Zakladatelé firmy Walmark, miliardáři Adam, Mariusz a Valdemar Wałachovi zřizují filantropickou Nadaci 3WFoundation a převádějí do ní majetek v hodnotě 1,8 miliardy korun. Nadace, navazující na jejich dlouhodobé filantropické aktivity, bude podporovat křesťanské organizace ve střední a východní Evropě a také polskou menšinu.

V Česku jde o rekordní částku věnovanou soukromými donátory na dobročinné účely – bratři Wałachovi překonali i manžele Ondřeje a Katarínu Vlčkovi, kteří před necelým rokem do rodinné nadace zaměřené na dětskou paliativní péči vložili 1,5 miliardy korun.

Wałachovi, kteří dnes z rodného Třinecka řídí investiční vehikl Aternus, fond investující do technologií a startupů, za sebou mají pestrou byznysovou kariéru. V devadesátých letech byli největšími evropskými obchodníky s mákem, vymysleli džusy a limonády Relax a pak vybudovali značku Walmark, která ovládá část světového trhu s vitaminy a doplňky stravy.

Rozhovor

Jeden a půl miliardy na charitu. Chtěli jsme, aby to mělo váhu, říkají manželé Vlčkovi v rozhovoru

Petr Šimůnek – 2 minuty čtení

Stáli za známými brandy jako Marťánci, Proenzi nebo Prostenal, před šesti lety ale pověsili byznys s doplňky stravy na hřebík, Walmark prodali za částku v řádu miliard korun a vrhli se na investiční dráhu. A taky začali postupně konsolidovat své filantropické aktivity.

Dobročinnosti se bratři Wałachovi věnují od 90. let, na různé charitativní účely dávali každoročně část zisku Walmarku, zároveň poskytovali dary i jako soukromé osoby.

Předplatné Forbesu

Koupit teď

„I když je filantropie součástí našich životů desítky let, k vlastní nadaci jsme museli dozrát a najít tu správnou cestu. Přestože o většině věcí rozhodujeme společně, tak nadaci zakládají tři rodiny, kde každá z nich má trochu jiný směr nebo se soustředí na jinou oblast,” vysvětluje Adam Wałach, který má v sourozeneckém byznysu filantropii na starosti.

Diverzifikovaný majetek vložený do nadace tvoří podíly v investičních projektech, včetně podílu v polském úspěšném startupu Docplanner, a potom akcie a hotovost. Plán bratrů Wałachových a správců nadace je, aby byla soběstačná i do dalších let – majetek 3WFoundation má postupně růst i skrze další investice.

O záměru vytvořit miliardovou nadaci mluvili sourozenci Wałachovi poprvé ve velkém rozhovoru ve Forbesu v květnu loňského roku. „Dali jsme si s bratry závazek, že do naší nadace převedeme třicet procent celého našeho majetku. Neodvolatelně. Tahle část peněz už nebude patřit nám, bude patřit nadaci a účelu, na který je zaměřená,“ vysvětloval tehdy Adam Wałach.

Byznys

Tři bratři. Od prodeje Walmarku k miliardové nadaci, sourozenci Wałachovi poprvé promluvili

Kristýna Tmejová – 15 minut čtení

Nadaci 3WFoundation teď Adam, Mariusz a Valdemar zakládají společně se svými ženami a rodinami a díky nenávratně vloženému majetku v hodnotě 1,8 miliardy korun půjde o jednu z největších nefiremních nadací v České republice.

Peníze bude nadace postupně vynakládat na podporu organizací, které svou činností podle ní přinášejí pozitivní společenské změny. Kromě křesťanských organizací se 3WFoundation zaměří na podporu charitativních a sociálně prospěšných projektů, aktivit polské menšiny v Česku i projektů rozvíjejících kulturní a komunitní život v Těšínském Slezsku, odkud rodina Wałachových pochází.

„Je to kraj, ve kterém se mísí tradice, kultury i jazyky. Dlouhodobě podporujeme místní organizace, které rozvíjejí pestrý kulturní a komunitní život, stejně jako aktivity Poláků a polské národnostní menšiny, jíž jsme součástí. Nadace 3WFoundation bude v této naší filantropické cestě pokračovat,” dodává Mariusz Wałach.

The post Nejštědřejší Češi. Wałachovi dávají na charitu rekordních 1,8 miliardy appeared first on Forbes.

Je čas vytáhnout ze sklepa běžky. Po minulém roce, kdy se jen pár týdnů před startem musel závod přesunout do online prostředí a všichni kromě profesionálních závodníků jeli závod na dálku, se totiž do Bedřichova vrací polokulatý padesátý pátý ročník legendární Jizerské padesátky.

Zatím je na jeden z osmi závodů o různých délkách, které se pojedou v průběhu víkendu, přihlášeno 7400 závodníků. Oproti loňské stovce jen těch nejelitnějších běžců a běžkyň je to pro organizátory vítaná změna.

„Celou dobu jsme museli připravovat několik variant podle přísnosti proticovidových opatření, které budou zrovna v platnosti,“ popisuje Marek Tesař, jeden z hlavních organizátorů závodu. „Vypadá to dobře, aktuální varianta počítá s osmi vlnami a 600 závodníky na vlnu hlavního závodu.“

Sport

SuperEster. Ledecká má třetí olympijské zlato, proč je tak výjimečná?

Miroslav Němý – 4 minuty čtení

Online registrace už jsou uzavřené, ale pořadatelé čekají velký počet registrací přímo na místě – oproti klasickým ročníkům až několikanásobný. Stojí za tím zrušení povinnosti očkování nebo prodělání covidu z minulého týdne. Přímo na Padesátce se letos bude testovat jenom čtyřistačlenný organizátorský tým, u závodníků se nevyžaduje.

Zorganizovat celou akci letos vyjde na 27 milionů korun. „Ono se to nezdá. Vezměte si, že pro každého závodníka musíte mít startovní číslo, které necháváme tisknout v Itálii, medaili, připravit startovní balíček, to už je třeba tisícovka na osobu,“ vypočítává Tesař.

„Pak musíte zajistit servis po trase závodu, odvézt na třicet kilometrů obrovské varny čaje, který musí zůstat horký, i když venku mrzne. Je toho spousta, každý rok se snažíme servis posunovat,“ popisuje.

Ze startovného plyne zhruba třetina všech příjmů, dalších patnáct procent dodá stát. Zbytek peněz získává závod od partnerů. Tomu odpovídá i jejich dlouhý seznam na stránkách závodů, kde najdete třeba automobilku, výrobce sportovního oblečení, hotely i média.

Generálním partnerem je energetická skupina ČEZ: s Padesátkou spolupracuje už více než deset let a před osmi lety propůjčila jméno hlavnímu závodu, který se tradičně pojede v neděli. „Bez partnerů bychom závod nedokázali zorganizovat,“ vysvětluje Tesař.

Kdyby je sponzoři nepodrželi během loňského ročníku, kdy Padesátce nechali většinu financování, i když ani zdaleka nedostali dohodnuté protiplnění, osud závodu by byl nejistý. Díky jeho proslulosti však není o partnery nouze.

Organizátoři musí dokonce zájemce odmítat – buď už mají navázanou spolupráci s jinou firmou z dané kategorie, nebo jde o příliš malý subjekt, nedisponující dostatkem financí. „Je to pro nás nepříjemná situace, ale když někdo nabízí třeba jenom produkty, bez finanční pomoci se nám to nevyplatí. Za tyčinky závod neudělám,“ vysvětluje Tesař.

Life

Drsný sever umí i zahřát. Zkuste tour po libereckých kavárnách

Jana Pšeničková – 4 minuty čtení

Další náklady plynou z toho, že Padesátka je součástí běžkařských seriálů Worldloppet a Ski Classics. Za členství v prvním zmiňovaném je poplatek 150 tisíc korun, druhý vyžaduje finanční odměnu pro vítěze dohromady za třicet tisíc eur i zajištění televizního přenosu ze závodu. Ten kvůli potřebě zapojit skútry, štáb, vrtulník a letadlo vyjde na čtyři až pět milionů.

„Nejdřív jsme měli jen vrtulník, ale během jednoho ročníku hodně sněžilo a on nemohl vzlétnout. Takže jsme neměli ani jeden záběr z trati, protože skútry vysílají své záběry právě přes něj,“ vzpomíná Tesař. Řešení? Objednat z Německa letadlo, které bude nad závodem kroužit ve výšce deset kilometrů nad zemí a brát signál z kamer, i kdyby padaly trakaře.

„Jizerská padesátka je náročná, ale hlavně jsou Jizerky nádherné a trať je členitá se stoupáními i sjezdy. Poslední tři roky jsme v rámci Ski Classics dokonce mezi čtyřmi největšími a nejlepšími Grand Classics závody, které mají pro elitní lyžaře větší bodovou hodnotu – namísto 200 bodů dostane vítěz tři stovky. Je to podobné jako tenisové grand slamy,“ pochvaluje si Tesař.

Předplatné Forbesu

Koupit teď

Pro zařazení mezi přední světové podniky je potřeba vysoká kvalita servisu, komunikace závodu i zmíněná krása tratě. Organizátoři se snaží i díky většímu počtu bodů přilákat co nejvíce zahraničních závodníků. Těch v předpandemických ročnících startovalo v Jizerských horách kolem dvou tisíců.

Jak se na Padesátku připravit? Podle Tesaře žádná magická formule neexistuje. „Co nejvíc toho najezděte na běžkách, to je hlavní,“ radí. Závod o takovéto délce je totiž hlavně otázkou vytrvalosti a výhodu mají podle Tesaře především závodníci po třicítce zvyklí na dlouhé tratě.

Překryv s probíhající olympiádou v Pekingu nebude mít na Jizerskou padesátku – kromě přesunu přenosu z kanálu ČT Sport na ČT 2 – vlastně žádný vliv. Reprezentanti usilující o olympijské medaile jsou zvyklí na kratší tratě spojené s jiným rozložením sil a Padesátku většinou jezdí až po konci reprezentační kariéry.

Závod se za svou přes půl století dlouhou historii musel kvůli počasí úplně zrušit jen pětkrát, z toho třikrát v tomto století. Nebyl prostě sníh – a když je teplo, celá trať se zasněžovat nedá. Například v roce 2007 rostly v době plánovaného startu na Bedřichovském stadionu krokusy.

„A loni přitom byly podmínky úplně úžasné,“ povzdechne si Tesař při vzpomínce na komorní pandemický ročník. Ve spolupráci s Bedřichovem a Jizerskou magistrálou se organizátoři snaží dělat sníh do zásoby a rozvážet ho tam, kde je potřeba. Jednou se rozhodli zasněžit alespoň stadion a okolí a pět tisíc závodníků tehdy jelo závodní délku na čtyřkilometrových okruzích.

Před šesti lety se Jizerské padesátce podařilo sjednat spolupráci se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, která závod proti nedostatku sněhu pojišťuje. Do té doby závodníkům v případě zrušeného závodu startovné propadlo. „Součástí je i úrazové pojištění, takže jdou závodníci celkově do menšího rizika,“ říká Tesař.

Filmy

Hlavně aby nebylo hezky. Vzniká film o Hanči, Vrbatovi a Rathovi, prolamující komunistické tabu

Klára Mandausová – 3 minuty čtení

Tentokrát je ale v Jizerkách sněhu dost a letošní ročník bude navíc spojený i s předpremiérou filmu Poslední závod. Část obsazení se dokonce objeví na startu závodu na deset kilometrů.

Promítání filmu na motivy tragického osudu závodníků Bohumila Hanče a Václava Vrbaty tak vnese do závodního víkendu trochu piety.

The post Pětapadesátá padesátka. Jizerky přivítají návrat závodu v plné síle appeared first on Forbes.

Jan Macák alias MenT patří k matadorům české youtuberské scény a stabilně se drží na její špici. Jako první tuzemský jednotlivec pokořil hranici milionu sledujících na YouTube. Aktuálně má na svém kanále 1,43 milionu a na instagramovém profilu přes 840 tisíc sledujících, což jej řadí do top desítky nejsledovanějších Čechů na této síti.

Streamováním a spoluprací se značkami jako Facebook, Samsung nebo Old Spice si Macák přijde ročně na více než deset milionů korun. Nyní se vrací k tomu prvnímu.

Nad otázkou, kdy jsem vydělal svůj první milion, jsem se v minulosti asi nikdy moc nezamýšlel. Mnohem zlomovější pro mě byl den, kdy mi z YouTube přišla první výplata. Psal se rok 2011, mně bylo čtrnáct let a tehdy ještě nepočetná komunita začínajících online tvůrců pokládala základy českému YouTube.

Milion byl ale ještě hodně daleko. V té době by nás ani nenapadlo, že taková věc jednou přeroste ve fungující byznys. V Česku to nebylo příliš myslitelné – na platformě dominovaly především videoklipy a videa ze zahraničí.

Ttuzemská scéna byla plná experimentátorů: u nás to byli třeba ViralBrothers, Kazma nebo Janek Rubeš – tou dobou ještě stále na serveru Stream. Chyběl tu však herní obsah, který byl pro mě osobně a řadu mých vrstevníků asi nejatraktivnější. V zahraničí už přitom celkem dobře fungoval.

Byznys

MrBeast, Jake Paul, Markiplier a ti druzí. Deset nejlépe vydělávajících youtuberů dneška

Abram Brown – 5 minut čtení

Dodnes zřejmě nejpopulárnější herní Youtuber PewDiePie ze Švédska začal s natáčením herních videí v podobnou dobu jako já, a po celém světě brzy sklízel ohromný úspěch. Byl z toho cítit obrovský potenciál, který jsem si nechtěl nechat ujít.

Už přibližně po roce od prvního videa začaly přicházet větší výplaty v řádech desítek tisíc korun měsíčně. První milion se z toho nastřádal tak trochu symbolicky, když jsem vstoupil do dospělého života v osmnácti letech. A nejspíš to přišlo ve správnou chvíli.

Po maturitě jsem nastoupil na Metropolitní univerzitu v Praze a hned po prvním semestru mi došlo, že studentský život rozhodně nebude pro mě. Tehdy bylo jasné, že mi Youtube vydělává dost peněz na to, abych se jím bez problému uživil. A tak jsem si řekl, že ho konečně přestanu brát jen jako koníček.

Lepší dobu jsem si nemohl vybrat – YouTube byl tehdy na samém vrcholu, tvůrci začali sbírat stovky tisíc odběratelů a já věděl, že takovou příležitost už možná podruhé mít nebudu. 

To byl možná jeden z důvodů, proč jsem nakonec uspěl. Když se zamyslím nad tím, jak skončili jiní slibní tvůrci… Spousta z nich prostě nezačala brát youtuberství dost vážně. Každý úspěch vyžaduje hlavně pracovitost, vytrvalost a ochotu obětovat tuny volného času.

Zní to jako klišé, ale zatímco se moji spolužáci po škole šli bavit ven, já seděl u počítače a pracoval na svém kanálu. Sledoval jsem, co je nového v zahraničí, učil jsem se stříhat a natáčet. Vnímal jsem, že za každým odběratelem se skrývá živý člověk, který mě sleduje, a byl pro mě důležitý náš vzájemný kontakt. Zajímalo mě, co si moje publikum myslí.

