Petr Chmela má přehled. I když sedí za svým pracovním stolem v nové kanceláři nad pražskou galerií Mánes a pod okny mu hučí Vltava, může online pozorovat, co se děje v 90 prodejnách, které Tescoma aktuálně v Česku má. Na velké televizi, jež má obraz dělený na čtyři menší pole, se nepřetržitě střídají záběry z jednotlivých obchodů. Praha, Brno, Ostrava atd. Trochu to připomíná slavnou scénu z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, kde Ladislav Smoljak dohlíží nad mechaniky.

„Nekřičím na ně: Co to děláš? Ale spojit bych se s prodavači obratem mohl,“ směje se Petr Chmela, poloviční majitel a tvář nejslavnější české značky kuchyňských potřeb Tescoma. Tu založil spolu se svým kamarádem Jiřím Vaculíkem v listopadu 1992, dnes se její kumulovaný roční obrat pohybuje kolem dvou miliard korun. Jestliže Petr Chmela občas velký rozhovor poskytne (naposledy pro únorový Forbes 2013), jeho společník veřejně nevystupuje.

„Letos nám opravdu dělá radost Čína, protože ve druhém roce svého působení jsme se tam dostali do černých čísel a máme již 70 prodejních míst napříč regiony. Ve výhledu jednoho roku bychom chtěli jejich počet zdvojnásobit,“ říká Chmela s tím, že zatím jde hlavně o menší prodejní místa, v obchodní hantýrce nazývané „shop in shop“.

„Rozvoj Číny je jednou z priorit, na níž se soustřeďujeme. A zároveň letos dobudujeme síť vlastních prodejen v Česku, jejichž počet přesáhne stovku,“ dodává muž, jenž vystudoval konzervatoř a je sběratelem starých rádií a hudebních nástrojů.

Pro svůj růst na tuzemském trhu spolupracuje Tescoma s franšízanty, tedy s podnikateli, kteří pod značkou Tescoma provozují vlastní obchody na základě dohodnutého know-how. V uplynulých letech společně mohutně investovali do rozvoje a modernizace prodejní sítě. Její součástí je nejen již zmíněný monitoring prodejen, ale také audiovizuální soustava, která zahrnuje obrazovku s prezentací aktuálních novinek pouhým přiložením čárového kódu výrobku.

Zákazník tak okamžitě spatří, co výrobek dokáže nebo jak jej v kuchyni použít. „Máme ve Zlíně vlastní ateliér a studio, kde videa vytváří náš tým včetně tří kuchařů. Společně jsme již takto vyrobili přes 1000 videí. Každý měsíc uvádíme na trh zhruba 20 nových výrobků a u nich už je video pravidlem,“ vysvětluje Petr Chmela způsob prezentace, který v tuzemském maloobchodu nemá zatím obdoby.

A Tescoma také české hranice už dávno přerostla. Z hlediska obratu je po československém trhu (na Slovensku má 30 obchodů) nejsilnější v Itálii, kde ji dokonce občas vnímají jako domácí značku (italský partner prodá zboží za zhruba 600 milionů korun ročně) a silná je také v Rusku.

Tam se jí pochopitelně v posledních měsících kvůli slabému rublu tolik nedaří, ale paradoxně jí ruská prodejní místa přibývají, protože navázala spolupráci se sítí prodejen Eldorado, jež patří pod křídla Petra Kellnera a Jiřího Šmejce. „Průběžně letos instalujeme 60 nových prodejních oddělení s naší značkou napříč celým Ruskem,“ dodává Chmela s tím, že celkem je v Rusku zhruba 400 prodejních míst Tescoma.

Firma investuje také v Česku. Loni investovala ve svém sídle ve Zlíně 33 milionů korun do modernější logistiky. Koupila technologii vertikálního skladovacího systému Kardex Remstar, který ve zkratce umí to, že „zboží jde ke skladníkovi, místo toho, aby skladník chodil za zbožím“. Skladovací systém má výšku 16 metrů a Tescoma z něj obsluhuje dodávky do celého světa. Umí vyřídit i malé objednávky zboží do jednotlivých obchodů, například podle barevnosti výrobků.

Výsledkem je, že firma příští rok v březnu definitivně opustí své sídlo v Nupakách u Prahy. Budovu u dálnice D1 s nepřehlédnutelnou šikmou pokličkou bude pronajímat, o jejím prodeji ani neuvažuje. „Je to skvělé místo, kterých u dálnice už moc není. Logistiku jsme ovšem odtamtud již celou přesunuli do Zlína, kde jsme ji centralizovali. Obchodní oddělení sice zůstane v Praze, ale nepotřebuje tak velké sídlo,“ říká Petr Chmela. Začíná tak hledání nájemce, který by mohl potřebovat 2 500 metrů čtverečních skladů a zároveň 800 metrů čtverečních kanceláří.

Co dál? Tescoma letos vyhrála se třemi výrobky prestižní designérskou cenu Reddot Design Award a dva její produkty získaly ocenění Good Design v Chicagu. Navíc se firma zkouší vrátit naplno na polský trh. Aktuálně tam má šest prodejních center, příští rok chce otevřít 10 dalších.

„Také už rozjíždíme expanzi naší značky směrem na německý trh,“ dodává Petr Chmela, jenž ve značkových obchodech experimentuje s vůněmi a hudbou. Jiná se prý hodí na dopoledne, jiná na odpoledne, ale cíl má Tescoma samozřejmě jasný: povzbudit zákazníky k dalším nákupům.

Na půli cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, kde začínají kokořínské lesy, se nedávno otevřel nejmladší pivovar v Česku. Přesto je mu skoro 500 let – první pivo tady v Lobči totiž uvařili už v roce 1586. Jenže za druhé světové války vůně chmelu a sladu vyvanula a pivovar za komunistů zpustnul. Až teď mu pár mladých architektů vdechl nový život.

„Byla to ruina, kterou nikdo nechtěl,“ vzpomíná Pavel Prouza na rok 2007, když na výletě s manželkou Janou poprvé majestátní budovu uviděl a posléze za 600 tisíc korun koupil. Pivovar s vzácným renesančním jádrem jim změnil život: prodali byt v Dejvicích a s pomocí úvěrů a dotací začali budovu opravovat. Dnes je z ní technická památka a na čepu tu mají desítku, dvanáctku a silné speciály stout.

Pivovar Lobeč jsme zařadili do seznamu míst, která podle nás stojí za víkendovou návštěvu. Víc jich najdete v našem speciálu:

Česko zažívá boom minipivovarů, jen loni vzniklo 50 nových a celkem jich je na tři sta. Ten v Lobči se ovšem vymyká. „Většinou rostou pivovary na místech, kde se nikdy pivo nevařilo. Proto nám záleží na skoro pětisetleté historii tohoto místa,“ dodává Prouza s tím, že časem by vedle výčepu měla vzniknout i restaurace, kam by se jezdilo i za prvotřídním jídlem. „Kdyby nám s tím někdo chtěl pomoct, tak jsme otevřeni spolupráci.“

Lobeč leží mimo hlavní cyklistické trasy, přesto tu každou chvíli nějaký bicykl zastaví. Když přijedete autem (z Prahy je to sem slabou hodinku), čerstvě natočené pivo vám připraví do dvoulitrové pet lahve. Pivo vaří sládek Tomáš Fencl, také původní profesí architekt, se kterým se dal Prouza dohromady, když hledal pro zchátralou budovu využití.

„My nejsme pivovarníci,“ kývá Prouza hlavou směrem k manželce. „Nás původně zajímal hlavně ten objekt a vlastní bydlení. Ale chtěli jsme tomu tady dát nový život a místní se nás pořád ptali, kdy začneme vařit pivo. Takže to do sebe všechno zapadlo.“

Fencl je pivní nadšenec, který si v mládí pivo doma sám vařil a později si dodělal průmyslovku potravinářských technologií v Podskalské – dnes mají Fenclovi a Prouzovi lobečský pivovar půl napůl. Na sedmimilionový rozjezd si půjčili od banky, využili dotace a zbytek dali z vlastních peněz.

Když si lobečské desítky poprvé loknete, hned vám dojde, že chutná jinak. Tohle je o poznání silnější desítka. „Vařím ji na 10,4 stupně, ale vám to tak asi přijde, protože třeba plzeňská desítka je ve skutečnosti devítka,“ vysvětluje Fencl, když do výčepu přikulí další sudy k naražení. Slad bere z nedalekého Mšena a chmel od Žatce, časem by měla být i vlastní voda z pivovarské studně, na níž zatím leží těžký dekl.

Většina uvařeného piva se pochopitelně nevypije přímo v pivovarském výčepu, ale v hospodách v okolí a Lobeč můžete ochutnat i v Praze: například U Primasů (na holešovickém Výstavišti), v Haštalském dědkovi, v bistru Špajz, restauraci Kulový blesk nebo na Žižkově v Pivní rozmanitosti.

Když se lobečský pivovar na konci května znovu probouzel do života, sešlo se na slavnostní otevření tisíc lidí – to je skoro sedmkrát víc, než kolik žije v Lobči obyvatel. Celkem se první den vypily čtyři tisíce piv a novopečení pivovarníci se nestačili divit. „Vůbec jsem nečekal takový zájem,“ přiznává Prouza. Mezi těmi, kdo mu na Facebooku pomohli s propagací, byl známý pražský kavárník Ondřej Kobza, který jezdí relaxovat do vedlejší vesnice. „Ondřej říká, že náš pivovar nemá příběh, ale mýtus,“ směje se Prouza.

K mýtu patří i pivní výstava, kterou Prouza jako vystudovaný historik architektury dal dohromady v prvním patře pivovaru. Z ní se dozvíte, že původní řemeslný vrchnostenský pivovárek rodu Věžníků byl v letech 1894 až 1897 přestavěn v parostrojní provoz (pára poháněla například pumpu čerpající vodu, míchadlo v kádi nebo tzv. kopačku prořezávající mláto) a že zlatá léta prožíval jako akciová společnost počátkem 20. století. Tehdy dosahoval roční výstav 10 tisíc hektolitrů.

Mimochodem, když si výstavu pozorně projedete, zjistíte, že právě v Lobči zanikla v roce 1925 slavná automobilka Laurin & Klement – Václav Klement tu podepsal fúzi po válce oslabeného podniku s plzeňskou Škodovkou.

Od roku 1927 byl lobečský pivovar v majetku Společenského pivovaru z nedaleké Podkováně a pivo se v něm vařilo až do roku 1943. Za komunismu celý areál zpustnul a těžkou ránu dostal i po Listopadu nešetrnou demolicí části budovy. Záchrana pivovaru, se kterou pomohly peníze z ministerstva kultury, Středočeského kraje či evropských fondů, se stala pro Prouzovy životním údělem.

„Úplně se nám změnil život. Byly okamžiky, kdy jsme s tím chtěli praštit, ale jak jednou začnete, tak není tak snadné přestat,“ dodává Prouza.

Realitní magnát a třetí nejbohatší Čech Radovan Vítek začne od 27. července úřadovat v Quadriu nad stanicí metra Národní třída. Multifunkční budova, kterou jím ovládaná skupina CPI slavnostně otevřela loni na začátku listopadu, bude nově sloužit také jako její firemní sídlo.

