Měla to být jen krátká dovolená, na které by si odpočinuli od hektického tempa Prahy. Už prvních pár dní v Kambodži jim ale obrátilo život vzhůru nohama.
Mladý český pár Klára Dohnalová a David Pavel se do malé země v jihovýchodní Asii okamžitě zamiloval a dovolenou prodloužil. Po pár týdnech si řekli: „Tímhle to nekončí, sem se vrátíme.“
Po příjezdu do Česka se jich kolegové a kamarádi vyptávali: „Co se to s vámi stalo? Jste jako vyměnění.“ Netušili, že v hlavách dvou mladých Čechů se v té době už rodil plán, jak ukončit svoji kariéru marketingových manažerů a spojit svůj život s Kambodžou.
Mísilo se v nich cestovatelské nadšení, snaha pomoci chudé zemi a touha využít její byznysový potenciál. Nejdřív proto z dalších cest po Kambodži psali úspěšný cestopis, poté plánovali založení charity pro pomoc místním a nakonec se všechny jejich touhy spojily ve firmě Pepper Field, která od chudých farmářů za férových podmínek vykupuje a dováží do Česka pepř.
A ne jen tak ledajaký. Kampotský pepř z Kambodže je považován za nejlepší na světě a jako jediný je chráněn geografickou indikací, stejně jako třeba Champagne ve Francii. Ne náhodou se mu proto přezdívá šampaňské mezi pepři a jako doplněk pokrmů ho rádi využívají šéfkuchaři nejlepších restaurací.
Přezdívá se mu šampaňské mezi pepři a je považován za nejlepší na světě.
Během dvou let od založení Pepper Fieldu se firma vyšplhala na desetimilionový obrat, který by se měl letos podle odhadů zdvojnásobit. Zaměstnává desítku lidí a spolupracuje se stovkou farmářů v Kambodži, tedy se čtvrtinou všech tradičních pěstitelů.
Od nich Pavel s Dohnalovou vybírají jen ty nejkvalitnější kuličky, které pak balí do skleněných a dřevěných obalů a dodávají je do špičkových restaurací jako Casa De Carli, Grand Cru, Sia, Zdenek’s Oyster Bar či Chateau Mcely.
Vzácný pepř se ukázal také jako ideální dárek, který si od Pepper Fieldu nyní objednává pro své významné klienty řada prestižních firem a zákazníků, včetně třeba generálního ředitele hotelu Hilton.
Proto pod značkou Pepper Field najde zákazník luxusní balení černého, bílého a červeného pepře ve skleněných zkumavkách s mlýnkem či hmoždířem za několik tisíc i malé dvacetigramové sáčky za stovku.
Ty jsou určené třeba pro nadšené amatérské kuchaře, protože jak mladí podnikatelé říkají: „Jak jednou ochutnáte kampotský pepř, už se jen těžko vracíte k tomu z běžné produkce.“
Pepř nad zlato
Jeho pěstování v Kambodži má sice dlouhou tradici, farmářské rodiny ho pěstovaly už od 13. století, ale během hrůzovlády krvelačného diktátora Pol-Pota a Rudých Khmerů v 70. letech utrpěl – stejně jako celá země – velkou ránu. Všechny rostliny byly během této doby vymláceny a vyhlášený kampotský pepř z Kambodži pomalu upadal do zapomnění.
Od roku 2000 se ale do kampotské provincie začali vracet farmáři a snažili se produkci pepře obnovit. Do oblasti s nimi přišli i zahraniční investoři, kteří ucítili potenciál, zřídili vlastní farmy a začali zaměstnávat místní.
Dohnalová a Pavel na to šli jinak. Nechtěli na pepři jen vydělávat, ale také pomoci malým farmářům.
A tak se v roce 2018 rozhodli využít svých bohatých zkušeností z marketingu a stát se prostředníkem mezi farmáři a zákazníky. „Po pepři byla obrovská poptávka v Evropě a nám došlo, že tam chybí mezičlánek, který by farmářům pomáhal. Uvědomili jsme si, že tam by mohl být prostor pro nás,“ líčí Dohnalová.
Operovat v exotickém prostředí není nic jednoduchého, ovšem Dohnalové s Pavlem pomohla dlouze pěstovaná láska ke Kambodži a důkladná znalost prostředí. Na svých pravidelných cestách se poznali s řadou místních. „Díky tomu se nám Khmerové čím dál víc otevírali,“ připouští Pavel.
„Vnesli jsme do místního byznysu s pepřem férovost, administrativu a logistiku,“ popisuje. Spolu s Dohnalovou si vymohli, že budou pepř vykupovat od farmářů přímo, aby se peníze neztrácely nikde u zprostředkovatelů.
Zákazník si při nákupu pepře může rovnou prohlédnout tváře farmářů, kteří pro něj pepř sklízeli, a přečíst si, na co peníze z prodeje jdou.
Většina farmářů může díky českým penězům platit školy pro svoje děti, dostavět farmu či nakoupit další pozemky pro pěstování.
„Když říkáme, že od nich vybíráme jen nejkvalitnější pepř, není to fráze.“ Po usušení úrody se z ní ručně vybírají, kulička za kuličkou, jen ty se stejnou velikostí, hustotou a barvou. „Když se nám várka nelíbí, klidně ji odmítneme a vybereme si jinou,“ tvrdí Pavel. „Farmáři už nás znají a vědí, že si od nich vezmeme jen to nejlepší.“
Vybíráme pepř ručně, kuličku po kuličce.
A aby podnikatelé dotáhli vizi udržitelnosti a lokálnosti, balí pepř do obalů od českých designérů.
Jejich způsob podnikání udělal dojem i na prezidenta Asociace kambodžského pepře. „Na první schůzce se k našemu projektu stavěl skepticky – myslel, že chceme pozemek na vybudování další farmy. Když ale pochopil, že se snažíme tamním rodinám pomoci, náhle úplně obrátil,“ popisuje dvojice. Jejich kambodžská společnost se tak později stala oficiálním členem asociace, čímž získala silnou pozici v celé zemi.
Projekt Pepper Field pomáhá vytvořit rovnováhu mezi chudými farmáři a velkými zahraničními firmami, mění životy desítek rodin v jedné z nejchudších zemí Asie a přináší do Česka unikátní produkt.
Když přitom v lednu 2016 mířili Pavel s Dohnalovou na první společnou dovolenou, ani do Kambodže jet neměli. Jejich původním cílem byl Vietnam. Nakonec ale plány změnili – a jen sotva mohli tušit, jaké dobrodružství tím právě začali.
Logistická skupina Packeta, matka české Zásilkovny, nadále posiluje. Holding v prvním pololetí vykázal meziroční nárůst tržeb o 118 procent na celkových 918 milionů korun. Rostl i počet přepravených zásilek, a to na 14,5 milionu. Skupina pro letošek očekává celkový obrat ve výši 2,5 miliardy korun (loňský obrat skupiny činil 1,3 miliardy korun, zisk EBITDA za loňský rok skupina zatím nezveřejnila) a 35 milionů přepravených zásilek.
„Podle naší predikce z konce roku jsme očekávali pro letošek růst kolem 90 procent. Tenhle plán ovšem pochopitelně výrazně ovlivnila koronavirová krize. Poté, co jsme na začátku března spadli na polovinu a měsíc skončili se ztrátou, jsme se v polovině dubna dostali na předkrizová čísla a podle nových propočtů nám na letošní rok vychází růst na 129 procent,“ vypočítává Simona Kijonková, spolumajitelka a CEO Packety a také číslo 17 v letošním žebříčku nejvlivnějších žen Česka magazínu Forbes.
Právě stále stoupající zájem zákazníků o nákupy na internetu, výrazně podpořený koronavirovou situací, napomohl rekordnímu růstu holdingu. Podle slov Simony Kijonkové by měl český trh e-commerce letos růst celkem o 20 procent na zhruba 190 miliard korun. Její společnost přitom z této sumy přepraví zboží za 45 až 50 miliard korun.
To pro firmu znamená i nutnost rozšiřovat počet výdejních míst a také nová depa. Aktuálně jich má v Česku přes 3000 a v Evropě dohromady 4800. Tohle číslo by ale podle vládkyně Packety mělo dál rychle narůstat.
„S počtem výdejních míst cílíme v letošním roce na hranici 4000, čímž se staneme největší sítí v České republice, v Evropě se celkově chceme dostat na číslo 6800,“ řekla exkluzivně pro Forbes. Packeta také do konce roku otevře nová depa. Celkem jich tak bude mít už 27 – z toho 14 v Česku, sedm na Slovensku, tři v Maďarsku a tři v Rumunsku.
Packeta dlouhodobě pracuje na tom, stát se významnou globální digitální logistickou platformou, a její šéfka často zdůrazňuje, že má celá její společnost technologické jádro. Firma má momentálně v různé fázi přípravy 106 nových projektů a na podzim se chystá rozjet několik z nich. Tím nejzajímavějším by mělo být spuštění sítě automatických výdejních míst.
Další důležitou událostí bude pro Packetu do konce roku spuštění doručování zásilek na Střední východ. Simona Kijonková o novém teritoriu pro svoji firmu jednala od loňského roku, spolupráce byla definitivně uzavřena během srpna. Packeta aktuálně doručuje do 33 zemí, nově se díky spojení s Dubají firmě otevře i možnost působení v okolních zemích.
„Nejsme už jenom česká společnost, jsme mezinárodní holding. Máme firmy v zahraničí, dodáváme zásilky do zahraničí… Takže musíme přestat myslet pouze česky a přesně to jsem svému týmu na našem posledním výjezdním zasedání jasně řekla,“ uvádí rázně Simona Kijonková.
Třicetiletý Josef Cipra létá pod radarem. Má k tomu dobrý důvod. Je to instinktivní součást jeho strategie růstu. I proto se nikdy neobjevil v prestižním žebříčku Forbes 30 pod 30, byť se na české technologicko-podnikatelské scéně pohybuje už od sedmnácti a dnes má se svými službami Dropshipping.cz a Fulfillment.cz roční obrat 100 milionů korun.
S Josefem, jemuž kamarádi říkají Jožka, mě váže osobní historie. Pracoval jsem jako redaktor v časopise ABC, když se mi ozval jedenáctiletý hoch s tím, že by chtěl pro Ábíčko psát. „Ale jistě, maličký,“ přikývl jsem benevolentně a vzal Josefa pod redaktorské křídlo. O pár let později se mi Josef svěřil, že si na internetu zakládá e-shop s úžasnými dárky.
„Jen si podnikej, maličký,“ kýval jsem hlavou dál jako novinářská parodie na Gandalfa a přál svědomitému, pracovitému hochovi se zájmem o nové technologie pevné nervy při čelním nárazu do zdi byznysové reality.
Jenže „maličký“ se o zeď nerozmázl. Projel jí jako lokomotiva šinkanzenu papundeklovou krabicí. Od e-shopu Uzasnedarky.cz (na nějž si našetřil prvních 30 tisíc korun z peněz, které si vydělal právě psaním pro Ábíčko) pokročil k založení firmy Gadget House (která veškerý jeho byznys zastřešuje dosud), z maloobchodního prodejce technologických vychytávek z Číny (pamatujete-li si na USB větráčky, tak ty sem z Východu vozil právě on) se stal velkoobchodním poskytovatelem zboží pro desítky dalších e-shopů.
Kromě epizod s vývojem předchůdce dnešních whatsappových hlasových zpráv Hlasovka.cz či poradenského projektu Honzovapojistka.cz pokračoval v podnikatelské krasojízdě až do situace, v níž dnes zaměstnává šest lidí a nárazově další šedesátku v logistice, v Říčanech má sklady o rozměrech 2 tisíce metrů čtverečních a jeho projekty Dropshipping.cz a Fulfillment.cz rozešlou o letošních Vánocích až 10 tisíc balíků denně.
Josef už není
„maličký“. V jistém smyslu ani nikdy nebyl. Ale když se teď
spolu v jeho 30 letech posadíme k rozhovoru, na který přijel na
elektrické jednokolce, říká, že vlastně teprve začíná.
Uzasnedarky.cz jsem podle názvu ještě pochopil. Co je ale Dropshipping.cz a Fulfillment.cz?
Obojí se dá shrnout pod pojem outsourcing logistiky. Umožňujeme lidem nestarat se o tu část byznysu, pro niž buď nemají investice, nebo která je nebaví, případně chtějí energii investovat jinam. Jednodušší pro pochopení je Fulfillment.cz. Vedle názvu našeho projektu pojem „fulfillment“ označuje celý obor, který vychází z prosté premisy: Když nechceš stavět sklady, zaměstnávat skladníky a dělat spoustu dalších podobných věcí, nech to na někom jiném. Třeba na nás.
A dropshipping?
Ten jde ve stejném principu ještě o trochu dál a říká: Nemusíte outsourcovat jen logistiku, ale i produktovou část. Když se napojíš na Dropshipping.cz, máš možnost v podstatě okamžitě začít prodávat svůj sortiment, aniž bys pro něj musel řešit dodavatele či dopravu. Vše řídíš zpovzdáli, a když něco na svém shopu prodáš, my zajistíme všechno ostatní – od nákupu produktu od výrobce až po jeho doručení k tvému zákazníkovi.
Překrývají se ty služby?
Mohou se překrývat. Protože kromě toho, co má u nás klient na skladě, může chtít prodávat i další sortiment, který se mu mít na skladě nevyplatí. Současné téma podnikání je co nejvyšší efektivita a největší zabiják podniků je cash flow. Máš-li tedy peníze uložené v naskladněném zboží, usiluješ o to, abys ho rychle prodal. Takhle ostatně vyrostl Amazon, na cizím zboží.
U nás do toho poslední dobou hodně šlape Alza.cz i Mall.cz – protože ač se všichni snaží o chytré algoritmy, které budou řídit zásoby, snaží se optimalizovat dodací a platební podmínky, pokaždé, když si bereš zboží na sklad, vystavuješ se riziku, že ho neprodáš. A to riziko se ti promítne do marže. To znamená, že čím více se ti podaří prodávat zboží, které objednáš až v okamžiku, kdy jsi ho prodal, tím je to efektivnější a tím můžeš i pracovat s menší marží, protože pracuješ s menším rizikem.
Jediná nevýhoda tohoto modelu je, že v okamžiku, kdy máš zboží, které chtějí najednou všichni, nemáš ho po ruce. A právě v tu chvíli do toho jdeme my s kombinací fulfillmentu a dropshippingu, kdy říkáme – naskladněte si u nás zboží, o kterém víte, že ho prodáte s největší jistotou, a zároveň prodávejte celou plejádu dalších věcí, které už fyzicky vlastnit nemusíte a které naším skladem projdou až ve chvíli, kdy je prodáte koncovému zákazníkovi.
Přitom nabízíme i další služby: spuštění e-shopu nebo možnost prodávat produkty přes naše další kanály. Dáš svůj produkt k dispozici ostatním v naší síti a v tom okamžiku se ti promítne do stovek e-shopů, které jsou na nás napojené.
Jak tvé podnikání ovlivnil koronavirus? Mnoho oborů závislých na dopravě zasáhl nevratně.
Nevím, jestli nevratně, ale zásadně určitě. Sleduji těch predikcí strašně moc a mám pocit, že nikdo netuší, co to bude nakonec znamenat. S jistotou vím, že spousta lidí si uvědomila riziko toho, jak moc může být kamenný retail poškozen. V tom směru to byla taková černá labuť.
O smrti retailu už se ale mluví nějakou dobu.
Jasně, asi 20 let. A čím jsme Amazonu blíž, tím je to intenzivnější. Mám ale pocit, že spousta lidí si tady dává vědomě klapky na oči – nechtějí vidět riziko, protože jejich byznys dobře funguje, jak funguje, a když se riziko materializuje, mají problém. My jsme spíše v kontaktu s jednotlivci a se small businesses a tam vnímám to, že spousta lidí si s koronou uvědomila, že jejich pozice vůbec není jistá, a teď hledají nějaké alternativy.
A pro mě je zajímavé jim tu cestu zjednodušovat. Spousta lidí nosí v hlavě nějaké nápady a potřebují jen nějaké to popostrčení, aby je realizovali. A v tomhle jsem vnímal velký posun – nám se za korony začala ozývat spousta lidí, kteří takové projekty v hlavě měli a najednou si v té situaci uvědomili to riziko a skutečně se do toho vrhli.
300 %O tolik se zvýšil počet klientů během koronavirové krize.
Jsi další z profíků v různých oborech, kteří mi v posledních týdnech koronakrizi popisují jako akcelerační jev, který urychlil třeba technologickou proměnu českého školství nebo založení studijního programu Kyberbezpečnost na Masarykově univerzitě. Všechno to jsou věci, které už zamýšlené byly, ale pandemie covidu takhle popostrčila jejich realizaci.
