Vládní odborníci pro zdravotní rizika se dohodli na tom, že budou požadovat opětovné vyhlášení nouzového stavu. Pokud jej ve středu posvětí vláda, platit by měl od pondělí 5. října.
I kdyby se tak ale stalo, neznamená to automaticky, že bude omezen volný pohyb a znovu nastane lockdown. Možnost omezit některá práva a svobody občanů na nezbytně dlouhou dobu nicméně tato situace kabinetu dává.
Ministr zdravotnictví Roman Prymula odůvodnil požadavek na vyhlášení nouzového stavu „neutěšenou epidemiologickou situací“, jež by prý bez přijatých opatření mohla koncem října ohrožovat kapacity nemocnic.
„Kapacita zdravotnických zařízení je limitována poměrně velkou nemocností zdravotníků nebo počtem jejich karantén,“ dodal Prymula s tím, že bez vyhlášení stavu nouze není možné nařizovat pracovní pohotovosti nebo povinné výpomoci.
Vláda má právo vyhlásit nouzový stav na 30 dní. Taková doba by podle Romana Prymula na zvládnutí současné situace stačila.
Od pondělí by měla rovněž platit nová opatření, která se budou týkat omezení volnočasových aktivit a výuky na středních školách. Konkrétní podobu ministerstva zdravotnictví a školství teprve odtajní.
Všechny podrobné informace se dozvíte v naší přehledné příručce, kterou denně aktualizujeme o nejnovější nařízení a omezení.
Skupině Vafo, známé hlavně díky značkám prémiového zvířecího krmiva Brit či Carnilove, se podařila nová významná akvizice. Společnost, která patří podle Forbesu mezi největší české rodinné firmy a její majitel Pavel Bouška do žebříčku nejbohatších Čechů, na severu Polska koupila předního výrobce žvýkacích psích pochoutek Carry PetFood.
„Doplnili jsme si teď sortiment o důležitý segment, který nám zatím v portfoliu chyběl,“ komentoval nákup pro Forbes Pavel Bouška s tím, že částku, za kterou Vafo novou výrobu koupilo, zveřejňovat nebude. „Velká část produkce v téhle oblasti se do Evropy dováží z Číny a my teď získáme vůči Asii konkurenční výhodu.“
Firma Carry PetFood, která se primárně zabývá výrobou privátních značek pro společnosti zaměřující se na domácí mazlíčky po celé Evropě, vznikla v roce 1992 v Německu pod názvem Weidaer Hundekauartikel. V roce 2013 se však přestěhovala do Polska.
„Osmdesát procent výrobků Carry PetFood se stále dodává na německý trh a my jim teď můžeme zajistit ještě lepší odbyt,“ říká Pavel Bouška.
Vafo Group, která vznikla v roce 1994 v Chrášťanech u Prahy, má osm výrobních závodů na suché i mokré krmivo pro psy a kočky, své produkty exportuje do více než 70 zemí světa a patří mezi nejrychleji rostoucí evropské výrobce krmiv pro domácí zvířata.
Gastronebe zakrývají mraky tak těžké, že dokážou polámat i michelinské hvězdy. Nemine den, abychom nečetli smutné zprávy o tom, kde kdo zavírá. A do toho přiletí sojka jako z Krkonošských pohádek a hlásí: Ve Špindlu bude nový hotel! Divit se musí i Krakonoš.
V samém centru města, vedle nejluxusnější adresy, vedle hotelu Savoy, otevírá brány hotel Soyka. Je trochu méně posh než Savoy, místo fine diningu čekejte spíš bramboračku a buchtičky se šodó, ale může brzy patřit k nejpříjemnějším horským hotelům v Krkonoších.
„Zní to jako sebevražda, zní to jako bláznovství, že jo?“ ptá se po cestě z hor do Prahy v celkem dobré náladě Jiří Gajdošík, šéf hotelové skupiny Asten Hotels, která Soyku provozuje.
A vysvětluje: „Pracovali jsme na tom přes dva roky, mělo být hotovo už loni. Nepovedlo se a pak jsme to po zmrazení všech plánů v březnu zase rozjeli s vizí být připraveni na léto. Až v půlce srpna jsme rozjeli zkušební provoz. Teď jsme ale ready, v listopadu doděláme spa a na sezonu jsme připraveni. Chceme dát všem signál, že české hory fungují a mají co nabídnout, třeba září bylo z našeho pohledu až překvapivě úspěšné,“ říká Gajdošík.
A dodává: „Samozřejmě se s obavou díváme na utahování šroubů, tak jako všichni, ani my moc netušíme, co se teď bude dít.“
Interiér hotelu Soyka | Foto Hotel Soyka
Hotel Soyka je bývalý hotel Westend a je v těsném sousedství luxusnějšího Savoye, s nímž býval dokonce dřív propojen. Teď je to nová a samostatná jednotka. „Je to přírodní horský harmonický hotel v moderním střihu. Člověk by v něm měl cítit sepětí s přírodou, bude ji mít v každém pokoji. A pokoje jsou i trochu víc zaměřené na rodiny, máme jich tu víc a jsou to vlastně rodinná apartmá,“ popisuje nový přírůstek ve Špindlu Iva Gajdošíková, která stojí za celým konceptem a designem hotelu s 26 pokoji.
Cenově je Soyka 10 až 15 procent pod sousedním slavným Savoyem, za pokoj teď zaplatíte 2700 korun na noc, v nejvyšší zimní sezoně kolem 5 tisíc. Restaurace Soyky, hospůdka, jak jí manželé Gajdošíkovi říkají, je zaměřená spíš na českou klasiku a jídla z josper grilu než na světovou kuchyni.
Soyka patří úspěšnému podnikateli Antonínu Pačesovi, který vybudoval firmu Excon na ocelové konstrukce a který má ve Špindlerově Mlýně už několik ubytovacích projektů. A Asten Hotels se o ni, stejně jako o Savoy (patřící developerovi Luďku Sekyrovi) starají v pronájmu.
Asten Hotels spravují kromě teď již dvou špindlerovských hotelů další tři v Praze. „Praha je teď samozřejmě katastrofa. V létě to vypadalo, že se nadechneme, a třeba náš hotel na Klárově měl v srpnu tržby na úrovni 65 procent loňska. Ale teď, jak přestali přijíždět Němci, je to zase celé u ledu. Hotel v Nerudovce jsme museli znovu zavřít. Nevíme, co bude, a počítám, že příštích 12 až 15 měsíců to prostě bude takhle,“ myslí si zkušený hoteliér Gajdošík.
Interiér hotelu Soyka | Foto Hotel Soyka
„Jak to bude v zimě, to jde trochu mimo nás. Nemáme obvyklý tlak na rezervace, jako jsme měli loni. Touhle dobou lidé už rezervovali Vánoce, silvestr, jarní prázdniny. Teď všichni vyčkávají, všichni jsou opatrní,“ popisuje new normal roku 2020.
Gastro a hotelnictví roku 2020 čelí asi největší zkoušce v moderní historii. Pokud by si ale člověk myslel, že to třeba pročistilo nezdravý tlak na mzdy personálu a obtíže dobré lidi do kuchyně a na plac sehnat, je bohužel na omylu.
„Strašně moc lidí teď z gastra odešlo. Navždy. Našli si jinou, klidnější, a hlavně jistější práci. Takže shánění kvalitního personálu je pořád těžká disciplína,“ říká Gajdošík. Ke stávajícímu personálu v Savoyi přibral do Soyky dalších 12 lidí, management ale zůstal stejný. „Přihodit jednu lokaci navíc nebylo z hlediska managementu tak složité. Musíme dělat nové věci a trochu si naložit i v téhle těžké době,“ uzavírá.
A doufá, že tak jako Trautenberk nedostal pírko z Krakonošovy sojky, které si zamanul, nedostane ho ani covid-19 z jeho Soyky.
Pro některé znamenal příchod pandemie covidu-19 konec podnikání. Ne však pro Adama Čeladína. Pětinásobný mistr světa ve vrhání nožů a také úspěšný youtuber letos navázal spolupráci se dvěma českými výrobci, s jejichž pomocí hodlá tento neobvyklý sport zpopularizovat.
„Nechceme tady školit armády ani zakládat milice, ale věříme, že se hod nožem či sekerou může jednou stát populárním sportem, který snad uvidíme i na olympiádě. Když vrhání nožů srovnáme s dalšími podobnými sporty, jako je lukostřelba nebo hod oštěpem, není o nic nebezpečnější,“ myslí si Čeladín.
Spolupráci s prvním ze dvou výrobců, „pohanským“ obchodem Drakkaria, zahájil teprve v březnu, ale už dnes ji hodnotí jako úspěšnou. Během několika měsíců obchod prodal stovky setů s vrhačským náčiním a jako jedni z mála na světě společně začali vyrábět také čakramy – zbraně, které zpopularizoval seriál Xena.
„Tento rok byl o nože enormní zájem. Pomohla nám mimo jiné současná opatření, kdy se lidé soustřeďovali spíše na individuální koníčky a zájem o knife throwing rostl. Tržby, které se pohybují ve statisících, tak daleko předčily naše představy z počátku roku,“ přibližuje úspěšný vrhač.
Druhou firmou, se kterou Čeladín čerstvě uzavřel spolupráci, je společnost Eljet. Ta je známá spíše svou výrobou hoverboardů a elektrických koloběžek. Společně rozjíždějí internetový obchod Acejet, který Adamovi poskytne potřebné zázemí pro další růst a rozšíření sortimentu produktů, jenž bude zahrnovat i terče nebo bezpečnostní sítě.
„Zatímco s Drakkarií se zaměřujeme spíše na konkrétního zákazníka, v projektu Acejet se budeme snažit vydat na velký trh. V tuto chvíli domlouváme spolupráci s Amazonem a dalšími obchodními sítěmi,“ vysvětluje Čeladín.
Ve svém podnikání se Adam nesoustřeďuje pouze na Česko, ale chce své nože prodávat i na světových trzích. Nový byznys by také rád více spojil se svým jménem, které je ve vrhačském prostředí známé. Své nože proto pravidelně rozesílá k testování vrhačům youtuberům z celého světa.
„Cílovým trhem je však pro nás hlavně Amerika, kde je o podobné produkty největší zájem,“ přibližuje své plány. Právě uživatelé z USA tvoří také nejpočetnější část jeho odběratelů na platformě YouTube: konkrétně 27 procent. Silný zájem je ale také v asijských zemích. Jeho YouTube profil má přes 300 tisíc sledujících a 48 milionů zhlédnutí.
První pokusy o vlastní podnikání podstoupil Adam Čeladín už v roce 2014, tehdy po ukončení dvouletého natáčení pro portál Stream.cz, kde se podílel na produkci pořadů s bojovou tematikou.
Konec spolupráce však přinesl příležitost k dalšímu sebezdokonalení. Čeladín se vypracoval na vrhače světového formátu, rozjel svůj úspěšný kanál na YouTube a postupně přišel na řadu i byznys.
„Když skončil Stream, zůstal jsem bez práce a nezbývalo mi nic jiného než si házet nožem někde v lese. Tehdy jsem také začal za pomoci kováře pod značkou Sharp Blades vyrábět ručně dělané nože na zakázku,“ popisuje počátky svého současného podnikání.
Největším triumfem však pro někdejšího vášnivého skejťáka bylo, když před dvěma lety dokázal pokořit daleko silnějšího a zákeřnějšího soupeře, než byli konkurenční vrhači: rakovinu.
Dnes už by mu jediný kovář rostoucí poptávku nedokázal pokrýt a z toho, co dříve bylo spíše přivýdělkem, se stává slušný byznys. Ten je zároveň pořád jen dílkem mozaiky Čeladínových úspěchů ve sportu, na sítích i v životě.