Pozoroval jsem, co je baví, a který obsah nemá takovou odezvu. Podle toho jsem se dál vyvíjel – brzy jsem přišel třeba na to, že lidé chtějí kromě her vidět i toho, kdo je komentuje. A tak jsem vystoupil z anonymity, začal ukazovat svůj obličej a pustil si diváky trochu víc do svého života. 

Speciály a žebříčky

Patrik Schick, Ewa Farna i Mikýř. Poznejte nový výběr Forbes 30 pod 30

Forbes Česko – 10 minut čtení

To nejtěžší, co jsem se za celou dobu musel naučit? Že ne všichni to mají stejně. Měl jsem srovnané pracovní hodnoty i skvělý vztah se svou komunitou, ale narážel jsem při spolupracích na projektech s jinými lidmi.

Automaticky jsem do toho se svojí pečlivostí dával maximum a v poměrně brzkém věku jsem zjistil, že ostatní tak pečlivě pracovat nemusejí. Často naopak nepracují vůbec. Najít si k sobě spolehlivé byznysové partnery pro mě byl nějakou dobu docela oříšek.

Teď jsem ale s prací i byznysem spokojený. Myslím, že větší zápřah už v této fázi pojmout nedokážu. V posledním roce jsem se proto začal zaměřovat spíše na svoji efektivitu a delegování některých činností na kolegy, abych se mohl věnovat dalším projektům.

A taky – začali jsme v posledních třech měsících praktikovat nepracovní neděle. To je teď můj cíl. Alespoň některé víkendy mít úplně volno.

The post Milion v osmnácti. Zlomová byla první platba z YouTube, vzpomíná MenT z 30 pod 30 appeared first on Forbes.

Horkým tipem v  itinerářích movitých cestovatelů a cestovatelek se v posledních letech paradoxně stává země zamrzlá pod tunami věčného ledu. Antarktida, donedávna přístupná jen vědě a polárnictví, se pozvolna otevírá i turistům. Dvanáctičlennou skupinu tam letos v lednu odvezl – a bezpečně dovezl zpátky – také Tomáš Cikán a jeho ESO travel.

Zájezd za bezmála tři miliony korun na hlavu je aktuálně nejdražším organizovaným skupinovým zájezdem na českém trhu. Tuctu klientů nabídla cestovka dva týdny ledového království v pětihvězdičkovém komfortu: v kempech se solárně vyhřívanými stany, sprchami a s michelinskou kuchyní.

Breaking News

Příští zastávka Antarktida. Smartwings tam jako vůbec první přistály s Boeingem 737 MAX

Klára Řepková – 2 minuty čtení

Tušíte, kolik Čechů dosud stálo na jižním pólu?

Podle mého průzkumu jich bylo do letošního ledna pouze dvacet dva. My číslo navýšili na šestatřicet.

Plavby kolem antarktického pobřeží se o stávají fenoménem posledních let a přitahují stále více lidí…

Je to tak. Jestliže před patnácti lety se k břehům Antarktidy podívalo 10 tisíc lidí ročně, před covidovou krizí to bylo kolem 70 tisíc za rok. Můžete se plavit výletními loděmi s dvěma tisícovkami pasažérů na palubě, které se k pevnině nedostanou na víc než půl kilometru, nebo ledoborci s výsadky na břeh.

Vše, co se děje na pevnině, podléhá mezinárodním dohodám. Ty až do roku 2015 omezovaly pobyt ve vnitrozemí výhradně na vědeckovýzkumné základny. Před sedmi lety přišla jihoafrická společnost White Desert s nápadem dočasného base campu ve standardu luxusního hotelu. A povolení získali.

Dnes spravují dva kempy a mohou na Antarktidu přivézt omezený počet klientů za rok, v zásadě jde o nižší stovky. Termíny se rezervují léta dopředu, já ten náš zabookoval v roce 2017, původně na leden 2021. Kvůli covidu jsme cestu museli odložit o rok.

Jak takový zájezd vypadá a co klient za necelé tři miliony dostane?

Naprosto jedinečný zážitek. S klienty jsme komunikovali už týdny před odletem, řešili vybavení, které musí splňovat náročné standardy pro pobyt v extrémních podmínkách.

V polovině ledna jsme odletěli do Kapského města, kde jsme strávili tři dny instruktážemi. Čtvrtý den vyrazil Airbus s naší skupinkou k Antarktidě, ale po pěti hodinách letu to pilot musel otočit zpátky – přihnala se větrná bouře, vítr o rychlosti 180 kilometrů v hodině, viditelnost stěží na půl metru. Klienti, kteří uvízli v kempu, strávili celý týden zamčení ve svých iglú, do restaurace je vodili navázané na laně.

Naštěstí po týdnu se vyčasilo a my si užili krásných sedm dnů s bezvětřím a azurovým nebem. Čekaly nás výlety ledovcovými tunely, návštěva mnohatisícové kolonie tučňáků Humboldtových a především zdolání jižního pólu.

To už nejspíš ničím nepřipomíná dobyvatelské polární expedice se psími spřeženími a týdny pochodu.

Dnes klienty vysadí vrtulové letadlo pár metrů od americké Amundsenovy základny. Prohlídku jsme kvůli covidu museli oželet, tak jsme alespoň bouchli šampaňské a odletěli do stanové základny zhruba hodinu od pólu. Noc v ní patřila absolutním vrcholům pobytu

Představte si jednoduché stany, jaké byste čekali na africkém safari. Venku je mínus 25 stupňů, ve stanech mínus 8. Když dostanete spacáky certifikované do mínus 60, přeci jen pojmete určitou nedůvěru. Ale dobře to dopadlo, já se v noci vzbudil zpocený a musel jsem shazovat vrstvu termoprádla.

Vaší specialitou se staly měsíční cesty kolem světa privátním Boeingem 737, které prodáváte v cenách od milionu korun. Kdo upřednostňuje organizovaný zájezd před individuální, na míru nadesignovanou cestou?

Specializujeme se na klientelu nad padesát let, na Antarktidu s námi letěli tři klienti přes sedmdesátku. Vesměs jde o úspěšné lidí, kteří budují své společnosti od devadesátých let a dnes mají na cestovaní dostatek času a prostředků. A vedle bezchybného servisu chtějí na cestách i sociální kontakt, zkrátka podobně naladěnou partu. Právě to je naše přidaná hodnota, kterou prodáváme.

Na cesty kolem světa s námi vedle osmičlenného týmu ESO travel letí taky lékař a čtyři stewardi, takže po pár hodinách každého z šesti desítek klientů znají jménem, vědí, jaký drink mu chutná… Vezeme si náhradního pilota či letecké techniky, kteří v odlehlých destinacích zvládnout na letadle vyměnit kolo.

Zájezdy se také snažíme poskládat, aby si účastníci sedli. Na poslední cestu kolem světa v roce 2020 s námi vyrazilo pouze osm nováčků. Máme klienta, který s námi absolvoval třiašedesát zájezdů, a všech devět cest kolem světa. Scházíme se i v průběhu roku, třeba minulé léto jsem pozval šedesát dva klientů na prodloužený víkend v Třeboni. Přijelo osmapadesát a obešli jsme si rybník Svět.

Další cestu kolem světa jste plánovali na jaro 2022, jak to s ní vypadá?

Původně jsme chtěli termín přesunout na podzim, ale po zralé úvaze vyrazíme až 16. března 2023. Loni jsme cestu kolem světa nahradili cestou kratší, napříč Indickým oceánem. Letěli jsme do destinací, které zůstaly otevřené: na Mauricius, Seychely a Maledivy. Šedesát míst jsme naplnili za tři týdny.

Většina destinací, kam nabízíte poznávací zájezdy, se ale teprve začíná turismu otevírat.

Měli jsme vlnu poznávacích zájezdů do afrických zemí, Tanzanie, Namibie, Ugandy… Nikdy jsme během několika málo měsíců nerealizovali tolik skupin za gorilami jako v minulém roce. Ale žádnou do USA nebo Číny, což byly dřív naše nejsilnější destinace.

Cestování

Indické nádražky i tropické ráje. Pět knih, po nichž budete chtít vyrazit na cesty

Miroslav Němý – 5 minut čtení

Jak jste krizi ustáli?

Loni jsme se propadli na dvanáct procent předcovidových tržeb, letos očekávám nárůst na čtyřicet. Pomohlo nám, že necháváme veškerý zisk ve firmě a čerpáme ho až po třech letech od uzávěrky. To nám vytvořilo finanční rezervu, která se ukázala jako rozhodující. Pomohl i stát a pak velmi bolestivá vnitrofiremní restrukturalizace, kdy jsme počet zaměstnanců osekali na polovinu, a zavřeli několik poboček. Navíc je v mém případě cestovatelský byznys krytý nemovitostmi.

Jak se  váš byznys po covidu změní?  Kde teď vidíte příležitosti?

Pokud se svět zdravotně srovná, cestování se v globálním součtu velmi rychle vrátí k někdejším číslům a jsem přesvědčen, že je poměrně brzy i překoná. Asijský trh extrémně rychle roste. Jestliže Evropská unie má něco málo přes 440 milionů obyvatel, Asie jich má téměř desetkrát tolik. Z Číny cestovalo před dvaceti lety po světě padesát milionů lidí, před pandemií už to bylo tři sta milionů lidí

Zároveň vnímáme, že po covidu na trhu sílí tlak na cenu a taky zájem o individuální cestování. Booking.com dělal před patnácti lety tržby kolem 40 miliard dolarů, a největší světová cestovka, německá TUI, zhruba 11,5 miliardy euro. V roce 2019 Booking utržil přes 200 miliard dolarů a TUI 8 miliard eur. Sám Booking udělá větší tržby než 300 největších světových cestovních kanceláří dohromady.

Jsem pragmatický realista a nepochybuji, že cestovky budou z trhu mizet. Do deseti let zůstanou opravdu silní hráči, kteří umí nakoupit hotely v obrovské mase – a pak specialisté, kteří nabízí individuálnímu klientovi nějakou přidanou hodnotu.

Vidíte ji teď v zacílení na prémiovou klientelu?

Našim core byznysem je kategorie value for money. Průměrná cena našich zájezdů se pohybuje kolem 85 tisíc korun, čili kvalitní produkt za slušnou cenu. Před pandemií, kdy se naše obraty pohybovaly kolem půl miliardy ročně, tvořila prémiová klientela zhruba třetinu obratu, ovšem bez základny, bez těch téměř 150 tisíců klientů, které jsme za sedmadvacet let odvezli na dovolenou, bychom tu špičku nikdy nevytvořili. A navíc mě baví, když mohu na malý okruh Čínou za třicet tisíc vzít kluky od nás z vesnice.

Světový byznys

Rudý byznys. Mělo by vás zajímat dění v moderní Číně?

Mikoláš Rec – 7 minut čtení

Budete zájezd na Antarktidu opakovat?

Společnost White Desert je schopna garantovat povolení pouze do roku 2024. Ozývají se silné hlasy proti rozvoji turismu a současně tlak od mnoha jiných komerčních společností, které by chtěly organizovat totéž. Osobně si myslím, že bychom měli Antarktidu uchovat v panenském stavu.

Tak vám nezbývá, než objevit další úchvatnou destinaci – co třeba lety do kosmu?

Uvažovali jsme o tom, ale jsou tu dva problémové momenty: licenci k prodeji není možné získat a cesta do vesmíru je z principu individuální. Neumíme tu nabídnout žádnou přidanou hodnotu, byl by to pouhý přeprodej. Oproti tomu na Antarktidu odjelo dvanáct našich přátel, kteří se znají z mnoha jiných cest. Byl to takový malý rodinný výlet na nejnedostupnější místo planety.

The post Dva týdny v ledu za tři miliony. Jak vypadá nejdražší tuzemský skupinový zájezd appeared first on Forbes.

Připadali jsme si jako na houpačce, popisuje loňský rok v cestovním ruchu ředitel obchodní strategie hotelové sítě OREA Hotels & Resorts Jiří Fontana. Síť hotelů měla kvůli protipandemickým restrikcím v první polovině roku zavřené všechny své hotely kromě jediného. Pak přišlo léto a s ním obrovská poptávka Čechů po dovolených.

„Od začátku otevření hosté chtěli cestovat, poptávka výrazně narostla a zažili jsme rekordní léto, kdy nám třeba v resortech stoupla obsazenost i průměrná cena,“ popisuje Fontana.

Jenže v listopadu přišla další omezení a poptávka hotelům opět opadla. Vzpamatovala se zase v polovině prosince, kdy lidé zamířili především do horských hotelů a resortů. „Hory nám loni vykazovaly extrémní hodnoty a pomáhaly kompenzovat ztráty kvůli chybějící zahraniční klientele ve městech,“ doplňuje Fontana.

Byznys

Krize? Zapomeňte. V Praze finišují přípravy nových luxusních hotelů

Bibiana Beňová – 3 minuty čtení

To, že hotely na horách přečkaly loňský rok lépe, potvrzují i data z průzkumu Asociace hotelů a restaurací. Obsazenost za loňský rok byla na horách mezi 30 a 35 procenty, přičemž průměrná obsazenost v hlavním městě loni dosáhla jen 26 procent. Pro srovnání –⁠ v roce 2019 byla obsazenost v Praze na osmdesáti procentech.

Nízká obsazenost hotelů zařadila konkrétně Prahu na předposlední místo ve srovnání 35 evropských metropolí. Přesto se podle společnosti Cushman & Wakefield hoteloví operátoři o Prahu stále silně zajímají a věří v dlouhodobý potenciál výkonnosti pražského hotelového trhu nad rámec krátkodobého pandemického výkyvu. To se projevuje i na tom, že se zatím svých hotelů nezbavují.

„Transakcí je kvůli nedostatku hotelů na prodej stále málo, významný není ani objem nové výstavby. Nové hotely se otevřou především v luxusním segmentu. Celkové zotavení sektoru čekají hlavní hráči v roce 2024,“ píše se ve shrnutí trhu od Cushman & Wakefield.

Podobně jako v OREA Hotels hodnotí rok 2021 také Lukáš Pytloun, majitel sítě Pytloun Hotels. „Na horách nám hodně pomohli Češi. I teď je vytíženost na horách slušná. Naopak nám chybí korporátní klientela ve městech, takže nám to víkend ve městech nezachrání,“ popisuje. Zahraniční turisté podle něj scházeli především v Praze.

Předplatné Forbesu

Koupit teď

„I když byla v létě relativně slušná vytíženost, tak jsme kvůli nízké ceně nedosahovali zisku, který jsme potřebovali,“ říká Pytloun, který i přes to všechno na konci loňského roku rozšířil síť svých hotelů o luxusní hotel na Kampě. „Já věřím v budoucnost toho segmentu. Když budeme hotely dělat kvalitně, tak lidé budou cestovat za kvalitou, i když bude třeba turistů méně,“ doufá.

Zkušenosti obou řetězců korespondují s daty za cestovní ruch v loňském roce, která dnes zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ). Hotely podle nich drželi nad vodou domácí turisté.

