Stále je členem dozorčí rady e-commercové společnosti MMS Digital, teď přebírá jeden z jejích nejúspěšnějších projektů. Po odkoupení podílů společností Rockway, Genesia Investments a většinového vlastníka MMS Digital se Marek Rosenbaum stal jediným investorem portálu pro prodej a pronájem nemovitostí Bezrealitky. V plánu má hlavně expanzi do dalších zemí Evropy.
Rosenbaum, známý především jako jeden ze zakladatelů Tacomy, která už dnes patří do kolosu mezinárodních poradenských společností RSM International, není ve světě investic žádným nováčkem. Od roku 2016 působí v dozorčí radě už zmíněné MMS Digital, dceřiné společnosti Media Bohemia, která kromě Bezrealitky dříve provozovala například UrbanStore.cz.
Podnikatel zároveň vlastní podíly ve strojírenských akciovkách nebo v investičním fondu Hoya. Zkušenosti má i z několika státních firem.
Hodnotu aktuální transakce, při níž získal jak českou, tak slovenskou verzi portálu, drží podnikatel pod pokličkou, společníkem se však stává ve velmi růžovém období. V průběhu tří let platformě vzrostly tržby téměř o 250 procent a z 11,5 milionu v roce 2016 se loni vyšvihly na 40 milionů. Letos si společnost brousí zuby na prolomení 50milionové hranice.
CEO společnosti Bezrealitky Hendrik Meyer. | Foto Bezrealitky
V čele společnosti zůstává i s novým majitelem Hendrik Meyer. Právě jemu totiž dnes už bývalí vlastníci připisují zásluhy za současné tržební žně. CEO s grácií ustál i minulé čtvrtletí, které se svými pandemickými opatřeními prospívalo právě online obchodníkům, prodejce bytů, jak se zdá, nevyjímaje.
Poslední kvartál byl pro Bezrealitky dokonce nejsilnějším v historii a i s celorepublikovým lockdownem se mu podařilo zprostředkovat přes 12 000 pronájmů a skoro 2000 prodejů domů a bytů. Podíl na trhu, který společnost v současnosti zaujímá, představuje asi 10 procent v prodejích a 20 procent v pronájmech rezidenčních nemovitostí. V Praze se pak díky ní pronajme skoro 40 procent všech bytů.
S novým vlastníkem přicházejí i nové ambice. Prodeje a pronájmy bez makléře za poslední rok stouply o 14 procent a nový vlastník portálu si tak slibuje přerod ze startupové fáze do plně stabilizovaného byznysu. „Jedním z hlavních cílů je teď zpřístupnit v plně online prostředí možnost uzavření prodeje včetně financování,“ přibližuje svoje plány Rosenbaum.
„Jsme připraveni dále rozšířit počet nabízených nemovitostí a poskytnout k nim největší množství dat a informací na trhu včetně tržního ocenění,“ dodává majitel s tím, že loňský vstup na Slovensko představoval pouhý začátek plánované expanze.
Teď jsou prý na řadě polský, maďarský a rumunský trh. Na konci nové fáze pak podle plánu stojí gigant pro přímý prodej a pronájem nemovitostí, který působí v celé střední i východní Evropě.
Mohla to být festivalová sezona snů. Rock for People už v lednu hlásil vyprodáno, pražský Metronome rozšiřoval program o další festivalový den a tým stojící za Colours of Ostrava přemýšlel, jak industriální areál Dolních Vítkovic upravit tak, aby se do něj narůstající počet lidí vůbec vešel.
Návštěvnická realita? Čistá nula. Pořadatelé tak teď řeší, jak přežít do léta 2021.
„Když skončilo léto 2020, jeli jsme dál jako předchozí roky,“ vzpomíná na úplný start letošní sezony jeden ze spolupořadatelů festivalu Metronome David Gaydečka. Vzhledem k tomu, že se kapely zamlouvají rok, ta největší jména i tři roky dopředu, tým kontinuálně pracoval na dalších ročnících.
„Když jste loni mluvil s někým z manažerů kapel, bylo potřeba se ho ptát, co budou dělat v roce 2022,“ vysvětluje Gaydečka s tím, že jde o hlavní zahraniční hvězdy, případně producentsky nestandardní projekty typu comebacku českých Sexy Dancers nebo narozeninového koncertu Tata Bojs.
Metronome pořádaný v areálu holešovického výstaviště navíc pro letošek plánoval proměnu, která spočívala v rozšíření ze dvou na tři festivalové dny. Předchozí čtyři roky totiž ukázaly, že pražský festival má potenciál růstu. Navyšoval se počet návštěvníků, kterých loni přišlo 17 tisíc, a tomu úměrně rostl i počet velkých jmen světové hudby.
Letos měl vystoupit například americkými cenami Grammy oceněný Beck nebo britské taneční duo Underworld. Co zůstávalo, byl dvoudenní formát akce se dvěma hlavními venkovními scénami a dvěma vnitřními.
Kolik festivaly generují peněz Česká festivalová asociace v roce 2017 vypracovala analýzu ekonomických dopadů festivalového průmyslu na domácí ekonomiku. Osm festivalů navštívilo přes 130 tisíc návštěvníků z více než 60 zemí celého světa, kteří utratili 630 milionů korun. Z toho 37 procent vydali na vstupné a další služby festivalů a 63 procent byly vedlejší výdaje za stravu, ubytování, dopravu, nákupy a podobně. Průměrná útrata dosahovala cca 4834 Kč na osobu. Výdaje pořadatelů i návštěvníků festivalů měly dopad na celkové zvýšení obratu české ekonomiky přibližně o 1,1 miliardy Kč (zahrnuje obraty pořadatelů a jejich dodavatelů i obraty stánkařů, hotelů, restaurací, dopravců atd. a jejich dodavatelů). Analýza zahrnula festivaly Beats for Love, Brutal Assault, Let it Roll, Mighty Sounds, Přeštěnice, Rock for People, Sázavafest a Vysmáté léto.
„Náš byznys není starutpová rychlokvaška, kdy se trefíte do dobrého nápadu a za dva roky je splacený,“ přiznává Gaydečka, podle kterého se první rok vrátilo 50 procent nákladů, další rok už bylo potřeba doinvestovat zhruba 25, třetí ročník 15 a loni jenom pět procent z celkového rozpočtu.
První rok přitom začínal s rozpočtem 35 milionů, poslední už hospodařil s částkou 70 milionů korun, kterou z poloviny spolykají náklady na kapely a druhá polovina se z větší části dělí na produkci a menší na propagaci. Rozdíl na straně příjmů a výdajů vyrovnávala trojice pořadatelů v podobě právě Davida Gaydečky a Martina Voháňky s masivní podporou Libora Winklera z investiční společnosti RSJ Investments.
„Když jsme si všechna dosavadní čísla po loňském ročníku vyhodnotili a začali jsme chystat ročník 2020, řekli jsme si, že je čas na rozvoj. Základní kámen je položený a teď můžeme dělat to, co jsme chtěli na začátku – vydobýt si pozici suveréního a respektovaného festivalu na území střední Evropy. A pak přišla korona,“ vzpomíná David Gaydečka.
Pořadatelé nejprve sledovali, co se děje v čínském Wu-chanu, ale v tu chvíli jim nedocházelo, jaká pohroma se skutečně blíží. Jasnější to začalo být ve chvíli, kdy se koronavirus ve velkém šířil Itálií.
„Navíc v tu dobu jsme zaregistrovali i první pohyby na americkém hudebním trhu, když pořadatelé festivalu Coachella, což je jeden z největších amerických festivalů pořádaný v dubnu v Kalifornii, začali jednat o přesunu termínu. V ten moment nám bylo jasné, že se mění pravidla hry, protože se rozpadnou koncertní kalendáře kapel a postupně se to sesype celé. Bylo jisté, že festival v červnu neproběhne. Bylo potřeba nečekat a přesunout ho co nejdřív na nový termín,“ popisuje situaci David Gaydečka. Náhradním termínem mělo být září.
Velmi rychle pak nastoupilo jednání s kapelami, z nichž spousta už měla část záloh na vystoupení na svých účtech. Jenže nový termín se nesetkal s úspěchem. „Kapely řekly ne, my přijedeme v červnu, jak je to ve smlouvě,“ vzpomíná Gaydečka na horké chvilky.
Následovala další jednání, která ale nikam nevedla. Kapely si dál trvaly na svém. Bez křiku se odehrávala asi jen proto, že probíhala e-mailem. Došlo nanejvýš na vykřičníky, barevné zvýraznění a kapitálky. „Taková jednání se v minulosti nikdy nevedla, takže to byl šok pro všechny. Postupem času se ale emoce mírnily, protože všem začalo docházet, že spolu musíme spolupracovat. Asi za týden se pak všichni začali ozývat, že s přesunem souhlasí.“
Jenže situace kolem šíření viru se nevyvíjela dobře a pořadatelé se vzhledem k neurčitým výrokům vlády, kdy ministr kultury Lubomír Zaorálek před vrcholem festivalové sezony prohlásil, že během léta žádné mezinárodní festivaly letos nebudou, rozhodli, že Metronome se zahraničními hosty nakonec nebude ani v září a přeloží se na rok 2021.
Miliony korun ve vyplacených zálohách ale dál zůstávaly na účtech kapel. I tady se totiž vytvářel nový standard.
„Zatím spíš platí to, že když pořadatel neřekne, že akci ruší, a dál prodává vstupenky na příští rok, kapele se zálohu vrátit nechce. Metronome prodej ani přes problémy neukončil, ale od března se prodávaly jeden až dva lístky denně,“ říká David Gaydečka.
Budoucnosti Metronomu, jehož tým se z 16 lidí vzhledem ke koronakrizi smrskl na pouhých šest, naopak pomohla loajalita návštěvníků. O vrácení peněz si jich teď požádalo jen zhruba devadesát. A podobně vstřícně se zatím jeví i přístup partnerů, kteří až na výjimky o vrácení peněz také nepožádali a chtějí s Metronomem dál pokračovat. Z těch hlavních se o budoucnosti vedou jednání jen s Českou spořitelnou. Naopak přibyl Volskwagen.
Tým Metronomu ale jen na rok 2021 čekat nehodlá. V září na výstavišti uspořádá Půlmetronome, který staví na českých kapelách. Vstupenky přitom budou platit na zářijový Půlmetronome i Metronome v roce 2021.
„Finančně to nevychází úplně dobře, ale není to úplně iracionální krok. Když uděláte dvě akce, máte i dva příjmy například z občerstvení. Když to celé zapíšeme do excelové tabulky, je lepší dělat Půlmetronome než nedělat nic. A to i s omezeními, která aktuálně platí. Zároveň je ale pro nás důležité mít s divákem dobrý vztah. A tohle by k tomu mohlo pomoci,“ uvažuje Gaydečka, který musí žít s tím, že ani Půlmetronome se kvůli omezením nemusí odehrát.
„Počítáme i s touto variantou, což je otravné. Kdybychom věděli, že třeba dva roky nic nebude, šli bychom dělat jinou práci. Takhle pracujeme naplno a nemáme jistotu, že se dostaví výsledek.
