Cíl, který si vytyčily České dráhy, je jasný: ovládnout celý podíl v telekomunikační firmě ČD-Telematika. V té národní dopravce momentálně drží přes 70 procent akcií. Zbylých 30 procent by chtěl získat od investiční skupiny PPF.
Představenstvo společnosti už schválilo odkup zbylého podílu, jehož cena bude podle informací serveru Seznam Zprávy kolem 850 milionů korun. To je čtyřikrát více než v minulosti.
„Po důkladné rozpravě a přezkoumání nezávislých znaleckých posudků schválilo Představenstvo společnosti ČD, a.s., na včerejším zasedání záměr ovládnutí 100 procent společnosti ČD – Telematika. Materiál bude projednán také dozorčí radou a řídícím výborem,“ řekla Vanda Rajnochová, mluvčí českých drah.
Další informace, včetně případné ceny, podnik zatím sdělovat nebude.
Poslední dubnová středa se nesla ve znamení valné hromady Moneta Money Bank, která se těšila z nadrpůměrné účasti: přítomno či zastoupeno bylo přes 63 procent akcionářů. A ačkoliv zde na programu zatím nebylo plánované spojení s entitami PPF – tedy Air Bank, českým a slovenským Home Creditem a Zonky – stále bylo poměrně veselo.
Jedním z pozoruhodných bodů programu byl návrh na výměnu člena dozorčí rady, který už dříve vznesl aktivistický fond Petrus Advisers. Jeho kandidátkou byla Nicola Northway, ostřílená londýnská právnička se specializací primárně v právu hospodářské soutěže, která dříve vedla i interní právní tým v bance Barclays.
„Obrací se na nás kvantum individuálních investorů s prosbou o zastoupení. Institucionální komunita se našemu návrhu také věnuje, v každém případě chceme dát akcionářům šanci zvolit alternativu k momentálnímu složení dozorčí rady,“ říkal Forbesu k situaci před dvěma týdny Oliver Škutil z Petrus Advisers.
Fond, který dlouhodobě kritizuje nabídku PPF, chtěl takto v české bance zvýšit svůj vliv. Ve svém návrhu ze 14. dubna si neodpustil menší rýpnutí, když zdůraznil, že dozorčí rada Monety se skládá pouze z mužů primárně české národnosti.
Valná hromada však naděje na výměnu smetla, když téměř 82 procent hlasů zamířilo ke znovuzvolení Miroslava Singera, který je členem dozorčí rady od dubna 2017.
Šéf Monety Tomáš Spurný ukázal, že umí míček s nálepkou diverzity odehrát stejně dobře, a tak přísedícím promítl fotografii vedení Raiffeisenbank se samými muži, jak na Twitteru sdílel Jan Tománek z Fio banky.
Tomáš Spurný nechal promítnout fotografii vedení Raiffeisenbank, která částečně zastupuje minoritního akcionáře Petrus Advisers. Podle Spurného je nesmírně pokrytecké, aby Raiffeisenbank ukazovala na #MonetaMoney kvůli diverzitě, když u nich vidí samé muže 😅 pic.twitter.com/cYAVMPQj5p
Právě vídeňská bankovní skupina vlastní v Monetě necelá 4,5 procenta a v akciové přetahované stojí na straně Petrus Advisers. Bližší podrobnosti stran kooperace ve věci Moneta odmítl mluvčí Raiffeisenbank International Christof Danz už dříve Forbesu sdělit.
Zásadním bodem valné hromady bylo také schválení návrhu na nevplacení dividendy ze zisku za loňský rok, který tak putuje do kapitálu banky.
Pro PPF, respektive její společnost Tanemo, která se valné hromady poprvé zúčastnila jako největší akcionář ovládající necelých 29 procent, se tak nic nemění a může směle pokračovat vstříc svému cíli. Další zastávkou bude mimořádná valná hromada, kde se bude hlasovat o podmínkách sloučení.
Moneta Money Bank v prvním čtvrtletí zaznamenala propad svého zisku meziročně o 18,2 procenta na 598 milionů korun. Za pokles podle banky může absence výnosů z prodeje dluhopisů, které se letos neopakovaly. Provozní výnosy byly nižší zhruba o osm procent, dosáhly 2,7 miliardy korun.
„Pokles čistého zisku zapříčinila absence opakování výnosů z prodeje dluhopisů, které banka realizovala v prvním kvartálu roku 2020. Výsledek podpořil mírný růst v oblastech s opakujícím se provozním výnosem, očekávaný vývoj nákladů a také lepší výsledky v nákladech na riziko,“ uvedla banka.
Provozní výnosy podpořil meziroční růst čistých úrokových výnosů o 1,5 procenta a výnosu z poplatků a provizí o 2,7 procenta. Naopak výnosy z finančních operací klesly meziročně o 74,3 procenta. Ostatní výnosy byly meziročně nižší o 38,1 procenta.
Celkové provozní náklady stouply o 185 milionů na 1,517 milionu korun, a to zejména kvůli loňské akvizici. Příspěvky do regulatorních fondů se zvýšily o 36,2 procenta, personální náklady vzrostly o 12,1 procenta, administrativní a ostatní náklady o 2,1 procenta a odpisy a amortizace o 22,2 procenta.
Česká společnost Wood & Company koupila obchodní centrum Aupark v Bratislavě, jedno z vůbec největších na Slovensku, za 450 milionů eur (v přepočtu asi 11 miliard korun) od společnosti Unibail-Rodamco-Westfield. Jde o největší realitní transakci v historii Slovenska.
Aupark Bratislava se řadí mezi prémiová nákupní centra s plochou téměř 60 metrů čtverečních. V roce 2019 centrum navštívilo bezmála 12 milionů lidí a očekává se, že jakmile pandemie koronaviru odezní, návštěvníci se do něj brzy ve stejném, ba i vyšším, počtu vrátí.
„Prémiová nákupní centra jako je Aupark budou hrát jedinečnou roli při oživení ekonomiky po pandemii Covid-19. Jejich klientelu tvoří návštěvníci ze středních a vyšších vrstev, tedy skupiny obyvatel, které byly ekonomickými důsledky koronaviru postiženy nejméně. Ve srovnání s konkurencí má průměrný návštěvník Auparku o 30 procent vyšší příjem a během jedné návštěvy navštíví o pětinu více obchodů,“ komentuje akvizici Michal Soták ze společnosti Cushman & Wakefield, která je odborníkem v oblasti retailu a nákupních center.
Akvizicí Auparku se společnost WOOD & Company, která vlastní mimo jiné nákupní centrum Galerie Harfa a Centrum Krakov v Praze, stala druhým největším vlastníkem kancelářských a nákupních center v Bratislavě a Praze. Celková hodnota realitního portfolia společnosti po akvizici přesáhne jednu miliardu eur.
