Když jsme se zakladatelem knižního antikvariátu Knihobot Dominikem Gazdošem mluvili začátkem letošního roku, zmínil se, že pokud by na palubu svého projektu přibral investora, muselo by jít o skutečně strategického partnera, který by firmu posunul o kus dál. Zároveň říkal, že investici aktuálně nutně nepotřebuje vzhledem k tomu, že firma rychle roste i sama.
Od té doby uplynuly tři měsíce, knižnímu second handu se daří nad očekávání a cíle se stále posouvají. Jeho šéf si dal za cíl v příštím roce vyplatit původním majitelům knížek 100 milionů korun, a aby svou vizi naplnil co nejrychleji, spojil se s investičním fondem Miton, který ho v tom podpoří částkou 15 milionů korun.
„Tým Knihobotu na koleně vybudoval fungující firmu, aniž by přitom ztratil svůj nadhled a typický smysl pro humor. Když jsme viděli, co všechno dokázali sami postavit, museli jsme smeknout. Naše peníze a know-how z e-commerce mohou pomoci k dalšímu růstu,“ říká k čerstvě uzavřené investici Michal Jirák z Mitonu.
„Trend obliby věcí z druhé ruky sledujeme už roky a je nám hodně sympatický. Pro začátek jsme do Knihobotu investovali 15 milionů korun,” dodává. Miton uzavřením transakce získává ve společnosti třetinový podíl, zbylá procenta jsou potom rovnoměrně rozdělena mezi současné vlastníky.
Spoluzakladateké Knihobotu Dominik Gazdoš, Pavel Pekař a David Gazdoš
Gazdoš plánuje investici použít především na další budování vlastního systému pro sklad a na oceňování i katalogizaci knih, které obstarává na míru vytvořený algoritmus určující jejich finální prodejní cenu. Peníze ale plánuje použít také na rozšíření sítě knihobotů, kam lze použitou knihu zanést, a v neposlední řadě také na expanzi za hranice Česka.
„To, co se naučíme při roztáčení českého trhu, máme ambici vyzkoušet i v dalších evropských zemích. Začneme nejspíš ještě letos na Slovensku,“ vysvětluje své plány zakladatel Dominik Gazdoš. „S investorem v zádech si budeme moci dovolit rozšířit tým o další chytré lidi a i díky know-how Mitonu z e-commerce a zahraničních trhů by vše mělo jít rychleji.”
Knihobot aktuálně stíhá přijmout, nafotit a nabídnout do prodeje zhruba tisíc knížek denně, do konce roku chce však zvládnout až trojnásobek. Za loňský rok tímto způsobem našlo druhý domov 113 tisíc knih, v prvním čtvrtletí 2021 to už ale bylo 60 tisíc knížek, což značí čtyřnásobný meziroční růst.
Firma přitom dosud financovala vše z vlastních zdrojů a navíc se pohybuje v černých číslech. S investorem v zádech ale chce své ambice naplnit ještě rychleji. Letos chce majitelům knížek vyplatit 30 milionů korun, v příštím roce potom 100 milionů korun.
Digitální knižní antikvariát má v současné době dvě kamenné pobočky, obě v Praze. Zákazníci však mají možnost knihu donést také na vybrané pobočky Zásilkovny. Knihobot chce také dále po celé republice rozšiřovat svou kurýrní službu, kterou si může zákazník objednat domů a knihy tak odevzdat ještě pohodlněji a zdarma.
Gazdošovým cílem je motivovat lidi k tomu, aby své staré knihy nevyhazovali a tím i rozhýbat trh s přečtenými knížkami. Ročně tak plánuje v příštích letech zachránit minimálně dva miliony knih, které by jinak skončily zapomenuté v knihovně nebo sklepě, než by se dostaly do spaloven nebo na skládku.
Česko má pro takovou změnu podle všeho ideální podmínky. Podle údajů ISBN databáze totiž země patří mezi ty s největším množstvím nově uváděných titulů na obyvatele a Češi se zároveň řadí mezi nejintenzivnější evropské čtenáře, kteří týdně čtení věnují skoro sedm a půl hodiny. Devět z deseti Čechů navíc nemá podle průzkumů problém nakupovat zboží z druhé ruky.
Česká pobočka Poštové banky, která patří do skupiny J&T, po osmi letech končí. Pobočkovou síť banky na Slovensku přebere sesterská 365.bank. Informoval o tom portál Seznamzpravy.cz. Většinu úvěrů převezme centrála na Slovensku.
Změna podle portálu souvisí s přestavbou byznysu slovenského peněžního ústavu. Banka ze skupiny J&T opouští korporátní byznys ve prospěch drobných klientů. Všichni klienti Poštové banky dostali informaci o jejím odchodu z Česka minulý rok. Definitivní ukončení činnosti banky v Česku má nastat k 30. červnu.
Poštová banka původně spadala do impéria slovenského byznysmena Maria Hoffmanna. V roce 2012 získala většinový podíl v bance skupina J&T, ovládaná miliardářskými rodinami Jakabovičů a Tkáčů.
O tři roky později banka přešla pod téměř výlučnou kontrolu J&T v rámci velkého majetkového vypořádání s Hoffmannem v hodnotě 500 milionů eur (12,93 miliardy korun).
V loňském roce vydělala česká pobočka Poštové banky 71 milionů korun, vyplývá ze zveřejněné výroční zprávy. O rok dříve byla ve ztrátě 33 milionů korun.
Říká se, že jsou dvě oblasti, které se v Česku za posledních sto let téměř nezměnily – školství a pohřebnictví. Zatímco ta první se v posledních letech těší čím dál většímu zájmu investorů, kteří cítí potřebu ji zmodernizovat, ta druhá zatím inovativní zásahy příliš neláká. A není divu – smrt je totiž už po staletí jedním z vůbec největších společenských tabu.
Jde o téma, o kterém lidé neradi přemýšlí i mluví, což nakonec vede k tomu, že jakmile přijde chvíle, kdy je třeba postavit se smrti čelem a řešit ji v případě někoho blízkého, jen málokdo ví, co vše tento stresující a vyčerpávající proces obnáší.
Změnit to chce český startup Goodbye, který se zkostnatělé pohřebnictví snaží zdigitalizovat a zjednodušit vše, co se týká smrti a samotných příprav na ni.
Zakladatel Jiří Štěpánek si dal původně za úkol pouze zjednodušit proces psaní závěti a s tím také začal na webu mojezavet.cz. Jakmile se však do oboru ponořil hlouběji, zjistil, že se mu zde otevírá velký prostor pro inovace. Dnes tak v rámci své služby nabízí také další možnosti, například kremaci nebo vyhledání nejbližší pohřební služby v okolí.
„Pro většinu rodin je smrt velký nápor jak po psychické, tak finanční stránce. Zajišťování pohřbu často vyžaduje zdlouhavé návštěvy v kancelářích pohřebních služeb, které mnohdy využívají neznalosti lidí a vytvoří vám cenovou nabídku podle toho, jaké máte zrovna na ruce hodinky,“ vysvětluje podnikatel, jak obor funguje už 150 let.
Jeho cílem je prý tuto komplikovanou záležitost alespoň trochu zjednodušit a nabídnout lidem jiné řešení.
Už na první pohled díky svému originálnímu názvu startup Goodbye dokazuje, že chce k tématu přistupovat trochu jinak. Viktoriánský styl a temné barvy evokující ponurou náladu nahradil kombinací modro-žluto-bílé a usiluje o to, lidem ukázat, že nemusí jít o tak komplikovanou záležitost, jak se dosud mohlo zdát.
Možnost vytvořit si online závěť spustil Štěpánek se svým týmem loni na podzim. „Kvůli koronaviru si lidé začali víc uvědomovat, že tu nebudou navždy. Jenže psaní závěti je často složitý proces, který vyžaduje hodně úsilí i peněz, a proto se k němu hodně lidí nakonec ani nedostane,“ vysvětluje, co ho vedlo k myšlence to celé zjednodušit.
Jmenuje přitom dva hlavní způsoby, jak je to v současné době možné vyřešit. Prvním z nich je stáhnout si šablonu na závěť z internetu a sám si ji vyplnit. Přitom ale varuje, že tento způsob může být u dědického řízení snadno napadnutelný, protože člověk bez právního vzdělání nemá možnost všimnout si nepřesností nebo zastaralého provedení.
Tým startupu Goodbye. Zleva: Jiří Štěpánek, Anna Janoštíková, Jan Kárník
Druhou možností je potom sepsání závěti společně s právníkem, kde je třeba současně také notářský zápis. To je ale náročnější jak časově, tak finančně a závěť může vyjít až na deset tisíc korun. Goodbye zvolil možnost třetí a nabízí alternativní, a přitom jednoduché řešení.
„Na našem webu stačí vyplnit online formulář a odeslat ho ke kontrole, aby se na dokument podíval náš odborník. Ten často klientovi zavolá zpět, aby si ujasnil případné nepřesnosti a doptal se na další informace ohledně dědictví. Nakonec potom stačí dokument podepsat před dvěma očitými svědky,“ vysvětluje Štěpánek proces, který prý trvá maximálně 24 hodin.
„Abychom proces ještě trochu zlidštili, nabízíme také možnost přidat osobní vzkaz pro každého dědice nebo třeba možnost odkázat domácího mazlíčka,“ dodává a upozorňuje, že Goodbye neposkytuje služby v případě vydědění nebo když klient vlastní majetek mimo Evropu. „V těchto případech lidem doporučujeme obrátit se na právní poradce.“
Rozloučení po svém
Podle Štěpánka tady právě taková služba dosud chyběla, a to dokazuje i velký zájem o ni. To hlavní, co chce ale mladá firma nyní inovovat, jsou pohřby. Respektive přístup k rozloučení se zesnulým. „Díky informacím ze závětí jsme zjistili, že čím dál víc lidí nechce honosný pohřeb, ale naopak skromnou kremaci a osobnější rozloučení jen s nejbližší rodinou,“ říká.
Firma proto do svého portfolia služeb přidala také kremaci bez obřadu, kterou je možné si objednat i vyřešit plně online. Cena je pevně stanovená na 12 900 korun a zahrnuje přepravu zesnulého, vyřízení dokumentů, kremaci a doručení urny s popelem až domů. Způsob rozloučení si přitom může každý určit podle sebe, ať už půjde o rodinný výlet, posezení, nebo vůbec nic.
„Průměrný pohřeb v Česku vyjde na 25 až 40 tisíc korun a nejčastěji se na ceně projeví právě vysoké poplatky pohřebním službám, za květiny, auta nebo občerstvení. Chceme tenhle zaběhnutý a zkostnatělý režim změnit a nabídnout lidem i jiné možnosti,“ vysvětluje Jiří a dodává, že služba je aktuálně dostupná jen v Praze a v blízkém okolí, ale brzy by se měla rozšířit i do dalších měst.
V Česku podle Štěpánka žádná taková zatím neexistuje, i proto má také jeho startup velký prostor pro modernizaci, jinde ve světě ale podobné firmy už vznikají. Příkladem je americká společnost Tulip nebo britská Beyond, které zároveň poskytováním závětí vybírají peníze pro neziskové organizace.
Jimi se inspiroval i zakladatel Goodbye. „Stačí jeden klik a v rámci své závěti můžete odkázat část svých peněz na dobročinné účely,“ dodává.
Druhý nejbohatší Čech Radovan Vítek naplňuje své plány na přebírání majetků v Itálii. Jeho italská společnost Nova Re přebírá tamní developerskou skupinu Galotti patřící do portfolia starobylé rodiny Marchesini.
Informoval o tom dnes server Seznam Zprávy. Podle jejich informací by měl získat dva developerské projekty, z nichž jeden v Boloni a druhý v Římě, jejichž celková rozloha činí asi 100 tisíc metrů čtverečních.
„Probíhající obchodní jednání či akvizice zpravidla nekomentujeme,“ vyjádřil se krátce Jakub Velen, mluvčí skupiny CPI Property Group, která italskou společnost Nova Re ovládá.
Podle italského deníku Milano Finanza Vítkova firma odkoupí pohledávky, které vůči Galotti mají dvě největší italské banky – UniCredit a Intesa Sanpaolo. Následovně pak fond bude jednat o změně ve vlastnické struktuře společnosti, kterou vlastní rodina Marchesini.