Situace na festivalovém trhu má zásadní vliv i na kapely, které po letech zdražování musí jít v naprosté většině případů s cenami dolů. Nejvíc se to pravděpodobně dotkne těch větších, které jsou zvyklé hrát před několikatisícovými davy.
„Musíme jít s cenou níž. Slevu nabízíme s ohledem na typ akce, ale dá se říct, že oproti honoráři z doby před koronavirem je cena za vystoupení o 20 procent nižší,“ přiznává manažer kapely Prago Union Pavel Eichler. David Gaydečka očekává, že mohou klesat i ceny vstupenek na koncerty a festivaly, což je také něco, co se v uplynulých 30 letech nedělo.
„Bude se to dít, pokud lidé začnou přicházet o práci a začnou šetřit. Kultura je pak první na řadě. Pořadatelé vyberou míň a míň dostanou i hudebníci,“ dodává Gaydečka.
Sázka na fanoušky Stejně jako všichni ostatní, v problémech se ocitl i festival Mighty Sounds. Proto v den, kdy měl festival začít, odstartovali jeho pořadatelé na webu festivalu crowdfundingový projekt s cílovou částkou milion korun. Podle mluvčí festivalu Markéty Broumové umožní festivalu přežít a nabízí lidem možnost vlastnit či zažít něco, co by jinak získat nemohli. Jde o speciální zážitky na festivalu, tričko s jedinečnou grafikou nebo balíčky od kapel, které na festivalu vystupují. Sbírka, v níž je aktuálně vybraný necelý čtvrtmilion korun, běží do konce srpna.
Splachuje se v ní dešťovou vodou, stíní předokenními žaluziemi a okolí zdobí hmyzí hotel i venkovní posilovna pro zaměstnance. Tak se zrodilo hlavní distribuční centrum německého online prodejce REAL digital, které bylo v těchto dnech certifikováno jako nejšetrnější průmyslová budova na světě dle nejnovějších standardů BREEAM 2016 New Construction.
Projekt investora Accolade a stavitele průmyslových zón Panattoni obdržel jako první v České republice známku udržitelnosti „Outstanding“ a rekordní skóre 90,68 procenta, na kterém se podepsala už samotná výstavba: během revitalizace chátrajícího areálu bývalých chebských strojíren šla většina stavebního a demoličního odpadu na recyklaci.
„Je to završení cesty výstavby šetrných budov, kterou jsme si s Pavlem Sovičkou z Panattoni vytyčili už v roce 2015,“ rekapituluje Milan Kratina, CEO Accolade. „Jsem rád, že je ČR opět na špici a že právě moderní haly dostaly takto prestižní ocenění. Ano, ty haly, které jsou často neprávem označovány jako nešetrné škatule.“
Na principy udržitelného rozvoje narazíte v budově doslova na každém z jejích sedmaadvaceti tisíc metrů čtverečních. Nejimpozantnější parametry má přitom v oblasti nakládání s vodou – díky unikátnímu systému splachování toalet dešťovou vodou se podařilo oproti průmyslovému standardu snížit spotřebu pitné vody o 84 procent.
Hala je vybavena chytrým LED osvětlením, měřením a optimalizací spotřeby energie či exteriérovými žaluziemi, které významně šetří energii potřebnou na klimatizaci prostoru. Spotřeba energie se tak snížila o 56 procent a generovaná uhlíková stopa o 58 procent. Všechny zvolené stavební materiály prošly výběrem s přihlédnutím k ekologii a udržitelné výstavbě a k vysokému hodnocení při certifikaci přispěla i tzv. kvalita vnitřního prostředí, zohledňující pracovní podmínky pro zaměstnance.
„Při realizaci skutečně udržitelné stavby s tak vysokým skóre nestačí jen zaměřit se na jednu oblast, ale je třeba sledovat všechny dohromady. Celý tým může být právem hrdý na tento úspěch, který je vzorem pro další projekty nejen v České republice, ale i po celém světě,“ chválí projekt Shamir Ghurma, ředitel společnosti BREEAM, která certifikace udržitelného rozvoje provádí celosvětově.
Jeho slova potvrzuje i Malgorzata Sochacka ze společnosti Arcadis, vedoucí certifikační proces. „Byla zde začleněna nadstandardní řešení, jako je bezpečný přístup pro chodce a cyklisty, venkovní odpočinková zóna, rozmanitá zeleň místně původních druhů, opětovné použití materiálů z demolic a mnoho dalších.“
Pomyslnou certifikační korunu si chebské distribuční centrum vzalo od jiné české budovy, logistického centra Amazonu v Dobrovízi. Generální ředitel Panattoni pro ČR a Slovensko Petr Sovička ale věří, že vysoko nastavenou laťku brzy překoná nějaká další jejich stavba. „Potvrzuje to naši pozici evropského lídra udržitelného rozvoje,“ dodává hozenou rukavici pro další průmyslové developery.
Firma s všeříkajícím názvem Norská móda sídlí v bývalé nádražní budově v Litoměřicích, v jejíž blízkosti projíždějí vlaky. Z tohoto důvodu čelí její majitel Jiří Fidrant černému humoru, že je při aktuální nehodovosti na železnici hazardér. Skutečný risk však podnikatel podstoupil v roce 2002.
„Prodal jsem tehdy domeček, abych měl na vzorky norských
svetrů,“ vzpomíná nyní pětapadesátiletý muž. „Jedno dítě
jsem v té době měl, další bylo zrovna na cestě. Tenkrát mi to
ani tak nepřišlo, ale ze zpětného pohledu to vidím jako hodně
velký risk. Na druhou stranu jsem tomu, co jsem dělal, hodně
věřil.“
Byla to oprávněná víra. Sázka na norské oděvy, jejichž hlavním poznávacím znamením je vysoká kvalita, vyšla Fidrantovi natolik, že právě dnes otevírá obchod s norským oblečením na pražské Národní třídě. Ten je přitom již třetí kamennou pobočkou v Česku. Dvě má v Praze a jednu v domovských Litoměřicích – a navrch franšízy v Peci pod Sněžkou, ve slovenském Popradu a Tatranské Lomnici, a zboží lze koupit i v dalších partnerských obchodech, jichž je 250.
„Je pro mě čest mít v tuzemsku výhradní zastoupení značek s více než stoletou tradicí, jejichž výrobky snesou absolutně nejvyšší měřítka,“ odkazuje podnikatel na textilní společnost Dale, producenta outdoorového oblečení Bergans a firmu Devold, specialistu na funkční oblečení z vlny. Tyto tři značky jsou vlajkovými loďmi Fidrantovy nabídky.
Společně s firmou Karitraa, zaměřenou výhradně na oblečení pro ženy, pak tvoří hlavní část obratu společnosti, pohybujícího se okolo částky sto millionů ročně. „Daří se nám,“ přiznává lakonicky Fidrant, který v současnosti zaměstnává 25 lidí.
Jeho podnikání odstartovala domluva se společností Dale – právě kvůli ní před osmnácti lety prodal dům. „Tenkrát se na nás v Norsku dívali téměř jako na nějakou zemi bývalého Sovětského svazu, takže jsem musel za vzorky platit cash,“ přibližuje obchodník duch doby.
Jeho podnikání odstartovala zmiňovaná dohoda, jeho láska k Norsku ale započala ještě mnohem dřív. V pozici obchodního ředitele české firmy obchodující s armaturami cestoval po Evropě a země mu přirostla k srdci.
Co Nor řekne, to platí.
Roli v tom hrála i tamní mentalita: „Zatímco třeba Ital si vás pustí k tělu během pěti minut, ale zítra vás nezná, Nor roztaje po dvou letech, ale pak se k vám hlásí celý život. Co Nor řekne, to platí, písemné smlouvy prakticky nemusí být, a když už, tak někde hodně na konci veškerého jednání.“
Nějak podobně je to i s norskými výrobky, ke kterým se člověk nedostane úplně zadarmo, avšak za vyšší cenu dostane kvalitu, poctivost, trvanlivost a i udržitelnost směrem k životnímu prostředí.
„Norové nepotřebují mít na oblečení tři zlaté pruhy,
potřebují takové, které ani za největšího nečasu nepromokne.
Se značkou Bergans jsme svého času vyhráli konkurz pro vybavení
horské služby a dodané věci jsou i po letech naprosto funkční.
A když se něco přece poškodí, firma to dá zase do pořádku.“
Jiří Fidrant v litoměřické pobočce
Pozitivní zkušenost ze země, jejíž styl se mu zamlouval, vedla Fidranta po konci kariéry obchodní ředitele, aby si vzpomněl, že svetry s norským vzorem mu pletla už babička. Teď naopak říká, že pravé norské svetry budou nosit ještě vaši vnuci. „Začal jsem s nabídkou vzorků objíždět obchody a Norové byli až zaskočeni, jak se jejich oděvy u nás chytly.“
Jiří Fidrant je cestovatel i alpinista, takže jeho firma podporuje také jednoho z nejznámějších českých horolezců současnosti Marka Holečka. Především ale její zaměření koresponduje s podnikatelovým viděním světa. „Nejde jen o vydělávání peněz za každou cenu. Naplňuje mě krásný a férový byznys, ve kterém se každému mohu zpříma podívat do očí.“
Patrně nejméně oblíbený den všech podnikatelů je tu. V úterý 18. srpna vyprší lhůta, do kdy mohou odevzdat daňové přiznání bez jakékoli sankce. Kdo termín byť o jediný den promešká, bude muset sáhnout do kapsy pro další tisíce.
Kvůli pandemii koronaviru se zákonná lhůta pro podání a splatnost daně z 1. dubna dvakrát posouvala: nejprve na 1. července, který obvykle platí za nejzazší termín pro odevzdání s daňovým poradcem, a posléze právě na 18. srpna. V tento termín přitom musí být přiznání nejen odevzdáno, ale i zaplaceno – tedy peníze musí být na účtu Finanční správy.
Pokud tak poplatníci neučiní, stihnou je vysoké sankce. A to i v případě, že by se s úhradou zpozdili o jediný den. Obvyklá tolerance pěti pracovních dnů, kdy správce daně vyčkává, jestli se doplatek nezdržel „na cestě“ mezi bankami, tentokrát neplatí.
Jak je to možné? Termíny pro odevzdání daně totiž formálně posunuty nebyly. Ministryně financí má právo pouze na prominutí sankcí v určitém období, což také udělala. Proto když podnikatelé nesplní svou povinnost do nejzazšího termínu, budou se jim penále počítat od 1. dubna (případně od 1. července, podává-li přiznání daňový poradce). To je trestné období delší než čtyři a půl měsíce.
Například při dani ve výši 30 000 korun tak budou sankce jen za tuto dobu činit zhruba 1700 korun. V případě daně 70 tisíc už to jsou tisíce bezmála čtyři, a pokud OSVČ či firmy odvedou 150 tisíc, pošlou k nim navíc minimálně ještě 8500 korun.
Finanční úřady budou mít rozšířené úřední hodiny.
