněte v našem podcastu výše.

Tenisky. Žargonem komunity sneakers. Lidé je nosí, vyměňují, kupují, prodávají, fotí a sbírají. Točí se v nich miliardy, a když máte správné informace a trochu štěstí, můžete na nich vydělat taky.

„Spousta lidí si z kupování a prodávání tenisek udělala obživu. Jiní si zase tenisky koupí, vezmou si je na společenskou událost, vyfotí na Instagram a pak je prodají někomu dalšímu. Užijí si a pořád na tom něco vydělají,“ říká československý teniskový král a majitel Foosthopu Peter Hajduček (na úvodní fotografii) a dodává, že u limitovaných párů je pravidlem, že cena na sekundárním trhu je vyšší, než za jakou tenisky nabízejí prodejci.

A koho tedy sledovat, abyste věděli, co je zrovna v kurzu a jaké limitované edice se chystají? Tohle je 10 instagramových profilů, které Hajduček doporučuje.

pinoe77

Pro ty nejnáročnější. Na svůj profil většinou postuje informace o limitovaných „releasech“ dříve než samotné značky.

highsnobietysneakers

Vedlejší profil lifestylového online magazínu highsnobiety, který se týká pouze tenisek.

nicekicks

Jedna z originálních stránek o teniskách, kde najdete zejména informace o „releasech“.

yeezymafia

Stránka, která se zajímá jen o Adidas Yeezy (ty fancy tenisky, které navrhuje Kanye West). Vypouští informace dříve, než je vydá Adidas. Zajímavostí je, že přesně kvůli tomu jim nechala Kim Kardashian zrušit twitterový účet. Důvodem byly závadějící informace ohledně nové kolekce Yeezy, které se na Twitteru yeezymafia objevily v březnu tohoto roku.

sneakersjeansts

Instagramový účet populárního blogu o sneakers a streetwearu, který píše fotograf z Melbourne Tom Cunningham.

kane

Skvělé fotky, cestování, urban kultura a sneakers.

schuhmuckl

Profil německého sběratele a spoluzakladatele značky DJINNS.

overkill_marc

Majitel vyhlášeného berlínského obchodu s teniskami Overkill a člověk s dobrým vkusem.

cole

Zajímavé grafické práce inspirované sneakers.

sneaker_ collabs

Ukázky toho, jak by vypadaly různé kolaborace mezi značkami a firmami.

  Footshop a 1000sneakers

Na našem firemním profilu a blogu 1000sneakers najdete informace o limitovaných edicích, recenze a příběhy, které za teniskami stojí.

  Úvodní foto: Michael Tomeš

Sedmnáctý květen bude patřit k dalším datům, kdy původně dobré úmysly a velký tah na branku bývalého šéfa ČSA a ministra obrany Jaroslava Tvrdíka opět přišly vniveč.

Společnost J&T Private Investments, která je věřitelem evropské části CEFC, jejímž hlavním představitelem byl právě Jaroslav Tvrdík, přistoupila k výkonu akcionářských práv. To jinými slovy znamená, že vzhledem k tomu, že CEFC prý neplní své závazky, převzala J&T řízení této společnosti.

„Prvním krokem bylo odvolání stávajícího představenstva společnosti CEFC Europe a dosazení krizového managementu. Novými členy představenstva se stali Peter Kubík a Dušan Palcr,“ uvedl Petr Málek za J&T Private Investments (JTPI).

Celé jednání proběhlo dnes odpoledne, Kubík a Palcr, kteří jsou dlouholetými souputníky skupiny J&T, mají v CEFC působit jako krizoví manažeři.

Čtěte také: Fotbal made in China. Jak si Číňané půjčí Nedvěda a vyrobí si vlastního

„Přes veřejná prohlášení čelných představitelů CEFC nedošlo k uhrazení pohledávek v deklarovaném termínu. Věřitelé pod vedením JTPI v uplynulých týdnech jednali o možném řešení se zástupci společnosti CITIC. Řešení se ve stanovených termínech nepodařilo nalézt. V posledních dnech JTPI navíc získala informace, že CEFC začala podnikat opatření, kterými chtěla bránit věřitelům ve výkonu jejich práv,“ doplnil Málek celkem vážné podezření.

Obratem přispěchala se svým vyjádřením také skupina J&T Finance Group (JTFG), do níž patří i česká J&T Banka. Ta CEFC úvěrovala, a má tak zásadní zájem na tom, aby své peníze dostala zpět.

„Vzhledem k tomu, že veškeré pohledávky JTFG vůči CEFC jsou zcela zajištěny bonitními aktivy, nemá JTFG v této chvíli důvod přijímat jakákoli opatření. Nastalá situace nemá žádný vliv na fungování a finanční výsledky skupiny JTFG. Naopak věříme, že nasazení krizového managementu mimo jiné napomůže i k odstínění od problémů mateřské společnosti,“ uvedla mluvčí J&T Banky Veronika Veselá.

Reakci Jaroslava Tvrdíka se zatím získat nepodařilo.

Patrik Tkáč před třemi lety: V lednu čekáme první miliardy z Číny

V Česku má skupina CEFC jen budovy odhadem za více než 15 miliard korun. Patří jí třeba kancelářský komplex Florentinum, za který podle neoficiálních informací zaplatila Pentě bezmála osm miliard (z toho část ve formě převzetí úvěru), historická budova Živnobanky, fotbalový stadion Eden s kupní cenou kolem 1,5 miliardy, ale také dva luxusní hotely Le Palais a Mandarin Oriental. Zároveň drží například významný podíl v leteckém Travel Servicu. 

To je portfolio, jemuž teď z pozice představenstva mají vládnout manažeři, kteří mají blízko k J&T. Pro tuzemský byznys a případné zájemce o výprodej aktiv určitě čitelnější a pravděpodobně i příznivější partneři než původní osazenstvo CEFC Europe.

Vyplatí se sledovat osud majetků, na kterých měla stát dříve mocná čínská skupina, již do Česka přivedl Jaroslav Tvrdík.  

Nejlepší české IT mozky dost často míří do Silicon Valley, kde v centrálách Facebooku, Googlu a dalších pracují pro největší technologické firmy světa. Jsou jich tam více než dvě stovky. David Pavlík se po 10 letech rozhodl vydat opačným směrem. Ze SpaceX, s nímž Elon Musk dobývá vesmír, přichází do brněnského startupu Kiwi.com na pozici chief information officera.

Čtěte také: Průvodce každého startupisty aneb Co jsme se naučili v Silicon Valley

„Budu se starat se o to, aby Kiwi.com bylo z pohledu interních systémů, nástrojů a toku informací připraveno na další růst,“ říká veterán Silicon Valley, který na západním pobřeží USA pracoval postupně pro Microsoft, Amazon, Netflix a konečně SpaceX.

Ve vesmírné společnosti se sídlem v Los Angeles strávil poslední čtyři roky, podílel se tu na automatizaci datových toků a naposledy na projektu Dragon. Tento úkol si ale žádal velké pracovní vytížení. 

Archivní snímek

„Stalo se mi, že jsem rodinu u večeře několik dnů neviděl, v práci nebyl prostor na oddech, a když jsem jednou odjížděl ve čtyři ráno, tak jsem se na těch prázdných cestách zamyslel, co mě ve SpaceX vlastně ještě drží,“ vzpomíná Pavlík. Jinak o SpaceX ale mluví jen v dobrém. „Ta zkušenost je úžasná, být u toho, když se přepisují dějiny. Každému, kdo o to má zájem, bych to velice přál.“

Už byl domluvený na návratu do Netflixu, který sídlí nedaleko San José, ale nakonec se jeho kariéra (i s celou pětičlennou rodinou) dala do pohybu jiným směrem. Na mobilu mu pípla zpráva: „Cau Davide, jsme s JK ve Valley, nedame pivko? :-)“ Odesílatelem byl Oliver Dlouhý, zakladatel nejnadějnějšího tuzemského startupu Kiwi.com, který boduje díky svému unikátnímu algoritmu na vyhledávání letenek, a JK je jeho pravá ruka Jozef Képesi.

Pavlík se s nimi sešel v restauraci Eureka, která leží ve čtvrti Hawthorne hned za rohem od továrny SpaceX. Tři hodiny strávili debatou o obou společnostech i Pavlíkových zkušenostech. Kiwi.com zrovna hledalo někoho na pozici CIO, slovo dalo slovo a po několika týdnech byla dohoda na světě.

„Oliver, JK a další lidé z Kiwi.com ve mně vyvolali pocit, který jsem znal z Netflixu – stunning colleagues. Mám z toho super pocit,“ vypráví Pavlík, jenž v českém „IT crowdu“ v Silicon Valley patřil mezi největší hvězdy a fungoval jako „tužidlo“ tamní komunity.

Před nástupem do brněnské firmy, která měla loni obrat téměř 18 miliard korun, si sám vytkl tři cíle: předat do Kiwi.com to nejlepší, co se u technologických gigantů naučil, předělat informační strukturu společnosti a inspirovat se od Kiwi.com týmu. „Tato práce je pro mě atraktivní zejména tím, že 50 procent věcí se budu učit a spolu s týmem vymýšlet,“ podotýká sedmatřicetiletý Pavlík.

Návrat do Česka pro něj přišel o trochu dřív, než s rodinou plánoval, ale už se těší na to, jak zvolní a stráví se svými nejbližšími víc času. „Oba jsme ze Zlína, tak tam máme nejen babičky, dědečky, ale také plno kamarádů a míst, kam se rádi vracíme. Navíc si ve Zlíně stavíme dům,“ říká Pavlík, který do Brna nastupuje na začátku července.

Oliver Dlouhý, zakladatel a šéf Kiwi.com, je z angažování Pavlíka nadšený. „Do firmy získáváme známého a zkušeného člověka. Myslím, že se od něho budeme moct hodně naučit. Už jen to, že si po 10 letech ve skvělých společnostech v Americe vybral Kiwi.com, jasně hovoří o potenciálu, který máme a čeho chceme dosáhnout,“ komentuje novou posilu Dlouhý.