Transakce by měla být dokončená ještě v první polovině letošního roku. Firma má nyní spolu se svým joint venture partnerem Tatra Asset Management získat nejprve 60 procentní podíl při dohodnuté celkové ceně transakce 450 milionů eur. Zbývajících 40 procent bude převedeno postupně v dohodnutých podílech v letech 2022, 2023 a 2024.
„Akvizice Auparku je v souladu s naší investiční strategií zaměřenou na kvalitní nemovitosti s etablovanou klientelou a silným mixem nájemců. Aupark skvěle doplňuje naše realitní portfolio a zároveň představuje pro naše klienty jedinečnou investiční příležitost se stabilními výnosy a příznivým poměrem rizika a návratnosti,“ říká Martin Šmigura, investiční ředitel WOOD & Company zodpovědný za realitní aktiva na slovenském trhu.
Dopravní společnost České dráhy je jednou z těch, které pandemie koronaviru kvůli sníženému pohybu lidí těžce zasáhla. Zatímco v předchozích pěti letech dráhy hospodařily se ziskem, v roce 2019 činil 1,3 miliardy korun, loni kvůli důsledkům pandemie prodělaly celkem 4,1 miliardy.
Největší propad tržeb loni zasáhl osobní dopravu, kde počet cestujících klesl o třetinu na téměř 118 milionů. Například na jaře jezdila vlaky dopravce jen desetina obvyklého počtu cestujících a hluboko pod normálem byla i další části roku. Ve ztrátě však skončila i nákladní přeprava a další dceřiné firmy ve skupině.
„My jsme nicméně celou dobu pro občany zajišťovali základní dopravní obslužnost a náklady s tím spojené nebyly plně kryty tržbami. To je hlavní důvod, proč osobní doprava skončila ve ztrátě téměř čtyři miliardy korun,“ uvedl šéf Českých drah Ivan Bednárik.
Polský ministr životního prostředí Michal Kurtyka ve středu prodloužil provozovateli dolu Turów povolení k těžbě až do roku 2044. Proti těžbě přitom protestují české a německé úřady, stejně jako ekologické organizace.
„Pokračování těžby hnědého uhlí a dalších doprovodných hornin z naleziště Turów je podle ministrova názoru v souladu se zásadou racionálního hospodaření. Vydání rozhodnutí, které umožňuje další fungování dolu, proto bylo odůvodněné,“ píše se.
Pokračování těžby také umožní další fungování blízké elektrárny, která zajišťuje několik procent spotřeby elektřiny v Polsku, dodalo ministerstvo.
Varšava tento měsíc požádala Soudní dvůr Evropské unie, aby zamítl únorovou žádost České republiky o pozastavení těžby v hnědouhelném dole Turów. Česko na konci února podalo na Polsko žalobu kvůli rozšiřování těžby v dole, součástí žaloby je i žádost o zastavení těžby uhlí v Turówě do doby, než unijní soud rozhodne.
Všechny maloobchodní prodejny podle ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (za ANO) budou smět otevřít definitivně od 10. května. Schválila to dnes vláda. Havlíček to napsal na svém Twitteru.
Všechny maloobchodní prodejny se otevírají definitivně 10.5.2021. Právě rozhodla vláda.
Představitelé vlády mluvili v poslední době o možném obnovení maloobchodního prodeje od 3. května. Podmínkou byl pokles počtu nakažených koronavirem za sedm dní pod 100 na 100 tisíc obyvatel.
Ministr zdravotnictví Petr Arenberger (za ANO) ale na začátku týdne řekl, že se pravděpodobně této hranice podaří dosáhnou až koncem prvního květnového týdne. Momentálně počet potvrzených případů nemoci covid-19 v Česku činí 146 na 100 tisíc lidí.
Technologický startup SentiSquare, který využil technologii NLP k vytvoření umělé inteligence se schopností pochopit a zpracovat text téměř v jakémkoliv jazyce, získal jeden milion eur na další rozvoj. Částku dohromady složila česká IT firma IXPERTA a venture kapitálový fond Fazole Ventures miliardáře Pavla Boušky.
NLP, z anglického Natural Language Processing, je rychle rostoucí obor zaměřující se na využití algoritmů umělé inteligence pro zpracování a porozumění textu.
Firma se rozhodla využít podpory z Česka, přestože nedávno získala nabídku na akvizici ze Spojených států. Získané finance poputují zejména do dokončení vývoje stávajícího produktu a uvedení nového no-code NLP produktu na český trh a později i do zahraničí.
Pod označením no-code NLP je zjednodušeně myšlen software, pro jehož ovládání není potřeba NLP expert či jiný specializovaný vývojář. Pro firmy toužící po automatizaci je tak „no code“ mnohem dostupnější a je po něm poslední rok ve světě velká poptávka, a to i v segmentu menších firem, které si jinak AI řešení nemohou dovolit.
„V podstatě každý měsíc v tomto oboru dojde k zásadnímu posunu. A protože je dnes téměř veškerá komunikace digitalizovaná a převeditelná na text, je obrovský tlak, aby se tyto algoritmy rozvíjely a aby fungovaly,“ říká Tomáš Brychcín, CEO SentiSquare.
Zapojení AI řešení do firemních procesů zažívají obrovský boom zejména v posledních letech, což hraje do karet technologickým firmám působícím v této sféře. A jak je vidět, situace láká i investory.
„Vývoj Sentisquare sledujeme už od jejich spin-out z univerzitního výzkumu. Věříme týmu, jejich technologickému řešení, a hlavně jeho přidané hodnotě pro řadu klientů, kteří řeší péči o zákazníky. Pánové mají před sebou velký úkol další expanze a jsme rádi, že jim v tom můžeme pomoci,“ říká Pavel Přikryl z Fazole Ventures, fondu zaměřeného na investice do technologických startupů.
Automatizace je důležitá především v oblasti zákaznických služeb, kde se pracuje s velkým množstvím textů. A tam již právě plzeňská technologická firma SentiSquare působí od roku 2014.
Společnost využívá algoritmy NLP ke zpracování a analýze komunikace mezi firmami a jejich zákazníky. Její řešení automatizuje rutinní práce okolo e-mailů, jako je například přeposílání e-mailů na cílové adresy, odpovídání na časté dotazy či zpracování příloh. Mimo to zpracovává i zpětnou vazbu od zákazníků a nabízí analytiku hovorů pro call centra.
Využívají ho firmy z různých segmentů, ať už jde o energetiku, nebo e-commerce. Stálými klienty jsou například E.ON, Rohlík.cz, Albert, T-Mobile či AAA Auto. Firmy tímto způsobem šetří rutinní práci svým zaměstnancům, kteří se tak mohou soustředit na jiné úkoly.
SentiSquare je ve svém jádru vědecko-technologická firma, kterou v roce 2014 založili tři kolegové a vědci z Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Vášeň pro vědu se ostatně prolíná celou historií SentiSquare. Vývojáři například implementují všechny algoritmy sami, využívají své vlastní knihovny pro NLP, a to včetně nízko-úrovňových výpočtů a optimalizací, což v tomto oboru není běžné.