Podle Finanční správy je již drtivá většina přiznání odevzdaná. Stále ovšem zůstává přibližně 100 tisíc podnikatelů, kteří tento každoročně nutný krok dosud neučinili. Finanční úřady proto budou mít v úterý 18. srpna rozšířené úřední hodiny, a to od 8:00 do 17:00, aby zvládly obsloužit i poslední poplatníky.
Měsíc naopak stále zbývá na odevzdání přehledu o příjmech a výdajích na sociální pojištění. Aby však těch zmatků v papírování bylo co nejvíce, přehled na zdravotní pojištění musel být odevzdaný již 3. srpna.
Nejdřív vyráběl šperky pro svoji maminku, krájel barevná víčka od fixek nebo strouhal tužky a zaléval je průhledným lepidlem. Dnes patří Hanuš Lamr k nejžádanějším šperkařům: obdržel nominaci na cenu Czech Grand Design a jeho diadém k dvoustému výročí Národního muzea zařadilo muzeum do svých stálých sbírek, jako práci prvního žijícího autora.
Chtěl přitom pracovat v zoo nebo se stát zahradníkem. Pochází z umělecké rodiny, a snad proto byli jeho rodiče větší vizionáři – syna tipovali na umělce nebo kněze. Tomu druhému se dnes Hanuš trochu směje.
Nakonec spojil svou lásku k přírodě a umění. K novým šperkům ho inspirují rostliny, a dokonce je používá přímo během výroby. U svého víkendového domu po babičce ve východočeském Potštejně má divokou zahradu, kde roste to, co šperkař přetváří do své práce. Když zahrada nestačí, vyrazí s košíkem do nedalekých lesů a k řece. Pak pod jeho rukama vzniknou třeba náušnice fialky, snubní prsten, ve kterém je otisklá túje nebo aristolochia, nebo náhrdelník se šípkem.
Svou dílnu v historickém domě v pražské Valdštejnské ulici, kterou získal po otci výtvarníkovi, před rokem a půl za téměř devět set tisíc korun zrekonstruoval.
Nepotřeboval žádný úvěr, šperky mu na obnovu vydělaly. Nábytek na míru, který se táhne třemi místnostmi s klenbou, podlaha s topením, aby po ní mohl chodit bos, a několik originálních uměleckých děl, prostředí je to stylové. Najdete tu například obraz žáka Alfonse Muchy, jak jinak než s motivem rostliny, Lamr ho koupil bez rámu na internetu za pět a půl tisíce korun, což považuje skoro za zázrak. Rád investuje do umění, ale nenakupuje podle jmen, ale prostě jen svého vkusu.
Po stěnách visí ve vitrínách také brouci, kteří zdálky vypadají jako praví, ale oproti svým živým předlohám jsou příliš velcí. Je to práce Lamrovy manželky, výtvarnice Zlatky. Jedna krabice těch opravdových tu ale přece jen je: dostal ji od zákazníka. Zboží totiž prodává nejen v e-shopu, vybraných galeriích a v obchodech, ale i přímo tady v dílně.
Hanuš je tu obvykle od deváté ráno do pěti šesti a přiznává, že se mu dobře pracuje hlavně večer, takže by tu klidně vydržel do jedenácti i déle. „Snad až budou děti velké,“ směje se v odkazu na svou rodinu.
Začátky ale nebyly tak jednoduché, Lamr se hledal. Chtěl být fotografem, malířem nebo sochařem, na UMPRUM studoval právě tento obor plus kov a šperk. Během školy sbíral zkušenosti v Izraeli a Německu. V rámci civilní služby pracoval jako kulisák a pak pomáhal kamarádovi v zahradnictví. Ke šperku se začal vracet, když začal žít se svojí ženou Zlatkou. „Asi proto, že jsem nám dělal snubáky. Najednou byli okolo mě lidi, kterým se moje práce líbila a podporovali mě,“ vzpomíná.
První investice do podnikání byly minimální. „Založil jsem rodinu a měl to štěstí, že jsem zdědil byt a nemusel řešit hypotéku. Nájem ateliéru, ve kterém pracuju už čtvrt století, jsem zase převzal po tátovi. Peníze jsem vůbec neřešil, vystačil jsem s mininem,“ vrací se ke svým začátkům.
„Zlatníkovi stačí pár věcí, lupenková pilka, rám, pár pilníků, kleštičky, modelářské potřeby. Může to být všechno strašně luxusní, ale kdo tomu rozumí, vybere kvalitní, ale obyčejné věci. Takže náklady na rozjezd firmy byly několik desítek tisíc,“ říká. A přiznává, že v tu dobu rodinu živila hlavně žena, která navrhovala módní doplňky pro značku Pietro Filipi.
Měl jsem za to, že umělec PR nepotřebuje.
Prvních pět let se nic moc nedělo. „Myslím, že mě přeskočili i ti, co přišli po mně, třeba Zorya. Byl jsem asi moc skromný, odmítal jsem jakékoli PR, měl jsem za to, že to umělec nepotřebuje, že je to jen na obtíž. Můj táta je úspěšný, měl jsem v něm příklad. Myslel jsem si, že můžu být klidně Picasso, že to není žádný problém,“ přemítá o filozofii, se kterou se do šperkařství pouštěl.
„S tímhle nastavením jde do všeho snáz. Co se týče mínění o své práci a představy, že vše půjde dobře, jsem úplně skromný nebyl, co se týče peněz, tak naopak ano. Je to pořád podobné, jen mně úspěchy dodaly možná větší sebevědomí,“ usmívá se muž, který dnes každoročně dává do dobročinné aukce hospicu Cesta domů svůj šperk a ten se vydraží za nejvyšší cenu ze všech dražených předmětů – klidně i destinásobek ceny vyvolávací.
Tytam jsou časy, kdy Lamr vzal své portfolio a šel na schůzku s ředitelkou společnosti Karát, ta si vše prohlédla a řekla, že je to krásné, ale pro obchod nepoužitelné. „Na začátku to bylo spíš umění, teprve pak jsem jsem začal vyrábět drobné nositelné věci. To byl posun, do té doby jsem si myslel, že se budu živit jen uměním,“ vypráví. Dařit se mu začalo hlavně v posledních pěti letech, kdy si ho našli zákazníci hlavně ze střední vrstvy.
„Mám malý tým hlavně externích spolupracovníků, nicméně jsou to většinou zároveň mí přátelé, a tedy i kontakty jsou na přátelské bázi, třeba jako s galerií Skácelík v Olomouci nebo Ondřejem Svobodou z Brna, který mi nabídl společnou výstavu,“ říká. O vlastním kamenném obchodě neuvažuje – kdo chce, může přijít k Lamrovi do dílny. Klasický obchod by znamenal jen zbytečné náklady a starosti, odvádějící šperkaře od práce.
Nechce se stát manažerem, vyhovuje mu prodávat své šperky přes e-shop nebo osobně. Roli v tom hraje i fakt, že některé galerie a specializované obchody mají obrovské marže. „Pozvali mě před časem na prezentaci do New Yorku, abych představil své plastové šperky a vedle nekomerční udělal i komerční kolekci. Když jsem to počítal, vůbec by se mi to nevyplatilo. A já neumím být tvrdý obchodník,“ přiznává.
O broži kolovaly na ministerstvu názory, že je bláznivá.
S Amerikou přesto vazbu má, díky broži pro tamní bývalou ministryni zahraničních věcí a pražskou rodačku Madeleine Albright. „Neměl jsem tehdy moc práce, a tak jsem dal na Facebook výzvu, jestli třeba někdo nepotřebuje doučovat. Ozvala se mi Dagmar Ostřanská, která pracovala v zahraničních kulturních centrech, že ministerstvo zahraničí vyhlásilo konkurz na darovací předměty. S bratrem, který je grafický designér, jsme vytvořili prezentaci, zapojili do ní i práce mé ženy – a uspěli,“ popisuje Lamr, jak k zakázce z nejvyšších míst došlo.
Lamrova unikátní brož pro Madeleine Albright
„Ozval se mi pak ředitel protokolu ministra Schwarzenberga, jestli bych něco nevyrobil pro Madeleine Albright. Udělal jsem brož, o které pak při schvalování na ministerstvu kolovaly názory, že je bláznivá a že by ji dotyčné dámy nenosily. Ale tu zakázku jsem dostal. S paní Albright jsem se sice osobně nesetkal, ale vzkázala, že děkuje, a napsala mi to i do knihy Tajná řeč broží,“ vypráví Hanuš a kolegům i kolegyním radí, ať se nebojí ptát, věřit si a chodit do podobných věcí s otevřenou myslí.
Národní muzeum už šperkaře oslovilo samo: kurátorka Miroslava Burianová mu zavolala, jestli by pro ně neudělal šperk k dvoustému výročí. „Nejdřív jsem vymýšlel něco ve tvaru dvoustovky, ale pak jsem od toho upustil a vznikl diadém. Dnes je součástí stálé sbírky muzea,“ popisuje Hanuš.
Diadém k výročí Národního muzea
Přestože mu jeho práce vydělává, stále se cítí být víc umělec než obchodník. Teď si dokonce může dovolit být jím chvíli i navenek, protože se pustil do tvorby originálních objektů. „Komerční a umělecká část jsou provázané. Očekávám, že má současná práce, která tak úplně komerční není, o mně zase něco řekne a posune dál i můj obchod,“ říká. Právě se chystá na podzimní Designblok, kde bude vystavovat spolu se svojí ženou Zlatkou.
To, že je v něm stále tak trochu nepraktického umělce, dokazuje, když vypráví, že už má asi páté webové stránky – a že nejkrásnější byly stejně ty první, které nikdo nemohl najít.
„Byl to úplný art. Ze semínka rostl ze země strom a zákazníci ho mohli postupně rozklikávat,“ směje se. „Když ke mně chodili před deseti lety, někteří se divili, náušnice za dva tisíce? To je ale strašně drahý. Jako že co si o sobě myslím,“ dodává s úsměvem. Dnes prodává šperky, které stojí i několik desítek tisíc.
A pořád o sobě tvrdí, že není obchodník, ale umělec, který chce vyrábět krásné věci.
Pondělní oznámení ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha o povinnosti od 1. září nosit na stanovených místech roušky spustilo na českých sociálních sítích vlnu emocí. Internetoví uživatelé se v diskusích nejčastěji dotazovali vlády, podle jakých dat se o zavádění takových opatření rozhoduje a kde v nich mají hledat logiku.
Chodí koronavirus po školních chodbách, ale do třídy už nevkročí? Šíří se na hudebním koncertě, ale na hosty restaurací nepřeskakuje? Takových otázek se vyrojilo nespočet a veřejnost tím dala najevo svou zmatenost smíšenou s obavou, co se bude dít dál.
Nervóznější by ale měly být firmy, kterých se vládní nařízení ať už přímo, či nepřímo, dotýkají. A nebavíme se jen o těch v první linii, jako jsou hudební kluby, které si zřejmě na podzim sáhnou na své dno. Jaro ukázalo, že covid přináší starosti i velkým firmám, které musí minimálně zajišťovat hygienické prostředky, upravovat pracovní dobu, rozdělovat kanceláře a pracovní plochy nebo rovnou zavádět home office.
