Když se nad tím zamyslíte, je to až k nevíře.
Jeden (ne)obyčejný lihovarník něco napíše na Facebook a o pár hodin později mu ministryně financí veřejně přes Facebook vzkazuje, ať vezme telefon. On samozřejmě není k zastižení tak snadno – zrovna pálí absint a nezvedá mobil ani paní Žufánkové.
Martinu Žufánkovi se zkrátka během pár hodin podařilo to, za co by nejen PR konzultant snad dostal řadu oborových cen. Příběh o zakázaném dezinfekčním gelu teď zná celé Česko.
Ještě než jsem to v pár odstavcích shrnul na Forbes.cz, vybavila se mi v hlavě slova ekonoma Miltona Friedmana. Ten tvrdil, že spousta lidí chce, aby stát chránil spotřebitele. Mnohem naléhavější však prý je chránit spotřebitele před státem.
Na celou věc se lze dívat tak, že Martin Žufánek vyrobil hmotný statek, jehož je momentálně nedostatek. Vedoucí policie, dětských domovů a dalších institucí, jimž jej zdarma poskytl, s ním uzavřeli jakýsi nepsaný a ani nevyřčený kontrakt.
„Existuje šance, že nás váš necertifikovaný dezinfekční gel popálí. My jsme ale toho názoru, že jste nejen člověk s dobrým srdcem, ale že svému řemeslu naprosto rozumíte a gel, který nám poskytujete, je proto bezpečný. Jsme ochotni riziko podstoupit a gel od vás přijmeme. Věříme, že je lepší jej vzít a zkusit to než nemít nic, jako tomu je dosud.“
Stát se tradičně rozhodl chránit spotřebitele, tento kontrakt rozbít a Žufánkovi výrobu zakázat. A věřím, že nejde primárně o spotřební daň z lihu (kterou Žufánek ve svém dalším facebookovém příspěvku rozvedl), ale spíše o nakládaní s nebezpečnou látkou.
Stát se tedy rozhodl chránit dvě strany, jež do tohoto svazku dobrovolně vstoupily. Pokud by jejich chování mělo vliv na stranu třetí, pak je to samozřejmě problém, ale to není ten případ.
Jinými slovy, stát udělal z win-win situace dvojice subjektů – „jsme rádi, že si máme čím dezinfikovat ruce, a já jsem rád, že mohu rychle pomoci, kde je třeba“ – situaci lose-lose. To celé je umocněno tím, že se oficiálně nacházíme v něčem, čemu říkáme krizový stav.
„Když vám spadne dítě z kola a začne krvácet, začnete s první pomocí sami a pak voláte záchranku. Neřešíte, jestli je košile, ze které děláte nouzový obvaz, sterilní, anebo certifikovaný obvaz z lékárničky,“ uvedl Žufánek v navazujícím příspěvku na Facebooku, čímž své partyzánské konání vysvětloval.
Námitky na svůj narativ slyším až sem a ano, dost jsem jich v reakcích na původní článek četl, včetně těch vskutku věcných. Ale přece fakt, že má legislativa jistou podobu, neznamená, že se k ní musíme modlit a že ji nemůžeme, v nouzových dobách zejména, „challengovat“.
V onom příspěvku následně Martin Žufánek rozvádí, co by uvítal do budoucna: „Že se v případě nouze bude lihovarníkům o naší velikosti (malosti) jednoduše věřit.“ Lidé, kteří si od Žufánka dezinfekci vzali, v něj vložili důvěru. Podobně jako já nebo vy vkládáte důvěru v někoho, kdo vám napříkald poslal roušky.
Jak víte, že roušky od výrobců, kteří se jimi ani jiným zdravotnickým materiálem běžně nezabývají, nejsou infikované? Že na ně někdo nakažený koronavirem nezakašlal či se jich nedotkl?
Věříte, a teď si dovolím se znovu mírně ohnat Friedmanem, že improvizovaní dodavatelé roušek jednají v naprostém osobním zájmu.
Chtějí svou reputaci, svůj byznys, své vyhlídky navždy pohřbít nezodpovědným jednáním? Spíše ne. A co chce Žufánek? Způsobit lidem popáleniny a své palírně nenávratné reputační škody? Nebo chce (samozřejmě vyjma té ryzí ambice pomoci), abychom si, až tohle všechno pomine, možná vzpomněli, že byl jedním z těch, kdo stáli na správné straně?
Troufl bych si tedy říct, že Žufánek má nejen dobré srdce, rozumí svému řemeslu, ale také jedná v konečném důsledku, vědomě či ne, v naprostém osobním zájmu.
Je pozoruhodné, že ještě v době, kdy vznikají tyto řádky, je na internetu a na sociálních sítích hromada podivínů, kteří se na pandemii snaží obohatit. Jistá instagramová „celebrita“ se například rozhodla prodávat 100 mililitrů dezinfekčního gelu za 500 korun a roušky za 300 korun.
A nehledě na povahu a morálku takového jednání může jít mnohdy i o klamavou obchodní praktiku. V jejích rouškách, které lze vyprat maximálně na 40 stupňů, a tudíž je nelze vyvařit, je totiž údajně aktivní stříbro, které má zabíjet všechny viry.
Proč stát, když už nás tedy chrání před Žufánkem, nechrání spotřebitele i před podobnými jedinci? V mých očích z toho vychází jako bipolární chůva malého dítěte, která zřejmě s původně dobrými úmysly zalepila šuplík s hrnci, ale nechala všude ostré rohy.
Když se nad tím zamyslíte, je to až k nevíře.
The post Taková bipolární chůva. Co nás Žufánkova dezinfekce naučila o roli státu (v krizi) appeared first on Forbes.