Nyní se vědecká vášeň projevila v touze dokončit nový produkt, na kterém pracují už dva roky. Jeho uvedení na trh plánují díky investici ještě letos.
Skupina Czechoslovak Group, kterou vlastní a řídí podnikatel Michal Strnad, prodala za vyšší stovky milionů korun firmu Skyport, která odbavuje náklady na pražském Letišti Václava Havla. Novými majiteli jsou americká investiční společnost Ventus a singapurský fond Sky Logistica. Hodnota transakce dosáhla vyšších stovek milionů korun
Česká firma Skyport kromě odbavování zajišťuje například catering pro letecké společnosti. V říjnu 2019 nad ní získala kontrolu právě Czechoslovak Group.
„Poslední rok ukázal, jak moc důležitá je nákladní infrastruktura v oblasti letectví. Investice do automatizace a moderních provozů je v tomto segmentu klíčová a jsme rádi, že nám v těchto investicích pomůže náš obchodní partner,“ řekl šéf společnosti Ventus Andy Popovich magazínu Air Cargo Week.
Firmy z Czechoslovak Group působí v automobilovém, železničním, leteckém i hodinářském průmyslu a vyrábějí zbraně, munici či speciální vozidla.
Kromě divize Land Systems, kde se soustřeďuje obranná výroba a obchod pozemních vozidel či munice, se rychle rozvíjí divize Aerospace, kam patří výroba radarů ve společnosti ELDIS Pardubice, servis civilních letadel či letecký výcvik.
Provozní zisk (EBITDA) skupiny v roce 2019 meziročně vzrostl o 53,7 procenta na 2,97 miliardy korun. Tržby se zvýšily o 21,3 procenta na 28,5 miliardy korun.
Letiště Václava Havla bylo těžce zasaženo koronavirovou krizí, loni odbavilo 3,7 milionu cestujících, což je meziroční propad o 79 procent. Zároveň je to nejnižší počet cestujících za posledních pětadvacet let.
Výrazně klesl i letový provoz na letišti, kde se loni uskutečnilo přes 54 tisíc vzletů a přistání, meziročně o 65 procent méně. Letiště, které kvůli ztrátám muselo i propouštět, letos očekává postupně obnovování dopravy.
GFG Alliance britského podnikatele Snjeeva Gupra hasí své problémy jak se dá. V insolvenci skončila společnost Greensill Capital, která koncern donedávna financovala. I proto se snaží třetí největší výrobce oceli v Británii najít zdroj financování na zajištění běžného provozu.
Gupra, který dříve už žádal britskou vládu o podporu 170 milionů liber, nyní podle odborářů vyvedl podstatnou část emisních povolenek z huti Liberty Ostrava do sesterské firmy v Rumunsku. Informoval o tom předseda základní organizace OS KOVO Liberty ČR Petr Slanina, podle kterého odbory chystají trestněprávní kroky.
Odboráři, kteří získaly informace o vyvedení povolenek od ministerstva životního prostředí, jsou kvůli situaci firmy, která podle nich ohrožuje chod podniku, ve stávkové pohotovosti. S vedením Liberty Ostrava přitom v polovině dubna jednal i premiér Andrej Babiš. Vedení podniku tehdy slíbilo, že povolenky rumunské setře nepůjčí a uvedlo, že povolenky budou nadále užívány jenom v ostravském podniku.
Povolenky pro továrnu v rumunském Galati potřeboval do konce dubna. Rumunský podnik své povolenky loni prodal. Bez nich by nemohl vyrábět, přičemž jejich aktuální cena činí 46 eur za tunu. Gupta tento krok navíc údajně neprojednal s dozorčí radou společnosti, což je postup, který mu ukládá zákon.
Bohužel došlo na nejhorší. Vedení @LibertyOstrava chce prodat emisní povolenky za miliardu a bude tak dál pokračovat ve vyvádění peněz do zahraničí. Za @MPSVcz nyní řešíme další postup a hlavně – jak s @odbory ochránit tamní zaměstnance. V pondělí chci řešit na vládě!
„Sanjeev Gupta a někteří členové představenstva dali jasně najevo, co si myslí o zákonech, dohodách a zvyklostech v naší zemi,“ komentovala předsedkyně Odborové organizace Ostravská huť Alena Sobolová.
Ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD) dnes na twitteru uvedla, že chce, aby o situaci v Liberty Ostrava v pondělí jednala vláda.
Jsou věci, do kterých není radno strkat nos, ale sklenice vína mezi ně rozhodně nepatří. Lukáš Rudolfský navíc začal strkat nos i do podniku svého otce. Díky tomu je dnes firma Vinné sklepy Kutná Hora unikátním vinařstvím.
Tak unikátním, že koupi podílu před pár dny dovršil Karel Schwarzenberg. Za patnáct milionů korun dostal padesát procent, druhá polovina patří jednateli vinařství, zmíněnému Lukáši Rudolfskému.
Nový spolumajitel, kterým je exministr zahraničí a jeden z nejvýraznějších politiků polistopadové éry, po dovršení obchodu prohlásil, že nechystá žádné převratné změny.
„Směr hospodaření je nastaven dobře. Chci však podpořit další výsadbu vinohradů a pomoct ke zkvalitnění technologie a strojového vybavení,“ nechal se slyšet kníže z významného šlechtického rodu, jehož kořeny sahají do historie ještě hlouběji než kořeny révy vinné.
I proto se jeví jako velmi vhodné Schwarzenbergovo spojení s kutnohorským vinařstvím hospodařícím v lokalitě, která je historií prosáklá.
Jedna z vinic se nachází přímo pod dechberoucím gotickým chrámem svaté Barbory a sklepy vinařství jsou umístěny nedaleko vznosné sakrální stavby, v klášteře řádu svaté Voršily.
Bezmála zakopnout o dějiny lze také na dalších místech náležících k vinařství, exkluzivní poloha však není jediným důvodem, proč je unikátní. Sami si v něm vyrábějí bylinné extrakty a přírodní směsi, s nimiž pečují o vinnou révu a produkují víno bez použití průmyslové chemie.
Lukáš Rudolfský věří přírodním postupům
Na základě toho drží kutnohorští jako jediní v Česku a na Slovensku prestižní certifikaci Demeter, udělovanou za přísných podmínek biodynamickým zemědělcům v zemích celého světa.
„Chceme hospodařit tak, abychom půdu nevyčerpávali, ale naopak ji předali příštím generacím vitálnější a zdravější. Právě tahle filozofie je Karlu Schwarzenbergovi blízká, a také proto se rozhodl pro investici do našeho vinařství,“ vystihuje principy biodynamického zemědělství Lukáš Rudolfský.
Zrovna tuto sobotu vyzvednou lidé z vinařství ze země tři sta kravských rohů, které tam na podzim uložili. Rohy jsou naplněny přírodní směsí, hnojem a podobně, není v nich žádný umělý preparát.
