Odtučnit státní správu, více investovat a ulevit na daních – tak si ve zkratce představují špičky českého byznysu ideální ekonomický restart. Vyplývá to z průzkumu, za nímž stojí J&T Banka a do kterého se zapojilo přes 130 majitelů velkých a středních podniků a manažerů s majetkem minimálně milion dolarů.
Český byznys nepočítá s ostrým véčkem, jako spíše s rekonvalescencí v řádu let, přičemž aktivnější roli, oproti krizi postlehmanovské, by měl tentokrát v ideálním případě sehrát stát.
„Přestože ekonomická elita nahlíží na svět z liberálně pravicových pozic, většina si myslí, že by stát měl i nadále řešit podporu koronavirem zasaženého českého hospodářství,“ komentuje výsledky průzkumu hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář. To jde v celkem ruku v ruce s tím, jak se mnohé země tradičně snaží hledat cestu krize do jisté míry v keynesiánském přístupu.
Podle 59 procent oslovených J&T Bankou by měl stát podporovat investice privátního sektoru a přesně polovina je i pro zvýšení státních investic jako takových. 56 procent představitelů firem si poté myslí, že by pomoc měla putovat k udržení a tvorbě pracovních míst.
Ekonomické elity se vesměs shodují, že maximální suma pomoci by měla dosáhnout 10 procent HDP, jinými slovy zhruba 560 miliard korun. To se může zdát jako nevídaný objem peněz, nicméně v opačném případě, kdy se zpřetrhají ekonomické vazby, může česká ekonomika počítat se stomiliardovými ztrátami každý rok, což blíže popisuje v našem podcastu ekonom Filip Matějka.
Když se přesuneme k dalším konkrétním zjištěním z průzkumu J&T Banky, tak 88 procent byznysmenů se přiklání k názoru, že by se měly snížit náklady na státní správu, a to zase v kontextu digitalizace v květnovém rozhovoru akcentoval investor Jakub Havrlant.
„Země, které se na krizi podívají jako na příležitost a agresivně nakopnou digitalizaci státního sektoru, podporu technologického a startupového sektoru, si mají šanci vytvořit skvělou pozici do dalších dekád,“ tvrdí šéf Mall Group a člen znovusestaveného uskupení NERV.
Pětina byznysmenů se poté domnívá, že otázku zadlužení by měl stát částečně řešit rozprodáním/privatizováním majetku.
Co se týče kompenzace výpadku příjmů firem, tam by si devět z deseti oslovených představovalo systém daňových úlev, polovina pak i překlenovací půjčky. Celkově hodnotí český byznys dosavadní státní pomoc neutrálně.
Radovan Hypš je spoluzakladatel společnosti Coweo Technologies, která stojí za pracovním portálem JenPráce.cz. V něm má od roku 2016 podíl investiční skupina Pale Fire Capital českých miliardářů Jana Barty a Dušana Šenkypla.
Koronavirová krize byla pro český trh takovou šokovou terapií. Na povrch vyplavaly problémy, které český pracovní trh sužují dlouhodobě, ale nikdo se je pořád neodhodlal uspokojivě řešit. Jestli situace, kterou jsme během uplynulých měsíců prošli, způsobí to, že se o ně především politici začnou konstruktivně zajímat, dokážu si představit, že může dojít k větší kultivaci a zefektivnění celého segmentu ekonomiky.
V polovině března v podstatě ze dne na den přestal fungovat cestovní ruch, gastro provozy, všechny eventy, přepravní služby i kamenné obchody. Ze zasažených oborů se dostalo na trh práce obrovské množství lidí. Zároveň z něj zmizelo mnoho pracovníků převážně z východních zemí. V krátkodobém měřítku to znatelný vliv nemělo. Nejcitelnějším zásahem se ukázal odliv kvalifikovaných zaměstnanců ze Slovenska.
Radovan Hypš
Stav, kdy poptávka po práci takovou rychlostí přesáhla nabídku, historie nepamatuje. U nás na JenPráce.cz jsme takřka v přímém přenosu sledovali zvýšení zájmu o brigády a krátkodobé přivýdělky o 350 %. Situace ukázala, co se vlastně dlouhodobě ví, ale příliš neřeší – hlavně v gastro oboru. Zde nebyl problém pro zaměstnavatele náklady na zaměstnance výrazně snížit či úplně vynulovat. Je to dáno systémem fungování v oboru. Pokud vůbec nějaké pracovní smlouvy zaměstnanci mají, tak skoro vždy na minimální mzdu.
To se sice vyplatilo provozovatelům, ale hodně zaměstnanců se ocitlo v nezáviděníhodné situaci. Což vedlo k dalšímu masivnímu trendu. Z něj vyplynulo, že lidé obecně zanedbávají vytváření finančních rezerv. Strmý nárůst poptávky po krátkodobých brigádách nám tuto domněnku objektivně potvrdil.
Zajímavá byla i „cyklo revoluce“. Výrobci, prodejci a například i opraváři kol z koronavirové krize vytěžili maximum. Bylo to znát i v nabídce pracovních pozic našeho portálu, kdy se v průběhu dubna začalo objevovat čím dále více inzerátů na prodejce kol, administrátory webů cyklo e-shopů a další související s cyklistikou. S takovou frekvencí jsme něčeho podobného byli svědky asi vůbec poprvé.
A zatímco některé podniky měly co dělat, aby se udržely nad vodou, jiným firmám krize naopak nahrála do karet. Svědčí o tom zvýšená poptávka po pracovní síle z konkrétních hospodářských odvětví. Naprosto nejžádanějšími uchazeči byli ti, kteří projevili zájem o pozice švadlen, kurýrů nebo operátorů potravinových skladů. Například obchodní síti Tesco jsme během pár měsíců byli schopni sehnat přes tisíc nových zaměstnanců.
A pak tu samozřejmě máme i profese, u kterých byla poptávka i nabídka zasažena opravdu minimálně. Řeč je o těch s nároky na vysokou kvalifikaci. Pracovníci v IT nebo vývojáři tedy neměli pozici nijak ztíženou. Zaměstnavatelé o ně nadále projevovali zájem, krize nekrize.
Kdybych to měl shrnout, spousta mírně nespokojených zaměstnanců pravděpodobně během krize přišla na to, že je vlastně ráda, že práci vůbec má a mít bude. Zaměstnání teď budou hledat především ti, kteří takové štěstí neměli a ocitli se bez stálého příjmu. To se budou snažit kompenzovat krátkodobými brigádami. Letní období toho bývá vždy ukázkovým příkladem.
Nekvalifikovaní pracovníci budou mít vše složitější, ale i ti mohou s trochou vynaložené snahy pracovní uplatnění najít.
Letecká skupina Smartwings Group, jejíž součástí jsou společnosti Smartwings a České aerolinie, v pondělí oznámila Úřadu práce ČR záměr hromadného propouštění. Společnost k němu byla nucena přistoupit kvůli špatné situaci v leteckém průmyslu způsobené pandemií koronaviru.
Redukce počtu zaměstnanců by se mohla dotknout dle vývoje situace až 600 zaměstnanců skupiny: konkrétně profese pilotů, stevardů, členů provozního personálu i administrativních pracovníků.
„Čeká nás nejobtížnější období za dobu naší existence. Abychom společnost zachránili, musíme přistoupit k realizaci bolestných, ale nevyhnutelných opatření,“ uvádí k rozhodnutí Jiří Šimáně, předseda představenstva Smartwings.
„Odvětví letecké přepravy čelí největší krizi v historii letectví a naší povinností je udělat vše pro to, aby se skupina Smartwings udržela na trhu a mohla tak zajistit zaměstnání a perspektivu co možná největšímu počtu našich zaměstnanců.“
K ukončení pracovních poměrů v rámci hromadného propouštění by mělo dojít postupně od července 2020 do února 2021. České aerolinie a Smartwings současně umožní zaměstnancům, kterých se organizační změna dotýká, přejít na dobu do jednoho roku na tzv. neplacené volno. Propouštění proběhne v souladu se zákoníkem práce.
„V této souvislosti připomínáme, že ke stejnému opatření byly nuceny přistoupit i další letecké společnosti, např. Lufthansa se v této době chystá propustit 22 tisíc svých zaměstnanců,“ dodává firma v tiskové zprávě.
Drobným živnostníkům se od příštího roku zřejmě významně usnadní papírování. Vláda v pondělí schválila tzv. paušální daň pro lidi, kteří za rok z podnikání nemají příjem vyšší než 800 tisíc korun. Na svém Twitteru to odpoledne oznámila vicepremiérka a ministryně financí Alena Schillerová.
„Paušální daň schválena. Znamená jedinou platbu místo tří a tím významně méně papírování. Platit bude od 1. ledna 2021, v příštím roce bude měsíční odvod 5740 korun,“ napsala na Twitter ministryně financí Alena Schillerová.
V částce paušální daně je podle Schillerové zahrnuto zdravotní pojistné 2514 korun, daň z příjmů v symbolické výši 100 korun, a minimální sociální pojistné navýšené o 15 procent. To pro příští rok odpovídá 3126 korunám.
Paušální daň schválena. Znamená jedinou platbu místo tří a tím významně méně papírování. Platit bude od 1.1.2021, v příštím roce bude měsíční odvod 5740 Kč. Zahrnuje daň 100 Kč, minimální sociální +15 % a minimální zdravotní. Limitem bude roční příjem z podnikání do 800 000 Kč.
— Alena Schillerová (@alenaschillerov) June 29, 2020
Ministryně financí Alena Schillerová původně navrhovala paušální daň pro živnostníky s příjmem do milionu korun. Oproti tomu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová uvedla, že by měla být určena jen pro drobné podnikatele s příjmy do 600 až 750 tisíc korun.
Nakonec tak vláda podpořila kompromisní řešení, které představují roční příjmy z podnikání ve výši do 800 tisíc korun. Změna by měla platit už od 1. ledna 2021 – musí ji však posoudit sněmovna.
Zákonodárci by paušální daň mohli podle Schillerové stihnout projednat ještě před sněmovními prázdninami, které jsou od poloviny července do konce srpna. Svolána by kvůli tomu měla být mimořádná schůze.
V křišťálově čisté vodě, 1500 kilometrů od oceánu, krouží stovky lososů. Proplétají se mezi sebou a očividně si užívají perfektní podmínky pro plavbu. Ač s druhovým označením atlantští, klidně by snesli přívlastek čeští. Podstatnou část života totiž stráví na našem území.
Na první pohled bláhová myšlenka, jenže s reálnými konturami. Jde o skutečný obrázek, který od jara předloňského roku skýtá tisícová vesnice Lhota za Červeným Kostelcem nedaleko česko-polských hranic. Za unikátním projektem Moře v srdci Evropy stojí podnikatel s ekologickou drogerií a milovník podmořského života Lukáš Černý.
„Podle názorů farmářů jsem první v Evropě, možná i na světě, kdo takto hluboko ve vnitrozemí chová lososa atlantského v mořské vodě na systém RAS,“ tvrdí Černý. Drsně znějící zkratka ukrývá recirkulační akvakulturní systém, v podstatě uzavřený okruh, pracující s „jednou“ vodou, ze které se za pomoci biologického čištění odbourávají nežádoucí látky.
„Ryby tak žijí v dokonale vyčištěném prostředí, a proto jsou i zdravé a nemají žádnou pachuť. Je-li čistá voda, není zkrátka důvod,“ líčí pětačtyřicetiletý muž, jehož s rybami spojuje natolik silné pouto, že se k nim občas potápí a plave s nimi.
Ve třech nádržích o průměru osm metrů a s pětimetrovou hloubkou může Černý chovat celkem až třicet tun lososa (zhruba 15 tisíc kusů). Ryby v nich plavou v brakické vodě, jež se neustále chladí na 14 stupňů, které losos atlantský potřebuje pro svůj zdárný růst.