V Česku se loni ubytovalo 11,4 milionu turistů, meziročně o 5,2 procenta více. Ve srovnání s předcovidovým rokem 2019 však byla loni návštěvnost v Česku na 52 procentech, přičemž chyběli především zahraniční turisté. Těch loni do Česka přicestovalo přes dva a půl milionu, což je o osm milionů méně než v roce 2019.

„Celkové výsledky bohužel odpovídají skutečnosti, že prvních pět měsíců byla zavřená veškerá turistická infrastruktura kvůli covidovým opatřením. Poslední ranou byly zrušené vánoční trhy,“ říká ředitel agentury Czech Tourism Jan Herget.

Mírný nárůst oproti roku 2020 byl podle dat ČSÚ patrný v tržbách ubytovacích služeb a pohostinství. Ty meziročně vzrostly o 4,6 procenta.

Ekonom ČSOB Petr Dufek uvedl, že se podnikatelům v cestovním ruchu začíná pomalu dařit lépe, s ohledem na to, že rostoucí výnosy v posledním čtvrtletí loňského roku vykázaly cestovní kanceláře, restaurace i letecké společnosti. Návrat k předcovidovým číslům bude ale přesto právě u turismu trvat nejdéle ze všech služeb. „Na začátku letošního roku jej navíc komplikuje omikron, který oživení oblasti dál zbrzdí,“ řekl.

Na Airbnb zůstala jen třetina nabídky

Podobně jako na hotelech se loňská situace v cestovním ruchu podepsala i na krátkodobých ubytovacích službách typu Airbnb. „Minulý rok zásadně ovlivnil prakticky zákaz ubytování v soukromí, který trval vlastně do konce května,“ říká předseda České asociace pronajímatelů a ubytovatelů v soukromí (ČAPUS) Matěj Koutný.

Rozhovor

Mobilem si otevřete pokoj i objednáte masáž. Sázíme na technologie, říká spolumajitelka Orea Hotels

Jana Mertová – 8 minut čtení

„Potom došlo k obnovení, na konci roku byl zase úpadek. Nebyl to nijak dobrý rok. Nabídka zejména v Praze poklesla zásadně. Lidé byty nabídli na dlouhodobém trhu, takže třeba na Airbnb byl pokles nabídek zhruba na třetinu,“ říká Koutný s tím, že takový stav trvá i nadále.

Oproti době před pandemií se změnila také průměrná délka pobytu v krátkodobých pronájmech. Ta v Praze dříve byla asi tři a půl dne, teď je skoro dvojnásobná. Stojí za tím nejen menší počet pobytů, ale i fakt, že si lidé kvůli nejrůznějším bariérám cesty raději naplánují na delší dobu. „Zmizel také trend oblíbený u turistů z Asie a Ameriky, kdy objedete Evropu za několik dní a Praha je jednou ze zastávek,“ doplňuje Koutný.

Celkově do Česka ze zahraničí mířili hosté nejčastěji ze sousedních zemí – Německa, Polska, Slovenska a Rakouska, ale i Francie a Nizozemska. V prosinci z předních příček zcela zmizeli Rakušané, kteří kvůli přísnému lockdownu omezili cestování na minimum. K zájmu o Prahu v závěru roku dopomohly podle agentury Czech Tourism i marketingové aktivity hlavního města.

„Dobrým signálem je oživení turismu ze vzdálenějších destinací. V top desítce zemí se objevili Izraelci i turisté z USA. Ve Spojených státech skvěle zafungoval náš vánočně laděný klip, spoty na nejsledovanější americké televizní stanici CBS zhlédlo na východním pobřeží USA téměř 8,5 milionu diváků. Další nastartování příjezdů z tohoto trhu očekáváme v souvislosti se spuštěním přímých letů společnostmi Delta Airlines a United,“ dodává k zahraničnímu turistu Herget.

The post O osm milionů turistů z ciziny méně. Hotely s bídou přežily, situace se zlepšuje jen pomalu appeared first on Forbes.

Videoherní průmysl jednoznačně patří k vítězům pandemie, která přikovala lidi k obrazovkám všeho druhu. A v posledních týdnech poutají pozornost finančního světa také enormní částky, za které se firmy z tohoto sektoru prodávají. Začátkem ledna zlomila rekord americká herní firma Take-Two, která si za téměř třináct miliard dolarů pořídila konkurenta Zynga. A pár dní poté přišla zpráva, že Microsoft hodlá koupit holdingový kolos Activision Blizzard za bezprecedentních 68,7 miliardy dolarů.

Konsolidace probíhá i v Česku, loni vstoupil do předního tuzemského studia Bohemia Interactive čínský technologický gigant Tencent. Šéf Bohemia Interactive Marek Španěl si od toho slibuje snadnější vstup české firmy na čínský trh. „V zemi se však v poslední době ztížily podmínky pro hry obecně, jelikož se výrazně zpřísnila regulace,“ upozorňuje v rozhovoru pro Forbes.

Varuje také před přesycením digitální zábavou, které může herní trh omezit. „Lidé jsou ze všech stran bombardováni možnostmi instantní zábavy a reálně tam už toho asi víc být ani nemůže,“ říká Španěl.

Konsolidace na videoherním trhu v posledních týdnech sílí, minoritní podíl v Bohemia Interactive už loni koupil čínský Tencent. Byly tam i snahy o převzetí celé společnosti?

Snahy byly historicky různé, my jsme primárně usilovali o to, zůstat nezávislou společností. A s výsledkem jsme spokojeni.

Vstup Tencentu následoval poté, co jste zavrhli vstup na burzu kvůli potenciálnímu omezení vaší tvůrčí svobody. Tencent vás nijak omezovat nebude?

Rozhodně ne, dokud působím ve firmě, tak jsou jakákoli omezení naprosto vyloučena. Co se týče vstupu na burzu, tam je to spíš o odpovědnosti vůči investorům, která je i právní nebo v extrémním případě trestněprávní. Pro tvůrčí průmysl to není úplně ideální, protože se zde pracuje s mnoha neznámými a není snadné dopředu odhadnout vývoj produktu a správnou chvíli vydání.

Na burze bychom si nemohli dovolit příliš dlouhé odklady. Veřejné obchodování firmy, jako jsme my, která je závislá na tom, že vydá jeden titul i za několik let, by mohlo být rizikové.

Byznys

Herní deal roku: Čínský obr Tencent vstupuje do českého studia Bohemia Interactive

Kristýna Tmejová – 1 minuta čtení

Vylučujete vstup na burzu i do budoucna?

V tuto chvíli ho neplánujeme.

Lze už vstup Tencentu hodnotit v kontextu vašeho pronikání na čínský trh? Jak moc to pomohlo?

Na to je zatím brzy, stále ještě pracujeme na verzi naší vzdělávací hry Ylands pro čínský trh, to bude taková první vlaštovka. Na tom trhu se však v poslední době ztížily podmínky pro hry obecně, jelikož se výrazně zpřísnila regulace. Čína otočila politickým kormidlem a vstupujeme do jiné situace, než byla před dvěma lety. Uvidíme, co se bude dít letos.

Je Ylands vhodným adeptem na tu první vlaštovku? Čínská regulace dopadla asi nejvíc právě na vzdělávací platformy…

Rizikem to asi je, ale pojali jsme ten produkt poměrně široce, tak uvidíme, jak se podaří v Číně najít tu správnou množinu zákazníků. Zatím je to otevřené a teprve se ukáže, jak se nám podaří v těch vodách manévrovat. 

Kolik procent obratu vám loni udělala Čína?

Čtyři procenta, v tomto ohledu je pro nás pátým největším trhem.

Ylands chcete rozšiřovat do výuky základů programování i na českých školách. V jakém je to stadiu?

Jdeme na to zezdola, organicky, oslovili jsme různé české školy a snažíme se ve spolupráci s nimi projekt přizpůsobit tak, aby co nejlépe sloužil výuce. Vidíme v tom dlouhodobý potenciál, jak pomáhat rozvoji kreativní technologické gramotnosti v českých školách. Platformu označujeme jako Ylands EDU, je zatím v prototypovém režimu. Věřím, že brzy uvidíme první hmatatelné výsledky. 

Rozhovor

Herní deal století. Může Microsoft akvizicí za 1,5 bilionu korun dohnat Sony?

Marek Tomanka – 4 minuty čtení

Kdy to bude?

Doufám, že v příštím školním roce.

Chybí v českém vzdělávacím systému nějaké studijní obory zaměřené přímo na budoucí tvůrce her?

Nemyslím si, že by bylo klíčové mít nové obory. Vím, že nějaké už vznikly, jako například herní design, ale podle mě je potřeba se víc soustředit na již existující obory. Tedy matematiku nebo programování, případně grafiku.

Tuzemská herní studia si dlouhodobě stěžují na nedostatek kvalifikovaných pracovníků a apelují v tomto směru na zjednodušení zaměstnávání cizinců. Není cestou vychovat si odborníky přímo v Česku?

Ten problém je hlubší, nemyslím si, že by se s ním potýkala jenom česká herní studia. Myslím si, že problém je obecně v proměně společnosti, kdy ubývá lidí, kteří mohou nebo chtějí pracovat, což se děje napříč ekonomikou. My máme unikátní situaci v tom, že jsme globální obor a práce může být zajímavá i pro kvalifikované pracovníky ze zahraničí.

Tady bych zmínil, že pravidla nejsou dobře nastavena v tom, že se podobně pohlíží jak na nekvalifikovaného, tak na kvalifikovaného cizince. Většinou se v tomto směru argumentuje ochranou lokální pracovní síly, ale paradoxem je, že v mnoha oborech ta lokální pracovní síla vůbec neexistuje.

Kolik lidí momentálně shání Bohemia Interactive a na jaké pozice?

V Česku máme otevřených zhruba padesát pozic, jsou to nějaké stovky lidí, největší sháňka je po programátorech nebo graficích, kteří umějí tvořit obsah pro interaktivní 3D prostředí.

Nejprodávanější hrou zůstává DayZ

V roce 2020 jste dosáhli rekordních výsledků. Jak dopadl loňský rok?

Loňský rok byl srovnatelný s rokem 2020. Což je super i kvůli tomu, že jsme nevydali žádnou novou hru. Z prozatím neauditovaných čísel vyplývá, že obrat byl 1,07 miliardy korun a EBITDA 809 milionů.

Jaké hry se loni prodávaly nejvíc?

Pořád nejprodávanější je DayZ, která je silná jak v provedení pro PC, tak pro herní konzole. Následuje Arma 3 se všemi svými rozšířeními.

Nehrozí, že v letošní roce odezní „pandemický“ boom nárůstu poptávky po vašich produktech?

Tam se může potkat několik faktorů. Lidé možná svou aktivitu na trhu utlumí, další věc je, že prodeje stávajících her se budou časem určitě snižovat. Přesto je impozantní, že se Arma 3 (hra vyšla v září 2013, pozn. redakce) i po mnoha letech drží vysoko, nicméně s nějakým poklesem určitě počítáme. Rozhodující budou naše nové produkty. 

Jaké hry nyní připravujete? A jak to momentálně vypadá s vývojem Arma 4?

My jsme zatím žádnou hru neoznámili, ale platí, že pracujeme na naší nové herní technologii Enfusion a naším cílem pro letošní rok je dostat ji do rukou hráčů. To je hlavní priorita. 

Takže žádnou novou hru letos nevydáte?

To neříkám. Ale prioritou je nějaký restart naší klíčové série Arma a k tomu nám slouží právě engine Enfusion.

Kdy ho vypustíte do světa?

Zatím nemohu říct datum, ale letos bychom chtěli najít způsob, jak se dostane k lidem.

Hráči by měli v rámci něj získat zdarma (jako součást zakoupených her) přístup k vývojářským nástrojům. Je běžné distribuovat herní technologii takto volně?

Nevím, jestli běžné, ale není to nějak extrémně neobvyklé. Spousta her se to snaží více či méně podporovat. My jsme, troufám si říct, historicky v oblasti modování (možnosti hráčů upravit si hru podle svých potřeb, pozn. redakce) vynikali a chceme se na ni soustřeďovat i nadále.

Mnoho firem má svou vlastní technologii a produkuje zcela uzavřené hry, což jim některé věci výrazně usnadňuje a i herní zážitek může být v některých ohledech lepší. A pak jsou firmy, který se zaměřují na vývoj technologií, s nimiž pak jiná studia vytvářejí vlastní hry. My jsme někde na pomezí těchto dvou přístupů. Snažíme se nabídnout integrované řešení, které je možné upravovat.

Jak velká je komunita tvůrců, kteří takto vytvářejí různá rozšíření vašich her?

Těžko říct, ale podle množství zveřejněných výtvorů lze odhadnout, že jsou to tisíce až desetitisíce lidí. Ale i běžný uživatel si svůj herní zážitek do určité míry modifikuje, tam se bavíme spíš o milionech.

Snažíme se, aby byly naše hry otevřené a jejich typickou součástí je editor, ve kterém lidé tráví spoustu času a zkoušejí si, co se stane, když si do hry přidají různý obsah podle sebe. Co se týče pokročilejší tvorby, tak to jsou lidé, kteří svůj výtvor nabídnou i ostatním hráčům, dají ho ke stažení přes online platformu.

Jakým způsobem z toho pak těžíte vy?

Když si koupíte třeba naší vojenskou hru Arma 3, tak se vám otevřou dveře do kompletního vesmíru. To jsou desítky tisíc modifikací všeho druhu, různé typy kompletně zpracovaných vojenských stran, prostředí, scénářů… Takřka nekonečný přísun obsahu pro tu hru, což je obrovským přínosem.

Posunuli jsme to ještě o krok dál, kdy společně s tvůrci jejich produkty vydáváme. Takto vyšlo například Global Mobilization, což je válka mezi východním a západním Německem nebo S.O.G. Prairie Fire, což je válka ve Vietnamu. To je produkt na úrovni samostatné hry, velice autentické zpracování části bojů ve Vietnamu, který vznikl i ve spolupráci s veterány tohoto konfliktu. Už se to přetavilo i přímo v byznys.

Inkasují část tržeb i autoři rozšíření z řad hráčů?

Ano, o tržby z těchto přídavků se s nimi dělíme zjednodušeně řečeno půl na půl. Těch úspěšných se už prodaly stovky tisíc kusů.

Všudypřítomná instantní zábava

V souvislosti s velkou transakcí Microsoftu označil jeho šéf Satya Nadella hry za vůbec nejdynamičtější kategorii zábavy na všech platformách. Vnímáte to podobně?

Souhlasím s tím, že je to nejdynamičtější oblast zábavy v posledním zhruba desetiletí. Osobně si nejsem jistý, jestli tam je velký prostor k dalšímu růstu, protože trh už dynamickým růstem prošel. Microsoft patří mezi jedny z těch klíčových společností, které mohou zásadním způsobem promluvit do toho, jak bude celý ten obor vypadat. 

Je na trhu vůbec ještě prostor pro malá studia?

Prostor je vždycky, ten trh je obrovský a jeho obrovskou výhodou je, že zatím je relativně liberální. Ale je vidět, že společností, co na tom trhu působí, a to nemluvím jenom o nějakých hobby vývojářích, jsou už – troufám si říct – statisíce. Na trhu je obrovský přebytek her i vzhledem k počtu zákazníků, který je rovněž velký a roste. Saturace trhu je patrná.