Večer bude známo, zda fotbalisté Slavie postoupí do Ligy mistrů. V soutěži s podmanivou znělkou, v níž létají pohádkové peníze, se pražští hráči ocitnou, pokud dnes postoupí přes dánský Midtjylland, s nímž minulý týden hráli doma 0:0.
Slavia změří síly s klubem, který k fotbalu přistupuje vědecky: dánský šampion patří Matthewu Benhamovi, apoštolovi fotbalových analýz a algoritmů. Benhamův je i anglický Brentford, který v předchozí sezoně senzačně bojoval o postup do nejvyšší anglické soutěže Premier League, přestože měl sedmnáctý nejnižší rozpočet z 24 účastníků druhé ligy.
Oba kluby lze brát jako relevantní důkazy, že Benhamova sázka na vědecké metody ve fotbale vychází. Stejným principům věří i Jakub Otava a Jakub Dobiáš,majitelé české společnosti 11Hacks. V srpnovém tištěném vydání magazínu Forbes s nimi vyšel obsáhlý rozhovor, který v souvislosti s dnešním klíčovým utkáním Slavie odemykáme na web.
Jakub a Jakub. Shodná křestní jména, zcela rozdílná minulost: devětatřicetiletý Jakub Otava pracoval ve fotbalové Spartě, o deset let mladší Jakub Dobiáš pro Slavii. Teď ale tvoří společný tým, takže rivalita se zákonitě vypařila. I když…
„Mám chuť rozmlátit ovladač, když tady s Kubou hraju na PlayStation,“ líčí Otava. „Jsem úplný začátečník, nikdy dřív jsem to nehrál, ale vyberu si třeba Liverpool, anglického mistra, on hraje za amatéry z Andorry, a stejně mě porazí. Dokáže okamžitě přečíst, jakou mám strategii, předvídat, co udělám. Dostane se mi do hlavy – game over!“
Ve výrazu muže poslouchajícího ódu na umění s konzolí se mísí povinná skromnost s lehkou pýchou. Z výrazu Jakuba Dobiáše je ale ošidné cokoli usuzovat. Na prahu dospělosti se živil jako pokerový profesionál a za pět let vydělal miliony, takže poker face patří nutně do jeho výbavy.
V nynějším byznysu, do něhož se od ledna naplno vrhl s druhým Jakubem, však bývalý karbaník neblufuje. Ani nemůže, neboť klíčové jsou reálné výsledky a ty předstírat nejdou.
Ať se ale Jakub Dobiáš tváří jakkoli, jeho společník vypráví o porážkách dál. „Může to vypadat dětinsky, ale fotbal je strategická prostorová hra a na podobných principech je postavená i FIFA na PlayStationu. Bohužel se vším všudy. Já neumím prohrávat, a on si to ještě užívá,“ žaluje s úsměvem, ale obratem zvážní.
„Pro mě jsou i tyhle prohry strašně přínosné, učím se nové věci. Do doby, než jsem Kubu poznal, jsem takhle prostorově a komplexně fotbal nevnímal, díky němu se mi otevřely oči.“
Jelikož měl Otava v minulosti na starosti i sportovní chod Sparty, musí nyní snést ironickou poznámku, jaká je škoda, že mu oči nebyly otevřeny dřív. Sarkasmus ale ustojí, na Letné už přes tři roky není a dnes s firmou 11Hacks sází na fotbalovou modernu.
Spolu s Dobiášem jsou přesvědčeni, že v rukou drží fotbalový grál – že našli způsob, jak dojít k vítězstvím a zkrátka ví, jak „hacknout“ úspěch. Jak?
11Hacks nabízí, že klubům za pomoci sofistikovaného softwaru obstará hráče na určený post podle požadované typologie, schopností, role v sestavě, stylu hry mužstva, finančních možností a tak dál. Firma je takto schopna složit jakési puzzle, které může obsahovat jedenáctku vhodných a do sebe zapadajících dílků. Výsledný obraz, který se po složení puzzle vyjeví? Triumf.
Fotbal se hraje na góly, takže nás zajímá, co k nim vede.
„Každý má k dispozici statistiky, jenže spousta z nich nemá žádnou korelaci s výsledkem,“ říká Dobiáš a nabízí pochopitelný příklad.
„Fotbal se hraje na góly, takže nás zajímá, co k nim vede. Ke gólu potřebujete vystřelit čili dopočítáváme akce končící střelou. Když je u střely dejme tomu dvacetiprocentní pravděpodobnost, že z ní bude gól, je to vzhledem k tomu, jak málo padá ve fotbale gólů, vysoké číslo a mohu se podívat, kdo podmínky ke střele vytvořil. Pokud někdo tyhle podmínky vytváří pravidelně, bude to dobrý hráč.“
„Rozpitváváme gólové akce do absolutního detailu,“ doplňuje kolegu Otava. „Často se stává, že hráč má velký přínos, ale nikdo si toho nevšimne. Dává přihrávky, ze kterých by měl být statisticky gól, ale kvůli špatnému útočníkovi je jeho práce k ničemu, byť dělá vše naprosto správně. Je dokonalý, ale další článek řetězu je bídný, takže se do žádných běžných statistik nezapíše. Naše modely si ho všimnou.“
Zároveň platí, že pro různé týmy mohou být dobrými, respektive vhodnými hráči zcela odlišní fotbalisté. 11Hacks si proto nejprve zanalyzují hru týmu, který se o jejich služby uchází.
„Ptáme se, proč nejsou zájemci o posilu spokojení se stávajícím fotbalistou, a koho by chtěli, kdyby si mohli vybrat kohokoli na světě,“ popisuje Otava. „Díky velkému množství modelů, jimiž umíme hráče popsat, nám vyjedou podobní hráči, výběr se následně zúží podle peněz, které klub na posilu má, a poté dostaneme seznam dejme tomu deseti kandidátů – to už roli analytického týmu přebírá tým skautů.“
I ten je součástí firmy. Skauti se jedou na hráče podívat, začnou ho sledovat na videu, zjistí charakter, sepíšou reporty, seznam se zase ztenčí a 11Hacks začnou komunikovat s trenérem, kterého žádají o zpětnou vazbu. Takhle se doberou k finálnímu a pro určitý tým nejvhodnějšímu adeptovi.
Michael Ngadeu v dresu „sešívaných“ | Foto Profimedia
Kdyby měla mít reklama na 11Hacks jedinou unikátní tvář, musel by to být obličej kamerunského obránce Michaela Ngadeu. „Hned napoprvé se nám podařil jackpot,“ glosuje Jakub Dobiáš terminologií hazardního hráče, že právě on v květnu 2016 našel do Slavie – coby svůj premiérový úlovek – z rumunské ligy fotbalistu, o němž do té doby takřka nikdo nevěděl.
Nulovému povědomí odpovídala i přestupová částka 500 000 eur. Když o tři roky později Ngadeu coby hvězda české ligy a miláček fanoušků odcházel do belgického Gentu, stál devětkrát tolik.
Pro kredibilitu fotbalových „hackerů“ byl objev zásadní. 11Hacks stojí za příchody dalších hráčů do dvou nejvyšších českých soutěží, ale obchodní i jiné vztahy v tuzemském fotbalu brání pochlubit se konkrétními jmény.
„Díky datům eliminujeme, co lidské oko nevidí,“ konstatuje Otava. „Když například nějaký hráč střílí góly v Turecku nebo Nizozemsku, ještě to neznamená, že se prosadí v naší lize, kde je důraz kladen na defenzivu. Člověku se v daném prostředí ten fotbalista líbí, ale v hlavě si ho těžko umí přenést do jiného. My to prostřednictvím čísel dokážeme.“
Propočítat fotbal je náročnější než baseball.
Potíží je, že ze hry nikdy neodstraníte náhodu: kmotry úspěchu bývají zhusta štěstí či smůla. I tenhle faktor dokáže systém pozorovat a zohlednit. „Hráč má třeba snovou sezonu, kterou už nikdy poté nezopakuje. Dá v ní dvacet gólů…,“ odmlčí se Otava a je vidět, že má na mysli konkrétní příklad.
Očima hledá kolegu. „Mám to říct?“ „Řekni to.“ „Není to nic proti Pepovi Hušbauerovi,“ pokračuje zmínkou záložníka, kopajícího za Spartu, když se Otava podílel na jejím vedení. „V jediné sezoně dal Pepa dvacet gólů, ale v jeho zásazích hrálo obrovskou roli štěstí.“
„Trefoval střely zdálky, které by netrefoval Messi,“ skáče mu do řeči Dobiáš. „Buď je tedy ve střelách zdálky lepší než Messi, nebo nebýt štěstí, měl mít za sezonu osm gólů. Tolika gólům za sezonu už se nikdy nepřiblížil.“
„Pozor,“ bere si Otava zpátky slovo, „on je velmi kvalitní střední záložník, ale ta konkrétní sezona byla prostě mimořádná.“ Pak nastane čas na žerty. „Dobře jsi udělal, že jsi Pepu tehdy ze Sparty prodal,“ kývne Dobiáš směrem k Otavovi. „Už tenkrát jsem byl vizionář,“ reaguje oslovený pobaveně, „měl jsem to v hlavě.“
Platí, že je skvělé mít za málo peněz hodně muziky. Nejlepším důkazem je dánský Midtjylland, klub velikosti Karviné, který dvakrát opanoval tamější ligu, nebo anglický Brentford, bojující letos impozantně o postup do anglické Premier League, přestože má sedmnáctý nejnižší rozpočet z 24 účastníků druhé ligy.
„Momentálně fungujeme jako poradenská služba a klub logicky naloží s našimi informacemi, jak uzná za vhodné. Doporučíme jednoho hráče, přijdou další odjinud a vše může být jinak, než jsme si představovali,“ říká Otava.
A kolega přidává věty o 13 zásadách, podle nichž se má hrát fotbal, a že kdyby měli klub pod sebou, mohli by tyto zásady vštěpovat vhodným typům. „Myslíme, že bychom tak z mužstva vyždímali mnohem větší potenciál za mnohem menší peníze.“
Pak by se story Jakubů ještě víc přiblížila hollywoodskému trháku Moneyball, v níž Brad Pitt poskládal pomocí dosud přehlížených statistik úspěšný baseballový tým. Muži z 11Hacks podobnost s filmem, natočeným na základě reálné předlohy, vnímají – ale Jakub Dobiáš podotýká, že propočítat fotbal je znatelně náročnější než baseball.
Výhodou 11Hacks je prakticky neexistující konkurence. „Jedna britská firma má byznys postavený tak, že klubům pronajme přístup do databáze. Je o dost dražší než my a myslím, že většina zákazníků z pronajaté platformy neumí sama vymačkat, co potřebuje. My uděláme celou analytiku a tím co nejvíc zjednodušíme práci pro sportovní úsek klubu, který na základě dodaných dat udělá rozhodnutí.“
Hodnota know-how 11Hacks podle Dobiáše pramení z toho, že kdyby si chtěl klub vytvořit něco podobného sám, potřebuje k tomu hodně dobré matematiky a programátory a vyjde ho to velmi draho. „Z tohoto důvodu si náš software cením na miliony eur, za méně bych ho neprodal,“ dodává.
Za miliony eur by tedy software k mání byl? „Záleželo by na projektu, na podmínkách,“ uvažuje Dobiáš nahlas.
„Spíš bychom ho neprodali. Nejsme zatím blízko tomu, co všechno z toho dokážeme vytvořit. Chceme se soustředit na růst, proto nyní veškeré zisky reinvestujeme. Chceme být jedničkou na trhu.“
„Aby vám Adidas nebo jiná prestižní značka poskytla své limitované edice, musíte splnit celou řadu kritérií, která nejsou nikde explicitně zmíněna. Jedním z těch obecně známých je ale kamenná prodejna, která musí být pro dodavatele dostatečně atraktivní.“
Když na jaře 2018 teniskový král a strůjce Footshopu Peter Hajduček pro Forbes takto popisoval, jak získat vzácné teniskové páry, už tušil, že se za dva roky asi pochlubí něčím, co je pro většinu obchodů nedosažitelné.