Lososi, které Lukáš Černý chová, pocházejí z moderní polské farmy poblíž Štětína, přibližně deset kilometrů od břehů Baltského moře. Ryby tam žijí v ochlazované vodě, přiváděné z 1400 metrů hlubokého vrtu. „Náš losos tak nikdy nepoznal znečištěné moře. Obzvláště Baltské a Severní jsou dnes plné dioxinu, polychlorovaných bifenylů, rtuti a těžkých kovů,“ vyjmenovává podnikatel.
Podle Černého český losos zároveň neobsahuje stopy antibiotik na rozdíl od ryb, které se po tisících chovají v klecových farmách na moři. Tam v úzkém prostoru nejsou schopny čelit patogenům, jako jsou třeba mořské vši, a tak se jim v určité fázi, aby přežili, dávají injekce s antibiotiky. „To tady nehrozí, moje ryby mají wellness. Chováme se k nim s úctou. Dokonce se, když se zabíjejí, zapaluje svíčka, beru to jako závazek,“ popisuje Černý.
Malé lososy o hmotnosti 700 gramů přiveze na severovýchod Čech jednou za čtyři týdny speciální kamion. Než se dostanou na tržní velikost kolem dvou až dvou a půl kilogramu, měsíce se vykrmují. Denně se pak prodají nižší stovky kusů. Mezi zákazníky jsou jednotlivci, ale také některé přední tuzemské restaurace, jako například pražský Kampa Park. Jsou však případy, kdy je čerstvost dodávaných lososů paradoxně překážkou.
„Kuchaři jsou zvyklí, že ryby, které mají ze severu, jsou levnější, ale taky už trochu ‚načaté‘, takže se z nich dobře tahají kosti,“ vysvětluje Černý. „U lososa nastává do dvou hodin po smrti posmrtná ztuhlost, kvůli níž ryba kost už nepustí snadno, což trvá několik dní, než se losos začne pozvolna rozkládat.“
K chovu lososů stovky kilometrů od pobřeží přivedla Lukáše Černého fascinace podmořským světem. Od doby, kdy dosáhl plnoletosti, se pravidelně potápí a dlouhá léta si pohrával s myšlenkou, že by si vybudoval vlastní moře.
Při snaze nashromáždit co nejvíce informací narazil na soukromého investora Tomáše Zezulu, jenž podobný projekt s názvem Moře v Brně, zaměřený na chov lososů, pstruhů či mořských plodů, spustil v roce 2014 v jihomoravské metropoli. O dva roky později však byl nucen jej kvůli neshodám s magistrátem uzavřít.
Oba muži se tak posléze domluvili na spolupráci. Zezula pro Černého spoustu věcí navrhl, předal mu své know-how. Jejich cesty se ale nakonec rozešly a Černý někdejšího kolegu vyplatil. „Spojovali nás vize, pak se ale investor rozhodl vzájemnou spolupráci ukončit a já to plně respektuji,“ ohlíží se brněnský podnikatel.
Projekt za více než 35 milionů korun dosud sčítal především ztráty, ale v květnu vykázal poprvé černá čísla. Rodák z Náchoda má nicméně v zádech prosperující drogistické impérium Eurona by Cerny, které začal budovat před šestnácti lety. Firma, vyrábějící zejména ekologické čisticí prostředky, loni dosáhla obratu přes 260 milionů korun s desetiprocentním ziskem, přičemž oproti roku 2018 její tržby vzrostly o 60 procent.
Letos Černý očekává ještě lepší výsledky. Nejenže se jeho podnik zařadil mezi firmy, jež brzy dostaly povolení vyrábět dezinfekci proti koronaviru, větším zájem byl i o jeho produkty. Stejně jako Rohlik.cz, musela Eurona na svém webu zavést frontu, v níž lidé neváhali čekat hodiny, než se dostali na řadu. Denně tento proces podstoupilo kolem 30 tisíc zákazníků.
Vedle toho všeho Lukáš Černý chová na dvě stovky včelstev, jejichž med se značkou Eurona nebyl k dostání již po dvou hodinách od uvedení do prodeje, a spřádá plány na výrobu ryze české whisky z českého ječmene, v českém dubovém sudu.
„Měl jsem vidění,“ usmívá se ve své kanceláři, jejíž strop zdobí tři tisíce světýlek znázorňujících severní oblohu. „Věřím, že to vyjde. Prát, jíst a pít se bude vždycky.“
Lubo Smid už více než dva roky vede v roli CEO vývojářskou firmu STRV, která jako jedna z mála v oboru uspěla na americkém trhu. Loni utržila na úrovni skupiny přes 400 milionů korun a mezi jejími klienty historicky najdeme Microsoft, Hallmark nebo třeba Tinder. Smid uznává, že má ambice dále růst, ale zdůrazňuje, že výše tržeb není pro STRV hlavní motivací.
„Většina našich tržeb pochází z klientského byznysu a většina klientů k nám chodí díky kvalitě. STRV se na miliardu určitě dostane, ale nespěchám, není to priorita. Když se rozhodnete, že něco chcete rychle zdvojnásobit, neznáte nástrahy po té cestě, a to nebudu riskovat,“ říká Smid v dalším díle Forbes Byznys podcastu.
Jak Lubo Smid dokázal sehnat zakázku tím, že si zacvičil po celém světě? Co by v STRV změnil lusknutím prstu, kdyby mohl? Co byla za dva roky největší výzva v roli CEO? A jak se ujišťuje, že je firma neustále technologicky na špičce? Poslechněte si celý podcast.
Na začátku prosince se ve Špindlerově Mlýně pod širým nebem odehraje hokejový zápas, jaký tu ještě nebyl. Respektive dva zápasy: jeden prvoligový, mezi Vrchlabím a Kladnem, a jeden extraligový, zřejmě mezi Spartou a Hradcem Králové, ačkoli to zatím není potvrzeno.
Akce, která je spojená se zahájením lyžařské sezony v největším českém středisku, by se měla uskutečnit na kluzišti dočasně postaveném přímo pod sjezdovkou ve Svatém Petru.
Pořadatelem je eventová a marketingová agentura Eniva, za kterou stojí dvojice Andrea Bársony a Tomáš Vosátka. Eniva na svém webu mezi klienty uvádí Unilever, Philips či Dr. Max a také hokejový klub Rytíři Kladno. A právě tohle spojenectví je pro hokejový open air ve Špindlu klíčové.
Zdroje z hokejového prostředí Forbesu potvrdily, že Jaromír Jágr bude do akce zapojen herně i byznysově a zároveň pomůže s její propagací. Detaily dohody mezi legendárním českým útočníkem, jemuž kladenský klub patří, a Enivou ovšem nechce ani jedna strana zatím komentovat.
Stejně tak momentálně zůstává nejasná míra zapojení společnosti Melida, kterou ovládají slovenský miliardář Igor Rattaj, investoři z okruhu bývalého šéfa ČEZ Martina Romana a také kontroverzní pražští podnikatelé Roman Janoušek a Tomáš Hrdlička. Melida má areál ve Svatém Petru dlouhodobě v pronájmu a provozuje tamní lyžařský areál i přilehlá občerstvovací zařízení.
I zástupci agentury jsou na informace skoupí, jelikož ve druhé půlce července chystají k projektu tiskovou konferenci. V těchto dnech se ještě řeší, zdali by se v rámci akce mohlo uspořádat zápasů více, aby se ještě více využilo postavené hřiště a mobilní tribuny.
Podnikatel Jan Jandečka se v byznysu s auty pohybuje přes 20 let, před tím sbíral zkušenosti jako privátní bankéř. Dnes se se svojí firmou Fleet Consulting stará o vozové parky firem nejbohatších Čechů i nadnárodních korporací. Spolupracuje s Křetínského EPH, Strnadovým holdingem CSG, ale také třeba se Skanskou, montážním obrem Würth či s obchodním řetězcem Globus. Jen málokdo vidí do karet automobilek i jejich největších zákazníků jako on.
Jak reagují firmy na současnou ekonomickou krizi – šetří náklady na svůj vozový park? Ano, někde už to začalo hned na jaře a jinde se postupně vypracovávají plány pro případ postupujícího negativního vývoje. Auta jsou pro firmy zcela zásadní nákladovou položkou, a jelikož až doposud se všichni museli předhánět, jaké benefity tomu kterému zaměstnanci přidělí, jsou dnes mnohdy firemní auta rozšířena i mezi skupiny zaměstnanců, které by na ně ještě před pár lety nárok neměli. Tato problematika má tedy hned dvojí rovinu.
Popište je. Zaprvé, udržím si zaměstnance, ale budu muset snížit náklady s ním spojené a auto je z tohoto pohledu první volba, pokud firmy nepřikročí přímo ke snižování mezd. Zadruhé, budu nucen propouštět a aut se tedy budu muset zbavit buď jak buď. Velmi pravděpodobně se také firemní flotily kvůli tlaku na náklady a růstu cen nových vozidel a posunou směrem níž, co se modelové skladby vozidel týká.
Jaké jsou v této oblasti patrné trendy? Tedy kromě aktuálního šetření. Tuto otázku bychom mohli rozdělit opět na dvě části. První z nich je trend v oblasti sdílené mobility, která až do jara zažívala velký boom, i když ekonomičnost těchto projektů zatím vázla. Tuto službu oceňují především mladí lidé, kteří se nechtějí na nic vázat, a smysl dává především ve městech. V České republice ale máme velmi dobře vyvinutou hromadnou dopravu, což na atraktivitě a smysluplnosti sdílené mobility paradoxně poněkud ubírá. Především zde ale momentálně u části populace panuje obava z nákazy koronavirem a tím i ochota sdílet s někým dalším dopravní prostředky. Vývoj v této oblasti je tedy poněkud nevyzpytatelný.
A ta druhá část? Tou je pak otázka elektromobilů a obecně vozidel s alternativními pohony. Nad tím vším ale bude dominovat otázka ceny. Ta je dnes tématem číslo jedna a její budoucí vývoj není bez státních dotací nijak růžový. Je jasné, že dnes jsme na každém kroku pod obrovským mediálním tlakem elektromobility, až to vypadá, jako by zde ani jiné alternativy nebyly. Elektromobilita je sice zajímavou alternativou, ale musíme si uvědomit, že z pohledu celé branže je stále ještě v plenkách a s tím souvisí i určité porodní bolesti. Na druhou stranu zde ale máme již vyzkoušené jiné alternativní pohony, jako například CNG, které se ale díky jednostranné orientaci na elektřinu po svém boomu před pár lety začínají postupně vytrácet z povědomí lidí.
A co třeba hodně skloňovaný vodík? Palivový článek, resp. vodíkový pohon, ten je skutečně velkým tématem. Jde vlastně opět o elektromobil, jen s odlišnou technologií, na kterou už mnozí výrobci začínají sázet stále víc a stále více do této problematiky investují. Při hlubším vhledu do dané problematiky se trochu obávám, zda se Evropa nežene střemhlav do slepé uličky, ze které už jiní pomalu vycouvávají. Ať již nás do budoucna čekají jakékoliv pohony, už dnes je téměř jisté, že míra změny bude obrovská a s tím i přístup k mobilitě. Někteří odborníci, jako např. známý automobilový stratég Bob Lutz, jdou ve svých vizích až tak daleko, že budoucnost mobility vidí díky rozšíření autonomního řízení jen v jakýchsi anonymních přepravních modulech, které vás vyzvednou v bodě A, vysadí v bodě B a odjedou pro dalšího zákazníka. Zda by pak ještě vůbec bylo potřeba tolik automobilových značek a modelů, je otázka.
Jaký máte názor na elektromobilitu obecně? Jste její zastánce a myslíte, že je to skutečně blízká budoucnost? Velké téma s velkými emocemi a ještě většími očekáváními… Jedni jsou zásadně proti, jiní jsou až fanatičtí uctívači. Bohužel i tady se ukazuje, že když je vůle, lze všechno obhájit a lze i všechno odpustit, bez ohledu na fakta.
