Český byznys Archives

Je to už pět let od chvíle, kdy společnost Remoska oznámila svůj záměr prorazit se svou pečicí pánví za hranice. Z úst majitele Zdenka Sartoris tehdy zaznívala slova o expanzi do Jihoafrické republiky či na Blízký východ.

Velké ambice, které v tomto ohledu společnost měla, však do značné míry udusil příchod pandemie před dvěma lety. Ikonický český výrobek se tak zatím ani na jeden z uvedených trhů nepodíval.

Další rána přišla pro firmu z Frenštátu pod Radhoštěm poměrně nedávno – spolu s válkou na Ukrajině. Kvůli ní musel Sartoris utlumit aktivity Remosky také na ruském trhu. Válka navíc umocnila obecný nedostatek materiálu i růst jeho cen, což se zákonitě promítlo i do fungování závodu.

„Co člověk dosud plánoval v tříletých cyklech, se nyní překlopilo a musíte plánovat ze dne na den,“ říká Sartoris, jehož doménou byl dříve development. Firma, která dnes do zahraničí prodá zhruba třicet procent svých produktů, už musela své výroby v tomto roce zdražit v průměru o deset až dvanáct procent. A s dalším navýšením cen počítá i na podzim.

Výzvou jsou podle něj navíc i časté výpadky dodávek vstupních surovin. „Když vám vypadne jedna položka, což je teď na denním pořádku, tak remosku jednoduše nesmontujete. A tak vyrábíme to, na co máme všechny potřebné komponenty,“ konstatuje.

Navzdory tomu všemu se však nedá říct, že by se rozvoj společnosti zastavil. Tržby loni přesáhly 105 milionů korun, provozní zisk EBITDA dvacet milionů a do následujících let chystá Remoska masivní investice, které mají zásadně proměnit její dosavadní podobu i to, jak zákazníci tradičně český brand dosud vnímají.

„Nakročili jsme do nové doby, kdy Remoska zásadně mění své výrobní portfolio. Poslední dva roky proto intenzivně pracujeme na tom, aby značka nezůstala synonymem pouze jednoho konkrétního produktu,“ podotýká CEO společnosti Petr Vaněček. Remoska tak postupně rozjíždí výrobu nerezového nádobí a dalšího vybavení pro kuchyň.

Tomu má napomoci i nová výrobní hala za zhruba 150 milionů korun, kterou společnost buduje v Kopřivnici a která by měla být hotová v druhé půlce roku. Výroba se sem přesune právě z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm, kde Remoska sídlí od poloviny devadesátých let.

Dalších 150 milionů pak poputuje na technologické vybavení provozu, přičemž šedesát milionů pokryjí dotace. „Je to významný krok v naší snaze o plnou automatizaci, robotizaci a digitalizaci. Prostě a jednoduše chceme společnost dostat do jedenadvacátého století,“ doplňuje Sartoris, podle kterého se do firmy nikdy tak intenzivně neinvestovalo.

V Kopřivnici má vzniknout moderní závod světových parametrů. Vedle samotné výroby, která bude mít při stejném počtu zaměstnanců desetinásobnou kapacitu, pojme objekt i speciální showroom a na střeše vyroste solární park.

Fungovat by zde mělo i vývojové centrum prototypů nových produktů. Pokud Remoska dosáhne na potřebnou dotaci, chtělo by vedení společnosti zahájit jeho provoz do dvou let.

„Už dříve jsme například spustili vývoj chytré remosky, kterou bude možné ovládat pomocí mobilní aplikace. Na dálku tak nastavíte potřebný čas a příkon nebo si stáhnete recept z cloudu. Prototyp by měl být hotový ještě letos a věřím, že o rok později by se mohla objevit i na trhu,“ předpokládá Petr Vaněček.

Kromě samotných remosek, kterých společnost loni prodala zhruba padesát tisíc, chce společnost v Kopřivnici vyrábět také nádobí jiných značek. Podle Vaněčka jedná Remosak intenzivně s německým Zwillingem, ale také s Tescomou nebo Etou. Právě ETA je přitom v segmentu pečicích pánví jejím hlavním konkurentem.

„V tomto ohledu nám současná situace hraje do karet. Zdražení dodavatelských řetězců z Číny nám dává příležitost být vůči ní konkurenceschopní. Evropským zákazníkům jsme tak schopni nabídnout lokální výrobu produktů pod jejich značkou a vynikající kvalitu s rychlejší dodávkou,“ tvrdí Vaněček.

Komplikací je nedostatek polovodičů, který sice spuštění automatizovaného provozu nezabrání, ale může ho zkomplikovat. Hrozí tedy, že bude potřeba zkombinovat technologie od několika různých výrobců.

„Budeme tak muset mít programátora, který bude umět nastavit a ovládat více takových zařízení. Byť stavíme závod na zelené louce, nejspíš se tomu nevyhneme,“ přiznává Vaněček. V krajním případě počítá Remoska s rezervním využitím starého závodu ve Frenštátu.

Na určitou míru improvizace jsou však už po dvou letech pandemie zvyklí. „Museli jsme se přizpůsobit. Byť to komplikuje naše fungování, improvizace nás posiluje. V rámci stability i schopnosti firmy reagovat na nenadálé situace, které na trhu nastávají a budou jistě nastávat ještě několik let,“ uzavírá Vaněček.

The post Víc než pánev. Remoska míří k automatizaci a širší nabídce appeared first on Forbes.

Brněnský finančník Igor Fait a jeho Jet Investment začátkem roku rozjel třetí fond kvalifikovaných investorů s názvem Jet 3. Netajil se ambicemi získat na nákupy až osm miliard korun a z Jet 3 vytvořit největší private equity fond v Česku. Pak ale přišla ruská invaze na Ukrajinu a svět se změnil…

„Nepochybuji, že se s tím nakonec vyrovnáme, ale bude to zpočátku bolet celou západní společnost,“ říká Igor Fait v rozhovoru. Od února pečlivě sledoval a dál sleduje, jak se ekonomika otřese. Na strategii fondu ale nic zásadního měnit nechce. „ Fond stavíme na deset let s dvouletou ochrannou lhůtou navíc. Nepředpokládáme, že by se krize vlekla tak dlouho,“ podotýká.

Jet 3 je během sedmi let už třetí private equity fond Jet Investment, investiční společnost ale pro něj hledá o něco větší cíle, než si vybírala dosud – investice budou směřovat do středně velkých průmyslových podniků v Česku, Polsku, Rakousku, Německu a Slovensku. I kvůli vývoji posledních týdnů Fait v průmyslu očekává velké změny a hodně se chce zaměřit na zelenou energetiku nebo výrobu a vývoj nových materiálů a technologií.

Na nákupy má fond tři roky. Otevřený je institucionálním i individuálním investorům a podstatná část kapitálu by měla přijít od zahraničních finančních institucí. Během desetiletého investičního horizontu očekává Jet Investment až trojnásobné zhodnocení počáteční investice.

Ve stávajících fondech Jet 1, Jet 2 a Jet Industrial Lease spravuje Jet Investment svým investorům 8,5 miliardy korun a během 25 let na trhu přinesl investorům zhodnocení přes 25 procent p. a.

„Fond Jet 2 byl v roce 2021 naplněn a zároveň skončilo jeho dvouleté období investování. Své finance tomuto fondu svěřilo na 160 privátních i institucionálních investorů z Česka i ze zahraničí. Cílem našeho podnikání je otevírat další a další fondy. Naše fondy Jet 1 i Jet 2 byly úspěšné, investoři s námi chtějí investovat, takže přirozeně vzniká trojka. A ani fondem Jet 3 snad nekončíme,“ vzkazuje Igor Fait.

Říkáte, že krize není pro investice špatná věc, ale přece jen, může vaše aktivity negativně ovlivnit současný vývoj? Je vůbec vhodná doba na investice?

Samozřejmě sledujeme vývoj ekonomiky, který je pro nás nesmírně důležitý. Ekonomická krize je na jednu stranu příležitost, protože vám poskytne řadu možností, ke kterým byste se v době konjunktury nedostali. Problém však nastává, když krize přijde ve chvíli, kdy máte nakoupeno, a dotkne se společností v portfoliu. Proto si podniky před akvizicí detailně analyzujeme a hlídáme si zadlužení, které nesmí překročit námi stanovenou hranici.

Na druhou stranu, my necílíme na krátké pozice. Fond stavíme na deset let s dvouletou ochrannou lhůtou navíc. Nepředpokládáme, že by se krize vlekla tak dlouho, takže sinusoidu překonáme a dosáhneme na trajektorii růstu.

Jestli někdo hledá likvidní aktivum, tak to v našem případě možné není, do našich fondů se investuje na delší dobu a je třeba s tím počítat. I když v případě nutnosti jsme dosud vždy našli kupce, který podíl prodávajícího klienta odkoupil.

Jak vaše úvahy poznamenala Ruskem rozpoutaná válka na Ukrajině?

Po pandemii zažila Evropa další strategický šok. Samozřejmě to ovlivňuje celá průmyslová odvětví, rozkolísává trhy a dále komplikuje již v minulých letech covidem poznamenané odběratelsko-dodavatelské řetězce. Nepochybuji, že se s tím nakonec vyrovnáme, ale bude to zpočátku bolet celou západní společnost.

Ve střednědobém horizontu pak očekávám v průmyslu změny technologií, investice do obnovitelných zdrojů energie, úsporná řešení. Rozhodně se třeba urychlí význam vodíku. Výsledkem by měla být energetická samostatnost Evropy a nezávislost na Rusku, což chápu jako alfu a omegu současnosti. Je ovšem jasné, že to nepůjde ze dne na den.

Jak se liší investiční strategie nového fondu od těch předchozích?

V portfoliu fondu Jet 2 je mix malých a středních podniků z oblasti strojírenství, energetiky a automotive. Strategie fondu Jet 3 bude hodně podobná, rozhodně chceme zůstat u průmyslu.

Trochu více se ale zaměříme na Green Deal a dopad na životní prostředí na naší planetě. I u jedničky a dvojky jsme samozřejmě hledali podobné příležitosti, ale ne v takovém rozsahu.

Jet 3 má ambice vaše dosavadní fondy výrazně přerůst, jak toho chcete dosáhnout?

Jet 3 bude výrazně větší, až dvojnásobně. Ale nechceme mít dvakrát tolik cílů, spíš budeme hledat větší cíle. U fondu Jet 1 jsme směřovali k akvizicím podniků, jejichž tržby se pohybovaly kolem jedné miliardy, teď se hranice pravděpodobně zvýší na jeden a půl až dvě miliardy korun.

Je podle vás v Češku dost takových příležitostí?

Primárně se věnujeme investičním cílům v Česku a na Slovensku, nicméně najít velikostně vhodné cíle není téměř možné, proto se teď aktivněji zajímáme o Polsko, Německo a Rakousko, kde je přece jen více příležitostí najít větší společnosti odpovídají našim požadavkům.

Nové teritorium tedy bude střední Evropa?

Stále chceme akvizice aktivně řídit a využívat našich projektových manažerů, kteří jsou v denním styku s výkonným managementem akvírovaných firem. To znamená, že hledáme cíle, které jsou fyzicky blízko České republice. Přesto se můžeme dostat i dál prostřednictvím sesterských či dceřiných společností, které mají větší podniky často mimo střední Evropu.

V jakých sektorech aktuálně vidíte nejlepší příležitosti?

Obecně nás zajímá energetika v moderním pojetí – decentralizovaném a zeleném. Každopádně se nechceme primárně zabývat přímou výrobou energií, zajímají nás firmy, které zajišťují části zařízení, na kterých se energie pak vyrábí, například zařízení pro větrné elektrárny. Ideální je, když to zařízení vyžaduje servis, protože ten vám zajistí byznys na delší období.

Nebudeme ale hledat jen jednotlivé části, budeme se je snažit propojit, abychom mohli pro klienta vymyslet a dodat kompletní řešení, například kombinací solárních panelů s baterií a malou kogenerační jednotkou. Taková řešení pak můžeme samozřejmě i provázat a vytvořit takzvanou virtuální elektrárnu, což je také obor, který nás zajímá.

Máte vyhlédnuté cíle i mimo zelenou energetiku?

Určitě nás bude zajímat výroba moderních materiálů, protože s tím máme zkušenosti díky naší německé akvizici Fiberpreg, kde vyrábíme vlastní karbonové, aramidové a hybridní tkaniny a impregnujeme je. O kompozitní materiály je obrovský zájem a stejně tak o další moderní materiály v průmyslu nebo stavebnictví.

Atraktivní z našeho pohledu budou i železnice, kam se kvůli snižování CO2 přesune velká část přepravy. A v Jet 3 se vrátíme i k sektoru automotive, který prochází určitou krizí, a to může znamenat řadu příležitostí, jak se dostat za rozumnou cenu k dobrým dodavatelským firmám. Každopádně nás nebude zajímat nic, co souvisí se spalovacím motorem.

Takže žádný překvapivý oportunismus?

Naopak. Obecně máme rádi mimořádné příležitosti, takže některé akvizice nemusí souviset s tím, co jsem jmenoval, ale může jít o podnik, ve kterém uvidíme velký potenciál růstu, bude zajímavý cenou, případně nám bude zapadat do portfolia propojením s jinou novou akvizicí.

