Quantcast
Channel: Český byznys Archives - Forbes
Viewing all 6856 articles
Browse latest View live

Přetahovaná o Metro. Křetínský při své životní investici nechce ustoupit

$
0
0

Daniel Křetínský zatím v bitvě o německou retailovou skupinu Metro AG tahá za kratší konec. Akcionáři Metra totiž nabídku pátého nejbohatšího Čecha a slovenského miliardáře Patrika Tkáče odmítli a označili ji za podhodnocenou. Křetínský vzápětí oznámil, že na své nabídce trvá.

O co jde? Ve hře je čtvrtá největší maloobchodní skupina na světě, která disponuje 1041 obchody ve 25 zemích, zaměstnává přes 150 tisíc lidí a v Česku provozuje pod značkou Makro síť 13 velkoobchodních center. Pokud by ji Křetínský ovládl, byla by to pro něj dosud největší investice.

Český miliardář, který vyrostl na energetickém byznysu, vlastní s Tkáčem prostřednictvím společnosti EP Global Commerce (EPGC) od loňska v Metru podíl 10,9 procenta, za který zaplatil 15 miliard korun. Teď chce Metro ovládnout celé, což obnáší získat v něm alespoň 67,5 procenta.

EPGC nabízí za jednu kmenovou akcii 16 eur (ve středu dopoledne se na burze obchodovaly za zhruba 15,50 eur), členové představenstva a dozorčí rady Metra ale 24. července odhlasovali, že společnost považuje nabídku za podhodnocenou a nepřijme ji. Stejné doporučení dali i ostatním akcionářům.

„Cenu, kterou nabízí EPGC považujeme za nedostatečnou, protože společnost Metro výrazně podhodnocuje. I po přezkoumání dalších podmínek nabídky našim akcionářům doporučujeme, aby ji nepřijali,“ uvedl šéf Metra Olaf Koch s tím, že proti změně majetkové struktury, ani plánům na restrukturalizaci koncernu, kterému v posledních letech klesají zisky, nic nenamítá.

Křetínský ale v úterním prohlášení zopakoval, že si za svojí nabídkou stojí a považuje ji z pohledu dosavadních akcionářů za výhodnou. „EPGC je přesvědčeno, že nabídnutá cena za akcii je atraktivní, protože už nyní bere v potaz výrazně zlepšenou výkonnost společnosti, kterou by přinesla její úspěšná transformace,“ stojí v prohlášení s tím, že Křetínského společnost počítá v budoucnu u Metra se čtyřnásobně vyšším cash flow než dosud.

Česko-slovenská dvojice také v prohlášení vyvrací obavy z případného zadlužení Metra, které by podle jeho vedení mohla přinést tak masivní změna majetkové struktury. Křetínský a Tkáč mají na investici připraveno až 2,5 miliardy eur, což by podle nich mělo znamenat jen krátkodobé zadlužení lehce nad 2,5násobek zisku EBITDA, což je také dlouhodobý cíl obou investorů.

Související vydání

„EPGC věří, že Metro bude těžit z jasné akcionářské a manažerské struktury, která mu umožní se lépe vypořádat s výzvami, které před něj staví nástup digitalizace, konsolidace a rostoucí požadavky zákazníků. Vedení firmy musí mít jasný mandát soustředit se na dlouhodobé cíle, a ne na ty krátkodobé,“ dodávají Křetínský a Tkáč ve svém prohlášení.

Jediný, kdo ze stávajících akcionářů Metra tak zatím jejich nabídku přijal, je německá investiční skupina Haniel, od které Křetínský loni odkoupil část svého podílu. Nyní společnost souhlasila i s prodejem zbylých 15,2 procent, což na ovládnutí Metra stále nestačí. Bitva tak pokračuje.

The post Přetahovaná o Metro. Křetínský při své životní investici nechce ustoupit appeared first on Forbes.


Fuckup a restart v jednom. Ondřej Kania popisuje, jak málem zkrachoval

$
0
0

Ondřej Kania, zakladatel vzdělávací společnosti JK Education a člen našeho i evropského výběru Forbesu 30 pod 30, píše o těžkém období, kterým jeho byznys za poslední rok prošel.

Tohle je ohlédnutí za nejšílenějším rokem v mém (nejen) podnikatelském životě a shrnutím toho, čím jsme si jako JK Education za poslední více než rok prošli. Z něčeho, co začalo na podzim 2012 jako moje živnost, a následně v roce 2013 z firmy s obratem asi 400 tisíc korun se letos stane vzdělávací skupina s obratem téměř 100 milionů korun (40% růst, což je v education byznysu asi jako 400% růst u IT startupu). 

Firma má prakticky nulové zadlužení, velice slušný provozní zisk, díky kterému jsme schopni dále investovat do rozvíjení našich současných projektů a otevírání nových. Jen v letošním roce budeme investovat do rekonstrukcí prostor našich škol a do vybavení téměř osm milionů korun a například první absolventi naší American Academy in Prague byli přijati pro příští školní rok na prestižní světové univerzity, včetně Berkeley v Kalifornii. Jsme ve skvělé formě a naše školy mají výborné výsledky. Na to, že je mi 26, tak to vypadá úžasně. Ono to ale vždycky nebylo tak růžový.

Firma rostla, ale já byl stále víc a víc ve stresu a měl jsem pocit, že je tak 50 na 50 zda to přežijeme.

Přesně před rokem touhle dobou jsem řešil pravděpodobně nejtěžší rozhodnutí svého života – tedy iniciovat rozchod s mým tehdejším společníkem a dlouhou dobu nejlepším kamarádem. Bylo to velice těžké, ale měl jsem pocit, že chci 100 % rozhodovat o tom, jakým směrem se firma vydá, a měl jsem jasnou představu o tom, co udělat, abychom se z tehdejších problémů vyhrabali. Tomášovi jsem vděčný za to, že na odchod přistoupil.

Dovolím si popsat stav, ve kterém se JK Education nacházela před více než rokem, pro dokreslení toho, jak se situace změnila. Jedná se tedy o brutálně transparentní informace z mé strany a občas mě mrzí, že podnikatelé víc takových věcí nezveřejňují. Jednak to může pomoct dalším lidem, aby to neopakovali, a jednak to ukazuje, že nejsme všichni jen vyžehlení milionáři z titulních stran.

Takže tedy: měli jsme velice výrazné cash flow problémy kvůli ne příliš dobře promyšleným a naplánovaným investicím a výdajům, ředitelé našich dvou škol (ze dvou) byli odejiti, odpískali jsme založení školy v Bratislavě. 

Před rokem touhle dobou to také vypadalo, že je výrazně nižší zájem o naše školy v Praze a v Brně, než jsme předpokládali (to se nakonec ukázalo jako předčasná obava), takže se nám poprvé v životě cash flow plány překopaly do červených čísel a řešili jsme x dalších organizačních, provozních a personálních  problémů. 

K tomu byla i personální situace ve firmě a atmosféra prakticky neudržitelné, nepříjemné a jsem přesvědčen o tom, že ten proces, kdy jsme během pár let vyrostli z malé vzdělávací agenturky na firmu, která provozuje školy, vzdělávací veletrhy a má pobočky v několika zemích, nás málem zabil. 

Byl jsem z toho všeho v depresi. Firma rostla, ale já byl stále víc a víc ve stresu a měl jsem pocit, že je tak 50 na 50, zda to přežijeme. Už jsme s přítelkyní začali řešit plán B, kdyby to všechno skončilo, jak dlouho budeme mít na hypotéku, co budeme dělat, apod. Poprvé v životě jsem se budil hrůzou z toho, co se zase další den stane, jaká krize zase přijde, jaký problém budu muset řešit. V podstatě mi přišlo, že nikdo už ani neřeší byznys, ale jen malichernosti, osobní spory, pochybnosti, a přitom na účtu skoro nic nemáme, čekají nás velké výdaje a měli bychom plánovat, co s tím. 

Nikdy v životě jsem se nevzdal a vždycky jsem všechny problémy vyřešil a nakonec vše dobře dopadlo. Nemám nejmenší tušení, jak jsme to všechno zvládli, na jedné straně jsem se začátkem července zcela chopil exekutivního řízení celé firmy (poprvé), stále jsem byl zodpovědný za veškerý obchod a do toho jsem vyjednával s potenciálními investory a zájemci o Tomášův podíl ve skupině. 

Situace byla z mého pohledu jasná – nemáme peníze, musíme vydělat mnohem víc, než vypadá, že vyděláme. Musíme úplně překopat finanční plány, investice, manažerskou strukturu, pro školy najmout nové ředitele, začít řešit miliardu provozních věcí, které se kumulovaly apod.

Bylo to bizarní a šílené období. Naštěstí během poměrně krátké doby se nám podařilo hodně věcí zcela zásadně změnit k lepšímu – mnoho rodičů se nakonec pro naše školy rozhodlo, veletrhy dopadly nad očekávání dobře, naše agentura zprostředkovala studium v zahraničí pro větší počet studentů, než jsme plánovali, jmenoval jsem nové ředitele, zcela jsem překopal finanční plány, zefektivnil chod všech projektů tak, abychom výrazně ušetřili apod. 

Podařilo se mi najít tři velice relevantní potenciální investory, kteří se nakonec i mezi sebou prali o to, kdo do skupiny vstoupí. Nakonec jsem se rozhodl pro private equity fond ESPIRA, za nímž stojí dvě skvělé dámy, a musím říct, že (díky bohu) jako téměř všechna zásadní rozhodnutí, která jsem v posledních 12 měsících udělal, se to ukázalo jako skvělé rozhodnutí.

Celý akviziční proces nás extrémně posunul jako firmu, ale i mě jako manažera. Prošli jsme právním a daňovým due diligence, které ukázalo, co všechno musíme zlepšit a změnit, začali jsme všechny naše projekty reálně řídit, začali jsme efektivněji řídit a plánovat finance a investice. 

Pokud jste někdy slyšeli nějakého podnikatele nebo CEO říkat, že pracuje 24/7, a přišlo vám to zvláštní, tak mi věřte, že v období od května do konce listopadu loňského roku jsem to přesně takhle dával, protože to nešlo jinak. K tomu se z toho všeho stresu u mě objevily poměrně závažné zdravotní problémy, takže ani kdybych chtěl, tak bych drogy ani alkohol na zvýšení výkonu použít nemohl, jak bývá občas v takových situacích zvykem. A ještě jsem z toho všeho zhubl 25 kilo.

JK Education s tím, čím byla před rokem, nemá teď vůbec nic společného. Nejenže letos nesrovnatelně vyrosteme jak obratově, tak z hlediska provozní ziskovosti. Ale v září budeme mít v našich projektech (agentura, veletrhy, 4 školy) už skoro 100 lidí. Vloni touhle dobou to nebyla ani polovina. 

Firma je mnohem efektivnější, než byla dříve, komunikace, funguje výborně, řízení na všech úrovních taky, finance se plánují dlouho dopředu a letos jsme snad ve všech ohledech nad plánem. 

To, jak se JK Education změnila, bych mohl demonstrovat na mnoho věcech, ale ukážu to jen na jedné, na American Academy in Bratislava. V loňském roce jsme oznámili, že v září 2018 otevřeme ne jednu, ale dvě školy. American Academy in Brno a American Academy in Bratislava. Do American Academy in Bratislava a její kampaně jsme nalili přes 1 milion korun (asi o 30 % více než letos), našli jsme vhodné, velice hezké prostory, kde by to škole moc slušelo. Po dvou měsících kampaně a třech dnech otevřených dveří jsme dostali jen několik přihlášek. Do toho začaly být problémy na našich dalších dvou školách, začaly finanční problémy apod. Rozhodli jsme se celý projekt odpískat a snažit se zachránit projekty existující a do toho snad založit Brno. Letos jsme na kampaň na American Academy in Bratislava vynaložili cca 700 000 Kč, máme dispozičně horší prostory než vloni, ale doteď jsme obdrželi přes 50 přihlášek a odhadujeme, že do konce srpna jich bude 70. American Academy in Bratislava tak bude neskutečný úspěch, který předčil všechny naše plány a očekávání. V čem je ten rozdíl? Ve všem. JK Education s tím, co byla před rokem, má společný snad už jen název.

Máme za sebou úspěšné přežití našeho růstu, kdy v tomhle typu byznysu řešíte především fluktuaci lidí, neexistující a chaotickou manažerskou strukturu, problémy s rozdělením kompetencí, řízením nákladů apod. Nemáte tak prakticky čas orientovat se na produkt jako takový. Jsem strašně rád, že tuhle fázi máme už dávno za sebou a můžeme tak naprostou většinu našeho času, úsilí a energie věnovat tomu podstatnému – maximálně pracovat na tom, abychom vybudovali v souznění s naší koncepcí a vizí co nejkvalitnější školy. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že za rok touhle dobou budu moct říct, že naše školy jsou těmi nejlépe řízenými a nejprogresivnějšími soukromými školami v Česku a na Slovensku. Jsem už za polovinou téhle cesty a v dalším školním roce to dotáhneme. 

