Hledají slabá místa v IT zabezpečení. A na rozdíl od skutečných hackerů je nezneužívají, ale včas na ně upozorní. Takový je úkol etických hackerů ve společnosti Citadelo s pobočkami v Praze a Bratislavě, do které jako investor vstoupila švýcarská firma Artmotion.

Ta nabízí cloudové řešení zabezpečené různými šifrovacími metodami a právě hackeři z Citadela mají tohle spojení posunout k zákazníkům z celého světa. V Česku a na Slovensku zaměstnávají třicítku lidí a roční obrat se pohybuje mezi dvěma až třemi miliony eur.

Artmotion nakonec v Citadelu po půl roce oťukávání získalo většinový podíl 58,5 procenta, částku za transakci ani jedna ze stran nehodlá zveřejnit.

Technologie

Hotel Ritz pod palbou hackerů. Útočníci se zmocnili dat, pak telefonovali hostům

Davey Winder – 3 minuty čtení

„Od začátku jsme Citadelo stavěli na tom, že ho zakládají etičtí hackeři, kteří mají zálibu v rozbíjení IT systémů ve prospěch věci, nikoliv k něčí škodě,“ vysvětluje Martin Leskovjan, který českou pobočku Citadela zakládal a aktuálně v ní drží pětiprocentní podíl.

„Šlo o to si zároveň splnit sen a dělat práci, kterou lidé mají rádi. A také přispět k tomu, aby byl internet bezpečnějším a důvěryhodnějším prostorem,“ dodává Leskovjan.

Jeho kolega Tomáš Zaťko, spoluzakladatel, CEO a majitel čtvrtiny Citadela, počítá po vstupu Artmotion se snažším přístupem k zahraničním klientům. Doposud totiž firma spolupracovala především se zákazníky z Česka a Slovenska

Zhruba šedesátka klientů je různého zaměření: mezi největší patří firmy z bankovního sektoru, ale najít lze i zástupce fintechu, retailu, e-commerce nebo energetiky. Některé ze společností spadají do žebříčku Fortune 500 – například jedna z mateřských firem nadnárodního řetězce supermarketů.

„Hodně se věnujeme testování cloudů, na které v poslední době přechází i velké banky, což před dvěma třemi lety bylo z pohledu bezpečnosti něco nemyslitelného,“ konstatuje Leskovjan, jehož dlouhodobým cílem bylo mixovat skladbu klientů, aby to ekonomicky dávalo smysl i v případě, že by došlo k zásadnímu poklesu objemu práce během krizových období.

Technologie

Zapomeňte na IT Crowd. Masarykova univerzita otevírá studijní program Kyberbezpečnost

Darek Šmíd – 3 minuty čtení

„Dlouhodobě jsem se například snažil zaměřit na energetiku, která při většině proběhlých krizí nijak zásadně neoslabila,“ říká Leskovjan, který pozici šéfa české pobočky aktuálně předává Tomáši Zaťkovi a sám bude nově zastávat pozici ředitele konzultačních služeb.

Změna vlastnické struktury a vstup Artmotion nemá mít dopad na přímé vedení Citadela, které zůstává dominantně v rukou česko-slovenského managementu. Vedení firmy složené ze společníků v podobě Tomáše Zaťka, Martina Leskovjana, Martina Hanice a Tomáše Horvátha za Artmotion nově rozšíří Mateo Meier, který bude mít na starost marketingové aktivity firmy.

Nově budovaná švýcarská pobočka, pro niž se počítá přibližně s 10 až 15 zaměstnanci, bude sídlit v kantonu Zug.

The post Česko-slovenští etičtí hackeři míří do světa. Majoritu v Citadelu získal švýcarský investor appeared first on Forbes.

PPF včera ukázala konsolidované finanční výsledky za první pololetí letošního roku. A je to vskutku nemilá podívaná. Skupina Petra Kellnera vykázala čistou ztrátu ve výši 384 milionů eur, tedy přibližně 10,3 miliardy korun. Loni za stejné období přitom skončila v zisku 573 milionů eur.

Na nelichotivé cifře se podepsal byznys Home Creditu. Největší nebankovní poskytovatel spotřebitelských půjček na světě skončil v prvním letošním pololetí ve ztrátě 619 milionů eur, což je nejhorší pololetní výsledek za jeho celou historii.

Petr Kellner

• Majetek v hodnotě 293,0 mld. Kč
• 1. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

číst více

Situace ve splátkové říši je způsobena koronavirovou pandemií – jednak menším prodejem úvěrů a jednak zvýšenou neschopností zákazníků splácet. Důkazem je nejen obří ztráta, ale i značné snižování stavů, k nimž se PPF uchýlila. Ještě ke konci roku 2019 skupina celosvětově zaměstnávala okolo 135 tisíc lidí, přičemž ke konci letošního pololetí už to bylo „jen“ 98 tisíc.

Jiří Šmejc

• Majetek v hodnotě 17,9 mld. Kč
• 13. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

číst více

V Česku nicméně k osekávání Petr Kellner nesáhl.

Finanční ředitelka skupiny Kateřina Jirásková koncem září zdůrazňovala, že jakkoli jde o velké číslo, PPF za posledních pět let vydělala zhruba 4 miliardy eur. Jinými slovy – v dlouhodobém horizontu to zas takové drama není. „I díky výsledkům z předešlých let a dlouholetým zkušenostem je skupina PPF připravena zvládnout i očekávané zpomalení světové ekonomiky v roce 2020,“ říkala finanční ředitelka skupiny Kateřina Jirásková ještě v době, kdy byl koronavirus maximálně záležitostí Číny.

Aktuální vydání magazínu

Koupit teď

Kapitalisté z Evropské ulice svou budoucnost navíc více a více staví na telekomunikační divizi, kam spadá české O2, infrastrukturní Cetin či Telenor v balkánských zemích. Všem těmto subjektům se na rozdíl od Home Creditu daří a konsolidovaná ziskovost meziročně stoupá.

Říjnové regulatorní posvěcení akvizice mediální skupiny CME navíc může zažehnout v kombinaci s telco byznysem nové synergie, což ostatně zvěstoval i sám Petr Kellner. „Věříme, že se nám podaří vytvořit nové obchodní příležitosti propojením mediálních a telekomunikačních služeb,“ tvrdil k nejbohatší Čech k dokončení převzetí.

The post Děsivé první pololetí skončilo pro PPF ztrátou 10 miliard. Co se Kellnerově skupině děje? appeared first on Forbes.

Sedm českých podnikatelů na týden změní svou podobu a vydává se s pouhými 550 korunami v kapse pomáhat do sedmi českých měst. Jejich pravou identitu nikdo nezná.

Dobročinné organizace jim zprostředkovávají pohled na život na okraji společnosti a v problematických lokalitách v domnění, že jsou objektem dokumentu o své činnosti. Teprve na konci utajené mise podnikatelé odhalují svou skutečnou tvář a darují neziskovkám statisíce korun.

Taková je zápletka nové reality show Milionář mezi námi, kterou 25. listopadu uvede televize Prima. Jde o českou verzi britského formátu The Secret Millionaire, který slavil úspěch nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, Austrálii a Irsku.

Seriály

Láska je slepá, sex zakázaný. Co (o nás) odhalují nové reality show

Honza Škoda – 4 minuty čtení

V Česku se do natáčení zapojil miliardář a spoluvlastník firmy RSJ Karel Janeček, spolumajitel firmy Adler a platformy Liftago Martin Hausenblas nebo zakladatelka Zásilkovny Simona Kijonková.

Pomáhat se rozhodl i zakladatel firmy Vasky Václav Staněk, spolumajitelka firmy Hlavatý & Partners Consulting Group Lenka Hlavatá, zakladatelka Unuodesignu Petra Plemlová a majitel Parku Mirakulum Jiří Antoš.

Komfort světa úspěšných byznysmenů tak na čas vyměnili za pobyt na ubytovně a manuální práci. Prostřednictvím neziskových organizací poznali život zdravotně či sociálně znevýhodněných. Vyslechli si silné příběhy, setkali se s dřinou, utrpením, ale i odhodláním užívat si života navzdory nepřízni osudu.

„Nic není nahrané. Milionáře jsme nešetřili. Museli si ten týden odpracovat a prožít. Chtěla jsem, aby byli co nejvíce napojeni na ty, kterým pomáhají. Například Jiří Antoš, který má následkem vážné autonehody komplikovanou chůzi, běžel dobročinný závod s vozíčkářem. I když byl úplně vyšťavený, nepřiznal to,“ líčí režisérka projektu Markéta Ekrt Válková.

Martin Hausenblas zase vyrazil pomáhat do Prahy seniorům, bezdomovcům a lidem po výkonu trestu. „Říkal jsem si, že rád posloužím dobré věci. Chtěl jsem upozornit na práci dobročinných organizací. Hodinu u televizního dokumentu o neziskovkách by asi nikdo nevydržel, ale když se do toho zapojí osobnost z jiného konce společnosti a nese to prvky reality show, začne to být napínavé,“ popisuje Hausenblas.

Dobrá karma

Martin Hausenblas: Dám svůj majetek na charitu. Kdo se přidá?

Petr Šimůnek – 2 minuty čtení

Petra Plemlová se pro změnu vydala do Liberce, kde se zapojila do pomoci rodinám v sociální nouzi, lidem v azylovém domě i tělesně postiženým. Sama si přitom prošla v životě náročným obdobím – po rozpadu manželství, ve kterém se potýkala s domácím násilím, zůstala sama se čtyřmi dětmi a bez peněz. Právě v té době se zrodil nápad na její podnikání.

„Díky tomuto televiznímu projektu jsem se vnitřně smířila s vlastní situací a uzavřela jednu z kapitol svého života. Ano, byla jsem na tom špatně, ale je to pryč. Beru to jako ukončení starého života a uvědomění, že žiji jiný život, který ale není lehčí než dříve,“ říká Plemlová.

Během sedmi dílů darují podnikatelé dobročinným organizacím necelé čtyři miliony korun a také řadu věcných darů. Do pomoci se navíc mohou zapojit i diváci: všechny organizace, které se natáčení zúčastnily, mají založenou veřejnou sbírku na crowdfundingové platformě Znesnáze21.

Každý tak může podpořit neziskovku a téma, které je mu blízké.

The post Milionářská reality show míří do Česka. Janeček či Kijonková v přestrojení pomáhají potřebným appeared first on Forbes.

Objevit se na homepagi App Storu společnosti Apple, to je pro aplikaci něco podobného, jako když se byznysmen objeví na homepagi Forbesu. Zatraceně solidní úspěch. Právě tohle se před pár dny podařilo aplikaci Fitify, za níž stojí dvojice mladých českých tvůrců Martin Mazanec a Matouš Skála. A tímto se objevují i na homepagi Forbesu, takže si mohou odškrtnout dva historické úspěchy naráz.

Není náhoda, že Fitify přitahuje pozornost právě v době zuřící koronavirové pandemie. Je to totiž sofistikované domácí fitko, k němuž utíkají mnozí z těch, kterým vláda fyzické posilovny a tělocvičny zavřela.

Byznys

„Zeman se šeredně mýlí,“ komentují osobnosti fitness sektoru výrok prezidenta o posilovnách

Darek Šmíd

„Neříkám to nijak škodolibě, ale je to tak – covid nám hraje do karet. Když došlo k březnovému lockdownu v první vlně, zvýšil se nám počet downloadů pětinásobně,“ popisuje Mazanec. Koronová krize přitom zájem o aplikaci Fitify zvýšila takřka vlastnoručně, bez jakékoliv dřívější marketingové nebo reklamní podpory.

Tvůrci aplikace do té doby marketing, možnosti placených akvizic ani rozpočet vlastně vůbec neřešili. „Vůbec jsme na takový provoz nebyli připraveni a rychle jsme museli rozšířit náš tým. Ten se nyní skládá už z 15 lidí, z nichž přibližně polovina se stará o vývoj aplikace a druhá polovina o fitness obsah,“ říká Mazanec.

Dodává, že zatímco vývojáři pracují full time, autoři obsahu, což jsou především trenéři a fyzioterapeuti, jsou najímáni externě.

„Ze začátku jsme neřešili ani cash flow,“ říká Mazanec, „jako dva zakladatelé jsme aplikaci dotovali a najednou jsme začali sledovat, jak se investice vrací.“ A vracela se rychle. Fitify se během chvíle vyhouplo z nuly na 100 tisíc dolarů měsíčně a dosud udržuje obrat na hranici 150 tisíc dolarů za měsíc. „Určitá návratnost tam je, ale absolutní většinu toho, co vyděláme, vrazíme zpátky do vývoje a do marketingu,“ dodává Mazanec.

Ten aplikaci spustil společně se svým někdejším spolužákem z Fakulty informačních technologií ČVUT Matoušem Skálou na jaře minulého roku. „Začali jsme s tím už ale před třemi lety, ještě na škole,“ vzpomíná Martin Mazanec na první krůčky k aplikaci, která se už vyšplhala na osm milionů stáhnutí a měsíčně získává na 800 tisíc uživatelů – což jsou čísla, kterými už může konkurovat fitness aplikacím gigantů, jako je Fitbit nebo Nike.

Úplně na začátku ale nebyla jedna aplikace, která vládne všem, ale 10 menších, z nichž každá se soustřeďovala na jiný cvičební režim nebo posilovací náčiní. „Jedna byla zaměřena na strečink, druhá procvičovala spodek těla, další rozvíjely cvičení s kettlebellem nebo se závěsným systémem TRX,“ říká Mazanec.

Z postupného úspěchu jednotlivých appek pak tvůrci zafinancovali aplikaci Fitify, do níž se všechny předcházející aplikace sjednotily a která tak dnes nabízí velmi různorodý obsah, zaměřený jak na procvičování jednotlivých svalových skupin, tak cvičení s množstvím pomůcek.

Cvičební plán na míru

„Fitify je unikátní v tom, že veškeré tréninky i cvičební plán jsou sestavovány algoritmem,“ poodhaluje Mazanec technologické srdce své placené aplikace, která má ale i verzi zdarma. Ta vám dá na začátku vybrat, zda chcete mít větší svaly, lepší kondici, nebo plošší bříško. Netřeba dodávat, že většina uživatelů volí třetí možnost, protože chce prostě jenom zhubnout.

Aplikaci zajímají ale i další okolonosti. „Díky tomu jsme schopni vytvořit čtrnáct milionů kombinací pro workout a vybudovat tak aplikaci s naprosto personalizovanou nabídkou,“ říká Mazanec. Což je ostatně to, co inspirovalo slogan aplikace – „používáno miliony, personalizováno pro každého“.

Příklad z praxe: Když budu s aplikací cvičit v bytě, budu mít v plánu procvičit si „břišáky“ na 13 minut a přitom mě bude bolet naražené koleno, všechno to aplikaci zadám. Její algoritmus si to následně přechroustá a nabídne plán přesně podle zadaných podmínek. Plán tak vytváří sama aplikace, ale dílčí prvky algoritmu vzešly od živých trenérů a fyzioterapeutů.

„Když navíc s naší appkou člověk začne cvičit jen s váhou vlastního těla a pak si koupí třeba kettlebell, stačí, že o tom dá aplikaci vědět – a ona mu plán upraví pro jeho novou hračku,“ dodává Mazanec. Tenhle rozměr aplikace chápe jako důvod, proč by lidé nemuseli utíkat ke konkurenci.