Označil bych to za zvýšení hybnosti. Ten trend, o kterém mluvím, tady byl také dlouhodobě – ale ta intenzita, počet lidí, kteří do toho jdou, se teď násobně zvýšila.
O kolik klientů víc vám tedy korona přinesla?
O 300 procent. My rosteme o 150 procent ročně a letos se to zvýšilo na tři sta.
V čem je riziko dropshippingového a fulfillmentového oboru? Jako člověk, který vyrostl ve fyzickém světě, a ne ve virtuálním, se dívám trochu s obavou na to, že už mám vlastně máloco skutečně v ruce. Nejenže není úplně moje muzika na Spotify a knížky na Kindlu, ale díky službám, jako jsou ty tvoje, už nemusím fyzicky potkat ani produkt, který prodávám na svém e-shopu.
Ale to je na tom podle mě právě to krásné. Celá ta premisa toho, co děláme, je o svobodě. Je to o tom, že bys neměl být vázaný lokací, a myslím, že k tomu směřuje i víc pracovní trh třeba vzrůstem gig economy, kdy lidé nemají klasický úvazek, ale tři čtyři a do toho si přivydělávají melouchy. A přijde mi, že to je na tom to hezké, řídit si vlastní pracovní svobodu. Můžeš si víc diktovat, jak a kdy pracuješ. A pro mě je zásadní i kde. Osvobodit lidi od toho, aby museli chodit do kanceláře a provozovat nějaký fyzický byznys. To my třeba bereme na svá ramena.
Tys takhle osvobodil i sebe – během podnikání jsi stihl uskutečnit i cestu kolem světa.
Já se snažím ten svůj byznys takhle vést už od začátku. Lidé pro mě pracují remote, snažíme se mít všechno online. Jsme totálně remote oriented, i proto jsme nezaznamenali v podstatě vůbec žádné zpomalení, když jsme za korony museli zavřít kancelář.
Přijde mi, že ses správně trefil do celospolečensky probíhajícího trendu a nálady, když přesunuješ nějaké zboží odněkud někam, aniž by ses toho fyzicky zúčastnil.
Já si myslím, že je to prostě cesta k rozumu. Přijde mi, že celý vývoj lidstva obecně je o postupném hledání větší efektivity. A brzdí ho třeba politika nebo návyky lidí, ale když se na to podíváš v širším horizontu, tak všechno, co se děje, je o tom, že by to mělo dávat smysl. Nějaká logičnost věcí – proč je dělat složitěji, když je můžeme dělat jednodušeji, logičtěji, správněji?
Měl jsi v začátcích podnikání nějaký vzor?
Vtipné je, že ne – Forbes tu bohužel ještě nebyl! Vůbec jsem se nedíval na zahraničí, kde to funguje – mně to prostě jen přišlo strašně logické. A teprve pak jsem zjišťoval, že takhle už v zahraničí fungovala třeba půlka e-byznysu.
Neměl jsi ani mentora?
Neměl, i když mě to z dnešního pohledu mrzí… Já prostě rád věci zkouším. Když mě něco láká, chci ten nápad ověřit v praxi. Těch mých webů bylo víc, zkoušel jsem toho strašně moc. Trička, která na sobě měla ekvalizér… Nebo v době, kdy si ještě všichni psali maily, jsem vytvořil server Hlasovka.cz, kde jsi mohl dávno před WhatsAppem a Messengerem nahrát hlasový nebo video vzkaz a poslat ho někomu na mail. Nic takového tu tehdy nebylo, já to ani nijak nemonetizoval. Chvíli to jelo a pak ten server z ničeho nic spadl. Tak jsem se podíval na návštěvnost a zjistil jsem, že se to nějak rozkřiklo, ale ne tak, jak bych chtěl – lidé tam začali masturbovat a posílat si úplně šílené fotky a videa.
Takže jsi to monetizoval.
Takže jsem to vypnul.
Přijde mi inspirující, že ses během svého podnikatelského růstu nevykašlal na studium.
Dodělal jsem ČVUT a pak jsem studoval za stipendium na Unicornu programování a management programování. Pro mě je strašně důležité vědět, co chci vedle toho podnikání ještě dělat. Tenkrát jsem chtěl podnikat a studovat. Teď se to transformovalo, chci být táta, věnovat se dětem a podnikat. A díky tomu, že hlavní infrastruktura našeho podnikání jede online, je to pro mě možné.
I díky tomu se asi pořád pohybuješ pod radarem – věnuješ se svému a nikde se moc neukazuješ, žebříček Forbes 30 pod 30 se o tobě nikdy nedozvěděl.
Hele, to já dělám asi podvědomě schválně. Nechci být úspěšný proto, že někoho znám nebo že zná někdo mě. Já chci, a přijde mi to stabilnější, aby má firma byla používaná a známá ne kvůli tomu, že mám konexe, ale proto, že je to dobrá služba a lidé si ji buď najdou sami, nebo si o ní sami řeknou.
Mluvíš o tom, trochu jako Kundera mluví o tom, že za autora by mělo mluvit jeho dílo.
To je hezké, ale za něj to dílo fakt mluví. Za mě zatím ještě ne. Já se na sebe dívám tak, že jsem teď na nějakých 10 procentech své cesty. Spousta lidí buduje byznys na své imagi, objíždí konference, ohromně rychle vyrostou. Pro mě to ale není. Komfortnější pro mě je přístup, který v knize Atomové návyky popisují jako růst bambusu: bambus roste hrozně dlouho pod zemí a není vidět, a pak najednou za týden vyroste fůru metrů.
Když někdo vyroste fůru metrů bez toho období pod zemí, často se zhroutí. Mně přijde hodnotnější i dlouho pod radarem budovat své zkušenosti. Uvědomuju si, že jich pořád nemám dost, a proto nechci rychle vyrůst, abych rychle nespadl.
Svou podzemní částí už si ale můžeš být po těch 15 letech v byznysu celkem jistý. Netroufáš si už pasovat se do pozice mentora?
Já myslím, že mentor je každý, kdo přenese někomu jinému svou osobní zkušenost. V okamžiku, kdy mluvíš autenticky a mluvíš o nějaké zkušenosti, kterou ostatní nemají, stáváš se mentorem. Necítím se sice jako autorita, která by o tom měla potřebu kázat a učit, ale už jen tím, že se bavím s kamarády a s kýmkoli, kdo o to má zájem, svým způsobem ten mentor jsem.
Ty jsi mentor, když se budeme bavit o knížkách a jiných věcech, protože tam máš zase své zkušenosti ty. Já ten mentoring vnímám spíš jako přenášení zkušeností nebo znalostí. Já se tak sám nevnímám, ale rád se o svých zkušenostech bavím a sdílím je a poslouchám ty ostatní.
Máš vizi, jak by mělo tvoje podnikání vypadat za pět deset let?
Moje vize je taková, že za pět deset let mě to bude bavit pořád stejně jako teď. Já ten cíl nevidím v počtu zaměstnanců, v EBITDA nebo v obratu. Vidím ho ve smysluplnosti té služby pro ostatní a pro mě.
Že je hudba lék a že každý z nás má muziku svou, je nanejvýš jasné. Hudba uklidňuje, motivuje, pomáhá nám se soustředit, dokáže rozveselit, navodit kýženou atmosféru i zahřát u srdce. A jak ukazují nová čísla od českých prodejců hudebních nástrojů, přesně tohle bylo v období karantény potřeba.
Když se dostavila nuda nebo nás začali někteří členové domácnosti iritovat, vzali jsme do ruky kytaru nebo nasadili nově zakoupená sluchátka a rázem bylo po problému.
Prodejců, jejichž prostřednictvím je možné si opatřit hudební nástroje, sluchátka nebo další techniku k poslechu či přímo nahrávání hudby, je naštěstí v České republice dost. A většina z nich vyšla z karantény jako vítězové.
Jedním z nejprofláklejších hráčů v oboru je například společnost Kytary.cz, jejíž kořeny sahají až do doby, kdy ještě u starýho Růžičky bývala valcha a kdy se Britney Spears hrdě chlubila, že to udělala znovu. A to už je 20 let.
Kytary.cz jsou největší tuzemskou firmou zabývající se prodejem hudebních nástrojů a dalšího podobného vybavení vůbec. Kde ji najít, ví snad v Česku každý, kdo se muzice aktivně věnuje a něco znamená. Nakupují tu Kabáti, Anna K. i Tomáš Klus, ale také tisíce dalších zákazníků z řad běžných smrtelníků, kteří dělají hudbu především pro vlastní potěšení a potěšení svých blízkých.
Trvalo zhruba 10 dní, než jsme se v onlinu dostali zpět do černých čísel.
Ti všichni nicméně v polovině března přišli zkrátka,
neboť z důvodu vládních opatření proti šíření nebezpečného koronaviru byla
jak pražská, tak brněnská prodejna firmy, stejně jako řada jiných podniků, dočasně
uzavřena.
„V týdnu od 13. března, kdy nastal lockdown, začalo velké ochlazení v prodejích napříč sortimentem,“ potvrdil Forbesu marketingový ředitel společnosti Filip Černý s tím, že výpadek příjmů byl zásadní.
Hned záhy se ale ukázalo, jak moc Češi – i když pochopitelně nejen oni – hudbu jako takovou milují: „Trvalo zhruba 10 dní, než jsme se v onlinu dostali zpět do černých čísel, pak následovalo období skokového růstu téměř na všech 10 trzích, které obsluhujeme. Udělali jsme řadu opatření a koncem dubna nám bylo jasné, že to zvládneme, a dokonce vyjdeme jako vítězové.“
Vidina toho, že se život znovu vrátí do starých kolejí a my pojedeme dál, se s nástupem jara neustále vzdalovala. Na žádné koncerty to tehdy nevypadalo, a tak byli lidé nuceni tvořit hudbu sami doma. Zda se u nás během oněch jarních měsíců zrodil nový Goťák, ukáže až čas. Jak ale vyplývá z výčtu položek, které na e-shopu Kytary.cz frčely nejvíc, už teď je jasné, že se o to Češi přinejmenším pokusili.
„V dubnu jsme v některých kategoriích neměli téměř co prodávat,“ vzpomněl Černý. „Zájem byl hlavně o produkty pro domácí nahrávání, jako jsou sluchátka, mikrofony, zvukové karty a tak podobně. Paradoxně i dražší digitální piana, kytary a ukulele,“ dodal s tím, že i přes zavřené prodejny dosáhl meziroční nárůst řádu vyšších desítek procent.
17 %O tolik vzrostly firmě Furch Guitars meziroční tržby z prodaných nástrojů za první pololetí.
Ostatně to, že subjekty působící na trhu s hudebními nástroji zažívaly během jarních měsíců svoji malou a lehce opožděnou verzi beatlemanie, potvrzují i zkušenosti firmy Furch Guitars – původní české společnosti zabývající se výrobou jedněch z nejkvalitnějších kytar, jaké jsou nejen na zdejším trhu k dispozici.
„Bezprostředně po vyhlášení karantény jsme zaznamenali propad,“ řekl současný ředitel firmy Petr Furch. „V dubnu jsme se dostali zhruba na 40 procent našich běžných prodejů. V následujících dvou měsících se nám však tento propad podařilo srovnat, a první polovinu roku jsme tak uzavřeli se 17procentním nárůstem oproti stejnému období loňského roku.“
Řečeno jinak, zatímco během prvních šesti měsíců roku 2019 činily tržby z prodeje těchto jedinečných nástrojů, na něž hrají třeba i Suzanne Vega, Per Gessle či David Koller, kolem 42,5 milionu korun, letos to bylo o celých sedm milionů více. Působivé, že?
Výpadky dodávek do jednoho měsíce dokážeme bez větších problémů překlenout, protože díly a materiály držíme skladem na bázi měsíčního limitu.
Neméně pozoruhodná je ale též skutečnost, jak se ve Furch Guitars vypořádali, na rozdíl od jiných společností spolupracujících se zahraničními firmami, s výpadky dodávek ze strany svých klíčových partnerů. Kytary jsou totiž vyráběny z materiálů pocházejících z celého světa, což může být za běžných okolností poměrně velkou výhodou, neboť tak máte jistotu, že lepší dřevo zkrátka a dobře jinde neseženete, ne však už tolik v dobách pandemie, kdy je nadměrná globalizace spíše na obtíž.
„Ke zpoždění dodávek došlo zhruba u poloviny našich dodavatelů,“ poodhalil Furch s tím, že prodleva většinou činila „dva až tři týdny, kdy v jejich lokalitách trvala ta nejtvrdší restriktivní opatření“.
„Výpadky dodávek do jednoho měsíce dokážeme bez větších problémů překlenout, protože díly a materiály držíme skladem na bázi měsíčního limitu. V několika případech byly výpadky přece jen delší, nám se však podařilo díky spolupráci s naším prodejním i dodavatelským řetězcem zkombinovat okolnosti, a vyhnout se tak hrozící odstávce,“ řekl.
Co tedy dodat závěrem? Snad jen to, že současná koronavirová krize vzala lidem mnohé, na hudbu si ale Češi evidentně sáhnout nedali. Ba naopak, nechali se inspirovat obyvateli Itálie a podobně jako oni si začali naordinovanou karanténu zpestřovat soukromými koncerty pro své blízké a sousedy. A proč? No protože s písní na rtech a kytarou nebo jiným nástrojem v ruce jde přece vždy a všechno lépe. A také proto, že zažít nudu způsobenou téměř dvouměsíční izolací u sebe doma prostě vadí.
Hned na první pohled budí pozornost. Rozlehlá vila zaujme cihlovým obložením, ale i obrovským nápisem Sampi. Obklopena zelení, na níž se pasou koně, a protékající říčkou představuje oázu klidu. Jen co se ale otevřou dveře, z jejích útrob se vyřine ruch a emoce bublající u klávesnic. Vítejte v prvním českém gaming housu, tedy domu pro profesionální hráče počítačových her.
Tuto budovu o obytné ploše 538 metrů čtverečních na okraji Tuchoměřic nedaleko Prahy vlastní profesionální český fotbalista Jakub Jankto. Loni ji koupil, aby v ní vybudoval špičkové zázemí pro svůj esportový tým Sampi. Nyní dovnitř po několika měsících rekonstrukce a příprav konečně vpustil své svěřence.
„Řekli jsme si, že jestli se chceme posunout na vyšší úroveň a z hráčů udělat skutečné profesionály, musíme jít po vzoru největších týmů v zahraničí,“ přibližuje reprezentační záložník, věnující se hrám na denní bázi od svých 13 let, motivaci k vybudování herního domu.
„Nezasvěceným to může přijít úsměvné, ale je obrovský rozdíl, když hrají společně, než když si jen povídají přes sluchátka a nevidí se. Musí trávit čas spolu, aby se znali a navzájem si ve hře věřili, když si udílejí pokyny,“ doplňuje Jakub Faul, výkonný ředitel Sampi, který má chod domu na starosti společně s projektovou manažerkou Klárou Ottomanskou.
Původně byl gaming house zamýšlen jako dům, v němž bude vybraná desítka hráčů trvale bydlet a trénovat, nakonec se ale zástupci Sampi, podobně jako týmy v zahraničí, rozhodli pro takzvaný bootcamp. Ve vile se střídají v týdenních intervalech, přičemž pobyt v Tuchoměřicích představuje jakési soustředění spojené s teambuildingem.
Den s přísným režimem začíná vždy budíčkem v osm hodin. Počítačoví nadšenci pak mají dvě hodiny na to, aby se probrali a připravili na videorozbor z předchozího dne. Posléze je čeká první krátký trénink před obědem. Po něm následuje osm hodin hraní, které na dvě stejně dlouhé části dělí hodinová pauza. „Pracovní“ den končí zhruba v deset večer, i když někteří si trénink ještě ochotně protahují.
„O půlnoci je ovšem povinná večerka. Vyžadujeme, aby hráči spali alespoň sedm až osm hodin denně, protože si uvědomujeme, že spánek a kvalitní strava jsou pro fungování sportovců to nejdůležitější,“ popisuje Jakub Faul.
Dvoupatrový dům za Prahou vybrali Jankto a spol. mimo jiné proto, že je ideálně řešený: horní patro poskytuje zázemí pro odpočinek a spánek, spodek slouží pro trénink, regeneraci a případně zábavu. Obě patra propojuje dřevěné schodiště lemované desítkami fotbalových dresů, které Jankto sesbíral za dobu svého působení na Apeninském poloostrově.
„Mohlo by jich být mnohem více, ale držím se v tomto směru zkrátka. Přijde mi hloupé o ně škemrat. Někteří hráči si jejich výměnu domlouvají už v průběhu zápasu, to já se raději snažím plně soustředit na hru,“ říká fotbalista Sampdorie Janov a mimo jiné člen letošního výběru Forbes 30 pod 30 před zdí s trikoty hráčů jako Džeko, Hamšík, Schick, Dybala či Buffon.