V letošním školním roce jsme se obrovsky posunuli kupředu na všech našich školách. Musím říct, že oproti loňskému roku je to naprosto nesrovnatelné a je to vidět, nejen na anonymních dotazníkových šetřeních od našich studentů, kde hodnotí naše školy, ale také na dalších datech, které máme k dispozici. Mám pocit, že až na jednoho studenta z Pražského humanitního gymnázia všichni úspěšně složili maturitu. 

Absolventi American Academy byli přijati na vynikající univerzity po celém světě apod. Jsme prostě úplně někde jinde než před rokem a upřímně řečeno, kdyby mi někdo řekl před rokem, že to takhle dopadne, nevěřil bych. Děkuji za to celému svému týmu i našim investorům. Společně ve vzdělávání budujeme v rámci střední Evropy něco bezprecedentního. 

A plány máme velké: v roce 2020 se všechny naše projekty dle plánů mají překlopit do zisku a zdvojnásobit náš provozní zisk tak, abychom mohli ještě výrazněji investovat do rozvoje našich škol, expanze naší vzdělávací agentury a vzdělávacích veletrhů po Evropě a také do mého velkého snu – American Academy in Vienna.

Ziskovost je strašně důležitá, protože nám umožňuje dál investovat do TOP lidí, do rekonstrukcí prostor, vybavení a dalších projektů, díky kterým můžeme diverzifikovat a dlouhodobě si být jisti, že pokud se nějakému z našich projektů nebude dařit, máme odkud jej dotovat. Myslím, že i investoři mohou být spokojeni, protože hodnota toho, co děláme, se zvyšuje každým týdnem, a pokud vše půjde podle plánu a příští rok dopadne tak, jak to zatím vypadá, tak to bude skutečně velká success story.

Závěrem bych se ještě chtěl vyjádřit k jedné věci, se kterou jsem se poslední dobou párkrát setkal na několika diskusích. A to je otázka, zda soukromé školy mají nějaký vyšší smysl, nebo zda jsou tu jen od toho, aby vydělávaly. 

Ta otázka se mě bytostně týká. Já jsem přesvědčen o tom, že jsme české školství změnili, měníme ho a budeme ho měnit. Když jsem se před čtyřmi lety objevil jako mladý, nevzdělaný, kontroverzní provokatér v médiích, tak jsem byl jeden z hodně mála, možná ještě s Ondřejem Šteflem a Bobem Kartousem, který začal zcela nahlas a jasně kritizovat náš vzdělávací systém a pojmenovávat problémy a nabízet řešení. 

Školství jsme změnili a pomohli jsme mu. Za tím si stojím. Takže až někdo bude příště vykládat, že soukromé školy nebo projekty našeho typu jsou elitářská věc bez vlivu na školství jako celek, tak vám říkám, že to není pravda. 

Věci, které jsem říkal před čtyřmi lety a které tehdy byly kontroverzní, jsou dnes standardem i na státních školách. Dostávám každý týden e-maily a zprávy na Facebooku od učitelek/učitelů, ředitelek/ředitelů a rodičů z celé země, kteří mi říkají, že taky začali dělat tematické projekty, že chtějí investovat do snižování počtu studentů ve třídách a že chtějí dětem dávat větší svobodu. 

Aktuální vydání magazínu
H20. Jak nedostatek vody promění Česko
Forbes NEXT léto 2019

Vždycky musí vyběhnout pár bláznů, ukázat, že to jde jinak, nechat na sebe pořvávat, a pokud je to správná věc, tak se to ale nakonec podá. Teď je důležité, aby se ta diskuse posouvala dále, na úrovni vlády, parlamentu a ministerstva školství – a to se děje.

Je to velký příběh a velký výkon všech, kteří na tom spolu se mnou posledních 12 měsíců extrémně usilovně pracovali. Moc jim děkuji. Jste nejlepší a budujete něco vážně úžasného.

Příspěvek v plném znění původně vyšel na facebookovém profilu Ondřeje Kanii.

The post Fuckup a restart v jednom. Ondřej Kania popisuje, jak málem zkrachoval appeared first on Forbes.

Škoda Auto i Volkswagen vydělaly víc, i když jejich prodeje klesly

$
0
0

Přes celosvětově klesající prodeje nových aut, které se v prvním pololetí meziročně snížily o pět procent a kolem černé nuly se drží jen ve střední a východní Evropě, vykazuje skupina Volkswagen ještě poměrně dobrá ekonomická čísla.

Vyšší prodejní ceny, nové modely a tlak na náklady ve výsledku znamenaly, že skupina za první pololetí utržila 125 miliard eur, což je pětiprocentní nárůst. A o necelá dvě procenta jí vzrostl také provozní zisk na 10 miliard eur.

Pokles prodejů se přitom nevyhnul ani skupině, do které patří také mladoboleslavská Škoda Auto. Volkswagen Group prodala za první pololetí 5,4 milionu aut, což je meziročně o 2,8 procenta méně. Klesaly značky Volkswagen, Audi i Škoda, nahoru šly naopak Seat a Porsche.

U Škody Auto se projevily významně nižší prodeje v Číně. V prvním pololetí dodala celkově zákazníkům 620 tisíc aut, což je meziročně o 4,9 procenta méně. Bez čínského trhu by si ale udržela růst o 1,6 procenta, když na ostatní světové trhy dodala 495 tisíc vozů. To je také nakonec číslo, které by mělo více zajímat zaměstnance české fabriky a tuzemské dodavatele autoprůmyslu, protože auta pro čínský trh se vyrábějí přímo v Číně.

Z hlediska finančních čísel si Škoda Auto udržela rostoucí trend, byť jen v řádu jednotek procent. Provozní zisk největší české továrny v letošním prvním pololetí meziročně vzrostl o 3 miliony eur na 824 milionů eur (21 miliard Kč) a tržby se zvýšily o 10,8 procenta na 10,2 miliardy eur (260 miliard Kč). Oběma číslům ovšem pomohlo regionální převzetí odpovědnosti za prodeje značky v Indii, které se dříve vykazovaly ve skupině jinak.

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

Celkově čeští průmyslníci dodávající do automotive branže hlásí meziroční zpomalení byznysu s tím, že naplno by se mělo projevit na podzim.

Ochlazení poptávky po nových autech vzhledem k nejistému vývoji celosvětového hospodářství se tak časem propíše i do reálné české ekonomiky, ať už propouštěním, nebo nižšími platy.

The post Škoda Auto i Volkswagen vydělaly víc, i když jejich prodeje klesly appeared first on Forbes.

Češi postaví v Gruzii nové město. Může stát až dvě miliardy eur

$
0
0

Na březích Černého moře, u města Kobuleti, vyroste na 400 hektarech nové městečko asi pro 10 tisíc lidí. Luxusní komplex s hotelem, špičkovými apartmány a třemi stovkami domů, restauracemi, ale i fotbalovým a golfovým hřištěm nebo lázeňským centrem může ve výsledku stát až ke dvěma miliardám eur. V první etapě projektu půjde o investici ve výši 85 milionů eur.

Za projektem Green Resort stojí tři čeští a jeden slovensko-gruzínský podnikatel. Návrh rozsáhlého resortu zpracovala dvě architektonická studia: oceňovaní Chybík + Krištof a brněnští AiD team.

„V Gruzii je velice příznivé investiční prostředí, tamní ekonomika roste a zároveň je to velmi atraktivní země, kde neustále roste turismus,“ vysvětluje důvody pro tak velkou investici jeden z manažerů projektu Petr Zapletal.

Dva z investorů do Green Resortu – Radek Brázda a Levan Šerazadišvili – přitom už mají s investováním do nemovitostí v této zemi zkušenosti. Jejich společnost L&R Company už u černomořského pobřeží postavila několik bytových domů a má rozestavěných pár dalších.

„V Green Resortu mám na starosti zajištění pozemků a stavebního povolení,“ uvedl pro Forbes.cz Šerazadišvili, který dříve dlouho podnikal na Slovensku. K němu a Brázdovi se v Green Resortu připojili další dva čeští podnikatelé z Hranic na Moravě. Marek Šak je spolumajitelem firmy Železo Hranice, která dodává hutní materiál. Roman Vývoda stojí za společností Cidemat Hranice, která vyrábí betonovou dlažbu. Do projektu je zapojený i hoteliér Lukáš Pytloun, který vlastní síť Pytloun Hotels a který by zřejmě mohl být provozovatelem plánovaného hotelu.

Investoři, kteří už mají nakoupené pozemky pro první fázi výstavby, do níž patří hlavně velký hotel s 500 pokoji a apartmánové byty, hodlají projekt financovat i zapojením dalších lidí. Projekt není omezený jen na české financování, zástupci Green Resort komunikují i s investory z celé Evropy.

„Jednáme s investičními fondy, většími investory a zároveň to otevřeme i retailovým investorům. V září proto spustíme emisi korunových a eurových dluhopisů v celkové hodnotě 320 milionů korun,“ uvedl Petr Zapletal s tím, že přesné podmínky emise dluhopisů zatím nechce zveřejnit. Pokud bude velký zájem, jsou investoři připravení vydat další várku.

U už probíhajícího projektu výstavby bytových domů v Kobuleti firma nabídla dluhopisy v hodnotě 150 milionů korun s nejnižší investicí ve výši 50 tisíc korun. „Zájem je velký, už máme polovinu upsanou, přece jen úrok 7,2 procenta je velmi zajímavý,“ dodává Zapletal s tím, že v hodnocení Světové banky z pohledu doporučení podnikatelského a investičního místa se Gruzie umístila v celosvětovém srovnání na šestém místě, přitom například Česko bylo až 36.

Stavbu, která by se měla podle plánů rozjet nejspíš na začátku příštího roku, bude mít na starosti česká firma H20 Group Libora Vlasáka. Ta má zkušenosti s podobnými projekty například v Saúdské Arábii. Na místě bude mít svoje lidi, kteří budou zajišťovat lokální dodavatele a hlídat kvalitu stavby. Investoři a architekti počítají s tím, že se budou využívat ekologické a energeticky šetrné materiály a celý resort má být vybavený moderními technologiemi.

„Na projektu pracujeme už více než rok a za tu dobu prošel obrovskou změnou od čistého resortu, kde jsme původně měli kreslit jen vily, k ryzímu městu, které funguje jako město, tak jak ho známe – tedy místo s náměstím, hlavním bulvárem, obchody, restauracemi, školou či školkou,“ říká Ondřej Chybík s tím, že projekt vnímá jako velkou příležitost nejen pro kancelář, ale i coby reprezentaci české architektury v zahraničí.

„Museli jsme se zamyslet i nad tím, jakým způsobem navrhovat nové město v úplně novém kontextu, v podmínkách jiného klimatu, kultury i zvyků,“ dodává Chybík.

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

Green Resort intenzivně podporuje i gruzínská a lokální adžárská vláda, řada politiků se účastnila slavnostního zahájení projektu v první polovině července. „Mluvíme o velkých investicích na pobřeží. Tento projekt bude perlou celé oblasti Černého moře. Zajistí, že Gruzie bude schopna obsadit místo lídra v cestovním ruchu v této oblasti,“ uvedl gruzínský premiér Mamuka Bachtadze s tím, že vláda se společností Green Resort už podepsala investiční smlouvu.

The post Češi postaví v Gruzii nové město. Může stát až dvě miliardy eur appeared first on Forbes.

Kellner a spol. na černobílých fotkách. Prohlédněte si čerstvou výroční zprávu PPF

$
0
0

„Rok 2018 byl dalším rokem, kdy se skupině PPF dařilo,“ začíná Petr Kellner své úvodní slovo v nově vydané výroční zprávě. Nejbohatší Čech, jehož jmění odhadujeme na 310 miliard korun, ve svém textu hned zkraje připomíná, že PPF v loňském roce dosáhla na celkový zisk 22 miliard korun a skupina spravuje aktiva za bilion korun.

Kellner se v úvodním slově věnuje také měnící se české společnosti a situaci ve světě. „Pro moji generaci jsou svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím základními principy, na nichž jsme formovali své názory a postoje. To jsou také hodnoty, díky kterým jsme mohli vytvořit náš byznys a vybudovat firmy po celém světě,“ píše Kellner.

Podle jeho slov je Evropa stále více ovládána „ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot“, což omezuje svobodu, kreativitu a kritické myšlení.