Footshop totiž jako první obchod ve střední Evropě dostal možnost vytvořit podobu tenisek ve spolupráci se značkou Adidas. A vězte, že to je jedno z největších uznání, kterých v oboru vůbec můžete dosáhnout.
„Je to, jako když dal kdysi Jay-Z šanci Rihanně a postavil se za ni. Je to splněný sen, o který jsme usilovali roky,“ říká nadšeně CEO a majoritní vlastník Footshopu Hajduček. „Málokterému obchodu s teniskami se navíc toto podaří uskutečnit do 10 let od založení,“ dokresluje úspěch.
Spolupráce se týká ikonického modelu Superstar, který letos slaví 50 let na trhu. Na designu se podepsal Hajdučkův produktový manažer Peter Kováč, který zvolil vzory připomínající tradiční, nicméně pro cool tenisky neznámou techniku modrotisku.
„Využíváme klasickou siluetu ve spojení s tradiční technikou modrotisku, který je signifikantní pro všechny země, kde se nacházejí naše prodejny,“ popisuje Kováč tenisky, jejichž edice bude limitovaná na 520 kusů.
Samozřejmě nelze čekat, že by se daly jen tak koupit – proto bude třeba mít nejdřív štěstí ve slosování.
Prezentaci společného projektu představil tým Footshopu Adidasu už na začátku roku 2017. Obě strany si každopádně plácly až o rok později na pařížském fashion weeku.
„Kopec schůzek, prezentací a návštěv,“ vzpomíná na dvouroční etapu za vlastními teniskami Hajduček. Letos v květnu každopádně byla do výroby zadána pátá a finální verze.
Na otázku, jaký milník pro Footshop může po tom současném čekat, Hajduček reaguje rebrandingem, s nímž se chce ukázat ještě letos. Firma s osmisetmilionovým obratem se též plánuje více soustředit na vlastní produkci.
Developer Luděk Sekyra má dnes svůj velký den. Úderem kladívka na základní kámen odstartoval finální etapu největšího projektu své dosavadní kariéry. Po patnácti letech příprav, jednání, bojů a změn se začíná stavět Smíchov City, nová pražská čtvrt, která by měla v průběhu dalších dvanácti let růst na brownfieldu na hranici historické Prahy.
Na
dvaadvaceti
hektarech chce developer vybudovat bydlení pro 3300 lidí i desítky
tisíc kancelářských a obchodních ploch. Zejména
rozsáhlý kapus České spořitelny, který v druhé etapě vyroste
na jižní straně staveniště, zcela změní současnou tvář
Smíchova.
Nejprve však v severní části vznikne bloková rezidenční zástavba se dvěma stovkami bytů. „Prodej jsme odstartovali v letos březnu, tedy v poměrně problematickém období,“ přesto už máme prodaných 45 procent bytů,“ ohlásil dnes spokojeně Sekyra. Zatímco před letošní koranikrizí odhadoval náklady na patnáct miliard, dnes počítá s investicí o třetinu vyšší.
Pokud půjde vše podle plánů, mohl by být projekt Smíchov City vůbec první transformací takto rozsáhlého bronwfieldu v hlavním městě. V dokumentaci vypadá nanejvýš městotvorně – součástí bude i nové řešení dopravní infrastuktury s významným železničním přestupním uzlem.
Projekt počítá taky se dvěma parky, jedním pro sport a druhým určeným k relaxaci, celou čtvrť protne kilometrový pěší bulvár, který by měl podněcovat komunitní městský život.
Jako nostalgický fragment bývalé průmyslové čtvrti zůstanou v bulváru vyznačeny stopy bývalých kolejišť, developer taky hodlá zachovat Radlickou Kulturní Sportovnu: někdejší drážní sklad, z něhož před lety vytvořila skupina nadšenců živé komunitní centrum.
„Prioritní důraz jsme položili na veřejný prostor, neboť to je to nejcennější, co můžeme městu nabídnout,“ říká Sekyra. Právě tím se podle něj Smíchov City liší od některých konkurenčních rozvojových developmentů, kde zpravidla maximalizují objemy na úkor ploch s veřejnou funkcí.
Výkonný ředitel Sekyra Group Leoš Anderle pak nad základním kamenem zavzpomínal, že postupy typu participativního plánování, tedy zapojení veřejnosti do přípravy projektu, nebo vypisování mezinárodních soutěží zdaleka nebylo před deseti lety na pražské developerské scéně standardem.
Budovatelské ambice jeho šéfa a mimo jiné i muže číslo 54 v žebříčku nejbohatších Čechů podle Forbesu jsou přitom mnohem širší.
Strategickou investicí skupiny je také Rohan City na rozhraní Karlína, Invalidovny a Libně, pracující oproti smíchovskému projektu s poloviční rozlohou, a velký development připravuje skupina v lokalitě Žižkovského nádraží – tam si mezi sebou další z výjimečných pražských browfieldů jako lákavý koláč rozkrájeli Sekyra Group, Penta Real Estate a Central Group Dušana Kunovského.
Michal Pěchouček je jedním z nejvýznamnějších vědců na poli umělé inteligence, který pracoval pro americkou armádu, NASA, ale stál i u zrodu úspěšného startupu Cognitive Security. Od září loňského roku je technickým ředitelem Avastu, kde má na starosti výzkum a vývoj spojené s umělou inteligencí, strojovým učením a kybernetickou bezpečností.
V podcastu s Michalem Pěchoučkem jsme se mimo jiné dostali k tématu umělé inteligence v kontextu zaniknutí pracovních míst, což nás logicky zavedlo ke školství. „Školství patří k nejvíce konzervativní části naší ekonomiky a brutálně zaostává. Tento moloch podceňuje svou společenskou roli v přetrénovávání lidí na práci budoucnosti,“ tvrdí Pěchouček.
Kam zpomalené školství vede? Jaká je budoucnost pracovníků, které umělá inteligence nahradí? Do jaké míry legislativa brzdí inovace? Kolik je v umělé inteligenci bullshitu? A proč bychom měli stavět politické strany pro děti? Poslechněte si celý podcast.
Řadu let budují úspěšné byznysy a díky nim vydělávají velké peníze. Část z nich věnují na dobročinné účely nebo s nimi podpoří projekty, jimž důvěřují či s nimi souzní. A jinak tomu není ani při letošních krajských a senátních volbách.
Vybrali jsme nejzajímavější podnikatelská jména, která se rozhodla přispět na konkrétní volební kampaně. Prošli jsme transparentní účty největších politických stran a hnutí a výsledkem je následující přehled.
Ivo Valenta Suverénně největší donor letošních voleb. Senátor, který na Uherskohradišťsku obhajuje svůj post, stejně jako zastupitelské křeslo ve Zlínském kraji, poslal během posledního půlroku různým politickým subjektů kolem pěti milionů korun.
Bezmála tři miliony korun věnoval Soukromníkům, jejichž barvy ve volbách primárně hájí a které podporuje dlouhodobě. Milion korun od majitele hazardní společnosti Synot dostala Trikolóra a přes půl milionu ODS.
Pavel Juříček Po Valentovi má s politikou patrně největší zkušenosti. Šéf Brano Group, která vyvíjí a vyrábí komponenty pro většinu evropských aut, je od roku 2017 poslancem za ANO. A stejnému hnutí taky poskytl svůj předvolební dar. Padesát tisíc poslal za Brano, dalších bezmála 65 pak šlo z jeho vlastní kapsy.
Radim Passer Developerská a investiční společnost Passerinvest Group darovala 50 tisíc korun lidovcům, stejnou částku pak poslala i na kampaň občansko-demokratického senátora Jiřího Buriana, který na Příbramsku obhajuje mandát.
„Krajské a senátní volby jsou pro naše podnikatelské aktivity irelevantní. Stává se, že se na nás tu a tam obrátí reprezentant politického uskupení, a pokud se jedná o jednotlivce, u něhož věřím, že jde o kompetentní zájem a posouvání věcí v Česku k lepším, pak se mnohdy rozhodneme drobnější částkou pomoci,“ okomentoval příspěvek Passer.
K takové podpoře se uchýlil již několikrát a nikdy to prý na jeho byznys nemělo žádný vliv.
Jiřina Nepalová Spolumajitelka pojišťovací skupiny Renomia poslala 200 tisíc korun KDU-ČSL na volební kampaň senátorky Jitky Seitlové. K podpoře se dle svých slov rozhodla, neboť jí není lhostejná budoucnost země, v níž s rodinou žije.
„Ctím hodnoty, jako je spolehlivost, čestnost, dobré vztahy, lidský přístup. Přála bych si, aby se vítězkou voleb do Senátu na Přerovsku stala opět vážená paní Jitka Seitlová, která má moji důvěru, že pro dobro občanů svého kraje dělá vždy maximum.“
Václav Dejčmar Jednoho z vlastníků investiční společnosti RSJ přiměla k předvolební filantropii senátní kandidatura Michaela Žantovského. Bývalému poradci prezidenta Václava Havla, který ve volbách reprezentuje barvy TOP 09, ODS a STAN, daroval příspěvek 20 tisíc korun.
Ondřej Tomek Dvakrát po 80 tisících na podporu Žantovského zaslal „Topce“ i investor Ondřej Tomek, který tak vyslyšel pobídku Karla Schwarzenberga, zakladatele strany. „Udělal jsem to velice rád. Obecně podporuji lidi nesoucí odkaz Václava Havla a také jsem chtěl podpořit spojování stran, které považuji za velice vhodné,“ vysvětlil.
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Dalších 80 tisíc Tomek věnoval Václavu Láskovi, kandidátovi do horní komory parlamentu na Praze 5. „Jeho předchozí působení v Senátu vnímám jako opravdu přínosné pro naši zemi. Chtěl jsem pomoci oběma kandidátům a pomoci soutěži demokratických kandidátů,“ dodal s tím, že Senát jako takový chce podporovat nadále, protože ho vnímá jako důležitou a přínosnou součást českého politického systému.
Leon Jakimič „Žanťák“ do třetice. Finanční podporu obdržel někdejší český velvyslanec v USA, Velké Británii a Izraeli rovněž od Lasvitu Leona Jakimiče. Sklářská firma odeslala na transparentní účet TOP 09 80 tisíc korun.
Jiří Hlavenka Investor, který stál například u zrodu letenkového portálu Kiwi.com Olivera Dlouhého, by rád udržel pozici zastupitele v Jihomoravském kraji. Pirátům, za něž coby nestraník kandiduje, poskytl peněžní injekci ve výši 400 tisíc korun.
Pavel Bouška Šéf Vafo Praha, která vyrábí krmivo pro psy a kočky pod značkami Brit a Carnilove, spojil své jméno s ODS. Účet nejsilnější opoziční strany obohatil pro krajské a senátní volby o 200 tisíc korun.
Ondřej Kania Šest let je členem TOP 09. V minulosti stranu opakovaně finančně podporoval a udělal to i letos. Rodák z Brna poslal pětadvacet tisíc na senátní kampaň Tomáše Třetiny, jenž kandiduje na Znojemsku.
„Je to úspěšný starosta Moravského Krumlova a člověk, který má reálnou šanci zvítězit v kraji, kde historicky dominovali prakticky ve všech volbách levicoví či nesystémoví kandidáti. Jsem připraven jej podpořit i v případě, že se dostane do druhého kola,“ hlásí Kania.