Jde o pohledávky ve výši asi 100 milionů eur (2,6 miliardy korun) z celkových 170 milionů eur (4,4 miliardy korun).
Získáním těchto pohledávek převezme kontrolu nad skupinou Galotti založenou v roce 1860, která se v posledních letech nachází v obtížích a kvůli krizi na italském realitním trhu nedokončila některé své projekty. V polovině února společnost uvedla, že hledá nového majoritního vlastníka.
Skupina CPI Property Group se však chystá současné krize využít na maximum a dále nakupovat. „My můžeme dneska říct, že máme připraveno na hotovosti nebo v likvidních zdrojích 1,3 miliardy eur, které můžeme použít na naši expanzi, a je to v přepočtu asi 33 miliard korun. Takže opravdu velkou částku,“ řekl Němeček v rozhovoru pro SZ Byznys.
Podle oznámení italské komise pro kontrolu nad obchodováním s cennými papíry Consob CPI Property Group vlastní bezmála 90 procent kapitálu fondu Nova Re. Skupina chystá navýšení kapitálu až na dvě miliardy eur do roku 2024.
Brno Talks je seriál odlehčených rozhovorů s osobnostmi brněnského podnikání. Moravská metropole je plná inspirativních lidí, pod jejichž taktovkou vyrostl nejeden úspěšný byznys. A taky těch, kteří zvedají celý region v tichosti a zpovzdálí.
Vystudovaný psycholog Adam Vodička stál u zrodu baru Slast, zážitkového baru Super Panda Circus a je také duchovním otcem hotelu Anybody, jehož koncept dlouho vymýšlel a vymyslel ho perfektně.
V pokojích jde o všechno možné, jen ne o spaní – jsou inspirované šedesátkovými filmy a můžete si v nich zahrát interaktivní příběhy a především prožít své vlastní.
Originální hotel byl serverem Amazing Places v roce 2019 vyhlášen vůbec nejlepším v Česku, jenže pak přišel lockdown. Jak to s Anybody vypadá teď, co Adama nejvíc štve na vládních opatřeních a co všechno označuje slovem technologie?
Po začátku plném elánu se pro mě momentálně každý nápad stal bičem. Už je nechci, už nechci, aby mě něco napadlo, protože se z toho málo podaří a málo nakonec funguje, což mě frustruje.
Z byznysového pohledu to taky není nic moc. Loni jsme zažádali o program Covid – Ubytování, ale za jaro jsme dostali peníze až v prosinci. Za podzim a zimu ještě vůbec nic. Ale přichází jaro nové a s ním snad i průvan v žilách.
Dokážeš spočítat ztrátu?
Měsíčně přicházíme o stovky tisíc, je to strašný. Naštěstí nemáme jako automatický hotel personál, ale i tak je to záhul.
Není trochu paradox, aby byl automatický hotel bez zaměstnanců zavřený?
Tenhle celkový přístup státu mě strašně štve. Místo hledání způsobů, jak něco dělat a bojovat, se udělují jenom zákazy. Byl bych úplně v pohodě s tím, kdyby mi někdo řekl: Budeš dělat tohle takhle a můžeš fungovat. Já bych to udělal perfektně a bylo by po problémech. Psali jsme několik e-mailů s návrhy Havlíčkovi na ministerstvo, ale nic se nestalo.
Naše zavření je absurdní.
Jsme specifický případ, ale sklouzli jsme do jednoho pytle se všemi. My nemáme personál ani žádnou společnou místnost, kde by se hosté potkali. Máme kompletně bezobslužný systém. K nám přijdeš, ověříš se elektronicky občankou a jdeš venkovní pavlačí do pokoje.
Nemáme ani žádnou recepci, ani restauraci, takže jsme mohli fungovat normálně. Vše čistíme častěji než lidi doma, prádlo perou profesionální prádelny… Zkrátka riziko je miniaturní a o to víc je naše zavření absurdní.
Jak to vidíš letos?
Jak se venku udělá hezky, vláda bude muset lidem ustoupit. Takže naplno počítám s létem, případně s jemným omezením provozu.
Věříš tedy tomu, že lidi půjdou za zážitkem hned, jak budou moci?
Očekávám dychtivost lidí po konzumaci jídla, drinků i zážitků. A to všech, od našeho hotelu po kulturu, kina. Z hlediska cash flow to ale hitparáda nebude, musíme totiž přednostně obsloužit lidi, kteří si koupili vouchery, a až potom nové zákazníky. Stávající tíha otevřením neskončí.
A od banky pomoc taky čekat nemůžete, že?
Našemu segmentu banky nepůjčují peníze. Byli jsme to zkusit v deseti, a to jsme dokonce chtěli peníze na rozvoj! Někde nám řekli, že jsme na blacklistu. Můj táta je bankéř a taky mi řekl, že se nemám divit, že je trh rozbitý a že to není tak jednoduché.
Že jsme pořád masa zapálených lidí, kteří jedou dál. To mi přijde hezký, že barmani a ostatní neodešli pracovat do jiného segmentu, kde by měli za větší plat méně odpracovaných hodin. Pak mi dělají radost drobnosti, jako ranní kafe, které mi uvaří a přinese můj pětiletý syn, což je největší krása, kterou člověk zažije.
Slyšela jsem, že letos poprvé od roku 2016 nerozbalíte na náměstí Svobody bar „Na Brno dobrý“…
Ano, letos poprvé tam nebudeme, bylo nám řečeno, že se objevil někdo jiný, kdo jim víc vyhovuje, což nás samozřejmě mrzí. Hledáme ale jiná místa a už na nich pracujeme. Nějaká sranda bude na třídě Kapitána Jaroše, možná na místech bývalého tržiště Pohořelec a něco chystají i kolegové ze 4pokojů. Taky přemýšlíme, že koncept Na Brno dobrý uděláme v Praze, když už není v Brně dost dobrý!
Říkáš „někdo jiný“, je pro vás taková konkurence zdravá a vítaná?
Cítím konkurenci jako sdílení zájmu o stejnou věc, se svým vlastním způsobem zpracování tématu. Ve chvíli, kdy to někdo jede úplně stejně jako ten druhý, to už není konkurence, ale plagiátorství. A to mi vadí.
Ten moment, kdy člověk nejde na trh s vlastní kůži, ale jen využije věcí, které vymyslel někdo jiný, a nevloží do nich žádnou svou invenci, nic nepřináší. Pak se totiž nic neposouvá a neobjevuje. Lidi navíc poznají originalitu a nemají rádi fejky.
Spousta lidí si v tomhle ohledu myslela, že Anybody není původně brněnský koncept, ale něco ze světa.
Docela to lidi překvapovalo – jako by nemohli uvěřit tomu, že něco tak originálního může být made in Brno. Jako psychoterapeut jsem věděl, že je potřeba mít prostor koncipovaný přímo pro pár, a Anybody je na to odpověď jedna ku jedné a lidi jsou nadšení. Myslím, že tu originalitu oceňují nejvíce.
Jedna z věcí, které využívám, jsou substance a techniky meditace. Říkám tomu všemu „technologie“, které mají za úkol měnit myšlení a stavy vědomí. Během lockdownu jsem byl ale často blízko tomu, že tyhle technologie měly víc v ruce mě než já je. Když má člověk korekci od reálného světa, funguje to skvěle a je to super, ale když jsme všichni odříznutí, je to šílené. Takže teď nic neprovozuji… Ale jinak drogy zdražily. (smích)
Český premiér Andrej Babiš je ve střetu zájmů, neboť ovládá svěřenské fondy, do nichž vložil svůj majetek. Konstatuje to závěrečná zpráva z auditu, který souvisí s dotacemi pro firmy z holdingu Agrofert. Dnes ji zveřejnila Evropská komise.
Zpráva tak i po vyjádření českých úřadů potvrzuje dříve publikovaná zjištění. Dotace ze strukturálních fondů Evropské unie v celkovém řádu stamilionů korun, které dostaly firmy z holdingu od 9. února 2017, jsou proto podle závěru auditorů neoprávněné. Zpráva je konečná a Česko její závěry může napadnout již pouze u soudu.
Babiš střet zájmů znovu odmítl. Podle něj jde o účelový a zmanipulovaný audit uměle vyvolaný „profesionálními udavači“ z řad Pirátů.
Podle auditorů je pro závěry zásadní, že Babiš jmenoval všechny činitele fondů, které může i odvolávat. „Pan Babiš tudíž oba svěřenské fondy ovládá a prostřednictvím těchto svěřenských fondů ovládá také skupinu Agrofert,“ konstatuje zpráva s tím, že premiér má přímý ekonomický zájem na úspěchu Agrofertu.
Podle zprávy byl ohrožen nestranný výkon Babišových vládních funkcí, neboť se podílel na rozhodnutích, která měla dopad i na Agrofert. Zároveň se podílel na rozhodování o tom, jak budou rozděleny unijní peníze v Česku.
Česko by proto podle závěrů auditu mělo vrátit dotace, které společnost neoprávněně získala z Evropského fondu pro rozvoj venkova a Evropského sociálního fondu po zmíněném datu, kdy začala platit novela českého zákona o střetu zájmů.
„Na všechny související výdaje již vykázané komisi na tyto operace by proto měla být uplatněna stoprocentní finanční oprava a související příspěvek z veřejných zdrojů u těchto programů by měl být rovněž zrušen,“ uvádí zpráva.
Pokud české úřady se závěry komise nebudou souhlasit a Česko odmítne vrátit peníze, bude se moci obrátit již jen na Soudní dvůr Evropské unie. O této možnosti již dříve hovořilo ministerstvo pro místní rozvoj.
Komise zahájila audit v roce 2018 na podnět protikorupční organizace Transparency International. Zpráva auditorů byla hotova koncem roku 2019 a od té doby probíhala komunikace mezi Bruselem a českými úřady, kvůli níž odmítala unijní exekutiva závěry auditorů zveřejnit. Některá média je však publikovala již dříve a tvrdila, že by Česko mělo do unijní pokladny vracet přes 400 milionů korun. Babiš dříve uvedl, že Česká republika žádné peníze Bruselu vracet nebude.
S osobou českého premiéra je spojen také druhý unijní audit týkající se zemědělských dotací pro Agrofert. K auditní zprávě, která je neveřejná, se začátkem dubna vyjádřilo české ministerstvo zemědělství. Komise by během několika měsíců měla zahájit smírčí řízení.
Byli mezi prvními, kdo českým pejskařům a jejich chlupáčům nabídl krabice s překvapením. Matyáš Dřevo a Tomáš Pokorný léta provozují malý psí e-shop Dogsie. Krmivo v nich zákazníci nepořídí, přesto jejich Dogsie milují. I díky tomu, že část příjmů zakladatelé posílají na dobročinné účely.
Dogsie původně vzniklo koncem roku 2016 jako studentský projekt. Od té doby přerostlo v plnohodnotný online obchod nabízející takřka vše od pamlsků přes hračky po obojky a pelechy. Největší zájem však budí tematické balíčky, jejichž obsah nakupujícím nikdy není dopředu znám a mění se co měsíc.
Pětinou zisku z každého prodaného balíčku navíc Matyáš Dřevo s Tomášem Pokorným podporují pejsky, kteří jsou nemocní či nemají příliš šťastný život. Spolkům Pes nejvěrnější přítel a Dočasky.cz dosud poslali téměř 400 tisíc korun.
„Přijde nám přirozené a správné, že když na jedné straně od společnosti bereme, na té druhé bychom jí to měli nějak vracet,” shodují se sedmadvacetiletí podnikatelé, kteří se seznámili během studií na České zemědělské univerzitě.
Tou dobou na škole zrovna vznikal podnikatelský inkubátor. Pro dva mladé nadšence, toužící spíše po tvorbě vlastního projektu a pocitu užitečnosti než po pozicích zaměstnanců, skvělá příležitost.
Vytvořili proto webovou aplikaci, která měla firmám zefektivnit plánování směn pracovníků. Povedlo se. Ohlasy byly kladné a řada společností projevila reálný zájem. Přesto z projektu nakonec sešlo.
Zakladatelé Dogsie Matyáš Dřevo (vlevo) a Tomáš Pokorný
„Na další rozvoj a smysluplný provoz byly potřeba nejméně další dva miliony korun a my se nechtěli zadlužit,” vzpomíná Matyáš Dřevo.