V druhé části textu Kellner zdůrazňuje, že PPF nemůže a nechce vstupovat do politiky. To je pravděpodobně reakce na kritiku, které skupina čelí v souvislosti s aktivitou prezidenta Miloše Zemana v Číně a s vlivem na celkovou zahraniční politiku Česka.

Petr Kellner a jeho úvodní slovo ve výroční zprávě skupiny PPF za rok 2018

„Nemám rád mediální pózy, v PPF nestavíme sebe ani výsledky naší práce na odiv. Neznamená to ale, že je nám jedno, kde a jak žijeme a kde budou žít naše děti,“ podotýká Kellner.

Výroční zpráva, kterou graficky zpracovalo studio Marvil (podílí se také na vizuální podobě magazínu Forbes), se letos nese v černobílém a minimalistickém duchu.

Na fotografiích jsou představitelé skupiny PPF – kromě Kellnera třeba minoritní akcionáři Ladislav Bartoníček a Jean-Pascal Duvieusart – ve většině případů zachyceni během květnového pracovního dne v sídle PPF Gate. Autorem fotografií je Karel Cudlín.

The post Kellner a spol. na černobílých fotkách. Prohlédněte si čerstvou výroční zprávu PPF appeared first on Forbes.

Rodina Strnadových. Největší český rodinný podnik s nejmladším českým miliardářem

$
0
0

Dvě černé limuzíny BMW 7 zastavují před schodištěm do Národního technického muzea v Praze. Z jedné vystupuje usměvavý muž ve středním věku, z druhé mladší štíhlý chlapík v obleku, se strništěm a s o poznání vážnějším výrazem. Dvě generace průmyslovo-zbrojního kolosu, zakladatel a jeho nástupce. Otec Jaroslav a syn Michal Strnadovi mají už více než rok jasně oddělené pracovní role i denní program, dva vozy se dvěma osobními řidiči jsou tedy nutností.

Jaroslav Strnad, zakladatel skupiny Czechoslovak Group (CSG), do které dnes patří desítky firem včetně výrobců nákladních vozů Tatra a Avia, hodinek Prim či významného obchodníka a výrobce zbrojní techniky Excalibur Army, se v Praze dnes příliš nezdrží, neboť několik dní v týdnu úřaduje v Ostravě a okolí, kde se snaží zachránit zbytky někdejšího vítkovického impéria Jana Světlíka. Ostatně ani na společném focení se příliš nezdrží. Naproti tomu syn Michal, který před rokem po otci převzal vedení rozsáhlého holdingu včetně stoprocentního akciového podílu, se v pražské centrále pohybuje častěji.

Vždycky jsem bral, že je to rodinná firma, a vůbec jsem neřešil, jestli je podíl napsaný na mě, nebo na tátu.

Operace, nad kterou na trhu mnozí kroutí hlavou s tím, že jde pouze o účelový krok v rámci konkurenčního boje, z Michala Strnada udělala jednoznačně nejmladšího českého miliardáře, jehož majetek Forbes odhaduje na 6,7 miliardy korun. Hlasy z trhu hovoří o tom, že Jaroslavu Strnadovi údajně škodily nálepky muže s vazbami na Rusko, a tak se raději stáhl mimo skupinu. Oba muži však přeskupení rodinných sil přisuzují spíše přirozené generační výměně, přestože Jaroslavovi je pouhých 47 let.

„Skupina rostla velmi agresivně, úspěšně kupovala řadu firem. V bojích o zakázky ale šla často na hranu, která už pro mnohé byla nepřijatelná. Ale to není ani tak o Michalu Strnadovi nebo jeho otci, jako spíš o lidech kolem nich. To je alespoň moje zkušenost. Stejně tak vnímám generační výměnu spíše jako krok vynucený okolnostmi,“ říká dlouholetý šéf jedné z konkurenčních zbrojních firem, který ale nechtěl uvádět své jméno.

Na podobná tvrzení jsou Strnadovi zvyklí. Jejich velikost i zapojení ve státních zakázkách si o to vyloženě říkají. V minulosti měli například velmi vypjatý vztah s dalším významným zbrojním obchodníkem Omnipol, který patří rodině Richarda Hávy. Dnes už mezi oběma podniky prý panuje klid zbraní. Podobné spekulace nechávají Michala Strnada v klidu.

„Mám mladšího bratra, který studuje vysokou školu v zahraničí. A někdy si doma děláme legraci, že táta teď musí ve Vítkovicích vybudovat další skupinu, kterou předá jemu, aby mu to nebylo líto,“ odlehčí téma během focení Michal a zprvu nepřístupný výraz rychle vymění za šibalský úsměv.

V 26 letech se snaží si tíhu své pozice nepřipouštět, stejně jako přívlastek nejmladšího miliardáře. „Vždycky jsem bral, že je to rodinná firma, a vůbec jsem neřešil, jestli je podíl napsaný na mě, nebo na tátu. To, že se teď o mně více píše a jsem vidět, beru jako součást práce. Snažím se to moc neřešit,“ říká.

Nejmladší český miliardář Michal Strnad řídí největší českou rodinnou firmu. Kulisy mu při tom dělají tatry, transportéry Pandur nebo vrtulníky Black Hawk.

Ať už bylo motivací pro předání holdingu, zastřešujícího desítky firem v Česku a na Slovensku v mnohdy strategických odvětvích, cokoli, o bílém koni ve smyslu nastrčené figurky nemůže být řeč. Michal Strnad firmu řídí z pozice skupinového ředitele už čtvrtým rokem, v rodinném byznysu se pohybuje od 12 let a přes svoje mládí toho stihl už poměrně dost. „Od 12 let jsem prázdniny trávil ve skladu, kde dělala vedoucí moje babička.

Vstávalo se v pět ráno každý den. Když jsem byl starší, to už byl Excalibur, nakoukl jsem do obchodu, marketingu, IT až po samotnou výrobu. Táta mě začal brát na stále důležitější jednání. Zkušenosti jsem načerpával postupně a stále je načerpávám,“ popisuje.

Vedle toho už na gymnáziu rozjížděl vlastní byznys, s kamarády z Pardubic například provozovali opravnu autoskel. Později studoval VŠE a bakaláře má z České zemědělské univerzity. Na škole ho to ovšem příliš nebavilo. „Byla to taková nutnost, ale táhlo mě to spíš do byznysu. Kdybych se měl dnes rozhodovat, vysokou školu v Česku bych asi nestudoval, snad jedině v zahraničí,“ uvažuje.

V pozici výkonného šéfa holdingu s mnohamiliardovým obratem a několika tisíci zaměstnanců se ocitl, když mu bylo 22 let. Přiznává, že získat si respekt o generaci starších a zkušenějších kolegů bylo zprvu těžké.

„Táta už to dělat nechtěl, chvíli jsme tam měli externího člověka, ale i lidé z okolí nám říkali, že by to měl dělat někdo z rodiny. Aby zaměstnanci cítili, že je to pořád rodinná firma, že jsme u toho a že na skupinu dohlížíme. A tak do toho zasvětil mě. Já do té doby dělal obchod, takže jsem k tomu měl blízko. Hodně mi pomohli lidé z vedení, kteří skupinu budovali už s otcem. S nimi jsem musel navázat vztah a získat jejich důvěru,“ vzpomíná.

Jako hlava holdingu se svou pozici snaží udržet spíše na úrovni strategického řízení a supervize, do řízení jednotlivých firem se příliš nevměšuje.

„Snažím se věci učit, načítat, abych byl pro manažery firem rovnocenným partnerem. Ale v praxi je vedení firem maximálně autonomní, hlavní díl zodpovědnosti leží na ředitelích jednotlivých společností. My už pak spíše řídíme společné synergie a nějakou celkovou strategii skupiny. Když je ale vyloženě potřeba, řeším situaci v dané firmě detailně,“ popisuje manažer svou úlohu, zatímco s otcem pózuje u muzejní expozice věnované tradičním československým značkám skupiny CSG, jako je Tatra, Avia nebo Prim.

Oba muži mají viditelně přátelský vztah, navzájem si zkontrolují límečky u košile a zavtipkují o ubývajících vlasech. „Bohužel i v tomhle jdu asi v tátových stopách,“ ušklíbne se mladší z dvojice. Zvážní, až když se bavíme o právních parametrech předání společnosti, které proběhlo v loňském roce. Opravdu otec předal své životní dílo bez výhrad? A neponechal si žádnou páku, kdyby se mu třeba nelíbilo směřování skupiny pod synovým vedením? „Žádný právní mechanismus tam není, žádná tajná smlouva v trezoru. Jediné, co to koriguje, je morální odpovědnost. Máme hodně přátelský vztah, jsme spíše parťáci než otec se synem, což je dané i tím, že mě měl v 19 letech, máme k sobě blízko,“ popisuje Michal, zatímco jeho otec se loučí a svižným krokem míří ke služebnímu vozu, který ho veze na další pracovní štaci mimo Prahu.

„Pořád má autoritu, to je jasné. Ale po počáteční fázi, kdy měl tendence mi do toho mluvit, dnes už řeší hlavně svoje věci ve Vítkovicích. Zajímá se, jak se máme, někdy pomůže vztahově, když je potřeba, ale do řízení nezasahuje,“ naznačuje rozvržení rolí Michal Strnad, jenž skupinu řídí z pozice předsedy představenstva, zatímco otec si drží místo v dozorčí radě.

Táta má pořád autoritu, to je jasné. Ale po počáteční fázi, kdy měl tendence mi do toho mluvit, dnes už řeší hlavně Vítkovice.

Skupina má za sebou celkově úspěšný, ale přece jen náročný rok. Pokles byznysu zastihl výrobce nákladních vozů Tatra, který je účetně součástí CSG teprve od loňska. Tržby jí klesly o bezmála dvě miliardy, na 3,8 miliardy korun. EBITDA skončila dokonce v minusu. 

„Měli jsme tam určité problémy s obchodem a manažerským řízením. To se podařilo vyřešit návratem pana ředitele Karáska. Ale firmu ovlivnily i další události, které nešlo předvídat,“ říká. Tatře se totiž posunuly některé zakázky z loňského roku. Zejména ty, kde zákazníkem byly státy a jejich armády. „Vypadla nám také velká zakázka do Saúdské Arábie. Ve vozech jsou totiž součástky ze zemí, jejichž úřady odmítly udělit na tento konkrétní typ exportní povolení. Kvůli vraždě saúdskoarabského novináře. To jsou věci, které náš byznys ovlivňují.“ Letošní čísla Tatry už ale podle něj vypadají lépe. „Máme kontrakty do konce roku, naopak se bavíme o zvyšování výroby, letošní rok zřejmě předčí naše očekávání,“ hodnotí kondici jedné z klíčových firem holdingu jeho šéf.

Související vydání

Pod jeho vedením se holding rozdělil na nové divize. Jedna – anglicky označovaná jako Land Systems – zastřešuje všechny společnosti v obranném průmyslu v čele s obchodníkem s bojovou technikou Excalibur Army. Druhá nově vzniklá divize je Aerospace, kam spadají například radarové systémy Eldis či společnosti na servis vrtulníků a letadel a výcvik pilotů pod European Air Services a Slovak Training Academy. Třetím je automotive, kam kromě tatrovek Strnadovi zařadili také Avii a výrobce brzdových systémů pro kolejová vozidla Dako. Poslední kategorií jsou „různé“, kam spadá třeba Elton hodinářská se značkou Prim či systém bezpečnostních schránek 24safe.

Výsledkem je, že souhrnné tržby firem, kde má Michal Strnad přímo či nepřímo podíl, loni přesáhly 23 miliard korun. Z toho konsolidovanou část pod skupinou CSG tvoří odhadovaný obrat přesahující 11 miliard. EBITDA zisk CSG by se přiblížil dvěma miliardám korun. Vedle toho ale rostou také dluhy. Jen v dluhopisech má CSG necelé dvě miliardy korun, další miliardy má skupina napůjčované v provozních a akvizičních úvěrech.

„Máme to pod kontrolou. Samy dluhopisy nám přikazují dodržovat velmi přísnou úroveň zadlužení, kterou s rezervou plníme. Dáváme si na to pozor. Po loňském roce, který jsme si hodně odmakali, vypadá ten letošní výborně. Máme velké zakázky, řadu věcí na dofakturaci. Dotahujeme projekty, které se rozbíhaly třeba v roce 2017,“ glosuje situaci firmy.

Ačkoli i on očekává na trhu mírnější ekonomické zpomalení, vážnějších dopadů na podnikání Czechoslovak Group se neobává, neboť nejdůležitější projekty skupiny z oblasti obranného průmyslu ekonomický cyklus příliš neovlivňuje.