To vše stojí čas i peníze a možná by to bylo i na vytvoření samostatné manažerské pozice. Obzvláště když se čím dál více začíná mluvit o podzimní vlně covidu.
Spoluzakladatel Pilulka.cz Martin Kasa. | Foto Pilulka.cz
„Když vidím, co vymysleli epidemiologové na jaře s nulovým přesahem mimo svůj obor nebo jak dodnes směšně funguje hygiena, nezbývá než se připravit na všechny možné scénáře. Stejně jako na jaře,“ komentuje pro Forbes poslední měsíce českého tažení proti koronaviru spoluzakladatel a šéf online lékárny Pilulka.cz Martin Kasa.
Spoléhat na stát, nebo na sebe?
Z vyjádření Martina Kasy je patrné, že Pilulka se soustředí na to, co dokáže sama ovlivnit. „A jediné, co můžeme ve firmě ovlivnit, je, jak budeme schopni reagovat na ať už smysluplná, nebo nesmyslná nařízení orgánů,“ dodává čtyřicetiletý podnikatel.
V logistické firmě DoDo, jejíž kurýři v době jarní karantény zažívali až trojnásobný nápor poptávky, na vyhodnocení epidemiologické situace dokonce dedikovali vlastní interní tým. „Tento interní tým neustále sleduje vývoj epidemiologické situace a komunikuje s našimi partnery, kteří se na druhou vlnu rovněž připravují a zavádějí vlastní opatření,“ popisuje Michal Menšík, šéf fondu VSharp, pod který DoDo patří.
Technologická firma Avast s českými kořeny pak vsadila na kombinaci hned několika faktorů. „Pečlivě sledujeme, jak postupují jiné světové technologické firmy, a zároveň monitorujeme informace od příslušných orgánů v zemích, kde působíme, jako je například ministerstvo zdravotnictví, NHS ve Velké Británii nebo CDC v USA,“ říká personální ředitelka Avastu Rebecca Grattan a dodává, že i v České republice firma situaci konzultuje s hygieniky. Pro jistotu ale společnost poslala své zaměstnance na home office, a to až do ledna 2021.
Kanceláře Avastu zůstanou minimálně do ledna 2021 prázdné. Foto | Avast
Na Krajskou hygienickou stanici a data z Úřadu vlády se obrací i největší český exportér Škoda Auto, která už v minulém týdnu po konci celozávodní dovolené zavedla opatření mající zabránit šíření koronaviru.
„Společnost Škoda Auto situaci ohledně koronavirové pandemie pravidelně konzultuje s experty v oblasti zdravotnictví a čerpá z aktuálních informací, které sdílí Úřad vlády České republiky a Krajské hygienické stanice. Rovněž úzce spolupracuje v rámci koncernu VW na definování potenciálních opatření ke snížení rizika,“ říká pro Forbes mluvčí automobilky Kamila Biddle.
Kromě mytí rukou a používání dezinfekce by pracovníci měli nosit i roušky. Automobilka tak i po konzultaci s předními českými experty z oblasti zdravotnictví s předstihem zavedla něco, co od září částečně zavádí i vláda.
Škoda Auto zavedla po konci celozávodní dovolené opět nošení roušek. Foto | Profimedia
A v úplně nejužším kontaktu s krajskou hygienou je nyní těžební firma OKD. U ní je to logické, v červnu se totiž stala jedním z největších ohnisek nákazy v Česku a v červenci kvůli tomu musela kompletně uzavřít doly. Tuhle situaci už si nechce znovu prožívat.
„Od samého počátku jsme ve velmi úzkém kontaktu s odborníky z Krajské hygienické stanice v Ostravě. Konzultujeme s nimi pravidelně vývoj situace v naší společnosti,“ říká mluvčí firmy Naďa Chattová.
Do zbroje
Ať už přijde cokoliv, firmy po jarní zkušenosti nic nenechávají náhodě. Shodně uvádějí, že se předzásobily hygienickými prostředky a ochrannými pomůckami, mezi zaměstnanci provádějí osvětu a nabádají je ke zdravějšímu životnímu stylu. Některé podporují imunitu zaměstnanců i očkováním proti chřipce.
A kdy druhá vlna přijde? K tomu se na závěr vyjadřuje trochu lakonicky Martin Kasa z Pilulky. „Obecně situaci nejlépe vystihuje vtip, i když vtipem vůbec není. Pane doktore, kdy nastoupí druhá vlna? A doktor odpovídá, nevím, já se o politiku nezajímám.“
Dlouholetý spor o kontroverzní Šantovka Tower pokračuje žalobou proti rozhodnutí krajského úřadu. Na rozdíl od hlavního města není zdejším strašákem organizace UNESCO, přesto je i v Olomouci výška novostaveb ožehavým tématem.
Ačkoliv to ochranné pásmo nepřipouští, společnost Office Park Šantovka chce na pozemcích poblíž centra historické moravské metropole postavit 76 metrů vysokou budovu. Město loni na podzim rozhodlo, že se parcela pro Šantovka Tower nachází na území ochranného pásma městské památkové rezervace, společnost však existenci této zóny dlouhodobě zpochybňuje.
Office Park Šantovka tvrdí, že ochranné pásmo, které bylo vyhlášeno 27. července 1987, bylo přiřazeno k městské památkové rezervaci, která ale právně nevznikla. Městská rezervace prý byla správně vyhlášena až na konci roku 1987, ovšem už bez ochranného pásma.
Po odvolání na kraj proti tomuto rozhodnutí však přišlo další zamítavé stanovisko. Krajský úřad na jaře odvolání zamítl s tím, že ochranné pásmo bylo vyhlášeno platně a jeho hranice byly v rozhodnutí o určení jednoznačně a konkrétně uvedeny. Společnost Office Park Šantovka tak proti tomuto rozhodnutí podala žalobu.
V průběhu územního řízení došlo už k mnoha zvratům a vloni v červnu stavba dokonce získala od stavebního úřadu územní rozhodnutí. O to investor požádal už na konci roku 2017. Proti rozhodnutí magistrátu se však žalobou ohradila i tehdejší ombudsmanka Anna Šabatová.
Magistrát podle Šabatové rozhodnutím porušil například zákon o státní památkové péči či zákon o ochraně přírody a krajiny a jeho jednání vzbuzuje vážné pochybnosti o systémové nepodjatosti. Soud následně přiznal odkladný účinek žaloby vůči územnímu rozhodnutí pro stavbu Šantovky Tower. Hlavním argumentem proti stavbě, mezi jejíž odpůrce patří památkáři i někteří odborníci, je poškození historického panoramatu Olomouce.
Památková inspekce v roce 2008 nejprve upozornila, že ochranné pásmo bylo v červenci 1987 přiřazeno k městské památkové rezervaci, jejíž vyhlášení v roce 1971 nebylo uvedeno ve Sbírce zákonů.
Ministerstvo kultury ale po právním rozboru názor změnilo. Rozhodnutí o vyhlášení ochranného pásma mělo sice podle ministerstva „nepodstatné formální nedostatky“, avšak bylo v roce 1987 vydáno v souladu s tehdy platnou právní úpravou. V ochranném pásmu městské památkové rezervace nelze podle ministerstva kultury výškové budovy stavět.
Francouzští producenti šampaňského se na poslední chvíli dohodli, že letos sklidí méně vinných hroznů. Vinaři doufají, že se díky rozhodnutí snáze vyrovnají s prudkým poklesem prodeje šumivého moku, který způsobila koronavirová krize.
Objem sklizených hroznů se podle dohody sníží na 8000 kg na hektar. To je podle CIVC téměř o 22 procent méně než v roce 2019.
Producenti o snížení sklizně rokovali týdny. Přední vinařství prosazovala výrazné škrty v naději, že se tak podaří zvýšit cenu. Někteří jiný výrobci se ale domnívali, že menší omezení umožní lépe využít letošní slibnou úrodu.
Produkci šampaňského letos negativně ovlivnily kroky přijaté ve snaze omezit šíření nemoci covid-19. Zájem o lahve tradičního nápoje klesl kvůli zavřeným hotelům, restauracím a barům i v důsledku rušení velkých společenských akcí.
Koronavirová pandemie výrazně zamávala snad se všemi oblastmi a výjimkou není ani české obchodní spektrum. Vlivem zavedených vládních opatření na začátku jara se na jedné straně objevily kamenné obchody, které se rázem dostaly do značných problémů, velkému úspěchu se naopak začaly těšit e-shopy, které se staly primárním zdrojem zboží pro většinu zákazníků.
Internetovým obchodům tak začaly výrazně růst tržby, ale na druhou stranu také klesat jejich efektivita z důvodu nedostatku pracovních pozic.
Obchodníci z online segmentu tak museli rychle zasáhnout a okolnostem se přizpůsobit co možná nejdříve, aby dokázali uspokojit stále rostoucí poptávku. „Oddělení naší vlastní přepravní služby AlzaExpres muselo v březnu téměř zdvojnásobit svou kapacitu, aby mohlo vyjít vstříc enormnímu zájmu zákazníků,“ vzpomíná na rapidní nárůst poptávky místopředseda představenstva Alzy Petr Bena.
Právě tuzemská jednička v oblasti e-commerce vlivem pandemie oproti loňsku přitom více než zdvojnásobila tempo růstu a za prvních šest měsíců letošního roku vyrostla o více než čtyři miliardy korun, což se jí povedlo v polovičním čase oproti loňsku.
Ačkoliv se Alze v Česku v posledních měsících velmi daří, ještě lépe na tom je její zastoupení v okolních státech. „V zemích Evropské unie, jako je Maďarsko, Rakousko, Německo, Velká Británie nebo Francie, jsme zaznamenali doslova raketový růst, který dosahoval až 90 procent,“ říká Bena.
Počáteční propad na nulu
Zejména díky své rozsáhlé nabídce zboží je Alza však velmi specifickým hráčem, na kterého pandemie měla od začátku pozitivní dopad. Všichni ostatní neměli hned takové štěstí. E-shopy zaměřené pouze na určité druhy zboží, které pro zákazníky nebylo v začátcích krize prioritní, se v polovině března ocitly ve vážných problémech a jejich tržby často spadly skoro k nule.
Když máte takřka strach o život a víte, že nesmíte do restaurace ani do práce, tak prostě nové šaty nekupujete.
„Po 15. březnu byl propad tržeb nejhorší, klesl o 67 procent a trval dva týdny. Když máte takřka strach o život a víte, že nesmíte do restaurace ani do práce, tak prostě nové šaty nekupujete,“ popisuje první týdny po zavedení opatření v Česku CEO Zootu Milan Polák.
„Většina našich zákazníků navíc využívá více než 100 výdejen ke zkoušení oblečení. Ty se ale zavřely, ulice vyprázdnily, a tak nás krize v prvních dvou týdnech zasáhla více než ostatní.“
Podobným problémům na přelomu března a dubna čelil i český prodejce designového nábytku Muzza. „První dva týdny po vypuknutí koronakrize a zavedení karanténních opatření pro nás byly, tak asi jako pro většinu firem v tomto segmentu, katastrofální. Tržby spadly na úplné minimum.“
CEO Zootu Milan Polák. | Foto Ivan Mladenov
Jak dále ředitel Muzzy Erik Čabala pro Forbes popsal, jedním ze zásadních a správně načasovaných rozhodnutí bylo umožnit zákazníkům platbu na dobírku a tím jim pomoci v nejistotě při nakupování. Důležitým krokem byl ale také důraz na online komunikaci se zákazníky prostřednictvím sítí.