Tehdejší studenti, kteří nyní v podnikatelském inkubátoru zemědělské univerzity působí jako mentoři, se nicméně shodli, že by byla škoda nasbírané zkušenosti nevyužít. Coby dlouholetí pejskaři se tak rozhodli pokračovat ve své podnikatelské misi ve světě čtyřnohých mazlíčků.
Inspirováni západními trhy postavili psí e-shop založený na obchodním modelu předplatného. Tedy že zákazníci jim jednou za čas dopředu poslali peníze, aby následně každý měsíc obdrželi pro své chlupaté parťáky krabici plnou překvapení.
Dvojice mladíků, ovšem záhy zjistila, že Češi jsou – nebo alespoň tehdy byli -, vůči službám tohoto typu nedůvěřiví, a tak postupně umožnili zájemcům uskutečnit i jednorázové nákupy standardním způsobem.
Přesto si jejich předplatitelské balíčky pro psy s pamlsky ryze české výroby, které jinde nejsou k dostání, nakonec k lidem našly cestu. Měsíčně je pravidelně obdrží kolem šesti stovek zákazníků. V závislosti na období roku a tématu (mezi nejvíce úspěšná patří Putování s dinosaury nebo Škola čar a kouzel v Rafanicích) se počet zvyšuje. Na Vánoce se objednávky přehouply přes číslo tři a půl tisíce.
Loni Dogsie vygenerovalo pětimilionový obrat, přičemž meziročně vyrostlo o deset procent. Podle Matyáše Dřeva se jednalo o “uzdravovací rok”.
„Vytvořili jsme lovebrand v oboru, ale nepokročili jsme dál, nevěděli jsme co s ním dělat. V roce 2019 jsme usnuli na vavřínech,” vysvětluje, proč firma, působící kromě Česka také na Slovensku, nerostla rychleji a musela projít procesem zotavení – zrevidováním své vize a směřování.
V uplynulých měsících si proto v Dogsie vytyčili jako cíl přinášet na tuzemský trh nové, ideálně udržitelné produkty. První vlaštovkou v tomto směru byla dentální Himalájská tyčka z belgického mléka z volného chovu, jež se těší velké oblibě. Brzy by měl následovat inovativní hračka vlastní výroby či nové druhy pamlsků.
„Chceme do rodin s pejsky nadále přinášet radost,“ dodávají.
Návštěva brusírny v nenápadné budově v Železném Brodě donutí přehodnotit názor na broušené sklo i ty, kteří se mezi jeho fanoušky nepočítají. Pod rukama týmu rodiny Ševčíků tady už totiž přes třicet let vzniká něco, co se při pohledu na precizně zpracované detaily vymyká chápání.
Švýcaři mají legendu v podobě hodinářské manufaktury Patek Philippe, Češi, byť to možná ani mnozí neví, mají brusírnu skla Ševčík. Stejně jako ve světě hodinek těžko dosáhnete na něco lepšího, to samé platí i o broušeném skle s logem v podobě písmene Š.
Zatímco jinde běžná broušená sklenice vzniká maximálně několik hodin, v dílně rodiny Ševčíků to zabere dva dny. U větší mísy to můžou být týdny a proměnit přes metr vysokou surovou skleněnou vázu na umělecké dílo tady několika lidem trvá i třeba déle než půl roku. Platí to obzvlášť ve chvíli, kdy se k broušeným vzorům přidá i specialita zdejší brusírny, kterou je doplnění rytinami na úrovni obrazů ve skle.
Na začátku téhle kombinace přitom stála láska brusiče Ladislava Ševčíka a umělecké rytečky Jitky Ševčíkové. Když přišla sametová revoluce v roce 1989, tenhle pár se dlouho nerozmýšlel.
„Ve státním podniku Železnobrodské sklo, kde se koukalo hlavně na objem výroby, jsme dali výpověď a rozjeli jsme plán brousit sklo podle našich představ sice v omezeném množství, ale v nejvyšší možné kvalitě,“ vzpomíná Ladislav Ševčík.
Startovacím místem spousty úspěšných podnikatelských projektů bývá garáž. Někdo v ní programoval, někdo v ní začal péct toustový chléb. U Ševčíků to nebyla garáž, ale paneláková garsonka, kde hluk sklářských strojů tlumily na stěnách pověšené koberce. Zároveň ale Ševčíkovi po nocích předělávali starou konírnu na manufakturu, kam si přivedli i první tři zaměstnance – dva brusiče a jednu rytečku.
Zanedlouho poté přišla zakázka, která určila směrování firmy na dalších třicet let. Přes dnes už neexistující Skloexport, největšího vývozce českého skla, přišla zakázka z Japonska, kam bylo potřeba dodat šedesát váz s rostlinným motivem. Ševčíkovi ale nevěděli jednu základní informaci. A to, že vázy míří na japonský císařský dvůr při příležitosti svatby císařovy dcery.
„Zjistili jsme to až po roce, kdy do firmy přijela japonská návštěva s tím, že musíme zaplatit pokutu pět milionů korun, protože stejná váza, kterou jsme poslali do Japonska císaři, je k dostání i v Praze. Ve Skloexportu nám totiž neřekli ani to, že Japonci trvali na naprosté exkluzivitě,“ vysvětluje Jitka Ševčíková.
Situace se nakonec vysvětlila a Ševčíkovi začali do Japonska vyvážet ve velkém. Lepší referenci než zakázku od císaře totiž v Japonsku získat nemohli.
Manufaktuře nahrálo i to, že do Česka začaly přicházet první japonské firmy, jejichž ředitelé a další manažeři u Ševčíků nakupovali. A když jejich mise v Česku končila, jejich nástupce obvykle dostal tip, kam pro české sklo vyrazit. Šeptanda slávu dílny z Železného Brodu spolehlivě šířila dál.
Asiaté oceňují řemeslo dotažené k naprosté dokonalosti.
Japonský trh byl tím hlavním, ale exkluzivní sklo s nálepkou s písmenem Š z Železného Brodu mířilo do celého světa. Jak firma rostla až na pětadvacet zaměstnanců, ještě dvakrát se stěhovala do většího. Nejdřív do pronajatých prostor krystalerie slavné sklářské firmy Rudolfa Hlouška a v roce 2000 do vlastní budovy předválečné brusírny, kde sídlí dodnes.
Tady ale zažila první velkou krizi, kterou odstartoval teroristický útok na New York v roce 2001. „Pro nás to na několik měsíců znamenalo prakticky úplné zastavení odbytu,“ popisuje tehdejší situaci Ladislav Ševčík. „Část lidí odešla a my jsme řešili, jestli opravený a vybavený dům s dílnami zatížený úvěrem neprodat a nevrátit se do menšího,“ dodává Ševčík. Firma ale nakonec tohle období ustála.
Do Železného Brodu se začali vracet zákazníci, kterým nestačily pražské obchody s běžným sklem. Často to byli lidé patřící do skupiny světových miliardářů, pro které není problém investovat například do vázy vyrobené na zakázku, která vyjde i na víc než půl milionu. A speciálně kvůli ní do Česka třeba i přiletět.
„Takoví lidé jsou zvyklí si pořizovat jen něco výjimečného, u čeho se můžou spolehnout na to, že příběh o českém, ručně vyráběném skle je splněný do puntíku. Hlavně pro Asiaty je to extrémně důležité. Kromě toho, že přemýšlí nad dokonalostí tvarů a provedením, oceňují i řemeslo dotažené k naprosté dokonalosti,“ říká Ševčík.
Další krize přišla v roce 2011 a nestáli za ní tentokrát teroristé, nýbrž příroda. Zemětřesení a následná tsunami přibrzdila japonské objednávky. Česko a broušené sklo rodiny Ševčíků ale objevili Číňané. A to do té míry, že při jedné z obchodních návštěv Číny dostali Ševčíkovi nabídku, která zahrnovala kompletně vybavenou dílnu, dům a v přepočtu patnáct milionů korun v hotovosti. Jen bylo potřeba zůstat a vyrábět v Číně.
Rodina sice odmítla, ale výsledkem následných jednání byl alespoň vlastní obchod v městě Donghai, které je centrem těžby a zpracování horského křišťálu. Čínský trh se tak stal další nohou malé manufaktury, která se vedle toho před koronavirovou krizí snažila prorazit i na trhu v Indii. V tu dobu už ale také řešila problém v Česku, kde se podle Ladislava Ševčíka začalo objevovat sklo, které nápadně připomínalo jejich produkty.
Rodina Ševčíkova
Firma se tomu sice začala bránit prostřednictvím soudu, ale konec sporu je zatím v nedohlednu. Aktuálně tak existují jen dvě místa v Česku, kde se dá koupit originální broušené sklo s logem a certifikátem rodinné firmy Ševčík. V metropoli je to vlajková prodejna firmy Preciosa v Rytířské ulici a v Železném Brodě přímo sídlo firmy, kde vázy, sklenice a další broušené výrobky vznikají.
Teprve naživo naplno vidíte, v čem je naše sklo tak výjimečné.
Téměř žádní turisté v Praze, nemožnost vyrazit nabízet broušené sklo přímo za zákazníky do Asie a nákladné soudní spory. To všechno dohromady teď manufakturu, která v nejsilnějších letech generovala obrat pětadvacet milionů korun, aktuálně stahuje ke dnu.
Počet zaměstnanců se smrskl na deset a i ty Ševčíkovi vyplácí z rezerv z minulých let. Téměř všechna výroba totiž míří na sklad a čeká na dobu, až bude možné znovu cestovat. „Vyrábíme a prodáváme něco, co je potřeba vidět a osahat si to. Teprve naživo totiž naplno vidíte, v čem je naše sklo tak výjimečné,“ říká Ladislav Ševčík mladší, který si vzal na starost prodej a prezentaci firmy především v zahraničí.
Ševčíkovi ale věří, že v pořadí už třetí krizi za třicet let zvládnou a tradice dokonalé ruční práce ve spojení s českým broušeným a rytým sklem bude fungovat dál. Motivuje je i snaha ministerstva kultury nechat zapsat na seznam světového kulturního dědictví UNESCO ruční výrobu českého skla, přičemž manufaktura Ševčík Bohemia Crystal má zastupovat ty, kteří české sklo brousí.
Případné ekonomické sankce Ruské federace vůči Česku by mohly v příštím roce zvrátit vzájemnou obchodní bilanci ve prospěch Ruska. V makroekonomické úrovni bude dopad na export v řádu jednotek miliard korun. Naopak dovoz ropy a plynu do Česka pravděpodobně předmětem sankcí nebudou.
Moskva v reakci na vyhoštění velkého počtu svých diplomatů z Prahy zvažuje podle listu Kommersant možnosti ekonomických sankcí proti ČR. Ruské úřady mohou omezit dovoz českého zboží, například piva, píše ruský list s odvoláním na dva zdroje z vládních kruhů, které jsou obeznámeny s diskusí ohledně eventuálních postihů vůči Česku.
Ruská strana má podle ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy relativně omezené možnosti, co se týče uvalení dalších sankcí na výrobky dovážené z Česka. Už od srpna 2014 Rusko zakazuje dovoz mléčných a masných výrobků, ryb, ovoce či zeleniny z EU, tedy i z ČR jako odvetu za sankce ze strany EU související s anexí Krymu.
Průměrný měsíční obrat českého obchodu s Ruskem přesahoval v letech 2012 a 2013 hodnotu 21 miliard korun, v roce 2016 a pak i loni ovšem klesl od pod úroveň třinácti miliard korun. Navzdory citelnému poklesu obratu obchodu s Ruskem po roce 2013 zažil v té době český zahraniční obchod svá historicky nejlepší léta.
Zboží z ČR to bude mít podle ekonoma Capitalinked.com Radima Dohnala v Rusku těžší, než mělo do počátku diplomatického sporu. „Nicméně je třeba připomenout, že exportu do Ruska dost škodí už několik let slábnoucí rubl, a to se nebude jen tak zlepšovat. Dovoz ropy a hlavně plynu vykázal loni značný pokles, což bylo dáno mírně nižší spotřebou ropy, nižší cenou ropy a hlavně nižší cenou plynu. To se zřejmě opakovat nebude. Tedy suma sumárum čekám přechod k vyrovnané či mírně negativní bilanci v roce 2022, na makroúrovni bude dopad na exporty v řádech vyšších jednotek miliard korun,“ uvedl.