Firma má za sebou po letech akviziční vlny klidnější období. Aktuálně chce její šéf a majitel v jedné osobě investovat spíše do stávajících firem a jejich produktů. „Už rok a půl skupinu stabilizujeme a peníze, které vyděláme, chci investovat zejména do lidí a produktů. Maximálně přikupovat menší firmy, které logicky doplní naše portfolio,“ vysvětluje. 

Je to rok, co Jaroslav Strnad předal vedení průmyslového holdingu Czechoslovak Group svému synovi.

Naopak se na trhu hovoří o tom, že některé z velkých firem CSG mohou být v budoucnu na prodej. Nejčastěji je zmiňován Kovosvit MAS, výrobce velkých obráběcích strojů. „Na úrovni skupiny se bavíme o tom, které společnosti budeme dlouhodobě rozvíjet a které se už nehodí do našeho mixu. Ale žádné rozhodnutí zatím nepadlo,“ odmítá spekulovat muž, který se zároveň musel vypořádat s politickým rozměrem rodinného byznysu, do něhož vstupuje geopolitika, lobbing na nejvyšší úrovni i tvrdý konkurenční boj.

„Asi to není jako převzít po otci pekárnu. Na druhou stranu se v tomto oboru pohybuju odmalička, mám ten obor rád, práce mě hrozně baví a to je základ. A navíc mám kolem sebe zkušenější kabrňáky, kteří mi pomáhají.“ Zatímco Jaroslav Strnad svého času odrážel nálepku podnikatele s vazbami na Kreml, obzvláště v souvislosti se svým slovenským společníkem s ruskými kořeny Alexejem Beljajevem a faktem, že původním obchodním artiklem byla zejména modernizovaná sovětská technika, současné rozprostření byznysu naznačuje, že Strnadovi našli nové spojence zejména v amerických kruzích.

Obchod se sovětskou technikou podle Michala Strnada totiž není překážkou pro obchodní vazby na Západ, a už vůbec to nevypovídá nic o napojení skupiny na Rusko. „Významnými odběrateli této techniky byly Nigérie či Irák. Loni jsme dodávali také na Ukrajinu. Původem sovětskou techniku používají i spojenci USA, proto se o toto portfolio zajímají i Američané. Východní techniku díky CSG nemusí dodávat Rusko, ale výrobce ze státu NATO,“ vysvětluje mladý zbrojař.

Kromě aliance s americkým zbrojařským gigantem General Dynamics, jejímž výsledkem je třeba licenční výroba obrněnců Pandur, jde například o čerstvou spolupráci s americkou zbrojní společností Raytheon. „Aktuálně investujeme hodně peněz a energie do divize Aerospace, zejména do výcvikových center pro piloty. Máme v Košicích společnost Slovak Training Academy, kde ve spolupráci s Raytheonem cvičíme piloty na nejrůznějších typech vrtulníků. Většinou jde o Afghánce. Máme vlastní velkou vrtulníkovou letku. Jsme také jediná soukromá firma v Evropě, která vlastní civilní verzi slavného vrtulníku UH-60 Black Hawk,“ vypichuje zajímavost v podobě ikonického stroje, který si zahrál ústřední roli ve filmu o bitvě v somálském Mogadišu Black Hawk Down.

Text původně vyšel ve Forbesu 5/2019.

The post Rodina Strnadových. Největší český rodinný podnik s nejmladším českým miliardářem appeared first on Forbes.

Dobroděj z Orlických hor Kvido Štěpánek míří mezi české miliardáře

$
0
0

Stará se o svůj region, práce je pro něj v žebříčku hodnot jedna z nejvýše umístěných položek a peníze pro osobní potřebu ho nezajímají. Přesto Kvido Štěpánek, jediný majitel plastikářské společnosti Isolit-Bravo z Jablonného nad Orlicí, míří mezi nejbohatší Čechy.

Vyplývá to z hospodářských výsledků firmy za loňský rok. Isolit-Bravo, které dodává vstřikované plasty a nástroje pro automobilový průmysl, loni dosáhlo na obrat 1,08 miliardy korun a provozní ziskovost EBITDA 184 milionů. O rok dříve byla čísla ještě o trochu lepší. Při konzervativním ocenění dlouhodobého průměrného finančního výkonu fabriky a přičtení její hotovosti dostává od letoška Kvido Štěpánek vstupenku do klubu nejúspěšnějších Čechů. Forbes nový žebříček miliardářů vydá na začátku října, přičemž minimální hodnota odhadovaného majetku každého člena jsou dvě miliardy korun. 

„Peníze mě nezajímají. Jsem v tom trochu buddhista. Myslím, že se každý narodí s určitými věcmi, které už má z minulých životů vyřešené, a ty už vás netrápí. A s jinými, které vyřešené nemáte. U mě jsou, jak říkali staročeši, obžerství a majetkové poměry vyřešené. Hromadění věcí mě nezajímá a je mi opravdu úplně jedno, kdo okolo co má. Jestli něco tiše závidím, tak třeba to, když se ukáže, že je někdo podstatně chytřejší než já,“ popsal svůj vztah k majetku Kvido Štěpánek před pěti lety ve velkém rozhovoru pro Forbes. Sám si vyplácí minimální podíly na zisku (v řádu stovek tisíc korun za rok) a spolu s Daliborem Dědkem z Jablotronu budou jedinými v našem žebříčku, kteří řídí jako svůj hlavní vůz škodovku. Dědek má karoq, Štěpánek starší Škodu Yeti.

Isolit-Bravo si také zakládá na tom, že nepoužívá k financování úvěry a investice, které se každoročně pohybují v řádu desítek milionů korun, dělá z vlastních výdělků. Další jednotky milionů Kvido Štěpánek rozdá na podporu regionu, místní nemocnice a handicapovaných. Zhruba 500 zaměstnanců také může využívat levnější vnitropodnikové půjčky. Firma se dlouhodobě snaží více rozprostřít svou výrobu od cyklického autoprůmyslu, pod vlastní značkou prodává kuchyňské spotřebiče a elektronické kolečko s názvem Motúčko. Na jeho vývoji se Štěpánek sám podílel a rád ho také osobně propaguje.

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

Jak tvrdý je šéf a jak moc prosazuje své názory? A trpí pocitem neomylnosti, častým to neduhem nejúspěšnějších továrníků? Na to má majitel Isolit-Bravo připravenou odpověď: „Ve firmě rád říkám: Když máte lepší nápad, tak ho udělejte. Nemáte-li, použijte můj. Nejhorší je nedělat nic.“

The post Dobroděj z Orlických hor Kvido Štěpánek míří mezi české miliardáře appeared first on Forbes.

Rattaj převzal rakouské areály, návštěvnost chce víc než zdvojnásobit

$
0
0

Na bleskové přebírání provozu vleků a lanovek jsou ve slovenské horské skupině Tatry Mountain Resorts (TMR) mistři. Když v roce 2012 začínali svou éru ve Špindlerově Mlýně, provoz se jim dostal do rukou až v půlce listopadu, tedy zhruba měsíc před zimní sezonou. I tak se lanovky rozjely včas a kopce se zvládly zasněžit děly.   

Také v Rakousku, kde skupina letos začíná úplně novou epizodu svého sněhového byznysu, jí stačilo pár týdnů, aby tamní areály Mölltal a menší Ankogel dostala pod svou kontrolu. 

Připomeňme, že finančník Igor Rattaj a jeho TMR koupili areály v polovině června

„Už několik týdnů tam máme svého člověka, který naše rakouské aktivity řídí. Provozní týmy samozřejmě zůstaly zachovány. Tamní personál je výborný a s minimální fluktuací. Výhodou je, že i původní majitel areály řídil centrálně. Na to navazujeme. Hodně věcí se řídí centrálně z TMR s tím, že přímo na místě máme Maxe Gottfrieda,“ vysvětluje provozní ředitel TMR Čeněk Jílek. Tamní prostředí prý zatím nového českého šéfa přijímá velmi dobře.

Čeněk Jílek, provozní ředitel TMR

Max Gottfried, ačkoli jeho jméno zní německy, je rodák z východních Čech. Patří mezi odchovance TMR ze Špindlerova Mlýna, kde řídil různé obchodní aktivity od lyžařských škol a půjčoven až po řízení Světového poháru žen, který se ve Špindlu konal letos v březnu. 

„To byla zatěžkávací zkouška, která nám ukázala, že Max je dobrá volba,“  popisuje Jílek s tím, že i jeho německé jméno a výborná němčina byly pro náročnou rakouskou misi určitě výhodou. Ačkoli Rakousko čelí nálepce země, kde to cizí byznysmeni, zejména v takto tradičních oblastech, nemají příliš jednoduché, Jílek zatím hovoří o vřelém přijetí. 

„Myslím, že tam pochopili, že jsme na jedné lodi. Korutany nejsou Tyrolsko, je nutné sem dostat více lidí. I místní očekávají, že jim s tím pomůžeme,“ popisuje současnou atmosféru Jílek. 

Přestože Mölltaler má více sjezdovek, díky ledovci výrazně delší lyžařskou sezonu a celkově vyšší nadmořskou výšku než třeba Špindlerův Mlýn, v návštěvnosti má alpský resort co dohánět. Zatímco Špindl v zimě navštíví něco kolem půl milionu lidí, Mölltaler napočítá zhruba 150 tisíc osob. Přepravní kapacity v obou areálech prý vydrží i třikrát vyšší návštěvnost. 

„A s tím musíme něco dělat. Nechceme vést boj o německého turistu, který po cestě k nám narazí na mnoho jiných alpských středisek. Koukáme se spíše na druhou stranu. Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko. A pak chceme samozřejmě potěšit Alpami i naše zákazníky v Česku, na Slovensku, v Polsku. Vždyť aktuálně máme v systému elektronických karet Gopass 1,2 milionu zákazníků. V tom je obrovský potenciál. Také jsme oslovili lyžařské svazy všech zemí, kde působíme. I to je cesta,“ zamýšlí se Čeněk Jílek, který dříve vedl coby ředitel právě Špindlerův Mlýn a loni povýšil do vedení celého TMR. 

Právě v obchodních věcech teď TMR chystá v Rakousku nejvíce změn. „Platební systém, Gopass, marketing, nové kontrakty. Jako všude, kde působíme, chceme obsáhnout celý řetězec služeb okolo. Půjčovny, restaurace, ubytování. Všechno si děláme sami, pak to začne být i byznysově zajímavé,“ dodává Jílek. 

Naopak žádné velké investice do lanovek či zázemí letos v létě nechystají. Výhledově se ale hovoří o výměně starší lanovky na samotný ledovec. TMR by také chtělo v areálu postavit hotel. Právě nedostatečné ubytovací kapacity jsou podle Jílka jedním z problémů obou menších korutanských areálů. TMR má k dispozici velký pozemek v srdci resortu, na kterém má vzniknout velký developerský projekt s 1500 lůžky.  

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

„Letos ale určitě nic z toho nestihneme. Přes léto chceme hlavně převzít provoz, služby. Výše investic a budoucí priority nám detailněji ukáže až první zima pod naším vedením,“ uzavírá Jílek s tím, že skupina přichází již v částečně rozjeté sezoně. Na ledovci Mölltal se totiž začalo lyžovat už ve druhé půlce června. Níže položené svahy ale mají ještě několik měsíců čas. 

Společnost Mölltaler Gletscherbahnen Gesellschaft mbH & CO měla roční zisk EBITDA kolem milionu eur. Nový majitel ze Slovenska očekává, že po prvotních investicích by se toto číslo mohlo znásobit až 2,5krát.

The post Rattaj převzal rakouské areály, návštěvnost chce víc než zdvojnásobit appeared first on Forbes.


České Fruitisimo otevře ovocné bary na nádražích. A míří na Západ

$
0
0

Český řetězec s džusy a zmrzlinou Fruitisimo, který patří zakladateli Janu Hummelovi a investorovi Ondřeji Frycovi, rychle roste. Kromě domácí expanze se chystá také na západní trhy. Pro oba směry podepsalo Fruitisimo spolupráci s novými zajímavý partnery.  

Ovocné bary se brzy objeví na českých vlakových nádražích. Fruitisimo se dohodlo na franšízové spolupráci s českou společností JP Servis (dceřiná společnost operátora JLV – Jídelní lůžkové vozy), která provozuje na nádražích obchody jako Pont, Minit nebo Bio Point. „Chystáme s nimi k otevření tři nové prodejny. První nové Fruitisimo by se mělo objevit na vlakovém nádraží v Olomouci,“ uvedl většinový majitel Fruitisima Hummel.