Jiří Kejval Konto TOP 09 je patrně nejčastějším místem, kam tuzemští podnikatelé letos adresovali své příspěvky. Sto tisíc korun pravicové straně věnoval také spoluzakladatel nábytkářské firmy Techo Jiří Kejval. S ohledem na svou veřejnou funkci předsedy Českého olympijského výboru nicméně nechtěl příspěvek komentovat.
Martin Hausenblas Ještě než oznámil, že po vzoru hnutí Giving Pledge odkáže 30 procent svého majetku na charitu, uchýlil se Martin Hausenblas k jinému daru: Starostům a nezávislým věnoval do voleb 20 tisíc korun.
V rozhovoru pro Forbes zároveň nastínil, že dost možná podpoří i nově vznikající hnutí kolem Mikuláš Mináře. Ten před několika dny oznámil, že končí ve spolku Milion chvilek pro demokracii a v blízké době vstoupí do politiky.
Petr Dědek Majitel developerské a investiční firmy D+D Real má dlouhodobě dobré vztahy s ANO. Hnutí, které vládne v Pardubicích, mu nedávno mimo jiné dopomohlo ovládnout tamní hokejové Dynamo a Dědek se za to umí odvděčit. Na volby přispěl nejprve 50 tisíci, později přidal dalších 150 tisíc. „Chci a pravidelně podporuju kraj, z něhož pocházím. Dává proto smysl podporovat toho nejsilnějšího,“ vysvětluje své rozhodnutí.
Dalibor Dědek Dědek podruhé, tentokrát Dalibor. Zakladatel Jablotronu obdaroval 20 tisíci Starosty a nezávislé, za něž se před třemi lety krátce ucházel o post poslance, než svou kandidaturu po pár týdnech stáhl.
„Podpořil jsem touto částkou konkrétně kandidáta do Senátu za Vyškovsko (Karel Zitterbart). Do politiky vstoupil na moji výzvu v době mého krátkého ,Stanování‘,“ vysvětlil jablonecký podnikatel.
Jaromír Dědeček Uznejte, že nikdo jiný ani nemohl následovat. Bývalý šéf strojírenské firmy Seco jde do voleb jako kandidát ANO na hejtmana v Královéhradeckém kraji. Nepřekvapí proto, že finance, přesněji 500 tisíc korun, od něj směřovaly právě k hnutí Andreje Babiše, jehož je od loňského roku zároveň členem.
Jitka Hurábová Majitelka boskovické firmy LD Seating odlehčila své konto o 150 tisíc korun, které odeslala ve prospěch transparentního účtu KDU-ČSL. Důvod? Vyjádření podpory lidoveckému senátorovi Václavu Hamplovi, který obhajuje svou funkci na Praze 1.
Miroslav Schön V minulosti penězi přispěl ANO, TOP 09 nebo ODS. Tentokrát padla volba znovu na občanskou demokracii. Majitel Mountfieldu a královéhradeckého hokejového klubu poslal „modrým“ 150 tisíc korun.
Jiří Soukup Jediný výraznější dárce levicové strany z podnikatelského sektoru. Jiří Soukup, zakladatel plzeňské Keramiky Soukup, finančně podpořil ČSSD. Vládní straně věnoval 75 tisíc.
Radomír Lapčík Padesát tisíc pro KDU-ČSL. Lapčík je lidovcům adresoval prostřednictvím své Trinity Bank (dříve Moravský peněžní ústav).
Marcel Soural Jméno developerské společnosti Trigema Marcela Sourala se objevilo na transparentním účtu občanské demokracie. A spolu s ním rovněž částka 200 tisíc korun.
Finep Dvě stě tisíc do voleb vložila také další developerská skupina: Finep, vlastněná Vladimírem Schwarzem, Tomášem Zaňkem, Michalem Kociánem a Pavlem Rejchrtem, finančně podpořila Trikolóru Václava Klause mladšího.
Záměr podpořit politiky před volbami nedávno veřejně ohlásil také investor Jan Bárta s partnery. Pěti stranám, jmenovitě ODS, TOP 09, STAN, KDU-ČSL a ČSSD, slíbil 30 milionů korun, pokud budou před parlamentními volbami (konají se příští rok, pozn. red.) spolupracovat, vytvářet koalice a tím získají větší šanci porazit ANO Andreje Babiše.
Chytré zemědělství táhne. A přilákalo i zájem Jiřího Hlavenky, který se po úspěšném exitu z Kiwi.com zařadil do skupiny českých miliardářů.
Nově s partou investorů sdružených do neformální investorské skupiny Garage Angles, kde drží 37 procent, vložil peníze do startupu Agdata. Kromě převážně jihomoravských investorů podíl v zemědělsko-technologické firmě navýšila i skupina Pale Fire Capital.
Společná investice, která se pohybuje v řádech nižších desítek milionů korun, má pomoci urychlit rozvoj Agdat v Česku, nastartovat revoluci v hyperlokálním měření kvality ovzduší pod hlavičkou projektu Agdata City a připravit celý projekt na zahraniční expanzi.
V novém složení mají zakladatelé a současní manažeři i nadále těsnou většinu 50,01 procenta v čele s CEO Jiřím Musilem, který si ponechává 28,58 procenta. Pale Fire Capital navýšili původní třicetiprocentní podíl, za který v roce 2018 zaplatili 4,5 milionu, na současných 36,62 procenta. Investoři sdružení v Garage Angels pak nově získali podíl 13,37 procenta.
„S panem Hlavenkou jsme se bavili už v roce 2018, když jsme začali shánět první investory, ale tehdy prodával Kiwi, takže na to nebyl čas. Zůstali jsme ale v kontaktu, což vyústilo v uzavření spolupráce o dva roky později,“ říká Jiří Musil, který jednání s investory popisuje jako poměrně tvrdá.
„Na stole byla i varianta odkoupení většího podílu, ale nakonec jsme se rozhodli si podržet majoritu,“ dodává současný CEO, který Agdata v roce 2015 zakládal společně se svými bratrem Lukášem a o rok později do týmu přibrali ještě vývojáře Jiřího Karáska.
Letos plánují dosáhnout na pětimilionové tržby.
Agdata aktuálně tvoří tým 15 lidí a po pěti letech fungování jsou nejrozšířenějším tuzemským ekosystémem pro chytrou správu zemědělských podniků a farem všech velikostí. Jejich produkty používá kolem dvou tisíc farmářů, od malých rodinných podniků po velké zemědělské koncerny – tedy zhruba 15 procent ze všech, kdo mají v Česku zemědělství jako svou obživu.
Tyto podniky navíc dohromady obhospodařují zhruba pětinu české zemědělské půdy. Letos Agdata plánují v tržbách dosáhnout na pět milionů korun.
„Zemědělství je na jedné straně tradiční, konzervativní obor, současně ale platí, že úspěšná zemědělská farma bude už jen high-tech farma, která je schopná díky technologiím čelit klimatické změně, požadavkům na minimalizaci chemie, a zvládne chránit půdu i vodu,“ komentuje investici Jiří Hlavenka.
„Je to obtížný proces, se kterým zemědělcům lidé z Agdat, kteří mají sami k zemědělství velmi blízko, pomáhají.“
Co nabízí a jak fungují firmy, které z pole vyorávají tvrdá data? Jak se majitelé farem tvářili, když je šéfové Agdat přesvědčovali, že není dobré mít uložená data v zaprášeném počítači pod stolem agronoma? A jak chytré české řešení pomáhá s pěstováním vinné révy v Chile?
Odpovědím na tyto otázky a vůbec příběhu Agdat i dalších českých firem v oboru chytrého zemědělství se věnuje aktuální vydání magazínu Forbes NEXT.
Vybrat si ojetý vůz z Česka či ze zahraničí na pár kliknutí, nechat ho prověřit, pojistit a dovézt až před dveře.
S touto propozicí přichází český automobilový startup Carvago, za nímž stojí zakladatel online supermarketu Košík Jakub Šulta a Jan Kranát, bývalý šéf společnosti Škofin. Tandem chce na svém tržišti nabídnout až milion ojetých vozů z celé Evropy.
„Dnešní situace s auty je hodně podobná tomu, jak se před 25 lety prodávala elektronika,“ popisuje Šulta. „Lokální prodejny ovšem disruptovala síťová elektra typu Datartu a Planea a poté disrupci dotáhly společnosti jako Alza a Kasa,“ pomáhá si paralelou Šulta. Sám věří v to, že jako je dnes pro většinu lidí přirozené objednat si televizi online, to samé se pomalu odehrává na trhu s auty.
CEO Carvaga Jakub Šulta
Není ostatně sám – v Česku už před pár lety vznikl například startup Carismo s podobou ambicí, který se ovšem později přeorientoval z ojetých vozů na nové. V Británii už podobná služba funguje také a v sousedním Německu už úspěšně působí například Auto1, do nějž investovala například SoftBank Masajošiho Sona a jehož valuace se dnes počítá v miliardách eur. Za zmínku stojí, že ojetin se ročně prodá čtyřikrát více než aut nových.
Šulta s Kranátem sází na maximálně 10 let staré vozy s nájezdem do 160 tisíc kilometrů. Každé auto proženou vlastní kontrolou s 270 revizními fázemi a před finálním prodejem zákazníkovi sami od prodejce vykoupí, aby mohli poskytovat záruku. „Už jsme si dnes získali důvěru několika bank, které nám poskytují provozní úvěry,“ odpovídá Kranát na otázku kapitálové náročnosti.
Pro Českou republiky mají aktuálně k dispozici 700 tisíc vozů s tím, že se brzy chtějí dostat na milion. Méně ambiciózní nejsou ani finanční plány, neb český počin by si do pěti let chtěl sáhnout na obrat miliardu eur a prodávat 150 tisíc aut ročně napříč celou Evropou.
„Když například Němec z Hamburku chce využít podpory na elektrické vozy od vlády a koupit si elektrický Volkswagen Golf, tak 100 kilometrů okolo Hamburku jsou aktuálně tři takové vozy. Když si ale rádius rozšíří na Evropu, čeká na něj takových aut přes 300,“ popisuje Šulta typ příležitosti na trhu, který chce využít.
Carvago vzniklo na konci roku 2018 a dnes v něm pracuje na 130 lidí. Loni mladá firma získala desítky milionů korun od investiční skupiny Portiva, která za to ovládla 50 procent v zastřešujícím holdingu EAG. Zakladatelé služby drží po 25 procentech.
Zatímco se farmaceutické společnosti předhánějí ve vývoji vakcíny proti koronaviru, nenápadná továrna v Březové na Sokolovsku vyrábí zatím nejefektivnější zbraň, kterou v boji s pandemií máme – mýdlo.
SOAP Sokolov je momentálně jedinou firmou, která v Česku vyrábí mýdla tuhá. Denně jich z jejich linek vyjede až 100 tisíc kusů, v době největší nákupní horečky jich firma dokázala vyprodukovat dokonce dvojnásobné množství.
„Prvním dvěma měsícům, kdy lidé začali zběsile nakupovat, jsme říkali mýdlová sezona. V běžném provozu jedeme na jednu směnu, tehdy jsme ale museli zařídit i druhou, odpolední směnu. O prázdninách se to ale zase uklidnilo,“ říká Gabriela Mezková, výkonná ředitelka společnosti, která loni dosáhla obratu 35 milionů korun.
I dnes je poptávka o něco vyšší, jarnímu navýšení se ale podle ředitelky nemůže vyrovnat. „Myslíme si, že pokud by se mýdlové šílenství mělo vrátit i na podzim, tak by už přišlo. Tehdy byla situace způsobená i tím, že máme velké odběratele v Polsku a polský ministr zdravotnictví na jaře prohlásil, že tuhé mýdlo je v boji s covidem skvělá zbraň,“ směje se ředitelka.