Pár jich bude rozdáno zahrádkářům, ale většinu směsi zvané roháček si Vinné sklepy nechají pro vlastní potřebu: smíchají ho s vodou a jemně rozpráší nad vinicemi.
Do země naopak půjde křemenáček. V kravských rozích je tentokrát rozdrcený křemen, ten je v půdě od jara do podzimu, a z něj vyrobený postřik zpevňuje list. Když pak hrozny zrají, nechytají se jich choroby.
Usměvavý Rudolfský připouští, že to někomu může zavánět šarlatánstvím, zvlášť když ještě prozradí, že se sklizeň rozličných bylinek pro postřikovací směsi řídí jednotlivými fázemi měsíce. Zcela vážně ale dodá, že přesně tohle je cesta, které ve vinařství věří. A víra se do míst, v nichž se k nebi pnou věže chrámu svaté Barbory, zkrátka hodí.
Bylinkami smíchanými s vodou zbavenou minerálů je ošetřováno čtyřiačtyřicet hektarů vinohradů. A nejen jich. Za pomoci jednoho z preparátů se pečuje o téměř všechny prvoligové fotbalové trávníky: hráči nemusejí čekat pětidenní ochrannou lhůtu při použití chemických prostředků a za dvě hodiny jsou na trávníku.
Někomu to může zavánět šarlatánstvím.
„Našeho preparátu se klidně můžete napít,“ upozorňuje Rudolfský, což by u těch umělých rozhodně nedoporučoval. Připomíná tak, že z produkce vinařství nemusí být degustováno pouze víno. Přísady do různých směsí jsou otestovány Mendelovou univerzitou v Brně, vyzkoušeny na vinicích a nejsou dražší než uměle vyráběné prostředky.
Napít se „koktejlu“ z bylinek ale
rozhodně nebylo možné vždy. Lukáš Rudolfský totiž jde i nejde
ve šlépějích otce, který podnikání rozjel v roce 2002, kdy si
v Kutné Hoře pronajal 4,5 hektaru vinic a s jediným zaměstnancem
vyráběl vína konvenčním způsobem.
Po dvou letech nabídl synovi, aby podnik
převzal, ten zprvu neměl zájem. Hrál hokej a toužil po
profesionální kariéře, ke všemu se vyučil programátorem
technologických pracovišť, takže o pěstování vína nic
nevěděl.
I proto si myslel, že se jedná o ryze
přírodní nápoj. „Následně jsem se s tátovým vinařstvím
seznamoval a narazil na místnost plnou preparátů, jimiž se réva
a víno ošetřovaly. Byl jsem v šoku, nějakou dobu jsem dokonce
přestal víno pít.“
V tu dobu se tehdejšímu iráckému ministrovi obrany přezdívalo Chemický Alí a přesně tahle slova napsal Lukáš Rudolfský správci místnosti na dveře, za nimiž sklad objevil. Mínil to v žertu, ale zcela vážně věděl, že takhle hospodařit nechce.
A stalo se. Dnes ve vinařství, kde stále působí i Lukášův otec a zároveň už také Lukášova dcera Dominika, nepoužívají žádné pesticidy, herbicidy, insekticidy ani umělá hnojiva.
50 %drží ve Vinných sklepech Kutná Hora kníže Schwarzenberg.
Obrat za loňský rok činil 14 milionů korun, z toho následujícího už může kromě rodiny Rudolfských těžit i příslušník starobylého rodu.
Tím jsme zpět u historie. Kutná Hora je starobylé město ležící pod třemi vrchy naproti třem dominantním stavbám a spolu se třemi věžemi katedrály sv. Barbory symbolizujícími svatou trojici.
„Kopec Kaňk je naproti sedlecké katedrále Nanebevzetí Panny Marie, přímo proti klášteru svaté Voršily je kopec Sukov a chrám svaté Barbory je v linii s kopcem Kuklík,“ líčí s odzbrojujícím úsměvem muž, který má na všech kopcích vinice.
Jedna z nich je Nad Kapličkou, další Pod Barborou, jiná nese rovnou název U Všech svatých. „Už kněžna Libuše věštila, že česká země bude jednou bohatá z města pod třemi vrchy,“ říká zasněně Rudolfský, vizionář a idealista, snažící se propojovat region.
Největší slabina tohoto textu je zjevná a téměř bolestivě z něj trčí. Text sice přináší zprávu o vínech, ale neumožní je ochutnat. Hřích lze napravit pouze tím, že si člověk sežene lahev z vinařství a otevře ji.
Česká pošta loni prohloubila svou ztrátu o jednu miliardu na současných 1,382 miliardy korun. Podle mluvčího Matyáše Vitíka však původní plán počítal, že schodek bude ještě o 400 milionů korun vyšší.
Omezení provozu poboček připravilo Českou poštu o výnosy 191 milionů korun, přímé náklady na boj s covidem v podobě nákupu ochranných a dezinfekčních prostředků činily za dvě první vlny 122 milionů korun. Odměny zaměstnancům pak představovaly 364 milionů korun.
Pošta zatím nadále počítá s tím, že se do černých čísel vrátí ještě letos.
Pokud jste si vsadili proti Sazce, nejspíš máte jackpot. Sazka Group ze skupiny KKCG podnikatele Karla Komárka totiž meziročně klesl čistý zisk o 28 procent na 5,8 miliardy korun. Hrubé tržby z přijatých sázek naopak stouply o šest procent na 52,3 miliardy korun.
Sazka Group stoprocentně vlastní českou společnost Sazka, má ale podíly tak v dalších evropských sázkových firmách. Loni v červnu se stala většinovým majitelem rakouské loterijní společnosti Casinos Austria, když v ní zvýšila svůj podíl na 55,48 procenta. Sazka Group také vlastní 40 procent v největší řecké sázkové firmě OPAP a 32,5 procenta v italské společnosti LottoItalia.
Pavel Řehák je spoluzakladatel Direct pojišťovny a bývalý generální ředitel České pojišťovny. Veřejnosti je známý také jako muž, který přišel a loni na jaře s excelovou tabulkou otevřel oči české vládě před řítící se pandemií. Jeho příběh jsme přinesli v prosincovém vydání tištěného Forbesu.
Česko se pomalu dostává z covidového šoku a novinové titulky začínají plnit i jiná témata. Pokud nepřijde nová mutace, která bude odolná vakcínám nebo lékům, mohli bychom mít do konce roku snad opravdu prostor „zanořit se“ i do něčeho jiného.
Třeba do toho, jak dostat Českou republiku na špici v Evropě. Jak efektivně využít obrovských peněz na obnovu a rozvoj (z Evropské unie i ze státního rozpočtu).