„Když jsme odcházeli před 10 lety z ČR, manželčin děda, který tu už bohužel není, nás varoval: A víte, co dělá ten Bill Gates? Krade české mozky!“ vzpomíná Pavlík. „Tak doufáme, že mu teď aspoň na dálku uděláme radost, že se mozky vracejí s novými zkušenostmi domů.“

Foto: Michael Tomeš

Připomíná to operaci kulový blesk. Ve čtvrtek v pražském sídle J&T Banky vzniká notářský zápis, podle kterého se slovensko-česká skupina ujímá kontroly nad evropskou pobočkou čínské CEFC, ovládající majetek přes 25 miliard korun.

Dokument zároveň mění stanovy firmy a určuje nové představenstvo. Ještě toho dne listina zamíří na pražský rejstříkový soud. Druhý den ráno je firma, které dřív vládl Jaroslav Tvrdík, v rukou dravých finančníků z J&T. Notáři okamžitě zapisují změny do rejstříků.

Čtěte také: Začala mezikontinentální bitva o CEFC. J&T jde proti Tvrdíkovi i Číňanům

„Jardo klame.“ Během pátku si Tvrdík s vládcem J&T Patrikem Tkáčem vymění pár mediálně vděčných výroků, navzájem se obviní ze lží. Hledá se 475 milionů eur. Marně.

V pozadí to mezitím lítá.

Bleskově a hladce

J&T kolem pátečního poledne přebírá kontrolu nad firemním webem CEFC, mizí z něj noční prohlášení Tvrdíkova vedení, které kroky J&T odsuzuje. Nahrazuje ho reakce finanční skupiny. To vše, aniž by manažeři J&T vůbec vstoupili do hlavního pracoviště CEFC v centru Prahy. Vše řeší jejich právníci, často na dálku.

Noví majitelé firmu přesouvají na pražskou periferii, do malé administrativní budovy na Proseku. Tedy alespoň její formální sídlo. Opaření pracovníci CEFC nicméně zatím zůstávají v budově Na Příkopech a v Nekázance. Až na Tvrdíkovy výkřiky na Twitteru jde vše až překvapivě hladce.

Advokát Radek Pokorný ani další elitní právníci a bývalí vysoce postavení policisté, kteří pro CEFC v Praze pracují, nepřicházejí s žádnou obranou.

Během dalšího pracovního dne, tedy pondělí, má jeden z klíčových mužů J&T Dušan Palcr pod přímou kontrolou osm čínských firem. Notáři zapisující změny v obchodním rejstříku pracují opět bleskově.

Odolávají jen Tvrdíkova fotbalová Slavia, Travel Service, Pivovary Lobkowicz či média Jaromíra Soukupa. Přes nabízející se spekulace, proč J&T uchránila zrovna tyto firmy, jsou skutečné důvody poněkud nudné – ve Slavii mají totiž podíly ještě minoritní akcionáři, tudíž výměna vedení není zdaleka tak snadná, a v Travel Servicu nadále kraluje Jiří Šimáně s těsnou většinou akcií, a firmu si tak rozviklat nenechá. V médiích Jaromíra Soukupa má podíl jiná firma z okruhu CEFC sídlící přímo v Číně, to platí i pro Pivovary Lobkowicz, které kontroluje hongkongská China International Group Corporation.

Zbytek zdejší říše Jaroslava Tvrdíka a jeho spojenců ze CEFC je už nicméně v rukou Patrika Tkáče a jeho lidí – strojírny Ždas, stadion Eden, administrativní centrum Florentinum, hotel Mandarin Oriental, budova Živnobanky či Nadační fond Tradiční čínské medicíny. Vedení firem dostává od nových pánů výzvu, aby nekonalo nevratné kroky a vyčkalo na vyřešení situace. Během dvou pracovních dnů je ukázková obchodní anexe dokonána. J&T za léta ostrých bojů o české a slovenské podniky podobné situace umí. To je jisté. Už méně jisté je, co se kolem CEFC skutečně děje.

Nepřítel před branami

Oficiální scénář hovoří o tom, že J&T jako věřitel zkrátka přistoupila k těmto krokům, aby ochránila svých bezmála 12 miliard korun, které před časem čínské CEFC půjčila. Využila platných zástavních smluv a podle nich své veřitelské postavení prakticky kapitalizovala do akcií firmy.

To je ale pro pochopení divoké story trochu málo. Pražské vedení CEFC se totiž na nepřátelské převzetí připravovalo už před několika týdny, zaměstnanci dostali pokyny, jak postupovat, jak zabezpečit kanceláře, své počítače, důležité dokumenty. Tvrdíkovi právníci ale následně vymysleli několik opatření, která situaci na pár dní uklidnila. Ve čtvrtek však předběžná opatření, kterými se Tvrdík snažil chránit majetek CEFC, doběhla. A právě to zřejmě umožnilo J&T udeřit a prakticky bez boje firmu ovládnout.

Zástavní smlouvy J&T zjevně dávají dostatečně silnou pozici, aby ve hře o miliardový majetek vyzvala na souboj i takový kolos, jakým je čínský státní konglomerát CITIC Group, jedna z největších čínských firem. Právě ta měla do evropské CEFC majetkově vstoupit a zároveň vyplatit závazky vůči J&T.

Tkáč byl ale rychlejší, využil uzavřených smluv a firmu převzal dřív, než mohlo k této záchranné misi dojít. Zkušený finančník teď bude chtít ze své pozice vydolovat co nejvíce. Ostatně rozehrané to nemá špatně – proti úvěru 11,5 miliardy stojí zastavený majetek s více než dvojnásobnou hodnotou.

Ale opravdu se slovenský miliardář svévolně utrhl ze řetězu a chce silou vydělat na firmě, která platí za prodlouženou ekonomickou pěst čínského režimu, je největším čínským investorem v zahraničí s ročními tržbami přes 50 miliard dolarů? Připomeňme, že jde o stejnou J&T, která aktivně dláždila cestu čínskému kapitálu do Česka, a o stejného Patrika Tkáče, který před třemi lety hovořil o Tvrdíkovi jako o svém dlouholetém kamarádovi, díky kterému se s CEFC dali dohromady.

Vydírání státní firmy tohoto kalibru s sebou nese navíc zásadní politická rizika. V době politického příklonu k Číně a budování hedvábných i jiných stezek se to jeví jako hodně odvážný krok.

Co na to Miloš Zeman, pročínský prezident České republiky, a jeho družina v čele s poradcem Martinem Nejedlým, se kterým se i ti nejbohatší podnikatelé snaží raději vycházet v dobrém? A co Petr Kellner, nejsilnější z místních mogulů, který si stabilní česko-čínské vztahy střeží roky, neboť jeho impérium z velké části roste zejména díky čínskému Home Creditu? Patrik Tkáč má určitě rád adrenalin, ale není tohle už trochu moc?

Anebo je vše jinak. Karty už jsou dávno rozdány, všechny strany tuší výsledek, neboť si jeho kontury už dohodly předem.

Hra o čínské trůny začíná

Skupina CEFC je totiž v domovské Číně na černé listině už několik měsíců. Firma se nezastavitelně hroutí a zdejší byznysmeni, kteří si na ni před čtyřmi lety vsadili, to moc dobře chápou. CEFC nezvládá splácet své dluhy, kterých má tolik (jen přes dluhopisy si napůjčovala v přepočtu 100 miliard korun), že i obrovský čínský bankovní sektor z nich  může mít bolehlav.

Její duchovní otec Jie Ťien-ming je vyšetřován pro ekonomickou kriminalitu, firma ztratila kredit u nejvyšších politických představitelů země, mezinárodně ambiciózní projekt se změnil ve velký mezinárodní problém. Zatímco s ostatky zkolabované CEFC na domácí půdě si čínský režim snadno poradí, v zahraničí je třeba situaci řešit takticky a vyhnout se mezinárodní ostudě. I proto dostal státní konglomerát CITIC Group stranický příkaz, aby situaci v Praze vyřešil.

Není náhoda, že měl peníze nalít pouze do evropské CEFC, zatímco mateřská firma v Číně míří do nucené správy. CITIC vzal své poslání vážně, což dokazuje i fakt, že Prahu kvůli tomu v minulých dnech navštívil nejvyšší šéf konglomerátu Čchang Čen-ming.

J&T tak dnes vlastně dělá špinavou práci za CITIC. Čistí firmu od vazeb na čínskou centrálu nedůvěryhodné CEFC a také od zdejších manažerů, kteří na ni byli navázáni. Vypadá lépe, když Jaroslava Tvrdíka, někdejšího ministra obrany, který v Česku těží z přízně prezidenta Zemana, popraví místní investiční brousek, než aby jej vyhodila čínská státní firma.

K dobrým vztahům by to zrovna nepřispělo. Je třeba starou gardu nahradit novou, ideálně tak, aby neutrpěly pracně látané politické vazby. CITIC v těchto dnech už jedná přímo se skupinou J&T, byť i Jaroslav Tvrdík do dění nadále promlouvá. Každá ze stran chce něco jiného, má jiné zájmy. J&T je nejčitelnější – chce buď peníze, nebo lukrativní majetek CEFC. Naproti tomu CITIC touží hlavně v klidu uklidit zdejší nepořádek, případně v Česku převzít některé obchodní a politické vztahy. Jaroslav Tvrdík pak hlavně nechce ostudu a z další štace odcházet jako vyvrhel, naopak už teď dost možná hraje o své další angažmá.

Za pár dní se uvidí, kdo si přišel na své a kdo odešel naopak s prázdnou. Postačí sledovat osudy jednotlivých firem, jejich manažerů, případně vyhlížet změny v diplomatickém týmu Miloše Zemana či ve vedení Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce, která byla se starou CEFC úzce provázána. Hra o čínské trůny začíná.

Když se řekne restaurace Aromi, La Finestra nebo La Bottega, většině se vybaví jméno Riccardo Lucque. Ital, který v Praze otevřel už celkem sedm restaurací, na to ale nebyl sám.

Od samého začátku stojí po jeho boku devětatřicetiletý Ondřej Rákosník, který, když se ho zeptáte, proč se o něm nemluví, se smíchem odpoví: „Riccardo je určitě marketingově zajímavější.“

Čtěte také: Aromi mezi top italskými restauracemi světa. Příběh ocenění, které Češi neznají

První restauraci Aromi spolu otevřeli v Praze před 13 lety a byl to podle jeho slov takový italský freestyle. Dnes mají jejich podniky roční obrat skoro 300 milionů a v září otevřou na Poříčí svůj osmý počin ve stylu italského tapas baru.