„Ruské sankce na položky typu piva by se českého zahraničního obchodu jako celku nijak výrazně negativně nedotkly, jakkoli by byli dotčeni někteří konkrétní výrobci či obchodní zprostředkovatelé. Tím méně by se takové sankce dotkly české ekonomiky jako celku. Nelze však vyloučit, že české firmy působící v Rusku tam nyní budou čelit například úřední šikaně nebo jiným podobám ústrku,“ podotkl Kovanda.
Výkonná ředitelka Českého svazu pivovarů a sladoven Martina Ferencová připustila, že pokud Rusko omezí dovoz piva z Česka, bude to pro tuzemské pivovary složitá komplikace. České pivovary do Ruska loni vyvezly půl milionu hektolitrů piv, což jsou zhruba dvě a půl procenta z jejich celkového výstavu.
České hospodářství by ovšem citelně zasáhlo například omezení vývozu zemního plynu či ropy z Ruska, které je však podle Kovandy krajně nepravděpodobné. Z důvodu tranzitní povahy české ekonomiky, ale i z důvodu toho, že by se tak Moskva připravila o značné příjmy z prodeje těchto surovin, a zároveň z toho důvodu, že by se ukázala jako nespolehlivý dodavatel, což by mohlo v Německu zesílit odpor vůči dostavbě plynovodu Nord Stream 2.
Podle ruské federální celní služby klesl obrat vzájemného obchodu mezi Ruskem a Českem kvůli pandemii covidu-19 v loňském roce o 43 procent ve srovnání s rokem předešlým. Tvořil zhruba 5,2 miliardy amerických dolarů (přes 110 miliard korun), přičemž 2,7 miliardy dolarů (přes 57 miliard korun) připadá podle listu na dovoz z Česka do Ruska.
Těžký život v dětství nemusí nutně znamenat automatické odkázání k neúspěchu. Naopak, může dát člověku do vínku tuhé kořeny a zdravou urputnost, která se dá posléze využít v byznysu.
Jedním z takových případů je šéf české bikesharingové firmy Freebike a pravá ruka majitele firmy Charlese Butlera, Ludvík Jaroš. Pod jeho taktovkou začala společnost s vývojovým centrem v pražském Karlíně prudce expandovat do Francie, Británie, Polska nebo také Finska.
„Zrovna nedávno jsme vyhráli další tendr ve finském městě Lahti za 2,8 milionu eur. Bude tam jezdit našich 250 kol a možnost rozšíření tendru je až na 500 kol a k hodnotě až pěti milionů eur,“ popisuje Jaroš další vítězství za hranicemi republiky.
Počet vyhraných tendrů za poslední dva roky byste už na prstech obou rukou jen těžko spočítali. „Jedeme dvanáct hodin denně,“ dodává k současnému frmolu sympatický třicátník.
Do pražského Karlína se po rozvolnění opatření začíná pomalu vracet život. Jako na dlani má tuto pražskou čtvrť druhý muž Freebiku ze svého nového bytu, odkud ho do práce dělí jen pár desítek kroků.
Šéf Freebiku Ludvík Jaroš
„Mám to padesát metrů do práce a Karlín mě baví,“ pochvaluje si Jaroš nové bydliště, kam se nastěhoval loni v létě. Nejde o náhodu. Budovu postavila firma podnikatele Charlese Butlera, který vlastní Freebike.
A zatímco Charles Butler kromě svého zámečku Bon Repos často přebývá i v jednom z bytů vedle Jaroše, Freebike sídlí hned o vchod vedle.
Karlínský luxus ale nebýval pro Ludvíka Jaroše samozřejmostí. Naopak, během dětství a dospívání si sáhl na úplné dno. Narodil se v Říčanech u Prahy, ale ve dvou letech se jeho rodiče rozvedli a vztah s maminčiným novým partnerem nebyl ideální.
Když jsme si o Jarošově dětství povídali, popsal jej jako svou Pandořinu skříňku, ke které se nerad vrací, ale od které se odpíchl a použil ji jako odrazový můstek k tomu, aby se o sebe zvládl postarat sám.
Přišlo dokonce období, kdy přežíval prakticky na ulici. Zvládl ale studovat střední hotelovou školu a v tomto oboru rozjížděl před více než deseti lety i svou kariéru.
Začínal brigádami, až se dostal do hotelu Hilton na pražské Florenci, kde dělal v restauraci, na baru a následně byl i součástí týmu, organizujícím velké bankety.
„Gastronomie je tvrdá práce. A konkrétně v hotelích se dostanete na určitou úroveň a pak už to výše nejde, protože vyšší pozice mají rozebrané lidé, kteří jsou v oboru dlouhodobě. Už jako brigádník jsem pozoroval své nadřízené. Nevěděl jsem přesně jak, ale věděl jsem, že to chci dělat jinak,“ vysvětluje.
Proto z Hiltonu odešel a dostal se na pozici manažera někdejšího holešovického Park Hotelu (dnes Mama Shelter). Řešil zde organizaci banketů a dalších akcí, a tak se ani v novém působišti gastronomii nevyhnul.
„Těžká práce mi nevadí, chtěl jsem se ale naučit i něco jiného. Proto jsem po roce začal rozesílat své životopisy na pozice zcela mimo gastro obor,“ vzpomíná Jaroš.
Před šesti lety se mu ozvali z čínské CEFC (dnešní CITIC), kde chtěli využít jeho organizační schopnosti. Osobně se seznámil s Jaroslavem Tvrdíkem a byl po ruce ředitelce kanceláře a dnes člence dozorčí rady CEFC Li Ming.
O té se právě Tvrdík už dříve pro Forbes vyjádřil, že mu otevírala dveře k čínským kontaktům. Jaroš se v CEFC staral i o ty nejvýznamnější čínské delegace a zajištění servisu pro jejich veškeré pohodlí při pobytu v Česku.
„Li Ming ve mně při pohovoru viděla něco víc než jen číšníka a tím mi hrozně pomohla. Otevřela mi dveře do světa byznysu. Když Ming cokoliv potřebovala, vždy se mi ozvala a já to hned řešil,“ říká Jaroš.
„Je to jeden ze třech šéfů nebo kolegů, od kterých jsem si mnoho vzal. Těmi dalšími je Charles a jeho sestra,“ konstatuje.
Nerozlučnou dvojici tvoří s Charlesem Butlerem už čtyři roky. Tehdy si jej v jedné z pražských vináren všimla Butlerova asistentka a za pár dnů už seděl na pohovoru.
Freebike měl v té době za sebou mnohaletý vývoj své platformy pro sdílení kol – a potřeboval někoho, kdo pomůže s expanzí a celkovým nakopnutím byznysu.
Jaroš tak z role šéfa společnosti přihlašuje Freebike do veřejných zakázek a výběrových řízení v různých evropských městech. Následně po výhře v tendru často jedná s radními a společně finišují ideální bikesharingový systém pro dané město.
Na kolech Freebiku dnes jezdí lidé například v Londýně, Dublinu, v Lodži nebo Helsinkách.
„Společně s Charlesem a jeho sestrou Katherine jsme před dvěma roky rozjeli samostatný systém v Londýně,“ dodává Jaroš, který se do Londýna na nějaký čas přestěhoval, aby pomohl v začátcích projektu nastavit ideální fungování této mateřské společnosti.
„Ježdění na kole mě ale vlastně vůbec nezajímá,“ směje se vášnivý mladý boxer, když si povídáme společně s Charlesem Butlerem. „Cože? Ty tomu, co děláme, vážně nevěříš? No to snad není možný!“ popichuje Charles s humorem svého kolegu.
Doslova mě užírá, když něco není hotové.
Ve skutečnosti ví, že zásadní je pracovní nasazení. Jaroš hledá nové možnosti spolupráce a když někde vidí příležitost, zakousne se do toho a nezůstane klidný, dokud projekt nedokončí.
„Když není něco hotové, tak mě to doslova užírá,“ přikyvuje Jaroš, pod jehož vedením se Freebike dostal z červených čísel.
„Loňský obrat byl ke 100 milionům a letos bude tahle magická hranice překročena,“ pousměje se muž, který dle svých slov v posledním covidovém roce osmdesát procent veškerého času kromě spánku věnuje práci.
„Líbí se mi, co řekl Elon Musk: na čtyřicetihodinovém pracovním týdnu nikdy nikdo svět nezměnil,“ cituje aktuálně třetího nejbohatšího člověka světa. A když už si Jaroš najde čas na relax, jde hlavně o sport – konkrétně box, nebo o hraní počítačových her, jako je třeba Unreal Tournament.
„Tou největší hrou je pro mne práce, ke které přistupuji s maximální zodpovědností a tu cítím i za své kolegy,“ dodává muž, který vše kolem sebe nasává jako houba. I to je podle něj důvod, proč se v podstatě z ulice dostal až tam, kde nyní je – ve vedení firmy, která je evropskou jedničkou svého druhu.
„To, čeho jsem dosáhl, je z půlky štěstí a z půlky to, co umím. Už jako dítě jsem naslouchal informacím, které lidi kolem mě říkají. A tak to mám i teď po třicítce,“ říká Ludvík Jaroš, který je dle svých slov do budoucna „otevřen všemu“.
Závěrem nezapomene zmínit svou partnerku, která je mu dobrou rádkyní a oporou. „Díky jejímu názoru nedělám zbytečná unáhlená rozhodnutí. Je to právě ona, kdo dodává mému současnému životu jakousi stabilitu,“ uvědomuje si.
Restaurace jsou sice stále oficiálně zavřené, ale hrozny lidí postávajících u výdejních okýnek i obsypaná posezení u cyklostezek dávají tušit, že Češi už se znovuotevření gastropodniků nemohou dočkat. Kdy k tomu dojde, zatím není jasné. Podle odhadů expertů by ale zahrádky mohly první hosty přivítat kolem poloviny května a vnitřní prostory restaurací zhruba o měsíc později.
„Zahrádky by mohly otevřít při počtu pětasedmdesáti nových případů na sto tisíc obyvatel za sedm dní. Při současném trendu by se toho v některých krajích dalo dosáhnout do půli května, otázka ale je, jestli je v tomto případě udržitelný regionální přístup,“ říká epidemiolog a člen Mezioborové skupiny pro epidemické situace při ministerstvu zdravotnictví Petr Smejkal.
Podmínky pro pobyt na zahrádkách by podle něj mohly vypadat následovně: u stolu maximálně šest osob, mezi stoly dvoumetrové rozestupy, zavírací doba ve 22 hodin a mimo sezení u stolu pohyb po restauraci s respirátorem.
Alternativou ke zmíněným podmínkám by mohl být vstup pouze pro hosty, kteří prokážou, že jsou očkovaní, prošli testováním s negativním výsledkem nebo mají protilátky na prodělanou nemoc covid-19. S tím by mohla pomoci aplikace Bezpečná provozovna, kterou připravuje Hospodářská komora a která by tyto informace měla přehledně shromažďovat.
„Se zástupci státu máme dohodnuté propojení jejich Covid pasu a naší aplikace, která bude hotová na začátku května. Po pilotním testování by mohla být v ostrém provozu během léta,“ uvádí viceprezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček.
Punčochář: První vlaštovka jaro nedělá
Podle odhadů Asociace hotelů a restaurací má venkovní prostory více než polovina podniků v Česku. Patří mezi ně například restaurace U Matěje šéfkuchaře Jana Punčocháře, která oplývá zahrádkou s kapacitou více než sto lidí.
„I když otevřou jen venkovní prostory restaurací, je to pro nás velká pomoc. Zároveň ale jde pořád jen o první vlaštovku. A jak známo první vlaštovka jaro nedělá,“ říká Punčochář.
Pandemie podle něj rozvoj zahrádek ještě podpořila, byť spíše mimo velká města. „Restaurace v malých městech a vesnicích, které venkovní prostory dosud neměly a tu možnost mají, určitě jdou touhle cestou. Ale v Praze zahrádky už moc nenafouknete.“
S tím souhlasí i Michal Svoboda, ředitel sítě restaurací Lokál ze skupiny Ambiente. „Zahrádku má pět z našich osmi Lokálů. Většina jich má šest stolů, což v případě, že budou platit rozestupy a omezený počet hostů u stolů znamená, že tam posadíme pouze deset až dvacet hostů. A pokud některá z našich restaurací zahrádku nemá, tak jen proto, že ji zkrátka není kam postavit,“ popisuje Svoboda.