Což mu prozatím vychází. Vedle toho, že se Fitify vyhřívá v záři reflektorů App Storu, počítají její tvůrci s roční návratností investice v rámci 140 procent. „Víme, že je teď ta správná chvíle podpořit to externím kapitálem,“ říká Mazanec, a proto už se spolumajitelem hledá investora.

Český byznys

Táta by mě zabil, vzpomíná Andrea Pavelcová na rozjezd fitness projektu, do kterého vložila všechny úspory

Taťána Lysková – 3 minuty čtení

Prodávat appku se jim však ještě nechce. Místo toho teď tvůrčí tým Fitify chystá zbrusu nová rozšíření, jako je doplnění workoutových režimů o personalizované jídelníčky, na nichž bude algoritmus spolupracovat pro změnu s výživovými poradci.

Soudě dle konkurence mohou obraty na poli fitness aplikací dosáhnout klidně 5 milionů dolarů měsíčně. Homepage App Storu je sice fajn, ale pro Martina Mazance a Matouše Skálu to není cílová rovinka.

The post Česká fitness aplikace Fitify se vyposilovala až na titulní stránku App Storu. I díky koronaviru appeared first on Forbes.

Když architekt Karel Filsak a jeho tým navrhovali na přelomu 60. a 70. let hotel Intercontinental, počítali s tím, že jej otevřou okolnímu městu. Jejich smělé plány bohužel postupně odvál čas.

Teď se však k této myšlence vrací i studio TaK Architects, které má na starosti revitalizaci slavného hotelu a jeho okolí. Tento týden oficiálně představilo jejich budoucí podobu, která se po diskuzích s veřejností i odborníky průběžně měnila. Majitelé se například rozhodli jednu z nově plánovaných staveb snižit o dvě podlaží.

“Intercontinental měl být od svého počátku otevřený veřejnosti. Svědčí o tom i prstenec restaurací, který se rozpínal na všechny strany. Kolem byly volné plochy, které sloužily k pobytu veřejnosti. Původní ideu bohužel v průběhu času zničily přestavby, které hotel uzavřely a kvůli nimž jeho okolí ztratilo původní atraktivitu,” líčí Marek Tichý ze studia TaK Architects.

Rekonstrukci připravují architekti pro investiční společnost R2G, která spravuje rodinný majetek miliardářů Oldřicha Šlemra, Pavla Baudiše a Eduarda Kučery. Ti hotel koupili loni v lednu za 225 milionů eur. Obnova je bude stát dalších 100 milionů eur.

Architekti chtějí hotel opět propojit s městem a vytvořit v jeho těsném okolí velkorysá pobytová místa pro veřejnost. Plánují například zrušit bazén z 90. let, který dnes uzavírá hotelovou zahradu, a zpřístupnit ji veřejnosti. Přes zahradu by zároveň měl vést podchod až na nábřeží Vltavy.

Pomocí zeleně a vodotrysků mají architekti v plánu zatraktivnit i přilehlé náměstí Miloše Formana, které je dnes fakticky mrtvou zónou. Prostor veřejných ploch v okolí hotelu by se tím měl zvýšit ze současných 4 630 metrů čtverečních na 6 250 metrů čtverečních.

Nemovitosti

Brána do Pařížské se mění pod rukama českých miliardářů. I kvůli pandemii

Pavel P. Novotný – 3 minuty čtení

Nové skleněné kostky

Současně však chtějí majitelé okolí Intercontinentalu doplnit o několik zcela nových skleněných budov ve tvaru kostek, které mají odkazovat na původní architekturou hotelu. “Jde o dialog těžkého betonu a křehkého skla. Dvě kostky ohraničí náměstí Curieových u nábřeží. Další objekt vyroste na náměstí Miloše Formana a bude sloužit jako retailový prostor,” líčí Tichý.

Byla to právě přístavba těchto nových staveb, která vzbudila negativní ohlasy u části veřejnosti i expertů. Tichý však dodává, že oproti původním plánům se majitelé po debatě s odborníky rozhodli snížit o dvě patra budovu na rohu obchodní části Pařížské ulice.

Poslední částí rekonstrukce má být proměna samotného Intercontinentalu. Architekti hotel plánují očistit od nánosů přestaveb a vrátit mu jeho původní noblesu. Doplnit chtějí i sbírku uměleckých předmětů, k jejichž masivnímu vyprodávaní v průběhu posledních desítek let došlo.

“Není to jen brutalistní stavba, ale výstavní skříň československé architektury. Chceme proto vytvořit podobnou ikonu architektury pro příštích padesát let a doplnit ji o technologie 21. století, jako je zadržování vody, geotermální zázemí či využívání obnovitelných zdrojů energie,” dodává Tichý.

Český byznys

InterContinental změní jméno. Čeští miliardáři se dohodli s luxusním řetězcem Fairmont

Pavel P. Novotný – 2 minuty čtení

Majitelé mají v plánu otevřít zrekonstruovaný hotel v lednu 2023. Jejich plány ale ještě může zkomplikovat řízení na ministertstvu kultury, na jehož konci by hotel mohl být prohlášen za kulturní památku.

The post Majitelé Intercontinentalu se uskromnili. Veřejnosti otevřou hotelovou zahradu i průchod na náplavku appeared first on Forbes.

Skupina Czechoslovak Group zveřejnila výsledky za první pololetí roku 2020 a navzdory covidové krizi vykázala výrazný růst na tržbách i EBITDA.

Průmyslový a technologický holding miliardáře Michala Strnada, který v letošním žebříčku Forbesu 100 nejbohatších Čechů figuruje na 26. místě s majetkem 8,5 miliardy korun, uvádí informace o úspěšném období v aktuální pololetní zprávě.

Covid necovid, ukazatel konsolidované EBITDA se za první půlrok letošního roku zvýšil meziročně o skoro 63 procent a konsolidované tržby šly nahoru o 14 procent. Tržby holdingu CSG činily za první pololetí 6 667 044 korun (v roce 2019 ve stejném období to bylo 5 827 161 korun) a EBITDA 1 271 453 korun (v uplynulém roce vykázal holding 780 309 korun).

Michal Strnad

• Majetek v hodnotě 8,5 mld. Kč
• 26. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

číst více

To vše v situaci, kdy v prvním čtvrtletí poklesla česká ekonomika o dvě procenta a ve druhém následoval hospodářský pokles o 10,7 procenta. Pod Strnadovu CSG, která ovládá přibližně 120 firem, spadá automobilka Tatra, stejně jako výroba obrněných vozidel Pandur a Titus či výrobce hodinek Prim.

Hodinky

Unikátní československé primky z holdingu Michala Strnada jdou do charitativní dražby

Darek Šmíd – 2 minuty čtení

Zásadní vliv na růst obratu v období, v němž se naopak kupříkladu skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera výrazně propadla, měl u Strnadovy Czechoslovak Group především strojírenský sektor a sektor leteckého průmyslu (v němž CSG podniká se svou leteckou divizí Aerospace).

Czechoslovak Group v pololetní zprávě nepředpokládá, že by pandemie nějak výrazně zasáhla ani do jejího nadcházejícího pololetí. Uvádí, že odbyt má zajištěný a celkové výsledky za rok 2020 by mohly být nakonec podobné jako výsledky za rok 2019, nebo je i mírně překračovat.

The post Czechoslovak Group miliardáře Michala Strnada krize nezbrzdila, holding slaví veleúspěšné pololetí appeared first on Forbes.

Narodil se v Tunisku, kariéru ale udělal u nás. Ferid Nasr dokázal během bezmála 30 let vybudovat největší cestovní kancelář v Česku, jejíž dceřiné společnosti působí i v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku. Společně tvoří holding Der Touristik Eastern Europe (dříve Exim Holding), který postupně ovládl německý koncern Rewe.

I když už cestovku Exim Tours nevlastní, Nasr se stále podílí na jejím rozvoji a hlavně jí teď pomáhá překonat nelehké období, kterým si nejen cestovní ruch kvůli pandemii prochází.

Zažil jste už v byznysu podobnou manažerskou výzvu?

Covid je něco jedinečného. Není to jen krize, je to něco, co nikdo z nás zatím nezažil. Ani manažer, ani řadový zaměstnanec. Poslední podobnou epidemií byla před 100 lety španělská chřipka. Je ale těžké to srovnávat. Tehdy svět nebyl tak propojený, jako je dnes.

Češi v zahraničí

Z cestovatele a tlumočníka stěhovákem. Co dělat, když vám covid zavře cesty do světa

Ondřej Kinkor

Navíc k rozvoji cestovního ruchu došlo až v průběhu 20. století…

Cestovní ruch tady byl už stovky let. Tehdy byl ale spojený především s byznysem. Ten masový cestovní ruch je tady až posledních 30 let. Když se podívám pár let dozadu a srovnám ty destinace, kam létáme, tak třeba Turecko bylo ještě v 80. letech na pěti procentech kapacity, která je tam dnes. A ostatní destinace na tom byly dost podobně.

Jak se Exim Tours vypořádává s aktuálními podmínkami na trhu?

Vypořádáváme se s tím stejně jako ostatní cestovky. Podobně jako i v jiných odvětvích, i my jsme byli od začátku v šoku, ale postupně se s tou situací učíme žít. Je však náročné vymyslet jakýkoliv plán, protože vlastně nevíme, jak dlouho to všechno bude trvat.

Může vůbec cestovní kancelář za takových podmínek vydělávat?

S myšlenkou vydělávat jsme pracovali v dubnu. V červnu nebo začátkem července jsme ji ale opustili. Vydělávat se nedá, jde o to, přežít. O nic jiného. Jako cestovky jsme v pomyslné první linii. To ale neznamená, že když to nepřežije první linie, že ty další to výrazně nezasáhne. O přežití bojují všichni, nejen cestovní ruch.

Jak to vůbec vypadá se zimní sezonou? V médiích se nedávno objevila informace, že se ještě před zavedením nejnovějších opatření na zimní dovolenou chystalo asi 200 tisíc Čechů…

To číslo mě samotného překvapilo. Zvlášť velké nákupy jsme totiž nezaznamenali – lidé dlouho čekali. Začalo se to hýbat až v srpnu, kdy se situace uklidnila. Ale že by bylo v ČR prodáno až 200 tisíc zájezdů, to mě poněkud překvapilo. Kdyby jich bylo tolik, tak věřím, že bychom měli aspoň těch 100 tisíc, protože jsme největší skupina na českém trhu. A to nemáme.

Kdy vlastně zimní sezona většinou začíná?

Pro nás zimní sezona začíná v listopadu a trvá až do konce března – v některých destinacích i do konce dubna. S přípravami přitom začínáme už v lednu. Když ale v březnu přišla korona, na trh jsme dali jen část plánované nabídky.

Související vydání

Koupit teď

K jakým opatřením přistupujete, aby vaše společnost byla vůbec schopna přežít kritické období?

Společnost je vlastněna skupinou Rewe, což je silná společnost, pro niž cestovní ruch činí pouze 10 procent byznysu. Zbylých 90 procent dělají maloobchodní sítě (v Česku jsou to supermarkety Billa a Penny, pozn. redakce). A to je jediný byznys, který nešel dolů, a dokonce roste. Otázka konce tedy v našem případě vůbec nepadla a ani nepadne. Máme však plány, které počítají se ztrátou.

V červnu jsme připravili dva plány – jeden optimistický, druhý pesimistický. Ten pesimistický byl, že se tržby propadnou o 90 procent oproti minulému roku. Optimistický plán počítal s poklesem tržeb o 70 procent. Teď už vidíme, že nakonec bude splněn ten pesimistický plán.

Jaké máte ztráty?

Zatím počítáme ztráty v řádu stovek milionů. Jak to bude příští rok, samozřejmě zatím nevíme, ale věřím tomu, že i kdyby se nic nezměnilo, dosáhneme na polovinu tržeb loňského roku – avšak ani to neznamená, že budeme vydělávat.

Dá se za takových podmínek efektivně plánovat?

Lidi si začínají nějakým způsobem zvykat. Přestože není vakcína, cestovali letos do celé řady destinací. Největší problém jsou pro nás ale vlny, ve kterých pandemie přichází.

Já jsem plavec, který nemá rád vlny, rád plavu na klidné hladině. Teď je to ale velký problém, protože chvíli jdete nahoru a za chvíli se zase propadnete. Pak nemůžete naplánovat nic. Dokud jsou tyhle výkyvy, tak vás vždycky semelou a nevíte, kde vás vyklopí, na kterém břehu. Je nutné, aby se nám je podařilo aspoň zmírnit.

Koronavirus

Zakašlete na telefon, prosím. Vědci naučili umělou inteligenci poznat covidový kašel

Bibiana Beňová – 2 minuty čtení

Přišla podle vás současná opatření včas?

Po válce je každý generál. Ale myslím si, že naše vláda od začátku reagovala na jedničku. Potom to ale bohužel podcenili.

Ono to tak bývá – když jednou vyhrajete, tak si myslíte, že už vás nic neporazí. Opatření jsme uvolnili skokově, zatímco ostatní země k tomu přistupovaly spíše pozvolna. A teď je tu bohužel výsledek. Realita je taková, že pro každého manažera, politika i obyčejného člověka je to úplně nová situace.

Myslíte, že by ta současná zkušenost mohla i do budoucna ovlivnit cestovní ruch? Změní se třeba to, kam lidé cestují?

V tomto ohledu žádné preference vlastně neexistují. Ačkoliv při první vlně patřila Itálie mezi nejzasaženější země, v létě nám udělala podstatnou část tržeb. Pandemie zasáhla celý svět, takže má odpověď zní ne. Naopak věřím tomu, že kdyby se zítra našla vakcína, tak příští rok uděláme nejlepší obrat v historii.

Může současná situace přinést i nějaké pozitivní důsledky?

Země, které mají s podobnou pandemií zkušenost, mají vybudovaný zvyk nosit roušky. Ještě před vypuknutím epidemie jsem byl v Thajsku, kde lidé běžně roušky nosí už od epidemie viru SARS v roce 2002. A myslím si, že se to teď stane součástí i našeho života.

Vlády také pořád prosazují kvóty na investice do obrany, nikde jsem ale neviděl, že by někdo říkal, kolik by mělo minimálně jít do zdravotnictví. Nikdo se o tom nebaví. Myslím si, že teď na to ale státy začnou myslet. Jasně se nám ukázalo, že ta největší hodnota je zdraví – ta blbá maska, nikoliv nějaké rakety.

Koronavirus

Plošná opatření zavádějí i další evropské země. Export si však vede lépe než na jaře

Mikoláš Rec – 2 minuty čtení

Jak to vypadá s vaším koncem ve vedení Exim Tours? Skončit jste původně chtěl už na začátku roku…

Moje povolání je mým koníčkem. A koníčků se těžko zbavíte. Určitě jsem měl v plánu odejít, ne však definitivně, pouze se stát méně aktivním. V rámci operativy byla každý den spousta práce. V plánu tedy bylo, že odejdu z operativních funkcí, ale v dalších orgánech společnosti zůstanu.

Potom však přišla krize a v takové situaci nemůžete firmu opustit . V čele představenstva jsem tak zůstal až do konce srpna, kdy mě na postu šéfa Der Touristik Eastern Europe nahradil Jirka Jelínek a já se přesunul na pozici předsedy dozorčí rady.