Oproti minulosti už herní trh tolik netrápí pirátství, je největší aktuální překážkou tato saturace?

Nejsou to jenom hry, ale digitální zábava obecně. Lidé jsou ze všech stran bombardováni možnostmi instantní zábavy a reálně tam už toho asi víc být ani nemůže. Digitální zábava se stala tak obrovskou a všudypřítomnou, že se domnívám, že opravdu naráží na limity. Uvidíme, co přinese nejbližší desetiletí.

Lze tedy říct, že na herním trhu roste spíš význam vylepšování stávajících titulů oproti vytváření nových?

V danou chvíli určitě, protože zákazníci jsou „zmlsaní“ a jejich nároky jsou obrovské. Jsou firmy, které točí dokola ten samý produkt a snaží se ho vylepšovat, ale na druhou stranu vždycky existuje možnost přijít s něčím originálním, co se nějak strefí do vkusu a nálady lidí. A může to být bez ohledu na cokoli absolutním průlomem.

Míra byrokracie se stala neúnosnou

Jak byste zhodnotil přístup českého státu k tuzemskému, poměrně významnému, videohernímu průmyslu?

Nemyslím si, že stát je zde od toho, aby vstupoval do podnikání, měl by pouze vytvořit jednoduchá pravidla, která stanoví rovné podmínky pro všechny. Nejsem fanoušek státních zásahů do ekonomiky.

Myslím spíš ve srovnání s tím, jak Česká republika podporuje třeba filmový průmysl…

Já považuji za celkově chybně nastavené, jak se náš stát tváří, že nejlépe investované peníze jsou nějakému bohatému zahraničnímu kapitálu, to považuji za absurdní. Státní pobídky poskytované obrovským společnostem typu Netflix na to, aby v Praze natáčely film, považuji za nesmyslné. Ty peníze navíc stát musí někde někomu sebrat.

Měl by se zaměřit spíš na kvalitní vzdělávání a aby v té společnosti byla chuť pracovat. Jsou tady i deformace v daňové oblasti, extrémně vysoké zdanění práce, což podvazuje konkurenci v oborech, jako je ten náš, které jsou na velkém podílu práce postaveny. Plus obrovská míra byrokracie, která se za dvacet let, co podnikám, dramaticky zhoršila. Už se to stalo neúnosné.

V tomto smyslu se vyjadřujete dlouhodobě, během pandemie mluvíte i o tom, že se vytrácí svoboda. Máte politické ambice?

Já sám rozhodně nemám ambici vstupovat do politiky, ale mám ambici jako občan snažit se svým hlasem hájit svobodu, protože bez ní by mě život nebavil. A to, že se vytrácí… Možná to není patrné ze dne na den, ale v kontextu zmíněných dvaceti let to vnímám jako obrovskou ztrátu a trošku mě to znepokojuje. Já tomu říkám nástup progresivního socialismu, který je patrný a já se vůči němu snažím vymezovat. 

Breaking News

Marek Španěl z Bohemia Interactive je novým většinovým vlastníkem vydavatelství Echo Media

Forbes Česko – 1 minuta čtení

Proto jste loni koupil týdeník Echo?

Zjednodušeně řečeno to určitě byla motivace, aby tady zůstalo médium, které je konzervativní, pravicové a jednoznačně orientované na svobodu, což mám pocit, že se z médií vytrácí. Snaha médií osekávat veřejnou debatu na určité spektrum názorů mi přijde patrná. Volnou výměnu názorů považuji za důležitou, aby nebyly určité názory dopředu označovány nálepkou, která znamená, že ten názor přestává být v diskusi relevantní. Nikdo nemá monopol na pravdu.

Budete mít v chodu média nějakou roli? Například co se týče strategického směřování?

Doufám, že s tím budu moct pomáhat, i s rozvojem toho média.

The post Digitální zábava nás bombarduje ze všech stran. Herní trh naráží na limity, říká vývojář Španěl appeared first on Forbes.

Jeho pracovní portfolio je tak pestré jako peří exotického papouška. Michal Brabec v posledních třiadvaceti letech sbíral zkušenosti u dvou silných nadnárodních společností, aby je teď nově jako obchodní ředitel zúročil ve firmě Tatry mountain resorts (TMR).

Pětačtyřicetiletý muž spoluzakládal Red Bull Česká a Slovenská republika a později se staral o evropský marketing značky Nike. Dnes stojí se svým týmem u projektu, skrze který slibuje „revoluci v lyžování“.

Cílem je dovést střediska TMR k čisté digitalizaci a propojit provozovatele lyžařských areálů z několika zemí. „Pilotním střediskem v digitalizaci pro nás bude liberecký Ještěd. Na něm si vše můžeme vyzkoušet,“ říká Brabec.

Šéfové Česka

Třímiliardový výpadek. Katastrofa firmu pročistila, říká Igor Rattaj

Bibiana Beňová – 40 minut poslechu

Váš profesní život vypadá na docela záživnou jízdu…

Moje práce tak trochu vždy souvisela se sportem. Hrál jsem jako dítě hokej, tenis, lyžoval a své první pracovní zkušenosti jsem sbíral ve společnosti Seagram, která v Česku a na Slovensku distribuovala energetický nápoj Red Bull.

Po dvou letech jsme po rozhodnutí vedení firmy založili v minitýmu Red Bull Česká a Slovenská republika. Zde jsem si prošel marketingovými i obchodními rolemi a v roce 2005 přišla nabídka odejít do španělského Red Bullu. Byl jsem tam dva roky, je to země zaslíbená všem sportům, a byla to opravdu jízda.

V té době Red Bull vstoupil ve velkém do formule 1, nově se představil koncept Red Bull Air Race, v madridské Las Ventas se pořádal finálový závod Red Bull X-Fighters, několik závodů Moto GP a ve Valencii pak Copa America. V podstatě nebyl týden, kdy by se nekonala nějaká zajímavá marketingová aktivita.

Po dalších dvou letech jsem obdržel nabídku jít do centrály Red Bullu ve Fuschl am See blízko Salcburku, abych se staral o globální event marketing. Z Red Bullu jsem nakonec odcházel po neuvěřitelně strávených deseti letech.

A zamířil jste k Nike.

Ano, stále jsem tak zůstával nějakým způsobem blízko sportu, teď však z pohledu produktové inovace. V Nike jsem se staral čtyři roky o marketing v České a Slovenské republice a pak přišla výzva v podobě zimní olympiády v ruské Soči. Odjel jsem do Moskvy a dva roky pečoval hlavně o produktovou a obchodní část, plus propagaci značky.

Po olympiádě jsem se vrátil na krátkou dobu do Prahy, než přišla reorganizace v rámci společnosti, a Nike spojila devět zemí střední a západní Evropy do jednoho organizačního celku. Jako sales director jsem pracoval v berlínské centrále.

Když mělo dojít na další potenciální stěhování, tak jsme se jako rodina rozhodli, že už do toho nepůjdeme, a já z Nike po krásně strávených třinácti letech odešel. Přišla výzva z TMR, kde se zaměřuji v první řadě na aktivity pro zákazníky, obchod a budování digitálního ekosystému.

TMR vlastní střediska v Čechách, na Slovensku, v Polsku i v rakouských Alpách. Doba covidová ale do provozu areálů citelně zasáhla, a to hlavně v loňské sezoně, kdy byly areály víceméně uzavřené. Jak hluboké byly ztráty?

Pojďme si říci, že sezona nebyla žádná a přišli jsme o vyšší řády desítek milionů eur. Ta letošní se jeví o něco lépe. V České republice provozujeme Ještěd a Špindlerův Mlýn – a u Ještědu je to vlastně poprvé, kdy je otevřena sjezdovka Nova Skalka s nejmodernější technologií osvětlení a zasněžovaní.

Zatím se tam naše očekávání naplňují. Je to hlavně jednodenní městské středisko se zastávkou tramvaje u nástupní stanice lanovky, což je samo o sobě unikátní. V případě Ještědu cílíme převážně na klientelu z Prahy, Mladé Boleslavi, středních Čech, Liberce, Jablonce a částečně i na Němce a Poláky v dojezdové vzdálenosti.

Předplatné Forbesu

Koupit teď

Ve Špindlerově Mlýně je znát úbytek zahraničních klientů, ten poměr byl historicky padesát na padesát, teď je větší podíl lyžařů z Čech.

I tady se dá ale očekávat poměrně dobrá sezona: ačkoli máme méně zákazníků, jsme schopni prostřednictvím dynamických cen kompenzovat určitý propad v návštěvnosti.

Na Slovensku je znát úbytek zahraničních zákazníků, naopak polský Szczyrk dokáže benefitovat hlavně z modernizace svého střediska a daří se nám tam lákat i zákazníky z Moravskoslezského kraje.

Asi nejhůře je na tom Rakousko, to je pro nás teď velká výzva. Zde vnímáme propad v návštěvnosti, ale nejenom v našich, i v ostatních rakouských střediscích. Mohou za to vládní nařízení spojená s covidem, která se často mění a lidé jsou z toho unavení a odrazuje je to od cestování.

Váš úkol je střediska digitalizovat, a to skrze Gopass, který už funguje. Máme čekat revoluci v lyžování?

K digitalizaci dochází ve všech odvětvích a covidová situace ji jenom urychlila. Ani lyžařský byznys není výjimkou, a pokud chceme být zásadním hráčem, musíme v digitálním světě dominovat. I nadále tak budeme rozvíjet Gopass, což je naše digitální platforma, která bude nabízet produkty a služby nejen ve střediscích TMR, ale i střediscích třetích stran.

Funguje na dvou úrovních – jednou je webové rozhraní a druhou aplikace. Ta projde výraznou změnou tak, abychom byli schopni být s naším zákazníkem neustále v kontaktu, posílat mu aktuální informace a nabízet mu produkty připravené přímo na míru.

Do budoucna přemýšlíme i o novém způsobu odměňování věrných zákazníků, které chceme napojovat na naše partnery tak, aby se i v jiných střediscích dostali ke službám za nejvýhodnějších podmínek. A to nemluvím jen o samotném lyžování, ale třeba i o ubytování nebo ostatních zážitcích.

Sport

Nad českými sjezdovkami nemusíte lámat hůlku. Tady jsou tipy na ty nejlepší svahy

Jana Pšeničková – 5 minut čtení

Liberecký areál na Ještědu má být pro vás v rámci plné digitalizace jakýmsi pokusným králíkem. Co si pod tím mám představit?

Ještěd je středisko menšího rozměru, proto jsme si ho vybrali jako pilotní. Zákaznická zkušenost by měla začínat již v prvotní komunikaci, ještě předtím, než si zákazník vybere svůj produkt v rámci Gopassu a do areálu se vydá. Měl by se dopředu dozvědět vše, aby se na místě cítil komfortně a snadno se orientoval a nepotřeboval fyzickou asistenci, ať už se to týká snadného automatického parkování, kdy systém rozezná například sezonního hosta.

Už v letošní sezoně dochází také k instalaci digitálních pick up boxů, kde si vyzvedáváte svůj skipas nakoupený online přímo ve středisku. Střednědobě by mělo být možné mít skipas přímo v aplikaci v telefonu, a tím se zbavit dobře známých kartiček.

Tyto technologie jsou ve fázi testování v rámci firem věnujících se odbavovacím systémům. Turniket by vás pak měl snadno rozeznat a pustit přímo na lanovku. Žádné fronty na pokladnách, žádný nadbytečný kontakt s personálem, pokud zákazník nebude chtít.

Dalším z kroků je i digitalizace v rámci gastronomických zařízení. V gopass aplikaci si vyhledáte vybrané gastrozařízení v areálu, podíváte se na jídelní lístek a třeba na lanovce si dopředu objednáte, na co budete mít chuť. Dole si už připravené jídlo jen vyzvednete.

Kolik lidí dnes gopass využívá?

V databázi je zhruba dva a půl milionu zákazníků, z větší části ze střední Evropy. Chceme i nadále posilovat analytický tým, abychom mohli s našimi zákazníky lépe pracovat. Jsme schopni návštěvníky roztřídit podle jejich zákaznického chování a podle toho jim připravit nabídku na míru nejenom v našich, ale i v externích areálech. Žádný podobný nástroj v Evropě zatím nefunguje a nás zajímají trhy jako Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko.

Jaký je finanční model?

Externí střediska platí provizi z prodaných produktů, podle dohodnutých podmínek. To bude jeden z důležitých příjmů gopassu. Vývoj a správa technologie se historicky pohybuje v milionech eur.

Zaujalo mě, že se zákazníkem chcete prostřednictvím gopassu a získaných informací i více komunikovat…

Samozřejmě s tím vším musí zákazník dopředu souhlasit, dodržujeme GDPR. Komunikace je ale klíčová a přínosná pro samotného zákazníka. Když třeba uvidíme, že chodíte lyžovat hlavně v neděli, na ranní fresh track, tak vám můžeme připravit speciální nabídku na další návštěvu.

Anebo vám za výhodných podmínek nabídneme například večerní lyžování či jiné doplňkové služby. Vy je vyzkoušíte a zjistíte, jestli vám vyhovují – a příště už budete vědět, co přesně si z produktu chcete vybrat.

Uvidíme třeba, že váš potomek již nespadá do kategorie dítěte, ale přehoupl se do junioru, tak vám nabídneme speciální produkt pro něj. Těch možností, jak s klientem komunikovat, je celá řada. Když se nám všechny naše plány povedou a propojíme česká i zahraniční střediska, tak nás opravdu čeká revoluce v lyžování.

The post Kdo digitalizuje, ten jede. Čeká nás lyžařská revoluce, říká v rozhovoru Brabec z TMR appeared first on Forbes.

Skoro to vypadá, jako by Češi měli vyměnit vepřové maso za mořské ryby. Vlastní značku pro jejich prodej loni v létě spustil Rohlík.cz, na konci ledna se přidal Košík.cz a svůj podíl na trhu s mraženými rybami převážně z Islandu se snaží ukousnout i rybí e-shop Boxxi.

Nabídka kvalitních mořských ryb je jedna z posledních oblastí na trhu s potravinami, kde se dá přijít s něčím novým, co by mohlo zákazníka oslovit. Potravinové e-shopy i supermarkety se navíc snaží podchytit rostoucí trend zájmu o zdravý životní styl. A ryby do toho skvěle zapadají.

Hlavní ale je, že spotřeba ryb v Česku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie tak nízká, že prakticky může jenom růst. Podle údajů ministerstva zemědělství průměrný Čech sní zhruba 5,5 kilogramu rybího masa za rok, přičemž 1,3 kilogramu je ze sladkovodních ryb. Všichni z našich sousedů – včetně Slováků – snědí přitom dvojnásobné až trojnásobné množství, přímořské země dokonce sedmkrát víc.