Pokulhávání Česka za špičkou světa se v posledních měsících jen zvýraznilo a odkrylo v plné nahotě. Digitalizace, vzdělávání, energetika, zdravotnictví, udržitelnost a ekologie, moderní technologie, schopnost spolupracovat a mnohé další oblasti volají po výrazném zlepšení, pokud chceme hrát první housle na evropské nebo globální půdě.
Peněz budeme mít dost. Z vlastních zdrojů a fondů Evropské unie budeme mít více než 900 miliard v příštích sedmi letech. Abychom je efektivně investovali, budeme muset zlepšit mnoho věcí v efektivitě státní správy. Ale i když to uděláme, stále nám chybí hlavní ingredience: MINDSET.
Jsme připraveni si dovolit hrát první housle? Přemýšlíme tak, abychom hledali cesty, jak se dostat na špici, nebo máme mentalitu spokojeného cyklisty na konci peletonu?
V minulých letech jsme dokázali, že se pohnout umíme a že to umíme docela dobře. Krásným příkladem byl skok do mobilních sítí a moderních telekomunikačních technologií, kterými jsme přeskočili desetiletí vývoje a rovnýma nohama vlétli do moderního světa.
Předběhli jsme tak západní svět o roky, možná desetiletí a i v několika dalších oborech jsme na špici – krásným příkladem jsou třeba nanotechnologie. Máme řadu špičkových firem a institucí, které se nebojí měnit svět kolem sebe. Jako země, zdá se, však nemáme ambici podílet se na udávání směru a trendů.
Máme vizi a sebevědomí k tomu, abychom se vydali po neprošlapaných cestách? Nebo jen budeme kopírovat a dohánět okolní země? Jsme připraveni riskovat? Máme mentalitu země, která je připravena hrát vedoucí roli a udávat směr? Pokud ne, co potřebujeme změnit, abychom si to mohli dovolit? Sebevědomí, vnitřní nastavení, důraz, ambici?
Neměli bychom se v každé strategické oblasti zamyslet nad tím, jak se na špici vývoje skokově dostat? Jak použít nejmodernější technologie, propojit naše firmy, školy, jejich nadšení a know-how, vytvořit moderní infrastrukturu, nastavit pravidla a mantinely, abychom mohli být špičkoví?
Tak pojďme začít a použijme tu hlavní ingredienci, která vede k úspěchu.
Pandemie koronaviru vyhnala lidi z kanceláří a změnila způsob naší práce jednou provždy. Do sídel firem se spousta zaměstnanců dost možná už nikdy nevrátí, ale trend coworkingu podle odborníků naopak po odeznění pandemie ještě posílí.
Sdílené pracovní prostory umožňují člověku narazit na zajímavé lidi a získat potřebné kontakty, které využije jak z pozice zaměstnance, tak podnikatele.
Trend ze západního pobřeží Ameriky v posledních letech masivně roste i u nás, přičemž dosud se provozovatelé coworků soustředili především na tři největší města: Prahu, Brno a Ostravu. Firmám ale dává smysl nabídnout své prostory i obyvatelům menších českých měst.
Teď se tímto směrem vydává i největší a nejstarší český cowork Impact Hub, který ve spolupráci s technologickou společností NWT manželů Vítkových vybuduje svou pátou pobočku v samém srdci Zlína, přímo na třídě Tomáše Bati.
Na tvorbě projektu s názvem Silo II powered by Impact Hub se podílelo architektonické studio Semela Ateliers, kteří vytvořili návrh sedmipatrové budovy inspirované původní architekturou města a zároveň konceptem takzvaného chytrého města.
Plocha o velikosti pět tisíc metrů čtverečních nabídne coworkingové a eventové zázemí s kavárnou pro byznysové nomády, podnikatele, ale i firmy libovolné velikosti.
„Se společníky a kolegy z Hub Ventures jsme se do Zlína zakoukali a společný projekt nám přišel jako skvělá příležitost,“ říká Zdeněk Rudolský, výkonný ředitel Hub Ventures, provozující i tuzemské Impact Huby.
„Jde o ten správný projekt pro období po covidu, kdy budeme moci být u toho, když se vše bude znovu probouzet. Chceme tomu pomoci tak, jako to děláme už deset let v jiných městech,“ vysvětluje Rudolský.
Nový Impact Hub vzniká ve spolupráci s inovačním centrem NWT, za nímž stojí manželé Martina a David Vítkovi, kteří se skrze něj rozhodli do projektu investovat.
Jejich technologická společnost se od roku 1992 specializuje na inovativní projekty v duchu environmentální politiky a své technologické know-how směřuje stále více k udržitelnému rozvoji.
I z toho důvodu zakladatelům dávalo smysl spojení s Impact Hubem, který se dlouhodobě soustředí na inovace skrze své akcelerační programy zaměřené na startupy nebo společensky prospěšné projekty.
„Impact Hub provozuje již čtyři úspěšné coworkingové prostory, kde dokázal vybudovat skvělou komunitu lidí, kteří se navzájem podporují,“ říká spolumajitelka NWT Martina Vítková.
„Doufáme, že nám s tím stejným pomůže i tady ve Zlíně, kde zatím žádný podobný prostor neexistuje. Mají spoustu zkušeností, které mohou využít k místnímu rozvoji,“ domnívá se jedna z nejvlivnějších žen Česka.
Vzhled budovy nového coworkingového prostoru se opírá o původní architekturu, ale nebudou chybět moderní funkční prvky – například seskupení fotovoltaických panelů připomínající markýzy.
Vnitřek budovy nabídne kanceláře různých velikostí pro jednoho až sto lidí, malé i větší openspacy, zasedací místnosti a eventové prostory pro dva i více než sto lidí. K dispozici bude také kavárna nebo střešní terasa vhodná na práci i večírky.
Pilotní otevření budovy je naplánováno na konec prázdnin, oficiální provoz by měl být zahájen na konci října.
Stát dává podnět k zahájení finanční kontroly v ocelářské firmě Liberty Ostrava, která spadá pod globální koncern GFG Alliance. Ten se dlouhodobě potýká s finančními problémy. Stát bude po firmě dále žádat, aby příjem z prodeje emisních povolenek, které ostravský podnik bez souhlasu dozorčí rady prodal za miliardu korun sesterské firmě do Rumunska, využila ke svému rozvoji.
„Jsme v kontaktu s panem Guptou a požadujeme, aby benefit z transakce byl použit na rozvoj společnosti. Gupta navíc navrhnul, že část ze zisku bude použita pro odměny pracovníkům Liberty. Prostřednictvím ministerstva průmyslu jsme svolali dozorčí radu, současně dáváme podnět k zahájení finanční kontroly a budeme společně s odbory kontrolovat využití získaných zdrojů,“ uvedl Babiš.
Premiér se v polovině dubna s vedením ostravské společnosti sešel. Po schůzce oznámil, že společnost slíbila, že emisní povolenky své rumunské sesterské firmě nepřevede.