V přízemí objektu je navíc ještě jedna malá místnost, která dost možná ukrývá poklad. Působí v ní „stážisté“, mladé hráčské naděje do věku kolem deseti let, kteří byli vybráni, aby si vyzkoušeli, jaké to je, být součástí esportového týmu. A kdo ví, třeba z nich časem vyrostou nové tváře Sampi.
Někteří si trénink ochotně protahují.
Momentálně dres s logem organizace obléká 17 hráčů, kteří tým reprezentují v hrách Counter-Strike, League of Legends, FIFA a čistě mobilní Brawl Stars. V Tuchoměřicích mají prvotřídní servis, aby se soustředili výhradně na zlepšování svých dovedností.
Nechybí výkonné počítače a posílený internet se záložním generátorem, díky němuž mohou při výpadku elektřiny hrát minimálně další tři hodiny. Spolehnout se mohou na pravidelný přísun zdravé stravy a k dispozici je jim rovněž stolní tenis, vířivka nebo posilovna s několika stroji a běžeckými pásy.
Jednou týdně za hráči dokonce dochází kondiční trenér, kterého by v budoucnu měl doplnit ještě kouč mentální, trénující jejich schopnost zvládnout turnajovou tíhu.
„Nedávno jsme třeba v Sazka eLeague skončili na turnaji v Counter-Strike v základní části na třetím místě a už jsme se viděli ve finále. Nicméně jsme vypadli hned v prvním kole play-off. Právě s tím by měl mentální kouč hráčům pomoci, aby se ve vypjatých situacích lépe popasovali se stresem a nepanikařili, pokud se nedaří,“ líčí Faul.
Nad rámec těchto služeb Sampi své esportovce navíc platí. Z reprezentantů v Counter-Strike dokonce učinil ryzí profesionály, kteří pobírají plat na úrovni průměrné mzdy v Česku plus samozřejmě podíl z vydělaných prize money.
Tým za to všechno na oplátku vyžaduje dvě věci: výkony a disciplínu. Hráči mají zakázáno kouření i pití alkoholu. Proto prý nehrozí, že by parta mladíků, jejíž věk se pohybuje od 16 do 24 let, pořádala na okraji tisícové vesnice bujaré večírky. Ostatně i reakce místních na projekt jsou zatím veskrze pozitivní.
Dosud Jakub Jankto vložil do projektu celkem 30 milionů korun. Jak sám říká, jde o osobní investici. „Kdybych to měl udělat čistě pro Sampi, asi bych do toho nešel. Kdyby se ale nedejbože něco stalo a tenhle projekt nevyšel, dům zůstane mně a pořád ho mohu výhodně zpeněžit,“ tvrdí čtyřiadvacetiletý rodák z hlavního města, který v metropoli vlastní také několik bytů nebo restauraci.
Jankto však věří, že k takovému scénáři nedojde. Cíle Sampi jsou totiž velké: stát se tváří esportu v Česku a jedním z nejlepších týmů v Evropě.
V otevřené krajině se není kde skrýt a všude kolem sviští smrtonosné kulky. Co teď, sakra, co teď? Příslušník 43. výsadkového praporu Martin Kofroň se dostává na misi v Afghánistánu pod palbu Tálibánu a hrozícímu nebezpečí nakonec unikne skokem do zavlažovacího kanálu. Poraní si páteř, ale přežije. Vlastně může mluvit o štěstí.
A jak se po letech ukáže, dokonce o štěstí dvojnásobném. Vojákovo drama stojí za zrodem podnikatelského záměru, jemuž věří tak, že na něj vsadil doslova vše.
Dá se říct, že skokem za záchranou života skočil válečný veterán i rovnýma nohama do byznysu, byť to tenkrát absolutně netušil. Dopady obou skoků se neobešly bez bolesti, utrpení však nebylo bez významu. Martin Kofroň žije – a díky originálnímu nápadu čeká velký úspěch.
Tím originálním nápadem je rehabilitační a fitness nářadí Marrko Core, které voják vynalezl, když zkoušel ulevit poraněným zádům. Pro účinnost a současně jednoduchost cvičebního nástroje je jeho objevitel přesvědčen, že se s ním globálně prosadí. Aby měl počáteční kapitál na vývoj a patentování, prodal i dům. Po čtyřletém úsilí plánuje jít letos na podzim s produktem na trh.
To je ale pořád budoucnost, i když blízká. Minulostí, do níž se datuje počátek celého příběhu, je listopad 2012. Tehdy vyšel Kofroň, přezdívaný Kofi, z afghánské základny s parťáky na pěší patrolu. Nebyl žádným zelenáčem, v nepokojné zemi byl na třetí misi a už dřív čelil mnohým rizikům. Když ale tentokrát spustily nepřátelské zbraně, nebylo pochyb, že jde o život.
„Skočili jsme ještě s kamarádem do zavlažovacího kanálu, na sobě jsem měl zhruba šedesátikilovou výstroj, takže mi po dopadu povolila záda. Registroval jsem bolest, ale přebil ji adrenalin. Potřeboval jsem v tu chvíli vést boj, a ne řešit zranění.“
Řešit zranění se ale vojákovi nechtělo ani poté, co se ze
situace on i ostatní dostali. Bojová operace se přihodila v jeho
prvních dnech na misi a Kofroň přiznává, že nechtěl dát
najevo slabost, nechtěl být před druhými za bolestínka.
„Zpočátku jsem si potíže se zády nedával do souvislosti s palbou, myslel jsem si, že spím na špatné matraci. Snažil jsem se bolest ignorovat, překonávat ji vůlí i polykáním prášků. Postupně se ale vše zhoršovalo do stavu, že jsem skoro nebyl schopen dojít poslední dva kilometry pěší patroly,“ vzpomíná. Těsně před koncem půlroční mise poslal lékař Kofroně prvním volným vrtulníkem na vyšetření do Kábulu a poté ze snímků usoudil na jeden či dva zlomené obratle.
Léčba se poté odehrávala v Česku, ale zanedbání zranění udělalo své. Definitivní diagnóza odhalila vyhřezlé ploténky, zdravotní stav se postupně začal zhoršovat, k bolavé páteři s omezenou hybností se přidalo i brnění nohou. Kvůli zdraví už nemohl být mladý muž mezi armádní elitou a jiné nabízené pozice ho neoslovovaly. Rozhodl se raději odejít do civilu.
Podlomené zdraví, ztráta prestižního povolání – s kým by to nezacvičilo? Martin Kofroň raději cvičil sám. „Posilovnu v garáži jsem si přestavěl na takové malé výzkumné centrum, kde jsem se různě vyvěšoval a cvičil v úlevových polohách,“ popisuje. Nic ale nezabíralo tak, jak by si přál.
Za zvratem nejen ve smyslu úlevy od bolesti, ale celého Kofroňova života stojí – jak už to tak často bývá – náhoda.
„Jednoho dne jsem ze stropu sundával šplhové lano, a protože na něm bylo plno pevně utažených uzlů, vzal jsem nůž, uřízl ho a hodil do kouta,“ vzpomíná bývalý výsadkář. V koutě pohozené lano jako by na něj ale téměř vyzývavě koukalo. A vnuklo mu nápad zkusit s ním cvičit.
Výsledek? „Nemohl jsem uvěřit, že tak jednoduchý a obyčejný pohyb dokáže takové věci za tak krátkou dobu. Po třech týdnech se mi ulevilo odhadem o nějakých 40 procent. Poprvé po dlouhé době jsem se mohl vyspat, dotknout se prstů na nohou. V tu chvíli mě trklo, že by to mohlo pomoci i ostatním.“
Prodal dům a odešel do nájmu.
K trknutí došlo na konci roku 2015 a už z toho je patrné, jak dlouhá cesta ještě vedla k realizaci projektu, který dnes nese název Marrko Core. Kofroň byl solitérem, který téměř vše budoval sám, a především za vlastní peníze. Aby vůbec nějaké do rozjezdu měl, prodal dům na kraji východočeské Jaroměře a odešel do nájmu.
„Hlavně díky prodeji domu jsem měl zpočátku k dispozici zhruba čtyři miliony, to ale nebylo moc a samozřejmě to působilo mnohé komplikace. Teď jsem prakticky na nule, ale projekt se blíží do finále, brzy vypukne kampaň,“ nechce jít Kofroň úplně do detailů a slibuje, že bude Forbes informovat, až půjde produkt sloužící k rehabilitaci i formování těla na trh.
Už teď lze říct, že Marrko Core má povedený design, který je výsledkem práce studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. „Vedoucí tamějšího ateliéru měl s cvičením zkušenosti a k účinnosti toho, co jsem mu přinesl, byl skeptický,“ líčí Kofroň. „Po vyzkoušení mu to přišlo jako pecka.“
Subjektivní dojem potvrdily exaktnější závěry z Fakulty tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy, jejíž testy prokázaly pozitivní účinek vynálezu, který je v patentovém řízení takřka po celé planetě. O Marrko Core už dokonce existuje i diplomová práce s kladným hodnocením.
Nejlepší důkaz ale spočívá ještě jinde. „Jsem zpátky v armádě,“ usmívá se veterán. „Jako technik zbraní cestuji po světě, ale ještě předtím mě proklepli ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Kdybych nebyl zcela fit, určitě by mě zpátky nevzali.“
Podíváte-li se v těchto dnech na nebe nad hlavou, tu a tam nějakou rovnou čáru spatříte. Pokud se na to samé nebe podíváte za měsíc nebo dva, dost možná jich tam uvidíte ještě o něco víc. V porovnání s rokem 2019 to však je – a zřejmě ještě nějakou chvíli bude – bída.
Tedy alespoň z pohledu těch, kteří v odvětví letecké dopravy pracují a pro něž víc letadel ve vzduchu znamená také vyšší příjmy. Ještě loni se pražské Letiště Václava Havla mohlo pochlubit novým rekordem v počtu odbavených osob: za celý loňský rok prošlo branami našeho největšího vzdušného přístavu 17,8 milionu osob.
Dost na to, aby jeho vedení mohlo konstatovat, že se pražské letiště ocitlo na samé hraně svých provozních schopností. Překročit tuto mez mělo letos.
Že po rekordních nárůstech, které letiště zažívalo řadu posledních let, bude v roce 2020 následovat též rekordní propad, je už pár měsíců jasné. Podle informací organizace Eurocontrol, zabývající se bezpečností letového provozu, patří Praha k sedmi nejpostiženějším letištím vůbec – hůř na tom jsou už jen na London City Airport, Ben Gurionově letišti v Tel Avivu, v Burgasu, Casablance, Stockholmu a Göteborgu.
Z jakých údajů čísla Eurocontrolu vycházejí? Byl stanoven konkrétní den, v tomto případě 17. srpen, jehož počet uskutečněných vzletů a přistání byl porovnán se stejným datem roku loňského. Výsledek je výmluvný. Během uplynulého pondělí slyšelo na Letišti Václava Havla frázi „Vzlet povolen“, potažmo „Přistání povoleno“ celkem 161 posádek, což je o 69 procent méně než v roce 2019.
I přes tropické teploty se letecká doprava nachází v hlubokém zimním spánku.
Je sice pravda, že uvedené číslo každým týdnem roste, jak ale uvádí samo vedení pražského letiště, i přes tropické teploty venku se mezinárodní letecká doprava stále nachází v hlubokém zimním spánku. Během loňského července prošly jeho dvěma, totiž třemi terminály (abychom byli spravedliví) necelé dva miliony lidí, letos jich bylo pouhých 250 tisíc.
Méně cestujících a méně letadel ale nedělá vrásky na čele jen lidem přímo na Ruzyni, potažmo na jiných mezinárodních letištích v Česku. O velkou porci peněz přijde rovněž zdejší Řízení letového provozu (ŘLP). I jeho příjmy se totiž primárně odvíjejí právě od skutečnosti, kolik strojů tuzemským vzdušným prostorem prolétne.
90.3 %O tolik meziročně poklesly pohyby dopravních letadel na našem území v období březen–květen.
Loni bylo nad Českem zaznamenáno téměř 907 tisíc tzv. pohybů, díky čemuž si státní podnik přišel v hrubém na celkových 238 milionů korun. O nich si v současnosti – a s velkou pravděpodobností také za rok – mohou na ŘLP nechat jen zdát.
„V období od března do května 2020 jsme evidovali cca 226 letů denně,“ sdělil Forbesu mluvčí Řízení letového provozu Richard Klíma. „Pro srovnání, ve stejném období roku 2019 byl průměrný provoz na českém nebi na úrovni 2500 letů za den. Meziroční pokles tak dosáhl hodnoty 90,3 procenta.“
Následně se celkový počet navedených letounů o něco zvýšil, ani tak ale zatím nemají v Jenči, kde ŘLP sídlí, příliš důvodů k radosti.
„Za červen a červenec můžeme sledovat mírný nárůst letového provozu oproti předchozím měsícům, nicméně vůči stejnému období z roku 2019 se stále jedná o provoz poloviční,“ doplnil Klíma. Prozatímní výsledky za srpen vykazují stejný vývoj, tedy meziroční pokles zhruba o 60 procent.
Vedle celkového počtu přelétnuvších letadel sledují v Jenči přinejmenším ještě jeden neméně důležitý ukazatel: samotnou strukturu letového provozu. I když totiž mají všechny letouny v zásadě jeden trup, dvě křídla a zaoblená okénka po stranách, ve skutečnosti se od sebe poměrně radikálně liší. Například už jen svými rozměry. V případě ŘLP tak na velikosti rozhodně záleží – čím větší letadlo, tím větší příjmy.
„Aktuálně lze vidět, že provoz stoupá zejména v evropském regionu a na transatlantických trasách, naopak nadále klesá směrem do Asie, na Střední východ, do Jižní Ameriky a Afriky,“ vyjmenovává Klíma.
„Právě trasy z Asie a Středního východu jsou pro náš podnik velmi důležité, protože jsou zde používány největší letouny typu Airbus A380 nebo Boeing 747 či 777, které prolétávají přes naše území do západní Evropy po relativně dlouhých trasách. Významné redukce letů společností jako Emirates, Qatar Airways nebo Etihad jsou pro nás z hlediska ztráty výnosů velmi významné.“
Zdroj Řízení letového provozu
O jakých číslech je podle mluvčího ŘLP řeč? „Příjmy od leteckých dopravců za služby, které jsou jim poskytovány v českém vzdušném prostoru a na českých letištích, představují 94 procent celkových příjmů podniku. Propad tržeb za rok 2020, které jsme očekávali někde kolem 4,3 miliardy korun, může dosáhnout až 2,2 miliardy,“ poodhaluje Klíma.
Takový výpadek příjmů bylo pochopitelně zapotřebí něčím vykompenzovat. A tak přišly na řadu velmi nepopulární, ale vzhledem k aktuální situaci, kdy nebe nad hlavou takřka zeje prázdnotou, i celkem pochopitelné škrty na straně mzdových výdajů.
„Základní tarif zůstal stejný, ale reálně jsme kvůli příplatkům a přesčasům přišli asi o 30 až 40 procent. K tomu je nutné započítat ještě ztráty plynoucí z dalších pohyblivých složek, jako jsou například prémie, takže ročně to může v průměru činit klidně i minus 60 procent,“ sdělil redakci Forbesu jeden z letových dispečerů, který si nepřál být jmenován.
Významně se podle něj také změnila samotná pracovní náplň: „Od března jsme byli rozděleni na čtyři týmy zhruba po 25 lidech a střídali se po týdnu. Měsíčně to vycházelo na tři až pět služeb, zbytek času jsme byli na home officu a měli samostudium. Takhle to trvalo zhruba do konce května.“
Práce letových dispečerů patří z hlediska stresu k jedněm z nejnáročnějších povolání vůbec. Člověk by proto řekl, že koronavirová krize, která způsobila dosud největší hromadnou odstávku v dějinách letectví, přišla řídícím nesmírně vhod, protože odpočinout si a hodit práci jednoduše za hlavu musí jednou začas úplně všichni. Jenže přesně taková pauza je v jejich případě záležitostí spíše kontraproduktivní a vyžádala si nová opatření.
„Každý měsíc absolvujeme rekondiční cvičení na simulátoru, abychom nevyšli ze cviku,“ poodhalil námi kontaktovaný dispečer a doplnil, že od června se s narůstajícím provozem pozvolna začal navyšovat rovněž počet jednotlivých směn, kterých už bývá „třeba 10 za měsíc“.
Podle mluvčího Klímy se díky přijatým omezením podařilo Řízení letového provozu ušetřit částku rovnající se 1,2 miliardy korun. S vylepšením aktuální nelichotivé situace ale pomohl i stát, který prostřednictvím jednorázové dotace od ministerstva dopravy obohatil podnikovou kasu o celých 500 milionů.
Na jak dlouho se bude muset ŘLP s těmito penězi spokojit, je otázkou, kterou za daných okolností nedokáže nikdo zodpovědět. Tím spíš, když vidina, že se odvětví letecké dopravy zase vrátí do normálu, je aktuálně stále v nedohlednu.