Po více než deseti letech tak Vítek opouští adresu Václavské náměstí 47, kde v kancelářích s příchutí první republiky působil od listopadu 2003, a poprvé se stěhuje do vlastních, opravdu reprezentativních prostor.

Czech Property Investments, která je součástí nadnárodní skupiny CPI Property Group, v níž drží Radovan Vítek majoritu, zabere v Quadriu jeden a půl patra, přibližně 4500 metrů čtverečních. Zařadí se tak po bok největších nájemců, jako je ropný MOL nebo pojišťovna MetLife.

Čtěte také: Realitní dravec Radovan Vítek krouží kolem Itálie. Loni rekordně vydělal a zhubl

Na trhu zbývají k pronajmutí dvě nejvyšší exkluzivní patra, šesté a sedmé, která mají dohromady 3800 metrů čtverečních. Cena za nejmodernější „áčkové“ kanceláře v Praze se teď pohybuje kolem 20 až 25 eur za metr čtvereční, CPI může za poslední dvě patra žádat více.

Minulý týden CPI získala z Quadria také novou hotovost, když došlo k navýšení úvěrového rámce, který aktuálně na projekt čerpá, ze dvou miliard korun na 3,7 miliardy korun. Financujícími bankami jsou Helaba a UniCredit Bank. „Obě banky ukázaly, že projektu opravdu věří, a to od počátku. Je přirozené, že naše spolupráce pokračuje a zvýšení financování dokládá, že budova je jednou z nejlepších na trhu,“ uvedl finanční manažer projektu Tomáš Tajer.

Sám Radovan Vítek se také stěhuje. Většinu roku bude žít místo v Šáreckém údolí ve Velké Británii, kde letos koupil rozlehlé sídlo po bývalém bubeníku The Beatles Ringo Starrovi.

Více o Radovanu Vítkovi najdete v naší databázi českých miliardářů: 

Ještě loni v prosinci Patrik Tkáč říkal: „Jsme tak blízcí partneři, že prostě ten papír není tak důležitý.“ Bylo to v rozhovoru pro lednový Forbes v odpovědi na otázku, proč ještě stále jeho partner Mario Hoffmann nemá oficiálně připsaný 24procentní podíl ve finančním holdingu JTFG Finance Group SE (JTFG), který zastřešuje především J&T Banku a Poštovou banku. Hoffmann ho měl získat za dřívější vložení své Poštové banky do holdingu poté, co mu Patrik Tkáč, s nímž se dobře zná od privatizačních 90. let, pomáhal banku vysekat z problémů z odepsaných řeckých investic. Teď se ukázalo, že ten papír nakonec ani potřeba nebude. Patrik Tkáč a Mario Hoffmann totiž oznámili oficiální byznysový rozchod. Podle všeho za tím stojí neshody ohledně jednotlivých investic a způsob řešení problémů.

Istrokapital Maria Hoffmanna se vzdá svých nároků na podíl v JTFG a v průmyslové části skupiny J&T s názvem J&T Private Equity Group a výměnou za to získá 400 milionů eur, v přepočtu tedy téměř 11 miliard korun. Navíc J&T získá desetiprocentní podíl v jeho společnosti Axon Neuroscience, která se zabývá výzkumem terapie na Alzheimerovu chorobu. Za něj pošle J&T Hoffmannovi dalších 100 milionů eur. Tato firma se stala první společností na světě, která úspěšně ukončila první fázi klinické studie s vakcínou zaměřenou na redukci takzvané Tau patologie, která je údajně hlavní příčinou ovlivňující vývoj této choroby.

„Maria Hoffmanna si vážím jak profesně, tak osobně. Chápu jeho rozhodnutí jít vlastní cestou, a proto jsme mu nabídli možnost odkoupení jeho podílů, kterou přijal,“ uvedl v tiskové zprávě Patrik Tkáč. Podobně reagoval také Mario Hoffmann: „S J&T jsem měl vždy korektní a přátelské vztahy, ale rozhodl jsem se věnovat se svým osobním aktivitám ve společnosti Axon Neuroscience.“ Podle zpráv, které jako první přinesl server E15, ale v poslední době nebyly jejich vztahy ideální. Důvodem rozkolu byly Hoffmannovy investice, především jeho „srdcová záležitost“, tedy stavba rozsáhlé Hippo Areny v Šamoríně, která se nepříjemně prodražovala.

čtěte také: Patrik Tkáč: V lednu čekáme první miliardy z Číny

Akcionáři finančního holdingu JTFG jsou tak aktuálně otec Patrika Tkáče Jozef (47,5 %), Ivan Jakabovič (47,5 %) a čínská soukromá společnost CEFC Shanghai International Group Limited (5 %) z holdingu China Energy Company Limited. Ta podíl získala letos. U počátku spolupráce mezi J&T a čínskou stranou stál bývalý ministr obrany, šéf ČSA a aktuálně lobbista zaměřený na Čínu Jaroslav Tvrdík. Podíly v průmyslovém J&T Private Equity zůstanou s odchodem Maria Hoffmanna nezměněny, největší, pětinový podíl v něm vlastní Patrik Tkáč.

Ten v prosinci uvedl ke svému možnému nároku na podíl v hlavním aktivu skupiny – tedy ve finančním holdingu JTFG – asi toto: „Doufám, že jednou můj otec nezapomene s podílem ani na mě (smích).“

Závidíte zaměstnancům Facebooku, Googlu a dalších firem, že si hýčkají své lidi masážemi, sportovišti na pracovišti, tvůrčím volnem, jídlem zdarma apod.? Máme pro vás dobrou zprávu. I firmy v Česku stále víc svým zaměstnancům vedle peněz nabízejí různé výhody, které jim zpříjemní život jak v práci, tak mimo ni. Zaměřují se hlavně na volný čas, zdraví, vzdělávání či rodinu.

Čtěte také: 13 společností, které v Americe nabízejí ty nejlepší zaměstnanecké benefity.

Oblíbený je pro řadu společností tzv. systém cafeteria – balíček různých typů benefitů, z nichž si zaměstnanec sám vybere ty, které mu vyhovují.
My jsme pro vás vybrali tipy na zajímavé benefity u českých firem, které vás mohou inspirovat – jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele.

Four Seasons – Zaměstnanci Four Seasons Hotels and Resorts mají možnost ubytování v hotelech společnosti po celém světě (což v tuhle chvíli obnáší 94 hotelů ve 39 zemích). Každý bez ohledu na pozici má každý rok k dispozici určitý počet nocí zdarma, které může čerpat v sesterských hotelech – délka pobytu závisí na množství let odpracovaných pro společnost. Navíc pak v daném hotelu mohou čerpat další výhody – slevy na stravovací služby, spa, atd.

ČEZ – Český energetický gigant pravidelně přispívá každému zaměstnanci určitou částku na tzv. osobní účet. Tenhle kredit mohou zaměstnanci podle svých potřeb využít na dovolenou, kulturu, vzdělávání, sport, dětskou rekreaci, léčebné nebo ozdravné pobyty atd.

3M – Inovátoři v technologické společnosti 3M mají 15 % své pracovní doby povoleno přemýšlet nad vlastními projekty, které je osobně zajímají. Navíc se mohou dvakrát ročně přihlásit do grantu na projekty, na něž nejsou prostředky v oficiálních rozpočtech jednotlivých divizí.

KPMG – Poradenská společnost umožňuje svým pracovníkům v rámci programu Zdravá firma zacvičit si jógu či pilates na pracovišti, pořádá pro ně zdravotní prohlídky, zdravotní minisemináře (na témata typu fyzioterapie, zdravá strava, první pomoc, trénink paměti). A zdraví svých zaměstnanců podporuje i mimo kancelář – hradí jim polovinu startovného v běžeckých závodech, pořádá týmový volejbal, fotbal a basketbal, účastní se soutěže v týmovém krokování Global Corporate Challenge apod.

Čtěte také: IBM, Ernst & Young nebo KPMG. 10 firem, které dávají největší prostor ženám

Škoda Transportation – Svým zaměstnancům hradí speciální kurzy potřebné k rozšíření jejich odbornosti. Může přitom jít i o oblast, kterou nezbytně k výkonu své funkce nepotřebují (např. kurzy zaměřené na právní problematiku, školení IT produktů umožňujících rozvíjet kreativitu, účast na mezinárodních konferencích a manažerských školeních nebo studiích).

LATECOERE Czech Republic – Výrobce dílů do letadel podporuje zvláště péči o rodinu. Každý zaměstnanec získá při narození potomka příspěvek pět tisíc korun plus dárek pro každého novorozence, firma přispívá měsíčně na předškolní zařízení 1000 korun na jedno dítě, rodiče si v době prázdnin mohou vzít dva týdny neplaceného volna.  

Expobank – Banka nabízí svým zaměstancům mimo jiné výhodnější kurzy při konverzi měn.

Vodafone – Telefonní operátor vyplácí rodičům na mateřské rozdíl mezi mzdou ve Vodafonu a finanční podporou od státu. Rodiče nově narozených dětí mohou využít zkrácené pracovní doby 30 hodin týdně po dobu 6 měsíců po návratu z mateřské, přičemž dostanou finanční benefit, který jim vyrovná rozdíl ve mzdě. Otcové navíc dostanou pět dní volna při narození potomka.

ArcelorMittal Ostrava – Současný držitel titulu Zaměstnavatel roku nad pět tisíc zaměstnanců v Česku dává svým pracovníkům odměny za odpracované roky, poskytuje sociální výpomoc při narození dítěte a v tíživých životních situacích či bezúročné půjčky pro podporu řešení bytové situace.

Škoda Auto – Při práci pro tuhle automobilku si můžete půjčit vůz na vaši vlastní svatbu. A nejen to, mezi benefity zaměstnání u výrobce aut patří sleva na nové vozy a zvýhodněný leasing, sleva na originální náhradní díly a jejich montáž nebo třeba možnost koupit si ojetý vůz při odchodu do penze či během důchodu za výhodnou cenu.

Tip navíc: Pokud pracujete na vysoké manažerské pozici, otevírá s před vámi úplně nový svět možností, co se zaměstnaneckých výhod týče. Podle Jana Bubeníka, zakladatele headhunterské společnosti Bubenik Partners, vše záleží jen na individuální domluvě se zaměstnavatelem. Společnosti jsou pro své top manažery třeba ochotné finančně podpořit školní sportovní týmy potomků nebo naopak domov důchodců pro rodiče, sponzorovat hudební skupinu, v níž jejich zaměstnanec hraje, či mu zaplatit získání doktorátu z herpetologie (nauka o plazech a obojživelnících, pozn. red.).

Nabízí vaše firma jiné zajímavé benefity? Dejte nám o nich vědět na redakce@forbes.cz.

Zasedačky s logy sociálních sítí, kontejnery místo kuchyněk a všudypřítomné fatboye. Tak vypadají nové kanceláře firmy Socialbakers, která se zabývá analýzou dat ze sociálních sítí a kterou před sedmi lety založil dnes osmadvacetiletý Jan Řežáb, jenž se dostal do českého i světového žebříčku nejzajímavějších lidí pod 30 let. 