Restaurace Aromi

Ze začátku to ale Ondřeje do restaurací nijak speciálně netáhlo. Na klánovickou hotelovku se přihlásil hlavně kvůli tomu, že na ni šel i jeho nejlepší kamarád a jemu to přišlo jako dobrý nápad.

Když si po maturitě na vlastní kůži zkusil devadesátkovou gastronomii, která ho ničím neoslovila, odjel bez znalosti angličtiny do Velké Británie, kde začínal jako au-pair.

„Říkal jsem si, že se naučím anglicky a najdu něco, co mě bude bavit,“ vzpomíná dnes v restauraci La Finestra, kterou pravidelně navštěvují hokejista David Pastrňák, miliardář Marek Dospiva nebo modelka Petra Němcová.

Protože to ale s gastronomií nechtěl vzdát, po půl roce od rodiny odešel a začal pracovat za barem v londýnské restauraci.

„Mohl jsem být jen za barem, protože jsem neuměl dobře mluvit, takže jsem vyjížděl lístky a podle nich dělal kafe nebo drinky. Byla to pro mě ale veliká škola pokory, protože na tuhle pozici za mnou stálo dalších 10 lidí. Tam jsem se naučil nestěžovat si.“

Čtěte také: Miliardářský průvodce michelinskými hvězdami v Česku. Kam a s kým?

S lepší angličtinou také rostly jeho zkušenosti a pozice. Postupně se vypracoval na číšníka a manažera restaurace, když se ale rozešel se svou tehdejší přítelkyní, rozhodl se po třech letech vrátit do Česka.

A právě tehdy odstartovala česko-italská jízda, jak Ondřej Rákosník podnikání s Riccardem nazývá. Potkali se v pražské restauraci Square, kde dělal Riccardo šéfkuchaře a on manažera. Právě tam se po nějakém čase domluvili, že by chtěli společně otevřít restauraci.

„V ten moment jsem měl ten správný pocit, že v můžu v Česku rozvíjet něco, co jsem se v Británii naučil.“

Riccardo Lucque, spolumajitel skupiny La Collezione

Aromi otevřeli v roce 2009, a protože ani jeden z nich předtím nepodnikal, šli na to poněkud punkově.

„Začali jsme prodávat jídlo a nikdy jsme nic moc nepočítali, řídili jsme se převážně pocitem. Říkal jsem si, když bude restaurace plná a hosté spokojení, budou dobrá i čísla. Takhle nás to bavilo, nebyli jsme svázaní a nestresovali jsme se nějakými budgety. Riccardo viděl dobré krevety, tak je koupil, ať to stálo, co to stálo. Až pak jsme zjistili, že jedna vyšla na 300 korun,“ vzpomíná Rákosník, podle kterého se uvolněná atmosféra přenesla i na lidi, kteří začali do jejich restaurace chodit čím dál víc.

Už jako obchodní partneři tak o čtyři roky později otevřeli další restauraci La Finestra a postupně pět restaurací pod značkou La Bottega a vytvořili skupinu La Collezione.

Pod tu dnes spadá i kuchařská škola Laboratorio, firma na dovoz italských vín Via Del Vino a cateringová společnost Il Catering a minulý rok pro celou skupinu přijali generálního manažera.

Čtěte také: Špagety bolognese a moc česneku. Sedm chyb, které se Riccardo Lucque snaží Čechy odnaučit

V La Collezione dnes jedou s Riccardem 50 na 50 a takhle spolu vycházejí i mimo čísla.

„Zatímco se Riccardo stará o kuchyň, suroviny, kuchaře a menu, já mám na starosti servis, víno, manažery a nové projekty,“ říká Rákosník, podle kterého je jejich úspěch založený právě na onom italsko-českém spojení.

„On do restaurací vnáší italskost a já zase dokážu asi lépe odhadnout, jak budou lidé na různé koncepty reagovat,“ říká a dodává, že jediné, v čem se na začátku neshodli, byl názor na řízení lidí.

„Riccardo mi v minulosti párkrát vyčetl, že na lidi málo křičím. Mně ale křičení nikdy blízké nebylo a myslím, že i on časem pochopil, že Gordon Ramsay je styl spíše do televize než do reálného života,“ směje se.

Kromě nového projektu AMANO v ulici Na Poříčí se v La Collezione rýsují další dva projekty, o kterých ale zatím nechce mluvit.

A i když říká, že se vždycky bojí, když otvírá novou restauraci, stejně nakonec s úsměvem dodá: „I teď je to vlastně pořád hodně pocitové. Když se pro něco nadchnu, hned nám totiž ta čísla a tabulky vycházejí líp.“

Po zhruba týdenních jednáních se slovensko-česká skupina J&T dohodla s čínským státním konglomerátem CITIC na řešení situace kolem kolabující CEFC. CITIC za CEFC uhradí veškeré závazky vůči tuzemské investiční skupině a zároveň budou spolupracovat.

CITIC například po CEFC převezme bezmála desetinový podíl ve finanční části J&T Finance Group, do které spadá zejména J&T Banka. Společně také budou rozhodovat o investicích CEFC.

Ta v Česku drží majetek za více než 25 miliard korun, zejména lukrativní nemovitosti v Praze, strojírny Žďas, podíl v leteckém dopravci Travel Service, Pivovary Lobkowicz, stadion Eden, fotbalový klub Slavia Praha a řadu dalších.

Čtěte také: Tkáč a spol. vyučují, jak se přebírá firma. Co bude dál?

„Zástupci J&T a CITIC se dále dohodli na dalších jednáních o možném rozvoji spolupráce a investicích do společných projektů. Prvním krokem v tomto směru bude, po získání souhlasu regulátora, reciproční nominace zástupce každé strany do vrcholných orgánů J&T Finance Group SE a CEFC Europe,“ uvedla v prohlášení skupina J&T.

Dohoda přichází týden poté, co skupina J&T jako věřitel CEFC překvapivě a prakticky přes noc ovládla evropskou část čínské skupiny, změnila stanovy, odstranila Jaroslava Tvrdíka a jeho tým a do vedení dosadila své lidi. Učinila tak na základě zástavních smluv, kterými si jistila hned několik úvěrů.

J&T totiž čínským společníkům půjčila nejméně 12,5 miliardy korun, podle některých informací je ale celková částka ještě vyšší. CEFC však na splacení peníze neměla.

Dostala se totiž do závažných finančních potíží poté, co je její duchovní otec Jie Ťien-ming v Číně vyšetřován pro ekonomickou kriminalitu. Firma tím ztratila kredit u nejvyšších politických představitelů země, což vedlo také k tomu, že ji přestaly financovat mezinárodní i čínské banky.

Čtěte také: Začala mezikontinentální bitva o CEFC. J&T jde proti Tvrdíkovi i Číňanům

Protože CEFC v Evropě představuje také citlivý politický projekt, státem kontrolovaná CITIC Group dostala stranický příkaz, aby situaci v Praze vyřešila. Do evropské části CEFC měla nalít peníze a za to získat polovinu firmy. Ale šéf J&T Patrik Tkáč byl rychlejší a firmu ovládl ještě dřív, než k tomu mohlo dojít.

Jestli J&T už čistila firmu s posvěcením CITIC Group, nebo zda tak učinila na vlastní pěst, aby si zlepšila svou vyjednávací pozici, není jasné. Každopádně je po boji, obě firmy chtějí spolupracovat. To, že jde o státní firmu, by v této fázi pro J&T neměl být problém.

„Pro nás je teď hlavně důležité, že máme partnera, se kterým se můžeme bavit, který je schopen dostát svým závazkům. Se CEFC to už možné nebylo,“ říká k tomu Monika Veselá, mluvčí J&T Banky.

Do jaké míry dohoda počítá se zapojením původního managementu, není jasné. Jaroslav Tvrdík ji sice vítězně oznámil na svém Twitteru, mluvčí CEFC Pavel Bednář ani zástupci J&T však chystané personální obsazení komentovat nechtěli.

Plány internetového podnikatele Jakuba Havrlanta na vytvoření nové webové televize a její propojení s e-shopy ze skupiny Mall Group získávají jasnější kontury.

Hlavní postava projektu, šéfproducent Lukáš Záhoř, známý díky dlouholeté práci pro Stream.cz, v exkluzivním rozhovoru pro Forbes.cz popisuje, jak se televize bude jmenovat, jaké bude její schéma i její byznysmodel.

Detaily přidal také obchodní ředitel Juraj Felix, který přišel z Googlu, a Adam Chudárek, jenž předtím řídil Obbod.com, českou obdobu Netflixu.

Už je jasný harmonogram spuštění televize skupiny Mall Group?
Lukáš: Ideální by bylo stihnout podzimní sezonu, tedy září nebo říjen. Nechci se teď uchylovat ke konkrétnějšímu datu, může se cokoli stát. Redakce je postavená, základní tým máme. Ten doplnil Adam Chudárek, donedávna výkonný ředitel Obbodu, který se stal produktovým manažerem a bude zajišťovat fungování televize po technologické stránce. O její obchodní rozvoj se bude starat obchodní ředitel Juraj Felix, který k nám přišel z Googlu. Nejpozději během června o sobě dáme vědět, aby bylo zřejmé, co chystáme.

Jméno už máte?
Lukáš: Máme. Uvažovali jsme o několika návrzích, ze kterých vzešel i s ohledem na plánovanou zahraniční produkci vítězně název Mall.tv.

Už jsou hotové i nějaké pořady?
Lukáš: To ještě chvilku potrvá. Naše programová skladba je následující – část tvoří hrané seriály, část publicistika a infotainment a část pořady natočené na základě komerční nebo uživatelské poptávky. Půjde o jakási užitná videa.

Ukážete lidem, co to je telefon, jak se používá…?
Juraj: Přesně tak, budou to recenze, tutorialy, návody. Půjde o to, abychom uživatelům vysvětlili, jak daný produkt funguje a jak ho mohou nejlépe využít.