Za mě má elektromobilita smysl, ale měla by se do života dostávat postupnou evolucí, nikoliv revolucí, jak jsme toho svědky dnes. Nejsem uctívač černobílých teorií a u tohoto tématu se s takovým pohledem setkávám téměř pravidelně. Sám se snažím vyzkoušet co nejvíc vozidel s různými typy pohonů, abych si mohl podle vlastních zkušeností udělat názor na to, co je dobré a co naopak. Na některé věci jsem si v dobrém upravil názor, u některých to asi nastane až s nějakou další generací těchto vozidel.
Asi nejvíc mě v rámci alternativních pohonů v dnešní době oslovují vozidla s plug-in hybridním pohonem, protože v případě jízdy po městě a s trochou zodpovědnosti při dobíjení dávají smysl a zároveň vás nenechají na holičkách, pokud se vydáte na delší cestu.
Na druhou stranu takový pohon považuji jen za úlitbu bohům, aby se splnily potřebné limity a naplnilo rčení o vlku a o koze…Pokud někdo bude s takovým autem jezdit výhradně na spalovací motor, nedává to ani ekonomický, ekologický, ani technický smysl, protože vozíte jen nesmyslná kila navíc při zvýšené spotřebě.
Jak si dnes vůbec stojí elektromobily na trhu s ojetými vozidly? Slyšel jsem a četl už mnoho vyhýbavých odpovědí, takže touto cestou se nevydám. Na tuto otázku by šlo odpovědět jedním slovem: špatně. Důvodů je několik, ale ať jsou jakékoliv, je zde zkrátka jasně nastaveno zrcadlo trhu, protože u ojetých vozidel už nemůžete nic deformovat různými podpůrnými programy, dotacemi, výkupy, apod. Tady zkrátka jede každým sám za sebe a tento trh je k těm neúspěšným nemilosrdný. Lidé se ojetých elektromobilů bojí, a proto jejich cena padá strmě dolů i jen po pár měsících nebo letech. Ostatně ono ani není divu.
Svým způsobem si za to trochu mohou i automobilky, protože měsíc co měsíc jsme informováni, jaké nové a mnohem lepší modely nás čekají, o kolik budou mít lepší výdrž baterie, o kolik hodin ji nabijeme rychleji, kam až s autem dojedeme a co všechno nového bude oproti staré verzi mít. Tím vlastně ze svých předchůdců dělají velmi těžce prodejné zboží, protože kdo by si koupil morálně zastaralý model, když si bude moct koupit nový, technologicky vylepšený a třeba ještě řádně zadotovaný. Zde se v plné nahotě odráží i již zmíněné rané stadium celého odvětví elektromobility, kdy jakákoliv změna není už jen kosmetickou úpravou a lehkým vylepšením nahrazovaného modelu, ale má zcela fatální vliv na celou funkčnost i ekonomiku vozidla.
Jaké značky dnes mezi velkými firmami letí? Mění se nějak zaběhlé pořádky – tedy třeba zažitý obrázek, že typický firemní vůz v Česku je Škoda Octavia, popř. VW Passat? Na tuto otázku je těžké odpovědět, aniž bych někomu udělal reklamu, ale řekněme, že v tomto směru postupně dochází k vývoji a firmy už jsou stále více otevřené různým alternativním řešením než jen těm zaběhlým.
Do jisté míry je to spojeno s tím, že některé značky mají na našem trhu velmi agresivní cenovou politiku, a rovněž s tím, že kvalita jednotlivých výrobců už se postupně dostává na velmi vysokou úroveň. Značek, kde je pak poměr cena/užitek na zajímavé úrovni, je rozhodně více, než tomu bylo před pár lety, což je z pohledu zákazníka určitě dobře.
Rozhodně je ale vidět, že zásadním tématem je pro všechny bezpečnost. Firmy se v tomto i hodně sledují a v rámci konkurenčního boje o pracovníky si nikdo nechce dovolit jít do nějakých horších alternativ.
Především nadnárodní společnosti, jejichž centrály se zavázaly plnit určité emisní cíle, pak jednoznačně sledují množství emisí CO2. Někdy tak dochází k poněkud neřešitelným situacím, kdy na jedné straně musí vybírat nejlepší nabídku mezi více dodavateli, splnit požadavky na co nejnižší TCO (total cost of ownership) a zároveň na limit CO2. Pokud ale neudělají někde ústupek, mají mnohdy na výběr třeba jen jednu variantu.
Dnes se také hodně spekuluje o tom, jestli současná situace povede ke zlevňování, nebo naopak zdražování nových vozů. Jaký je váš názor? Predikovat v dnešní nejisté době jakékoliv jasné závěry by bylo dost laciné, na druhou stranu nechci být alibistou a řadím se v tomto ohledu do skupiny lidí, která zde prostor pro další snižování cen nevidí. Nemám tím na mysli krátkodobý propad cen v horizontu měsíců, kdy zcela jistě bude docházet k nějakým výprodejům skladových zásob, popř. akčním nabídkám na specifické motorizace a výbavy.
A z dlouhodobého hlediska? Tam nevidím pro snižování cen aut žádný prostor z několika důvodů. Automobilky jsou jednak pod stálým tlakem ze strany EU a musí postupně snižovat hodnoty svých průměrných emisí, což se samozřejmě neobejde bez výrazných investic do nových technologií. S tím jde ruku v ruce tlak na zavádění tzv. čistých pohonů, které jsou v dnešní době reprezentovány téměř výlučně ryzími elektromobily či plug in hybridy. Investice do těchto technologií je však ještě v násobně vyšších řádech než u konvenčních pohonů, a tak ať si to chceme přiznat či nikoliv, každý, kdo si dnes koupí nové auto se spalovacím motorem, přispívá v jeho ceně i na auto pomyslného souseda, který si koupí auto s elektrickým pohonem.
Dalším faktorem, který se musí v ceně nových vozidel projevit, jsou i vysoké nároky EU na povinně implementované nové technologie ve vozidlech, které každé vozidlo samozřejmě rovněž prodražují. Pokud do toho všeho výčtu započteme ještě nedávné bezprecedentní neplánované výpadky výroby u všech automobilek a z toho plynoucí ztráty – jen u skupiny VW činila ztráta v době odstávky výroby kvůli covidu-19 cca dvě miliardy eur týdně – a očekávané astronomické výše pokut za nesplnění stanovených CO2 limitů, pak zde opravdu nevidím prostor pro snižování cen. Do tohoto výčtu bychom ještě měli zahrnout i zhoršující se kurz koruny vůči euru a dolaru, který se sice již trochu korigoval, ale ukázalo se, že v době nenadálé krize bude jeho vývoj nákup aut naopak prodražovat.
Takže bychom se měli smířit s tím, že vozy levnější už nebudou? I když proti bude vadnoucí poptávka? Měli bychom se spíše smířit s tím, že ceny aut už dosáhly svého dna. Samozřejmě je zde stále jedno velké ALE a tím je vývoj ekonomiky v nejbližších měsících a role jednotlivých států. Tento faktor může vše obrátit zcela naruby, ale to už bychom nemohli nikdy nic předvídat. Velmi příznačný mi zde přijde jeden z výroků Ronalda Reagana, který říkal: „Pohled vlády na ekonomiku by se dal shrnout do několika krátkých frází: Pokud se to hýbe, zdaň to. Když se to stále hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.“ Ačkoliv tento svůj výrok pronesl již v roce 1986, ze své aktuálnosti rozhodně nic neztratil a obávám se, že ještě dlouho neztratí…
Tradiční dilema. Nákup auta za hotové, na klasický leasing, nebo operák. Co byste radil firmám, ale i běžnými lidem? A jak se na to díváte třeba vy osobně? Záleží na situaci a potřebě každé konkrétní firmy. Od stolu to bohužel nelze nikdy říct. I když bylo zde ještě poměrně nedávno určité velmi specifické období, kdy bych asi odpověděl jednoznačně, protože výše leasingových splátek byla v některých případech na takové úrovni, že nebylo co počítat. Takové splátky samozřejmě nebyly pro každého a mělo to svá specifická pravidla. Do budoucna něco podobného už ale nečekám.
Každopádně retailoví zákazníci jsou ještě stále silně orientováni na nákup za hotové, popř. úvěr, i když už i zde se objevují velmi zajímavé nabídky operativního leasingu a vzhledem k postupnému zdražování vozidel a tím i jejich reálné dostupnosti očekávám, že tato forma pořízení, resp. pronájmu, bude určitě na vzestupu.
Pro firmy už dnes není operativní leasing ničím neznámým ani žádným luxusním zbožím, takže ho volí stále častěji. Mezi jeho poskytovateli jsou ale stále dosti velké odlišnosti ať již v cenách, tak i v rozsahu a v neposlední řadě pak kvalitě služeb. To je ale ve všech oborech, jen v tomto případě jde o poměrně komplikovanou a komplexní službu, kde do hry vstupuje nejen to, za kolik auto pořídím na počátku, ale hlavně za kolik a jak jednoduše bez dalších vícenákladů ho budu provozovat a co mě bude následně čekat při jeho vrácení zpět pronajímateli.
Automobilky dostaly s koronavirem pořádnou facku, do toho evropská doktrína Green Deal. Co teď bude s vymáháním limitů CO2? Zdálo by se, že taková rána musí zahýbat i těmi nejsilnějšími subjekty a že v takový okamžik to přinutí k rychlému jednání jak kapitány evropského stěžejního průmyslu, tak přední evropské politiky. Dosavadní reakce tomu ale zatím příliš nenapovídají a z prohlášení předsedkyně Evropské komise je patrné, že bez ohledu na zcela bezprecedentní vývoj událostí, který zde nenastal od druhé světové války, bude si EU i nadále striktně razit svoji vytyčenou cestu směrem ke snižování emisí a pokutování hříšníků. Ve svých prohlášeních sice velice neurčitě říkají, že bude potřeba podpořit autoprůmysl, ale že to zároveň v žádném případě nemůže být na úkor již vytyčených ekologických cílů EU. Bohužel se ale ukazuje, že tato cesta má několik háčků a může být až nepříjemně trnitá.
Co jsou největší problémy? Předně automobilky už nyní nebyly schopny plnit stanované cíle a cesta přes čistou elektromobilitu se ukazuje jako velmi obtížná, protože vysněná prodejní čísla jsou zatím jen na papírech automobilek. O elektrická auta, která by významně pomohla snížit jejich emisní limity, zkrátka není mezi zákazníky zájem. Ano, ve statistikách se hybridním či čistě elektrickým pohonům daří a zažívají nebývalé nárůsty. Jako vždy je to ale při práci s čísly i o jejich správném výkladu. Procentuálně vypadají nárůsty zajímavě, ale důležité je vědět, z jakého základu tyto nárůsty pocházejí. Pokud je tento základ jen pouhým zlomkem z celkových prodejních čísel, pak i po jeho navýšení v desítkách procent stále zůstane pouhým zlomkem z celku. A v tom je právě onen problém. V kontextu všech prodaných vozidel je podíl vozidel s alternativním pohonem stále neuspokojivý a automobilkám se tak příliš nedaří snížit svoje průměrné emise na vozidlo.
Stávající koronavirová krize tomuto vývoji asi moc nepřidá. Přesně. I v době, kdy ekonomika jela na plné obrátky, nebylo zdaleka tolik kupujících ochotno akceptovat menší komfort a vyšší cenu elektromobility, kolik by bylo potřeba pro splnění ambiciózních cílů a vyhnutí se vysokým pokutám.
Nyní je ale situace ještě horší a troufnu si předvídat, že se s postupujícím časem bude ještě zhoršovat. Lidé nejen že své zbytné nákupy budou odkládat, ale pokud už se rozhodnou pořídit si vozidlo, určitě to bude po důkladné ekonomické rozvaze a ekologickou cenovou prémii za elektromobil budou v této době jen stěží akceptovat.
Vysněná prodejní čísla elektromobilů jsou jen na papírech automobilek.
A na štědré státní podpory, které byly v dobách pravidelného ekonomického růstu jednoduše obhajitelné, už zkrátka nebude kde brát, protože peníze, a bude jich zdá se obrovské množství, půjdou především do obnovy základního chodu ekonomiky a do sektorů, které byly zasaženy nejvíce.
