Zaplatit zboží, uschovat účtenku do peněženky či kapsy, pak ji nezapomenout najít a ideálně nezmačkanou založit do správného šanonu. Papírové peklo, které zná snad každý podnikatel a které přidělává vrásky na čele nejedné účetní.
Také zároveň impulz, který přiměl byznysovou rodinu Direct v roce 2017 koupit rozvíjející se startup, zaměřený na poskytování online platebních služeb, tehdy ještě zvaný Expensa.
Dnes už nese název Fidoo a razí heslo: „méně papíroo, více byznysoo“. Mladá česká společnost totiž zajišťuje digitalizaci podnikových financí a jejích služeb využívá stále více tuzemských podniků. Firma spadající stejně jako třeba Direct pojišťovna do skupiny Vigo Investments proto letos čeká rekordní tržby.
Platforma rostla i během pandemie, navzdory menšímu objemu peněz v ekonomice, který zavinily vládní restrikce. Našla si jednoduše díru na trhu. Podnikům je díky chytré aplikaci a platební kartě schopná pomoci například s digitalizací účtenek za výdaje zaměstnanců, s cesťáky a na ně napojenými výdaji nebo třeba se schvalováním napříč firemní strukturou.
Loni Fidoo ještě zopakovalo předloňské tržby na hranici 28 milionů korun, ačkoli přes jeho karty proteklo něco málo přes miliardu korun, tedy o 400 milionů korun méně než v roce 2019. Letos nicméně společnost očekává obrat ve výši čtyřiceti milionů a objem transakcí by se měl vrátit na čísla z předpandemického roku.
„Dneska za firmu ještě neumíme vyřešit veškeré papírování, ale postupně naše agendy rozšiřujeme a pomáháme tak s digitalizací dalších částí,“ říká Petr Herzmann, CEO a spolumajitel Fidoo. „Do budoucna bychom měli umět zpracovat například i přijaté faktury,“ dodává.
Aktuálně služby platformy využívá přes devět set podnikatelských subjektů, od malých živnostníků po velké korporace jako třeba Škoda Auto, Tipsport, Sportisimo či Pilulka. Populární jsou zejména v logistice a spedici, stavebnictví, obchodě nebo u personálních agentur.
Přestože české firmy online účetnictví přicházejí pomalu na chuť, ve srovnání se zahraničím země stále zaostává. Výraznějšímu přechodu k digitalizaci by podle Herzmanna pomohlo, kdyby šla příkladem státní správa. V té souvislosti zmiňuje Estonsko tamní centrální banku, která ji podporuje na všech úrovních.
„Pro firmy je přirozeně daleko jednodušší komunikovat elektronicky, využívat aplikace, schvalovat žádosti na dálku a neposílat si mezi sebou papírové faktury. A i když se v poslední době najdou nějaké náznaky v podobě bankovní identity, e-občanky a dalších, kus cesty je stále před námi,“ tvrdí šéf Fidoo.
Jako signál proměny lze vnímat postoj pracovníků finančních úřadů. Zatímco dříve trvali na papírových účtenkách založených v šanonech, nyní většinu fyzických dokladů kontrolují s těmi, které společnosti vedou v elektronické podobě a které si od nich dopředu vyžádají – pochopitelně v předepsané podobě, aby doklady byly čitelné a mohly být uznané.
Skupina PPF Telecom Group, která sdružuje telekomunikační aktivity PPF, zvýšila v pololetí provozní zisk EBITDA o osm procent na 759 milionů eur, tedy v přepočtu asi 19,4 miliardy korun. Konsolidované výnosy stouply o 4,4 procenta na 1,6 miliardy eur, což je zhruba 41 miliard korun.
Na konci června měla skupina 18,4 milionu mobilních zákazníků, což je meziročně o 2,1 procenta více. „Stabilní růst výnosů v celé PPF Telecom Group je dán především pokračující silnou poptávkou po kvalitním připojení. S uspokojením také pozorujeme příznivé dopady našeho provozního modelu infrastruktury oddělené od maloobchodu na obě části skupiny. Odrážejí se ve stabilním růstu provozního zisku,“ uvedl generální ředitel PPF Telecom Group i celé PPF Ladislav Bartoníček.
Infrastrukturní část skupiny CETIN Group zahájila výstavbu 5G sítí a modernizaci mobilních technologií konzistentně a nákladově efektivním způsobem ve všech zemích, ve kterých působí. Podíl kapitálových investic k výnosům klesl o čtyři procentní body na 12 procent.
PPF Telecom Group je telekomunikační divize investiční skupiny PPF. Zahrnuje mobilní operátory O2 Slovensko, Telenor v Černé Hoře, Bulharsku, Maďarsku a Srbsku, integrovaného operátora O2 v Česku a infrastrukturní společnosti CETIN v Bulharsku, Česku, Maďarsku a Srbsku.
V červenci se objevila zpráva, že PPF jedná o prodeji mobilního operátora Telenor Montenegro maďarské technologické firmě 4iG.
Automobilka Škoda Auto přestane vyrábět model Fabia ve variantě Combi. Důvodem jsou přísné emisní limity, kvůli kterým musí vyrábět více elektromobilů. Firma to dnes oznámila v dopise zaměstnancům.
„Extrémně přísná emisní norma EU7 nyní ještě dále dramaticky zrychluje transformační proces směrem k elektromobilitě. Potřebujeme proto nejen více elektromobilů, ale musíme se také rychleji, než se plánovalo, rozloučit s některými produkty se spalovacím motorem,“ uvedla Škoda Auto s tím, že obětí se stala Fabia Combi.
Na Fabii Combi jednoduše nezbylo v extrémně vytížených závodech Škodovky místo. Prodejně poměrně úspěšné auto se spalovacím motorem by navíc zvyšovalo množství emisí, což by Škodovku stálo další peníze odváděné v rámci emisních pokut. To u elektromobilů nehrozí.
„Nevím o tom. Ještě nám to nikdo oficiálně neřekl. Je to ale každopádně velká škoda. Fabia Combi je pro český národ chatařů a chalupářů extrémně důležité auto. Navíc z pohledu velikosti zavazadlového prostoru v dané třídě adekvátní náhrada není,“ okomentoval rozhodnutí automobilky pražský prodejce škodovek Libor Přerost.
Současná Fabia Combi, která nově dostala označení Tour, má objem zavazadlového prostoru 530 litrů. To je jeden z hlavních důvodů, proč si Češi tohle auto oblíbili.
Přerost tak očekává, že nemalá část zákazníků se od Škodovky odvrátí a náhradu za dostupné auto s velkým zavazadlovým prostorem bude hledat jinde. „Poslední generace Fabie Combi přišla zhruba rok po krátké verzi. A v tu dobu jsme ročně ztráceli stovky zákazníků, kteří tak dlouho nechtěli čekat. Teď se to možná bude dít znovu,“ odhaduje prodejce.
Doslova zaříznutí nového modelu je poměrně velkou ránou i pro šéfa Škody Auto Thomase Schäfera, který do Mladé Boleslavi přišel loni v létě. Ačkoli se nad Fabií Combi vznášely otazníky už delší dobu, Schäfer i v rozhovoru pro Forbes loni v listopadu potvrdil, že s kombíkem se v blížící se nové generaci Fabie počítá.
V dalších rozhovorech pak Schäfer zdůrazňoval, že Fabia Combi je pro automobilku důležitý model, který podle něj navíc vypadá opravdu dobře. Dá se tak usuzovat, že nový kombík už neměl k finální podobě příliš daleko. Minimálně po stránce designu. Tahle práce teď ale přišla nazmar.
Škoda loni celosvětově dodala zákazníkům 39 589 fabií v provedení combi, což představuje meziroční pokles o 31 procent. Prodloužená verze se na celkovém prodeji modelu podílela 37,5 procenta. Model Fabia loni zaznamenal celkově pokles odbytu o 39 procent.
Prodloužená verze malé škodovky se bude prodávat přinejmenším do roku 2022.
Důvodem je z velké části právě očekávání nové generace, kterou automobilka začne zákazníkům dodávat v září, ale i růst prodejů dalších menších modelů Scala a Kamiq. Prodej Škody Scala loni rostl o 62 procent a v případě kamiqu se dokonce zdvojnásobil.
S kombíkem se kvůli průtahům souvisejícím s debatami o jeho budoucnosti počítalo až v roce 2023. I proto automobilka původně oznámila, že dlouhá verze stávající generace v nabídce zůstane ještě příští rok. Jestli se životnost odcházejícího kombíku ještě prodlouží, je otázkou, na kterou zatím chybí odpověď.
Škoda Auto se v každém případě vydává do budoucnosti postavené na elektromobilitě. Šéf automobilky v dopise zaměstnancům potvrdil, že kromě už prodávaného elektrického vozu Škoda Enyaq iV se zkraje příštího roku začne prodávat ještě Enyaq iV Coupé a do konce desetiletí pak přibudou ještě tři další čisté vozy s ryze elektrickým pohonem.
V dlouhodobých plánech Škody Auto je globálně vyrábět ročně 1,5 milionu vozů. Loňské výsledky ovlivněné koronavirovou pandemií se vyšplhaly na zhruba 750 tisíc vyrobených aut, ty předloňské byly úspěšnější – z výrobních linek v Česku i v zahraničních závodech sjelo z linek 910 tisíc aut.
Daniel Havner začal podnikat se svými společníky Markem Havnerem a Radkem Doudou před dvaceti lety u táty ve sklepě. Dnes má jejich společnost Recall tržby přes 250 milionů korun, zákazníky po celé Evropě a před sebou vstup na pražskou burzu. Plánují na ní vybrat 45 milionů korun, které chtějí investovat do zahraniční expanze a vývoje nových produktů.
Českobudějovická společnost vyvíjí a vyrábí nabíječky, držáky, pouzdra a další příslušenství k telefonům a tabletům. Zároveň má v Prostějově rukodělnou výrobu kožených peněženek a pouzder na elektroniku.
Její vlajkovou lodí je značka Fixed, jejíž jméno plánuje firma se vstupem na burzu přenést i do svého názvu, a nově se tak bude jmenovat Fixed.Zone.
„Začínali jsme distribucí mobilního příslušenství. S nástupem chytrých telefonů se z toho stával čím dál atraktivnější obor. Skutečný zlom ale nastal až v roce 2014, kdy jsme koupili výrobní závod v Prostějově a rozhodli se soustředit na tvorbu vlastních produktů,“ líčí Daniel Havner.
Recall kompletně změnil výrobní program prostějovského závodu, který do té doby obtížně konkuroval čínským koženkovým produktům, a vybudoval z něj rukodělnou dílnu šijící kvalitní produkty z italských kůží, navrhované vlastním designerem.
V té době se zároveň zakladatelé firmy rozhodli víc řešit organizaci společnosti a vedení týmů. Na pozici CEO si proto najali profesionálního manažera Jana Moravce.
„Začal budovat firemní kulturu a věnovat se intenzivně motivaci lidí, čímž jsme se do té doby vůbec nezabývali. Organicky jsme vyrostli ze sklepa a chvílemi se až utavovali svou urputností. Honzův příchod se tak ukázal jako klíčové rozhodnutí,“ říká Havner.
Firma od té doby vyrostla z pětadvaceti lidí na současných devadesát a poměr vlastních produktů v její nabídce se zvýšil z nuly na 75 procent. V roce 2017 rozjela společnost také vlastní vývoj. Vytvořila například lokátory, které hlídají klíče, nebo chytré peněženky se zabudovanými lokátory.
„V současnosti chceme uvést na trh i několik zcela vlastních nápadů, mezi které patří chytrý přívěsek, který kromě hlídání a hledání věci navíc umí monitorovat teplotu, vlhkost prostředí či ovládat chytrou domácnost. Ten představíme v září přes americký crowdfundingový portál Indiegogo. A připravujeme také lokátor na bázi internetu věcí,“ popisuje Havner.