Jako nové sídlo si tato rychle rostoucí firma vybrala zrekonstruovanou fabriku Forum Karlín, kterou vlastní Zdeněk Bakala.

Může se zdát, že jste na staveništi, přitom jde o promyšlený koncept. Tato recepce se nachází hned naproti hlavnímu vchodu ve třetím patře.

Poté, co vyjedete výtahem do třetího patra a projdete vstupními dveřmi, se před vámi otevře pro kanceláře velmi netypický prostor. Na první pohled může někomu připadat jako sklad – stropy jsou pokryté kabely a všude postávají obrovské přepravní kontejnery, které slouží jako kuchyňky nebo místnosti pro relaxaci. Do bývalé karlínské továrny je skrze střechu musely dopravit jeřáby.

Čtěte také: Jan Řežáb: Proč se koukám na videa a seriály zrychleně

Interiér navrhla společnost D3A, která se podílela například na přestavbě Smíchova, včetně výstavby tamního nákupního centra. Realizace prostor o 4300 metrech čtverečních (včetně 500metrové terasy) pro 200 zaměstnanců jim od návrhu zabrala osm měsíců. Socialbakers v nových kancelářích fungují už od dubna.

V marketingovém oddělení je dominantou command centrum, kde se v přímém přenosu sledují aktuální metriky.

Důvod stěhování? Počet zaměstnanců se stále zvětšuje, a firmě tak přestaly její původní kanceláře na Vinohradech stačit. Proto začali uvažovat o nových, větších. „Nechtěli jsme luxusní kanceláře, ale aby byly originální a použitelné. Takové, ve kterých se člověk cítí jako ve své oblíbené kavárně,“ dodává Jan Řežáb.

Prohlédněte si, jak to nyní u Socialbakers vypadá:

Zasedačky jsou označeny logy sociálních sítí, což je pro Socialbakers typické. Najdete tu tak LinkedIn, Twitter nebo Spotify.

V každém patře jsou větší prostory s podlouhlými stoly. „Chtěli jsme vytvořit open space, ve kterém má každý své místo,“ doplňuje Řežáb.

Kontejnery jsou zajímavým řešením pro vyplnění rozlehlého prostoru. Tyto se nacházejí mezi třetím a čtvrtým patrem.

V některých případech kontejnery fungují i jako místo pro relaxaci. Tady ale bývá prázdno, protože se zaměstnancům tato plyšová místnost zdá být až moc divná.

Orientaci po dvou patrech kanceláří usnadňují na zemi nakreslené rozcestníky. 

Kancelář Jana Řežába je prosklená a všem na očích.

Pohled na jeden z open spaců – tohle konkrétně patří produktovému oddělení.

Netypickým prvkem jsou kuchyňky umístěné v kontejnerech. Nacházejí se v každém patře a zaměstnanci si z nich neustále odnášejí misky plné ovoce.

Za recepcí si můžete posedět v místní kavárně, která je spojená s kuchyňkou zabudovanou opět v kontejneru.

Pohled zdálky na recepci. Vlevo je Jan Řežáb, osmadvacetiletý zakladatel Socialbakers.

Autor: Anna Klvaňová

Symbol českého průmyslu a vítěz soutěže o nejlepšího českého podnikatele v roce 2008 spojili síly. A profitovat by z toho měli studenti. Vysoká škola Škody Auto a Unicorn College, univerzita patřící do největší tuzemské softwarové skupiny Unicorn, kterou stoprocentně vlastní Vladimír Kovář (53), podepsaly smlouvu o spolupráci. Na jejím konci by měl být nový magisterský studijní obor. Teď se žádá o jeho akreditaci, první studenti by do něj měli nastoupit za rok, tedy v září 2016.

Cílem je zkombinovat ekonomické předměty, které bude zajišťovat Škoda Auto Vysoká škola (ŠAVŠ), s IT zaměřením, jež budou vyučovat lidé z Unicorn College. „Pro nás je to velká věc a jsem na ni opravdu pyšný. Spolupráce s fortelným výrobním podnikem se k IT oboru skvěle hodí a myslím, že absolventi mohou mít velmi dobré uplatnění,“ uvedl pro Forbes Vladimír Kovář, který kromě softwarového Unicornu spoluvlastní také například značku „strakatých“ kalhot Rejoice.

Z podpisu dohody o novém studijním oboru.

Za Škodu Auto, která v Česku v těchto měsících trhá prodejní rekordy, smlouvu podepsal člen představenstva a předseda správní rady vysoké školy Bohdan Wojnar (na snímku) a její rektor a bývalý ministr financí Pavel Mertlík. „Rozšířením nabídky studijních oborů o obor zaměřený na výchovu podnikových ekonomů a manažerů s hlubokou znalostí informačních systémů doplníme naše portfolio o další klíčovou oblast fungování moderního podniku,“ uvedl Pavel Mertlík.

Pro studenty Unicorn College by navíc otevření oboru s oficiálním názvem Podniková ekonomika a řízení informačních systémů znamenalo možnost pokračovat na magisterském studiu prakticky v rámci vlastní školy. Dosud mají totiž k dispozici jen bakalářský stupeň a navazující studium tak musejí hledat jinde. Absolvent oboru by měl získat znalosti především o tom, jak se vytváří, spravuje a zabezpečuje podnikový informační systém, jak navrhnout strukturu podnikových dat a naučit se ovládat jazyk SQL.

ŠAVŠ byla založena v roce 2000, Unicorn College je o sedm let mladší. Obě školy se snaží o co největší propojení studia a praxe, univerzita Škody Auto pak staví na tom, že základem všem jejích oborů jsou technické disciplíny. Obě školy se také chlubí tím, že mají mimořádně velké procento absolventů, kteří obratem nastupují do práce v oboru.

Škoda Auto měla rekordní červenec i celý půlrok

Samotná Škoda Auto letos v Česku slaví mimořádně úspěšný rok. Podle včera oznámených výsledků byl letošní červenec jejím prodejně neúspěšnějším od roku 2004, kdy se sledují relevantní statistiky za celý tuzemský trh. Automobilka prodala za červenec 7142 aut, což je meziročně o 1634 vozů více. Roste jí také podíl na trhu, který aktuálně činí 33,4 procenta a za prvních sedm měsíců letoška tak poskočil o dva procentní body.

Za rekordními výsledky stojí dobré prodeje nové fabie, jejíž výroba loni teprve nabíhala, přičemž automobilka v lednu přišla také s Fabií Combi. V absolutních prodejních číslech stále ale v Česku vede Škoda Octavia. Od počátku roku se jí prodalo 14 259 kusů.

Firmě se rekordně daří také celosvětově, za první pololetí dodala 544 300 vozů, což je meziroční nárůst o 4,2 procenta, a utržila při tom 6,4 miliardy eur. Poprvé v historii tak automobilka za pololetí utržila více než šest miliard eur, v přepočtu zhruba 165 miliard korun. Jde o růst ve výši 7,5 procenta. Provozní zisk stoupl dokonce o více než pětinu na 522 milionů eur, a firmě se tak dobře dařilo vykrývat výpadky z ruského a částečně i čínského trhu.

„S dobrým vývojem prodejů v západní a střední Evropě se nám podařilo kompenzovat těžkou situaci na trzích v Rusku, na Ukrajině a v posledních dvou měsících také v Číně,“ komentoval oficiálně výsledky nejvyšší šéf automobilky a předseda představenstva Winfried Vahland.

Za oknem bylo pořád vedro k padnutí, jenže Leo Macenauerovi byla zima. Tedy – alespoň si ten pocit snažil představit. Jeho nůžky se zrovna zakously do látky, ze které za pár dní vznikne zimní kabát, takže iluze zimy a sněhu nebyla k zahození.

Jeden z nejtalentovanějších mladých módních návrhářů se na víkend zavřel v domku svých rodičů v Pivíně, malé vesničce patnáct kilometrů od Prostějova, a pustil se do stříhání své zimní kolekce.

„Je nejvyšší čas, máme co dělat, abychom to stihli,“ usměje se Macenauer. Letos má ale pro své drobné zpoždění docela pochopitelnou omluvu – v posledních měsících byl v jednom kole, protože zařizoval svůj první showroom, který právě otevírá v centru Prahy kousek od Náměstí Republiky.

Důvod, proč o tom píšeme tady ve Forbesu, je Macenauerův věk. Ve 27 letech totiž kromě otevření butiku stihl ještě absolvovat stáže u Calvina Kleina v Miláně a Charlieho Allena v Londýně, posbírat několik módních cen (už v roce 2006 vyhrál cenu Junior na Prague Fashion Weeku) a hlavně rozjet vlastní značku pánského oblečení, která nese jeho jméno a najdete ji na všem od ponožek, přes košile, obleky až po aktovky nebo peněženky.

Jasně, Leo Macenauer je vedle zaběhnutých českých značek Blažek nebo Pietro Filipi pořád titěrný. A nejspíš ještě také dlouho bude. Jenže jeho cesta k vlastní značce přesně zapadá mezi příběhy, které ve Forbesu máme tak rádi a které vám ukazujeme jako inspiraci.

Macenauer je totiž důkazem, že se za svým snem vyplatí jít, i když vám to všichni rozmlouvají. Že můžete rozjet fungující byznys, i když vám lidé okolo říkají, že jste na to moc mladí. Že stojí za to riskovat, dělat chyby, učit se a být trpělivý. Přesně jako Leo Macenauer.

„Každý si řekne: No jo, zase další krejčí. Spousta investorů teď vidí v pánské módě velkou příležitost, je to trendy, a proto se do toho pouští i lidé, kteří s módou nemají nic společného. Mně ale trvalo deset let, než jsem se sem dostal. Nebylo to jednoduché,“ přiznává Macenauer.

Jako malý snil o tom, že z něj bude basketbalista a jednou si zahraje i v NBA. Dokonce se dostal do juniorských reprezentací, v patnácti ale pochopil, že tenhle plán mu už nevyjde, a definitivně u něj zvítězila móda.

Jeho děda kdysi dělal jednoho z ředitelů OP Prostějov, jeho maminka má malou šicí dílnu, otec zase spravuje software na řízení výroby oděvních podniků. Řemeslo se v rodině předává z generace na generaci, takže stát se návrhářem byla pro Lea, vlastně Leoše, což je jméno, které má napsané v občance, vlastně logická volba.

Návrhářství studoval na Univerzitě Tomáše Baťi ve Zlíně a na Central Saint Martins College of Fashion v Londýně, dlouho to ale vypadalo, že se bude věnovat dámské módě. „Přišlo mi to kreativnější, měl jsem pocit, že je tam větší prostor se projevit, jenže postupně jsem pochopil, že je to strašně složitý trh,“ říká.

Tvrdí, že ženy jsou v módě víc nerozhodné. „Když nedokážete ženu přesvědčit, že máte pravdu, pořád hledá, jestli by to nešlo udělat ještě lépe. Naopak chlap většinou nechce ztrácet čas. Jak je to jednou dokonalé, je to hotové. Než jsem na to přišel, ztratil jsem několik let,“ dodává.