Takže už se na řízení společnosti nepodílíte?

Pořád se do toho ještě pletu, v rámci strategie skupiny.  V tuto chvíli se ale soustředím především na to, abychom naše firmy dostali z ekonomických ztrát.

The post Když se objeví vakcína, uděláme příští rok největší obrat v historii, říká zakladatel Exim Tours Ferid Nasr appeared first on Forbes.

Kamil Bartošek alias Kazma Kazmitch patří k předním českým moderátorům a influencerům na sociálních sítích. Je spolumajitelem OMS Production, která ve spolupráci s Televizí Seznam vydává doposud nejúspěšnější pořad českého internetu One Man Show, upozorňující na často přehlížené problémy společnosti.

Sám Kazma si během let vypěstoval pověst problémového kluka, který to ale ve finále myslí dobře. A teď se se čtenáři Forbesu dělí o to, jaké zásady ho dovedly k prvnímu milionu.

***

Nevím, kdy jsem vydělal svůj první milion. Ale řeknu vám, kdy jsem ho „ušetřil“. Hodně lidí už totiž svůj první milion korun za život bezpochyby vydělalo, ale možná si to ve změti všech těch dennodenních nákladů a životních potřeb ani neuvědomují. Předpokládám, že otázka tedy spíše zní, kdy jsem měl svůj první milion korun pohromadě na účtu. To si pamatuju. 

První milion

Václav Muchna vydělal první milion v 19. Začněte podnikat brzy, radí

Zdravko Krstanov – 3 minuty čtení

V roce 2006 jsem studoval vysokou školu a přitom už se asi pět let aktivně věnoval videotvorbě. Po dvou letech magisterského studia jsem se rozhodl školu opustit. Věděl jsem, co mě v životě baví, a chtěl jsem se tomu začít věnovat naplno.

Měl jsem tehdy na účtu jen pár tisíc korun jako každý študák a neměl vůbec tušení, jestli se tímhle dokážu v budoucnu uživit. V té době neexistoval svět internetového videa, jak ho známe dnes, a nikdo se tímhle v Česku neživil. Věděl jsem jen, že tohle je směr, kterým mě srdce táhne.

Zatímco se moji spolužáci bavili po hospodách, já od rána do noci každý den pracoval a strašně mě to bavilo. Svůj první milion jsem měl pohromadě zhruba rok poté, co jsem školu opustil. Bylo mi třiadvacet a pro kluka z malého města to v té době byla nejen neuvěřitelná suma peněz, ale hlavně důležité utvrzení, že cesta, kterou se vydal, může mít správný směr. 

Za ty roky uběhla spousta času. A z toho, co byla kdysi nedosažitelná magická meta, se stala běžná součást mého podnikatelského života. Když se bavíme o milionu, tak dneska vím, jaké to je, ho vydělat, jaké to je, ho utratit, a taky vím, jaké to je, o něj v sekundě přijít. To všechno k tomu patří.

Na začátku bych si tohle, stejně jako většina mladých lidí, nedokázal ani představit. Ale málokdo jsme se narodili s milionem v kapse a tak jako u všech i tohle byl jen vývoj a dlouhá cesta. 

Je to cesta

Ta cesta obnáší postupné kroky. Je jasné, že pro člověka, který v životě řeší tisíce, je milion korun strašně vzdálený bod. Ale po malých krůčcích se k němu dá propracovat. Většina z nás ví, jaké to je, vydělat 10 tisíc korun, pak už není tak nereálné vydělat 100 tisíc a v tu chvíli už je milion „jen“ desetkrát tolik.

Když si na svůj první milion sáhnete, tak víte, že 10 milionů už je zase jenom desetkrát tolik. Ale už nikdy to není tak nepředstavitelné jako na začátku, protože vy už víte, že to jde. 

Když jednou dokážete zaběhnout stovku pod 20 sekund, tak už to přece dokážete zopakovat desetkrát. Ať to stojí, co to stojí, už jste to přece jednou dokázali. Ze začátku se všechno může zdát příliš vzdálené, ale s každou další takovou dosaženou metou vám ten další velký skok přijde čím dál reálnější. Nesmíte mít jen strach vydat se vždycky o ten krok dál. 

Rozhovor

Kamil „Kazma“ Bartošek o One Man Show, followerech a konzumním plácání

Jan Strouhal – 4 minuty čtení

Hrajte hru

Milion korun je částka, kterou si většina lidí dokáže alespoň ve své hlavě představit. Když ho vyděláte, můžete si na něj dokonce i sáhnout, držet ho v ruce nebo se s ním třeba koupat ve vaně. Ale na vyšších úrovních jsou ty astronomické sumy už jenom čísla. Série virtuálních nul na bankovních účtech.

Petr Kellner svoje miliardy zcela určitě nikdy neviděl. Jsou to už jen body ve hře. To dává všem těm velkým klukům odvahu hrát tu vysokou hru.

Riskujte

Odvaha je v byznysovém světě důležitá. Většina lidí se peněz bojí. Není ochotna své tvrdě vydělané finance riskovat, investovat, nebo o ně dokonce přijít. Pokud se vám klepou kolena z představy ztratit 10 tisíc korun, nikdy nevyděláte milion. Pokud nejste ochotni přijít o milion, nikdy si nesáhnete na sto.

S každou další úrovní této hry totiž rostou nejenom zisky, ale i náklady a risky. S tímhle se musíte smířit. 

Chce to trochu zdravé neúcty k penězům

Neřešte drobné, neřešte všude křičící slevy nebo kde ušetřit v supermarketu. Tímhle ještě nikdo nikdy nezbohatnul. Spousta lidí věnuje tolik času a energie jen pro pár ušetřených korun, že už jim nezbývá čas soustředit se na to, co může jejich finance výrazně posunout dál.

Nepachtěte se v bezvýznamných ztrátách, soustřeďte se na zisk, který je dokáže pokrýt šmahem ruky.

Zase ta cesta

Skončím tím, čím jsem začal a co považuji za vůbec nejdůležitější. A to je cesta. Nemám žádný univerzální návod, jak milion vydělat, na to si musí přijít každý sám. Jsem jen obyčejný kluk, který se vydal svojí cestou a který neví, co bude zítra. Můžu vám jen za sebe říct, jak se na tu cestu vydat.

Aktuální vydání magazínu

Bible kapitalisty

Forbes 10/2020

Koupit teď

Soustřeďte se na to, co máte rádi, co opravdu milujete, kde bytostně cítíte svůj potenciál, a tomu pak věnujte čas a úsilí. Nezaměřujte se na peníze. Ty budou pro vás se svým množstvím vždycky jen ztrácet hodnotu. Stejně jako všechno, čeho budete mít v životě přebytek.

Ale tu poctivou cestu, tu budete mít rádi vždycky – i kdyby vám na jejím konci zbyly jen prošlapané boty.

The post První milion Kamila „Kazmy“ Bartoška: Chce to trochu zdravé neúcty k penězům appeared first on Forbes.

Říká se, že starat se o dobrou restauraci je neskutečná dřina a radost zároveň. S druhou vlnou koronavirové pandemie však přišli restauratéři o oboje a zbylo jim jen zoufalství. Restaurace jsou zavřené a okénka a rozvozy představují pro podniky často jen symbolickou záplatu. Plán není, vidina zahraničních návštěvníků Prahy visí v nedohlednu.

K diskuzi na tohle téma jsme pozvali zástupce pražských restaurací jako La Gare, Hergetova Cihelna či Mlýnec, které patří k tomu nejlepšímu, co gastronomie v Česku nabízí. Tento kulatý stůl, který vedl redaktor Forbesu Zdravko Krstanov, je druhý ze série rozhovorů se zástupci nejpostiženějších oborů.

Jaký je to pocit vidět prázdnou restauraci?

Jan Mudroch (Gare Restaurants): Strašný.

Marek Raditsch (Kampa Group): Za mě je to velice smutné. Zavření jsme si prožili už před 18 lety, když byly povodně. Některým částem, jakými jsou Holešovice nebo Karlín, to v konečném důsledku pomohlo, ale tehdy tam byla nějaká vidina budoucnosti. Vidina něčeho… Že se to opraví, že se vrátí turisté. Teď žádnou nemám. Pořád koukám do tunelu a nevidím ani kousek světla.

Sanjiv Suri (Zátiší Group): Nejhorší je, že druhou vlnu, respektive totální lockdown nikdo neočekával. Teď slyšíme různé hlasy a vůbec nevíme, s čím můžeme počítat. Co přijde v únoru nebo březnu? Samé otázky, žádný plán.

Zkuste popsat, jak moc špatně na tom jste…

Marek Raditsch: Začínali jsme letos se stopadesáti zaměstnanci, teď jsme na pětatřiceti a nový rok začneme třeba s deseti. Na jaře jsme počítali se ztrátami v desítkách milionů, teď už je to řekněme okolo dvou set milionů. Takhle špatné to je.

Jan Mudroch: Ta čísla jsou jedna věc, ale velký dopad je i v tom, že gastro je zdecimované psychicky. Při první vlně jsme byli zaťatí a řekli jsme si, že to prostě přežijeme. Teď vnímám, že spousta dobrých lidí náš obor prostě nadobro opouští, protože už k němu nemá důvěru. Znám skvělé lidi, kteří odchází k policistům či do Škodovky a nesmírně mě to mrzí. Celé gastro udělá velký krok zpátky, ztratí talenty, ztratí dravost a ztratí sebevědomí. Tohle se nevrátí během měsíce.

Sanjiv Suri: Vezmu to ještě z jiné strany. Praha je dnes co do eventů či konferencí celosvětově konkurenceschopná, v tomto ohledu jde o jedno z deseti nejlepších měst na světě. A drtivou část infrastruktury tady vybudoval soukromý sektor. Až se byznys vrátí na 50, 60 či 70 procent zpět, tak to bude ve městech, která byla schopna tu úroveň udržet. Na to bychom neměli zapomínat.

Vojtěch Tajovský (Gare Restaurants): Abychom to nemalovali jen černě, tak já si za nás myslím, že kdybychom měli všechny provozy v centru, tak je to asi likvidační, ale gastronomie je také o diverzifikaci. V minulosti se nám hodně vyplatilo vsadit na prostory mimo centrum. Vozovna Stromovka nám už v minulosti zachránila celou firmu. A možná nás na jaře zachrání zas. Když je hezky, lidé tam jsou vždy. Krize, nekrize.

Jan Mudroch: Současná situace nám všem umožnila vidět, jak vypadá minimum toho, co firma potřebuje. Každý, kdo chce přežít, to musí osekat na maso a kosti. Teď víme, kde je dřeň, kde je startovací čára. Bez podobné krize bychom to nikdy nezjistili, protože by nás trh převálcoval. A tato zkušenost, bude přes vše zlé extrémně cenná.

Marek Raditsch: Cenná zkušenost to asi je, ale ta cena je neúměrně vysoká. Při první vlně se ještě říkalo, že se vyčistí trh, platy půjdou dolů a tak dále. Dnes už tohle snad nikdo netvrdí. Bude jen krev, pot a slzy.

Jak hodnotíte pomoc od státu?

Marek Raditsch: Je minimální. Ať už to vezmu přes informovanost, systémovost až k těm samotným programům. Do toho vám nevychází vstříc banky, protože jsme pro ně rizikový segment. Upřímně bych čekal i nějakou jednotnou linku od Evropské unie, ta podle mě ale v tomto ohledu selhává.

Vojtěch Tajovský: Problém je i v tom, že lidé v gastronomii mají plat často složený ze dvou částí – od zaměstnavatele a z dýšek. Což je dost velký problém, protože stát sice řekne, že zaměstnancům zaplatí třeba 60 procent mzdy, jenže samozřejmě pouze z té první části. Z toho ovšem číšník zaplatí tak maximálně bydlení. Čili bych byl velmi opatrný s tím, jak našemu oboru stát pomohl.

Sanjiv Suri: Já tu pomoc vnímám jako cennou, protože bez ní by to, alespoň v našem případě, vypadlo úplně jinak. Dnes je dobrá doslova každá koruna. Ideální podle mě není, že pomoc teď funguje příliš celoplošně, jako ve starém světě, když jste si zaplatili reklamu na Nově – buď to uvidí celá republika, nebo nikdo.

Dnes je ale doba, kdy se vše více cílí, nejen v reklamě. Proto by bylo na místě přistupovat jinak k těm, kdo ztratili třicet procent tržeb a jinak k těm, kdo osmdesát. V Dánsku nebo v Nizozemí takové modely fungují, stačilo by se inspirovat.

K čemu vám jsou hojně diskutovaná hladová okénka a rozvozy? Často jsem od vašich kolegů slyšel, že to dělají jen proto, aby jejich lidé měli co dělat…

Marek Raditsch: Pro nás to určitě cesta není. My jsme zavřeli a zavření jsme zůstali. Jídla, která děláme, nejsou koncipovaná do krabičky, respektive se to nedá udělat tak, aby to k lidem dorazilo ve stavu, který považujeme za důstojný. Může to být dobré, jak říkáte, pro zaměstnance, aby alespoň něco dělali, možná i pro klienty, kterým tím připomeneme, že tu stále jsme, ale náš segment na to opravdu není.

Neděláme nudle za 160 korun, které vám domů přiveze cyklista. Na druhou stranu, pokud se ukáže, že se doba mění a lidé budou chtít jíst doma, budeme muset cestu najít. Přiznávám, že nyní o různých možnostech uvažujeme, na jaře jsme si něco i zkusili, ale pořád šlo o šokově zachlazené pokrmy.

Sanjiv Suri: Jídlo s sebou a zážitková kuchyně, to nejde dohromady. Než se to za půl hodiny dostane k vám… Ne, ani si to nechci představovat. My děláme rozvoz, ano, ale taktéž jen šokově zachlazených jídel, nikoli už připravených. A co se týče tržeb, jsou to drobné jednotky procent oproti normálnímu stavu, reálně to byznysu pomůže spíše symbolicky.

Jan Mudroch: Ekonomický přínos okýnek neexistuje. Je to jen vyvěšený štít, že jsme stále zde. Děláme pouze hotová jídla, respektive jsme nechali věci, které to okénko unesou. Navíc, když to vezmu zeširoka, jídlo je jen jedna z těch věcí. Je tu atmosféra, je tu servis, je tu pocit vůbec vyjít ven.

Vojtěch Tajovský: Všichni u tohoto stolu jsme investovali obrovské peníze do toho, abychom v našich podnicích dosáhli určité atmosféry a udělali z návštěvy zážitek. A člověk, který má restaurace rád, to nechce nahradit krabičkou. Je to jako když chodíte do divadla a pak se na něj díváte na notebooku. Neporovnatelné.

Byla pro vás doba mezi oběma pandemickými vlnami byznysově dobrá?

Jan Mudroch: Upřímně jsme to čekali horší. Lidé relativně chodili a nebáli se a restaurace se rychle zaplnily. Hosté, myslím, ukazovali lásku k podnikům, což pro mě osobně bylo ohromně motivační. Vraceli se a přáli nám, ať to vydržíme.