I u předchozích fondů jste se snažili akvizice seskupovat do synergických oborových platforem. Budete v tom tedy pokračovat?

Rozhodně. Zatímco ve fondu Jet 2 jsou takové oborové platformy tři, celkově jich máme šest a teď jich je v plánu až devět. Dává nám to jednoznačný smysl. Když pořídíme nějakou jádrovou společnost, hledáme pro ni doplňky tak, abychom vytvořili soubor podniků, ve kterém budou fungovat vzájemné synergie, případně je možné je úplně sfúzovat.

Takhle funguje vodíková platforma, kterou jste stavěli ve fondu Jet 2?

To je ideální příklad. V Jet 2 máme tři firmy, které mají blízko k plynové energetice. Nejsou to jen výrobní firmy, ale zabývají se vývojem vlastních řešení. Těchto zkušeností chceme využít a pracujeme s nimi na vývoji samostatné vodíkové technologie. Opět ale nejde o přímou výrobu vodíku, ale o periferie – nebudeme mít vlastní elektrolyzér, ale budeme vyrábět zařízení a systémy, která jsou pro technologii na výrobu vodíku zapotřebí.

A ve společnosti Tedom je naším cílem vyvinout ve spolupráci s výrobci motorů kogenerační jednotku, která bude umět spalovat sto procent vodíku, ty současné to umějí z dvaceti procent.

Zůstáváte u strategie: koupit, uzdravit a dobře prodat? Tak jako u někdejší vagonky ve Studénce, kterou se povedlo vytáhnout z insolvence a před divesticí z ní vytvořit lídra trhu?

Určitě nechceme měnit něco, co je zaběhnuté a úspěšné. MSV Metal Studénka je jen jeden známý případ, ale podobně se nám to podařilo v případě Kordárny Plus a Less & Timber.

Ano, kupujeme firmu, která většinou není v optimální formě, takže máme prostor na to, dostat ji do formy restrukturalizačními změnami, úsporami nákladů, zefektivněním výroby a podobně. Pak se jí snažíme pomoci obchodně a najít pro ni nové trhy, doplňujeme kvalitní management, případně vytváříme nová zastoupení a pobočky v zahraničí. V případně Studénky se navíc podařilo najít ideální addon, které k MSV perfektně zapadly. To byl ideální případ těch synergií.

V takovém případě se dostanete do fáze, kdy můžete dál růst, ale už to vyžaduje další velké investice a delší časový horizont, než umožňuje životnost fondu. To je nejlepší čas na exit. Takovou strategii se budeme snažit replikovat i u fondu Jet 3. Zkušenosti a výsledky na to máme.

The post Evropa zažila strategický šok, říká miliardář Fait. Investic se ale rozhodně nebojí appeared first on Forbes.

Výrok „vím, že nic nevím“ bývá nejčastěji připisován Sokratovi, i když jde spíše jen o odvážnou interpretaci Platonových dialogů v Obraně Sokratově. Ať je to, jak chce, mohl by si tenhle citát s klidem přivlastnit některý z českých developerů. Ti jsou na tom totiž v současné době právě tak, že nemají jasno vlastně v ničem a jejich byznys je plný nejistot.

„Jsme zástupci zvláštního oboru, protože u nás se sdružují všechny nestabilní prvky ekonomiky, které teď zažíváme,“ líčí současný developerský byznys majitel investiční skupiny Trigema Marcel Soural.

„Banka nám zvyšuje úrokové sazby, takže nevíme, jaké jsou finanční vstupy, nemáme lidi, jelikož na trhu žádní volní nejsou, stavební materiál také nemáme, a pokud ho máme, tak je nesmyslně drahý, úřady nám projekty nepovolují a fronta, abyste získal stavební povolení, je hodně dlouhá a všechno trvá,“ vyjmenovává překážky Soural s tím, že ve výsledku jako developer netuší, kdy, za kolik a jestli vůbec bude moci stavět.

Nejistota na trhu i v dalších oblastech vede k tomu, že developeři buď dávají do nabídky byty s rizikovou přirážkou k ceně, nebo se do prodeje nemovitosti vůbec nepouštějí a čekají, co bude dál. I proto se průměrná cena pražských bytů aktuálně uváděných na trh vyšplhala až na 167 tisíc za metr čtvereční.

Navíc se do výčtu nejistot přidává ještě jeden nestabilní prvek, a to budoucnost nového stavebního zákona. Ten minulá vláda protlačila parlamentem, ovšem ta současná jeho platnost odložila a hodlá Poslanecké sněmovně zhruba v polovině roku předložit jeho upravenou verzi.

V té má chybět hlavně vznik superstavebního úřadu. „Trochu stability bychom mohli mít právě v tom, že nám začne platit nový stavební zákon. Ale stát si řekl, že i tam nám hodí vidle. Takže nevíme vlastně nic,“ glosuje situaci Soural.

I podle majitele společnosti Central Group a jedenáctého nejbohatšího Čecha Dušana Kunovského stát přináší odkládáním a změnami nového stavebního zákona hlavně velkou nejistotu.

„A to spolu se současným raketovým nárůstem nákladů přípravu nové výstavby bytů zcela paralyzuje. Navíc, města a obce nemají od státu z daní dost peněz na potřebnou veřejnou infrastrukturu, takže se často nové výstavbě bytů logicky brání,“ říká Kunovský.

Pokud se developerovi přece jen podaří stavbu dotáhnout po mnoha letech ke stavebnímu povolení, očekává, že ji dokončí zhruba do dvou let. „A jak máme za současné situace říct, kolik bude ten dům stát za dva roky,“ ptá se Soural. Jeho Trigema nyní v Praze staví zhruba 550 bytů. Část z nich už prodala v předprodejích, zbytek ale vzhledem k okolnostem do nabídky zatím oproti původním plánům vůbec nedá.

„My teď prodávat nechceme, budeme čekat, až se to celé nějak stabilizuje. Nabídku stáhneme z trhu a počkáme, co bude,“ popisuje Soural. „Developeři nevědí, co se stane zítra nebo za týden. Když Putin vypne plyn, tak z čeho se budou vyrábět cihly, když všechny fabriky na pálení cihel jedou na plyn,“ dodává.

Podobně vidí současný developerský byznys také šéf Penta Real Estate Petr Palička. „Ta situace je skutečně hrozně nepřehledná. Například abychom dostali bankovní úvěr, tak musíme mít nějaké předprodeje a ty uskutečňujeme v době, kdy vůbec netušíme, kolik bude stavba stát. Ti silnější proto zvažují, jestli vůbec má cenu pracovat s bankovním úvěrem,“ říká Palička.

„To riziko je obrovské. Jestliže máte prodaných třicet procent projektu vlastně pod cenou, je to zásadní problém ekonomiky celého projektu,“ dodává. A i realitní divize Penty má z trhu zkušenost takovou, že se s prodeji bytů teď spíše vyčkává.

Ceny stavebních prací a materiálů rostou už od pandemie a válka na Ukrajině tomu dodala ještě strmější tempo. Palička přibližuje stoupání cen stavebních materiálů na vlastní zkušenosti z nedávné doby. „My teď stavíme celkem hodně a jeden náš dodavatel měl problém s ocelí, tak jsme se dohodli, že ji budeme shánět společně a komu se to podaří lépe, tak tu ocel nakoupí,“ vypráví.

„Do toho mi volá jiná firma s tím, že nabízí pět tisíc tun oceli za 42 korun za kilo. My ji ale v tu dobu sehnali za šestadvacet korun. To je tak obrovský rozptyl, že už nevím, co má objektivní příčinu a co je nějaká spekulace,“ uzavírá Palička.

Developeři se shodují, že současné ceny stavebních materiálů jsou pro ceny nemovitostí a rychlost výstavby jedním z největších problémů. „Nikdo z nás ještě ani nemá tušení, k čemu tenhle smrtící koktejl povede. Za třicet let po revoluci se nikdy nestalo, že by generální dodavatel stavby nemohl uzavřít smlouvu na pevnou cenu. To je svědectví až roku 2022,“ řekl v nedávném rozsáhlém rozhovoru pro Forbes developer a 44. nejbohatší Čech Radim Passer.

Zároveň ale platí, že alespoň jednu velkou jistotu ve svém podnikání developeři zatím mají. Poptávka po bydlení je stále vysoká, a to i přesto, že postupně zdražují hypotéky a pro mnoho lidí přestává být koupě bytu reálná.

„Převis poptávky je obrovský a pořád tlačí na ceny. Ačkoli se o přiškrcení poptávky stará Česká národní banka, ten převis je natolik velký, že to jen přibrzdí růst cen, ale k výraznější korekci nedojde,“ odhaduje ekonom a bývalý guvernér centrální banky Zdeněk Tůma.

The post Nevíme teď vůbec nic, říkají developeři. Kvůli nejistotě vyčkávají s prodeji bytů appeared first on Forbes.

„Uplynulý rok byl nejlepším v historii skupiny,“ pochvaluje si Jiří Šťastný, zakladatel Hit Office Group, jedné z významnějších papírenských skupin v Česku. Firmu založil hned po revoluci s manželkou Janou a synem Martinem a od té doby se jejich podnikání rozrostlo z maloměstské samoobsluhy na byznys obratově přesahující půl miliardy korun.

Jeho klíčovou část dnes tvoří výroba potravinářských obalů a teplický Hit Office je aktuálně třetím největším evropským výrobcem ve svém oboru. Byla to ale paradoxně pandemie a s ní spojený boom rozvážkových služeb, které způsobily, že se nad loňskými výsledky může majitel filmy šťastně usmívat.

„Zatímco kancelářské a archivační potřeby už pár let stagnují kvůli digitalizaci, kterou pandemie ještě urychlila, v době covidu naopak vystřelila poptávka po obalech na potraviny pro take-away a home delivery. Nebáli jsme se investovat, a přestože jsme od odběratelů neměli závazné objednávky, nakoupili jsme nové technologie a přidali do portfolia nové produkty,“ říká Šťastný.

A tahle sázka vyšla dokonale. „Obrat papírenské divize firmy se díky tomu loni zvýšil zhruba o sto milionů korun, tedy víc než o třetinu,“ dodává majitel.

Pravidla, že štěstí přeje připraveným, se Jiří Šťastný ostatně drží celou svou podnikatelskou dráhu. Před třiceti lety se přitom se stohy papíru potkával pouze jako ministerský úředník. Jenže pak přišla malá privatizace a možnost začít podnikat.

V roce 1991 tak rodina Šťastných v Poděbradech vydražila samoobsluhu potravin a vrhla se sbírat první podnikatelské zkušenosti. „Na složení dražební jistoty ve výši 170 tisíc korun jsme si museli půjčit, stejně jako tři miliony na obchod a další peníze na nákup zboží,“ vzpomíná hlava Hit Office Group na start rodinného byznysu.

Oba manželé opustili zaměstnání a začali se o obchod starat. Už tehdy pod zkratkou HIT, tedy „Happy international trade“, která naznačovala, že novopečený podnikatel se nehodlá držet při zemi. „Od začátku jsem se neustále poohlížel po příležitostech,“ říká Šťastný.

Prodej potravin nejprve rozšířil o elektrické konvektory, o které byl zájem díky příspěvkům na ekologické vytápění. Později je coby vyučený zámečník začal v zadních prostorách samoobsluhy sám montovat.

Když mu majitel jednoho pražského velkoobchodu řekl, že konvektory neodebere, ale kdyby mu nabídl sáčky do vysavačů, zájem by měl, rozhodl se přejít na další sortiment, který na trhu chyběl. Neodradila jej ani soudní žaloba od dosavadního tuzemského monopolního výrobce – naopak, tehdy si pořídil první výsekový stroj na čelíčka sáčků.

Při hledání dalšího sortimentu, o který by mohli rozšířit výrobu, se Šťastný dohodl na subdodávkách s výrobcem papírového nábytku Rollpa. Což znamenalo další investice do technologií.

Objekt samoobsluhy už tou dobou začal být pro vzmáhající se podnik těsný, z bankovního úvěru proto firma koupila bývalý areál Kovopodniku na opravu kompresorů, kam přestěhovali papírenské stroje. Nábytkářské desky však postupně vytlačily žádanější kancelářské a reklamní potřeby.

„Díky takto širokému sortimentu jsme dokázali ustát i cenovou válku s násobně větší a technologicky mnohem vyspělejší konkurencí,“ vzpomíná podnikatel. Konkurenční boj skončil v roce 1999 tím, že teplického výrobce kancelářských potřeb, který se je předtím snažil z trhu vytlačit dumpováním cen, nakonec HIT koupil. S dalším konkurentem, firmou Slunap z Brna, se Šťastný dohodl na spolupráci a odkoupil 52 procent firmy.

S akvizicemi se rozšiřovalo i produktové portfolio Hit Office. K reklamním a kancelářským předmětům přibyla luxusní potahovaná kartonáž, kterou skupina vyrábí ve fabrice Slunapu v Chrástu u Brna, pak dortové a pizza krabice či tácky pod buřty, které se vyráběly v Bělé pod Bezdězem.

Loni v Hit Office Group dotáhli investici v hodnotě kolem sta milionů korun a veškerou produkci pro potravinářství přesunuli do nového areálu v Proboštově poblíž Teplic.