Adam Chudárek (vlevo) a Juraj Felix z Mall.tv (foto Mall Group)

A smyslem toho bude, abyste si zajistili migraci diváků do e-shopů a naopak?
Juraj: Může to fungovat recipročně. Chceme posunout produktová videa víc směrem k užitkovým videím. Nezahltit uživatele další reklamou, ale reagovat na jejich potřeby nebo podněty a poskytovat jim divácky příjemnou formou relevantní informace. Proto jsme ke spolupráci přizvali i kolegy z marketingu a produktu.
Lukáš: Chceme využít velké návštěvnosti v rámci Mall Group a oslovit lidi, kteří s námi zatím tolik času netráví. Proto máme tři druhy obsahu. Původní seriály jim nabídnou zábavu, kterou jinde neuvidí, infotainment jim dodá poutavě zpracované informace a užitné video jim pomůže nakoupit. Poptávka po službách tohoto typu nebo po různých srovnávačích cen je v e-commerce ohromná.

Ta užitná videa budou automaticky vložená v e-shopu a budou se zobrazovat, když si tam budu něco vybírat?
Adam: Ano. Když si vezmete například stránky Mall.cz, tam, kde jsou bannerové pozice, by mohly být integrované linky, produktová videa, návody. Z nich bude divák přesměrován na platformu jako takovou.
Juraj: Budou vznikat hlavně návody, jak pracovat s tím daným produktem. Je to trend, vidíme, že lidé se k videu obracejí jako k pomocníkovi, hledají v něm rady a tipy. Chceme všem tápajícím pomoct zodpovědět jejich otázky. Když se podíváte na YouTube, tohle je třetina dotazů, které tam lidé vyhledávají.

Bude to všechno zdarma?
Adam: Ano, bude to platforma na bázi AVOD, jejíž provoz bude financován z příjmů z reklamy.

Myslíte zatím jen na český trh?
Juraj: Působení Mall Group je nadnárodní, takže rozšiřovat do budoucna produkci Mall.tv v rámci regionu střední a východní Evropy se nabízí. Začínáme v Česku, bude následovat Slovensko a pak přijdou na řadu i Maďarsko, Polsko a další země, ve kterých skupina působí. Obsah, který bude přenositelný, typicky produktová videa, se bude sdílet napříč.

Takže Česko bude taková laboratoř.
Juraj: Začínáme v Česku, ale od samého začátku vnímáme Mall.tv jako mezinárodní projekt, kalkulujeme s tím, že část produkce musí být univerzální.

Kdo s ideou internetové televize vůbec přišel?
Lukáš: Původní nápad pochází od Jakuba Havrlanta.
Juraj: Debatovali jsme s Jakubem na konci loňského roku o tom, jak uživatelům zpříjemnit nákupy na internetu. Měl jsem ho jako hosta na několika Google konferencích, které jsem připravoval. Opakovaně jsme během nich otevírali otázku, jak posunout značku Mall a zrealizovat vizi internetové nákupní galerie, která bude lidi bavit, protože jim poskytne nějakou přidanou hodnotu. A opakovaně jsme dospěli ke stejnému závěru, kterým byla nabídka relevantního videoobsahu.

Zajímá se i teď Jakub Havrlant hodně o to, co tu vymýšlíte? Vstupuje do toho?
Juraj: Je velmi aktivní, protože Mall.tv je jedním ze strategických projektů v rámci skupiny. Máme pravidelné porady.

Lukáši, fakt, že jste se ve stejné době rozloučil se Seznamem, s tím asi nijak nesouvisel, že?
Lukáš: Všechno se odehrálo v jeden čas, ale šlo to mimoběžně.
Juraj: Potkalo se to z pohledu našeho projektu ve fajn moment. Máme možnost tvořit se skvělým týmem, který už má něco za sebou a něco vybudoval, a zároveň můžeme využít zázemí silné skupiny s velkým přesahem. Online video je typ média, který roste nejrychleji, má velkou budoucnost. Mladí lidé s ním tráví čím dál víc času.

Lukáš Záhoř, šéfproducent Mall.tv (foto Mall Group)

Kolik toho chcete produkovat?
Lukáš: Základní úvaha je, že každá sezona by se skládala ze dvou hraných seriálů, takže se bavíme o čtyřech ročně. Až budeme internetovou televizi spouštět, samozřejmě takhle naplněná seriály ještě nebude, ale míříme zhruba na 15 pořadů ze sekce infotainmentu a minimálně jeden seriál, se kterými chceme startovat.

A rozpočet?
Juraj: Máme byznysplán na tři roky s tím, že počáteční investice bude finančně náročná, počítáme s rozpočtem v nižších desítkách milionů. Cílem dalších let je postupně vytvořit ekonomicky soběstačné médium.

Inspirovali jste se nějakým zahraničním projektem?
Juraj: Volná inspirace pochází od největšího e-commerce hráče na světě Amazonu, pro nějž je videosekce dost podstatná. Tady ve střední Evropě je trh ale strašně roztříštěný, máte tady 18 zemí, různé jazyky. Takže myšlenka nějak je spojit mi přišla hrozně zajímavá. Zároveň jsem v Googlu pracoval s největšími značkami a dnes a denně s nimi konzultoval způsob, jak využít video jako nástroj k oslovení jejich stávajících i potenciálních spotřebitelů.

Jakou plánujete návštěvnost?
Juraj: Naším záměrem je od počátku dosahovat milionů zhlédnutí našich videí měsíčně.

Zapamatujte si tři důležitá slova: srovnávání, očekávání a pocity. To jsou důvody, proč lidé nejčastěji opouštějí svá místa. Bez ohledu na skutečnost.

Vyplývá to z datové analýzy společnosti Deloitte, kterou má Forbes k dispozici. Deloitte své služby na „obranu“ lidského kapitálu, tedy na zamezení odchodům zaměstnanců z práce, nabízí firmám už pátým rokem a za tu dobu shromáždil na základě historických dat poznatky, které zaslouží pozornost.

Týkají se jak řídících manažerů, tak zaměstnanců, kteří třeba podvědomě mají nakročeno k tomu, dát výpověď, aniž by o tom ještě tušili.

Čtěte dál: Jednoduchý trik, který odhalí, že se chystáte najmout správného člověka

„Na anonymizovaných datech zkoumáme, co měli společného lidé, kteří odešli, a podle toho firmám navrhujeme opatření, jak tomu předcházet,“ říká Martina Zapletalová z poradenských služeb Deloittu.

Vše pochopitelně funguje přesněji u větších firem, které mají alespoň tříletou historii odchodů a zaměstnávají více lidí na podobných pozicích. Několik příkladů.

„Pokud měl zaměstnanec pocit, že bere méně než kolega na stejné pozici, pravděpodobnost jeho odchodu rostla. A opravdu stačil jen pocit, realita nehraje v tomto případě roli,“ vysvětluje Martina Zapletalová. Podobné je to i s očekáváními.

Možná si říkáte, že toto by vás také napadlo. Někdy je ale dobré se na svou práci podívat s odstupem, a navíc teď můžete mít své pocity „data approved“.

Mýtus č. 1: Mileniálové touží rychle růst

Firmy kvůli tomu změnily politiku povyšování tak, aby mladší zaměstnanci měli častější příležitost se v kariérním žebříčku posunout.

Co odhalila data:
Povýšení bylo jedním z nejčastějších důvodů odchodu mladých.

Proč?
Bez patřičné podpory a uznání mnozí novou roli neustojí. Doposud byli zvyklí vynikat a najednou se jako šéfové museli potýkat s novými výzvami, které není tak jednoduché řešit, a mnohdy to také neuměli.

Mýtus č. 2: Příliš služebních cest rovná se odchod

Co odhalila data:
Četnost ani délka služebních cest s odchody nijak nesouvisely. Pokud se ale množství nebo délka pracovních cest zvýší oproti minulému roku, může být zaděláno na výpověď.

Proč?
Udržení zaměstnanců je jednoduchou funkcí reality a očekávání. Problém nastává, pokud jsme očekávali tři pracovní cesty ročně a najednou se jich od nás chce deset. Pokud si zaměstnanci na něco zvyknou, ať už je to cestování, nebo třeba benefity, když se začnou mít hůř, jejich motivace jde dolů.

Mýtus č. 3: Prací zavalení lidé budou odcházet

Co odhalila data:
Hodně vytížení lidé (typicky workholici) s délkou svého pracovního dne problém neměli, naopak, tento faktor ukazoval na stabilního zaměstnance, který se k odchodu nechystá. Potíž byla u jen mírně nadprůměrně vytížených lidí. Ti odcházeli často.

Proč?
Těžko říct i po prozkoumání dat. Každý máme jiné cíle a motivace a přístup firmy by měl být co nejvíce šitý na míru preferencím a potřebám jednotlivých zaměstnanců. Také se ukázalo se, že neplatí obecné povědomí o mileniálech, že vyžadují rovnováhu pracovního a osobního života. Ne pro všechny je taková rovnováha prioritou číslo jedna.

Mýtus č. 4: Nízký plat žene lidi ke konkurenci

Co odhalila data:
Ti, kteří v předešlém roce dostávali nižší plat, skutečně inklinovali k odchodům. Velmi často ale záleželo více na srovnání se skupinou kolegů na podobné pozici.

Co s tím?
Firmy by si měly dávat pozor na férovost platů u lidí na podobných pozicích a také si udržovat přehled, kolik platí konkurenční firmy, ke kterým zaměstnanci přebíhají. Pokud firma platí méně, než je na trhu běžné, rychlá záplata ve formě přidání už zaměstnance zadržet nemusí.

Mýtus č. 5: Učitel a žák si mají být blízko

Firma proto upravila systém alokace mentorů tak, aby rozdíly v senioritě mezi mentorem a mentorovaným nebyly příliš výrazné.

Co odhalila data:
Ti, kteří získali méně zkušené mentory, odcházeli častěji.

Proč?
Pokud postavíte péči o zaměstnance na lidech, kteří sami nejsou stabilní a vyzrálí, riskujete efekt sněhové koule.

Mýtus č. 6: Lidé po sabatiklu či dlouhé absenci tíhnou k výpovědi

Co odhalila data:
Ukázalo se, že šlo o nejloajálnější zaměstnance.