Sanjiv Suri: My jsme viděli totéž. Když jsem byl párkrát na večeři V Zátiší, viděl jsem mou restauraci plnou místních lidí, kteří se znali a jeden druhému třeba posílali lahev. To je atmosféra, která tam dříve nebyla. V Mlýnci, který byl více zaměřený na zahraniční klientelu, jsme mívali kompletně plné brunche, třeba i stodvacet lidí a všichni byli zdejší. V létě se zkrátka nikdo nebál a jsem zvědavý, jak to bude dál, protože teď vnímám, že už jsou lidé opatrnější.

Jan Mudroch: Já jsem bytostně přesvědčený o tom, že restaurace bezpečné jsou. Nevím, proč jsme to museli odnést tímto způsobem.

Vojtěch Tajovský: Nám hodně pomohly tématické akce, třeba Moussel weel na podzim, to jsme měli celý týden pořád plno v La Gare i Les Moules.

Rozhovor

Tržby mu spadly o 98 procent, přesto se usmívá. Špatnou náladou byznysu nepomůžu, říká Sanjiv Suri

Zdravko Krstanov – 5 minut čtení

Dovedli jste si v tu chvíli představit, že přijde zase totální lockdown a zavřou se restaurace?

Jan Mudroch: Já vůbec. Dokonce ještě dva týdny před tím současným jsem si myslel, že takto plošně už zemi nikdy nezavřou. Vždyť i vládní představitelé to tvrdili.

Sanjiv Suri: Já též. Za celou firmu mohu říct, že jsme to neočekávali.

Marek Raditsch: Musím říct, že červen, červenec a srpen pro nás bylo období, kdy jsme vytáhli hlavu nad vodu a konečně se pořádně nadechli. Předpokládali jsme, že zaří a říjen a budou možná ještě lepší…

Vojtěch Tajovský: Září už začalo doutnat! (smích)

Sanjiv Suri: Je to podobné, jako když běžíte maraton, máte před sebou poslední stovky metrů a pak vám někdo oznámí, že vás čeká dalších 42 kilometrů. (smích)

Vojtěch Tajovský: Ale úplně vážně – než mít otevřeno do šesti a bez prodeje alkoholu, je lepší a milosrdnější to kompletně zavřít.

Jaká je nyní nálada ve vašich týmech? U lidí, kteří s vámi zůstali?

Jan Mudroch: Jak jsem říkal, přemýšlí, zda má smysl v gastronomii dlouhodobě zůstávat. Zůstávají už jen ti největší srdcaři. A tady je naše povinnost dát jim naději a ukázat smysluplnost toho, když si protrpí tohle martyrium.

Sanjiv Suri: Naděje je velice důležitá. A já jsem přesvědčený, že nějaká cesta přijde. To, co prožíváme dnes, nemůže pokračovat donekonečna.

Jan Mudroch: S těmi, s nimiž to dnes přežijeme, to budeme v budoucnu znovu stavět.

Vojtěch Tajovský: Z přeživších zaměstnanců je cítit ohromná chuť bojovat, což člověka utvrzuje v tom, že to má smysl dále dotovat.

Marek Raditsch: Na jaře ta nálada byla úplně jiná. Uvědomovali jsme si, že nelze udržet výši výplat a nelze se nezaměřovat na domácí klientelu. Bylo znát, že se s provozními náklady musí něco stát. A stalo se, udělali jsme maximum. Jenže najednou to přišlo znovu. U těch posledních zaměstnanců se opravdu projevila loajálnost, srdce a možná i trochu nerozum.

Může z celé té situace pro vás vzejít i něco dobrého?

Vojtěch Tajovský: Budou asi dobré investiční příležitosti. Možná se objeví fajn místa po někom, kdo to nezvládl.

Jan Mudroch: Já považuju za velkou přidanou hodnotou právě to, že už zůstanou jenom srdcaři.

Sanjiv Suri: Může to přinést více inovací. Je třeba, abychom začali přemýšlet totálně mimo zažité koleje. Bude se startovat od nuly.

Český byznys

Krásný výhled prozatím skončil. Sanjiv Suri zavírá Bellevue, minimálně do jara 2021

Zdravko Krstanov – 2 minuty čtení

Je něco, co vám dnes pracovně dělá radost?

(dlouhé ticho)

Jan Mudroch: V tento divný moment ne. Těším se, až bude znova vytyčené hřiště a my se budeme moci znovu rozeběhnout a začít hrát.

Vojtěch Tajovský: Mám radost, když přijdu do restaurace, kde těch pár zaměstnanců má chuť do práce a chuť bojovat.

Sanjiv Suri: Radost v našem oboru, když všichni sedí doma, v tuto chvíli není. Je třeba se upnout k tomu, že tato doba musí skončit. A ona skončí.

Marek Raditsch: Mám to podobně jako Honza. Neustále přemýšlím nad tím, co budeme moci pro hosty připravit nového. Doufejme, že někde, ve velké dálce, už to světlo je. V současné době si ale netroufám odhadnout, kdy reálně otevřeme.

Sanjiv Suri: Marku, musíme věřit. Květen přijde zpátky, trochu se to rozjede.

Marek Raditsch: Tak já 30. dubna přijdu do Bellevue na skleničku a uvidíme. (smích)

The post Lidé v gastronomii jsou psychicky zdevastovaní, zní z oboru. Naději drží parta srdcařů appeared first on Forbes.

Úspěch lze měřit vícero způsoby. Pro jednoho je jeho měřítkem velikost nahromaděného majetku, pro druhého povýšení na vysněnou pracovní pozici, kdežto třetí se za úspěšného člověka považuje proto, že je nezávislý na ostatních a může si cestovat, kdy a kam se mu zachce.

To je příklad třeba pětatřicetiletého Michala Učně, který se vzdal slibně rozjeté kariéry v biotechnologické firmě jen kvůli tomu, aby si nadále mohl plnit svůj dávný cestovatelský sen.

Kdo z nás to během studia na vysoké nechtěl jednou mít podobně? Bude nás nejspíš dost. Jenže postupem času člověk dospěje do stadia, kdy se jeho priority změní. Kývne na lákavou pracovní nabídku, začne pokukovat po vlastním bytě, rodině a sny o cestování se rázem rozplynou jako ranní mlha.

Malá a střední firma

Malí podnikatelé a jejich velké zápasy. Jak zvládají druhou vlnu lidé, jejichž příběhy jsme popsali na jaře

Bibiana Beňová – 4 minuty čtení

Michal ale dokazuje, že ne vždy to tak musí dopadnout. Ne vždy musí nutně platit, že rodinu s malými dětmi a cestování prostě neskloubíte. Jde to. A ne, peníze v tomhle příběhu zas tak velkou roli nehrají, naopak.

Michal totiž žádný miliardář nebo milionář není. Je to obyčejný živnostník, jakých jsou v Česku tisíce. A když si jeho manželka před několika lety našla v Mnichově novou práci, bez váhání se rozhodl vzdát se té své a vydal se s ní do Německa.

„Cestování jsme měli v krvi vždycky,“ přiznává Učeň. „Při studiích na VUT v Brně jsme společně strávili několik semestrů v zahraničí – od Finska přes Slovinsko a Anglii až po exotickou Kolumbii. Otázkou pro mě bylo, jaké si najít v novém prostředí uplatnění.“

Po chvíli dumání se mu v hlavě zrodil nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Vzpomněl si na své oblíbené Finsko a založil e-shop Terve.cz. Jeho prostřednictvím začal prodávat produkty s nadčasovým severským designem, které se hodí i do jakékoliv středoevropské domácnosti. Zpočátku mělo jít především o zábavu, jak ale postupem času přibývali zákazníci, rozhodl se jít do projektu naplno.

Že našel tolik lidí vyznávajících stejné hodnoty jako on, ho samozřejmě těšilo. Ovšem jen do okamžiku, než se podíval, jak se firmě daří po finanční stránce. Na konci třetího roku od svého založení se měl obchod dle jeho původních propočtů už dávno pohybovat v černých číslech. Ve skutečnosti ale tou dobou byl víceméně na nule.    

„Tehdy jsem se sám sebe ptal, proč to vlastně dělám. Proč si raději nenajdu v Mnichově práci, kde dostanu bez rizika pár tisíc eur měsíčně?“ vzpomíná Učeň. Naštěstí ho v v těchto chvílích zmaru vždy podržela manželka.

„Bylo jí jedno, že to ona táhne domácnost a že právě z její výplaty občas zaplatíme zboží. Byla trpělivá, věřila mi a ujišťovala mě, že mé podnikání je naše společná velká šance. Šance být svobodní, cestovat a sami se rozhodovat, kdy budeme mít dovolenou a na jakém místě zrovna budeme žít,“ vysvětluje mladý podnikatel.

A jak se zpětně ukázalo, poslechnout ženu byl skutečně ten nejlepší možný nápad. Plánovaná expanze na německý trh sice jeho obchodu tak úplně nevyšla, kýžený zisk se ale následně přece jen dostavil. A to navzdory tomu, že si i dnes, tedy sedm let od založení svého prvního internetového obchodu, dělá v podstatě vše sám.

„Nikdy jsem pod sebou nechtěl mít žádné zaměstnance. Samozřejmě, bez pár skvělých partnerů by to nešlo – už jen kvůli tomu, že jsem se musel naučit, jak navrhnout a zprovoznit e-shop, porozumět marketingu nebo účetnictví,“ říká Učeň. Jet na vlastní pěst za to podle něj ale rozhodně stojí. „Žádné závazky, meetingy, řízení lidí, koukání na hodinky, dojíždění do práce a zpět,“ vyjmenovává.

Hlavní benefit podle něj ale tkví v něčem zcela jiném – ve flexibilní pracovní době. „Pracuji především ráno, večer a přes víkendy. V pracovní dny jsme s manželkou a dětmi většinou na výletech. Takže když ostatní sedí v kancelářích, my máme přírodu sami pro sebe. Často se tak může stát, že mi zákazníci volají s nějakým dotazem a já zrovna šlapu se synem na zádech někde na túře v Pyrenejích nebo se právě koupeme na pobřeží Atlantiku,“ popisuje Učeň.

Že jeho slova nejsou jen obyčejným klišé, dokládá uplynulých 18 měsíců. Za poslední rok a půl totiž Michal se svou ženou a dvěma malými dětmi pobývali hned v devíti evropských zemích. Minulé léto a podzim strávili poznáváním daleké Skandinávie, v zimě lyžovali několik týdnů v italských Alpách, během léta nalezli dočasný domov v Chorvatsku, navštívili Španělsko i sousední Portugalsko, aby následně prožili začátek druhé vlny koronavirové nákazy ve Francii.

Cestovatelské plány mu zmíněná korona narušila jen částečně, z hlediska těch podnikatelských ale byla spíše přínosem. Jeho společnost roste každý rok a letošní výsledky budou i díky pandemii ještě o něco lepší.

„Nárůst máme přes 30 procent a čekáme tržby kolem sedmi milionů korun. Ano, z pohledu maloobchodu nejde o nic závratného, ale když vezmeme v potaz, že je to celé téměř ‚one man show‘ a že zpočátku mělo jít především o zábavu, je to myslím poměrně slušný výsledek,“ říká Učeň.

Z Michalových slov je patrné, že on sám je přesně tím typem člověka, který své bohatství penězi neměří. Ne, nemá v garáži zaparkovaná tři luxusní auta a ani nelétá na dovolenou první třídou. Přesto se právem může považovat za úspěšného. Dosáhl totiž svého dávného snu. Snu, který se mnohým ostatním po nástupu do zaměstnání a založení vlastní rodiny ze dne na den rozplynul. A to se počítá.

„Poslední dva roky mě celkem uklidnily. Nyní je rodinný rozpočet v podstatě už jen na mně. Když jsem si během tohoto léta s výhledem na sluncem zalité portugalské vinice cosi ťukal do notebooku a viděl, jak kolem mě radostně pobíhaly naše děti, došlo mi konečně, že to za ty roky nejistoty prostě stálo,“ říká Učeň. Podnikání mu prý dává soběstačnost a pocit jistoty.

„Takže manželka už příští rok vůbec nebude muset přemýšlet o návratu do práce po mateřské. A to mi přijde jako dobrá odměna za to, že se mnou měla v začátcích takovou trpělivost,“ uzavírá Učeň.

The post Chtěl cestovat, tak dal výpověď a rozjel e-shop. Dnes pracuje hlavně o víkendech a užívá si rodiny appeared first on Forbes.

Pro říjnové vydání tištěného Forbesu jsme oslovili české miliardáře s prosbou o zamyšlení se nad současným stavem kapitalismu. Na webu vám přinášíme další z vybraných komentářů, tentorát od majitele společnosti Eurowag Martina Vohánky.

31. nejbohatší Čech se zamýšlí nad tím, že mantrou 21. století by neměl být růst, ale sociální férovost a udržitelný rozvoj.

Martin Vohánka

• Majetek v hodnotě 7,5 mld. Kč
• 31. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

číst více

Již dnes můžeme hovořit o druhé a třetí dekádě 21. století jako o transformační. Celá řada dříve nedoceňovaných fenoménů se projevila v plné síle a naráz, přičemž každý z nich má potenciál vyvolat ve společnosti zásadní změny. Co ale chceme? O jaké hodnoty a nové přístupy stojíme? Jak vyhovět emancipovanému člověku 21. století a současně efektivně řešit nastalé globální problémy?

Má první poznámka k věci je metodická. Nelze navrhovat řešení s dlouhodobým dopadem na základě krátkodobých jevů a potřeb, byť sebepalčivějších. Zejména my Češi jsme si několikrát ve 20. století ověřili, že takový přístup může být tragicky kontraproduktivní.

Rozpad první republiky, vyhnání Němců a následný komunistický puč a morální deficit prvních desetiletí české demokracie jsou myslím výmluvnými důkazy takových chyb. Vyvozuji proto, že nikoli překotná revoluce, ale evoluce, a tedy postupná změna a adaptace, je tou správnou cestou vývoje společenského uspořádání.

Byznys

Elitní muži 28. října. Sedm byznysmenů, kteří hýbali první republikou

Irena Cápová – 4 minuty čtení

Důkladná revize současného stavu se neobejde bez výčtu zjevných alternativ. Bolševický socialismus, i přes důmyslný systém represí a fabulací, sám sebe úspěšně zdiskreditoval ekonomickým rozvratem, ekologickou katastrofou, morálním úpadkem a společenskou dezintegrací. Není proto myslitelnou variantou.

Ve světle ekonomického růstu a geopolitických ambicí Číny se jako jedna z dalších možností ukazuje nesvobodná společnost s tržními principy. Nevěřím však ani v tento záblesk úspěchu, neboť takové systémy konzervují či zcela ignorují celou řadu problémů a příležitostí a potlačují legitimní zájmy nemalé části společnosti, přičemž neumožňují o těchto tématech společenskou diskusi a korekci.

V čase se tyto faktory neúprosně promítají do výkonnosti státní správy a ekonomiky a po odeznění pozitivního efektu prvotní sady částečných reforem systém degraduje a buď se stává agresivnějším vůči domnělým vnitřním i vnějším nepřátelům, anebo se rozpadá.

Nejsem si proto vědom jiného systému, který by dlouhodobě lépe zhodnocoval dar lidské tvořivosti, než je kapitalismus na liberálnědemokratických základech. Platí zde však o to víc, že se změnou kontextu doby a společenských potřeb je nezbytné stejným tempem měnit jeho nastavení.