„Podařilo se nám dokončit novou skladovou halu, dotáhnout rekonstrukci té stávající a nakoupili jsme také nové výrobní technologie,“ sčítá investice Šťastný s tím, že v areálu o čtyřiceti tisících metrech čtverečních nechybí dostatek prostoru pro rozvoj a případnou dostavbu dalších skladů.

Potenciál pro růst firmy každopádně Šťastný vidí hlavně ve všemožných obalech na jídlo. A v ekologii. „Před třemi lety jsme patřili k prvním výrobcům, kteří na trh nabídli dnes standardní kelímky s disperzní bariérou bez plastů,“ pochlubí se produktem, který vyvinuli s finskou firmou Kotka. A na podobné bázi uvádí Hit Office další bezplastové obaly, které jsou plně recyklovatelné a kompostovatelné.

„Většina českých zákazníků sice zatím upřednostňuje cenu před kvalitou a způsobem využití, ale i u nás postupně přibývá firem, kterým ekologie leží na srdci. A na klíčovém evropském trhu v sousedním Německu se už situace mění,“ tvrdí Šťastný.

Inovace jsou v Hit Office zásadní téma. Syn Jiřího Šťastného Martin, který ve firmě drží poloviční podíl a teplickou divizi od roku 2006 řídí, má ve své kanceláři malou laboratoř, kde neustále vymýšlí nové výrobky. Během pandemie firma ostatně portfolio rozšířila o více než padesát nových produktů.

„Snažíme se inovovat a hledat přidanou hodnotu navíc, něco, co na trhu chybí. Tak třeba vznikly chytré obaly, které zákazníkům usnadní odnos více jídel, protože je lze do sebe snadno připínat a odnést najednou,“ říká Martin Šťastný.

Právě on rodinné papírenské království před patnácti lety rozšířil o realitní byznys. „Po prvním intenzivním roce v Teplicích jsem vyhořel a potřeboval jsem zacílit pozornost mimo firmu,“ vzpomíná zástupce druhé generace rodu.

Dnes realitní firmy v rámci Hit Office Group vlastní a spravují 350 bytů od Chomutova až po Ústí nad Labem a Martin Šťastný s úsměvem poznamená, že hodnotově už reality začínají předhánět core byznys.

Šťastní se v Teplicích aktuálně plánují pustit i do rezidenčního developmentu a z chátrajícího historického objektu v centru města vytvořit prémiové byty. Do struktury skupiny loni také přibyla firma, který by měla spravovat a rozvíjet průmyslové nemovitosti.

Co si podnik vydělá, to do něj majitelé zase vracejí. „Netoužím po miliardových obratech, ale po postupném, férovém růstu, aby byla firma na trhu uznávaná, aby o ní lidé věděli, aby obstála v konkurenčním prostředí,“ uzavírá Jiří Šťastný, který je prý v duchu rodinného jména rozeným optimistou. „S takovým přístupem jsou pak život i byznys peříčko,“ usmívá se.

The post Štěstí přeje připraveným. Rodina Šťastných vybudovala ze sámošky papírové impérium appeared first on Forbes.

Přežili obě světové války, hospodářskou krizi, proces znárodňování, privatizaci a v novodobé historii i rozpad skupiny Jablonex Group. Jenže v posledních dvou letech se museli výrobci skla a bižuterie na Jablonecku vyrovnávat s další ránou.

Dvousetletou tradicí otřásla pandemie koronaviru, kvůli které především menší firmy skončily úplně a jiné stěží přežívají. Aby toho nebylo málo, vyrovnat se musejí nově s vyššími cenami energií, drahých kovů i růstem mezd. „To vše zvedlo náklady zhruba o čvrtinu,“ odhaduje předseda představenstva jabloneckého Svazu výrobců skla a bižuterie Pavel Kopáček.

„Covid nás naprosto semlel a stále v tom vlastně pokračuje,“ přiznává Olga Kopalová Rynešová z rodinné šperkařské firmy Šenýr Bijoux, známé třeba svou výrobou korunek pro soutěže Miss ČR. „Měli jsme mít ve spolupráci s Czech Trade velkou výstavu na čínském ostrově u Hongkongu, ale kvůli covidu je odložená, protože v Asii opět šíří a vše se ruší,“ vysvětluje.

Varianta, kdy organizátoři akci odloží, je ale pro výrobce stále příznivější, než když ji zruší ve svém začátku. To se stalo například v loňském říjnu, kdy firma Šenýr investovala tři sta tisíc korun do výstavy na veletrhu v čínském Si-anu. „Ve chvíli, kdy se otevřel, tak se tam objevil covid a veletrh uzavřeli. Ale jelikož už k té výstavě došlo, nevrátili nám ani korunu,“ dodává šperkařka.

Za dva poslední roky klesly firmě tržby o osmdesát procent. Chyběla především zahraniční klientela, ale i tuzemští zákazníci, hlavně v Karlových Varech nebo v pražských turistických centrech. O peníze přicházela Šenýř Bijoux také od nevěst, které se rozhodly, že pandemickou svatbu s pár hosty raději odloží a uspořádají ve velkém, až to bude možné.

„Teď už se ta situace lepší, jen všichni chtějí všechno najednou, jako by to chtěli stihnout do podzimu. Nikdo neví, co nás zase potká za překvapení,“ dodává podnikatelka, která pro výrobu šperků používá pouze český křišťál a komponenty z Preciosy nebo od místních výrobců. Mezi její největší odběratele patří Čína, za kterou následuje Evropská unie.

Uzavření kamenných obchodů, ale třeba i vánočních trhů, trápilo v době koronaviru všechny výrobce bižuterie. „Zahraniční turistika v letech 2020 a 2021 pro nás byla téměř neexistující. Část obchodů v Praze, Karlových Varech nebo v Českém Krumlově, které jsou pro nás klíčové, neexistuje. Ti, co přežili, nenakupují,“ upozorňuje Pavel Kopáček.

Podle něj se ale pomalu začíná dařit exportu, protože se otevřely kamenné obchody v zahraničí i řetězce, které s českými výrobci spolupracují. Výrobci musí reagovat nejen na úbytek turistického ruchu, ale i na zdražování energií a také drahých kovů – neustále vzhůru míří například cena rhodia.

„Před pěti lety stálo pogalvanizovat rhodium dva tisíce korun, dnes je to dvanáct tisíc,“ vypočítává Olga Kopalová Rynešová. Rhodium, které je tvrdší než zlato a skvěle odolává korozi, se získává jako vedlejší produkt při těžbě platiny. Největšími světovými nalezišti jsou platinové doly v Jihoafrické republice a v pohoří Ural.

Stejně jako ostatní výrobci musela jablonecká šperkařka své výrobky zdražit. Zatím o deset procent – a jen doufá, že o víc to nebude. Už na začátku pandemie propustila své čtyři zaměstnance a momentálně si najímá pracovníky na dohodu nebo živnost. „Už se bojím mít plný počet lidí, v době krize nebylo možné je uživit. Během pandemie jsme byli třeba tři měsíce úplně na nule s tržbami,“ vzpomíná.

Pavel Kopáček připouští, že kalkulovat s cenami je v této době pro výrobce obtížné. Naštěstí je prý zatím většina zákazníků opatrně ochotna akceptovat zdražování zboží až o čtvrtinu. Přesto lze očekávat, že nákupů ubyde.

Neúnosné zvyšování nákladů se podepsalo také na provozu jabloneckého bižuterního centra Palace Plus v budově bývalého Jablonexu, kde muselo na konci března po devíti letech skončit. Nově ho návštěvníci najdou v budově známé jako Dům nábytku – Svaz výrobců skla a bižuterie ho chce otevřít prvního června. Kromě bižuterie a vánočních ozdob tu najdou zastoupení i české sklářské a šperkařské značky.

Svaz sdružuje čtyřicet výrobců v regionu a čtyři odborné střední školy, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci a také Technickou univerzitu v sousedním Liberci. Svou úlohu sehrál hlavně po roce 2009, kdy se rozpadla skupina Jablonex Group, patřící k největším výrobcům bižuterie na světě. Od roku 2010 se svaz věnuje především rozvoji obchodu a podpoře marketingu členských firem.

The post Bižuterie ve skřipci. Po covidu ničí výrobce i ceny drahých kovů appeared first on Forbes.

Podnikatel Michal Menšík píše jeden z nejvíce inspirativních byznysových příběhů Česka. Když v roce 2017 převzal od KKCG službu DoDo, měla deset kurýrů a zaměřovala se na drobný B2C segment. Dnes má firma kurýrů okolo dvou tisíc a společně s 1 250 automobily tvoří vysoce efektivního hráče na poli logistiky poslední míle, na kterého spoléhají firmy jako Mall, Datart či Tesco.

A protože Menšík věří v potenciál daleko přesahující české hranice, nebylo tajemstvím, že už více než rok hledá vhodného investičního partnera pro intenzivní expanzi.

Tím se nakonec stalo vrcholné duo českého byznysu – miliardáři Daniel Křetínský a Patrik Tkáč. Ti v následujících dvou letech postupně do Menšíkovy firmy investují 60 milionů eur, tedy přes 1,5 miliardy korun.

Svůj minoritní podíl duo navyšuje skrze entitu MFresh Holding, ve které je i skupina Rockaway Jakuba Havrlanta. Bezpečná majorita pak zůstává a nadále zůstane Menšíkovi, respektive jeho skupině V-Sharp.

„Máme skvělou službu, se kterou jsme doma i v zahraničí obstáli i u těch největších a nejnáročnějších zákazníků z řad nadnárodních řetězců, a to i v logisticky extrémně náročném segmentu rozvozu potravin, kde rozvážíme pro hráče jako Košík.cz, Tesco, Penny a další, říká,“ říká k investici Michal Menšík.

„Nyní je čas využít náš technologický náskok i provozní schopnosti a začít zaběhlé standardy v doručování na poslední míli měnit i na dalších evropských trzích,“ dodává.

DoDo již kromě Česka funguje území Slovenska, Polska, Německa, Rakouska, Maďarska či Bulharska a jeho ambicí je své pozice posilovat. Právě na budování provozních a obchodních týmů v zahraničí Menšík primárně použije čerstvý kapitál. Jeho cílem je dlouhodobě držet pozici jednoho ze tří největších operátorů poslední míle napříč evropskými zeměmi.

Menšík stran investice jednal s nejzvučnějšími jmény evropského retailu a logistiky, ale s nikým si nesedl tolik, jako s Danielem Křetínským v jeho kanceláři v Pařížské ulici. Co kromě samotného zakladatele prozíravého investora na firmě DoDo zaujalo, je celkem zřejmé. Na prvním místě to je fenomenální růst, ostatně v roce 2020 bylo DoDo nejrychleji rostoucí firmou Česka. Stejně tak to ale byly ambice a znalost oboru či důležitosti logistiky.

Tu mohl Křetínský pozorovat již od dob prvního financování e-shopů Jakuba Harvlanta, nakonec úspěšně prodaných pod značkou Mall Group, a později zejména u velkoobchodu Metro, kde je největším akcionářem.

„Investice do DoDo je pro nás atraktivní ve více ohledech, přičemž tím hlavním je fakt, že firma zajímavým a inovativním způsobem propojuje last-mile logistiku s retailem, což jsou oblasti, do kterých v rámci širší skupiny EP Corporate Group významně investujeme,“ říká Branislav Miškovič z EC Investments.

„Díky know-how týmu DoDo a šíři našeho portfolia věřím, že se nám do budoucna podaří spolupracovat na dalších zajímavých společných projektech,“ dodává.

DoDo loni utržilo takřka miliardu korun, což představuje meziroční dvojnásobek. A stejným tempem chce Menšíkova firma růst i letos.

The post 1,5 miliardy od Křetínského s Tkáčem. DoDo Michala Menšíka postupuje do vyšší byznysové ligy appeared first on Forbes.

Raketově rostoucí ceny surovin a energií se negativně promítají do ziskovosti českých průmyslových firem. Přes rostoucí tržby většina z nich uvádí, že v tomto roce očekává pokles svého zisku. Jak je to možné?

Důvod pro růst tržeb je z velké části inflační – ne ve všech případech je však podložen reálným růstem zakázek a navýšením produktivity. Zejména významné segmenty tuzemského automobilového průmyslu a strojírenství se potýkají s řadou problémů. Nepříznivá situace je i u dopravců, stavařů a obchodníků. Ocelářství a hutnictví je v paralýze.

Pandemii a s ní související globální rozkolísání české firmy přežily, ale těšily se na návrat k normálu. Ten však nejenže nepřišel, naopak došlo ještě k výraznému zhoršení situace. Nedostatek materiálů daný výpadkem ruských a ukrajinských dodávek a uzavřením Šanghaje vyhnal ceny surovin nahoru a ještě více zpomalil – nebo přímo znemožnil – jejich dodání.

Ceny energií se zvýšily o mnohonásobek, se kterým nikdo na vedoucích pozicích nepočítal a v plánování nezohlednil. Ještě před rokem 72 procent firem v průzkumu Národního centra Průmyslu 4.0 uvedlo, že nemají důvod investovat do environmentálních technologií, protože ceny energií jsou nízké.