Právě Polsko je nyní největším odběratelem sokolovské továrny. „Zatím fungujeme v modelu B2B a zaměřujeme se na velké obchodní partnery a privátní značky, které pak dále mýdla pod svým brandem prodávají,“ vysvětluje výkonná ředitelka.
Začínali jsme s klasickou stogramovou kostkou.
Kromě východních sousedů dováží SOAP Sokolov mýdla i do Chorvatska, na Slovensko nebo do Německa. Velká část výrobků pak zůstává v Česku. „Své klienty přímo uvádět nemůžeme, pokud ale zákazník na mýdle vidí, že bylo vyrobeno v České republice, tak je s největší pravděpodobností právě od nás,“ říká Gabriela Mezková.
Společnost vznikla před dvěma lety spojením Sokolovské uhelné a firmy Krufin, která se mimo jiné výrobou mýdel zabývala. „Začínali jsme s klasickou stogramovou bílou kostkou mýdla. Dnes už umíme udělat různé tvary, vůně i druhy. Nově také vyrábíme tuhé šampony,“ popisuje ředitelka.
Situaci s koronavirem navíc firma dokázala využít, když na jaře vyvinula první ryze české antibakteriální mýdlo, které sama prodává. Vývoj trval téměř půl roku.
„Antibakteriální mýdlo se nám podařilo vydat vlastně až na konci první vlny. Bojovali jsme s tím, že ne každá přísada se dá použít do tuhého mýdla tak, aby byly aktivní antibakteriální složky rozložené rovnoměrně. U těch tekutých je to jednodušší,“ vysvětluje Gabriela Mezková.
Jedinečná receptura se od té klasické liší jednak speciální antibakteriální přísadou, a potom obsahem koloidního stříbra, známého svými antiseptickými účinky.
Letošní mimořádné výsledky chce firma využít pro svůj další rozvoj: soustředit se bude na německý trh, kde zatím spolupracuje pouze se dvěma odběrateli. Svoje zdroje zaměří sokolovští na získávání dalších certifikací, které deklarují určitou úroveň kvality tuhých mýdel – a jsou pro expanzi na další evropské trhy stěžejní.
Jaromíra Tesaře, podle žebříčku Forbesu dvacátého nejbohatšího Čecha, v médiích nepotkáte. Rodák ze Svitav se jim striktně vyhýbá a věnuje se byznysu své společnosti Energo-Pro.
Ta staví vodní elektrárny po celé Evropě a letos na podzim připojí do sítě dvě další: Alpaslan 2 a Karakurt v Turecku. Jejich zprovoznění proběhne podle plánu i navzdory pandemii, která na jaře znesnadnila dopravu technologií na místo.
„Obě nové vodní přehrady jsme začali napouštět letos,“ hlásí mluvčí společnosti Hana Hikelová. „Karakurt na začátku roku, Alpaslan v květnu. U druhé jmenované jsme před nedávnem dokončili 103 metrů vysokou sypanou hráz, nejvhodnější pro místní seismologické podmínky.“
Energetika sice patří k odvětvím, která světová krize tolik nezasáhla, ale do výsledků společnosti se pandemie samozřejmě promítá.
„Průmysl je klíčovým odběratelem energie a pokles jsme tam samozřejmě zaznamenali,“ potvrzuje Hikelová. „Vyšší spotřeba domácností ho nemohla nahradit, což se v určité míře projevilo i v pololetních hospodářských výsledcích skupiny. Navzdory pandemii jsou ale velmi dobré,“ dodává.
Provozní ziskovost EBITDA dosáhla 60 milionů eur, což představuje meziroční pokles o 6,8 procenta. Nehrál v tom roli ale pouze covid-19. „Obecně nebyly v Bulharsku, Gruzii ani v Turecku ideální hydrologické podmínky,“ uvádí důvody horších tržeb Hikelová.
Společnost musí elektrárny zapojit letos, aby získala zvýhodněné garantované výkupní ceny elektřiny. „V prvních pěti letech bychom díky tomu mohli prodávat za 86 dolarů na megawatthodinu u elektrárny Alpaslan 2 a 96 dolarů za megawatthodinu u elektrárny Karakurt. Tarif je rozdílný kvůli výhodnějším podmínkám turecké vlády, pokud vyrobíte turbíny nebo generátor v Turecku. U Karakurtu jsme splnili obojí.“
Z obou elektráren by mohla společnost v prvních pěti letech utržit přes půl miliardy dolarů.
Když společnost započítá předpokládanou výrobu elektřiny, mohla by z obou elektráren v prvních pěti letech utržit zhruba 520 milionů dolarů. Alpaslan 2 by měl totiž ročně vyrobit 850 GWh a Karakurt 340 GWh.
Spolu s nimi provozuje Energo-Pro v Turecku celkem sedm elektráren, v Gruzii patnáct a v Bulharsku čtrnáct. Z pohledu instalovaného výkonu je to doposud 1242 MW, na Turecko připadá více než třetina. „Vodní díla Alpaslan 2 i Karakurt jsou v současnosti největšími českými investicemi v oblasti vodní energetiky,“ dodává výkonný ředitel skupiny Energo-Pro Pavel Váňa.
Alpaslan 2 (na úvodní fotografii) je umístěna na řece Murat a v elektrárně budou instalované čtyři Francisovy turbíny s celkovým instalovaným výkonem 280 MW. Přehrada má rozlohu 55 km². Karakurt je umístěna v povodí řeky Aras, bude mít o turbínu míň a celkový instalovaný výkon dosáhne 99,5 MW.
Vodní elektrárna Karakurt v Turecku
Přehrada zabírá plochu „jen“ 14 km², ale její sypaná hráz s asfaltovým jádrem dosahuje úctyhodné výšky 137 metrů. Na výstavbu hráze bylo potřebova 6,4 milionu kubíků navezené horniny. Jen pro představu: jde o 360 tisíc naložených nákladních aut.
U nás provozuje Energo-Pro vodní elektrárny v Litoměřicích a Brandýse nad Labem a kromě výroby zelené energie se zabývá i distribucí. V Gruzii je dokonce největším distributorem – dodává energii zhruba 88 procentům obyvatel.
V Bulharsku obsluhuje zhruba třetinu území a celkem má v obou zemích 2,5 milionu zákazníků a po světě necelých 10 tisíc zaměstnanců.
Pod zkratkou CBD se ukrývá látka zvaná kanabidiol, kterou vedle slavnějšího THC obsahuje konopí. V poslední době se stává předmětem zájmu ve farmaceutickém průmyslu zejména pro své všestranné a pozitivní působení na lidský organismus, ale řada lidí si při její zmínce stále představuje psychotropní látku ovlivňující naše vědomí.
Pravdou však je, že CBD je látkou zcela legální a bez otupujících účinků, na čemž staví své byznysy firmy po celém světě. V posledním roce tak CBD zaznamenává svůj asi největší boom.
Zvídavost o účincích konopné látky přivedla k podnikání i Davida Binka a Dragana Gašiće, kteří před dvěma lety založili firmu CBD Star. Prodávají oleje s obsahem CBD doplněné takzvanými terpeny pro posílení některých konkrétních účinků.
Binko s Gašićem v současné době patří k mnoha prodejcům těchto olejů v Česku, ale v několika ohledech to přecejen dělají jinak než ostatní. Své produkty vyrábí z vlastního vypěstovaného konopí v bio kvalitě a velký důraz kladou na testování plodiny i finálních výrobků.
„Pro kontrolu kvality a správného obsahu všech látek ve výsledném produktu provádíme testy už během pěstování, které probíhá na polích v Chorvatsku. Dalším testům podléhají vyrobené oleje už tady v Česku, což je naše pojistka, že v nich nebude nic, co v nich být nemá,“ vysvětluje Gašić.
Podle třicetiletého podnikatele jsou výsledné analýzy testů jedním z hlavních ukazatelů kvalitního oleje. Při rozhodování o koupi takového produktu by měl proto zákazník testy vždy požadovat a nejlépe upřednostnit ty pocházející z akreditovaných laboratoří České republiky.
„Některé firmy analýzy photoshopují hlavně proto, že jde o dost nákladný proces. Často se stává, že od přeprodejce dostanete testy z Itálie nebo Polska, ale na ty je lepší se nespoléhat,“ varuje Binko. Navíc dodává, že zájemce o kvalitní produkt má vždy možnost danou laboratoř kontaktovat a zjistit, zda testy skutečně prováděla.
„Menší prodejci olejů testování mnohokrát ani nedělají, a to jak kvůli vyšším nákladům, tak i proto, že někdy ani nevědí, jaké látky by vlastně měl produkt obsahovat,“ dodává Gašić. Jde podle něj o jeden z hlavních problémů současného CBD byznysu na tuzemském trhu.
Společnosti nejsou plně transparentní a vzhledem k chybějícím regulacím často nelze zjistit, zda složení opravdu odpovídá nařízením. Výrobky s obsahem CBD jsou totiž omezené jen v jediném – obsahu THC. Nařízení jsou prakticky totožné v podstatě pro všechny státy Evropské unie: obsah této psychotropní látky ve výrobcích nesmí být vyšší než 0,3 procenta.
Letos v létě se však Evropská komise začala na výrobky s obsahem CBD opět více soustředit a má v plánu zavést nová opatření týkající se jeho využití. Kanabidiol získaný z přírodního konopí navrhuje označit za psychotropní látku a legální ponechat jen uměle vyrobenou variantu.
Podle Binka a Gašiće je ale takový krok nesmyslný už z toho důvodu, že přírodně získaná látka je kvalitnější a její účinky na naše tělo jsou lepší.
„CBD by pak vyráběly jen farmaceutické firmy, držící potřebné patenty. Už to samo o sobě vypovídá, že jde s velkou pravděpodobností jen o lobby,“ popisuje Dragan Gašić aktuální vývoj. „Ostatní státy, jako je Kanada, Amerika, Velká Británie nebo Čína, kde už pro zacházení s CBD existují přesně daná pravidla, šly směrem přírodního kanabidiolu, protože to dává smysl.“
Zákaz by byl likvidační.
Návrh na zavedení nového zákona předvedla komise v průběhu jara, nyní všichni výrobci a prodejci čekají v nejistotě na verdikt.
„Zákaz by byl likvidační pro prodejce, přeprodejce i zemědělce. Museli jsme kvůli tomu zastavit rozšiřování sortimentu i marketingové aktivity, protože nevíme, co nás čeká,“ říká Binko. V plánu měli totiž vedle olejů představit nově i kosmetiku s obsahem CBD, jejíž vývoj ale musí zatím počkat.
„Určitá restrikce v této oblasti je za nás rozhodně namístě. Většina států Evropy aktuálně nemá prakticky žádná pravidla a vše funguje hodně punkově. Regulace by mohla pomoci vyfiltrovat jen kvalitní výrobce a dodavatele a odstranit z trhu ty, kteří kvalitu nedodržují,“ dodává Gašić.
„Naprostý zákaz CBD za nás ale nedává žádný smysl, protože nikdo nikdy omamné účinky látky nedokázal.“
Kanabidiol se obecně podílí na zlepšování nálady, potlačuje bolesti, zlepšuje koncentraci, spánek a naopak snižuje denní únavu. Jednotlivé výrobky CBD Star některé tyto účinky umocňují, a proto si každý může vybrat ten nejvhodnější pro něj. V tom se firma nejvíce odlišuje od své konkurence.
„Většina trhu je zahlcená klasickým olejem, který obsahuje 5,10 nebo 15 procent CBD. Ty jsou běžně vyrobené z izolátu, a proto jsou produkty prakticky totožné. Na základě téhle zkušenosti jsme chtěli zákazníkům nabídnout něco jiného,“ vysvětluje myšlenku osmadvacetiletý Binko.