„Znásobili jsme naši interakci s potenciálními zákazníky na sociálních sítích, kde jsme mohli jasně a zdarma odkomunikovat důležité zprávy a novinky. Lidé začali ve větším pracovat na zvelebování svých domácností a rostlo množství objednávek,“ jmenuje zásadní kroky v nejisté době pandemie.
Po několika týdnech se situace obrátila a český e-shop již nyní míří k padesátimilionovému obratu za aktuální rok. Po největším propadu mu začaly tržby růst obrovským tempem, kdy v některých měsících dokonce zaznamenal až 200procentní nárůst oproti loňsku.
Podobný převrat k dobrému nakonec čekal i on-line prodejce módy Zoot, který na začátku dubna mohl otevřít své výdejny a díky tomu mu tržby nakonec oproti loňsku ještě o 16 procent vyrostly. Svou roli v tom mohl hrát i fakt, že prodejce se v reakci na uzavření kamenných prodejen rozhodl pomoci novým značkám, jejichž produkty umístil na svůj marketplace.
„V květnu a červnu jsme měli výsledky opravdu dobré. V červnu jsme skončili v obratu kolem 10 milionů nad plánem. A zisk EBITDA byl o tři miliony vyšší, než jsme měli naplánováno. ZOOT bude v Q4 tohoto roku v zisku a příští rok už tento trend udržíme,“ slibuje si Polák.
Za co se v pandemii utrácí?
V Zootu už nyní připravují krizový plán na druhou vlnu pandemie. Počítají, že restrikce sice nebudou tak silné jako posledně, přesto ale Polák přiznává, že situace se může ještě zkomplikovat. „Pokud budou zavřené výdejny, restaurace a lidé nebudou chodit do práce, tak růst v módě nemůžeme čekat.“
Zato za elektroniku a domácí spotřebiče se Češi zatím tolik utrácet nebojí. Ostatně tak tomu bylo i v době vládních opatření, kdy byla většina kamenných prodejen zavřená. Na Alze k produktům s meziročním růstem 50 procent patřily notebooky, televize, monitory, chytré hodinky nebo bílé elektro, o něco méně potom lidé utráceli i za bezdrátová sluchátka nebo tablety.
Protože lidé trávili většinu času doma, nakupovali i zboží, které by běžně nevyužili. Enormní nárůst prodejů, v řádech 200 až 600 procent, byl v oblasti domácí elektroniky, jako jsou domácí pekárny, mrazáky, šicí stroje či čističky vzduchu. Mnohem více než obvykle šly na odbyt také hračky, společenské hry nebo knihy a ještě lépe na tom v oblíbenosti bylo zahradní vybavení a hobby nebo sportovní vybavení na doma.
Výrazného poklesu tržeb se v Alze zatím nebojí, přesto však Bena přiznává, že překvapit je může chování zákazníků i nedostatek zboží.
„V nadcházejících měsících uvidíme, které trendy budou mít největší vliv. Během koronakrize došlo k digitálnímu přechodu a zákazníci víc nakupují online. Možná ale celkově své nákupy začnou omezovat a budou víc šetřit, navíc může kvůli lokálním ohniskům v oblastech výroby nastat nedostatek zboží,“ vysvětluje Bena své predikce na následující měsíce.
Na dostatek zboží sází se svým nábytkem a bytovými doplňky i Muzza. Podle slov Čabaly teď především pečlivě monitorují skladové zásoby svých dodavatelů, které mohou vzhledem ke zvýšené poptávce klesnout.
„Vzhledem k tomu, že výrobní procesy byly pozastavené, respektive fungovaly v omezeném režimu, začíná se projevovat úbytek, někdy až nedostatek skladových rezerv,“ dodává Čabala.
Tato aktualita není o alkoholu, ale i tak by vás mohla zajímat. Je o tom, jak důležité je bránit svoji značku, že to může trvat klidně čtyři roky a stát 100 tisíc korun utracených za právní služby.
Jdeme na to.
V roce 2015 mi někdo na Twitteru poslal odkaz na článek o nové společnosti vyrábějící oříšková másla. Jmenovala se Šufánek. Zcela logicky si ten člověk myslel, že je to naše. A že jsme jen kvůli diverzifikaci alkohol-nealkohol zvolili tento název. Jenže my s tím neměli nic společného.
V únoru 2016 jsem těm mladým klukům poprvé napsal. Velice slušně a přátelsky. Zdůraznil jsem, že:
„A tohle je něco, co by vám do budoucna mohlo přinést problémy s budováním vaší značky. Vybrali jste si jednoduše název, který používáme od roku 2000 a který máme registrovaný u Úřadu průmyslového vlastnictví.
Nechci na vás posílat žádné právníky, ale zatím napsat, že o tom víme a že nám to začíná dělat starosti. A jednou se budeme muset bránit. Pevně věřím, že mě chápete, a kdybyste byli první vy, kdo měli značku Šufánek, a my po 13 letech vytvořili Žufánek, tak mi dnes píšete e-mail vy.
Jenže ti kluci si mysleli, že název Šufánek a Žufánek není zaměnitelný a že o nic nejde. Že oni vyrábí másla a my alkohol. Jenže takto to bohužel nechodí.
45 procent hodnoty firmy tvoří značka. V módním průmyslu ještě víc. U brašnáře ve vedlejší ulici si necháte vyrobit krásnou koženou tašku přes rameno za 5000 Kč. Anebo si zajdete do Louis Vuitton v Pařížské a za podobnou dáte 50 000 Kč. Proč? Protože síla značky.
Když se vám po generace daří budovat značku, která se stala synonymem kvality a ke které mají zákazníci důvěru, tak ji musíte bránit! Je to vaše povinnost a zodpovědnost vůči předchozím a budoucím generacím. Všechny silné značky dnes mají oddělení, které sleduje vznik nových společností a možné porušení jejich duševního vlastnictví.
My takové oddělení nemáme.
Proto jsem si v lednu 2016 zaplatil kurz s názvem „Braň svou značku“ od JUDr. Jindry Šulcové (Jindro, použil jsem název tvého školení v názvu aktuality v dobré víře! :)) abych se naučil, jak to chodí. Jindra si získala mou plnou důvěru a od té doby se stará a brání značku Žufánek.
Proto zasáhla v našem sporu se jménem Šufánek.
Situace se totiž začala komplikovat. Google začal po dotazu na „žufánek“ psát „vyhledávací dotazy související s žufánek – žufánek máslo“. Anebo nám na Instagram začaly chodit příspěvky lidí s fotkami oříškových másel s označením #zufanek. Vrcholem byla paní, která se u nás dožadovala nákupu zboží na darovaný voucher. Voucher, který jsme nikdy nevydali. Voucher na zboží Šufánek…
Začalo shromažďování důkazů. Jde o veškeré zmínky v médiích za co nejdelší dobu, faktury, smlouvy, výstavy, veletrhy, prostě všechno, co souvisí s vaší značkou a jejím podvědomím mezi uživateli. Vyšla o vás zmínka ve Forbesu? Uložit a u vydavatele zjistit, jaký mají náklad a průměrnou čtenost. Vystavovali jste na nějaké veselici 10 roků nazpět? Fotky!
Výsledkem byl dokument o 38 stránkách dokazující, že naši značku užíváme nonstop od roku 2000 a že Šufánek je v podstatě identicky znějící a vypadající.
V dubnu 2020 nám Úřad průmyslového vlastnictví dal za pravdu. Poslali 18stránkový dokument, ve kterém to dopodrobna vysvětlují a ruší návrh na registraci ochranné známky Šufánek. Ve svém rozhodnutí napsali, že značka Žufánek má v ČR dobré jméno a Šufánek by z toho mohl těžit.
Šufánek se odvolal a my museli připravit další vyjádření. Nu a včera jsme si všimli, že se rozhodli nečekat na vyjádření ÚPV a že se sami přejmenovali na Šufan.
Trvalo to čtyři roky od mého upozornění. Stálo nás to desítky hodin práce a 100 000 Kč za právní služby. Jen proto, že si někdo po 14 letech existence značky Žufánek chtěl zaregistrovat Šufánek.
Nutno říct, že jsem se s těma klukama osobně setkal. Byli v pohodě a sami si uvědomovali, že udělali chybu. Ale naivně si mysleli, že se to nějak samo vyřeší. Jenže oddalováním se nic nevyřeší a pak je to jen bolestnější a nákladnější.
Když jste před pár měsíci rozklikli nabídku sázkových kanceláří, nejzajímavější věc, na niž jste si mohli vsadit, byl běloruský hokej, závody virtuálních motocyklů nebo souboje v rámci e-sportu. To si pochopitelně vyžádalo propad tržeb v objemech desítek procent, reálně lze odhadovat v miliardách korun.
Dnes už je nabídka o poznání barvitější a některé velepopulární soutěže se znovu rozběhly.
„Po odstávce většiny sportů a soutěží, kdy jsme pochopitelně zaznamenali velmi citelný propad náběrů, se sázkaři vrátili, znovu se blížíme k číslům z dob před koronavirovou krizí a většina sázkařů si už dnes to své vybere,“ říká mluvčí Tipsportu Jiří Hadrava.
„Velký zájem je nyní zejména o vyvrcholení Ligy mistrů i restart NHL,“ dodává Hadrava, avšak s tím, že citelně stále chybí například tradiční tenisové turnaje, které jsou co do živých sázek nejsázenější disciplínou vůbec.
Podle generálního ředitele Fortuny Davida Vaňka se sázkaři vracejí, ale na původní objemy před pandemií si významná sázková kancelář ze stáje Penty stále nesáhne.
„Letošní rok měl být nejsilnější v dekádě, v plánu bylo fotbalové Euro, hokejové MS a olympiáda,“ připomíná Vaněk. V tomto ohledu je namístě zmínit, že například jen při hokejovém mistrovství světa jsou Češi schopni prosázet vysoko přes miliardu korun.
Podobně jako v dalších odvětvích by se i na sázkařském poli chtělo usuzovat, že pandemie urychlí odklon od kamenných poboček k internetu, což už je ovšem podle mluvčího Tipsportu dávno dokonáno. „Už před krizí se 95 procent všech sázek uzavíralo online. To je ale podle nás maximum podílu online versus offline,“ doplňuje Hadrava s tím, že pobočky jsou stále viditelnou součástí firmy.
To potvrzuje i šéf Fortuny, který kamenné pobočky popisuje jako důležitou součást firemní komunikace. „Devět z deseti klientů sází pomocí naší mobilní aplikace nebo mobilního rozhraní. To však nemění nic na tom, že kamenné pobočky pravidelně navštěvují desetitisíce sázejících, pro něž to zůstává zábavou.“
Magnetická navigace amerického startupu Magnetecs, která navádí v srdci na správné místo katétr opravující srdeční arytmie, fungovala v pražské Nemocnici Na Homolce sedm let.