Takhle nějak teď vypadají zahrádky v USA.| Foto Getty
A dodává: „Budeme rádi, když budeme moct otevřít alespoň zahrádky – naši hospodští i hosté se už těší. Gastronomii jako celek to ale nastartovat nemůže. V Česku velká část restaurací žádné venkovní prostory nemá, případně jen pár stolů. Stále také nevíme, jaká budou na zahrádkách omezení a kdy konkrétně je budeme moct otevřít.“
Vlachynský plánuje 11 venkovních projektů
Jan Vlachynský, který se svým týmem Lidi z baru provozuje celou řadu koktejlových podniků v Brně, už raději ani zprávy o rozvolňování nesleduje. „Tolikrát jsem sázel na nějakou informaci o otevírání, na které nakonec nedošlo, že dokud to nebudu mít stoprocentně potvrzené, tak to ignoruji.“
Na otevření zahrádek se ale skutečně těší. Jeho podnik Bar, který neexistuje má totiž velké venkovní prostory s téměř osmdesáti místy. V létě se tím kapacita baru v podstatě zdvojnásobuje. A Vlachynský věří, že by se tak zprovozněním zahrádky mohl dostat až na polovinu běžných tržeb.
I díky venkovním prostorám bývá pro tento bar nejlepší měsíc srpen. Malou zahrádku má i sesterský Whiskey bar, který neexistuje. Naopak podnik Super Panda Circus žádnými venkovními prostorami nedisponuje a v letních měsících obvykle zažívá nejslabší sezonu.
„Na léto se snažíme naše zahrádky ještě vytunit. Vedle toho připravujeme celkem jedenáct venkovních projektů. Na to pro letošek sázíme všechny naše karty,“ říká Vlachynský. S Lidmi z baru chystá například stánek s burgery a pivem u cyklostezky na jihu Brna, venkovní koktejlový bar na Kraví hoře nebo občerstvení na koupališti Riviéra.
Naopak s venkovním barem Na Brno Dobrý, který poslední roky fungoval na náměstí Svobody, se Vlachynský a jeho tým museli rozloučit. Loni to byl jeden z projektů, který je finančně zachraňoval, letos jim ale město neprodloužilo smlouvu.
Zahrádky přibyly v Brně i Praze
Městská část Brno-střed přitom loni povolila na čtyři stovky restauračních zahrádek, což je největší počet za několik posledních let. Dříve to bývalo kolem 330 až 350. Jejich provozovatelům také od března do prosince prominula poplatky za užívání veřejného prostranství v celkové výši 5,3 milionu korun.
Úlevy nakonec protáhla až do konce letošního dubna a nyní jedná o dalším prodloužení. „Chceme kavárníkům a restauratérům usnadnit návrat k provozu. Zahrádky si mohou bez obav postavit i dříve, než epidemická opatření povolí jejich otevření, aby byli připravení kdykoliv přivítat první hosty a nepočítali, co za každý zavřený den navíc zaplatí,“ uvádí mluvčí městské části Kateřina Dobešová.
K podobnému kroku se uchýlila i Ostrava, která poplatky prominula v období od července do prosince. A některé městské obvody jej odpouštěly i v loňských a letošních jarních měsících. Úlevy zavedla loni v dubnu také Praha, která s nimi v tuto chvíli počítá až do konce května. Podobně jako v Brně to i v hlavním městě vedlo ke zvýšení počtu restauračních zahrádek, a to ze 700 na 750.
Podle Hospodářské komory Prahy 1 to ale znevýhodňuje restaurace, které venkovní prostory nemají. V centru Prahy jsou to tři čtvrtiny provozoven. Pro jejich majitele proto komora žádá odpovídající kompenzace.
„Stávající podpora je nesymetrická. Restaurace se zahrádkami mohou otevřít dříve a ještě k tomu nemusejí platit nájem. Úlevy jsou rozumný krok, ale aby to bylo spravedlivé, měli by adekvátní náhradu dostávat i ostatní,“ domnívá se místopředseda Hospodářské komory Praha 1 Filip Dvořák.
Otevření zahrádek vyhlížejí i pivovary
Mezi podnikatele, kteří se musejí obejít bez zahrádek u většiny svých podniků, patří i šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. Má jen pár stolků u své restaurace Divinis. „Nijak znevýhodněný si tím nepřipadám. Těm, kteří mají zahrádky, jejich dřívější otvírání přeji. Zaplať pán Bůh, že může fungovat alespoň něco,“ říká Pohlreich.
Foto Divinis
Otevření zahrádek netrpělivě vyhlížejí nejen restauratéři, ale také jejich dodavatelé. „Je to krok, který bude mít zásadní pozitivní dopad i na pivovarnictví. Proto se na to snažíme v předstihu hospodské připravovat a dodávat jim vybavení, ať už se jedná o markýzy, slunečníky, stoly či židle. Stejně jako v minulosti půjde letos o investice v řádech desítek milionů korun,“ popisuje obchodní ředitel Plzeňského Prazdroje Tomáš Mráz.
To, že během pandemie předzahrádek přibylo, vnímá jako pozitivní i vedoucí Centra architektury a městského plánování (CAMP) Štěpán Bärtl. „Jsou určitě přínosem veřejnému prostoru, protože aktivují život v ulicích a zvyšují jeho atraktivitu. Důležité je ale jejich propojení s okolím tak, aby se k němu neotáčely zády. Naopak výstavba plotů, skleněných clon a jiných bariér veřejnému prostoru moc nepřidá.“
Pohlreich: Čekají nás ještě těžké časy
Byť je konečně na obzoru znovuotevírání vnějších a následně i vnitřních prostor restaurací, podle odhadů Asociace hotelů a restaurací se ho třetina gastronomických podniků nedožije.
„Hodně využívaný a důležitý byl program Antivirus, který alespoň pomohl brzdit dramatické zvyšování nezaměstnanosti a některé zaměstnance udržet,“ říká prezident asociace Václav Stárek.
Zároveň ale dodává: „V jarním období nebyl schválen prakticky žádný program přímé pomoci s výjimkou částečné sanace nájemného. Tyto programy vznikaly až od podzimu loňského roku, pro mnohé drobné podnikatele jsou však stále nedostupné a je v nich poměrně hodně bariér.“
Restauratéři sice mohou žádat v rámci plošného kompenzačního programu o úhradu nepokrytých nákladů ve výši šedesáti procent za první letošní čtvrtletí, i tak ale podle ankety Hospodářské komory podpůrné programy u více než třetiny podnikatelů pokryjí maximálně čtyřicet procent celkových nákladů spojených s uzavřením provozu. Banky navíc nejsou ochotné poskytovat v tomto segmentu úvěry.
O budoucnost gastropodniků se obává i Zdeněk Pohlreich. „Sice se otevřou restaurace, ale podpora skončí a budeme se pohybovat na totálně zdecimovaném trhu. Českou gastronomii čekají v druhé půlce roku ještě hodně náročné časy. Ale nezbývá nám než tomu čelit a ukormidlovat to.“
Brněnská společnosti Fortes interactive patří mezi evropskou špičku ve výrobě dotykových panelů. Spolupracovala na projektech pro firmy, jako je T-Mobile, Bonatrans, Čepro či Alza. A teď plánuje uvést na trh svůj nový vynález – samočisticí folii Lotus Foil na dotykové obrazovky, která brání přenosu bakterií a virů.
A možná jste na ni už narazili. V současnosti totiž folii Lotus Foil testují na vybraných objednávkových terminálech v KFC, na samoobslužných pokladnách v Albertu ve Zlíně a chystá se další testování v reálných podmínkách. Folie se nalepí přímo na dotykovou obrazovku a aktivuje se denním nebo umělým osvětlením.
„Po ozáření začne produkovat aktivní formy kyslíku, které narušují bílkovinné obaly mikroorganismů, jako jsou bakterie, viry, plísně a kvasinky, ulpělých v mastnotě, a tím znemožňují jejich množení,“ vysvětluje jeden ze zakladatelů společnosti Fortes interactive Libor Vošický.
Firma folii vyvíjí ve spolupráci s odborníky z Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně a z Centra polymerních systémů při Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Na projektu se podílí také společnost Synpo, která se zabývá výzkumem a výrobou speciálních lepidel.
Nápad se zrodil už před delší dobou, ale teprve pandemie koronaviru přiměla firmu k jeho uvedení do praxe. „Pár let zpátky jsme byli na jednom veletrhu, kde jsme představovali dotykový stůl pro retail. Všimli jsme si, že někteří lidé se ho nechtěli dotknout, protože jim to přišlo nehygienické. Začali jsme tak přemýšlet, co by se dalo na dotykovou obrazovku nalepit nebo nastříkat, aby zůstala čistá,“ líčí Vošický.
Ve víru dalšího vývoje firmy ale myšlenka zapadla. A znovu se ocitla na stole až loni v dubnu. S první vlnou pandemie se zastavil celý svět včetně toho byznysového. Společnost tak přemýšlela, jak se s tím popasovat. V tu chvíli přišel čas podívat se do šuplíku a z toho vypadl právě projekt na samočisticí povrch, který by mohl pomoci předcházet šíření koronaviru.
„Podle Státního zdravotního ústavu se rukama šíří až osmdesát procent všech infekcí. I další výzkumy ukazují, že třeba na letištních check-in displejích je až 1500krát více bakterií a virů než na záchodovém prkénku na tom samém letišti,“ upozorňuje Vošický.
Dotykové panely během pandemie přibývají
V souvislosti s pandemií navíc dotykových panelů neustále přibývá. Firmy zavádějí samoobslužné pokladny i nejrůznější objednávkové a výdejní terminály ve snaze snížit styk obsluhy se zákazníky. A právě v tom vidí Fortes interactive obrovskou příležitost.
„Loni se začaly objevovat na trhu nejrůznější samočisticí folie třeba do MHD. Většinou ale nejsou dostatečně průhledné a obsahují kovy. Kvůli tomu se nedají použít dohromady s dotykovým displejem. Nám se ale tenhle problém podařilo rozlousknout,“ říká Vošický, podle kterého by se folie mohla začít prodávat zhruba v druhé polovině letošního roku.
Společnost Fortes interactive se řadí mezi tři největší výrobce dotykových panelů v Evropě. Těch přitom není mnoho, protože většina produkce se vyrábí v Asii. Svou pozici na evropském trhu si postupně vydobyla od roku 2013, kdy Libor Vošický začal podnikat s kamarádem Martinem Kubů.
„Seznámili
jsme se během studia na Masarykově univerzitě. Oba jsme chtěli
podnikat. A jeden kamarád nám dohodil jako byznys distribuci
dotykových panelů od zahraničního dodavatele. Nás ale časem
začalo lákat přijít s nějakou vlastní technologií, a tak jsme
se sami pustili do vývoje,“ vypráví Martin Kubů.
Postupně se jim podařilo dostat své produkty k velkým hráčům na trhu. A realizovat nejrůznější projekty v oblasti dotykových technologií. Mezi ty nejzajímavější patří The Egg – velký tablet zabudovaný do elegantního stolku ze 120letého dřeva. Ten ve svém showroomu využila mimo jiné společnost Alza, která na něm demonstrovala ovládání chytré domácnosti.
Interaktivní prodejny i digitální nástěnky
Ve spolupráci se společností T-Mobile zase firma vytvořila koncept interaktivní prodejny s dotykovou výlohou. „Chtěli jsme dát zákazníkům nástroj, který by jim umožnil zjistit si víc informaci nebo si zahrát nějakou hru, než na ně přijde řada. Za sebou máme pilotní projekt na Smíchově a připravujeme i další pobočky,“ říká Vošický.
Zajímavé řešení vymýšlela brněnská firma i pro prodejny Datart, pro které vyvinula interaktivní katalog ve formě obřího dotykového panelu. Zákazníci si na něm mohou prohlédnout vestavěné spotřebiče ve skutečné velikosti a snáze si tak představit, jak by vypadaly v jejich domácnosti.
Mimo retail zpracovávala firma také digitální nástěnky pro školy, na kterou může ředitel na dálku vyvěsit jídelníčky či rozvrhy. Nebo třeba digitální úřední desky, kde úřady umisťují povinně zveřejňované dokumenty. Zároveň firmě roste počet projektů v rámci digitalizace Průmyslu 4.0, kde se dotykové panely používají k takzvané bezpapírové výrobě.