Proč?
Zaměstnanci si flexibility váží. Oceňují klouzavou pracovní dobu, práci z domova, neplacené volno i možnost „koupit“ nebo dostat více dovolené. Podle poznatků Deloittu je „wellbeing“ u českých zaměstnanců velmi důležitým faktorem.

Sto tisíc prodaných kusů za první měsíc, vydělané dva miliony dolarů a umístění mezi nejlépe hodnocenými tituly v herním obchodě Steam, krátkodobě dokonce první místo celkově.

To vše se povedlo tříčlennému pražskému týmu Hyperbolic Magnetism s jeho VR hrou Beat Saber. Titulem, který ještě ani není dokončený – od 1. května je k dispozici ve fázi předběžného přístupu. I tak do něj hráči neváhají investovat 20 dolarů: a dle kladných reakcí svých peněz rozhodně nelitují.

Čtěte také: Herní Oscar pro Česko. Roztomilý Chuchel má prestižní mezinárodní cenu 

„Po všech virálních videích, která vznikla před vydáním hry, jsme očekávali nadprůměrný zájem. Ale současná čísla jsou ještě mnohem lepší,“ řekl Ján Ilavský, jeden z autorů hry.

Ján Ilavský

Pozornější čtenáři si toto jméno možná vybaví: na Forbes.cz jsme psali o příběhu jeho předchozí hry Chameleon Run, které se rovněž prodalo několik set tisíc kusů, a dokonce získala prestižní Apple Design Award. Když pak studio vydalo trailer na chystanou hru Beat Saber, ozval se mu skladatel Jaroslav Beck s nabídkou na spolupráci.

Ilavský a jeho kamarád ze střední školy Vladimír Hrinčár tím získali cennou posilu – a mohl vzniknout další hit. Nápad na něj se zrodil v Ilavského hlavě poté, co zkoušel virtuální realitu Vive a zklamal ho nedostatek kvalitních rytmických her.

A tak přišel s nápadem vytvořit titul, v němž by hráč musel rozsekávat přilétající kostky a tím dotvářel melodii hrající na pozadí. Jednoduché, že? Po třech hodinách měl Ilavský hotový první prototyp. Později do hry zabudoval světelné meče dvou barev, kterými se kostky rozsekávají; na každou barvu kostky musíte použít odpovídající meč. Ty se staly jedním z poznávacích znaků hry a svým vzhledem připomínají zbraně z filmové ságy Star Wars. „S nimi ale neměl nápad nic společného. Vycházel jsem spíš z vizuálu filmu Tron,“ řekl Ilavský.

Povedený nápad, atraktivní vizuální stránka a chytlavý hudební doprovod od Becka, úspěšného autora hudby k herním trailerům (rozhovor s ním vyšel v posledním čísle Forbesu NEXT), pomohly stvořit z Beat Saberu trhák. „Myslím, že se nám povedlo vytěžit maximum z omezení, která současná virtuální realita má, a zároveň perfektně spojit audio s vizuálním zážitkem,“ tvrdí Ilavský.

Ohlasy na Beat Saber jsou mimořádně kladné. Jeden z uživatelů na Twitteru trefně napsal: „Obvyklá reakce lidí na zkušenost s virtuální realitou: Wow, motá se mi hlava, ale bylo to fakt hustý.  Obvyklá reakce na Beat Saber: NECH MĚ HRÁT ZNOVU.“ O titulu se mluví jako o průlomu; Beat Saber má být hrou, která způsobí masový zájem o stále se etablující virtuální realitu.

Jaroslav Beck patřil i do našeho loňského výběru 30 pod 30

Podle nedávného testování Virtual Reality Institute of Health and Exercise navíc Beat Saber také prospívá zdraví hráčů. Při hraní se totiž musíte poměrně hodně hýbat – a za minutu tak můžete spálit stejné množství kalorií jako při tenisu.

Tvůrci plánují Beat Saber nadále vylepšovat. Brzy do něj přibude nová hudba a editor úrovní, který by měl podpořit už tak aktivní komunitu kolem hry. Do finální verze, jejíž dokončení je v plánu do konce letošního roku, autoři plánují regulérní mód pro jednoho hráče s různými misemi či úkoly. Zda půjde o úspěch, o tom už se bavit netřeba; otázka teď zní, kam mánie kolem Beat Saberu ještě poroste.

Rok plný rekordů má za sebou Vít Kutnar, zakladatel a hlavní postava největších českých stavebnin DEK, kterým letos patří mimo jiné pátá příčka v žebříčku top rodinných firem podle Forbesu.

Jím řízená skupina loni vydělala 1,028 miliardy korun měřeno přes ukazatel EBITDA, který zohledňuje provozní zisk a odpisy. Tržby se zvýšily o 40 procent na 16,3 miliardy korun a firma, kde loni všímaví zaměstnanci na ještěrkách zabránili zlodějně a video s jejich zásahem obletělo nejen Evropu, ale dostalo se i do zpráv v Japonsku, poprvé dává práci více než dvěma tisícům lidí.

„Naše výsledky mi dělají pochopitelně radost, a pokud vše půjde tak, jak to teď vypadá, letos bychom v tržbách měli narůst o dalších zhruba 20 procent,“ uvedl Vít Kutnar pro Forbes. To znamená, že DEK za rok 2018 míří k tržbám atakujícím 20 miliard korun.

Za loňským růstem stojí podle něj tři základní faktory: firma díky dlouhodobému investování sama dobře organicky roste, daří se po dlouhé době samotnému pozemnímu stavitelství a DEK loni udělal svou první významnou akvizici. Koupil distributora elektroinstalačního materiálu Argos Elektro, který měl sám tržby přesahující dvě miliardy.

Letos DEK investiční apetit neopustil a skupina vstoupila do technologické společnosti ÚRS Praha, která je lídrem českého trhu v oceňování staveb a má na to vlastní a roky budovaný software. „Je to takové naše zapojení do digitalizace, v němž je stavebnictví oproti jiným sektorům přece jen pozadu,“ komentuje poslední byznysové kroky Vít Kunar.

Letos by také mělo být otevřeno šest nových prodejen s obchodním systémem „drive thru“, tedy obsloužení zákazníka na jednom místě, v němž je DEK celosvětově průkopníkem. Celkem má skupina už přes 120 poboček v Česku a na Slovensku.

Vít Kutnar občas připustí, že je workoholik a jeho posedlostí je zvětšování a zvelebování firmy. Na projekty kolem mu zatím čas nezbývá a plně se soustřeďuje na svůj byznys.

„Chceme dál růst. Když se nesnažíte být ještě výš, je to začátek konce, protože z vrcholu se strašně snadno padá. Cítíme, že teď máme skvělý koncept a náskok, a chceme to přetavit v jasnou tržní pozici,“ uvedl v říjnu 2016 ve velkém rozhovoru pro Forbes muž, který v práci ideálně každou čtvrthodinu kontroluje, jak se v reálném čase vyvíjejí skupinové prodeje a jak si aktuálně stojí oproti předchozímu dni i meziročně.

Ladislav Brázdil a jeho dva synové, kteří řídí rodinnou firmu ZLKL zaměřenou hlavně na výrobu pro autoprůmysl, začali hledat nového majitele pro projekt Elbee, což je unikátní české vozidlo, jež více než 10 let vyvíjejí. Ojedinělé je v tom, že vozíčkáři do něj mohou najíždět bez nutnosti přesedat z vozíku. Dálkovým ovládáním totiž otevřou jeho přední část, ze které se vysunou ližiny, po nichž do kabiny přímo najedou.

Čtěte také: Auta vyrábí i půjčuje. Škoda Auto posiluje svou službu na sdílení vozů

Ve firmě řešení říkají „lunochod“. Vůz je papírově těžká čtyřkolka, je homologovaný na provoz po evropských silnicích a loni vznikla také jeho elektrická verze s dojezdem až 215 kilometrů. „Elbee je naše srdeční záležitost, ale cítíme, že jsme ho dostali do fáze, kdy potřebuje silného majitele, jenž bude moci naplno využít jeho globální potenciál,“ uvedl Ladislav Brázdil mladší pro Forbes.

Ladislav Brázdil a jeho synové Ladislav a Jiří 

Na prodej je tak veškerá technologie, výrobní zařízení, dokumentace, skladové zásoby, know-how či právní ochrana. Nabídková cena byla stanovena na 1,4 milionu eur, v přepočtu 36 milionů korun. Jde o takzvaný asset deal, neprodává se tedy firma Elbee Mobility, pod níž vývoj a výroba probíhaly, ale samotný projekt.

Zatím vznikla zhruba padesátka „elbíček“, která nesou jméno podle iniciál Ladislava Brázdila staršího a místo našla na trhu v Česku a v dalších evropských zemích. Rozjezd jde z Loštic u Mohelnice, které jsou jinak známé pro své tvarůžky, ale pomalu a Brázdilovi připouštějí, že teď potřebují věnovat svůj čas a peníze hlavně core byznysu pod společností ZLKL. Ta získala nové zakázky z autoprůmyslu, například výrobu částí převodovek pro Mercedes-Benz, loni měla obrat 450 milionů korun a zaměstnává 190 lidí.

Projekt Elbee je podle Brázdilových ve fázi připravenosti na malosériovou výrobu 250 kusů vozidel ročně, je nutné využít jeho marketingový potenciál a zajistit větší výrobu, která by znamenala také snížení ceny. Majitelé říkají, že nabízejí jediné homologované řešení tohoto typu na světě.

Konkurence? Poslední dobou se začaly více rozšiřovat přestavby běžných vozů (například VW Caddy) tak, aby do nich mohli vozíčkáři najíždět přímo. Jde ale o výrazně dražší řešení. K ceně nového auta je nutné připočítat prakticky jednou tolik za jeho úpravu. Pro pořádek, cena Elbee také není zanedbatelná, na českém trhu je kolem 600 tisíc korun, v některých zemích je na něj ale možné čerpat výrazné státní podpory nebo plnění pojišťoven.

V rodinném rozhodnutí Brázdilových projekt prodat hrála roli také určitá frustrace z přístupu státu k podpoře vědy a výzkumu. Berní úředníci v poslední době začali tvrdě kontrolovat odpočty daní na výzkum a vývoj a také majitelé projektu Elbee museli za roky 2013 až 2015 dodanit a včetně penále zaplatit zhruba sedm milionů korun. Pochopitelně s tím nesouhlasí a naznačují, že pokud nevyjde odvolání, budou se muset bránit soudní cestou.