Nákupy a prodeje nemovitostí. Započaté a dokončené developerské projekty. Investice do betonu a cihly. Architektura. Nová jména. Forbes RealDeal je pravidelný souhrn, který vám vždy poslední den v měsíci naservíruje to nejzajímavější, co se v uplynulých čtyřech týdnech na českém realitním a stavebním trhu událo. Vše, co byste z oblasti nemovitostí měli vědět. Na jednom místě.
Tak se přiznejte, kdo z váš čte tyhle řádky v novém bytě či domě. Ne že bychom vás chtěli strašit daněmi, spíše z nás mluví zvědavost. Téměř sto miliard korun, které si Češi napůjčovali na bydlení během prvního letošního čtvrtletí a i díky nimž se ve stejném období jen v Praze prodalo skoro dva tisíce nových bytů, je už pořádný objem.
Pokud mezi těmito šťastlivci nejste a chtěli byste být, pak možná oceníte náš přehled, kde si říct o výhodnou hypotéku. A pokud už všechno máte, nebo naopak na nic nemáte a chcete jen vědět, co nového se v dubnu událo ve světě nemovitostí, pojďme na to.
PPF už bez svého tragicky zesnulého lídra vstoupila na realitní trh ve Spojených státech. Její dceřinka PPF Real Estate koupila za více než dvě miliardy rozlehlý kancelářský areál Mansell Overlook v Atlantě. V něm si prostory pronajímá i firma investičního mága Warrena Buffetta. A navíc to má být teprve začátek jejího amerického dobrodružství.
Kancelářský areál Mansell Overlook v Atlantě, zdroj: PPF Real Estate
O rozšíření portfolia usiluje také další z nejbohatších Čechů Radovan Vítek. Nedávno se mu nepodařilo, alespoň prozatím, plně převzít vlastníka rumunských a polských kanceláří Globalworth. Jeho CPI spoluvlastní přes polovinu firmy, avšak za odkup zbytku prý nabízela málo. Proto si chce teď spravit chuť v italské Boloni. Servírovat se však nebudou špagety, nýbrž developer v problémech s názvem Galotta, jehož odkup Vítek chystá prostřednictvím fondu Nova Re.
Šrajtofli důsledně provětrali i majitelé investiční skupiny Wood & Company, kterým patří mimo jiné nákupní centra Galerie Harfa a Krakov v Praze. Za bratislavský obchoďák Aupark utratili přes jedenáct miliard korun, čímž se u našich někdejších federálních partnerů zasloužili o největší realitní transakci v historii země.
Bratislavské nákupní centrum Aupark, zdroj: Wood & Company
Pořizování nových aktiv se tento měsíc stalo obzvlášť oblíbenou činností. Nákupní horečku si nenechali ujít ani developeři AFI Europe a PSN nebo fond ZFP Investments.
Ve stínu všech těchhle desetimístných cifer se akvizice manželů Vlčkových, kteří za 300 milionů korun koupili historickou usedlost Cibulka, jeví jako zanedbatelná. Její záměr bychom ale opomenout rozhodně neměli. Léta chátrající objekt chtějí zrekonstruovat a udělat z něj dětský hospic.
Téměř ve finiši je naproti tomu stavba Stages Hotelu vedle O2 arény v pražské Libni. První hosty, kteří mohou počítat se standardy řetězce Marriott, by měl přivítat v posledním čtvrtletí letošního roku.
Stages Hotel Prague, zdroj: O2 aréna
A bydlení? Praha hlásí, že bude líp. IPR zpracoval nový strategický plán, podle nějž by se v metropoli mělo stavět devět tisíc jednotek ročně. Vznikat by měly primárně na brownfieldech. Magistrát by zároveň do roku 2030 rád vlastnil pětatřicet tisíc městských bytů.
V úniku z bytové krize by Pražanům mohl pomoct i mistr úniků Tomáš Pitr, který se údajně podílí na projektu chystané čtvrti Nový Šeberov. Někdejší „nepřítel státu“ to nepotvrdil, ani nevyloučil. V rozhovoru pro Seznam Zprávy nicméně popsal, že se z něj po odpykání trestu vězení stal tak trochu developer.
P. S.: Zítra je první máj, lásky čas. A taky bude pršet zas. Tak si místo cesty k rozkvetlé třešni naplánujte třeba četbu knížky. Kdybyste náhodou nevěděli jakou, inspiraci můžete načerpat v knihobudce s ikonickým designem, kterou pro svou Britskou čtvrť nechal vybudovat Finep.
Skutečný gentleman se nepozná jen podle vybraných mravů a poker face v každé situaci. Prozradí ho taky na míru šitý oblek.
Ty nejproslulejší na světě pocházejí z londýnské Savile Row, kde se v salonech s dvousetletou tradicí oblékají členové panovnických rodin, ruští oligarchové i byznysmeni z celého světa. Jen málo z nich ovšem tuší, že jejich oblek neušil britský krejčí, ale české šičky v Prostějově.
„Z vyhlášených krejčovství na Savile Row je každé druhé našim zákazníkem,“ usmívá se Jindřich Koryčan, obchodní ředitel společnosti Bernhardt Fashion, která se zabývá prémiovou zakázkovou výrobou na míru.
Právě britský trh je pro ni klíčovým odbytištěm, tvořícím před pandemií až čtyřicet procent objemu zakázek. Firma s německými kořeny a českými vlastníky, která dnes v oboru patří ke světové špičce, má klienty v šedesáti zemích na pěti kontinentech.
Naprostou většinu z nich tvoří právě prémiové krejčovské salony. „Oblékali jsme dánského prince, početnou rodinu ománského sultána, bývalého francouzského prezidenta Françoise Hollanda nebo Dmitrije Medveděva,“ vyjmenovává Koryčan.
„Ale taky filmového Jamese Bonda. Jeden z našich partnerů má totiž exkluzivní smlouvu se studii Paramout, které bondovky produkují,“ dodává obchodní ředitel, jehož firma ročně na tržbách protočí slušných deset milionů eur – a přesto není obecně příliš vidět.
Diskrétnost je v jejich B2B byznysu klíčová: s koncovým zákazníkem nepřijdou do kontaktu, ale Koryčan dobře ví, že spolu s luxusními látkami a dokonale padnoucími saky prodávají i pocit výlučnosti.
Právě ten zákazníky na Savile Row vábí a ti jsou za něj v tamních salonech ochotni utratit v průměru od tří do pěti tisíc liber za oblek. V přepočtu tedy až sto padesát tisíc korun.
„Takový zákazník je konzervativní, očekává určité rituály. Patří k nim, že mu krejčí ručně vezme míry a zapíše si je do notýsku,“ vysvětluje Koryčan.
Jenže od časů Dickense už Temží proteklo mnoho vody a tak dnešní krejčí následně nevezme do rukou nůžky, ale usedne k počítači a parametry zakázky zanese do webové aplikace svého výrobního partnera ze střední Evropy.