„V tomto roce očekáváme pokles marží. Výše poklesu bude záviset na ochotě státních i soukromých investorů kompenzovat mimořádné vlivy covidu-19 a válečného konfliktu na Ukrajině, které prokazatelně vedly k nárůstu cen některých vstupů,“ říká Jaroslav Heran, generální ředitel největší tuzemské stavební firmy Metrostav.

„Problém nám působí zejména asfaltové směsi, které se vyrábějí z čím dál tím dražší ropy a oceli. Naši významní dodavatelé byli z Ruska a Ukrajiny,“ dodává Heran. Ředitel rodinných Svatavských strojíren Vladimír Vacek doplňuje, že zakázky stagnují, protože na pracovním trhu je nedostatek lidského kapitálu. „Tím pádem nemůžeme získávat tolik nových projektů, kolik bychom mohli,“ připomíná.

Obzvláště těžké to mají energeticky náročné slévárny jako například Kovosvit MAS Foundry. „Letošním cílem je neprodělat,“ říká obchodní ředitel firmy Jan Kočvara, přestože firma očekává výrazný růst tržeb oproti minulému roku. „Důvodem navýšení tržeb je růst cen jako reakce na vyšší ceny materiálu a energie. Přesto svádíme každodenní boj, abychom se nepropadli do ztráty,“ přiznává.

„Nedostatek klíčových surovin pro slévárenství z Ukrajiny a Ruska má za následek nízkou nabídku a vysoké ceny především u surového železa. Snažíme se o přenesení těchto nákladů do cen, ale to se nedaří stoprocentně a vzhledem k velké dynamice a změnám nákladů na denní bázi jsme s růstem cen vždy o krok pozadu,“ vysvětluje Kočvara.

Nejen výrobní firmy, ale i obchodní společnosti jsou velkým růstem nákladů zaskočeny. „Růst nákladů nemůžeme přenést do většiny již zasmluvněných kontraktů a pro získání kontraktů nových musíme snížit marži, aby to zákazník byl vůbec schopen financovat,“ popisuje Luboš Michler, obchodní ředitel firmy Martia.

Náklady se zvyšují v celé Evropě, ale situace dopadá na firmy v České republice obzvláště tvrdě. Kromě třetí nejvyšší míry inflace na kontinentu, vystřelených cen energií a nedostatku pracovních sil ve výši 300 tisíc pracovních míst, je to zejména struktura českého průmyslu, která činí republiku velmi zranitelnou.

Český průmysl je specifický svou dodavatelskou strukturou, a tedy nízkými maržemi. Vysoké navýšení nákladů pak sebere několikaprocentní výdělky. Pozice dodavatelů a subdodavatelů pro firmy také omezuje jejich schopnost vyjednat navýšení cen. Typické je to zejména pro automobilový průmysl s dlouhodobými kontrakty, kde zákazník růst cen energií nebo mezd nebere v úvahu.

„Bez inovací firmy krizi nepřežijí. Nastává konec levné práce a výroby,“ připomíná Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR. A jeho slova potvrzuje i člen představenstva Jiří Holoubek: „Když firmy pořád vydělávaly a rostly jim tržby a zisky, neměly tolik důvod inovovat. Odvolávaly se na své obchodní úspěchy,“ vysvětluje zaspání českého průmyslu.

The post Český průmyslový paradox. Proč tržby rostou, ale zisky klesají? appeared first on Forbes.

Jaromír Horák a Martin Solnička už šest let dávají nejen Česku, ale i světu originální nealkoholický nápoj, který se místo energy drinků pije jak v nočních klubech, tak ve fitness. Je přitom daleko zdravější, protože jeho základem je kvalitní čaj. Jak v zemi piva uspět s nealko panákem, který nakopne?

1. Kdy jste se při budování Samurai Shotu nejvíce zapotili a proč?

M: Myslím, že se nám průběžně rosí čelo stále stejně. Začali jsme úplně od nuly a každá fáze růstu má svá pro i proti. Rosteme celkem zdravě, takže si průběžně stanovujeme vyšší cíle a snažíme se je plnit. Trhy jsou nervózní, logistika složitá, takže se snažíme postupně a poctivě budovat značku a jsme si vědomi, že nějaký větší skok nahoru by v našem případě stejně nejspíš přicházel v úvahu při partnerství s někým větším.

2. Co nového budete mít tuto sezonu na svém pultu v pražských Holešovicích k dostání?

M: Znovu se vracíme ke skvělému ice tea v plechovce. A taky jsme vytvořili celou novou řadu malých kapesních boosterů s bojovníkem Jirkou Procházkou jako ambasadorem.

J: Jo, doslova a do písmene mu držíme pěsti, v červnu totiž bude mít příležitost získat jako vůbec první Čech titul v UFC lize. Mimo tuto novinku ale bude k dostání klasický sortiment sedmi druhů čajových energy extraktů, slavnostní Geisha Velvet a na čepu naše limonáda ze zeleného čaje Lim-Ča.

The post Od čaje k nealko panáku aneb 10 otázek pro výrobce drinků Samurai shot appeared first on Forbes.

Daniel Perner o své mouce říká, že se vymyká ostatním – kvalitou, strukturou, designem. Avšak i on sám se od jiných podnikatelů liší, ať už svou muskulaturou, ranními rituály, četností funkcí, nebo jedinečným mlýnem. Seznamte se s jeho rodinným byznysem, jehož historie zdaleka není tak hladká jako miliardová Pernerka, na níž je postaven.

Žádná bílá plátěná bekovka, žádná olejnička, žádná fajfka. Jestliže dosud měl čtenář z pohádek zažité představy, jak by měl vypadat „správný mlynář“, nechť promine; následující řádky mu je dozajista zboří.

Rodinnému mlýnu ve Svijanech, jehož si při cestě z Prahy do Liberce nelze nevšimnout, neboť zastiňuje i známější pivovar, už čtvrt století vládne nabušený chlápek s bicepsem o velikosti kilového sáčku mouky a permanentně vyzvánějícím mobilem.

„Kdo mě zná, tak ví, že nejvíc času trávím s telefonem v ruce,“ přiznává podnikatel, zatímco svírá červenou tlačítkovou nokii. Jmenuje se Daniel Perner a navzdory této netypické „zálibě“ – nebo možná díky ní – se mu spolu s rodinou podařilo z ruiny vybudovat jednoho z největších tuzemských výrobců mouky. Mlýn, jenž nese jeho jméno – Mlýn Perner.

Ročně se v jeho areálu na břehu řeky Jizery semele na 150 tisíc tun mouky, kterou dodává producentům pečiva a cukrovinek, jako jsou například Mondelēz International (Opavia, BeBe Dobré ráno, Kolonáda),
Dr. Oetker či výrobce mrazeného pečiva La Lorraine. Více této sypké bílé hmoty u nás vyprodukuje jen Penam, spadající do zemědělského koncernu Agrofert expremiéra Andreje Babiše.

Mlýn s šest set let trvající historií, který nepoložila nelidskost nacistů ani komunistů a ve vlastnictví rodiny je po tři generace, převzal Daniel Perner v polovině devadesátých let po svém otci. Od té doby v něm proinvestoval kolem tří set milionů korun a učinil z něj vůbec nejmodernější stavení svého druhu v republice.

Unikátní je zejména technologie umožňující mletí celozrnných mouk dohladka, což v Česku nikdo jiný neumí. Jejich zavedení před pěti lety firmu nejen postrčilo na vyšší úroveň, ale zároveň jí i otevřelo dveře na maloobchodní trh.

Pod značkou Pernerka devětačtyřicetiletý podnikatel momentálně nabízí třináct druhů mouk, mimo jiné třeba špaldovou, pohankovou nebo rýžovou, které jsou k dostání téměř ve všech obchodních řetězcích. Každý měsíc se jich prodá přibližně milion kilogramových sáčků, z nichž s lehkou nadsázkou peče celá země, a to i díky přítomnosti Pernerky ve stejnojmenném cukrářském pořadu České televize,

„Jít do malospotřebitelského balení byla skvělá věc,“ pochvaluje si zpětně Perner, jenž rodinný mlýn vlastní ze šedesáti procent. Zbylou část kontrolují rovným dílem jeho rodiče. „Není to jen o tom, že vyděláte víc na kilogramu mouky. Když máte svou značku v obchodě, kde ji denně mají na očích miliony lidí, je to obrovská reklama. Více tím proniká i do povědomí pekařů a dalších velkoodběratelů, kteří si, když ji v regále vidí, říkají: Ten Perner má asi vážně dobrou mouku,“ je přesvědčen.

Pakliže roční obrat firmy přesahuje 800 milionů korun, maloobchod z něj představuje zhruba pětinu. Letos dokonce Perner očekává, že by společnost mohla své tržby až zdvojnásobit na zhruba 1,5 miliardy, přičemž podíl kilových mouk na celkových číslech by se měl nadále zvyšovat. „Zůstává ovšem otázkou, co s tím udělají rostoucí ceny, válka a její důsledky, protože doteď byla kupní síla relativně velká,“ podotýká.

Zdražovali jste v poslední době?

Zdražovali. Docela hodně, někde i na dvojnásobek ceny. Je to nepopulární krok, ale také musíme z něčeho žít. I když jsme ale zvyšovali ceny a zákazníkům se to nelíbilo, myslím, že si spousta z nich uvědomuje, že máme kvalitnější mouku, za kterou náhrada na trhu není, a tak jí dají přednost, přestože si za ni mají připlatit.

Proč zrovna mouka a pečivo zdražily meziročně ze všech potravin nejvíce?

Protože výrazně podražilo všechno, co se pojí s jejich výrobou. Cena obilí vylezla na dvojnásobek, nafta se zdražila skoro dvakrát, energie třikrát. Když vám vstupy vyletí nahoru o sto procent, nemůžete to při maržích v jednotkách procent, které máme, přežít. Nemůžeme vyrábět se ztrátou, ani nechceme. Musí se tak zdražit až ke koncovému zákazníkovi.

Není možné, aby deset let stál rohlík v obchodě dvě koruny. Za tu dobu veškeré náklady vzrostly – od lidí po energie. Pekaři přitom ještě na začátku letošního roku dostávali za rohlík korunu, korunu deset bez DPH, jako před deseti lety. To má pak spoustu důsledků…

Jakých?

Pekárny jsou zničené, v oboru pracují vesměs agenturní zaměstnanci, skončila učňovská střediska, protože se pekařině nikdo nechtěl věnovat, když se v ní špatně platilo. Musíte mít přiměřený zisk, abyste mohli přilákat mladé, zajímavé lidi s potenciálem, abyste mohli dělat marketing, vyvíjet nové produkty, protože lidé nechtějí jíst desítky let to stejné, mohli postupně investovat do výrobních technologií, udržovat je, a ne je nechat zničit a pak zjistit, že nemáte na nové, neboť nákup takových zařízení je drahá záležitost.

The post Pekařů císař. Impozantní příběh rodiny Pernerů a mouky, z níže peče celá země appeared first on Forbes.

Nastřihat, potisknout, sešít, zalepit, zkontrolovat, odeslat. Nemít z toho ani korunu, naopak velké miliony platit. Podivný byznys? Ten nejprestižnější! Rodinná firma Kalas obléká světovou superstar a píše podmanivé příběhy.

Místo střihorukého Edwarda je tu střihoruký Eda. Také střihoruký Evžen a střihoruký Karel. „Takhle si je tu ženské pojmenovaly,“ usmívá se Josef Filip u střihacích robotů, jejichž naprogramované oscilační nože se pohybují – tam, zpět, do strany, dopředu – nad látkou s přesným, jaksi sebejistým záměrem.

Budí to bezmála dojem, že se Eda, Evžen a Karel báječně baví, nezpochybnitelnou skutečností je, že jejich střihačské umění si s Edwardem ze slavného filmového příběhu nikterak nezadá.

I střihací stroje z výrobní haly na kraji historického Tábora jsou součástí slavného příběhu. Minimálně k němu přispívají. Jeho hlavním hrdinou je Mathieu van der Poel, jedno z největších es současného světa profesionální cyklistiky. Nizozemská hvězda září v kombinéze firmy Kalas, jejímiž hlavními vlastníky jsou Josef Filip a Jakub Věncek.

Druhý jmenovaný je vnukem zakladatele společnosti Čestmíra Kalaše, což není jediný dědeček, který v tomto příběhu vystupuje. Zasáhne do něj i maminka Josefa Filipa, a jste-li v tuto chvíli dezorientovaní z příbuzenského propletence, který se začíná podobat Cimrmanově Hodině pravdy, náleží vám omluva a vysvětlení.

To půjde nejsnáze udělat čímsi, co je typické jak pro film, tak pro jihočeskou výrobnu. Tedy? Střih!

The post Nastřihat, potisknout, sešít a odeslat. Z Tábora až k velkému šampionovi appeared first on Forbes.

Naučili Čechy pít ledové kafe v plechovce a pak přišli s energeťákem, který porazil i světovou jedničku Red Bull. Teď bratři Raid a Ratib Namurovi poprvé podrobně vyprávějí svůj příběh o tom, jak v Praze vybudovali plechovkové království Big Shock.