Vážných důvodů pro takovou rekalibraci již nyní existuje celá řada.
Prvním je stagnující střední třída a množství lidí žijících na hranici chudoby, které minuly benefity technologického pokroku, globalizace a ekonomického růstu posledních desetiletí. S tím přímo souvisí jejich následný sklon k radikalizaci a sentiment k „jistotám“ autoritářských způsobů vládnutí.

Na druhé straně spektra stojí nepočetná světová elita, těžící z nízkých úrokových sazeb, tištění peněz, daňových rájů a nebývalé škálovatelnosti technologií. To vše vyúsťuje v akcelerující podíl na světovém bohatství a moci, jenž vyvolává závažné obavy.

Dobrá karma

Ekonomická Nobelovka pro nejmladší laureátku vůbec. Za boj s chudobou

Klára Řepková – 1 minuta čtení

Takové měřítko koncentrace moci a zdrojů totiž představuje reálný potenciál korumpovat kohokoli, vytvářet vlastní legislativu, paralyzovat dozorové orgány, justici a policii, a tak uchvacovat celé státy a narušovat základní principy dělby moci.

Některé technologické giganty a jejich sociální média navíc ve jménu ekonomických zájmů a komfortu uživatelů přetvářejí naši realitu, a připravují tak uživatele o svobodu a společnost dále tříští a radikalizují.

Dalším závažným nedostatkem je zpomalující sociální prostupnost – v Česku obzvlášť závažná, která znemožňuje dětem ze sociálně slabých či méně vzdělaných rodin naději na lepší vyhlídky, než měli jejich rodiče. Tento stav způsobuje nevalná kvalita veřejných služeb.

Zastaralý a podinvestovaný vzdělávací systém ignoruje hodnotovou výchovu, společnost dále štěpí na ty s dobrými šancemi a ostatní, případně koketuje s představou Česka jako země učilišť, a tedy montoven Západu.

Systém sociálních služeb a pomoci v čase zakrněl. Drahé sociální ústavy vyčerpávají systém, přičemž na efektivnější prevenci nezbývají zdroje. Absence schémat okamžité sociální pomoci nikterak nepomáhá v minimalizaci nejhorších dopadů na well-being obyvatel, typicky způsobených náhlou ztrátou příjmů či bydlení.

A konečně mizerné vyhlídky na udržitelnost důchodového systému jsou dalším ze závažných strukturálních nedostatků našeho sociálního státu.
Jistě takový seznam není kompletní, je však dle mého soudu dostatečný na to, abychom si uvědomili, že čas pro přenastavení pravidel hry již nastal.

V první řadě se jedná o radikální zjednodušení daňového systému a současně zalepení černých děr daňových rájů prostřednictvím koordinace mezinárodních institucí. Současně je nezbytné přesunout těžiště zdanění z práce směrem k majetkovým a spotřebním daním.

Forbes Podcast

Dovedu si představit vyšší zdanění bohatších, říká guvernér ČNB Jiří Rusnok v podcastu

Jan Strouhal – 42 minut poslechu

Výsledných efektů by bylo hned několik. Odlehčení nejchudším částem obyvatelstva. Obnovení motivace k opuštění šedé zóny švarcsystémů. Vytvoření finančních kapacit k ozdravení systémů sociálních a vzdělávacích služeb, a tím zvýšení šancí širších skupin obyvatel na důstojný život, zvýšení jejich vzdělanosti a společenské kontribuce a obecně zajištění sociálního smíru a akceptace.

A nepochybně také aktivnější zapojení rentiérských kapitalistů a jejich zdrojů do tvorby hodnot. Chytře nastavené spotřební daně spolu s posíleným systémem emisních povolenek pak mohou efektivně zajistit financování přechodu průmyslu a dopravy na čisté technologie, přičemž je nezbytné, aby byl opět omezen dopad na sociálně nejslabší.

Podtrženo a sečteno, mantrou 21. století by neměl být růst, ale sociální
férovost a udržitelný rozvoj. Současně nesmíme zavřít dveře inovacím a osobní iniciativě a odpovědnosti.

Forbes Podcast

Čtrnáctihodinová pracovní doba není udržitelná, říkají zakladatelé Snuggs Linda Šejdová a Tomáš Zahradník

Nela Vítová – 30 minut poslechu

S rostoucím očekáváním na transformační funkci regulace se však musí ruku v ruce zvyšovat rozsah odpovědnosti firem a investorů.
Již dávno neplatí: akcionář, případně zákazník, na prvním místě.

Odpovědnost firem 21. století je závazkem k vytváření dlouhodobého pozitivního efektu směrem k podstatně širšímu počtu účastníků, nebo jak se říká stakeholderů. Ten zahrnuje rozvoj místních komunit, od péče o životní prostředí, které dosud sloužilo jako bezedný pohlcovač nákladů průmyslové a intenzivní zemědělské výroby, až po aktivní podporu sociálně či kulturně prospěšných iniciativ.

Související vydání

Koupit teď

Dobrou zprávou v tomto smyslu je, že v západním světě v posledních letech rapidně sílí poptávka po takto smýšlejících organizacích, zatímco byznysy na opačné straně spektra budou zažívat nepříjemný a někdy až fatální odliv zájmu investorů.

Chtěl bych zakončit s nadějí. Už jsem zmínil, že jedinečnou silou západní civilizace je možnost otevřené diskuse, reflexe a schopnost nápravy. Věřím, že vypjatá doba, v níž žijeme, změny prostředí a krize, kterým čelíme, mohou posloužit jako účinný katalyzátor jinak neproveditelných změn.

Přál bych si proto, abychom tuto energii využili řízeným způsobem a ve společenské shodě o zásadních principech a k řešení jednotlivých problémů přistoupili nepředpojatě a s odvahou vykročit do neznámého, avšak věřím lepšího světa.

The post Dopis kapitalisty Vohánky: Kapitalismus je unavený, mantrou by neměl být růst, ale udržitelný rozvoj appeared first on Forbes.

Když v létě v roli andělského investora poslal miliony korun do olomouckého startupu Worldee, byla to symbolická předzvěst toho, co přišlo teď. Hlavní strůjce českého tiskařského zázraku Josef Průša totiž spouští rovnou startupový akcelerační program.

Ve své holešovické dílně PrusaLab je připravený novým komerčním, ale i uměleckým a vzdělávacím projektům poskytnout prostředky k výrobě, mentoring, uhrazení počátečních nákladů do výše 150 tisíc korun a eventuálně i investici.

„Myslím, že pro budoucnost Česka jsou technologie jedno z nejdůležitějších odvětví a náš akcelerátor je jeden z prvních kroků, jak chceme být nápomocní,“ říká ke startu Josef Průša.

Podmínkou je, pro Průšu zcela logicky, hardware, inovativní charakter projektu a jeho alespoň částečné zpřístupnění formou open source, který třicetiletý podnikatel vyznává od samého začátku. Stačí přitom začít s nápadem.

Forbes Podcast

Krize? Teď je ten správný čas založit novou firmu, tvrdí čeští investoři v podcastu

Zdravko Krstanov – 35 minut poslechu

„Jednou z hlavních předností našeho akceleračního programu je různorodý kolektiv odborníků na digitální fabrikaci, který bude na produktech spolupracovat,“ říká Ondřej Kašpárek, který dílně PrusaLab šéfuje. Pomoci lidem s novým projektem tak mohou elektro vývojáři, designéři, konstruktéři či tiskaři.

Související vydání

Koupit teď

Kašpárek tvrdí, že akcelerátor, mezi jehož partnery je například Nadace Vodafone či venture kapitálový fond Nation1, přichází jako reakce na probíhající pandemii, která dosavadní provoz kreativní dílny narušila.

„Prusalabem před krizí prošla řada členů, kteří díky našemu zázemí rozjeli vlastní podnikání. Akcelerátor je způsob, jak dílnu v těchto nepříznivých časech znovu otevřít české tvůrčí komunitě.“

Tiskařské impérium Prusa Research loni utržilo zhruba 1,5 miliardy korun, letos to bude ještě o desítky procent více, přičemž ziskovost EBITDA se pohybuje v řádu nižších stovek milionů korun.

The post Král 3D tisku investorem. Josef Průša ve své dílně spouští startupový akcelerátor appeared first on Forbes.

Třetí nejbohatší Čech zuří. Když už to totiž vypadalo, že nově přijatá evropská směrnice odkloní část zisků od nadnárodních gigantů zpět k tradičním francouzským médiím, Google našel cestu, jak ji obejít.

„Místo toho, aby Google hledal férový, odpovědný a transparentní model odměn za autorská práva, snaží se koupit média a vnutit jim vlastní vůli a vlastní model,“ napsal Daniel Křetínský ve svém nejnovějším komentáři pro francouzský deník Libération.

V něm si ostatně ohledně Googlu nebral vůbec žádné servítky. Americká firma mu totiž narušuje velmi úspěšný mediální byznys, do kterého český miliardář loni vstoupil, a to se mu ani trochu nelíbí.

Daniel Křetínský

• Majetek v hodnotě 78,0 mld. Kč
• 3. nejbohatší Čech v žebříčku roku 2020

číst více

Problém tkví v tom, že Google spolu s dalším významným hráčem, společností Facebook, dlouhodobě vydělává ná práci redakcí a novinářů, když na svých platformách odkazuje na jejich články. Z toho nadnárodním firmám plyne návštěvnost i velký zisk, o ten se ale s vydavateli odmítají podělit.

Místo toho se podle Křetínského vytrvale brání pokusům o legislativní regulaci svého byznysu a snaží se diktovat vlastní podmínky. Poslední takový příklad přichází z Francie, kde Křetínského Czech Media Invest (CMI) vystupuje v pozici spoluvlastníka několika významných médií, jako je večerník Le Monde a magazíny Elle či Marianne.

Daniel Křetínský

Král železnic znovu nakupuje. Křetínský chce ovládnout polovinu slovinské nákladní divize

Michaela Židlický – 3 minuty čtení

A právě situace na zdejším mediálním trhu nedá Křetínskému spát. Řada lidí přitom očekávala, že „parazitování“ Googlu na francouzských tradičních médiích naopak brzy skončí. Poté, co totiž Evropská unie vydala směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu, byla země galského kohouta bůbec první, která ji zapracovala do svého národního práva.

Směrnice přitom jasně říká, že není možné využívat profesionální práci druhých zadarmo k vytváření velkých zisků, čímž dává novinářům a vydavatelům právo na odměny i ze strany takových hráčů, jako jsou právě Google a Facebook.

Jenže Google podle Křetinského nařízení obešel tím, že se za jednotlivými vydavateli vydal s vlastní nabídkou. Za jasně danou částku tak plánuje některé redakce „najmout“ pro svou novou informační platformu a zajistit si tak od vybraných vydavatelů nekončící příval obsahu.

Celkem Google podle Křetínského za účast ve své platformě nabízí 30 milionů eur, o které by se měly podělit všechny vybrané redakce. „Pro mnohé vydavatele bylo zjevně velmi těžké to odmítnout. Ovšem já to nepodepíšu,“ uvedl Křetínský, který dohodu odmítá.

Byznys

Křetínský znovu na nákupech. Chce zvýšit podíl v německém obchodním řetězci Metro

Michaela Židlický – 1 minuta čtení

A to hned z několika důvodů. Za prvé jde podle něj o příliš malou částku – už vzhledem k tomu, že ročně Google ve Francii utrží zhruba dvě miliardy eur. Vadí mu také to, že se vydavatelé podpisem dohody vzdávají svého práva vymáhat na Googlu poplatky za využití svých článků u soudu.

A do třetice se českému miliardáři nelíbí ani fakt, že se technologický gigant nesnaží dohodnout se všemi vydavateli, ale jen s hrstkou hlavních politických deníků. Americká firma tak vlastně sama vybírá, které z redakcí získají přístup k odměnám z digitálního prostoru, na který má Google z velké části monopol, a které redakce nedostanou nic.

Související vydání

Koupit teď

Svým postupem sice podle Křetínského Google na rozdíl od jiných platforem udělal krok směrem k vyjednávání, nepochopil však smysl přijaté evropské směrnice.

„Místo toho, aby hledal férový, odpovědný a transparentní model odměn za autorská práva, snaží se koupit média a vnutit jim vlastní vůli a vlastní model. Google nabídl účast na nové propagační službě informací za poplatek. Je to globální licence, která obsahuje i autorská práva. Toto není odměna za autorská práva,“ přiblížil miliardář, který nicméně dodal, že v zásadě není proti společnostem jako Google nijak vyhraněný.

„Obdivuji jejich inovační kapacitu a oceňuji benefity, které společnosti přinášejí. Nicméně naprosto odmítám myšlenku, že jejich inovace a ekonomický model nemohou existovat ve vyváženém a férovém prostředí,“ dodal Křetínský.

The post Křetínský vyrazil dveře s Googlem. Práci svých francouzských médií nechce dát za hubičku appeared first on Forbes.

Mít v chytrém telefonu stáhnuté aplikace jako Headspace nebo Calm je v anglosaském světe téměř stejně běžné jako z něj posílat e-maily. Meditační aplikace na Západě zkrátka používá každý: dechové cvičení, které zabere jen pár minut, dokáže totiž uvolnit tělo, a hlavně stresem sešněrovanou mysl.

Tomáš Volejníček a Martin Kudera jsou ale přesvědčeni o tom, že Čechům vyhovuje trochu odlišný přístup než ten, který nabízí už zmíněný oblíbený software. Proto před několika měsíci spustili Calmio – první ryze českou meditační aplikaci, která už eviduje 20 tisíc stažení a 1250 denních uživatelů.

Jak nastartovat sebe

Zvykněte si kontrolovat svůj dech. Zlepšíte si tím skoro všechno

Jak být lepší – 2 minuty čtení

„Za prvé jsme přesvědčeni, že když s vámi cvičení provádí hlas hovořící cizím jazykem, nedokážete se dostatečně uvolnit. Pak jsme také díky našim výzkumům pochopili, že Češi řeší odlišné problémy než třeba Američané. Například dnes už legendární Headspace cílí zejména na otázky výkonnosti, přitom Čechy trápí spíš sebevědomí, špatná nálada a určitá úzkostnost,“ vyjmenovává Volejníček.

Ten se s meditací poprvé seznámil během svých studií na kalifornské Berkley University, kde podle jeho slov tímto způsobem trénoval svou pozornost každý. A to i kolektivně, ať už před přednáškou či poradou. Pravidelná meditace podle něj vede k tomu, že dokážeme jednat s odstupem a jasnější myslí – aktivně, nikoliv reaktivně.

Nejde tu však jen o klid duše, ale také o byznys. Ostatně Tomáš Volejníček už spoluzaložil i internetovou přepravní službu Zaslat.cz, kde jako marketingový ředitel působí i jeho kolega z Calmia Martin Kudera.

„Už jsem rozjel více podnikání, ale nic nám nedávalo takový smysl jako právě Calmio. Líbí se mi, že vytváříme něco užitečného,“ svěřuje se Volejníček. A Kudera k tomu dodává, že cílem aplikace je pomoci těm, kdo mají psychické nepohodlí, ale neklepou hned na dveře psychoterapeuta.

„Podle analýz vidíme, že stále přibývá těch, kdo trpí zrychleným způsobem života, a samozřejmě teď do hry přichází i úzkost spojená s pandemií,“ doplňuje.