JP Servis je významný hráč v travel retailu – má licenci na provozování obchodů na desítkách nádraží. Vedle toho má obchody také v nemocnicích, včetně třeba pražských Střešovic. I tam se Fruitisimo v budoucnu plánuje dostat. Společnost už vzhledem k plánům neprodukuje jen ovocné šťávy nebo koktejly na místě, ale vyrábí řadu balených zmrzlin a nanuků nebo muffinů.

Fruitisimo má za sebou doma úspěšný půlrok. Pustilo se do spolupráce se „zdravými obchody“ Sklizeno majitele Petra Borkovce i salátovými bistry Puzzle Salads – tam při otevírání dalších poboček vyhradí polovinu prostoru právě pro stánky s džusy nebo zmrzlinou. 

„Díky několika krokům za sebou máme rekordní půlrok v historii firmy. Jen ve srovnání s loňským pololetím se nám zvedla EBITDA o 75 procent,“ řekl Hummel. Všechny stávající prodejny podle něj za stejnou dobu zvedly meziročně prodeje zhruba o 15 procent. Aktuální roční obrat firmy je asi 380 milionů korun. 

Když před rokem a půl do Fruitisima vstupoval investor Ondřej Fryc (transakce se pohybovala v řádu desítek milionů korun), společnost měla ambici rozšířit svoje pobočky také do zahraničí. Po sérii jednání na jednotlivých trzích, mimo jiné v Rusku a Německu, nedávno podepsala spolupráci se společností WSP, což je skupina bývalých manažerů, kteří stojí za rozšířením známého německého řetězce s italským jídlem Vapiano. 

„Hledají pro nás vhodné franšízingové partnery pro západní Evropu,“ uvedl Hummel. Zmíněné Německo je jednou z prvních zemí, kde by se Fruitisimo chtělo brzy objevit. 

The post České Fruitisimo otevře ovocné bary na nádražích. A míří na Západ appeared first on Forbes.

Vyrábí svíčky, které jako svatební dar dostali i Harry a Meghan

$
0
0

Svíčky si Vladimíra Fremuthová doma zapalovala odjakživa. Před osmi lety se rozhodla, že chce lásku k nim a k českému sklu spojit. V malé české sklárně objevila stoletou formu a vyrobila prvních pár kusů, dnes ručně vyráběné svíčky značky Meadows dodává do několika hotelů, vytváří speciální dárkové edice pro firmy jako Google nebo J&T a pro státní návštěvy.

„Měla jsem chuť dělat něco svého a přemýšlela jsem, co přesně by to mohlo být, protože jsem chtěla, abych s tou věcí byla opravdu spjatá. Najednou jsem si uvědomila, že můžu vášeň pro svíčky a design promítnout do interiérové vůně a zároveň navázat na tradici českého sklářství. V ten moment jsem věděla, že chci vytvořit značku, která v sobě spojí to nejlepší, co jde,“ vzpomíná Fremuthová.

Bylo jí sedmatřicet, když dala výpověď v německé kosmetické firmě Wella, kde vedla marketingové oddělení, vzala půl milionu svých úspor a začala objíždět české sklárny.

„Začátek opravdu nebyl jednoduchý a chtěl odvahu. Ještě nemáte firmu, zázemí, nemáte ani pořádné vizitky a ve sklárnách se s vámi příliš nemažou. Navíc většinou nemají žádné marketingové oddělení, kde by vám řekli, co všechno je možné. Musíte si to tak sami celé projít, najít a ptát se,“ popisuje Fremuthová, která objela celkem šest skláren, než našla tu v Kamenickém Šenově.

„Zrazovali mě samotní skláři a třeba i můj tatínek říkal, že to nebude fungovat, že prodám dvě svíčky – jednu jemu a druhou manželovi,“ směje se Fremuthová, která si sama namalovala návrh, jak by měla její svíčka vypadat.

První svíčky spatřily světlo světa po roce a půl, ve třech velikostech uvedla na trh prvních šest vůní po 50 kusech. Balení navrhl český designér Zoltán Matuška, parfemaci, knoty a ekologický sójový vosk, který se u nás nevyrábí, kupuje Fremuthová od zahraničních firem. Dnes má v portfoliu celkem 10 vůní a difuzéry, které jí zase fouká česká sklářská firma Bomma.

Díky zkušenostem Fremuthové z předchozí práce a dobrému marketingu začalo Meadows vydělávat hned od začátku. Především po prezentaci na Prague Fashion Weeku se o svíčky začaly zajímat jednotlivé galerie a obchody.

Opravdový rozjezd ale přišel v momentě, kdy začala vytvářet speciální dárkové edice na míru pro společnosti jako Mastercard, Česká spořitelna, Komerční Banka, Google nebo J&T, přičemž jednotlivé zakázky dělají stovky kusů.

„Těm jsem jednoduše zavolala a domluvila si schůzku,“ říká Fremuthová, která své svíčky a difuzéry dodává také do několika českých hotelů, například do pražského Four Seasons.

V sezoně od září do dubna tak prodá stovky kusů svíček a difuzérů měsíčně (jejich cena se pohybuje podle velikosti od šesti set do pěti tisíc korun), které ručně vyrábí s pěti brigádníky. Dostanete je v concept storech, buticích a květinářstvích v Praze, Brně, Ostravě, Bratislavě nebo ve Vídni.

Se stejnou odvahou, s jakou oslovila velké firmy, také Fremuthová před dvěma lety zaslala dárkové balení na Úřad vlády, který s ní od té doby spolupracuje. Svíčky Meadows tak dostala například první dáma Francie Brigitte Macron nebo Meghan Markle jako svatební dar.

„O tom jsem se dozvěděla až později a neuvěřitelně mě to potěšilo. Teď vím, že to opravdu stálo za to, a že pokud něco chcete, opravdu byste to měli zkusit,“ uzavírá Fremuthová.

The post Vyrábí svíčky, které jako svatební dar dostali i Harry a Meghan appeared first on Forbes.

Na palubu! Tohle trio postavilo největší pojízdný bar v Česku

$
0
0

Dvacet jedna tun, pět měsíců a šestnáct hodin denně práce a jednotky milionů korun. To je největší pojízdný bar a pódium u nás, loď Port Royal, kterou postavilo studio The Element pro značku alkoholu Captain Morgan.

Základ baru a stage tvoří podvozek Tatry 815 s pohonem 8 x 8 a s výsuvnými bočnicemi. Na pódium se vejde až šestičlenná kapela, plachty lodě umožňují projekce a videomapping. Rozměry tohoto festivalového plavidla činí impozantních 17,6 x 7,7 x 13,7 metru.

Trio Dan Ligocký, Martin Kvítek a Petr Ohanka z kreativního studia The Element hledalo nástavbářské firmy po celém Česku, než narazili na tu správnou v Ostravě. Konstrukční práce jim tak zajistil tým, který pravidelně staví pražský festival Letní Letná nebo vyhlášenou Arénu Divadla bratří Formanů. Na lodi, která se dávala dohromady právě v Ostravě, pracovala stovka lidí od elektrikářů po barmany z celé republiky.

„Většina nástavbářů dělá sériovou výrobu, a my jsme chtěli něco úplně jiného. Představovali jsme si vlastně filmovou a divadelní kulisu, která by pracovala se všemi částmi lodi tak, aby z ní nevystupoval jen bar, ale celá hudební stage,“ vysvětluje šéf studia Dan Ligocký.

České studio se specializuje hlavně na zážitkový marketing. Vytvořilo třeba Becher’s Bar pro Becherovku, se kterým jezdí po hudebních festivalech, nebo pop-up hospody pro Plzeňský Prazdroj v rámci hokejového šampionátu.

S lodí Port Royal tuto sezonu objedou osm festivalů, přičemž samotná přeprava lodi představuje pro tým oříšek, který musel řešit s Tatrou i s dopravními úřady.

„Na začátku jsme si neuváženě řekli, že loď uděláme, co největší to jde. Pak jsme ale měli problém vejít se do stanovených rozměrů pro jízdu na silnici. Museli jsme komunikovat i s dopravními podniky, abychom věděli, jak vysoko jsou troleje na jednotlivých křižovatkách,“ vysvětluje další z trojice Martin Kvítek.

Trio se potkávalo v eventových agenturách, než se před pěti lety rozhodlo založit si vlastní podnik. Ligocký se přitom u noční zábavy a eventů pohybuje už od svých šesti let. Jeho otec totiž spoluzaložil známý klub Radost FX na pražských Vinohradech. Sám pak stál třeba u projektu Cinema Royal, v jehož rámci organizoval pro Aerofilms projekce na netradičních místech, třeba ve skladu Národního divadla nebo na pražském hlavním nádraží.

„V klasické eventové agentuře mi řekli, že je hlavní, abychom prodali věci, které máme ve skladu, a že si nové projekty můžu dělat, až budu mít svou vlastní agenturu. Tak jsem si ji založil,“ směje se Ligocký, který dnes vede firmu s 20milionovým obratem.

The post Na palubu! Tohle trio postavilo největší pojízdný bar v Česku appeared first on Forbes.

Bez investice až do USA. Česká Keboola teď dobývá svět firemních dat z Chicaga

$
0
0

Cesta Romana Staňka z Palmovky do Silicon Valley se stala jedním z nejlepších příkladů česko-amerického snu a jeho firma GoodData předním hráčem v oboru, kterému se říká business intelligence.

Nyní má podobně našlápnuto další česká společnost, která si v datové komunitě za pět let už vybudovala silnou značku. Jmenuje se Keboola [kebúla] a stojí za ní Pavel Doležal, bývalý produktový šéf portálu Atlas, a Petr Šimeček, shodou okolností jeden z prvních uživatelů GoodData. Bez jejích služeb se neobejde Makro, Baťa ani Tomáš Čupr.

Keboola vyvíjí cloudovou platformu na zpracování dat, díky které se všechna firemní i externí data z libovolných datových zdrojů dokážou organizovat na jednom místě. Celé si to lze představit jako operační systém počítače – tedy jako službu, která propojuje všechny sofistikované technologie dohromady tak, aby je dokázal ovládat člověk bez technologického vzdělání. To samé dělá Keboola s daty.

Pavel Doležal (vlevo) a Petr Šimeček

Keboolu využívají i Sklizeno nebo Heuréka a vyrostly na ní také všechny projekty Tomáše Čupra. „To, co dělá Tomáš s Rohlíkem, je náramně složité,“ vysvětluje Doležal, který v Keboole zastává post CEO. „Musí na sekundu přesně vědět, co skladník v daný moment chystá, přes který marketingový kanál objednávka přišla i jakou logistickou cestu má zvolit. K tomu všemu potřebuje vyhodnotit spokojenost zákazníků, kteří se ozývají na hot linku,“ vypočítává Doležal.

I proto pak při návštěvě sídla Rohlíku v pražském Karlíně neminete poházené sandbagy s logem Kebooly.

Na trhu je jejich datová platforma sice už téměř pět let, ale pořádný náběh zažívá až nyní. Na začátku prý podle Doležala trochu předběhla dobu. „Digitalizace a práce s daty, která je pro e-commerce typická už léta, se až teď dostává třeba i do bankovního světa, kde je pro nás obrovský potenciál,“ pochvaluje si.

Jeho slova potvrzuje i dvojnásobný růst, který loni Keboola zažila. Utržila 80 milionů korun a polovinu všech zakázek v Česku tvořila doporučení od stávajících zákazníků. Za využívání Kebooly firmy platí měsíční paušál, který se odvíjí od jejich velikosti, u většiny firem jde o jednotky až desítky tisíc dolarů.

Letos už obratově míří na dvojnásobek loňských čísel a stimulem má být zejména probíhající expanze do Spojených států, kde na přelomu roku otevřela pobočku.

Pavel Doležal, CEO české datové platformy Keboola

„Udělali jsme půlroční marketingový test a v Chicagu naslepo oslovovali firmy. Chytlo se to a získali jsme pár nových zákazníků, jmenovitě třeba největší chicagskou univerzitu nebo americký restaurační řetězec ROTI,“ vypočítává Doležal. Firma by nicméně do tří let ráda vyrostla desetinásobně, a tak už na náhodu ani na získávání zákazníků přes reference nespoléhá.

V Chicagu tak momentálně zaměstnává šest lidí, kteří tam rozvíjejí byznys a pořádají komunitní akce pro lidi z datového oboru. Sám Doležal se do Větrného města přestěhoval s celou rodinou, aby mohl rozjezd za oceánem denně korigovat.

Dobývání nejtěžšího trhu na světě má tahle karlínská firma podle něj plně ve svých rukou – přímá konkurence totiž prý neexistuje. „Všichni se neustále soustředí na starý model, kdy se vše točilo kolem jedné databáze. Dnes má však každé oddělení desítky různých aplikací, dělají si vlastní analýzy a chybí nástroj, který by je dával dohromady. Propojit data z logistiky s daty ze zákaznické podpory je ve většině firem prakticky nemožné, Keboola je na podobné příklady užití naopak dělaná, “ popisuje příklad využití Doležal.