Pokud na to přijde, ušijeme celý oblek do čtyřiadvaceti hodin.
„Je to srdce podniku. V naší aplikaci může klient zadat přes 300 různých střihových úprav, které zajistí, že oblečení dokonale padne i bez zkoušení,“ popisuje Koryčan proces, do jehož neustálého zdokonalování procesu proudí nemalé investice.
„Díky automatizaci jsme schopni zakázku začít stříhat do pěti minut od zadání, a pokud na to přijde, ušít celý oblek do čtyřiadvaceti hodin,“ konstatuje.
Službu často poptávají klienti z filmové branže. „Například v poslední bondovce byla scéna v hořícím vlaku. Než se ji povedlo natočit, zničili filmaři všechny kostýmy a museli objednat další sadu,“ vzpomíná Koryčan.
A protože natáčecí den je drahý, muselo to být rychle. V prostějovské fabrice zvládne 250 šiček expresně ušít až deset z denní kapacity sto dvaceti obleků. Podle Koryčana je to výrobní maximum, příležitost pro další růst tak obchodní ředitel vidí v zacílení na nejluxusnější produkty.
Věří, že v dalších letech dokáže stávajících deset milionů eur obratu zdvojnásobit. „Když začnete dělat věci masově, ztratíte exkluzivitu, proto chceme klienty selektovat a být dostupný pouze pro vybrané,“ přibližuje další strategii.
Byznysový příběh firmy, kterou dnes ovládá šestice majitelů, je přitom celkem barvitý. Ještě před necelou dekádou budoucnost značky Bernhardt zas tak optimisticky nevypadala.
Ostatně tak nevypadal ani osud celého „města módy“, které v dobách své socialistické slávy zajišťovalo osmdesát procent oděvní produkce v Československu a zaměstnávalo až deset tisíc lidí.
V roce 2012 převzal výrobu měřenek, jediného funkčního pohrobka zkrachovalého textilního gigantu OP Prostějov, výrobce šicích strojů AMF Reece – dřívější Minerva. Podnik, který se přes svůj potenciál tehdy topil ve ztrátě, získali noví majitelé za 35 milionů korun.
Trojice klíčových akcionářů Igor Komloš, David Poláček a Cenk Oflaz spolu s managementem následně restrukturalizovala a nastartovala výrobu pod značkou, jejíž kořeny sahají do předválečného Německa.
Německé kořeny představují garanci kvality.
„Po sametové revoluci patřila společnost Bernhardt k prvním západním firmám, které přišli do moravského Prostějova se svojí výrobou. A pro řadu amerických klientů dodnes představují německé kořeny garanci kvality,“ říká Koryčan.
Od té doby společnost meziročně roste o deset až dvanáct procent a cestu vzhůru jí zhatila až pandemie. Prémiový oblek na míru na home office tak často neobléká ani pravý gentleman. Obrat za loňský rok se tak v Bernhardt Fashion propadl o čtyřicet procent.
„Během loňského jara textilky v severní Itálii na několik týdnů uzavřely provozy, takže nás kromě poklesu zakázek postihly i výpadky dodávek materiálu,“ bilancuje Koryčan.
Foto Jiří Zerzoň
Byť firma stále není na plném objemu výroby, nadějné přísliby tu jsou. Znamenalo to ovšem pružně zareagovat a rozšířit, či zcela změnit sortiment.
„Zákazníci z celého světa nás zaplavili poptávkou po domácím oblečení, které se v pandemii vyprodalo ve všech segmentech, včetně toho luxusního,“ líčí Koryčan.
V Prostějově tak místo dvouřadých obleků s proužkem začali šít tepláky, mikiny či sportovní parky, byť samozřejmě i u těchto kousků zůstávají u prémiových materiálů, kde metr látky přijde na nižší stovky eur.
„K pandemickým specialitám rovněž patří, že klienti si ke kravatě neobjednávají ze stejného materiálu pouze kapesníček do saka, ale i roušku,“ doplňuje obchodní ředitel.
Nechybí ovšem ani exkluzivní zakázky. Za loňský rok z Prostějova například vyexpedovali pět obleků se zatkávaným diamantovým práškem. Cenovka? Půl milionu korun.
„Mezi klienty byl švýcarský byznysmen, hned dva si objednal jeden ruský chirurg a další jsme šili pro jistého rumunského ženicha na svatbu,“ vzpomíná Koryčan v obklopení prostějovské práce, kterou oceňuje i Savile Row.
Týden co týden míří z Česka do hlavního rakouského města padesátka tvarohových, makových nebo ovocných valašských koláčů zvaných frgále.
Resort Valachy Velké Karlovice, který patří stejně jako Datart nebo kasa.cz skupině HP Tronic, je dodává do kavárny Frgale – Cafe, kterou provozuje manželský pár s českými kořeny.
Skupině HP Tronic za loňský rok vylétly tržby o 5 miliard korun a EBITDA se zdvojnásobila na na 1,19 miliardy. Hlavním tahounem byl obchodník Datart. Naopak hotelovému segmentu Resort Valachy, který pod HP Tronic také spadá, se nedařilo – z objektivních důvodů, zavřel je covid. Jak přiznává CEO společnosti Daniel Večeřa, kdyby skupina stála na nich, výsledky hospodaření by byly velmi slabé.
Ale ani v těžkých časech se hotely nevzdaly. Část jejich zaměstnanců se chopila jiné práce -– z recepčních se stali pracovníci callcenter a další třeba pečou.
„Frgály pečeme i teď v době všech provozních omezení, je to jedna z mála činností, která nám v Resortu Valachy zůstala,” konstatuje mluvčí společnosti Martina Žáčková. A dodává, že i když produkce frgálů kvůli uzavření hotelů výrazně klesla, stále funguje prodej do obchodů a to segmentu ekonomicky výrazně pomáhá.
„Hodně zájemců se pro ně stavuje během výletů v Bistru Razula,” uvádí. Pekařka Pavla Stoklasová, která s kolegyněmi zadělá i na stovku denně.
Nově se k zákazníkům přidala i vídeňská kavárna Frgale – Cafe nedaleko zámku Schönbrunn. „Majitelé nás oslovili s tím, že mají o frgály velký zájem, a jestli jim je můžeme pravidelně dodávat. Nabídnout vídeňským gurmánům, zvyklým na úplně jiné druhy dezertů včetně tak typického sachru, naši valašskou tradici, byla zajímavá výzva,” manažerka Resortu Valachy popisuje Zuzana Vašutová.
Majitelé vídeňské kavárny otevřeli svůj podnik v listopadu 2020, když se po deseti letech vrátili z pracovních angažmá v Austrálii a Asii. „Splnili jsme si tak dlouholetý sen – mít malou kavárnu založenou na australské kávové kultuře a nabídce valašských frgálů. Máme předky na Moravě,“ říká spolumajitelka kavárny Jaroslava Bílek.