Jak být lepší

Meditujte. Tohle jsou aplikace, které vás hodí do zenu

Jak být lepší – 2 minuty čtení

Majitelé Calmia už do firmy nainvestovali 2,5 milionu korun, nejdražší položkou však nebyl vývoj samotné aplikace, nýbrž její obsah. Na něm se podílí psycholožka Markéta Jankovská a také předseda pražského buddhistického centra Lotus Libor Šulák.

Nicméně mohla by to být sázka najistotou. Ukazuje se totiž, že meditační aplikace jsou lákavým prostorem pro investice, například už zmíněný Headspace v roce 2017 hlásil obrat v hodnotě 250 milionů dolarů a klidný hlas buddhistického mnicha Andyho Puddicomba tak poslouchají uživatelé po celém světě.

Ani Calmio se ostatně nechce spokojit pouze s českým trhem. Prozatím sice chtějí Volejníček s Kuderou spolupracovat spíše s českými firmami a jógovými centry, ale do budoucna doufají i v expanzi na Slovensko a do Polska.

The post Čechy netrápí výkonnost, ale sebevědomí, říkají tvůrci první české meditační aplikace appeared first on Forbes.

Firma Milana Jurky se nijak netají tím, že v čínských továrnách nevidí žádnou budoucnost. Místo toho už Sensor přes 20 let vyrábí sportovní funkční oblečení hezky doma v Česku, konkrétně v Bystřici pod Hostýnem. Není to výraz nějakého punku, ke kterému má Jurka jako snowboardista a biker blízko, spíš ho do téhle situace dovedly okolnosti a jeho přesvědčení.

„Mohli jsme je nechat šít v Číně, mohli jsme je přepravovat přes půl planety lodí pod liberijskou vlajkou s filipínskou posádkou, ale my si to prostě rádi děláme složitější. Vyrábíme v Bystřici pod Hostýnem, protože máme pocit, že žít a pracovat v České republice dává smysl,“ píše na webových stránkách společnosti Jurka.

Móda

Etické i sexy. Vyzkoušejte spodní prádlo od mladých českých značek

Sandra Kisić – 3 minuty čtení

Volnomyšlenkáře, jakými kluci na širokých prknech často jsou, v sobě ale Jurka nezapře. Jinak by už ve čtvrtém ročníku veterinární vysoké školy nezačal podnikat. A protože měl vždycky rád kola, sám jezdil dlouhé tratě a provozoval duatlon, bylo jeho snem prodávat ty nejlepší bicykly.

Proto se v roce 1991 sebral a odjel na výstavu do Německa, kde si domluvil, že bude zastupovat a prodávat značku Klein – Rolls Royce mezi koly. To všechno se znalostí angličtiny odposlouchané z MTV. Ke kolům si ještě přidal komponenty a pláště a tak vznikla jeho první firma. 

Milana Jurku vždycky bavilo i malování, dělal si skici do šuplíku. Ty se dostaly ke slovu poté, co při závodech zjistil, že jeho spodní prádlo mu vůbec nevyhovuje, je nepříjemné a škrábe. V hlavě se mu zrodila myšlenka vyrobit si vlastními silami jiné a pořádné.

„Když mně někdo přivezl ze zahraničí triko Helly Hansen, byl jsem v šoku z toho, že působilo na omak jako bavlna. Říkal jsem si, jak je možné, že je to takový rozdíl, a začal pátrat,“ vzpomíná Jurka. Sehnal si skripta z liberecké univerzity a mentory a brzy zjistil, že klíč ke všemu se jmenuje střiž, tedy nekonečné vlákno, které je posekané a chlupaté.

Související vydání

Koupit teď

Jako nejlepší vyhodnotil to od firmy DuPont, která měla v tu dobu už zastoupení v Praze. Vydal se tam s žádostí o 200 metrů – řekli mu, že se zbláznil, protože nikde nenajde pletárnu, která mu tak malé množství zpracuje. A málem měli pravdu – všude Jurkovi bouchali dveřmi před nosem.

„Tehdy ještě dobíhal export do zemí bývalé RVHP a vyváželo se rovnou po vagonech. Nakonec jsem ale uspěl v pletárně u pana Frýberta, který řekl, že byl v mládí taky tak střelenej jako já, a vyhověl mi,“ vypráví Jurka. A to ještě musel zažádat o licenci, aby vůbec mohl vlákno této značky zpracovávat.

Netrvalo to však dlouho a bylo na světě prvních 300 triček s krátkým rukávem. Nejdřív ale musel Milan Jurka zákazníkům vysvětlit, co jim to vlastně nabízí. To se mu nakonec povedlo, výroba se rozběhla a v další várce už prodali triček 600 – poptávka silila.

„Úplně mě to vcuclo a vrhnul jsem se z prodeje cyklozboží, který ale dodnes funguje, na výrobu oblečení. Zatím jsme ale neměli svoji továrnu, šily pro nás dvě firmy. Nechal jsem uplést metráž, naložil do auta a převezl do firem, kde se šilo. Sami jsme prádlo prodávali ve sportovních a cykloprodejnách a domluvil jsem se i na spolupráci v outdooru s Romanem Kamlerem ze společnosti Tilak,“ popisuje Jurka. 

Úvěr, ač o něj žádal, na začátku svého podnikání nedostal. „Vylezl jsem ze školy a neměl nic, takže jsem nebyl pro banky zajímavý. Půjčil jsem si od našich 30 tisíc na škodovku a tři roky je splácel. V té době nebylo ani na kapra o Vánocích. Byly špagety s pepřem, protože i kečup byl drahý,“ směje se podnikatel.

Byznys

Legíny z rybářských sítí i odpadu. Mladá podnikatelka vyměnila svět luxusní módy za udržitelný byznys

Jana Mertová – 3 minuty čtení

V rozjezdu mu pomohlo 150 tisíc za nekřesťanský úrok, ale pak už peníze začaly přibývat z úspěšného obchodu s koly. Během zrhuba čtyř let už měl Jurka stabilní cash flow a mohl začít rozšiřovat sortiment. V té době koupil tři prodejny, které byly v dluzích, a prodával oblečení v nich.

Pak ale zjistil, že lepší cestou bude spolupráce s obchodníky. „Když máte své obchody, jsou odběratelé ostražití, aby mateřská firma nekanibalizovala a nenabízela svým obchodům výhodnější podmínky. Prodejen jsme se proto vzdali a zaměřili se výrobu a distribuci,“ říká Jurka, jehož firma dnes dosahuje obratu kolem 50 milionů korun.  

Vztahy, které si vybudoval s pletaři na začátku, udržuje dodnes. „Je to velmi osobní, znáte majitele, mistra i další pracovníky jménem a nechcete s nimi vazby přerušovat ani na ně útočit, aby zlevnili, protože vyrobit tričko v Česku stojí pořád o 30 procent víc než v Číně. Takže se snažíte o zisk podělit, aby byly všechny strany spokojené,“ říká Jurka. A dodává, že dlouho bylo českým zákazníkům jedno, kde se zboží šije, zajímat se o to začali až v posledních třech letech.  

Nakonec si ale Jurka před sedmi lety pořídil vlastní továrnu, kde se šije. Majitelka odcházela do důchodu a prodala mu vybavení a budovu si zatím pronajal. Letos však dokončil vlastní továrnu v Bytřici pod Hostýnem, kterou během roku postavil. Teď čeká na kolaudaci, ale ve zkušebním provozu se tam už ale prádlo vyrábí. Firma s pětadvaceti zaměstnanci byla dokonce tak kapitálově silná, že na tuhle investici nepotřebovala ani úvěr. 

Na marketing vydává zhruba pět až šest procent z obratu. V době covidové museli ale hodně měnit strategii – omezili inzerci v tisku a přešli do online médií. Zároveň se přestali zúčastňovat akcí a výstav. Přesto poptávka podle Jurky v posledním roce v porovnání s těmi minulými stoupla. Spekuluje o tom, že za tím možná stojí zvýšený zájem o běhání a cyklistiku, ze kterých se staly „karanténní“ sporty.

Firma Sensor je už také skutečně mezinárodní. Vyváží do Německa, Rakouska, Skandinávie, Belgie, Nizozemska, Slovinska, Polska nebo na Slovensko. Na část kolekce používají vlnu merino, kterou dováží z Austrálie a Nového Zélandu. A to, co je vyrobené ze syntetiky, je dnes z poloviny z recyklovaných PET lahví. Během příštího roku by z recyklátu měla být dokonce celá kolekce z umělého vlákna. 

Life

Jak vypadá české luxusní oblečení do karantény? Je z hedvábí a biobavlny

Anna Nosková – 2 minuty čtení

Český zákazník však podle Jurky stále nejvíc hledí na cenu a pak na slevu. Důležité pro něj je prý ale i to, jak úplet působí na omak. Nejžádanější barvou na českém trhu je černá a další tlumené odstíny, stejně jako v Německu nebo Rakousku. 

Jediné co Milana Jurku mrzí, je fakt, že v porovnání s 90. lety už si nemůže dovolit být tak free. Tehdy klidně napsal na ošetřovací symboly výrobků, že jsou srandovnější než jakýkoli švédský film. V dnešní superkorektní době to ale už prý nejde. Holt, snowboarďák se nezapře. 

The post Radši v Bystřici než v Číně. Sensor šije funkční prádlo na Moravě a zákazníků přibývá appeared first on Forbes.

Do redakce Forbesu dnes dorazila smutná zpráva o úmrtí ekonoma, podnikatele a také bývalého politika Jana Vrby. Po sametové revoluci působil jako ministr průmyslu a stál například za privatizací Škodovky německému Volkswagenu.

Poslední dvě dekády byl jedním z akcionářů českého výrobce klobouků TONAK, kde působil i jako předseda dozorčí rady. K uctění památky podnikatele, který se stal také členem našeho výběru 7 nad 70, zpřístupňujeme článek, který o něm před dvěma lety napsala redaktorka Zuzana Krajíčková.

I tehdy z Jana Vrby vyzařovala energie a ve stejné míře také slušnost.

***

Věk je jenom číslo. Mimořádně živoucí doklad klišovitého, ale platného hesla osobně předvádí Jan Vrba, osmdesátiletý spolumajitel českého výrobce klobouků Tonak, když na chodbě u své kanceláře trpělivě pózuje fotografovi a musí kvůli tomu trochu kulhaje scházet několikery schody.

Netrápí ho artritida nebo cokoli podobného – to si jen před týdnem natáhl vazy v koleni, když se s manželkou, bývalou československou reprezentantkou v běhu na lyžích, proháněli na běžkách.

„Ještě týden to prý musím vydržet, ale už mě tohle omezení trochu zlobí,“ usměje se a sejde ještě poslední schodiště. Na datum narození, které má napsané v rodném listu, tenhle štíhlý a uhlazený muž určitě nevypadá.

Když vypráví, jak běhával Jizerskou padesátku (celkem jich absolvoval 20) a jak dnes aspoň lyže v zimě střídá s kolem v létě, jak se svou paní chodí běhat do Hvězdy a jak společně lezou po horách, začnete mimoděk v hlavě počítat své vlastní pohybové aktivity, věk nevěk. Ten jeho skutečný vlastně prozrazují pouze zkušenosti, jaké můžete nasbírat, jen když žijete dostatečně dlouho.

Rozhovor

Nechte zpívat Mišíky! Vladimír se synem Adamem v exkluzivním rozhovoru vyprávějí o muzice i svém soužití

Filip Saiver – 6 minut čtení

Jan Vrba se narodil těsně před druhou světovou válkou, zažil v Československu celou komunistickou éru se vším jejím lehkým oteplováním i mrazivým ochlazováním, sametový převrat, divoká devadesátá i současnou „moderní“ společnost. Byl dělníkem, ředitelem velké továrny, ministrem průmyslu, konzultantem i spolumajitelem firmy.

Na opatrnou otázku, zda ve svém věku někdy neuvažuje o odchodu na odpočinek, jen opáčí: „Co bych tam dělal? Moje maminka v tomhle věku taky pracovala.“

Minimálně čtyři dny v týdnu tak Vrba tráví ve své kanceláři v centru Prahy a jednou až dvakrát do měsíce jezdí do továrny Tonaku v Novém Jičíně. O víkendech se prý snaží až na naléhavé situace nepracovat a věnovat se některému ze svých oblíbených sportů, čtení nebo milované tříleté vnučce – pokud se tedy systematická příprava na další týden dá považovat za nepracování.

A ujišťuje, že pracovat ho pořád hodně baví. „A co mě nebaví, to dělá kolega Tělecký,“ směje se trochu poťouchle na adresu druhého českého spolumajitele Tonaku Michaela Těleckého, který má ve firmě na starosti marketing. Jan Vrba řeší strategii, rozvoj a taky modernizaci.

„Aby fabrika dobře fungovala, potřebujete dva typy lidí: ty, kdo dělají práci dobře, a ty, kdo dělají dobrou práci,“ vysvětluje. „První skupina potřebuje pro svou práci přesný postup, ta druhá se dívá kolem sebe i mimo fabriku a přináší do firmy dobré věci. Té první skupiny máme naštěstí dost, ale potřebujeme víc těch druhých.“

Chytré mozky pro „zajištění dlouhověkosti Tonaku“, jak sám říká, nachází při spolupráci s několika univerzitami. S technickou a technologickou stránkou jeho firmě pomáhají katedry Technologické univerzity v Liberci, Vrbovy alma mater, výzkumný ústav v Piešťanech pracuje na využití plazmy při výrobě klobouků. O vylepšování procesů a řízení se Jan Vrba radí s profesorem Milanem Matějkou, který dříve působil na VŠE.

Je to také právě on, kdo stojí za nápadem na biohnojiva, jež Tonak v posledních třech letech začal vyrábět z odpadního materiálu, tedy králičích kůží a části chlupů, jež se nespotřebují na klobouky. „Na výrobu se totiž použije jen 20 procent suroviny a těch 80 dříve přicházelo nazmar,“ vypočítává.

Kvůli tomuto projektu se spojil se zlínskou Univerzitou Tomáše Bati a výsledkem byla dvě hnojiva (tzv. keratinový hydrolyzát z chlupů a kolagenový z kůží), která chtějí dodávat do zahraničí. Ještě však zbývá postavit linku, která by umožnila spolehlivé dodávky, a také zajistit dotace z Evropské unie. „A to je neskutečně komplikovaný proces, i když máte dlouholeté zkušenosti z politiky,“ směje se Vrba.

Ty jako bývalý ministr průmyslu v první československé porevoluční vládě rozhodně má. K postu ve vrcholné politice ho ale dovedla dlouhá a hrbolatá cesta, kterou výrazně ovlivňoval komunistický režim.

Miliardáři

Nesnášel komunisty, miloval ferrari a vydělával na kuřatech. Zemřel miliardář Jiří Mach

Jaroslav Mašek – 6 minut čtení

Tatínka Jana Vrby v roce 1951 odsoudili za protistátní činnost na 11 let do vězení, kde si prošel černouhelnými i uranovými doly. Což v té době znamenalo, že se Jan Vrba po devítiletce místo střední školy musel přihlásit do učení: na nástrojařinu do Vagónky v České Lípě.