A protože se v Americe nejlépe proráží zeď přímo s Američany, získala Keboola před necelým měsícem nového šéfa poradního sboru, bývalého CIO banky Morgan Stanley Paula Toldalagiho. Absolvent MIT přes 20 let pracoval v top managementu světových finančních institucí a spojení s českou firmou popisuje jako ideální synergii.

„Keboola bankám umožňuje třeba bezpečně testovat a rychleji zavádět pokročilé datové nástroje, tedy strojové učení, prediktivní analytiku a tak dále, i v klientských službách,“ říká ke svému angažmá Toldalagi.

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

Raritou je, že na rozdíl od drtivé většiny startupů Keboola od samého začátku funguje bez externího kapitálu, což by se podle Doležala mohlo změnit až nyní. „Koukáme se na trh a přemýšlíme. Jsme ve fázi, kdy nepotřebujeme peníze na produkt, ten máme funkční a uživatelé ho milují. Případně bychom tedy vzali skutečné růstové peníze, což se ale pro nás pohybuje v úplně jiných řádech, než je v Česku běžné,“ komentuje možný vstup investora Doležal, který nad otázkou možného exitu jen mávne rukou.

„Naší motivací nejsou primárně peníze. Děláme z běžných lidí datové hrdiny, lepší byznysmeny… To nás žene dopředu.“

The post Bez investice až do USA. Česká Keboola teď dobývá svět firemních dat z Chicaga appeared first on Forbes.

Luhačovice lákají, rodinná lázeňská skupina Plachých a Zemkových roste

$
0
0

Šest lázeňských komplexů ve čtyřech městech, tisíc lůžek a dvě rodiny u kormidla. To je lázeňská skupina Royal Spa, která podniká v Luhačovicích, Mariánských Lázních, Velkých Losinách a Ostrožské Nové Vsi a vlastní ji rodiny Martina Plachého a miliardáře Zdeňka Zemka. Podle zveřejněných výsledků loni celý řetězec utržil 478 milionů korun, což je mírný meziroční nárůst, a investoval 35 milionů.

„Zvyšuje se zájem lázeňských hostí z tuzemska a díky tomu skupina stále roste a je v dobré ekonomické kondici,“ komentoval výsledky generální ředitel a spolumajitel Martin Plachý, který skupinu, u jejíhož zrodu stál na počátku 90. let jeho otec, dnes řídí spolu se sestrou Veronikou Záhorskou. Nekonsolidovaná provozní ziskovost EBITDA loni dosáhla výše 119 milionů korun.

Skupině Royal Spa se loni dařilo nejen finančně, ale zvýšil se jí o dvě procenta také výkon (takzvané lůžkodny) a celkem obsloužila přes 34 tisíc hostů. Její součástí je i termální park Termály Losiny. „Je to jeden z největších turistických tahounů v Jeseníkách, loni přivítal 217 tisíc návštěvníků,“ doplnil Martin Plachý, jenž mimo jiné pracoval pro ministerstvo zahraničí v Singapuru a je stále honorárním konzulem Singapuru v Praze.

Především v pozici investorů jsou v Royal Spa už 20 let Zemkovi, tedy rodina, jejímž patriarchou je Zdeněk Zemek, majitel ocelářské Z Group, autobusové dopravy na Moravě nebo fotbalového klubu 1. FC Slovácko. Zemkovy pro letošek Forbes řadí mezi největší české rodinné skupiny a v pravidelném dubnovém žebříčku získali 31. pozici ze 130 firem. Rodina přitom v posledních letech neprožívá dobré období, synové Zdeňka Zemka byli odsouzeni kvůli neoprávněnému udělení dvou licencí na solární elektrárny.

The post Luhačovice lákají, rodinná lázeňská skupina Plachých a Zemkových roste appeared first on Forbes.

Martin Jaroš o námluvách s Kellnerem: Je jako Mercedes S. Zato Babiš je traktor z osmdesátek

$
0
0

Jeho práci pro Vodafone či T-Mobile české publikum dobře zná díky kampaním s falešnými soby, Chuckem Norrisem nebo Pojď mi hop.

Marketingový manažer Martin Jaroš, který nyní pracuje pro katarského operátora Ooredoo, se ovšem rád angažuje také v politicko-byznysových debatách a tentokrát na svém facebookovém profilu přinesl zajímavé srovnání dvou nejbohatších Čechů, z nichž jeden je premiérem země a druhý občas čelí nařčení, že napojením na prezidenta otáčí zahraniční politikou státu směr Rusko a Čína kvůli byznysu své společnosti Home Credit.

Jaroš přitom Andreje Babiše i Petra Kellnera zná díky tomu, že mu oba osobně nabízeli práci, a dokáže tak jako jeden z mála lidí v Česku srovnat jejich pracovní i náborářský styl. Na Facebooku popsal svou zkušenost s tím, jak přes miliardáře a Kellnerova kolegu Jiřího Šmejce, relaxujícího u dubajského bazénu, dostal pozvání až do pražské PPF Gate.

Dvouhodinové setkání s Kellnerem na Jaroše udělalo dojem. „Bylo znát, že to umí. Každá jeho věta byla perfektně cílená a rozezněla ty správné struny. Musím říct, že nic tak profesionálního jsem ještě v českém prostředí nezažil. Jeden příklad za všechny: říkal mi, že na jednu věc se můžu spolehnout – přišel bych do největší firmy na světě, ve které je výhoda být Čechem. To funguje,“ napsal manažer. A věrný svému facebookovému stylu se nevyhnul ani politickému hodnocení.

Kellner podle jeho slov považuje za největší diplomatický a zahraničněpolitický úspěch naší země od roku 1989 dvoudenní návštěvu čínského prezidenta v Praze. „A naši lidi to vůbec nedocenili a málem by to i zkazili. Naštěstí jeho (Kellnerův) vztah s prezidentem je tak korektní – na 90 procent si pamatuju, že použil tohle slovo -, že se podařilo škodám zabránit,“ parafrázoval Kellnerova slova Jaroš. A přidal glosu, že kdyby měl nejbohatší Čech těžiště svého podnikání v Holandsku, tak se u nás na Hradě asi nosí dřeváky, prodává marihuana a mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček by o víkendech mlel ve větrném mlýně.

Aktuální vydání magazínu

Zajímavým detailem Jarošova textu je srovnání Kellner versus Babiš: „Babiš je jako zemědělský traktor z 80. let, hrubý, hlučný, neotesaný, přejede všechno a bolí to. Vedle toho je Kellner jako Mercedes S – kultivovaný, sofistikovaný a odhlučněný, ale musíte si sakra dávat pozor na rychlost, protože velmi brzo pojedete mnohem rychleji, než se vám zdá a než by bylo rozumné.“

Myslel tím například schopnost nejbohatšího Čecha zasvěceně hovořit nejen o byznysu, ale také o moderním umění, školství či designu. „Asi jeden z nejzajímavějších a nejhlubších rozhovorů, co jsem v životě vedl,“ poznamenal k tomu. A dodal: „Nedokážu si představit, že bych takovou konverzaci mohl udržovat s Babišem déle než minutu.“

Marketér Martin Jaroš s premiérem Andrejem Babišem

Jaroš nakonec nabízenou práci pro Home Credit, což je nejcennější aktivum skupiny PPF, v nejmenované asijské zemi odmítl. Jeho tehdy dvanáctiletá dcera prý dilema rozsekla větou: „Ty bys půjčoval peníze chudým lidem a pak by byli ještě chudší. Dělal bys špatné věci. To není dobrá práce.“ (V textu také Jaroš práci pro PPF označil za „něco jako tetování na krk“.) 

Autor tohoto textu měl loni na podzim v jednom baru v Dauhá šanci slyšet historku o nabídce mocné finanční skupiny v plném znění, opepřenou o pár zajímavých detailů, které Jaroš ve svém textu jen naznačuje ( „Asi jsme se při tom i malinko posekali.“) nebo zcela vynechal (třeba kým se Kellner při své mezinárodní expanzi inspiruje). Držel se toho, že byznysová stránka rozhovoru zůstala jen mezi nimi.

The post Martin Jaroš o námluvách s Kellnerem: Je jako Mercedes S. Zato Babiš je traktor z osmdesátek appeared first on Forbes.

Od pneumatik k sýru. Miliardář Němec vstoupil do Gran Moravie

$
0
0

Průmyslník a dnes zejména investor s mnohamiliardovým majetkem Tomáš Němec spojil síly s italskou rodinou Brazzaleových. Ta v Česku vlastní největší továrnu na sýr typu grana na světě mimo Itálii a ovládá mlékárenskou skupinu s celkovými tržbami 4,8 miliardy korun.

V Česku je rodina Brazzaleových, kterou reprezentuje zejména hlava rodinného klanu a finalista letošní soutěže E&Y Podnikatel roku Roberto Brazzale, spjatá zejména se značkou Gran Moravia, pod kterou také provozuje vlastní síť lahůdek a pod níž rovněž sýry dodává i dalším obchodníkům. 

Trochu utajenou operaci, která podle všeho proběhla už začátkem léta, nechtějí její protagonisté podrobněji rozebírat. „Obě rodiny se dohodly na dlouhodobé spolupráci za účelem dalšího globálního rozvoje výroby a prodejů skupiny Brazzale, včetně také v Česku populárního sýra Gran Moravia,“ vystačí si s diplomatickou odpovědí Tomáš Klápště, Němcův hlavní investiční stratég a šéf jeho family office Consillium. Cenu obchodu ani výši podílu komentovat nechce. Tomáš Němec patří dlouhodobě k těm českým miliardářům, kteří o svých aktivitách a plánech veřejně neradi mluví a drží se raději stranou mediální pozornosti.  

Spíše korporátními frázemi si nicméně pomáhá také Roberto Brazzale. „Vztah je nastaven na velmi dlouhodobou perspektivu. Němec i Brazzale jsou rodinné podniky, které vlastní a řídí přímo členové rodin. Vize počítá s neomezenou spoluprací tak, aby byly obě strany spokojené,“ uvedl neurčitě Roberto, který skupinu Brazzale vlastní společně se dvěma bratry – Piercristianem a Gianem Battistou. 

Roberto (vlevo) a Piercristiano Brazzaleovi. Foto: Michael Tomeš

Podle něj obchod nespočívá v tom, že by Italové Němcovi prodali podíl v tuzemské části skupiny, tedy ve firmě Brazzale Moravia. Té patří zmiňovaný závod v Litovli a ročně utrží přes 2,1 miliardy korun při provozním zisku EBITDA 167 milionů. Ostatně takovou operaci z veřejných zdrojů ani nelze vyčíst. Z obchodního rejstříku pouze vyplývá to, že Němcovi lidé obsadili dvě místa v sedmičlenném představenstvu.  

„Byla provedena dvoustupňová operace, která ve skutečnosti vedla k navýšení kapitálu vyhrazenému pro Consillium s cílem urychlit rozvojový plán a převzít balík akcií jiného, nestrategického akcionáře,“ popsal Roberto Brazzale princip obchodu bez dalších detailů. 

Obchod se tak podle všeho odehrál na úrovni celé skupiny, italské společnosti Brazzale, popřípadě mateřského rodinného vehiklu Florentis, kam kromě litovelské výroby patří ještě mlékárna v Itálii a produkce sýrů Verena, pobočky v Číně či ve Spojených státech, což v součtu tvoří celek o sedmi stech lidech a zhruba pěti miliardách tržeb. Kromě výroby sýrů tvoří asi třetinu byznysu také produkce másla. 

Z Němce se tak na nejvyšší úrovni italské skupiny stal něco jako čtvrtý bratr Brazzale, jenž má firmě pomoci s rozvojem, ale také s úskalími složitého byznysu, který je enormně náročný na cash flow. Výroba je totiž specifická tím, že sýry, které dnes firma vyrobí, budou zralé k prodeji až za více než rok. Následuje také velmi složitá logistika.

Sýry se totiž díky nižší nákladům a velmi vysoké kvalitě vyrábějí v Česku, nicméně následné zrání, balení i finální marketing probíhají v Itálii. Již zahájená výstavba největšího robotizovaného skladu na zrající sýry grana v Itálii, který roste na úpatí Alp, je jednou z hlavních aktuálních investic skupiny, s níž má Němec pomoci.     

„Ale jde i o vývoj výroby Gran Moravie a dalších produktů vyrobených v Litovli, rozšíření maloobchodní sítě v České republice, implementaci strukturálních investic na podporu růstu, včetně zmiňovaného skladu,“ vyjmenovává Roberto Brazzale aktuální cíle skupiny. Svého nového partnera také hned pochválí. 