Jan Moravec, Daniel Havner a Radek Douda
Za design dalšího ze svých produktů, magnetického držáku na telefon, zase firma získala cenu European Product Design Award. „Pro nás je obrovská výhoda, že fungujeme nejen jako výrobce, ale i distributor. A tím, že máme navázané dobré obchodní vztahy se zákazníky typu Alza, Datart, Smarty, CZC či ElectroWorld, s novými produkty nemusíme nikde složitě klepat na dveře,“ říká Jan Moravec.
Zatímco výrobky ostatních značek firma distribuuje pouze v Česku a na Slovensku, své vlastní posílá do celé Evropy. Prostřednictvím distributorů a internetových tržišť působí v Německu, Portugalsku, Nizozemsku, Maďarsku, Rumunsku nebo Skandinávii.
Společnost přitom úspěšně rostla i během pandemie. „I přesto, že byly obchody s našimi produkty téměř pět měsíců zavřené, se nám dařilo. Pomohlo nám obrovské množství novinek a fakt, že jsme se zaměřili na vylepšování našich služeb pro online prodejce,“ líčí Moravec.
Zpočátku to ale tak slavně nevypadalo. Firma načas musela přerušit výrobu v Prostějově a obchody z řad jejích zákazníků jí v jednu chvíli nechtěly platit, protože nemohly prodávat. Zároveň ale nechtěla zastavit finančně náročný vývoj nových produktů.
„Banky nám v té chvíli úplně nepomohly, protože financovat vývoj v době omezených tržeb nezapadá do běžných rozhodovacích tabulek. A v tu chvíli jsme si uvědomili, že by se nám hodil investor. Nakonec nás naši zákazníci díky dobrým vztahům podrželi a situaci jsme zvládli. Ale zasadilo se tím první semínko myšlenky jít na burzu,“ říká Havner.
Tam nakonec firma vstoupí na přelomu října a listopadu, konkrétně na trh PX Start. V rámci IPO nabídne společnost minoritní podíl v hodnotě 45 milionů korun. „Získané finance chceme investovat do vylepšování stávajících produktů a vývoje zcela nových. Rádi bychom časem v našem portfoliu měli 98 procent vlastních výrobků,“ prozrazuje Havner.
A Jan Moravec k tomu dodává: „Zároveň nám to pomůže financovat expanzi do zahraničí. Budeme potřebovat nový informační systém a skokově navýšit zásoby – a to se bez finanční injekce neobejde.“
Tím ale ambiciózní plány firmy nekončí. Letos chce navýšit obrat z 250 milionů korun na 300 milionů korun. A spustit vlastní e-shop, který by jí usnadnil cestu na nové trhy.
Genesis znamená počátek a ten právě nadešel. Skupina Genesis Capital právě ohlásila nejrobustnější, nejambicióznější a zároveň nejrychlejší fundraisingový proces v celé své historii trvající už více než dvacet let.
Spouští nový fond, který má aktuálně k dispozici 101 milionů eur, přibližně 2,6 miliardy korun, přičemž ještě do konce tohoto roku se předpokládá dosažení maximální cílové velikosti 150 milionů eur (3,9 miliardy korun).
Genesis Capital operuje jako skupina v oboru rozvojového kapitálu a mezi společnosti, v nichž mají stávající fondy skupiny podíl, patří kupříkladu HP Tronic/Datart, D2G, Quinta-Analytica, Sanborn, CN Group, 11 Entertainment Group nebo Home Care Promedica.
Nyní přichází skupina s novým fondem, již šestým v pořadí. Dostal název Genesis Private Equity Fund IV (GPEF IV) a bude preferovat investice do odvětví, s nimiž má skupina největší zkušenosti: typicky B2B služby, lehká a střední výroba, IT služby nebo oblast specializovaného maloobchodu a služeb zaměřených na koncového spotřebitele.
„Investujeme pouze tam, kde jsme relevantním partnerem,“ říká Ondřej Vičar, řídící partner Genesis Capital Equity. Jako součást strategie uvádí častou pomoc lokálním lídrům, aby se stali lídry regionálními.
„Spojujeme síly se subjekty, které jsou schopny představit rozvojový záměr, jehož hlavním cílem je dosažení nebo posílení stávající přední tržní pozice v rámci daného odvětví, v jasně vymezeném regionu a v předem určeném časovém horizontu,“ upřesňuje Vičar.
Klíčovým prvkem je pro nás kompetentní a zkušený manažerský tým.
„Musí jít o firmu se silným růstovým potenciálem. Klíčovým prvkem je pro nás kompetentní a zkušený manažerský tým – aktivně sázíme na partnerství s manažery našich portfoliových společností. Obvykle do firmy investují s námi a podílejí se jak na budoucím zhodnocení, tak na investičních rizicích,“ doplňuje další z partnerů Radan Hanzl.
Přes sto milionů eur má fond GPEF IV od renomovaných institucionálních investorů, jako jsou mimo jiné Evropský investiční fond, Česká spořitelna, dvě pojišťovny ze skupiny Vienna Insurance Group, investiční společnosti Amundi Czech Republic, Raiffeisen investiční společnost či Sirius investiční společnost.
O účast ve fondu už ovšem údajně projevily zájem i další společnosti – právě proto se do konce letoška očekává naplnění fondu do zmiňované výše 150 milionů eur.
Standardní velikost jednotlivé investice by se měla pohybovat
mezi pěti až dvaceti miliony eur a podobně jako jeho předchůdci
se i GPEF IV zaměří na investice do společností v Česku, na
Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Rakousku.
„Chuť investorů podílet se na GPEF IV odráží nejen vynikající výsledky předchozího fondu, ale i nedávný dynamický růst celé skupiny jako takové, která v průběhu posledních pěti let v mnoha ohledech posílila a významně zvětšila přítomnost na trhu,“ tvrdí Ondřej Vičar.
Od svého vzniku v roce 1999 poskytovala Genesis Capital poradenství šesti fondům rozvojového kapitálu s celkovým objemem převyšujícím 300 milionů eur. Tyto fondy už podpořily více než šedesát malých a středních podniků ve střední Evropě.
Český technologický startup přinášející digitalizaci do gastronomie Uget zažívá další úspěšný rok i navzdor pandemii. B2B platforma, bořící v českých restauracích koncept “tužka-papír”, na jaře ohlásila spolupráci se Storyous a dnes se může pochlubit novou investicí od jablonecké skupiny Miton.
Ta mu nyní posílá 300 tisíc eur (v přepočtu 7,7 milionu korun) a připojuje se tak k českému fondu Nation1, který už loni podpřil Uget deseti miliony korun.
“Chceme být za Miton nejen finančním, ale také strategickým investorem. Propozice Ugetu doplňuje naše další projekty a uzavírá pomyslné kolečko od dodavatele surovin až po hosta v restauraci,“ komentuje novou investici partner Mitonu Milan Zemánek (na úvodní fotografii vpravo).
Startup Uget založil Ilya Ivanov, rodilý Moskvan žijící už téměř deset let v Česku. Hlavní myšlenkou bylo digitalizovat objednávky mezi restauracemi a dodavateli.
Zakladatel Ugetu Ilya Ivanov | Foto Uget
Ve stále rozšířeném systému zapisování objednávek na papír v českém gastru totiž ve finálních objednávkách vzniká mnoho omylů a chyb. Uget je v podstatě velkoobchodní platformou, do které kuchař či barmanka může skrze aplikaci zapisovat objednávky v průběhu dne a na jeho konci je jednoduše odeslat dodavatelům.
Těch má každá česká restaurace v průměru dvanáct, v platformě Ugetu jich je celkem na čtyři stovky. Výrazně tak zjednodušuje komunikaci, která dnes často probíhá prostřednictvím telefonu či mailu.
“Všechno objednávané zboží máme přehledně rozdělené podle dodavatelů a objednávky se vytvářejí mnohem rychleji, což nám velice šetří čas. Zaměstnanci, mohou v rychlosti zadat zboží, které je nutné objednat a objednávky jedním kliknutím odešlou všem dodavatelům,” popisuje zkušenosti Klára Enčevová z Bagel Lounge.
Pandemie sice uzavřela provozovny restaurací, na druhou stranu vysála i pracovníky z trhu, což může Ugetu v dalším rozvoji ve výsledku pomáhat. Platforma šetří čas zaměstnancům a snižuje tím tlak na potřebu personálu.
“Díky Ugetu šetřím více než tři hodiny denně na objednávkách pro naši síť. Navíc mám vždy kontrolu nákladů, objednávek a jednotlivých skladů,“ vypočítává vedoucí sítě PokeHaus Yennessy Valencia.
Uget v Česku spolupracuje s partnery jako jsou EET platformy Dotykačka, Septim nebo Storyous, díky Mitonu se dostává i k dalším projektům typu Grason, který restauracím pomáhá řešit personální problémy, a také k partnerství s Qerkem, zjednodušujícím platby zákazníků.
Jablonecký „cirkus“, jak se Miton sám v nadsázce označuje, se tak čerstvou investicí přibližuje k vytvoření konceptu chytré restaurace. „Díky vstupu Mitonu se stal Uget dalším logickým krokem v rámci chytré restaurace,“ potvrzuje zakladatel Ivanov.
V příštím roce by chtěl Uget získat oproti současným stovkám restauracím až jednotky tisíc nových zákazníků z řad malých provozoven i velkých sítí i hotelů a dosáhnout hrubého objemu restauracemi objednaného zboží ve výši dvou miliard korun. Růst chce přitom nejen po Česku, ale i v zahraničí.
„Miton je vedoucím investorem nového kola, pro které sháníme ještě další partnery, kteří nám pomohou i se zahraniční expanzí. Tu chceme směřovat na západ, Česko je pro nás v tom nejlepším slova smyslu startovacím trhem,” uzavírá Ilya Ivanov.
Nechat si napálit jednu od Vémoly, to nezní zrovna jako nejlepší nápad pod sluncem – pokud člověk nemá permanentku do ordinace plastické chirurgie. Palírně Radlík a webu Lihovárek.cz se to ale zatraceně vyplatilo; nešlo totiž o ránu mezi oči, ale o vypálení 45procentní pálenky Vémolice.
Vémolice, která na etiketě nese tvář českého MMA zápasníka Karlose „Terminátora“ Vémoly, totiž krátce po svém uvedení na trh zlámala rekordy toho, jak rychle se dá kvalitní ovocná pálenka prodat. Zatímco běžně prodá malá řemeslná palírna typu Radlíku nějakých 300–500 lahví měsíčně, višňovice Vémolice se za necelý týden prodalo v podstatě všech 2000 lahví.
„Ovocné destiláty se běžně
prodávají velice pomalu,“ říká vrchní destilatér palírny
Radlík Kamil Kutina. „Karlosovo jméno tady udělalo divy –
stejně jako to, jak se do propagace produktu sám opřel.“
Vémola k propagaci Vémolice využil nejen svého Instagramu, ale také zápasu se slovákem Milanem Ďatelinkou. Ten proběhl právě v době, kdy šla Vémolice na trh. „S kluky z Lihovárku jsme ten zápas sledovali s velkým napětím,“ říká Kutina. „Bylo nám jasné, že kdyby Vémola prohrál, neprodá se jeho pálenky tolik.“
Jenže Vémola Ďatelinku umlátil. A jako pozornost mu po zápase – za přítomnosti kamer – nepředal na zapití porážky nic jiného než svou pálenku.