„Podle provedených analýz IATA (mezinárodní organizace sdružující letecké dopravce) lze v optimistickém scénáři očekávat návrat k předkrizovému období nejdříve až po osmi měsících od odeznění nákazy a zrušení provozních i administrativních omezení, je však otázkou, kdy tento moment nastane,“ podotýká Klíma.
„V současné době pracujeme se scénářem, který předpokládá návrat ke stoprocentnímu provozu v závěru roku 2024 nebo na začátku roku 2025.“
Dušan Šenkypl (na úvodní fotografii uprostřed) založil a úspěšně prodal projekt ePojištění.cz a dnes společne s partnery – Janem Bartou a Davidem Holým – tvoří páteř investiční skupiny Pale Fire Capital. Ta investuje čistě vlastní peníze a je rozkročená od prodejního portálu Aukro přes sofistikované technologické startupy až k saunovým světům Saunia.
Čas od času také do éteru pošle nabídku, kterou byste od jiné investiční skupiny asi čekat nemohli – to když se například trojice v reakci na dostavbu elektrárny v Dukovanech v létě nabídla, že pakliže jí stát půjčí za stejných podmínek jako ČEZu, postaví v Česku 1200 MW solárních elektráren, nebude požadovat garantovanou výkupní cenu a do projektu nasype vlastní tři miliardy korun.
„Pracujeme s vlastními penězi, nebojíme se jít do jistého rizika a jednáme rychle. Když na mě Honza z vedlejší místnosti houkl, zda s takovou nabídkou vládě souhlasím, rozmýšlel jsem se zhruba tři sekundy,“ říká Dušan Šenkypl v dalším díle Forbes byznys podcastu.
Proč Pale Fire Capital investuje do vietnamských baget, stejně jako do technologických startupů? V čem je specifické investovat vlastní peníze? Má se soukromý sektor angažovat ve věcech veřejných? A jak do investování patří hravost? Poslechněte si celý podcast.
Dlouhé čtyři roky uběhly od doby, co Penta poprvé ukázala svůj plán na přestavbu pražské Masaryčky. Z nevzhledného kráteru vedle nádraží ale už brzy začnou růst první dvě budovy plánovaného projektu Central Business District, který vychází z architektonicko-urbanistické studie ateliéru Zaha Hadid Architects. Pokud vše půjde podle plánu, začít by se mohlo na přelomu roku.
„Odhady jsou to spíše optimistické, nikoli však nereálné,“ přiblížil aktuální situaci Ivo Mravinac, mluvčí společnosti Penta. Podle něj by mělo být hotovo do tří let a celková investice do první etapy výstavby, včetně opravy ulice Na Florenci a úpravy veřejného prostoru, by měla přesáhnout dvě miliardy korun. Plánované budovy vyrostou v prostoru mezi ulicí Na Florenci a Masarykovým nádražím.
Pro budovy nemá Penta zatím nasmlouvané žádné nájemce. Podle společnosti je však o prostory zájem. „Od začátku, co jsme záměr zveřejnili, se nám ozývají zájemci, se kterými průběžně jednáme. Žádnou smlouvu však zatím podepsanou nemáme. Zasmluvnění se váže až na zahájení stavby, aby se případně mohly upravovat interiéry pro potřeby konkrétního zákazníka,“ vysvětluje Mravinac.
Podobu veřejného prostoru v okolí staveb určí projekt, který vzejde z plánované soutěže. Rekonstrukce přinese omezení provozu u křížení ulic Na Florenci a Havlíčkova. Mělo by zde vzniknout nové náměstí a další vstupy do metra.
Už žádné obcházení
Průchozí zastřešení kolejiště, které by mělo vytvořit další veřejný prostor a propojit zatím oddělené části města, má pod palcem Správa železnic. Stavby však na sebe přímo navazují, a projekty je proto potřeba zkoordinovat.
„Zahájení stavby je naplánováno na rok 2022. Bude se však realizovat nezávisle na rozestavěnosti objektů sousedního developera. Samozřejmě jsou ale všechny stavby v oblasti Masarykova nádraží vzájemně jak technicky, tak funkčně propojeny a v rámci přípravy probíhají složité koordinace,“ potvrdila Nela Friebová, tisková mluvčí SŽ.
Zastřešení peronu s novým hotelem v popředí
Jednání přitom probíhají už od počátku zahájení projektových prací obou investorů. Kouzelné slůvko „koordinace“ zahrnuje především plynulé napojení platformy na objekt Penty a bezbariérové propojení s hotelem na druhé straně kolejiště u ulice Hybernská. Toho se však současná investice netýká.
„V tuto chvíli je v plánu
archeologický průzkum parcely, který potrvá asi osm měsíců. Až po něm budeme
moci stavbu hotelu zahájit. Ta by tedy měla začít v průběhu roku 2022,“
upřesnil za Pentu Ivo Mravinac.
Změny v projektu i nová soutěž
Od roku 2016 prošel projekt, na který se průběžně snášela i kritika, určitými změnami. Ty přišly na řadu především s projektovou přípravou konkrétních budov. Snížila se výška objektů, jejich členění, oba domy zeštíhlely a uskrovnila se i věž v čele stavby u Havlíčkovy ulice.
„První dva administrativní objekty, které jsou navrhovány v prostoru mezi ulicí Na Florenci a kolejištěm a které jsou zároveň v nejpokročilejší fázi projektové přípravy, dotvoří chybějící uliční frontu ulice Na Florenci, což považujeme za přínosné,“ uvádí Marek Vácha z Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR).
„Z hlediska výšky, objemu a měřítka staveb došlo od původního návrhu k částečné redukci a snížení na úroveň, se kterou souhlasíme. Architekti se ještě detailně věnují návrhům pojednání fasád v uliční frontě, přičemž členění fasád na menší celky byl jeden z našich požadavků.“
Změnami však projde i širší urbanistické řešení a na projekt karlínské části území bude vyhlášena nová soutěž.
„Urbanistické řešení původní studie využijeme jako základ pro zadání. Jejím největším přínosem je řešení maximální prostupnosti území a spojení dvou částí města, které dlouhá desetiletí prostě neexistovalo. Mohou tu ale vyrůst budovy od jiného skvělého architekta, ať už světového, nebo českého,“ přibližuje mluvčí Penty Mravinac.
„Ve spojitosti s novou soutěží se objevil mediální šum, že Zaha Hadid v Praze nakonec nebude. Současný projekt, ačkoli došlo k jeho úpravě, stále vychází z původního návrhu Zaha Hadid Architects a studio se na projektu podílí. Pokud by změny přesáhly zdravou mez, byli by první, kdo by proti nim vystoupili, a stavby by nenechali označit za dílo Zahy Hadid,“ vysvětluje a dodává, že studio se soutěže možná opět zúčastní – stejně jako se tomu stalo u plánovaného projektu ve Vysočanech. Zdejšímu bytovému komplexu však nakonec vtiskne podobu české studio A.D.N.S
Další výstavbu, podle návrhu nizozemského studia Benthem Crouwel Architects, plánuje Penta na brownfieldu u Žižkovského nádraží. Své si v oblasti řekne i Sekyra Group Luďka Sekyry a Central Group, za kterou stojí Dušan Kunovský.
V případě Masaryčky se Penta už před lety dohodla právě s IPR na tom, že urbanistická soutěž bude vyhlášena na celé území. „Nechtěli jsme, aby se území krájelo jako salám, fragmentovalo, ale aby se vytvořila ucelená koncepce. Ta zahrnovala i pozemky, kde bylo zapotřebí změnit územní plán, stejně jako pozemky, které už měl jiný vlastník. V té době nikdo neavizoval stavební záměr. Zaha tak tvořila na neomezené zelené louce,“ přibližuje Mravinac pozadí projektu.
Později se však společnost s městem dohodla, že na navazující území kolem magistrály a dále k autobusovému nádraží Florenc bude vypsána urbanistická soutěž nová. Penta se navíc zavázala, že v oblasti bude vyšší zastoupení obytných prostor.
Omezený provoz na Masaryčce
Plánovaná výstavba by měla provoz na nádraží omezit, nikoli však zastavit. Správa železnic plánuje postupnou přestavbu kolejiště se zachováním vždy alespoň tří nástupištních hran. „Délku trvání stavby to oproti variantě s celkovou uzavírkou stanice sice prodlužuje, ale přesměrování všech vlaků na jiná nádraží v pražském uzlu je pro jejich vytížení a další stavby nereálné,“ vysvětluje Nela Friedová ze SŽ.
Z Masaryčky by v budoucnu měla vést také rychlostní železnice na Letiště Václava Havla a dále do Kladna. Všechny úseky jsou však zatím ve fázi projektování. Tendry na první úseky trati chce Správa železnic vyhlásit v roce 2021.
V malé východočeské vesničce Přibyslavi s výhledem na Sněžku žije něco přes 200 lidí. Ve starém kravíně, který už ale dávno jako kravín nevypadá, se mihotá něco přes 20 lidí. Zajišťují vše od prvotního návrhu až po prodej hodinářského zboží odběratelům nebo konečným zákazníkům e-shopu.
Člověk by se mohl prvním dojmem ze sídla společnosti JVD – celým názvem Jasněna Vláhová Design – snadno nechat zmást. Jen těžko vás totiž napadne, že jde o rodinnou firmu s 28letou historií a ročním obratem přes 120 milionů korun, která dodává produkty vlastní značky do 15 evropských zemí.
Za jejím vznikem i úspěchem stojí dvaasedmdesátiletá Jasněna Vláhová, která se v roce 1992 po letech zkušeností v hodinářské branži rozhodla vydat vlastní cestou a dělat věci jinak a lépe.
„Za ta léta v hodinářském řemeslu jsem se toho stihla hodně naučit a viděla jsem obrovskou díru na trhu v tom, jak kvalitně prodávat,“ vzpomíná na hlavní motivaci pro založení vlastního byznysu rodačka z Nového Města nad Metují.
Sídlo firmy JVD v Přibyslavi u Nového Města nad Metují.
Po mateřské dovolené nastoupila do firmy Elton vyrábějící české hodinky Prim. Díky tomu se poprvé dostala do světa hodinařiny, který ji tehdy uchvátil natolik, že ji provází celým životem.
Společně s manželem Jaroslavem si ke svým běžným pozicím postupně přidali ještě post obchodních zástupců firmy na částečný úvazek. Drive a láska k hodinařině je motivovaly k obětování veškerého volného času. Trávili dlouhé hodiny ve starém favoritu a po pracovní době objížděli prodejny v Česku i Slovensku, kde nabízeli hodinářské zboží.
Manželé Vláhovi na hodinářském plese JVD.
„Vyjížděli jsme po práci nebo o víkendech. Neměli jsme žádný volný čas, ale od začátku nás to bavilo,“ vzpomíná manžel Jasněny, Jaroslav Vláha, který má velkou zásluhu na aktuálním úspěchu společnosti a v životě manželky hrál od začátku obrovskou roli.
Ze zaměstnanců podnikateli
Hlavně díky společenské a temperamentní osobnosti Vláhové si manželé zanedlouho vytvořili úzké obchodní i osobní vztahy se svými maloobchodními zákazníky, což byl jeden z několika důvodů, proč se později rozhodli vydat vlastní cestou.
Bylo to v době, kdy už manžel Jaroslav provozoval vlastní kamennou prodejnu s hodinářským sortimentem uprostřed náměstí v Novém Městě nad Metují, kde nabízel tehdy ještě zboží značky Prim. V roce 1992 je okolnosti přiměly k založení vlastní firmy, jejíž název získal o dva roky později svou nynější podobu – Jasněna Vláhová Design, tedy velkoobchod nesoucí ve svém názvu jméno zakladatelky a majitelky i fakt, že firma nakonec šla cestou vlastní značky a designu.
Část zboží jsme balili v garáži a druhou v obýváku.
„Část zboží jsme na začátku balili v garáži a druhou v obýváku. Neměli jsme sice pořádné prostory, ale v podnikání musí člověk umět improvizovat a trochu se uskromnit,“ vzpomínají na první měsíce podnikání manželé, jejichž dvě děti – dcera Petra a syn Libor, kterým tehdy bylo kolem 18 let, už v té době měly jasno v tom, že se na fungování společnosti budou jednou podílet také.
Cesta k vlastní značce
Zásadní změna pro novou značku přišla ve chvíli, kdy Vláhová dostala nabídku od firmy Elton na odkoupení dvou tisíc hodinkových pouzder z Francie a stejného počtu strojků od švýcarského dodavatele.
Do širokého portfolia JVD spadá vše od náramkových hodinek po nástěnné hodiny.
Fakt, že nabídku tehdy přijala, zásadně ovlivnil budoucí vývoj firmy, která by jinak možná i dnes nadále fungovala jako distributor a nikdy tak nezavedla portfolio produktů vlastní značky.
Díky schopným novoměstským hodinářům vznikly z komponentů dámské elegantní hodinky pod novou značkou Lacerta, které se dodnes vyrábí právě tady ve východních Čechách.
Dnes známá značka JVD nabízející vše od náramkových hodinek přes budíky, teploměry, stopky až po šperky a všechny druhy nástěnných hodin by ale nikdy nevznikla, kdyby manželé Vláhovi v roce 1993 na veletrhu ve švýcarské Basileji nenarazili na dodavatele hodinářského sortimentu dovážející do Evropy zboží z Tchaj-wanu.
Právě to byl druhý zásadní milník, který vedl k vytvoření vlastní značky a rozšíření tehdy ještě úzkého portfolia zboží. Po několika zkušebních objednávkách dospěli nakonec k rozhodnutí, že svou nabídku založí na zboží vlastního designu, jehož výrobu přenechají zemím Dálného východu, z nichž nejdůležitější je v současnosti Čína, Tchaj-wan a Thajsko.
Vydařený byznys, vratké zdraví
Firma Jasněny Vláhové se až dodnes nikdy nepotkala s prudkým propadem tržeb nebo špatným obdobím.
„Myslím, že v tom má velkou roli i stabilita firmy. Spousta našich dnešních zaměstnanců je u nás skoro od samého začátku. První roky nás bylo osm, teď v kanceláři sedí přes 20 lidí a po Evropě jezdí 13 obchodních cestujících. Zvládáme to pořád v relativně nízkém počtu, i když firma stále roste,“ vysvětluje Vláhová aktuální sestavu JVD, které má vedle novoměstského sídla s hlavním skladem od roku 1997 i menší slovenskou pobočku u Trenčína.
Byznysové štěstí dvaasedmdesátileté podnikatelky bohužel nešlo po celou dobu ruku v ruce s jejím zdravím. Nelehkým obdobím si sama prošla před několika lety, když onemocněla rakovinou a tím pádem musela vedení firmy nějakou dobu přenechat svým dětem. Byla to právě těžká nemoc, kterou bezpochyby i díky svému neutuchajícímu elánu brzy překonala, ale i pozdější investiční příležitosti, jež nakonec přiměly Vláhovou v roce 2017 vedení přenechat dceři.
Dcera zakladatelky a současná ředitelka společnosti JVD Petra Soukupová.
Na to byla koneckonců sedmačtyřicetiletá Petra Vláhová, dnes Soukupová, připravená od své rané dospělosti. „V hodinařině jsme vyrůstali a bylo dost pravděpodobné, že firmu nakonec jeden z nás převezme. Člověk se samozřejmě může rozhodnout podle sebe, ale nás to bavilo od začátku. Pracovat s hodinkami a šperky pro mě je sen i dnes, je to krásná práce,“ říká Soukupová, která ve firmě už třetím rokem řídí vše od nákupu zboží až po jeho prodej.
Předáním vedení podnikání nekončí
Ačkoliv nemoc Jasněnin život silně ovlivnila a alespoň zčásti ji donutila více odpočívat, volných dní ani tak nenapočítá za měsíc mnoho. Energická starší dáma, ze které vyzařuje už na první pohled neskutečný elán, se svým vrstevníkům nepodobá téměř v ničem. Ústupem z vedení pro ni teprve začala druhá éra v jejím podnikatelském životě, se kterým rozhodně nehodlá v nejbližších letech skončit.
Důležitým prvkem pro ni byla vždy investice do nemovitostí, kterých dnes vlastní hned několik a na jejich spočítání by prsty dvou rukou možná nestačily. Několik z nich zrekonstruovala, aby zde mohla otevřít ubytování, jehož provozu se chce v důchodu plně věnovat.
Vedle zmíněného domu v Kamenici a aktuálního sídla firmy spadá do jejího vlastnictví například také místní komplex budov, kde se v 19. století nacházel soud a přilehlá šatlava. V začátcích právě tady společnost JVD sídlila, potom byla delší dobu budova prázdná, ale už za několik týdnů sem začnou jezdit čeští i zahraniční turisté do nově zrekonstruovaného hotelu Šatlava, jehož styl dokonale odráží historii tohoto místa.