„Dodali jsme přitom veškeré dokumenty, vývoj jsme realizovali a není sporu o světové unikátnosti Elbee. Taková věc vás po letech snažení opravdu zklame,“ říká Ladislav Brázdil mladší. Přesto v potenciál Elbee dál věří. A dodává trochu smutná čísla. Jen v Česku je asi 30 tisíc vozíčkářů, v Evropě jich je pět milionů a na celém světě tvoří podle WHO 1 procento populace. Cukrovky, kvůli které část pacientů končí na vozíku, přitom za poslední generaci přibylo šestinásobně.

Elbee se spalovacím motorem

Válka o bohumínskou společnost Bonatrans (a její miliardové zisky) nabírá na obrátkách. Lichtenštejnský Nejvyšší soud by podle informací Forbesu měl tento měsíc projednávat odvolání Karla Komárka staršího, který v několika žalobách napadl změny v majetkové struktuře Bonatransu – a u obou lichtenštejnských soudů nižší instance prohrál.

Otec třetího nejbohatšího Čecha Karla Komárka mladšího se přitom o firmu, která je s obratem 7,7 miliardy korun největším výrobcem železničních dvojkolí v Evropě, nesoudí jen tak s někým. Z podvodu totiž viní vlastní dceru Jitku Cechlovou Komárkovou, se kterou kvůli tomu nepromluvil už přes pět let, přestože spolu dodnes bydlí ve stejné luxusní vile ve Velkých Popovicích.

Spor, který znovu rozdělil jednu z nejvlivnějších podnikatelských rodin v Česku, se táhne od roku 2010, kdy se po neshodách otce a syna Komárkových rozdělila skupina KKCG a strojírenská část v čele s Bonatransem připadla Komárkovi staršímu, jeho bratru Františkovi a dceři Jitce.

Ta pak podle Komárka zneužila jeho důvěry a ve spolupráci se svým tehdy nastávajícím manželem a někdejším elitním daňovým poradcem White & Case Alešem Cechlem ho o dva roky později připravila o vliv a kontrolu nad Bonatransem, který potichu (a údajně bez otcova vědomí) vyvedla do dvou lichtenštejnských nadací, jež dnes ovládá ona sama.

---

Kdo je kdo

JITKA CECHLOVÁ KOMÁRKOVÁ (46)

Hned po střední škole začala pracovat v KKCG jako hlavní účetní. Když se skupina v roce 2010 rozpadla, přidala se na stranu svého otce. Dnes je jedinou ženou v našem žebříčku nejbohatších Čechů, s jměním 8,2 miliardy korun ji řadíme na 22. místo.

---

„Chování a jednání Jitky vůči vlastnímu otci je pro mě největším životním zklamáním. Nikdy bych nevěřil, že je něco takového schopná udělat. Zneužila moji důvěru tím nejpodlejším způsobem,“ říkal už dříve pro Forbes Komárek starší. Sama Komárková žádost o rozhovor odmítla, o něco sdílnější byl jen její manžel Aleš Cechel.

„Nikdy se neudělalo nic proti jeho vůli, je to naprostý nesmysl, pan Komárek zcela jistě dobře věděl, co podepisuje,“ tvrdí na Komárkovu adresu.

Komárkové, která je jedinou ženou na našem seznamu nejbohatších Čechů, se přitom povedlo podvést nejen svého otce, ale i bratra Karla, který byl spolu se svými čtyřmi dětmi po rozdělení KKCG uveden jako beneficient zisků u jedné ze tří původních lichtenštejnských nadací, jež měly Bonatrans ovládat. Je proto pravděpodobné, že do soudních sporů v Lichtenštejnsku se teď ve druhém sledu zapojí i on, a válka o Bonatrans tak ještě přitvrdí a nabere na intenzitě.

Příběh o tom, jak se Jitce povedlo převézt otce i bratra a kde končí zisky Bonatransu, měl navždy zůstat za zdmi rodinného sídla. Komárková s novináři nikdy nepromluvila a špinavé prádlo už na veřejnosti nechtějí prát ani otec se synem. Na světlo ho tak nakonec pomohla vynést až jedna náhoda.

Konkrétně únik dat z offshorové advokátní kanceláře Appleby se sídlem na Bermudách, kterou si Komárková najala v roce 2013. K její smůle se shodou okolností právě Appleby zkraje roku zapletlo do aféry Paradise Papers, která nečekaně odkryla i její pečlivě střežené tajemství.

Mezi uniklými dokumenty, které zmiňují Komárkovou a které Forbes s pomocí Českého centra pro investigativní žurnalistiku získal, jsou desítky dokumentů včetně e-mailové komunikace, osobních dokladů, nákresů dosud nejasné majetkové struktury Bonatransu nebo výpisů z bankovních účtů.

Na jejich pozadí jde dobře popsat, jak se Komárkové pomocí neprůhledného propletence firem v zahraničí daří legálně vyvádět dividendy z Bonatransu bez zdanění, ale hlavně poprvé rozkrýt jeden z nejzajímavějších sporů v českém byznysu, který teď probíhá u soudů v Lichtenštejnsku.

Co přesně se odehrálo kolem Bonatransu a uvnitř rodiny Komárkových, se dozvíte ve velké story v červnovém Forbesu, který je k dostání ve všech dobrých trafikách. 

Koupit nový Forbes »

Radim Jančura, majitel společnosti Student Agency a značky RegioJet, už téměř 10 měsíců bojuje na autobusových linkách s tvrdou konkurencí z Německa. Nízkonákladový FlixBus mu podle jeho slov sebral zhruba 10 procent zákazníků a musel kvůli němu zrušit některé méně výdělečné spoje. Přesto svým klientům poděkoval za věrnost.

Čtěte také: Unikátní české vozítko pro invalidy je na prodej. Cena 36 milionů

„Lidem patří obrovský dík. Z našich pěti hlavních tras nám odešlo sotva 10 procent cestujících, český národ nás drží a díky němu jsme schopni to zvládnout, byť jsou Češi jinak tak cenově citliví. Je vidět, že jsou ochotni si za kvalitu připlatit,“ šťouchl si Jančura do konkurenta v pořadu Českého rozhlasu Plus Řečí peněz, který moderoval šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek a který si můžete celý poslechnout dnes odpoledne od 16.30.

Radim Jančura v něm zopakoval názor, že FlixBus drží v Česku podnákladové ceny, kvůli čemuž evropskému dravci také poslal předžalobní výzvu, aby se takové praktiky zdržel. „Jelikož jsme žádnou reakci na naši výzvu nedostali, začneme chystat žalobu. To, že už desátým měsícem jezdí FlixBus za poloviční ceny, nám komplikuje život. Ale zvládneme to,“ uvedl Jančura, který sám politiku nejnižších cen v konkurenčním boji používal.

Teď připouští, že svou další budoucnost nevidí v autobusech, ale na železnici. A také to, že se v jeho firmě obrátil její dřívější finanční model, kdy ziskovými autobusy dotoval svůj koníček, jejž nazývá „žluté vláčky“.

Aktuálně prý totiž více vydělává na vlacích, hlavně na tratích mezi Prahou, Ostravou a Bratislavou, kde podle svých slov ročně přepraví zhruba 4 miliony cestujících. Výroční zprávy za poslední dva roky ale ještě nezveřejnil. „Začínáme ve větším jezdit trasu Praha–Brno–Vídeň a čekáme jako na smilování na dalších 40 vagonů, abychom vlaky prodloužili. Lidé chtějí jezdit vlakem a jsou si ochotni za to připlatit,“ vysvětloval Jančura v Českém rozhlase.

Zároveň opět uvedl, že by byl ochoten prodat část svých aktivit a plně se věnovat jen železnici, pokud by přišla dobrá nabídka. To se týká především agentury Student Agency, která prodává letenky a zajišťuje zájezdy. „Vše chci koncentrovat na železniční dopravu, a pokud přijde někdo, kdo bude mít zájem o cestovku Student Agency a nabídne něco zajímavého, abych mohl udělat velký posun na železnici, neřeknu ne,“ uzavřel Radim Jančura.

Důležitý pro něj bude konec roku 2019, kdy skončí dosavadní desetileté smlouvy na dotované linky v Česku, jimž dominují České dráhy, a většinu spojů budou ministerstvo dopravy a kraje opět soutěžit.

Měli nápad, znalosti, velmi malou konkurenci. Aleši Krutinovi, Janu Bartovském a Václavu Krausovi ale chyběla odvaha. Odvaha k tomu, aby odešli z univerzitního prostředí a svou technologii systému na měření vibrací parních turbín pro elektrárny rozjeli jako byznys.

Už na vysoké škole se totiž věnovali tomu, jak změřit vibrace v lopatce turbíny, která když vibruje příliš, může uletět, a stát tak finance i lidské životy. Svůj systém a teorii vymýšleli především na papíře pod vedením, jak říkají, duchovního otce Jindřicha Lišky, který s nimi působil na univerzitě a k celému nápadu je přivedl.

Čtěte také: Z bakalářky mezinárodní projekt. Čech svou aplikací zachraňuje životy

Tu potřebnou kuráž svůj projekt rozjet jim nakonec dodala jednička v průmyslu zabezpečovací techniky – jablonecká společnost Jablotron. Ta je před třemi lety oslovila, aby se stali součástí Jablotron Group, a oni tak pod značkou Logic Elements dělají jak vývojové zakázky pro Jablotron a plzeňské firmy Zat, Profess nebo Doosan, tak dostali konečně prostor zrealizovat a vychovat své „děťátko“ – Vibration Monitoring System.

Aleš Krutina a vedle něj Vibration Monitoring System

To si můžete představit jako jednoduchý technologický řetězec složený ze čtyř prvků – snímače v turbíně, zesilovače na jejím povrchu, vyhodnocovací jednotky a serveru v rozvaděči. Tento řetězec pak musí v elektrárně fungovat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. V případě, že systém detekuje zvýšené riziko vibrací lopatek, automaticky upozorní obsluhu.