Dle průzkumů mnohých automobilek se navíc lidé při výběru vozidla stále rozhodují především dle ekonomických kritérií a vysoké počty ekologicky šetrných vozidel ve Skandinávii nejsou jen díky tamnímu ekologické smýšlení, které je na nejvyšší úrovni v celé Evropě. K rozmachu tamní elektromobility přispěly ve velké míře obrovské dotace a finanční úlevy doprovázené na druhé straně vysokou mírou zdanění u vozidel se spalovacími motory. Z jakých zdrojů pochází většina onoho obrovského národního bohatství, je už bohužel věc druhá. Ano, dnes tolik zatracovaná ropa a zemní plyn.
Tím chcete říci, že pokud se lidé vydají za nákupem vozidla, nebude jejich hlavní prioritou ekologie, ale cena? To určitě. O tom, že situace nebude nijak růžová, svědčí i opatrná prohlášení čelních představitelů německých automobilek, kteří už postupně volají po oprášení z minulosti již dobře známého „šrotovného“. Jakkoliv to pro někoho může znít úsměvně a rozpačitě, jistý smysl by to dávalo.
Ale pouze tehdy, pokud by na konci roku nenatáhla Evropská unie svoji ruku a nevyinkasovala od všech automobilových hříšníků peníze za pokuty za překročení stanovených limitů CO2. V duchu některých opatření Evropské unie by se tak klidně mohlo stát, že státy v otevřené nebo skryté formě finančně podpoří prodej vozidel ještě během tohoto roku, aby si na konci roku tyto prostředky EU ve formě inkasovaných pokut opět odčerpala zpět. Došlo by tak jen k nalití peněz do jedné kapsy a jejich vylití z druhé kapsy, jen do jiné peněženky.
Nikdy neměla úplně jasno, co chce v životě dělat. Vystudovala obecný obor, našla si první práci, ale pořád si nechávala pootevřená dvířka, jestli se třeba nezjeví to pravé. To, v čem se hned najde a dá jí to smysl.
Zní to trochu naivně, dost nejasně, ale tahle taktika se ukázala jako velice úspěšná. Rozhodl jediný rozhovor, který pak určil tehdy sedmadvacetileté Zuzaně Bílkové život na dalších deset let.
Stačilo, že jí tatínek svěřil novinku, že jeho kamarád a místní podnikatel v rodných Palkovicích zavírá svoji firmu Batex a končí s tradiční výrobou vlněných přikrývek.
Nebylo o čem přemýšlet. „Jen jsem pořád opakovala tátovi, ať se ho zeptá, jestli by byl ochotný firmu prodat,“ vzpomíná teď sedmatřicetiletá Bílková na podzimní odpoledne roku 2009. A on byl. Velké dobrodružství mohlo začít.
Bílková dala dohromady své úspory, na zbytek si půjčila od rodičů a z čerstvé absolventky podnikového inženýrství a informatiky se stala mladou podnikatelkou s třemi zaměstnanci, polorozpadlou výrobnou a pevnou linkou místo e-shopu.
Dovolená s nákupem
Teď, po deseti letech, zaměstnává firma Besky jedenáct lidí a hospodaří s obratem deseti milionů, přestěhovala se do nových prostor a přikrývky si do prodejny v srdci Beskyd přijíždějí nakupovat lidé z celého Česka. „Někteří si podle toho plánují i dovolenou, aby se cestou mohli stavit u nás,“ těší Bílkovou.
Luxusní vlněné přikrývky od ní kupují hotely i stylové roubenky, wellness centra, rodiny s malými dětmi či astmatici.
Kdo jednou zkusí spát ve vlně, už nechce jinak. Vlákna se totiž dokážou rozšiřovat i smršťovat a regulovat tak lidskou teplotu, takže je spáčům v zimě hezky teplo a v horku je deka chladí.
Materiál vyhovuje i alergikům, protože ve vlně se nedaří roztočům a alergenům. A Bílková upozorňuje ještě na jednu výhodu: přikrývky skvěle sají pot a rychle schnou.
„Vidím to u svých malých dětí. Když jednou u babičky spaly na polštáři z umělých vláken, našla jsem je schvácené a zalité potem, v jejich postýlkách se to nikdy nestane,“ popisuje.
Cena jedné pokrývky se pohybuje kolem tří tisíc korun, ke koupi je ale třeba i kompletní výbava pro novomanžele za 40 tisíc. Bílková vyrábí i přikrývky pro ty nejmenší, o které mají rodiče velký zájem. Nové spaní si už u ní zařídilo na třicet tisíc zákazníků. Něco, o čem se jí před lety ani nesnilo.
Poklidný růst
„První roky byly těžké a někdy jsem pracovníkům platila výplatu z vlastních úspor,“ vypráví teď. Pamatuje si ale přesně na okamžik, kdy se to zlomilo – počítala objednávky a uvědomila si, že může zaměstnankyním, pracujícím tehdy na poloviční úvazek, nabídnout hlavní pracovní poměr. „Tenkrát jsem si doma poskočila radostí a věděla jsem, že jsme z nejhoršího venku,“ vzpomíná.
Přesto ji první roky naučily, že nemá cenu riskovat a ideální je pro ni pomalejší a stabilní růst. „Nedávno jsme uvažovali, že začneme prodávat pokrývky na Amazonu, ale pak jsme zase couvli,“ přiznává. Má radši osobní přístup k zákazníkům a přímý kontakt.
„Jsem ráda, když někdo přijede, podívá se do výroby, můžeme si promluvit a on vidí, co si kupuje,“ vysvětluje. Navíc o nové klienty nemá nouzi, tak za čím se hnát.
Nutno podotknout, že mladá podnikatelka zvládá vést podnik, přestože má doma malou dceru a batole. „Mám skvělé zázemí, doma mě zastoupí partner,“ chválí si. Nikdy tak nemusela řešit, jestli dostane přednost rodina, či podnikání.
Obnovila místní tradici, podporuje svůj region ekologickým podnikáním, vede úspěšný podnik a má spokojenou rodinu. Instinkt počkat si na to pravé se jí rozhodně vyplatil.
Nejvhodnější evropská destinace pro výrobní sektor? Česko. Plyne to z čerstvého žebříčku, který každoročně sestavuje realitněporadenská společnost Cushman & Wakefield na základě rozličných kritérií, kupříkladu nákladů na provoz včetně pracovní síly nebo úrovně ekonomického a politického rizika. Opírá se přitom o data ze zdrojů, jako je Světová Banka či Oxford Economics.
Celosvětově se Česko umístilo těsně pod stupni vítězů za Čínou, Spojenými státy a Indií a drží si tak vysoký standard od roku 2016, kdy bylo poprvé do žebříčku zahrnuto. Neohrozilo ho ani letošní nové kritérium – schopnost opětovného restartu po koronavirové krizi, byť v tomto Česko nepatří mezi premianty.
„Celkový výsledek je pro tuzemskou ekonomiku pozitivní zprávou,“ hodnotí Ferdinand Hlobil ze společnosti Cushman & Wakefield. „K top umístění v Evropě významně přispívá strategická poloha uprostřed kontinentu s dobrou dopravní infrastrukturou, vyspělé podnikatelské, ekonomické i politické prostředí s nízkou úrovní rizika a také nevysoké náklady na pracovní sílu, energie či výstavbu,“ shrnuje důvody českého úspěchu.
„V efektivitě nákladů předhánějí Česko levnější asijské země, kterých je v první desítce hned osm, v otázce rizika pak zase třeba stabilnější USA či Německo. Pokud ale veškeré aspekty vyhodnotíme, nabízí Česko optimální podmínky globálním firmám při zvažování, kam umístit výrobu.“
Při posuzování míry rizik pro výrobu je Česko sedmou nejlepší zemí na světě a z Evropy ho předstihlo pouze Německo. Ve schopnosti zotavení se z koronavirové krize je ve druhé čtvrtině nejlépe způsobilých zemí, na úrovni Kanady a USA a z Evropy pak Rakouska, Británie a Švédska. Sousední Polsko či Maďarsko jsou ve třetí čtvrtině.
Prospěla by menší závislost na asijských zemích.
Souběžně s žebříčkem vydal Cushman & Wakefield i doporučení ke zvýšení odolnosti pro eventuální další vlnu pandemie. V takovém případě budou pro výrobu zásadní větší zásoby produktů a součástek, ve střednědobém horizontu diverzifikace zdrojů součástek s důrazem na ty lokální a blízké. V dlouhodobém výhledu je doporučováno přiblížení výroben a zdrojů součástek a restrukturalizace dodavatelského řetězce.
Za tímto doporučením se skrývá poměrně jasný vzkaz: prospěla by menší závislost na asijských zemích, přičemž podle Hlobila společnosti v tomto ohledu skutečně přehodnocují strategii, byť jen málo z nich zvažuje přesunutí výroby do Evropy. „Pokud k tomu v nějaké míře přece dojde, Česko je v dobré pozici stát se cílem těchto snah,“ uzavírá Hlobil.
Česká herní platforma Gamee hlásí nového majitele – projekt Boženy Řežáb, Miroslava Chmelky, Jana Částka a Lukáše Stibora kupuje hongkongská videoherní společnost Animoca. Ta za Gamee zaplatila čtyři miliony eur a další až jeden milion eur je ve hře v případě, že firma splní jisté milníky stran tržeb a ziskovosti. Celkem tak hodnota transakce může přesáhnout 133 milionů korun.
Animoca, známá primárně pro své mobilní hry The Sandbox nebo Crazy Kings, uvádí, že pro ni akvizice českého projektu představuje významné posílení v oblasti webového jazyku HTML5, v němž je tým Gamee kovaný. Hongkongská společnost zároveň získává portfolio 80 her, 13 milionů registrovaných a 1,3 milionu měsíčně aktivních uživatelů, jimiž se Gamee pyšní. Platforma zároveň není zadlužená a na účtech má 700 tisíc eur.
„Součástí Animoca Brands jsme se stali, abychom se stali silnějšími a získali partnera, se kterým můžeme stavět báječné produkty,“ napsala k transakci na svém LinkedInu CEO Božena Řežáb. „Sdílíme společně vizi, jak by budoucnost herní zábavy a technologií měla vypadat,“ dodala.
Společnost Gamee vznikla před pěti lety s ambicemi vytvořit novou „herní sociální síť“. Český počin tak na jednom místě sdružuje hráče, herní vývojáře a globální značky a byl například jedním z prvních, který spustil hry na populární chatovací platformě Telegram, která si postupně z Ruska našla cestu do celého světa.
Pro tým Gamee se podle Boženy Řežáb nic nemění a všichni (Lukáš Stibor v Gamee přestal působit na konci loňského roku) včetně jí samotné pokračují pod novým vlastníkem. „Změnili se opravdu jen akcionáři,“ směje se do telefonu žena, která dříve působila v české pobočce Googlu či v projektu Bezrealitky.
Správného strategického partnera si firma z pražského Rašínova nábřeží vybírala relativně dlouho a osudným se v tomto ohledu stalo setkání na jedné z herních akcí.
„Okamžitě jsem věděla, že jsme se zakladatelem Animoca Brands Yat Siu na stejné vlně, je to disruptor jako my. Navíc k firmám z portfolia přistupuje dost nezávisle, je to jako spousta startupů pod jednou střechou, žádný holding,“ pochvaluje si Božena Řežáb.
Gamee pomohl investičně zažehnout její manžel Jan Řežáb, který do projektu při startu vložil necelých 15 milionů korun. Z venture kapitálového světa se na Gamee úspěšně svezli britští Index Ventures i čeští Credo Ventures.
Trh s uměním se po mnoha měsících restriktivních opatření znovu rozjíždí naplno. A vedle online aukcí se opět začínají pořádat i živé aukce. Jedna taková čeká Prahu už za pár dní. A jde o pozoruhodnou akci, jak napovídá už soubor děl, která tu budou k mání.