„Za začátku jsme dělali všechny projekty sami od A až do Z. Neuměli jsme říct zákazníkovi ne a pracovali jsme na obrovském množství věcí. Ale brzy jsme přišli na to, že je to kontraproduktivní a měli bychom se zaměřit pouze na jednu věc a tu dělat pořádně. Vybrali jsme si proto samotná dotyková skla a veškeré ostatní věci dnes řešíme přes naše partnery,“ líčí Kubů.
Tohle rozhodnutí bylo pro budoucnost firmy zlomové a v roce 2017 prošla kompletní reorganizací. „Vyházeli jsme z portfolia přebytečné věci. Najednou se nám vyčistila hlava. Začali jsme si vyvíjet vlastní senzory a řídicí jednotky. A vylepšovali náš produkt tak dlouho, než jsme začali porážet naše hlavní konkurenty z Británie a Portugalska. Od jednoho z nich k nám dokonce přešel největší výrobce venkovních kiosků v Evropě,“ říká Kubů.
Nejvíc táhnou produkty na zakázku
V Česku už firma řeší téměř každý projekt s dotykovými panely pro retail. A v zahraničí má zákazníky od Evropy přes Blízký východ až po Asii. Těsně před vypuknutím pandemie v Evropě se zúčastnila i největšího veletrhu audiovizuálních technologií ISE v Amsterodamu.
„Spousta firem jako Samsung nebo LG kvůli covidu-19 svoji účast odřekla. My jsme do toho ale šli, protože jsme do účasti investovali přes půl milionu korun. A teď konečně sklízíme ovoce a začínají se nám ozývat zákazníci ve velkém,“ popisuje Vošický.
Fortes interactive se soustředí hlavně na produkty na zakázku od přizpůsobení rozměrů až po design skla, potisk a obrandování. „Naše výhoda oproti západní konkurenci je jednak lepší cena a jednak právě flexibilita. Věříme přitom, že jak naše nová dotyková technologie, která zlevní a zefektivní výrobu, tak samočisticí folie nám pomohou dostat se na další trhy,“ říká Vošický.
Rád by se víc prosadil v Německu, Velké Británii, Spojených státech a také Indii. Během tří let chce zvýšit obrat z loňských deseti milionů na pětadvacet milionů korun. Do budoucna plánuje také co nejvíce výroby přesunout do Česka a udělat ji co nejekologičtější. Už nyní pracuje na projektu, který firmě umožní vyrábět dotykové senzory s minimem chemie a bez přebytečného odpadu.
Česká energetická skupina Energo-Pro, která patří podle žebříčku Forbesu dvacátému nejbohatšímu Čechovi Jaromíru Tesařovi, dokončila výstavbu vodní elektrárny Alpaslan-2 v Turecku, zahájenou v roce 2018.
V provozu jsou už všechny čtyři Francisovy turbíny s celkovým výkonem 280 megawattů. Alpaslan-2 je největší vodní elektrárnou v portfoliu skupiny a zároveň největší česká investice do vodní energetiky od roku 1989.
Firma do elektrárny investovala 600 milionů dolarů převážně z vlastních zdrojů. V závěrečné fázi využila financování od MUFG Securities EMEA (londýnské pobočky japonské Mitsubishi UFJ Financial Group) a České exportní banky v celkové výši 175 milionů dolarů.
„Jde o jedinečný úspěch českého investora v zahraničí, navíc v oblasti zelené energie. Tento projekt je unikátní i modelem financování, kdy byla vůbec poprvé lídrem uznávaná mezinárodní banka,“ říká Jan Procházka, generální ředitel Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP), která projekt pojistila.
Protože Energo-Pro stihla první turbínu elektrárny připojit do sítě loni v říjnu, splnila podmínky, aby získala garantovaný dolarový tarif, který platí od začátku letošního ledna na prvních deset let provozu.
Aby společnost vyráběla energii co nejeefektivněji, instalovala zde dvě turbíny o výkonu 110 MW a dvě třicetimegawattové. Plně tak využije podle ředitele pro strategii a rozvoj Jakuba Fajfra potenciál přehrady i minimální ekologický průtok.
Elektrárna se pyšní jednou technologickou zajímavostí: oběžná kola turbín o průměru 3800 a 1960 milimetrů jsou vyrobena jako jeden velký odlitek – monoblok. V Turecku jsou tak největšími koly tohoto typu a výroby.
Při plném provozu by měla elektrárna ročně vyrobit 850 gigawatthodin, pro letošní rok počítá Energo-Pro s výrobou přes 650 gigawatthodin. Momentálně vyrábí Alpaslan-2 po spuštění všech čtyř jednotek přibližně tři gigawatthodiny denně.
Energo-Pro loni vydělalo 108 milionů eur, v přepočtu 2,8 miliardy korun. Je to zhruba o pětinu méně než loni, tržby poklesly o osm procent na necelých 20 miliard korun.
Hlavním důvodem nižšího provozního zisku jsou hydrologické podmínky v Gruzii, kvůli kterým firma vyrobila méně elektřiny. Vzhledem k tomu, že je Energo-Pro v Gruzii zároveň i dodavatelem elektřiny, muselo zbývající energetické potřeby vykrývat draze nakupovanou elektřinou z trhu.
Vliv měla i pandemie koronaviru, která snížila poptávku po elektřině především v období lockdownu, kdy nefungovaly ani fabriky a zvýšená spotřeba domácností tento pokles nenahradila.
Letošní hospodářské výsledky mají být lepší, a to hlavně díky liberalizaci energetického trhu v Gruzii.
“Už víme, že naše tamní distribuce bude mít výhodnější tarify než doposud. A stejný dopad má liberalizace i na naši gruzinskou elektrárnu Šaori, která díky deregulaci prodává za vyšší, tržní cenu,“ uvádí mluvčí Energo-Pro Hana Hikelová.
„Ještě optimističtější jsme v dlouhodobějším výhledu, kdy se v hospodářských výsledcích začnou projevovat výnosy loni zprovozněných tureckých vodních elektráren Alpaslan II a Karakurt,” dodává. V letošním roce tak společnost očekává navýšení EBITDA v rozpětí 130 až 145 milionů eur.
V současné době provozuje společnost třicet osm vodních elektráren ve čtyřech zemích světa – Gruzie, Bulharsko, Turecko, Česká republika – a s celkovým instalovaným výkonem 1133 megawattů.
Kolem následného příběhu z těžkého strojírenství je třeba našlapovat zlehka. Ve hře je příliš mnoho. Konkrétně 400 milionů korun, třetina ročního obratu firmy Kovosvit MAS. V Sezimově Ústí, kde společnost na výrobu obráběcích strojů sídlí, nyní kvůli napjatým vztahům s Ruskem panují obavy, zda o tuhle sumu nakonec nepřijdou.
Zakázka v hodnotě 400 milionů korun, které měla směřovat právě do Ruska, je přitom v podstatě připravena k plnění. Export ale nemůže proběhnout bez speciální licence, její udělení je klíčové. A teď možná i nejisté.
„Doufáme, že licenční proces nebudou nikterak ovlivňovat
emoce, tuhle možnost ale v dnešní době bohužel úplně zavrhnout
nemůžeme,“ připouští Daniel Kurucz, předseda představenstva
Kovosvitu.
Způsobí exploze ve Vrběticích, ze které jsou podezřelí ruští agenti, i „výbuch“ byznysu v Sezimově Ústí? Licenci k importu uděluje ruská strana, odtud podle všeho potíže nehrozí. Potíže naopak nejdou zcela vyloučit od českého ministerstva průmyslu ve smyslu licence nutné k vývozu – tato licence navíc podléhá i vyjádření ministerstva zahraničí a Státního ústavu pro jadernou bezpečnost.
„Z ústavu pro jadernou bezpečnost nepředpokládáme
výraznější komplikace, protože naše stroje nejsou hmotnostně
tak objemné, aby zvládly vyrobit jaderný reaktor. Ministerstvo
zahraničí ale zkoumá i koncového uživatele v Rusku a právě tam
může hrát emocionální náhled roli,“ míní Kurucz.
Stroje pracující s přesností na setinu milimetru chtějí podle nejvyššího manažera Kovosvitu Rusové k výrobě obrobků pro automobilový průmysl, jenže na dálku nejde přesně určit, zda nemohou sloužit třeba tomu vojenskému. Zjednodušeně řečeno, obráběcí stroj může vyrobit stejně dobře součástku do traktoru jako do tanku.
„Pořád pochopitelně věříme, že licenční řízení
proběhne bez zádrhelů, ale zároveň poněkud napjatě čekáme,
zda se zkomplikování česko-ruských vztahů na udělení licence
přece jen neprojeví,“ přiznává Daniel Kurucz.
Licenční proces teoreticky nemusí být jednoduchý ani kvůli okolnostem a celkovému kontextu, do něhož je nedávná minulost a přítomnost Kovosvitu zasazena. Kovosvit je totiž relativně čerstvě v rukou ruských investorů. Jako by měla fabrika specifický dar na špatné načasování, jako by k tomu byla svým způsobem předurčena už svým vznikem v temném roce 1939.
K založení došlo ve Zlíně, během pár let se ale Kovosvit kompletně přesunul na jih Čech, kde je doposud. Možná už ale nemusel být: společnost spadající ještě nedávno do holdingu Czechoslovak Group (CSG) miliardáře Michala Strnada, podle Forbesu 26. nejbohatšího Čecha, nebyla v dobré kondici, což mohlo ohrozit její samotnou existenci.
CSG, pohybující se mimo jiné i ve zbrojařství, proto najala Kurucze, někdejšího šéfa Českých drah a průmyslového světoběžníka, jenž v letech 2018 až 2019 coby krizový manažer odvrátil hrozbu konkursu na zadlužené Vítkovice Heavy Machinery. V případě Vítkovic pracoval Kurucz pro Jaroslava Strnada, otce Michala, a poté dostal od CSG další jasný úkol: postavit na nohy Kovosvit a najít pro něj kupce.
Okolo jihočeské společnosti se točili zájemci z Německa,
Turecka a Polska, nicméně nejvýhodnější nabídka – obsahující
na rozdíl od konkurence garanci zachování výroby i
technologického centra v Sezimově Ústí – přilétla od investiční
skupiny z Ruska.
Tato skupina nabídla i nejvyšší cenu, takže loni v srpnu Kovosvit skutečně získala a jejím prostřednictvím se firma vzápětí dostala k zakázce pro ruský trh za zmiňovaných 400 milionů. Kurucz následně obdržel nabídku, aby v čele společnosti pokračoval v roli předsedy představenstva.
Ruská objednávka zněla na devětašedesát obráběcích strojů různých velikostí a funkcí. Jejich poměrně složitá výroba trvala půl roku a prvních zhruba patnáct strojů bude do tří až čtyř týdnů připraveno pro transport na Východ. Rovnice je ovšem striktní a nesmlouvavá: žádná licence = žádný transport.
Standardní doba, v níž je žádost o licenci posuzována, je
počítána v jednotkách týdnů, takže by plus mínus
korespondovala s přípravou strojů k přepravě. Jenže do obchodu
se vložila nečekaná jména: agenti Petrov a Boširov mající
údajně na svědomí katastrofu vrbětického skladu s municí…
Kdyby skutečně export do Ruska padl, tvrdou ránu by ještě zhoršil fakt, že sehnat odbyt jinde by bylo nesmírně těžké. Extrémně to znesnadňuje už skutečnost, že v souvislosti se softwarem obráběcích strojů se ruské normy liší od těch evropských.
„Podobné požadavky na software jako v Rusku jde najít ještě
v Indii, čímž je seznam zemí prakticky vyčerpán,“ říká
Daniel Kurucz. „Samozřejmě jsme také k výrobě strojů museli
nakoupit komponenty, které jsou v ceně čtyřiceti až padesáti
procent hotového výrobku.“
Nervozita z náhle nejisté transakce dolehla nejen na areál v
Sezimově Ústí, ale i do rezidence v Dubaji. Tam žije současný
stoprocentní vlastník fondu, do jehož portfolia Kovosvit patří.
Ruská podnikatelka Taťjana Kuranová už podle Kurucze vznesla
dotaz, jak se vyhrocená situace mezi Českem a její vlastí dotkne
jejího byznysu.
„Ujistili jsme ji, že zcela určitě nepřijde ani o jednu
akcii, že se – když to přeženu – žádné znárodnění
nechystá. Na druhou stranu jsou její obavy o osud zakázky
pochopitelné. V průběhu května se pravděpodobně v této věci
osobně potkáme v Dubaji, to už třeba bude o licenčním řízení
jasněji,“ tvrdí Kurucz.