Zlom nastal při jeho stáži u slavného anglického krejčího Charlieho Allena. „Viděl jsem tam, jak vzniká ručně šitý oblek a jak vypadá správná komunikace s klientem. A hrozně mě to začalo bavit. Takže já dnes své zákazníky oblékám a oni mi na oplátku vyprávějí svůj příběh. Jednak mě to zajímá, protože jsou to všechno zajímaví lidé, a pak ten příběh potřebuju znát, abych věděl, jak je obléknout. Jinak vypadá košile na ranní schůzku a jinak na večerní raut,“ popisuje Macenauer.

Dnes pravidelně obléká několik desítek mužů, kterým je ze své kolekce schopný vybavit celý šatník. Všechno pochopitelně na míru a ze špičkových italských a anglických látek. Své střihy si Macenauer vymýšlí sám, samotné šití pak probíhá na několika místech v Česku a na Slovensku.

„Mým vzorem je Paul Smith,“ zmiňuje Macenauer slavného anglického návrháře. „Takže džentlmenská móda, ale s přesahem. Třeba poslední dírka na saku je růžová, kožený pásek má růžové prošití, saka mají květinovanou podšívku. Snažím se dělat podobně moderní krejčovinu,“ říká.

Cílí na bohatší klienty, ale obleky Leo Macenauer se běžně prodávají od 20 tisíc korun, takže nejsou tak úplně nedostupné. „Jde mi o osobní přístup a hlavně zkušenosti. Nikdy jsem nepochopil, jak to může někdo, kdo nemá s módou žádné zkušenosti, dělat ze dne na den dobře. Já v tom naopak od malička vyrůstal a spoustu let návrhářství studoval,“ popisuje.

Mít v sedmadvaceti vlastní značku i butik je pro něj splněný sen. Tvrdí, že spousta jeho spolužáků na vysoké škole měla větší talent, ale tak daleko to nedotáhla, protože se jim nechtělo na svůj sen tak dlouho čekat. „Není to jen o talentu, ale i o píli. Moje životní heslo je: Kdo vydrží, ten vyhraje,“ směje se mladý návrhář. „Nosím svoje oblečení denně, takže už mi to ani tak nepřijde, ale je pravda, že mít své jméno na košili nebo kalhotech je hezká odměna za všechnu tu dřinu.“

Mimochodem, sám přiznává, že mu i „nečesky“ znějící jméno pomohlo k úspěchu. „Rozhodně je to lepší, než kdybych se jmenoval Petr Novák. Co si budeme nalhávat, Češi rádi nosí značky, které vypadají jako zahraniční. Na jedné přehlídce jsem se třeba setkal s tím, že si lidé mysleli, že jsem Francouz,“ kýve hlavou Macenauer.

Jen dobře vypadající jméno už ale dál stačit nebude. Zvlášť když už zákazníkům nebere míry ve svém bytě v pražských Holešovicích, ale v decentním showroomu v centru Prahy. „Splnil jsem si sen, ale také je to obrovská zodpovědnost. Je to pro mě pořád takový western. Velký risk. Ale na druhou stranu to všechno šlo přirozeně,“ uvažuje.

S otevřením butiku mu pomohl investor, kterému za to dal část firmy (přesné rozdělení podílů říct nechce), a teď věří, že mu to otevře cestu k dalším klientům. „Věřím, že ještě letos vzroste jejich počet pětinásobně. Na trhu s pánskou módou je velká konkurence, já si ale pořád myslím, že se to dá dělat jinak,“ dodává Macenauer.

Foto: Jan Schejbal

Jan Bednář je na proslovy zvyklý. Jenže kvůli tomu, který ho čeká 1. září, je tentokrát trochu nervózní. Požádal ho o něj totiž prezident Florida Atlantic University a poslouchat ho bude tři a půl tisíce studentů, které má Bednář – sám absolvent stejné univerzity – svým příběhem motivovat.

„Kdybych měl před dvěma lety mluvit před sto lidmi, zhroutil bych se,“ směje se 24letý Čech, který kvůli tomuhle projevu dostal od univerzity i osobního kouče. Konec konců i tohle vlastně dobře zapadá do jeho příběhu. To, o čem má na své alma mater mluvit, totiž doslova připomíná americký sen.

Jan Bednář.

Je to příběh kluka, který si v šestnácti usmyslel, že střední školu, kterou začal v Mladé Boleslavi, dostuduje ve Spojených státech, a dnes, o osm let později, na Floridě zaměstnává osm lidí, má vlastní firmu, která bude mít letos obrat dva miliony dolarů, a k tomu velké globální ambice.

Čtěte také: Vlastní butik a značka v sedmadvaceti. Mladého návrháře inspiruje Paul Smith

Bednářova firma se jmenuje BedaBox a vydělává na doručování zboží po celém světě. Původně šlo o zásilky z amerických obchodů, které vám neumožňují objednávat mimo Spojené státy, větší část Bednářova byznysu už dnes ale tvoří takzvaný Order Fulfillment – BedaBox se kompletně stará o expedici a rozesílání objednávek menších obchodů, pro které by to bylo příliš složité a drahé.

Za rok a půl, co BedaBox funguje v současné podobě, rozeslal už 20 tisíc zásilek a neustále roste o 30 procent měsíčně. A právě o tom bude Bednář na začátku září vyprávět jen o něco málo mladším studentům. „Američany baví, že jsem přišel odněkud z Čech, na začátku jsem sotva uměl anglicky, původně jsem ani nechtěl vydělávat peníze, jen pomáhat kamarádům, a dnes je z toho zajímavý byznys,“ usmívá se.

Mladý podnikatel je důkazem, že nápad na skvělý byznys občas přichází nenápadně, a i když to zní jako kliše – i tak trochu náhodou. Protože kdyby se tehdy na podzim 2008 nerozhodl, že se za každou cenu dostane na střední školu do Spojených států, nebyl by dnes ani BedaBox.

Čtěte také: Z Esa až k Madonně. Jak se Yemi dostal do špičky amerického showbyznysu

„Každé Vánoce mi vždycky volali kamarádi z Česka, že by potřebovali nakoupit různé zboží ve Státech, protože je tu spousta věcí levnější. Tak jsem začal dělat laskavosti,“ vzpomíná Bednář. „V roce 2009 jsem si pak nechal udělat obyčejné webové stránky, koupil doménu poslimito.cz, a i když jsem byl ještě na střední, začal jsem takhle podnikat,“ dodává.

Pravda, Bednářův nápad nebyl zcela originální, ve stejné době už totiž na trhu existovala stejná služba brněnského podnikatele Johna Vanhary Shipito, která měla loni obrat už 30 milionů dolarů a kterou Vanhara letos v květnu prodal private equity firmě Tritium Partners.

Zatímco Vanhara rozjel Shipito ve velkém, tehdy sedmnáctiletý Bednář neměl žádný byznysplán – prostě dělal to, co po něm lidé chtěli. A teprve postupně si uvědomoval, jak velký je v tom potenciál. I když totiž americký obchod umožňuje odesílat objednávky do zahraničí, většinou mu za zásilku do Evropy zaplatíte tolik, že se vám původně výhodný nákup najednou nevyplatí. A právě to je příležitost pro BedaBox.

Funguje to jednoduše. Objednáte si zboží a necháte si ho poslat do skladu BedaBoxu na Floridě, odkud si ho můžete nechat buď rovnou odeslat do Česka (cena za běžně velký balík se pohybuje kolem 30 dolarů), případně počkáte, až se vám ve skladu sejde víc objednávek z různých obchodů, a pak si je pošlete všechny naráz, což je logicky výhodnější.

Čtěte také: Zakladatel Slevomatu Čupr: Jak jsem vydělal svůj první milion

„Posíláme do 180 zemí světa, ale do Česka už tolik ne – kvůli kurzu dolaru teď není nakupování v Americe tak výhodné jako dřív. Nejvíc zákazníků dnes máme na Blízkém východě, v Indonésii a Japonsku. A největší poptávka je po věcech, které se tam špatně shání, třeba specializované rybářské potřeby nebo lovecké oblečení,“ popisuje Bednář, jehož provize z jednoho odeslaného balíku se pohybuje mezi 10 až 30 dolary.

Ale vraťme se ještě trochu zpátky. Bednářův byznys se rozjel a mladý student si díky němu slušně přivydělával, přesto to první roky nevypadalo, že z toho jednou bude ambiciózní projekt s globálním dosahem. Všechno změnila až univerzitní soutěž Business Competition.

Bednář se do ní přihlásil, v konkurenci 250 projektů vyhrál a jako odměnu si odnesl 45 tisíc dolarů. Pak následovala celostátní soutěž Florida Venture Forum, ve které reprezentoval svou univerzitu – a zase vyhrál. Kromě finanční odměny mu to tentokrát přineslo i vstupenku do floridského akcelerátoru Tech Runway, ve kterém Bednář získal klíčové mentory i prostor pro svůj sklad.

„Měli jsme v té době ve Spojených státech velkou publicitu, jenže nám to k ničemu nebylo, protože jsme měli zákazníky z celého světa, jen ne z Ameriky. Přemýšleli jsme, jak toho využít a došlo nám, že je na trhu také hodně firem, které něco prodávají, ale mají problém s logistikou a zkrátka neví, jak zboží efektivně posílat svým zákazníkům,“ vypráví Bednář.

Tak loni rozjel druhou službu zaměřenou právě na malé americké starupy, které potřebují někoho, kdo se jim bude starat o expedici a logistiku zásilek. BedaBox jich dnes obsluhuje už 25, takže původní sklady už přestávají stačit a Bednáře a spol. tak v příštích týdnech čeká znovu stěhování. Právě v tom také jeho BedaBox už Shipito přerostl – Shipito se totiž na něco podobného teprve chystá.

„Minulý měsíc jsme pro tyhle firmy odeslali přes 5000 zásilek,“ počítá Bednář. „Firem, které v Americe nabízejí Order Fulfillment, je víc, ale většinou jde už o hodně velké hráče, kteří to dělají ve velkých objemech. My jsme malí, takže se klientům dokážeme lépe přizpůsobit.“

Objem zakázek je dnes v poměru 70:30 ve prospěch právě této služby a celkový obrat za prvních sedm měsíců už dosáhl 800 tisíc dolarů. „Někdo mi tvrdí, že bych se měl zaměřit na jednu věc a tu dělat pořádně, ale přitom to má hodně společného, stejný sklad, takže by byla škoda jedno zahodit, přemýšlí Bednář.

Se svým doručovatelským byznysem má totiž velké plány. „Chceme zrevolucionizovat způsob, jak lidé posílají po světě zboží,“ říká nadšeně. V praxi to znamená, že chce postupně vybudovat na strategických místech po světě síť skladů, kde budou mít firmy spolupracující s BedaBoxem naskladněné své zboží, takže když si objednáte něco z amerického obchodu z Číny, zboží k vám nebude putovat z New Yorku, ale třeba jen z Pekingu.