Pohled na současný penzion Na Skále a nově zrekonstruovaný hotel Šatlava.
Nečekejte moderní hotel s IKEA vybavením ve stylu většiny ubytovacích zařízení v Česku. Hotel Šatlava nenese podnázev „drsný luxus“ jen tak pro nic za nic. Ačkoliv budova prošla rozsáhlou rekonstrukcí s investicí ve výši 13 milionů korun, místo stále z velké části zachovává ducha doby.
Interiér budovy je bezchybně čistý a doladěný do každého detailu, stejně jako je tomu v případě penzionu stojícího hned vedle nového hotelu, který už funguje přes dva roky. Ostatně právě na preciznosti si Jasněna Vláhová zakládá a je to podle ní jeden z hlavních důvodů, proč sem hosté tak rádi jezdí a často se i vrací.
„Snažím se mít všechno dotažené do poslední tečky. Pokud se má ubytování dařit, člověk se mu musí stoprocentně věnovat a všechno musí být dokonalé,“ vysvětluje své motto žena, která sklízí za své zařízení nejvyšší chválu i přesto, že se téhle oblasti začala věnovat teprve před dvěma lety, a to navíc ve svých sedmdesáti.
„Osobní přístup je podle mě v podnikání to nejdůležitější,“ vypichuje druhý z nejdůležitějších základů svého úspěchu, který praktikuje jak ve svém ubytování, tak už od začátku ve firmě, kterou založila.
Jednou takhle po neděli jsem v kuchyni stírala podlahu a v radiu slyším, že se za 600 tisíc prodává chvalkovický zámek.
Kromě lásky k hodinářskému řemeslu je velkou vášní podnikatelky i historie. O té se rozmluví během svého vyprávění hned několikrát, hřebíček na hlavičku však narazí ve chvíli, kdy oznámí, že vedle jmenovaných nemovitostí je navíc majitelkou nedalekého zámku. Koupila ho téměř před dvaceti lety, a to vlastně bez nějakého většího přemýšlení. Čistě proto, že výhodnější to už být nemohlo.
„Jednou takhle po neděli jsem v kuchyni stírala podlahu a v radiu slyším, že se za 600 tisíc prodává chvalkovický zámek,“ vzpomíná nadšeně na největší ze svých investic. „Hned druhý den jsme se tam s manželem jeli podívat a měla jsem hned jasno. Naprosto mě uchvátila jeho historie. Vlastnila ho totiž kněžna Zaháňská a část života v něm strávila česká spisovatelka Božena Němcová, která tu byla na převýchově.“
Vskutku směšná cena za nemovitost v celkové hodnotě několika milionů korun byla přitom zapříčiněná dražbou, do které se zámek dostal kvůli zadlužení předchozího majitele a propadnutí bance. Zámek poblíž Dvora Králové od té doby prošel obrovskou proměnou.
Vláhová do oprav investovala už přes 20 milionů korun a v následujících letech investice do něj ještě nějaké miliony určitě spolkne. Jejím snem je totiž zachovat jeho bohatou historii a na místě vytvořit pohádkový zámek Boženy Němcové, který bude otevřený komukoliv, kdo bude chtít ochutnat místní historii.
Osobní přístup je základem úspěchu
I když dnes ve firmě její zakladatelka figuruje už jen jako jednatelka a na jejím vedení se podílí jen z menší části, do podnikání stále úctyhodně vnáší všechnu svou energii a zřídkakdy si odpočine.
„Je to neskutečně společenský člověk a to je její největší výhoda. Trávení času s lidmi si užívá a hodně ji to naplňuje,“ popisuje svou matku Petra. „Tolik energie, jako má ona, nemá možná ani nikdo z nás ve firmě.“
Obdivuhodný elán, který její matka získává ve společnosti lidí, koneckonců dokazuje i na hodinářské výstavě, díky které jinak klidná vesnice na východě Čech vždy jednou za rok ožije. JVD zde tradičně pořádá akci, na níž se sjede většina českých, ale i někteří slovenští a němečtí odběratelé, kteří si tak mohou prohlédnout i nakoupit podzimní novinky pro nadcházející rušné předvánoční období.
Zakladatelka firmy s obchodními partnery na každoroční hodinářské výstavě.
Svůj důraz na osobní přístup tady dává najevo každému z dlouholetých zákazníků, kterým se po celou dobu jejich pobytu věnuje. „Po těch čtyřech dnech většinou potřebuji den volna, ale společnost našich obchodních partnerů si jinak užívám,“ říká Vláhová, pro níž je podzimní období vždy náročné, ale přesto se vždy nemůže dočkat, až vypukne. „Právě teď jsou v plném proudu přípravy na letošní ročník. Stojí nás to hodně peněz i práce, ale na takovém osobním přístupu stojí i padá náš rodinný byznys, a proto je třeba si za tím stát,“ dodává nakonec.
Vyměnit chlopeň dnes může lékař bez toho, aby rozřízl hrudní kost a sáhl rukou na pacientovo srdce – pomocí katétru zavedeného tříslem. Moderní technologie vládnou medicíně, jenže Česko jich musí podle odhadu primáře kardiologie Nemocnice Na Homolce Petra Neužila až 90 procent dovézt ze zahraničí. Jen několik úspěšných firem zachraňuje pověst tuzemské medicínské techniky.
Patří mezi ně například výrobce zdravotnických postelí a matrací Linet nebo společnost BTL, která se specializuje mimo jiné na přístroje pro kardiologii, fyzioterapii nebo estetickou medicínu. Úspěchy v poslední letech zaznamenaly i některé startupy, například Mindpax, který vyrábí sledovací náramek pro duševně nemocné. Dobrá zpráva ale podle Neužila je, že zdravotní pojišťovny jsou moderním technologiím posledních několik let nakloněné, a tak se českým nemocnicím daří je pořizovat.
Přitom v šedesátých letech minulého století patřilo Československo k zdravotnickým velmocem. Úspěch slavil třeba zdejší kardiostimulátor. „Nebyla to žádná druhá liga, ale úžasný přístroj, i když byl vyvinutý téměř na koleně. Šlo o světový unikát, který jako první využíval českými lékaři navrženou metodu úpravy pulsu. Jenže spousta lidí pak v době normalizace odešla do emigrace a nebyl, kdo by ve vývoji pokračoval,“ podotýká Petr Neužil.
Výroba kardiostimulátoru se přesunula do Tesly Valašské Meziříčí, přístroj zaostával a byl poruchový, přestával bez výstrahy fungovat, což bylo pro pacienty nebezpečné. Porevoluční akvizice se Siemensem se příliš nepodařila. I stomatologická křesla se značkou Chirana, která dodnes funguje na Slovensku, musela dnes vyklidit ordinace jiným výrobcům.
Neužil naopak chválí českou společnost BTL, která vznikla na zelené louce a dnes je ve vynikající kondici. Své výrobky, mimo jiné zapisovače EKG, defibrilátory nebo přístroje pro estetickou medicínu, úspěšně také vyváží. „Spolupracuji s nimi na vývoji katetrizační techniky. Firma je finančně silná a hodně peněz investuje. Je příkladem, že to jde. BTL nemá ve svém sektoru v Česku konkurenta. Jsem patriot, proč bych měl pracovat pro izraelské nebo německé firmy, když můžu pro české,“ doplňuje Neužil.
Jako další příklad dalšího českého úspěchu uvádí zmíněný Linet, který se stal pátým největším světovým výrobcem zdravotnických lůžek. A taky prakticky „z garáže“.
České zdravotnictví je podle Neužila v docela dobré kondici, ale co se týče nových technologií, je závislé na dovozu, víc než by bylo třeba, a musí proto nakupovat za světové ceny. O nich se naopak nedá mluvit v případě ocenění práce českých zdravotníků. Zatímco špičkový kardiolog v New Yorku si vydělá až 600 dolarů za hodinu a běžně se hodinová sazba podobného amerického specialisty mimo New York pohybuje okolo 400 dolarů, v Česku je podle Petra Neužila úspěch šest set korun.
„Jistě, nedá se to zcela srovnávat, životní náklady v New Yorku jsou výrazně vyšší,“ říká s úsměvem. Zároveň konstatuje, že čeští zdravotníci svými odměnami vlastně nákup nových technologií dotují. Nejenže jsou jejich odměny výrazně nižší, ale je jich i mnohem méně než těch amerických či německých.
Magnetická navigace amerického startupu Magnetecs. | Foto Magnetecs
Mnoha špičkovým zahraničním lékařům patří podíly ve firmách, které zdravotní techniku vyrábějí – podílejí se na výzkumu, vývoji i uvedení do praxe a zároveň společnosti spoluvlastní. Podobná praxe se stává běžnou i v Česku. Na otázku, zda je i Petr Neužil, který je předním odborníkem na léčbu srdečních arytmií, spoluvlastníkem v podobné společnosti, odpovídá, že by lhal, kdyby tvrdil, že ne.
To, že špičkoví lékaři dělí čas na ten, kdy léčí, a ten, který věnují výzkumu a uvádění nových technologií do praxe, nepovažuje za konflikt zájmů. I když to v Česku ještě příliš obvyklé není.
„Kdo jiný než lékař, který se denně setkává s mnoha pacienty, by se měl účastnit vývoje nových technologií,“ míní. „Dostanu nápad, přesvědčím investory, sdružím prostředky a začnu vyvíjet něco, co bude pacientům pomáhat a bude se dobře prodávat. V Česku je ale uvažování ještě jiné, v Americe může být lékař legitimně vizionář a tvůrce. Je to stejné, jako když vymyslím, aby kráva dojila více mléka,“ dodává s nadsázkou.
Představa, že je zdraví zadarmo, obecně mezi lidmi přetrvává.
Zdravotnictví je byznys jako každý jiný, byť eticky regulovaný a udržitelný, i když se na to v Česku ještě občas zapomíná. „Kdyby nebyl, nevznikalo by nic nového, nevyvíjely by se moderní technologie. Ale představa, že je zdraví zadarmo, obecně mezi lidmi přetrvává! No není! Nahravá tomu i skutečnost, že neexistuje možnost připojistit si u zdravotní pojišťovny nadstandardní péči. Ba naopak, výraz nadstandardní je téměř sprosté slovo. Každému rovným dílem. Mám svou teorii, proč to tak je,“ říká.
Jedním z důvodů, kromě toho, že je to politicky velmi nepopulární opatření, možná je i skutečnost, že by tak bylo příliš vidět do hospodaření. Ten, kdo by si připlácel, by chtěl sledovat, jak se s jeho penězi zachází.
„Ale výhoda by to byla pro nás všechny, protože v systému by bylo víc peněz a zlepšily by se podmínky nejen pro ty, kdo si připlácejí, ale i pro lidi, kteří hradí jen základ. Třeba by se tak mohlo zkrátit čekání na některé zákroky,“ myslí si Neužil. S nákupem nových technologií ale velký problém není.
„Někdy vládne představa, že v čele pojišťoven sedí banda ignorantů, ale to je omyl. Zdravotním pojišťovnám se navíc v posledních letech povedla jedna užitečná věc. Ceny technologií byly velmi vyšponované. Třeba defibrilátor, který se implantuje přímo do těla, stál v roce 2009 okolo milionu korun. Teď se jeho cena pohybuje zhruba od dvou do tří set tisíc korun. Kdyby pojišťovna netlačila na prodejce, ceny by rostly dál,“ uvádí příklad.
Ochota platit za nákup nových medicínských prostředků je posledních zhruba sedm let ze strany většiny pojišťoven včetně VZP dobrá. „Společnost je totiž poměrně vnímavá k novým technologiím a podporuje je a to se přesně týká i zástupců pojišťoven. Jenže u těch je pak důležitý i fakt, že oni na to musí vynaložit peníze navíc,“ konstatuje Neužil.
Kardiolog Petr Neužil. | Foto archiv
Jako příklad uvádí TAVI, tedy punkční technikou katétrem zaváděnou aortální chlopeň. Od 60. let až do roku 2008 to byla doména kardiochirurgie. Na konci prvního desetiletí 21. století ale vyvinul startup CoreValve (dnes Medtronic) chlopeň, kterou lze implantovat přes katétr zavedený do těla tříslem, není tedy nutná velká operace srdce. Nejdřív se metoda zkoušela na velmi rizikové populaci a postupně se zjistilo, že je výhodná pro všechny skupiny pacientů.
V této chvíli je perspektiva, že v krátké budoucnosti se až v 90 procentech případů bude tato chlopeň zavádět pouze katetrem. Pacient může jít po třech dnech domů, na rozdíl od „velké“ operace, kdy musí být v nemocnici 10 dnů a z ní jede rovnou do lázní. Díky úspěchu metody TAVI se už přidali další výrobci.
Jsem spokojený tady, rád trochu provokuju, nikoli pacienty, samozřejmě, spíš instituce.
Když nemocnice pořizuje novou technologii, je to vždy jednání tří stran – nemocnice a jejího specialisty, výrobce nebo distribuční firmy a zdravotní pojišťovny a to vše je zastřešeno vyhláškou ministerstva zdravotnictví. „Nové technologie se nenakupují z takzvaných zálohových paušálních plateb, které dostáváme od pojišťovny, ale děje se to formou dohadovacího řízení. Je třeba vyjednávat,“ vysvětluje Neužil.
On sám měl možnost v polovině devadesátých let zůstat a léčit v USA. „Jsem spokojený tady, rád trochu provokuju, nikoli pacienty, samozřejmě, spíš instituce. A tam bych nemohl. Třicet let pracuju v jedné nemocnici, i když tak asi dvakrát změnila jméno, a mám jednu ženu,“ směje se muž, který zůstává v práci i ve volném čase a snaží se do nemocnice dostat zcela nové technologie, které jsou někdy ještě ve fázi klinického testování.
Tak jako to bylo v případě magnetické navigace katétru amerického startupu Magnetecs. Technologii získala Nemocnice Na Homolce před sedmi lety zdarma, protože byla v ověřovací fázi klinického výzkumu. Stálo ji to jen peníze na přípravu sálu, tedy asi dva miliony korun. Přístroj už v provozu ale není, nikoli vinou nemocnice, nýbrž proto, že zkrachoval výrobce a nemá kdo zajišťovat servis.
„Je důležité, že i v této covidové době, kdy byla významně omezena hlavně mezinárodní spolupráce, dokážeme úspěšně dotáhnout do konce řadu projektů, které přinášejí nové technologie. V měsíci srpnu to bylo například prvně na světě použité trojrozměrné ultrazvukové vyšetření srdce pomocí do srdce zavedeného katétru. A to může významně usnadnit bouřlivě se rozvíjející katétrem prováděné výkony na srdci a třeba omezit zbytečné použití rentgenového záření. Jsem proto stále optimistou,“ říká Petr Neužil. Jeho obor má obrovskou budoucnost. Srdeční arytmie se totiž staly další civilizační nemocí.
Heleně Franclové bylo 23 let, když její prarodiče vážně onemocněli. Babičku navštěvovala v léčebně pro dlouhodobě nemocné a později i v domově pro seniory. Jenže péče se jí nezamlouvala. „Zarazil mě otřesný přístup personálu, který klienty vnímal pouze jako položky v systému,“ posteskne si matka tří dětí, v té době studentka sociální práce.
Ač neměla žádnou podnikatelskou historii, získala bankovní úvěr na třiadvacet milionů korun, za které koupila lehce omšelou budovu školicího střediska ve Zruči nad Sázavou. A v roce 2007 otevřela první domov pro seniory.
Dnes její společnost Centrin provozuje trojici zařízení s obratem 150 milionů, zaměstnává na dvě stovky lidí a pečuje o více než 300 seniorů. „Důraz neklademe na luxusní vybavení, ale na lidskost. Ta je často důležitější než perfektní bezbariérová koupelna,“ zdůrazňuje Franclová. Přestože postupně, za provozu, vybavila všechna zařízení komfortními polohovacími postelemi, mnoho nábytku stále vypadá retro. Cíleně. „Klientům toto prostředí oživuje vzpomínky a posiluje pocit domova,“ míní.
Memory koutky se sedmdesátkovými sektorovým sestavami či stylizovanou autobusovou zastávkou využívají i v chrudimském SeniorCentru. Žádný autobus u ní sice nestaví, klienti si ji přesto oblíbili. Lidé s demencí mají totiž často nutkavou potřebu někam odcestovat. Na zastávce mohou čekat na autobus a odplavit tak stres, aniž by to snižovalo jejich důstojnost.
Chrudimský domov patří do sítě SeneCura, která se s více než dvěma tisíci lůžek řadí k největším privátním poskytovatelům péče o seniory u nás. Větší část je vyhrazena právě pro klienty s demencí a Alzheimerovou nemocí. Představují nejcitlivější a nejrychleji rostoucí segment byznysu, který spolu se stárnutím západní populace nabírá značné obrátky. V Česku se v něm točí přes sedm miliard korun. A o ty má zájem stále více hráčů.