Na začátku byl jeden doušek čaje, na konci je 26 milionů plechovek ročně. Zatím. A mezi těmito dvěma body se rozprostírá pozoruhodný mix pokusů a omylů, vytrvalosti, odhodlání a úspěchů, který zcela koresponduje s jejich firemním heslem: Shock Yourself. Bratři Raid a Ratib Namurovi skutečně šokovali sami sebe – a nyní svoji story líčí v největším rozhovoru, jaký kdy českým médiím poskytli.

„Jak na to? Zkoušet, zkoušet, zkoušet. A že jsme v devadesátkách zkoušeli věcí!“ rozesměje se Raid, starší a výřečnější z dvojice. Mezitím se o dva roky mladší Ratib už poněkolikáté omlouvá, že se kvůli viróze zrovna necítí ve své kůži, byť jinak v bratrském duu platí za toho společenštějšího.

„Kam vejde, je ho všude plno. Ale ten krásnější jsem samozřejmě já,“ přidává Raid další z nekončící řady přátelských štulců, v nichž je tolik rošťáctví a zároveň lásky, kolik si jen mezi dospělými sourozenci dokážete představit: „My se buď smějeme, nebo hádáme, že, Tibe?“

Oba mluví naprosto plynně česky, navzdory exoticky znějícím jménům. V jejich rodové linii se totiž potkaly dva odlišné světy, maminka je Češka, tatínek Palestinec. Bratři Namurové se z někdejšího Československa kdysi stěhovali na Blízký východ, aby nakonec stejně skončili v Praze. A s vlastním nápojářským impériem.

O tom, jak křivolaké putování to bylo, svědčí kontrast mezi jejich původní a současnou kanceláří: začínali ve druhém suterénu, kde sotva viděli kolemjdoucím na nohy, teď shlížejí na metropoli z krásné prvorepublikové vily na Hanspaulce. Nebáli se zkoušet, dokázali riskovat.

A tak se od exportu židlí a zubních vrtáků do Saúdské Arábie dostali k výhradní distribuci čaje Ahmad Tea – a v devadesátých letech tak Čechům, do té doby zvyklím na Jemču Jemnice, otevřeli novou dimenzi pití pořádného čaje.

Pak přišel úspěch s ledovou kávou v plechovce, jejich Mr. Brown je dodnes na benzinkách ve své sekci jednička. A následně velký šok. Pardon, Big Shock: energetické drinky vymykající se nejprve rozměrem (půllitrové energeťáky se tehdy nedělaly nikde jinde v Evropě), pestrostí chutí a nyní taky škálou, díky níž se u nás v prodejích předhánějí i se světovou jedničkou, ikonickou plechovkou s mávajícími křídly. Bratry Namurovy v rozletu nezastavily ani katastrofální povodně roku 2002, jež jim zničily tehdejší sklad i výrobní linku.

Jak to zvládli? „Omlouvám se, ale každý váš dotaz je na celou knihu,“ říká Raid, přičemž takové dílo by s jeho chutí vyprávět a vůbec bavit se s lidmi bylo rozhodně čtivé. „Moje babička každopádně vždycky říkala: Nejsou velké věci, život se skládá z ohromného množství maličkostí a vy je musíte poskládat dohromady. To platí i pro firmu.“

Z takových maličkostí za víc než dvě dekády postavili podnik s loni rekordním obratem 603 milionů korun. Připravený k expanzi a velké jízdě, o níž starší z bratrů říká: „Jsou lidé, kteří když přestanou šlapat, tak z toho kola spadnou. Pro mě přestat šlapat nejde.“

Ani kdyby přišel nějaký velký šok?

Raid: Poslední dobou nás šokuje pořád něco, stačí si otevřít zprávy. Máme se dobře, ve srovnání s tím, co se děje za rohem, na Ukrajině, se máme perfektně. I když na psychiku nás všech to není ideální.

Promítá se vám to do byznysu?

Raid: Samozřejmě, ve vstupech. Od Ukrajiny po covid, to vše se odrazilo v drahé distribuci, dopravě, dodacích lhůtách – ty jsou ze tří měsíců na sedmi, kontejner stával tři tisíce eur a dnes je ten stejný někdy i za šestnáct tisíc. Je potřeba daleko víc plánovat, už loni na podzim jsme dělali plán na celý letošek, aby to výroba zvládla. A přitom nevíme, co bude za měsíc.

Baví vás to? Tyhle manažerské výzvy v turbulentních časech?

Raid: Pomáhá být připraven. My měli na začátku pandemie velké štěstí, zrovna měsíc předtím jsme měli školení, kdy každý ve firmě vyfasoval notebook a vzdálené připojení. Všichni si zvykli, a když přišel první lockdown, nikdo neměl problém pracovat z domova. Ze dne na den jsme všichni přepnuli na home office a vůbec nás to pracovně neovlivnilo.

The post Jak bratři Raid a Ratib Namurovi vybudovali plechovkové království Big Shock appeared first on Forbes.

Možná už vás kroky či jízda autem zavedly do brněnského wellnessu Maximus Resort, olomoucké či liberecké zoologické zahrady nebo jste strávili rodinné odpoledne v jihomoravském akvaparku Pasohlávky.

Spojujícím prvkem zmíněných destinací jsou těžko přehlédnutelné obrovské skalní masivy. A i když vypadají jako pravé, vůbec tomu tak není. Je to dokonalá kopie navozující věrnou iluzi. „Jsme schopni udělat tak věrnou kopii skály, že ji nerozeznáte ani okem, ani dotykem,“ vypráví zakladatel firmy Bamboo Design v dílně na kraji Prahy.

Matouš Růžička dává se svými kolegy unikátní tvář nejen vodním a saunovým světům, ale čím dál více i soukromým zahradám či samotným rodinným domům – a často také rezidencím miliardářů z žebříčku Forbesu, mezi které patří například František Piškanin.

„Dnes jde o jakousi exkluzivitu, mít na zahradě jeskyni, útes nebo vodopád, ze kterého se dá skákat. Ocení to nejen děti,“ říká Růžička, zatímco si v dílně prohlížím metr krát metr velké dlaždice s texturou. Navozují pocit, že stojím v přírodě vedle pravé skály, která se do současné podoby formovala tisíce až miliony let.

Tahle ale vyrostla během pár dnů a mně nedá, abych si iluzi nezažil i na vlastní kůži. Za chvíli už konečky prstů přejíždím po plastice, která bude v budoucnu zdobit interiér jednoho z rodinných domů – a musím dát za pravdu, že iluze se dotykem stává dokonalou. Jen tedy necítím tolik chladu jako v přírodě.

Na co tedy sahám? Na umělou plastiku vytvořenou ze stříkaného betonu. Technika, která je od sedmdesátých let známá hlavně ve Spojených státech, se k nám ale ve velkém nikdy nedostala. Až teď.

„Je to trend, který k nám přišel z Ameriky, kde jsou kolem většiny bazénů vytvořeny podobné skály. V Česku máme kolem bazénu tak maximálně terasy. Ale už se to mění,“ pozoruje Růžička rostoucí zájem trhu.

Jeho cesta ke stříkanému betonu ale nebyla přímočará. Nejdříve začal se svými parťáky dovážet bambus z Indonésie a stavět z něj zahradní doplňky včetně pergol pro soukromé klienty, ale i vybavení zoologických zahrad – do zahrad soukromých se totiž s bambusem nakonec neprosadili.

„Zjistili jsme, že o bambus zde není velký zájem, protože se do našich zeměpisných šířek moc nehodí. Po několika letech neúspěšného pokusu o podnikání jsme proto přemýšleli, jakým směrem se dál vydáme,“ vzpomíná.

Tehdy zrovna určovali podobu nového výběhu pro libereckou zoologickou zahradu a narazili na člověka, který měl ze zahraničí zkušenosti právě se stříkaným betonem. Tedy s technikou, pomocí které na předem připravenou ocelovou konstrukci potaženou pletivem nastříkáte slabou vrstvu betonu a voilà – umělá plastika či skalní masiv je na světě.

„Od nového kolegy jsme se tehdy dozvěděli, že výběhy zoologických zahrad po celém světě se dělají ze stříkaného betonu. Tak jsme se rovnou v Liberci zeptali, jestli něco podobného nechtějí,“ říká Růžička. A v Liberci chtěli.

Před Bamboo Design tak ležela první zakázka, která udala směr i rytmus zcela nové byznysové kapitoly. „Najednou jsme měli produkt, který zde byl dost unikátní,“ konstatuje zakladatel firmy, kde dnes pomocí speciálních scannerů a dalších technologií dokážou přenést naprosto přesnou podobu jakékoliv přírodní skály včetně pórů i puklin do zahrad či domů.

Na své zahradě tak můžete mít kousek Čertových hlav, Adršpašských skal nebo třeba kus Velké čínské zdi.

Ve finále se touto metodou nedělají jen atrapy všeho kamenného, ale překvapivě také stromů. Právě ty můžete vidět ve výbězích zvířat v olomoucké nebo liberecké zoo, aniž by vás napadlo, že kmen není ze dřeva, ale z betonu. Obarvení včetně patřičné patiny dokonale vykresluje iluzi opravdového stromu.

Na jedné straně unikátní produkt, který ale nikdo neznal. To byla v podstatě největší překážka pro rychlý rozjezd nového byznysu. Dnes už se situace začíná obracet a kromě zoologických zahrad se o technice dozvídají i soukromí klienti, na které se Bamboo Design aktuálně zaměřuje.

Skalní masiv ze stříkaného betonu v chorvatském akvaparku miliardáře Františka Studénky
Skály u bazénu rodinného domu v Ostravě
Umělá skála v interiéru apartmánu You and Me
Polyfunkční dům Holport 2 v pražských Holešovicích
Jeskynní sauna v brněnském Maximus Resort
Umělé čedičové varhany v olomoucké zoo
Umělý skalní masiv nad línou řekou v Aqualandu Moravia Pasohlávky
Replika himalájské zdi z betonu v Lešné

Ze zoologických zahrad česká firma postupně vycouvala – na trhu se objevila levnější a podle Růžičky méně kvalitní konkurence z Polska, se kterou nechce bojovat cenou. Se svým týmem, který při ročním obratu do patnácti milionů korun čítá deset lidí, se soustředí zejména na kvalitu tvaru a textury skal.

I proto jeden metr čtvereční umělé duté skály vyjde minimálně na deset tisíc korun. Pokud by klient chtěl přesnou kopii skály například z Kokořínska nebo Santorini, cena za metr šplhá až na dvojnásobek. Výjimkou není ani vnitřní instalace: například v jedné luxusní rezidenci v pražské Troji vzniklo takzvané paludárium, doplňující velký obývací pokoj s komorně znějícím vodopádem a tropickými rostlinami.

„Konkrétně u skal jsou nekonečné možnosti. Vždy jde o jiný typ, jiný druh kamene, kombinujeme ji s vodopádem, flórou, někde jsou převisy, skalní jeskyně a podobně. Každá stavba je prostě unikátní,“ rozplývá se Matouš Růžička a ukazuje na makety skal v Kutné Hoře nebo v milovickém zážitkovém parku Mirakulum.

Každý takový projekt je nejdříve vytvořen ve zmenšeném měřítku a teprve po precizním namodelování nabíhá tým sochařů, svářečů, statiků a stříkačů betonu přímo na finální místo. Tam tráví i několik měsíců, jako tomu bylo v případě výstavby akvaparku 81. nejbohatšího Čecha Františka Studénky v chorvatské Poreči.

Projekt zvítězil v mezinárodní architektonické soutěži v kategorii nejlepší veřejný bazén pro rok 2019. „To jsme dělali půl roku. Byla to pro nás zásadní zakázka, od které jsme se odpíchli do soukromého sektoru,“ přidává se do debaty Jan Karafiát, který má na starosti hlavně statiku každého projektu.

Jan Karafiát (vlevo) a Matouš Růžička v dílně Bamboo Design

„Teď se snažíme posouvat vyloženě do architektury. Oslovil nás například developer, který staví celou rezidenční vesničku. A v ní chce mít skály, vodopády a tak podobně. Už jde o příklad propojení architektury s našimi prvky, se kterými se počítá od samotné studie projektu,“ vypichuje jednu z podstatných změn na trhu.

Bamboo Design už také navázala spolupráci s českým architektem Stanislavem Fialou a rozměrnými venkovními plastikami se podílela na fasádě domu Holport II, který se stal další dominantou pražských Holešovic.

Polyfunkční dům Holport 2 v pražských Holešovicích

Bambus ale v názvu firmy, navzdory vývoji ke stříkanému betonu, zůstane – Bamboo Design už má na trhu své jméno. Matouš Růžička přitom firmu nechce nechat vyrůst do přílišné velikosti a spíše by rád udržoval jejího kamarádského ducha, aby se všichni mohli soustředit na kvalitu a netříštit pozornost mezi více projektů najednou.

„Dříve jsme měli pocit, že nám kvůli odmítnutí okamžitého zhotovení zakázky něco uteče, ale dnes už vidíme, že si lidé umí počkat,“ uzavírá naše setkání mezi skalami.

The post Adršpach na zahradě. Česká firma kouzlí skalní iluze nejen miliardářům appeared first on Forbes.

Stopětasedmdesát. Tolik byznysů s příbuzenskými vztahy čítá letošní, v pořadí už devátý, Forbes žebříček rodinných firem. Vedle rekordního počtu společností a devatenácti nováčků se vyznačuje i novým lídrem.