Obchodu, kde jste nakoupili, to ušetří práci, a vám zase čas a peníze, protože platíte dopravné jen u lokálního dopravce. „Chci být jednou světový dopravce a logistický provider. Takže ano, jednou asi budeme konkurovat firmám, jako je DHL nebo FedEx,“ uvažuje Bednář.

Jeho americký sen tedy evidentně ještě není u konce, už teď ale mladý Čech jede podle scénáře, který neustále překvapuje i jeho samotného. „Je to super pocit. Dělá mi radost, když cítím, že je na mě moje rodina pyšná,“ dodává spokojeně.

Socialbakers, jeden z nejúspěšnějších českých startupů, se posouvá do dalšího stadia svého vývoje. Dosavadní CEO a zakladatel Jan Řežáb se rozhodl posunout výš na pozici executive chairman, což by se do češtiny dalo přeložit jako výkonný prezident.

Novým CEO se stává Robert Lang – nejde o bývalého hokejistu a vítěze z Nagana, nýbrž o zkušeného byznysmena a doposud vysoce postaveného manažera společnosti Criteo, která se zabývá digitálním výkonnostním marketingem. Lang měl v poslední době v Criteu na starosti růst na nových trzích od Skandinávie po Latinskou Ameriku.

V Socialbakers ho čeká nová úloha: dovést nadějnou firmu do „nové fáze mezinárodní expanze a vývoje produktu“. „Jsem nadšený, že se můžu přidat ke společnosti, která nastavila globální standard měření sociálních sítí po celém světě. Jsem pyšný na to, že jsem součástí takto ambiciózní společnosti, a věřím, že jí pomohu v jejím dalším růstu,“ říká Lang o společnosti, která má více než 300 zaměstnanců a přes tři tisíce klientů. Patří mezi ně známé značky Nestlé, Samsung, Lenovo či L’Oréal.

Osmadvacetiletý Řežáb, tvář z obálky únorového Forbesu a člen globálního talentového žebříčku 30 pod 30, založil Socialbakers v roce 2009. Dnes měří více než osm milionů profilů firem a organizací na nejvýznamnějších sociálních sítích od Facebooku přes Twitter po ruskou síť VKontakte. Za poslední čtyři roky získali Socialbakers celkem 34 milionů dolarů na investicích od fondů jako Index Ventures či Early Bird Venture Capital. Celková valuace společnosti se odhaduje na 200–250 milionů dolarů.

Jako executive chairman bude Řežáb nadále reprezentovat Socialbakers, napřímo komunikovat s nejdůležitějšími klienty a řídit strategii firmy. Zodpovědnost za denní řízení a reportování investorům od něj převezme Lang.

„Dnešek je pro Socialbakers velký den. Za sedm let jsme se posunuli na společnost v globálním měřítku a Robert je přesně ten typ člověka, kterého firma potřebuje do dalšího kola růstu. Robert přichází se skvělou historií a zkušenostmi s rozvojem největších technologických firem po celém světě,“ dodává pro Forbes Řežáb.

Velký rozhovor s Janem Řežábem o Socialbakers, jeho minulosti i aktuálních investicích si můžete přečíst ve Forbesu 02/2015. Stejně jako všechna starší vydání si toto číslo můžete objednat na forbes@send.cz.

Otočit krátce před padesátkou směr své kariéry o 180 stupňů chce přinejmenším pevné nervy. Zvlášť, když nový podnik rozjíždíte s dluhy a bez zkušeností. Místo nich vytáhla Jaroslava Michalcová jiný trumf – rodinný recept na dortík, který při své poslední návštěvě Prahy ochutnala i bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová.

Kávový zákusek, o němž je řeč, se nazývá dortletka a jeho recept pravnučka vídeňského cukráře a pekárníka drží v tajnosti. Právě na jeho objevu totiž postavila před třemi lety myšlenku otevřít v Roudnici nad Labem vlastní cukrárnu. Podnik – příznačně nazvaný Dortletka – má dnes měsíční obrat půl milionu korun, přičemž celý sortiment tu zvládnou vyrobit pouze tři cukrářky.

Jaroslava Michalcová a její dortíky.

Paradoxem je, že majitelka receptury s ochrannou známkou začala svou cukrářskou kariéru v době, kdy nastoupila na místo kurátorky v galerii. Tehdy pekla dorty ve volném čase na zakázku pro známé. Změnit kariéru ji přiměl až náhodný objev zapomenutého receptu, který jí babička napsala na kousek papírového pytlíku. Paní Michalcová si doplnila vzdělání v gastronomii a rozjela byznys, který je rodinným řemeslem už od dob Rakouska-Uherska – pradědeček Josef Vopálenský si ve Vídni otevřel cukrárnu a pekárnu, která měla pokračování i v Čechách. Než rodinnou tradici utnuli komunisté.

Vrátit se k ní přitom nebylo jednoduché. „Kdo neumí pracovat dvacet hodin denně, nemůže takovouhle práci zvládnout. Je to dřina, a když odpadnu po pečení, tak si večer ještě dodělávám papírování,“ říká majitelka Dortletky. První rok tak pracovala zadarmo, přičemž spoustu zákusků, které se neprodaly, musela vyhodit. Teprve druhý rok se podnikatelce podařilo něco vydělat.

„V současné době naopak nestíháme vyrábět. Největší poptávka je samozřejmě po dortletce, která získala titul regionální potravina a certifikát Produkt regionu České Středohoří. Ocenění Nejlepší potravinářský výrobek Ústeckého kraje, kraje Přemysla Oráče, si zase získal náš dezert Říp,“ chlubí se cukrářka, která uvažuje nad otevřením pobočky v okolí. Zájem o své zákusky totiž zaznamenala i na Hradě, kde je servírovala jedna cateringová firma.

Bez pomoci rodiny by to přitom cukrářka dle vlastních slov daleko nedotáhla. V začátcích si musela půjčit dost peněz, které dodnes splácí – naštěstí ale jen v rámci rodiny. A byla to právě její dcera, která paní Michalcovou vloni přihlásila do soutěže pro drobné podnikatele Rozjezdy roku. Výsledek? Speciální Cena týmu a odměna sto tisíc korun, které hned investovala do nové cukrárny.

„Někdy zažívám chvíle, kdy jsem opravdu vyčerpaná, ale pak přijde zčista jasna nějaký nový impulz, kdy si řeknu – nesmím to vzdát! Jako třeba nedávno, kdy se v mojí cukrárně objevila babička s vnoučkem, kteří za dortletkou přijeli až z Ústí nad Labem, aby mi poděkovali za to, že jsem,“ dodává čerstvá kandidátka soutěže Vodafone Firma roku a Česká spořitelna Živnostník roku 2015.

Autorka: Dominika Bártová

Beruška na klíček, plechový traktor s valníkem, nafukovací buvol, tatrovka na písek. Některou z těch věcí měl kdysi doma nejspíš každý z nás. V posledních letech staré české hračky znovu ožívají. A dělají radost nejen nové generaci dětí, ale i dospělým, kteří uvěřili, že tradice a poctivý design nepatří do starého železa a že mohou znovu uspět. Vyplatilo se to. Z hraček našeho dětství se znovu stává milionový byznys. Podívali jsme se na příběhy nejslavnějších z nich a na místa, kde dodnes vznikají. Dnes vás vezmeme do Semil.

Kovap Náchod: O traktoru a berušce na klíček

Ve vzduchu je cítit kolomaz, barva a vůně plechu. Třípatrové stavení nedaleko Semil vypadá uvnitř trochu jako labyrint, úzké tmavé chodbičky, nevelké místnosti. Depresivně to tady přesto nepůsobí. Kam se podíváte, vidíte stoly a pulty plné barevných, úhledně vyrovnaných plechových hraček a jejich součástí.

Tu sto šedesát kapot autobusu zmenšeného v poměru 1:43, tady hranička z částí náklaďáku – kasičky –, jinde zas ponk s nekonečnou řadou temně zelených korbiček se žlutým sedadlem. A vedle hromada jasně červených plechových berušek. A všechno je to člověku povědomé.

„Zrovna ten traktor vypadá pořád stejně už od roku 1957, kdy ho bratři Sedlákové uvedli na trh,“ pokyvuje Lubomír Hošek. Tenhle vysoký a velmi štíhlý muž s knírkem je spolumajitelem firmy Kovap. Letos oslavil šedesátku. A tady v Kovapu pracuje 40 let. „Nastoupil jsem hned po vojně, dělat hračky mi přišlo fajn,“ popisuje rodák ze Semil.

Od té doby tu už zůstal. Začínal docela obyčejně, u soustruhu. „To byla moje profese. Byl jsem seřizovač soustružnických automatů. Dlouho jsem dělal v lisovně, tam mě to začalo bavit. Postupně jsem se vypracoval. Pak jsem dělal mistra, vedoucího výroby, pak vedoucího celého provozu. No a to vlastně dělám dodnes, akorát s tím titulem spolumajitele,“ směje se Hošek pod fousy.

Jeho firma dnes zaměstnává 40 lidí. Právě odtud, z nevysoké budovy stojící v maličké obci Chuchelná v kopcovité krajině u Semil přímo naproti místnímu smíšenému zboží, vyjíždějí jejich plechové mechanické traktory, valníky, válce, náklaďáky a berušky doslova do celého světa.

Barevný plechotisk zažívá nový boom. Obrat firmy nyní činí dvaadvacet milionů korun. „Věříme, že výsledek může být ještě lepší. Do karet nám teď hraje i intervence ČNB, na tu si opravdu nestěžuju. Více než pětapadesát procent výroby jde do zahraničí. Není mi jedno, jestli za euro dostanu 25 korun, nebo 27,50,“ připomíná Hošek. Největším zahraničním odbytištěm je pro Kovap Německo, kde mají plechové hračky dlouholetou tradici a oblibu. Vyváží i do většiny dalších evropských zemí. Traktory a další plechové hračky ze Semil mají odběratele také v Rusku, USA, ale třeba i v Japonsku nebo Jižní Koreji. Zcela novým trhem je Brazílie: exotickou příležitost Kovap získal na lednovém veletrhu v Norimberku.

Kovap je dnes jedinou firmou svého druhu v Evropě, která sídlo i výrobu zachovala v Evropské unii. „Všichni ostatní dnes už vyrábějí v Číně. Jenže to není ono. To už pak nejste tvůrce, jen obchodní organizace. My splňujeme nejpřísnější normy, na všechno máme certifikace, vyrábíme z nezávadných materiálů, tradičními postupy. To se, myslím, dneska cení,“ věří Hošek. Každý plechový model tu má svou reálnou předlohu, za což Kovap majitelům značek platí běžné licenční poplatky.

„Třeba traktory – od Zetoru, Hanomagu a Manu třeba až po Porsche Diesel Master,“ jmenuje snad nejoblíbenější z modelů. „Porsche si u nás v roce 2002 k nějakému výročí objednali 2002 číslovaných modelů svého traktoru. A ještě nám přispěli na výrobní nástroje. Jsou rádi, že tenhle jejich traktor děláme,“ popisuje Hošek spolupráci se slavnou značkou.