Meditativní obraz Jana Zrzavého Loďky v přístavu, symbolicky pojatá Jihočeská krajina Karla Černého, zářivě barevná Kytice na Otavě Václava Špály, Motiv z Normandie Václava Radimského, ale i starožitný nábytek, o který se během pandemie zvýšil zájem a jehož hodnota prudce stoupá.
To všechno nabídne připravovaná aukce pražského aukčního domu Arthouse Hejtmánek, která se uskuteční v úterý 7. července 2020 od 16 hodin. A proběhne venku, v zahradě ve vile v Goetheho ulici 2 v Praze 6 – Bubenči.
Příznivci
výtvarného umění, sběratelé, ale i investoři se mají
v originálním prostředí na co těšit. Dražit se bude
celkem 186 položek, jejichž celková vyvolávací cena přesáhne
13 milionů korun.
Zájemci si navíc mohou všechna díla prohlédnout už teď. Aukci totiž předchází takzvaná předaukční výstava, která potrvá až do 6. července, otevřena je denně od 11 do 18 hodin a navštívit ji může každý.
„Už na přelomu dubna a května, tedy ještě během nouzového stavu, jsme provedli jednu aukci v čistě online prostředí. A například starožitný nábytek, dobové lustry a další kusy z oblasti špičkového uměleckého řemesla jsme takto prodali s nárůstem v řádech tisíců procent,“ uvádí Tomáš Hejtmánek, majitel Arthousu Hejtmánek.
Josef Vyleťal: Zlatá přilba (1985) | Foto Arthouse Hejtmánek
„Důvodem zvýšené poptávky po nábytku a starožitnostech bylo i to, že se lidé v době vynucené izolace zřejmě začali víc zajímat o estetiku prostředí, v němž žijí, a rozhodli se do něj investovat. Šance získat cenné kusy pohodlně z domova navíc láká na aukční trh nové kupující, pro které se přihazování prostřednictvím kliků stává určitým druhem sportu a kteří zároveň vědí, že v případě renomovaného aukčního domu získají dílo opravdu kvalitní a s ověřeným původem,“ vysvětluje Hejtmánek.
Na aukci pořádanou v půvabné zahradě jejich aukčního domu tu přesto nedají dopustit. „Už pro její atmosféru, která z ní dělá i příjemnou společenskou událost, a zejména v případě obrazů a plastik také pro nenahraditelnou možnost vidět a ocenit krásu, sílu a účinek děl na vlastní oči,“ je přesvědčen Tomáš Hejtmánek, jehož aukční dům se vedle obrazů orientuje také na starožitnosti, grafiku, vzácné tisky, design či šperky.
Hlavním lákadlem aukce je obraz Loďky v přístavu (1929) Jana Zrzavého, vodní scenerie s bárkami nesenými na kadeřavých vlnkách, kde se autorovi podařilo zachytit snový okamžik jejich nehybné rovnováhy. Vyvolávací cena je 1 600 000 korun.
Jan Zrzavý: Loďky v přístavu (1929) | Foto Arthouse Hejtmánek
Sugestivní je také Jihočeská krajina od Karla Černého. Dílo z roku 1942 se bude vyvolávat od 850 tisíc korun.
Tomáš Hejtmánek s obrazem Jihočeská krajina od Karla Černého (1942) | Foto Arthouse Hejtmánek
K nepřehlédnutelným položkám patří i Kytice na Otavě (1935), vrcholná práce Václava Špály, jednoho z nejvýraznějších představitelů české umělecké avantgardy. Plátno zářivé barevnosti, jehož účinek umocňuje dobový rám, startuje na 900 tisících korunách.
Václav Špála: Kytice na Otavě (1935) | Foto Arthouse Hejtmánek
Výraznou pastelovou barevností upoutá obraz od Václava Radimského s názvem Motiv z Normandie (okolo roku 1900) z jeho francouzského období s vyvolávací cenou 650 tisíc korun.
Z významných autorů české poválečné moderny se zájemci budou moci utkat například o Smích vesmíru (1975) Jiřího Koláře, reliéfní chiasmáž se siluetou Charlieho Chaplina, plasticky vystupující z plochy pokryté hvězdnými mapami (od 120 tisíc korun).
Jiří Kolář: Smích vesmíru (1975) | Foto Arthouse Hejtmánek
Současnou českou uměleckou scénu zastupuje Pasta Oner s obrazem Morning (od 110 tisíc korun), Patrik Hábl s dílem Černá krajina (od 80 tisíc korun) či Martin Skalický s pozoruhodnou plastikou Hlava, vytvořenou z textilu vyztuženého sádrou (2020, od 70 tisíc korun).
Martin Skalický: Hlava (2020) | Foto Arthouse Hejtmánek
Lavice od
Kotěry i stůl ve stylu Ludvíka XV.
Aukce dále nabídne kvalitní kolekci devíti bronzů, pocházející z dílny významného českého kovolitce Karla Bartáka. Patří do ní například Svatá Anežka a Svatý Václav od Josefa Václava Myslbeka (od 10 tisíc a od 8 tisíc korun), dívčí podobizna s názvem Maska od Bedřicha Stefana (od 15 tisíc korun), kubizující Ležící dívčí akt Otto Gutfreunda (od 35 tisíc korun).
Otto Gutfreund: Ležící dívčí akt | Foto Arthouse Hejtmánek
Dražit se bude také dřevěná plastika Tvůrce a jeho sestra Bolest z první poloviny 20. století sochaře Františka Bílka (od 120 tisíc korun).
Z kategorie starožitného nábytku patří k nejkrásnějším kusům neobvyklá dřevěná lavice s nástavbou ze školy architekta Jana Kotěry (okolo 1905) s vyvolávací cenou 35 tisíc korun.
Dřevěná lavice s nástavbou ze školy architekta Jana Kotěry | Foto Arthouse Hejtmánek
Z dalších položek zaujme i stůl ve stylu Ludvíka XV. (kolem 1860, od 85 tisíc korun) či skleník „Tulipán“ Jindřicha Halabaly (kolem 1930, od 35 tisíc korun).
Stůl ve stylu Ludvíka XV. | Foto Arthouse Hejtmánek
Arthouse
Hejtmánek se neorientuje jen na klasickou aukční nabídku
umění, spočívající především v prodeji obrazů. Vždy
tu nabízejí i cenné předměty z oblasti uměleckého řemesla
a designu. Síň patří mezi nejvýznamnější aukční domy u nás
a její renomé roste i v evropském kontextu. Celkem se zde už
vydražila díla za více než 610 milionů korun.
V Arthousu Hejtmánek už také padla řada aukčních rekordů: zatím nejdráže prodaným dílem tu byl v roce 2019 Medkův obraz Akce I (Vajíčko), který se tu vydražil za 57 milionů korun, a v roce 2017 velkoformátový obraz Praha (1936–1937) Oskara Kokoschky, vydražený za víc než 52 milionů korun (ceny jsou uvedeny včetně aukční provize).
„To je nevýhoda barokního baráku, že máš úzkou křížovou chodbu a nevejdeš se do ní s paleťákem,“ vysvětluje mi Ondřej Kopička, polovina lihovaru Landcraft, proč návštěvu lihovaru zahajujeme taháním barelů s kaly ze spřáteleného pivovaru Zíchovec z auta do pálenice.
Co svým obyvatelům nedaruje v logistice provozu, to dům z roku 1740 v Tursku u Prahy kompenzuje nepopiratelným kouzlem, notně podpořeným výskytem alkoholu a jeho meziproduktů na každém rohu. Jestli jste v dětství milovali Malého chemika, schraňovali si byliny na čaj a do herbáře nebo snili o tom, že právě vy konečně objevíte kámen mudrců, existuje značná šance, že se s Kopičkou a jeho obchodním partnerem Petrem Alexanderem ocitnete na jedné vlně.
Dvojku stojící za Landcraftem pojí dlouholeté přátelství a spolupráce na jiných projektech: všestranný hudebník Kopička (znát ho můžete z kapely Eggnoise) potkal Alexandera v polovině nultých let v jeho společnosti dodávající titulky filmovým festivalům, kterou si vystudovaný chemik založil po návratu z USA. Spojovala je mimo jiné fascinace tím, co člověku nabízí příroda, když s ní umí citlivě a přitom tvořivě nakládat.
Kopička si tuhle vášeň vybíjel jako předměstský malozemědělec a výrobce vína, medu a mikrošarží ciderů (je i pořadatelem dodnes konaného sjezdu českých cidrařů), Alexander jako pořadatel festivalů Food Film Fest a Life Sciences Film Festival. V roce 2015 si řekli, že je načase posunout tohle zaujetí pro přírodní spojení poezie a exaktní vědy dál.
Z počátečního přemítání nad nejrůznějšími směry potravinářské malovýroby se tehdy začala pomalu rodit palírna Landcraft, zaměřená na malé šarže ginů, whisky, likérů a dalšího alkoholu, vyráběného z vlastního medu a lokálně dostupných, často zapomenutých surovin, jako je ovoce ze starých sadů nebo volně rostoucí byliny a koření.
Chodíš po krajině, sbíráš a zkoušíš, co to udělá.
„V každou roční dobu můžeš vyrazit do přírody, a když není zkažená člověkem, všechny ty ladem ležící ingredience kolem tebe se ti najednou složí a ona ti nabídne třeba gin,“ vysvětluje Kopička.
„Chodíš po krajině s litrem lihu, sbíráš a zkoušíš, co to udělá. Alkohol je výborné médium pro vyjádření sebe sama, dají se jím vyprávět skvělé příběhy, uchovat obraz krajiny, podobně jako víno odráží svůj terroir,“ říká a naváže popisem, jak si Petr Alexander takhle v hlavě nedávno složil druidský likér z ingrediencí uctívaných Kelty, jako je jmelí, šípky nebo dub.
K prvním číslovaným lahvím poetického alkoholu s ručním papírem z ještědské dílny Papyrea ale vedla ještě dlouhá cesta. Jak ví každý, kdo sleduje na sociálních sítích například Martina Žufánka, jen málo odvětví je administrativně komplikovanějších a pod větším dohledem státu než výroba kolkovaného alkoholu.
„Martin nás varoval, že pokud budou dva lidé destilovat, budeme potřebovat čtyři další lidi na administrativu. Zhruba v tomhle duchu se odehrává život palírníka. Chvíli nám trvalo zvyknout si na neustálou přítomnost kamer a časté návštěvy Celní správy i to, že papírování ti bere čas, který bys radši věnoval včelaření nebo vymýšlení nových receptů.“
Rady dnes už legendárního českého lihovarníka prý každopádně představovaly jeden ze zásadních zdrojů povzbuzení i informací při více než čtyřletém tažení od nápadu k první prodejné lahvi pod značkou Landcraft.
Neméně zásadním zdrojem během pomalého rozjezdu byl i Alexanderův podíl na patentech léků bojujících s AIDS. Jeho někdejší americké angažmá ve známém týmu profesora Antonína Holého poskytlo Landcraftu základní kapitál na nákup měděného kotle, sudů a dalšího vybavení – i přečkání vyřizování všech povolení.
Dnešní Landcraft inspirují skandinávští vizionáři jako šéfkuchař René Redzepi a jeho restaurace Noma nebo z ní vyšlá kodaňská distilerka Empirical Spirits. Hodně impulzů je také čistě lokálních: například spolupráce s podobně smýšlejícími českými řemeslníky alkoholu.
Již zmíněný pivovar Zíchovec nebo ten Vinohradský, vysočinská cidrárna Utopia či špičkoví čeští naturální vinaři jako Jaroslav Tesařík (Dlúhé Grefty), Richard Stávek a Milan Nestarec poskytují Landcraftu výchozí suroviny jako slad, cider nebo víno. Spouštěčem paličské imaginace jsou ale často i „zbytky“.
Kopička je veskrze oddaný myšlence cirkulární ekonomiky. V Landcraftu maximálně šetří energií – destilační kotel zároveň vytápí celý dům, recyklované výpalky poskytují bioplynce a podobně – a s radostí vdechují druhý život i „odpadním“ surovinám.