Unikátní technologie, kterou na světě nabízela tato firma jako jediná a která se osvědčila na výbornou, skončila svou éru, protože přestal fungovat i její výrobce. Nebyl, kdo by prováděl servis a garantoval, že je pro pacienty její použití bezpečné, proto musela do starého železa.
Jenže tam ji primář kardiologie Petr Neužil neposlal. Rozhodl se, že ji nechá přetvořit na umělecké dílo.
„Měli jsme tři možnosti: dát ji do šrotu, nabídnout Technickému muzeu, což jsem udělal, ale odmítli, nebo se domluvit se sochařem,“ říká primář. Třetí možnost se povedla. Na objektu právě pracuje sochař Michal Moravec. Hlavní součást, červené srdce, vyrobila společnost Moser. Na proměnu přístroje v artefakt, který bude zdobit areál nemocnice, se složí primářovi kamarádi. Petr Neužil se směje, že zatěžovat takovými náklady daňové poplatníky určitě nebude.
Profesor Petr Neužil | Foto osobní archiv
Přestože si přístroj Petr Neužil velmi chválí, protože usnadnil a zpřesnil výkony spojené s léčbou arytmie, jejíchž případů přibývá a je už považována za civilizační chorobu, musela ho nemocnice vyřadit z provozu. Startup Magnetecs zkrachoval.
„Nebyl v tom koronavirus, nýbrž špatná strategická rozhodnutí jeho zakladatele, Izraelce Joshe Sachara, který je geniální fyzik, vizionář, ale špatný šéf firmy,“ míní Petr Neužil. Sachar byl zároveň manažerem a vůdčí osobou společnosti, ale pracoval i na výzkumu. Zúročoval mimo jiné své zkušenosti z dob, kdy se podílel na vývoji navigace raket Pershing. „Sachar přišel s výjimečnou technologií, která katétrem v srdci pohybovala pomocí osmi magnetů. Jeho špatná strategická rozhodnutí ale firmu potopila. Škoda,“ říká Petr Neužil.
Takto vypadá přístroj na Homolce nyní.
Přitom našlápnuto měli skvěle, okolo roku 2010 se dokonce jejich největší konkurent, společnost Stereotaxis, obával, že ho Magnetecs převálcuje. Dopadlo to jinak – zatímco přístroj Magnetecsu na Homolce už neslouží, ten od Stereotaxisu ano. Přitom Magnetecs byl výjimečný. Používal pro navádění katétru, který se zavádí do srdce pacienta a odstraňuje v něm „chyby“ způsobující arytmii, osm magnetů. Čtyři nad a čtyři pod pacientem, který ležel sám v tunelu a lékař ovládal přístroj z řídicí místnosti. Konkurence nabízí technologii založenou na dvou pevných magnetech, která je o něco těžkopádnější.
Technologické firmy teď vlivem odlivu peněz od investorů kolabují.
Před sedmi lety dostala Nemocnice Na Homolce přístroj od firmy v rámci klinických testů zdarma, technologie konkurenta přitom stojí okolo 40 milionů korun. Mohla ho mít dokonce i o čtyři roky dřív, ale kvůli administrativě ji předběhli Španělé a Jihokorejci. Bylo potřeba udělat stavební přípravu zhruba za dva miliony korun. Teď si musela nemocnice zajistit i demontáž.
Problémy startupu Magnetecs se začaly datovat v době před třemi lety, Petr Neužil ale konstatuje, že v současné době prožívají těžké časy i další medicínské startupy.
Demontáž přístroje
„Technologické firmy teď vlivem odlivu peněz od investorů kolabují. Pokud vymyslíte chytrou aplikaci spojenou například s počasím a dopravou, peníze na ni máte velkou šanci sehnat téměř hned, protože návratnost je velmi rychlá. To ale neplatí pro firmy, které vyrábějí zařízení pro zdravotnictví. Investor si bude tak rok dva ověřovat, kam peníze vlastně vkládá. Zatímco aplikace pro počasí a dopravu bude třeba do půl roku až roku na trhu a začne hned vydělávat, než se všechno nastartuje v medicíně, zabere to rok, další rok budou trvat zkoušky na zvířatech, než projde klinickými testy v nemocnici, uběhne dalších pět let. Investor uvidí efekt zhruba za deset let,“ vysvětluje Petr Neužil dosavadní nechuť investorů vkládat peníze do medicínských startupů.
Koronavirus by ale mohl chování investorů změnit. „Mohli by pochopit, že investování do medicínských procesů je sice otravné a zdlouhavé, ale může se vyplatit,“ doufá Petr Neužil. V dohlednu je prý už další nová technologie navigace katétrů, která by mohla tu současnou přeskočit.
Vydavatelství Mladá fronta se bude prodávat formou elektronické aukce. Zájemci o mediální dům, který v květnu poslal insolvenční soud do konkurzu, se budou moci registrovat do 2. září, kdy bude i samotná dražba. Vyvolávací cena je na základě posudku 36 milionů korun, minimální příhoz 100 tisíc korun. Firma to dnes uvedla v tiskové zprávě.
„Jedná se o významné, pozitivní rozhodnutí, vyplývající z jednání se všemi zainteresovanými stranami,“ uvedl generální ředitel vydavatelství Karel Novotný. Aukci bude předcházet možnost hloubkové kontroly stavu podniku od 20. do 31. srpna.
Elektronickou aukci a aktivní oslovování potenciálních zájemců zajistí společnost Gaute.
Mladá fronta vydává ekonomický týdeník Euro a další časopisy i knihy. V insolvenčním řízení se s pohledávkami přihlásilo více než 400 věřitelů, kteří žádají přibližně 400 milionů korun. Zástupci Mladé fronty navrhovali reorganizaci společnosti, insolvenční správkyně i přes vyhlášení konkurzu uvedla, že chce zachovat provoz vydavatelství.
Majitelem vydavatelství je podnikatel František Savov, který žije v Londýně a v ČR je obviněn v kauze daňových podvodů. Loni v prosinci v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV řekl, že do Česka by se rád vrátil, ale má obavy, že mu nebude umožněn spravedlivý proces.
Mohlo by se zdát, že s tím, jak se zvyšují tržby e-shopů, musí zákonitě růst i výdělky kamionových firem, jež mají za úkol toto zboží převážet jak směrem od prodejců ke koncovým zákazníkům, tak na trase mezi samotnými výrobci a maloobchodníky. Jenže opak je pravdou.
V posledních letech to mají tuzemští přepravci čím dál těžší, neboť konkurence – zejména té z řad společností pocházejících z Východu – přibývá, což pochopitelně tlačí ceny dolů. Zatímco dříve to byly právě české logistické firmy, které svými přívětivými finančními podmínkami braly kšefty kolegům z Německa a ostatních evropských zemí, dnes na poli mezinárodní nákladní dopravy udávají tempo jiné státy. A čeští kamioňáci jako by se z evropských silnic a dálnic vypařili.
Samozřejmě, toto konstatování je myšleno s drobnou
nadsázkou, ale přesto na něm něco pravdy bude. Dokládají to ostatně i čísla Českého
statistického úřadu.
Během posledních pěti let se objem zboží přepravovaného českými kamiony v zahraničí neustále smršťuje. Zatímco ještě v roce 2015 stihly rozvézt téměř 64 tisíc tun, během následujících 12 měsíců to bylo tisíc už jen padesát. Před třemi lety se jednalo o něco málo přes 41 tisíc, kdežto v roce 2018 necelých čtyřiatřicet.
A co se týče loňska, během něj dosáhly tuzemské spediční firmy nejhoršího výsledku od roku 1998, neboť celkový objem přepraveného zboží činil pouhých 29 tisíc tun.
Také další ukazatel hovoří poměrně jasně. Ještě před pěti lety najezdili čeští kamioňáci po Evropě přes 37 531 milionů tunokilometrů. Loni to bylo téměř o 63 procent méně, jelikož jejich místo zaujali kolegové z Polska, Rumunska a Bulharska.
Vzhledem k výše zmíněným okolnostem jsou tuzemské přepravní společnosti nuceny čím dál častěji spoléhat především na dopravu vnitrostátní. Z ní je – alespoň prozatím – žádní zahraniční konkurenti nevyšoupli. Přepravní výkony měřené právě pomocí oněch tunokilometrů v posledních letech rostly, nebo se přinejmenším nesnižovaly. Jenže pak přišel covid-19. A od té doby už nic není jako dřív.
Během druhého čtvrtletí přišla naše firma zhruba o 16 procent zakázek.
Přesný dopad současné koronakrize na byznys spedičních firem
bude znám až s odstupem, již nyní je ale jisté, že pro řadu z nich bylo,
je a bude období těchto měsíců opravdovou zkouškou ohněm.
„Během druhého čtvrtletí přišla naše firma zhruba o 16
procent zakázek,“ přiblížila Forbesu jednatelka společnosti Flex logistik
Vlasta Valentová. „V této době objednávali naši zákazníci ze zahraničí mnohem
méně přeprav, protože většina z nich měla buď úplně zavřeno, nebo velmi omezený
provoz. Týkalo se to zejména Velké Británie, Itálie, Francie, Německa a dalších
států,“ vyjmenovala.
Konkrétní údaje za měsíce duben až červen sice Český statistický úřad ještě nezveřejnil, i na základě prvního letošního kvartálu, který je co do objemu přepraveného zboží meziročně přibližně o osm procent slabší, je nicméně patrné, že letos čeká silniční kamionovou dopravu pořádně velký sešup. Tím spíš, když ve sledovaném období koronavirová pandemie teprve začala nabírat na síle.
Doslova alarmující situace převládá u té části dopravců, již se specializují na zakázky z automobilového průmyslu. Ten se podle nejnovějších čísel v období od ledna od července jen v rámci tuzemské ekonomiky meziročně propadl o 29,7 procenta. A podobný pokles (tedy zhruba třetinový) co do počtu zakázek hlásí i inkriminovaní přepravci, jak sdělil ČTK mluvčí sdružení Česmad Bohemia Martin Felix s tím, že samotné tržby klesly během jara přibližně na polovinu.
Jak tedy ze současné krize ven? Inu, taková cesta se i v případě ostřílených kamioňáků hledá dost těžko. Pravidlo číslo jedna zní: přizpůsobit se. Alespoň tam, kde to jde. Pokud chtěly spediční firmy přežít – a že řadě z nich se to, jak Valentová podotýká, nepovedlo – musely na nastalou situaci bleskurychle zareagovat a pozměnit vlastní klientelu.
„Začali se na nás obracet se svými požadavky úplně noví zákazníci, a to většinou z Česka, kteří naopak nemohli sehnat dopravce ochotné zboží do zahraničí přepravit. Jezdilo se tedy více pro české zákazníky, ale hlavně do zahraničí. Konkurence z Východu nás v této době neohrožovala,“ poodhalila jednatelka Flex logistik alespoň jednu z mála světlejších stránek současné koronavirové krize.