Nově v Kovapu spolupracují také s firmou Wikov, která je s požadavkem přímo oslovila. „Už dostali prvních šedesát ze tří stovek objednaných traktůrků své značky. I proto zajímáme třeba zahraniční sběratele. Sami nám pak píší, jaký model traktoru bychom měli začít vyrábět jako novinku,“ popisuje Hošek a na důkaz svých slov ukazuje výpravnou německou obrázkovou publikaci, kterou mu při poslední návštěvě věnoval jeden z německých příznivců značky Kovap. Objemná monografie pojednává – jen o traktorech.

Vyrobit jeden traktor znamená sto osmdesát dílčích výrobních operací. „Nic nejde ošidit. Proto jsme taky dražší,“ připouští Hošek. Cena základního traktoru na klíček začíná na 350 až 500 korunách, složitější modely se šplhají až k tisícovce. „Záleží také na marži obchodníků, samozřejmě. Levněji to ale dělat nejde,“ je striktní spolumajitel Kovapu.

„Firma vznikla v roce 1946, zakladatelem byl Eduard Sedlák. Připravovat své podnikání začal hned po válce, sehnal prostory i tiskařský stroj a začal dělat mechanické hračky z plechotisku. Původní profesí byl letecký konstruktér. S barvami a chemií mu pomáhal jeho bratr, drogista. Však se taky firma na začátku jmenovala Bratři Sedlákové – Výroba plechových mechanických značek Semily,“ popisuje Lubomír Hošek a dál už o zakladateli firmy, která příští rok oslaví 70 let, nemluví jinak než jako o „Edovi Sedláků“.

Po komunistickém převratu už bratři ze Semil nemohli sami podnikat, a tak se v padesátých letech rozhodli vstoupit do družstva Svet Liberec. „Nebylo to tam tak přísné jako v národních podnicích, mohli pořád dohlížet na to, aby odtud vyjížděla kvalita. V roce 1960 však došlo ke změně krajového uspořádání a Semily padly do východočeského kraje, kde je vzalo pod svá křídla Kovodružstvo Náchod. A z Kovodružstva, jichž bylo všude plno, se později stal Kovap,“ vysvětluje Hošek.

Vedle plechových hraček se tu nějaký čas dělaly i hračky plastové, letadla, kuchyňské váhy, pamětníci si možná vzpomenou na populární oranžovou promítačku Kino 85 s kotouči animovaných pohádek. „Po revoluci bylo ale jasné, že s plastem nemáme šanci uspět. Nešlo jen o konkurenceschopnost. Německým zákazníkům, kterým jsme tehdy začali dodávat, se plast nelíbil, chtěli celoplechové hračky. Plast byl všude. Takže jsme se vrátili k tradicím a plechu. A udělali jsme dobře,“ věří Hošek.

Sám se stal majitelem, jak říká, víceméně souhrou náhod. „Když po revoluci vyšel zákon o transformaci družstev, družstevníci dostali možnost nechat si vyplatit podíl. Toho spousta lidí využila, šlo tehdy o docela pěkné peníze. A tak členové postupně ubývali, nakonec nás bylo ve vedení družstva jen pár. A když jsme zbyli už jen dva, rozhodli jsme se pro transformaci do společnosti s ručením omezeným. Oba ve firmě působíme čtyři desítky let, já začínal u soustruhu, on jako provozní elektrikář, jsme s Kovapem tak nějak srostlí. Vyplynulo to přirozeně,“ vysvětluje Lubomír Hošek.

„Samozřejmě že poptávka může být vždycky větší. Máme ohromný sortiment a to je pro výrobu náročné. Potřebovali bychom dělat víc sériově. Větší objednávky. Prodává se všechno, ale prodává se to po menších částech. To je vždy náročné na výrobní režii, jsou tam velké ztrátové časy, předělávají se lisy,“ vypočítává Hošek.

Nejznámějšího traktůrku s valníkem Kovap prodá okolo čtyř až pěti tisíc kusů ročně, prodeje dalších modelů se pohybují mezi pěti stovkami a dvěma tisíci kusů ročně, dražších modelů se ročně prodá okolo tisícovky. Populární beruška na klíček pak má prodeje okolo dvanácti až patnácti tisíc kusů ročně. „Není to tak, že bychom si zoufali, ale je to občas boj,“ připouští Hošek. Jedním dechem ale dodává, že své plechové hračky nikdy neopustí. „Tahle práce mě strašně baví, i když je spousta starostí. Ty jsou ale všude. Kamarádi mi ale říkají, že si mám, že si vlastně hraju. Něco na tom je.“

Fotografie: Jan Schejbal

Nedivím se, že mě lidé mají za magora, říká jeden z nejvýraznějších a nejznámějších českých podnikatelů. Stanislav Bernard, čtvrtinový vlastník Rodinného pivovaru Bernard, má ale svoji práci rád a je spokojený.

Má k tomu důvod. Loni totiž prožil rekordní rok – jeho pivovar rostl o 14 procent, uvařil 265,5 tisíce hektolitrů piva a v tržbách poprvé překročil hranici půl miliardy korun.

Co je jeho další meta a jaké pivo Čechům chutná? Proč je podle něj europivo nudné a jak prodat to „jiné“? Na to všechno se ho ptal šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v pořadu Ekofórum Českého rozhlasu Plus. Pořad připravuje Český rozhlas společně s Forbesem pravidelně jednou za měsíc.

Kdysi pomohl dostat jedinou českou firmu na Wall Street, teď bude na cestě za úspěchem pomáhat jiným. Někdejší šéf a technický ředitel antivirového gigantu AVG Karel Obluk založil se třemi americkými společníky fond rizikového kapitálu. Jmenuje se Evolution Technology Fund, sídlo má v Curychu a New Yorku, a pokud vás baví nové technologie a máte chuť riskovat, můžete mu svěřit své peníze.

Ale pozor, musíte být opravdu hodně bohatí, protože nepůjde o drobné. Fond vybírá od investorů řádově desítky milionů. V dolarech. Zatím upsal 70 milionů dolarů a časem se chce dostat až na 125 milionů.

Karel Obluk.

V hledáčku fondu jsou hlavně firmy, evropské i americké, zaměřené na kybernetickou bezpečnost. „Bude čím dál těžší zabezpečit firemní data proti útoku zvenčí. Kdysi se kolem firemní infrastruktury vystavěla hradba z klasického zabezpečení typu firewall, ale to už nestačí,“ vysvětlil Karel Obluk letos na jaře, když mluvil s Forbesem o svých plánech do budoucna (celý rozhovor najdete v dubnovém Forbesu). Nový fond už zainvestoval do amerických firem SecurityScorecard a Onapsis (vyrábí zabezpečovací systémy pro SAP nebo Oracle).

Obluk a jeho partneři z bývalého vedení AVG Richard Seewald a Dennis Smith fungovali před vznikem fondu jako nezávislé uskupení (později se k nim přidal ještě J.R. Smith, někdejší šéf celého AVG). Investovali vlastní i cizí peníze do amerických IT firem jako třeba OpenDNS, který nedávno koupilo americké Cisco za 650 milionů dolarů, a v této branži hodlají zůstat i nadále. Nezajímají je čerstvé startupy. Zaměřují se na růstové firmy. Takové, které už mají hotový výrobek, na trhu už uspěly, ale potřebují pomoc s expanzí po celém světě. „Růst takových firem nebude tak překotný jako u startupů, ale riziko pro investory bude mnohem přijatelnější,“ říká Obluk.

Karel Obluk má za sebou byznysový úspěch amerických rozměrů. Brněnský vývojář databázových systémů pracoval nejdřív ve firmě VEMA, jejíž mzdový software dnes používá zhruba polovina firem v Česku. Později ho přetáhli do AVG, tehdy ještě Grisoftu, kde byl šéfem vývoje a technickým ředitelem a přechodně na rok i CEO celé firmy. V roce 2012 vstoupilo AVG jako dosud jediná firma z Česka na Wall Street a její tržní hodnota dnes přesahuje miliardu dolarů.

Pro obří závod Fatra, sídlící v Napajedlích na Zlínsku, představují hračky pro děti jen nepatrnou část jejich celkové produkce. Akciová společnost s ročním obratem přes 3,5 miliardy korun patří ke koncernu Agrofert a řadí se k významným světovým zpracovatelům plastů.

Přesto právě tato firma uspěla na nejprestižnější umělecké přehlídce v Česku – na finále Czech Grand Design 2013 získala Fatra Napajedla hned dvě hlavní ceny. A nebylo to ani za paropropustné lamináty, ani za polyetylentereftalátové fólie.

Fatra vyhrála díky obyčejným nafukovacím zvířatům. A od té doby ani zdejší šéfové neskrývají údiv nad tím, jaký je o tuhle naprosto minoritní část jejich produkce nejen v Česku, ale i ve světě zájem.

Jde přitom o staronový sortiment. Fatra Napajedla vyráběla nafukovacího buvola (toho červeného z fotografií) výtvarnice Libuše Niklové už před pětačtyřiceti lety. A přesně ten samý buvol se teď vrací. „V roce 2010 došlo k souběhu dvou akcí, které k obnovení výroby nafukovacích hraček ve Fatře přispěly. Proběhla úspěšná výstava hraček návrhářky Libuše Niklové, pořádaná v Domě umění ve Zlíně, a zároveň 75. výročí založení firmy Fatra,“ vzpomíná Petr Janda z Fatry.

„Tehdy nás oslovil výtvarník Petr Nikl, syn designérky, s tím, že by rád nechal vstát z mrtvých jejího červeného Buvola. K němu Fatra přidala i další dvě populární nafukovací zvířátka – žlutou Žirafu a modrého Slona. Ohlas veřejnosti i našich obchodních partnerů byl obrovský,“ líčí Janda. „A tak jsme rozšířili prodejní kolekci ještě tady o Koníka, Housenku a Prasátko,“ ukazuje na jednotlivé modely.

„Všechno se to perfektně trefilo do nastupující módy retro stylu. Spousta dospělých začala najednou kupovat tyhle hračky pro své děti a vnoučata, třeba i jako vzpomínku na své vlastní dětství,“ dodává.

Nečekaná vlna zájmu o čtyřicet let staré nafukovací hračky přiměla vedení Fatry k tomu, aby s Petrem Niklem navázalo užší spolupráci. „Bylo evidentní, že má smysl pokračovat. Prostřednictvím autorky monografie o Libuši Niklové, jsme oslovili několik předních českých designérů, kteří mají k její tvorbě blízko,“ popisuje Janda. Záhy se totiž ve Fatře zrodil i další nápad – vdechnout odkazu Libuše Niklové nový život i tím, že jim mladí designéři dají moderní tvář.

Tak postupně vznikly nové modely, které teď Fatra prodává s těmi původními společně – bílý a černý pes Bulík, Koza nebo třeba model formule. Nejprve retro hračky uspěly na přehlídce Designblok, pak následoval i triumf na cenách Czech Grand Design. V první polovině roku 2013 pak firma spustila e-shop zaměřený přímo na hračky, který zavalily objednávky.