Zákazníci se k nim pro ně vracejí – jsou to hlavně praví Vídeňáci, ale přicházejí také Češi, kteří tady léta žijí, i ti s dávnými českými kořeny. dodává. Hodně z nich prý frgály nazývá sladkou pizzou.
Pekárnu valašských frgálů, které jsou chráněné zeměpisným označením EU, provozují v Resortu Valachy od roku 2013.
Původně je chtěli péct jen pro restaurace vlastních hotelů. Pro velký zájem je ale brzy začali prodávat i veřejnosti a nabízet v Bistru Razula nedaleko pekárny. Dnes je dodávají i do několika obchodů na Valašsku a Bistrotéky Valachy ve Zlíně, kde pořádají pravidelné kurzy pečení pro veřejnost nebo tradiční soutěž o nejlepší frgál při Karlovském gastrofestivalu.
Na Valašsku se frgály připravují několik století. První písemné zmínky o nich pocházejí z roku 1826. Původně se tak označoval „nepodarek“ – nepovedený koláč, který hospodyně při pečení pokazila. Později se toto již tradiční pečivo peklo na velké svátky, jako třeba na Vánoce nebo Velikonoce, ke křtinám či svatbám, v bohatých chalupách i v neděli.
Tajemstvím úspěchu těch z Resortu Valachy leží podle Pavly Stoklasové v kvalitních surovinách. “Pokud jde o tuk, naše prababičky používaly kachní sádlo, to už dnes jen tak neseženete, ale kvalitně ho nahradí i klasické máslo. Pak také doporučuji hladkou mouku speciálku, a když máte možnost, tak domácí vajíčka a domácí mléko,” radí pekařka.
“Při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu.”
Přístup vídeňské smetánky k průmyslem a těžbou sužovanému regionu rozhodně neležely v žaludku jen Petru Bezručovi, který tak často zatracoval onoho tajemného markýze Gera. Ve svých Slezských písních však mimo jiné zmiňuje také jeden z nejvýznamějších bankovních rodů přelomu 19. a 20. století – Rothschildů.
Jak to tedy s přítomností proslulé dynastie na severní Moravě vlastně bylo?
Se jménem Rothschild se v souvislosti s Vítkovicemi můžeme poprvé setkat už v roce 1835, pouhých sedm let od rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburské o založení Vítkovického hutního závodu. Tehdy totiž podnik přešel do nájmu konsorcia několika vídeňských bankéřů. Výsadní postavení mezi nimi měl právě Salomon Mayer, svobodný pán Rothschild.
Zakladatel vídeňské větve významného židovského rodu, původem z Frankfurtu nad Mohanem, spatřoval potenciál hutí při plánované stavbě takzvané Severní dráhy císaře Ferdinanda, plánované první parostrojní železnice v zemi, která měla spojit Vídeň se solnými doly v Haliči.
Za nového vedení byly spuštěny první dvě koksové vysoké pece a získány byly i rudné a uhelné doly, díky čemuž si společnost zajistila vhodné podmínky pro dodávky potřebného materiálu. Ještě v roce 1840 však místní produkce stále netvořila ani desetinu celkové produkce na území Moravy a Rakouského Slezska.
Zásadní zlom nastal až po roce 1843, kdy bankovní dynastie Rothschildů železárny ve Vítkovicích od Olomouckého arcibiskupství definitivně odkoupila. Tehdy nastala skutečně zlatá éra podniku, který v průběhu následujících čtyř dekád prudce znásobil svůj podíl na trhu, a to více než šestinásobně.
Kapitál, kterým rodina disponovala, tak dlouhá desetiletí formoval charakter industriální Ostravy a přispěl k mnoha pokrokovým řešením. Areál vítkovických železáren byl například jako první v celém mocnářství osvětlen plynovým osvětlením, čemuž posloužil plyn vyprodukovaný v hutních provozech. Osvětlení se tak dočkal o celých patnáct let dříve, nežli ulice v centru Moravské Ostravy. Vybudována byla také koňská vlečná dráha, která se u přívozského nádraží napojila na nedávno zprovozněnou Severní dráhu, což zásadním způsobem podpořilo vývoz.
Foto Vítkovice
Po ekonomické krizi, která propukla v roce 1873 a při níž přišly o práci více než dvě třetiny zaměstnanců, se rodina rozhodla navázat spolupráci s bratry Gutmannovými, kteří v industriálním regionu rovněž zastávali významnou pozici, a v roce 1873 společně utvořili Vítkovické horní a hutní těžířstvo.
Poté však šel zájem Rothschildů o Vítkovice postupně stranou a místni agenda zůstávala především v rukou Wilhelma a Davida Gutmannových, kteří pro podnik hledali schopného manažera. Toho našli v Paulu Kupelwieserovi, který nastartoval změny v sociální politice společnosti a započal tím opravdovou zlatou éru tehdy ještě samostatných Vítkovic.
Paul Kupelwieser | Foto Vítkovice
Kupelwieser si dal za cíl zvýšit objemu výroby, zlepšit kvalitu produktů i hospodárnost provozu a navrátit tak podnik v rámci monarchie mezi špičku. Revoluční však byla právě promyšlená sociální a personální politika, která si v ledasčem nezadá s tím, co o půlstoletí později aplikoval ve Zlíně Tomáš Baťa. Ve své době byl však tento přístup zcela revoluční.
Jejím vyvrcholením byl projekt Nových Vítkovic, továrního města, které zaměstnancům poskytne veškeré potřebné zázemí. Vznikla zde nemocnice, kostel, jehož věž dlouhá léta sloužila také vodárenským účelům a dělnické kolonie. Jejich neomítané cihlové zdivo přitom dodnes platí za typický symbol této ostravské čtvrti.
Foto Wikipedie
Podílel se také o na řadě pracovních, mzdových a sociálních reforem, jejichž cílem mělo být vytvoření stabilního kádru vysoce kvalifikovaných a podniku oddaných zaměstnanců. Podnik Kupelwieser opustil až v roce 1893, kvůli neshodám o míře investic.
Vítkovické železárny zůstaly v rukou Rothschildů a Gutmannů také v období po rozpadu mocnářství. Zlom ve vlastnické struktuře znamenal až příchod druhé světové války a vznik Protektorátu. Po neúspěšném pokusu rodin prodat podnik do britských rukou tak o železárny definitivně přišly roku 1942, kdy se staly součástí koncernu Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten H. Göring.
I více než osmdesát let poté však můžeme s odkazy na přítomnost slavného bankovního (a hutnického) rodu ve městě setkat. Nejde jen o stavby, které za jejich kapitál ve městě vyrostly, jejich „přítomnost“ (Rothschildové nikdy nebyly stálými rezidenty Ostravy) i v místních názvech. Jména, jako Šalamoun, Anselm nebo Karolina dříve nesly šachty nebo fabriky – jako pomyslné memento však dodnes zůstávají uchována i v názvech celých čtvrtí.