Žádné potíže na hranicích její řidiči aktuálně nepociťují, otázkou každopádně je, jak dlouho takový stav ještě potrvá. Sama Valentová si v tomto ohledu příliš velké naděje nedělá. Co však ji a její kolegy znepokojuje daleko víc, je skutečnost, že vidina lepších zítřků je nadále v nedohlednu.
„Máme obavy, jak se bude situace vyvíjet dál, protože zatím nepociťujeme moc velké zlepšení. Zakázek je pořád málo a v zahraničí pracuje hodně našich kolegů (zákazníků) stále z domova. A to není úplně ono,“ uzavírá.
Pořiďte si dítě anebo psa, změní vám život, říká se. Že na tomto moudru bude kousek pravdy, potvrzuje šestadvacetiletá Victoria Židková. Před čtyřmi lety si pořídila francouzského buldoka Bruna, díky němuž se nedávno naplno vrhla do byznysového světa. Jako první v Česku začala s výrobou ekologických obojků a vodítek pro čtyřnohé mazlíčky.
„Jako pejskař jsem vyzkoušela různé výrobky pro psy, ale nikdy jsem po rozbalení balíčku nebyla úplně spokojená s kvalitou,“ říká Victoria. „Chyběla mi poctivá česká výroba, jedinečné produkty, nad nimiž se někdo zamyslí a které zaujmou zároveň designem i provedením,“ líčí, co ji přivedlo na myšlenku vyrábět psí doplňky.
Od počátku si ovšem uvědomovala, že na přeplněném trhu v zemi, kde žije přibližně 2,5 milionu psů, je třeba se odlišit. Coby příznivkyně šetrného přístupu k přírodě se proto rozhodla pro obojky, kšíry a vodítka z recyklovaných materiálů, které nabízí pod značkou Re.Bruns.
Látky, které by odpovídaly jejím požadavkům, tedy byly prodyšné, kvalitní a lehce omyvatelné, hledala a zkoušela tři roky. Pocházejí převážně z Německa, ale výslednou podobu produktů zajišťují čeští designéři a šičky. Doplněny jsou ještě kovovými sponami, nahrazujícími plastové, užívané obvykle. „Vím, že tím nespasím svět, ale třeba jej alespoň maličko zlepším,“ říká střízlivě Victoria.
Jak sama přiznává, podnikavého ducha v sobě ukrývá patrně odmala. Její rodiče, Renata a Vladislav Židkovi, byli v roce 1992 prvními, kdo v Česku začal vyrábět jednorázové dětské plenky. Čtyři roky nato úspěšnou firmu Zisoft-Bobi s půlmiliardovým obratem prodali americkému gigantu Kimberly-Clark.
Od rodičů nedostala na podnikání ani korunu.
Otec za utržené peníze na přelomu tisíciletí postavil resort na Bora-Bora ve Francouzské Polynésii. Areál o rozloze 37 tisíc metrů čtverečních se dvěma soukromými plážemi, 16 bungalovy či solární elektrárnou nakonec před 10 lety zhruba za 100 milionů korun prodal.
„Je to celoživotní motivace. Nejspíš díky tomu mám pocit, že bych se rodičům měla v byznysu zavděčit a alespoň částečně vyrovnat,“ tvrdí rodačka z Dobrošova u Náchoda. „Táta by byl samozřejmě radši, kdybych dělala tvrdší byznys. I tak mě ale s mamkou podporují – morálně, ne finančně,“ podotýká Židková s tím, že z prodeje fabriky a hotelového resortu nedostala na své podnikání ani korunu. „Rodiče se řídí heslem, že si peníze také museli vydělat sami.“
Vystudovaná ekonomka, která se před podnikáním krátce živila jako eventová manažerka, je teprve na začátku své byznysové výpravy. Prodeje přes e-shop spustila před několika týdny, přesto se pozvolna dostává do povědomí pejskařů. Na základě dosavadních čísel věří, že se jí počáteční 300tisícová investice do roka vrátí.
Plány do budoucna má velké: už pracuje na kolekci oblečení pro pejskaře, které by ladilo s výrobky pro psy, a připravuje vícejazyčnou mutaci webu, aby do konce roku mohla vstoupit také na zahraniční trh.
„Nyní jsem v plenkách, jako kdysi rodiče, ale vize a cíle, které mám, rozhodně nejsou malé,“ tvrdí sebevědomě Victoria Židková, vědoma si trnitosti své cesty.
Personální
agentura Manuvia se zabývá sháněním pracovníků do tuzemských
fabrik, výrobních hal, skladů i kanceláří. Počátkem léta
ovšem zkusila na trh zavést opačný typ služby: nabízela firmám,
že za ně zaměstnance propustí. Počítala s tím, že v krizi
způsobené pandemií bude pracovních míst ubývat a společnosti
se budou muset zaměstnanců na některých pozicích zbavovat.
Zhruba dva měsíce poté, co firma začala službu nabízet, přiznává šéf agentury Ondřej Wysoglad, že se projekt ocitl v jakémsi vakuu. „Není o něj zájem, takže zřejmě nemá byznysový potenciál, a v tuto chvíli to vypadá, že ho nejspíš uložíme k ledu.“
Zřejmě tak přestane fungovat nápad, který se podobá zápletce hollywoodského snímku Lítám v tom: George Clooney v něm ztělesnil jakéhosi profesionálního vyhazovače cestujícího po Spojených státech právě proto, aby ve firmách snižoval stavy. Wysoglad se podle svých slov neinspiroval filmem, nýbrž skutečnou praxí v zahraničí – v Česku se ovšem projekt z teorie do praxe nepřelil.
Výjimkou byla v červenci započatá a aktuálně finalizovaná akce, v jejímž rámci Manuvia zastoupila společnost, kterou vzhledem k citlivosti věci nemůže Wysoglad prozradit. Propouštění osmi lidí ze středního managementu bylo však poslední realizovanou zakázkou.
Pro českou ekonomiku je to patrně dobrá zpráva. „Ekonomika propad samozřejmě zažívá, nicméně automobilový průmysl, její nosný pilíř, poměrně jede,“ vysvětluje Wysoglad. „Zároveň se kvůli covidu pořád moc nedaří uvolnit dovoz pracovníků ze zahraničí, takže je poptávka po lokální pracovní síle. I proto naše služba neměla efekt.“
Wysoglad tvrdí, že jeho agentura nabízela odborníky, kteří by za firmy nepříjemnou povinnost kvalifikovaně vyřídili. K výjezdům byl připraven tým se zaměřením na psychologii či poradenství, jak mají propuštění v závislosti na vzdělání a dalších okolnostech postupovat.
Nebylo to potřeba. A nakonec ani tomu, kdo na nápad přišel, údajně nevadí skutečnost, že šlo o slepou uličku. „Na rovinu: mnohem raději budu prostřednictvím agentury zaměstnance nabírat než propouštět,“ ujišťuje Wysoglad.
Letošní turistická sezona je nepochybně unikátní v tom, že se ji řada českých cestovatelů rozhodla strávit raději na území republiky než kdekoliv jinde v zahraničí. Vzhledem k nejistotě a rozdílným vládním opatřením jednotlivých zemí Evropy kvůli pandemii koronaviru tak tuzemská ubytovací a zábavní zařízení i turistické oblasti vítají místo cizinců většinou spíše domácí návštěvníky.
Výjimkou nejsou ani dřevěné turistické stezky, na které můžeme narazit hned v několika horských oblastech České republiky a kam turisté vyrážejí za překrásnými výhledy na českou přírodu i zábavou v podobě nabízených aktivit. Pro stezky, které u nás existují v různých obdobách, nebylo jaro z pohledu čísel rozhodně nejlepší. Kvůli pandemii musely být totiž několik týdnů zavřené, a turisty tak mohly přivítat až v jeho druhé polovině, kdy už je běžně sezona v plném proudu.
Například Stezka korunami stromů na Lipně, která zde vyrostla už v roce 2012, bývá každoročně otevřená 364 dnů v roce. Pro šumavskou atrakci bylo proto karanténní uzavření nelehkou výzvou, ze které se ale stezka oklepává. „V období nouzového stavu byla z důvodů vládních nařízení návštěvnost nulová. V první polovině června se ve srovnání s předchozími lety dostala na nižší průměr, ale tento trend se naštěstí v druhé polovině měsíce obrátil a už můžeme mluvit o průměrné sezoně,“popisuje začátek eventová manažerka 372 metrů dlouhé stezky Olga Kneiflová.
Podobný průběh zaznamenala i její sesterská stezka v Krkonoších nabízející více než jen výhledy po okolních lesích a na Jánské Lázně. I ta musela být z důvodu opatření přes měsíc a půl uzavřená. V první polovině roku ji tak navštívilo zhruba o 20 tisíc turistů méně než loni, což pro zařízení znamenalo asi 40% propad tržeb.
Za restartem stojí i vydařené letní počasí.
Díky postupnému uvolňování se však Češi opět vydávají do přírody a návštěvnost postupně roste. „V květnu a červnu byla ve srovnání s loňským rokem nižší, začátkem července mu odpovídala a nyní se můžeme těšit i mírnému nárůstu o 10 %,“pochvaluje si nakonec jednatelka krkonošské stezky Marie Jarkovská.
Přestože Češi navštěvují stezky bezpochyby i z důvodu preference tuzemské dovolené, provozovatelé stezek jsou přesvědčeni, že za úspěchem nakonec stojí i vydařené letní počasí. Stezka v oblacích na Dolní Moravě v letošním roce dokonce eviduje o desítky procent návštěvníků více než loni.
„Letošní červenec byl mnohem příznivější co do slunečných dnů, takže tomu odpovídala i návštěvnost Stezky v oblacích. Letošní srpen i přes letní výkyvy počasí nabízí velmi podobnou návštěvnost jako loňské stálé tropické dny v témže měsíci,“ říká Tomáš Drápal stojící za marketingovými aktivitami stezky, která se nachází v nadmořské výšce 1116 metrů a díky tomu je její vrchol nejvyšší ze všech českých stezek.
Po otevření hranic se k nám do hor navíc vydali i turisté ze sousedních zemí: především Slováci, Poláci a Němci, ale stezky navštěvuje i řada Nizozemců, pro které je Česko dlouhodobě oblíbenou destinací právě díky horským oblastem.
Provozovatelé nyní očekávají, jaký pro ně bude z hlediska tržeb podzim, který s sebou může přinést i obávanou druhou vlnu nákazy a potenciálně i další opatření, která by příliv návštěvníků opět skřípla. Výhodou však může být skutečnost, že se nejedná o uzavřené prostory, ale stezky se naopak nacházejí na čerstvém vzduchu, což by mohlo případná omezení v jejich případě zmírnit.
Otisk českého razítka na obálce od anglické doručovatelské služby je čím dál výraznější: podle zpráv z ostrovů se stal Daniel Křetínský prostřednictvím investičního fondu Vesa Equity nejsilnějším akcionářem společnosti Royal Mail, zprivatizované varianty České pošty a podniku založeného panovníkem Jindřichem VIII. roku 1516.
Král z tudorovského rodu je
více než půl tisíce let starou historií; v současnosti drží
vládu nad Royal Mail pětačtyřicetiletý miliardář z Česka. K
převzetí žezla došlo poměrně nenápadně a v tichosti:
původních pět procent akcií, které Vesa získala v květnu, bylo
postupně navýšeno na aktuální stav přesahující 13 procent.