Ačkoli od zápasu uplynulo několik měsíců a po Vémolici se na e-shopu Lihovárku zaprášilo, Vémolova pálenka, z jejíhož prodeje zápasník získal nedefinovaný podíl, trenduje i teď: při její premiéře činila cena 890 korun (višňovice se jinak prodává přibližně za 500) a dnes se na největším českém onlinovém tržišti s alkoholem Alkobazar.cz nabízí za 1499 korun.
„Je možné, že tudy vede cesta,“ říká Kutina a zmiňuje světově proslulá celebritní pití, tzv. celebrity bottles, jako je Proper 12 zápasníka Conora McGregora, Haig Club fotbalisty Davida Beckhama, Crystal Head Vodka herce Dana Aykroyda nebo Casamigos George Clooneyho. „Něco podobného nepochybně zase brzy uvidíme.“
K samotnému nápadu na višňovici Vémolici přitom vedla vcelku komplikovaná a zábavná cesta.„Višně jsou hodně nedostatkové zboží, jenže mně se jich podařilo zázrakem sehnat celou cisternu,“ vysvětluje Kutina.
Zázrak spočíval v tom, že nejmenovaný podnikatel vezl cisternu višní do Německa, kde je hodlal prodat na džus – jednalo se tedy o višně nejvyšší kvality. „Jenže bylo moc teplo, a když do Německa přijel, zjistilo se, že višně už v cisterně začaly kvasit,“ vzpomíná destilatér z Radlíku, jemuž tak spadla do náruče cisterna superkvalitních višní. Višňovice byla na světě.
Byl to ale Jakub Gottwald, který provozuje Lihovarek.cz, kdo k příběhu přidal pointu – chtěl zrovna prodávat něco jako McGregorovu whisku, ale s českým zápasníkem. Nyní měl díky Kutinovi konečně produkt, a tak mohl vyrazit za Karlosem Vémolou, který na nabídku kývl.
„Je to skvělá višňovice,“ konstatuje Kutina, „ale bez Karlosovy tváře by se prodávala několik měsíců.“
Zápasnická višňovice, která se vyprodala za necelý týden, přitom není jediný zajímavý zářez, který se v poslední době palírně s obratem kolem deseti milionů korun povedl.
Radlík funguje od roku 1998, ale během posledních tří let prošla palírna radikální rekonstrukcí: přibyl supermoderní provoz s novými patentovanými technologiemi a chystají se exkurze pro veřejnost, do budoucna s možností přespání přímo v palírně.
Vedle pokračování v nabídce dubových destilátů, které zrají v sudech a které vyrábí Radlík v mnoha šaržích už dvacet let, v současnosti slaví úspěch s unikátní dárkovou kolekcí miniatur čtrnácti zdejších pálenek.
Největší bomba sezony má ale teprve přijít: sedmiletý „koňak“ Opus Magnum, který vzniká z oceňované radlické vínovice (mimo jiné získala stříbrnou medaili i v San Franciscu 2018 a pak ještě dál zrála). „Brzy vypustíme do světa pro sběratele padesátilitrový sud,“ láká Kamil Kutina.
Český startup Fondee, který do Česka přinesl jednoduchou cestu k investování dle západního vzoru, získal pro svůj další rozvoj, regionální expanzi, personální růst a také na podporu marketingu milion eur, v přepočtu něco přes 25 milionů korun.
Startup v dalším rozvoji podpoří skupina soukromých investorů kolem Leoše Navrátila, která se déle než dvacet let věnuje investicím na kapitálových trzích. Součástí investičního kola je také J&T Banka, která startup manželů Hlavsových podpořila deseti miliony korun již loni na podzim. Investice podléhá ještě schválení ČNB.
„Peníze od investorů nás posunou opět o další výrazný skok dál, věříme ve znatelnou akceleraci našeho byznysu. Nedávno jsme získali novou licenci od ČNB a díky tomu můžeme připravovat zahraniční expanzi. Zaměříme se rovněž na rozšíření produktové řady a konečně pro naše klienty spustíme také mobilní aplikaci,“ říká spoluzakladatel Fondee Honza Hlavsa.
I díky pandemii lidé mají poslední dobou čím dál větší potřebu své našetřené peníze nějakým způsobem zhodnocovat. V Česku tak narůstá i obecné povědomí o investování a pomáhá s tím i Fondee, které lidem ukazuje, že kvalitní portfolio akcií či dluhopisů lze sestavit snadno, levně a transparentně a že je možné získat větší výnos než v bance při zachování malého rizika.
„Sami se pohybujeme na kapitálových trzích přes dvacet let, kde jsme získali část peněz, a díky Fondee může své peníze zhodnotit každý. Fondee stojí na jednoduchém a funkčním konceptu. Líbí se nám vize firmy, že do akcií a dluhopisů může investovat i drobný investor, online, bez poradců a nesmyslných poplatků. V neposlední řadě pravidelné investování pomáhá porazit inflaci,“ říká Leoš Navrátil.
Skupina ovšem není nováčkem ani ve venture kapitálových investicích, již dříve vložila peníze například do firem jako VRgineers, Tesla Medical, uLékaře.cz nebo startupu zabývajícího se duševním zdravím Hedepy.
Přestože Fondee funguje teprve od loňského roku, firmě se podařilo za tu dobu nasbírat čtyři tisíce klientů, které učí, jak rozumně investovat. V polovině července navíc startup obdržel licenci obchodníka s cennými papíry od ČNB. Spolu s ní získalo Fondee i právo takzvaného EU passportu, které hodlá využít pro expanzi do zahraničí.
Průměrnému investorovi ve Fondee je 34 let a investoři obecně volí odvážnější portfolia. Více než 92 procent si u Fondee zvolilo portfolio, ve kterém převažuje expozice na akciové tituly vůči titulům dluhopisovým.
„Mladí Češi začali vnímat fakt, že peníze na běžných účtech jim při skoro nulových úrokových mírách nic nepřinesou a relativně vysoká inflace je znehodnotí. Takže začali ve velkém investovat do akcií. I přes obrovský propad trhů v únoru a březnu 2020 skončilo naše portfolio typu Smělý za rok 2020 v zisku 10,5 procenta.
Bratři Kamil a Michal Hanuljakovi jezdí celý život na skateboardu a k tomu navíc pod svou značkou Hanuljak knives vyrábí ručně kované nože. Bylo tak jen otázkou času, kdy přijde nápad tyhle dvě záliby spojit a pomoci tak i životnímu prostředí.
Oba vystudovali umělecké řemeslo, ke kterému je vedl jejich otec zámečník. Kamil se dal cestou uměleckého truhláře, jeho bratr zase cestou uměleckého kováře. Ani jeden se však vystudovanému oboru po škole nevěnoval.
Michal trávil polovinu roku prací v Anglii a polovinu na horách. Kamil pracoval v malém grafickém studiu, které měl společně s dalšími dvěma kamarády.
„Postupem času jsem ale zjišťoval, že mě grafický design nenaplňuje tak, jak jsem čekal. Chyběl mi hmatatelný kontakt s výsledným produktem a to, jak pod rukama vzniká přesná, užitá věc,“ říká Kamil, kterého v té době začala bavit práce s kovem.
Odešel proto z grafického studia a začal se živit jako svářeč a obráběč kovů. Díky tomu měl možnost pracovat na různých dílnách a učit se od manuálně zručných lidí. Okolnosti ho tak nakonec oklikou zavedly do dílny jeho otce, který je původně k řemeslu směřoval.
„Dílna byla koncipována na velmi těžkou výrobu, ale já jsem přesto získal prostor na vlastní projekty. Následně se po pobytu v Anglii do Česka vrátil i můj bratr Michal a tak se stalo, že jsme se v roce 2018 sešli ve stejné otcově dílně oba,“ říká Kamil.
To jim dalo možnost k větší interakci a právě Michal jednoho dne přišel s nápadem, jestli by nevyzkoušeli vyrobit vlastní damaškovou ocel. Původní myšlenkou bylo si jen tak ze zábavy vyrobit nůž pro sebe.
Vyrobit damašskou ocel přitom není nic jednoduchého. Kovářským svařováním se při 1 300 stupních Celsia spojí několik plátů oceli z různými vlastnostmi, kterých je nakonec i sedmdesát čtyři vrstev. Ty také tvoří finální kresbu na noži, která damaškové oceli dává její nezaměnitelnou podobu.
„Začali jsme se více zajímat o japonské nože, technologické postupy, materiály a začali zkoušet první prototypy. Nutno říct, že jsme na začátku sice měli zázemí plně vybavené dílny, ale podmínky pro kovářskou výrobu byly značně improvizované,“ říká Michal.
„Postupně jsme se učili z chyb, sledovali japonské nožíře, nastudovali literaturu, postavili si vlastní hydraulický lis i kovářskou pec a zkoušeli to pořád dokola. Na jaře 2019 jsme měli k dispozici první prototypy nožů, které už byly zcela funkční,“ dodává Kamil.
Bratři pak po domluvě předali jeden prototyp svého damaškového nože s ebenovou rukojetí kuchařům do tehdy nově vzniklé pražské restaurace Bockem, aby získali adekvátní zpětnou vazbu.
„Hodnocení nože bylo velmi pozitivní, a i když je pro nás z dnešního pohledu tento prototyp vizuálně spíš úsměvný, víme, že v Bockem pořád slouží a je plně funkční. Díky zpětným vazbám i z dalšího okolí jsme pak nože dále zdokonalovali,“ vysvětluje začátky Kamil.
Bratři se tak začali plně věnovat jen vývoji nožů a své nové značce Hanuljak knives. Postupně vytvořili e-shop, který spustili začátkem loňského roku. To oceňují především kuchaři z Rakouska a Německa, kam jejich nože míří nejvíce.
„Sotva jsme ale oficiálně byznys rozjeli, přišla pandemie a rozjezd výroby se zbrzdil. Zůstali jsme tak stále v zázemí otcovy dílny a snažili se, co to šlo, aby nás covid nezastavil,“ vzpomíná Kamil.
To se jim naštěstí podařilo a letos už mají novou vlastní dílnu v prostorách areálu Tesla II v pražském Hloubětíně, kde vyrobí sedm až deset nožů týdně, měsíčně pak za sto tisíc korun. Přičemž vyrobit takový damaškový nůž zabere kolem dvanácti hodin čisté práce.
„S přesunem dílny do průmyslového areálu v pražském Hloubětíně jsme konečně získali prostor pro rozšíření naší výroby a zkoušení nových postupů. A tak vznikly naše dlouho plánované skatové rukojeti,“ upřesňuje Kamil Hanuljak.
Oba bratři se skateboardingu věnují od dětství. A zpracování starých, zlomených nebo jinak nevyužívaných skateboardů je tak přirozeně lákalo už delší dobu. Stejně jako trend upcyclingu, který přeměňuje odpadový materiál na nové produkty lepší kvality, čímž se i šetří životní prostředí.
„Každé prkno má svou specifickou barevnost. Z jednoho skateboardu tak vzniknou vždy maximálně tři stejné rukojeti, které pak dle přání zákazníka kombinujeme s konkrétním typem ostří,“ doplňuje ho bratr Michal.
Zájemci o nože se skatovou rukojetí je kontaktují sami přes Instagram. „Proces výroby je stejný jako u našich běžných nožů, dokonce i cena zůstává stejná,“ říká Kamil Hanuljak a upřesňuje, že takový nůž pak při správné péči, jako je broušení, mazání a čištění, vydrží i desítky let.
„Obecně se lidé začínají vracet k věcem, které mají člověku sloužit delší dobu, uvědomují si jejich hodnotu i to, že je potřeba se o ně starat,“ dodává Kamil s tím, že jako jedni z mála v Česku vyrábí své nože od začátku do konce sami, bez pomoci nakoupených prefabrikátů.