Zájmu o zvířátka Libuše Niklové v novém tisíciletí podle názoru Petra Jandy pomohl i fakt, že Fatra své tradiční nafukovací hračky vyrábí ve stejném designu, stejné barevnosti a dokonce i stejnou technologií, jako tomu bylo před pětačtyřiceti lety. Tak, jak si je lidé dodnes pamatují: buvol je jasně červený, sloník modrý, žirafa zářivě žlutá.

„U materiálu však došlo k zásadní změně. Současné fólie, z nichž hračky vyrábíme, jsou z bezftalátových receptur a všechny hračky mají i certifikát Bezpečná hračka,“ popisuje Petr Janda. Tahle nafukovací zvířata mají oproti konkurenčním výrobkům ještě jednu výhodu – dá se na nich pohodlně sedět, jejich nosnost přesahuje dvacet kilogramů, zároveň fungují jako originální designový doplněk interiéru.

V roce 2014 Fatra vyrobila už přes 25 tisíc kusů nafukovacích hraček. „Spousta lidí má historicky firmu i značku Fatra s těmito hračkami spojenou. A tak i když pro Fatru už Buvol a spol. dávno nejsou klíčovým sortimentem, lze je výborně využít ke zvýšení povědomí o značce i společnosti Fatra jako takové. Je jisté, že výroba hraček ve Fatře bude nadále pokračovat,“ potvrzuje Janda. Zájem o klasické nafukovací hračky navíc Fatra registruje už i ze zahraničí. „Dosud jsme se zaměřili hlavně na podporu a oživení prodejů v Česku, ale po naší letošní účasti na mezinárodním veletrhu hraček v Norimberku je jasné, že má smysl začít se soustředit i na export.“ Buvol s koníkem zkrátka míří do světa.

Foto: Jan Schejbal

Česká ekonomika roste a spolu s ní i jmění nejbohatších Čechů. Forbes pro letošek spočítal majetek 50 nejúspěšnějších tuzemských byznysmenů, který dosáhl celkem 709 miliard korun.

Nejbohatším Čechem zůstává s přehledem šéf a majitel finanční skupiny PPF Petr Kellner (220 miliard Kč), jehož majetek meziročně vzrostl díky zhodnocení akcií jeho nejcennějšího tuzemského aktiva – společnosti O2.

Druhý je majitel skupiny Agrofert a toho času ministr financí Andrej Babiš (64 miliard Kč) a třetím realitní magnát Radovan Vítek (47 miliard Kč). Žebříček obsahuje také deset nováčků a celý rok bude v interaktivní podobě k dispozici na webu Forbes.cz pod adresou www.forbes.cz/miliardari. Jednotlivá jména v něm lze přehledně řadit podle majetku, oboru, v němž podnikají, věku nebo vývoje jejich majetku.

Po očištění o nová jména nejbohatší Češi meziročně zbohatli o 54 miliard korun, což je 8,7 procenta. Nejlépe se dařilo podnikatelům, jejichž byznys je spojený s tuzemskou ekonomikou, ať už jde o strojírenské obory nebo reality. Horší výsledky zaznamenávali pouze ti, kteří jsou spojeni s komoditami, případně s klesajícím Ruskem.

V tomto ohledu je výjimkou Petr Kellner, jehož splátkový Home Credit s významným množstvím klientů v Rusku sice prodělává, a tudíž jsme jeho hodnotu ponížili, zároveň ovšem po rozdělení společnosti O2 na obchodní firmu O2 a technologickou Cetin došlo k tak velkému růstu cen akcií obou firem, že to negativní trend u Home Creditu převážilo.

Rostlo také jmění Andreje Babiše, jehož holding Agrofert loni vykázal meziročně vyšší ziskovost zhruba o pět procent, a lepší výsledky hlásí také realitní skupina CPI PG Radovana Vítka.

Forbes počítá žebříček nejbohatších lidí světa od roku 1987 a svou metodiku stále zlepšuje. Základním přístupem je, že ocenění čistého jmění konzultujeme se samotnými podnikateli. Dále procházíme jejich podíly ve firmách, oceňujeme je podle aktuálních podmínek na trhu (konzultujeme s odborníky z EY a PwC), přičítáme jejich další majetek a díváme se také na dluhy. Ve středu 30. září vychází říjnové číslo časopisu Forbes, kde se nejbohatším Čechům detailně věnujeme na 180 stránkách.

Tohle je 10 nejbohatších Čechů tohoto roku:

K tomu, abyste si založili byznys, je občas potřeba čas. A taky vůle hledat na trhu byť ty nejmenší díry. Jednou z cest může být i to, když se podíváte do českých šatníků, konkrétně těch pánských.

Tahle oblast – tedy pánská móda – u nás totiž zažívá celkem slušný rozvoj a své štěstí v ní zkoušejí i Kryštof Kodl a Petr Jůza, spolužáci z gymplu, kteří si už kdysi plánovali, že spolu budou podnikat. Jen pořád nevěděli, co by mohli dělat, a tak každý začal dělat něco jiného. Petr Jůza se vydal na dráhu módního poradce a Kryštof Kodl se zase začal věnovat marketingu. Teprve před dvěma lety je napadlo spojit své know-how, a tak vznikla pánská módní značka – Friendly Suits. „Chceme, aby naše obleky byly přátelské, abyste si prostě řekli můj oblek je můj kámoš,“ říkají.

„Často v Praze vidíte úspěšného a bohatého chlapa, co má na sobě tričko s plachetnicí, to je přece škoda, mohl by vypadat líp,“ popisuje Kryštof Kodl.

Plány elegánů z Friendly Suits jsou opravdu velké. V budoucnu by chtěli v Praze otevřít módní dům jako je francouzský Berluti a expandovat do Asie, hlavně do Číny. Tamní klientela je podle Kryštofa Kodla lačná po západní produkci a ručně šitém oblečení. „V Číně je 10 procent milionářů, kteří už odmítají konzumovat tamní produkci. Přijde jim nekvalitní nebo se tam naopak dovážejí evropské značky, které jsou příliš drahé. Velkou inspirací nám jsou italští výrobci bot, kteří všechno zboží posílají do Asie. Mají speciální divize orientující se výhradně na tento trh. My bychom chtěli jít tou samou cestou.“

Všechno má ale svůj čas, i když v tomhle případě celkem zrychlený. Byznys Friendly Suits začal před dvěma lety, kdy ještě neměli žádné vlastní prostory a s klienty jednali v kavárně. Produkčně to bylo ale prý hodně náročné, navíc frekvence schůzek se stále zvyšovala, a tak si otevřeli ateliér na pražském Žižkově. Ten ale po krátké době opustili, protože jim nestačil. Zakázek bylo stále víc a oni věděli, že potřebují něco většího.

Asi před měsícem se proto přestěhovali do reprezentativnějších prostorů Neubergovského paláce v Panské ulici v Praze, kde otevřeli obchod se svými vlastními produkty. Tedy až na boty, které si dovážejí z Itálie. I to se má ale brzy změnit. Navázali totiž spolupráci s českým ševcem Erikem Martinem Lawartem a už během října by měli představit svoji první kolekci rámových bot.

Na cestě za úspěchem jim výrazně pomohl nový partner Pavel Jaroš, který do firmy investoval výměnou za 25% podíl v podniku. Jen díky prostředkům z čerstvě uzavřeného partnerství si mohou Friendly Suits dovolit růst. Jaroš jim chce během pěti let pomoct s expanzí na východ a budovat firmu s tržbami v řádech desítek milionů korun ročně.

Během prvního roku se obrat Friendly Suits vyšplhal na 5 milionů korun a letos by se měl zdvojnásobit.

Své know-how si ale oba mladíci nechávají pro sebe. Prozradili jen, že měřenkové obleky jim vyrábí menší firma na Moravě a ty dražší na míru v Praze jejich vlastní krejčí z vídeňské školy. Látky si dovážejí většinou z Itálie. „Tahle země je prostě napřed s designem a kvalitou látek. Nebojíme se kupovat i odvážné barvy, chceme být kreativní. A k tomu se snažíme vést i naše klienty, vysvětlujeme jim, že černý oblek je dobrej možná tak na pohřeb.“

To, že jsou Kryštof Kodl i Petr Jůza hraví, je vidět i v tom, jak se propagují na Facebooku. Koncem července spustili kampaň Hoď tátu do parády!, kdy měli zájemci možnost získat košili zadarmo, pokud přivedou své otce a nechají jim navrhnout nový outfit. Pár takových se jim opravdu podařilo nalákat.

Autor: Dominika Bártová

Tři roky mlčel a jen potichu skřípal zuby, jenže s tím je teď konec. Karel Komárek starší, který v devadesátých letech spolu se svým synem Karlem založil investiční skupinu KKCG, podle informací Forbesu žene před soud vlastní dceru Jitku Cechlovou Komárkovou.

Důvodem žalob, které má Komárek připravené, je společnost Bonatrans a způsob, jakým bohumínského výrobce železničních dvojkolí Komárková v roce 2012 za zády svého otce ovládla. „Jsem připravený svá práva hájit všemi dostupnými prostředky, včetně soudní cesty,“ potvrdil v rozhovoru pro Forbes Komárek starší.

Ten společnost, která loni hospodařila s obratem 8,1 miliardy korun a vykázala zisk EBITDA 1,5 miliardy, původně získal při dělení rodinného majetku v roce 2010. Během následujících dvou let však kvůli zamotanému systému zahraničních vehiklů, které měla údajně vytvářet právě jeho dcera se svým manželem, přišel o svůj podíl, a tím pádem i vliv na Bonatrans.

„Jitka zneužila moji důvěru tím nejpodlejším způsobem,“ tvrdí Komárek. „Její chování a jednání je pro mě největším životním zklamáním. Nikdy bych nevěřil, že je něco takového schopná udělat,“ popisuje Komárek, který o tom, jak přišel o Bonatrans, promluvil vůbec poprvé.

Cechl žádost Forbesu o vyjádření odmítl, Cechlová Komárková sice telefon zvedla, vzápětí se však omluvila a později už na volání nereagovala. Komárkovu verzi příběhu, který připomíná děj amerického seriálu Dallas, ale Forbesu potvrdil i jeho bratr František Komárek, původně také spolumajitel Bonatransu, jenž o svůj podíl přišel o rok dřív a dnes vlastní strojírenskou firmu Kovosvit MAS. „Zrada v rodině bolí nejvíc,“ říká František Komárek.

Důvod, proč je tento příběh pro český byznys tak důležitý, je jednoduchý. Právě Bonatrans totiž udělal z Cechlové Komárkové nejbohatší Češku a jedinou ženu v našem žebříčku 50 nejbohatších Čechů. Bonatrans je totiž největším výrobcem železničních kol a dvojkolí v Evropě, na jeho kolech jezdí 90 procent vlaků v Česku, vlaky Eurostar pod Lamanšským průlivem, francouzské TGV, korejské rychlovlaky KTX, metro v Dillí nebo Chicagu nebo vlaky na Novém Zélandu.

Více o úspěchu Bonatransu a tajemném příběhu v jeho pozadí, jenž znovu rozdmýchal spory v rodině Komárkových, se dočtete v aktuálním říjnovém vydání Forbesu, který je k dostání ve všech trafikách.