To jsou například kaly z výzkumné vinařské stanice na Karlštejně, kde Ondra ještě stále vyrábí trochu vína pod svou značkou Winepunk, nebo slupky ze sicilských biopomerančů, které si v sobotu vyzvedává u prodejce freshů v Pražské tržnici, aby je pak proměnil v likér příznačně nazvaný Cirkulární pomeranč. Ani tam udržitelný kolotoč ještě nekončí: odpadní surovinou je esenciální olej, který putuje ke spřátelené výrobkyni mýdla.
Landcraft se řídí principem zero waste, ale kvalita surovin je klíčová: „Nepálíme nic, co bychom nevypili i samotné. Destilace je vlastně jenom koncentrace, takže ve výsledném produktu se objeví všechno dobré i špatné, co v primární surovině je,“ odhaluje Kopička, proč používají především vlastnoručně nasbírané či vypěstované byliny, ovoce bez chemie a vína bez síry.
Hodně věřím v českou whisky.
Jedním z hlavních artiklů, na které se chce Landcraft soustředit, je whisky. „V českou whisky věřím hodně, vždyť tu děláme tak dobré pivo, což jsou v podstatě tytéž suroviny. Nemít tu na rozdíl od Skotska nebo Irska štěstí na klima, dělá se jí tu už dávno daleko víc. Jenže tu máme relativně teplo a švestky, tudíž slivovici. A my teď skvělou díru na trhu,“ říká s nadsázkou Kopička, když mi ve sklepě ukazuje popsané investiční sudy s pomalu zrající první šarží Landcraft whisky.
Každá z nich je unikát, vyrobená ze sladu od jiného z pestré české scény craftových pivovarů a vyzrávající v sudu tu po sherry, tu po burgundském víně, tu po vlastních likérech. Jeden 225litrový sud vyjde na 300 tisíc korun, ale díky dlouholeté základně podporovatelů a fanoušků Kopičkových předchozích agro-gastro aktivit se po první edici zaprášilo poměrně rychle, takže Landcraft teď chystá další.
Pro ty, kdo nechtějí čekat tři a více let na svůj unikátní sud, vydává lihovar pětkrát ročně po jednom destilátu a po jednom likéru nebo vermutu. Aktuálně třeba zrovna vypustili do světa akvamarínově modrý gin s recepturou a jménem po Alexanderově dceři Janě.
Lihovar většinu lahví prodá napřímo: nejprve předplatitelům a registrovaným zákazníkům, kteří mají čtyřiadvacetihodinový náskok si malé, ručně číslované šarže objednat. Teprve pak se uvolňují do oběhu pro e-shop a obchodní partnery.
„Nejsme továrna, naše šarže mají kolem 500 lahví a přirozeně se chceme nejdříve postarat o fanoušky. Spousta z nich nás podporuje dlouhodobě konzumací a šířením produktů po přátelích, část z nich dokonce i vlastní prací,“ vysvětluje Kopička s narážkou na takzvanou „Landcraft Family“.
Pro tuhle proměnlivou skupinu spolupracovníků je pomoc například při lahvování, oplocování vinohradu nebo sběru šípků vítaným zpestřením její obvykle kancelářské práce.
Z lahví Landcraftu se stává investiční artikl.
Zájem zákazníků předčil očekávání. Polovina šarže obvykle zmizí hned, zbytek během pár týdnů. A vyprodané edice se už teď objevují s několikanásobně vyšší cenovkou na nejrůznějších aukcích. Aniž by to plánovali, z lahví Landcraftu se stává sběratelsko-investiční artikl, téměř jako se tomu děje lahvím jejich mentora Žufánka.
Panáka Landcraftu vám nalijí v pražské Kro Kitchen i táborském Thiru, při svých bar tours s nimi pracuje i slavný český propagátor mixologie a původních destilátů George Němec. „Asi jsme prostě trefili správnou dobu a teď si můžeme žít svůj sen,“ říká k tomu s nevěřící pobaveností Kopička.
Dalším vektorem rozvoje, se kterým původně nepočítali, je i vlastní tonik. „Když věnuješ tolik energie výrobě toho nejlepšího možného ginu, chceš k tomu mít nealko, co ti ten zážitek nekazí, ale naopak umocní. A my hledali tak dlouho, až jsme si ho museli udělat sami,“ zmiňuje čerstvý nealkoholický přírůstek.
„Vznikl ve spolupráci s Honzou Abtem z Tátova sadu, který nám letos na jaře pomáhal ladit recepturu postavenou na výtažku z bedrníku a puškvorce, přirozeně hořkých lokálně dostupných surovin,“ přibližuje Kopička tonikovou genezi.
Dál se ale v Landcraftu chtějí soustředit kromě whisky hodně na vermuty a obnovit jim slávu, kterou měly za první republiky – a ztratily ji po Vítězném únoru. Recept?
„Nepoužívat neprodejné víno, ale naopak to nejlepší, co ze svých kamarádů vinařů vymáčkneme.“
Obsluhovali tady anglického krále Edwarda VII., inspiraci tu hledali Goethe, Seifert i Nezval. Největší historický lázeňský komplex v Evropě teď „díky“ koronaviru znovu objevují i Češi. Pandemie spoustě z nich překazila plány na zahraniční dovolenou a cizinci většinou také zůstali doma.
To znamená jediné. Mariánské Lázně se nově načančaly pro tuzemské návštěvníky. Trend je jasný: více Čechů, méně léčení, kratší a levnější pobyty a rodiny s dětmi jsou vítanými hosty. Nová doba!
Lázeňství bylo jarní pandemií zasaženo velmi tvrdě. Karel Kalivoda, generální ředitel české větve nadnárodní skupiny Ensana Health Spa Hotels, pod niž patří devět mariánskolázeňských hotelů, připomíná, že už od poloviny března nesměli nastupovat noví hosté a první dubnový týden se pokoje uzamkly úplně.
Kolonáda Karolinina a Rudolfova pramene. V pozadí budova Nových lázní a Casina.
Měsíc v nich byl úplný klid, až zkraje května začalo opatrné otevírání. A tento trend je stále v běhu. Momentálně má Ensana otevřené dva hotely, další dva přidá během července a do konce roku jich má být celkem pět.
Ty hotely, které jsou momentálně v provozu, se svižně plní: Centrální lázně už hlásí osmdesátiprocentní obsazenost. „To je na tuto dobu zázračné číslo,“ říká Kalivoda. Jenže při pohledu na celkový počet hostů porovnaný s minulou sezonou je obsazenost zhruba na třetině.
Zatímco do loňska hráli mezi zákazníky prim Němci a rusky mluvící návštěvníci, letos se poměr sil zcela překlopil na stranu Čechů. Dřív jich tu byla zhruba třetina, teď 90 procent. „Je to extrémní proměna oproti tomu, na co jsme byli zvyklí,“ přitakává Kalivoda.
Výrazně přibylo i rodin s dětmi – v největším mariánskolázeňském komplexu pro ně dokonce vznikl klub Coolonáda s animačními programy a půjčovnou elektrokol či koloběžek. „To jsou kroky, kterými jsme se adaptovali na novou klientelu,“ říká Kalivoda. „Věříme, že neobjeví Mariánské Lázně jen pro letošek, ale stanou se tradičními hosty.“
Karel Kalivoda, generální ředitel české větve nadnárodní skupiny Ensana Health Spa Hotels
Petra Lelovská, která je součástí globálního top managementu Ensany, zdůrazňuje, že dosavadní gros skupiny tvořili hosté středního a vyššího věku, kteří se přijížděli léčit dlouhodobě, tedy na tři čtyři týdny. Teď se však firma musela přizpůsobit nové situaci a zaměřila se na krátkodobé pobyty a různé věkové kategorie.
A musela zlevnit. Ceny pro český trh šly dolů v průměru o 30 procent, navíc v nabídce nyní najdete třeba v rodinném balíčku děti do 14 let zdarma. Do lázní se snaží Čechy přilákat i vláda. Na přelomu června a července schválila bezprecedentní státní poukazy na pobyty v tuzemských lázních.
Podmínkou pro čtyřtisícovou slevu z programu COVID – Lázně, který lze využít až do konce tohoto roku, je alespoň šest nocí a využití minimálně pěti procedur.
Hotel Maria Spa, jeden z těch, které spojuje unikátní podzemní koridor.
„Obrovsky to vítám, je to něco, co nemá v historii lázeňství obdobu. Myslím, že budeme schopni odbavit celý limit počtu voucherů, který se na naše zařízení vztahuje,“ podotýká Kalivoda. „Hned po zveřejnění programu dramaticky vzrostl počet dotazů klientů, vyřizujeme je od rána do večera.“
Ani státní podpora však nevyrovná finanční propad z první půlky roku. Ensana očekává, že se letos dostane na polovinu tržeb, které měla loni (v Česku šlo o 860 milionů korun). Stejně tak Kalivoda přiznává, že musel – ač nerad – propouštět.
„Museli jsme se rozloučit s těmi, kdo byli ve zkušební lhůtě nebo pracovali na dohodu. Výhled nebyl příznivý a my dělali vše pro to, abychom hlavně zachovali jádro našich odborných pracovníků,“ vzpomíná Kalivoda na jarní drama, alespoň částečně zmírněné čerpáním peněz na mzdy z vládního programu Antivirus.
Ensana v Mariánských Lázních zaměstnává zhruba 500 lidí, což ji řadí mezi největší zaměstnavatele v kraji. Velkou stopu ovšem zanechává i v dalších zemích, kde působí: lázeňské a wellness hotely má také na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku a chystá se do dalších evropských zemí.
Skupina byla pod původním názvem Danubius Hotels Group založena v roce 1972 tehdejším Ministerstvem zahraničního obchodu Maďarska s cílem rozvinout tamní lázeňství. Po konci komunismu se firma stala akciovou společností a v roce 1992 byly její akcie upsány na budapešťské burze.
Na přelomu tisíciletí začala skupina expandovat do zahraničí – a jako první zamířila právě do Mariánských Lázní. Začala hotelem Villa Butterfly, o rok později následoval nákup majoritního podílu v Léčebných lázních Mariánské Lázně a.s. Tím se dostala k unikátnímu souboru léčebných zařízení okolo Centrálních lázní, které posléze propojila ještě unikátnější podzemní chodbou.
Zázemí pro jednu z léčebných procedur v Mariánských Lázních
Na 600 metrů dlouhou cestu mezi pěticí hotelů (Nové lázně, Centrální lázně, Maria Spa, Imperial, Hvězda) můžete jako host vyrazit klidně v trepkách a županu a projdete při tom souhvězdím 21 hvězd – tolik jich dohromady dají čtyřhvězdičkové hotely nad vámi a také jeden pětihvězdičkový, Nové lázně.
Ten po koronavirové pauze otevírá teď v červenci a je skutečnou perlou Mariánek. Skrývá v sobě totiž Římské lázně, mimořádně krásné prostředí s antickými sloupy a dekorovaným stropem, které vypadají stejně vznešeně, jako když je tu v roce 1896 slavnostně otevřeli.
Už když vejdete dovnitř, dýchne na vás dekadentně sladká zahálka s příchutí éry Rakouska-Uherska, a to nemusíte být ani v Nových lázních ubytovaný. Blahodárné účinky může zkusit každý, jelikož tu lze za 690 korun pořídit jednorázový vstup. Ano, už teď – Římské lázně jsou totiž jako jediné z celé budovy otevřené, samozřejmě za patřičných hygienicko-bezpečnostních opatření.
„Nedovolili jsme si je neotevřít. Římské lázně jsou klenot celého kraje, proto jsme je zprovoznili už v první vlně po koronaviru,“ říká Kalivoda a dodává, že zázemí loni prošlo kompletní rekonstrukcí.
Dnes se tam konají komentované prohlídky (včetně Císařské kabiny) a zájem je obrovský. „Je třeba si to užít, protože až se naplno rozjedeme, tak už to nebude možné,“ konstatuje Kalivoda.