Kromě zisku tohoto počtu
akcií se Vesa, ovládaná Křetínským a slovenským finančníkem
Patrikem Tkáčem, vyšvihla do pozice nejsilnějšího hráče v
Royal Mail i díky tomu, že dosavadní největší akcionář, fond
Schroder Investment Managment, minulý týden zmenšil svůj
patnáctiprocentní podíl.
K ovládnutí Royal Mail
dochází v okamžiku, kdy se společnost nenachází v komfortní
pozici. Od privatizace v roce 2013 a následného vstupu na burzu se
firma nedokázala přizpůsobit moderním trendům, jako by v
dechberoucí tradici uvázla víc než je zdrávo. Už v minulých
týdnech bylo uvedeno, že prodělává milion liber denně a zrušila
vyplácení dividend za letošek i příští rok.
Royal Mail působí v dobrém oboru, jen je špatně řízená.
Co tedy Křetínského na
„královských pošťácích“ tak láká? „Royal Mail působí
v dobrém oboru, jen je špatně řízená,“ komentuje
podnikatelovy kroky Boris Tomčiak z analytické společnosti
Finlord. „Nízká ziskovost zatlačila ceny akcií v posledních
letech významně dolů a Křetínský patří mezi aktivistické
akcionáře – chce dotlačit management k zefektivnění provozu.“
Podle Tomčiaka bude
Křetínský cílit na redukci nákladů a na zbavení se některých
aktivit. A jelikož lze díky nárůstu online prodejů očekávat
zvyšování objemu přepravy balíků v Evropě, panují dohady o
Křetínského zájmu na vyčlenění divize GLS, dceřiné
společnosti Royal Mail zabývající se logistikou a vykazující
zisk, na rozdíl od doručování dopisů, což je prakticky
celosvětově ztrátová aktivita.
„Křetínský
se taktéž může
zbavit části nemovitého majetku, jehož ohodnocení v aktivech je
na úrovni 3 miliard liber,“ odhaduje
Boris Tomčiak.
Pátý nejbohatší Čech si v souvislosti se společností s hlubokými britskými kořeny počíná tak, jak je pro něj charakteristické. Křetínský vyhledává investiční příležitosti, kde může aplikovat aktivistický přístup, tedy může chod společností ovlivňovat, zasahovat ve smyslu lepšího využívání zdrojů. „Délka držení akcií je přitom spíše střednědobá, na úrovni několika let,“ doplňuje Tomčiak.
„Křetínský
má schopnost vynalézat originální řešení, přichází s
vizemi, které ostatní nenapadly,“ vystihuje další byznysmenovu
vlastnost fotbalový
agent Pavel Paska, který se s ním potkává při přestupech hráčů
Sparty, která též
Křetínskému patří. Pravda, ve fotbale Křetínského vize
nemívají vždy efekt – vize s koučem Stramaccionim se
téměř rovnala nápadu na
harakiri – ale jinde
mu zjevně přináší
profit.
Bude
tomu tak i s Royal Mail? A co přesně se se
společností, na které
je nalepena česká
známka, stane? Křetínský
před časem pro list The Telegraph vyzdvihl její
úctyhodnou tradici a
velký význam
pro veřejnou službu, vlastní plány ale nekonkretizoval, omezil se
na obecná
a takřka nicneříkající prohlášení.
Faktem
je, že v konzervativní
Anglii nemusí všem
vonět ovládnutí
historické
instituce
„cizákem“
z východní Evropy. „Zejména to může vadit některým politikům
či odborářům, kteří prosazují zachování současného
nastavení s tím, aby firmě pomáhal stát,“ míní Tomčiak a
dodává: „Je zřejmé, že každý akcionář zaměřený na
generování zisku bude požadovat redukci nákladů a na tradici
nebude až tak hledět.“
Tak trochu nenápadně vzniká v našich končinách další globálně úspěšný technologický startup. Čech Pavel Přibiš a Slovenka Jana Escher bezmála před pěti lety opustili rezervační síť Booking.com a založili obdobný portál – jen místo hotelů inzerují lodě. Nyní se Boataround.com i díky koronaviru, který mu nahnal vítr do plachet, řadí mezi světovou špičku v oboru.
Probíhající pandemie v posledních měsících totiž částečně proměnila smýšlení společnosti o trávení letní dovolené. Lidé raději mění all inclusive a možné riziko nákazy za soukromí a jistotu. A loď jim tohle nabízí.
„V mnoha zemích ještě donedávna platil zákaz vycestovat, lidé proto začali více řešit dovolené doma a ideálně u vody. Jachtingu zároveň nahrává, že je bezpečný, protože se při něm sdružujete v malé komunitě, obvykle z jedné domácnosti,“ vysvětluje Jana Escher, proč Boataround – stejně jako zájem o pronájem plavidel – extrémně roste.
Portál, jenž je s 15 tisíci nabízenými loděmi největší platformou svého druhu na světě, eviduje zvýšení poptávky po svých službách o stovky procent. Konkrétně v Česku počátkem léta vzrostly výpůjčky pětinásobně. Na předních tuzemských přehradách, jako jsou Lipno, Slapy nebo Orlík, ale také třeba v Baťově kanálu bylo (a dosud je) takřka nemožné dostat se k volné lodi.
„Na začátku roku jsme byli, co se týče zprostředkovaných transakcí, celosvětově mezi prvními deseti portály tohoto druhu, teď už jsme v první trojce, přičemž od druhého jsme jen krůček,“ říká čtyřicetiletý Pavel Přibiš s tím, že (po)koronavirové období se pro dosavadní fungování firmy jeví jako zlomové.
Jachty u ostrova nedaleko chorvatského pobřeží | Foto Boataround
Jestliže v loňském roce Boataround zprostředkoval zápůjčky lodí celkem za 150 milionů korun, letos se očekává, že pokoří půlmiliardovou sumu. Z ní do česko-slovenského startupu přiteče zhruba deset procent – taková je obvykle marže z pronájmu.
Je libo motorový člun, plachetnici, katamarán, luxusní jachtu, nebo snad loď, která patřila Franku Sinatrovi? Boataround nabízí plavidla všech kategorií v lokacích od Karibiku přes „evropská moře“ až po Francouzskou Polynésii v Tichém oceánu. K dostání jsou za pár tisíc korun na týden, ale také klidně za čtvrt milionu na stejnou dobu, bude-li si nájemce přát prvotřídní palubní servis a výhled třeba na Britské Panenské ostrovy.
Přibiš i Escher se před vstupem do online světa pohybovali shodně v hotelnictví. V době, kdy Booking.com fungoval pouze na západ od nás, chtěl Pavel vytvořit obdobný hotelový portál pro český trh. Když ale do nizozemské společnosti přišel na stáž, uvědomil si, že se skromnými úsporami nemůže gigantu konkurovat. V Bookingu proto zůstal a staral se o rozvoj služby v Česku. S Janou se setkal později ve vídeňské centrále.
Lodě zakotvené v marině v chorvatském Splitu | Foto Boataround
„Po několika letech, kdy se z velkého startupu stala obrovská firma, jsme už měli Bookingu dost. Neustále přibývalo papírování, zároveň jsme zápasili s tím, že společnost nebyla transparentní. Když jsem si s kamarády půjčil loď v Chorvatsku, byla ve skutečnosti jiná, než bylo inzerováno,“ přibližuje Přibiš strasti, které ho s kolegyní postupně přiměly k myšlenkám na vlastní byznys a k následnému odchodu.
Boataround v číslech 15 tisíc – tolik lodí nabízí firma k pronájmu po celém světě (dalších 5 tisíc má v databázi ještě nezařazených). 40 – s tímto počtem plavidel Pavel Přibiš a Jana Escher v roce 2016 začínali. 500 milionů – za takovou sumu portál letos podle odhadů zprostředkuje pronájmy (loni to bylo 150 milionů korun). 2 – pouze dvě platformy na světě ročně půjčí lodě za více peněz než Boataround. 5 – tolik investorů se momentálně podílí na chodu startupu, včetně třeba Mitonu.
Původně přišla Escher s nápadem, že by společně obchodovali s mlékem z kokosových ořechů. Příšerné regulace s tím spojené je ale nakonec odradily. A tak dvojice otočila kormidlo směrem k „Bookingu pro lodě“. Měli know-how, bavil je jachting a cítili potenciál – podobné projekty do té doby fungovaly převážně lokálně.
Na jaře 2016 si tak vytiskli vizitky a bez webu, jen s rozpracovanou ideou vyrazili do Chorvatska za majiteli lodí. Uspěli. V květnu na provizorních stránkách, kde nabízeli k pronájmu 40 plavidel, registrovali první klienty.
„Doteď se té příhodě smějeme. Jak jsme roky působili v globální firmě, mysleli jsme si, že všichni mluví anglicky, a tak jsme i web zpočátku spustili jen v angličtině. Co se nestalo: první zákazník byl Čech, druhý Slovák, ani jeden anglicky nerozuměl,“ vzpomíná Jana Escher na počátky portálu, který nyní funguje ve 26 jazykových mutacích.
Po domluvení spolupráce s prvními pronajímateli v chorvatských marinách Sukošan a Split to šlo rychle. Postupně se se společností Boataround spojovali další majitelé. „Viděli, že s námi podepsal jejich konkurent, tak nechtěli být pozadu,“ líčí šestatřicetiletá žena.
Pavel v Chorvatsku fotil lodě a uzavíral kontrakty, Jana se z Bratislavy, kde má Boataround dosud sídlo, starala o zákazníky a web. Zájem rostl, firma také a čtyři ruce najednou nestačily.
Startup potřeboval první zaměstnance (nyní jich má 50) i patřičné vybavení, a tak k sobě pustil soukromého investora. Ten do projektu, do té doby financovaného z úspor zakladatelů (asi 50 tisíc eur), vložil na podzim 2016 350 tisíc eur. Momentálně je ve firmě investorů pět, poslední přibyl letos v červnu. Je jím skupina Miton, která do platformy vložila 15 milionů korun.
Zakladatelé startupu Boataround Jana Escher a Pavel Přibiš | Foto Boataround
„Díky vlastní zkušenosti vím, jak je služba, kterou Boataround nabízí, na trhu potřeba. Kromě financí přinášíme do projektu také know-how s mezinárodním marketingem a otevíráním nových trhů,“ říká o investici partner Mitonu a mimo jiné milovník jachtingu Milan Zemánek.
Miton, který stál u zrodu několika úspěšných tuzemských společností, mezi něž se řadí Rohlík.cz, Slevomat či Heureka, je navíc podle Přibišových slov při chuti a lze očekávat, že do jachtařského portálu pustí další finance.
„Pro nás je především důležité, aby firma rostla. Rozkolů se neobáváme. Souhra lidí v týmu je dobrá, všichni tahají za jeden provaz,“ tvrdí Pavel Přibiš s tím, že všechny podílníky spojuje vášeň k jachtingu. „Jsme zkrátka na jedné lodi,“ usmívá se Jana Escher.