„Kromě rizikových situací má náš systém přidanou hodnotu zejména v následné analýze dat, ve které můžeme označit i podezřelé lopatky nebo zvláštní provozní stavy. Provozovatel se tak může na odstávku elektrárny lépe připravit. S tím souvisí to, že se tím může doba odstávky významně zkrátit, což kromě prevence přináší i značné finanční úspory,“ vysvětluje Krutina.

Vedle firem jako Siemens nebo General Electric se tak Logic Elements staly jedním z asi pěti výrobců na světě, kteří tento systém vyrábějí, a jejich velkou výhodou oproti konkurenci je technologická vyspělost systému a vlastní řešení, které k systému poskytují.

Vedle dodávek jejich systému do Česka a Chile to momentálně vypadá na půlmiliardovou obchodní příležitost v Indii, přičemž potenciál indického trhu, ze kterého by si mohla česká partička ukousnout, je až 17 miliard korun.

Na rozdíl od českého trhu, kde je obstarání turbíny tímto systémem dobrovolné, v Indii ho budou mít všechny nově postavené elektrárny povinně.

Základní řídicí jednotka Vibration Monitoring Systemu

Ke spolupráci s šéfem Jablotronu Daliborem Dědkem se tihle tři dostali ještě na Západočeské univerzitě, kde společně studovali obor elektronika a aplikovaná informatika.

Jablotron je tehdy oslovil ke spolupráci na dvou projektech – částicové kameře pro školy a zařízení pro detekci radiace. Na základě těch poznal, že jsou Krutina, Bartovský a Kraus dobrý mikrotým, který by se mu do Jablotron Group hodil.

A to byl pro zlepšení, vývoj a realizaci jejich systému na měření vibrací ten zásadní obrat. Kdyby se tohle nestalo, možná by nikdy nedostali příležitost svůj produkt komerčně dotáhnout.

„Byl to pro nás takový zázrak. Po doktorátu jsme už nechtěli na univerzitě dál pokračovat, ale trpěli jsme tím, čím tam podle mě trpí spousta lidí, nedostatkem odvahy se odpoutat. A tohle byl ten správný impulz, který bych přál i ostatním,“ říká Aleš Krutina, dnes jednatel Logic Elements a technický ředitel celého holdingu Jablotron.

Karta pro zpracování signálů vibrací, která se zasouvá do základní řídicí jednotky

Po třech letech fungování tak mají dnes dva systémy v Česku, tři systémy v Chile a rozjíždějí pilotní instalaci v Indii. Kdyby zakázku v Indii dostali, příští rok můžou do Indie dostat až 20 dalších systémů.

To by znamenalo, že se jejich současný, 15milionový obrat může zvýšit o další desítky milionů, kdy jeden systém a servis k němu vyjdou na řády jednotek milionů korun.

Zájem Indie a zahraničí ale podle Krutiny trochu vystihuje přísloví „Doma nikdo není prorokem“. Naráží jím na to, že v Česku je jejich dvěma systémy zatím osazený jediný blok jaderné elektrárny.

„Lidem, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsme byli my, bych tak poradil jediné. Pokud máte nápad, něco umíte, seberte odvahu a jednoduše to zkuste. Nic to nestojí, a pokud si například řeknete, že chcete dělat s Intelem, vězte, že neexistují dveře, na které nejde zaklepat. A o té odvaze to vlastně celé je.“

Patří k největším hotelům ve Špindlu a také k těm, které při pohledu na místní horské panorama jen těžko přehlédnete. Jeho surová štítová architektura dodnes budí rozpaky, přestože se v nejslavnějším horském středisku v Česku nacházejí bezesporu větší monstra.

Čtěte také: Dravci z Tipsportu ovládli Korunku, druhou největší loterii v Česku

Nyní tříhvězdičkový hotel Barbora koupil český miliardář Marek Dospiva, spolumajitel investiční skupiny Penta, s dalšími třemi společníky. Pro Dospivu ale nejde o vstup do horského hotelového byznysu, spíše naopak. Hotel, který v současné podobě stojí od roku 1991, hodlá zbourat.

Foto: Hotel Barbora

„Není to o byznysu, jen mi není jedno, jak to tady v okolí vypadá. A Barbora je něco, co na zdejší stráň, kde se historicky drží rozptýlená chatová zástavba, prostě nepatří,“ uvedl bez dalších podrobností Dospiva. Cenu obchodu ani další plány zatím příliš komentovat nechtěl.

Dospiva si nedávno koupil jednu ze tří horských chat v novém realitním projektu jen pár metrů od Barbory. Interiéry mu v ní navrhoval i vyhlášený miliardářský architekt Petr Kolář.

Na odstranění hotelového masivu, který mu tak trochu kazí výhled, má tedy osobní zájem. Místo něj by údajně měly vzniknout horské chalety přiměřenější velikosti a stylu.

Čtěte také: Miliardář Němec na nákupech. Ovládl slavného výrobce lyží Kästle

Příklady ze Špindlu ale ukazují, že ne všechny bytového projekty z dílny nové generace českých podnikatelů, kteří si „český Aspen“ tolik oblíbili, místnímu rázu zrovna prospěly. Zejména velké apartmánové celky si často nezadají se socialistickou železobetonovou architekturou velkých hotelů.

„Jak říká doktor, a bude hůř,“ glosuje novou stavební vlnu ve Špindlerově Mlýně jeden starousedlík na sociálních sítích.

Marek Dospiva ale říká, že chce na vkusnost nových staveb osobně dohlédnout.

„V projektu se nechci příliš angažovat, nemám na to čas. Ale budu takovým supervizorem výsledku. Není mi jedno, kde žiju,“ říká k tomu Dospiva.

Hybnou silou obchodu byl sice hlavně on, následnou realizaci stavebních úprav ale budou řešit jiní. I proto má Dospiva ve firmě Hotel Barbora – Špindlerův Mlýn, která budovu vlastní, podíl jen 30 procent. Pětatřicet procent drží místní všudybyl Daniel Kučera, královéhradecký právník a jedna z nejvlivnějších figur zdejšího prostředí. V minulosti proslul vazbami na pražské lobbisty i politiky.

Dnes Kučerovi ve Špindlu patří hned několik velkých nemovitostí, od Janka Ledeckého koupil Švýcarský dům, který následně zboural a místo něj staví novou haciendu. Kromě toho mu patří pivovar ve Vrchlabí, společně s někdejším lyžařem a architektem Martinem Vokatým ovládají horskou společnost Snowhill včetně nedalekého skiareálu Herlíkovice. Je také šéfem dozorčí rady společnosti Melida, která provozuje lanovky a vleky v samotném Špindlerově Mlýně.

„Neřeším spekulace a jeho údajnou minulost. Pro mě je to člověk, který tomu projektu může hodně pomoct. Ví, jak to tu chodí,“ říká ke svému společníkovi Dospiva.
Dalšími novými majiteli hotelu Barbora jsou kromě Dospivy a Kučery ještě stavař Martin Roubíček a podnikatel v realitách a pohostinství Michal Bouška. Ve Špindlu mu patří třeba restaurace Lebeda.

Hotel Barbora byl zkolaudován a otevřen v roce roku 1991. Vznikl na místě menší podnikové chaty státního podniku Stavby silnic a železnic. SSŽ postavil a také až do roku 2007 vlastnil také nástupnický hotel Barbora. Od něj hotel koupili lokální podnikatelé.

Tříhvězdičkový hotel Barbora sice nepatří k těm největším architektonickým přešlapům, které v horském městečku v minulém století vyrostly, přesto u místních výrazný štítovitý objekt s 36 hotelovými pokoji budí odjakživa spíše negativní emoce. Na stráni s řadou historických budov, rozptýlenou zástavbou a v těsném sousedství místní školy a kostela se hřbitovem působí jako černá skvrna.

Moderní technologie se dostávají do všech oborů, dnes už konečně i do těžkopádných kancelářských prostor a ostatních realit. A nejde jen o rezervaci zasedaček, bez které se žádná větší firma dnes už neobejde.

Kromě toho, že v interním systému naleznete obsazenost místností a další utility, se život v budovách čím dál více propojuje s okolními službami, jako jsou restaurace, rozvážkové služby nebo třeba i sdílení kol, mytí vozů nebo čistění obleků.

Čtěte také: Stavebniny DEK, kde ještěrky chytají zloděje, poprvé vydělaly přes miliardu

To vše přehledně v aplikaci českého startupu Spaceflow, kterou si uživatelé zdarma stáhnou do svých smartphonů (iOS a Android) a pak už mohou jen surfovat a vybírat si služby.

„Trh ovládaly hlavně obrovské transakce, ale už nikdo nepřemýšlel o tom, jak se službami, které budovy nabízejí, nakládat dál. To byl impulz vytvořit naši platformu,“ říká hned v úvodu setkání Lukáš Balík, jeden ze tří zakladatelů a spolumajitel českého proptech (property + technology) startupu Spaceflow, kterého si všimli už i naši američtí kolegové z Forbesu a jeden z největších akcelerátorů na světě MassChallenge, který jej zařadil mezi desítku nejžhavějších CEE startupů letošního roku.

Své opodstatnění to rozhodně má. Spaceflow, komunitní platforma pro budovy, za necelé dva roky existence dokázalo získat klienty, mezi které patří kancelářské budovy, jako jsou pražské Amazon Court, Nile House, Greenline, Danube House, IBC skupiny MINT Investments nebo Rustonka skupiny J&T. A zářezy už má i v zahraničí, například studentské bydlení přímo v Londýně.

„Věděli jsme, že trh je obrovský a nabízí spoustu možností. Od začátku jsme aplikaci navrhovali tak, aby byla určena pro všechny typy budov – ze segmentu kanceláří, rezidencí, coworkingů, kampusů či studentského ubytování,“ vysvětluje pětadvacetiletý Lukáš Balík, který původně zajišťoval designové vybavení do kanceláří a díky tomu si všiml technologické poddimenzovanosti realit. A se svými kolegy dokázal od investorů získat už přes 10 milionů korun. Naposledy v čele s inkubátorem UP21.

Na světovém trhu už několik podobných platforem existuje. Správci a uživatelé budov mají možnost využívat podobný systém například od australského startupu Equiem nebo německého AllThings.