Český byznys

Moje ryby mají wellness, pochvaluje si podnikatel chovající české lososy

Robert Sattler – 3 minuty čtení

„Nízká spotřeba je logicky způsobená tím, že s mořskými rybami jako vnitrozemský stát nemáme zkušenost. Ve chvíli, kdy se bude o rybách víc mluvit, bude se vysvětlovat, jak poznat, která je dobrá, Češi budou jíst méně klobás a vlašského salátu a budou jíst víc ryb,“ říká Marek Jirovec, spolumajitel firmy Icelandic Fish, která loni do Česka dovezla prémiové mořské ryby za 65 milionů korun.

Vedle Icelandic Fish, která kromě menších odběratelů zajišťuje část čerstvého rybího sortimentu pro velkoobchody Makro a Metro v Česku a dalších čtyřech středoevropských zemích, Jirovec předloni rozjel i e-shop Boxxi.cz. A ten už míří přímo na koncové zákazníky. Na rozdíl od Rohlíku nebo Košíku ale nestaví na čerstvých rybách, ale těch šokově zmrazených. 

V Boxxi se rozhodli jít cestou mrazu i přesto, že mražená ryba má u nás historicky negativní pověst, například kvůli přidávání vody přímo do rybího masa s cílem zvyšování váhy. „Jdeme proti marketingovému trendu dnešních dní, kdy všichni soutěží v tom, jak čerstvou rybu dokážou k zákazníkovi dostat,“ připouští Jirovec.

„My říkáme, ano, úplně čerstvá ryba je nejlepší, ale pojďme si ji dát na dovolené u moře. V reáliích českého trhu nám kvalitní mražená ryba dává větší smysl,“ vysvětluje s tím, že když se čerstvě ulovená ryba rychle zpracuje, nic se do ní nepřidá, kvalitně se vakuově zabalí a rychle zmrazí, maso v nezměněné kvalitě vydrží dlouhé měsíce. 

Malá firma

Od Kalendů berou ryby vyhlášené restaurace. U nás nejsou kapři namačkaní, hlásí Chabrybárna

Jana Mertová – 5 minut čtení

„Když to pak nedopadne tak, že si ji zákazník rozmrazí pod teplou vodou nebo v mikrovlnce, má k dispozici rybí maso ve kvalitě, která se téměř neliší od okamžiku krátce po vylovení,“ dodává Jirovec, který se k vlastnímu byznysu s rybami dostal před šesti lety, když odešel z rodinné firmy zaměřené na průmyslovou automatizaci.

Aby Češi nakupovali víc ryb, je podle Jirovce potřeba odstraňovat bloky, které historicky mají. V Boxxi tak zafungovalo například to, že zákazníkovi dodávají rybu očištěnou v kuchyňské úpravě, ve většině případů bez kostí a v balení třeba i pro jednu porci.

Ceny ryb na Boxxi, ale i v rámci nabídky značky Fjoru na Rohlík.cz nebo Fish&Fresh na Košík.cz se ve většině případů pohybují nad 500 korunami za kilogram, což může část zákazníků od nákupu odradit.

Prodejci mořských ryb ale argumentují vyšší kvalitou a udržitelností jak během chovu na rybích farmách, tak při lovu volně žijících ryb. Ve výsledku se pak prý chuť masa ve srovnání s levnějšími produkty ze supermarketů, kde převažuje nabídka rozmrazených chlazených ryb, nedá srovnat. 

„Sázíme hlavně na lov probíhající v čistějších vodách kolem Islandu a tvrdě preferujeme ryby lovené loděmi, které ráno vyrážejí na moře, večer se vracejí a ještě ideálně loví s použitím háčků a šňůr. Nejde tedy o lodě s obrovskou zátahovou sítí, které na moři tráví i několik týdnů v kuse a fungují jako obří pojízdné továrny, které decimují všechno živé,“ říká Jirovec.

Košík, který má v nabídce prozatím jen lososa a tresku, pak část sortimentu lososího masa nabízí v bio kvalitě. Certifikáty slibujícími udržitelnost argumentuje ale i Rohlík nebo Boxxi. Konkrétně nálepka bio v případě lososů zaručuje, že chov se obešel bez hormonů a antibiotik a k čištění sítí chovatelé nepoužili žádné chemikálie, které by kontaminovaly okolní vodu.

„Když to budeme chtít převést do českého prostoru, tak i u nás si můžete koupit levnější hovězí, které ale bude z celkem brutálního velkochovu. Nebo zvolíte druhou možnost a dáte přednost masu z býka, který žil ve volném výběhu na Šumavě. A stejně tak je to i s rybami. V Česku už rozdíl mezi hovězím poznáme a dokážeme ho ocenit. U ryb se to zatím musíme učit,“ říká Jirovec. 

Předplatné Forbesu

Forbes 10

Speciální vydání

Koupit teď

Pro prodejce je velké téma i doprava ryb. Vedle možnosti osobního odběru Boxxi v Praze k rozvozu mrazených ryb používá auta jezdící v rámci platformy Liftago a slibuje dodání objednávky hodinu od objednání. Jinde po republice pak ryby domů rozvážejí auta s mrazicími boxy, případně se dá využít síť výdejních míst zavážených jednou týdně, která jsou především v krajských městech.

Košík pak slibuje, že ryby koupené pod značkou Fish&Fresh dorazí k zákazníkovi nejpozději do 72 hodin, častěji ale už 48 hodin od výlovu. „Po celou dobu jsou skladovány vychlazené, takže pokud je ihned po doručení přendá zákazník do lednice, teplotní řetězec zůstane neporušený a kvalita masa zůstane vysoká,“ vysvětluje Tomáš Balent z Košík.cz.

The post Kapr už nám nestačí. Češi začali utrácet za prémiové mořské ryby appeared first on Forbes.

Přestože thajská kuchyně patří ke klenotům světové gastronomie, v Česku nenajdete mnoho podniků, kde si můžete vychutnat její autentickou podobu. Thajka Jidapha Wisutrattana to hodlá změnit. Pod značkou Chilli Lips před čtyřmi lety rozběhla v Praze koncept létající restaurace a kuchařských kurzů, kde učí Čechy jíst i vařit tak, jak to dělávala její babička.

„V tradiční thajské společnosti hraje kuchařské umění významnou roli, jsme zvyklí se skrze jídlo vyjadřovat. Když někoho pozvete na večeři, musíte se předvést, jinak ztratíte kredit. Já pocházím z rodu vyhlášených kuchařů. V naší vesnici lidé chodívali za babičkou, kdykoli potřebovali pomoc s jídlem na svatbu, pohřeb nebo buddhistickou oslavu,“ vypráví útlá čtyřicátnice.

Právě proto, že se od dětství motala kolem hrnců a musela pomáhat v kuchyni, vydala se Jidapha ve svém profesním životě nejprve jinou cestou – v Bangkoku vystudovala hotelový management a léta pracovala v luxusních hotelích. Jenže vášeň k jídlu ji nakonec dohnala.

Life

Otevřeli noční Tokio uprostřed Brna. Jejich bistro milují i Japonci

Michaela Židlický – 4 minuty čtení

Poblíž známého trhu Chatuchat si otevřela pouliční stánek s pár stolky a dopoledne tam za euro za porci prodávala Khanom Jeen Nam Ya – nudle s rybím kari, které si spolu s bylinkami balíte do listů salátu. „Po čtyřech pěti hodinách jsem mohla zavřít, protože jsem měla vyprodáno,“ líčí.

Jenže pak otěhotněla a se streetfoodem musela seknout. V těhotenství ji však vábily pikantní chutě a tehdy objevila ostrou jihothajskou kuchyni. A právě ta jí chyběla nejvíc, když se pak před časem přestěhovala do Prahy za svým českým partnerem.

„Když jsem viděla, co v restauracích vydávají za thajské jídlo, rozhodla jsem se, že ukážu, jak má chutnat doopravdy,“ popisuje Jidapha zrod kulinárního konceptu, který lze přeložit jako Hořící rty.

Food

Na izraelský falafel i středomořskou focacciu. Kam na nejlepší street food v Praze?

Anna Nosková – 2 minuty čtení

Naznačuje, že při ochutnávce Jidaphina menu vám občas do očí vyhrknou slzy a nezřídka zalapáte po dechu „V thajské kuchyni rozlišujeme několik stupňů pálivosti, na které si evropské chuťové pohárky obvykle musí postupně zvykat,“ míní Wisutrattana. „Pro restaurace je to nejspíš příliš riskantní.“

Sama ale odmítá šidit chuťovou intenzitu své domácí kuchyně nebo používat náhražky. „Veškeré ingredience je dnes možné v Česku bez problémů sehnat, není tedy důvod, proč třeba thajský lilek nebo thajskou bazalku nahrazovat místními odrůdami, když každá má jinou chuť,“ vysvětluje Jidapha.

Stejně tak v Česku málokdy k jídlu dostanete pálivou omáčku Prik Nam Pla, základní dochucovadlo, které v Thajsku najdete ve všech restauracích automaticky na stole.

Jidapha Wisutrattana nejprve vařila jen pro známe či kolegy ve firmě svého partnera, ale popularita její kuchyně se po Praze šířila šeptandou a rychle přibývaly poptávky od dalších zájemců: tu na catering pro zaměstnance festivalů Jeden svět či Letní Letná, tu na neotřelé pracovní obědy od firemních klientů.

Recepty od Jidaphy odkoupila taky Bageterie Boulevard pro plánovaný koncept Chef Made. A osobní vášeň se postupně začala překlápět v regulérní malý byznys.

Jeho hlavní objem v současnosti pokrývá Jidaphina „létající restaurace“ či prozaičtěji home catering. Znamená to, že šéfkuchařka dorazí k vám domů a během dvou hodin připraví hostinu o několika chodech, nebo vás rovnou naučí uvařit pár specialit z thajského jihu.

Její menu čítá zhruba sedmdesát specialit. „Snažím se cíleně vyhledávat takové, které v Česku nikde jinde neochutnáte. Je to gastrokoncept cílící na lidi, kteří chtějí zkusit něco opravdu unikátního,“ vysvětluje.

Nemovitosti

Trápí vás drahé nemovitosti? Byt v Thajsku koupíte za cenu garsonky v Liberci

Jana Pšeničková – 4 minuty čtení

Pyšná je na své Chap Chai, což je jakési thajské ratatouille, Moo Pa Lo, kořeněný vepřový guláš s vařenými vejci, řadu pro Čechy neznámých polévek, a zejména vepřová žebra v kokosové omáčce, díky nimž několik zapřisáhlých odpůrců tlustého masa začalo milovat bůček.

Další byznysovou nohu Chilli Lips, kterou chce Jidapha do budoucna posílit, jsou online kuchařské kurzy.

„Pro firmy s týmy roztroušenými na home officech po mnoha zemích to může být báječný teambuildingový nástroj,“ vzpomíná na kurz, který si u ní jako vánoční dárek objednal český tech startup SRTV. „Sešlo se patnáct účastníků z různých koutů planety, hodně jsme popíjeli a hodně se nasmáli.“

A jaký je její vztah k české kuchyni? „S dětmi jsme si zamilovali knedlíky. Dokonce se k nim někdy dám i svíčkovou, přestože normálně hovězí nejím,“ směje se Jidapha s tím, že nanejvýš po několika dnech jÍ však začne chybět intenzita a barevnost chutí, na které je zvyklá z Thajska. „Zkrátka si musím dát něco pikantního.“

The post Nechte rty hořet. Thajka učí Čechy jíst i vařit autentickou thajskou kuchyni appeared first on Forbes.

Keramika je teď fenomén. Pokud to byla dříve hlavně záležitost kroužků pro děti nebo kratochvíle lidí se specifickým životním stylem, dnes v ní nacházejí útočiště třeba manažeři, které zachrání před vyhořením. A někdy se z nově získaného koníčku stává svébytné podnikání.

Právě jako Martina Seifertová, která podobně jako kdysi populární foodbloger Martin Kuciel alias Pan Cuketka pověsila původní kariéru na hřebík, aby ji vyměnila za tvorbu hrnků, misek a dalšího nádobí.

Design

Pan Cuketka teď točí hrnky. Slavného foodblogera pohltila keramika

Karolina Minaříková Krupková – 2 minuty čtení

I když ji práce s hlínou fascinovala odjakživa, nikdy předtím to nezkusila. „Nenapadlo by mě, že by to moje ruce zvládly,“ říká skromně Martina Seifertová, autorka značky MarSei. Jenže pak přišla pandemie a rázem byly všechny příležitosti otevřené.

Covid jen umocnil nespokojenost v pracovním životě, kterou Martina coby marketingová specialistka v korporaci zažívala. Už delší dobu přemýšlela, že začne pracovat jako lektorka jógy, ale ta by ji v době lockdownů skutečně neuživila.

Los tedy padl na keramiku, která byla pro bývalou manažerku láska na první dotek. „Vše jsem se naučila sama, roli sehrálo i stěhování z panelákového bytu do domu na venkově. Je tady prostor na tvoření a všechno už šlo samo,“ usmívá se. 

Z korporátu tak skočila rovnýma nohama do vlastního byznysu. „V práci se mi tehdy dost lidí divilo, že opouštím teplé místo v době nejistoty a jdu dělat keramiku. Ale já jsem do toho od začátku šla s jasným cílem se tím živit. Že buduju značku, mi ale došlo až ve chvíli, kdy mi začaly chodit nabídky, abych vyráběla servisy pro restaurace. Tam jsem si uvědomila, že to začíná být vážné,“ říká s úsměvem podnikatelka.

Do projektu na začátku investovala několik set tisíc, aby vybavila dílnu, nakoupila materiál, hrnčířský kruh a pec. „Měla jsem něco našetřeno, ale nějaký čas jsem musela nový koníček dotovat ze stálého příjmu ze zaměstnání,“ vysvětluje.

Český byznys

Půjčili si čtrnáct tisíc a začali šít povlečení. Teď vydělávají 60 milionů ročně

Klára Mandausová – 5 minut čtení

Hned na začátku ale Martina Seifertová pochopila, že musí pořádně zabrat, aby nemusela svůj projekt dotovat věčně.

„Keramika je řemeslo, a když ho chcete dělat v určitém objemu, tak aby vás to uživilo, musíte tomu věnovat hodně času. Cesta produktu je dlouhá, trvá to zhruba tři až pět týdnů podle toho, co zrovna točíte. Skloubit tak práci v marketingu na plný úvazek a řemeslo bylo čím dál náročnější. V jeden moment jsem to musela risknout a zkusit to naplno, jinak bych se zbláznila,“ vzpomíná. 

Několik měsíců ale musela vydržet obojí a vstávat brzy ráno, aby se ještě před devátou učila na kruhu. Pak zasedla k počítači, kde pracovala do pěti odpoledne a hned potom jí začínala další směna v dílně, o víkendech zrovna tak.

Postupně přibývala i další práce kolem značky jako focení, komunikace se zákazníky, balení a odesílání zásilek, účetnictví, doskladňování, nákup nových materiálů. „Když pak začaly chodit první objednávky a recenze, skákala jsem radostí a hrozně moc mě to pohánělo dál.“

První pokusy sice skončily v koši, rychle se jí ale podařilo najít si vlastní styl, který má u zákazníků úspěch. Okamžitě založila Instagram, kde každý den sdílí novinky i zákulisní informace. Po deseti měsících má více než deset tisíc followerů. „Asi proto, že cítí lásku k řemeslu a dobrý úmysl. Instagram je skvělý v tom, že vás někdo může označit a šířit povědomí dál. To mi pomohlo nejvíc, ” vysvětluje.