Jan Řežáb ze Socialbakers, investor Ondřej Tomek, Oldřich Bajer ze Zoot.cz, spolumajitel skupiny Miton Milan Zemánek nebo majitel společnosti Y Soft Václav Muchna. Ti všichni to už dokázali. Co? Rozjet úspěšný startup, případně do něj z pozice investora investovat miliony korun.

Všechny jsme proto pozvali na naši včerejší konferenci Startups v pražském Impact Hubu, na kterém kromě nich vystoupili ještě Petr Kříž a Lucie Říhová z poradenské firmy EY, a položili jsme jim klíčovou otázku: Jak vytvořit technologický startup, který bude atraktivní pro investory?

Tohle jsou některé rady, které v zaplněném sále zazněly:

• „Jedna z nedůležitějších věcí je odvaha riskovat. Na začátku jsme peníze od investorů vyloženě nepotřebovali, měli jsme na účtu sedm milionů korun, ale stejně jsme si k investorům šli pro dva miliony dolarů. Jen proto, aby nás to donutilo trochu riskovat. To nás posouvalo dál.“

Jan Řežáb, zakladatel firmy Socialbakers, jejíž byznys spočívá v analýze dat ze sociálních sítí

• „Jako investor se v první řadě zajímám o segment, ve kterém startup působí. A druhá klíčová věc je nadšení lidí a charakteristika člověka, který za tím startupem stojí. Pokud totiž věříte, že právě v tomhle segmentu je někde ukryté zlaté vejce, člověk, který startup řídí, je pro vás klíčový. Je to taková psychologie – udělal nějakou skvělou věc, vy mu ale dáváte svoje peníze, protože mu věříte, že z ní dokáže udělat to zlaté vejce. A to už v Česku moc lidí udělat neumí.“

Ondřej Tomek, investor, který po prodeji svého podílu v Centrum.cz hledá zajímavé české startupy

• „Pro investora je nejvíc zajímavé, když máte velké cíle. Ale opravdu velké. Nejlépe globální ambice. Jezdím často do Silicon Valley a tam jsou vždy všichni překvapení, že máme tak velké ambice. A když k tomu máte ještě nějaké finanční výsledky, to je pak třešnička na dortu.“

Václav Muchna, majitel firmy Y Soft, světové dvojky ve správě a kontrole tisku, a prostřednictvím svého venture capital fondu zároveň investor

• „Pro nás jsou u startupu nejzajímavější lidé, kteří za ním stojí. A pak segment, ve kterém se pohybují. Podle toho pak vždycky zkoumáme zahraniční trhy a přemýšlíme, co by z toho mohlo fungovat i u nás. Startup musí mít výsledky, ale ne nutně finanční. Nemusí být v té chvíli nutně ziskový. Ale na konci to samozřejmě ziskové být musí.“

Milan Zemánek, jeden ze zakladatelů skupiny Miton, která stojí za úspěšnými projekty, jako je Slevomat, DámeJídlo nebo Heuréka

• „Než se vydáte za investorem, případně nějakým fondem, potřebujete mít vedle sebe poradce nebo řekněme průvodce, který vás provede úplnými začátky. Potřebujete mít kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou vyladit to, co chcete investorovi říct, a hlavně vás dokáží přivést k těm správným investorům. Vaše šance na úspěch je pak podstatně větší, než když investorovi jen pošlete e-mail. Problém je, že takových mentorů je v Česku strašně málo, já sám vím jen o pěti.“

Oldřich Bajer, spoluzakladatel obchodu s módou Zoot.cz, který do něj investoval i část peněz, které vydělal prodejem Centrum.cz

• „Celé české startupové scéně by pomohlo, kdyby Socialbakers exitovali třeba za miliardu dolarů. Vzhledem k tomu, jak máme nastavenou akcionářskou strukturu, by to okamžitě vytvořilo spoustu dolarových milionářů, kteří by ty peníze zase mohli investovat dál. Všechno jsou to mladí a draví lidé, kteří k tomu mají chuť. Trochu zazlívám těm pánům, kteří v Česku prodali svůj antivir, že tohle právě moc nedělají.“

Jan Řežáb, spolumajitel Socialbakers

Připomíná to scénu ze špionážního filmu. Vlastně tak trochu i to jméno. Damir Špoljarič odkóduje pancéřové dveře, a než otevře další, které stojí o dva metry dál, musí počkat, až se první zavřou. „To je jedno z opatření, aby se sem nikdo nemohl dostat,“ usměje se Špoljarič.

Ty další jsou pak ještě impozantnější – ostnatý drát, železobetonové zdi, kamery na každém rohu, nonstop bezpečnostní služba nebo místnost plná speciálních baterií a dva dieselové generátory, které by při výpadku elektrického produ udržely celý systém v chodu i čtyři dny.

Jsme v pražské Hostivaři uvnitř zřejmě nejlépe zabezpečeného datového centra v Česku a v několika řadách tady před námi hučí a blikají servery, na kterých běží zhruba 15 procent českého internetu. I když se to zvenku na první pohled nezdá, tady jsou doslova nedobytné.

Nenápadnou zelenou budovu na okraji zoraného pole vlastní Špoljarič spolu se svými dvěma společníky z firmy VSHosting, jejíž byznys spočívá v tom, že poskytuje webhosting velkým tuzemským projektům. Špoljarič a spol. tady investovali už téměř 100 milionů korun a dalších 150 milionů ještě utratí na zbylé dvě fáze projektu, díky kterým tady jednou bude uloženo až 8 tisíc serverů.

Zajímavé na tom všem je to, že šéfovi téhle firmy je teprve 27 let, a když mluví o jejím obratu, který se loni blížil ke 100 milionům, říká to téměř zahanbeně. Protože je to prý pořád jen začátek. „Zajímá nás expanze. Hlavně Spojené státy a Jižní Amerika, když se podíváte na jihoamerické datové toky, rostou každý rok exponenciálně. Proto chceme konkurovat velkým světovým firmám,“ říká Špoljarič, který už také rozjel americkou pobočku v Texasu.

Příběh, který má tenhle syn české matky a chorvatského otce (Damir se narodil už v Česku) za sebou, je vůbec zajímavý. Podnikat totiž začal už v 17 letech, kdy se svými dvěma kamarády začal po Praze budovat datové komunitní sítě, tedy sdílené připojení, díky kterému se lidé tehdy mohli dostat k internetu.

To byl koneckonců i důvod, proč se do toho Špoljarič původně pustil – byznys se z toho stal až o něco později. „Chtěli jsme si sáhnout na opravdový internet a dostat se tehdy k páteřní síti, takže jsme si pronajali server v datovém centru, který byl k páteřní síti připojený,“ vzpomíná.

První klient, kterému prodal místo na serveru pro jeho web, byla Česko-Slovenská filmová databáze ČSFD.cz. „Tenkrát jsem jel pro server autobusem, vzal jsem si spotřebitelský úvěr a stejným autobusem jsem k nim jel podepsat smlouvu. To mi bylo čerstvě osmnáct,“ směje se Špoljarič.

Tehdejší středoškolák chodil do školy s notebookem v ruce, o přestávkách obtelefonovával klienty a během hodin musel vyřizovat e-maily. Pak odmaturoval, ale na Vysoké škole ekonomické vydržel už jen dva týdny. Neměl na to čas – a popravdě ho to ani nebavilo. „Neumím se učit, jsem hyperaktivní a nepozorný, takže jsem toho nechal,“ přiznává sebekriticky.

V té době se o to víc vrhl na rozvoj své firmy. „Jako puberťák jsem měl spoustu nápadů, co všechno uděláme, jak všem konkurentům přetáhneme jejich klienty. Šli jsme do toho po hlavě, nekoukali jsme vůbec na rizika, takže je štěstí, že jsme tohle období překonali a začali jsme jsme to řešit už víc racionálně,“ směje se při vzpomínce na první roky své firmy.

Špoljarič patří k mladé generaci IT byznysmenů, které internetový boom zastihl nepřipravené v době puberty. Za pochodu se učil rozumět byznysu a pracovat s lidmi, a protože s tím neměl žádné zkušenosti, logicky dělal spoustu chyb. Což je mimochodem věc, kterou dnes považuje za svoji výhodu.

„Každý rok si říkám, jak jsem byl o rok dřív naivní, ale nic z toho bych nevzal zpátky. Protože z každé chyby vzešlo nějaké opatření, které nás posunulo dál. Zní to možná jako klišé, jenže ono to funguje. Lepší bylo udělat tu chybu v době, kdy jsme byli ještě malí, než teď, kdy by to stálo mnohem víc a škody by byly větší,“ uvažuje Špoljarič.

Jeho VSHosting dnes provozuje zhruba 3 tisíce serverů, které postupně stěhuje do svého nového datového centra. Mezi jeho klienty jsou internetové portály, zpravodajské weby, stránky bank a především e-shopy, mezi nimi třeba Parfums.cz, tuzemská jednička na trhu s parfémy.

Celkem je na serverech VSHosting uloženo kolem 10 petabajtů, tedy 10 milionů gigabajtů dat. „Obecně se dá říct, že jen zhruba pět procent všech projektů na internetu potřebuje velká individuální řešení. A to je to, na co se zaměřujeme my. Ale lákají nás i menší projekty, které nepotřebují tolik dat a výkonu, takže jsme rozjeli ještě druhou službu SnackHost, hosting v cloudu, se kterým chceme expandovat hlavně do Německa, Polska nebo Velké Británie, což jsou v Evropě nejzajímavější trhy,“ popisuje Špoljarič.

Právě orientace na „export“ je druhá zásadní věc, která mladého podnikatele přivedla až tam, kde dnes je. „V Česku konkurentů moc není, trh je tady zkostnatělý. Ty firmy téměř nerostou a hlavně nepřinášejí velké inovace. Lidé z nich tady spolu chodí na pivo, což je věc, kterou by nikdy v Americe neuděli. To mě na českém trhu štve, chybí mi tady větší soutěživost,“ říká.

Pro inspiraci si proto každý rok jezdí hlavně do Spojených států. „Začal jsem se dívat na úspěšné lidi tam. Snažím se do Států občas jezdit na delší dobu, abych víc přičichnul k tržnímu prostředí, které v Česku tolik není. Lidé tam jsou racionálnější, když se bavíte s klientem, narovinu vám řekne, jestli se mu to líbí nebo ne. V Česku vám to jasně neřekne, protože se bojí, abyste si nemyslel, že je malý nebo chudý. Proto se vždycky vrátím plný nápadů,“ tvrdí.

Jediné, co ho v ještě větším rozletu brzí, není paradoxně nedostatek klientů nebo peněz (data centrum postavil VSHosting z vlastních peněz a s pomocí úvěrů od bank, přestože zájem měli i investoři), ale spíš chybějící odborníci na IT. „Problém je, že se uchazeči nesnaží práci získat, ale my se snažíme získat je. Na pět míst je tady třeba jeden uchazeč. Takže vymýšlíme výhody, aby si vybral nás. Lidé prostě nejsou. Takže jsme to museli vyřešit tak, že si je snažíme vychovat,“ říká šéf firmy, která má něco přes 40 zaměstnanců.

Foto: Matěj Sova