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

„Tomáš Němec má stejnou podnikatelskou kulturu zaměřenou na rozvoj a inovace. Je to skvělý podnikatel s nápady i v sektoru, jako je ten náš. Shodli jsme se na růstovém investičním plánu, který má navázat na růst z posledních let. Jen za tři roky se byznys skupiny zvětšil o 50 procent,“ dodává italský byznysmen.   

„Pro firmu Brazzale je důležité, že se připojila k silnému českému partnerovi, protože Česká republika se stane v činnostech skupiny stále důležitější zemí. Tuto zemi milujeme,“ uzavírá.

Pro Tomáše Němce nejde o typický obor. Zkušený výrobní podnikatel vyrostl v Mitasu, který v 90. letech spolu se společníkem Oldřichem Šlemrem ovládli. Následně na jeho základu vytvořili mezinárodní pneumatikářskou skupinu ČGS, kterou na konci roku 2015 prodali švédské společnosti Trelleborg za 31,4 miliardy korun. 

Utržené peníze od té doby umisťuje na trh skrze svou společnost Consillium. Klíčovou aktivitou jsou lyže a sportovní potřeby. Po ovládnutí novoměstského výrobce Sporten přikoupil také slavnou rakouskou značku Kästle, a systematicky tak buduje výrobní skupinu zaměřenou na sportovní, zejména zimní zboží. 

Vedle toho drží podíl také ve výrobci zdravotnické techniky BioVendor či v technologické společnosti Okin PBS. Němec je rovněž investorem v projektu nové Sokolské boudy na Černé hoře v Krkonoších, drží desetinu ve společnosti Skiareál Špindlerův Mlýn a je spolumajitelem obchodní firmy LevelSportKoncept, která v Česku zastupuje významné značky vybavení pro zimní sporty. Loni také koupil několik bytových domů v centru Prahy. V našem žebříčku nejbohatších Čechů zaujímá 14. místo s majetkem 15,8 miliardy korun.

The post Od pneumatik k sýru. Miliardář Němec vstoupil do Gran Moravie appeared first on Forbes.


Finančníci z Wood & Co. jdou do Krakova. Nakupovali od Kellnerova známého

$
0
0

Krakov je druhé největší město v Polsku s třičtvrtěmilionem obyvatel. A také to je druhé obchodní centrum, do kterého se rozhodli majetkově vstoupit pionýři investičního bankovnictví v Česku, skupina Wood & Co. Nákupní středisko v pražských Bohnicích z roku 2013 koupili od liberecké stavební firmy Syner Group, jejího spoluzakladatele Petra Syrovátka a severočeského realitního podnikatele Karla Zetky. 

„Nemovitosti nám dělají radost. Tato akvizice je pokračováním trendu, daří se nám pro naše investory přinášet opravdu zajímavé zhodnocení. Obchodní centrum Krakov je specifické, má hodně komunitní ráz, ale je velmi úspěšné,“ řekl Forbesu k transakci Jan Sýkora, jeden ze tří majitelů Wood & Co. Cenu transakce ani jedna ze stran nezveřejnila, dá se ale předpokládat, že se pohybovala mírně nad miliardou korun.

Společnost obchodní dům koupila prostřednictvím svého česko-slovenského realitního fondu zaměřeného na retailové nemovitosti. V něm už má jedno z největších obchodních a administrativních center v Praze, komplex Galerie Harfa a Office Park Harfa hned vedle O2 areny.

„Do obchodního Centra Krakov zavítá ročně více než čtyři miliony návštěvníků. Jedná se o novou a moderní budovu s dlouhodobými nájemníky z řad významných společností,“ dodal Marek Herold, portfolio manažer investičních fondů Wood & Company.

Bohnické obchodní centrum Krakov. Foto: Creative Commons

Obchodní centrum Krakov disponuje přibližně 15 tisíci metry čtverečních prodejních ploch a na rozdíl od Palladia nebo zličínské Metropole je určeno především obyvatelům žijícím v okolí, čemuž odpovídá i skladba nájemníků. V desetiminutové dojezdové vzdálenosti od Krakova žije zhruba 120 tisíc lidí. 

„Když jsme Krakov několik let zpět přebírali, jednalo se o neudržovanou budovu v chátrajícím stavu. Rozhodnutí o nové výstavbě tak bylo velmi odvážné a načasování chvíli po krizi nám příliš nehrálo do karet,“ zavzpomínal v tiskové zprávě na svůj vstup do Krakova spolumajitel Syneru Petr Syrovátko. Původní budova, kterou se svou firmou přestavěl a rozšířil, byla ze 70. let.

Syrovátko je blízkým známým nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Oba pocházejí z Liberce a jejich firmy – Syrovátkův Syner a Kellnerův Home Credit – jsou hlavními sponzory libereckého hokejového klubu HC Bílí tygři Liberec. Syrovátko je také spoluvlastníkem provozovatele mýtného systému na Slovensku SkyToll, který pomáhal Kellnerovu CzechTollu vyhrát tuzemský tendr.

Trio spolumajitelů Wood & Co. se loni v září objevilo na obálce Forbesu. Zleva: Lubomír Šoltýs, Vladimír Jaroš a Jan Sýkora.

Pro Sýkoru a jeho obchodní partnery Vladimíra Jaroše a Lubomíra Šoltýse jsou nemovitostní investice aktuálně jednou z priorit. Fond Wood & Co. vlastní a spravuje dva podfondy, které jsou otevřené novým investorům. Jeden je zaměřený na retailová centra, druhý na kancelářské budovy – těch už vlastní pět v Česku a na Slovensku, patří mezi ně Aupark Tower, Westend Tower, Lakeside Park a BBC 5 v Bratislavě a Hadovka Office Park v pražských Dejvicích.

Kromě Harfy a Krakova prošel portfoliem Wood & Co. ještě jeden obchodní dům – spolu s internetovými podnikateli Janem Bartou, Dušanem Šenkyplem a Davidem Holým ze skupiny Pale Fire Capital, kteří stáli třeba za portálem ePojištění.cz, koupili na konci roku 2016 pražské centrum u ruzyňského letiště Šestka. Po roce a čtvrt ho ovšem se ziskem prodali dalším investorům.

Aktuální vydání magazínu
Sekec mazec
Forbes 7/2019

Jen tak na závěr: Ptáte se, proč se obchoďák v Bohnicích jmenuje Krakov? Stačí se podívat do mapy. Všechny okolní ulice jsou pojmenované po známých polských městech, najdete tam Lodžskou, Poznaňskou, Vratislavskou, Sopotskou nebo Štětínskou. Na Krakov se ale nedostalo, protože po něm je pojmenovaná jedna z uliček vedoucích z Václavského náměstí.

The post Finančníci z Wood & Co. jdou do Krakova. Nakupovali od Kellnerova známého appeared first on Forbes.

Ajťáci za (téměř) miliardu. Příběh podnikatele, kterého nakopla krize

$
0
0

„Každé ráno se jdeme trochu pomlátit,“ usměje se Milan Čálek, když vchází do své kanceláře na pražské Pankráci a do kouta hází sportovní tašku. „Neskutečně mě to uklidňuje, je to taková moje jóga,“ dodává pohodlně opřený do křesla a zadívá se na panorama Prahy.

Čálek sice inklinuje k bojovým sportů, ale duší je to ajťák, který už 14 let staví společnost CoolPeople. Z nadšeneckého projektu vybudoval největšího dodavatele externích IT specialistů v Česku, který loni utržil 850 milionů korun a letos poprvé překoná miliardu. „Před lety jsem si říkal, že až budeme na miliardě, tak to prodám. Letos jsem si milník posunul na dvě,“ tvrdí jednačtyřicetiletý podnikatel.

CoolPeople si lze zjednodušeně představit jako Uber s ajťáky, na nějž se firmy obrátí v případě, kdy operativně potřebují další programátorské ruce. „Mezi našimi klienty jsou největší banky, automobilky i samotné IT firmy. Skoro všichni z Czech TOP 100,“ vypočítává Čálek, který je schopný IT tým o několika lidech sehnat v řádu dní.

Byznysmodel funguje následovně. Při dodání externisty si CoolPeople účtuje poplatek v průměrné výši 25 procent jeho odměny. Zčásti ale funguje také jako klasická HR agentura, která firmě dokáže sehnat IT zaměstnance na plný úvazek – devět z deseti poptávaných pozic se CoolPeople podaří obsadit. V tomto případě si sáhne na dva až tři měsíční platy programátora. Čistý zisk se podle Čálka stabilně drží na úrovni deseti procent obratu.

Když se Čálek v roce 2004 po angažmá v několika velkých firmách rozhodoval, kde bude jako programátor svou kariéru dále rozvíjet, šel si na rok okusit roli programátora na volné noze. Zhruba rok tak externě pracoval pro tehdejšího operátora Oskar a uvědomil si, že se v tomhle pracovním módu skrývá velká byznysová příležitost.

„Poptávka byla obrovská. Kdokoli měl k dispozici IT odborníka, téměř okamžitě ho mohl udat. Obvolal jsem pár známých programátorů, udělal web a spustil CoolPeople,“ rekapituluje Čálek.

Původně měl celý projekt fungovat čistě online – firmy ve webové aplikaci zadávaly poptávky a Čálek je se svým týmem pároval. Samotná práce pak měla probíhat na dálku, aniž by se obě strany kdy viděly. „Přesně tady jsme se spletli. Ve firmách, kam jsme mířili, jsou zvyklí, že mají v rámci IT služeb jistou péči. Že s nimi někdo udržuje a buduje vztah. Nikdo tam nemá čas ani chuť hrát si s nějakým portálem,“ vysvětluje Čálek, proč po několika měsících začal budovat také tým obchodníků a key account manažerů.

Jenže kýžené klienty se CoolPeople nedařilo získávat. Velké společnosti si raději platily známé dodavatele typu IBM a na ty menší se dívaly trochu skrz prsty. To se změnilo až v letech 2008 a 2009, kdy se ozvěny finanční krize začaly rozléhat i Českem.

Aktuální vydání magazínu
H20. Jak nedostatek vody promění Česko
Forbes NEXT léto 2019

„Korporace najednou začaly koukat na náklady a drahých dodavatelů se zbavovaly. A protože jsme na rozdíl od tehdejší konkurence programátory zprostředkovávali, ale nezaměstnávali, vycházeli jsme cenově mnohem lépe a dostali jsme šanci,“ vysvětluje Čálek.

V databázi CoolPeople jsou nyní desítky tisíc IT specialistů.

Druhým pozitivním dopadem krize byla situace, kdy se ajťáci o práci hlásili sami – to Čálek jindy za svou kariéru nezažil. V CoolPeople se tak dostali k vysněným korporátním zákazníkům a zároveň si vybudovali databázi tisíců programátorů, aniž by se u jejich shánění tak nadřeli. Od té doby firma meziročně roste dvaceti- až třicetiprocentním tempem.

Podnikatelskou krasojízdu narušil až spor mezi podílníky. Čálek CoolPeople zakládal ještě se dvěma společníky a s jedním z nich se nebyli schopni shodnout na budoucím směřování. „Když budu stručný, tak kolegovi stačilo udržovat status quo, jinými slovy náš tehdejší stomilionový obrat. My jsme ale chtěli růst dál, expandovat za hranice a tak dále. Situace byla tak vyhrocená, až jsem z toho skončil kvůli nervům v nemocnici. Do toho nám v ten moment odešla spousta lidí stavět konkurenční firmu,“ popisuje podnikatel akcionářský spor. „Nakonec jsme ale společníka vyplatili a následující rok zažili největší růst, což potvrdilo, že jsme uvažovali správně,“ dodává.

Po úspěšné expanzi na Slovensko v roce 2013 firma dokázala před třemi lety prorazit i v sousedním Rakousku a na obou trzích se jí dnes údajně daří.

Zádrhel ale přišel v Rumunsku a v Polsku. Z obou trhů se po několika letech a spálených milionech korun CoolPeople stáhlo. „Nedokázali jsme rozlousknout tamní mentalitu. Zjistili jsme, že když tam nebudeme sedět a kontrolovat, že lidé dělají svou práci, nikdy to nepůjde. Žádný country manažer nefungoval a my jsme se tam stěhovat nechtěli,“ vysvětluje otec tří dětí.

Místo dalších zahraničních expanzí chtějí stimulovat růst rozšiřováním propozic. Čálek chce svůj úspěšný model aplikovat i na další technické profese. „Ajťáci mají díky nám na výběr pestrou paletu zakázek, aniž by museli s kýmkoli cokoli řešit, všechno jim nachystáme přímo pod ruce. Takto chceme usnadnit život i dalším kvalifikovaným freelancerům. A sami si z toho náborového koláče ukousnout další kus,“ uzavírá podnikatel.