Obchody s fialovým logem JRC jsou v desítkách obchodních center v Česku. Kdo ale není fanoušek her a herních konzolí, je dost možné, že o nich ani neví. Příští rok už přehlédnout nepůjdou. Výrazně se zvětší, přesunou se na prémiovější místa, rozšíří sortiment a část z nich se promění na obří herní zóny světového střihu.
Je to jako dva světy. Na jedné straně malý obchod zavalený barevnými obaly her připomínající tak trochu videopůjčovnu z 90. let. Na straně druhé do posledního detailu designově vyladěné minimalistické prodejny iWant.
Oba koncepty teď patří společnosti Smarty Petra Syrůčka, která koupila 33 prodejen JRC v Česku a 11 na Slovensku od Michala Šnobra, investora, který dříve působil v J&T. Ten síť obchodů koupil v roce 2015 od investiční společnosti Genesis Capital a miliardáře Slavomíra Pavlíčka. Nyní se ji po šesti letech rozhodl opustit. Částku, kterou za JRC dostal, ani jedna ze stran nezveřejnila.
Šnobr, který o JRC mluví jako o srdeční záležitosti, se po svém vstupu do herního světa zaměřil na rozšíření obchodní sítě v Česku a na Slovensku. Pokusil se ale prorazit i v dalších zemích, například v Rumunsku a Maďarsku. Jenže to se nepovedlo. I tak ale před příchodem covidu roční obrat JRC šplhal k 600 milionů korun.
Byznys stojící na síti obchodů ale výrazně poznamenalo i covidové období se zavřenými obchodními centry. Internetovému obchodu JRC sice narostly tržby, ale k předcovidovým číslům měla společnost daleko. JRC tak bylo potřeba posunout jiným směrem. „Došlo mi, že na to je potřeba silný strategický partner, který má oproti nám v on-line světě větší zkušenosti,“ připouští Michal Šnobr.
Nabídky na převzetí JRC přicházely z různých stran. „Některým šlo jen o koupi sítě kamenných obchodů v obchodních centrech. Dal jsem ale přednost společnosti Smarty, která přišla s tím, že zachová JRC jako gamingovou značku,“ vysvětlil Šnobr.
Petr Syrůček se svým týmem teď plánuje, že zhruba padesátimetrové obchody v obchodních centrech postupně zaniknou. Lépe řečeno se promění na síť úplně nového typu obchodů.
Dnešní prodejna JRC
Nové obchody budou oproti těm současným zabírat větší plochu, promění se jejich design a čistě herní sortiment se rozšíří o další elektroniku, kterou Syrůček zatím prodával jen přes Smarty.cz. Spíš než jako klasická prodejna budou fungovat jako showroom.
Inspirace je jasná – obchody iWant. Těch se ale propojení s JRC nijak nedotkne a v rámci skupiny budou fungovat jako dosud. První obchod Smarty JRC se otevře na konci prvního čtvrtletí příštího roku.
Covid ukázal, že lidé bez obchodů žít umí, ale nechtějí.
Syrůček si od nového stylu slibuje, že do prodejen přitáhne nové zákazníky, kteří by do JRC jinak nikdy nejspíš nepřišli. A také tím víc zviditelní brand e-shopu smarty.cz, který v obchodních centrech uvidí desítky tisíc lidí denně. Nové obchody Smarty využije i jinak – jako výdejní místa celého e-shopu.
„Z našeho pohledu budeme vytvářet nový obchodní segment. Je to něco, co zatím nikdo nedělá. Covid ukázal, že lidé bez obchodů žít umí, ale nechtějí. Když se bavíme o produktu za deset a víc tisíc, už si o něm chtějí povídat, chtějí si nechat poradit od někoho, kdo tomu opravdu rozumí,“ vysvětluje podstatu nového konceptu Rudolf Konečný, šéf obchodu Smarty.
Prodejna iWant
Nový majitel JRC i přes nový styl ví, že nesmí zapomenout na takzvané herní nerdy, tedy ty největší fanoušky gamingu, kteří by nemuseli být spokojeni s tím, jak se jejich oblíbené místo proměnilo. Pro ně má Smarty připravenou něco jako herní Mekku.
Plánuje totiž vznik herních superstorů, které budou ve třech až pěti velkých městech v Česku. Na několika stovkách metrů v nich hráči najdou úplně všechno, co si lze v herním světě představit.
„Nepůjde jen o možnost vyzkoušet různá herní zařízení, virtuální realitu nebo letecké simulátory, ale rádi bychom v nich nabízeli i různé exkluzivní limitované herní edice a speciální herní merchandising,“ plánuje Konečný.
Smarty chce cílit i na fanoušky her na PC, které JRC v nabídce dosud vynechávalo. I proto v zimě Smarty uzavřel partnerství s esportovým týmem Sinners specializovaným na střílečku Counter-Strike.
„Věříme, že i jejich prostřednictvím do našich nových obchodů přilákáme zákazníky, kteří JRC dosud míjeli,“ doufá Rudolf Konečný.
V momentě kdy ustal déšť a k hotelovým dveřím Grandhotelu Pupp by měla pomalu mířit limuzína přivážející Johnny Deppa, se začali hojně scházet hosté na naše diskuzní fórum vyvolané s cílem podpořit a nastartovat veřejnou debatu o potenciálech a nástrahách Karlovarského kraje.
Právě ten byl v době pandemie Českým premiérem nazván jako “úplně nejhorší, historicky ve všem”. Forbes chce ukázat, že tomu tak není, představit příležitosti a podpořit jeho restart v rámci čtyř panelových diskuzí s tématy vize, byznys, kultura a život.
V první debatě moderované šéfredaktorem Forbesu Petrem Šimůnkem s tématem Vize usedl Petr Kulhánek, hejtman Karlovarského kraje, vedle něj Jan Jírovec, investiční partner Rockaway Capital a členem představenstva KVIFF, po jeho boku Karel Kovář alias Kovy, sedmý nejlépe placený influencer v Česku a ekonom Tomáš Sedláček.
Jaký je Karlovarský kraj?
“Dle mého je Karlovarský kraj krajem příležitostí. A to i když nemáme univerzitu a mladí lidé se sem po studiu nevrací, což musíme změnit. Zároveň víme, co nás čeká, tedy stavět na lázeňství a cestovním ruchu – byť je obojí dnes v klinické smrti. Do budoucna to je ale stále velký potenciál. Pak podpora tradičního průmyslu, jako je třeba sklářství. Za patnáct, dvacet let bych rád viděl kraj, kde jsou pro jednotlivce i celou rodinu všechny příležitosti k životu i trávení volného času, kraj s takovou koncentrací lázeňských měst totiž jinde není.” Petr Kulhánek
Proč jste se rozhodli zapojit jako spolumajitel do KVIFF?
“Pět let nazpět jsme se jako Mall.cz rozhodli být partnery festivalu a zalíbilo se nám to natolik, že jsme se rozhodli být ještě větším partnerem. A spolu s týmem festivalu nastartovat město v kultuře. Vedle toho ale i investicemi do developmentu. Společně se Sokolskou Uhelnou startujeme development v zatopeném dole Medard, které by mohlo být krásným výletním jezerem. Jan Jírovec
Jak mladí lidé reagují na to kde vyrostli?
“Studenti by rádi viděli změnu. Všimnul jsme si, že žáci z Mostu, Chomutova, Františkových lázní a Varů mají vztah ke svému městu odlišný než jinde. Těší se až odjedou, protože tam pro ně prý nic není. S mladými lidmi je třeba pracovat a podporovat jejich vztah k regionu.” Kovy
Co bys z Malé Strany doporučil Karlovarskému kraji?
“Trik veškerého bohatství národů je schopnost fungovat na co nejabstraktnější rovině a tuhle ideologii rozšířit do co největší jednotky, kterou jde směňovat. Tedy být něčím specifickým, nebýt druhou Malou Stranou. S ekonomem Mirkem Zámečníkem jsme vymysleli, že by zde mohla být ozdravovna Evropy, lidé se sem chodili léčit a poté nastoupili do lázní i ve formě preventivní. Potom bych si také myslel, že by zde mohlo být místo pro lidi na home office, žijeme v době digitálních nomádů a mohli by se sem stahovat brain drain.” Tomáš Sedláček
Do druhé debaty s příhodným tématem byznys se zapojila majitelka a CEO slévárenské firmy Abydos a spolupořadatelka literárního festivalu ve Františkových lázních Olga Kupec, po jejím boku usedl Ondřej Šteffl, zakladatel Scio a PORGu, Milan Kratina, CEO nemovitostní skupiny Accolade a vedle něj Tomáš Wiatrak, CEO a prezident ORLEN Unipetrol.
Je kraj předurčen k tomu, že musí spolupracovat s Německem?
Nemyslím si, ale souhlasím s předchozím, že když se přidá trocha marketingu, infrastruktury a ten Medard, tak by se sem mohli stahovat lidi na home office a současně s tím pokračovat v moderním lázeňství. Obojímu a i naší firmě by pomohla dálnice do Německa, ale i na druhou stranu směrem do Brna.” Olga Kupec
V kraji je jen sedm procent vysokoškolsky vzdělaných lidí, což je nejhorší z Česka, co se s tím dá dělat?
Všechny peníze bych dal do vzdělávání. Aby sem přišli lidé na home office ze Silicon Valley, o kterých jste mluvili, musí tady být dobré základní školství. Tedy je třeba udělat skvělé základní školy a klidně i Montessori. Lidé ze západu si velmi zakládají na dobré škole a jsou ochotni se za ni i stěhovat. Bez ní sem ale nepojedou. A pak je třeba ještě něco dělat s rodiči, aby měli chuť a píli posílat děti za vyšším vzděláním. Je potřeba podpořit a přesvědčit rodiče, aby posílali děti studovat a s tím by měl pohnout kraj, je to velký úkol. Pokud se s tím nic ale neudělá, bude to ze slepé uličky do pekel.” Ondřej Šteffl
Orlen Unipetrol je mezi Mostem a Litvínovem, co byste doporučili Karlovarskému kraji?
Vzdělání. To je opravdu důležité, my máme univerzitní centrum, což je regulérní pobočka VŠCHT a strojní fakulty ČVUT, kdy u nás v areálu studují studenti bakalářský a magistertský propgram. Každý rok z padesáti studentů v ročníku jde osmdesát procent z nich pracovat k nám a to ať už do výroby nebo do výzkumu. Tedy bych doporučil umožnit lidem vzdělání a pak jim nabídnout dobrou práci. Cítím že my velké firmy musíme být lídrem, který tohle nastartuje. Na vzdělávání dáváme kolem třiceti milionů ročně a to jak pro studenty tak pro učitele.” Tomáš Wiatrak
V Jihomoravském kraji se podařilo za posledních patnáct let vybudovat funkční inovační a podnikatelský ekosystém, který neustále nabírá na síle. A v rámci dostupných dat se může srovnávat i se zkušenými „žraloky“ v zahraničí.
Jižní Morava má velkou výhodu v tom, že v rámci České republiky hostí nejvíce malých a středních podniků s vlastním výzkumem a vývojem, což vytváří ideální prostor pro vzájemnou spolupráci a růst. A pokud tyto firmy mají i potřebnou finanční podporu, je zaděláno na úspěch.
Možná se tak mezi zdejšími startupy skrývá další jednorožec. Ostatně, kde jinde by u nás měl vyrůst než právě na jižní Moravě. Právě zde se startupům enormně daří, což dokazují ne tak dávné prodeje firem Flowmon, Webnode nebo Netcope.
Společně s konzultanty z inovační agentury JIC jsme připravili žebříček deseti startupů z jižní Moravy, které byste měli v následujících letech bedlivě sledovat. A přidali jsme ještě jeden navíc.
„Startupy jsme hodnotili podle objektivních kritérií, jako je počet investorů, celkový objem fundingu nebo růst tržeb v posledních letech,“ vysvětluje metodiku Jindřich Weiss, který v JIC vede tým konzultantů.