Na vyjasnění čeká i přes pět set zaměstnanců Kovosvitu. Sotva se firma, která jim dává práci, vymanila z existenčních problémů, už ji sužují jiné. A pakliže Daniel Kurucz upozorňuje, že na fabrice je závislý odbyt menších subjektů v okolí, které živí další stovky lidí, je zjevné, že budoucnost Kovosvitu zásadně promlouvá i do budoucnosti celého regionu.
Výkonný šéf strojírenské společnosti zakončuje: „Na
udílení licencí bylo zatím vždy nahlíženo jako na podporu
českého byznysu a o jejím udělení vždy rozhodovaly ryze
objektivní faktory. Snad tohle status quo aktuální události
nezmění…“
Americká softwarová společnost Microsoft ve třetím finančním čtvrtletí, které skončilo 31. března, zvýšila zisk meziročně o 44 procent na 15,46 miliardy dolarů (331 miliard Kč). Firma podle agentury DPA nadále těžila z růstu v oblasti cloudových služeb. Její hospodářské výsledky podpořila rovněž zvýšená poptávka po osobních počítačích a popularita videoher v době koronavirové krize.
Celkové tržby společnosti se zároveň zvýšily o 19 procent na 41,7 miliardy dolarů. Mírně tak překonaly očekávání analytiků, kteří je podle firmy FactSet odhadovali na 41 miliard.
Tržby cloudových služeb stouply o 23 procent na více než 15 miliard dolarů. Tržby divize, která zahrnuje operační systém Windows a herní konzole Xbox, se zvýšily o 19 procent na 13 miliard dolarů.
Je to sotva měsíc, co podnikatel Michal Mička podal na své firmy C2H Retail Holding a C2H Financial, skrze které ovládal české oděvní značky Pietro Filipi a Kara, návrh na prohlášení konkurzu. Teď podobný osud čeká i jeho samotného.
Insolvenční návrh spolu s návrhem na oddlužení, o kterých spekuloval už začátkem měsíce, podle zjištění serveru E15 na sebe podal až ke konci dubna. Své osobní dluhy přitom vyčíslil na nejméně 120 milionů korun. Další potenciální závazky na něj pak mohou dopadnout z titulu ručitele za dluhy společností z jeho skupiny C2H.
Největším Mičkovým věřitelem je podle návrhu pražský realitní podnikatel Martin Hes, který si na podnikateli nárokuje 117 milionů korun. Hes na počátku letošního roku vstoupil do realitního projektu Rezidence U Hvězdy, na němž se Mička do té doby podílel, ale posléze z něho musel kvůli situaci ve skupině C2H vystoupit.
Pohledávky si na Mičkovi a jeho firmách nárokují také majitel českobudějovické firmy Koh-i-noor Hardtmuth Vlastislav Bříza nebo majitel skupiny Livesport Martin Hájek.
Rockaway Blockchain Fund zaměřující se na investice do blockchainu a digitálních aktiv od svého vzniku loni v červnu dokázal vybrat už přes polovinu cílové částky 100 milionů dolarů, a to převážně od investorů z Česka, Švýcarska, Velké Británie a USA. Fond zatím nainvestoval do celkem 28 blockchainových startupů a VC fondů, které se zaměřují na investice do decentralizovaných financí (DeFi).
Nově v rámci něho vzniká otevřený podílový fond, který umožní investovat do světa finančních služeb budoucnosti ještě většímu okruhu investorů a to do digitálních aktiv už od jednoho milionu korun. Od dubna je navíc možné do fondu nově investovat i prostřednictvím J&T Banky.
„V poslední době se jasně potvrzuje, že blockchain, kryptoměny a obecně digitální aktiva mají fundament ať už jako nové investiční aktivum, a nebo jako technologie, která digitalizuje finanční služby, a tím je dělá globálně přístupnější, levnější a rychlejší. Jasně se to ukazuje na výkonnosti našeho portfolia i zájmu investorů o něj,” říká Viktor Fischer, zakladatel a managing partner týmu Rockaway Blockchain Fund.
Z portfolia fondu dnes vyčnívá několik akvizic v čele s pěti jednorožci, tedy společnostmi s valuací přes jednu miliardu dolarů, díky kterým na konci března celé portfolio vykazovalo zhodnocení přes 800 procent.
Patří mezi ně například projekt 1inch, který agreguje decentralizované burzy pod jednu střechu a umožňuje uživatelům získat nejlepší cenu ze všech těchto burz, Opium umožňující decentralizovanou obdobu tradičního obchodu s finančními deriváty, nebo blockchainový operační systém Solana.
„Přibližně třetina blockchainových projektů pochází z Evropy, přitom v Evropě chybí velký institucionální investor. S Rockaway Blockchain Fund máme dlouholeté vztahy, vyměňujeme si dealy, analýzy a já už teď můžu říct, že je to lídr mezi VC firmami,” říká zakladatel TechCrunch a jeden z prvních investorů fondu Michael Arrington.
„Digitální technologie a rozrůstající se online svět vytváří mnoho nových trendů, které s sebou přináší také zajímavé investiční a obchodní příležitosti. Rádi proto umožníme našim klientům do takových příležitostí investovat,“ říká Alena Tkáčová, obchodní a provozní ředitelka J&T Banky, která od dubna umožňuje investovat do fondu i svým klientům.
Výrobce nápojů Mattoni a internetový obchod Košík.cz už od ledna 2020 v pilotním projektu testují zálohování PET lahví. A nápojové obaly, které zákazníci vracejí, přetvářejí opět v nové lahve. Teď získali certifikaci GCC Closed Loop Product, která dokládá, že se českým firmám podařilo uzavřít materiálovou smyčku.
Záloha se vztahuje na speciální edici lahví vyrobených z osmdesátiprocentního recyklátu. Po použití je kurýr vyzvedne a tříkorunová záloha se připíše zákazníkům v podobě kreditů na další nákup. Vrácené lahve se následně zrecyklují do nových obalů, opět s obsahem osmdesáti procent recyklátu.
Že systém skutečně funguje, potvrdila nezávislá certifikační společnost GreenCircle Certified. „Cirkulární ekonomika bude zásadní pro budoucnost celého světa. A společnost Mattoni k tomu významně přispívá a nastavuje nový standard, jak pracovat s materiály ve světě,“ říká spoluzakladatel certifikační společnosti Tad Radzinski.
Podle generálního ředitele společnosti Mattoni 1873 Allesandra Pasqualeho jde o důležitý krok ve snaze o udržitelnost. „Jsme pyšní, že jsme vyrobili první certifikovanou cirkulární PET lahev na českém a snad i evropském trhu. Dokazuje, že recyklace z lahve do lahve funguje a že tento cirkulární systém je srovnatelný se znovuplnitelnými lahvemi.“
Zákazníci na zálohované lahve slyší
Zálohované lahve si přitom oblíbili i zákazníci. Více než polovina lidí nakupujících na Košíku jim dala při výběru přednost před běžnými lahvi. A zároveň se více než každá druhá lahev vrátila kurýrovi. Stálí zákazníci pak lahve vracejí o polovinu více.
„Před příchodem pandemie byla tato čísla ještě vyšší. V té době se prodalo 78 procent lahví zálohovaných. Určitou dobu jsme ale z hygienických důvodů nebyli schopni vybírat obaly od zákazníků. Mám ale radost, že i přes tyto komplikace překonaly zálohované lahve v prodejích ty běžné,“ uvádí generální ředitel společnosti Košík.cz Tomáš Jeřábek.
V pilotním projektu se zatím prodaly desítky tisíc kusů těchto lahví. Podle obou společností přitom úspěch pilotu ukazuje, že zálohování může být plošné. A jeho výsledky by chtěly replikovat na celý český trh. Zálohy navíc plánují zavést nejen na PET lahve, ale i na plechovky.
Česko by se podle nich mohlo inspirovat deseti evropskými zeměmi, které už tento systém využívají. Dalších jedenáct ho už navíc připravuje, včetně sousedního Slovenska. Čeští zákonodárci se tomu však zatím brání s tím, že dosavadní systém recyklace ve formě sběru do žlutých kontejnerů recyklace je dostačující.
Podle Pasqualeho ale ve stávajícím systému dochází často pouze k takzvané downcyklaci, kdy se z původního materiálu stává nový nižší kvality, který již nemůže být recyklovaný dál. „PET lahve se většinou promění do vláken pro výrobu textilu, který už dál zrecyklovat nelze. Velká část navíc stále končí ve spalovnách nebo na skládkách,“ upozorňuje.
Kritici zálohového systému včetně ministerstva životního prostředí naproti tomu argumentují tím, že by se zbortil stávající sběr plastů. Tím, jak by ze žlutých kontejnerů vypadly cenné PET materiály, by se snížila i motivace k recyklaci dalších, méně hodnotných materiálů.
„Abychom vzácný plast nevyužívali na jeho maximum jen proto, že pomáhá třídit špatný plast, nepovažuji za správné. Navíc zkušenosti ze světa včetně Německa ukazují, že v zemích, kde byl zálohový systém zaveden, to naopak třídění plastu zlepšilo,“ reaguje Pasquale.
Zálohování může snížit emise o třetinu
Podle studií, které si společnost Mattoni dělala před rokem, by zálohování mělo oproti stávajícímu systému snížit množství vyprodukovaných emisí zhruba o třicet procent. A pokud by se technologie ještě vylepšila, mohlo by to být i více.
„Skleněná lahev se může v průměru zrecyklovat zhruba desetkrát, než ztratí své vlastnosti potřebné pro další využití. Plastové lahve by mohly sklo dokonce předčít. Záleží jen na tom, jaké procento se jich vybere a zároveň jak se s rozvojem technologií podaří eliminovat ztráty při recyklaci,“ říká Tomáš Jeřábek.
Současný projekt podle něj zapadá do dlouhodobé strategie jeho
společnosti. Firma přešla na zelenou energii, využívá auta na
CNG a snaží se omezit plýtvání potravinami. Na ekologii staví i
nové prostory, kam se brzy stěhuje.
„Chceme tam otestovat náš projekt Zodpovědná domácnost. Hodláme si sami na sobě vyzkoušet, jak je možné přistupovat k ekologii a udržitelnosti a naše poznatky přenášet na naše zákazníky. Pokud chceme ukázat, že změna je možná, tak musíme jít sami příkladem,“ uzavírá Jeřábek
Zhruba čtvrt miliardy korun za třicet let budování firmy. To je výsledek práce Martina Pajera, spoluzakladatele společnosti Cebia. Firmu, ve které měl majoritní podíl, se svými společníky sice nedávno prodal českému technologickému holdingu EAG, ale svoji šéfovskou židli zatím neopustil.
Je to jednoduché. Na největším on-line marketu s ojetými auty v Česku si vyberete jedno, nebo klidně pět takových, která se vám líbí. A když je u nich uvedené identifikační číslo (VIN) stačí na něj jen kliknout a jste na stránkách Cebie.
A pak už jen zjišťujete, co všechno si o daném autě můžete za zhruba pětistovku ověřit z dostupných databází, typicky ze stanic technické kontroly a servisů jak v Česku, tak i v zahraničí. Jen namátkou – Cebia vám ověří počet ujetých kilometrů, skutečný původ vozu, provedené opravy a mnoho dalšího.
Takových prověření přitom software Cebie ročně vygeneruje zhruba milion. A to jak pro ty, kdo si auto vybírají sami, tak i pro autobazary, pojišťovny nebo leasingové firmy. V zemi, kde se ročně zobchoduje kolem 700 tisíc ojetých aut, je to byznys jako víno.
Při založení firmy před třiceti lety Pajer, coby finišující student kybernetiky na ČVUT, neměl ani tušení, že budoucnost Cebie propojí s automobilovým průmyslem. Se dvěma spolužáky a poté i dlouholetými společníky věděl jenom to, že chce podnikat a zapojit do toho počítače. A první zakázka skutečně byla pro tehdejší Podnik výpočetní techniky, pro který montovali modemy. Tím ale propojení s IT na delší dobu skončilo.
„Od studentů z Anglie se ke mně dostal prospekt o zabezpečení aut pomocí pískování skel. A tam bylo napsáno: Investujete pět set liber, vyděláte pět tisíc. Leták jsme si přeložili, objednali i sadu a začali jsme zabezpečovat auta přes skla,“ vzpomíná Martin Pajer.