I díky tomu se Martině Seifertové dnes daří velmi dobře – každé tři měsíce naskladňuje stovky nových produktů. Před Vánocemi spustila e-shop a všechno se během pár týdnů vyprodalo. „Konečně si můžu dovolit z výdělku nakoupit další materiál, nové pomůcky i balicí materiály,“ říká spokojeně. Do nového roku ale vstupuje s předsevzetím nepracovat o víkendech a naopak zapracovat na lepší organizaci. 

Náročnější zákazníky se snaží uspokojit skrze objednávky na míru, i kdyby to měly být hrnečky atypického tvaru, s přesně danou velikostí, aby se vešly pod kávovar, nebo čajové a jídelní servisy s něčím osobním, jako jsou třeba iniciály zákazníka, nebo se symbolem, který má pro daného člověka význam.

Life

Co je české, to je hezké. Tuhle českou keramiku potřebujete ve své kuchyni

Nela Vítová – 3 minuty čtení

Aby měla práce význam i pro Martinu, snaží se dělat věci, které mají přesah. Z prvního naskladnění věnovala výtěžek z prodeje organizaci podporující výsadbu stromů Home for Trees a plánuje v tom pokračovat. 

A jaké plány má s projektem dál? Vracíme se zpátky tam, kde to celé začalo. „Chtěla bych řemeslo propojit s jógou, kterou jsem odsunula na druhou kolej. Prostor, kde si zacvičíte, přečtete noviny, vypijete kávu a budete sledovat právě probíhající kurz keramiky,“ plánuje podnikatelka. Hlavní myšlenkou celého konceptu je ale setkávání generací. „Vím totiž, jak moc je důležité trávit čas s malými dětmi, stejně jako se staršími lidmi, kteří už třeba nikoho nemají.“

The post Z korporátu ke kruhu. Markeťačka prorazila v hliněném byznysu appeared first on Forbes.

Cink, cink! Když Ondřej Hnilička vezme při pózování do rukou čtyři lahve a ty o sebe zazvoní, napadá vás, že by konečně mohlo odzvonit i pandemii. Že koronavirové časy slábnou. „Doufáme v to,“ říká a rozhlíží se po podniku, který toho má být důkazem.

V moderní karlínské kancelářské budově Butterfly totiž otevřel bar s příznačným názvem Liquid Office. Stát za ním bude i Hnilička, který je jinak šéfbarmanem v Hemingway, stálici mezi pražskými podniky. Sektor, který pandemie zasáhla naprosto kriticky, ožívá.

Český byznys

Dáte si gin s habanero? Alkohol z holešovické destilérie má říz, už po roce sbírá ceny

Miroslav Němý – 4 minuty čtení

„Za poslední dva roky měly bary zavřeno devět měsíců. Sáhli jsme si na dno, možná jsme byli i pod ním,“ bilancuje vysoký muž, který v oboru strávil téměř polovinu života, a vzpomíná, jak sám musel načas pracovat jako skladník.

Líné zimní slunce, které se mezitím proniká skrz prosklenou výlohu Liquid Office, působí jako příslib lepších zítřků. Ty budou mimochodem klást daleko větší důraz na udržitelnost a lokálnost. Ano, tohle v roce 2022 platí už i pro bary.

Jaké časy máte za sebou?

Když se ohlédnu zpátky, musím říct, že bylo strašně těžké žít ze dne na den. Nevěděli jsme, co bude zítra, natož za týden, za měsíc. Někdo něco řekl a pak se to čtyřikrát změnilo. Pro všechny byl šok, když se zavřelo poprvé, ale asi to byl správný krok. Zato ten nesmysl, kdy se otevřelo na dva týdny před Vánoci 2020 a následně jsme měli půl roku zavřeno… To byl velký průšvih. Ale vykopali jsme se z toho.

Ne beze ztrát.

Hodně podniků skončilo, včetně jednoho našeho Cash Only. Na druhou stranu, i něco špatného může být k něčemu dobré. Všichni najednou začínáme od nuly. Trh se pročistil.

Cash Only patřilo mezi pražské barové lovebrandy. Mělo šanci na záchranu?

Kluby na tom byly vážně nejhůř. Restaurace s otevřeným okénkem z toho ještě nějak vybruslily, ale pro nás na Praze 1 nemělo žádný význam prodávat drinky, když tam nebyla ani noha. Praha 1, to jsou přece turisté, život. Když odjeli z města i lidé, co tam bydlí, nebylo opravdu komu co prodávat.

Rozvoz by pro nás vůbec neměl význam, práci chceme dělat hezky, ne aby si někdo doma vytáhul z pytlíku led a nakrájené limetky. Do baru se chodí pro zážitek a tohle by zážitek nebyl.

Liquid Office na úspěšné Cash Only v mnohém navazuje. Přesto, jak moc jeho konec bolel?

Mrzí nás to hodně. Pět let něco budujete, o něco se snažíte – a když jste na krásném vrcholu a říkáte si, že už to jen pojede, do toho přistanou tyhle vidle. Bohužel to dopadlo takhle.

Nejdřív jsme bar předělali na denní provoz (Drink More than Wine&Coffee), což v té době mělo smysl. Večerní provoz probíhal v Hemingway baru a jelikož se necestovalo a bylo minimum turistů, mít dva podobné podniky v centru 150 metrů od sebe nemohlo fungovat. Hemingway měl přece jen větší a silnější základnu. U Cash Only jsme věděli, že to nedopadne dobře.

Jak přežil váš vlajkový bar?

Těžko. Sáhli jsme si na dno, možná jsme byli i pod ním. Na to, abyste udržel podnik v provozu, se muselo sáhnout jinam. Všichni museli přemýšlet, jak se uživit jinak, využít vlastní rezervy. Vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži.

Co jste dělal?

Skladníka, což byla velká očista. Nejvíc mi chyběla komunikace s lidmi. Na baru denně osm hodin komunikujete s hosty, proto tu práci děláte, baví vás to – a pak najednou stejně dlouho jezdíte s paletou a nakládáte psí konzervy.

Pak jsem pomáhal při testování a očkování, což mě osobně hrozně bavilo, najednou jsme se setkávali s hromadou lidí a ti si chtěli povídat, sdílet všechny emoce a informace. Pro mě to byl úplně nový segment a hrozně jsem si to užil, dodnes máme blízké vztahy s lidmi, co tam stále pracují. No, nějak jsme to přežili.

Nenapadlo vás tehdy, že už se k barmanství nevrátíte?

Ani na pikovteřinu jsem nepřemýšlel o tom, že bych měnil. V gastronomiii funguju skoro půlku života a věděl jsem, že zůstanu, že tenhle průšvih jednou ustoupí. A jak mě učili na střední škole, lidi budou pořád jíst a pít. Tedy pořád doufám, že profesorky na střední měly pravdu (úsměv).

Hemingway je na Praze 1, Liquid Office v Karlíně. Byznysově řečeno, diverzifikujete portfolio?

Nikdo neví, jestli se turisté ještě v takové míře vrátí. Mít dnes na Praze 1 otevřený podnik je trochu riziko: pokud nemáte vytvořenou skvělou základnu hostů, je to velmi těžké. Turisté sice byli a budou, ale musíme brát v potaz, odkud přiletí, co vyhledávají a kolik chtějí utratit. To se do budoucna těžko odhaduje. Proto bereme, že pohyb směrem z centra je správný krok.

V jakém smyslu?

Víme moc dobře, jak Holešovice nebo Karlín fungují – velká část lidí tu nejen pracuje, ale také žije a chtějí si zajít na drink, jen se už večer nechtějí přesouvat do centra. Když jsme si dělali research, podobný koktejlový bar jsme v Karlíně nenašli.

Kolik takový podnik stojí?

Základ jsme měli díky Cash Only. Nějaká kačka zůstala díky předání prostoru, prodejem drobností – a nechali jsme si lednic a nábytek, což jsou statisíce korun. Věděli jsme, že zase otevřeme, jen jsme netušili, jestli za rok nebo za pět let. Upřímně si myslím, že kdyby se nenaskytnul tento prostor, nesedíme tady. Tady vidíme velký potenciál, proto jsme do toho šli. Navíc jsem do toho já vstoupil jako čtvrtý investor. Dali jsme do kupy sumu v řádech milionů korun.

Je to jiné, když jste spolumajitel? Zvlášť po dvou letech velké nejistoty v oboru?

Je. Ale zároveň musím říct, že v Hemingway jsem deset let a beru ho jako vlastní, ač není můj. Nové je to, že vydáte nějakou částku a prostor ještě není otevřený, takže nevydělává, vy jen platíte a platíte. Ale je to dobrá investice, věřím jí. A vím, s kým pracuju (manželé Aleš a Kateřina Půtovi a David Andrle). Kdyby za mnou přišel se stejnou nabídku někdo jiný, na 99 procent řeknu ne. S touhle partou z Hemingway se známe přes dvanáct let, doplňujeme se.

Český byznys

Jedeme dál. Jak věrní zákazníci drží klubová kina nebo kultovní bary

Miroslav Valeš – 6 minut čtení

Na koho chcete cílit?

Hemingway bar má i dnes pořád až sedmdesát procent zahraniční klientely. Tady může chodil úplně jiná, říkáme tomu sousedský bar. Přicházejí lidé, co bydlí kousek odsud. Kamarádka odcházela a poslala mi pak zprávu: Je boží, když seš z baru za patnáct minut v pyžamu. Můžete přijít v teplácích, županu. A to negroni si klidně dejte v pyžamu!

Když jste to zmínil, co v pandemických časech chceme pít?

Dva roky jsou dlouhá doba a hodně hostů se během nich naučilo pít doma jednoduché drinky. Fenoménem je poslední dobou právě negroni, tedy kombinaci ginu, červného vermutu a campari. Po takových drincích se samozřejmě lidé hned ptají.

Barman je často zpovědník, až terapeut. Co komunikace s hosty, je jiná?

Lidi byli plní zážitků, ač v negativním smyslu. Proto se víc otevřeli, víc komunikovali, byli sdílnější a přátelštější. Poznali jsme to hlavně loni při znovuotevírání. Všichni byli nadšení, že zase mohli jít ven, chodili s úsměvem na tváři, bavili se. Možná jim energii dodávalo i sluníčko, ale reakce byly úplně jiné, než když přišli do baru dva roky zpátky. Tehdy to už bylo takové stereotypní, pak jako by se vrátili ke kořenům. Tahle změna byla cítit a vidět.

Co dalšího je jinak?

Lokálnost. Lidé budou podporovat spíš to místní než zahraniční. To je jedna ze změn, které budeme pociťovat. A udržitelnost.

Bary nejsou zrovna oblast, u které by se o tomto mluvilo.

Ale určitě to přijde – a myslím, že hodně brzy. My jsme už v Cash Only navázali spolupráci s lokálními dodavateli, pokračujeme v ní a chceme takových nabrat ještě mnohem víc. Možnosti tu jsou, ať už jde o české limonády, lihoviny a i třeba víno, my máme české vinaře v lásce. Místní destiláty rostou jako houby po dešti. Je to dané i tím, co se mění ve světě.

Co máte na mysli?

Velké vidle nám do všeho hodil brexit, ať jde o suroviny přímo z Anglie nebo dovážené přes Anglii. Řadu věcí je velmi těžké je sehnat, třeba i u skotských whisky jsou problémy s dodáním, je to na dlouhé lokte. A nejsou lidi, co by to zaváželi. Přepravci tam ani nechtějí jezdit – tolik papírování, tolik věcí kolem. Velká část portfolia má velké výpadky a kolikrát ani nevíme, kdy lahve přijdou. I proto je lokálnost východisko.

Vy třeba čepujete vodu.

Voda je přece základ. Nemusíte vyhazovat plasty, lahve, řešit vratné obaly a přepravky. Máme kohoutkovou vodu filtrovanou přes čtyři filtry, perlivou i neperlivou. Navíc nám jde do výrobníků ledu, čímž si tím hlídáme menší náklady na opravy a led, který si děláme vlastní, je kvalitnější a čistší. Od A do Z.

Zmínil jste narušené dodavatelské řetězce. Co inflace?

Vidíme, že ceny jdou hodně nahoru a zdražuje všechno, nejen lahve samotné, třeba i doprava. Lahve, co dva roky zpátky stály 1300 až 1400 korun, jsou najednou za 1900 až 2100. Řeší se toho hodně. Myslím, že zdražování nemine nikoho.

Platí v takové době i pro bary, že si krátíte marži?

Byla by až sebevražda zdražit všechno o čtyřicet procent, to prostě nelze. Na druhou stranu musím říct, že my jsme až do této situace pořád byli v uvozovkách levný kraj. Když cestujete, ve světě jsou ceny mnohem vyšší. Jednou z věcí, kterou to můžeme změnit, je důraz na lokální věci. Snížíte tím uhlíkovou stopu i náklady.

Jak třeba?

Udržitelnost je strašně důležitá. Pokud to půjde, budete si bazalku, rozmarýn nebo tymián pěstovat sami. Samozřejmě nadále bude zásadní roli hrát kvalita: pokud nedokážete vypěstovat stejnou bazalku nebo mátu v létě i v zimě, budete muset ji brát od dodavatelů. U některých věcí to navíc nejde, kategorie jako šampaňské, koňak či whisky jsou dané.

Hřebíček do koktejlů v Česku také nevypěstujete.

To bohužel ne. Taky neříkám, že za zahraničí nebudeme brát nic, spíš je potřeba se na to koukat tak, abychom toho měli z lokálních zdrojů nejvíc produktů. A platí to i pro nábytek.

Štamgasti z Cash Only vědí. Kolem nás je ten původní.

Proč kupovat nový, zvlášť s dnešními dodacími lhůtami? Použijete ho znovu a víte, jak vám bude fungovat. Ostatně se dnes vracíme se k tomu, že se repasují staré kredence nebo židle a mají mnohem větší hodnotu nebo dřív. Je to jedno velké plus, zvlášť do našeho prostoru.

Ten má na bar jednu nezvyklou věc. Denní světlo.

Většinou při otevírání máte daný prostor a musíte do něj napasovat bar a stolečky. My byli naopak v úplně čistém prostoru a měli jsme vlastně problém, jak to postavíme a uspořádáme: chodili jsme tu s gauči v rukou jako trpaslíci a pořád je přendávali zprava doleva, otáčeli a přenášeli. Z tolika možností jsme byli až nesví. Velký nezvyk. Včetně toho denního světla. V Hemingway ho vidíte leda tehdy, když jdete do práce – a když se probudíte.

Je to příjemná změna?

Musím říct, že jak člověk stárne, je to lepší. Beru to pozitivně, byť tohle slovo je poslední dobou zakázané (úsměv). Pořád se vyvíjíte a jdete dopředu a tohle je pro mě i vzhledem k věku ideální.

Life

Mocktaily, bublinky i fermentovaná březová míza. Trendy roku ve sklenici

Jan Čeřovský – 5 minut čtení

Co ještě chcete dělat jinak?