Do přehledu jsme nezahrnovali firmy, které už v minulých letech prokázaly svou stabilní kvalitu jako třeba Kiwi.com nebo Y Soft s tím, že jsme posuzovali lokální firmy etablované v Jihomoravském kraji od roku 2005.
Zaměřili jsme se na startupy se škálovatelným produktem, globálním dosahem a rychlým růstem nebo potenciálem růstu, který není ovlivněn tím, že jsou firmy součástí vzájemně propojené skupiny podniků, jako například EASIT, který je členem Synot Group.
Startupy jsou hodnoceny také na základě již prokázaného růstu z pohledu zájmu zákazníků, kdy šlo o významný či skokový růst tržeb v posledních dvou až pěti letech, a také z pohledu zájmu investorů, tedy uskutečněných venture capital investicí a jejich objemu. A v neposlední řadě jejich potenciálu prosadit se v zahraničí.
Podívejte se na Top 10+1 těch nejnadějnějších jihomoravských startupů:
Smartsupp + Smartlook
Hned první příběh nabízíme jako dvojbalíček. Před osmi lety zakládal Petr Jánošík Smartsupp jako firmu nabízející platformu pro multi-channel komunikaci a chatboty.
Současně ho však zajímalo, jak se chovají zákazníci na webu. Vyvinul k tomu tedy další službu – analytický Smartlook a ten jen za prvních deset měsíců dosáhl na sto tisíc přihlášených. Rychlý růst a potřeba škálovat tedy přirozeně vedly k úvahám o vytažení produktu do samostatné firmy a právě to se loni stalo.
Do čela žebříčku obě firmy poslal velký zájem investorů, enormní růst a zájem zákazníků ve virtuálním prostředí a významný globální dosah. Jejich weby měsíčně navštíví přes 1,5 milionu lidí z celého světa od Brazílie, USA přes Francii až po Filipíny.
Sewio
Za vznikem Sewia stojí vlastně tak trochu i konzultace diplomové práce. Právě během ní si padli do oka Milan Šimek a Lubomír Mráz z Ústavu telekomunikací na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií na VUT v Brně.
Společně pak vytvořili real-time lokalizační systém na bázi bezdrátové technologie Ultra-wideband. Ten slouží k digitalizaci pohybu uvnitř hal. A poté, co se jim podařilo systém úspěšně zavést v jednom velkém německém obchodním domě, začal zájem o jejich produkt strmě růst.
Od roku 2014 vzrostly jejich tržby během čtyř let na téměř čtyřicet milionů korun ročně. A to zaujalo i investory – konkrétně Václava Muchnu a jeho Y Soft Ventures.
ROI Hunter
Za pět let existence se firmě ROI Hunter v ročních tržbách podařilo atakovat hranici 100 milionů korun. Karel Schindler dokázal vybudovat menší impérium, které úzce spolupracuje s Facebookem a Googlem a umožňuje retailerům plně využívat data ze sociálních sítí.
Po šesti letech existence má firma pobočky po celém světě a promlouvá do procenta globálního e-commerce obratu. To, že má firma našlápnuto ke globálnímu úspěchu, dokazuje také zájem venture capital investorů.
Ulovdomov
Třetím nejrychleji rostoucím startupem je podle žebříčku Deloitte CE Technology Fast 50 webový portál UlovDomov.cz, který svými službami zjednodušuje život majitelům nemovitostí i těm, kteří si bydlení hledají.
V roce 2020 dosáhl v tržbách dokonce na dvě stě milionů korun. Věří mu i brněnští investoři Jiří Hlavenka s Ladislavem Chodákem nebo pražsko-liberečtí investoři ze skupiny Miton.
ThreatMark
Vypadá to na nejdravější startup v oblasti kybernetické bezpečnosti. V posledních třech letech zvýšil svůj obrat až na sedmdesát milionů ročně a Deloitte jej za rok 2020 zařadil na 32. místo v soutěži Deloitte CE Technology Fast 50.
Jejich produkty pomáhají zabezpečovat zejména fintech prostředí a jsou postaveny na strojovém učení a umělé inteligenci. Dočkáme se dalšího Avastu?
VRgineers
Původně chtěl Marek Polčák nabízet turistům zážitky z Prahy pomocí virtuální reality. Brýle na trhu ale nedosahovaly jeho očekávání. A tak se rozhodl, že se pustí do vývoje vlastních brýlí.
Teď patří jejich XTAL od VRgineers ke světové špičce a využívají jej světové automobilky i armády globálních velmocí. Během tří let překročily jejich tržby čtyřicet milionů korun a nedávné investiční kolo o velikosti 2,5 milionu dolarů mluví za vše.
Mezi investory najdeme Josefa Průšu, Somnium Space, Purple Ventures nebo investiční fond Nation 1.
Tatum Blockchain
Brněnský Tatum se stal vůbec prvním českým startupem, který se probojoval do prestižního akcelerátoru SkyDeck v Silicon Valley. Povedlo se mu to díky unikátnímu produktu – platformě, která umožňuje vyvíjet aplikace nad blockchainem.
Je to sice firma, která je na začátku, ale už teď se o ni starají dva venture capital fondy a mezinárodní úspěch ji zcela jistě dostane do hledáčku dalších globálních investorů.
IDEA StatiCa
Perfektně škálovatelný softwarový produkt v oblasti konstrukcí a stavebnictví? Už to samo o sobě napovídá, že IDEA StatiCa našla velmi zajímavou niku na trhu. V roce 2014 začala firma Juraje Šabatky a jeho rodiny výrazně růst až ke sto milionům v roce 2020.
O společnost s oceněním Česká hlava 2018 a titulem EY Technologický podnikatel roku 2020 je dlouhodobý zájem mezinárodních korporátů.
Tierra Verde
Jako bonusovou, jedenáctou, firmu jsme vybrali úspěšného výrobce ekodrogerie a ekokosmetiky Tierra Verde. Jde o rostoucí společnost, která řeší výzvu udržitelnosti a může inspirovat svět.
„Přispívá k řešení globálních výzev, pozitivní změně společnosti, a to je hodnota, která se v číslech těžko vyjadřuje,“ vysvětluje tenhle výběr Petr Chládek, CEO inovační agentury JIC. Brněnská firma je podle něj příkladem odpovědné značky, která v udržitelnosti našla obchodní příležitost. A obrat sto milionů korun v roce 2020 to jen potvrzuje.
Dříve byli zvyklí střílet puky a míče do brankových sítí, dnes “míče” v trochu jiné podobě otáčí v luxusních nemovitostech. Bývalý profesionální hokejista se zkušenostmi z NHL týmu New York Islanders Petr Míka už pět let vede pražskou realitní kancelář Boutiq Real Estate zaměřenou na luxusní nemovitosti.
A letos se k jeho týmu přidal i bývalý fotbalový reprezentant, kapitán Mladé Boleslavi a také hráč několika tureckých klubů Jan Rajnoch. “Petr je lepší analytik, má více pod kontrolou čísla. Já jsem z naší dvojice takový více žoviálnější typ, který často pracuje na ulici. Jsem hodně komunikativní člověk,” začíná vysvětlovat v podkrovní kanceláři v samém centru Prahy na Václavském náměstí Jan Rajnoch.
Petr s Honzou se poprvé potkali před čtyřmi lety na jednom přátelském hokejovém utkání. Poznali se i díky manželce Petra Míky, která má nedaleko domu Jana Rajnocha kadeřnictví, které bývalý profesionální fotbalista navštěvuje.
Petr Míka už tehdy vedl rozjíždějící se byznys v podobě Boutiqu, jejich spolupráce vykrystalizovala až o několik let později. Petr totiž po konci profesionální kariéry v roce 2010 nejdříve začal v Česku exkluzivně nabízet luxusní zdravotní postelové systémy od firmy Samina z Rakouska, kde na konci kariéry hrál za tým Feldkirchu.
Bývalý fotbalista Jan Rajnoch (vlevo) a bývalý hokejista Petr Míka | Foto: Jan Rasch
“Jde to high-endový produkt. A když někomu postelový systém prodáváte, tak se přirozeně dostanete do jeho nemovitosti,” vrací se dnes dvaačtyřicetiletý podnikatel do minulosti.
“Časem mě napadlo vše skloubit a využít synergie. Začal jsem dělat nemovitosti s tím, že mohu nabízet i postelové systémy. Nemovitosti mi ale časem začaly zabírat čím dál více času,” dodává Míka k počátkům svého realitního byznysu a vzpomíná i na prodej první nemovitosti, kterou se stal rozlehlý rodinný dům v pražské Velké Chuchli.
“Klienti si postavili vysněný dům a zjistili, že je pro ně příliš obrovský,” říká Míka a dodává, že Boutiq Real Estate dnes generuje roční obrat přes sedm milionů korun a neustále roste..
Bývalý defenzivní fotbalista Jan Rajnoch se zkušenostmi z německých i tureckých klubů se k Boutiqu přidal na přelomu roku, když v něm po třech letech přátelství uzrálo přesvědčení, že by v novém angažmá mohl spojit své kontakty s tím, co jej vlastně baví.
“Jen s fotbalem jsem se nacestoval dost a neustále jsem tak hledal bydlení, neustále jsem projížděl realitní servery,” říká Rajnoch, jehož kladný vztah k nemovitostem plyne už jen z jeho rodokmenu. Jeho praděda totiž byl architekti, který vystavil a vlastnil několik pražských činžáků.
“Přišlo mi to tedy jako příjemné spojení práce s tím, co člověka baví,” dodává k tomu, proč před více než půlrokem přijal nabídku zúčastnit se jedné z porad Boutiqu a už tam vlastně dodnes zůstal.
Když se chvilku s dvojicí bývalých profesionálních sportovců bavíte, brzy poznáte jejich rozdílnosti, kterými se ale vhodně doplňují.
Petr Míka působí jako klidná síla, která všechny rozjednané transakce ve své kanceláři pečlivě dotahuje do finále.
Jan Rajnoch je více “rozevlátý”, otevřený typ, který si vás podmaní svou upřímností a kterého spíše než v kanceláři potkáte v kavárně s klientem nebo ve Františkánské zahradě gestikulujícího s bluetooth sluchátky v uších. To když domlouvá nový byznys, který pak řečeno ve sportovní hantýrce milimetrovým pasem přihraje Petrovi k zakončení.
“Spojuje nás vůle a disciplína,” odpovídá Honza na otázku, co si do podnikatelského světa přenesli ze sportu.
Klienti Boutiq Real Estate krystalizují zejména z lidí ze sportovní branže, kteří se pohybují v okolí Petra a Honzy, ale také z řad právníků, doktorů a všech zámožnějších lidí, které spojuje sport.
V nabídce kanceláře jsou zejména luxusní nemovitosti v Praze jako je Penthouse Na Hřebenkách, vila Na Malvazinkách nebo prodej luxusních bytů v Karlíně. Boutiq se také partnersky spojil z architekty ze City Projects Company, čímž se dostává i do počáteční fáze některých chystaných projektů, které může lépe přizpůsobit klientům na míru a zároveň prodat. Ti totiž ocení souznění nemovitosti s designérskými i uměleckými prvky.
“Osmdesát procent nabídek je v cenové relaci nad 20 milionů korun,” vypočítává Petr Míka s tím, že mají v nabídce i daleko dražší nemovitosti. Tou je například projekt Šangrí-la autora Jiřího Fouska v pražské Široké ulici nedaleko Staroměstského náměstí s terasou a výhledem po staré Praze za více než 100 milionů korun.