Sadba konopí, z něhož firma oleje vyrábí, probíhá v květnu, sklízí se na konci září nebo na začátku října. Z rostliny se poté extrahuje látka s 60procentním obsahem kanabidiolu a procentem THC. „Tady se bavíme o psychotropní látce, proto extrakce probíhá ve specializované laboratoři, která má pro zacházení s ní potřebná povolení,“ vysvětluje Gašić.
„Tímto způsobem se ze sklizeného konopí vyrobí jedna šarže olejů s ideálním obsahem kanabidiolů, kanabinoidů, vitaminů a minerálů. Ty potom přivezeme do Česka, kde vyrábíme jednotlivé produktové řady,“ dodává. Cena výsledného oleje se pohybuje okolo 1500 korun, což je v průměru více, než za kolik podobné produkty nabízejí jiné firmy.
Zakladatelé to však přisuzují hlavně vyšší kvalitě, dané i způsobem extrakce pomocí oxidu uhličitého. „Mnohem častěji se používá butanová extrakce, která ale snižuje kvalitu výsledného výrobku, protože během ní dochází ke ztrátě různých zdraví prospěšných látek,“ objasňuje Binko.
Podnikatelé mají se svým byznysem do budoucna velké plány, ale zatím je vzhledem k aktuální situaci ohledně legalizace, ale i probíhající pandemii drží pod pokličkou. K internetovému obchodu by však chtěli do budoucna otevřít i kamennou prodejnu, která by jim pomohla mimo jiné v edukaci veřejnosti.
Slavná makroekonomická Marshall-Lernerova podmínka zafungovala brilantně. Přestože česká koruna oslabila během září vůči euru o více než tři procenta, zdejší exportéři nijak zvlášť nejásají.
Někteří vývozci si vzhledem k nastavené obchodní politice musejí na jakékoliv potenciální zisky plynoucí z vyššího kurzu nechat zajít chuť rovnou, zatímco jiní zase vědí, že o ně dřív nebo později opět přijdou.
Ještě v srpnu bylo na měnových trzích možné pořídit jedno euro za přibližně 26 korun, koncem právě skončeného měsíce se však kurz vyšplhal až nad hranici 27 korun. Čemu za takový propad můžeme ‚vděčit‘?
„Na oslabování koruny je nutné pohlížet v širším kontextu a ne výlučně optikou domácích událostí,“ vysvětluje analytik společnosti Akcenta Miroslav Novák.
„Začátek září přinesl na finanční trhy po optimistickém červenci a srpnu významný nárůst volatility a rizikové averze. Pod prodejní tlak se dostaly akciové trhy a takzvané měny rychle se rozvíjejících trhů včetně měn středoevropských,“ pokračuje a dodává, že kromě vnějších činitelů je slabší koruna rovněž důsledkem zrychlujícího se počtu nakažených osob na území Česka.
V jednom konkrétním případě pak do vývoje měnového kurzu promluvila rovněž domácí politika.
„Specifickým případem bylo pondělí 21. září, kdy lze prudké oslabení koruny o více než 40 haléřů přičíst výměně na postu ministra zdravotnictví,“ připomíná Novák nedávné odstoupení Adama Vojtěcha, kterého ve funkci nahradil jeho bývalý náměstek Roman Prymula.
S příchodem nového měsíce sice začala česká měna posilovat a vrátila se zpět pod úroveň 27 korun za euro, respektive 23 korun za dolar, i tak se ale nachází v o poznání vyšších hladinách, než na co byly zdejší podniky během léta zvyklé.
Jednou z firem, které se podobné události na měnových trzích bezprostředně týkají, je například severočeská designová a sklářská společnost Lasvit.
„Výkyvy kurzů cizích měn na nás samozřejmě dopad mají, protože významná část našich tržeb je v amerických dolarech,“ říká finanční ředitel Luboš Fendrych. Nechce ale upřesňovat, jak moc hraje aktuálně slabá koruna Lasvitu do karet.
„Ze střednědobého hlediska se pozitivní a negativní výkyvy kurzů do značné míry eliminují,“ konstatuje Fendrych.
Před kurzovým rizikem se jeho společnost chrání, avšak jen částečně. „Zajišťovací instrumenty využíváme pouze do určité míry, jelikož se pohybujeme v projektovém byznysu, kde se objem derivátových obchodů, zejména s ohledem na časování příchozích plateb, určuje velmi obtížně,“ vysvětluje.
Lasvit ovšem není ani zdaleka jediným českým proexportně orientovaným podnikem, kterého nechal nedávný překotný vývoj na měnových trzích ledově klidným.
Slabší koruna by měla hrát vývozcům do karet: cena jejich produktů v zahraničí klesne, čímž se pro tamní zákazníky stanou atraktivnějšími, a tudíž o ně bude i větší zájem.
Protože však tyto ceny v krátkodobém horizontu někdy zůstávají neměnné, může se stát, že vyšší směnný kurz k žádným dodatečným ziskům nepovede – přesně jak to před mnoha lety popsala v rámci své ekonomické teorie v úvodu zmíněná dvojice Alfred Marshall a Abba P. Lerner.
Že vyšší kurz automaticky neznamená vyšší zisky potvrzují rovněž zástupci jednoho z největších pivovarů v zemi, smíchovského Staropramenu. Ten vyšel z aktuální zdánlivě příznivé situace na devizovém trhu neutrálně.
„Samozřejmě vývoj kurzu sledujeme, ale kurzový dopad na naše výsledky považujeme za nevýznamný,“ potvrzuje mluvčí pivovaru Denisa Mylbachrová. „V rámci exportního prodeje máme smlouvy v cizí měně, zejména v eurech, ale stejně tak suroviny v cizí měně – opět zejména v eurech – nakupujeme, čímž nám oslabená česká koruna prodražuje vstupy, takže se tento kurzový vliv vykrývá,“ uzavírá.
Se začátkem nového měsíce začala tuzemská měna mírně posilovat, že by se z toho však stal nový trend, podle analytika Nováka z Akcenty očekávat nelze. Brání tomu dva zásadní faktory.
„Na jedné straně počty nakažených covidem-19 budou v Evropě dále akcelerovat a nervozita spojená s blížícími se prezidentskými volbami v USA stoupat. Nervozita na finančních trzích se tak pravděpodobně přesune ze září i do října,“ odhaduje.
Kam až tedy může kurz koruny vůči jednotné evropské měně vystřelit? „Je třeba zmínit, že Česká národní banka si v rámci takzvaného řízeného floatingu vyhrazuje právo zasáhnout a kurz usměrnit,“ doplňuje Novák.
ČNB má velkou palebnou sílu.
„V případě, že by tuzemská měna v nadcházejících týdnech oslabila nad hladinu 28 korun za euro a dále ztrácela, tak je poměrně pravděpodobné, že by ČNB intervenovala na její podporu. Vzhledem k vysokému objemu devizových rezerv má opravdu velkou palebnou sílu.“
Že jsou jeho domněnky správné potvrdil ve čtvrtek podle informací České televize i samotný guvernér centrální banky Jiří Rusnok. Ostatně, s devizovými intervencemi, byť v opačném směru, má ČNB relativně bohaté zkušenosti.
Naposledy k nim přistoupila v listopadu 2013, kdy uměle oslabila tuzemskou měnu nad hranici 27 korun za euro. Tento stav následně vydržel až do dubna 2017, tedy celých 41 měsíců.
Kakaové boby z Madagaskaru, kokosový cukr a sušené mléko. S touto recepturou na mléčnou čokoládu uspěla Čokoládovna Janek v prestižní soutěži Great Taste, která bývá často přirovnávána ke gurmánské obdobě filmových Oscarů.
Manufaktura z Uherského Brodu získala ocenění i za lískooříškovou pomazánku Lískovku, obsahující 71 procent oříšků. Pro srovnání: Nutella jich má jen 13 procent.
Do soutěže, která se každoročně koná ve Velké Británii, letos výrobci z více než 100 zemí přihlásili téměř 13 000 produktů. „Porotci hodnotí produkty naslepo. Neznají jejich příběh ani složení. Řeší jen chuť. O to víc nás to těší,“ říká jednatel firmy Václav Durďák, který ji provozuje se svou manželkou Anetou a společníkem Vlastimilem Urbancem.
Čokoládovna Janek ale vyrábí i celou řadu dalších zajímavých produktů. V poslední době například ve spolupráci s Martinem Žufánkem vymyslela recepturu na absintovou čokoládu.
„Martin nám dal bylinky, ze kterých míchá absint, a prozradil nám i správný poměr. Rozemleli jsme je s kakaovými boby v žulových kamenech, takže v čokoládě je nepoznáte, jen cítíte jejich chuť. Vznikla tak limitovaná edice čokolád,“ popisuje Durďák.
Nově také vyrábí třeba veganskou bílou čokoládu, která místo sušeného mléka obsahuje mléko rýžové. Jako ingredience do svých výrobků používá čokoládovna vedle nejrůznějších druhů ovoce a oříšků i méně tradiční suroviny jako fialky, jasmín, levanduli, pepř či sůl. Sůl je ostatně i základem nejprodávanějších pralinek – se slaným karamelem, vanilkou a právě himálajskou solí.
Čokoládovna si přitom zakládá na tom, že náplně vaří z původních surovin. „Když jsme v začátcích chodili na různé kurzy, učili nás používat ochucené pasty, které nám rovnou chtěli prodávat. Z kilového kyblíku prefabrikátu uděláte třeba 5000 malinových pralinek, ale ty nestojí za moc. My jsme se rozhodli jít jinou cestou. Radši uděláme malinové pyré s mrazem sušenými malinami a malinovou pálenkou a máme poctivou pralinku,“ líčí podnikatel.
Většinu surovin získává od lokálních výrobců nedaleko Uherského Hradiště. Pálenku odebírá třeba od již zmíněného Žufánka nebo od Jelínka, kávu od pražírny Coffeespot a med od včelaře, který od nich zase odebírá čokolády a prodává je. V zahraničí nakupuje pouze kakaové boby, které získává jak od prostředníků, tak přímo od farmářů.
„Byť je řada našich produktů fair trade, certifikát jsme si nepořídili. Přišlo nám, že bychom platili víc společnosti za certifikát než farmářům, takže jsme s nimi radši v kontaktu napřímo,“ říká Durďák.
Své výrobky prodává čokoládovna asi ve 300 menších obchůdcích v Česku a na Slovensku. Mezi významné odběratele patří i bezobalové obchody. Čokoládu jim dodává ve formě velkých nebalených plátů, které si zákazníci kupují na váhu do znovupoužitelných obalů.
Od Janka odebírají ale i hotely a velké firmy jako Tatra Kopřivnice či ČSOB. Ty většinou poptávají obrandované produkty se svým logem. Největší objednávku udělala letos na jaře společnost Avast, která nakoupila pro své zaměstnance poukazy na čokoládu v celkové hodnotě 700 tisíc korun.
Antivirová společnost tak chtěla jednak udělat radost svým pracovníkům na home officu a zároveň podpořit malou lokální firmu, kterou tvrdě zasáhla pandemická opatření.
„Kromě Vánoc míváme obvykle nejvyšší poptávku v březnu. Obchody před Velikonocemi shánějí sváteční zboží. Ve chvíli, kdy jsme ale letos rozeslali velikonoční ceník, přišel lockdown. Měli jsme plný sklad a žádný odbyt. Avast nám tak neskutečně vytrhl trn z paty,“ líčí Durďák. Pomáhat se ale rozhodla i samotná čokoládovna, která neprodané čokolády věnovala do nemocnic.
Po Velikonocích se byznys opět rozjel. Přispěla k tomu i zvýšená poptávka na e-shopu, který letos stejně jako řada dalších firem začala čokoládovna více rozvíjet. Po prvotních obavách tak nakonec firma očekává, že jí letos naroste obrat z loňských 10 milionů korun o 60 až 70 procent.