Jak připomíná Petra Lelovská, mariánskolázeňský komplex se postupně otevírá stejně jako ty sesterské v zahraničí. „V Maďarsku je otevřená více než polovina zařízení, do konce roku bude vše v provozu,“ dodává a připomíná, že koronavirus sice Ensanu přibrzdil v expanzi, ovšem nezastavil. Skupina tak chce do konce roku otevřít dva nové hotely: jeden v Rumunsku a jeden ve Velké Británii.
Petra Lelovská, group HR director skupiny Ensana
A rozšiřování se týká i Mariánských Lázní. Jde o hotel Edward na Goethově náměstí, což je jedna z nejlepších lokalit ve městě. Ensana ho chce vzkřísit k životu. Momentálně má vydané stavební povolení, ale samotné otevření vidí Kalivoda až v horizontu pěti let.
Ale ještě zpět do současnosti. Podle Kalivodových slov už máme po pandemii to nejhorší za sebou. „K úplnému uzavření už snad nedojde, ekonomika by to zřejmě neustála,“ říká. „Předchozí krize 2009 ukázala, že lázeňství se dokáže poměrně rychle zotavit, je to stabilní produkt. Tak snad to bude platit i tentokrát.“
Jeho kolegyně Petra Lelovská přitakává a zmiňuje i možný pozitivní dopad. „Současná krize nás učí cenit si hodnoty zdraví. A to je pro lázeňství dobrá vyhlídka,“ dodává.
Zatímco jeho vrstevníci tou dobou pozvolna vylétali z rodinných hnízd, Alex Koníček už měl polámaná křídla. Ve 20 letech byl na dně. Zadlužil se natolik, až nabyl dojmu, že jinak než podnikáním se z finanční pasti nedostane. Zkusil vsadit na výrobu oříškových másel, s nimiž si nyní podmaňuje Česko.
Stačily čtyři roky na trhu a ze společnosti Arachis, kterou založil a stále vede s Tomášem Burešem, předním českým kulturistou, se stal největší prodejce tohoto sortimentu u nás. Loni firma utržila 45 milionů korun s čistým ziskem sedm milionů – to je přes jeden milion prodaných skleniček.
„Cílem bylo vytvořit produkt, jemuž by nikdo nemohl nic vytknout,“ přibližuje osmadvacetiletý podnikatel. Pro výrobu ořechových či luštěninových pomazánek a proteinových tyčinek, na které se specializuje, proto používá výhradně kvalitní suroviny dovážené z nejlepších destinací, jako jsou Argentina, Indie nebo Itálie. „Žádný palmový olej,“ tvrdí.
Zhruba 65 procent loňského zisku připadlo na výrobky, které Koníček s Burešem prodávají pod vlastní značkou Big Boy. Zbylou část produkují pro 27 klientů ze šesti zemí.
Pár let nazpět si přitom Alex Koníček, rodák z ukrajinské Jalty, který od svých osmi let vyrůstal ve středočeských Milovicích, takový úspěch nedovedl představit. Coby finanční poradce nejmenované pochybné společnosti utrácel peníze, které neměl, jen aby přesvědčil potenciální klienty o výhodnosti nabízeného produktu. „Ojebávání“ lidí, jak sám expresivně vzpomíná na svou byznysovou zkušenost z mládí, se mu ale vrátilo jako bumerang.
„Strašně jsem dlužil. Věděl jsem, že se z toho nevymotám jinak než podnikáním. Zároveň jsem si uvědomoval, že strašně důležitá je rychloobrátkovost zboží, a tak musím vymyslet něco, co lidi snědí a budou chtít další,“ přibližuje svůj tehdejší myšlenkový proces.
Příležitost ucítil právě ve výrobě arašídových másel, která tehdy v Česku nikdo – alespoň dle Koníčkova mínění – nedělal kvalitně. Při práci v posilovně a ekonomických studiích (která v důsledku podnikání později nedokončil) si tak za peníze z brigády v roce 2016 koupil mlýnek a ve sklepě po směně až do noci mlel máslo.
Jeho entuziasmu si brzy všiml zmíněný kulturista Tomáš Bureš. Doplnil jej o zkušenosti a vědomosti v oblasti zdravého životního stylu a oba muži, kteří se znali z fitka, do toho šlápli pořádně. Klíčem k úspěchu firmy ovšem nebyly jen poctivé pomazánky.
Big Boy je názorným příkladem toho, jakou obchodní sílu mají v dnešní době staršími generacemi nepochopitelní a opomíjení influenceři. Poté, co společnost předloni dosáhla téměř osmimilionového obratu, domluvila se v červnu následujícího roku na dlouhodobé spolupráci s online blogerkou Mama Domishou.
Ta se dokonce zapojila do výroby vybraných produktů (včetně toho s populární příchutí slaný karamel), které posléze propagovala na sociálních sítích. A začaly se dít věci.
„Čuměli jsme jako blázni. Na takový zájem jsme nebyli připraveni. Naše výroba tehdy měla 180 metrů čtverečních, nebylo dost místa, takže jsme balíky kompletovali venku,“ ohlíží se Alex Koníček za dobou, kdy firmu o šesti lidech zaskočil nápor objednávek.
Od listopadu se tenhle veletoč ještě znásobil. Do projektu se zapojil i Erik Meldik, partner Mama Domishy, a zejména jeden z nejvlivnějších českých influencerů, jehož příspěvky si běžně zobrazí statisíce lidí. Měsíční obrat Big Boye se po Meldikově vstupu rázem zvýšil desetkrát.
„To byl teprve mazec. Za celý loňský rok jsme sice dosáhli obratu 45 milionů, ale z toho 23 milionů jsme udělali jen za listopad a půlku prosince,“ popisuje Koníček.
„Alexovy produkty podle mě nemají konkurenci. Dává do toho srdce a to se mi na něm začalo nejvíce líbit,“ vysvětluje Erik Meldik, proč tehdy přistoupil na uzavření partnerství. Podle svých slov navíc tou dobou již nechtěl dělat klasické instagramové spolupráce a toužil po projektu, do něhož se bude moct položit naplno. Tohle u Big Boye cítil.
Firma sídlící v pražských Štěrboholech zaměstnává 30 pracovníků, vábí další a letos očekává příjmy ve výši 100 milionů korun. Základ už má položený. Zatímco valná část podniků během koronavirové krize strádala, Big Boy měl v květnu nejsilnější měsíc s tržbami kolem devíti milionů.
Navzdory prudkému růstu Koníček nemá dost. Chce víc, věří v miliardový potenciál. Dopomoct by mu k tomu měla expanze do zahraničí, nejprve na Slovensko, i rozšíření sortimentu, například o personalizované krémy a vlastní zmrzliny.
Z rukávu chce ale vytáhnout ještě jedno eso, respektive hned dvě: Leoše Mareše, instagramového krále Česka s více než milionem sledujících, a jeho ženu Moniku, od nichž si slibuje příval nových zákazníků.
„Chci dál budovat, abych po sobě mohl něco zanechat,“ vzkazuje investorským supům, kteří kolem společnosti krouží. „Chci, aby na mě rodina, mé okolí a spolupracovníci mohli být pyšní.“
Moderní strašnický zimní stadion, který dnes nese jméno Škoda Icerink, ovládla společnost Pexanova, za níž stojí devětačtyřicetilý Petr Nešetřil, dlouholetý byznysový partner miliardáře Pavla Tykače.
Firma Pexanova se stala od 1. března letošního roku provozovatelem bruslařského stánku a zároveň kompletně odkoupila aktivity spojené s jeho provozem a převzala závazky z leasingových smluv souvisejících s výstavbou a provozem.
Stadion postavený podle projektu Břetislava Plachého (Atelier A+B) v těsném sousedství Jižní spojky získal ocenění Stavba roku 2018. Vyšel zhruba na 200 milionů korun a dnes je v něm prostor pro veřejné bruslení, krasobruslení i lední hokej. V rámci koronavirových omezení se jeho provoz obnovil od června.
Po původních vlastnících ovšem zůstali zklamaní a naštvaní věřitelé. „Čekáme na peníze a nikdo s námi nekomunikuje,“ říká Josef Luks, jednatel firmy JPL Invest, která se stará o peníze klientů z prostředí profesionálního sportu.
JPL nakoupilo v roce 2017 za několik milionů korun dluhopisy, které měly být letos na konci března splaceny. K tomu ovšem nedošlo a Luks teď spolu s dalšími dluhopisáři (podle informací Forbesu je mezi nimi i ostravská poradenská společnost Holver Star) připravuje trestní oznámení. „Z mého pohledu to vypadá jako úvěrový podvod,“ dodává Luks.
Škoda Icerink ve Strašnicích
Předchozí vlastníci stadionu, sdružení pod společností Padok Investment, byli tři: Petr Novotný, Vítězslav Kus a Milan Vladyka. Posledně jmenovaný loni spáchal sebevraždu, s majiteli dluhopisů pak komunikovali jen Kus s Novotným.
Ti v polovině března poslali e-mail, v němž tvrdili, že kvůli pandemii koronaviru nejsou schopni peníze splatit a vyhlašují na sebe insolvenční řízení. Následně ale došlo k přejmenování firmy a převodu stadionu na nového vlastníka.
Proč Padok Investment nedostál svým závazkům vůči držitelům dluhopisů, když stadion funguje a s obsazeností nemá zásadní problém (v roce 2019 byl led plný ze 72 procent)? Spekuluje se o tom, že jeho zakladatelé přepískli plány na expanzi – chtěli stavět další podobné stadiony v Česku i v Německu – a došly jim peníze.
Vlastnická rošáda ve Strašnicích podle všeho nebyla jediná, alespoň co se týče pražských zimních stadionů. Na druhém konci města, v Letňanech, se také chystá převzít vládu nad ledem nový majitel.
Bratři Vojtěch a František Kučerové (druhý jmenovaný je olympijský vítěz z Nagana) prodávají svůj areál finančníkovi Karlu Pražákovi. „Ano, tato sportoviště pomalu přebíráme a analyzujeme možnosti dalšího rozvoje,“ potvrdil Forbesu jeho mediální zástupce Ondřej Pechar.
Na tuzemský trh vstupuje další stravenkový hráč. Elektronická karta LemonPay, za níž stojí český investor, chce zmodernizovat „zkostnatělé prostředí“. Slibuje platbu všude, kde jsou terminály, žádný denní limit i neomezenou platnost prostředků.
Firma se zároveň netají velkými ambicemi. V budoucnu by ráda rozstřelila francouzský trojblok Edenred (Ticket Restaurant), Sodexo (Gastro Pass) a Up (Chèque Déjeuner), který zajišťuje drtivou většinu stravenkových služeb u nás.
Rozvířit benefitní vody se LemonPay chystá v době, kdy vláda schválila zavedení takzvaného stravenkového paušálu od příštího roku. V případě, že návrh projde parlamentem, to bude znamenat, že zaměstnavatelé budou moct hodnotu stravenek vyplácet v hotovosti přímo na účet svých zaměstnanců.
„Nabízíme nejmodernější řešení – tedy žádné papírové stravenky, ale klasickou platební kartu, se kterou lze platit ve všech restauracích. Tohle všechno umíme zkombinovat s dalšími benefity, jako například s placením volnočasových aktivit, což zavedení velcí hráči nyní nedokážou,“ tvrdí Petr Skoč, obchodní ředitel LemonPay.
Kartu tak bude moct její držitel využít třeba při placení za zdravotní péči, sport, kulturu, cestování či při online nákupech. Podle Skoče je přitom výhodná také pro zaměstnavatele, jimž odpadne administrativní zátěž a také nebudou muset platit provize z objemu.
„Máme technologický náskok a nebojíme se vyzvat velké hráče z Francie. Papírové stravenky jsou přežitek, český trh čeká v tomto segmentu digitalizace,“ míní. Zavedené firmy – stejně tak i potravinový řetězec Lidl – přitom již elektronickými kartami disponují, podle Skoče ale neposkytují takové možnosti.