Petr Míka a Jan Rajnoch na terase luxusního projektu Šangrí-la.| Foto: Jan Rasch
Zájem o luxusní bydlení je velký, Čechům se podle dvojice extrémně daří a cítí i trend odlivu lidí z měst na venkov. I proto do své nabídky zařadila například apartmánový projekt Karolína v Harrachově, A rozhodující v tomto segmentu není ani tak cena, jako lokalita, emoce a také kvalitní servis.
“Luxus je specifický segment a klienti v něm mají daleko jiná očekávání. Mají více nemovitostí v portfoliu tak je třeba být připravený a naplnit očekávání klienta. Servis je tedy extrémně důležitý, klientovi se musíte stát dlouhodobým partnerem,” podtrhuje důležitost osobního přístupu Petr Míka.
Ten si tak s Janem Rajnochem na nedostatek práce nestěžuje, pokud vše půjde dobře a všechny rozjednané transakce letos dokončí, obrat by se mohl zvednout na osm milionů korun.
Rychlý růst si ale ani jeden z nich nepřeje, mohlo by to omezit jejich fokus na klienta a snížit kvalitu služeb. Touha po tom být nejlepší jim oběma zůstala ze sportu.
“Tím, že jsme ve sportu dosáhli určitých úspěchů, tak jsme šli za tím, že chceme být nejlepší. Když chceme být nejlepší, musíme nabízet nejlepší přístup. A v tomto ohledu je jedno, v jakém segmentu se pohybujeme,” říká Jan Rajnoch na závěr.
Ústavní soud dnes vyhověl prodejci letenek Kiwi.com a zrušil předběžné opatření vydané na podnět Ryanairu.
Irská nízkonákladová letecká společnost chtěla, aby prodejce změnil některé své postupy. Šlo konkrétně o způsob informování o podmínkách odbavení před lety Ryanairu a také o to, že Kiwi údajně nepředává dopravci kontakty na klienty, například čísla platebních karet. Předběžné opatření podle ústavního soudu zasáhlo do svobody projevu, práva na podnikání a práva na soudní ochranu.
Právo na svobodu projevu se podle Ústavního soudu v určité míře týká i komerčních sdělení. Při vydávání předběžného opatření je proto nutné důkladně hodnotit pravdivost či nepravdivost.
„Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dezinterpretaci posuzovaných sdělení, nebyla hodnocena ve svém kontextu,“ řekla při vyhlášení nálezu soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
„V Kiwi.com vytváříme pro rezervace našich zákazníků unikátní virtuální kontaktní informace a platební údaje tak, abychom dokázali zajistit jejich kompletní správu v zabezpečeném prostředí. To často zahrnuje propojení s dalšími leteckými společnostmi či dopravci v rámci jednoho itineráře, což Ryanair nedokáže. Tomu se říká inovace,“ reaguje mluvčí Kiwi.com Nina Černá.
Kiwi umožňuje na webu a prostřednictvím aplikace vyhledat, rezervovat a zakoupit letenky různých dopravců včetně Ryanairu. O předběžném opatření rozhodl Krajský soud v Brně letos v lednu.
Společnosti Kiwi uložil, aby upravila poskytované informace o podmínkách Ryanairu a při předávání klientských informací doplnila údaje o e-mailu a bydlišti lidí a jejich platebních kartách. Dalším výrokem soud uložil povinnost opravit „věcně nesprávné informace“ i zpětně.
Podle krajského soudu bylo zapotřebí prozatímně upravit poměry mezi oběma společnostmi. Ryanair prý kvůli omezenému předávání údajů od Kiwi nebyl schopen při operativním řešení problémů kontaktovat cestující a plnit své finanční závazky. Firma Kiwi se odvolala, Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí potvrdil. Ústavní soudci dnes zrušili rozhodnutí krajského i vrchního soudu.
O vztazích mezi Kiwi a irskou leteckou společností se nedávno mluvilo také v souvislosti s prohlášením Ryanairu, že nebude přijímat palubní lístky prodané přes Kiwi.com. Média informovala také o dalších výhradách některých leteckých společností k obchodnímu modelu Kiwi.
„Dnešní rozhodnutí představuje jen část cesty, na kterou jsme se vydali, abychom chránili a ctili svobodu volby zákazníků a mohli tak pokračovat v boji za férové podmínky na trhu, kde díky inovaci dokážeme konkurovat ostatním firmám,“ uvedla mluvčí prodejce letenek.
V momentě, kdy ustal déšť a k hotelovým dveřím Grandhotelu Pupp po několika týdnech očekávání konečně mířila limuzína přivážející Johnnyho Deppa, se konalo i naše diskusní fórum vyvolané s cílem podpořit a nastartovat veřejnou debatu o potenciálech a nástrahách Karlovarského kraje.
Právě ten byl v době pandemie českým premiérem nazván jako „úplně nejhorší, historicky ve všem“ a my vám chceme ukázat, že tomu tak není, představit příležitosti a podpořit jeho restart v rámci čtyř panelových diskusí s tématy vize, byznys, kultura a život.
V druhé části diskusního fóra moderovaného šéfredaktorem Forbesu Petrem Šimůnkem, které pokračovalo po bombajským sapphirem osvěžující přestávce, se diskutovalo ve třetím bloku na téma kultura, které zastupoval moderátor a herec Marek Eben, po jeho boku usedla ředitelka Colours of Ostrava Zlata Holušová, herec a režisér Jiří Mádl a nechyběl ani Kryštof Mucha, výkonný ředitel KVIFF.
Jaký je kulturní potenciál kraje?
„Potenciál kraje je ohromný, není to tady tak vybydlené jako třeba okolí Prahy. Nejsem investor a nevyznám se v byznysu, ale Vary jsou město inspirativní a ideální pro jakýkoli kulturní počin. Vary žijí festivalem, a když přijedou hvězdy, tak je tady udržíte, to se v Praze nestane, protože se rozprchnou. Zkrátka ta městská atmosféra a velikost Varů má kulturní potenciál.“ Marek Eben
Jak se dá zařídit, aby KVIFF nebyl jediný svátek, kdy se Vary objeví na mapě?
„To je jedna z věcí, kterou řešíme. Třeba v Cannes jsou tři sta dní v roce festivaly a Vary mají perfektní městskou intimitu, každý, kdo sem přijede na koncert nebo festival, pak zůstává a nerozprchnou se jako ve velkých městech. Naopak se několikrát denně se všemi potkáváte na kolonádě a lidé na sebe mají čas. Tedy město je také zajímavé pro různé podniky a eventy. My řešíme třeba projekt s Českou filharmonií, sportovní event nebo veteránský. Nebude to tak dlouho trvat a Vary budou festivalové město.“ Kryštof Mucha
Jak to dělá Ostrava?
„Musím říct, že všechno je o osobnostech. Nemám ráda rozbory a strategické plány v kraji, protože z nich nikdy nic nebylo. Všechny změny dělají lidé a osobnosti, které se nebojí být i směšné, jako třeba já na začátku, když mi všichni říkali cože, udělat festival v Ostravě?“ Zlata Holušová
Jak jde oživit město na déle?
„Říká se, že nejkrásnější lekníny rostou v bahně. Vary mají to bahno léčivé, je tedy důležité si tohoto kraje vážit a být patrioti. Doporučovala bych Varům, aby neměly jen KVIFF jako vlajkovou loď. Mezi mladými lidmi se teď dost skloňuje biohacking a na to by se měly Vary zaměřit, aby byly cool a sloučily staré a nové vědecké zdravotní metody.“ Zlata Holušová
„Jakožto umělec se setkávám s jedním problémem, a to je, že nezískáváme nové diváky. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaký mechanismus, něco jako čtenářský deník transformovaný na divácký deník, aby mladí lidé měli přehled o kultuře a podrželi ji.“ Jiří Mádl
Čtvrtý blok s podtitulem život zahájil Martin Hausenblas, filantrop, podnikatel a politik v Ústí nad Labem, vedle něj usedl Jindřich Krausz, generální ředitel Grandhotelu Pupp a generální ředitel Royal Spa Martin Plachý, jehož lázeňská skupina drží 85. místo v žebříčku největších českých rodinných firem.
Jak zlepšit život v kraji?
„Když ve městě není perspektiva, lidé z něj budou odcházet. Vary mají nějakou danost a musí si ji uvědomit. Musí tady vzniknout srdce, zdroj identity, něco, na co jsou lidi hrdí. A na co budou hrdí mladí lidé a budou tady zůstávat. My jsme sudeťáci, ale co se děje? Jsme v Sudetech, ale neumíme německy, jak je to proboha možný? Pojďme prosadit, že Ústecký a Karlovarský kraj zavedou němčinu do osnov a budou na trh práce dodávat lidi se dvěma jazyky. To by si pohraniční města měla uvědomit a udělat ze svého hendikepu výhodu.“ Martin Hausenblas
„Vnímám výrazné rozdělení města na lázeňskou zónu a ‚Masaryčku‘. Vary jsou rozdělené a nemají žádný stabilizační prvek. Teď navíc zmizeli turisti a neví se, co dál.“ Jindřich Krausz
„Taky je potřeba vystoupit z dopravního stínu. Vzniká pod Krušnými horami jezerní krajina, pojďme propojit cyklostezku Ústí–Vary jezerní krajinou a udělat místní šperk, spojit šňůru perel měst pod horama. A pak rychlodráha, být za 35 minut v Praze by bylo vynikající. A kdyby dráha vedla první na letiště a pak až do Prahy, mohly by o sobě Vary říkat, že jsou 35 minut od významného dopravního uzlu a letiště.“ Martin Hausenblas
Jsou české lázně schopny transformace, není to tady dimenzované na jinou dobu?
„Asi budeme muset najít způsob, jak je využít, abychom mohli být ozdravovnou třeba i jen vlastního národa. Podle mě byla chyba soustředit se na zahraniční klientelu, což se teď ukazuje. Stojíme tedy před vizí, kterou musíme postavit na domácí klientele, které je dost, a nesmíme nad ní ohrnovat nos.“ Martin Plachý
Pomáhá něčemu zapsání lázeňského trojúhelníku na seznam UNESCO?
„Určitě, ale bez práce kolem to nebude nic znamenat. Musíme se postarat, aby sem lidé měli důvod přijet a hlavně tady zůstat. Pro marketing je to dobré, ale samo se nic nestane a spousta rakouských nebo německých konkurenčních lázní tento status má taky.“ Martin Plachý
Když Karel Pražák loni prostřednictvím své investiční skupiny Kaprain získal majoritu ve Spolchemii, dalo se předpokládat, že ji časem bude chtít ovládnout celou. Tato chvíle nyní nastala. Po červnovém navýšení podílu na 91 procent se finančník chystá odkoupit i zbývající akcie.
Kaprain Group se podle informací Forbesu rozhodla pro takzvaný squeeze-out, tedy pro vytěsnění menšinových akcionářů, na což má jako vlastník drtivé většiny společnosti ze zákona nárok.
Na následující valné hromadě, o jejíž svolání skupina požádala, proto dojde ke schválení odkupu posledních několika procent akcií, které prozatím nevlastní. Jejich cena je podle znaleckého posudku stanovena na 451 korun za kus. Kaprain tedy celkem za zhruba 360 tisíc kusů akcií zaplatí přes 162 milionů korun.
„Spolchemii podporujeme již od roku 2016, kdy jsme pomohli s financováním v té době naprosto stěžejní membránové elektrolýzy, bez které by společnost neměla na trhu příliš šancí. Od té doby se podílíme na dlouhodobém rozvoji Spolchemie a zároveň v ní posilujeme vlastní pozici,“ komentuje záležitost Romana Benešová, CEO Kaprain.
„Současným krokem tento proces formálně završujeme,“ potvrzuje úplné převzetí Spolku pro chemickou a hutní výrobu, jak zní celý název ústecké chemičky, která se s tržbami 5,4 miliardy řadí mezi přední výrobce syntetických pryskyřic v Evropě.