SeneCura tvoří vůdčí trojku se skupinou Alzheimer Home, kterou ovládá Penta, a se sítí Alzheimercentrum miliardáře Pavla Hubáčka. Všechny plánují v nejbližších letech další expanzi: Alzheimercentrum ke stávajícím 1600 lůžkům na podzim přidá dalších 160 v Pardubicích, SeneCura aktuálně staví hned tři nová zařízení. „Dvě třetiny nových lůžek jdou v posledních letech za soukromými investory,“ konstatuje prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiří Horecký.
Takhle to vypadá v SeniorCentru v Chrudimi. | Foto SeniorCentrum SeneCura Chrudim
Další zájemci ohledávají terén. Pilotní projekt, který netají ambice nastavit benchmark pro celý trh, připravuje v Praze například skupina RSJ. „V příštím roce by snad po delších průtazích mohla začít výstavba. Otevřeně ale říkám, že cílit budeme spíš na vyšší střední třídu, která je připravena se na nákladech významně podílet,“ říká jeden z akcionářů RSJ Libor Winkler.
Musíme opustit představu, že všichni máme nárok na všechno.
Zvýšení kvality sociální a zdravotní péče v Česku podle něj brání společenské farizejství. „Musíme opustit představu, že všichni máme nárok na všechno, a podstoupit systémovou reformu, která položí vetší důraz na individuální odpovědnost. Zkrátka ti, kteří ve svém hodnotovém systému staví zdraví vysoko, si na péči musí průběžně šetřit.“
Péče o pacienty s demencí je drahá. Experti se vesměs shodují na měsíčních nákladech od 30 do 50 tisíc korun měsíčně, podle stupně postižení pacienta i standardů péče. Všechna zařízení, ať privátní či veřejná, je kryjí ze čtyř hlavních zdrojů: plateb zdravotních pojišťoven, příspěvků na péči hrazených úřady práce, přímých plateb klientů a státních dotací. Právě poslední dva zdroje financování nutí prezidenta profesní asociace Jiřího Horeckého k prohlášením o zbytečných bariérách pro soukromý sektor.
Proč? Poskytovatelé péče se totiž musí dostat do krajských sítí. Jen tak dosáhnou na dotace, které tvoří významnou část jejich příjmů. Ty jsou však nenárokové, a navíc pro ně neexistuje fixní sazba, zkrátka se kraj od kraje, ale i zařízení od zařízení liší. Jistota, zda domovy na dotace dosáhnou a v jaké výši, tedy neexistuje. Soukromá zařízení tak mnohdy přesouvají náklady na klienta či jeho rodinu.
Často však balancují na hraně zákona. Ten stanovuje, že přímé platby mohou od klientů vybírat maximálně ve výši 11 400 korun měsíčně. Další poplatky se pak zhusta skrývají za doplňkové a nadstandardní služby nebo dary do nadačních fondů. „Pokud stát soukromé poskytovatele služeb nedotuje, bylo by korektní, aby taky nereguloval maximální výši úhrady, kterou mohou od klientů vybírat,“ soudí Horecký.
Další možností by bylo krajské dotace ponížit ve prospěch příspěvků vyplácených úřadem práce přímo klientům, jak to funguje v Německu, v Nizozemsku či ve Finsku. V Česku se stát snaží podporovat zejména domácí péči. Pokud pacient zůstane doma a čerpá terénní služby, může dosáhnout měsíčně až na 19 200 korun. Pokud si zvolí pobyt v zařízení, Úřad práce mu přispěje nanejvýš částkou 13 200 korun.
SeniorCentrum v Plzni. | Foto SeniorCentrum SeneCura Plzeň
A právě o těchto šest tisíc se hraje. Má je přerozdělovat stát už zmíněnou formou dotací? Nebo by bylo fér ponechat rozhodování v rukou těch, kterým je podpora určena? „Výběr služby by tak nepodléhal tomu, zda je poskytovatel zařazen do krajské sítě, ale volbě klienta,“ argumentuje regionální ředitel SeneCury Ivan Černovský. Takovýto návrh legislativní úpravy už loni diskutoval v sociálním výboru poslanecké sněmovny, dál však neprošel.
„Narovnání trhu by pro investory znamenalo větší stabilitu a čitelnost investic. A koncovým klientům by to mohlo služby zpřístupnit, což je i naším cílem,“ tvrdí Černovský. Dnes není výjimkou, že zatímco umístění do levnějších – tedy dotovaných – zařízení komplikují dlouhé pořadníky, některým luxusnějším se ne vždy daří kapacitu naplnit.
V Česku taky chybí přesná data o množství a potřebách pacientů s demencí. Nikdo je systematicky nesbírá. Aktuální studie jsou mírně optimistické: podle loňských odhadů Alzheimer Europe trpí u nás nějakou formou demence necelých 150 tisíc osob. Tedy asi o 20 procent méně, než se předpokládalo dřív. Poslední Zpráva o stavu demence České alzheimerovské společnosti však upozorňuje, že pouze 10 procent z nich se dostane k potřebným sociálním službám.
„Pokud bychom chtěli v České republice nabízet obdobný objem služeb, jako je tomu průměrně v Evropě, museli bychom stávající kapacity ztrojnásobit,“ míní ředitelka České alzheimerovské společnosti Martina Mátlová.
Ať už je nedostatek lůžek skutečně alarmující, nebo jsou pořadníky uměle přifouknuté duplicitními žádostmi klientů, jedno je jisté. Česko potřebuje systém, kde se domovy pro seniory nebudou vydávat za hotelová zařízení, kde budou dotace přidělovány transparentně a spravedlivě a kde se každý senior snadno dostane k péči odpovídající jeho potřebám i peněžence.
Zejména když demografické předpovědi mluví nekompromisně – za pár desítek let bude z Česka jeden velký domov důchodců. Začít hledat řešení pak už bude pozdě.
„Je to obrovské vítězství, a to nejen pro nás, ale pro všechny zdejší výrobce. Je to jasný vzkaz, že krást se nemá,“ říká Kateřina Kadlecová, ředitelka české rodinné firmy USSPA, tuzemské jedničky na poli výroby vířivek.
Za její radostí stojí rozsudek z konce letošního června, kde soud výslovně zakazuje dovozci čínských kopií vířivek USSPA další dovážení těchto výrobků na místní trh.
Kateřinu Kadlecovou přitom jen tak něco nerozhodí. Úsměvavá blondýna si za léta v rodinném podnikání na občasné kopírování zvykla. Už jejich první patentovaný produkt z roku 1998 – speciálně tvarovanou víceúčelovou koupelnovou vanu – okopírovala známá německá společnost Hansgrohe, s níž se USSPA ale nakonec dohodla na licenci. První čínské kopie vířivek se v Česku objevily už v roce 2007 a od té doby jich Kadlecová s rodinou zaznamenala hned několik.
Když se však na jaře 2017 dostala k fotografím rozpracovaných nových forem vířivek čínského výrobce, které jednoznačně vycházely z designu USSPA, už se v ní cosi hnulo.
„Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když mi na jaře 2017 jeden z našich zahraničních dealearů ukázal fotografie forem, které jako by vypadly z naší výroby v Dobrouči,“ vypráví Kadlecová, která vedení firmy po svém otci převzala před devíti lety.
V listopadu 2018 už daný výrobce vystavoval na velké oborové akci ve francouzském Lyonu, aby se na jaře loňského roku okopírované vířivky prostřednictví tuzemského dovozce objevily i v Česku, na Slovensku a v dalších evropských zemích.
„Nejprve jsme dovozce upozorňovali prostřednictvím našeho patentového zástupce a žádali o stažení kopií z trhu. Jejich reakce ale byla natolik arogantní, že mi došla trpělivost,“ přemítá Kadlecová.
USSPA se proto obrátila na ostříleného právníka Bořivoje Líbala, který dlouhá léta vedl tuzemskou pobočku PwC Legal a dnes působí jako partner v německé advokátní kanceláři Noerr. „Upřímně jsem k tomu nepřistupoval jako k předem vyhranému případu, jakkoli byly důkazy ve prospěch USSPA jasné. Z oboru vím, že se do těchto patentových vod téměř nikdo nepouští,“ přibližuje Líbal.
„Chtěli jsme si ověřit vymahatelnost, tedy zda je možné se svých práv skutečně dovolat a má tedy cenu investovat další peníze do ochrany průmyslových práv,“ doplňuje Kadlecová.
Započal tak právní boj, shromažďování důkazů, nákresů a všech materiálů, které dokazují, že se čínský výrobce skutečně dopustil nedovoleného kopírování, čemuž dal soud po dlouhém roce a půl za pravdu.
„Je prokázáno, že vany vířivek na první pohled stejných s těmi, které vyrábí žalobce, začal čínský výrobce vyrábět bezprostředně poté, co své vířivky žalobce představil mezinárodnímu publiku,“ zní v jednom bodě rozsudku, do něhož Forbes nahlédl.
Nám nešlo a nejde v této věci o peníze. Je to věc principu, otázky pravdy a lži.
Žalovaný český dovozce dále podle soudu „dovezl, skladoval, propagoval, nabízel k prodeji a uváděl na trh na napodobeniny žalobcových výrobků“ natolik pečlivě, že mohlo dojít k záměně či klamné představě, že jde o produkty USSPA. Dovozce se tak dopustil nekalého soutěžního jednání.
Za vířívkami USSPA přitom stojí roky vlastního výzkumu a vývoje, které se Kadlecovým zúročují nejen rostoucími tržbami (letos chtějí navzdory pandemii překonat loňských 162 milionů korun) a exportem do 20 zemí světa, ale i uznáním skrze prestižní ocenění typu Red Dot či Good Design Award.
Kadlecovi do právního boje investovali nemalé prostředky, konkrétně jde o jednotky milionů korun, které se už protistrany ani nebudou pokoušet vymáhat. Podle rozsudku jim náleží pouze „náklady řízení ve výši 32 494 korun“.
„Nám nešlo a nejde v této věci o peníze. Je to věc principu, otázky pravdy a lži,“ říká přesvědčeně Kadlecová. „V době, kdy zcela splývá, co je správné a co ne, je naše vítězství rovněž dobrá zpráva pro celou společnost a celospolečenské hodnoty,“ popisuje svůj přístup Kadlecová.
„Jde o precedens, velmi důležitý precedens pro další české firmy,“ uzavírá Líbal.
Říkají si skintelektuálové. Skupina biochemiků, farmaceutů i odborníků na nanotechnologie, které spojil projekt lékařky Heleny Hlaváčkové.
Ta se rozhodla založit značku specializované kosmetiky Iuvenio poté, co pochopila, že na lokálním trhu nemá příliš velkou konkurenci. „Všimla jsem si, že zde vznikla celá řada přípravků přírodní kosmetiky, ale osobně vidím potenciál jinde,“ říká.
Hlaváčková ve své značce využila skutečnost, že Češi jsou v celosvětovém měřítku skutečnými odborníky přes nanovlákno, které ve spojení s kosmetickými produkty slibuje takzvanou hi-tech péči.
V samotném názvu značky Iuvenio, který se odvíjí od latinského iuvenilis, tedy mladý, se skrývá její záměr: vizuálně ubrat pleti na vráskách. Nanotechnologie by měly být v tomto případě natolik účinné, že konkrétní sérum dokáže proniknout přes přirozenou kožní bariéru a pomoci zjemnit například vrásky a otoky okolo očí. Účinky by měly být podobné jako u botoxu.
„Nebojím se tvrdit, že přinášíme skutečně špičkovou péči, která snese srovnání s tím nejlepším, co je ve světě k dispozici,“ tvrdí Helena Hlaváčková, která své produkty vyvíjela v Česku posledních pět let. „Jsme startup, který je hodně orientovaný na výkon. Nestojí za námi žádný investor, vše pokrýváme z vlastních zdrojů,“ dodává.
Současně působí moderně minimalisticky i samotná vizuální kampaň s Gretou Slezákovou, jež díky své práci pro zahraniční mutace časopisů Elle, Vogue nebo reklamám pro Dior patří mezi nejúspěšnější české modelky devadesátých let.
První roky musel tým Iuvenia pracovat na vzniku prvního produktu, což je nanovlákenné sérum. Nyní jich značka nabízí celkem šest, nejdražší je právě výše zmíněné sérum, které stojí 1550 Kč.
„Ceny jsme stanovili vstřícně, ačkoli nezohledňují několikaletý vývoj produktů. Toužíme ale stát se opravdovým místním lovebrandem, který umožní Čechům a Slovákům naplno využívat účinky nanotechnologií v kosmetice. Spoléháme ale na to, že nám domácí trh sám poskytne zpětnou vazbu,“ říká Hlaváčková.
Ušetřit se jim prý daří také na minimalistických obalech, které díky své jednoduchosti nenavyšují konečnou cenu přípravků.
Značka Iuvenio se sice momentálně prodává v Čechách a na Slovensku, ale v lednu příštího roku má v plánu prostřednictvím spuštění e-shopu v angličtině pokračovat do dalších evropských zemí. V jednání jsou ale momentálně i asijské trhy, které na použití hi-tech technologií velmi dobře slyší.
Mezi českými piloty se v minulosti vžilo přísloví, že vzduch je naše moře. Podíváme-li se na počet tuzemských firem, které se výrobou letadel, letounů a dalších letuschopných zařízení zabývají, zjistíme, že to vlastně docela sedí – jsou jich totiž desítky.
Češi v tomto oboru skutečně patří mezi absolutní světovou špičku, o stavbě létajících strojů sloužících především ke sportovním účelům toho vědí jako málokdo. A možná snad i proto si mohou dovolit trochu experimentovat a udávat nový směr.
Pokud se vše podaří tak, jak má, mělo by mít Česko na konci
této cesty svůj vlastní sériově vyráběný letoun, který bude poháněn výhradně elektrickou
energií. Žádný hluk, žádné emise a jen minimální provozní náklady. Že to zní
jako sci-fi? Vůbec ne. Díky báječným mužům (a ženám) ze skupiny Pure Flight a
jejich projektu ØNIX (čti fíniks) se taková vidina již velmi brzy stane
skutečností.
Vývojem zmíněného letounu se zde zabývají už několik let, přičemž nebýt aktuální koronakrize, s největší pravděpodobností bychom o zahájení jeho sériové produkce nyní hovořili už v minulém čase. Elektrolet, na němž se v rámci uvedené skupiny podílela hned čtveřice českých společností, a sice orlickoústecký Phoenix Air, zlínský MGM Compro a pražské Sport Prop a PEG, je kompletní. A dokonce už byl i zalétán.
Veřejnost se s elektroletem ØNIX měla možnost poprvé setkat na jaře roku 2018 během známého leteckého veletrhu v německém Friedrichshafenu, přímo Čechům se pak letoun představil o několik měsíců později na pražském e-Salonu, který se zaměřuje na vše, co nějakým způsobem souvisí s elektromobilitou.
Stroje zde vystavené mívají často vzhledem ke své povaze dosti neobvyklý – nebo bychom snad měli říci futuristický – vzhled, jenž mnohé zarazí. To se však ØNIX rozhodně netýká. Na první pohled vypadá tento okřídlený krasavec stejně jako kterýkoli jiný sportovní letoun, jichž jsou na českém nebi k vidění tisíce. Má dvě křídla, vrtuli a kabinu, do které se vejdou dva lidé. Tím ale podobnost s tradičními letadly končí, princip jeho fungování je totiž diametrálně odlišný a v tuzemsku ojedinělý.
„Jedná se o čistě elektrický letoun, který energii k pohonu čerpá z baterií,“ vysvětlil Forbesu šéf celého projektu Zdeněk Němec. „Tato energie se zužitkuje vysoce účinným propulsním systémem regulátor – elektromotor – vrtule k jeho pohonu.“
Svěřit svůj život letadlu na baterky chce v dnešní době odvahu. Jak ale Němec vzápětí dodává, letové vlastnosti a výkony ØNIX jsou i díky mnohaletým zkušenostem jeho vývojového týmu s elektromobilitou natolik pokrokové, že se blíží těm, jakých dosahují i některé běžné benzinové stroje, a zdaleka přesahují schopnosti, jimiž se mohou chlubit ostatní dosud zkonstruované elektrolety.
Naše letadlo vydrží na elektropohon v letu nejdéle ze všech letuschopných letadel na baterky na světě.
„V tuto chvíli dosahujeme největší výdrže mezi konkurencí. Naše letadlo vydrží na elektropohon v letu nejdéle ze všech letuschopných letadel na baterky na světě. V číslech to znamená, že se zapnutým motorem je výdrž v horizontálním letu dvě a půl hodiny,“ podotkl šéf skupiny Pure Flight s tím, že hodinovou spotřebu energie lze v přepočtu na peníze vyčíslit zhruba na 55 korun.