Pojedeme sezonní drinky, do toho fermentace – je to stále moderní a populární a hosty to baví. A budeme víc pracovat s kávou, kterou nám dělají liberečtí Nordbeans, do budoucna plánujeme vlastní blend. Doufám, že dobré kafe vám udělám i v deset večer. A udělám ho rád.

Není to v baru trochu kacířské?

Jasně, káva není primární produkt pro koktejlový bar a často se většina barů spokojí s kapslemi. Což není nic špatného, když uděláte pět šest káv za večer, dává to smysl a není to náročné na přípravu. O mašinu, mlýnek a kávu musíte pečovat, ale zase se u nás nikdo nemusí bát, že když půjde do baru, tak si nedá skvělé kafe.

The post Negroni v pyžamu. Šéfbarman Hemingwaye o novém podniku i drincích za pandemie appeared first on Forbes.

„Uděláme normální velký festival. Takový, na jaký jsme byli dosud zvyklí…“

Za normálních okolností by podobné prohlášení neznělo dvakrát ambiciózně. Zvlášť z úst ředitele nejnavštěvovanějšího českého hudebního festivalu. Jenže po dvouleté pauze, kterou si vyžádala pandemie a s ní spojená přísná opatření, se tento cíl zdá být víc než dostatečný.

„Striktně jsme dodržovali všechna pravidla. Teď ale věříme, že až se tudy prožene omikron, svět už se konečně vrátí do normálu,“ říká Kamil Rudolf, který stojí za ostravským hudebním festivalem Beats for Love. Ten ještě v roce 2019 hostil zhruba 52 tisíc návštěvníků, čímž směle překonal i známé Colours of Ostrava.

Life

Nejpodivnější festivaly světa, které budete chtít aspoň jednou v životě navštívit

Forbes US – 9 minut čtení

V uplynulém období si však pořadatelé mohli o akci pro desetitisíce lidí maximálně nechat zdát. Každý festival přitom s nastalou situací naložil po svém. Rock for People se přesunul do digitálního prostředí Confer-o-maticu, jiné se i navzdory omezením uskutečnily naživo.

To byl i případ ostravských Beats for Love, jejichž repertoár je zaměřený na současnou světovou elektronickou a taneční hudbu. Do oblíbené festivalové destinace ve stínu těžebních věží a vysokých pecí, která před pandemií pravidelně hostila hned několik velkých akcí, tak v roce 2020 nakonec zamířilo asi sedm tisíc lidí.

Už tento výsledek se zdá být v kontextu dnešní doby poměrně uspokojivý. O rok později se však festival do Dolní oblasti Vítkovic podíval znovu a spolu s ním i třicet tisíc návštěvníků.

Pokud se ptáte, jak to bylo za poměrně přísných omezení možné, vysvětlení je jednoduché. Pořadatelé festival rozdělili do tří samostatných částí, z nichž každá přivítala zhruba deset tisíc lidí.

I přes úspěch, který takové rozhodnutí sklidilo, se však podle Rudolfa nedá tento formát s klasickým festivalem srovnávat. A to nejen z kulturního, ale i finančního hlediska. Festival si tak podobně jako řada dalších kulturních akcí sáhl na nejrůznější dotační programy.

Do té doby byl Beats for Love přitom zvyklý na poměrně dynamický růst. Už jeho první ročník dokázal při pouhých třech scénách přilákat zhruba pětadvacet tisíc návštěvníků, které kromě hudebního zážitku v prostředí mezi vysokými pecemi mnohdy přilákal také prostý fakt, že zážitek byl prakticky zadarmo – vstupné se tehdy rovnalo ceně jednoho vratného plastového kelímku. Kdo ho měl, mohl do areálu.

Byznys

Malá naděje pro velké festivaly. Letos můžete vyrazit na Metronome i Rock for People

Nela Vítová – 5 minut čtení

„Návštěvnost prvního ročníku nás popravdě zaskočila, jelikož náš areál tehdy nebyl na takové množství lidí dimenzovaný. Po takovém prvotním úspěchu bylo pochopitelně snazší uspořádat další ročníky,“ vzpomíná ředitel festivalu. Po dvouleté pauze si však pořadatelé budou muset některé procesy v pořádání velkých akcí přece jen připomenout.

„Letošnímu ročníku ale věřím. Náš tým už to potřebuje. Když dva roky děláte na něčem, co se stále nedaří uskutečnit, tak vás to moc neuspokojí. I když za to dostanete zaplaceno,“ dodává s tím, že přípravy na osmý ročník festivalu běží naplno. Pořadatelé tak nyní interpretům posílají zbytky záloh a jejich honoráře.

Předplatné Forbesu

Rytíř Mikýř

Forbes 2/2022

Koupit teď

Mezi tahouny letošního ročníku by se měla objevit taková jména světové hudební scény, jako je Armin van Buuren, Lost Frequencies nebo Alan Walker. Spolu s nimi se má do Vítkovic vrátit také mohutná hlavní stage. Ta vedle obřích obrazovek disponuje řadou doprovodných efektů, jak je u podobných festivalů západního střihu zvykem.

Vrásky na čele by však pořadatelům teoreticky mohl dělat také nedostatek pracovní síly. Řada lidí z kultury totiž během jejího dva roky trvajícího covidového spánku tuto branži opustila.

„V tomhle ohledu to bude zajímavé. Je pravda, že spousta lidí se už usadila a zjistila, že se dá žít i jinak,“ říká ředitel festivalu. Věří však, že většina z nich se k pořádání velkých akcí nakonec vrátí. Pravidelně jich festival zaměstnával na čtyři tisíce.

„Když tuhle práci děláte, tak ne pro peníze, ale zkrátka proto, že milujete ten způsob života a že můžete lidem dělat radost.“ Podle Rudolfa návrat velkých akcí přinese profit nejen samotným pořadatelům, ale má velký dopad také na související byznysy, jako jsou hotely a restaurace v okolí a mnoho dalších.

„Jedna koruna utracená na velkém festivalu, jako je ten náš, vygeneruje další zhruba čtyři koruny v rámci souvisejících odvětví, jako jsou hotely, restaurace a další. Celkový dopad na HDP se podle našich propočtů dosahuje částky zhruba 400 milionů korun,“ vysvětluje Kamil Rudolf.

Obrat samotného festivalu, který tehdy přivítal už zmíněných 52 tisíc návštěvníků, se v roce 2019 pohyboval kolem sto milionů korun. Právě na tyto úspěchy by chtěli pořadatelé Beats for Love navázat i letos. Možnost, že by to nemuselo vyjít ani letos, si pořadatelé podle ředitele festivalu vůbec nepřipouštějí. „Pracujeme pouze s variantou, že festival proběhne,“ dodává.

Na to, jaký bude skutečný výsledek, si však budeme muset počkat až do prvního červencového týdne. Tehdy by se měl – alespoň podle plánů pořadatelů – rozsáhlý industriální areál začít opět plnit davy návštěvníků.

The post Návrat k normálu? Největší český festival Beats for Love připravuje hlasitý comeback appeared first on Forbes.

V success story jeho firmy, který odstartovala už před více než čtvrt stoletím, to působí až nečekaně. Když Eurowag miliardáře Martina Vohánky loni v září vstoupil jako teprve druhá česká společnost na londýnskou burzu, prodávaly se akcie brzy za více než 150 pencí na kus. Pak ale klesly pod stovku, tedy o třetinu. A platí to nadále.

„Při vstupu na burzu se člověk musí smířit s volatilitou finančních trhů. Vývoj ceny akcií sleduji v dlouhodobém horizontu,“ říká pro Forbes Vohánka, člen seznamu nejbohatších Čechů a po IPO vlastník přibližně 48 procent akcií firmy, která se věnuje platebním systémům pro dopravce.

Loni Forbes jeho majetek odhadnul na 10,5 miliardy korun, momentálně by se Vohánkův podíl v Eurowagu pohyboval okolo devíti miliard.

Vohánka je typický selfmademan, z podnikání v rodném Mostě vystavěl kolos, který na London Stock Exchange navázal na Avast. Více krajanů na veřejné obchodování u Temže už nedosáhlo. Kroku nelituje, ale uvědomuje si, že načasování vzhledem k okolnostem příznivé nebylo.

„Jedna věc je výkonnost firmy a druhá sentiment na trhu. Ten není vůbec dobrý,“ přiznává. „A to už od okamžiku, co jsme na burzu vstoupili, respektive ještě krátce před tím. Přitom hodně dlouhou dobu bylo otevřené IPO window, tedy příležitost jít na burzu, ceny akcií se držely dlouhodobě velmi vysoko, byly stabilní a investoři byli připravení investovat do nových titulů, podporovat firmy. Spíš vyloženě hledali, kam vložit peníze.“

Miliardáři

Hotovo, Vohánkův Eurowag vstupuje na londýnskou burzu. Hodnota firmy je 31 miliard

Miroslav Němý – 3 minuty čtení

Jenže přichází soupis toho, co pozoruje většina lidí byť i s drobnou investicí. Radikální změna kurzu, která až na výjimky znamená poklesy.

„První přišla realitní bublina v Číně Evergrande. Pak dluhový strop v americkém Kongresu, pak se začalo víc a víc mluvit o inflaci, což je dnes hlavní téma a do toho narušení dodavatelských řetězců. To výrazně změnilo náladu na trhu a nejistota dál panuje,“ vypočítává Vohánka.

„Neví se, jestli omikron bude poslední. Vůbec se neví, kdy inflace skončí. Je to skutečně krátkodobý jev, nebo dlouhodobý? Budou úroky nastavené Fedem a Evropskou centrální bankou dál stoupat? A jak výrazně? To vůbec nepomáhá náladě investorů. A samozřejmě se to týká i Eurowagu.“

Přitom čísla z Vohánkovy společnosti jako by křičela pravý opak. Firma totiž před dvěma týdny při posledním oznámení uvedla nárůst čistých tržeb o 18 procent.

„Krásný výsledek, který je velmi konzistentní s tím, co jsme dodávali posledních deset let,“ říká Vohánka, zároveň ale oběma rukama učiní pohyby v opačném směru: „Firma stoupla skoro o dvacet procent, akcie klesly o třicet procent. Vývoj se jeví iracionálně, pokud se takto podíváte na jednu společnost. Vysvětlením může být právě onen negativní sentiment.“

Podle Vohánky akcie firem z podobné kategorizace, tedy z fintechových společností v oblasti platebního styku, vykázaly od ledna do prosince 2021 ztráty přibližně 20 až 40 procent.

Zároveň Eurowag nelze úplně snadno zaškatulkovat, neboť pojí technologie s s kamionovou dopravou, tedy oborem, který je vyloženě oldschoolový a v konkurenci startupů a IT projektů daleko méně sexy. Na čemž nic nemění ani fakt, že oproti typickým technologickým firmám Eurowag dlouhodobě roste a vykazuje zisk.

Miliardáři

Maďarské nákupy za miliardu a půl. Vohánkův Eurowag nadále expanduje

Miroslav Němý – 2 minuty čtení

„Nepochybně je díl pravdy i v tom,“ přikývne. „Jednou věcí je, jak artikulujeme to, co děláme. Současně je náš byznysmodel nový, nemáme typickou kolonku. Když vyrábíte stoly, jdete do kategorie výrobců nábytku, my jsme komplexní, spojujeme jednotlivá odvětví, různé platformy. Před námi podobný příklad není.“

Co tedy Eurowag nutně čeká? „Lépe vysvětlovat, edukovat,“ říká Vohánka. „Jsme si vědomi věcí, které bychom měli zlepšit. Vnímáme feedback, který jsme dostali v průběhu IPO a dostáváme i dnes. Současně je to celé dané také funkcí času.“

Pro majitele firmy, kterou buduje šestadvacet let, je totiž rozlišování mezi blízkými a vzdálenými horizonty přirozené. „Transparentně všem říkám, že tady chci být i další roky, byť samozřejmě nejsem nesmrtelný,“ usměje se Vohánka. „Proto je pro mě důležité, jak se bude cena akcie chovat dlouhodobě. Jde o mě i o mé partnery, jsem jim odpověden za výsledky firmy a současně za cenu akcie.“

Řešení je podle něj vlastně snadné. Neslevit z tempa. „Ono totiž souběžně platí, že trhy jsou sice sentimentální, podléhají emoci, náladě a davovému chování, ale dlouhodobě reflektují hodnotu firmy správně,“ říká Vohánka.

„V tom ohledu jsem si jistý, že je jen otázka času, kdy cena akcií bude reflektovat skutečnou hodnotu Eurowagu. Věřím, že to nebude dlouho trvat a investoři a trh nás začnou lépe chápat. I tím, že budeme nadále doručovat výsledky a naplňovat, co jsme slíbili, co náš byznysmodel znamená a jaký má potenciál.“

The post Když vám akcie klesnou o třetinu. Věříme, že trh nás brzy pochopí, říká Vohánka o Eurowagu appeared first on Forbes.

Skupina PPF prostřednictvím své dceřiné firmy CME uzavřela dohodu o převzetí 100 procent soukromé chorvatské televizní společnosti RTL Hrvatska. Hodnota získaných aktiv je 50 milionů eur, tedy přes 1,2 miliardy korun. Uzavření transakce se očekává během prvního pololetí roku 2022.

Součástí akvizice jsou dlouhodobá práva pro CME k použití značky RTL na chorvatském trhu. Transakce mezi CME a RTL Group Central & Eastern Europe podléhá obvyklým regulatorním procesům včetně schválení chorvatským antimonopolním úřadem a tamní agenturou pro elektronická media.

„Adriatický region nabízí výjimečné příležitosti a má značný potenciál růstu. Již zde provozujeme velmi úspěšnou televizní společnost ProPlus. Jsem přesvědčený, že obě aktiva v sousedních zemích tohoto regionu mohou dobře fungovat vedle sebe,“ uvedl Didier Stoessel, výkonný ředitel CME pro Česko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko.

Breaking News

Software za 20 miliard. Cisco učinil nabídku na převzetí softwarové firmy Splunk

Forbes Česko – 2 minuty čtení

CME v současnosti vlastní a provozuje středoevropskou platformu pro distribuci placeného videa na vyžádání Voyo a také komerční televize v Bulharsku, České republice, Rumunsku, Slovensku a Slovinsku. Podle Stoessela se společnost chce v Chorvatsku, stejně jako na ostatních trzích, zaměřit na digitalizaci, lokální televizní obsah a tvorbu názorově vyváženého a kvalitního zpravodajství.

CME, pod kterou patří v tuzemsku televizní skupina Nova, je součástí PPF od roku 2020. Patří mezi největší mediální společnosti ve střední a východní Evropě, která provozuje 33 televizních stanic dostupných až 45 milionům diváků.

The post PPF uzavřela dohodu o převzetí chorvatské televize RTL. Zaplatí 50 milionů eur appeared first on Forbes.

Inflace v Česku v lednu meziročně zrychlila na 9,9 procenta z prosincových 6,6 procenta. Meziroční růst spotřebitelských cen byl nejvyšší od července 1998, kdy činil 10,4 procenta. Vývoj ovlivnily zejména ceny bydlení, pohonných hmot a paliv.