Úspěch si přitom trojice mladých podnikatelů tvrdě vydřela. Jejich sladké podnikání funguje čtyři roky, z nichž tři roky jím trávili veškerý čas.
„Od pondělí do pátku jsme vyráběli, často až do rána. A o víkendech jsme jezdili na různé festivaly a další akce. V neděli o půlnoci jsme se vraceli a v pondělí v šest ráno začínali nanovo. Rekord má moje manželka, která jeden měsíc pracovala 363 hodin,“ vypráví jednatel firmy.
Prošli i řadou fuckupů včetně toho, že první čtyři měsíce nedokázali pořádně zprovoznit výrobní stroj. Na skutečnou příčinu poruchy se nakonec přišlo až po tři čtvrtě roce.
Mnohokrát jsem si říkal, že se na to vykašleme.
„Měli jsme v tom veškeré úspory a z nich se nám nic nevracelo, naopak jsme podnikání museli pořád dál dotovat. Bylo to o to náročnější, že jsme v té době vedli ještě obchůdek s vínem a delikatesami a čokoládovně jsme se mohli věnovat jen po večerech. Tehdy jsem si mnohokrát říkal, že se na to vykašleme,“ říká Durďák, který už odmala tvrdil, že jednou bude podnikatelem.
Obchůdek si s tehdejší přítelkyní a dnes manželkou otevřel už v 19 letech během vysoké školy. Shodou okolností tam prodávali i prémiové čokolády, a když je spolužák Vlastimil Urbanec oslovil s prosbou, aby mu poradili, v čem by mohl začít podnikat, napadla je právě tahle cukrovinka.
Chtěli mu pomoci sehnat i výrobce, ale nikdo z jejich tehdejších dodavatelů se do toho nehrnul. A tak se rozhodli spojit síly a začít čokoládu společně vyrábět sami.
Když vymýšleli jméno firmy, inspirovali se pověstí o Černém Jankovi, který zachránil Uherský Brod při kuruckém obléhání. Vynechali přízvisko ,černý‘ a název společnosti byl na světě. Ze začátku vařili čokoládu sami ve třech, dnes mají devět kmenových zaměstnanců a sezonní brigádníky.
Nedávno navíc investovali pět milionů korun do nové výrobní linky, která by jim měla pomoci zautomatizovat některé úkony.
„Pořád to bude z velké části ruční práce. Ale u některých činností je opravdu zbytečné, aby je dělal člověk, když je zvládne udělat stroj, aniž by to ovlivnilo chuť výrobku,“ konstatuje Durďák.
A dodává, že by jim to mohlo pomoci i s expanzí do zahraničí, se kterou chtějí začít od příštího roku.
Letošní ročník měl být tím nejnabitějším v historii. Pandemie koronaviru však zasadila české kultuře silnou ránu, a spolu s ní i multižánrovému festivalu Colours of Ostrava, jehož návštěvnost už několik let v řadě přesahovala 40 tisíc návštěvníků.
Zrušený 19. ročník akce, kterou si každý jistě spojí s panoramatem vysokých pecí ostravských Vítkovic, měl nahradit alespoň „NeFestival“ s kapacitou 1000 návštěvníků za večer.
Jeho průběh byl však v půlce přerušen, když Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje vydala 17. července nová nařízení, která podobné akce s okamžitou platností omezila.
O tom, jak se rok 2020 podepsal na finanční i organizační stránce Colours, jsme mluvili s ředitelkou festivalu Zlatou Holušovou.
Jaký je dopad protipandemických opatření na kulturu?
Naprosto devastační. Ty následky si poneseme velice dlouho. Současná opatření ublížila kreativnímu průmyslu jako celku – nehledě na to, že ohrozila i důvěru lidí třeba v to, pořídit si vstupenky v předprodeji. Není vůbec zaručeno, že se daná akce nakonec uskuteční.
Jak pokračují přípravy dalšího ročníku?
Všechno je narušeno. Festival máme nachystaný, máme v tuto chvíli všechno, co jsme slibovali, a máme i spoustu peněz mezi kapelami, kterým jsme zaplatili zálohy. Jsou narušené vazby s partnery i návštěvníky. Je pochopitelné, že fanoušci otálejí s nákupem lístků na kulturu obecně.
A zájem sponzorů?
Adekvátní té nejistotě. Ve smyslu: „Velice rádi vás budeme podporovat, ale musíme počkat, jak se situace bude dále vyvíjet.“
Jakou ztrátu vám přineslo zrušení letošního ročníku?
Samozřejmě to byla obrovská rána a ztráty byly nesmírné. Nerada bych hovořila o konkrétních číslech, protože v dané chvíli jsou pořád ve hře i některé dotační programy pod záštitou ministerstva kultury. My se snažíme, aby se alespoň některé ztráty podařilo ještě stáhnout.
Poprvé od založení festivalu jsme bezmocní.
Stejně jako podstatná část organizace, i ekonomické dopady se však projeví především až v příštím roce. Lidé mají nakoupené vstupenky ze zrušeného ročníku 2020 a my si tuto odpovědnost táhneme do dalšího ročníku s nimi. Teprve příští rok se tak ukáže, jak s námi covid zamával. Věříme ale, že další ročník dopadne dobře.
Jaké procento lístků bylo vráceno po ohlášení, že se ročník neuskuteční?
Asi 10 procent.
Platí, že line-up ročníku 2020 by měl být z většiny přesunut na rok 2021?
Ano, takhle je všechno dohodnuto.
Existuje způsob, jak minimalizovat finanční rizika plynoucí ze současné nejisté situace?
Neexistuje. Poprvé od založení festivalu jsme v situaci, kdy jsme bezmocní. To, co můžeme udělat, je festival nachystat, jak nejlíp to jde. Co jiného chcete dělat s existenciální neuchopitelností a nejistotou toho, co bude. Můžeme se zkrátka jen snažit to připravit, pak budeme čekat a doufat, že se to všude dá do kupy.
Omezíte pro další ročník počet účastníků?
Na to bohužel nejsem schopna odpovědět. My musíme doufat ve svou vlastní flexibilitu a organizační schopnosti, že najdeme takovou cestu, po které lze jít. Musíme ale taky vědět, jaké parametry jsou pro nás nastaveny, a musíme se to dozvědět včas.
Máme obrovskou, absolutní vůli festival dotáhnout do konce, ale musíme počkat na věci, jak se budou dít. Víc než kdy jindy platí, že pracujete s tím, co máte, a v každé chvíli musíte být schopni reagovat.
Roční obrat, který během šesti let vystřelil z nuly na sto osmdesát milionů korun? Vzhledem k tomu, že čísla meziročně rostou o další desítky milionů, tahle svižná jízda asi jen tak neskončí.
Sázka na psí granule se Jiřímu Švihálkovi stojícímu za značkou Yoggies vyplatila, i když granulemi to zas tak úplně nezačalo. Možná překvapivě to byl jogurt. Jak jinak než pro psy.
Když přijdete do sídla Švihálkovy firmy v malé vesničce Beřovice poblíž Slaného, nevíte, jestli mu dřív podat ruku, nebo odrážet dovádivé útoky psů jeho kolegů. Chlupatá smečka vesele pobíhá mezi kancelářemi a neznámý vetřelec okamžitě poutá jejich pozornost.
Jedním z čtyřnohých vítačů je i Roxy, světlý labrador, bez kterého by firma vůbec nevznikla. Roxy totiž před lety na procházce v lese sežral cosi otráveného, co mu kompletně rozleptalo trávicí ústrojí. Veterinář navrhl psa uspat, ale Jiří Švihálek to odmítl.
„V té době jsme s manželkou provozovali penzion u Jíloviště kousek od Prahy a tříhvězdičkový hotel v Jindřichově Hradci. Po letech v tomhle byznysu už jsme ale trpěli syndromem vyhoření, takže jsme se rozhodli všeho zbavit a vydat se jinou cestou. Nevěděli jsme, kudy povede, ale Roxy nás na ni nasměroval,“ říká vystudovaný hoteliér.
Švihálkův pes se z nejhoršího dostal, ale trávení pořád neměl v pořádku. Že by cestou k uzdravení mohl být jogurt, napadlo jeho majitele při čtení novinového článku o úspěšné značce amerických jogurtů Chobani.
„Byla tam i fotka, na níž dva němečtí ovčáci vylizovali kelímky od jogurtů. A mě v tu chvíli napadlo, že by Roxymu mohl pomoci právě jogurt, který by byl určený speciálně pro psy,“ vzpomíná Švihálek. Zbývalo „jen“ takový jogurt vyvinout.
Následovaly desítky schůzek s odborníky z vysokých škol a výzkumných ústavů, hledání ideální receptury, surovin a první pokusy s domácím jogurtovačem v garáži na Praze 6. Mimochodem její fotografie visí pro připomenutí dřevních začátků vedle mnoha fotek Roxyho na zdi Švihálkovy dnešní kanceláře.
Vývoj jogurtu polykal miliony a peníze z prodaných nemovitostí docházely, takže nezbývalo než najít investora. Tím se stal Martin Peroutka, majitel stejnojmenné polygrafické firmy, který finální vývoj jogurtu pomohl dofinancovat – a získal v Yoggies poloviční podíl. Podle Švihálka vývoj jogurtu nakonec vyšel na čtyři a půl až pět milionů korun.
Zásadní bylo, že jogurt zafungoval a Roxymu pomohl. Když se výrobek v roce 2013 dostal do prodeje, začal pomáhat i dalším psům. Dnes jich Yoggies na biofarmě na Vysočině vyrobí kolem deseti tisíc balení měsíčně, na což ročně spotřebují pět tun sušeného ovčího mléka dováženého z Nového Zélandu.
Roxyho sice pomohl jogurt znovu postavit na nohy, ale Jiří Švihálek řešil, čím nehodou poznamenaného psa běžně krmit. Standardní granule mu nedělaly dobře a bez kladného výsledku byly i pokusy se syrovým masem.
„Veterinářka mi tehdy poradila, abych mu syrové maso zkusil nejdřív vysušit. Zafungovalo to, čímž nás navedla na nápad vyrábět granule,“ vzpomíná Švihálek, jak se rozhodl, že se vydá cestou vývoje granulí zcela bez obilovin, konzervantů a s co nejvyšším obsahem kvalitního sušeného masa.
Technologie výroby navíc musela spoléhat na sušení při maximální teplotě 48 stupňů, což je oproti konkurenci zásadní rozdíl. Většina granulí totiž vzniká při teplotě až 200 stupňů, čímž výsledný produkt podle Švihálka přichází o většinu potřebných látek. Ty se pak do něj musí dodávat uměle.
Problémem byla skutečnost, že Yoggies pro výrobu granulí chyběl vlastní podnik. Švihálek to nakonec vyřešil pronájmem části kapacity továrny v Německu. „S majitelem jsme si plácli s tím, že nám s výrobou pomůže,“ vrací se Jiří Švihálek do roku 2014. Jenže výroba drhla, protože granule se drobily.
Nakonec však pomohla náhoda, kdy během přípravy testovací várky došlo z Česka dovezené hovězí maso. „Dali jsme tam hovězí z německé farmy a stalo se něco jiného, než na co jsme byli zvyklí. Zvuk granulí padajících z výrobní linky byl najednou jiný, tvrdší. Věděli jsme, že to bude masem, ale nevěděli jsme proč. Teprve v laboratoři jsme přišli na to, že rozhodující byla tučnost masa – u českého hovězího byla moc nízká,“ popisuje Švihálek výrobní peripetie.