Miliardář Karel Pražák, podle Forbesu 56. nejbohatší Čech, skupinu Kaprain založil v roce 2013 po téměř dvaceti letech strávených na vrcholných pozicích v PPF.
Momentálně jeho investiční impérium spravuje aktiva v hodnotě přesahující 23 miliard korun, zejména v oblasti průmyslu a realit. Pražák vlastní dále například zábavní a nákupní centrum POP u pražského letiště, hokejovou Spartu, v současnosti rekonstruovaný dům v Pařížské ulici nebo nově také náchodského výrobce puků Rubena.
Sezona se teprve rozbíhá, ale pro český fotbal už je tady první účet. A to dost zásadní. Oproti optimistickým očekáváním jsou elitní kluby v minusu téměř 400 milionů korun. Jedním z klíčových příjmů jsou totiž pro ně bonusy z evropských pohárů a předběžně se s nimi kalkuluje i v rozpočtech.
Černý pohárový čtvrtek však tuto matematiku narušil.
Své dvojzápasy nezvládly ani Slavia, ani Plzeň. Mistrovský tým si po porážce s Legií Varšava zahraje pouze Konferenční ligu, až třetí kontinentální soutěž. Za postup do ní dostane necelé tři miliony eur, kouč Jindřich Trpišovský přitom cílil na Ligu mistrů – u té se jako vstupní bonus vyplácí 15,64 milionu eur. Rozdíl v korunách činí téměř 325 milionů.
Plzeň pak po kolapsu proti CSKA Sofia (po domácí výhře 2:0 padla v Bulharsku 0:3) nebude hrát poháry vůbec. Zbylo jí jen „bolestné“ v podobě necelých dvaceti milionů korun, metou celku přitom bylo projít do Konferenční ligy, za což se inkasují už zmíněné tři miliony eur neboli 73 milionů korun. To je dalších 53 milionů minus.
V součtu se Slavií skoro 400 milionů. Pro český fotbalový byznys velká suma.
„Ale zatímco pro Slavii je to především sportovní ztráta, pro Plzeň jde o ekonomický průšvih,“ říká člověk obeznámený s fotbalovým zákulisím, který si přál zůstat v anonymitě. Za čísly se totiž skrývají fakta, o nichž kluby oficiálně nemluví a která jsou navenek hodně citlivá.
Slávistickou ztrátu se kupříkladu hodí „očistit“ o vysoké bonusy hráčům a realizačnímu štábu, které by vedení vyplácelo při postupu do Ligy mistrů. V takovém případě dokonce mohou inkasovat prémie i kluby, odkud do Slavie přicházeli fotbalisté. Zpětný bonus za postup do Ligy mistrů bývá součástí smluv.
Liga mistrů je strop, sen. Částky se v ní pohybují z českého pohledu v kosmických sférách. O tuto metu už Slavia přišla dřív, nicméně neúspěšně bojovala alespoň o postup do Evropské ligy, která také láká na konfrontaci se širší špičkou kontinentu.
Pro Slavii je to především sportovní ztráta, pro Plzeň jde o ekonomický průšvih.
Jedna věc je prestiž, druhá finance. V Evropské lize se za každou výhru vyplácí o 130 tisíc eur (3,3 milionu korun) více než za výhru v Konferenční lize, zároveň teď Slavia narazí na méně věhlasné soupeře.
Teoreticky tak tratit nemusí. Rychlý příklad, pokud by si v Evropské lize za šest duelů skupiny připsala tři výhry a jednu remízu, dostane 2,1 milionu eur. Pokud by v Kontinentální lize vyhrála pětkrát, je už na 2,5 milionu a navrch by mohla získat 650 tisíc eur jako bonus pro vítěze skupiny.
Jinou otázkou však je, co bude s jejím kádrem. Ta nejlepší mužstva – v Česku i kdekoli jinde – se zjednodušeně tvoří pro dvě varianty: pro sezonu s poháry a pro sezonu bez pohárů. Pro první a vyhlíženou možnost je potřeba širší a kvalitnější soupiska, tím pádem výraznější platové náklady.
A Slavia má na Konferenční ligu tým opravdu nabitý. Logickým řešením by byl odchod některé z hvězd, vzhledem k síle jejího čínského vlastníka to ale není nutnost.
Plzeň je ovšem v pasti totální. Klubová ekonomika bude potřebovat pohárové ztráty nahradit prodejem opor, zvlášť když v Evropě hrála naposledy v sezoně 2018–19.
„Přestupní termín v západní Evropě končí ke 31. srpnu, takže máte na prodej víkend a dva dny,“ vysvětluje zdroj Forbesu. „A do toho případní zájemci dobře vědí, že kluby, které se ocitnou v situaci Plzně, nutně potřebují prodávat, takže budou ceny cíleně co nejvíc snižovat. A bude to berte, nebo nechte být.“
Zatím nejlépe vydělávajícím domácím klubem je tak v Evropě Sparta. Ta za postup do Evropské ligy dostala přibližně 93 milionů korun a další může vydělat.
Kromě Slavie pak bude v Konferenční lize působit ještě Jablonec. Třeba pro ten je 73 milionů za postup vítaný bonus a bude tvořit velkou část klubového rozpočtu, jenže českou fotbalovou ekonomiku pohánějí obři, konkrétně trojlístek Slavia, Sparta, Plzeň. A poslední klub je zcela ze hry.
„Atmosféra je snad ještě lepší než před pandemií,“ pochvaluje si ředitel festivalu Letní Letná Jiří Turek. Momentálně prožívá obrovskou úlevu: akce, kterou je potřeba plánovat i dva roky dopředu, se nejen ve světě plném pandemických nejistot mohla uskutečnit, ale také sem navzdory rozmarům počasí proudí návštěvníci.
I když je Turek povahou klidný optimista, k epidemiologickým nařízením přistupuje s veškerou vážností. Kromě nezbytných kontrol vyžaduje nošení roušek, což pečlivě kontroluje zhruba sedmdesáti členný tým.
„Leto slavíme 18. ročník, takže jsme plnoletí a zrovna včera jsem vzpomínal, jak jsme tu v roce 2003 začínali. Seděl jsem pod stanem z Baumaxu za 500 korun a doufal jsem, že návštěvníci koncept nového cirkusu pochopí,“ říká muž, který naučil Čechy chodit na představení souborů, která si říkají „cirkus“, ale medvědy na kole zde rozhodně nenajdete.
Pohyb fascinoval Jiřího Turka odnepaměti: nejdřív se věnoval gymnastice, pak zkoušel moderní tanec, nakonec ho ale uchvátila pantomima a pohybové divadlo. Byl součástí pantomimické skupiny B.B. Duc, se kterou hostoval na nejrůznějších festivalech.
Ve Francii pak spatřil to, co toužil přivést také do Česka: pouliční slavnosti pohybového divadla. Na Letnou se ale Turkův záměr dostal oklikou přes Kolín, kde od roku 1992 pořádal Kašparův kolínský memoriál. Sem díky svým kontaktům zval špičku v oboru, včetně amerického umělce Daniela Gulka.
„Poprvé jsem ho uviděl na Staroměstském náměstí, kde předváděl si k lampě připevnil provaz a chodil po něm,“ rekapituluje Turek. Gulko byl také jeden z vystupujících na prvním ročníku Letní Letné, kam přišli nejen lidé z uměleckých kruhů, ale také první zvědaví hosté.
„Rychle se šuškandou rozšířilo, že na Letné se konají představení, která tu dosud ještě nebyla. Při jednom vystoupení zahraničního souboru se ze stropu šapitó dokonce snesl bar, za kterým artisté popíjeli společně s diváky,“ prozrazuje Turek.
Zároveň ale jedním dechem vzpomíná na babičku s vnukem, která na Letnou dorazila s představou, že uvidí cirkus se slonem, a když byla vyvedena z omylu, dala upřímný průchod svému zklamání.
„Náš festival, který nyní patří k velmi respektovaným i v zahraničí a jezdí sem špičkové soubory z celého světa, mohl být úplným propadákem. Ale diváci si ho oblíbili a já měl pak odvahu ho rozšířit,“ říká s hrdostí v hlase.
První ročník Letní Letné pracoval s rozpočtem dvou miliónů, nyní se jedná o částku pohybující se mezi 27 až 30 miliony. Na rozpočet se shání peníze ze vstupného, grantů i sponzorských darů.
Turek, který je vystudovaným ekonomem, ty nejzajímavější soubory nového divadla ze zahraničí, naláká také na to, že zde mohou vystupovat po dobu téměř 20 dnů. „Jsme jeden z mála opravdu dlouhých festivalů nového divadla a některé company zde stráví i měsíc. Je to pro ně skvělá byznysová příležitost,“ prozrazuje.
Do budoucna se Letní Letná, kterou před pandemií navštívilo v průměru 50 tisíc diváků, nebude příliš rozšiřovat. „Chceme, aby se tu diváci cítili především dobře. Aby ocenili české soubory, které jsou úžasné, ačkoliv jsme všichni samouci, protože zde neexistují školy pro artisty. A také, aby se seznámili s dechberoucími show, které přijíždí ze zahraničí,“ vyjmenovává Jiří Turek.
Nastiňuje, že do budoucna Letní Letná nebude jen dovozcem, ale také koproducentem některých představení a slibuje přivést české umělce do světa.
“Jak psové bijem o mříže! Jak psové v kleci jatí!”
Že je na těch slovech něco divného, něco špatně? Ne!
Ne, když sídlíte v Nerudově ulici, máte u vrátnice obraz se psy místo se lvy, vaše firma se jmenuje Psí a autorovy Písně kosmické byste mohli přepsat na Písně kombické. Ne, když místo vesmíru dobýváte svět motorek, kde vládnou velikáni, kteří najednou musí brát vážně i českou firmu z Hulína a Tlumačova.
Jak už bylo řečeno, ta firma se jmenuje Psí – ve znaku má tohle řecké písmeno. “Omega byla obsazená nějakými hodinkami, Alfa autem nebo co a tak nám zbylo psí, protože máme taky rádi psy,” říká s úsměvem zakladatel firmy Libor Hubík.
Kombinézy můžete vidět i na jezdcích pražské Hradní stráže, ochranky ruského prezidenta Putina, policie nebo motorkářích Útvaru rychlého nasazení URNA.
Firma vyrábí prvotřídní kombinézy a oblečení na motorky, její výrobky oblékají profesionální i amatérští závodníci, ale můžete je vidět i na jezdcích pražské Hradní stráže, ochranky ruského prezidenta Putina, policie nebo motorkářích Útvaru rychlého nasazení URNA. Dnes, po třiceti letech, má obrat 65 milionů korun a plány, jak ho zdvojnásobit. První spíchnutý ledvinový pás pro motorkáře v roce 1990, pás z koženky okopírovaný trochu z podobných výrobků z tehdejšího východního Německa zrovna nenaznačoval, že uprostřed Hané – takže ne sice uprostřed middle of nowhere ale skoro – vznikne firma se špičkovou evropskou kvalitou a evropskými ambicemi.
Zakladatel firmy Libor Hubík
“Jsem strojař a dělal jsem školu při zaměstnání ve Zlíně, v ZPS,” vzpomíná sportovní zakladatel firmy. “Připadal jsem si po jejím dokončení nevytížený a tak jsme rozjeli firmu pro motorkáře – tenkrát pro nás nebylo vůbec nic,” popisuje začátek někdejší amatérský závodník, který jezdil na dvouválcové Jawě “symetrák”.