Po třech letech titul největšího rodinného byznysu nenáleží rodině Strnadů a jejich zbrojařské skupině Czechoslovak Group, nýbrž vládcům tuzemských stavebnin Kutnarovým.

Jejich společnost DEK má za sebou mimořádně úspěšný rok. Vloni v březnu společnost koupila největší českou betonárku Best z rukou podnikatelského matadora Tomáše Březiny, toho času prezidentského kandidáta. Na konci roku se pak DEK rozrostl ještě o výrobce stavební chemie Stachema.

Království stavebnin navíc potkalo rekordní období i z pohledu finančních výsledků, jeho tržby se poprvé vyšplhaly k hranici třiceti miliard korun.

Zakladatelem a hlavou skupiny DEK je Vít Kutnar, aktuálně 33. nejmovitější Čech v žebříčku Forbesu věnovaného českým miliardářům, který tuto pozici i firmu sdílí se svou bývalou ženou Petrou, spolumajitelkou a správní ředitelkou skupiny. Členem představenstva je Vítův otec Zdeněk a do rodinného byznysu se postupně začínají zapojovat i děti Víta a Petry Kutnarových – hlavně nejstarší syn Adam a také dcery Adéla, Anna a Andrea.

Ze žebříčku rodinného podnikání letos vypadla dvě jména – MICo a Flosman. První ze zmiňovaných firem doplatila na koktejl covidu, inflace a války na Ukrajině, který dostal moravskou MICo do předinsolvenčního řízení. MICo už tak nevlastní rodina Dennerových, ale čeká na nového investora.

V rodinných rukou už není ani společnost Flosman, ovšem z jiného důvodu. Majitelé obchodního řetězce Flosman s víc než dvouapůlmiliardovým obratem se vloni rozhodli, že svou společnost po víc než třiceti letech prodají. Novým majitelem se stala maďarská investiční skupina Oriens, respektive její dceřiná firma Central European Supermarkets.

Při sestavování pořadí nejúspěšnějších rodinných byznysů využívá Forbes propracovanou metodologii. Jako jediný objektivní žebříček rodinných firem v Česku mapuje soukromé společnosti, kde spolu podnikají dvě a více generací jedné rodiny nebo sourozenci a příbuzní. V tříletém průměru Forbes sleduje klíčové ekonomické ukazatele, jakými jsou tržby a zisk EBITDA, k nimž se přidává ještě aktuální počet zaměstnanců dané společnosti, a na jejich základě následně skládá pořadí v žebříčku.

Kompletní přehled největších rodinných firem Česka najdete ZDE.

The post Kutnarovi vystrnadili Strnady. Tohle je 175 největších rodinných firem Česka appeared first on Forbes.

Počet Čechů, kteří chtějí uspořádat vlastní majetek pomocí svěřenských fondů v loňském roce vzrostl téměř o polovinu. A zájem neopadá. Svěřenské fondy totiž mohou být vhodným řešením pro předání například rodinné společnosti další generaci – a ve firmách je proto o takové uspořádání majetku stále větší zájem.

“Dědické právo tak, jak je postaveno, má vlastně destruktivní následky vůči dědicům a vztahům mezi nimi. Svěřenský fond je něco, co vám umožní se tomuto vyhnout, stanovit jasná pravidla a seznámit s nimi obmyšlené již za vašeho života,“ shrnuje výhody svěřenských fondů Jakub Hollmann, společník advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný.

Ta prostřednictvím své sesterské společnosti zakládá svěřenské fondy byznysmenům z mnoha odvětví včetně tradičních českých rodinných firem. V roce 2021 advokátní kancelář spravovala svým klientům majetek uložený do svěřenských fondů v celkové hodnotě 9 miliard korun.

Svěřenské fondy si část lidí spojí hlavně s Andrejem Babišem. Jaké výhody nabízí pro běžného podnikatele, který zrovna není pátým nejbohatším Čechem řešícím svůj střet zájmů?

Pevně věřím, že jsme již díky vývoji a osvětě v oblasti svěřenských fondů dávno překonali otázku Andreje Babiše a jeho střetu zájmů. Dnes je největší zájem o svěřenské fondy nejen ze strany podnikatelů, ale i běžných občanů, kterým jsou svěřenské fondy rovněž určeny, a to zejména kvůli snaze uspořádat svůj majetek během svého života a určit pravidla pro jeho další směřování a nakládání s ním v budoucnu.

Svěřenské fondy tak fakticky umožňují vyhnout se často zdlouhavému dědickému řízení, protože máte-li majetek ve svěřenském fondu, tak nebude součástí pozůstalosti a nemusíte tak procházet dědickým řízením. Zakladatelé fondů se zkrátka snaží uspořádat majetek takovým způsobem, aby již za života zajistili jeho profesionální správu a současně mohli určit, jaká pravidla budou dána obmyšleným po smrti zakladatele.

To, že si nastavíte vlastní pravidla hry a pro majetek, který během života nahromadíte, jasně stanovíte pravidla, má bezesporu jednoznačné výhody. Ale není to jediný důvod, pro který se svěřenské fondy zakládají.

Jaké jsou ty další?

Druhým významným důvodem, proč za námi klienti chodí, je ochrana aktiv. Tato výhoda je podstatná zejména v podnikatelském prostředí. Vyčleněním nebo vkladem majetku do svěřenského fondu chráníte svůj majetek před šikanózními insolvenčními návrhy, nebo exekučními návrhy, které jsou namířeny vůči vám jako zakladateli a vašemu majetku.

Podnikáte-li rizikově, tak je výhodnější majetek nepřevádět například na členy rodiny, ale namísto toho včas založit svěřenský fond, který vedle profesionální správy a dalších výhod zajistí i ochranu před potenciálními negativními vnějšími vlivy.

Počet Čechů, kteří loni projevili zájem o uspořádání majetku svěřenskými fondy, vzrostl oproti roku 2020 téměř o polovinu. Proč?

Růst je patrný i letos. K začátku března tohoto roku bylo v evidenci svěřenských fondů zapsáno necelých 3 800 fondů. Lze přitom předpokládat i jejich další růst vzhledem k tomu, že je aktuálně velké množství svěřenských fondů rozpracovaných.

Těch důvodů, proč počet svěřenských fondů stále roste, je více. Obecně bychom ale mohli příčiny růstu zájmu pojmenovat jako krize. Byla tu globální pandemie covidu a s tím spojené negativní dopady. Řada lidí zůstala zavřených doma a logicky začala v nejisté době přemýšlet o tom, jak mají uspořádaný svůj byznys a svoje majetkové poměry.

Tyto úvahy zasáhly generaci, která ještě před pěti lety o svěřenských fondech vůbec nepřemýšlela, tedy generaci čtyřicátníků. Dnes tvoří polovinu našich klientů právě osoby ve věku mezi 40 až 50 lety. Ta nejistota, kdy nikdo nevěděl, co bude dál, přiměla lidi uvažovat i o těchto věcech, které měli tendenci odsouvat na pozdější roky svého života.

A pak přišel navíc ruský útok na Ukrajinu…

Ten rozhodně k jistotě ohledně správy majetku nepřispěl. Od března tohoto roku navíc evidujeme podstatný zájem o paralelní zahraniční struktury. Především o Lichtenštejnsko je teď velký zájem. Jen pro srovnání, v roce 2021 chtělo devět klientů z deseti český svěřenský fond a jeden chtěl lichtenštejnskou nadaci či trust. Dneska je ten poměr zhruba padesát na padesát.

Lidé chtějí vytvořit paralelní strukturu vedle té české, nebo chtějí mít majetek dokonce pouze pod ochranou lichtenštejnské jurisdikce. Naopak v minulosti populární trustové a daňové ráje, jak je zejména Kypr nebo Malta, které známe z přechodu let devadesátých a nultých, postupně evropská legislativa a částečně i dopady pandemie v zásadě pohřbily.

Proč je Lichtenštejnsko tak zajímavé?

Oproti českému svěřenskému fondu tam máte ve veřejnoprávní evidenci pouze svěřenského správce. A to je všechno. Koncový vlastník je nedohledatelný. V českém svěřenském fondu dohledatelný je, protože při Lex Babiš a dalších daňových novelách jsme se v tomto ohledu stali jednou z nejtransparentnějších zemích.

Dá se to chápat i tak, že je o Lichtenštejnsko zájem proto, že se lidé snaží kvůli konfliktu na Ukrajině dostat svůj majetek do stabilnějšího prostředí?

Můžeme to takto pojmenovat. Jeden z těch dalších důvodů zájmu je ten, že Lichtenštejnsko není součástí Evropské unie. Nejsou tam tedy uznávány rozhodnutí z členských zemích EU. Máte-li majetek pod ochranou lichtenštejnské jurisdikce a jste za nějaký delikt odsouzen v jakémkoliv státu EU, tak není rozsudek vykonatelný v Lichtenštejnsku. To se na rozsudek podívá, vezme ho jako informaci, ale proces si posoudí samo.

Vraťme se ještě k českým svěřenským fondům. Říkal jste, že jejich počet teď bude ještě narůstat, vzhledem k tomu, že budou dobíhat zakládací procesy. Co čekáte dál? Bude zájem ještě růst?

Bude. Můj odhad je takový, že v roce 2023 budeme někde kolem úrovně pěti až šesti tisíc svěřenských fondů, protože těch aktuálně rozpracovaných je opravdu mnoho a stále se na nás obracejí další a další zájemci. Česká právní úprava navíc doznala od začlenění institutu svěřenského fondu do právního řádu v roce 2014 podstatných změn. A ty přispívají k nárůstu atraktivity svěřenského fondu, který se začíná po vzoru příkladů ze zahraničí stávat standardním prostředkem správy majetku.

Když se podíváte v jaké konkurenci právních řádů se Česko nachází, tak se nejvíce bavíme o Velké Británii, Francii a Lichtenštejnsku. Všude tam je trust běžnou součástí majetkové struktury každého středně majetného podnikatele či rodin jako takovýc. Ve Francii, nemáte-li trust, a zdědíte nějaký majetek, tak vám stát uvalí třeba na nemovitost až 60 procentní dědickou daň z hodnoty nemovitosti. Máte-li ji v trustu a vaši potomci ji dědí přes trust, tak tam daňové zatížení odpadá.

Skutečně je běžné dědické řízení i u nás tak nevýhodné?

Pokud pořizujete závěť o jakémkoliv významnějším majetku, a to se nebavíme o stovkách milionů, ale i o nízkých desítkách, a máte-li více než jednoho dědice, tak vždycky platí to, že nikdy neuspokojíte dva a více dědiců úplně stejně. Respektive může docházet ke sporům. Vždy se jeden bude cítit v nevýhodě na úkor toho druhého. Procesně zastavit a hodit vidle do dědického řízení je přitom strašně jednoduché a vyhrává ten, kdo má větší trpělivost.

Dědické právo tak, jak je postaveno, má vlastně destruktivní následky vůči dědicům a vztahům mezi nimi. Svěřenský fond je něco, co vám umožní se tomuto vyhnout, stanovit jasná pravidla a seznámit s nimi obmyšlené již za vašeho života. Zakladatel přece majetek vybudoval, takže má nárok na to, aby rozhodl, jak s ním bude nakládáno nadále. Vše to vlastně vychází už z římské právní tradice, kdy se síla rodiny počítala od ekonomické jednoty a síly.

Od čtvrtka je na stáncích aktuální číslo Forbesu, ve kterém představujeme 175 největších českých rodinných firem. Je to ta kategorie firem, kde je o uspořádání majetku do svěřenských fondů největší zájem?

Určitě je to tak. Často máme klienty, kteří mají rodinné firmy a potomky, u nichž by si přáli, aby ty firmy jednou převzali. Potomkům je třeba kolem pětadvaceti let a zakladatelé firem spoléhají na to, že až dospějí do třeba 40. roku života, tak si teprve odpracují roky potřebné k řádnému řízení firmy a oni jim firmu budou moci předat. A proto teď firmy vkládají do svěřenských fondů, aby tím překlenuli dané období a následně předali rodinou firmu svým nástupcům.

The post Svěřenský fond není jen pro Babiše. Pomůže vyhnout se nepříjemnému dědickému řízení, říká advokát appeared first on Forbes.

Čechů, kteří kvůli vysokým cenám energií vypínají elektrické i plynové kotle, stále přibývá. Pokud by ovšem došlo k utažení kohoutků plynovodů z Ruska, problémy se zásobením by na rozdíl od průmyslu neměli. O to je situace horší, že mnoho českých firem je na něm doslova životně závislých.

„Zemní plyn je jednou ze základních energetických surovin nejen pro naše provozy, ale pro řadu dalších strategických podniků evropské ekonomiky,“ zní například ze skupiny Agrofert patřící do svěřenského fondu miliardáře Andreje Babiše.

Část tuzemských firem se zkrátka bez plynu neobejde. Zato české domácnosti, zdá se, plynem šetří už teď. Podle aktuálních dat společnosti Amper Meteo, patřící do skupiny Amper energetického podnikatele Jana Palaščáka, spotřeba plynu v Česku klesla v dubnu v meziročním porovnání až o čtvrtinu. A i když ji očistíme o vlivy počasí, činil pokles více než sedmnáct procent. V lednu to přitom bylo „pouhých“ pět procent.