The post Ajťáci za (téměř) miliardu. Příběh podnikatele, kterého nakopla krize appeared first on Forbes.

Miliardář z kamionu Martin Vohánka vyjel dobýt španělský trh

$
0
0

Muž číslo 39 na žebříčku nejbohatších Čechů, který přitom začínal v 17 letech jako prodejce životních pojistek v Mostu, si vyšlápl do Španělska. Martin Vohánka, zakladatel a šéf společnosti Eurowag, jež nabízí platební karty a vůbec mobilní služby kamionům, významně rozšiřuje svůj byznys na Pyrenejském poloostrově. Ten přitom patří z hlediska kamionové dopravy k vůbec nejdůležitějším uzlům v Evropě.

Vohánkův Eurowag letos koupil majoritu ve španělské rodinné firmě ADS, která měla vlastní řešení palivových karet pro domácí trh, a především zhruba čtyři tisíce zákazníků. Tedy španělských dopravců, které se teď český Eurowag snaží přetáhnout na svoji stranu pro mezinárodní cesty. „Je to jeden z největších trhů v Evropě, co se týká mobility, a pro nás je to možnost významně na něm rozšířit počet klientů. Jdeme do toho naplno,“ uvedl Martin Vohánka pro Forbes.

Podle něj španělští přepravci používají obvykle jen dvě palivové karty, jednu pro domácí trh a druhou pro mezinárodní cesty, a právě u těch se bude české řešení snažit vytlačit giganty, jako je Shell, DKV či BP. Obecně přitom platí, že většina evropských dopravců se rekrutuje ze mzdově levnějších zemí, jako je Španělsko, Portugalsko a Itálie na „Západě“, a potom je druhé velké centrum dopravních firem ve střední Evropě.

Eurowag tak získává silné zastoupení zákazníků v obou regionech, a proto je pro něj akvizice ADS, jež má poloviční podíl na španělském a portugalském dopravním trhu, tak cenná. Dovršením této transakce dosáhl Eurowag obratu dvou miliard eur, v přepočtu tedy přes 50 miliard korun. Loňský provozní zisk byl 15 milionů eur, téměř 400 milionů korun.

„Navíc teď máme ve Španělsku čtyři vlastní hotspoty, tedy parky pro kamiony, kde mohou natankovat či dělat povinné přestávky,“ dodává Martin Vohánka, jenž se významně věnuje také filantropii, na kterou dal již 75 milionů korun. Má Nadaci BLÍŽKSOBĚ a podporuje také Deník N. Jeho firma se ráda chlubí tím, že je nejrychleji rostoucím evropským poskytovatelem řešení pro silniční dopravu, a Vohánka je zvyklý na to, že v posledních letech jeho byznys meziročně přidával z hlediska obratu minimálně čtvrtinu.

Muž, který začínal v Mostě jako sedmnáctiletý prodejce životních pojistek, se oficiálně stal miliardářem před třemi lety, když minoritní podíl ve W.A.G. payment solutions (pod ni patří obchodní značka Eurowag) koupil bostonský fond TA Associates. Tehdy ocenil Vohánkovo podnikání zhruba na pět miliard korun. S kartou Eurowag lze dnes natankovat po celé Evropě včetně Ruska a Martin Vohánka, jenž ve firmě pořád vlastní 60 procent, se stále více zamýšlí nad budoucností dopravy. Představuje si ji jako o moc širší službu, než jsou jen palivové karty, čerpací stanice či odpočívadla pro kamiony, a významně proto investuje do technologií.

The post Miliardář z kamionu Martin Vohánka vyjel dobýt španělský trh appeared first on Forbes.

Padlí králové hazardu: Peričova říše krachuje, Chlad investuje do domova důchodců

$
0
0

Patřili k nejbohatším a nejmocnějším podnikatelům v zemi. Dnes počítají ztráty, propouštějí, rozprodávají majetek či rovnou zavírají své firmy. Řeč je o českých hazardních baronech let minulých, kterým vyhodila byznys do povětří přísná legislativa z dílny Andreje Babiše a také nekompromisní městské vyhlášky. 

Když Milutin Perič opustil v roce 1993 svou dobře rozjetou advokátní praxi ve válce zmítaném Sarajevu, nebylo mu ani 30 let. Zejména kvůli svému smíšenému manželství v obléhané bosenské metropoli nemohl zůstat. Podobně jako tisíce jeho krajanů našel domov v Česku, kde se vrhl na nový a extrémně rostoucí byznys s výherními přístroji, které po revoluci zaplavily české hospody a restaurace. Ostatně byznys se štěstím testoval už v sarajevských podnicích.   

Z Karlových Varů postupně vybudoval největšího provozovatele výherních automatů v Česku, který v největší slávě utržil 2,5 miliardy korun, provozoval přes 10 tisíc herních zařízení a kupoval jednoho konkurenta za druhým. Jeho jízda ale tento týden skončila – na svou herní skupinu podal návrh na insolvenci a chce soud a hlavní věřitele přesvědčit, že mu mají dát šanci firmu reorganizovat. 

„Firma musí zeštíhlet. Chceme se zaměřit na vybrané rentabilní provozovny, více o ně pečovat,“ shrnuje základní myšlenku reorganizačního plánu Jan Tůma, Peričova pravá ruku a provozní šéf Slot Group. Ostatně Slot v uplynulém roce už několik desítek poboček zavřel, prodal některé nemovitosti a zároveň hledal investora, který by firmu, nebo její část, koupil. Ale snažení Peričova týmu bylo nakonec marné.

Automaty bez práce. Dva tisíce výherních zařízení společnosti Slot Group ve skladu v Ostrově na fotografii z roku 2015.

„S městskými vyhláškami jsme si ještě dokázali poradit. I s nimi byla firma zisková, rostla. Stejně tak s novým zdaněním a koncentrací trhu na větší herny a kasina, na kterou tlačila nová legislativa, bychom se dokázali vypořádat. Ale další omezující zákonná opatření, jako je zpomalení samotných her a registrace hráčů, to už bylo vážně příliš,“ vysvětluje hlavní příčiny pádu skupiny Slot Jan Tůma. Firma dnes provozuje několik desítek heren a asi 2800 přístrojů.

Související vydání

Perič, který dříve patřil bezesporu k nejbohatším lidem v Česku s několikamiliardovým majetkem, tak dnes sčítá hlavně ztráty. Vedle hazardního byznysu ale stihl investovat do energetických projektů v Česku i v zahraničí a také do nemovitostí, jeho současný majetek se dá odhadnout na vyšší stovky milionů korun. Se svou rodinou nadále drží v rámci realitní společnosti JAMP řadu lukrativních nemovitostí v Karlových Varech a Praze, angažuje se také v horském byznysu na krušnohorském Plešivci.       

„Slot byl příliš velký na to, aby brutální změny pravidel vybral. Milutin se s tím do poslední chvíle pral jako lev, ale proti populistické zlovůli politiků a úředníků se nedá bojovat dlouho. Myslím, že Slot není poslední, budou ho následovat další,“ hodnotí také Richard Chlad, dobřichovický miliardář, automobilový závodník a majitel sbírky sportovních vozů v čele s Bugatti Veyron či raritním supersportem Maserati MC12.

Také jeho kdysi obrovská herní skupina Krijcos, kterou vybudoval před více než 25 lety, se pomalu ztrácí z české byznysové mapy. Někdejší provozovatel stovek heren a tisíců přístrojů už před pěti lety omezil svou síť asi na 60 provozoven. Aktuálně si jich chce nechat asi 20, zejména větších kasinových provozů. 

„Propustili jsme asi 50 procent lidí, další čistka nás bohužel čeká. Uvidíme, jak se bude dařit vybraným provozovnám, které si zatím chceme nechat. Teď jsme na nule. Naše herny si vydělají tak akorát na provoz a výplaty,“ vysvětluje a dodává, že hazard už pro něj dávno není hlavní byznys, a pokud by nemusel, nedal by do něj už ani jednu další korunu. 

„Ale je to moje dílo, kterému jsem věnoval 25 let života. Jsem z toho hodně otrávený. Uklízet svinčík, který jste si navíc sám nezpůsobil, je frustrující. Politici pod tíhou populismu zničili fungující obor, který zaměstnával lidi, platil daně, vytvářel spolehlivé nájemníky pro majitele nemovitostí. Místo toho se v této oblasti rozbujel státní aparát na obludnou velikost. V praxi na tom nevydělal nikdo,“ rozohní se dobřichovický podnikatel s tím, že cestu Peričovy skupiny Slot Group ale následovat nechce.     

„My jsme insolvencí prakticky prošli už před pár lety. Ale tím, že jsme příliš nevyužívali financování bank, vše jsem financoval ze svých zdrojů, přesouval jsem zdroje z jiných svých firem tak, abych mohl škody nějak minimalizovat, šlo o proces, který jsme si řídili sami,“ vysvětluje Chlad, proč na rozdíl od Slotu neskončil v soudem řízeném bankrotu. 

Chlad své aktivity už před lety postupně přesměroval jinam. Aktuálně se zbavuje některých nemovitostí, zainvestoval do solární energetiky a chystá například moderní dům pro seniory ve Všenorech. Zde má na jeho pozemcích vyrůst pět objektů s byty a s různým stupněm pečovatelských služeb. Chlad očekává, že výše investice výrazně přesáhne 100 milionů korun.

Dramaticky ovšem oslabili vlastně všichni velcí provozovatelé hracích automatů v Česku: Bonver, Auto Games i Valentův Synot. Ten dnes živí hlavně zahraničí. Rakouský Novomatic je místo Slotu a Synotu současnou jedničkou na českém trhu herních technických zařízení hlavně díky tomu, že jeho byznys stojí na velkých příhraničních kasinech. Obecně platí, že kdo měl byznys postavený na hernách v centrech měst a obcí – což platí pro Slot, Synot i Krijcos –, je na hranici přežití. Nová regulace totiž prakticky vyhnala automaty z měst, z restaurací a hospod a přelila je do velkých kasin stojících mimo obydlené oblasti. I proto kasina v pohraničí naopak zažívají poměrně úspěšné období.

The post Padlí králové hazardu: Peričova říše krachuje, Chlad investuje do domova důchodců appeared first on Forbes.

Zlatý Drn: nejluxusnější kanceláře v Praze změnily majitele

$
0
0

Budova Drn dosud platila za nejdražší kanceláře v Praze a za jeden z nejsofistikovanějších architektonických počinů poslední doby. Po včerejšku se ale drn stane také symbolem zřejmě jednoho z největších výnosů v historii investic do nemovitostí. 

Developerská kancelář Sebre, za níž stojí Petr Němec, muž z našeho žebříčku nejbohatších Čechů, spolu s byznysovým partnerem Janem Fidlerem, včera administrativní budovu s prosklenou fasádou protkanou rostlinami, která stojí na rohu Národní a Mikulandské ulice, prodala. Novým majitelem komplexu, kde jsou kanceláře, moderní galerie a dvě restaurace, se stal německý fond KGAL. 

Sebre dokončila novostavbu, k níž zároveň probíhala pod taktovkou architekta Stanislava Fialy rekonstrukce přilehlého Schönkirchovského paláce, před dvěma lety. Před pár měsíci se objevily první zprávy, že je budova na prodej. 

Společnost Sebre potvrdila, že transakce proběhla. Blíže ji zatím nechce komentovat. Podle dalších zdrojů se obchod uskutečnil zhruba za 100 milionů eur (tj. 2,5 miliardy korun) a jde o historicky největší výnos na nemovitosti tohoto typu.

Při dokončení Drnu společnost komunikovala, že se celkové náklady vyšplhaly na 1,5 miliardy korun. Budova od otevření platila za nejluxusnější kancelářské prostory v Praze – nejvyšší patro Drnu se pronajímá na měsíc za 30 eur za metr čtvereční. 

Na místě moderní budovy přitom roky bylo netknuté parkoviště a nad ním se tyčila zašlá stěna sousedního paláce s obřími graffiti. Na pozemku se přitom skrývaly skvosty – při rekonstrukci se objevily historické malby dřevěných stropů z konce 17. století nebo gotická studně, která je dnes ve dvoraně budovy.  

Petr Němec a Jan Fidler mají za sebou druhý úspěšný obchod během jediného roku. Letos na jaře prodali Šporkovský palác. Podle informací Forbesu dostali za obě budovy dohromady přes čtyři miliardy korun. 

The post Zlatý Drn: nejluxusnější kanceláře v Praze změnily majitele appeared first on Forbes.

Viewing all 6856 articles
Browse latest View live