„Měl jsem ale štěstí, v té době zakládali průmyslovku a měli v ní málo žáků, takže na doporučení odborové organizace nakonec přijali i mě,“ vzpomíná. A upřímně, teorie mi šla mnohem lépe než praxe. Za rok a půl jsem přestoupil na průmyslovku do Liberce.“

Po střední škole měl další porci štěstí, v Československu právě nastala éra oteplování, takže ho v Liberci vzali i na vysokou a podařilo se mu dostudovat obor konstrukce textilních strojů. První zaměstnání s vysokoškolským diplomem v kapse získal díky tomu, že v univerzitní komisi seděl tehdejší ředitel podniku Textilana Richard Nejezchleb, který ve Vrbovi viděl potenciál a nabídl mu post údržbáře měřicích přístrojů v kotelně.

Vrba tuhle důvěru dobře využil – o dva roky později už mu byla nabídnuta funkce vedoucího údržby a možnost podílet se na realizaci modernizace podniku. Musel však kvůli tomu vstoupit do komunistické strany. „Řešili jsme to s otcem a ten mi nakonec řekl, že to tak bude lepší, tak jsem do toho šel,“ vysvětluje na dotaz, jestli s tím jeho rodina vzhledem k okolnostem neměla problém.

Když pak v roce 1968 mohl poprvé vycestovat, vážně uvažoval o tom, že by v cizině zůstal. Kvůli okupaci Československa a obavě, že by jeho otce, tehdy krátce propuštěného na podmínku, zase zavřeli, se však vrátil. „Odjel jsem z Anglie do Paříže, chodil po ulicích a přemýšlel, co dál. A pak jsem sedl na vlak a vrátil se domů,“ vzpomíná.

Dál působil v Textilaně a po smrti ředitele Nejezchleba v roce 1978 se stal ředitelem celého podniku. Pak i náměstkem ministra pro perestrojku. A pak přišla sametová revoluce, po které si ho první porevoluční premiér Petr Pithart pro jeho rozsáhlé zkušenosti a znalost českých podniků vybral do vlády jako ministra průmyslu. Byl to právě Vrba, kdo stál za privatizací Škodovky a několika dalších významných podniků.

Life

Škoda slov? Ne, slova o Škodě. Vybíráme nejhezčí i nejošklivější vůz s okřídleným šípem

Filip Saiver – 3 minuty čtení

„Díval jsem se na privatizaci jako na cestu zvýšení efektivnosti podniku – na základě analýz jsem věděl, že jsme daleko za Západem a sami si nepomůžeme. Chtěl jsem cestu vstupu strategických partnerů, kteří by přinesli peníze, technické a manažerské know-how a také nové trhy, protože ty staré jsme s rozpadem RVHP ztratili,“ vysvětluje.

A prý trochu lituje, že toho nestihl udělat víc. Ve funkci totiž zůstal jen dva roky, ve volbách v roce 1992 jeho strana Občanské hnutí úplně propadla.

„Radost z mého odchodu tehdy měla určitě moje žena, protože předchozích deset let jsem žil většinu času v Praze, zatímco ona s dětmi v Liberci. Takže jsem konečně mohl začít poznávat svou rodinu,“ glosuje tehdejší situaci.
Do nejvyšší politiky Jana Vrbu lákali ještě jednou koncem 90. let.

„Kolem roku 1997 jsem byl požádán ČSSD, abych vypracoval plán pokračování privatizace,“ říká. „Chtěl jsem tehdy oddělit rozhodnutí o privatizaci od způsobu, jak se bude privatizovat. Komisi ČSSD se můj návrh nejprve líbil. Jenže pak si mě zavolali do parlamentu a vysvětlili mi, že není průchozí, aby politici nemohli do privatizace mluvit. A mně bylo jasné, že můj návrh neprojde.“

Související vydání

Koupit teď

Před parlamentními volbami v roce 1998 se uvažovalo o tom, že by se Jan Vrba mohl znovu stát ministrem průmyslu. Po volbách mu sociální demokraté pod vedením Miloše Zemana nabídli pozici šéfa Fondu národního majetku.

Vrba však návrh nepřijal a raději odjel s manželkou na hory do Itálie. Od té doby prý o aktivní angažování v politice ztratil zájem, i když se v dalších letech objevilo několik nabídek na senátorský post.

Místo toho se rozhodl využít svých znalostí a kontaktů a spolu s bývalým premiérem Mariánem Čalfou a dalším politikem Jozefem Bakšayem založili poradenskou společnost CTL Consulting, jež pomáhala hlavně zahraničním firmám hledat partnery v Česku.

V roce 1998 začal pracovat pro skandinávskou investiční společnost PCTC Management, nejdřív jako poradce, pak jako její přímý zástupce v Česku. A tahle spolupráce pokračuje dodnes – od roku 2011 hlavně přes společnost Tonak, v níž Vrba s Těleckým mají menšinový podíl.

Jeho paní už si prý za ta léta na jeho pracovní tempo zvykla. „Máme psa, máme vnučku a několikrát za rok jezdíme na dovolenou,“ krčí rameny se smíchem Jan Vrba. „Navíc se navzájem hecujeme do sportu, když se nechce jednomu, druhý ho vytáhne ven. Sportujeme celý život, není důvod to měnit.“

Text původně vyšel ve Forbesu 2/2018.

The post Dělník, ředitel továrny, ministr i podnikatel. Zemřel Jan Vrba, který neodpočíval ani po osmdesátce appeared first on Forbes.

Vyslovit před Davidem Procházkou slovo „gin“ je jako povolit v rybníce stavidlo. Z úst čtyřiačtyřicetiletého muže se v tu ránu začne linout záplava slov o oblíbeném nápoji, kvůli němuž opustil post vysokého manažera a v rodné vísce na Moravě rozjel jeho výrobu. Gin pojmenovaný Endorphin jde právě do distribuce.

Endorphin? Na hormon štěstí neodkazuje název náhodou. „Na název jsem dlouho nemohl přijít, až se mě jednou kamarád zeptal, proč se do všeho pouštím. Odpověděl jsem, že pro radost, od toho už ke vzniku Endorphinu nebylo daleko,“ popisuje Procházka, který ve stejném duchu posléze zvolil i motto firmy: „Pro lásku k ginu a lidem pro radost.“

Byznys

Alkohol namísto zlata. Martin Žufánek prozradil svá investiční kouzla

Zdravko Krstanov – 3 minuty čtení

Nápoj spojený především s Anglií destiluje David Procházka v Malém Hradisku, obci na Prostějovsku mezi pahorky Drahanské vysočiny. Odtud pochází a odtud se vydal do světa: studoval v Praze, získával zkušenosti v USA a po návratu do Česka se propracoval do vysokých a lukrativních pozic; naposledy byl manažerem velkého obchodního řetězce a staral se o segment s několikamiliardovým ročním obratem.

Proč se toho všeho vzdal a vrhl se do dobrodružství s ginem? „Nejspíš krize středního věku,“ směje se dotázaný. „Nakonec zkrátka zjistíte, že štěstí zdaleka nespočívá jen v penězích a drahém autě. Přestala mě bavit práce, kde po mně prakticky nic nezůstává, chtěl jsem vytvořit něco svého.“

Procházkův osud je jednou z mnoha variací příběhů odvíjejících se podle víceméně stejného rámcového scénáře a vypravujících o lidech, kteří dali sbohem korporátu a zkusili realizovat vlastní sen. Právě díky nastíněnému scénáři jsou ale tyto příběhy inspirativní, přičemž ten Procházkův má bonus navíc: libě voní po jalovci a dalších bylinkách a vůně se po napití přemění v lahodnou chuť.

Podle rad moravského výrobce se má gin nechat dlouho v ústech, aby naplnil veškeré chuťové pohárky, teprve pak se naplno projeví. Vcelku podobně – čili až postupem času – se naplno vyjevily i kontury Procházkova podnikání. Respektive byly korigovány jeho představy, které o podnikání měl, když se do něj loni v létě vrhl.

„Nejprve jsem myslel, že to zvládnu při práci manažera, časem jsem zjistil, že je to nesmysl, že se tomu musím věnovat cele. Také jsem si zprvu myslel, že budu mít destilérku v Praze, kde žiji, ale nájem by celý podnik neúměrně prodražil. Domluvil jsem se proto s kamarádem a destilérku zřídil v Malém Hradisku.“

Procházka se nechtěl zadlužit a jeho (endorfinové) štěstí spočívalo v tom, že z vlastních úspor a s pomocí rodiny byl schopen celý projekt v řádu několika milionů korun zainvestovat. Stačilo to, aby mohl zkusit dělat gin přesně tak, jak si myslí, že se dělat má: základem sice musí být jalovec, ale jinak poskytuje výroba nápoje velký prostor pro experimenty.

Dosavadním výsledkem experimentů jsou čtyři nabízené druhy. „Trvalo mi, než jsem našel výslednou chuť, nechal jsem si kvůli tomu postavit speciální kolonu, zařízení na výrobu ginu. Před měsícem a půl vznikl Endorphin ve finální podobě,“ líčí Procházka. „Všechny naše giny jsou postaveny čistě na bylinkách, bez jakékoliv chemie, bez cukru.“

Jalovci se v tuzemských podmínkách příliš nedaří, musí se dovážet. Kvůli recepturám jsou nakupovány i další bylinky kupříkladu z jihovýchodní Asie, ale spousta jich je vypěstována v zahradě a sadu pod ovocnými stromy v Malém Hradisku.

„Díky tomu jsou chutě našeho ginu unikátní a pořád chceme objevovat další,“ říká Procházka. „Gin lze připravit na tisíc způsobů a vyrábět ho je taková alchymie, až si někdy skoro připadám jako mág ze dvora Rudolfa II. Může chutnat po levandulích, vonět po jablkách, teď zkouším vánoční gin se štiplavou dochutí, tu by mu měl dodat asijský kořen zázvorového typu.“

O různých přísadách, o absolvovaných workshopech v Anglii a Německu, o technice výroby. David Procházka je vážně k nezastavení, když mluví o tom, čím se v současnosti on a další dva lidé v jeho firmě živí. No, živí… Zatím jde o investici, Endorphin by měl podle představ začít vydělávat za dva až tři roky. 

Jak už ale bylo ukázáno, představa (anglicky imaGINation) nemusí vždy souznít s realitou. A to ještě nebyla zmíněna ta nejdrastičtější kolize plánů a skutečnosti. „Loni v létě, když jsem vše rozjížděl, ekonomika šlapala, lidé utráceli,“ vzpomíná Procházka. „A pak přišla korona… Ironicky si říkám, že horší dobu pro start jsem si vybrat nemohl, ale už není kam couvnout.“

Teď se Procházka snaží dostat Endorphin k zákazníkům. V době zavřených barů ho nabízí prostřednictvím vlastního e-shopu, hlavně však jedná s velkoobchody, retailovými řetězci i hlavními online hráči, jako je Rohlík či Košík: „Věřím, že aspoň část jednání dopadne úspěšně.“  

David Procházka se topí v zásobách ginu, rozhodně ne v depresích. Vzdor nelehkému období vypadá vyrovnaně a je na něm vidět, jak moc ho to, co dělá, naplňuje a baví. Jak také jinak, vždyť má hormon štěstí. 

The post Odešel z vysoké manažerské pozice a vrátil se na rodnou Moravu. Tam pálí výborný gin appeared first on Forbes.

„Zbývá vám jen pár let života!“ Když tuhle větu slyšíte od lékaře, zřejmě vás to dost rozhodí. To ovšem nebyl případ Damira Špoljariče – svérázného podnikatele s horkou chorvatskou krví.

Že brzy umře, slýchal 210kilový muž od svého okolí poměrně často, a tak ho doktorovo zhodnocení jeho zdravotního stavu nijak nezaskočilo. Naštval ho akorát tím, že mu nechtěl dát lékařské potvrzení, že může létat. Rozhodl se tedy zhubnout. Ne proto, aby přežil, ale aby si splnil svůj velký sen – získal pilotní průkaz na Airbus.

Life

Moje dilema: Po třech měsících opět v letadle. Je na létání brzy? Nebo už aerolinky nezachráníme?

Iva Roze – 3 minuty čtení

Dvaatřicetiletý podnikatel z nuly vybudoval největšího poskytovatele serverových hostingových služeb v Česku a na Slovensku. Na serverech jeho firmy VSHosting běží více než polovina tuzemských e-shopů. Mezi jeho klienty patří významní internetoví hráči jako Košík, Pilulka nebo Notino, ale i firmy jako Baťa nebo RWE.

Související vydání

Koupit teď

„Byly doby, kdy jsem podnikání dával všechno. Jel jsem nonstop, osobní život šel stranou. Zažíval jsem spoustu stresu a neustále řešil nějaké problémy. To vedlo k tomu, že jsem se vyjedl až do monstrózních rozměrů. Zpětně si říkám, že bylo doopravdy štěstí, že jsem neumřel na infarkt,“ vypráví zakladatel a ředitel VSHostingu.

Ke změně životního stylu ho přiměla až touha létat. Někdejší snoubenka mu darovala poukaz na simulátor Airbusu na Ruzyni a pro mladého podnikatele to byl tak intenzivní zážitek, že se ho rozhodl zažít i naživo. V cestě mu stálo akorát přebytečných pár desítek kilo.

„Oslovil jsem výživovou odbornici Kateřinu Cajthamlovou. Paradoxně se ukázalo, že mám sacharidovo-bílkovinovou podvýživu, a proto si tělo ukládá tuky. Začal jsem tak jíst mnohem víc a váha šla sama dolů,“ vypráví podnikatel. Postupně přidal i plavání, kolo a crossfit a dnes sportuje v podstatě denně. Hýbat se a jíst zdravě ho přitom začalo bavit. A za dva roky zhubl téměř 100 kilo.

Když se dostal na váhu 140 kilogramů, získal konečně potřebné lékařské povolení pro pilotní výcvik. Ten zvládl v rekordně krátkém čase a už za tři měsíce měl v kapse papír pro soukromého pilota. S tím se ale nespokojil a pokračoval dál.

Letos v létě zakončil celý proces dvěma výcviky na Airbus A320 a menší tryskáč. „Málokdo věřil, že to zvládnu. Ale já jsem se do toho pustil se stejnou vervou jako do budování VSHostingu. A povedlo se mi to,“ líčí Špoljarič.

Koronavirus

Létání v době koronaviru? Do letadla bez zavazadel a v rouškách, připravte se na dezinfekční tunely i testy krve

Cecilia Rodriguez – 3 minuty

Živit se jako pilot velkých dopravních letadel ale nehodlá. Nezvládal by to časově s řízením firmy. Místo toho létá jako druhý pilot s business jetem Hawker 400 pro společnost Alpha Aviation. „Už to není jen koníček, ale má druhá profese. S podnikáním se to dá skloubit. Někdy letí člověk jen tři hodiny. Jindy zůstane na místě několik dní a čeká na klienta. A to si pak vytáhnu notebook a pracuji na dálku,“ popisuje Špoljarič.

Dost možná tak bude vozit i některé z majitelů firem, které patří mezi jeho klienty. „To by je asi dost překvapilo, kdybych je na palubě uvítal zrovna já. Ale proč ne,“ říká podnikatel. A dodává, že časem by si rád pořídil vlastní tryskáč.

Zatím si jen od Alpha Aviation půjčuje čtyřmístné vrtulové letadlo Cirrus SR22. Na rozdíl od většiny lidí, kteří kvůli zrušeným letům během pandemie nikam necestovali, Špoljarič létal po celé Evropě.