„Naši konkurenti postupují v implementaci po jednotlivých budovách zvlášť a více napojují jednotlivé interní systémy v budově. To trvá a celý produkt nemají postavený na škálovatelnosti,“ vysvětluje Balík s tím, že cílem Spaceflow bylo vytvořit platformu, která bude snadno přenositelná do celého portfolia vlastníka. Další devízou je jednoduchost ovládání, a hlavně rychlost implementace.

„Konkurentům to trvá i 12 týdnů, u nás správci budov zvládnou vše nastavit v řádech desítek minut,“ porovnává Balík.

Spaceflow ke svým klientům přistupuje individuálně dle počtu budov, které vlastní, a jejich velikosti a napojených služeb. Od toho se odvíjí i konečná cena za využívání jejich platformy, která se u menších budov pohybuje v řádu nižších stovek eur. Vlastníci budov tím pak získávají punc modernosti a také díky vyššímu komfortu nájemníků mohou navyšovat své příjmy, které už nemusejí plynout jen z nájmů.

Spaceflow chytilo vítr do plachet a má chuť růst dál. Křídla mu dává i současná atraktivita segmentu proptech.

„Jde o velmi rychle rostoucí trh, mezi lety 2012 a 2016 se zečtyřnásobil objem peněz, které tudy protekly. Až 15 procent venture kapitálu směřuje právě do proptechu,“ doplňuje PR manažer startupu Petr Bořuta s tím, že nejvíce aktivní je v tomto ohledu jihovýchodní Asie, kde je trh napřed.

Spaceflow s novým kapitálovým vybavením od UP21 chce nyní prorazit hlavně ve Velké Británii a Spojených státech. S nacházením klientů v zahraničí ale problém nemá, často se mu ozývají sami.

Pomohly tomu i úspěchy ve zmíněném akcelerátoru MassChallenge nejdříve ve Varšavě, odkud Spaceflow jako jeden z 10 evropských startupů zamířilo na zkušenou přímo do bostonského akcelerátoru.

I proto se český tým nyní chystá rozšířit hlavně obchodní aktivity a pokusit si ukousnout co nejvíce ze slibného trhu.

Foto: Pavel Mikeska

Jedni začínali v garáži, druzí přivedli na český i evropský trh produkty s hmyzem, další zase chtěli prodávat kvalitní vývar nebo raw tyčinky.

Řeč je o čtyřech českých značkách potravin, které začínaly „na koleni“ a ušly cestu až do supermarketových regálů. Na té se museli poprat s logistikou, změnou etiket, zvýšením kapacity výroby nebo se naučit jednat a argumentovat. Tohle jsou jejich zkušenosti, třeba se vám budou taky hodit.

Na plamenu

Militantní bojovníci proti bujonovým kostkám Na plamenu (kteří jsou známí v ostatních obchodech také jako Konečně vývar) do supermarketů vůbec nespěchali, až se jim nakonec obchodní řetězce ozvaly samy. Nejdříve to byl Globus a teď Kaufland, přičemž je najdete i ve Sklizenu, Našem gruntu, na Rohlíku.cz nebo Košíku.cz.

JanVácha,Veronika KOKO Kokešová, Jaroslav Vácha

Říkají, že největším oříškem pro ně byla logistika. „Na začátku jsme dodávali pouze do farmářských obchodů, do kterých jsme mohli dělat závoz kdykoli a jakkoli. Když bylo potřeba, sedl jsem do auta a zboží přivezl sám. Zato supermarkety mají jasná pravidla – centrální sklady, rampa, závozové okno. Museli jsme si tak pořídit kamion, který splňuje podmínku přistavení k rampě skladu a samozřejmě v daný čas, jinak vás čekají sankce, “ říká jeden ze zakladatelů Jaroslav Vácha.

Čtěte také: Od mořského ďasa až k demi glace. Jak tři Češi vyhlásili válku bujonové kostce

Aby mohli do supermarketů dodávat, museli také významně změnit etikety a zboží vozit v kartonech, které vytvořili přímo na míru potřebám obchodu. „Na etiketě jsme museli zpřesnit popis přípravy a doplnit parametry složení nad rámec hygienických a veterinárních požadavků,“ doplňuje Vácha.

Co ale odmítli, jsou slevy. „Naše výroba je nákladná, a proto jsme za žádnou cenu nechtěli jít cestou podtrhávání ceny. Navíc by to nebylo fér vůči farmářským obchodům, se kterými máme skvělé vztahy a chceme si jejich přízeň udržet,“ dodává ještě Vácha.

Mana

Značku práškového jídla Mana, které má sloužit jako částečná či úplná náhrada běžného stravování, rozjel před čtyřmi lety Jakub Krejčík v garáži svého tchána. Začínal ji distribuovat v sáčcích z Ikey, na které nalepil logo vystřižené z nalepovacího archu a balil je do krabic, které našel doma.

Dnes Manu koupíte přes Alzu, po celé Evropě přes Amazon, v pražských trafikách Relay a od února ve všech 15 hypermarketech Globus u nás. Mana taky nedávno rozjela pobočku v Německu, kde provozuje i vlastní německý e-shop, a letos plánuje expandovat i do Spojených států.

Jakub Krejčík říká, že od začátku chtěl, aby byla Mana co nejdostupnější a aby mohli lidé všude sáhnout po rychlém a přitom plnohodnotném a zdravém jídle. Jednání s Globusem, který je otevřený novým značkám, tak pro něj znamenalo přirozený vývoj. Ale ani pro něj to nebylo jen tak.

Celý vstup do prodejen trval rok a půl a Mana se musela coby malý startup dostatečně technicky připravit na systém v retail byznysu, zvýšenou kapacitou výroby počínaje a expedicí a vzhledem výrobku konče.

Jakub Krejčík

„Byl pro nás například docela oříšek vymyslet, jak na tak malé balení tetrapacku dostat kompletní nutriční štítek se složením, abychom zároveň zachovali hezký design produktu. Udělali jsme asi stovky návrhů, než jsme byli s designem spokojení,“ říká Krejčík.

Nejvíc kompromisů museli s Globusem najít při tom, jak Manu v regálech prezentovat.

„Největší a zároveň nejnáročnější výzvu jsme dostali v Globusu na Černém Mostě, kde jsme dostali možnost zrealizovat celé vlastní sortimentní ‚okno‘. Sladit jejich požadavky s naším detailistickým přístupem ke kreativitě a designu nebylo snadné a stálo nás to nějaké úsilí. Nakonec to ale dopadlo úžasně.“

Krejčík je přesvědčený, že to úplně nejzásadnější pro něj bylo přenastavit si vnímání Many jako produktu pro zapálené fanoušky a „core usery“ na výrobek, na který v regálech narazí široká veřejnost.

SENS

Penny Market byl jedním z prvních supermarketů v Evropě, který ve svých regálech uvedl produkt s hmyzem. V květnu začal v limitovaném počtu prodávat cvrččí chléb SENS Radka Huška a Daniela Vacha. A jeho odbyt byl natolik velký, že do Penny dodávají další várky.

Radek Hušek a Daniel Vach

Protože chtěli nejprve vybudovat povědomí o značce a k obchodním partnerům jít až následovně, Hušek a Vach začali prodávat své proteinové a energetické tyčinky přes vlastní internetový obchod.

Čtěte také: Cvrčci k obědu? Makes SENS, tvrdí Češi, co velí k revoluci v jídelníčku

Penny Market oslovili na konci minulého roku, jelikož věděli, že právě tenhle supermarket se nebojí nabídnout svým zákazníkům věci, na které nejsou zvyklí, jako třeba křivou zeleninu. S cvrčky to bylo ale mnohem složitější, aby se SENS do Penny dostal, musel překonat obtížnou legislativu, která pečivo vyráběné z hmyzí mouky neuznává.

„Abychom mohli legálně prodávat hmyz, museli jsme založit firmu ve Velké Británii, kde jsme dostali povolení vyrábět produkty s cvrččí moukou, což u nás v Česku nebylo možné,“ popisuje počáteční nesnáze Hušek, který nakonec získal od českého ministerstva zemědělství výjimky, a i když má firmu registrovanou ve Spojeném království, chleba si nechává péct v Hradci Králové. Cvrččí mouku dováží z Thajska.

Při samotném vstupu do supermarketového řetězce byla pro ně klíčová pomoc od mentorů ze startupového inkubátoru UP21.

„Diskutovali jsme s nimi o průběhu i obchodní taktice, protože v jednání s tak velkým řetězcem není prostor na startupové chyby. Naučili nás například, jak k takovým schůzkám přistupovat nebo jak argumentovat. Naštěstí u nás věci od dovozu cvrččí mouky, výroby až po marketingovou podporu fungovaly skvěle.“

Hušek nakonec dodává, že to, jestli se v supermarketu udrží, je vždy hlavně o prodejích. „Každé místo v obchodě musí vydělávat. Pokud se dostatečně neotáčí, bude vyměněno za něco jiného, co se otáčí lépe.“

Bombus

Cesta raw tyčinek Bombus do supermarketů nebyla překvapivě tak dlouhá, jak si zakladatel Thomas Melios myslel. Během dvou let se dokázali etablovat na českém trhu, vyvážet do dalších 25 zemí a produkty dodávat do většiny českých supermarketových řetězců jako Tesco, Albert, Kaufland, Lidl, DM, Rossman, Teta, Globus nebo Penny Market.

Melios říká, že jejich úspěchu pomohlo také to, že byli  na českém trhu s raw tyčinkami mezi prvními. „Cesta do supermarketů se nám obecně těžká nezdála, nejtěžší bylo najít čas, lidské zdroje a poté přesvědčit dané zodpovědné autority k osobní schůzce,“ říká.

I když možná na první pohled alternativní produkt, podle jeho zakladatele raw tyčinka do supermarketů patří. „Nakupuje v nich většina z nás a jedná se o zásadní prodejní kanál. A do supermarketů patříme i proto, protože chceme, aby byl Bombus dostupný všem.“

S cestou do supermarketů Meliosovi také pomohl fakt, že už dlouhé roky dodával do supermarketů řecké olivy a jogurty.

„Věděli jsme přesně, že musíme splnit náročné podmínky logistiky, dodržet kvalitu produktů a podporovat značku Bombus nejen v místě prodeje, ale také v médiích. Protože abychom prodávali, je důležité být aktivní a být vidět.“