LemonPay, za kterým stojí finance developera Petra Hlinovského, si klade za cíl získat během tří let 250 tisíc aktivních uživatelů. Prvních 25 tisíc by rád přesvědčil ještě do konce tohoto roku.
Dominantní postavení francouzských firem na trhu a s tím spojené odvádění většiny zisků do zahraničí se nelíbí mimo jiné ministryni financí Aleně Schillerové. Ostatně kvůli tomu navrhla zavedení zmiňovaného stravenkového paušálu.
Poukázky na jídlo v Česku od svých zaměstnavatelů dostává přibližně 1,5 milionu pracovníků. Kvůli omezené platnosti u nás ročně propadnou stravenky v hodnotě 150 milionů korun.
Zapnutí jednoho ze spínačů, kterým má být opětovně nahozena českokrumlovská ekonomika, bude výrazně slyšet. Půjde přitom o libé zvuky: tóny Mezinárodního hudebního festivalu vážné hudby, generujícího výnosy v řádu desítek milionů korun. Půvabným městem sice nebudou rezonovat v tradičním letním termínu, nýbrž až na přelomu září a října, podstatné ale je, že zazní.
Podle prezidenta festivalu Jaromíra Boháče nechtěli pořadatelé
v Krumlově připustit osud mnoha hudebních přehlídek a dalších
akcí, které koronavirová pandemie zrušila. A to hned z několika
důvodů, které Boháč následně vypočítává.
„Na náš festival se opakovaně vrací 65 procent návštěvníků a ty jsme nechtěli zklamat. Současně jsme chtěli pomoci restartovat ekonomiku města žijícího z velké míry z turistického ruchu. Dalším aspektem byla podpora domácí umělecké branže, protože většině interpretů vypadly příjmy. Festival je navíc financován soukromými firmami, které mimo jiné počítají s tím, že si na festival pozvou své hosty a byznysové partnery.“
Letošní, 29. ročník festivalu však nebude jiný pouze z hlediska termínu. Oproti původnímu plánu bude odlišný i program. Ten se bude z logiky věci opírat o domácí umělce, kdy například Španělský večer byl nahrazen Českým. Mění se i místa koncertů – z exteriérů se kvůli podzimní době konání přesunou pod střechu, čímž se zmenší divácká kapacita.
Zachován zůstane pozitivní dopad na ekonomiku. Díky hudebnímu podniku dochází v dvanáctitisícovém městě běžně k navýšení obratu o 60 až 70 milionů korun, z každé vložené koruny se „narodí“ tři. Nestandardní letošek se zřejmě podepíše i na finanční stránce, zisk ve službách cestovního ruchu je ale i tak očekáván.
Kromě
spolehlivosti pravidelných návštěvníků, z
nichž je téměř
90
procent tuzemských, těží
ekonomika
i
z
toho,
že festival
je
dojezdový. Cestují
na něj mimokrumlovští posluchači (nejvíc z Prahy a Středočeského
kraje), takže multiplikační efekt je vyšší, než když
návštěvník půjde třeba
do
Rudolfina – platí
totiž nejen vstupenky,
ale
zpravidla i ubytování,
jídlo a další služby.
Festival je jedním z důvodů, proč do Krumlova jezdit opakovaně.
Neprofituje
z toho pouze město.
„Podle posledního měření přinesl festival do ekonomiky celkově
172 milionů korun a
pak jsou samozřejmě i
nevyčíslitelné
efekty v
podobě propagace
regionu,“ tvrdí
Boháč. „Pojedete-li
dejme
tomu do
Luxoru, budete asi
nadšeni,
ale pravděpodobně se už nikdy nevrátíte. Festival je naopak
jedním
z důvodů,
proč do Krumlova jezdit
opakovaně.“
A peníze, které festival přináší, jsou zase pádným důvodem, proč investovat do kultury. Jaromír Boháč není jen prezidentem krumlovské akce, ale též Asociace hudebních festivalů – a z této pozice může srovnávat.
„Krumlovský festival má letos rozpočet okolo 32 milionů korun, náš nejznámější festival, Pražské jaro, zhruba 85 milionů. Oproti tomu slavný festival v Salcburku má v přepočtu rozpočet 1,2 miliardy. Ale z každého investovaného eura je čtyřnásobná návratnost.“
Boháč navíc dodává příklad z Německa: „Jistě, Němců je devětkrát víc. Zatímco však oni nalili do kultury kvůli koronakrizi 55 miliard eur, u nás to bylo zatím 1,4 miliardy. Korun. Není to kritika konkrétních lidí či vlády. Jen konstatování, jak si Němci uvědomují, že kultura roztáčí ekonomiku a zároveň kultivuje společnost.“
Na český trh s investičními platformami vstupuje nový hráč. Jmenuje se Crofungo a příznačně jde o crowdfundingovou platformu zpřístupňující investice do realitních projektů. Projekt, za nímž stojí investiční skupina RN Solutions, vede trojice zkušených manažerů v čele s Vladimírem Bezděkem. Ten v minulosti působil v České národní bance, na Slovensku vedl Generali a v Česku Aegon nebo ČSOB Pojišťovnu.
„Naše platforma je cesta pro lidi, kteří si uvědomují důležitost diverzifikace svých osobních investic a kteří nechtějí sázet výhradně na akcie, dluhopisy či standardní finanční produkty,“ vypočítává Bezděk, pro nějž je tato etapa, odstartovaná letos v březnu, prvním krokem mimo korporátní sféru.
Princip projektu? Drobní i větší investoři se skládají na úvěr pro developera, který jim má po rozprodání nové nemovitosti vyplatit zúročené peníze. Crofungo nabízí, jak už to u obdobných platforem ve světě i u nás bývá, fixní zhodnocení, a to údajně většinou nad úrovní pěti procent ročně. Investovat lze přitom už od 500 korun.
Mnohdy se na crowdfundingových nemovitostních platformách čistý výnos p. a. pohybuje i okolo osmi procent, což už může vyvolat polemiku, proč se developeři raději neobrátí na banku. Obecně lze konstatovat, že získat bankovní financování není pro méně etablované developery snadné, a to jak z hlediska náležitostí, které je třeba předložit/dokázat, tak z hlediska času.
Crowdfundingové platformy tak mohou být dostupnější, plynulejší a rychlejší variantou, jak získat potřebný kapitál. Často se objevují developeři, kteří crowdfunding využívají jako mezaninový úvěr, tedy jeden z několika druhů financování.
Jsme přesvědčení, že díky zkušenostem nabídneme nejlepší produkt na trhu.
Na Západě se většina těchto platforem (např. Realty Mogul, Fundrise či Patch of Land) zrodila mezi lety 2010 a 2014, zatímco v Česku byla průkopníkem společnost Upvest, založená „až“ v roce 2017 bývalým zaměstnancem GoodData Petrem Volným a Davidem Musilem, který působil například v JP Morgan. Upvest má za sebou už 11 úspěšně zainvestovaných projektů v souhrnné hodnotě přesahující 150 milionů korun, přičemž šest už bylo investorům splaceno.
„Uvědomujeme si, že jsme trh crowdfundingu realitních projektů neobjevili jako první, ale jsme přesvědčeni, že nabídneme nejlepší produkt na trhu, a to díky našim zkušenostem,“ říká přesvědčeně Bezděk.
Crofungo má letos ambice profinancovat projekty za více než 100 milionů korun, primárním zdrojem jednotlivých investorů mají být podle vedení firmy finanční poradci, respektive síť zprostředkovatelů.
To, o čem se téměř dva roky pouze spekulovalo, se nyní stává skutečností. Estonský startup Bolt (dříve Taxify), jehož stejnojmennou mobilní platformu pro objednání taxi mohou už pět let používat Pražané, ale zkušenost s ní mohli mít i obyvatelé Českých Budějovic, Ostravy, Plzně nebo právě Olomouce, ve středu zahajuje provoz sdílených koloběžek v Česku.
Jakožto vstupní bránu do naší kotliny si ale nevybral Prahu jako například před dvěma lety americká služba Lime, ale Olomouc. Zde se tak postaví po bok sdílených koloběžek Eagle Scooters Patrika Zaorala, které v moravském univerzitním městě zahájily provoz letos v květnu. Konkurentem bude i pro česká Rekola Vítka Ježka.
„Olomouc se stala prvním městem v České republice, v němž tuto službu spouštíme. Jednak je to díky vstřícnému postoji radnice, která chce obyvatelům města nabídnout další možnost, jak se ekologicky pohybovat po městě. Zadruhé je to díky existenci dobře rozvinuté cyklistické infrastruktury, která je důležitým předpokladem pro úspěšný provoz této služby,“ vysvětluje Roman Sysel, regionální manažer Boltu pro střední a východní Evropu.
Bolt v roce 2013 založil estonský podnikatel Markus Villig, dnes má přes 30 milionů uživatelů a od investorů, mezi které patří Daimler, Didi Chuxing, Korelya Capital či spoluzakladatel TransferWise Taavet Hinrikus, za tu dobu vybral už přes 300 milionů eur. Firma v Olomouci v první vlně rozmístí 200 koloběžek Ninebot MAX.
Mark Villig z Boltu
Ty jsou vyrobeny převážně z hliníku, váží necelých 19 kilogramů, mají gumová kola a i svými dalšími prvky jsou vhodné do městského prostředí. Uživatelé si je mohou vypůjčit prostřednictvím aplikace stažené z Google Play nebo Apple Storu.
Pokud jde o cenu, samotné odemknutí koloběžky je zdarma. V prvních pěti minutách bude uživatel platit čtyři koruny za minutu, poté se cena snižuje na tři koruny za minutu. Pro porovnání, konkurent Eagle Scooters si za odemčení koloběžky účtuje 10 korun, každá další minuta uživatele vyjde na 2,50 koruny. Bolt tak cenově vítězí u časově kratších výpůjček, Eagle Scooters u těch delších.
Bolt ale nabízí i desetiminutový balíček za 35 korun (čímž se srovnává se zmíněným konkurentem) nebo možnost vypůjčení koloběžky na celý den, což dle jeho proklamací nevyjde uživatele na více než 625 korun.
Koloběžky budou rozmístěny v centru Olomouce u vlakového a autobusového nádraží, v okolí vysokoškolských kolejí a jednotlivých budov univerzit ve městě, na Horním i Dolním náměstí nebo na některém z více než 90 dalších míst ve městě, včetně přestupních bodů MHD.
Všechna místa, kde je možné koloběžku zaparkovat (takzvané virtuální parkovací zóny), byla vybrána ve spolupráci s olomouckým magistrátem. „Pokud jezdec zaparkuje koloběžku mimo vyznačenou zónu, dostane pokutu ve výši 750 korun,“ uvádí Bolt.
Koloběžky od Boltu na jedno nabití ujedou až 40 kilometrů v závislosti na stylu jízdy, jejich maximální rychlost je 30 kilometrů v hodině, v Olomouci ale bude omezena na 25 kilometrů v hodině a v nočních hodinách (22:00–6:00) na 15 kilometrů v hodině.
Stejné omezení rychlosti platí i pro tzv. začátečnický mód, který si uživatel může nastavit. Bolt tedy nechá koloběžky, které nebudou potřebovat dobití či jinou údržbu, ve městě rozmístěné i přes noc. Eagle Scooters je každý večer stahuje.
Bolt se chystá rozšiřovat i do dalších měst. V současnosti je se svými koloběžkami ve 21 městech na Slovensku, v Polsku, Norsku, Švédsku, Portugalsku, Španělsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě a nyní také v Česku. Jestli se ale chystá do Prahy, zatím neuvádí. Souviset to může i s chystanou regulací bikesharingu, která se v české metropoli chystá.
Nové memorandum je momentálně v módu „stand-by“. Podle květnového vyjádření mluvčího Magistrátu hlavního města Prahy Víta Hoffmana se nyní čeká na Parlament ČR, který má po létě schvalovat novelu zákona č. 111/1994 Sb., umožňující zavedení silnější regulace. Rozhodnuto by mělo být do konce léta.