Zkraje 90. let byl hlad prakticky po všem, takže během roku měla Cebia na tři stovky partnerů, kteří pro ni pracovali. Firma k pískování skel začala ještě nabízet autoalarmy, centrální zamykání nebo imobilizéry.
Jenže trh se postupně měnil a auta už začala být lépe chráněná přímo z výroby. „Navíc se začínal přesycovat, takže jsme si řekli, že musíme přijít s něčím chytřejším,“ popisuje situaci v roce 1995 šéf Cebie.
Bývalí spolužáci se tak vrátili znovu k počítačům. Klíčové pro ně bylo, že našli způsob, jak získat různá data o autech z Česka i ze zahraničí, a mohli je začít nabízet jako jednu z cest, jak si ověřit, že vybraná ojetina je takzvaně čistá. V době, kdy Česko mělo pověst pračky kradených aut, to byla služba, která se prodávala skoro sama.
„Kromě prověření historie vozidel jsme rozjeli i fyzickou kontrolu původu auta, technické kvality nebo určování jeho stáří,“ dodává Pajer s tím, že byly doby, kdy takových prohlídek zajišťovali i tři tisíce měsíčně.
Viděli jsme obrovské množství aut s přetočeným tachometrem a zatajenými opravami po haváriích.
Problém totiž nebyl jen v tom, že kradená auta se do Česka vozila z ciziny, ale i v tom, že se ve velkém kradlo i v Česku. A vedle toho se překupníci snažili prodávat bouraná auta po více či méně zdařilých opravách. Samozřejmě aniž by se kupujícímu o skutečném stavu zmínili.
Došlo to tak daleko, že zasáhly leasingové firmy, přes které zákazníci nákup aut v bazarech ve velkém financovali. Než leasingovka auto zaplatila, začala vyžadovat dokladové i fyzické prověření vozidla. Pro Cebii to znamenalo další nárůst v řádu tisíců objednávek měsíčně.
V tu dobu se začal v Cebii rodit i současný hlavní produkt pojmenovaný Autotracer. Jeho kouzlo spočívá v tom, že obsahuje veškerá přístupná data o historii konkrétních vozidel. „Vznikl hlavně proto, že jsme viděli obrovské množství aut s přetočeným tachometrem a zatajenými opravami po haváriích,“ vysvětluje Pajer.
Aby Autotracer bylo čím plnit, Cebia vytvořila síť, ve které jsou tisíce stanic technické kontroly, autorizované i běžné autoservisy nebo bazary, které do něj ukládají informace o všech autech, která jimi projdou. A to i opakovaně.
Vytváří se tak datová historie stovek tisíc aut nejen v Česku, ale i v zahraničí. A Cebia je jejich pánem. Data pak vedle jednotlivých zájemců o koupi ojetiny prodává třeba i téměř všem pojišťovnám v Česku, které díky tomu mohou zákazníkům připravit pojistku pro konkrétní vůz.
10 %O tolik až do příchodu covidu-19 klesal počet stočených aut.
Měsíčně Cebia pro své zákazníky prověří přes dvě stě tisíc aut, což spolu s dalšími službami loni vytvořilo obrat 170 milionů korun. A nesrazil ho ani covid-19. Cebii totiž pomohlo, že polovinu zákazníků má ze segmentu firem a polovinu tvoří běžní motoristé. „Sice klesly prodeje v bazarech, ale zase se víc prodávalo mezi lidmi. Tráví víc času u počítače a auta si vyhledávají a lustrují sami,“ říká Martin Pajer.
Takový model je navíc pro Cebii výhodnější. Zatímco informace z Autotraceru přímému zákazníkovi podle počtu dohledaných údajů prodá za cenu mezi třemi až šesti stovkami, velkoodběratelé dat šetří díky množstevním slevám.
Covid-19 zpátky do hry také vrátil jednu dlouhodobou neřest byznysu s ojetinami. Tou je omlazování auta přetočením tachometru. Trend ubírat najeté kilometry podle Pajera až do loňského jara meziročně klesal o necelých deset procent, ale teď už křivka objevených podvodů zase roste.
„Je to tím, že se na trh nedostávají lehce ojetá a nová auta, takže ta starší je potřeba udělat méně ojetá. Prostě proto, aby na nich prodávající vydělal víc peněz,“ konstatuje Pajer.
Letošek se ale pro něj i Cebii ponese hlavně v duchu změny majitele firmy. Vstup holdingu EAG ze skupiny Portiva má za úkol Cebii přinést hlavně šanci nabízet svoje služby i mimo domovskou zemi.
Česká firma hodlá prorazit jak například v Německu nebo Francii, tak i ve střední a východní části Evropy, kam spadá Polsko, Rumunsko nebo Maďarsko. Cílem je vytvořit ekosystém, v rámci kterého budou majitelé ojetých aut své vozy nejenom prověřovat, ale také prodávat a nakupovat.
„Představte si to jako aplikaci, v níž se o vašem autě s vaším souhlasem shromažďují historická data. My díky tomu víme, jakou má hodnotu, a ve chvíli, kdy nastává situace, že za různé opravy dáváte víc peněz, než kolik je pro vás komfortní, se vás zeptáme, jestli ho nechcete prostřednictvím našich partnerů za tuto částku prodat,“ vysvětluje Pajer.
Polský trh má čtyřicet milionů aut a v Německu se ročně prodá tři a půl milionu nových aut.
Pokud takový zákazník na nabídku kývne, bazar od něj auto vykoupí a aplikace mu pak ke koupi rovnou nabídne několik dalších stejně prověřených aut. „Na to všem můžeme vydělávat v rámci provizí. Když si představíte, že třeba polský trh má čtyřicet milionů aut a v Německu se ročně prodá tři a půl milionu nových aut, což vygeneruje stejný počet ojetin za jediný rok, rozšíření mimo Česko je velké lákadlo,“ uvažuje Martin Pajer.
Spoluzakladatel a šéf Cebie ve firmě zůstane ještě minimálně dalších pět let. A právě na obsazení Evropy firmou, která byla ještě nedávno jeho, by rád dohlížel. „Bylo by to hezké zakončení něčeho, co začalo před třiceti lety. Odcházet se nechystám,“ přiznává s tím, že čas na oblíbený windsurfing si dokáže najít vždycky.
Hubert Palán o sobě dal zase pořádně vědět. Se startupem Productboard ohlásil další získanou investici, tentokrát v objemu 1,5 miliardy korun. Investovaly do něj už i světoznámé fondy jako Tiger Global Management, Sequoia Capital, Bessemer Venture nebo Kleiner Perkins.
Productboard se tak řadí mezi nejúspěšnější české startupy poslední doby a Hubert, žijící již několik let v americké Kalifornii, své zkušenosti rád předává dál. I proto se nyní dělí o to, co se mu na jeho cestě k dosavadnímu úspěchu vyplatilo.
Vystudoval jsem výpočetní techniku a bavila mne architektura, ale úplně mě pohltil svět digitálních produktů. Je skvělý v tom, že člověk může velmi rychle věci ovlivňovat a vytvářet hmatatelné stopy.
Takový architekt si naproti tomu může roky kreslit do šuplíku a nic se nepostaví, říkám s nadsázkou. Dynamika digitálního světa mne fascinuje.
Část svého nastavení mám určitě z rodiny, jak to bývá. Táta byl věčně s něčím nespokojený, máma mu ustavičně říkala – tak s tím něco dělej.
Já to spojuji: taky mne spousta věcí štve, ale zároveň se snažím s tím něco dělat. Když jsem se dostal do světa a postupně zjišťoval, jak se věci tvoří a jak je to v řadě směrů neefektivní, začal jsem přemýšlet a hledat, jak by se to dalo zlepšit.
Zkrátka – pojďme s tím něco udělat. To byl můj prvotní impulz.
Dům, nebo škola?
Myslím, že tohle je jedna z prvních podstatných věcí: najít oblast, do které se člověk naplno ponoří a jíž se bude věnovat do hloubky. Žádná magie v tom podle mne není. Když se člověk poctivě, soustavně a dlouhodobě věnuje tomu, co ho těší a co mu jde, úspěch se dostaví tak nějak sám.
S tím jsou – většinou – samozřejmě spojené i finance. Já se rozhodl šetřit na obchodní školu, po které jsem toužil. Měl jsem jasný cíl a vše mu podřídil.
Když hodně vydělávám, je dobré se podělit.
Pracoval jsem sto hodin týdně, přišel domů o půlnoci, šel si zaběhat, padl do postele a v šest ráno už jsem byl zase v práci. Byl jsem mladý, tělo to vydrželo. Dnes už bych to pochopitelně nepřežil.
Neutrácel jsem, nejezdil na dovolené, nic. Škola stála sto tisíc dolarů, k tomu ušlý zisk, takže když se to sečte, byla to slušná suma. Někdo si za první vydělané peníze koupí dům, já se rozhodl udělat si MBA.
Faktem je, že peníze pro mne nepředstavují zásadní hnací motor. Jsou spíš průvodním a druhotným znakem úspěchu. Vždy jsem do určité míry tíhl k pomáhání jiným, uvědomoval jsem si, že když hodně vydělávám, je dobré se aspoň trochu podělit.
Dnes vidím, že peníze z Productboardu mohu mnohem lépe uplatnit na všemožné neziskové a charitativní projekty. Ve výsledku to má nesrovnatelně větší dopad, než kdybych od začátku věnoval své úsilí nějaké neziskovce.
Přijmout riziko
Když vzniká nová věc, většinou nikdo netuší, jak má vypadat. Zkouší se, dělají se chyby. Další podstatnou věcí je tak tolerance k riziku. Já přistupoval k věcem ve stylu „no tak to prostě zkusíme“, našetřil jsem peníze a investoval je.
Co nejhoršího se může stát? Že o ně přijdu a budu se muset jít nechat zaměstnat. No co, věděl jsem, že pod mostem kvůli tomu neskončím a má rodina vždy bude mít co jíst, takže vlastně o nic nešlo.
Zakladatelé Productboardu Hubert Palán (vlevo) a Daniel Hejl
Tím, jak člověk dělá přehmaty, získává zkušenosti. V každém dalším kole je pak lepší a dělá méně chyb.
Společně se spoluzakladatelem Danem Hejlem jsme vyzkoušeli asi třináct různých podob, jak by měl Productboard vypadat. Až ten poslední položil základ budoucího úspěchu.
Stojí to na lidech
Další věc: nepřenášet na ostatní svůj stres. Vždy jsem se snažil uvědomovat si, že nejsem tím nejdůležitějším prvkem. Ano, firmu jsem založil, ale stylem „já všechno řídím, jsem pod tím největším tlakem, mám na bedrech nejtěžší břímě ze všech“ se nikam nedostaneme.
Navíc si to nezaslouží okolí, ať jde o kolegy nebo rodinu. Stres je totiž relativní. I můj pětiletý syn zažívá stres, třeba když se kouká na pohádku, ve které je příšera a on se jí bojí. Je ve stejném stresu jako já, jen z jiných vstupů.
Lidé jsou jedním z nejdůležitějších prvků soukolí a je potřeba být vnímavý k tomu, co říká okolí. Je to nejlepší lakmusový papírek toho, zda jdeme správnou cestou.
Tvrdohlavost a paličatost sem nepatří. Nikdo můj produkt nechce, nepotřebuje? Pak na vině nejspíš není to, že ostatní mne nechápou a nevidí můj záměr.
Jednotlivec málokdy dosáhne většího úspěchu sám. Vždy jsem byznys budoval s více investory, než bylo ve skutečnosti potřeba. Chtěl jsem zapojit víc lidí – o to větší a širší je pak motivace uspět.
Poslední důležitý prvek, který chci zmínit a který podle mne vede k úspěchu i v životě jako takovém, je nechat si poradit od zkušenějších.
Obklopit se lidmi, kteří jsou starší, lecčím si prošli, zažili pády, krachy i výsluní. Mentoři. Mám kolem sebe lidi o patnáct, dvacet let starší. Jsou moudří a rozumí tomu, jak fungují mezilidské vztahy.
Protože to, jak si lidé porozumí, jak si navzájem sednou, do velké míry určuje i jejich pracovní úspěch. Když je člověk mladý, nemá – ani nemůže – tyto zkušenosti mít.