Vyplývá to z dnes zveřejněných údajů na webu Českého statistického úřadu. Analytici v průměru očekávali obdobnou inflaci.

V meziměsíčním srovnání spotřebitelské ceny stouply v letošním prvním měsíci nejvíce od ledna 1993, a to o 4,4 procenta. I v tomto případě se na nárůstu cen podepsalo zdražení bydlení, kde elektřina proti prosinci zdražila o téměř 39 procent a zemní plyn o 31 procent. Částečně to bylo ovlivněno návratem DPH u cen elektřiny a zemního plynu, uvedli statistici.

The post Spotřebitelské ceny v lednu meziročně stouply o 9,9 procenta. Nejvíc od roku 1998 appeared first on Forbes.

Skupina Škoda Transportation dnes definitivně stvrdila změnu ve svém vedení. Do jejího čela oficiálně nastoupil ostřílený manažer Didier Pfleger. Ve funkci střídá Petra Brzezinu, který společnost z portfolia PPF Group vedl od roku 2018.

Podle stávajícího šéfa PPF Ladislava Bartoníčka skupina tímto krokem pokračuje ve své cestě k jedinému cíli: zvýšit tržní podíl Škodovky v konkurenci s největšími průmyslovými výrobci ve světovém měřítku.

PPF od nového CEO očekává geografickou expanzi a další kroky v transformaci firmy, jejíž tržby v roce 2020 dosáhly 11 miliard korun, směrem k výrobci diverzifikovaného portfolia moderních dopravních systémů.

Breaking News

PPF uzavřela dohodu o převzetí chorvatské televize RTL. Zaplatí 50 milionů eur

Forbes Česko – 2 minuty čtení

Didier Pfleger dosud poslední dekádu působil ve společnosti Alstom, která je světovým lídrem v odvětví dopravního strojírenství. Zde byl členem nejvyššího vedení a ředitelem divize pro výrobu a prodej elektrobusů.

Jako prezident regionální divize Alstomu pro Blízký východ, Afriku a střední Asii pak Didier Pfleger přispěl během svého funkčního období k výraznému zlepšení výsledků firmy, pokud jde o nárůst tržeb i ziskovosti.

„Mezi mé okamžité cíle patří zvýšení ziskovosti společnosti, stejně jako zajištění provozní spolehlivosti a špičkové kvality v období výrazného růstu, který Škoda v současnosti zažívá. Mým cílem je dál rozvíjet Škodu a navázat na to, co akcionáři do firmy v posledních letech vložili,” řekl Didier Pfleger s tím, že aby tento cíl mohl splnit, bude motivovat a mobilizovat manažerské týmy i všechny zaměstnance Škodovky.

Premium

Občas přemýšlím, co by udělal Petr, říká v mimořádném rozhovoru šéf PPF Bartoníček

Zdravko Krstanov – 16 minut čtení

Společně se jmenováním Didiera Pflegera do funkce CEO posílila vedení Škody řada dalších zkušených manažerů, z nichž někteří pracovali pro největší globální společnosti z oboru. Mike Niebling, který nově řídí obchod Skupiny Škoda, přichází z Bombardieru. Do čela řízení výroby a logistiky nastoupil Radoslaw Banach, který dříve vedl výrobní podniky Alstomu v Polsku.

Skupina Škoda nedávno rovněž jmenovala nového CFO. Tím se stal Martin Oravec, který dosud pracoval jako finanční ředitel telekomunikačního operátora Telenor v Maďarsku, který rovněž spadá do portfolia skupiny PPF.

The post Škoda Transportation má dneškem nového CEO. Do funkce nastoupil Didier Pfleger appeared first on Forbes.

Zhruba rok a půl uplynul od chvíle, kdy český developer UDI koupil pozemky o rozloze necelých deset tisíc metrů čtverečních, pouhých pár kilometrů od centra srbské metropole Bělehradu. Nyní společnost získala všechna potřebná povolení, a může tak začít stavět. Podle plánu by se tak mělo stát už v březnu.

Projekt Lastavice v hodnotě dvou miliard korun má doplnit nově vznikající čtvrť v části Nový Bělehrad. Projekt pochází z dílny místního architektonického ateliéru ZAP a počítá se dvěma jedenáctipatrovými bytovými domy ve tvaru písmene L.

Life

Na Bělehrad. Čeští developeři přestavují srbskou metropoli

Bibiana Beňová – 3 minuty čtení

UDI Group, vlastněná Radkem Menšíkem, která má blízko k exšéfovi ČEZ Martinu Romanovi, chce v okolí třídy Jurije Gagarina s výhledem na ikonický visutý most přes Sávu vybudovat celkem 492 bytů, 39 obchodních jednotek a 650 parkovacích míst.

„Proti původnímu harmonogramu jsme povolení získali o něco později. Důsledky covidu se projevily také na tamních úřadech. Přesto jde ve srovnání s běžnými poměry v hlavním městě České republiky o mnohonásobně rychlejší proces,“ zdůraznila ředitelka strategie UDI Group Marcela Fialková.

Nemovitosti

V Česku mu nechutná, tak staví za hranicemi. V Srbsku plánuje byty za 1,6 miliardy

Robert Sattler – 3 minuty čtení

Společnost dlouhodobě kritizuje nepředvídatelnost fungování státní správy v Česku. Ta podle Fialkové vede k tomu, že více než osmdesát procent svých aktivit dnes již společnost směřuje mimo Česko. A to právě i do Srbska, které je aktuálně největším zahraničním trhem portfolia UDI Group.

Kromě projektu Lastavice zde skupina připravuje svůj vůbec největší projekt Duga, který bydlení s maloobchodem v parteru kombinuje také s kancelářemi. Investičně půjde o projekt blížící se devíti miliardám korun. Ještě letos developer očekává rovněž zahájení projektu Starry Hill s 320 byty investičně za zhruba miliardu korun.

Mimoto společnost UDI v zemi staví a spravuje také logistické haly. Na celkem čtyřech trzích developer momentálně realizuje nebo připravuje šestnáct projektů, od nichž si v následujících letech slibuje výnos přesahující 42 miliard korun.

Kromě Srbska a České republiky společnost sídlí také v Maďarsku a Polsku. V letošním roce navíc podle Fialkové připravuje vstup na několik dalších trhů například v západní Evropě.

The post Developer UDI získal potřebná povolení. Výstavba bytů v Bělehradě začne příští měsíc appeared first on Forbes.

Jsou mladí, jsou ve svém oboru úspěšní, jsou členové letošního žebříčku Forbes 30 pod 30. Youtuber Jan Macák alias MenT a dýdžej a producent Jakub Strach aka NobodyListen oslovují zejména mladší publikum. Jeden videem, druhý zvukem. A jde jim to nadmíru dobře.

MenT se dlouhá léta drží na špici české youtuberské scény a je třetím nejlépe placeným youtuberem, který ročně protočí přes deset milionů korun.

NobodyListen je známý i v zahraničí jako dýdžej a zakladatel konceptu party Addict, čím dál častěji se ale prosazuje i jako producent. Brzy jeho hudbu uslyšíme například v Národním divadle.

Jak dobře se dá dnes uživit monetizováním obsahu na YouTube a Spotify? Kam se budou ubírat další kroky letošních čerstvých členů výběru 30 pod 30? A za co nejvíc utrácejí? Pod pokličku kariérního i osobního života NobodyListen a MenT vám dá nahlédnout další Forbes Byznys podcast.

The post MenT vs. NobodyListen z 30 pod 30. O své tvorbě, publiku i o tom, za co utrácejí peníze appeared first on Forbes.

George Pinkava je ze slavného uměleckého rodu a stejně jako jeho strýc Jan Pinkava propadl hlavně filmu. Řemeslo ale opustil, i když se k němu teď oklikou vrací. Boří zelené stěny ve studiích, pomocí rozšířené reality vás dokáže přenést časem nebo oživit exponáty v Národním muzeu. Budoucnost ale vidí v gamingu.

Pomalu procházím majestátními sály působivě zrekonstruovaného Národního muzea. Když vstoupím do rozlehlého prostoru nové expozice Zázraky evoluce, kterému dominuje přes 22 metrů dlouhá kostra plejtváka myšoka, zavěšená na stropě, muž přede mnou vytáhne chytrý telefon, pozvedne jej nad sebe, namíří na kostru velryby, která se na obrazovce jeho telefonu okamžitě obalí masem a kůží.

Voilà, najednou vidím plejtváka tak, jak vypadal před 200 lety, když ještě obýval světové oceány. Jsem právě svědkem budoucnosti, která se paradoxně odehrává v prostorách, odkud na vás odevšad dýchá minulost.

Muž držící telefon nad sebou tu není náhodou. Je jím George Pinkava, synovec světoznámého česko-britského režiséra animovaných filmů Jana Pinkavy. George Pinkava je tím, kdo za aplikací umožňující cestování časem stojí.

Technologie

Čeští Vrgineers představili revoluční headset. Pro piloty je to gamechanger

Darek Šmíd – 3 minuty čtení

Přesněji jeho studio More.is.More, které mění způsoby natáčení filmových triků, umožňuje vlastníkům chytrých telefonů cestovat časem a nyní vstupuje i do miliardového byznysu tím, že vyvíjí hru s prvky rozšířené reality s názvem Medieval AR k připravovanému filmu Jan Žižka od Petra Jákla.

„Zakázky neděláme jen pro peníze nebo nahodile, vždy si chceme vyzkoušet novou technologii či ji rozvinout a posunout tím naši hru dál,“ říká k tomu George Pinkava, usazený pod obrovským hrudním košem plejtváka, jehož reálnou podobu si budou moci návštěvníci prohlédnout skrz mobilní telefony až s vydáním komplexní aplikace Národního muzea, což se má stát do jara.

The post Dokonalej fejk. Český startup oživí plejtváka v Národním muzeu, chystá i hru k filmu Jan Žižka appeared first on Forbes.

Vybudoval jednoho z největších tuzemských developerů, díky němuž se řadí mezi nejbohatší Čechy. Kromě toho ale majitel Ekospolu Evžen Korec provozuje táborskou zoo nebo se věnuje vědeckým výzkumům. A taky píše psí bestsellery, které nyní posílá do světa.

Letitý chovatel čtyřnohých chlupáčů a vystudovaný biolog v uplynulých letech obohatil pulty českých knihkupců o dvě odborné publikace. S knihami Jak prodloužit život vašeho psa a Chov psů – Příručka zodpovědného chovatele české čtenáře zaujal, a tak se rozhodl nabídnout je rovněž zahraničním pejskařům.

Na sklonku roku uzavřel spolupráci s renomovaným mezinárodním vydavatelstvím Europe Books, které jeho druhou zmiňovanou publikaci vydá v angličtině pod názvem Dog Breeding – A Handbook for a Responsible Breeder. Určena bude primárně pro Velkou Británii, USA a Kanadu.

Byznys

Miliárdář Evžen Korec zachraňuje medvěda na Valašsku. Chce ho uspat

Pavel Kalouš – 2 minuty čtení

„Trvalo to dlouho, ale jsem rád, že se to podařilo. Dostat knihu pod Europe Books je opravdu náročné, zájem autorů je obrovský,“ pochvaluje si Evžen Korec.

Angličtinou přitom přeshraniční ambice nekončí. Zmíněná literatura byla vydána rovněž v německé verzi pro německý, rakouský a švýcarský trh i ve španělské variantě, určené vedle pyrenejské země také státům latinské Ameriky. Dočkat by se měla dále italské či portugalské mutace. Kniha Jak prodloužit život vašeho psa byla pro změnu přeložena do ruštiny.

Z každého prodaného anglojazyčného výtisku, jehož cena se pohybuje mezi deseti až dvaceti eury (přibližně 250 až 500 korun), by Ekospolu mělo připadnout kolem deseti procent. Spíše než finanční výdělek ovšem Korcova motivace spočívá v něčem jiném.

Podobně jako v Česku, kde se mu to z velké části podařilo, by Evžen Korec svými knihami rád ovlivnil chovatelství. Ačkoli uznává, že ve světě to bude značně těžší než u nás, kdy obdobná literatura (Chov psů od Zdeňka Procházky) byla napsána naposledy na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

První milion

V prvních letech pro nás neexistovaly víkendy. Miliardář Korec vzpomíná na svůj první milion

Evžen Korec – 3 minuty čtení

„Spoustě i zkušených chovatelů chybí podrobné a ucelené informace potřebné k chovu, tak proč jim je nedat,“ říká pětašedesátiletý muž, který se ženou Janou provozuje chovatelskou stanici psů Cane Corso, s nimiž na mezinárodních soutěžích sbírají jedno ocenění za druhým.

Knihy Jak prodloužit život vašeho psa, která vyšla v roce 2019, se v Česku prodalo přes deset tisíc kusů, což je hranice určující bestsellery. O rok novější publikace Chov psů – Příručka zodpovědného chovatele této mety prozatím nedosáhla, pozvolna se k ní ale blíží.

„Europa Books anglickou knihu vydává v nákladu jednotek tisíců, ale předpoklad je, že se prodeje vyšplhají na desítky tisíc,“ věří podnikatel, jehož jmění Forbes odhaduje na zhruba čtyři a půl miliardy korun.

Do budoucna navíc Evžen Korec nevylučuje, že by se vrhl do psaní dalších knih. Nápady jsou, času už méně. „Nejdříve tak za dva tři roky,“ odhaduje.

Prioritu momentálně mají developerské projekty a odborné publikace z vědecké činnosti, neboť Korec s týmem spolupracovníků nedávno dokončil výzkum genů dlouhověkosti u psů a zubrů. Přednostně se chce zaměřit i na úpravy v táborské zoo, kde má v plánu například rozšířit výběhy nebo vybudovat papouščí dům.

Bydlení

Nový normál miliardáře Evžena Korce: Ceny bytů klesnou, a i tak je bude problém prodat, říká

Jan Strouhal – 4 minuty čtení

Psaní knih a předávání zkušeností je Korcovou vášní léta. Už dříve, než vytvořil úspěšné příručky pro psí chovatele, vydal několik publikací plných investičních rad týkajících se nemovitostí.

Ekospol, který spoluvlastní se svou ženou, patří mezi největší tuzemské developery. Obzvláště silný je v Praze a v nedalekých Roztokách, kde mu patří 1,8 milionu metrů čtverečních pozemků, z toho půl milionu k okamžité zástavbě.

V minulém roce společnost s příznačným zelenožlutým logem prodala kolem stovky bytů v celkové hodnotě půl miliardy korun. Letos by ráda nabídla kupcům přibližně 1 500 bytových jednotek v dalších čtyřech pražských projektech.

Navzdory vysoké poptávce po nemovitostech se Evžen Korec drží své zásady: prodat hodně bytů za „malé“ peníze. Jak sám říká, chce zpřístupnit moderní bydlení každému, čemuž nicméně odporuje poslední měsíce nepolevující poptávka po nemovitostech a s tím související trvalý růst jejich cen.

The post Miliardář spisovatelem. Developer Korec vysílá své psí bestsellery do světa appeared first on Forbes.