To už dělá ve srovnání s konvenčními ultralighty, které za 60 minut letu spálí okolo 10 litrů benzinu, pro konečného spotřebitele pořádně velký rozdíl.
I když vlastně i těch dvě a půl hodiny je poněkud zavádějících – v dobrém smyslu slova. ØNIX totiž za jistých okolností vydrží na obloze mnohem déle, neboť byl od samého počátku konstruován jednak jako běžný ultralehký letoun s pohonem, jednak ale také coby vysoce výkonný kluzák. Nastanou-li proto příhodné podmínky, je možné elektromotor za letu vypnout a nechat se unášet vzduchem jako pták.
Ostatně, čistě z pohledu hluku to v podstatě žádný rozdíl nebude, protože ØNIX je vzhledem ke svým vlastnostem natolik tichým strojem, že jedinou připomínkou skutečnosti, že tam vepředu nějaká pohonná jednotka vlastně vůbec je, je šum pocházející z točící se vrtule. Což ovšem může v dnešní době, kdy si čím dál více lidí stěžuje na rámus, který malá sportovní letadla vytvářejí, posloužit jako skvělý prodejní argument.
Takových obdivuhodných věcí by se ale na ØNIX našla spousta. Pozoruhodné je například už jen to, jak rychle celý projekt vznikl. „Konstrukční práce a další věci potřebné k realizaci byly hotovy za osm měsíců. Samotná realizace začala probíhat v souběhu s finalizací konstrukčních a pevnostních řešení letounu. Vlastně se dá říct, že od nápadu k prvnímu vzletu uběhlo něco málo přes rok,“ přiblížil Němec s tím, že dalších 12 měsíců si jeho tým vyhradil na samotné testování, které probíhalo mimo jiné i v Alpách či v arktických podmínkách daleko na severu.
A na kolik že vývoj unikátního českého elektroletu vlastně přišel? „Celkem jsme vynaložili na stavbu a testování 10 milionů korun plus nespočet hodin práce. Na takto ambiciózní plán je to myslím velmi dobrý výsledek,“ prozradil šéf Pure Flightu.
Cena ØNIX včetně veškerého potřebného vybavení se bude pohybovat kolem 200 tisíc eur.
Původně mělo elektroletů ØNIX na českém nebi, a nejen na něm, dnes létat daleko víc. Sériová výroba měla být již dávno zahájena, jenže koronavirová krize tento záměr nakonec překazila. Ale, jak Němec dodává, pouze dočasně: „Zájem tu je a to je skvělé. Teď se situace zlepšuje, lidé pochopili, že život jde dál, a že jak si ho připravíme, takový bude. Zděšení opadlo a možná i posílilo touhu po změně k novým šetrnějším technologiím.“
Pokud jde o cenu, tu v Pure Fligtu stanovili na úrovni kolem 200 tisíc eur, tedy v přepočtu na nějakých pět a čtvrt milionu korun. Že to zní na první pohled moc? Rozhodně ne. Letoun bude vybaven tou nejmodernější avionikou a bude konečnému zákazníkovi dodáván komplet s veškerým příslušenstvím, tedy s nabíječkou, nástavci křídel i záchranným padákovým systémem. Jeho následné provozní náklady navíc budou oproti konvenčním ultralightům takřka zanedbatelné, což je samo o sobě velmi lákavé pomyšlení.
Že půjde ØNIX na dračku, je dnes už v podstatě hotová věc. Zájemců je dost, především ze strany zdejších aeroklubů a leteckých škol, které by jej rády využívaly jak při výcviku nových plachtařů, tak i coby vlečné letadlo k vlekání bezmotorových kluzáků. Své fanoušky si ale už stihl získat rovněž v zahraničí.
„Hodně zájmu zaznamenáváme u mladých začínajících pilotů. V ekologicky smýšlejících zemích jsme se setkali s názorem, že nováčci chtějí absolvovat výcvik na bezemisním letadle. Jinými slovy, prostě se nechtějí cvičit na letadlech s vysokou spotřebou paliva, patřících víceméně do muzea. To nás překvapilo,“ doplnil Němec.
No a protože podobných projektů v takto pokročilé fázi je v Evropě jen pár, nebude příliš troufalé tvrdit, že se Češi zase pro jednou stali v této oblasti skutečnými pionýry, kteří ukazují ostatním národům směr a dokládají, že létání lze provozovat i tak, aniž by tím naše matička Země jakkoli trpěla.
„My jsme tady s naším projektem proto, abychom ukázali výhody elektrických letadel. A daří se nám to, za což jsme opravdu hodně rádi. Myslím, že sportovní létání a v blízké budoucnosti i regionální doprava na elektriku má všechny předpoklady k rozšíření, a to nejen na českém nebi,“ uzavřel šéf skupiny Pure Flight.
Tomáš Šena se celý svůj dospělý život věnuje péči o trávníky, což jej nakonec dovedlo i k založení firmy Swardman, která vyrábí a prodává vřetenové sekačky. Jenže ne vše šlo podle jeho představ a jeho byznysový kolega se rozhodl firmu prodat. A Tomáš s tím musel dle intencí původních dohod souhlasit, i když nechtěl.
Dnes mu na Swardman zbyla jen vzpomínka a pro Forbes píše, jaké si z celé zkušenosti vzal ponaučení a co by dnes udělal jinak.
Nelituji, to vám říkám hned na začátek. Nelituji jediné minuty, kterou jsem za těch šest let ve Swardmanu strávil. Naopak jsem rád, že jsem se nebál a dělal jsem celou dobu, co jsem považoval za správné. Zažil jsem přeměnu firmy z malé rodinné na střední, kde už je potřeba mnohem přesněji říkat, co kdo má dělat.
Poslední měsíc pod mým vedením dosáhl Swardman zisku 1,6 mil. Kč. Neprodávalo se naplno, nevyrábělo se úplně naplno (dva státní svátky + marodka), a přesto jsme měli zisk. Odcházel jsem vzpřímený, i když jsem si takový konec nepředstavoval.
Swardman byl jako moje dítě. Celý profesní život jsem se pohyboval kolem trávníků a sekaček a byl jsem proto velmi rád, když jsem našel investora, s kterým jsme na trh společnými silami přinesli originální vřetenové sekačky, které ve světě nemají obdoby.
Pyšný jsem i na to, že jde o ryze český výrobek, který od konstrukčních návrhů až po samotnou výrobu vzniká čistě v naší kotlině. Bohužel, osud mi nedovolí příběh Swardmanu dopsat a já už jej rok sleduji jen zpovzdáli.
Co se stalo? Začátek změn začal, když do firmy přišel nový výrobní ředitel. Časem mezi námi vznikly neshody, které jsme nedokázali udržet za zavřenými dveřmi našich kanceláří a ve finále názorově rozdělily i samotné zaměstnance.
Jedna polovina stála za mnou, druhá za ním. Za tím stálo i to, že jsem nábor nových lidí svěřil i jemu. Výrobní ředitel ale nakonec odešel ke konkurenci, jejíž majitel časem předložil mému byznysovému parťákovi nabídku na odkup Swardmana. Dohoda totiž zněla, že pokud se rozhodne prodat jeden z nás, musí prodat i druhý majitel, nebo nabídku přeplatit.
Nabídka od konkurence byla pro mého kolegu akceptovatelná a vzhledem k tomu, že se chtěl soustředit na svůj hlavní agrární byznys, tak ji v intencích naší dřívější dohody přijal. A pak už vše šlo rychle. Neměl jsem šanci ani čas potřebnou částku sehnat a nabídku přeplatit, tak jsem se rozhodl s prodejem souhlasit. Následovalo odvolání z funkce ředitele, předání věcí a konec. Nezůstaly mi žádné ochranné známky, nic.
Život jde ale dál. Tohle zlomit nemělo smysl a ani jsem neměl šanci. Nebyl jsem připravený na takový útok. Určitě se ale necítím jako poražený a určitě to neberu jako partnerovu zradu. Byl to investor a zachoval se jako investor, který už neměl trpělivost čekat na ekonomický efekt. To je běžná situace.
Teď je potřeba si vzít rychlé poučení a neohlížet se. A těch poučení bylo hned několik. Možná by většina řekla jako první, nezačínej podnikat bez svých peněz. Ale s tím nesouhlasím. Kdybych čekal, až budu mít na vývoj a výrobu sekaček peníze, aby mi vše nikdo nemohl vyfouknout, tak bych třeba nikdy nezačal.
1. poučení: Než se do něčeho nového pustíte, vyčistěte si minulost.
2. poučení: Ochranné známky, domény, průmyslové vzory a patenty si registrujte na sebe, ne na firmu.
3. poučení: Smlouvy a dohody se společníky si nechte napsat od zkušeného právníka, který hájí vaše zájmy.
4. poučení: Lidi do firmy si vybírejte sami nebo tím pověřte člověka, který vás dlouho zná a něco s vámi prožil.
5. poučení: Zabraňte, aby se neshody managementu přenesly mezi zaměstnance a rozdělily je.
Celou změnu jsem nakonec přijal opravdu lehce. A víte proč? Protože možnost sloužit svým zákazníkům mi nikdo nevzal. Možná jsem přišel o budoucí peníze, ale ty si určitě dokážu vydělat i jinak. A že to bylo mé dítě?
Ano, bylo. Ale taky už bylo docela velké, aby se s trochou dozoru o sebe začalo starat samo. Pokud bude v dobré společnosti, bude prosperovat a bude dělat radost. Pokud bude ve špatné společnosti, bude strádat a třeba zahyne. I to se může stát, ale s tím nejde nic dělat.
Já mám prostor dál pomáhat lidem, kteří chtějí zlepšit trávníky, mohu dál vzdělávat, mohu všechno, co chci. S každým koncem začíná nový příběh.
Pro mnohé z nich by mohla současná cesta na Tchaj-wan znamenat stopku dalšímu byznysu v Číně, přesto se těchto šestatřicet podnikatelů vydalo spolu s delegací předsedy Senátu Miloše Vystrčila na misi s jasným cílem: navázat hlubší obchodní styky se zemí, která je na špici technologických inovací a která de iure vlastně neexistuje.
Velcí hráči z čela českého žebříčku Forbesu, jako jsou Petr Kellner a jeho PPF, své aktivity dlouhodobě směřují na pevninskou Čínu, která Tchaj-wan považuje za svou separatistickou provincii. Počty to jsou jednoduché – Čína představuje oproti třiadvacetimilionovému ostrovu asi šedesátkrát větší trh a to už je pro leckoho dostatečná motivace zavřít oči před čínským hrubým porušováním lidských práv.
Oproti tomu podnikatelé, kteří se nyní vydali na Tchaj-wan, vidí na pacifickém ostrově příležitosti především v oblastech informačních technologií, umělé inteligence, nanotechnologií, ale také průmyslu a strojírenství, stavebnictví či zdravotnictví. A hrozba zavřených dveří do Číny je netrápí.
„Stanovisko celé delegace je celkem jednotné – cesta se účastníkům vyplatí, jinak by se této mise neúčastnili. Většina podnikatelů už dnes, třetí den od příjezdu, hodnotí cestu jako celkově velice úspěšnou a často i obchodně přínosnou,“ přibližuje Lucie Šplíchalová, mluvčí Česko-taiwanské obchodní komory, která byznysový zájezd organizuje.
Komora v čele s Pavlem Divišem zatím s tchajwanskými zástupci podepsala dvě memoranda o spolupráci: na vývoji obráběcích strojů a technologií a také ve vzájemné podpoře startupů, na které se Diviš dohodl s předním tchajwanským mediálním domem Business Next Media Corp. Vedle obchodních zájmů však současná mise slouží i jako symbolické gesto.
Podle Vystrčila je jedním z cílů cesty ukázat, že Česká republika bude spolupracovat s demokratickými zeměmi bez ohledu na to, zda si to někdo jiný přeje, nebo nepřeje. Například společnost InoCure ve své přihlášce uvedla, že chce kromě posílení svých obchodních zájmů přispět k rozvoji vztahů s klíčovými demokratickými partnery České republiky.
K problematice vztahů s Čínou se staví jasně také Bohemia Interactive Simulations. Softwarová společnost s více než půlmiliardovým obratem, která vytváří videoherní simulátory pro výcvik vojáků nebo záchranářů, patří bezesporu mezi nejzajímavější členy delegace. Výcvikem s využitím jejich softwaru projde ročně více než půl milionu vojáků, převážně ze zemí NATO.
„Náš byznys v obranném průmyslu neumožňuje, abychom se zeměmi, které nesouhlasí s touhle cestou, vůbec obchodovali,“ uvedl softwarový designér Petr Mácha pro ČTK.
Vývojová sekce společnosti, která má celosvětově zhruba 300 zaměstnanců, sídlí v Praze. Podle své účetní závěrky ve Sbírce listin firma předloni vykázala obrat přes 640 milionů korun a zvýšila zisk po zdanění o více než třetinu na 156,8 milionu Kč.
Kdo další se vydal na Tchaj-wan?
Grena Společnost, zabývající se výrobou žáruvzdorných a protipožárních desek, se chce na Tchaj-wanu propojit s architektonickými kancelářemi, ale také společnostmi, které vyrábějí lodě. Jejich desky používá, mimo jiné, i největší loďařská společnost pro osobní a turistickou dopravu Carnival Cruise.
OVERAX Technologies Firma OVERAX Technologies je technologická společnost, která dodává tantal pro elektrotechnický průmysl, především pro výrobu kondenzátorů. Na podzim v Silicon Valley představila svůj systém pro rozpoznávání materiálového DNA (System For Material Determination), který vyvinula ve spolupráci s brněnským VUT. S ním se nyní bude snažit uspět před tchajwanskými partnery.
Circular Energy Tuto společnost nelze neoznačit za kuriózního člena současné výpravy. Circular Energy totiž oficiálně vznikla pouhé čtyři dny před začátkem mise – u Krajského soudu v Brně byla zapsána teprve 25. srpna 2020.
Podle informací poskytnutých
Česko-taiwanskou obchodní komorou hledá Circular Energy na Tchaj-wanu partnery,
kterým by mohla nabídnout svou technologii termického rozkladu materiálu.
Zaměří se především na gumárenské provozy či lodní společnosti, které se tak
mohou zbavit nechtěného odpadu výměnou za nový zdroj energie a materiálu.
Veracity Protocol Firma vyvinula technologii postavenou na umělé inteligenci, umožňující jakékoliv kameře nebo smartphonu ověřit identitu a autenticitu výrobku prostřednictvím pouhé fotografie.
„V rámci naší účasti v delegaci navazujeme na naše současné aktivity a budeme jednat o rozšíření spolupráce se společností Foxconn, tchajwanskou vládou a dalšími firmami ve věci ochrany zboží, její kvality, identity a autenticity,“ uvedl spoluzakladatel firmy Jakub Krčmář.
Sequent Sequent je globální startup, který vyvíjí samonabíjecí chytré hodinky. Jejich software vzniká v Česku a R&D mají právě na Tchaj-wanu. Hodinky značky Czapek & Cie, které vznikaly také ve spolupráci se sklárnou Moser, se nabíjejí pohybem ruky – tedy přetvářením kinetické energie na elektrickou.
Taktik IT firma se zaměřením na hyperkonvergovanou infrastrukturu, kyberbezpečnost, zálohování a optimalizaci datových center chce na Tchaj-wanu prezentovat své projekty z oblastí, jako jsou big data, blockchain nebo inovativní projekt ve zdravotnictví.
Generi Biotech Biotechnologická společnost Generi Biotech je výrobce oligonukleotidů – krátkých syntetických úseků DNA, které se používají v oborech, které souvisejí s molekulární biologií a genetikou. Od letošního jara společnost vyvinula a uvedla na trh několik typů diagnostických souprav na PCR detekci covidu-19, které kromě tuzemska dodává i do různých částí světa.
StemCon StemCon podniká v oblasti trubních systémů a velkých strojních zařízení, přičemž se soustředí zejména na diagnostiku trubních systémů, které představují technologické, vodovodní či kanalizační potrubní sítě. Dále pak diagnostiku velkých rotačních strojů v rámci energetických strojních celků. Jako jedna z mála společností na světě servisuje rafinerie přímo za provozu. Díky tomu se také dostala na celosvětový trh.
Zatímco školáci si 1. září odbyli první den v lavicích spíš jen pro formu, nový šéf Škodovky Thomas Schäfer si střihl zkoušku připomínající rovnou maturitu. V Kellnerově vysočanské hale O2 Universum totiž světu představil auto, které mladoboleslavskou značku definitivně poslalo na cestu elektromobility.
„Je to začátek nové éry pro Škodu Auto,“ pronesl Schäfer, když u něj zaparkovaly tři modely nové Škody Enyaq iV. Automobilka sice loni v listopadu jako první elektrické sériové auto začala prodávat maličké Citigo-e iV, jenže to nebyl svébytný model, který by od začátku vznikal s tím, že se bude dobíjet jen ze zásuvky. Tím je až teď právě Enyaq iV – a je prakticky jisté, že se zásobou baterií v podlaze místo nádrže na benzin nebo naftu nezůstane s okřídleným šípem jediný.