„Jelikož v průmyslu bývá spotřeba plynu poměrně stálá, je zřejmé, že za většinou tohoto rozdílu jsou úspory ve vytápění, které jsou motivovány skokovým zdražováním energií,“ uvedl k tomu analytik Amper Meteo Kamil Rajdl.

Ceny plynu společně s elektřinou rostou od podzimu loňského roku a dnes se megawatthodina plynu s dodáním pro příští rok pohybuje nad 85 eury, což je v meziročním porovnání téměř pětinásobek a na něm se drží dlouhodobě.

I po už několika vlnách zdražování energií se proto dají očekávat další navýšení cen, která budou rozdíl mezi současnou (zafixovanou) cenou a cenou takzvaných future kontraktů snižovat. O této tvrdé realitě se už přesvědčily například klienti Bohemia Energy, kteří spadli do režimu DPI a kupovali přes zimu energie za aktuální cenu.

Trend omezování spotřeby plynu potvrzují i data Energetického regulačního úřadu, i když to na první pohled vůbec nevypadá. Podle nich totiž Česko loni propálilo v kotlích meziročně o 8,5 procenta více plynu než předloni, tedy 9,4 miliardy metrů krychlových. Ovšem zatímco spotřeba v prvním pololetí meziročně vzrostla o téměř o pětinu, v druhém pololetí už klesala o více než dvě procenta.

Výše zmíněný komentář analytika Kamila Rajdla o průmyslu je důležitý i v kontextu hrozby utažení plynových kohoutků ze strany Ruska, jelikož Česko je na něm závislé z 99 procent a nemáme k němu okamžité alternativy, o čemž se podrobněji dočtete v aktuálním květnovém vydání Forbesu.

Pomoci by nám musely ostatní státy Evropské unie, a i tak bychom se nevyhnuli aktivaci takzvaných havarijních regulačních stupňů, dle kterých by docházelo k povinnému omezování spotřeby plynu a také samotných dodávek dle energetické náročnosti konkrétních provozů.

Zatímco domácnosti by se v této situaci omezení dodávek bát nemusely, průmyslové podniky s velkým odběrem energie mimo těch strategických ano.

Navíc spotřeba plynu byla loni v Česku tažena zejména průmyslem (v rámci dekarbonizace hlavně navýšením výroby elektřiny z plynu) a u domácností se naopak snižovala. Svědčí o tom i fakt, že loni přes osm tisíc domácností odhlásilo u svých distributorů plynové přípojky.

Přitom stopka plynu by byla pro mnoho velkých firem likvidační. Musely by uzavřít své provozy. Forbes se snažil u českých úřadů zjistit tvrdá data o tom, které průmyslové podniky patří k největším odběratelům plynu v Česku. Konkrétní odpovědi se mu nedostalo.

„Ministerstvo průmyslu a obchodu těmito údaji nedisponuje,“ odpověděla například mluvčí Miluše Trefancová. Provozovatel distribuční plynové soustavy v Česku Gasnet má sice přehled o tocích neviditelné komodity, ovšem stejně jako samotní distributoři, například ČEZ nebo Innogy, v rámci obchodního tajemství konkrétní čísla nezveřejňuje.

Alespoň malé vodítko mohou poskytnout oficiální data ERÚ, podle kterých čtyřicet procent roční spotřeby zemního plynu v Česku připadá na těžký průmysl, jako jsou ocelárny, vápenky, sklárny nebo i cihlárny.

„Výroba cihel nejen v ČR je na plynu absolutně závislá. Na přelomu století došlo k plynofikaci cihlářských pecí z původních většinou mazutových,“ říká generální ředitel cihlářské skupiny Heluz Group Jan Smola, která ročně spotřebuje desítky milionů krychlových plynu.

„Technologicky a ekonomicky není ani možné udržet výrobu v nějakém omezeném režimu. Pokud by došlo ke snížení dodávek plynu o třetinu a více, budeme muset přistoupit k odstavení pecí a tím i zastavení celé výroby,“ obává se Smola.

„Vedle těchto provozů jde hlavně o výrobce hnojiv, výrobce plastů nebo rafinerie,“ dodává k tomu energetický expert Jiří Gavor. Konkrétně rafinerie však mají tu výhodu, že patří do kritické infrastruktury státu, a tak by se jich krácení a omezování dodávek týkalo až v nejvyšších regulačních stupních.

„Máme připraveny scénáře na různé situace tak, abychom zajistili kontinuitu výroby a dodávek pohonných hmot pro český trh,“ uvádí mluvčí Unipetrolu Pavel Kaidl, do jehož skupiny patří například litvínovská nebo kralupská rafinerie.

U výrobců plastů, jako je kralupský Synthos Kaučuk nebo Fatra Napajedla, a také u výrobců hnojiv ale tato jistota není. Plyn je přitom také kritickou podmínkou fungování těchto provozů.

„Plyn tvoří přibližně devadesát procent variabilních nákladů výrobců minerálních hnojiv a hnojiva jsou klíčová pro dostatečnou produkci zemědělských plodin. Bez hnojiv by zemědělci nedokázali vypěstovat dostatek potravin, aby nasytili obyvatelstvo,“ uvádí Pavel Heřmanský z Agrofertu.

Do Babišova koncernu patří i největší výrobce hnojiv v Česku Lovochemie. Ten ale dle Heřmanského nevyrábí hnojiva z plynu, ale zejména ze čpavku dodávaného jako vedlejší ropný produkt Unipetrolem. Plyn pro produkci hnojiv využívá společnost hlavně ve svých zahraničních závodech v Německu a na Slovensku.

Pokud by tedy došlo na černý scénář omezování a krácení dodávek, velkoodběratelé by museli zavírat svou výrobu, což by se kromě růstu nezaměstnanosti a vysokých cen produktů odrazilo i na poklesu české ekonomiky.

Dle březnového vyjádření guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka by přitom růst ekonomiky měl letos klesnout na nulu. A to v případě, že do země poteče plyn. Bez něho bychom tak mohli očekávat propad do hlubší recese a staglface.

The post Domácnosti ruší plynové přípojky. Průmysl se obává, že bude muset zavřít továrny appeared first on Forbes.

Kamenné obchody se otevřely a inflace spolu s válkou na Ukrajině sebrala lidem chuť utrácet na internetu. To jsou klíčové důvody pro studenou sprchu, kterou si prochází největší evropský eshop s módou Zalando. Po mimořádně silných výsledcích z minulého roku nyní oznámil, že jeho tržby během prvních letošních tří měsíců meziročně klesly o 1,5 procenta na 2,2 miliardy eur.

Za stejnou dobu společnost také vykázala provozní ztrátu ve výši téměř 52 milionů eur. Loni přitom ve stejném období dosáhla provozního zisku 93 milionů eur.

„Hlavním tématem pro lidi nyní není nakupování módy,“ komentoval výsledky jeden z výkonných ředitelů Robert Gentz a odvolával se na inflaci a válku na východě Evropy. Další klíčový důvod pro slabší výsledky podle něj spočívá v tom, že po dvou letech pandemie jsou v Evropě zase otevřené kamenné obchody, lidé se do nich opět vrací a přestávají nakupovat přes monitor nebo s telefonem v ruce.

Na výsledná červená čísla mají kromě toho dopad i vysoké investice, které nyní Zalando směřuje hlavně do marketingu a přilákání zákazníků a také do rozvoje logistické sítě. Jen letos mají dosáhnout až 500 milionů eur a jejich větší část spolknout hlavně nová logistická centra například ve Frankfurtu, polské Bydhošti nebo v okolí Paříže.

Zalando, které vzniklo v roce 2008 v Berlíně a které se obchoduje na německé burze DAX, nyní působí ve třiadvaceti zemích. Od začátku roku vstoupilo na šest nových trhů a ještě během května chce začít obchodovat nově i v Maďarsku a Rumunsku.

V Zalandu jsou i přes horší výsledky z prvního čtvrtletí přesvědčeni, že společnost znovu posílí a za celý rok se dostane do meziročního růstu nad deset procent.

„Jsme přesvědčeni o síle našeho obchodního modelu a přijímáme další opatření ke zlepšení našich výsledků,“ řekl Gentz, který počítá s tím, že ve druhé polovině roku se ochota lidí utrácet zlepší a celkem by Zalando, které má nyní téměř 49 milionů aktivních zákazníků, za letošní rok mohlo dosáhnout provozního zisku nad 430 milionů eur.

Velká očekávání mají v centrále Zalanda i od posilující spolupráce s řadou lokálních a menších podniků, které Zalando přes Fashion Store využívají jako platformu pro prodej vlastních výrobků.

O tom, že by pandemický růst definitivně ukončil zlaté časy online obchodu s módou a nyní by se situace ustálila na novém normálu, ale nechce Gentz ani slyšet. „Ne, určitě počítáme s dalším velkým růstem,“ věří.

The post Konec zlatých časů? Růst Zalanda končí, firma se dostala do ztráty appeared first on Forbes.

Na rozpohybovaném esportovém trhu došlo k další významné akvizici. Na videohry specializovaná agentura Grunex, v níž drží poloviční podíl miliardáři Daniel Křetínský a Patrik Tkáč, koupila od společnosti Xzone herní portál Zing.cz. Cenu transakce ani jedna ze stran nechtěla veřejně komentovat. Podle odhadů Forbesu by však měl nový přírůstek vyjít Grunex na jednotky milionů korun.

Pro největší tuzemskou agenturu v oblasti herního marketingu, PR služeb a esportu představuje Zing.cz už druhý portál se zaměřením na počítačové hry, který si od českého prodejce videoher Xzone pořídila. Počátkem roku 2019 totiž do svého portfolia začlenila už i server Hrej.cz.

„I přes nelehkou dobu spojenou s nedostatkem čipů či grafických karet vidíme neustálý růst a potenciál herního odvětví,“ komentuje obchod Martin Liberský, spolumajitel Grunexu, do kterého Křetínský s Tkáčem a ještě slovenským podnikatelem Romanem Korbačkou vstoupili v roce 2019 skrze společnost EC Investment.

„Portál Zing.cz vhodně doplňuje naše dosavadní mediální herní portfolio a opět upevňuje naši pozici tuzemské jedničky v oblasti herních médií a veškerých gaming a esport aktivit s nimi spojených,“ dodává Liberský.

I přes rostoucí popularitu esportu u nás nicméně herní odvětví prozatím nepředstavuje bůhvíjak výdělečný byznys, jak by se mohlo zdát.

Pro agenturu, která provozuje také třeba technologický server PCTunning.cz nebo zajišťuje organizaci esportové ligy Sazka eLeague, může být ovšem nová akvizice zajímavá i tím, že získá další platformu, skrze niž bude moct uspokojovat přání svých klientů, tedy firem ochotných utrácet peníze za reklamu spojenou s počítačovými hrami.

Ve světě českého esportu jde o už několikátý významný obchod v uplynulých týdnech. Od začátku roku došlo k otevření počítačové arény na pražském Chodově za vyšší desítky milionů korun, k prvním hráčským přestupům za sedmimístné částky i k uzavření silných partnerství s miliardovými společnostmi.

The post Křetínský s Tkáčem šlapou do esportu. Přikupují herní portál Zing.cz appeared first on Forbes.

Jeden z nejpopulárnějších světových maratonů se vrací. Ulicemi stověžaté Prahy se v neděli po tříleté pauze způsobené covidem znovu proběhne více než deset tisíc profesionálních a amatérských atletů a atletek z poloviny planety.

Jejich opětovná přítomnost v hlavním městě může být pozitivní zprávou nejen pro organizátora RunCzech, ale také pro samotnou metropoli či místní byznysy. Vedle částečného dopravního kolapsu totiž Volkswagen Maraton Praha do největšího českého města každoročně přivádí přes sto tisíc tuzemských i zahraničních turistů, kteří v něm utrácí nemalé peníze.

Podle nezávislé studie přináší závody RunCzech metropoli na přímém ekonomickém profitu téměř 700 milionů korun. „Právě maraton se tak může stát jedním z prvních velkých hybatelů turismu pro Prahu,“ věří Carlo Capalbo, ředitel běžecké ligy RunCzech.

Záběry ze Staroměstského náměstí, Karlova mostu a dalších pamětihodností v kontextu jedné z největších sportovních akcí pořádaných u nás může prostřednictvím proslulých televizních kanálů rok co rok sledovat přes 700 milionů diváků ze 130 zemí světa. Za stejné období se ve světových médiích objeví až tři tisíce pozitivních výstupů o maratonu spojených s Prahou.

„Vnímáme, že tato akce je magnetem pro sportovně založené turisty z celého světa a významným způsobem naše město propaguje,“ potvrzuje Vít Šimral, pražský radní zodpovědný za oblast školství a sportu. Na start 42,195 kilometru dlouhého běhu, jehož je Forbes hlavním mediálním partnerem, se letos nepostaví pouze jednotlivci.

Poprvé budou běžci a běžkyně soupeřit také v týmové soutěži Battle of The Teams. Každý ze šestice týmů – Volkswagen, ČEZ Group, Mattoni, Birell, adidas Runners a Generali Česká pojišťovna – budou reprezentovat čtyři elitní běžci. Doplnit je ale může kdokoli z dalších účastníků závodu, přičemž i na jejich výsledku bude záležet.