Sám si nechal ušít první kombinézu u kožešníka, protože tehdy i ojetá kombinéza Dainesse byla naprosto luxusním zbožím -– stála pětinásobek průměrného platu. “Ta co jsem si nechal ušít byla pěkná kombinéza, ale byl jste v tom jako v penále. Tak byla tuhá,” říká Hubík. A tak se pustil do navrhování a šití kombinéz sám a dnes zaměstnává 54 lidí a exportuje především do Německa, Anglie či Rakouska a každý rok vyrobí přes 1000 špičkových kombinéz v cenách okolo 80ti tisíc korun.
Od prvního koženkového pásu urazil Hubík a jeho Psí docela dlouhou cestu – dnes jsou v jeho kombinézách pod italskou kůží kevlarová vlákna, kombinace kompozitních materiálů, speciálně navrhnuté chrániče či airbagy.
První dílnu jsme měli v chlívcích, obchod jsme měli v ložnici.
“Nás vlastně vystřelil první závodník, který si naší kombinézu vzal, vicemistr republiky Ondra Lelek. Pak to najednou chtěli všichni,” popisuje Hubík. “První dílnu jsme měli v chlívcích, obchod jsme měli v ložnici. Když nebyly peníze, pomáhala i výplata mé ženy, zdravotní sestry, musím říct, že měla trpělivost,” vzpomíná teď už s úsměvem Hubík. Trpělivost jí ale přešla, když před domem třeba ve dvě v noci zastavovali řidiči kamiónů, v civilu motorkáři, kteří i v tuhle hodinu zvonili a chtěli koupit kombinézu nebo motorkářskou bundu…
“To mi došlo, že budeme muset výrobu i obchod mít mimo bydlení,” přiznává Hubík. Koupil budovy v Tlumačově, prodávající mu dal navíc velkorysý odklad splátky a tak až do dnes Psí funguje tam a v dílnách v Hulíně. Bez koruny úvěru, jak hrdě připomíná Hubík.
Právě v Hulíně se odehrává hlavní část byznysu -– šití kombinéz na míru a taky jejich opravy. Co týden přijdou totiž do městečka kousek od Kroměříže a Zlína od pádů odřené a zrasované kombinézy závodníků, kteří ochutnali víc asfaltu, než plánovali. “Oprava je pro nás přirozená, věci se přeci nemají vyhodit, když se dají opravit,” ukazuje prodřené kombinézy Hubík.
Každý týden sám kontroluje, co se kde komu stalo – aby mohl vyvíjet kombinézy, kalhoty a bundy čím dál bezpečnější a pohodlnější. “Nemáme pochopitelně vývoj jako Dainesse či AlpineStar, hvězdy našeho oboru, ale vyvíjíme taky a v mých plánech je dát do toho víc energie i peněz,” dívá se dopředu Hubík, který se o vedení firmy pomalu začne dělit i se svým synem.
Firma, která byla ve velkých finančních trablech v roce 2008 kvůli špatně spočítaným podmínkám frančízových smluv, teď plánuje a sleduje pohyb každé koruny. Ve skladech speciálních italských kůží má spoustu peněz, ale jak říká Hubík, řízení cashflow je dnes úplně jiné, než v dobách, kdy balancoval na hraně přežití.
“Excel je teď můj největší kámoš,” říká. I když… Dole v dílnách vzniká nový produkt. Rukavice pro motorkáře i závodníky. “No, to úplně hospodárné zatím není. Jak říká můj syn: někdo má chlast, jiný ženský či automaty, ty máš rukavice,” doplňuje. Ale věří, že i tenhle produkt prorazí a bude vydělávat.
Teď vydělává i krok, kterému se firma dlouho bránila — rozšířit se z hodně drahých a na míru dělaných věcí do konfekce střední třídy. “Dlouho jsem to nechtěl. Ale pak jsme v Pakistánu našli dobrého partnera a teď rosteme právě díky tomuhle segmentu,” popisuje Hubík, který si po frančízovém debaklu nechal dva vlastní obchody a pět dealerů. Zakázková výroba ale zatím vede, bunda na míru tu přijde na dvacet tisíc, kalhoty na polovic.
Psí by se rádo vrátilo i do nejprestižnějšího motocyklového cirkusu světa, do mistrovství světa GP. Tam jejich kombinézy oblékal dlouhou dobu Karel Abrahám a zásadně pomohl právě s vývojem co nejpohodlnějších a zároveň co nejbezpečnějších obleků pro gladiátory na dvou kolech.
“Víte, tam ti kluci jedou rychlostí třeba 340 kilometrů za hodinu. A někdy upadnou. A vy musíte i pro takovéhle rychlosti vymyslet kombinézu, která je ochrání. Díky Karlovi jsme třeba vymysleli novou směs pro sedací část kobinézy, protože s prominutím zadek se při sezení i pádu extrémně zahřívá,” nechává nakouknout do vývojářské dílny Hubík. Na kombinézách i materiálech spolupracuje s universitou v Plzni.
Závodní svět je ale pro firmy jako Psí extrémně drahý, ovládají ho světové firmy typu Dainesse. “Za sezonu závodník potřebuje dvacet až třicet kombinéz. A k tomu mu musíte platit…” počítá Hubík. Kdy se Psí vrátí na nejslavnější okruhy tak není zatím jisté, ale ambice tam je. “Pro mě je ale hlavní, abychom sloužili zákazníkovi,” a z úst velkého obdivovatele Tomáše Bati, který tu v celém regionu zanechal ohromnou stopu a velké myšlenkové dědictví, to nezní jako fráze.
“Budujte sebe, říkal Baťa a já tomu věřím. Stejně jako tomu, že podnikatel musí být především dobrý psycholog. Baťa byl génius, ty myšlenky pořád platí,” vypráví Hubík, který pomalu začne žezlo předávat synovi. “Na motorce je už někde úplně jinde než já, odjedeme společně a já se vrátím, když on už stihl oběd. Ve firmě to ještě bude chvíli jinak, ale věřím, že má s ním budoucnost,” vypráví muž se znakem Psí na košili.
“My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme. My bijem o mříž, ducha psí. A my jí rozbijeme.” S Nerudou a z Nerudovy ulice v Hulíně se dál bude dobývat svět nejsilnějších motorek. “Růst se musí. Za pět let to tu bude doufám aspoň dvojnásobné,” věří ten, který začal s jedním koženkovým pásem.
Pokud si myslíte, že to, co děláte, je prostě boží a práce máte jako na kostele, nezbývá nic jiného, než si svou dílnu otevřít právě v nějakém svatostánku. Už když otevírám dřevěné dveře malého kostela Navštívení Panny Marie v liberecké čtvrti Harcov, je mi jasné, že sem se věřící modlit nechodí.
Při stoupání po schodech je slyšet zvuk frézy a cítit vůně dřeva. Tady, v prvním patře kdysi sudetoněmeckého kostela, postaveného v roce 1858, sídlí malá firma Wooden land. Dva kamarádi z dětství Richard Koubek a Jakub Šrejma vyrábějí za okny stavby, které historie příliš nepřála, dřevěné hodinky. Ani jeden z nich přitom není vyučený truhlář, hodinář nebo designér. Prostě jen využívají talent, který mají možná právě od Pána Boha.
„Známe se už od školky. Po základní škole se naše cesty rozdělily, já šel na obchodní akademii, Kuba na kadeřníka. Když jsme se po studiích zase potkali, našli jsme společné bydlení a přemýšleli, v čem bychom mohli podnikat,“ vypráví Richard Koubek.
Za nápad mohly rozbité hodinky z Číny
Napadlo je vyrábět kryty na mobilní telefony, z toho ale brzy sešlo, stejně jako z dřevěných brýlových obrouček. U dřeva se ale rozhodli zůstat a v hlavě se jim postupně zrodil nový nápad. Ten dostal poté, co si objednali z Číny dřevěné hodinky, jasnější obrysy. „Mně dorazily hodinky rozbité, Kubovi vůbec. Přemýšlel jsem, jak ty svoje opravit a nakonec jsem si podle nich vyrobil nové. Zjistili jsme, že to jde, že to není zase tak složité a že nás to baví,“ vzpomíná Richard.
První pokusy začali dělat v roce 2014 v kuchyni bytu ve vícegeneračním domě. Když ale spustili frézu, která se rozléhala do všech stran, věděli, že musí pryč. Vyzkoušeli pár podnájmů, než dali před pěti lety na Facebook prosbu, zda někdo neví o volném prostoru. A za několik týdnů se stěhovali do kostela. „To místo je úžasné, prostě boží,“ shodují se.
Výrobky si může zákazník objednat přes e-shop, vybírat si může z konkrétní nabídky, nebo si hodinky sám navrhnout. Kromě strojku jsou celé ze dřeva. „Zákazník si je sestaví od A do Z, může si vybrat i strojek. Buď jednoduchý, nebo vychytanější, na kterém si kromě času nastaví i datum,“ přibližuje Richard Koubek.
woodenland
Z dvojice kamarádů je on tím, kdo ciferníky vyrábí a gravíruje, Jakub Šrejma je pak dává dohromady. Má na to více trpělivosti a je systematičtější. „Nejsme žádní designéři, prostě vyrábíme podle svého pocitu a estetického vnímání. První dva roky jsme hodinky prodávali spíš jen kamarádům, učili jsme se stylem pokus-omyl. Postupně jsme přidávali i sortiment, kromě hodinek tak děláme i dřevěné motýlky, manžetové knoflíky, diáře, náušnice. A pracujeme i s kůží, takže když chcete peněženku nebo k hodinkám třeba kožený náramek, vyrobíme i to,“ dodává Jakub Šrejma.
Luxusem jsou hodinky z ebenového dřeva
Zákazníci si mohou přinést i vlastní materiál nebo obrázek, který chtějí na ciferník vygravírovat. K výrobě používají nejčastěji bukové nebo dubové dřevo, švestku, ořech a pro náročnější zákazníky i bahenní dub. Ten roste tisíce let v bažině a díky tomu do sebe nasaje železitost, která mu dodává až téměř černou barvu. A když už je řeč o černé, tak nejdražším materiálem je ebenové dřevo.
Ptám se, zda museli nějaký nápad zákazníka odmítnout? „Zrovna dnes to budu muset udělat. Zákaznice přinesla srnčí roh, že by z něj chtěla pro svého partnera nechat vyrobit ciferník hodinek. Ale to nešlo, jednak to smrdělo jak spálené nehty, a pak je to materiál, který jde špatně zbrousit a opracovat. Budeme muset vymyslet něco jiného,“ prozrazuje Richard.
Měsíčně jsou schopni vyrobit třicet až sto padesát hodinek, podle poptávky. Ta během pandemie trochu poklesla, dřevěné hodinky jsou totiž zbytné zboží. I proto počítají oba podnikatelé s tím, že roční obrat firmy bude letos kolem milionu šesti set tisíc. V minulosti ale dosáhl i pěti milionů korun. „To jsme opravdu nestíhali, o naše výrobky byl velký zájem,“ říká Jakub.
Jejich umu si ale všímají i velké firmy, které si objednávají hodinky jako dárek pro své zákazníky nebo zaměstnance. V současné době pracují na zakázce pro Českou mincovnu, kdy do ciferníku hodinek vsazují pamětní minci, v minulosti je zase oslovila třeba Preciosa, kde spojili dřevo s bižuterií. Hodinky vyrobené ze sudu plzeňského piva nosí i zákazníci tamního prazdroje, jako pozornost je dává i společnost McDonalds nebo Jack Daniels.
Nejlevnější hodinky vyjdou na bezmála čtyři tisíce korun, nejdražší pak na jedenadvacet tisíc. A protože mají oba podnikatelé rádi výzvy, rozšířili svou nabídku i o dřevěné stoly. „Náš sen a cíl je otevřít si truhlářskou dílnu s velkými stroji, abychom nemuseli využívat truhláře. Tak snad se nám to podaří.“