Evropa sází na elektromobilitu téměř všechny karty a mateřský Volkswagen se za cenu obrovských investic musí přizpůsobit. Už jen aby se zbavil stínu aféry Dieselgate, která odstartovala v roce 2015 a koncern přišla na pokutách, svolávacích akcích a vyrovnání v civilních sporech už na víc než tři čtvrtě bilionu korun.
Teď přišla na řadu investice do zeleného auta v Česku: jen výrobní linka, ze které bude v Mladé Boleslavi sjíždět až 350 elektromobilů Enyaq iV denně, automobilku stála téměř osm set padesát milionů korun.
Jednou z hlavních informací ze světové premiéry je cena nového modelu. Nejlevnější verzi slibující dojezd 390 kilometrů pořídíte za 1 059 000 korun, tedy o něco víc, než se čekalo. „Potvrzuje to, že elektromobilita bude v počáteční fázi opravdu pro bohaté. Bez dotací jako v Německu, Itálii, Francii nebo Norsku se prostě nerozběhne,“ říká motoristický novinář František Dvořák, který souhlasí s tím, že Enyaq je sice přelomové auto pro Škodovku, ale nejspíš nebude přelomové pro řidiče v Česku.
Elektromobilita se bez dotací nerozběhne.
„Aut v ceně nad milion korun se v Česku prodává střízlivým odhadem do deseti procent. Takže se bude muset něco stát. Volkswagen německé vládě dokázal vysvětlit, že to bez dotací nejde. V Česku to bude muset být podobné a automobilky tuší, že je to jejich jediná šance,“ konstatuje Dvořák.
„Pro Čechy to spíš znamená, že čas levných aut je definitivně pryč. Upřímně, z pohledu výkonu a užitné hodnoty srovnatelná základní Škoda Kodiaq stojí 720 tisíc. A vzhledem k tomu, že v Česku pro elektrická auta není skoro žádná podpora, bude trvat ještě hodně dlouho, než je Češi objeví,“ odhaduje. Na vysoké ceně se samozřejmě podepisuje i to, že Enyaq iV je velké SUV, za čímž stojí dva hlavní důvody.
Jednak auta z kategorie SUV obecně lámou prodejní rekordy, ale minimálně stejný význam hraje i to, že do velkého a drahého vozu s nabušenou výbavou se lépe schová velmi vysoká pořizovací cena baterie. Zatímco u auta typu Škoda Octavia by cenovka milion korun vyrazila dech, u SUV Enyaq iV to vyvolá spíš jen mírné kroucení hlavou.
Realita je zároveň taková, že na malém, nepříliš vybaveném autě vydělá automobilka v lepším případě nízké desítky tisíc. Zajímavý zisk přichází u aut od půl, ale spíš od tři čtvrtě milionu korun výš.
Vysokou pořizovací cenu však částečně kompenzují nízké provozní náklady: v průměru se dá jezdit za patnáct kilowattů na 100 kilometrů, což je zhruba 45 korun, a tedy suma odpovídající ani ne dvěma litrům benzinu.
„Zůstává myšlenka, že elektromobily budou kupovat bohatí průkopníci, kteří si auto za milion dopřejí. Kdo si jde koupit auto za 400 tisíc, ten na podobné kratochvíle pomyšlení a peníze nemá,“ dodává František Dvořák.
Navíc Škodovka už zřejmě brzy ukáže ještě druhou karosářskou variantu modelu Enyaq, která bude mít sportovnější siluetu kupé. Ta nejspíš do rozpočtu automobilky přinese peněz ještě víc. „Příplatek za stylovou siluetu u ní může být klidně sto tisíc korun a zákazníci to v této cenové hladině budou akceptovat,“ uvažuje novinář serveru iDnes.cz, který už jako jeden z mála Enyaq iV řídil na běžné silnici a jízdu popisuje jako typickou pro elektromobil.
I když má přes čtyři a půl metru, je hezky obratný.
„Ohromí tichem na palubě, mocným zrychlením a bezprostředními reakcemi na plyn. Enyaq těží z toho, že má pohon zadních kol, takže i když má přes čtyři a půl metru, je hezky obratný,“ popisuje Dvořák.
Pohon zadních kol je technické řešení, které se do škodovky vrací po dlouhých třiceti letech – 4. ledna 1990 z výrobního pásu sjela poslední Škoda 125. Enyaq si zároveň ve dvou verzích z celkových čtyř půjde pořídit i jako čtyřkolku. Vybírat bude možné podle dojezdu počínaje už zmíněnými 390 kilometry přes baterii slibující energii na 460 kilometrů a konče modelem, který by měl na jedno nabití zvládnout až 510 kilometrů.
Rychlost nejsilnější verze s výkonem 225 kW slibuje maximálku na 180 kilometrech za hodinu, tři slabší varianty se pak rozpohybují na maximálně 160. Dobíjení na nejrychlejších dobíjecích stanicích z pěti na osmdesát procent kapacity by nemělo zabrat víc než 35 minut, dobíjení doma pomocí takzvaného wallboxu si řekne o šest až osm hodin.
Stran designu nového modelu Škodovka evidentně zabodovala zejména ve srovnání se sesterskou konkurencí Volkswagenu, jejíž elektrické modely ID.3 a přímý konkurent ID.4 budou vedle Škody Enyaq působit tak trochu jako chudší sourozenci.
Rozruch v tomto směru vzbudila už studie Vision iV představená loni na autosalonu v Ženevě, z níž Enyaq iV vzešel – už tehdy ji němečtí novináři přirovnávali k supersportovnímu SUV Lamborghini Urus, což je něco, co v sídle Volkswagenu ve Wolfsburgu údajně vzbudilo silnou nevoli. Dojem větší prémiovosti je totiž přesně to, co centrála Škodovce dlouhodobě vytýká.
Stačí přitom drobné inovativní detaily, které by si Volkswagen raději nechal pro sebe. Aktuálně to platí například pro efektní osvícení masky chladiče pojmenované Crystal Face a tvořené 130 LED diodami, které má odkazovat na českou sklářskou tradici. Lidem z továrny se tlakům centrály zatím dařilo odolávat, ale podle informací Forbesu od lidí z automobilky je to stále složitější. Enyaq tak může být jedním z posledních modelů Škodovky, který přání na větší lidovost aut z Česka odolal.
Nový elektromobil „made in Czech Republic“ v rámci omezených možností daných cenou určitě rozčeří stojaté vody českého elektromobilního rybníka. Už teď je Škoda Auto z pohledu prodaných elektroaut doma jedničkou, k čemuž jí stačilo prodat přes 600 kusů Citigo-e iV, a svůj náskok tak bude jednoznačně zvyšovat.
„V žebříčku je druhá Tesla, která má přibližně 300 oficiálně v Česku prodaných aut, ale reálně jich bude víc, protože se poměrně hodně dovážela ještě před začátkem oficiálního prodeje Tesly u nás,“ říká Luboš Srb, šéfredaktor webu Elektrickevozy.cz. Do čísel prodejů výrazněji promluví ještě Volkswagen, jehož zákaznici si už zarezervovali 300 kusů modelu ID.3.
„Celkem v Česku může jezdit kolem čtyř tisíc elektromobilů. Společně s plug-in hybridy a dalšími vozy s možností připojení do zásuvky jich může být až deset tisíc,“ dodává Srb. A dá se čekat, že číslo poroste – letos v Česku stoupl počet nově registrovaných elektromobilů meziročně o 112 procent. Že by to přece jen šlo i bez externí podpory? Jak se to vezme.
Česko má proti rozvinutým trhům zpoždění, za čtvrtletí se tu podle informací ČTK prodávají řádově stovky elektrických aut a jejich tržní podíl mezi nově registrovanými auty je jen 1,37 procenta. To je oproti největším unijním trhům, kde pomáhají dotace jednotlivých států, přibližně desetina.
Francouzi například mohou při nákupu elektromobilu zažádat až o 12 000 eur, což se blíží polovině ceny levnějších modelů, Nizozemci mají nárok na 4000 eur a Německo nedávno své dotace na nákup elektromobilu navýšilo na dvojnásobek, takže kupující nyní dostávají od státu pobídku 6000 a od samotného výrobce dalších až 3000 eur.
Postupný růst počtu elektromobilů u nás ale může nahrávat tomu, že budeme na elektromobilitu prostě lépe připraveni, zejména z pohledu dostatečného množství dobíjecích stanic. „Už teď jsme na dobré cestě. Infrastruktura se buduje poměrně rychle a je rozhodně kapacitně před aktuálním počtem aut, takže pokud to bude pokračovat ve stejném trendu, zvládne Česko i větší vlnu rozvoje elektromobility,“ vysvětluje Marek Tomíšek, šéfredaktor webu fDrive.cz zaměřeného na elektromobilitu.
Nové dobíjecí stanice stále přibývají.
V republice je aktuálně asi čtyři tisíce míst s rychlonabíjecí stanicí a dalších zhruba šest tisíc s pomalejšími veřejně přístupnými nabíječkami, které jsou například u hotelů nebo restaurací. „Nejlépe je pokrytá Praha a její okolí, poměrně dobře jsou na tom i krajská města, ale například jižní část Čech je pokrytá méně, hlavně jižní část Středočeského kraje okolo Příbrami a jižní Čechy, zejména pak oblast Šumavy,“ připouští Tomíšek. Jan Horčík z magazínu Hybrid.cz dodává ještě bílá místa na mapě v podobě východních Čech a západu Jihomoravského kraje.
Nové dobíjecí stanice ale stále přibývají. Nejčastěji u čerpacích stanic a nákupních center, kde lákají na bezplatné dobití během nákupu. V Praze má během šesti let přibýt až šest tisíc nabíječek umístěných v lampách veřejného osvětlení. „Už jich několik funguje. Nabíjí pomaleji, ale jsou u parkovacích míst, kde se předpokládá, že auto bude nějakou dobu stát, a čas se tak efektivně využije k nabíjení,“ říká Tomíšek.
Brzdou většího rozvoje dobíjecích míst jsou finance. Obecně stojí základní nabíjecí stanice typu chytré lampy v řádu desítek tisíc korun, cena vybudování rychlonabíjecího místa se pak pohybuje v řádu vyšších stovek tisíc či spíše milionů. K financování se tak často používají dotace z EU. Brno takto plánuje nechat postavit deset dobíječek za dvacet milionů korun, stovky milionů korun na stejný účel už poslalo i ministerstvo dopravy, které má za cíl mít v Česku do roku 2023 800 rychlodobíjecích stanic.
Jak budou elektromobily přibývat, je pravděpodobné, že se z provozování dobíječek stane zajímavý byznys. Aktuálně je na českém trhu nejsilnějším hráčem ČEZ, jehož logo stojí na více než dvou stovkách stojanů. Proti němu stojí E.ON a v poslední době se čím dál víc přidává i PRE.
„I když je síť aktuálně jistě nerentabilní, energetické firmy si připravují půdu do budoucna. Boj o zákazníka je vidět už dnes, kdy se ceny za nabíjení u jednotlivých provozovatelů často významně liší,“ popisuje Jan Horčík. Nejjednodušší je proto spolehnout se sám na sebe a pořídit si domů vlastní wallbox, který je kompromisem mezi drahou rychlodobíjecí stanicí a extrémně pomalým dobíjením z běžné zásuvky. V praxi představuje investici kolem patnácti tisíc korun.
Automobilky při představování nových elektromobilů prakticky vůbec nezmiňují otázku životnosti hlavního a nejdražšího komponentu elektroauta – baterie. Podle Horčíka jejich životnost v průměru klesá o procento za rok.
Výrobci dávají záruky, že kapacita neklesne do určité doby pod určitou mez.
„Pokud si tedy dnes koupíte auto s dojezdem 400 kilometrů, za deset let mu dojezd klesne na 360 km. Všichni výrobci dávají záruky, že kapacita neklesne do určité doby pod určitou mez, obvykle je to pod 75 procent za 8 let nebo 150 000 ujetých kilometrů,“ upozorňuje Horčík. Hodně závisí na tom, jak se majitel auta k elektrobaterii chová. Pro její životnost je lepší, když se nevybíjí do úplné nuly a naopak nenabíjí do sta procent.
U čeho je ve srovnání s životností baterie komunikační situace zcela odlišná, je dojezd. Automobilkami uváděné údaje je ale potřeba brát s rezervou. Reálně bývá maximální dojezdová vzdálenost nižší o pět až deset procent.
„Za posledních deset let jsme se za přibližně stejnou cenu dostali z reálného dojezdu 150 kilometrů na 300 kilometrů. Zanedlouho budeme na reálných 500 kilometrech, což už bude plně srovnatelné s dnešními běžnými vozy, a bezesporu za pár let budou existovat i luxusní modely, které dokážou – s trochou řidičovy snahy – ujet až 1000 km na jeden zátah. Ostatně, už dnes se této metě začíná blížit Tesla,“ vypočítává Jan Horčík.
Aktuálním rekordmanem je mezi čistými elektromobily právě Tesla Model S Long Range Plus s dojezdem 647 kilometrů.
Drobní podnikatelé sáhnou od září hlouběji do peněženek. Po půl roce musí znovu odvádět minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění. Vláda jim kvůli pandemii koronaviru tuto povinnost od března do srpna odpustila.
Celkem bylo prominuto 7,5 miliardy korun na zálohách na sociální pojištění a 6,9 miliardy korun na zálohách na pojištění zdravotní. Živnostníci za půl roku ušetřili kolem 30 tisíc korun.
Vláda odpustila placení záloh všem OSVČ, ať už podnikají na hlavní nebo vedlejší výdělečnou činnost. Živnostníci, pro které je podnikání hlavním zdrojem příjmů, platí letos minimální zálohy na sociální pojištění ve výši 2544 korun. Platbu za září musí podnikatelé poslat od prvního do posledního dne tohoto měsíce, nejpozději tedy 30. září.
U zdravotního pojištění jde o platbu minimálně 2352 korun. Tu je nutné provést nejpozději do osmého dne následujího měsíce, tedy do 8. října.
minimální zálohy na sociální pojištění: 2544 Kč
platba záloh na sociální pojištění: nejpozději do 30.9.
minimální zálohy na zdravotní pojištění: 2352 Kč
platba záloh na zdravotní pojištění: nejpozději do 8. října
V případě, že se s placením podnikatelé opozdí, je čekají pokuty ve výši 0,05 procenta z dlužného pojistného denně. O odpuštění platby nemuseli živnostníci žádat, změna se týkala automaticky všech. Pokud se ale o odpuštění záloh nedozvěděli včas a zaplatili ještě zálohu za březen, poslouží jako platba za září a OSVČ tak mohou další platbu poslat až v říjnu.
Podnikatelé, kteří platí jen minimální zálohy, je nemusí doplácet. Ti, kteří mají nastavené vyšší částky, mohou rozdíl doplatit v průběhu roku 2020 nebo příští rok spolu s podáním ročního přehledu příjmů a výdajů OSVČ pro pojišťovny a Českou správu sociálního zabezpečení.
Novým generálním ředitelem společnosti Coca-Cola HBC Česko a Slovensko se stal od 1. září Dan Timotin. Ve funkci vystřídal Marii Anargyrou-Nikolić, která firmu vedla poslední tři roky. Ta ve firmě nadále zůstává, na starosti bude mít nově Řecko a Kypr. Personální změny dnes společnost oznámila v tiskové zprávě.
Pětačtyřicetiletý Timotin naposledy zastával pozici generálního ředitele CC HBC & Heineken joint venture v Severní Makedonii. Ve společnosti pracoval od roku 2011. Vystřídal v ní funkce finančního ředitele rumunsko-moldavské pobočky, obchodního ředitele pro Rumunsko nebo finančního ředitele pro celou skupinu CC HBC.
„Velice se těším na práci v nové zemi, na novou kulturu i skvělé lidi, kteří toho v posledních letech hodně dokázali,“ uvedl ke svému jmenování Timotin. „Věřím, že s mými mezinárodními zkušenostmi a znalostmi oboru budu schopen přispět a pokračovat v celkovém úspěchu české a slovenské pobočky. V rámci priorit se zaměřím zejména na dokončení nejmodernější továrny v Evropě a na růst udržitelného byznysu.“
Coca-Cola HBC Česko a Slovensko loni meziročně zvýšila šestinásobně zisk na 366 milionů korun z předloňských 61,6 milionu korun. Čistý obrat jí meziročně stoupl o 2,5 procenta na více než osm miliard korun. Firma loni koupila výrobce balených vod Toma od Karlovarských minerálních vod. Kvůli koronavirové krizi společnost letos očekává pokles tržeb.