První granule odpovídající kvality pak podnikatel doručil zákaznici na pražský Smíchov 23. ledna 2015 a v tomtéž roce začal podnik raketově růst. Zatímco za rok předchozí vykázal obrat 240 tisíc, na konci roku 2015 už to bylo 5,7 milionu.
Z červených do černých čísel se pak Yoggies překlopily v roce 2016, kdy také přišli první zaměstnanci, jejichž počet se aktuálně vyšplhal na pětadvacet. A obrat vloni na už zmiňovaných 180 milionů korun.
Českým psům nejvíce chutná kombinace hovězího a kuřecího.
Zásadně se rozrostl i sortiment: základ tvoří několik variant granulí, které generují hlavní příjem firmy. Objednat se ale dají také jogurty pro psy i kočky, omáčky, konzervy, pamlsky a různé doplňky stravy. Největší zájem je dlouhodobě o granule, konkrétně českým psům prý nejvíc chutná kombinace hovězího a kuřecího masa, za které majitelé zvířat neváhají zaplatit v průměru kolem 120 korun za kilogram.
„Zhruba dvě třetiny produkce prodáme přes internet a zbývající třetina míří do menších soukromých obchodů, kam produkty rozvážíme sami. Většina zboží se prodá v Česku, ale dodáváme i na Slovensko, do Chorvatska, Slovinska nebo Belgie,“ vyjmenovává Švihálek, který zároveň nepočítá s dodávkami do velkých chovatelských řetězců v obchodních centrech.
„Oslovili nás zástupci dvou takových firem, ale museli jsme je odmítnout z kapacitních důvodů. Popravdě se do tohoto typu obchodu ani neženeme. Obchodně nám to nechybí,“ uvažuje šéf firmy, která k zákazníkům měsíčně prodá přibližně obsah dvanácti kamionů granulí.
Podle Švihálka si produkty Yoggies pro svého psa nebo kočku objednávají obvykle ženy od 25 let a senioři, kteří často mají zvíře jako jediného přítele. Někdejší firemní průzkum ukázal, že spousta tuzemských majitelů domácích zvířat si k večeři koupí rohlík s vlašákem, ale svým zvířecím miláčkům dopřejí to nejlepší.
„Jsme dražší než laciné granule ze supermarketu, ale zase garantujeme, že v těch našich je všechno, co uvádíme na obalu, a ve vysoké kvalitě. A samozřejmě bez chemie. Dokud tady budu sedět, nejede přes to vlak,“ vzkazuje Švihálek ze své ředitelské židle.
Zdeněk Pohlreich s nadsázkou říká, že se letos v prosinci chystal stáhnout do penze a užívat si odpočinku. Místo toho zažívá dramatický rok: po jarním lockdownu se přes prázdniny začali hosté do jeho podniků pomalu vracet, ale současná epidemiologická omezení přinesla další výrazný propad.
Zatímco v březnu Pohlreich spolu s Janem Punčochářem a Janem Stejskalem rozjel solidární iniciativu Vaříme nepostradatelným, v jejímž rámci rozvezli hasičům, záchranářům či policistům desítky tisíc krabiček s jídlem, uprostřed sílící podzimní vlny popisuje situaci pro Forbes mnohem pesimističtěji.
Už jsme tuto situaci zažili jednou a dnes jsme zpátky tam, kde jsme byli začátkem května. Praha je zavřený město. Večerku máme v deset a obávám se, že to zdaleka není všechno. Zejména v centru města jsou nejen hospody, ale celý sektor pohostinství na kolenou. V tuto chvíli je to prokletá destinace.
Zatímco v první vlně jsme se všichni snažili se situací vypořádat s maximálním nasazením, dnes je všude patrná skepse. I my víc přemýšlíme, jak dlouho vydržíme, než to celé vytáhneme ze zásuvky – za normálu začínají naše restaurace vydělávat peníze kolem desáté, jedenácté, protože to je chvíle, když už zákazníci sedí, jsou spokojeni, a třeba si objednají další lahev vína.
Určitě ale nebudeme začínat s tím, že bychom pohřbívali vlastní byznys nesmyslnými slevami. V centru města zkrátka chybí lidi a peníze. Takže když slevím na polovinu, matematicky to znamená jediné – že budu prodávat míň jídla za míň peněz. Nevidím, co by to mohlo efektivně přinést.
Covid ukazuje, v jaké kondici je tato zem.
Myslím si, že zažíváme hlavně mediální pandemii. Současné dění je ukázkou toho, jak sociální sítě dokážou ovlivnit lidi a mění se v nástroj ďábla. Zároveň nám covid nastavuje zrcadlo, v jaké kondici je tato zem. Rozhodně nesdílím všeobecný názor, že nezáleží na tom, kdo za to může. Nezdá se mi, že lidé odpovědní a placení za to, aby zdravotnictví udrželi připravené, udělali všechna opatření správně.
Zároveň se ukazuje, jak strašně neelastický máme u nás sociální systém. V našich podnicích zaměstnáváme přes sto lidí, které jsme si drželi v naději, že nám pomůžou restartovat byznys, jakmile se situace zlepší. Jsou to lidé, kteří to tady léta budovali s námi.
Na druhé straně není možné, aby soukromí podnikatelé dotovali politiku zaměstnanosti. Jestli máme zaměstnanost udržet, tak nám stát musí pomoct. Jinak tady doutná gigantický sociální a ekonomický problém. Začíná období, kdy se budou lidi bát o práci. Mám známé, kteří do podniku půl roku sháněli číšníka – teď vypsali inzerát znovu a přihlásilo se čtyřicet lidí.
Sám jsem si říkal, že od prosince dostanu penzi, stáhnu se na odpočinek a budu zpovzdálí sledovat, jak to ostatním jde. Když budou chtít s něčím poradit, tak se sem dobelhám o holi, bude mi to lichotit a třeba budu trochu kyselej… Nemám černý myšlenky, říkám si, kdo už by to měl zvládnout, když ne my.
Ale zachraňovat byznys ve svém věku jsem opravdu nechtěl.
Přesně za deset dní začíná Signal Festival, zároveň dnes Česko vstupuje do nouzového stavu. Ředitel festivalu Martin Pošta ale věří, že přehlídka v ulicích Prahy opravdu proběhne. V komentáři pro Forbes píše o každodenním boji o přežití kultury v Česku v době koronavirové.
Uvažuju o tom, že si nechám předepsat prášky na uklidnění. Každý rok je příprava našeho festivalu, téhle největší a nejnavštěvovanější kulturní akce v Česku (loni jsme měli 500 tisíc návštěvníků) stresovou záležitostí a říkal jsem si, že loňský souběh pohřbu Karla Gotta, nájezdu anglických hooligans a dopravního kolapsu v centru Prahy již nic nepřekoná. Letošní osmý ročník ale překonává všechny naše dosavadní zkušenosti.
Už několik měsíců konzultujeme situaci s hygieniky, epidemiology, ministerstvy i zástupci Prahy. Minulý týden, v den vyhlášení nouzového stavu (který začíná platit právě ode dneška a končí přesně ve stejný den jako Signal Festival) jsem si v deset večer volal s pražským primátorem a o půlnoci s ministrem zdravotnictví.
Ujistili mě, že Signal Festival díky svým specifikům může proběhnout, přesto nadále zvažujeme všechny alternativy.
Zvažovali jsme už i posun festivalu na jaro, což by už teď znamenalo ztrátu v řádech několika milionů korun. Na jaře nám v souvislosti se startem celosvětové pandemie koronaviru několik sponzorů a partnerů odpadlo. Jako jedinou evropskou kulturní akci si nás pod svá křídla v loňském roce vzala společnost Emirates – která celkem pochopitelně s námi letos nemůže pokračovat.
Další dlouhodobí partneři nám zůstávají věrní a spolu s námi věří, že Signal Festival bude. Máme finanční i morální podporu soukromých společností i státních institucí – a ta nám pomáhá přežít tohle pro všechny komplikované období.
Museli jsme odříct řadu zahraničních umělců, zrušili jsme doprovodné akce, kde by se kumulovali lidé, změnili jsme koncepci interaktivních instalací, a dokonce některé instalace jsme zrušili úplně. Letos se tak Signal paradoxně může vrátit ke kořenům a nabídnout návštěvníkům klidnější procházku Prahou po instalacích vytvořených mimo jiné předními českými umělci Milenou Dopitovou, Jiřím Černickým, Michalem Škapou a dalšími.
Instalace Intensive Reflections on Modernity, kterou návštěvníci Signalu viděli loni. | Foto Signal
Situaci konzultujeme i s kolegy z dalších probíhajících festivalů a přejeme jim, aby jejich akce proběhly v klidu pro všechny organizátory i účastníky. Naše akce má oproti jiným festivalům výhodu v tom, že probíhá převážně ve veřejném prostoru, pod širým nebem, je rozmístěna celkem na 12 lokací po celé Praze, v různých městských částech.
I proto jsme se po nekonečných debatách s týmem nakonec rozhodli festival uspořádat. Máme posvěcení hygieny, ministerstva i zástupců pražské radnice. Máme hektolitrové zásoby dezinfekce, roušek a zátarasů, hygienická a bezpečnostní opatření Signal Festivalu jsou sepsána v dokumentu o 70 stránkách.
Naše přísná bezpečnostní opatření jsme připravili ve spolupráci se společností specializující se na bezpečnost na velkých akcích, a která se mimo jiné podílela třeba na návrhu opatření během první vlny pandemie pro magistrát hlavního města Prahy.
Kulturní sektor v Česku ale přímo i nepřímo zaměstnává statisíce lidí – nechceme tyhle lidi nechat na holičkách, nechceme, aby česká kultura zanikla.
Zkrátili jsme návštěvy interiérových instalací na 15 minut, jelikož nám epidemiologové řekli, že to je bezriziková doba. Kritická místa budeme dezinfikovat a tým našich dobrovolníků bude dohlížet na vzájemný respekt diváků. Máme připravený také rychlý krizový scénář: v případě jakýchkoliv komplikací, jako je třeba neplánované zvýšení pohybu lidí na jednom místě, můžeme danou instalaci z minuty na minutu vypnout.
Doporučujeme návštěvníkům nošení roušek i v ulicích Prahy, čímž jsme si vysloužili od některých fanoušků už odsudky, že letos tedy rozhodně na festival nepůjdou. Možná letos bude návštěvníků na festivalu méně, ale všechna bezpečnostní opatření hodláme dodržet. I kvůli tomu, abychom věděli, že jsme sami nic nezanedbali.
Letos už jsme s kolegy vtipkovali o nových propagačních předmětech s hláškou „Není nic staršího než včerejší vyhláška“. Každý nový krok a nařízení vlády, hygieny či města bereme velmi vážně, což zahrnuje i opakované právnické rozbory vyhlášek, opakované změny bezpečnostních opatření na festivalu, opakované změny lokací či složení týmu.
Přes všechny ty komplikace a změny ale chceme festival udržet. Věříme, že lidé potřebují kulturu a umění, v dnešní době možná víc než kdy předtím. Do kin a divadel se řada lidí bojí chodit, hodně akcí už zaniklo či se přesouvá na jindy. Kulturní sektor v Česku ale přímo i nepřímo zaměstnává statisíce lidí – nechceme tyhle lidi nechat na holičkách, nechceme, aby česká kultura zanikla.
Už před rokem jsme si zvolili téma letošního, osmého ročníku našeho festivalu. Tím tématem je Plan B – původně s odkazem na stav planety Země a udržitelnost. Postupně jsme ale na Plan B najeli i my sami – každý den děláme nový plán B, C, D až Z, každý den posouváme hranice toho, co jsme si stanovili předtím. Ale stále doufáme, že všechno klapne. Letošní Signal Festival proběhne v Praze od 15. do 18. října. Doufám, že se tam potkáme.