„Systém, který jsme vymysleli, je přelomový a poutá pozornost atletického světa. Z královského individuálního závodu jsme udělali týmový sport a důležitý bude zaběhnutý čas každého účastníka,“ tvrdí Carlo Capalbo na adresu soutěže, jejímiž ambasadory jsou i členové Forbes výběrů 30 pod 30 Bára Votíková a Jiří Prskavec.

Pro vítězný tým je připravena odměna 30 tisíc dolarů, tedy téměř 700 tisíc korun, které si rovným dílem rozdělí všichni jeho profesionální zástupci.

Vítězové individuálních kategorií se mohou těšit na prize money ve výši 12,5 tisíce dolaru (bezmála 300 tisíc korun). Pakliže by padl světový rekord, jeho nositel by si navíc odnesl sto tisíc dolarů (2,3 milionu korun).

The post Praha opět maratonská. Může to být dobrá zpráva pro město i podnikatele appeared first on Forbes.

Už podeváté vzdává Forbes hold tradici českého byznysu a na slavnostní galavečeři představuje největší české rodinné firmy a jejich majitele a majitelky, rozvíjející své podnikání a výrobu v Česku.

Tentokrát se členové našeho aktuálního žebříčku sešli v Brně na události, která je už tradiční příležitostí pro setkání se šéfy velkých rodinných společností i mladých firem, které se do aktuálního rodinného žebříčku Forbesu probojovaly.

Během prvního galavečera zazněla na úvod slova brněnského patriarchy Igora Faita z Jet Investment, který na příkladu textilního průmyslu vyzdvihl důležitost a sílu rodinných firem, stojících za „moravským Manchesterem“.

V souvislosti s vleklou pandemickou krizí i ruskou válkou na Ukrajině upozornil také na důležitost diverzifikace financí a partnerského investování do rodinných firem, vyhledávajících nové zdroje financí, které je podpoří v růstu.

Fait dodal, že rodinné firmy tvoří až sedmdesát procent globálního HDP a čtyřiatřicet procent z nich má diverzifikované podnikání. V následujících pěti letech se navíc očekává narůst tohoto čísla na padesát osm procent.

Součástí letošního dvoudenního eventu v brněnském hotelu Passage byly v první čtvrteční večer také panelové diskuse a debaty s členy rodinných firem o jejich byznysu i budoucnosti, moderované šéfredaktorem Forbesu Česko Petrem Šimůnkem.

Ve čtvrteční debatě usedli partner Jet Investment Marek Malík, řídící partner poradenské společnosti BDO Miroslav Jandečka, Jindřich Pánek z Kamenosochařství Pánek a Jakub Plojhar ze stejnojmenné firmy Plojhar, která se už po mnoho generací zabývá výrobou papírenských potřeb a kartonáží.

Nechají si rodinné firmy poradit od člověka zvenčí?

„Paradoxně nechají, a to velmi často. Tak často, že to všechno skoro nestíháme (smích). Na Západě je ta tradice větší, ale máme klienty jak tam, tak u nás.“ – Miroslav Jandečka

Jak se byznysy, které se předávají z generace na generaci, dívají na vstup externích investorů?

„Jsou situace, kdy to potřeba je. Je řada společností, které by bez externího kapitálu nebyly schopné růst. Často se setkáváme s první generací těchto firem, jejími zakladateli, kteří mají problém firmu předat další generaci. V druhé generaci pak podle statistik přežije pouze třetina firem.“ – Marek Malík

Měli jste v rodině vždy jasno v tom, že firma musí zůstat v rodinných rukou?

„Proces předávání je složitý, já sám cítím hroznou zodpovědnost. Tradice našeho rodinného podnikání sahá až do roku 1888, přežila války a mnoho dalších krizí, proto nechci dopustit, abych já byl ta generace, při které se firma zavře. Jako malý jsem chtěl dělat hajného, postupně jsem ale sám došel k tomu, že chci být ředitel firmy, jako můj dědeček.“ – Jakub Plojhar

Nenapadá vás někdy rodině říct, že v jejím podnikání pokračovat nebudete?

„Já sám jsem v tom odmala vyrůstal, a že naši kamenickou firmu, která vznikla už v roce 1673, jednou převezmu, jsem vždy viděl jako svoji jedinou možnou cestu. Zároveň ve firmě začínám úplně od nuly: zatím sám dělám manuální práce s kladívkem, vedení firmy přijde až s postupem času.“ – Jindřich Pánek

Jak takové předávání probíhá?

„Já sám si teď od firmy dávám pauzu, abych načerpal zkušenosti i z jiného prostředí a jiných oborů. Proto teď pracuji v jiném odvětví. V dlouhodobém horizontu je jedno, když ve firmě dva, tři roky nebudu. Vím ale jistě, že se vrátím. Doba se mění, různé obory jsou různě atraktivní, a proto se i rodinné firmy musí postupně vyvíjet. My původně vázali knihy, dnes se zaměřujeme na přepravní kartony…“ – Jakub Plojhar

The post Rodina je základ firmy. Jak neopustit staletou tradici? appeared first on Forbes.

Pražský Karlín se brzy dočká nové dominanty. Investiční skupina Trigema dokončila hrubou stavbu svého projektu Fragment, který nakonec podepřou také sochy v nadživotní velikosti od sochaře Davida Černého.

Kromě hrubé stavby je hotové i usazení oken a teď se začíná pracovat na fasádě. „Stavba bude hotová asi za půl roku. Teď spouštíme předpronájmy prvních bytů a doufáme, že budou rychle rozebrané. Prvního prosince chceme dům mít dokončený,“ říká majitel Trigemy Marcel Soural.

Uvnitř domu už se pracuje na interiérech, dokonce je hotový i první vzorový byt. Původní plán byl dokončit Fragment na začátku prosince, nicméně kvůli složitosti výroby a montáže fasády se termín o měsíc posunul.

Fasádu pro Trigemu vyrábí firma Sipral. Ta aktuálně pracuje třeba také na opláštění Masaryčky, kterou staví Penta Real Estate. „Je to obtížná disciplína, začíná to u projekce, pak následuje předvýroba těch jednotlivých kazet a nakonec samotná montáž,“ popisuje Soural.

Ve Fragmentu bude celkem 140 nájemních bytů, přičemž se Trigema rozhodla jít cestou vyššího standardu. Byty tak budou mít například topení a chlazení pomocí rekuperace ve stropních podhledech, dřevěné podlahy nebo chytré systémy osvětlení. A budou kompletně vybavené včetně dekorací a dalších prvků.

Vzorový byt, Svoboda & Williams
Vzorový byt, Svoboda & Williams
Vzorový byt, Svoboda & Williams
Vzorový byt, Svoboda & Williams

Jako první budou dokončené byty v pomyslných nohách ležící postavy, tedy směrem do centra města. „Tyto byty považuji za ty nejatraktivnější, protože z nich bude výhled na město a na park,“ říká Andrea Střechová z realitní kanceláře Svoboda & Williams, která pro Trigemu bude pronájem bytů zajišťovat.

Nájemné v bytech bude začínat na dvaceti tisících za dispozice 1+kk. Největší byty 4+kk se budou pronajímat od čtyřiceti tisíc korun měsíčně. V projektu je i pět luxusních mezonetových bytů s terasami a panoramatickým výhledem, přičemž ten největší má výměru asi 140 metrů čtverečních. Do přízemních prostor se plánuje například bistro, kavárna nebo posilovna.

V srpnu chce Trigema začít k budově montovat i sochy od umělce Davida Černého. Ty budou znázorňovat postavy nebo kusy těl, které opečovávají postavu ležícího vojáka. Dům má tímto odkazovat mimo jiné i na protější historickou budovu Invalidovny.

Největší, pětadvacetimetrová postava se o dům opře v říjnu. „Tu velkou sochu bude potřeba na vedlejším pozemku svařit z jednotlivých dílů, pak ji celou vztyčit jeřábem a připevnit na budovu,“ dodává Soural.

„Celý ten dům je v podstatě taková stylizovaná ležící postava. A další postavy a jejich části jednak reflektují místo, které se váže k historické budově Invalidovny, a současně znázorňují podporu jednoho druhým. To je takový nejzásadnější motiv, který nás jako lidi odlišuje třeba od hmyzu. Lidé jsou schopni se vzájemně podepřít,“ popsal svoji vizi Černý.

Spolu s ním na podobě budovy pracovali architekti Jiří Řezák a David Wittassek z karlínského ateliéru Qarta. „Rozvoj Karlína se posouvá směrem k Invalidovně a do deseti let splyne s Libní. Uprostřed čtvrti pak bude stát takhle výrazný solitér. To nás těší,“ říká architekt Řezák.

The post Souralova Trigema míří se svým Fragmentem k cíli. Spouští předpronájem bytů appeared first on Forbes.

Nová éra hrnce s kulatým sklem. Česká Remoska vyráží péct do celého světa

Volných hal, skladů a továren je nejméně v historii. Letos se čeká rekordní výstavba

Faitova Jet Investment koupila polský strojírenský Rockfin. Hodnota akvizice přesáhla miliardu

Říkáte, že krize není pro investice špatná věc, ale přece jen, může vaše aktivity negativně ovlivnit současný vývoj? Je vůbec vhodná doba na investice?

Jak vaše úvahy poznamenala Ruskem rozpoutaná válka na Ukrajině?

Jak se liší investiční strategie nového fondu od těch předchozích?

Miliardář Fait nakupuje v Německu. Pořídil několik tiskáren

Jet 3 má ambice vaše dosavadní fondy výrazně přerůst, jak toho chcete dosáhnout?

Je podle vás v Češku dost takových příležitostí?

Nové teritorium tedy bude střední Evropa?

Tedom se rozšiřuje. Jet Investment Igora Faita posiluje na trhu s energiemi

Ceny rostou, prodeje chladnou. Co se děje na pražském realitním trhu?

Rozhovor před pánembohem. Radim Passer o rychlé jízdě, Putinovi i byznysových trápeních

Stavebnictví nestíhá a deficit půjde těžko dohnat, říká šéf Sekyra Group Anderle

Zájem o nové hypotéky drží. Češi zvládají podmínky i splácení

Nevyděláváte moc? Státní kontroloři jdou po maržích obchodníků s potravinami

Provizorní, ale důstojné. Ukrajinští architekti představili modulární města pro uprchlíky

Konec globalizace? Válka a covid zřejmě ukončily éru propojování světa

Mooyyy. Úspěch českých šperků, které se vyrovnají zahraničním legendám

Z nuly na miliardu závratným tempem. Jak Michal Menšík řídí nejrychlejší českou firmu

Poznali se v Hongkongu, spojil je Karlín. Jak vzniklo nepravděpodobné investiční partnerství

Česko je v subdodavatelském pekle. Krize ukazuje, že z něj musíme ven, říká šéf firmy SOMA

Čeká nás nedostatek oceli? Ruský Severstal pozastavil vývoz do Evropské unie

Barcelona není jen Gaudí a Miró. Co ještě tady musíte vidět, zažít a ochutnat?

Nová superpotravina? Kávová mouka vás nakopne i ohlídá

Příběh samuraje. Ve Slavonicích se vyrábí kimona, do kterých se oblékají reprezentace od Kanady až po Venezuelu

Sedm nejlepších. Které pražské hotely jsou v novém Forbes Travel Guide?

Štěstí přeje připraveným. Rodina Šťastných vybudovala ze sámošky papírové impérium

Provizorní, ale důstojné. Ukrajinští architekti představili modulární města pro uprchlíky

Čínský Krumlov. Huawei si v Číně postavil věrnou kopii českého města

Když se příroda prolne s domem. Muž, který proniká do zahrad miliardářů

Pekařů císař. Impozantní příběh rodiny Pernerů a mouky, z níže peče celá země

Natřít to všem. Rodina Jakubowiczů a jejich zpověď plná barev, laků a gólů

Mezi čísly a paragrafy. Příběh právníků, kteří dělají z českého byznysu světový

Nejbohatší lidé, nejúspěšnější advokáti. Poslechněte si novou Trojku s Petrem Šimůnkem

Jak se naučit vyjednávat? Vyzkoušejte těchto osm rad špičkového právníka

Závody o doplnění plynu. Rozhodujeme o svém osudu?

Krize zatopila pod kotlem. Uhlí není sprosté slovo, říká šéf Tykačova impéria

Kdo se dostane k plynu, když Rusko zavře kohouty? V Německu zvažují aukce pro firmy

Proč Zalandu klesají akcie, když se firmě daří nejlépe v historii? Ptáme se regionálního šéfa

Mall byl přirozenou volbou, ale do expanze bychom šli i bez něj, říká šéf polského Allegra

Český esport jde do milionového varu. Pod kotel přikládá i fotbalista Jankto

Dělám vše pro to, aby gameři dostávali olympijské medaile, říká šéf Intelu pro esporty

Zetko za miliony. RunCzech kvůli válce mění kampaň oslavující Zátopka

Světový rekord a model, jak fungovat v pandemii. Letošní RunCzech zná své vítěze

Jsem převozník mezi generacemi, říká šéf Emco Martin Jahoda

Fasáda z 3D tiskáren i obří sochy na Invalidovně. Souralova Trigema je ráda jiná

Ceny rostou, prodeje chladnou. Co se děje na pražském realitním trhu?