„Vždy jen popadnu batoh a sluchátka a vyrazím. Když na jaře otevřela hranice Itálie, tak jsem si udělal výlet do Benátek a Neapole. Později jsme se s kamarádem vypravili na Island. A byl to úžasný pocit procházet si všechna ta místa bez turistů,“ líčí Špoljarič.

Až to situace umožní, plánuje letadlem vyrazit na cestu kolem světa. A tím jeho sny nekončí. Láká ho i výprava do vesmíru. Jestli se mu to splní, těžko říct. Ale pokud do toho vloží stejnou energii a odhodlání, jaké dává podnikání a létání, má dost velkou šanci.

Celý podnikatelský příběh Damira Špoljariče si můžete přečíst v listopadovém vydání Forbesu, které právě vychází.

The post Kvůli průkazu na Airbus zhubl 100 kilo. Vedle podnikání se živí jako pilot tryskáče appeared first on Forbes.

Respirátory, které jsou účinnější než ty s filtrem FFP3, evropské normy splňují dvaapůlkrát a člověka v nich poznáte. Tohle dobře znějící sci-fi je teď realitou, za kterou stojí malá firma ze severu Čech.  

Unikátní průhledné respirátory, které už na jaře začala společnost Petera Knoblocha vyvíjet, čeká rozjezd průmyslové výroby. Firma pro 3D tisk nedávno spustila crowdfundingovou kampaň na portálu Hithit.

„Do našich forem jsme investovali miliony korun, takže ambici prostřednictvím kampaně pokrýt naše reálné náklady jsme neměli. Cílem byl především průzkum, jak velká poptávka po respirátoru bude,“ popisuje Peter Knobloch a dodává, že o masku už projevila zájem i korporátní sféra.

Český byznys

Roušky pro bandity končí. Přichází respirátor s lidskou tváří

Petr Šimůnek – 2 minuty čtení

Cílových 500 tisíc se tak díky crowdfundingu vybralo téměř okamžitě, a přestože do konce kampaně zbývá ještě 11 dnů, už lednové distribuci nestojí nic v cestě. Zájem o masku mají podle Knoblocha především lidé z komunikačních profesí či zdravotnictví, velkou výhodou je ale i rozpoznání obličeje na letištích nebo ve smartphonech.

Přestože původní prototypy byly vyrobeny 3D tiskem, od ledna se masky začnou vyrábět pomocí vstřikovacího lisu, kterým se běžně zpracovávají plasty. Oproti původním jednotkám kusů tak bude moct firma vyrobit více než tisíc respirátorů za den, navíc mnohem levněji.

Aktuální vydání magazínu

Koupit teď

„Cena původních prototypů, které jsme vyrobili na 3D tiskárně, byla přibližně pět tisíc korun, což je suma, za kterou bychom to nikomu ani nechtěli nabízet,“ vysvětluje Peter Knobloch způsob, jakým se firmě podařilo snížit náklady tak, aby dnes masky byly k dostání za 1099 korun.

Průměrné měsíční náklady respirátoru, který se dá použít opakovaně a čistit například i v myčce, jsou tak 100 až 200 korun měsíčně, v závislosti na intenzitě použití.

I přes úspěšnou kampaň ale majitel Peter Knobloch říká, že jsou s firmou úplně na začátku. V dalších plánech je vývoj průhledného respirátoru s inovativní filtrací pomocí UV záření.

The post Úsměv, prosím. Unikátní průhledné respirátory z Česka míří do výroby appeared first on Forbes.

Počty nakažených zvolna klesají a na obzoru se objevují první nadějné vakcíny. Plošný home office, který kvůli pandemii řada firem zavedla, tak nepotrvá věčně. Mnozí zaměstnanci se ale vrátí do úplně jiných kanceláří.

Ubyde v nich míst pro individuální práci a přibude prostor pro kreativní mítinky. Firmy budou častěji volit flexibilní nájmy a decentralizovat své týmy. Větší roli získají také technologie a ekologie, posílí důraz na zdraví a bezpečnost.

Představujeme deset trendů, které čekají kancelářský trh.

Jak být lepší

Budoucnost práce je hybridní. České firmy už řeší kombinaci home officu a kanceláře

Michael Mareš – 3 minuty čtení

1. Půl týdne v kanceláři, půl doma

Pandemie výrazně urychlila zavádění home officů. Doma své zaměstnance nechávají pracovat i společnosti, které s touto formou spolupráce dosud neměly žádnou zkušenost.

„Zaměstnanci si na možnost práce z domova zvykli. Home office tak zůstane trendem i po konci pandemie. Zatím se ukazuje, že většina firem volí v průměru dva až tři dny za týden,“ říká expert na pracovní prostředí Filip Muška z realitní a poradenské společnosti CBRE.

Ne každé firmě se ale home office osvědčil. Řada konzervativnějších společností se tak do kanceláří vrátí na 100 procent. Ostatně mnohé podniky už tak učinily. Podle dat sociologů z PAQ Research a společnosti Google chodili Češi na podzim fyzicky do práce častěji než během jarních opatření.

Nejrozšířenější je home office v Praze, kde ho aktuálně využívá asi polovina lidí. V dalších krajích se ale týká výrazně méně lidí.

2. Méně míst pro individuální práci

Firmy, které si během pandemie práci na dálku oblíbily a chtějí ji zavést trvale, aktuálně řeší, jak nastavit dlouhodobá pravidla pro home office. S tím souvisí i úvahy, kolik místa nechat v kancelářích.

„Ubydou místa pro individuální práci. Díky tomu, že jich bude méně, je ale šance udělat je lépe a více funkční. Mohou to být vyloženě izolované místnosti, ale i kvalitně udělaný open space s jasnými pravidly, kde se smí a nesmí telefonovat a mluvit hlučně,“ uvádí Muška.

Zachování alespoň části prostor pro samostatnou práci je důležité i podle šéfa inovační a poradenské společnosti IdeaSense Rudolfa Čiháka. Ten připomíná, že spousta lidí během pandemie zažila situace, kdy museli kvůli zavřeným školám pracovat z domova za přítomnosti dětí. A neměli tak na práci dostatečný klid.

„Navíc ne každý má doma vhodné prostředí pro home office. Zaměstnanci by tak měli i nadále mít v prostorách firmy k dispozici místo, kde mohou bez rušení soustředěně pracovat,“ říká Čihák a dodává, že stále více lidí bude pracovní místa v kancelářích mezi sebou sdílet.

Český byznys

Home office, nebo raději luxusní cowork? V pražských Holešovicích mají jasno

Nela Vítová – 4 minuty čtení

3. Více prostoru pro kreativní mítinky

Zatímco klasické pracovní stoly v kancelářích ubydou, rozšíří se prostor pro kolaborativní spolupráci. Jedna z věcí, kterou lze z home officu jen těžko zvládat, jsou kreativní workshopy.

„Pokud chcete vymýšlet nové projekty nebo inovace, potřebujete, aby spolu lidé interagovali, strávili pohromadě delší dobu a tvořili společně. Běžné porady se dají dělat i online, ale když si během nich jen v rychlosti řeknete, že příště si dáte vědět víc, tak se s kreativním procesem nikam neposunete,“ upozorňuje Čihák.

Pro tyto účely by podle něj měly sloužit workshopovací místnosti. Jde v podstatě o obdobu běžných zasedaček, ale uzpůsobenou pro delší spolupráci, která může trvat několik hodin nebo i celý den.

Na stěnách by měl být dostatečný prostor, kam je možné lepit podklady nebo psát nápady. Doprostřed je vhodné umístit více stolů, které se dají posouvat a pomáhají rozdělit větší skupinu na jednotlivé tvůrčí týmy.

4. Dostatek místa pro neformální setkávání

Podle průzkumu společnosti CBRE lidem na jaře během první vlny pandemie na home officu nejvíc chyběla socializace s kolegy. Nemohli si společně dojít na oběd nebo na kávu a tužit vztahy. Současná situace tak ukázala důležitost prostor pro neformální setkávání a komunitní život, které mají i do budoucna tvořit klíčovou součást kanceláří.

„Už před pandemií řada firem ve svých sídlech vytvářela útulné prostory pro odpočinek, které se podobaly obývákům a kde se lidé cítili dobře. Oblibu si získaly i prostorné terasy, kuchyňky v kavárenském stylu, nebo dokonce firemní kavárny. A tento trend do budoucna ještě posílí,“ říká Muška a dodává, že při náhodných setkáních často vznikají mimoděk i skvělé byznysové nápady.

5. Kancelář pro více generací

Nikdy v historii se na pracovišti nepotkávalo tolik generací jako nyní. I proto by firmy měly reflektovat potřeby různých věkových skupin.

Zatímco pro mladého člověka může být snadné navyknout si třeba na sdílení stolů, pro staršího zaměstnance, který byl celý život zvyklý mít své vlastní pracovní místo, může být tento přerod náročný. Zásadní je proto i správná komunikace plánovaných změn na pracovišti.

„Střetávání generací je jedním z důvodů, proč firmy stále potřebují kanceláře. Firemní kultura se buduje mimo jiné předáváním know-how a hodnot společnosti od zkušených zaměstnanců juniorům,“ popisuje Muška.

Právě služebně mladší podle něj potřebují vidět, jak se seniorní pracovníci chovají ke klientům i kolegům, a potkávat se s nimi, aby mohli čerpat jejich zkušenosti. „Mladší kolegové zase přinášejí do firmy novou energii a otevřenost novým věcem.“

Český byznys

Můžu ti snížit plat? A o kolik? Jak se majitel firmy během pandemie dohodl se svými zaměstnanci

Michael Mareš – 3 minuty čtení

6. Flexibilita jako klíč k úspěchu

Doba je rychlá a firmy se musejí umět pružně přizpůsobit aktuálnímu dění. Letošní pandemie tlak na flexibilitu v podnikání ještě posílila.

„Řada firem musela ze dne na den změnit svůj byznys model. Společnosti v extrémně krátké době uváděly na trh nové produkty. Propouštěly nebo naopak nabíraly velké množství lidí. Změna je dnes jedinou konstantou podnikání. A firmy na to musí připravit i své kanceláře,“ říká Adam Zvada, majitel sítě coworkingových a servisovaných kanceláří Scott.Weber Workspace.

Zaměstnavatelé proto podle něj stále více poptávají právě servisované kanceláře, umožňující flexibilně vypovědět nájemní smlouvu a zároveň průběžně měnit plochu pronajímaných prostor. Firmy jsou tak připravenější na náhlé a nepředvídatelné skutečnosti.

„Do budoucna očekáváme, že velké korporace zmenší své centrály a rozmístí jednotlivé týmy do servisovaných kanceláří po celém městě. Stále více firem má zájem také o takzvané rotující členství, kdy mají zaměstnanci přístup do více budov a mohou volit lokalitu podle aktuální potřeby,“ popisuje Zvada.

7. Inspirace coworkingem

Některé korporace své týmy nechávají pracovat i v coworkingových centrech, kde mohou načerpat inspiraci a startupovou atmosféru. Obvyklé je to především ve světě, ale postupně se tento trend dostává i do Česka. Další firmy se zase sdílenými kancelářemi inspirují při zařizování vlastních sídel.

„Coworking nabízí řadu rozmanitých prostor pro nejrůznější účely od osobních i pracovních schůzek přes eventy a oslavy až po volnočasové a relaxační zóny. Tento model se v poslední době přenáší i do podoby tradičních kanceláří. Pro firmy je coworking v podstatě jednoduchý návod, jak vytvořit zaměstnancům zázemí, kde budou spokojení a produktivní,“ vysvětluje Zvada.

Architektura

Z lihovaru coworking. Ze školy ateliéry. Kogaa mění ruiny v architektonické skvosty

Jana Mertová – 3 minuty čtení

8. Kancelář řízená aplikacemi

Technologie v současnosti hrají významnou roli při práci z home officu. Videokonference a chatovací aplikace se staly běžnou součástí firemní komunikace. Stále více ale technologie prorůstají i do fungování kanceláří.

Pomocí aplikací si dnes zaměstnanci sami mohou například změnit teplotu, vlhkost vzduchu nebo intenzitu osvětlení v místnosti. Chytré aplikace slouží třeba i k zamluvení parkovacího místa v administrativní budově.

„Zavádíme například aplikaci, přes kterou je možné zarezervovat si pracovní místo, zasedací místnost i domlouvat se na setkání s kolegy. Umožňuje bezdotykový vstup, kdy se dovnitř dostanete pomocí naskenování QR kódu,“ líčí Zvada.

„Stejným způsobem se identifikujete i při vstupu do zasedacích místností, které samy dokážou automaticky zapnout videokonference.“

9. Bezpečné a zdravé pracoviště

Aplikace v současnosti pomáhají i předcházet šíření nákazy koronavirem. Firmy je mohou využít pro snadné plánování obsazení kanceláří, aby se na jednom místě potkávalo co nejméně lidí. Podniky také přemýšlí, jak zajistit na pracovišti dostatečné rozestupy.

„Tím, že do budoucna ubydou místa pro individuální práci, se nejspíš prostory kanceláří trochu rozvolní. Trvalou součástí pracovišť se stanou i dezinfekční prostředky u vstupů. Firmy budou také pomocí chytrých technologií více kontrolovat, kdo daný den do kanceláře přijde, aby mohly zpětně určit, kdo se s kým potkal,“ říká Filip Muška z CBRE.

Důraz na zdravé pracovní prostředí ostatně řada firem klade už delší dobu. Stále více řeší témata, jako je kvalita vzduchu, světelné podmínky, ergonomie pracovního místa nebo akustická pohoda. Čím dál větší důraz se klade také na zeleň v administrativních budovách i jejich okolí.

10. Ekologická a cirkulární kancelář

Téma zdravého pracoviště úzce souvisí i s ekologií. Trendem poslední doby jsou takzvané cirkulární kanceláře, jejichž vlastníci či nájemci se snaží co nejvíce snížit spotřebu vody a energie a množství odpadu.

„Pokud jde přímo o majitele budovy, tak mohou vytvářet komplexní projekty, jako je využití dešťové vody, umístění solárních panelů na střechu nebo třeba stavba tepelného čerpadla,“ říká Laura Mitroliosová z CIRA Advisory, která firmám radí, jak tyto principy zavádět do svého fungování.

Řadu možností, jak fungovat ekologicky, ale mají i nájemci kanceláří. Mohou například zvolit nábytek z recyklovaného plastu či kůrovcového dřeva nebo se zaměřit na třídění a předcházení vzniku odpadu.

„Snadný tip je třeba odstranit koše na komunální odpad od stolů jednotlivých pracovníků a motivovat je tak, aby došli až k nádobám na tříděný odpad. Stejně tak je vhodné nahradit papírové utěrky na toaletách ekologickými rychlovysoušeči,“ doporučuje Mitroliosová.

V jednom brněnském byznys centru se například ukázalo, že tyto utěrky tvoří celou třetinu veškerého odpadu. Nahrazení vysoušeči rukou přitom firmě ušetřilo přes půl milionu korun ročně. Ekologická opatření tak snižují nejen dopady na životní prostředí, ale i náklady, což pro podnikatele v dnešní složité době může být významná pomoc.

The post Menší sídla firem a týmy rozeseté po celém městě. Pandemie mění podobu kanceláří appeared first on Forbes.